Skialpinistická a telemarková expedice do pohoří Pamír

Mohli jste nás také slyšet!

Předposlední červencový pátek odletěli z Prahy do Petrohradu a dále do kazašské Alma Aty členové mezinárodní skialpinistické a telemarkové expedice Pamír 2000 - vedoucí Jan Pala z České republiky, Natalia Zhukovets z Běloruska a slovenský telemarkový lyžař Peter Kollár. Jejich cílem bylo vystoupit na lyžích a sjet z Piku Razdělnaja (6210 m) a hlavně ze 7134 metrů vysokého Piku Lenina.

Zatímco v Ruzyni proběhlo odbavení našich přesváhových báglíků celkem v pohodě a bez doplatků, v Petrohradě byla situace odlišná.... Nějaký pták si vymyslel, že to zvážíme všechno dohromady za skupinu patnácti lidí, z čehož vyplynulo, že pět, kteří se sami přiznali k nadváze, zaplatilo dohromady USD 155 plus dalších mých 40 rublů. Napočítali nám jen 70 kg nadváhy. Petrohrad je jinak fajným městem na Něvě, metro občas (na některých stanicích) vypadá jako výtah - jedny výtahové dveře ze stanice do kolejiště, druhé do samotného vagonu metra. Výhodou je, že metro staví úplně přesně. Bus stojí dva ruble, které jsme po přespání v hotelu bez směnárny neměli, takže jsme do něj nastoupili chtíc platit USD, což by za 11 lidí byl jeden dolar. No a baba jaga alias děžurna o dolarech nechtěla ani slyšet a tvrdě vyžadovala rubly. Potom nám navrhla velmi výhodný kurz na výměnu a to v poměru 1:1. To už se začal smát i celý autobus na tento příklad tržního hospodářství. Dopadlo to tak, že nás vyhodila z autobusu na další zastávce. Tam se mi podařilo vyměnit USD 20 u nějakých místních boříků za bankovku 500 RUR, s níž ovšem nešlo v dalším autobuse uspět a následující dežurná hleděla na tak velkou bankovku s otevřenými ústy. Byla ale přístupnější placení dolary, a dokonce s mnohem výhodnějším kurzem než v bance. Samozřejmě že jsme si neodpustili obligátní návštěvu Aurory, na níž jsme si s Natálkou a Haldovými prohlédli za 200 RUR také zadní podpalubí, důstojnickou jídelnu, kormidelnu a další zajímavé prostory, kde nám průvodce dělal jeden z vojáků základní služby.

Po pozemním přesunu z Alma Aty do hlavního města Kyrgyzstánu Biškeku (bývalé Frunze) následoval let Jakem 40 do druhého největšího města Oše. Odtud po nezbytném doplnění zásob na zdejším bazaru alias tržišti se celá výprava přesunula Kamazem do základního tábora pod Pikem Lenina na Lukové poljaně (3800 m). Druhý den po příjezdu v rámci aklimatizace prošli skalnatý hřeben nad táborem až po sedlou Poutníků (4200 m), přičemž nejvyšší dosažené místo mělo 4300 metrů. Třetí den po příjezdu proběhl přesun do prvního výškového tábora na moréně Leninova ledovce (4200 m). Odtud se po odpočinkově-aklimatizačním dni stoupalo na lyžích do druhého výškového tábora, který byl postaven ve výšce 5300 metrů. Toho se nezúčastnil Peter Kollár, který kvůli zdravotním problémům sestoupil do BC a strávil deset dní v poloze ležmo při braní antibiotik. Další dva dny byly vyhrazeny postupné aklimatizaci na výšky 5500, 5800, až následoval výstup na Pik Razdělnaja 6210 metrů. Většina stoupání se uskutečnila za krásného slunečného počasí, ale přibližně v polovině závěrečného svahu na Razdělnou se rychle zkazilo počasí, když od západu přišla silná oblačnost a vítr. Přesto se podařilo vystoupit na vrchol, přičemž celý výstup včetně závěrečného velmi prudkého úseku byl na lyžích. Za viditelnosti 5-15 metrů začal na nestabilním sněhovém podkladu sjezd. Sníh měl v horní části tendenci se uvolňovat ve formě deskových lavin. Bylo nutné počkat delší dobu, než se dvěma Čechům stoupajícím zasněženou a nepatrnou stopou podaří získat výškové metry tak, aby je případná desková lavina uvolněná při sjezdu nemohla ohrozit. Mezitím jsem já i Natálka dokonale promrzli, takže následoval rychlý sjezd do sedla 5800 metrů. V těchto místech nedosahovala viditelnost ani dříve uvedených pěti metrů a předtím hluboká vyšlapaná stopa už zcela zmizela. Jednou z možností bylo zůstat na místě a počkat na vylepšení viditelnosti (což by byl hloupost, protože viditelnost se zlepšila až druhý den ráno) a nebo velmi opatrně pluhem jet po místech imaginární stopy. Byla zvolena druhá možnost, která se ukázala jako velmi dobrá, jelikož okraje původní stopy byly občas ztvrdlé, takže bořícími se lyžemi je bylo možné sledovat. Takto se sjelo do výšvihu nad C2 ve výšce 5500 m, odkud už podél skal bylo možné snadněji sjet do tábora.

