základní data:
| rozloha | 103 000 km² |
| počet obyvatel |
278 702
|
| velký Reykjavík | 1 000 km² |
| počet obyvatel |
171 514
|
| ledovce | 11 922 km² |
| délka pobřeží | 4 970 km |
| největší jezero | Þórisvatn 83 - 88 km² |
| největší ostrov | Heimaey 13,4 km² |
| nejvyšší hora | Hvannadalshnjúkur 2 119 m.n.m. |
| největší ledovec | Vatnajökull 8 300 km² |
| nejhlubší jezero | Öskjuvatn 220 m |
| nejdelší řeka | Þjórsá 230 km |
| nejvyšší vodopád | Glymur 190 m |
Prohlédněte si mapu Islandu!
Vzdálenosti některých islandských měst v kilometrech.
Elektrická síť: 220 V, 50Hz (zásuvky jsou většinou stejné jako v ČR)
Měna: základní jednotka je Króna (mn.č. Krónur) - ISK. V oběhu jsou mince v hodnotách 1, 5, 10, 50 a 100 Krónur. Bankovky jsou v hodnotách 500, 1 000, 2 000 a 5 000 Krónur. Zde se můžete podívat na aktuální kurs.
Poštovné: do Evropy - 20 gr. 50 ISK, 50 gr. 95 ISK, 100 gr. 125 ISK
Počasí: nestálé, zima, déšť - říká se, že v Reykjavíku
nemají počasí, pouze jeho vzorky... Není vyjímkou, že den začne
mlhou, poté se vyjasní, pak přitáhnou mraky, zaprší, začne foukat
vítr, ochladí se a nakonec se zase vyjasní. Další den to samé, akorát
k tomu přibude ještě třeba sníh. Je prostě dobré být připraven
na všechno - věřte mi, vyplatí se to! Když už mluvíme o počasí,
podívejte se, jak vypadá tradiční islandské oblečení.
POZOR! - hodláte -li cestovat po ostrově po vlastn- ose, možná Vám přijde vhod odkaz na stránku http://www.vegag.is - zde najdete automaticky aktualizované informace z jednotlivých část- ostrova. Teplota, sj-zdnost, povrch, s-la a směr větru a v neposledn- řadě i frekvence automobilù (za posledn-ch 10 minut i od půlnoci). Sj-zdnost silnic je vyznačena v několika barvách, kdy zelená znač- komunikaci v normáln-m stavu (tedy na islandské poměry) a červená naopak znamená, že po silnici neprojede vůbec nic.
P-šu -li o webovských odkazech, nesm-m zapomenout, že aktuáln- předpovědi
počas- naleznete na stránkách islandského
meteorologického ústavu. Za zm-nku stoj- také velmi zaj-mavá
stránka http://hraun.vedur.is/ja/englishweb/eq_island.html,
na které se dozv-te, v jakých lokalitách byla zaznamenána zemětřesen-
za posledn-ch 48 hodin. Velmi praktické pro plánován- výletů a výprav
za dobrodružstv-m.
Silnice - islandské silnice si opravdu zaslouží vlastní kapitolu.
Kolem celého ostrova vede tzv. "Ring road 1", která byla dokončena teprve
před několika málo lety. Do té doby byl velký problém dostat se obyčejným
autem z Reykjavíku do města Höfn, které leží na východním pobřeží.
Buď se dalo jet poměrně dlouhou severní silnicí, nebo se muselo projet
vnitrozemím (cesta vhodná pouze pro dobrodruhy s terénním autem a to
ještě jen v létě). Kvalita vozovek je různá, většina hlavních
silnic má asfaltový povrch, místy však jsou úseky (dlouhé třeba
i několik desítek kilometrů), kde se jezdí po uježděné hlíně nebo
štěrku. Silnice nižších tříd a silnice ve vnitrozemí jsou na evropské
poměry opravdu ubohé. Na naše poměry jsou to obyčejné polní cesty,
které nejsou nijak značené. Tyto silnice jsou průjezdné pouze několik
měsíců v roce a na Islandu proto funguje telefonní informační linka,
na které se dozvíte aktuální podmínky sjízdnosti. Silnice ve vnitrozemí
jsou opravdu hrozné, ale zavedou vás do míst, která vás naprosto pohltí
a vy začnete věřit i na trolly a skřítky. Skalnatá poušť, v horách
nad vámi veliké ledovce, vítr fičí a krajina pod zataženou oblohou
vypadá jak ze starých islandských ság o Lokkim, Freye, Oðinovi a Þorovi.
A úplně nejlepší na tom je, že jediným člověkem v okruhu několika
kilometrů jste VY! Islanďané pokud nemusí, tak do vnitrozemí radši
nejezdí. Je to přece území skřítků, ne???
