1) studie na dvojčatech

2) studie genových vazeb

3) studie mozku zemřelých homosexuálů.

Ze studie na jednovaječných dvojčatech (práce Baileye a Pillarda z roku 1991) víme, že i při zcela identických genech (a také stejných podmínkách v děloze a v rodině) existuje stále více než 50% pravděpodobnost, že když jedno dvojče je homosexuál, druhé dvojče homosexuálem nebude. Celá studie je navíc zatížena jednou velmi zásadní metodologickou chybou, a to způsobem získání vzorku populace do studie pomocí homosexuálního časopisu. Za takových okolností je vysoce pravděpodobné tzv. ovlivnění vzorku pro studii (selection bias). Některé další výsledky této studie spíše ukazují na velký význam rodinných faktorů než genů pro vznik homosexuální orientace. Dva vědci z Columbia University, William Byne a Bruce Parsons, ve svém rozsáhlém souborném pojednání na téma vzniku sexuální orientace u člověka píší: “Co je nejvíce zajímavé na studiích na dvojčatech, je velký podíl jednovaječných dvojčat, která byla diskordantní (nesouhlasná) pro výskyt homosexuality, a to přes skutečnost, že sdílela nejen svoje geny, ale také prenatální a rodinné prostředí. Velký podíl nesouhlasných párů zdůrazňuje naši neznalost faktorů, které zde působí, a způsobu, jak se vzájemně ovlivňují při vývoji sexuální orientace.” (Archives of General Psychiatry 50, 1993, s. 228-239).

Studie genových vazeb

V roce 1993 při zkoumání genetického materiálu u 40 párů homosexuálních bratrů prokázal Dean Hamer ve své laboratoři genovou vazbu mezi homosexuální orientací a chromosomálními variantami na konci dlouhého raménka X chromosomu (tzv. oblast Xq28). Tento nález byl médii označen jako “objev genu pro homosexualitu”. Za 8 let dalšího výzkumu nebyl tento výsledek potvrzen v žádné jiné laboratoři na světě. V roce 1999 George Rice a spolupracovníci z University of Western Ontario publikovali v časopisu Science práci, kde provedli analýzu 52 párů homosexuálních bratrů. Jejich studie neprokázala žádnou vazbu homosexuality na oblast Xq28 v chromosomu X (Science 284, 1999, s. 665-667). Zajímavé je také zjištění, že v roce 1995 prozkoumával výsledky Hamerovy studie Úřad pro integritu výzkumu při Ministerstvu zdraví a humánních služeb v USA, protože existovaly závažné pochybnosti ohledně regulérnosti výzkumu. (NIH‘s “Gay Gen” Study Questioned, Science 268, 1995, s. 1841).

Homosexuální mozek?

Stejně problematická je i Le-Vayova studie z roku 1991, která měla prokázat, že tzv. INAH-3 jádro předního hypothalamu je u homosexuálních mužů menší při srovnání se vzorky od heterosexuálních mužů. Studie má několik zásadních problémů, které ji stavějí do velice pochybného světla. Především definice homosexuálů a heterosexuálů je ve studii značně nejasná a také neověřitelná, protože v průběhu výzkumu byli již účastníci mrtví. Dále vůbec není pravda, že všichni homosexuální muži měli menší INAH-3 centra při srovnání se všemi heterosexuálními muži, jak to interpretovala média. Skutečnost byla taková, že 3 z 19 homosexuálů měli větší INAH-3, než byl průměr ze vzorků “heterosexuálů”, a naopak 3 ze 16 “heterosexuálních” mužů tak, jak s i je určil Le-Vay, měli menší INAH-3, než byl průměr u homosexuálů v této studii. A konečně spoléhat na výsledky studií mozků lidí, kteří zemřeli na AIDS, přináší závažné problémy v interpretaci z důvodu snížených hladin testosteronu v krvi v terminálních stadiích této nemoci. Snížené hladiny testosteronu mohou totiž ovlivnit velikost sexuálně dimorfních center v hypothalamu. Přes všechny pokusy některých vědců dokázat hypotézu o biologické podmíněnosti homosexuality dnes neexistují údaje, které by nás opravňovaly tvrdit, že homosexuální orientace je dědičná nebo vrozená a že homosexuálové se již “takto narodí”.

