Večerní písně I.

část třetí, básně XXI. až XXX.

Vítězslav Hálek

XXI.

Na nebi plno hvězdiček
jak z jara sedmikrásky;
ba na tom božím světě zde
má vše svou mluvu lásky.

Fialka plna vůně jest,
kalíšek rosou máčí,
a slavík ten se nazpívá,
div hrdélko mu stačí.

Na nebi plno hvězdiček
v velebném světle kráčí,
a lidé tady na zemi
ti zpívají a pláčí.

XXII.

Na nebi měsíc s hvězdami
a v lese plno hlásků,
a na ten šírošírý svět
jak bůh by rozlil lásku.

Těch mladých lístků různý hlas
se v sladký hovor mění,
celý svět jakby rozkochán
rozplývá v políbení.

A přece vím, že v samotě
se mnohé srdce trápí,
a mnohá tvář že mladistvá
se v hořkých slzách ztápí.

XXIII.

Sluneční žár o poledni -
to žhnoucí láska moje,
a noc - dne šerokrásný stín -
to tichá láska Tvoje.

Tys velký oheň znítila
jak země centrum žhavý,
leč oheň Tebou nekojen
teď sám se v sobě tráví.

Já s láskou Tvou chtěl hodovat,
však mně jen drobty padly,
a proto sám se nedivím,
že tváře moje vadly.

Leč srdce mnoho přetrpí,
je nemoc krotí mocí,
a já se věru neznám víc,
jsem-li víc dnem či nocí.

Tak psáno jest. A den a noc
se věčně, věčně minou,
jen jedno jim políbení -
když večír v jedno splynou.

XXIV.

Čím srdce, čím jsi zhřešilo,
můj bože, tolik bolu,
že věčně jen se loučit má,
co věčně má být spolu?

Jak krásný by ten život byl
u věčném milování!
Však věčně musí prahnout jen -
jaké v tom požehnání?

XXV.

A kdyby vše potěšení
v tom světě bylo vzato
a jenom láska zůstala -
ten život stál by za to.

A kdyby pravda bylo vše
a láska jenom snění -
já bych se k spánku položil
a nechtěl probuzení.

A jest-li že sem dosud snil -
tak sem snil sladce, mile,
a věčně nezapomenu,
kdo usnil mne v ty chvíle.

XXVI.

Mně zdálo se, žes umřela;
slyšel jsem zvonit hrany,
a pláče bylo, kvílení
a nářku na vše strany.

Tak divně Ti tam ustlali!
Na hrob Ti kámen dali,
a abych na něj napsal verš -
mne vlídně požádali.

O lidé, lidé z kamene -
zde srdce mé si mějte,
a co jsem ještě nezpíval,
to do kamene vrejte.

Mé lásce ste nevěřili
a zhrdli mými slovy -
když bude kámen mluvit k vám,
snad vám to lépe poví.

XXVII.

Když bůh byl nejvíc rozkochán,
tu lidské srdce stvořil,
a pak na věčnou památku
svou lásku do něj vložil.

A když pak na něm utkvělo
to oko jeho věstí,
radostí až se rozplakal,
když viděl vše to štěstí.

Leč při tom pláči - do srdce
se jedna slza vkradla
jako ta rosa v kalíšek,
a na samé dno padla.

A proto láska velký bol,
leč bol tak sladký, milý,
že škoda srdcí nastokrát,
jež bol ten necítily.

A proto láska štěstí půl
a polovic je muka,
leč když se srdce rozvlní
tu leckdys srdce puká.

XXVIII.

Tak mnoho věcí na světě,
k nimž člověk klíče nemá,
a všechněm jeho otázkám
vždy odpověď jen němá.

To lidské srdce - strastí v něm
jak hejno vlků vyje,
a přec to srdce, bože můj,
jen samé lásce žije.

A schopno lásky takové,
že až by člověk šílel,
a sklamán, jak ten holoubek
na věky věkův kvílel.

XXIX.

Když sem se díval do nebe
skrz ty hvězdičky zlaty,
mně zdálo se, že's světice
a já že anděl svatý.

Tu vzal jsem harfu do ruky
a písně sem Ti zpíval,
že písně svatých umlkly
a každý k nám se díval.

Ba sám bůh Otec na chvíli
v svých tvůrčích plánech stanul,
a zdá se mi, že po tváři
mu slzný démant kanul.

XXX.

Noc byla krásná, průhledná -
až v nebe vidět bylo;
ten zpěv, ta vůně a ten šum
až srdce okouzlilo.

O žel, že nejsi přítomná,
by slyšela si se mnou,
jak všechno, všechno kolkolem
řeč rozpráví tak jemnou.

Jak celý vesmír jeden zpěv,
jenž z všeho-ňader řine,
jak slabounký to ohlas jen,
co z lidských srdcí plyne.

Další básně =>

Návrat k
obsahu Večerních Písní I.
přehledu Hálkova díla
obsahu literárních stránek
domovské stránce Petra Jeníčka

Naposledy upraveno 30. 12. 2001

Do html podoby upravil Ing. Petr Jeníček.