17. vývoj románu, zaměření na oblíbené autory,
žánry
prozaický, epický žánr, který v dějinách literatury prošel velkým vývojem, jeho struktura je velmi volná a pružná
na rozdíl od novely (kratší rozsah, soustřeďuje se na jeden poutavý příběh, který podává dramaticky, bez popisů a epizod, končí pointou) nebo povídky (kratší útvar s jednoduchou fabulí), je delší, jeho fabule = dějové jádro se nerozvíjí přímočaře, ale rozvětvuje se obvykle několika směry
zachycuje různá společenská prostředí, vrstvy, osudy mnoha lidí a vedle hlavního děje se objevují i četné epizody, proniká do duševního světa hrdinů, dovede však zachytit i složitou problematiku národa či spol třídy
název román – pochází ze středověku, kdy se začala termínem conte roman (román vyprávění) označovat literární díla psaná národním jazykem (narozdíl od latinsky psaných)
1) prvky románu se objevují už ve starořec. a řím. lit. a to v dílech, kde se okolo hrdiny soustřeďovala řada příběhů – Tristan a Izolda, Alexandreida, př. milostné pastýř. příběhy (Dafnius a Chloe)
2)
Facuti [fačety] –
humor. vyprávění, vznikající v Itálii, z nich se vyvíjí později
renesanční novela
Renesanční novela – znamená počátek románu, počáteční romány měly
většinou neveršovanou stavbu, náměty mýtické, antické, př. Dekameron
3) První středověké romány – milostná, dobrodružná, fantastická tématika, navazují na rytířské eposy a antická témata – Příběhy krále Artuše
4) Rytíř. spolu s pastýř. romány na jehož počátku stojí Gargantua a Pantagruel a Důmyslný rytíř Don Quiote de la Mancha (pikareskní r. pikares = šibal). Román původně založený jen na napínavém ději a pohybující se od zápletky k zápletce dostává hlubší smysl zachycuje hlouběji prostředí, více proniká k pohnutkám jednání hrdiny, stává se románem osobnosti, ale také času a přerůstá v román společenský. Jeho vývoj poznamenaly různé epochy a směry i společenské změny.
5) 17. a 18. stol. byl román vykazován na okraj literatury, uznávána jen jeho schopnost zobrazovat mravy doby nebo zprostředkovat mravní ponaučení jako tzv. výchovný román př. Emil či líčit vyzrávání hrdiny v průběhu života jako román vývojový př. Fieldinguv Tom Jones, Goethova Viléma Meistera léta učednická
6) v období romantismu jeho role stoupá a v realismu už je hlavním lit. žánrem vůbec a stává se tím, čím byl v antice epos. Od romantismu se také začíná odlišovat román jako pouhá zábavná četba od žánru umělecky náročné literatury. V 19. století dochází k tématickému třídění románu.
Dobrodružný román – nejstarší, dramatický děj, množství zápletek s výraznými motivy nebezpečí , dále se větví na detektivní (Poe) a fantastický, který leckdy směřuje k sci-fi (znalost soudobé vědy, tech., budoucí předpovědi) nebo utopii (ideál. poměry ve smyšlené zemi), mají k němu blízko i různé horory.
Př. Robinson Crusoe
Román historický se pokouší vyvolat obraz určité minulé epochy. Zakladatel – W. Scott, významní tvůrci – Hugo, Dumas, Flaubert, Sienkiewicz, Mann, Tolstoj, u nás Jirásek, Winter
Psychologický r. se zaměřuje na duševní život postav, Stendal, Flaubert, Dostojevskij, Řezáč. Ve 20, stol. se pod vlivem psychoanalýzy soustřeďuje román na popis hnutí mysli často v proudu vědomí, př. Joyse, Proust, Wolfová, Kafka
Biografický(životopisný) román líčí životní osudy některé významné historické osoby na základě fakt a skutečností, ale uměleckými prostředky, př., Feuchtwanger, Zwieg, Schulz.
