V Dubaii přistáváme v 16.30h.Čeká nás tu zástupce Travelbagu, mluvící slovensky.Hned využíváme jeho pomoci, protože mi zkomolili jméno a nedostala jsem vstupní vízum. Radí zaplatit poplatek a pas nechat na letišti, vzít si však jeho kopii. Tak jsme se dostali do města všichni. Ubytování v hotelu a hned večer jedeme taxíkem na „Golden Suk“-zlatý trh. Je vedro k padnutí a dusno. Procházíme uličky s krámky plnými zlatých předmětů- prstenů, přívěsků. Prostě všech možných šperků. Dáváme si tu rozchod a prohlížíme. Pak už Za tmy. Zdeněk shání pro někoho zlatý přívěsek. Vybíráme, smlouváme, nakupujeme.I Lucie si vybrala.  Všude pracují muži.Je to muslimská země.

V noci se vracíme do hotelu, ještě posezení v baru, kde se při pinakoládě loučíme s cestou po světě. V hotelu si pak ještě prohlížíme Luciiny fotky z  notebooku. Cesta nám už zítra skončí a my se musíme rozloučit. Docela jsme se všichni spřátelili při cestě a zítra už se musíme rozejít a každý se vrátit ke svým.

Ráno vstáváme v 5.00h a už v 5.45h jsme na letišti.Vyžaduji svůj pas, ale nemohou ho najít. Našli ho až za tři čtvrtě hodiny. Tak už jen rychle kupujeme pohledy a v 7.45h letíme do Londýna. Je 29.září 2000. Doba letu: 7.50h, vzdálenost 5494km.

Letíme přes Maďarsko, Rakousko, kousek od nás. V Londýně přistáváme v 11.57h. místního času. Loučíme se s Lucií, která letí za svým přítelem do Itálie a po odbavení nasedáme do britského letadla a v 16.55h letíme domů. Ještě z letiště volám do Prahy, aby pro nás přijeli autem. Doma nikdo není, tedy se dovolám kamarádce. A letíme .Poslední pohled na Londýn  dole pod námi a už jen moře a  šero.  Rychle se stmívá .

Letíme nad tmavou Evropou, občas světélka. Ale letíme domů. I v letadle už slyšíme mluvit česky, to už jsme dlouho neslyšeli. V Praze přistáváme ve 20.50h a naše cesta končí. Musíme se rozloučit.

Byla to sice krátká,  ale nádherná cesta kolem  světa a jsme rádi , že jsme ji mohli absolvovat a zvládli jsme to ve zdraví. Vzpomínáme na Lucii Výbornou. Dělala nám skvělý doprovod. A ještě dlouho budeme žít ze zážitků z cesty a vzpomínat na jiné vzdálené světy, než nás pohltí všednost každodenního života. A nikdy nepřestaneme doufat, že ještě jednou se zas někam podíváme…. Kdo ví?