Bohumil Böhm
Vladimír Böhm
Mayská kultura se začala formavat v letech 1500-800 př. Kr. a postupně se rozšířila na území celé Guatemaly, jihovýchodního Mexika, Belize, Salvadoru a západního Hondurasu. Vyspělá mayská civilizace vznikala syntézou různých kulturních proudů. Vycházela sice z domácího zemědělského základu, ale působily na ni i kultury okolních národů. Vnějším výrazem kulturně-hospodářského vzestupu byla výstavba rozsáhlých chrámových měst, užívání vlastního hieroglyfického písma, úspěchy v astronomii, rozvoj literatury, umění, řemesel i obchodu.
Jak se mayská data převádějí na náš kalendář
Při studiu různých projevů mayské kultury je důležité porovnání mayského datování s naším křesťanským. Přesnější určení data samozřejmě znamená přesnější zařazení událostí do historických souvislostí, a tedy i přesnější a kvalitnější pohled na historii.
Dnes se k přepočtu mayských dat používá Goodmanova, Martínezova a Thompsonova korelace (viz Vesmír 70, 98, 1991/2). Podle ní se k mayským datům (vyjadřujícím počet dnů od předem stanoveného prvního dne do dne datujícího určitou událost) připočítává koeficient 584 284 dnů. Mayské datum se tím převede na juliánské dny a z nich se podle tabulek určí příslušný den, měsíc i rok gregoriánského kalendáře.
Úprava korelace
Pokusili jsme se o revizi Goodmanovy, Martínezovy a Thompsonovy korelace (i některých dalších korelací) na základě srovnávání několika set mayských dat z nápisů v chrámových městech a v Drážďanském kodexu (viz rámeček nahoře). Vytipovali jsme data, u nichž jsme předpokládali, že se týkají sledování významných úkazů na obloze, zejména viditelnosti planet, zatmění a průběhu tropického roku.1)
K astronomickým pozorováním, jejichž výsledky jsou zapsány v Drážďanském kodexu, používali mayští astronomové velmi jednoduché měřicí metody. Proto je třeba počítat s nepřesností výchozích údajů. Platí to především pro nebeské jevy vypočítávané zřejmě do minulosti i budoucnosti v průběhu několika století. Nepřesnost mayských astronomů lze dokumentovat na půdorysech chrámových měst. Většina kultovních staveb je situována severojižně, někde jsou však patrné odchylky od základní linie, které odpovídají výpočetním možnostem tvůrců.
Data v Drážďanském kodexu studovali mnozí badatelé: M. Meinshausen (1913), dále C. E. Guthe (1921) a H. Spinden (1930), kteří se zabývali tabulkami zatmění. Na efemeridy viditelnosti Venuše upozornil E. Förstemann, který kodex vydal r. 1880 a znova r. 1892. Rozbor tabulek provedl J. E. Teeple (1926). R. W. Willson vyslovil předpoklad (1924), že by se některá data mohla týkat pozorování Marsu, Jupitera a Saturnu. (Všichni používali koeficient 584 284 dnů.)
U dvou mayských dat v Drážďanském kodexu se již dříve předpokládalo, že se týkají viditelnosti Venuše a principů zatmění. Zjistili jsme, že mayská data zde vytvářejí logicky ucelené skupiny, které se týkají první viditelnosti Venuše po průchodu dolní konjunkcí se Sluncem, kruhového zatmění Slunce, konjunkcí Venuše s Marsem a Jupiteru se Saturnem, heliaktických východů a západů Jupiteru a Saturnu, rovnodenností a slunovratů.
Tyto jednotlivé úkazy se objevovaly na obloze v rozmezí let 1500 př. Kr. a 1500 po Kr. a na jejich základě jsme stanovili nový koeficient 622 261 dnů. Jeho připočítáním mayská data převedeme na ju-liánské dny a dále na náš systém datování (viz také Vesmír 70, 98, 1991/2). Nová korelace přesněji datuje vývoj mayské civilizace.
Merkur v datování starých Mayů důkazem o správnosti nové korelace?
Merkur jsme při výpočtech zpočátku nebrali v úvahu, lze jej pozorovat jen s obtížemi. Jeho dráha kolem Slunce tvoří výstřední elipsu s průměrnou délkou synodického oběhu pozorovaného ze Země 115,877484 dne. V důsledku výstřednosti dráhy je Merkurova rychlost v různých úsecích jeho pouti odlišná - jednotlivé synodické oběhy se pohybují od 104 do 132 dnů. Také značná blízkost Slunci způsobuje, že je Merkurův jas přezářen slunečním světlem. Nepředpokládali jsme proto, že by mayští astronomové Merkur pozorovali.
