Austrálie - 10. Příroda, příroda a zase příroda

10. Příroda, příroda a zase příroda

Australský kontinent se oddělil od ostatních jako jeden z prvních v době, kdy ještě tvořily jeden celek. Proto se záhy místní rostlinné a zejména živočišné druhy ubíraly cestou samostatného biologického vývoje a staly se tak odlišnými a tolik zajímavými pro návštěvníky z okolního světa.

Fauna
Nutno úvodem podotknout, že naprostá většina suchozemských živočichů je kvůli vedru přes den zalezlá někde ve stínu a jakákoliv aktivita u nich nastává až se stmíváním. Toho si buďte vědomi hlavně při plánování návštěvy Wild-Life-Parku (ZOO s australskými živočichy); nejlepší doba je co nejdříve ráno po otevření, zvířata jsou čilá a družná.

Snad nejrozsáhlejším živočišným druhem tu jsou vačnatci. Jsou to savci, kteří donášejí své potomky v jakémsi břišním vaku s mléčnými žlázami uvnitř.

Nejznámější z nich je klokan. Klokaní samice je březí 30 dní; když se klokánek, nebo spíše jakési embryo narodí, je velké asi 2 cm, tedy jako poslední článek Vašeho palce! Za pomoci čumáku a jazyku své matky se musí mezi chlupy jejího kožichu proplazit až do vaku, kde se na několik měsíců pevně přisaje ke struku. Zde se dovyvine a doroste do velikosti, kdy začne vykukovat a později i vylézat, aby se sám napásl. Ještě dlouho ale bude mámin vak jeho úkrytem před nebezpečím. Žije tu nevím kolik desítek druhů klokanů, ale nejrozšířenější jsou velký klokan červený (Red Kangaroo) a menší klokan šedý (Grey Kangaroo). Klokan červený se dorůstá hmotnosti hodně přes 80 kg, při vzpřímeném postoji má výšku 2 m. Jeho skoky mají délku asi 8 m, údajně překoná i 3 m vysokou překážku. Jako každé jiné divoké zvíře je přirozeně plachý, ale ochočenější jedinec se snad díky svým rozměrům neobává v případě pocitu ohrožení napadnout i člověka. Raději se s nimi moc nekamaráďte, můžete být pořádně zkopáni (možná i ukopáni) jeho zadníma mohutnýma nohama a poškrábáni jeho předníma nohama, na kterých má ostré drápy. Klokan šedý je do 1,5 m vysoký a i další jeho parametry jsou tím pádem nižší. Není problém se s ním na mnohých parkovištích v národních parcích osobně setkat, protože jsou často navyklí žebrat od lidí pamlsky. A to nejen klokani! Někdy je to i nepříjemné, protože Vám v nestřeženém okamžiku vlezou až do auta a tam pak neomylně vytahují z tašek vše, na co mají chuť. Na místech výskytu zvířat "somráků" najdete cedule s varováním: "Nechejte divoká zvířata být divokými - nekrmte je! Neprospívá to jejich zdraví, ztratí schopnost se sami živit a riskujete své zranění."

Ne všechno co skáče po zadních a vypadá jako klokan, je klokan. Ještě menší, než klokan šedý jsou podobně vyhlížející Wallaby a Pademelon. Ti mají většinové zastoupení na Tasmánii.

Brush-tail Possum požírá bramboru, kterou od nás vyžebral

A tak to jde dál až do velikosti myši. Vybral bych jen vačnatce jménem Possum (nejčastěji Brush-tail Possum), který je k vidění jak žebrá i v kempech a parcích malých měst. Je to zvíře velikosti angorské kočky vč. chundelatého ocasu, nehopsá, ale běhá. Při jídle sedí na zadních a potravu si přidržuje předními. Dokáže velice rychle vyběhnout do koruny stromů jako veverka. Svá odrostlejší mláďata nosí i na zádech.
Wombat je též vačnatec vzezření prasátka zkříženého s morčetem. Veliký je jako větší sele, přes svou zavalitou vizáž však není nikterak nemotorný - dokáže běžet až rychlostí 45 km/h.