Sopky – není v Evropě místo, kde na je vyšší koncentrace
sopek na čtvereční kilometr. S prvky vulkanické činnosti se setkáváte
po celou dobu pobytu na ostrově. Ať už se jedná o lávová pole veliká
několik desítek až stovek kilometrů čtverečních, nánosy sopečného
popela, druhotnou vulkanickou činnost (gejzíry, fumaroly, solfatary apod.)
nebo o samotné sopky. Vulkány mění tvář ostrova neustále, v živé
paměti mají Islanďané erupci sopky Hekla z loňského dubna. Vulkanická
činnost je však někdy velmi ničivá, příkladem budiž erupce sopky
Laki. Ta trvala od června 1783 do února 1784. Při výbuchu přišlo
o život přes 20 000 lidí, 200 000 ovcí a 50 000 koní. Dokladem je
největší lávové pole na světě, které vzniklo při jedné erupci.
Je dlouhé 60 km a široké 25 km. Jeho plocha činí 565 km². Další
činnou sopkou na ostrově je Krafla. Její erupce jsou také velmi ničivé,
vždyť například v letech 1724 - 1729 soptila bez přestání a zpustošila
veškeré své okolí. V letech 1975 – 1989 soptila desetkrát. A mnohdy
velmi efektně. V roce 1986 vytvořila puklinu dlouhou asi deset kilometrů,
ze které se bez přestání několik dní valila láva. Dalším projevem
sopečné činnosti na Islandu jsou sopky pod ledovci. Když v roce 1996
došlo k erupci pod Vatnajökullem, nikdo si nepředstavoval, co se v několika
dalších dnech stane. Pod ledovcem, který velmi rychle tál, se vytvořilo
veliké jezero, které po několika dnech prorazilo ledovou masu a proud
vody se vydal na ničivou pouť do moře. Prakticky jediná komunikace
na jižní straně Islandu, spojující východ a západ ostrova byla okamžitě
smetena. Elektrické vedení a kabely taktéž. Mosty voda odnesla i se
základy, ohromné kusy ledu rozdrtily vše, co se jim postavilo do cesty.
Když voda opadla, po celém okolí, kam až oko dohlédlo byly roztroušeny
ledové kry, zvící velikosti menších paneláků. Následky povodně
musela odstraňovat armáda výbušninami a těžkou technikou. O tom,
že to zvládla svědčí to, že elektřina byla provizorně natažena
již za čtrnáct dní a za měsíc se už dalo jezdit po jednoproudé
silnici.
Hekla, Krafla
následky povodně 1,
2, 3,
4
Reykjavík (109 795 obyvatel, tzv. velký Reykjavík /Reykjavík a okolní města - Hafnarfjörður, Garðabær, Kópavogur, Seltjarnarnes a Mosfellsbær/ 171 514 obyvatel) je hlavním městem Islandu (278 702 obyvatel) - to je docela síla, co? Více než 61% obyvatel Islandu bydlí buď v Reykjavíku nebo v jeho blízkém okolí! Velmi zajímavé město, které má něco do sebe. Střed města, ve kterém je pěší zóna je přecpán různými obchody se suvenýry a podobným zbožím. Okrajové čtvrti Reykjavíku jsou tvořeny novostavbami, které, jinak šedé, periferii dávají nezvykle veselý ráz. Stavby mají nejrůznější tvary - počínaje válcem a konče prosklenou kruhovitou vilou. A ty barvy! To by měli vidět naši architekti, kteří staví pořád jen ty hnusné stejné vilky s nízkou střechou a se zdmi, které jsou samý prosklený výklenek. Ať přijedete do kteréhokoliv českého či moravského nebo slezského (doufám, že jsem na nikoho nezapomněl) města, uvidíte tam ty samé jednotvárné vily. UBÍJEJÍCÍ...
Perlan - vyhlášená restaurace, vyhlídka a kulturní centrum na vršku Öskjuhlíð nad městem. Perlan je v zásadě zásobárna geotermální vody pro oblast velkého Reykjavíku. Uvnitř se nachází malý model gejzíru, který co chvíli vystříkne. Necelých 200m od Perlanu je v otevřené přírodě další menší gejzír, který stříká každých 5 minut. Rozdíl mezi nimi je ten, že gejzír v Perlanu je 100% umělý a stříká z něj studená voda, kdežto gejzír u Perlanu je sice také umělý (funguje denně od 13:00 do 17:00), ale v zásadě pracuje na stejném principu jako gejzíry v přírodě. Základem je 40 mm široká a 30 metrů dlouhá ocelová trubka zapuštěná vertikálně do země, do které je ze zásobníků v Perlanu vpouštěna přehřátá voda o teplotě 125 °C.
