Tak sladkou, že z ní včelka jarní
pel do všech úhlů rozváží,
tak vznešenou, že polní skřivan
až nebesa s ní proráží.
Tak dětinnou, že srdce staré
vždy dojde u ní omlady,
a pravdivou, že promění se
jen s všehomíra základy.
Tak výmluvnou, že mluva její
nad kejkle všecky, zázraky -
tak mluví bůh, ne zahalený
v keř ohnivý a v oblaky.
Tak po přátelsku veselou,
jak čerpáte ji právě,
když roznášejí prameny
tu zeleň po doubravě.
Tak po mladicku lahodnou,
jak kapete ji v číše,
jež každé kvítko nastaví,
že pěknou vůní dýše.
A v teplém hrajte oddechu,
jak z pravé písně vane,
kdy každý, kdo jen uslyší,
má srdce dotýkané!
A do moře pak sáhne,
mrak vyndá, pozlatí:
ten k ní co posel táhne
a srdce uchvátí.
Pak kývne na své ptáky,
tu zvukochlubnou krev:
ti lítnou za oblaky,
a božský hudou zpěv.
Pak výmluvně se chýlí
a sluncem dýchne v ret –
jak nemladnout tu chvíli,
jak nebudit se v květ!
Kdo křídla duše v šíř i dél
hvězd zlatým pelem posázel,
a pak nad prostor světů
se pustil v světlém letu –
Kdo z červánkových rubínů
si utkal duše hlubinu,
a nadšen, Titan velký
šel přes všech věků délky –
Kdo s mladým jitrem tam si hrál,
když den se noci z lože bral
a shlížel v němém žasu
na země matky krásu -
Kdo z všeho míru pramene
tam v srdce našel znavené
dávného dětství ladno -
ten nevrátí se snadno.
To vyjde v děvic vonném reji
ta slavná jara královna,
má plná růže, prostřed květů,
a všem se krásou vyrovná.
Pak vyjde ve průvodu skvělém
nejspanilejší jara rek,
můj švarný máj, jak měsíc mladý,
kdy ještě chmur se nedotek'.
Tu zavzní na zvonění slavné
malých i velkých kvítků zvon,
pak udeří na harfy zlaté,
kde který napjat v lese tón.
Pak budou svatby, budou hody
po celý měsíc, ještě dýl -
kus srdce jen, a máte vstupné
na všechněch světů kratochvíl!
Dnes sotva lesu mluva stačí:
za posly všecko vypraví,
svých větrů šum i píseň ptačí,
ty stráň mu pěkně pozdraví.
Stráň v rose ranní trávy česá,
keř, šípky rozdýchala v květ,
by ptáčkové, myšlénky lesa,
kde měli sobě posedět.
Už letí přes řeku, ta v lesku,
kus nebe do ní zapadlo,
a poslům ukazuje stezku
jak nejkrásnější zrcadlo.
Teď k stráni jmou se rozprávěti;
teď nevím, kde ty nebesa,
mé srdce s každým poslem letí
hned na stráň, hned zas do lesa.
Vidět až tamhle naproti
pomněnek modré klenutí,
kol něho z bílé hladiny,
pramen si dmychá bubliny.
Vidět až mušky v doletě
dojíždět s poštou o světě,
některá jak když ze hloubi
postilion si zatroubí.
Vidět skrz větví zábřesky
dojíždět zlaté paprsky,
dole pak zpěvnou stář a mláď
zobáčkem v jemné vodě hrát.
Vidět až tamhle nad vodou
keře se chlubit jahodou,
šeptem se chlubit rákosí –
jak je mým očím do rosy!
Smuten leh' si ku pramenu:
pramen bublá z podkeří,
a na tváři v důlku hrá mu
jako úsměv mateří.
Každá vlnka jako dítě,
s tváří hladkou, bez vrásky,
poskočí a v hru se dává
s lupením a s oblásky.
Přidruží se, odloučí se
vesele a v netíži,
a to velké nebe modré
všechněm z oka pohlíží.
Starý jelen hlavu složil
na kraj v kvítí nevadlé –
všecko, i svá mladá léta
uviděl tu v zrcadle.
Vy staré knihy, pravdu vy máte:
já k nim tak začasto kluši,
a já se vracím již mnohokráte,
že nemám srdce ni duši.
Duše má bludná jako to ptáče,
v zeleni korun se houpá,
se skalných hor jak vodopád skáče,
v pěnách se pramenů koupá.
Duše má tenká jak mlhy zváté,
k slunci se nad lesy nese,
na stromech pak co třepení zlaté
v každé se krůpěji třese.
Duše má snivá jak šero lesní,
v myšlének radostném chvění
ptáčkům a kvítkům v duši se vesní -
v prsou mých dávno jí není.
Ten jeden povídá o králi,
jak chodil s hvězdami, v zlatě,
to zlato mu v bitvě prohráli,
teď chodí jen ve všedním šatě.
Ten druhý povídá o pannách,
jak přijdou, políbí v těsnu,
spí v kalíšku, sedí na blanách,
však duši ti vypijou ve snu.
A třetí, jak došel na řadu,
ten v čele podepřen dlaní,
jak ve zmatku povídá, v neladu,
že věří na lesní paní.
Že za luny sedá na mechu,
že bdí až k paprskům ranním –
vstal, k lesu šel jako bez dechu,
ti v úžasu patřili za ním.
Naposledy upraveno 25. 12. 2002