Velkým lákadlem všech Wild-Life-Parků je Medvídek Koala. Nic nedejte na jeho zavádějící český název, s medvědy nemá nic společného, opět patří mezi vačnatce. V přírodě jej spatříte velmi těžko. Zdržuje se ve vršcích korun vysokých Eukalyptů, tj. cca 50 m nad zemí, kde asi 20 hodin spí a 4 žere. Na zem slézá pouze proto, aby nalezl jiný vzdálenější strom s chutnými listy, nebo aby se spářil. Navíc je velice vybíravý, živí se pouze lístky z jednoho druhu eukalyptu. Díky své pomalosti a jemné srsti se stal v průběhu 19. století oblíbeným materiálem na kožichy, snadnou kořistí lovců a posléze i ohroženým živočišným druhem. Přijdete-li s ním do blízkého kontaktu, raději se ho sami nedotýkejte - má na všech nohách velmi dlouhé a ostré drápy, kterými by Vás mohl nepříjemně zranit.

Ježura australská (Echidna) a Ptakopysk podivný (Platypus) jsou biologicky snad nejzvláštnější australští obyvatelé. Jsou to také vačnatci, ale navíc jsou vejcorodí ! Jejich vak je vlastně jenom takový kožní záhyb. Ježura vypadá jako náš ježek, ale je trochu větší, žije i v těch vyprahlejších částech země. Ptakopysk žije podobně jako vydra, vyskytuje se v potocích a říčkách chladnější jižní části Austrálie a na Tasmánii i v jezerech, kde prorývá zobákem dno a žere červy, drobné rybky apod. Je to výhradně noční tvor a je nesmírně plachý. Při pozorování můžete v šeru prosedět na břehu v místě jeho výskytu i nějakou tu hodinu bez hnutí, než se Vám podaří jej na okamžik mlhavě spatřit.

Bodrou postavou mnoha kreslených bajek pro děti je Tasmánský čert (Tasmanian Devil). Omlouvám se, ale správný český název mi nějak vypadl a stejně je dle mého více znám pod tímto jménem. Jak napovídá, žije výhradně na Tasmánii. Je to opět vačnatec velikosti středního zavalitého psa, ale tentokrát masožravý, v našich poměrech by se dalo říci mrchožrout. Je tak důkladný, že svůj "oběd" zblajzne i s kostmi. A protože nejvíce mršin se najde při krajnicích silnic, tak i on sám se často stává obětí aut.
Na Tasmánii žil ještě jeden masožravý vačnatec se jménem Vakovlk, tedy menší obdoba vlka. Byl ale zčásti vytlačen dominantnějším Psem Dingo a zejména vybit člověkem - údajně poslední viděný jedinec byl zastřelen kolem roku 1930. Vědci už jen doufají, že snad někde ve skrytu přežívají nějací jedinci. Též se poslední dobou spekuluje o jeho "vzkříšení" skrze nové poznatky o DNA.

Jak jsem naznačil, v Austrálii žije i mnoho živočichů, kteří sem byli zavlečeni ať chtěně, či nechtěně. Nejdéle je zde Pes Dingo. Dostal se sem prý s prapůvodními obyvateli, kteří přišli od severu z Tichomořské oblasti ještě před zvednutím hladiny oceánu - tedy již hodně dávno. Pes Dingo vypadá jako pes, zavyje, zakňučí, ale nezaštěká. Je schopen organizovaného lovu ve smečce, podobně jako vlk. Krom divoké zvěře napadá i domácí dobytek, zejména ovce. Člověku prý nebezpečný není.
Když už jsme u ovcí, nesmíme zapomenout na na obživu velice skromnou ovci druhu Merino, která byla vyšlechtěna pro suchou Austrálii z argentinského druhu. Vzhledem k tomu, že Australanů je kolem 17 mil a ovcí tu je 280 mil, je jasné, že vlna byla a stále ještě je velmi významným exportním artiklem a že ovce najdete na každém kroku.

