• Do mů

• Do Norska

• Do Pryč

• Do XXX

Mravoučná “SHORT-STORY” pro Pavla V.

“Nebijte důchodce, neboť nevíte čím byli v mládí”

“Vrátím se pozdě,” řekl P. rodičům a vyšel si na večerní procházku. Již se stmívalo a P. jakoby bez cíle bloudil zákoutími kladenské periferie. Byla již tma, když se konečně zastavil. Bylo to na rohu jedné tmavá uličky vedoucí k nedaleké továrně. Opřel se o oprýskanou zeď a zašmátral v kapsách. Na několik okamžiků ozářil plamínek zapalovače jeho tvář. Bylo v ní možno číst napjaté očekávání a jakousi temnou, dlouho potlačovanou vášeň. Oči se mu horečně leskly a chvějící se rty žmoulaly filtr cigarety.

Pod nohama měl již pěknou hromádky nedopalků, když se z druhého konce ulice ozvalo jakési skřípění. P. ztuhl, ale v zápětí zalovil v kapse a v okamžiku byla jeho tvář skryta v černé kukle. Ze tmy se mezitím blížila proslulá paní Vonásková se svým vozíkem.

Paní Vonásková, místní figurka, se tak jako každý den (již od nepaměti) vracela ze svého sběru nedopalků. Vozíček měla vrchovatý a tak si v dobrém rozmaru pískala nějaký šanson svého mládí. Když míjela hromádku po P. neodolala, aby majíc vozík již plný, nenabrala alespoň několik vajglů do kapes.

Její vášeň se jí však stala osudnou – zpoza rohu se na ni vyřítil zamaskovaný P. a surově ji zbil. Jsa rozvášněn na nejvyšší míru, polámal jí na odchodu její vozíček. A pak uspokojen odešel. To bylo poprvé.

Od té doby přepadl již mnoho stařenek a stařečků. Psalo se o tom i v novinách, policie pátrala, ale marně. P. promýšlel své výpady s dokonalou přesností. Až jednou (to bylo v době kdy už si vypěstoval závislost a musel zbít alespoň jednoho důchodce za den) dotkla se ho (snad jako varování) ruka osudu.

Ten večer číhal zas v jedné z uliček, tentokrát přestrojen za medvěda (snažil se totiž posunout své počínání do umělecké roviny), na svou oběť. Měla jí být dáma z lepší společnost, nyní však již v důchodu, stále šarmantní paní Braunová. Po Kladně o ní kolovaly historky, že byla před válkou milenkou továrníkova syna, pana radního a spousty dalších ctihodných mužů tohoto města. Prý se také pro ni zastřelil dopravní strážmistr Havelka. Taková to byla kráska.

Bylo již něco po jedenácté, když zločinný P. zaslechl v dálce klapot střevíčků paní Braunové. Té ženě bylo již něco přes devadesát, stále se však strojila jako dáma.

Paní Braunová se vracela z jednoho cukrárenského dýchánku a byla již v dosti povznesené náladě. Přesto se co chvilku zastavila, aby si z lahve ukryté v kabelce lokla jakési černé tekutiny. V jednom takovém okamžiku, když zvedla dno láhve vzhůru se na ní se strašlivým mručení P. vrhl. Paní Braunová se lekla a upustila lahvinku na zem. Vzápětí však povzbuzena posledním douškem onoho nápoje, sebrala síly a praštila útočícího medvěda deštníkem mezi nohy. Překvapený P. se začal svíjet, nechápaje kde se vzal ten odpor ve vyschlé stařence. Ta však mezitím vytáhla ze záňadří blýskavou píšťalku (dar –to její jediné opravdové lásky pana strážmistra Havelky, kterého si kvůli tehdejším bariérám třídní společnosti nemohla vzít, ale jemuž zůstala po celý život věrná. Historky o ní šířené byly pouze pusté pomluvy) a začala na ní zuřivě pískat. Přilákáni zuřivým pískáním, vyběhli z nedaleké nálevny fotbaloví přeborníci místního klubu a hnali se na pomoc své chráněnkyni, neboť paní Braunová byla neoficiálním maskotem jejich družstva. To už se však zloduch P. zbavil svého překvapení a částečně i bolesti a dal se na útěk.

Tato příhoda ho asi na týden odradila od jeho nechutného počínání. Ovšem pak již bylo jeho nutkání natolik silné, že znovu vyrazil. Byl však již opatrnější a ke všemu změnil metodu. Pod různými záminkami vnikal do bytů důchodců, kde se pak bezostyšně uspokojoval.

Neuplynulo však mnoho vody a zločinný postrach seniorů P. dostal další výzvu osudu – výzvu k pokání. Jednoho dne zase vstoupil vyhlídnutého domu se zlým úmyslem.