Hallgrímskirkja - největší kostel na Islandu. Na počátku vzniku tohoto kostela byl v 17. století reverend Hallgrímur Pétursson, který vyjádřil ve své poezii touhu Islanďanů po vlastní velké katedrále. Jeho odkaz přežil 250 let a byl natolik silný, že v roce 1937 byla slavnostně zahájena výstavba. Katedrála je vystavěna v jakémsi podivně strohém pseudogotickém slohu na vrcholku vyvýšeniny Skólavörðuhæð a její výstavba trvala s přestávkami 49 let. Uvnitř kostela se také nacházejí největší islandské varhany - jsou 15 metrů vysoké a váží 25 tun. Celkem mají 5275 píšťal, 72 rejstříků, 4 manuály a pedály. Do provozu byly uvedeny v prosinci 1992. Na věži jsou tři velké zvony a zvonkohra skládající se z 29-ti zvonů a zvonků. Tři velké zvony se jmenují Hallgrímur, Guðríður a Steinunn a jsou pojmenovány po reverendu Hallgrímur Péturssonovi, jeho ženě a dceři. Z ochozu 73 metrů vysoké věže (ochoz se nachází ve výšce 83 m.n.m.) je za dobrého počasí krásný výhled na město a přístav. Před kostelem stojí pomník národního hrdiny Leifura Eiríkssona - Vikinga, který objevil světu Ameriku 500 let před Kolumbem. Má v jedné ruce kříž, v druhé ohromnou sekyru a u pasu ještě větší meč. Zkrátka Viking jak vyšitý.
Vila Höfði - místo, kde si v roce 1986 podali
ruce Ronald Reagan a Michail Gorbačov. Jinak je vila Höfði oficiálním
místem, kde se konají městské recepce. Vila je přístupná každou
první sobotu v měsíci, návštěvníci se však musí předem objednat
v Turistickém informačním centru reykjavícké radnice (ul. Vonarstræti,
tel. 563 2005).
Keflavík - mezinárodní letiště, nějakých 40 km od Reykjavíku.
Letištní terminál je prakticky nový a stále probíhá jeho rozšiřování
a zvětšování. Naštěstí je kam - místa je všude dost. Protože
v Keflavíku je veliká vojenská základna USA, tak je letiště využíváno
nejen k civilním, ale i k vojenským letům. Pro civilní letiště to
má jednu velkou výhodu. Američtí vojáci se starají o zajištění
letiště, odklízení sněhu, odmrazování ranvejí a o likvidaci racků.
Protože letiště je prakticky ze tří stran u moře, tak jich tu každým
rokem zastřelí kolem 4 000.
Geysir - tahle geotermální záležitost dala jméno všem podobným
přírodním zařízením na celém světě. Schválně, kdo z vás věděl,
že gejzíry se jmenují po islandském Geysiru? Ten sice už pravidelně
nestříká, ale ve svých slavných dobách dokázal vyrazit sloup páry
a horké vody až do výše 40 - 50 metrů. V posledních letech stříká
už jen jednou v roce, v červnu nebo v červenci. To se vždy sejdou spousty
lidí, do Geysiru vhodí 40 kg mýdla, pak 5 - 6 hodin čekají, aby nakonec
byli svědky jedinečné ukázky geotermální aktivity. Ono vidět sloup
vařící páry vysoký jako 16-ti poschoďová budova, to se hned tak
někde nepodaří.
Geysir
Strokkur - kdo nemá to štěstí, že nepřijede na Island v
červnu nebo v červenci, když se koná velkolepé představení u Geysiru,
může si vychutnat alespoň jeho menšího bratra. Ten se nachází pouhých
100 metrů od Geysiru a jmenuje se Strokkur. Stříká nepravidelně každých
5 - 10 minut do výšky kolem 10 - 20 metrů. Je zvláštní pozorovat
celý proces výstřiku. Gejzír totiž vypadá, jako by byl živou bytostí.
Hladina se zvedá a zase klesá, jako by dýchal - někdy zvolna, někdy
prudčeji. Čas od času se z pod zemského povrchu na hladinu vyvalí
několik bublin. Krátce před výstřikem se gejzír několikrát zhluboka
"nadýchne", aby pak ze svého jícnu vyfoukl do výšky směs páry a
přehřáté vody, která má hodně přes 100 °C. A tak se to opakuje
několikrát za hodinu, ve dne v noci, 365 dní v roce. Jednou ale stejně
umře, jako Geysir, a bude fungovat už jen na mýdlo...
Gullfoss - opravdu správný vodopád. Řeka
se řítí po dvou širokých a vysokých stupních do úzké soutěsky
dlouhé několik kilometrů. Gullfoss má zajímavou historii. V minulosti
byl totiž Gullfoss součástí blízké farmy Brattholt, kterou vlastnil
farmář Tómas Tómasson s dcerou Sigríður Tómasdóttir.
Zahraniční investoři měli v plánu využít síly vodopádu k výrobě
elektrické energie a vybírat vstupné za možnost vodopád vidět. Celý
případ se vyvíjel pro vodopád velmi špatně, až Sigríður
pohrozila, že spáchá sebevraždu skokem do vodopádu, jestli se elektrárna
opravdu začne stavět. Tato výhružka zabrala, stát vodopád vykoupil
a celou akci
spojenou s prodejem pozemků a stavbou elektrárny stornoval. Dnes
můžeme ve stráni naproti vodopádu spatřit pomník s reliéfem Sigríður
Tómasdóttir, který tu byl vztyčen na její památku.
