Hrozné, když bůh neourodou
a morem trestá přísně;
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.
Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
a píseň v nebi zrozená
i ve smrt život vlívá.
Soud boží na se národ zve,
jenž pěvce své ctít neví,
a nejstrašnější kletbou jest,
když bůh odejmul zpěvy.
Jeť srdce pěvců nejčistší
a všeho hněvu prosté,
a co vám zpíval od srdce,
to ve svém srdci noste.
LIII.
S nebe se snáší andělé -
a to jsou zlaty spánky,
a každý z nich přináší snem
přemilé radovánky.
Ti kdekoliv se zastaví,
tam pěkné věci vědí:
ti vědí, jak to v nebi jest,
a snem to vypovědí.
Pojednou víčka klesají -
ó sladká, sladká spánku moc!
Tvůj obraz vidím před sebou -
milenko drahá - dobrou noc!
Již jděte, milé dítky mé,
vám zde víc stání není;
na cestu ještě přijmete
otcovské políbení.
Snad že vám leckdes otevrou,
kde budete i ctěny,
však budou také spílat vám -
to buďte připraveny.
Leč to vám mysl nekaliž
ni na čelo sej vrásku;
neb mnoho lidí na světě
a málo jich zná lásku.
Přišli ptáčky, povídali,
že sme tak se milovali.
Že to jarní polní kvítí
svatebním chce rouchem býti.
Že ten břečťan Tobě v slávu
věnec podá na Tvou hlavu.
Že zdobena sterem vděkův
budeš mou na věky věkův.
Ještě se ohlíží,
šátečkem točí,
šátečkem utírá
navlhlé oči.
Již se s ním zavřely
ty kraje cizí,
jako když skřivánek
v povětří zmizí.
Zmizí a přijde až
po čase mnohém,
ale než přijde zas -
panenko, s bohem!
Vytvořeno 1. 1. 2002