V přírodě

část sedmnáctá, básně CLXI. až CLXX.

CLXI.

A žeť i sen jich jako křišťál:
až noc jim v sny jej rozvlní,
ó dej, co jim se bude zdáti,
ať zejtra seto vyplní.“

A dal to bůh. Tu zejtra ráno
mnich žádný nechce od cely,
máť každý ze sna ráj i Evu
a s Evou sladké pocely.

Tu v klášteře hned jako v nebi,
kde mnich, tam vidět anděla.
jen převor má jich celý harem,
tak růžových a do běla.

Jde k mnichům každý: „M e a   c u l p a !“
že líbal, zapřít nemoha,
však převor dává rozhřešení:
„Sny pocházejí od Boha.“

CLXII.

Čas psal to jinak; tak to klad',
že zvětral rod i jeho hrad;
a potom z krve prarůzné
čas svolává ty příbuzné.

Tak za hlásné do nadhradí
v roj černé kavky nasadí,
pak za podsudí k výčepu
dá potkáňata do sklepů.

V parádní síni, v jídelně
pavouci předou nádherně,
ze síně dvorních kaplanů
má netopýří dvoranu.

Pak v řims, na oken slepotu
si pozval mechů žebrotu
a netřesk v erbů pukliny -
tak knížecí jsou rodiny.

CLXIII.

„Co nám se posmíváš tím mrazem,
kdy hlavní zlo jsme vyvrhli?“ –
„Aj, vy umíte tnouti rázem,
a sotva chlup jste vytrhli.

Tam pohleď na ty tvoje davy,
a slyš ten prázný hrdel jas:
tam tyran hlava vedle hlavy,
než nadáš se, má hlavu zas.“

A v skutku. Steré tváře bledly,
jen hlesnout, každá přivolí -
už jednoho tam v slávě zvedli,
a ještě dnes ho nastolí.

„Nuž, brachu, měj se také k jasu,
a neb si zaplač v útěchu!“
„Ba, půjdu s tebou, duchu času,
jeť smysl jen v tvém posměchu.

CLXIV.

Co za ní, v pachuť s labužníky
čte v nedosytné paměti:
co králů smetla v poběhlíky,
co bohů zvrhla na smetí.

Co před ní, s hledem bez pohnutí
a z lačné zkoumá zlovůle,
co ještě lidských nedochutí
na příští zbývá tabule:

Tu rodná domýšlivost jmena,
jmen nesmrtelnost zvětralá,
tu nízkost zbožně nalíčená,
by na božství si zahrála -

A radost plá jí v důlků prázni,
tvář démona to v prodlení,
smích její do všech věků zazní:
kdos nesmrtelný podle ní?

CLXV.

Tak s čelem smělým na soud volat
ty svaté jiskry velkých snah,
a odsouzet a kletbou šlehat
ten trochu světla v našich tmách –

Tak beze studu hlásat světu
svých kejklí božský rodokmen,
a přírodu, to dítě boží
z otcovských síni týrat ven -

Tak s myslí nízkou povyšovat
svůj chtíč na božské vůle znět,
a svatou mluvu země, nebes
chtít přehlušit a neslyšet –

Ó jděte mi! Tak umělými
přec nejste mistry, na mou čest,
bych neviděl skrz vaši masku
až do duše, jak bídna jest!

CLXVI.

A lítlo tudy estheticky
pár špačků s kritickými mozečky:
„Konečně musíme mu říci,
že jsou to přec jen liché zvonečky!

Ké umění v té táhlé písni,
jež každý tón tak vaří na měkko?
kdo nestuduje ptáky jiné -
zda může dospět v písni daleko?

Jeť chválou zkažen nerozumných,
nám jeho píseň slavičí je šplech -
a teď to slyšel; uvidíme,
zda naší rady také uposlech'.“

Pěl slavík z nejhlubší své hloubky,
zpěv, perla s perlou, prýštěl do noci –
a špačkové jsou jako špačci,
a slavíkům již není pomoci.

CLXVII.

Věz, žili ducha velikáni
v všech rodech, v každém století,
k jich hodům vejdeš bez pozvání
a hned tě v skvosty zasvětí.

Ba žili ducha velmožové
co mudrcové, poeti,
že z jejich hostin žití nové
na všechna došlo století.

Nuž co mně přízeň těch a oněch,
byť vedla k prvním do síní;
má pýchá nezrá po salonech,
leč v lidstva velké svatyni.

Tať víra má: až bude čtena
ta suma lidské hodnoty,
dle tamtěch bude vypočtěna,
ne dle hlav zpýchlé holoty.

CLXVIII.

A život zpomínal si v žalu,
co krásných poupat nasil v svět,
snah, myšlének a ideálů,
až pučel k nebi lidstva květ.

Smrt zpomíná si v tiché slasti,
jak s umíráčkem, zvukem hran
všem hrála marše do propastí
a na klíč zamkla do svých bran.

Šel život, okem vyčítavým
jí v ledovou pohleděl líc:
„Tam dovedlas to chtíčem dravým –
teď není smrt ni život víc.“

Smrt stojí v hrobů klidné zbroji
a povídá k té obvině:
„Zde vezmi ruku, dej mi svoji,
takť spravedlivo jedině.“

CLXIX.

Tam nikdo nebude se ptáti,
co zde jsem ještě neztratil,
tam jenom zamknou mi dvě víčka -
a celý svět jsem utratil.

A budu bez přítele, dívky,
bez lásky - a to horší jest,
že ze všeho, co dáti musím,
mně nezbude ni na bolest.

Ni na naděj, ni na myšlénku,
ni na zvuk, na vzdech jediný –
ó, jaký pak to budu obr,
a jaký teď jsem dětinný!

CLXX.

Jak to zpíváš, muži dobrý,
což to obé v jednom jest?
Naměřímť já mezi nimi
celý život, na mou čest!

A on zas: „Netešte rakev
u kolébky dítěte;
odneste ji na kraj světa,
jenom k nám zas přijděte.“

Co jsem slyšel dobrých písní,
ta mně nejvíc v duši tkví,
dle níž zpěvák žil i umřel –
tam hle jdou mu za rakví.

další básně =>