V přírodě

část čtrnáctá, básně CXXXI. až CXL.

Vítězslav Hálek

CXXXI.

Když byla jabloň plna růží,
mou duši lahodný jal sen -
mně světa mladost byla druží,
já prolíbal s ni noc a den.

Kraj v poupat mladotěsném šatě,
já člověk - dítě, s pravdou sen,
sny, myšlénky mé jako v zlatě,
a jako pravda lítly ven.

Pak celý svět byl jako z poupat,
jak z růží vykládaný sál,
myšlénky vstaly z hnízd a doupat,
a již co písně lítly dál.

Tu v duši zlatý úsměv házel
a milé chládky list i peň -
jak dítě prostý člověk vcházel,
a jako básník vyšel ven.


 

CXXXII.

Jde mladistvý potok olšinou,
hoch usednul si tam s dívčinou,
a povídají si objetě,
co nejkrásnější je na světě.

Jak potok se vine pod strání,
jde ku mlejnu, kola pohání,
 jak každé to okno ve chládku
si drobounkou vroubí zahrádku.

Jak nad okno k řimse, pod krovem
se jiřička hlásí domovem,
jak zobaté krčky v napjetí
jsou na stráži, kdy k nim doletí.

A pak až tak jednou, pospolu,
z těch oken pohlednou do dolu,
a na kola, vodu v odletě –
co může být ještě na světě?


 

CXXXIII.

Nebi dozdály se hvězdy,
jen ta jedna dennice
co sen k ránu nejkrásnější
skví se ještě nejvíce.

N a východě hora v zlatě,
tajný poklad odmyká,
a co na ní růží kvete,
k nebesům až doniká.

Mlhy bílé, jako z týlu,
z řeky táhnou nad námi,
kudy táhnou, listí kropí
stříbrnými kapkami.

Slavík přestal ponocovat,
z hory paprsk vyletěl –
den se budí do myšlének,
do růží a do světel!


 

CXXXIV.

Od břehu k břehu napíná
své vody horská krajina,
a u velké vod zrcadlo
kus života mi upadlo.

Tu v břehů rámci, s večerem
já modravým byl jezerem,
zem, nebe na mém průčelí
své lesklé barvy zkoušely.

Pak po večer, noc celičkou
já s každou mluvil hvězdičkou,
i s měsícem, a nejvíce,
když přišla bílá dennice.

Po celou noc, až do rána
má duše z hvězd je utkána,
já s každou slavím líbánky,
až jitro stydne v červánky.

Tu v růžích slunce vypne se,
svět mladý jitrem chvěje se,
tu ptáci lítnou na zvědy -
jak královské to rozhledy.


 

CXXXV.

Houštinou háje, s měsíce zlatem
my k studánce kradem se šeré,
slova z ní hladká zurčivým chvatem
a postavy skákají steré.

Nejhezčí panna měsíčně bílá,
pak družičky v vlnivém reji,
rusálky hybné, za vílou víla
ty v závoji vlasů se krejí.

Za nimi v krok se mužíci tlačí,
jak cvrčkové tváří i zvukem,
s bubínkem žabím, píšťalou ptačí,
s much cimbálem, bzukotem, hukem.

Nakonec jinoch, jako ten jelen,
z hvězd na čele stříbrné tečky,
v mlhavý šat a v červánky vtělen,
dvě pážata nesou mu vlečky.

Tam až kde vlnky dohrčí v mechu,
tam za keře v stíny si zajdou,
 vypijou rosu k tanci a spěchu,
a pak se zas s měsícem najdou.


 

CXXXVI.

Jde jaro a v mysli probírá,
jakých má barev a zvuků:
co vidět, to v květ se rozvírá,
vše hovoří v skřivaním tluku.

Jde jaro a v mysli zpomíná,
jakých má přátel a dětí:
kde pole, tam nová rodina,
a mlaďátek na každé sněti.

Jde jaro a v mysli zpomíná,
jakých má domovů, bytů:
co srdcí, tam domov počíná
a pne se až do nebes krytu.


 

CXXXVII.

Ty lesních krovů střecho tklivá,
ty domácnosti sterých bran,
tvá větev všem nám posud kývá,
tvé brány všemu do kořán!

Tys ještě tak po dávném mravu,
tak do upřímna rodinná,
nic podle rodů, podle stavů -
a přec tak krásně hostinná.

Jak zlatý déšť tvé skvosty kanou,
i mech ti perlou vykropí,
tam chudý, boháč na vybranou,
co jen kdo srdcem pochopí.

Tvé šero zlatem vykládané,
tvých vodopádů zrcadla,
myšlénky hudbou odchované,
jich mladost, vůně nevadlá –

To zvu já hostinností pravou,
zvlášť je-li vítán velice,
kdo ještě vejde s myslí zdravou -
tenť potěší se nejvíce.


 

CXXXVIII.

Cos v mlhách se k lesům potácí,
jak duchové z podzemní říše –
a jest-li vy duchové jací,
nuž mluvte a postujte tiše.

Ten jeden jak klášterním šatě,
tak bílý jak na kazatelně,
ten mluví tak skrouceně svatě,
však malounko srozumitelně.

Ti druzí jak nábožné stádo,
hned ulehli k poutnické holi -
„Ach věřte, že stárne, co mládo,
a v staré že dají se moli."

Ti srazili v hromadu hlavy -
„Kéž možná tak nejvíce vědět,
pít nejlépe na dobré zdraví,
mít teplounké hnízdo a sedět!“

Mnich povídá na všecko: ano,
a žehná jim z rozpjatých ramen:
„Jen věřte, a vše bude dáno!“
Mé díky, vy duchové; amen.


 

CXXXIX.

Co dnes to mají v lese?
Strom každý skví se v novém šatě,
má na něm z rosy perly,
a hlavu od paprsků v zlatě.

Na stromech zpěvný šukot,
ti drobní slétají se v rady,
nad lesem krouží sokol,
tak pyšně, jako do parády.

Potůček v hravé píli,
teď kvítí v dvě si staví řady,
a motýl letí do skal,
by spouštěly se vodopády.

A u skal jedle, buky
tak vážně jako starší z obce,
k nim letmo spěchá jelen
a druzí za ním táhnou s kopce.

Pak předstoupila bříza,
jak panna ve bělounkém šatě:
„Pojď, srdce, plesej také,
my počnem, čekáme jen na tě.“


 

CXL.

Na nebi mají na pilno!
tam jakás ruka mráčky stírá,
oblohu hladí na modro,
a pak ji v hvězdy otevírá.

Na zemi mají na pilno:
tu jakás ruka vlnky sbírá,
ukládá lesům mlčení
a pak je v písně zotevírá.

A teď tak v světě průhledno,
že paprsky jak za dne chodí,
že zlaté hvězdic puntíčky
v nesmírném modru vojevodí.

Teď tak je v světě průhlasno,
že slyšet nejjemnější hlásky,
že vod a hájů myšlénky
jdou jako svatá mluva lásky.

Dnes tak je, že v hor temena
se ruka klade měkce milá,
rty červánkové šeptem dí:
„Dnes jsem vám večer upravila!"

další básně =>


Návrat k
obsahu sbírky básní V přírodě
přehledu Hálkova díla
obsahu literárních stránek
domovské stránce Petra Jeníčka

Naposledy upraveno 26. 12. 2002

Do html podoby upravil Ing. Petr Jeníček.