Gullfoss, pomník
Sigríður Tómasdóttir
Landmannalaugar - barevné liparitové hory ve vnitrozemí. V
okolí Landmannalaugaru najdete vše, co vám Island nabízí. Žluté,
červené šedé a zelené hory, lávová pole, koupání v geotermálním
jezírku, fumaroly, solfatary, řeky měnící svá koryta den ode dne...
Nádherný pohled na lávové pole Landmannalaugaru se naskýtá z vrcholu
nedaleké hory Bláhnaukúr (923 m.n.m.). Vycházka na ní se dá zvládnout
asi za půl hodinky a výhled stojí opravdu za to. Z vrcholu se vám naskytne
skoro letecký pohled na okolí, takže můžete vidět i široká dna
okolních údolích, ve kterých se řeky klikatí a dělí se do desítek
koryt. Při pěších tůrách musíte počítat s tím, že tyto řeky
se musí brodit, což je hlavně za deště velmi nebezpečné. Chcete-li
se ovšem k Landmannalaugaru dostat, musíte jet buď terénním autem,
nebo využít služeb islandské autobusové společnosti BSÍ.
Cesta totiž vede dosti nehostinnou krajinou, ve které jaksi chybí mosty,
takže řeky je nutno přebrodit a na to už je třeba mít trochu vybavené
auto.
Hory v okolí Landmannalaugaru,
čelo lávového pole u Landmannalaugaru
Seljalandsfoss – jeden z těch opravdu podivných islandských
vodopádů. Je zajímavý tím, že ho můžete celý obejít. Teď si
říkáte, že jsem se asi zbláznil, protože každý vodopád se dá
obejít, ale tenhle můžete vlastně podejít! Protože proud vody přepadává
z mírného převisu, tak vám umožňuje podívat se na něj jaksi z druhé
strany. Je to docela dobrej zážitek. Jen ho kazí tak trochu vlhké okolí.
Ale protože jste na Islandu, tak s tím počítáte a máte na sobě něco
nepromokavého. Nejkrásnější pohled na Seljalandsfoss se naskýtá
až odpoledne, to je celý vodopád osvětlen sluncem (když tedy máte
štěstí a to slunce svítí).
Seljalandsfoss
Skogafoss – asi nejkrásnější ostrovní vodopád. Široký
40 metrů padá do 80-ti metrové hloubky. Z dálky vypadá jako veliká
bílá záclona. Leží na řece vytékající z ledovce Mýrdarsjökull.
Pověst praví, že jakýsi místní usedlík (možná boss, nebo hejtman)
uschoval za vodní stěnu do skalní jeskyně zlatý poklad. Ten tam zůstal
uschován až do dnešní doby. Ještě dnes, za krásných slunečních
dnů můžete vidět blyštivé odlesky onoho zlatého pokladu jak září
z vodní stěny vodopádu. Máte-li více času, rozhodně neškodí si
udělat menší výlet proti proudu řeky. Cesta vede kolem mělkého kaňonu
s mnoha vodopády, aby vás posléze zavedla k dalšímu z mnoha vodopádů,
padajícímu z výšky několika desítek metrů. Všude jinde by i ten
z nejmenších vodopádů dostal své jméno, ale na Islandu by lidem asi
došla fantazie. Vodopádů je tu nespočet a na jaře ještě víc. Některé
jsou nízké a široké, některé jsou tenké jak provázek – ale za
to vysoké. Jedny jiskřivé až se v nich odráží sluneční paprsky,
druhé zas kalné a špinavé jak s sebou nesou sopečný popel a prach.
Mohutné i malinké, divoké i mírné. Jen račte! Všeho dost, každý
si vybere podle vkusu ten, který se mu nejvíce líbí.
Dyrhólaey – nejjižnější místo Islandu, vlastně takový
asi sto metrů vysoký útes, vybíhající do oceánu. Skály útesu jsou
pokryty hnízdy mořských ptáků – racků a papuchalků. Papuchalky
se staly dokonce symbolem jižního Islandu, i když jsou dnes již prakticky
před vyhubením. Ať se podíváte na kterýkoliv leták z jižní části
ostrova, zcela jistě spatříte obraz tohoto komického ptáka. Představte
si většího papouška (černo-bílého), s velkým červeným zahnutým
zobanem a oranžovými nožkami s plovací blánou. Smutným faktem zůstává,
že tito ptáci byli loveni pro své chutné maso v takové míře, až
se stali velmi ohroženým druhem. V současné době je velmi obtížné
v hejnech racků v okolí Dyrhólaey najít alespoň jediného papuchalku.
V okolí Dyrhólaey se rozprostírají nádherné široké pláže, pokryté
černým sopečným pískem. Pro Evropana, zvyklého na Středozemní moře,
je to něco velmi nezvyklého. Něco podobného lze v Evropě spatřit
snad jen na Liparském souostroví na ostrově Volcano.