Člověk zde napáchal svým snažením i hodně škod. Když přišli britští "lordi", přivezli s sebou i klasické britské ryze travní sporty - golf a kroket. Kdo z Vás byl v Anglii, jistě ví, že všude mají trávníky, po kterých se prohání divocí králíci a staví si v něm nory. Možná tak golf vznikl. Lordům se po milém králíkovi zastesklo, nehledě na to, že se po něm velice pěkně střílelo při loveckých kratochvílích, a tak si jej sem přivezli také. Králíkovi tu bylo dobře, přemnožil se a začal spásat potravu malým druhům méně průbojných vačnatců. Aby lordi tento svůj omyl napravili, dovezli i králíkova úhlavního nepřítele lišku obecnou. Lišce se tu také zalíbilo, protože tu nemá prakticky žádného predátora, přemnožila se a namísto králíka začala lovit zejména drobné vačnatce. Aby toho nebylo málo, současným velkým problémem je přemnožení zdivočelých koček, což vzniklo tím, že lidé potomky svých okocených miláčků vypouští do volné přírody. A opět na to doplácejí ti drobní a již vzácní vačnatci. Pochopitelně se sem dostaly i myši a potkani.

Ale zpět k původním tvorům. Ten, který se spolu s klokanem dostal i na státní znak Austrálie je pták Emu. Má silné nohy, které mu při běhu udělují náramnou rychlost cca 70 km/h. Je ale o poznání menší, než jeho africký příbuzný pštros. V tropech zde ale ještě žije podobný, větší, ale méně známý Kesuár (Cassowary). Poznáte ho podle kožnaté červené špičaté přilbice, kterou má na hlavě. Je nebezpečný ! - jsou známy případy, kdy člověka ukopal, ale má také na křídlech ostny jako pletací jehlice, kterými může smrtelně zranit. Uvidíte jej ale prakticky jen v ZOO, v přírodě je velmi, velmi vzácný; dokonce někteří australští zoologové jej volně v životě nespatřili.
Symbol Sydneyských olympijských her - Ledňák obrovský (Laughing Kookaburra). Bezpochyby se v první řadě setkáte s jeho klasicky velmi hlasitým chechtavým hlasovým projevem. Nejlépe v šest ráno přímo nad vaším stanem.
Nesmírně zajímavé nám připadaly místní vrány. Jednak nejsou celé černé, ale skvrnité bílo-černé, ale hlavně nás fascinoval jejich rozmanitý hlasový projev: od jakéhosi pláče, přes exotické skřeky tropické džungle, až po kybernetické zvuky počítače Emila z filmu "Jáchyme, hoď ho do stroje". Na mnoha místech jsou i velmi drzé, klidně Vám v nestřeženém okamžiku odnesou sýr z krajíce chleba - jak v Ezopově bajce.
Úžasná podívaná je na často viděné orly. Stejně jako Tasmánský čert i oni se živí hlavně mršinami při silnicích a tak bývají nezřídka sami obětí.
Jak jsem již v jiné kapitole uvedl, vše je zde obráceně - i labutě jsou tu černé.
Zejména v oblasti obratníku běžně natrefíte při moři na pelikány.

Papoušek kakadu. Zrovna říkáme: Baštíku nedávej jim ty sušenky, už se jich nezbavíme!

Jako jsou u nás vrabčáci, tak tu mají papoušky tisíce druhů, velikostí a překrásných barev, hlavně papoušky Kakadu. Velcí papoušci, na které ve zverimexu obvykle koukáte s maximálním zaujetím a pod nimiž se houpe cenovka pětimístné cifry, zde potkáte v houfech obsypávajících stromy v parcích.

