Tip na ukrácení dlouhých zimních večerů

            Je polovina listopadu, slunce zapadá okolo čtvrté hodiny odpoledne a o půl hodiny později již je tma. Vždy se změnou času přijdeme na to, že nám jaksi přebývá minimálně o tu hodinu ta část dne, kterou jsme v létě strávili prací na zahradě, nebo na poli. Spoustě, ne-li všem, se tyto direktivní změny času nelíbí. Zajímavé je ale i to, že se některým nezamlouvá ten „zimní čas“, aniž by si uvědomili, že je to vlastně náš starý dobrý čas původní. Možná je to i proto, že ten letní je z neznámých důvodů  po podstatně delší dobu.

            A tak za tzv. dlouhých zimních večerů přijde na řadu televize, počítač a někdy i kniha. Je to období odpočinku fyzického, nikoli však duševního. Vy, kteří jste zavítali na tyto stránky, máte pravděpodobně historii v oblibě a proto vám všem chci doporučit knihu, která by vás mohla nejen pobavit, ale v lečem i poučit, ačkoli není přímo historická.

            Jedná se o knihu Jana a Tomáše Linhartových, Pověsti z Pardubicka a Hradecka, kterou v roce 2000 vydalo nakladatelství AGAVE Český Těšín. Kniha obsahuje nepřeberné množství pověstí jak z Pardubicka, tak i z Hradecka. Je zde zmiňováno i velké množství vesnic v našem nejbližším okolí, jako jsou Dobřenice, Syrovátka či Lhota pod Libčany. Pověsti jsou převedeny do současného jazyka a u každé je velice krátký popis obcí, které jsou v textu citovány. Navíc je kniha překrásně ilustrována perokresbami Martina Víška.

            Při čtení některých pověstí se musí člověk zamyslet, co vedlo k jejich vzniku. Již v úvodu knihy je citován August Sedláček : „Pověst je to, co se povídalo a v řeči lidské nezaniklo, nýbrž šťastnou náhodou se zapsalo, aby bylo potomstvu zanecháno.“ Za velice přesné označení tohoto útvaru  považuji pak další výrok tohoto sběratele pověstí na přelomu 19. a 20. století :  „Pověst není totožná s báchorkou, ve které se vypravují výmysly lidské fantazie, nýbrž obsahuje v sobě konkrétní vypravování některé příhody, která se stala skutečně, která však od prvního zpravodaje neb očitého svědka prošla ústy tisícera lidí a několika pokolení, ztratila při tom všelijaké podrobnosti, které se mysli lidu nelíbily, udržela novou spojitost příběhu a jejich příčin a ustálila se konečně jako výtvor, který je napůl poezií a napůl vypravováním skutečného příběhu.“

A tak se můžeme jen domýšlet, jestli skutečně vedla z Opatovic tajná chodba, jestli byl na Kunětické hoře ukryt poklad, nebo jestli skutečně existovala krytá chodba z Poliz do Osického kostela! Ano, i tato pověst neunikla autorům při shromažďování materiálů pro svoji knihu a je jim za to potřeba složit poklonu.

Tato kniha by neměla chybět v žádné knihovně těch, kteří se zajímají o historii.

Zpět na hlavní stránku                         Zpět na TIPY