Česká poezie 2. pol. 19. stol.

-v 50. letech končí Bachův absolutismus

-60. léta – hospodářský rozmach (politický ruch - strana staročes. a mladočeská), 1867 - dočasný neúspěch české politiky (rakousko – uherské vyrovnání; tzv. dualismus – rakouská monarchie rozdělena na část předlitavskou, tj. země rakouské a české s nadvládou německou, a zalitavskou, tj. Uhry a Slovensko s nadvládou maďarskou)

-s politickým rozmachem 60. let souvisí i rozkvět kulturní: vznikají spolky, rozvíjí se divadlo (otevřeno Prozatímní divadlo), r. 1868 položen základní kámen Národního divadla

Májovci

-r. 1858 vychází almanach Máj, jeho prostřednictvím se představila generace básníků a prozaiků – májovci (pojmenováni podle K. H. Máchy – v jeho díle spatřovali to, co sami prožívali: rozpor mezi vznešenými ideály a nemožností je uskutečnit)

(almanach = sborník, ročenka; obsahuje lit. příspěvky různých autorů, často poprvé publiku-

jících)

-hlavní reprezentanti: Jan Neruda, V. Hálek, Adolf Heyduk, Karolína Světlá, Jakub Arbes; Gustav Pflégr Moravský, Rudolf Barák, Rudolf Mayer

(do almanachu přispěli i starší autoři – Sabina, Erben, Němcová)

-hlavní znaky: odklon od historismu (mladí spisovatelé), věnovali se současnosti

-zpočátku se snažili pozvednout literaturu na evropskou úroveň

-zaměřovali se na sociální problémy (1., kteří uvedli do děl postavu dělníka)

-chtějí se zabývat sociálními otázkami naprosto realisticky

-především venkovské prostředí

-nezdůrazňovali národní témata (zabývali se národními otázkami, ale to ne-

bylo v dílech to nejpodstatnější)

-umělecká svoboda v tématu a zpracování

-poezie (Hálek, Neruda, Heyduk), romaneta, povídky, romány

Vítězslav Hálek (1835 – 1874)

-básník, prozaik, dramatik, kritik a žurnalista (psal do Národních listů)

-ve své době považován za největšího básníka

-hodně cestoval, optimistický pohled na svět

-často téma šťastné lásky, zajímal se o přírodu

-často srovnáván s Nerudou (ten se nepovažoval za příliš šťastného)

-od 90. let méně hodnocen než Neruda

-poesie: soustředěna především na přírodu; také píše poezii společenskou, ta je ovšem hodně

ovlivněna přírodou

-básnické sbírky: Večerní písně (1859) – lyrické, plné optimismu, radosti a hravosti, napsané

lehkou, zpěvnou formou, námět šťastné lásky

V přírodě – zachycuje krásu české krajiny s jejími zákoutími, barvami, vůněmi i zvuky;

-užívá lehká (zpěvná) slova, která často zdrobňuje;

-pravidelná stavba veršů; pravidelný rytmus

-onomatopoická slova – zvukomalebná (slovo vyvolává představu zvuku)

např. „hedvábným to šatem šustí“

Pohádky z naší vesnice – obrázky ze života vesnického lidu

-próza: (venkovská), zachycuje problematiku venkova, kde pronikl vliv peněz a zhoršuje

vztahy lidí

povídky: 2 skupiny povídek: 1. typ: povídky končí realisticky

Muzikantská Liduška – odehrává se na vesnici

-Liduška (nejkrásnější ze vsi) se miluje s Toníkem (chudý vesnický muzikant -

houslista), rodiči donucena k sňatku s bohatým sedlákem

-příprava svatby, Toník v domnění, že ho Liduška zradila utekl od muzikantů

-Liduška před oltářem ženicha odmítla, utekla z kostela, marně Toníka hledala

na všech muzikách; neštěstím zešílela -- přezdívka „muzikantská“ Liduška

-kořenářka a zaříkávačka Lidušku uzdravila, Toník se vrátil

-prostý, srozumitelný jazyk; končí realisticky

-úsilí přispět k mravní obrodě českého venkova –ukazuje jak majetek ničí me-

zilidské vztahy a lidské štěstí (Hálek neměl rád bohatce)