Dostáváme se k vodním živočichům. Šnorchlovali jsme na korálovém útesu a na to nikdy nezapomeneme! Korálová bariéra, táhnoucí se při pobřeží od východu k severovýchodu, je známá po celém světě, ale má tu nevýhodu, že se k ní musí dojet lodí, za což se dost platí. My jsme se ale potápěli na západě v divočinou obklopeném místě zvaném Coral Bay, jižně od Exmounthu. Méně rozsáhlé, ale neméně překrásné korály tu máte už pár metrů od břehu, pláže jsou liduprázdné a všichni jsou tu velice přátelští, prostě se o tomhle místě naštěstí zatím moc neví. A hlavně - v létě tu nebývají ta kvanta žahavých medúz, jako na východě!
Coral Bay je v zasvěcených kruzích známé také jako místo výskytu největší ryby světa, žraloka obrovského. Je to býložravec a protože sežere kdejaký odpadek, na který přijde, přezdívá se mu mořská popelnice. Při potápění jsme viděli i mláďata dravého žraloka korálového. O pár set kilometrů jižněji leží na poloostrově místo zvané Monkey Mia. Je to velmi známé místo, kam jezdí turisté se podívat na delfíny, kteří jsou naučení sem připlout každý den ráno pro rybičku od místního rangera. Je to hezké, ale je to turistická atrakce.
Podél západního, jižního a východního pobřeží můžete spatřit velryby táhnoucí za potravou. V létě na jih, v zimě směrem k severu.
Na jižních útesech můžete snadno vidět tuleně, počkáte-li si na vhodném místě do tmy, objeví se i tučňáci.
Mořské želvy jsou výsadou tropických vod, tedy na sever od obratníku. My jsme je zastihli na západě u Exmounthu zrovna v době kladení vajec (prosinec). Vše se opět odehrává pod rouškou tmy. Koncem února se pak líhnou malé želvičky a je možné je pozorovat při jejich pouti zpět do moře. O tom, jak si při pozorování počínat, určitě napřed načerpejte vědomosti v místním infocentru.

O krokodýlech se dočtete v kapitole 11. Bezpečnost, jedovaté potvory. Podotýkám, že se s nimi můžete setkat v podstatě jen v severnější části tropů.
Ještěři a ještěrky jsou všude. Velmi známý je Moloch ostnitý (Thorny Devil). Je malý, pomalý a přestože pro své tělo poseté ostny vypadá hrozivě, nic Vám neudělá. V tropech na záchodcích či umývárnách můžete najít malé poloprůhledné gekony, kteří díky přísavkám na nohách umí lézt i po zdech a stropech. Největším ještěrem (kromě krokodýla) je goana. V přestávkách mezi potápěním jsme mladé goany proháněli po pláži a výborně se bavili jejich pozorováním, protože v případě pocitu ohrožení rychle běhají jen po zadních nohách.

Hadi a pavouci jsou zde bohatě zastoupeni a to zejména ti jedovatí (viz 11. Bezpečnost, jedovaté potvory.). Navštívili jsme v hlavním městě Canberra expozici o pavoucích. Do té doby jsme se jich báli, od té doby měli náš obdiv a zájem. Naše ostražitost však nezmizela.

Po překročení obratníku jako mávnutím proutku se začnou po pláních podél silnice objevovat termitiště. Termiti, jak nám bylo vysvětleno, nejsou stejného živočišného rodu jako mravenci. Není prý dobré se k obydlenému termitišti přibližovat, natož u něj nocovat. Jsou velice žraví, mají totiž prý výborný čich na potravu a tekutina, kterou vylučují a značí si s ní cestičku, je natolik agresivní kyselina, že prý dokáže za noc naleptat i pneumatiky auta. Dovedete si asi představit, co by se mohlo stát, kdyby u Vás něco vyčenichali. Jak jsme ale na vlastní oči zjistili, většina termitišť v dohlednu je opuštěná (nejsou tak špičatá). Termiti totiž údajně neumí obnovit odlomené části svého obydlí a raději jej opustí úplně.

Baštíkova záda obsypaná mouchami, tipický obrázek ze Západní Austrálie!

