A růže ta tak spanilá
a tak milounké vůně,
že duše k ní zahořela
a srdce po ní stůně.
A z větvičky zas na větev
a odtamtud zas dolů -
a zdá se mi, že stejný stesk
nosíme v srdci spolu.
A kolkolem se ohlíží
a jasné oko zvedá -
a zdá se mi, že uhod' bych,
co tím svým okem hledá.
Ty's čistá, jak ta rosička,
co ráno s nebe splývá,
a jemná, jak ta hrdlička,
když tu svou píseň zpívá.
Ty's pěkná jako lilium,
jenž vůní odívá se,
a vznešená's jak dennice,
když vzchází - rozdnívá se.
S mou duší již jsi setkaná.
Ty's chloubou její, radostí -
Ty's touhou mou, mou útěchou,
mou rozkoší - mou žalostí.
Z mých pustých dnů mi nebe tkáš,
jak nevěsta svatební šat;
Ty ve mně bdíš, Ty ve mně sníš,
co já, co Ty - nevím již rozeznat.
Co osud můj - mně lhostejno.
Vímť, čí jej ruka upřádá.
Z Tvé ruky - byť i zkázu vzít -
i v tom se nebe zakládá.
Mně nelze dost se nahledět
na to Tvé krásné oko -
to modrojasné brány jsou
do ňader přehluboko.
Mně nelze dost se nahledět
na tu Tvou tvář tak jemnou -
z ní celá duše bez klamu
i srdce mluví se mnou.
A když se na Tě dívám -
ó sladká s nebe mano!
zdaž to ta ústa nejsou též,
která mi řekla: ano!
A čisté jako křišťál je,
v něm vidět je až na dno -
leč hloub kdo do něj nahlídne,
ten utone v něm snadno.
Mně jest tak často, jako bych
se zpovídat měl Tobě,
leč slova v ústech zamknutá
tak jako mrtvý v hrobě.
A co tak často chci Ti říc,
to ani jmena nemá,
má duše toho plná jest,
leč ústa moje němá.
Jen když Tě mám obejmutou
a duši v Tebe vhroužím,
tu zdá se mi, že všechno víš,
co povědět Ti toužím.
Kdo zabloudil v neznámý kraj,
zdaž duši svou hned poví?
a člověk příliš člověkem,
by ráj mu nebyl nový.
Zda taky někdo odtamtud
se k nám sem dolů dívá,
a jest-li tam, jako zde já,
o lásce písně zpívá.
Kdo lásce doved' zlořečit,
ten nepoznal ji ani,
neb láska umí odpustit
a nezná proklínání.
Kdo není schopen oběti,
ten lásky hoden není,
a špatný kněz, kdo sebe víc
než svoji oběť cení.
A kdyby láska žádala
mé žití i mé nebe -
já šel bych jak ten beránek,
že miloval sem Tebe.
Naposledy změněno 28. 12. 2001