2. typ: konce jsou idealizovány – statek a chatrč se sbližují přes lásku chudého a bohatého

člověka -- ostatním ukazují jak by to mělo být

-objevuje se u něj dvojí prostředí: statek a chatrč

(zapomínají na mezilidské vztahy -- nejvíce se (srdeční, upřímní a láskyplní lidé; chatrč -

ty vztahy zkomplikují, když se někdo ze statku symbol štěstí; v chatrči je vše v souladu

zamiluje do chudého člověka) s přírodou; jsou postaveny v přírodě, mi-

mo lidi)

Na statku a v chaloupce – odehrává se na venkově, láska Jíry (z chatrče) a Lenky

Pod pustým kopcem, Na vejminku

-křídové kresby: Poldík rumař, „Študent“ Kvoch

-dramata: Král Vukašín; náměty z historie (především slovanské)

-literární kritika - Gogola hledám (dílo, které objasňovalo zásady kritického realismu)

Jan Neruda (1834 – 1891)

-básník, prozaik a novinář; vůdčí duch májové generace; redaktor Národních listů

-pesimismus a skepse; tvůrce fejetonu; jako dramatik nebyl moc úspěšný

-básnická díla:

Hřbitovní kvítí (1858): vyjadřuje zklamání ze současného života i literatury, touhy a bolesti

mladého člověka; reálné; sebeironie

-soudobá kritika ji přijala nepříznivě (že je to příliš smutné a skeptické), proto se na 10

let básnicky odmlčuje

Knihy veršů (1868): básně epické (tato část obsahuje i sociální balady -- 1. soc. balady

v naší poezii; soc. bal. = lyrickoepická báseň, pochmurný děj a tragický konec, který

je způsoben sociálními poměry), lyrické a příležitostné; tématicky velmi různé

-soc. balady např. Před fortnou milosrdných, Dědova mísa

Písně kosmické (1878): humor se střídá s úvahami o údělu umělců a myslitelů, o dosahu

lidského poznání a vznešenosti vesmíru

-zabývá se vesmírnými tělesy, je zde personifikace (přirovnává to k lidským citům)

-snaží se ukázat čtenáři, že pro člověka není nic strašného, a že jeho život záleží také

na věcech vesmírných (Slunce – matka; Měsíc – otec; hvězdičky – dětičky)

-zdrobněliny

-touto sbírkou se stal Neruda uznávaným; nejsou pesimistické

-o lidské touze poznávat (proto je oblíbená)

Balady a romance (1883): novozákonní příběhy, pověsti a historické anekdoty v lidovém

podání

-jemná ironie a humor; pojmenování neodpovídají vždy žánru
-např. Romance o Karlu IV. – hodnotí národ a přirovnává ho k číši vína; národní téma

-dobře se čte, dynamičnost, obkročný rým (abba)

-paralela – trpké víno

trpký lid

-Balada o polce – národní téma

-Balada česká – národní téma (mají vztah k národu, nebo i revoluční charakter)

-Balada horská – lidské téma (všelidské, obecné) (o dítěti, které uzdravilo Kristovy

rány)

-Romance Štědrovečerní – biblický námět (užívá tyto náměty proto, že jsou velmi zná-

mé)

-i vážná témata – např. Romance o Černém moři

(balada = báseň s ponurým dějem, střetnutí postavy s fantastickou nebo sociální silou; spo-

juje v sobě epiku, lyriku i drama)

(romance = menší lyrickoepická báseň nejčastěji s milostnou nebo romantickou tématikou;

lehčí tón, vyznívá optimisticky)

Prosté motivy (1883): N. „básnický deník“, rozděleny podle ročních období do 4 částí

-promítá se běh lidského života od mládí (jara) až do stáří (zimy)

(běh je však neopakovatelný)

Zpěvy páteční (1896): patetická sbírka; že po Velkém pátku (národa) přijde opět vzkříšení