V C2 se nám už nedostává jídla, takže další den sjíždíme do jedničky. Film z tohoto parádního sjezdu se mi někde ztratil, což mě pěkně s..., takže nemám žádné fotky. Měkneme, a některé trhliny přecházíme pěšky, což se při konečném sjezdu už nebude opakovat.

Máme v úmyslu v C1 pouze přespat a druhý den ráno se hrnout zpátky nahoru. Z toho však sejde, neboť se kazí počasí a je pěkný humus. Vegetíme v jedničce a vyvařujeme. Za celý den jsme se od stanu vzdálili jen za účelem toalety. Následující ráno se počasí umoudřuje, takže vyrážíme zpátky nahoru. Po přechodu údolního ledovce přicházejí na řadu mačky, na nichž se zdolává prudký svah pod trhlinami opatřený navíc fixním lanem. Nějak nám nedochází, proč fix vůbec někdo používá, když se dá svah vyběhnout na předních hrotech maček za použití lyžařských holí. No, trochu nám to osvětluje jeden z "klientů" cestovky AAA plus přezdívaný svými kolegy "Šmudla", který snad na mačkách šmatlá poprvé v životě a neustále na nás shora zhazuje kusy sněhu a ledu. Později se ještě ukazuje, že ačkoliv se pohybuje v ledovcovém terénu plném trhlin, nezná slovo prusík. Potkáváme Sama a Honzu, kteří čekali tři dny v C3 (6100 m) na počasí a nedostali se za tu dobu ze stanu. "Po vzoru Soni Vomáčkové jsme pro čůrání používali velké pytlíky od polévky. To se v ylévalo z vchodu vpravo, zatímco vlevo se bral sníh na vaření. Kupodivu jsme to za celou dobu nespletli," říká k tomu Sam. Přecházíme přes všechny trhliny a nad poslední a největší z nich opět nasazujeme na nohy lyže. Tím začíná zpočátku šikmo vzhůru a potom horizontálně traverz do C2. Po příchodu zjišťujeme, že na náš stan se mezitím někdo napojil a použil jej jako "kotviště" pro další stan. To ještě nevíme, že pozdě večer přijdou vyčerpaní Poláci, kteří se rozhodnou, že jediná rovnější plocha v celém C2 je právě před naším stanem, a tak své neforemné plátěné obydlí postaví 40 cm od vchodu do našeho stanu. Nevím proč, ale začínám si tímto připadat jako na panelákovém sídlišti...

