Jeseň hrá si na nevěstu,
hlavu samé strniště,
ženich z lesa statný pavouk,
nohy jako bičiště.
Jedou, jedou, z lesa jedou,
bodlák zatáh' u lučin,
ženich platí samou pentlí
z nastřádaných pavučin.
Jedou, jedou, z polí jedou,
za kloboukem zvadlá nať,
a družičky v cestu sypou
žluté listí na souvrať.
Jedou, jedou, ke vsi jedou,
parádní vůz převrhli:
babí léto, babí léto -
do vsi táhnou o berli.
Zdaž i listí moje blednouc
počne padat sobě v úlevu,
že i ptáčku, jenž to vidí,
smutno, v odlet, jen ne do zpěvu?
Zdaž mých sadů větev každá
zapomene dávný jara dech,
že jen zbude drsná, holá,
větru v pláč a kavkám na posměch?
Zdaž má píseň, jak ty stromy,
chladnouc přikrčí se do mechu,
že i tomu broučku zima,
jenž v něm darmo hledal oddechu?
Marné ptaní; vše to přijde,
toť jen konec v samém počátku.
Přijdou i ty sněhy bílé
zasypat mou lidem památku.
To bludných sýkor sykotání
mou duši smutkem proletí:
to tedy vše, co na nás došlo
z dob nejkraššího podletí!
To tedy vše, co zbylo roku
po nesmírné té radosti,
po květech, tisíceré písni,
po nadšení a mladosti!
To vše, čím jaro dosud žije,
ten nejslavnější poeta:
že jeho píseň sýkorkami
nad sirým proutím oblétá!
Ba je to vše, a jedva hlásek
vychladlým vzduchem proniká –
tu chceš-li, duše moje, zkoumej,
co nesmrtelnost básníka.
Jak, víte, soustrastný ten ptáček:
ten Daliboru do věže
donášel v písních božskou mluvu
kvetoucí jara mládeže.
A mezi vámi tolik slasti,
že až to nebem otřásá:
zaleťte s něčím na okénko,
tam okřeje a zajásá.
Co ubude tím jaru krásy,
když jedna píseň odpadne?
Nám často stačí pouhé slovo,
a lidské srdce nevadne.
Kde každý mluvka nasbírá si
padánčata svých pacitů,
je na trh veze za ovoce
a nabízí je k odbytu.
Kde každý pištec nafoukne si
své neduživé moldánky,
a na ucha a ducha trýzeň
má s dlouhou chvílí líbánky.
Na mou tě! Bych byl pánem trestů,
ty odsoudil bych jediné
hned vedle krále Herodesa,
jenž vraždil dítky nevinné.
A každý ptáček boháč velký,
car nejmocnější, ve zbrani,
jen třeba mu, by v srdce sáhnul,
a srdce všech si podmaní.
A každý ptáček mistr velký,
rek, kouzelník v svém nástroji,
jen třeba mu, by slovo vyřknul,
a nepřátele odzbrojí.
Tu máte obraz srdce mého:
sta písní v jeho objetí,
a sotva z něho jedna prchne,
již na sta jiných přiletí.
U srdce krbu hostinně
vám měkce prostru, milé děti,
a v teple budem, v rodině
tak od srdce zas rozprávěti.
Tam venku jako zločince
vás na soud vedou v pusté kázni,
a jak byste šly z blázince,
k vám hledí namudřelí blázni.
Jich prázná, nicochlubná líc,
ta duše staroba a chladno,
jde zima z nich jak z popelnic -
och, jak by vám tam bylo radno!
Mám na vás úzkostlivý střeh;
všem tak jste záhy odumřely,
já byl bych nejbídnější všech,
vás o den přežit, osamělý.
A co tu v modrém vzduchu zvoní,
těch ptáků zpěvem tkaný let,
co z lesů šumí, dechem voní -
toť příbuzných, hle, celý svět.
A jest jich víc. V dne uspomněnce
kdy svá noc světla odmyká,
to myšlénka jest na myšlénce,
jež hlavu nebes proniká.
A jest jich víc. Ty síly svaté,
z nichž pne se vzduch i země květ
a v modru slunce, hvězdy zlaté –
ó pojď se s nimi srozumět.
Ba mnohem víc. Svět, veškerenstvo,
toť myšlénka jen jediná -
hle, jaké máš to příbuzenstvo,
hle, jaká jsme my rodina!
V radosti pravé
celý svět pozdraví
veselé, smavé
cestu si upraví.
Všude se staví,
ke všem si pospěší,
sílu dá, zdraví
a slzy utěší.
Všeho si udbá,
na všecko zavolá,
jako když hudba
zahraje do kola.
Všem blaho zmnoží
nejvíce člověku –
sluníčko boží
od věku do věku.
Na teplých vánků hudbu hravou
dnes duše má mi roztála,
pak skladbu jara dojímavou
všem kvítkům v tance zahrála.
Na zlatá křídla paprsková
dnes duše má se povznáší,
a s jarní hudbou kvítka nová
do měkkých duší roznáší.
Naposledy upraveno 8. 12. 2002