Č t v r t e k    P á t e k   a    d o m ů . . . . .
	Zítra je již poslední den. Čeká nás celodenní výlet po UAE. V klimatizovaném autě si povídáme o Emirátech se zástupcem cestovní kanceláře, který je zároveň naším řidičem.Opouštíme Dubaj, po několika kilometrech se dostáváme do emirátu Šardžah.  Projíždíme městem Sharjan a po kvalitních silnicích dojíždíme až na samý okraj Emirátů. Vyschlým korytem řeky projíždíme do palmového háje. Nad ním se tyčí stará portugalská pevnost. Těch je na pobřeží několik desítek a jejich hlavním úkolem bylo ochránit portugalské obchodní loďstvo proti pirátům. Těch bylo v těchto vodách obrovké množství po celá staletí.  Na samém konci Perského zálivu zastavujeme a jdeme na oběd. Krásný hotel na břehu moře nám nabízí své služby. Bazén a pláž na břehu Indického oceánu nabízí místo pro odpočinek. I zde je na obzoru vidět množství lodí vplouvajících do Perského zálivu. Kvalita vody však zdaleka nedosahuje čistoty v Dubaji. Hodinka na pláži stačí a znovu sedáme do auta jedeme směr Omán. Do sultanátu Omán je nutné vstupní vízum. Na samém konci UAE je pouze cípek pevniny, který zasahuje do Tichého oceánu. Ten je také Ománského sultanátu. Zde nejsou ani hlídané hranice, ani celní úředníci. Koneckonců není ani kam dál pokračovat. Okolo je již jen a jen moře. A tam směřujeme.  Silnice se stávají horší a vjíždíme do hor. Po několika kilometrech zastavujeme. Vystupujeme do horkého vzduchu. Zde teplota jistě překračuje 40 stupňů. Je zde naprostý klid. V dálce je několik kamenných stavení pastevců koz. Všude kolem ostré štíty bez jediného kousku života. Pouze dole v údolí několik zaprášených stromů s barvou listí, která vzdáleně připomíná zelenou. Na těchto stromech a snad i na trsech trávy se pasou horské kozy. Nutnost přežít v těchto klimatických podmínkách je přinutila lézt po stromech a spásat listí. Místo připomíná až nápadně afgánské hory tolikrát opakované v nejrůznější zpravodajských relacích dnešní doby. Prašnou cestou se vracíme zpět. Zastavují nás místní kluci – myslím, že jim nebylo ani patnáct a žádají o pomoc při výměně pneumatiky na jakémsi postarším autě. Za chvíli přijíždějí další dva na mopedu. Ani jeden si však s výměnou pneumatiky neví rady. Vytahujeme hever a za několik minut se loučíme. Auto je opraveno, radostně nasedají a odjíždějí kamsi do nitra vyprahlých hor. Vracíme se zpět do Emirátů. Cesta ubíhá v příjemném rozhovoru. Míjíme množství rozestavěných hotelů na břehu moře. Zastavujeme u nejstarší mešity Arabského poloostrova. Ta je v současné době v rekonstukci. Její velikost ani krása není nikterak ohromující, přesto je v těchto místech vážená a mnozí se těší, až bude rekonstrukce hotova a stane se tak jednou z atrakcí tohoto místa. Cesta byla dlouhá více jak 500 km. Viděli jsme velký kus Emirátů. Viděli jsme krásu vydupanou z vyprahlé země. Viděli jsme sucho a klid opuštěných oblastí. Viděli jsme Spojené arabské emiráty.   Pátek.  Naše cesta pomalu končí. Dnes v noci odletíme. Ještě pořádnou snídani . Potom trochu balíme. Nemáme toho moc, tak jsme za chvilku hotovi. Sedíme v klimatizovaném pokoji a pomalu končí sváteční dopoledne. Sváteční myslím pro místní, protože dnes mají volno. Také obchody jsou dopoledne zavřené. Jenom u mešit je plno. Kolem poledne jsme sbalili svoje kufry, odevzdali klíč na recepci a uschovali zavazadla. Letadlo letí až po půlnoci. Máme tedy před sebou celé horké odpoledne a větší část páteční noci. Procházíme po již známých místech. V této době je ještě většina menších obchůdků uzavřená. Až kolem páté hodiny se život opět vrátí do svých běžných kolejí. Obědváme a nakupuje ještě pár drobností. Kolem čtvrté hodiny se scházíme u bazénu. Koupání a odpočinek – i tak se dá loučit  s tímto slunným místem. S padající tmou se naposled vydáváme k řece. Přeplouváme na druhý břeh a  nekonečnou záplavou lidí – dnes je jich mimořádně mnoho (je přece volno), procházíme starým městem. Mezuín každou chvíli chválí Aláha a před mešitami je obrovské množství bot. Tento den snad každý jde alespoň jednou do mešity. Před vstupem se zuje a boty nechává přímo na chodníku před mešitou. Začínáme být unaveni. Kolem deváté večer se opět scházíme u bazénu. Ještě naposled se vykoupat a za chvíli jedeme. Nám známý hotelový mikrobus nás odváží na letiště. Za půl hodiny jsme stačili odevzdat kufry přes několikerou kontrolu, rozloučit se se zástupkyní cestovní kanceláře, projít pasovou kontrolou. Dalších deset minut popojíždíme po pohyblivých chodnících nekonečných chodeb dubajského letiště a ocitáme se v „Dubai Duty Free shopu“. Podle znalců jeden z největších bezcelních obchodů, kde je možno koupit téměř vše za velmi přijatelné ceny. Je pravda, že mají leccos a je pravda, že ceny nejsou vůbec špatné. Chvilku se rozhlížíme (pivo prodávají, ale bohužel není chlazené). Kupujeme pár maličkostí, prohlížíme si dlouhý pult se zlatem doslova obsypaný koupěchtivými zákazníky. Utrmáceni celodenním prohlížením si sedáme v jedné z množství "fast food" restaurací. Kupujeme si kolu a vylepšujeme ji právě koupenou whisky. Tahle zábava nám vydrží až do samotného nástupu do letadla. Je sobota půl druhé ráno, a my opět startujeme, tentokrát směrem opačným. Lehké jídlo servírované v tuto noční hodinu a gambrinus odmítne jen málokdo.  Jaký dávali film v televizi, to tedy opravdu nevím. Mám ale pocit, že těch, kteří se dívali, bylo opravdu velmi málo. Probouzím se a na mapě zobrazující naši cestu zjišťuji, že jsme téměř doma. Do přistání necelé dvě hodiny. Ještě jednou jídlo, připoutat a přistáváme. Je půl šesté místního času. Po šesté hodině ranní opouštíme letišní budovu. Fouká čerstvý vítr a ze zamračené oblohy lehce poprchává…..