Po předchozí domluvě s Luďkem "Samem" Kopeckým a Honzou Zahradníčkem na ně celý další den čekáme. Cvičně si vyběhneme do sedla 5500 metrů a odtud ještě do 5800 metrů. Potom vegetíme v prvně jmenovaném sedle, kecáme asi půl hodiny s uzbeckou horskou vůdkyní, která tu má pět Rakušanů, fotíme a plkáme... Odpoledne přichází zezdola Sam s Honzou a s velkým zpožděním za nimi na telemarcích uzdravený Peter Kollár. Ten je ale natolik vyčerpán po nemoci, že musí poležet více než deset minut v Samově stanu, než dojde posledních padesát metrů ke stanu, v němž má spát... Domlouváme se, že jdeme další den do C3, odkud podnikneme závěrečný vrcholový útok. Ráno je obloha jako vymalovaná a slunce se stává brzy nesnesitelným. To ovšem jenom po začátek stoupání na Razdělnou, kde se opět kazí počasí a rychle se obléká veškeré oblečení. Za husté mlhy postupně přicházíme do C3, stavíme stany a vaříme. Z C1 přišel do C2 Martin, který přemluvil Petera, aby šli rovnou do C3. Tím se však zkomplikovala situace s místem ve stanech, kdy v jednom jsem já, Natálka a Honza, zatímco druhý velmi malý je pro Petera a Martina. Sam tak nemá kde spát, navíc mu při výstupu na Razdělnou uletěl do dáli žďárák. Kopu s ním proto velký záhrab, který však nakonec nevyužije a dá přednost pobytu ve stanu Hannah, který zde zbyl po slovenské armádní expedici a zakoupil jej Petr Jahoda z cestovky, jelikož jeho grupa nebyla schopná sem vynést vlastní stan...

Původně plánovaný vrcholový útok je o den odložen, protože v noci řádil silný vítr a nikdo se neměl šanci vyspat. Nepříznivé počasí je i ráno, takže to s výjimkou Sama balíme. Uzbecká horská vůdkyně následovaná Rakušany prošlapává cestu na vrchol a připojuje se k ní pouze zmiňovaný Sam. V husté mlze se dostávájí někde do oblasti vrcholu, kde Sam s Mojmírem tráví asi hodinu a půl, aby nalezli správný vrcholek. Vylezou mezitím na všechny skalky vypadající jako vrchol. Nakonec sestupují a přitom se výrazně lepší počasí, když veškerá mlha a oblačnost mizí, takže z přibližně 6700 metrů jdou už za jasného počasí...

Tenčící se zásoby jídla - pro mě a Natálku šest tatranek, 200 gramů musli a dvě instantní polévky nás nutí k tomu, že následující den bude podniknut vrcholový útok za jakéhokoliv počasí... Vstáváme v 5.40, vaříme čaj, do něhož sypeme musli. Po "vydatné" snídani vyrážíme v 6.40. Peter už vyšel cca 10 minut před námi, neboť dlouho poskakoval po venku a byla mu zima. Rozhodli jsme se pro zanechání lyží v C3, jelikož v těchto klimatických a sněhových podmínkách by nemělo vůbec smysl je tahat s sebou. Brzy doháníme Petera a v prvním výšvihu se mu s Honzou vzdaluji. Po dvou hodinách jsme na hraně prvního výšvihu a čekáme na Petera, který poněkud vyčerpán dochází. Natálka to mezitím otáčí, protože jí omrzají prsty na rukou. Já mám stejné problémy, palce obou rukou vůbec necítím, a navíc mi omrzá hřbet pravé ruky, jelikož od Tádžikistánu vane extrémně silný vítr. Dosud je jasno, ale kvůli zmrzlým prstům nemám náladu vůbec vytahovat foťák. Později se to ukazuje jako chyba, jelikož počasí se rychle kazí - z Tádžikistánu stoupají k vrcholovému hřeben neproniknutelné mraky a mlha. Pokračujeme dále, musím každou chvíli čekat na Honzu, Peter mezitím jde zcela samostatně někde vzadu. Přecházíme plato a dostáváme se ke druhému výšvihu, tvořenému prudkým svahem s pevným sněhovým podkladem. Den předtím na něm byl uzbeckou vůdkyní instalován fix, který však byl po jejich odchodu odstraněn. Na předních hrotech maček se dostávám nahoru, kde se viditelnost snižuje na nějakých pět metrů. Čekám na Honzu, který po příchodu vyžaduje přestávku na svačinu. Přitom čekáme na Petera, aniž tušíme, že se o prudký sněhový svah pokusil třikrát a vždy se musel vrátil dolů pro vyčerpání. V době, kdy svačíme, to už Peter obrátil a po ještě trochu patrných stopách zamířil dolů do C3. My jsme mezitím dosvačili a jdeme stále dále. Stopa je přes své zafoukání zpočátku ještě trochu patrná, ale posléze zcela mizí. Najednou stojíme uprostřed mlhy kousek od nějaké skalky, aniž bychom měli sebemenší představu o tom, kudy jít dál. Za komentářů typu "To je počasí, že by se jeden posral," se rozhodujeme počkat, zda se počasí nevylepší. Mezitím se snažíme nalézt nějaké zbytky stop po těch, co tady byli den před náma. V husté mlze však nejsme úspěšní, počasí se nezlepšuje, a tak se s těžkým srdcem rozhodujeme pro sestup (Další den byla dosažená výška při analýze z C2 určena jako přibližně 7000 metrů). Závěr cesty si ještě dobře pamatuji, ale jakmile se dostáváme pod prudký sněhový výšvih, tak se stopa zcela ztrácí. Nezbývá než se snažit vzpomenout podle z mlhy občas vystupujících "šutrových polí", kde jsme vlastně šli nahoru. Probíhá to tak, že lítám po celé ploše hledajíc správnou cestu, zatímco, když se zarazím, tak mě vždycky dojde zpožďující se Honza. Zpod sněhového výšvihu jsme se dostávali nad výšvih nad C3 více než dvě hodiny. Z hrany je už lepší viditelnost, takže jsou patrné siluety stanů, a naštěstí mezi prvními z nich se už pohybující postavička Petera. Sestup z výšvihu je rychlý a občas si ho ještě zrychluji jízdou po zadku. Jen musím vymakat brzdění, protože s mačkama na nohách to není úplně ono. Cca 200 metrů před našimi stany dostihuji vyčerpaného Petera, který si myslí, že jsme to otočili ihned po něm..., zatímco rozdíl mezi námi mohl být minimálně hodinu.