-láska k národu

-prozaická tvorba: povídky a fejetony

Arabesky (1864): zachycují zajímavé postavy z lidového prostředí tehdejší Prahy

-kolísá mezi romantismem a realismem

Trhani (1872): rozsáhlejší povídka se sociálním námětem

Povídky malostranské (1878): povídkový cyklus o životě lidí na Malé straně v době Neru-

dova mládí

-vážnost se střídá s humorem a satirou

-objevuje se všední den, všední život

-př. Týden v tichém domě

-za svého života nebyl doceněn, až v 90. letech

Adolf Heyduk (1835 – 1923)

-básně; inspirace v přírodě a rodinném životě

-Cimbál a husle

Rudolf Mayer (1837 – 1865)

-básník, který nestačil vydat žádnou sbírku

-sociální balada V poledne (dělnické prostředí, hl. postava je topič)

Václav Šolc (1838 – 1871)

Próza:

Karolína Světlá (1830 – 1899) (vl. jm. Johanna Rottová)

-zakladatelka vesnického románu; ovlivnila ji Božena Němcová

-psala pražské prózy (vylíčila měšťanské rodiny, kam proniklo národní obrození) – Černý

Petříček

-ještědské prózy – povídky a romány z Podještědí

-obraz venkovského lidu; řeší i některé mravní otázky (hl. vztah ženy k muži)

-povídky Kresby z Ještědí

-romány: Vesnický román, Kříž u potoka, Kantůrčice, Frantina a Nemodlenec

-jsou založeny na myšlence mravního zdokonalení hrdiny; nabízí východisko

v mravním sebeobětování

Kantůrčice

Jakub Arbes (1840 – 1914)

-prozaik a redaktor

-sociální román Štrajchpudlíci – o tiskařských dělnících ze smíchovských manufaktur

-tvůrce romaneta (kratší román; začíná něčím tajemným; pak mnoho úvah které v závěru při-

spějí k rozuzlení záhady), př. Svatý Xaverius, Newtonův mozek, Ďábel na skřipci

Gustav Pfleger – Moravský (1833 – 1875)

-básník, prozaik a dramatik

-sociální román Z malého světa

70. – 80. léta

-vůdčím žánrem je poezie, až od 80. let začíná výrazně pronikat próza

Ruchovci

-lidé kolem časopisu Osvěta (vedl ho prozaik a kritik Václav Vlček)

-nazývají se podle almanachu Ruch, který vyšel 1868

-znaky: navazují na národní obrození, vracejí se k historii; oživení myšlenky Slovanské vzá-

jemnosti

-vlastenectví

-odmítají sociální témata; užití oslavných a vznešených témat (patetismus = vzneše-

né vyjadřování)

-objevuje se idyličnost (bezproblémovost)

-zaměřeni na venkovské prostředí (často oslavují sedláka)

-užití oslovení, zvolání, archaismu, spřeházený slovosled

-nejvýznamnější osobností je Svatopluk Čech, Eliška Krásnohorská; V. B. Třebízský a Alois

Jirásek

Svatopluk Čech (1846 – 1908)

-připomíná velkou minulost českého národa

-jeho poezii lze rozdělit na epickou a lyrickou

epika historická - do literatury vstupuje básní Husita na Baltu; Václav z Michalovic

alegorická – básně Evropa, Slavie (Sl. – alegorie z hlediska slovanské vzájemnosti)

venkovská - veršované povídky Ve stínu lípy a dramatická báseň Lešetínský kovář

(národní prvek, kovář – vlastenec)

-idylické (idyla = krátká báseň, zobrazen klid, mír, harmonie, soulad)

satirická - komický epos Hanuman (Han. je opičák, vystupoval s kejklíři; dostává se

ke svým opicím, hrají si pak na lidi (hyperbolizují))

lyrika -neosobní, vlastenecký a politický charakter – př. Písně otroka (1895) (alegorie)

-próza: obsahuje satiru, napsal tzv. broučkiády, př. Nový epochální výlet pana Broučka,

tentokráte do XV. století (zesměšňuje českého měšťáka)