Vznik homosexuality – komplexní mozaika faktorů

Téměř každé složité chování člověka má určitý biologický základ a je také do určité míry ovlivněno určitou dědičnou dispozicí. Pro vývoj určitého typu chování u člověka však hrají značnou úlohu ještě další faktory jako rodinné prostředí, psychologické vlivy, kulturní a společenské klima a jiné. Nikdo se nerodí hudebníkem, i když je známo, že význam dědičných vloh pro hudební nadání je nesporný. O tom, zda někdo bude slavným hudebníkem, rozhoduje mnoho dalších faktorů – rodinné zázemí, výchova a příležitosti. I když dnes víme, že sklon k alkoholismu má rovněž svou dědičnou složku (mimochodem je odhadována až na 60%), nikdo netvrdí, že alkoholici se již takto narodí. O tom, že se někdo stane či nestane alkoholikem, rozhoduje kromě určitého dědičného sklonu mnoho dalších vlivů prostředí, ve kterém člověk žije. Sexuální chování člověka je nesporně velice komplexní záležitost. O tom, zda někdo bude homosexuálem či nikoliv, rozhoduje nejen určitá dědičná dispozice (která je střízlivě odhadována na 25 procent), ale také mnoho dalších psychických, kulturních a společenských činitelů. O uplatnění genetické dispozice rozhodují např. vztahy v rodině (negativní vztah k otci), odmítnutí vrstevníky, pohlavní zneužívání v dětství, svedení na tuto cestu v časném věku a zřejmě mnoho dalších vlivů. To však jen dokazuje, že vznik homosexuality není tak jednoduchý a přímočarý, jak to někteří odborníci dnes líčí, když prohlašují, že se homosexuálové již takto narodí.

Změna je možná

V roce 1992 vznikla ve Spojených státech odborná společnost National Association for Research and Therapy of Homosexuality – NARTH (Národní společnost pro výzkum a terapii homosexuality) jako reakce na pokusy Americké psychiatrické společnosti prohlásit léčbu homosexuality za porušení odborného postupu v psychiatrii, a to dokonce i v těch případech, kdy je to na vyslovenou žádost klienta. Pod vedením Dr. J. Nicolosiho zveřejnila společnost NARTH v roce 1997 rozsáhlou studii s názvem “NARTH‘s 1997 Survey on Change”, která ukazuje na poměrně vysokou úspěšnost tzv. reparativní terapie u mužské homosexuality. Tento výzkum zahrnující 882 účastníků a dokumentuje možnosti ovlivnění a změny sexuální orientace u značné části zkoumané populace. Další podrobnosti lze najít na webové stránce společnosti NARTH – http://www.narth.com. Svědectví mnoha bývalých homosexuálů (ex-gayů) na celém světě dokazují, že změna je v mnoha případech možná, i když je někdy obtížná. Tento životní styl je často hluboce zafixován v myšlení i v mozku člověka. Lidé, kteří se cítí zotročeni tímto způsobem života, vyžadují často dlouhodobou pastorační péči.

Je třeba dále říct, že homosexuální životní styl (zejména u mužů) ohrožuje zdraví člověka mnohočetným způsobem. Promiskuita v homosexuálních vztazích, která výrazně převyšuje promiskuitu v heterosexuálních vztazích, a anální sex značně zvyšují riziko výskytu mnoha infekčních i neinfekčních onemocnění (např. rakovina řitního otvoru). Na velkých vzorcích populace je prokázáno, že tento životní styl představuje značné zdravotní riziko pro člověka a nepříznivě ovlivňuje průměrnou délku života u homosexuálů. Tyto informace, stejně jako kritický pohled na studie ve věci biologické podmíněnosti homosexuality, značně zpochybňují dnes mediálně šířený názor, že homosexualita je prostá a neškodná varianta lidského chování.
V tomto kontextu jsou také velmi zajímavé okolnosti, za kterých byla tato entita v roce 1973 vyškrtnuta ze seznamu diagnóz DSM. K tomuto kroku nedošlo na základě vědeckého konsensu, nýbrž pod nátlakem homosexuálních aktivistů.

MUDr. Štěpán Rucki, CSc. Autor je předsedou Sdružení křesťanských zdravotníků v ČR a přednáší etickou výchovu na Ostravské univerzitě