Román společenský (sociální) zachycuje široce společenské dění zejména ve vztazích hrdiny a společnosti, proniká do sociálních problémů, jeho tradici založily hlavně románové cykly fr. realismu, př. Balzac, Zola. Na ně svým způsobem navázaly velké románové epopeja a tzv. román řeka, př. Proust, Rolland, Tolstoj.
Během prudkého vývoje románu za poslední 2 staletí se v tomto žánru uplatnily nejrůznější umělecké postupy. Naturalismus – sklon k vynášení ošklivých stránek života, impresionismus – důraz na jemné záchvěvy citu a lyrismus, expresionismus – prudký spád a zkratkovitost. Zejména ve 20. stol. se tu uplatňuje sklon k rozrušování ustálených forem i žánrů, román lyrizuje, mísí se jeho tvar s esejem (Sartre, T. Mann). Některé experimenty vedly až k popření základů, na nichž se román rozvinul, avšak román přetrvává dál i v naší době.
Román vesnický – problémy úzkého kruhu lidí (Světlá, Němcová, Hálek), idylické vesnice (Rais, Baar, Nováková, Mrštíkové), řeší spory sociální i národnostní
Ve 20. století – Moderní román
hl. téma odcizení čl. společností, moderní civilizace, Kafka – Proces, Proměna, Zámek
roztříštěná kompozice – paralelnost dějů, prolínání čas. rovin, míšení různých epic. žánrů
formy r.- dopis, deník, román kronika, román řeka
obsah tématu – životopis, historie, utopie, společ., humor, výchovný, dobrodružný, psycholog., detektiv., sci-fi, horor
kompozice – chronolog, retrospekt., epizody
vypravěč – autorská řeč, řeč postav, ich forma
mix vývoj. r. - sleduje vnitřní formování čl. pod vlivem doby, okolí, rodinných poměrů, školy, milostných zkuš...
a společ.r. – zabírá celou šíři vývoje spol. v dané době
neomezuje se na jedince, přináší obraz doby prostřednictvím záznamu zrání generace, tvořené většinou příslušníky různých společenských vrstev
Pluhař – V 6 večer v Astorii, Adlová – Trpká vůně podzimu, Myrer – Poslední kabriolet
pod změněnými jmény vystupují skutečné postavy, ve skutečných situacích, a vzájemných vztazích, často to bývají autobiografie, pseudonyma
Beauvoirová – Mandaríni, Hora – Socialistická naděje
rozlehlá rom. skladba, která volným dějovým tokem zachycuje v chronologickém sledu a v rozsáhlejších časových úsecích životní osudy rodu v několika generacích, popř. koloběh životního dění v nějakém sociálním prostředí a jeho změny. Uvolněná kompozice, která rozbíhá do četných popisů líčení, epizod, slouží k podrobnému prokreslení daného prostředí. Překrývá se s pojmy román řeka, cyklický román.
Holeček – Naši, Pujmanová – trilogie, Neff – pentalogie, Majerová – Siréna, Mann – Buddenbrookovi, Galsworthy – Sága rodu Forsythů
=dialektický, podřízen výchovným cílům, fabule má zprostředkovat pedagogická morální a náboženská poučení jako praktické zásady pro život
předchůdce – Xenofont – O Kýrově Vychovaní
osvícenství, reformní snahy 17. a 18. stol., potom jako zvláštní útvar zaniká a je nahrazen rom. tendenčním a rom. vývojovým, které se vyhýbají příme dedaxi.