Eliška Krásnohorská (1847 – 1926)

-autorka zdařilých libret k operám, např. Smetanově Hubičce, Tajemství, Čertově stěně

-překladatelka a kritička

Lumírovci

-soustředěni kolem časopisu Lumír (zal. r. 1873)

-znaky: pokoušeli se pozvednout literaturu na evropskou úroveň (návaznost na májovce)

-překladatelská činnost (př. J. V. Sládek přeložil: Longfellow - Píseň o Hiawathovi

Shakespearova díla - 33 dramat)

-vyslovili požadavek umělecké svobody a čistého umění (žádné politické, národně

vzdělávací funkce)

-smyslovost poezie, bohatá obraznost

-přinášejí mnoho nových literárních forem

-nejčastěji intimní lyrika

Josef Václav Sládek (1845 – 1912)

-redaktor (Národní listy, Lumír, …); 2 roky strávil v Americe

-začíná jako ruchovec, ale postupně přechází k lumírovcům

(svými drobnými básnickými díly se řadí spíše k ruchovcům, svými překlady spíše k lumír.)

-intimní poezie

-soustřeďuje se na základní situace lidského života, často motivy cest po moři i motivy

z USA, motiv smrti první ženy a láska ke druhé ženě a dětem

-sbírky Básně, Jiskry na moři, Světlou stopou, Sluncem a stínem

-motiv českého venkova a selství – Selské písně a české znělky

Velké, širé, rodné lány … - idylický obraz venkova

Šamonické zvony pěkně vyzvánějí;

sedlákům je běda, páni – ti se smějí.

Ke kostelu z dvorce jedou slavné křtiny,

Lorecký ze Lkouše má dva statné syny.

Ke kostelu z dvorce kočár za kočárem

pan Lorecký plesá nad tím božím darem,

Myslil, že již musí umřít bez dědice,

a teď šťastný otec vjíždí do vesnice.

Aj, tu zastoupí mu cestu mužů řada,

rychtář Petr Dulík v uzdu koňům padá.

Širák sklání k zemi, však než řečnit začne,

šamonický zeman svraští čelo mračné.

Křikne na kočího: „Zmrskej toho chlapa,

dál jeď, ať můj hřebec v prach tu lůzu sšlapá!“

Ale Petr Dulík odstrašit se nedá,

uzdu nepustí víc, dále svůj hlas zvedá:

„Bůh dnes na tvém rodu ukázal své divy,

budiž, pane z Lkouše, rovněž milostivý!

Slev nám na robotách, slev nám na desátku,

vždyť žijeme stále jak o Velkém pátku.

Žijem v dření, psotě, v tísni, trudu, mdlobě,

smiluj se jak Bůh, že syny dva dal tobě!“

„Ano, dal mi syny,“ Lorecký zle křičí,

„vychovám je, na vás aby byli biči.

Bych tvou zkrotil zpupnost, rode zlý a líný,

proto ku pomoc Bůh mi dal dva syny.

Najednou dva dal mi na vás do zásoby,

máte-li zlé nyní, horší přijdou doby,

až mé děti vzrostou. A teď z cesty, cháme,

pozor, ať se více spolu neshledáme!“

Pustil Dulík uzdu, s druhy ustoup stranou,

zrak mu divě šlehá, tváře rudě planou.

Rty se třesou řečí výmluvnou, ač prostou:

„Na biče tvé děti jistě nedorostou.

Nebudem se dále na svého dřít kata,

záhy posekáme ta tvá bičišťata.

Nebudem přec supy na své děti živit,

v pokoře se plazit, hrbit šíj a křivit!“ –

Šamonické zvony bouřně vyzvánějí,

pánům dnes je běda, sedláci se smějí.

Dvorec zapálený, nádvořím krev proudí,

na zvráceném sudě Petr Dulík soudí.

Před ním trčí vidle, odznak selské síly,

a k těm zástupové ku přísaze pílí.

Pod nimi cos v krvi mokvá v hrůzné změti:

šamonický zeman a sním jeho děti.