Postilion

Nic nad zvuk neznám trubičky,
když troubí postilion,
že v psaních veze hubičky
a každou za milion.

Pojď ven, ty zlatá děvečko,
pták lépe nedoletí,
přilítlo k tobě srdéčko —
zde mám je pod pečetí.

Panenka pečeť rozlomí,
jak mák jí zaplane líc —
tu milý dává vědomí,
že líbá do statisíc.

Hned lístek k srdci uloží,
a v srdci počne to hřát,
jak když se v růže položí
a slyší anděly hrát.

Ten lístek vezme k noclehu,
s ním bude o nebi snít,
sny půjdou v tichém úsměvu
jak zlatý hvězdiček kmit.

Ten lístek vezme do stáří,
s ním v mládí doletí zpět,
že jeseň zjihne ve tváři
a počnou slavíci pět.

Ba ještě v smrti přeletí
jí na rtech vzpomenutí,
že duši slyším vyzněti
co sladké vydechnutí.

Nic nad zvuk není trubičky,
když troubí postilion,
a v psaních veze hubičky
a každou za milion!