Fenélon – Příběhy Telemachovy, Emil čili o výchově
vícesvazková rom. skladba koncipována jako jeden celek narozdíl od románových cyklů, kde jsou jednotlivé části značně autonomní
novější obměna didaktického r., od něj se liší potlačením zřetelů pedagogických a prvků poučujících, širší celistvější záběr dobového, sociálního života, dějový základ tvoří životní osudy hrdinovy od dětství, jinošství, až k jistému stupni charakterové zralosti, kompozice v bohatě větveném ději spojuje různé prostředí a situace, do širokého obrazu doby, hrdinova osobnost postupně dozrává, jak svým úsilím, tak svými omyly, zpravidla ztělesňuje ideál doby či autora
Fielding – Tom Jones, Stern – Život a názory pana Shandyho, Emil, Goethe – Viléma Meistera léta učednická, TH. Mann – Doktor Faustus, Rolland –Jan Kryštof
u nás - jen určité postupy – F.L.Věk, Majerová – Nejkrásnější svět
román publikovaný na pokračování v časopisech, na místech vyhrazených fejetonu, speciální techniky k zvýšení napínavosti, Balzak- Stará panna, Musset, Sandová, hlavní představitel – E. Sue – zaměření na široký okruh čtenářstva, zvýraznění soc. aspektu dobrodružné tématiky, Čapek – továrna na Absolutno
veršovaný lyr-ep. žánr, spojuje románově větvené vyprávění s principem lyrickým, silně vázán konvencemi bás. tvorby, prostá fabule, rozvíjející zpravidla motiv cestování, dobrodružství..., se rozpadá v řadu situací, navzájem volně spolu spjatých do popředí vystupuje postava vypravěče, děj je přerušován, časté autorovy komentáře, úvahy, liší se od bás. povídky vyznačující se jednotnou, emocionální perspektivou vypravěče i hrdiny
lit. vývoj od poč. romantismu – Byron – Don Juan, Puškin – Evžen Oněgin, Pflégr Moravský- J. Vyšinský
rozsáhle koncipovaná rom. díla, vícesvazková, chronologicky sled (tok), široce větvené rom. příběhy a epizody a osudy jedince, skupiny nebo rodiny,
Mann - Buddenbrookovi, Proust – Hledání ztraceného času, Rolland . Jan Kryštof, Galsworthy – Sága rodu Forsythů, Šolochv – Tichý Don
u nás moc ne
Můj oblíbený žánr je katastrofický a profesní román. Rozvíjí se od 2. Pol. 20, stol. V USA.
Profesní romány zachycují danou profesi, kterou popisují, detailně je popsáno prostředí, je zachycen soukromý život a vše co se děje kolem. Hlavními představiteli tohoto typu románu jsou Arthur Hailey (Konečná diagnóza, Na vyšších místech, Letiště, Kola), Thomas Scortia a Frank M. Robinson – Na začátku každé knihy poděkování lidem, kteří jim pomohli napsat knihu. Dílo: Skleněné peklo – o hořícím mrakodrapu, natočen film – věnován všem hasičům světa, kteří pomáhají zachraňovat lidské životy.
Hailey – Nejprve dlouho studuje profesi, o které chce napsat, mnoho témat, těžko říct, které je hlavní, každé téma má své hlavní postavy. Kompozice – rozčlenění, několik témat se odehrává ve stejném čase, odborná terminologie, témata intimní, podvody, katastrofa – ví o čem píše, reálna katastrofa, reportážní postupy – aby to bylo co nejrealističtější.
Robin Cook – Romány z lékařského prostředí – Epidemie, Mozek, Slepota, Horečka, Nákaza, Blízký konec, Kořeny zla, Kóma, Deformace...
O událostech, které se staly během 5 dnů v hotelu St. Gregory v New Orleans. Jakoby filmové záběry, věnuje se jedné situaci, pak přeskočí na jinou, mnoho postav, každý svůj příběh, jednotlivé příběhy se spojují v jeden celek – Petr Mc. Dermot řeší různé problémy v hotelu x pan O’Keefe – má sít hotelů po celé zemi, snaží se získat i tento x vévoda a jeho žena – srazili člověka autem, snaží se urýt x zloděj – krade věci hostům, pan Wells – starý pán, málem v hotelu přijde o život, nakonec hotel koupí. V samotném závěru se zřítí výtah číslo 4 a většina jmenovaných zahyne, jen zloděj K. Milne vyvázne bez zranění – připadal mi jako velice šťastný člověk – potkává ho samé štěstí, ze všeho se dostane – v jednom pokoji ho načapou, hraje opilého a jako že si spletl čísla pokoje, zlodějnu má promyšlenou do detailů... vévoda zahyne – zabili člověka a snaží se to zakrýt, hodit na někoho jiného – jsou potrestáni, Dodo – přítelkyně O’Keefa – hloupoučká, neškodná, světu nerozumí, přežije. Detailní popisy – jak se Milne připravoval na loupež – co vše si musel přichystat, nachystat auto, vyměnit klíče, schovat lup, ať ho nenajdou, pak ho přivést zpátky... profesionální práce, způsob obživy – i když je to spatné, fandil jsem mu – jako by to byla normální práce – kdo umí ten umí, ale musí v tom umět chodit, a mít taky trochu štěstí. Lze přesně poznat práci číšníka, vedoucího hotelu i uklízecí služby.