Stoupaje po schodech, spatřil proti sobě stařečka s bílou hůlkou. Zneužívaje starcovi bezmocnosti, srazil ho bez výčitek a s rozkoší ze schodů. Povzbuzen svým ohavným činem, zazvonil u dveří vytypované důchodkyně. Na její otázku “Kdo je?” bujaře vzkřikl – “To jsme my, Jezinky!” spoléhaje na nenapravitelnou důvěřivost některých důchodců. Byl tak rozjařen, že si nevšiml zlověstného smíchu, který se po jeho výkřiku ozval. Pak se dveře otevřely a P. v masce Taťky Šmouly zaútočil. Nevěděl však ani jak byl sražen k zemi a na hrudi mu klečelo několik důchodkyň. Nad ním ve velitelském postoji stála paní S., bývalá přebornice ve vrhu koulí a leštila stříbrnou kouli, trofej z dob svého mládí.

Dotáhli ho do kuchyně a pokoušeli se z něho sedřít modrou šmoulí barvu (nešlo to). Po chvilce zoufalý P. rozpoznal v davu rozzuřených důchodkyň (jichž byl najednou plný byt) svou první oběť, paní Vonáskovou. Stála a o něčem diskutovala s vrhačkou koulí, paní S. Za chvilku se ozval hvizd strážmistrovy píšťalky a na scéně se objevila paní Braunová. Šarmantní jako vždy, uklidnila rozvášněný dav, který mezitím potrhal P. šaty a vyrazil několik zubů. Když dav ztichl, promluvila paní S. “Nyní ho metodicky umučíme.” Paní Vonásková mezitím přitáhla demižon jakési dehtově černé tekutiny. Pomocí hadičky začali pak onen nápoj stříkat P. do úst. V tu chvíli padouch P. pochopil svůj hořký osud. Ten nápoj byla nechvalně proslulá Kladenská Black Mary – šířící se převážně v řadách důchodců. Tento životabudič byl také znám tím, že v krizových dobách nahrazoval místní drogové scéně jiné tvrdé látky. Méně, nebo spíše vůbec se neví, že jeho jediným výrobcem a také tvůrcem je sběratelka nedopalků, bývalá chemická laborantka, paní Vonásková.

Pod pohrůžkou smrtí lokal tedy vyděšený hrubián P. smrtící dávku tohoto svinstva. Když se jím už zdál napojen, vrhly se (též posilněny několika doušky) zdivočelé důchodkyně plnými silami na zvrhlíka P. Paní Braunová ho kupříkladu mlátila policejním pendrekem přes hlavu a křičela “Kuš medvěde!”.

Důchod je však důchod a tak zadýchané důchodkyně klesly znavené kolem demižonu. Za malou chvíli již žádná z nich nebyla schopná spravedlivé pomsty.

Toho využil darebák P. a plazil se ke dveřím. Koňská dávka Black Mary však již zřejmě začala fungovat, neboť otvor kterým zlosyn P. opustil byt bylo okno. Pád ze třetího patra však pro něj po zažitých hrůzách nebyl ničím. Do tmy se skrýval v kontejneru trápen strašnými halucinacemi a dávením. Pak se odplazil podél továrních zdí domů.

Měsíc se P. skrýval doma a léčil se z následků strašné seniorské pomsty. Po dvou měsících když si nechal narůst vousy a dlouhé vlasy, vyplivl poslední slinu s příchutí Black Mary, vyšel s nevinným výrazem hipíka do ulic svého města. Při pohledu na spokojené důchodce pocítil znovu svou vášeň. Odolával ještě týden a pak, zapomínaje na minulé události, vyrazil.

Řekl si, že tentokrát zkusí své štěstí v blízké Praze. Ve své zaslepenosti se ten bláhovec domníval, že pražští důchodci jsou zhýčkaní velkoměstem a tudíž mu budou snadnou kořistí. (Ó hrůzo, někteří mladí muži jsou tak nepoučitelní a nedbají moudrých rad svých přátel a prozřetelnosti.)

Rozechvělý jako poprvé sledoval pak zloduch P. jednu stařenku až do bytu. Snažil se vběhnout za ní dovnitř. Stařenka však byla nebývale bystrá a přibouchla mu dveře před nosem. Nepoučitelný P. bušil vzteky do dveří a křičel “Otevři babo!”. Když už se zdálo, že je vyrazí, dveře se otevřely a netvor P. v masce Barta Simpsona pohlédl svému osudu do tváře. Proti němu stála stařenka v květované zástěře a v rukou svírala manželovu brokovnici. Její “Hasta la vista, Barte” splynulo s dunivým výstřelem.

Copyright © 1998 Michael Šmakal