Zlatá babička

Ta naše stará babička
jen od pohádek mladne,
ta zabzučí jak včelička,
a řeč jí na rtech sladne.

Až po krk v kožich zapjatá,
jde ke kamnům a sedne,
a hned má všecko ze zlata,
jak na sluníčku ve dne.

Hrad na vrch zlatý postaví,
v něj princezny a prince,
šat zlatý dá jim, z hedbáví,
a v truhly zlaté mince.

Pan král má zlatou korunu,
má v očích mnoho spaní,
spí v ložnici i na trůnu
a nemá rád svou paní.

Kol trůnu švarní panici,
ti od zlata se lesknou,
král zvedá k nebi pravici,
má dlouhou chvíli, tesknou.

A jedou na hon, do lesa,
kde zlatý ptáček bydlí,
kam lítne, má svá nebesa,
kam sedne, zlatou židli.

A jedou z lesa na louku,
kde zlatá včelka bzučí,
tam kvítky v zlatém klobouku,
kde vzdychnou, vůně pučí.

A jedou dál až po skály,
kde zlatý pramen prýští,
kde dívkám zlaté pokály
se bílou rosou blýští.

Pak les je velká komnata,
král vystrojí dvě svatby,
a ptáci, včelky ze zlata
tam hrajou nové skladby.

A když ta hudba zahrála,
král pozval na sto dětí,
nás babička, však pozvala:
„Jen pojďte, zlaté smetí."

Ty naše milá babičko,
bůh živ tě mnohá léta,
až pozlatíš, jak sluníčko
nám všecky krásy světa!