Hodně vedlejších epizod – znásilnění Marshy Preyscotové mladíky z vlivné rodiny...
Velice se mi to líbilo, i když původně jsem to četl jako že to je Skleněné peklo, ale nebyl jsem zklamaný, má to velice široký záběr děje, ale není to nudné, styl kterým píše je velice poutavý, člověk čeká co přijde dále. Velice překvapivý závěr. Pořád nic a najednou hromada mrtvých – detaily jak kdo vypadal po pádů – lidé pojednom vypadávaly z výtahu – ten se napích na tyč, ten si rozbil hlavu o beton... I když je na konci veliká tragedie, pro hotel to končí dobře. Je zachráněn od krachu, Mc. Dermot je ředitelem. Promítají se rasistické motivy – jsou vyřešeny smírem. Popis psychologie postav – př. Petr přemítá co se stalo, a co je třeba udělat, vévoda přemítá, jak je třeba jednat...
Z lékařského prostředí, trochu sci-fi, zabývá se genetikou, spojením všech jeho románů je Newyorská Patologie, Jack a Laurie. Ti pátrají po tom co se stalo. Dvě zdánlivě úplně jiné linie, v New Yorku zemře nějaký gangster, zjistí, že má transplantovaná játra, ale vše svědčí pro to, že je jsou jeho. Druhá linie – Afrika – tajný experiment s Bonoby. Velice dlouho se linie rozvíjejí odděleně, až na konci dojde k jejich sloučení.
Nelíbilo se mi, že začátek je hrozně zdlouhavý, než se něco začne dít. Třetina knihy je dlouhý úvod, je třeba pochopit situaci, poznat prostředí a postavy. Občas to přijde trochu nudné. Ale pak to stojí za to. Velice napínavé, zápletka se vyvíjí zajímavě. Nejhorší je že jedna strana ví co se stalo čtenář to ví taky, ale jiná postava to neví a musí se toho teprve dopátrat. Překvapivý závěr. Kevin Bonoby vypustí do přírody
Forma filmových záběrů, před kapitolou vždy napsáno datum, čas, místo. Hodně dialogů, úvahy hlavních postav o problému, vnitřní monolog. Z románu jde poznat co všechno zahrnuje práce patologa či genetika, odborné výrazy (Bonobo, centromer, gen, genom, chromozom) – odborná slovíčka vysvětlena slovníčkem v zadu knihy. Je vidět, že se autor v obory vyznal.
Poděkování lidem, kteří pomohli. Mapa rovníkové Guiney, prolog a epilog – zhodnocení, závěr, vše do starých kolejí, jakoby čekání na odpočinek. Vše nahuštěno do 14 dnů, ale čtenáři to přijde jakoby to bylo několik měsíců.
Více to
připadá jako detektivka, pátrání po něčem, pak odhalení, ale odhalení jen pro
několik postav, ty ostatní na to musí teprve přijít. Napětí – známe hrozící
nebezpečí, ale postavy ho neznají a vpadnou do něho „ i když my je přemlouváme,
aby tam nešly“
Více se mi asi
líbil Hailey, protože jeho uvedení do děje není tak zdlouhavé, zabírá širší
okruh – více linií, a linie se prolínají častěji a dříve. Více z osobního života
postav, více jako rodina, Cook je jakoby cizejší.podobné postupy, výběr slov
podle prostředí – odborné, nadávky, vulgarismy. Přečetl jsem od Cooka 2 knihy a
třetí jsem už nebyl schopen přečíst, protože to bylo stále o tom samém, ale
když to člověk čte poprvé tak je to zážitek.