S překvapením jsme však zjistili, že Drážďanský kodex obsahuje mnoho dat o Merkuru, zejména z období jeho největších elongací od Slunce (v jednom případě se pozorování týkají devíti po sobě jdoucích dat). Merkurovská data potvrzují správnost našeho přepočtu mayských dat na křesťanské datování. Přitom výpočty oběhů Merkuru jsme původně ani neměli v úmyslu - Merkur nám u řady dat nečekaně "vylezl" z počítače.
popiska obrázku:
Drážďanský kodex, s. F 43 (D 72), střední část. Je v ní
zaznamenána tabulka s daty pro sledování západních elongací Merkuru a
heliaktického východu Marsu.
|
SLOVNÍČEK efemerida - tabulka předpovídající polohy nebeských těles v
daných intervalech |
|
DRÁŽĎANSKÝ KODEX představuje pruh papíru dlouhý 3,5 m, poskládaný do 39 listů (má 78 stran o rozměrech 8,5 × 20,5 cm). Papírovina byla získávána z kůry divoce rostoucího fíkovníku. Předpokládá se, že kodex vznikl na Yucatanu jako přepis originálu. Základním obsahem rukopisu jsou popisy 260denního posvátného cyklu (tzolkinu) s rituály, které se měly v příslušný den konat. Velká pozornost je věnována vyobrazením bohů a obřadům na jejich počest. Závažná jsou mayská data a početní tabulky obsahující závěry astronomických pozorování. Vše je doplněno hiero-glyfickými texty. Stránky kodexu bývají číslovány buď podle E. W. Förstemanna (čísla stránek jsou doplněna písmenem F), nebo nověji podle J. V. Knorozova (čísla stránek doplněna písmenem D). Drážďanský kodex obsahuje řadu mayských dat a tabulek sledujících heliaktické východy a západy planet, vzájemné konjunkce planet, délku tropického roku v rozmezí až 34 000 let ad. Tato významná písemná památka je důležitým dokladem o jedné z nejvyspělejších kultur na americkém kontinentu. |
|
PRVNÍ PŘÍKLAD MAYSKÉHO DATOVÁNÍ Při převodu mayských dat v Drážďanském kodexu na gregoriánský kalendářní systém pomocí našeho přepočítávacího koeficientu (622 261dnů) se nám podařilo určit u všech údajů jejich astronomické významy. Týkají se viditelnosti planet, průběhu tropického roku a zatmění Slunce. Uvádíme rozbor několika klíčových skupin mayských dat. Na stranách F 24, 46-50 (D 24-29) Drážďanského kodexu jsou uvedena tato mayská data: B) 1 364 360 dnů C) 1 397 640 dnů Podle mayského zápisu na dalších stranách kodexu představuje datum B
okamžik, kdy Venuše po několikadenní neviditelnosti poprvé zazářila na
ranní obloze jako jitřenka krátce před východem Slunce. Týž astronomický
úkaz se týká i data C. Synodický oběh Venuše je 583,921394 dne. V intervalu 2920 dnů je obsažena hodnota 5 × 584 dnů, což je oběh Venuše vyjádřený celým číslem (Mayové počítali pouze v oboru přirozených čísel). Je zřejmé, že vinou této nepřesnosti vznikne po určité době chyba a očekávaný heliaktický východ planety se časově posune. Mayští astronomové si to uvědomovali a hledali celočíselný koeficient, jímž by vypočetli opakovatelnost he-liaktických východů Venuše i po delším časovém období, aniž by narůstala chyba. Mezi dvěma úvodními daty (A, B) je v mayském textu vyznačen časový interval 2200 dnů. Ten je typický pro opakovatelnost stejných vzájemných poloh Merkuru, Země a Slunce. Obsahuje 19 synodických a 25 siderických oběhů planety, které se po 6 tropických rocích sejdou. Po této době Merkur vychází, popřípadě zapadá na stejném místě oblohy, a to přibližně v týž den roku. Obdobný jev Mayové poznali již u Venuše, kde se proces opakuje po 2920 dnech. Uvedený zápis mayských dat v Drážďanském kodexu zároveň popisuje
elongace Merkuru v době, kdy se nacházel krátce před největším vzdálením
od Slunce, a byl tudíž nejlépe pozorovatelný. |
|
DRUHÝ PŘÍKLAD MAYSKÉHO DATOVÁNÍ Na straně F 43-44 (D 72-73) Drážďanského kodexu jsou dvě data
popisující také maximální elongace Merkuru. Ta se opět týkají i jiných
planetárních úkazů. Mezi dvěma popisovanými daty je vyjádřen celočíselný
interval 352 dnů. Ten představuje nejmenší společný násobek 3 synodických
a 4 siderických oběhů Merkuru. Planeta se po této době opět nachází na
stejném místě oblohy, v tomto případě v oblasti maximální elongace od
Slunce, kdy mohla být pozorována. Druhé z mayských dat popisuje (kromě jiných astronomických úkazů) heliaktický východ Marsu, kdy byl 56 dnů po konjunkci se Sluncem poprvé krátce na ranní obloze pozorovatelný před východem Slunce. Heliaktický západ představuje naopak okamžik, kdy je planeta naposledy po západu Slunce spatřena nad západním obzorem, než se na několik desítek dnů skryje za Sluncem. Je v konjunkci. Přitom je zřejmé, že heliaktické západy a heliaktické východy planet, i když jde o cyklické jevy, nelze s ohledem na stav ovzduší stanovit s přesností na jeden den. V Drážďanském kodexu se řada mayských dat týká právě sledování heliaktických východů a západů planet, zejména Jupiteru a Saturnu. Podle nich lze po delším pozorování určit délku jejich synodických oběhů. |