část patnáctá, básně CXLI. až CL.

CXLI.

Ba kvítka jediný hovor:
jen kývne zelená snět,
tu hned i ptáčkové počnou,
pak v hovoru celičký svět.

Toť hovor líbezně sladký,
k nim tíhne duše mé klid:
to v kvítka se rozdrobí nebe
a jde si k nám pohovořit.

CXLII.

A snad že podnapil se vůní,
od polí k lesům vrávorá,
na polích dupne si jak šuhaj
a lesům vejskne do dvora.

Tam teplou rozjařený vlahou
verš kuje v pěkné rozměře –
jej básnil své na poctu růži,
teď hvízdá jej tam do keře.

A růže v keři uzardělá
poslouchá v duši napjata:
„Ty krásná růže, srdce dej mi,
já dám ti za ně poupata."

A co jak se dálo dále,
to na vážky my nebéřem:
však ráno prý ho našly včelky,
to spal tam ještě pod keřem.

CXLIII.

Chodil jak po provaze,
jak paňác, s kuráží,
pak zas krokem vážným,
jak voják na stráži.

A volal: „Tuto nitku
hle ryze stříbrnu!"
Hned s ní se pustil dolů
a chodil po drnu.

To byla podívaná,
byl tu, byl nahoře,
a volal: "Panny mouchy,
tu jsem v své komoře!"

A byla podívaná,
jaký to svůdný rek:
šla každá moucha za ním,
ni jedna nazpátek.

CXLIV.

„Bloudím unavené lidmi,
duše hladem umírá,
každý má jen pro mne kámen,
srdce své mi zavírá."

Starý javor zamyslil se,
vlastní ňadra rozevře –
„Půjdem, hochu, uvidíme,
zda-li které otevře."

Spolu chodí - div divoucí!
Co je písní po lese,
na housličky v smích je pláčou,
a to srdcem otřese.

Spolu chodí - div divoucí!
Starý javor - srdcí pán,
a kde srdce jenom kousek,
zotvíráno do kořán.

CXLV.

A sedmikrása smíchem
až k zemi dopadá,
hlavou a rukou kývá
a družkám rozkládá.

Pan bodlák chutě prázní
svých mravů raneček:
„Nuž prosím, krásné dámy,
tak malý taneček."

A po větru se chlubí:
„Čest pro vás nelichá;
mám tělo jako ježek,
jen hlava pelichá."

Tu sedmikrásky smíchem
až slzy vyroní -
pan ženich dělal dojem
a byl jak na koni.

CXLVI.

Hle velký hrob, porostlý mechem;
jen povězte, kdo v lůno jeho kles',
kdo sázel rudý kolem něho vřes,
kdo rosou lkal tu, kvílel dechem?

Tam stojí nalomená bříza,
půl jako kříž a jako kazatel,
kol strou se kosti práchnivělých těl,
list, větev, kmen, jimž uschla míza.

Keř jalovec v žebrákův pychu
pne na pomník se táhlé cypřiše,
tam skála čeká, kdo-li napíše
verš o spáčích a jejich tichu.

A němo kol. Tu z blízkých strání
křik' sokol, vylít', náhle k bříze kles' –
 už vím: co tvorů chová šumný les,
sem sletují se v umírání.

CXLVII.

A měsíc se na mne podívá,
tak velkým, pátravým okem,
jde po stromech, spaní rozlívá,
jde přes vrch velebným krokem.

Jde na kopců pyšné vroubení,
s nich k hloubkám jezera kráčí,
šat průhledný, samé třepení,
lem zlatý ve vlnách máčí.

Zas v temena hor jde, dosnívá,
tam v lůžko klade se jemně,
pak ještě se přes ně podívá –
„Pojď, hochu toulavý, ke mně."

CXLVIII.

Stráň bílá v lesku se mihá,
jak nevěsta v svůj den,
má duše v křídla se zdvihá
a chce k té stráni ven.

Kol stráně větérek vlaje,
jak když tam k tanci zvou,
v mé duši všechno už hraje –
snad našla družku svou.

CXLIX.

Jdou oděni v věnce a kytky,
v list javorů z nejtenčí nitky,
jdou vrávorem, od vůně zpití,
jdou jásotem, do tance hbití.

Jdou hrajíce, vlajíce pásy,
jdou, v nápěvu kvetoucí krásy,
a ten, který v popředí kráčí,
rty růžové v poháru máčí.

Jdou, kudy jdou, tráva se zvedá,
pták družku a hnízdo si hledá,
strom prokoukne v bělounkém květu
a vůni hned rozdává světu.

Jdou, kudy jdou, všechno se skvěje,
dech tají se, duše se chvěje –
nám laňka už zmizela s borem,
my „Evoe!" vejskneme sborem.

CL.

Každý lístek mluvou jímá,
plna květů tvá je vnada,
v tobě zpěv, kdy všecko dřímá –
duše mladá!

Vše ti svaté, velikánské,
a myšlének skočná řada
jak ty mušky svatojanské -
duše mladá!

Tak jsi divomocná vezdy,
že tvým touhám nebe střádá
do klenutí zlaté hvězdy -
duše mladá!

Taká jsi, že na tvá slova,
byť i hasly v poušť a lada,
světy roznítí se znova -
duše mladá!

další básně =>