Historie a kultura

Kroniky "Kodžiki" a "Nihonšoki", které byly sepsány v letech 712 a 720. Obě zachycují dobu od stvoření světa až do sedmého století našeho letopočtu a obsahují kromě starých pověstí a legend, tradovaných do té doby ústně anebo ve spisech, jež se nedochovaly, i mnoho konkrétních historických záznamů, jejichž věrohodnost narůstá teprve ke konci textu - při popisování údobí nepříliš vzdáleného od doby, kdy byly tyto kroniky sepsány. Obě kroniky představují významné literární památky, a proto se s nimi i dnes během školních let podrobně seznamují všichni Japonci. Jejich znalost je užitečná i pro cizince, kteří se zajímají o japonskou kulturu a šintoismus. Proto zde ve volné podobě podle Záznamů o dávných věcech "Kodžiki" uvedeme hlavní část ústředního mýtu o vzniku Japonska.
Kronika začíná líčením vzniku vesmíru: Když se Nebe a Země počaly oddělovat, zavládl chaos. Tehdy se na vysoké nebeské pláni zrodili první tři bohové - Ame no minakanuši (Bůh, který je ve středu Nebeského světa), Takamimusubi a Kammimusubi - a o něco později další dva bohové. Všichni žili sami bez družek a jejich těla byla neviditelná . Země byla tehdy ještě beztvará a vypadala jako olejovitá kaše nebo rosolovitá medúza plovoucí na vodní hladině. Postupně se však v ní oddělila suchá zem od mořské vody, močály vyschly a vytvořila se rozlehlá planina. Tehdy se i na Zemi zrodilo sedm generací bohů. Nejznámějšími se z nich stali Izanagi a jeho žena Izanami.
Nebeští bohové darovali Izanagimu a Izanami oštěp vykládaný drahými kameny a přikázali jim dokončit rodící se Zemi tak, aby ji mohli obývat lidé. Izanagi a Izanami uposlechli. Vstoupili na vznášející se nebeský most a začali z něj oštěpem míchat mořskou vodu. Když oštěp vytáhli, slané kapky stékající z jeho hrotu ztuhly a vytvořily ostrov Onokoro. Oba bozi pak sestoupili z mostu na tento ostrov a vystavěli v jeho středu veliký sloup a poblíž krásný palác.
Izanagi se tehdy zeptal své ženy: "Jaký tvar má tvé tělo?" a ona mu odpověděla: "Má dobrý tvar, ale na jednom místě mu něco chybí." Nato jí Izanagi řekl: "Také moje tělo má dobrý tvar. Ale na jednom místě mu naopak něco přebývá. Měli bychom se tedy spojit a zplodit potomstvo." Izanagi pak vykročil zleva podél sloupu a Izanami zprava. Když se uprostřed střetli, Izanami řekla: "Jsi opravdu správný muž," a Izanagi odpověděl: "A ty jsi správná žena." Pak ale dodal: "Není dobře, když žena mluví první."
Izanagi a Izanami tímto způsobem zplodili potomka, ale byla to pijavice bez kostí. Dali ji proto na vodu do člunu z rákosu a proud ji odnesl pryč. Pak zplodili ostrov Awadžima, ale ani ten se jim nepovedl a rovněž jej nepřijali za své dítě. Byli z toho smutní, a tak se obrátili o pomoc k nebeským bohům. Ti jim řekli: "Děti se vám nevydařily proto, že jako první promluvila žena. Vraťte se zpět a zkuste to znovu!"
Izanagi a Izanami uposlechli. Vrátili se na ostrov Onokoro a opět šli proti sobě kolem sloupu. Tentokrát ale řekl Izanagi jako první: "Jsi opravdu správná žena," a teprve pak mu Izanami odpověděla: "A ty jsi správný muž." Pak stejným způsobem pokračovali a zplodili takto celkem osm ostrovů. Vytvořili tak zemi, kterou pojmenovali Ójašimaguni - Velká země četných ostrovů.
Když byla božská dvojice hotová s tvořením ostrovů, začala plodit bohy, kteří je měli osídlit. Izanami porodila šest strážných bohů, boha moří, boha hor, boha stromů a mnoho dalších. Třicátý pátý byl bůh ohně. Při jeho porodu se ale Izanami smrtelně popálila a zemřela. Zoufalý Izanagi pohřbil svou družku na hoře Hiba a z jeho slz se přitom zrodila bohyně Nakisawame. Po pohřbu tasil Izanagi meč a uťal hlavu svému synovi, který při zrození zavinil smrt Izanami. Z jeho krve se zrodilo osm bohů a dalších osm se jich zrodilo z různých částí jeho těla.