Dyrhólaey
Vík í Mýrdal – na islandské poměry
město, na naše poměry vesnice, ležící 196 km na východ od Reykjavíku.
Nedaleko Víku se nacházejí proslulé Reynisdrangar, tzv. skalní jehly.
Trčí z moře nedaleko pobřeží a jsou dobře viditelné jak ze samotného
Víku, tak z útesu Dyrhólaey, který je vzdálen vzdušnou čarou snad
jen 2 km. Skalní jehly vznikly erozní činností moře. Zpočátku v
místech, kde nyní stojí byla pevnina. Moře však do ní usilovně bušilo
- den za dnem, rok za rokem. Zvětralé kusy skal se odlamovaly, ale pevnější
horniny odolávaly. Tak jednoho dne moře ožralo všechnu horninu kolem
pevnějších jader a jehly byly na světě. Erozní činnost moře však
pokračuje a tak dnešní jehly budou za několik století nebo tisíciletí
pouhou minulostí, stejně tak jako útesy Dyrhólaey.
Vík, Vík
z dálky,
Vík z výšky, Skalní
jehly Reynisdrangar
Skaftafell – jeden z mnoha národních
parků. Skaftafell leží na jižním okraji ledovce Vatnajökull a je
ideálním místem na výlety různého druhu. Kdo má zájem, může podniknout
malou túru k ledovci Vatnajökull, respektive k některému z jeho četných
splazů. Nabízí se zde také možnost udělat si malou vycházku k nedalekým
vodopádům, jimž dominuje Svartifoss, vodopád spadající z čedičové
stěny. Kdo má rád geologii, ten si tu opravdu přijde na své. Všude
kolem vás rostou ze země čedičové sloupy, některé široké skoro
metr, které se různě ohýbají. Pokud vám bude někdo tvrdit, že čedičové
sloupy jsou pouze rovné, tak je to lhář! Kdo se nebojí výšek, tak
si může udělat výlet na některou z blízkých hor, ze kterých je
za pěkného počasí krásný výhled na okolní ledovce a hlavně na
gigantický, několik desítek kilometrů široký, sandr řeky Skeiðará.
Sandr, to je vlastně jakási delta řeky, tvoří ho několik desítek
ramen, která se vzájemně proplétají. Vlivem eroze se sandry neustále
mění a vzniká tak pro stavitele silnic zásadní problém, kde stavět
mosty, proto není vyjímkou, že silnice občas vede – jakoby nesmyslně
- po mostě nad kamenitou rovinou.
Skaftafell, Svartifoss
z dálky, Svartifoss
Jökulsárlón – ledovcové jezero. Jökulsárlón je jezero,
které se nachází přímo pod jedním z mnoha splazů největšího evropského
ledovce Vatnajökull. Má jednu zvláštnost, pro kterou je vyhledávané
nejen Islanďany, ale i turisty z celého světa. Leží přímo
u mořského břehu a ohromné ledovcové kry, které ho pokrývají, velice
často překonají oněch několik stovek metrů po řece a dostanou se
na volné moře. To je podívaná! Vidět ledové kry velké jak rodinné
domky, jak se sunou po řece a nakonec odplouvají do moře. Místní cestovní
kancelář (www.jokulsarlon.is)
vám dokonce umožní nasednout do jednoho ze tří autočlunů (rozuměj
loď, které má kola) a vydat se na prohlídku ohromných ledových útvarů
zblízka. Bohužel, všechny ledovce na světě ustupují a ani Vatnajökull
není vyjímkou. Jezero Jökulsárlón se rok od roku zvětšuje, což
mu ovšem neubírá na kráse. Spíše naopak.
Dettifoss - největší evropský vodopád. Má největší průtok
vody ze všech evropských vodopádů. Leží v kaňonu řeky Jökulsá
á Fjöllum, která vytéká z ledovce Vatnajökull. Řeka Jökulsá á
Fjöllum je patrně jednou z nejšpinavějších islandských řek. Každým
rokem její vody odnesou do moře 5 000 tun spraše a sopečného popela.
Je to neuvěřitelné, ale je to tak.
Hljóðaklettar – bizarní několik metrů
vysoké čedičové útvary ležící v kaňonu řeky Jökulsá á Fjöllum
nedaleko vodopádů Hafragilsfoss a Dettifoss. To, co v České republice
můžete vidět jen u Kamenického Šenova (myslím tím svislé čedičové
krystaly zvané „kamenné varhany“), to je v okolí Hljóðaklettaru
všude a ve všech možných myslitelných variacích. Krystaly čediče
jsou tu svislé, vodorovné, šikmé, vybíhající z jednoho nebo ze dvou
krystalizačních jader, vypadající jako mohutné klenby či jako zohýbané
podivné zdi. V některých místech se dají dokonce rozpoznat několik
metrů veliké „pecky“ hornin, které lávový proud vyzvedl z hlubin
pod zemským povrchem. Místy tyto „pecky“ odvětraly a vytvořily
různé jeskyně.
