Stáž McKenzie metody  v USA

Čtyřpatrová budova kliniky “MERCY” leží v Chicagu ve státě Illinois. Je výhradně určena pro vědu a výzkum, ale její součástí je také péče o pacienty. Právě tady jsem absolvovala studijní pobyt zaměřený na rozšíření praktických zkušeností z mechanické diagnózy a terapie podle pana R. McKenzieho. Touto metodou se zabývám již od roku 1995. Instruktor Gregory J. Silva, PT, Dip MDT byl původně specialistou, který se věnoval ortopedickým diagnózám. V sedmdesátých letech se seznámil s teorií mechanické diagnozy a terapie podle McKenzieho. Je vůbec prvním instruktorem v tomto oboru ve Spojených státech a tuto metodu vyučuje již 22 let. Tato část kurzu byla založena na řešení problémů vlastní terapie, jak z teoretického, tak praktického hlediska. Je potěšující, že mé dosavadní zkušenosti se ztotožňovaly s poznatky instruktora , ale i se zkušenostmi mých nových kolegů z kurzu, jakož i dalších odborníků z celého světa. Současně jsem absolvovala stáž na klinice “Weiss Memorial Hospital”, která patří pod universitní kliniku pro výzkum vertebrogenních obtíží. Pan David Pleva PT Dip MT se také věnuje McKenzieho terapii, a tak se veškerá vyšetření a terapie uskutečňovala touto metodou. A to jak pro celou páteř, tak i pro ostatní kloubní systém. Z hlediska mých nových klinických poznatků to bylo velmi zajímavé, ale představa, že bych používala pouze tuto jedinou metodu, působila dost jednotvárně. Bylo překvapující, že kolega D. Plevy naopak používal při své práci pouze Bruggrovu terapii.. Musím však konstatovat, že zde panovala vzájemná kolegialita a u každého pacienta se volila ta nejvhodnější metoda. Působila jsem hlavně v přízemí, kde byla velká místnost rozdělena závěsem a tenkou přepážkou s manipulačním a vyšetřovacím lehátkem. Každý fyzioterapeut měl určen svůj pracovní stůl a svoji kartotéku. Část místnosti byla zařízena jako fitcentrum, kde byly pomůcky typu therabandů, míčů, senzomotorické stimulace, závěsných kladek atd. V soukromém rehabilitačním centru “Panlison”, které jsem měla také možnost navštívit, pracovaly převážně mladé fyzioterapeutky ve směnném provozu. Ty, které měly malé děti, pracovaly pouze dvakrát týdně. Toto rehabilitační zařízení, které je umístněno v menší dvoupatrové budově se nachází ve vzdálenější části města. V přízemí byl postaven bazén o rozměrech 7x5 m s plným vybavením pro paraplegiky. Ordinace lékaře je hned vedle. V prvním patře jsou jednotlivé tělocvičny, oddělené závěsem pro individuální cvičení a další léčebné procedury. Na tělocvičny navazovala posilovna v druhém patře a byly tu také kanceláře rehabilitačního centra.

Stručné shrnutí fyzioterapeutické péče, tak jak je praktikována v USA

Naprostá většina rehabilitační péče je praktikována ambulantně a to i po operacích páteře. Terapie jednoho pacienta trvá průměrně 45 minut. Fyzioterapeut pracuje na základě lékařského doporučení (předpisu), který ve většině případů obsahuje pouze diagnózu. Fyzioterapeut léčí zcela samostatně a je zodpovědný za zvolenou terapii. Každý si vede podrobnou dokumentaci, která je z větší části předem definována klinikou. Každý pacient je přesně informován o svém stavu, o průběhu léčby, o předpokládaném terapeutickém cíli i o ceně, kterou zaplatí za léčbu. Vše je dokumentováno opravdu velmi pečlivě a přehledně, protože velkou obavou každého terapeuta je případná soudní žaloba pacienta za léčbu. Z tohoto důvodu fyzioterapeut poměrnou část vlastní fyzioterapeutické péče stráví psaním (průměrně 20 minut). V  té době u pacienta probíhá procedura nahřívání či různá doplňovací cvičení na posilovacích strojích, které jsou i u nás běžně vidět ve fitcentrech. Také je pacient testován z hlediska svalové síly na přístroji, řízeném počítačem.

