V přírodě

část šestnáctá, básně CLI. až CLX.

CLI.

Co ten život? K stínům stín,
těžký, němý v duši sáhne,
jako z jedlí když se táhne
neproniklý lesů klín.

Co ten život? Černý háj,
jenom jedna bříza milá
z toho temna poskočila -
pod okno co bílá máj.

Poskočil s ní k nebi blíž.
Srdce v mládí sladkém hřmotu
za cinkotu, za šumotu
poskočilo ještě výš.

A teď po všem. Bílá máj
v ohni praská, v dým se loučí,
dým se ztrácí ve kotouči -
co ten život? Dým a báj.

CLII.

Dlít na každé a snít a bloudit,
na místo dnů mít léta věků,
co vidím v člověčenstvu proudit,
mít obsaženo ve člověku -

A hledat, kde se rozevírá
to zřídlo světů nepojaté,
snad najít srdce všehomíra -
kdož by to nechtěl, hvězdy zlaté?

To velké srdce slyšet bušit,
v něm věků táhlé vlnobití,
být srdcem s ním a v jaru tušit
slast proudícího tvorům žití -

Pak učit včelku medobzučnou,
a v háji jaro započaté
v květ rozdýchat a píseň zvučnou -
ach, proč to není, hvězdy zlaté?

CLIII.

Bylo hned jak za dne živo,
voda v stříbro omladla,
paprsky jdou, usednou si
v leknínová sedadla.

S jedné větve slavík hude,
jeť to v jeho povaze,
dva paprsky tančí čardáš
na stříbrné podlaze.

Lekníny se v člunky mění,
tanečníky obklopí,
a teď všecko v jednom tanci,
kde kdo koho uchopí.

Hladká voda prohýbá se,
měsíc sám se rozhoupá,
i mé srdce z těla skáče,
div se s nimi neskoupá.

CLIV.

To stará píseň starých světů;
a podnes při mladosti plese
vzduch, lesy, vody v jarním znětu –
vše zpívat slyším: „Líbejte se!“

Jaká to píseň! Stokrát znovu
duch lidstva v báseň zachvěje se -
ta jedna věta s nebes krovu
ta všecky přečká: „Líbejte se!“

CLV.

Nehledám je v liché tužbě,
v bájích na nerozum dospělých,
v lícoměrnu nauk zbabělých -
v lidí ani bohův modloslužbě.

Ale vím: Cos v kráse sdílné
z nedozírna vniká v světlou říš,
to co den k nám tíhne blíž a blíž,
až k nám sladkým dechem matky přilne.

Až nám květohledným jarem
v duše pološero doniká,
všecky brány její zodmyká,
svět i nebe štědrým dá nám darem.

V tom je hledám: člověk celý
v jaru svém by vstříc mu vycházel,
poznával, synovsky provázel,
a pak dožil láskou srozumělý.

CLVI.

A ještě hůř kdo v převrácení
ten trochu lidství natrhnou,
že znavení a přesycení
i tužby lidské zavrhnou.

Jak zcela v jiné stojí tváři
ta velká všeho mistryně:
s tisíci světů hospodaří
a broučka pozve k hostině.

V den slunce na noc doprovází,
v noc hvězdy tká si do roucha,
a přec u každé poupě vchází
a jeho přáním naslouchá.

A přec pro hled svůj všehomírný
ni stéblo láskou nemine,
a ještě její cit nesmírný
co rosa v den se rozplyne.

CLVII.

Sotva více krásy něžné
do té pravdy ujme se,
co jí kvítko malé, sněžné
z poupátka si vynese.

Sotva více třpytu, jasna
z pravdy té se roznítí,
co ta hvězda drobnokrásná
sobě na noc rozsvítí.

A co vy jste, písně drobné
o té velké přírodě?
Jen tak jako kapky zdobné
na kalíšků lahodě.
 

Chudým v dar ji dejte kalý,
ať má nebe aspoň v lůžku,
a ten andělíček malý
lesů písně za podušku.

Matka dřímá; nad kolébkou
hájův sny a dechy vanou –
ať má srdce, duši hebkou,
božím dechem dotýkanou…

„Drahý pane, nač ty trudy?
Má jen pán se všeho zříci?
Kolébku má každý chudý,
ne každý pán šibenici.“

CLIX.

Ach, snad mi z oka tvého zrůstá,
co nové pravdy stanoví,
a co nevědí naše ústa,
tvůj ret snad nám to dopoví.

Z tvých očí úsvitu mně svítá
jak příštích věků svědomí,
to teprv naše skutky sčítá
a každou pečeť odlomí.

Ba z tvého oka cos mi září,
jak všeobsáhlý božstva hled,
já pokleknul bych před tvou tváří
a modlitbám se učil hned.

CLX.

Čas rozhrnul ji z vlastní choutky,
i vidím zrovna do průčelny,
tam visí králové co loutky
a každý z nich je nesmrtelný.

Má o tom v ruce tlustou knihu,
má podpisy a pergameny,
však takto jdou již oudy z klihu
a pravý zmatek s jejich jmeny.

Tvář bez podoby, prázna, hlucha,
jen krev jim kane s bledých spánků,
a takto nikde stopy ducha,
a světla jen jak při kahánku.

„Jen zas to zahrň, půjdu dále,
toť divadlo je příliš chudé.“
Čas usmál se: „A nemít krále,
co vám z těch vašich dějin zbude?“

další básně =>