Rauðhólar – prý nejbarevnější vulkán
ostrova. Jeho svahy doslova září různými barvami. Žlutá, černá,
červená, hnědá, ty všechny tu jsou. Barevnost sopečného tufu je
dána tím, jak láva postupovala k zemskému povrchu různými vrstvami
hornin s rozdílným složením. Na vzduchu pak začal tuf oxidovat a současně
s tím i měnit barvu. Na svazích sopky převažuje barva červená –
od tmavě rudé až po jasně červenou. Různobarevnější krajinu můžete
vidět snad jen v okolí liparitových hor u Landmannalaugaru.
Húsavík – rybářské městečko v zálivu Skjálfandi na
severu Islandu. V městečku je možné navštívit muzeum, které mapuje
historii lovu velryb. Je možné se dokonce vypravit na výlet spojený
s pozorováním těchto velkých kytovců. Nic jiného tu prakticky ani
není k vidění. Za zmínku stojí snad ještě jen zvláštní
zelenobílý dřevěný kostel, který z určitého úhlu vypadá jako
obyčejný dřevěný domek.
Mývatn – znamená v překladu „Komáří jezero“. Název
je výstižný, protože kamkoliv se hnete, tak vás pronásledují hejna
komárů. Jedinou výhodou je, že komáři v okolí Mývatnu neštípou
– zato jsou velmi otravní (slovy klasika „ty potvory vám vlezou všude“).
Oproti tomu komáři od nedaleké řeky Laxá, která vytéká z Mývatnu,
jsou o poznání horší. Nejenže všude vlezou, ale taky štípou. Avšak
dost o komárech, vzhůru na vrchol hory Vindbegjárfjall. Z té je nádherný
– skoro až letecký – pohled na okolí jezera Mývatn. Jezero je obklopeno
pseudokrátery, které vznikly tak, že horká láva zalila podmáčené
okolí jezera. Voda se pod horkým lávovým příkrovem začala měnit
v páru a ta prorážela již tuhnoucí magma. Tak vznikl před 2 000 lety
i kráter Hvárfjall, který leží nedaleko břehu jezera a jehož stěny
převyšují okolní terén až o 100 m. Okolí Mývatnu je z geologického
hlediska velmi živé, takže stojíme-li stále na naší vyhlídce, můžeme
v jednom panoramatickém pohledu spatřit úplně vlevo sopku Krafla (poslední
erupce v r.1984) s kotouči páry vystupujícími z vrtů u geotermální
elektrárny (když fouká vítr k nám, je slyšet temný hukot, který
pára vydává na své cestě na zemský povrch). Přímo proti nám přes
jezero se proti šedivým obrysům vzdálených hor zvedá do výšky kráter
Hvárfjall. Mezi ním a městečkem Reykjahlíð lze tušit puklinu Grjótagjá.
Na opačnou stranu od kráteru leží skalní město Dymuborgir. No a po
naší pravé ruce se rozkládá pláň s velmi vysokou koncentrací pseudokráterů.
Když člověku konečně dojde, že všechny tyto krátery vznikly v jednom
poměrně krátkém časovém úseku několika hodin, maximálně dnů,
tak si říká, že to musela být neuvěřitelně pekelná podívaná.
V pozadí pak celému pohledu na jezero a jeho okolí vévodí siluety
tří nezaměnitelných hor: úplně vlevo je to Búrfell (953 m.n.m.),
kousek vpravo od něj nezaměnitelná Herðubreið (1 682 m.n.m.) a nakonec
úplně vpravo Bláfjall (1 222 m.n.m.).
jezero Mývatn, NP Höfði, v
pozadí hora Vindbegjárfjall, NP Höfði
Dimmuborgir – černé hrady. Pitoreskní skalní město vytvořené
lávou, tuhnoucí ve vodě. Když hladina jezera ustoupila, skalní útvary
odvětraly a zůstalo akorát jejich pevné jádro. Během deštivých
dní vypadají jako nějaké přízračné skalní hrady, jako bludiště,
do kterého vejdete a ono vás pohltí. Proti šedivé obloze se tyčí
skalní jehly a brány, vysoké třeba i 15 metrů. Možná si všimnete
skalního okna, v ponuré atmosféře vás dokonale uzemní skalní klenba
Kirkja. Skály se nad vámi sklánějí jako nějaké pradávné obludy,
chystající se vás pozřít nebo alespoň rozdrtit. Celý skalní labyrint
působí velmi pochmurně a na člověka (je-li sám) padá zvláštní
bázeň a tíseň. Nad vším se pak tyčí okraje kráteru Hvárfjall.
Jakmile však vysvitne slunce, skalní město ožije ptáky, keře a tráva
dostanou v normálním světle opět zelenou barvu, všude lozí jako barevní
mravenečci turisté a člověk má pocit, že se dostal do úplně jiného
světa, než byl ten před tím. Labyrint však zůstává labyrintem za
každého počasí a stačí chvilka nepozornosti, přehlédnete kolík
vytyčující cestu a jste v tom. V pytli. Pak nezbude než vylézt na
nejbližší vršek lávové jehly a jako Jeníček s Mařenkou hledali
světélko, tak vy musíte pátrat po nezaměnitelné siluetě Hvárfjallu.
