Kol se to mihá perlami,
i cítím dech tak mladý, zdravý,
že nevím, zda jsou radost má,
či pláč mé duše usedavý.
Však rosu luna zrodila,
a není písním v duši stání :
tekou co slast a slza má -
a den se chystá ku svitání.
A ptáků zpěvných zvukosnivé bědno,
motýla vznik, národů zániky
a lidstva ples i bolu výkřiky -
to zákonů těch písmo jenom jedno.
A hájů zášer, lunou prokmitavý,
šperk strání ve vod bystrém podletě,
šum, rozlitý po zemské planetě -
to zákonů těch výklad věčně pravý.
To jiná řeč, než zvůle země pánů;
to starší řeč, než v deskách s Sinaji,
víc božská, než co v chrámy vtěsnají,
a krásnější, než kletby Vatikánu.
To vzniku řeč, to tvůrčí ruka pilná,
to lásky řeč a srdce jímání,
to mluva nejsladšího žehnání -
to božská jen a v pravdě neomylná.
Jak byste měly světa pravou líc:
zvuk, píseň, vůni, milé přístřeší,
ba i to lidské srdce lidským víc,
že dojme pravdivěj i potěší.
jak byste měly ještě v zásobě,
co ostatní svět nuzně promrhal:
květ, mladost, krásu v krásy podobě,
i radost, důvěru i pravý žal.
Mně jest, jak měl bych ve vás nalézti,
co nenacházím, ale hledám přec:
tu pravou slzu v lidské neštěstí,
to pravé slovo na útěchy řeč.
I jest mi, jakby lepší moje část
v tom vašem modru toužíc bloudila :
tam duše cítí v sebe ji se klást,
jest plná a jak v květy rozvilá.
Však zajít v hor si osamělou skrejši,
být u pramene črtám přírody,
jak rostou v díla věčné lahody -
to nad slzy nám duši ukonejší.
Tam v tichu dlít a nevnímat ni hlásku,
ni měkkých ňader k dechu zvednutí,
ni lístku třepotného šeptnutí,
jen s myšlénkami v královském být svazku.
Tu zdá se mi, že vše to velké čítám,
co z ducha bání v básně prýštělo,
ba jakby se jim odtud nechtělo,
já s velduchy všech věků se tu vítám.
V jich šumosnivé samotě
zpěv dětská trávil léta,
v nich bohové se zrodili
a všecka náboženství světa.
A na jich větvích dosavad
je rozvěšeno písní,
že celý národ poetův
je sotva kdy u verše vysní.
A v jejich šeru dosavad
je tolik náboženství,
že celé lidstvo může vždy
v nich obnovit své člověčenství.
Nechť změří úzkým ňadrem si
výš odměny i pekla hloubi :
mně ptáče vzdor jich výměru
vždy z plných prs zazpívá v loubí.
Nechť barvou, zlatem plýtvají,
by zhyzdili šat nebi jasný :
na hvězdy pohled jediný
mně nad všecka jich nebe krásný.
A nechť i plic namáhají,
by prázno opili slov kvasem:
mně dítka žvavá výmluvnost
všech hlasů přírody jest hlasem.
Myšlénky jako jiskry skáčí
a duše velikosti do kořán,
přede mnou krás, div srdce stačí
svět starý za mnou mládím obetkán.
A kvítek jako víla v snění,
tajemnou věštkou každá šedá snět,
a laňky vzdušné, bez prodlení -
jak velká píseň celý kolem svět.
A sestersky mne větev hledá,
má hlava jako věnci poseta,
mé oko září, prs se zvedá :
kdo vchází k vám - jest každý poeta.
Co se to se mnou stalo jen,
že sem v tu laňku proměněn ?
Má noha do vod vrůstá,
v červánky ztápím ústa.
A piju lesk jak padlý sníh,
a nad ním hvězd večerní mih,
i zlatý blankyt výše - -
z té modré břehů číše.
A stojím němý, udiven;
ten krásný svět toť krásný sen,
teď k duši cestu pne si -
já za laňkou jdu v lesy.
Zpod řeka švarně na pochod
zve pramének si tenký,
a nad ní ptáků kmitný roj
hrá sobě na myšlénky.
A strání zvukotkaný dech,
hněv slavný vodopádů,
a všecko to jak z jedněch prs,
jak z velké duše skladu -
A jak tu píseň skládají,
až vyslechnem je vřele :
pak poznalas mou knihu kněh,
i mého učitele.
Že v modro letí s skřivánkem
a v jeho písni prýská,
že bydlí v hájích, ve stromech
a s ptáčaty si stýská.
Že rozkládá se na luhu
a s vánkem dýchá jemně,
že s jitrem jásá po horách -
a s písněmi dlí ve mně.