Izanagi se ale se smrtí své milované Izanami stále nemohl smířit, a vydal se proto za ní do podsvětí, do říše Jomocukuni, kam nesmí vstoupit žádný živý tvor. Když bohyně vyšla z brány záhrobního paláce, Izanagi jí řekl: "Má drahá ženo, naše práce ještě není dokončena. Potřebuji tvou pomoc. Musíš se vrátit." Izanami odpověděla: "Již jsem okusila záhrobní potravu a mé tělo je pro tebe nečisté. Jsem ale velice ráda, že jsi za mnou přišel. Pokusím se poprosit záhrobní bohy, jestli by mne nepustili zpátky na zem. Zatím zde čekej, ale v žádném případě se nepokoušej spatřit mé tělo."
Izanagi zůstal venku před vchodem do paláce, avšak čekání se mu zdálo příliš dlouhé. Nakonec neodolal, zažehl oheň a vstoupil dovnitř. Tam ke své hrůze uviděl mrtvé tělo Izanami, v němž se to již jen hemžilo drobnými červy. Tento pohled jej smrtelně vyděsil, a proto se otočil a začal prchat pryč od podsvětního paláce zpátky na zem. Izanami se však cítila pokořena, že ji muž spatřil v takovémto stavu, a začala jej i se záhrobními božstvy pronásledovat. Dostihla ho ale až na samém pomezí říše mrtvých - u průsmyku Jomocuhirasaka. Izanagi zatarasil cestu obrovským balvanem, a když se pak ocitli se svou ženou proti sobě, každý na jedné straně hranice, Izanami řekla: "Protože ses takto zachoval, každý den připravím o život tisíc lidí z tvé země a vezmu si je k sobě." Izanagi jí odpověděl: "Jestli opravdu uděláš něco tak strašného, já se postarám o to, aby u mne každý den mohly ženy porodit tisíc pět set dětí." A tak se opravdu stalo. Izanami pak přijala jméno Jomocuókami, což znamená Velká bohyně říše mrtvých. A balvan na cestě do podsvětí je také dosud na svém místě. Říká se mu Čigaeši no ókami - Velké božstvo zahánějící na útěk.
Izanagi si po návratu domů uvědomil, že se vrátil z nečisté krajiny, a že tedy musí vykonat v řece očistný obřad. Ze šatů, které odložil, se zrodilo dvanáct bohů. A dalších čtrnáct jich přišlo na svět, když se koupal. Tři z nich označil Izanagi za své vznešené děti. Byla to Amaterasu, zrozená, když si umýval levé oko, Cukujomi, zrozený z pravého oka, a Susanoo, zrozený při umývání nosu.
Nejdříve oslovil Izanagi dceru Amaterasu. Dal jí náhrdelník, který měl na krku a řekl jí: "Budeš bohyní Slunce a místo mne se staneš vládkyní na Vysoké nebeské pláni." Pak dodal: "Cukujomi, ty se staneš vládcem záhrobní říše a ty, Susanoo, panuj nad moři."
Amaterasu i Cukujomi splnili otcovo přání, ale divoký Susanoo se vlády nad moři ujmout nechtěl. Nakonec odešel za Amaterasu na Vysokou nebeskou pláň a přemluvil ji, aby s ním zplodila řadu dalších bohů. Postupem doby se ale choval stále divočeji a začal v zemi působit obrovské škody. Zničil hráze mezi rýžovišti, výkali znečistil palác, v němž žila Amaterasu, a způsobil smrt nebeské tkadleny. Amaterasu se nakonec rozhněvala a skryla se v hluboké jeskyni, odkud nechtěla vyjít ven. Celý okolní svět se ponořil do hluboké tmy. Pomocí zrcadla a dalších neobvyklých předmětů se však nakonec podařilo bohyni vylákat z úkrytu a s ní se opět vrátilo i světlo.