No a protože víte, že když se vydáte směrem ke kráteru tak narazíte
na parkoviště, máte vyhráno. Vlastně ne, vyhráno máte až ve chvíli,
kdy budete stát na parkovišti.
Námaskard – geotermální park. Je úžasné vědět, jaká
síla dříme v Zemi. Ještě úžasnější je však pozorovat, jak se
nashromážděná energie dostává na povrch. Geotermální park Námaskard
vám toto umožní. Kolem vás bublají bahenní sopky, z puklin v zemském
povrchu uniká vařící pára a celé okolí je cítit sírou. Ta se také
v hojné míře usazuje a krystalizuje právě v okolí těchto podivných
úkazů. Bahenní sopky mají různou barvu (spíše různé odstíny šedi)
a bahno v nich má pokaždé jinou hustotu. Jednou je řídké jako polévka
a bublá divoce jako voda na brambory, o kousek dál je husté jako podivná
směs bramborové kaše a rýžového nákypu a čas od času jeho „hladinu“
prorazí mocná bublina, která se zvláštním zvukovým efektem praskne
a rozstříkne zbytky bahna kolem. Všemu vládne zápach síry chvílemi
tak silný, že to ani není k vydržení. Nezbývá než začít dýchat
přes kapesník nebo šátek. Protože je všude pára a celé okolí je
velmi vlhké, je poměrně důležité dávat pozor na to, kam šlapete.
Jeden chybný krok, decentní uklouznutí a už ležíte na zemi v bahýnku,
které se na vás lepí a důvěrně se seznamujete s místní mikroflórou
(prakticky zjišťujete, že tam žádná není). To mizerné bahno nejde
sundat ani z podrážek bot, natožpak třeba z větrovky nebo z kalhot.
A umýt se není kde, protože voda je tu jen v bahně, nebo ve formě
velmi horké smradlavé páry. Ale takový je prostě Island. Ne že by
tu byl nedostatek vody, jen je většinou v úplně jiném skupenství,
než člověk potřebuje. Buď je zmrzlá na kost v ledovcích, nebo uniká
ve formě páry z různých puklin v zemi.
Grjótagjá – několik kilometrů dlouhá puklina, ze které
místy uniká horká pára. Její šířka se pohybuje od 1 metru až do
5-ti metrů. Hloubka pukliny je místy i 20 metrů. V puklině je malé
termální jezírko, jehož teplota se však pohybuje kolem 50°C. Ročně
se teplota vody v jezírku zvyšuje asi o 1°C. Ještě před několika
lety se v něm dalo bez problémů koupat, ale v současné době se můžete
akorát tak opařit. Uvidíme, jak to bude vypadat s jezírkem za takových
50 let.
Goðafoss – vodopád pohanských bohů.
Překrásný půlkruhový vodopád vynikající ne svojí výškou, ale
pravidelností a fotogeničností. Představte si dva široké vodopády
a přímo mezi nimi jeden malý. Vodopád získal své jméno podle skutečné
události. Před tisíci lety, v desátém století, se islandský parlament
Álþing rozhodl, že přijme křesťanství jako oficiální "státní"
náboženství. Pověřil tedy jednoho z místních krajových vůdců
(jméno už jsem bohužel zapomněl) likvidací starých model. Ten vyřešil
causu bohové velmi jednoduše. Vzal všechny dostupné sochy a sošky
a naházel je do zpěněných vod vodopádu. Od té doby se vodopádu říká
„Božský“.
Akureyri – po Reykjavíku druhé největší
město ostrova (asi 15 000 obyvatel). Na místní poměry je to opravdu
velké město. Leží na severním pobřeží v zálivu Eyjafjörður.
V Akuryeri se nachází mimo jiné také nejsevernější botanická zahrada
na světě. V místním kostele je okno, převezené sem z katedrály v
britském Coventry. Toto okno tu mělo být ukryto pouze během druhé
světové války, ale za podivných okolností zde zůstalo dodnes. Akureyri
je velmi nenápadné a nevýrazné rybářské město, ve kterém není
nic moc k vidění. Prohlídka centra a přístavu vám může zabrat něco
kolem 30 minut. Převažují tu opět obchody se suvenýry a jiným turisticky
lákavým zbožím. Akureyri žije i sportem, každoročně se zde v červnu
koná golfový turnaj Arctic open, jehož odpal je o půlnoci z 21. na
22. června.