Po přespání sjíždíme už za lepšího počasí do C2, ten rušíme a pokračujeme až do C1. Přes trhliny už nepřecházíme pěšky, ale buď do nich skáčeme (u první z nich) nebo je přejíždíme. Z první a nejširší trhliny se muselo dostat ven pěšky, přičemž díky svému extrémně těžkému batohu propadávám sněhovým mostem po pás. Peter mi naštěstí ihned pomáhá zastavit pád a dostat se ven. Celý ledovec, ačkoliv na něm už není moc sněhu přejíždíme na lyžích a do tábora jdeme pěšky až po závěrečné moréně. Pijeme slivovici a vaříme o sto šest.

Likvidujeme i C1 a přesunujeme se do BC, kde se věnujeme návštěvám jurt a koupání v jezerech. Z BC odjíždíme den před jeho přepadením tádžickými rebely, kteří odvlekli několik američanů kvůli výkupnému. Vytlačili předtím v údolí 120 kyrgyzských vojáků a osm z nich usmrtili. V Oshi relaxujeme a po dvou dnech přelétáme do Biškeku, odkud míříme do Tien Shanu do národního parku Ala Archa. Do České republiky se vracíme v ranních hodinách v neděli 20. srpna. Přitom mi ty svině na letišti v Alma Atě opět jako jedinému zvážili všechna zavazadla a chtěli USD 26, chlápek si nakonec vzal USD 20, když to nepůjdu platit oficiálně. Při RTG kontrole po mě chtěly babizny zaplatit ještě jednou... V Petrohradě jsme dlouho čekali na kontrolu pasů a vydání zavazadel, takže jsme málem nestihli letadlo do Prahy. Běhali jsme po letišti celí zchvácení, tady mi váha za bágl a lyže ukázala 20,2 kg, takže jsem nic platit nemusel. Nechtěli ani Tjamožnuju deklaraciju, aby nás nezdržovali. Po příletu do Prahy nás už od rána čekalo tropické počasí s teplotami kolem 35 stupňů.

Tedy, v oblasti vrcholu (cca 7000 m) jsem byl pouze já s Honzou Zahradníčkem a pro nulovou viditelnost jsem to otočil zpátky do C3, jelikož bych vrchol nenašel (Mým heslem je "Dobrý horolezec je starý horolezec, "hrdinů" jsou plné hřbitovy), Peter Kollár po antibiotikovém léčení skončil v 6700 metrech a Natalia Zhukovets v 6400 metrech. V oblasti vrcholu (7100-7134 m) byl Sam Kopecký.