A bylo poupat, hudby v něm,
co pták, to v modro vyletí,
nebe se lesklo mladla zem
a radost táhla v zápětí.
I myslím: "Jaká krása to;
oseju srdce prohlubeň -
když bude k činům rozhřáto,
jaká to ducha bude žeň!
To bude nad vše líbezné,
co jen kdy vidět na světě:
duch v slávě krásy vítězné
a srdce v plném rozkvětě!"
A chodím, kde jen člověk bděl:
"Jaro ti v srdce přináším!"
Však málokdo z nich srdce měl,
a kdo měl - byl radš chladnějším.
Vyběhly sluncem rumělé,
tak jak je pán bůh právě stvořil,
však jsou-li dětmi andělé,
těm dětem bych se z duše kořil.
Zatřeply v ručky, z očí zář,
smích řehtal z malinových dásní,
a má-li krása jakou tvář -
ó patřte, zdali nejsou krásní!
Však čím mně jsou nad anděle,
nad krásu nebes, všehomíru:
z té zoře v tvářích utkvělé
čtu novou v člověčenstvo víru.
Les starý hned nám rozuměl,
hned pokynul, hned zašuměl:
již ptáci nesou pozvání,
jako když na mši sezvání.
Tu motýli, šat ze zlata,
pak laňky a jich kůzlata,
na větve ptáci zpěvaví,
a vše se u nás zastaví.
A stromů staré kořeny
jsou v divné tváře změněny,
a z květlých šípků potají
se lesní panny koukají.
Pak jeden javor stařičký
zpod paždí vyndá housličky :
"Tak slyšte děti, na krátce" -
a my chodíme v pohádce.
Příroda - také matička -
tonula v slasti celička,
blažená prostřed rozenců,
tvořila květy z pupenců.
"Ustaň a nelam poupě to,
mám pro ně v život zaseto:
viz, jak mu volám ze hrobu
jaro i všecku ozdobu.
Vyvádím jemu k obsluze
ptactvo i stromů haluze,
matka jsem všeho odvěká -
stvořím-li, blažím člověka.
A kdo se na něm prohřeší,
nechť ho nic v světě netěší,
jaro mu vadni v starobě -
zvrh'ť se mi v lidské podobě."
Tam možná v dno mu hleděti,
až do duše, jak dítěti,
jak vše to v něm se obráží,
co pomyslí, co uváží.
Tam srnky chodí v úradu
a kvítka pro svou omladu,
tam mušky letí v návštěvy
a ptáčci pro své nápěvy.
Tam bludní kleknou poutníci
a pijou nápoj sílicí -
tam duše ve svět hozená
se najde znovuzrozená.
Mám s nimi jako jedno srdce
a jako jednu útrobu,
mám s nimi stesk i rozkoš jednu,
i dech i žití zásobu.
Mám s nimi jako jednu touhu,
i šept i v lásce žasnutí,
mám jeden háj a jeden pramen,
i lesk, i jedno zhasnutí.
Na jedno k nim se kladu lůžko;
až noc se v spáncích utopí,
jim víla rosou zkropí víčka -
zda také moje pokropí?
A bylo tam jak v zahradě,
vše pučelo a kvetlo,
radost i žal co poupata,
a z myšlének teplounké světlo.
A nebe láska klenula,
a žal byl hájem tmavým,
s oblohy rosa kanula,
a háj byl smutkem usmívavým.
A bylo slyšet šum a dech,
jak hledá struny zlaté,
poupátka k tanci vstávala,
a každé bylo boubelaté.
Křidélka jako motýlek,
jak andělíček líce -
poznaly písně domov svůj,
a sester měly na tisíce.
Pán přírody! A otročil
všem nízké mysli stvůrám,
a kdož jej zvedli v člověka,
ty uštval k hrobu chmurám.
Pán přírody! A nedoved'
ni tak si zmezit hráze,
by lidství své a nelidskost
měl aspoň v rovnováze.
Hleď, svatá matko, přírodo,
jak člověk choré dítě!
Snad v člověka se uzdraví -
až v lásce pochopí tě.
Co jsme všecka pokolení?
Málo víc než oka mrknutí -
jedno vstává, druhé stojí
a to třetí má se k usnutí.
Co za námi, tma a prázdno,
dusná síň po plesu probdělém,
jen ta bledá upomínka
víc než nemeteným popelem.
A co po nás, nechť se pravnuk
zeptá hrobů v příštím století:
co tam mimo popel najde,
ať to zase v život posvětí.
Být člověkem a přec jím nebýt,
nic nemít, co je duši svato,
bez lásky, bez jara a touhy,
a v srdci chlad a nezahřáto!
Oh, zlá to nemoc, nákažlivá;
stář pustoší tvář růžolící,
že když se dívám v lidské tváře,
jak bych se díval v nemocnici.
A k tomu jakby vše, co lidské,
jí chtělo mocí propadnouti:
že chvěju se i o mou zeleň,
by nesvlekla se v nahé proutí.
Ó bože, radš bych chtěl se státi
na širém poli sirým stromem:
ten z jara aspoň zakvete si,
a v létě ptáčků bývá domem.