Bůh Susanoo byl za trest poslán do vyhnanství do Země četných ostrovů v kraji Izumo. Bylo to zcela pusté a neobydlené místo, ale jednoho dne tam Susanoo přece jen objevil plačícího starého muže a jeho ženu. Zjistil, že to jsou potomci pozemských bohů, jimž nestvůrný osmihlavý drak každoročně zabil jednu dceru a nyní si má přijít pro poslední - osmou. Susanoovi se lstí podařilo draka zabít a v jeho hřbetu nalezl zaseknutý dlouhý ostrý meč. Tělo mrtvého draka v té chvíli zahalila mohutná oblaka, a proto byl meč nazván Ama no murakumo no curugi - Nebeský meč mohutných oblaků. Později se stal známý jako Meč, který seká trávu (Kusanagi no curugi) podle události z bojů legendárního hrdiny Jamatotakerua s Ainy. Jamatotakeru se tehdy díky svému meči vysekal z ohně, když kolem něho Ainové zapálili vysokou trávu. Dnes je podle tradice tento meč uchováván ve svatyni Acuta v Nagoji. Podobně jako zcadlo bohyně Slunce v Ise jej však smí na vlastní oči spatřit pouze císař.
Susanoo tehdy tento bájný meč věnoval své sestře bohyni Amaterasu a sám se oženil s onou dívkou z Izumo, které zachránil život před drakem. V kronice Kodžiki se pak podrobně rozvádějí osudy Susanoových synů, vnuků a pravnuků, kteří vládli na zemi v kraji Izumo. Nejznámější se stal jeho potomek v páté generaci - Ókuninuši, který se proslavil mnoha vynikajícími a hrdinskými činy. Bohyně Slunce Amaterasu si však přála, aby se vlády v Zemi četných ostrovů ujal její vlastní vnuk Hikoho no Ninigi. Ókuninuši nakonec dobrovolně slíbil Amaterasu poslušnost a vzdal se vlády nad pozemskými ostrovy. Uchýlil se do svatyně na břehu Tagiši v kraji Izumo, kde je uctíván dodnes.
Ninigi dostal od své babičky Amaterasu před odchodem dolů na zemi tři dary: zrcadlo, kterým ji kdysi bohové vylákali z jeskyně, bájný meč, který Susanoo nalezl v těle zabitého draka, a šňůru s korálky magatama. Zatímco zrcadlo je dodnes uchováváno v Ise a meč v Nagoji, šňůra s korálky by měla být uložena a uctívána přímo v císařském paláci, kde ji nový císař převezme vždy po nástupu na trůn.
Do Velké země četných ostrovů sestoupil Ninigi v oblasti Hjúga na dnešním ostrově Kjúšú. Postavil si tam palác na hoře Takačiho a zakrátko se oženil se Sakujabime, půvabnou dcerou pozemského boha Ójamacumiho. Ten si však přál, aby si Ninigi vzal za druhou ženu i jeho starší dceru, která byla mimořádně nehezká. Ninigi odmítl, a jeho tchán mu proto řekl: "Kdyby sis vzal obě dcery, byl by tvůj život pevný jako skála, nic by jej nemohlo ohrozit a trval by věčně. Protože sis ale nechal jen mladší a hezčí dceru, bude tvůj život křehký jako květ sakury." Proto Ninigovi potomci, a tedy později i japonští císařové, přestali být nesmrtelnými.
Ninigovi synové a vnuci úspěšně ovládli velkou část ostrova Kjúšú. Jeho pravnuk Džimmu se však rozhodl opustit palác na hoře Takačiho a vydal se dobývat i ostatní části ostrovní říše. Nakonec se usídlil ve středu hlavního ostrova Honšú, v okolí místa Naniwa (dnešní Osaka), kde založil japonské císařství a sám se stal jeho prvním císařem, zakladatelem dodnes vládnoucí dynastie. Stalo se to první den prvního lunárního měsíce roku 660 před naším letopočtem.
Popisem založení japonského císařství končí první ze tří částí kroniky Kodžiki, která obsahuje výhradně mýty a báje. V dalších částech se popisují dějiny Japonska za panování prvních třiceti tří císařů a císařoven - až do vlády císařovny Suiko, která žila v letech 554 - 628. V líčení novějších událostí narůstá historická hodnověrnost záznamů a například reálná existence císařovny Suiko i několika jejích předchůdců je již doložena i z různých jiných pramenů.

V současné době se předpokládá, že k základnímu osídlení japonského souostroví došlo prostřednictvím poklesu hladiny moří v pleistocénu, který spojil ostrovní pás s pevninou, takže japonské souostroví spolu se Sachalinem vytvořilo souvislý oblouk, uzavírající Japonské moře. V další době meziledové se Japonské moře spojilo s Tichým oceánem, když Korejským průlivem odřízlo ostrov Kjúšú. Na konci pleistocénu bylo Cugarským průlivem odděleno Honšú od Hakkaida a později došlo i k oddělení Hokaida od Sachalinu. Přírodní spojení ostrovů s pevninou tím bylo přerušeno.