Další poměrně velkou část stráví fyzioterapeut, kromě vlastní terapie, podrobnou instruktáží, aby pacient byl plně zainteresován na léčbě. A to ať už se jedná o terapii po meniscu, po periartritidě humeroscapularis, vertebrogenním onemocnění, parése brachialního plexu, hemiparese, apod. V USA je zvykem přicházet v doprovodu rodinného příslušníka, takže případnou instruktáž cvičení je možné sdělit okamžitě i jim.

Pacienti se při vyšetření i při terapii nemusí svlékat do spodního prádla. Např. při vyšetřování bederní páteře odhrnou spodní část trička pouze pro úsek bederní páteře; při terapii ramenního kloubu dostane pacient převlek, kde u daného ramenního kloubu chybí rukáv. Pacient cvičí vždy pouze jednu danou část svého těla. Po každém pacientovi převlékne tzv. úklidová četa rehabilitační lehátko a polštář. Pacienti docházejí na terapii různě, buď 3x, 2x, 1x týdně či 1x za 14 dní.

Mezi jednotlivými terapeuty a celým personálem panuje vysoce profesionální kolegialita, úcta a vzájemná spolupráce, a to se odráží i v práci s pacienty. Např. lékař stanoví diagnózu, spolu s fyzioterapeutem prohlédne RTG snímky, fyzioterapeut hodnotí ze svého pohledu pacienta a stanoví terapii v návaznosti na medikamentózní léčbu, kterou určil lékař. Je-li nutná psychologická léčba, přizvou psychologa a pacient je o všem podrobně informován. Nerozcházejí se v názorech, protože vzájemně spolupracují – je to příklad dobře dělené týmové práce.

Můj osobní názor na fyzioterapii v USA Pokud mohu posoudit fyzioterapeutické techniky, se kterými jsem měla možnost se seznámit v USA, tak se tyto nijak neliší od technik, které aplikujeme u našich pacientů v ČR (elektroléčebné procedury, MT,   mobilizace, individuální LTV, speciální metodiky). Jsem si vědoma, že se jedná o značně zúžený pohled, protože z mnoha amerických klinik, na kterých fyzioterapeuti působí, jsem měla možnost navštívit během měsíčního pobytu jen pracoviště na dvou klinikách. Ale i tak jsem došla k závěru, po konzultaci se zdejšími lékaři a dalšími účastníky studia, že mechanické diagnózy a terapie podle R. McKenzieho na amerických klinikách převažují. Fyzioterapeuti mají v USA vysokoškolské vzdělání. Po ukončení vysokoškolského studia nemusí skládat atestační zkoušku tak jako odborní lékaři, ale navazují na ně různými speciálními kurzy (např. fyzioterapeut Dave Pleva, se kterým jsem strávila nejvíce času, vystudoval McKenzieho metodu a dále ji prohluboval formou výzkumu a společných schůzek s ostatními kolegy, při kterých si vyměňují praktické zkušenosti). Z toho také vyplývá naprostý rozdíl mezi touto profesí u nás a v USA. A to jak ve společenském postavení, tak v ohodnocení vlastní práce. V Chicagu, ale zřejmě i v dalších městech USA, jsou lidé velmi přátelští a není nic zvláštního, pokud vás osloví kdokoli na ulici, ve výtahu či v restauraci a vyptává se vás mimo jiné i na vaše povolání. Jakmile zjistí, že jste fyzioterapeut, hned se ptá: jak postupovat po zlomenině ruky, úrazu menisku, blokády páteře apod. Veřejnost je velmi dobře informována o této profesi, takže se tam nesetkáte s názorem, že fyzioterapeut je buď masér nebo zdravotní sestra. Často mne v USA označovali jako chiropraktika, ačkoli nepreferuji a ani neprovádím manipulace kloubního systému. Zřejmě šlo o pojmenování z komplexnějšího pohledu na pacienta, jak při vyšetření tak i terapii. Já sama jsem tak naučená z  české školy profesorů Jandy, Veleho, Lewita, Vojty a dalších, kterou považuji za velmi dobrou. Přála bych vám všem, abychom i u nás mohli běžně prožívat ten pocit uctivého a obdivného přístupu pacienta k léčbě, kterou získává od fyzioterapeuta.