Kraj v poupat mladotěsném šatě,
já člověk - dítě, s pravdou sen,
sny, myšlénky mé jako v zlatě,
a jako pravda lítly ven.
Pak celý svět byl jako z poupat,
jak z růží vykládaný sál,
myšlénky vstaly z hnízd a doupat,
a již co písně lítly dál.
Tu v duši zlatý úsměv házel
a milé chládky list i peň -
jak dítě prostý člověk vcházel,
a jako básník vyšel ven.
Jak potok se vine pod strání,
jde ku mlejnu, kola pohání,
jak každé to okno ve chládku
si drobounkou vroubí zahrádku.
Jak nad okno k řimse, pod krovem
se jiřička hlásí domovem,
jak zobaté krčky v napjetí
jsou na stráži, kdy k nim doletí.
A pak až tak jednou, pospolu,
z těch oken pohlednou do dolu,
a na kola, vodu v odletě –
co může být ještě na světě?
N a východě hora v zlatě,
tajný poklad odmyká,
a co na ní růží kvete,
k nebesům až doniká.
Mlhy bílé, jako z týlu,
z řeky táhnou nad námi,
kudy táhnou, listí kropí
stříbrnými kapkami.
Slavík přestal ponocovat,
z hory paprsk vyletěl –
den se budí do myšlének,
do růží a do světel!
Tu v břehů rámci, s večerem
já modravým byl jezerem,
zem, nebe na mém průčelí
své lesklé barvy zkoušely.
Pak po večer, noc celičkou
já s každou mluvil hvězdičkou,
i s měsícem, a nejvíce,
když přišla bílá dennice.
Po celou noc, až do rána
má duše z hvězd je utkána,
já s každou slavím líbánky,
až jitro stydne v červánky.
Tu v růžích slunce vypne se,
svět mladý jitrem chvěje se,
tu ptáci lítnou na zvědy -
jak královské to rozhledy.
Nejhezčí panna měsíčně bílá,
pak družičky v vlnivém reji,
rusálky hybné, za vílou víla
ty v závoji vlasů se krejí.
Za nimi v krok se mužíci tlačí,
jak cvrčkové tváří i zvukem,
s bubínkem žabím, píšťalou ptačí,
s much cimbálem, bzukotem, hukem.
Nakonec jinoch, jako ten jelen,
z hvězd na čele stříbrné tečky,
v mlhavý šat a v červánky vtělen,
dvě pážata nesou mu vlečky.
Tam až kde vlnky dohrčí v mechu,
tam za keře v stíny si zajdou,
vypijou rosu k tanci a spěchu,
a pak se zas s měsícem najdou.
Jde jaro a v mysli zpomíná,
jakých má přátel a dětí:
kde pole, tam nová rodina,
a mlaďátek na každé sněti.
Jde jaro a v mysli zpomíná,
jakých má domovů, bytů:
co srdcí, tam domov počíná
a pne se až do nebes krytu.
Tys ještě tak po dávném mravu,
tak do upřímna rodinná,
nic podle rodů, podle stavů -
a přec tak krásně hostinná.
Jak zlatý déšť tvé skvosty kanou,
i mech ti perlou vykropí,
tam chudý, boháč na vybranou,
co jen kdo srdcem pochopí.
Tvé šero zlatem vykládané,
tvých vodopádů zrcadla,
myšlénky hudbou odchované,
jich mladost, vůně nevadlá –
To zvu já hostinností pravou,
zvlášť je-li vítán velice,
kdo ještě vejde s myslí zdravou -
tenť potěší se nejvíce.
Ten jeden jak klášterním šatě,
tak bílý jak na kazatelně,
ten mluví tak skrouceně svatě,
však malounko srozumitelně.
Ti druzí jak nábožné stádo,
hned ulehli k poutnické holi -
„Ach věřte, že stárne, co mládo,
a v staré že dají se moli."
Ti srazili v hromadu hlavy -
„Kéž možná tak nejvíce vědět,
pít nejlépe na dobré zdraví,
mít teplounké hnízdo a sedět!“
Mnich povídá na všecko: ano,
a žehná jim z rozpjatých ramen:
„Jen věřte, a vše bude dáno!“
Mé díky, vy duchové; amen.
Na stromech zpěvný šukot,
ti drobní slétají se v rady,
nad lesem krouží sokol,
tak pyšně, jako do parády.
Potůček v hravé píli,
teď kvítí v dvě si staví řady,
a motýl letí do skal,
by spouštěly se vodopády.
A u skal jedle, buky
tak vážně jako starší z obce,
k nim letmo spěchá jelen
a druzí za ním táhnou s kopce.
Pak předstoupila bříza,
jak panna ve bělounkém šatě:
„Pojď, srdce, plesej také,
my počnem, čekáme jen na tě.“
Na zemi mají na pilno:
tu jakás ruka vlnky sbírá,
ukládá lesům mlčení
a pak je v písně zotevírá.
A teď tak v světě průhledno,
že paprsky jak za dne chodí,
že zlaté hvězdic puntíčky
v nesmírném modru vojevodí.
Teď tak je v světě průhlasno,
že slyšet nejjemnější hlásky,
že vod a hájů myšlénky
jdou jako svatá mluva lásky.
Dnes tak je, že v hor temena
se ruka klade měkce milá,
rty červánkové šeptem dí:
„Dnes jsem vám večer upravila!"
Naposledy upraveno 26. 12. 2002