Hraunfossar a Barnafoss – dva z mnoha vodopádů, z
nichž alespoň ten první je velmi zajímavý a neobvyklý. Hraunfossar
byl kdysi řeka, která stékala po mírné stráni do říčky tekoucí
v údolí. Stráň tvořila a stále ještě tvoří nepropustná vrstva
hornin (asi nějaká zatrolená pevná láva – co jiného...). Někdy
v minulosti však došlo k výbuchu nedaleké sopky a veškeré její okolí
bylo pokryto několikametrovou vrstvou sopečného popela a lávy. Tento
příkrov pokryl i naší stráň. Všude jinde by si voda našla cestu
po povrchu lávy, jenže zde došlo k zajímavé situaci: protože příkrov
byl velmi porézní, tak voda stále teče po nepropustném podloží,
avšak pod několikametrovou vrstvou lávy. Tou proteče také déšť
a voda z tajícího sněhu. Protože sklon stráně je velmi mírný, tak
se voda rozteče do šíře a výsledkem je několik stovek metrů dlouhá
soustava malých vodopádů, které vyvěrají "od nikud". Barnafoss je
naproti tomu docela obyčejný vodopád, který má jen tragickou minulost.
V překladu se jmenuje "Dětský vodopád". To proto, že se v něm kdysi
utopily dvě děti místního farmáře.
Þingvellír - soutěska, která je zajímavá
hned v několika ohledech. Za prvé: Þingvellír je místem, kde se pozvolna
rozestupují americká a evropská pevninská deska. Tento pohyb je měřitelný
a ročně se tyto dvě desky od sebe vzdálí zhruba o dva centimetry,
přičemž dno soutěsky se propadne o jeden milimetr. Pokud si někdo
představuje, že Þingvellír je soutěska úzká několik desítek metrů,
tak je ale na omylu. Jedná se vlastně o celou soustavu zlomů a poruch,
která je široká určitě přes deset kilometrů. Celé okolí soutěsky
je natolik rozpraskané, že se prakticky nedá říci "tak tady končí
Amerika a tady začíná Evropa". Druhá věc, kterou je Þingvellír zajímavá,
je její historie. V této soutěsce byl před více než jedním tisícem
let založen první parlament na světě. Jmenoval se Álþing a dodnes
existuje. Jenom se v devatenáctém století přestěhoval do nenápadné
kamenné budovy v Reykjavíku. Álþing opravdu funguje celých těch tisíc
let (s menšími přestávkami) a přežil dokonce celou dánskou nadvládu,
i když jeho význam byl v té době jen místní a pravomoci velmi omezené.
Þingvellír z výšky
Na konec takový malý přehled zeměpisných výrazů:
alda = horský hřeben (mn. č.: áldur)
á = řeka
ás= vršek
bar = farma, předměstí
bakki = břeh řeky
bjarg = útes, skála
borg = převis
botn = dno údolí nebo fjordu
brekka = svah, stráň
brú = most
bunga = oblý vrchol hory
dalur = údolí
djúp = dlouhý, hluboký záliv
drag = koryto řeky (mn. č.: drög)
drangur = skalní jehla
dyngja = dóm
eiði = úžina, šíje
ey = ostrov (mn. č.: eyjar)
eyri = delta
fell = hora, vrch
fjall = hora (mn. č.: fjöll)
fjörður = fjord (mn. č.: firðir)
fljót = velká řeka
foss = vodopád
gata / götu = ulice
gígur = kráter
gil = rokle, strž
gjá = puklina, trhlina
grunn = mělčina
háls = hřeben
hamar = skalní útes, převislá skála
heiði = pustina
hlíð= vrchovina
hnjúkur / hnúkur = vrchol
höfði = mys
höfn = přístav
hóll = kulatý kopec (mn. č.: hólar)
hólmur = ostrůvek
holt = kamenný kopec
hraun = láva, lávové pole
hryggur = hřeben
hver = horký pramen
hvoll = vrch
jökull = ledovec
jökulsá = ledovcová řeka
kirkja = kostel
klettur = skála, útes
kot = malá farma
kvísl = řeka
lakur = potok, říčka
laug = teplý pramen, koupele
lón = laguna
melur = štěrková, neúrodná planina
múli = mys, výběžek
mynni = ústí (řeky, údolí)
mýri = bažina
mörk = les
nes = štěrková, neúrodná planina
núpur = -"-
oddi = špička, hrot
örafi = poušť
ós = ústí řeky
reykur = kouř, pára
rif = útes
sandur = písek
skagi = poloostrov
skarð = horský průsmyk
sker = skalnatý ostrůvek
skógur = křoviny
slétta = rovina, pláň
staður = fara (mn. č.: staðir)
stapi = skalní útes, skála
stréti = ulice, silnice
strönd = pobřeží
súlur = (horské) vrcholy
tangi = úzký poloostrov
tindur = špička, temeno
tjörn = jezírko, rybník
tunga = jazyk (země)
vað = brod (mn. č.: vöð)
varða = kamenná mohyla (mn. č.: vörður)
vatn = jezero (mn. č.: vätn)
vegur = silnice, cesta
ver = tráva
vík= zátoka
vogur = záliv
völlur = planina (mn. č.: vellir)
örafi = divočina, vrchovina
poslední aktualizace: 26.10.2006