DVA STÍNY

Jde měsíček vejpůl nakrojen,
v běl řeka leskne se, hučí,
les ze sna tak dýchá spokojen
a v ptáků nápěvy pučí.

Dva stíny si sedly u řeky,
cos s rukou smývají, šatů —
„Ač prokleti snad jsme na věky,
já nechci dozráti katu."

Tu povídá druhý: „V duše tmách
už zhasla hvězda mi každá,
kam duše jen pne se v myšlenkách,
na každé sedí jí vražda."

A první: „Toť naše řemeslo,
stín časem počíná lekat,
a chceš-li, by katu vyneslo,
jen počni k pokání hekat."

A povídá druhý: „V duši mé
noc lká, sejc houká si hlasně,
hlad vyje, a nežli tušíme,
vlk o dlaň otře si dásně."

A první: „Mít duši takovou,
jež lup by chtěla mi kazit,
hle, zbraň na ni mám již hotovou
a v hrdlo umím ji vrazit."

Dva poskočí stíny na břehu,
jak vlk se za vlkem honí —
stkví voda se jako do sněhu,
dva stíny strhly se do ní.