Symbolem Západní Austrálie jsou bezesporu Mouchy a to hlavně směrem k severu. Jsou menší než evropské, ale zato tisíckrát drzejší. Lezou pod brýle do očí, do nosu i do uší, stačí chvilka a máte je i v puse. Setřásání jim zpravidla nevadí, při odhánění se jich musíte téměř dotknout. Proto si ostatní Australané z těch západních dělají legraci, že se snadno pozná, kdo přichází z WA - při hovoru si neustále mává rukou před obličejem.
Při našich cestách jižními částmi jsme se setkali s hmyzem, který jsme nazvali příznačně kousavý svině. Přesný název neznáme. Jsou velké jako přerostlé masařky, barvy zeleno-maskovací a koušou jako svině! Jejich kousnutí bych přirovnal k ovádímu, nic vážnějšího. Ale dokážou svou vytrvalostí a hejny vytáčet člověka k šílenství.

Flóra
Přestože nikdo z nás není botanik, i rostlinky si nás získaly.
Rostlinná část australské přírody je zvláštní svým vegetačním způsobem ovlivněným častými lesními požáry. Jak jsem se již zmiňoval, rostlinám požáry většinou příliš neublíží, mnoho z nich je dokonce pro svůj růst potřebuje, ale i tak se na některých místech můžete setkat s celými lesy mrtvých stromů po vytrvalejším ohni.
Kvůli drsnému a suchému podnebí je většina rostlin nesmírně houževnatých, tvrdých a často i ostnatých. Prodírání houštinami je velice namáhavé nebo i zcela nemožné.
Ani na australské divoké trávě se asi bosi moc neprojdete, ani si neposedíte, pokud nejste fakýři.

Požární strom poblíž města Pemberton - jeho výška přesahuje 75 m (WA)

Jak jsme kdesi zjistili, v Austrálii roste přes 600 druhů Eukalyptů (správně česky Blahovičníky). Mohou to být keříky, kterými se prodíráte a ono to při tom tak krásně voní, anebo to mohou být stromy - velikáni dorůstající se výšky 90 m. Právě s těmito jsme se na naší pouti setkali na jihu WA. Jednak tu naleznete místo zvané Údolí obrů (Walley of the Giants), kde je zbudovaná bezbariérově přístupná dlouhá lávka umožňující procházku v korunách stromů a také o několik desítek kilometrů západně od tohoto místa můžete nalézt tzv. požární stromy, které byly ještě počátkem 20. století používány jako požární hlásky. V korunách nejvyšších z nich byly cca 75 m nad zemí zbudovány plošiny, ke kterým vedou točité schody. Oni to vlastně nejsou tak úplné schody, jsou to železné tyče zatlučené ve tvaru spirálovitého vějíře kolem kmene stromu, na jejichž vnějších koncích je natažený drát, nebo pletivo. Je to troška akrobacie, nadarmo tu nejsou cedulky "Vstup na vlastní nebezpečí!", ale zážitek je to famózní!
Black-boy není strom s dřevěným kmenem, je to spíše travina. Je to klasický příklad rostliny uzpůsobené požárům. Jeho "kmínek" tvořený ze suchých úzkých lístků rychle ohoří a vlastním popelem ochrání ty čerstvé zelené. Kmínek ohněm zčerná, proto tedy jeho příznačný název.
Na západě jsme v prosinci, tedy čase vánočním, vídávali krásně žlutě kvetoucí Christmas tree.
Na jihu zas a hlavně v horských oblastech roste keřík Tea-tree. Mnozí ví, že se z něj čaj nedělá, je jedovatý, ale lisuje se z něj proslulý všelék s antiseptickým účinkem Tee-tree-oil.

V tropickém Queenslandu najdete spoustu dalších úžasných rostlin a stromů, jako například Baobab, ale tam jsme bohužel nebyli.

Hodně obrázků z přírody najdete ve fotogalerii.

Přejdi nahoru , Další kapitola , Obsah