Na japonském souostroví se zřejmě zachycovaly migrace, přicházející jak z různých končin asijské pevniny, tak z ostrovní oblasti jihovýchodní Asie a jižního Tichomoří. Tyto migrace na ostrovech splývaly a pozdější vlny, asi pozvolné a nepříliš početné, se postupně mísily a spoluvytvářely charakteristiky kultury džómon. Japonské etnikum se proto formovalo prolínáním a vstřebáváním dalších příměsí, což se dělo procesy tak pozvolnými, že jejich identifikace je dnes velmi obtížná. Na dotvoření japonského etnika měly nesporný vliv mongoloidní prvky, jejichž nositelem byly migrace v pozdním neolitu a zejména pak v období přechodu k době bronzové, kdy se zintenzívnily styky s čínskou a korejskou oblastí. Poslední proud přistěhovalců, který byl dokonale asimilován, přišel z Koreje a Číny v rané době železné. V té době se také utvářela hranice mezi územím japonského státu a ainských kmenů na severovýchodním Honšú.

Kultura Džómon - mladší doba kamenná. Poměrně brzy poté, co se Japonsko oddělilo od asijského kontinentu, začali obyvatelé japonského souostroví vyrábět hliněné nádoby. Tato keramika pak dala svým tvarem a dekorem název následujícímu neolitickému období "Džómon". Slovo džó znamená provazec, mon znamená vzor. Džómon je tedy kultura keramiky provazcového vzoru.
Když skončila doba ledová a podnebí se postupně oteplovalo, rozpouštěly se obrovské masy ledu pokrývající kontinenty, což způsobilo stoupání hladiny moří. A tak zvláště na tichomořském pobřeží japonských ostrovů vznikly příhodné podmínky k rybolovu a k životu všeobecně. Džómonskou kulturu vytvářel lid žijící na ostrovech s již příznivými klimatickými i jinými přírodními podmínkami a s hojností potravy.
Názory na to, kdy doba kultury Džómon začala, se neustále mění, podle aktuálních archeologických nálezů. Ale nejčastěji je udáván cca 8000 př. n. l. Konec neolitické kultury Džómon je kladen do roku 300 př. n. l.
Společnost kultury Džómon měla některé charakteristické rysy, kterými se od společností mladší doby kamenné v ostatních částech světa odlišovala. Především neznala zemědělství a chov dobytka. Džómonská společnost byla společností lovců, rybářů a sběračů, kteří zpočátku žili v jeskyních, avšak zhruba v době mezi lety 5000 - 3500 př. n. l. se začali usazovat v malých osadách, zejména při pobřeží a na návrších.
Ve středním období džómonské kultury (cca 3500 - 2500 př. n. l.) došlo v životě společnosti ke kvalitativním změnám a k značnému vzrůstu počtu obyvatelstva. Vznikla nová, větší sídliště, především v dnešní oblasti Kantó a Čúbu, která měla uprostřed volné prostranství, po jehož obvodu byly vyhloubeny mělké zemnice. Příbytky byly buď kulatého anebo obdélníkového půdorysu, se zaoblenými rohy a měly plochu kolem 20 m². Poblíž středu obydlí bylo ohniště obložené kameny. Obyvatelé těchto sídlišť vyráběli keramiku, používali broušené kamenné sekery a dokázali vyrábět nejrůznější nástroje z úlomků kostí a ze dřeva. Sídliště obývali jen dočasně, i když značná důkladnost přístřeší svědčí o tom, že nešlo o pravidelné sezóní stěhování. Zanechávali po sobě hromady odpadků, hlavně lastur a ulit mořských měkýšů. Z těchto odpadních hromad lze poměrně přesně zjistit, čím se džómonští lidé živili. Podařilo se určit více než 300 druhů jedlých rostlin a živočichů včetně ryb, suchozemských i mořských savců, ptáků, plazů, ořechů, hub a planého ovoce. Mezi odpadky byly nalezeny i dřevěné luky, kamenné hroty kopí, rybářské udice, špičky harpun a dlabané čluny. Lov mořských savců se podle nálezů harpun rozšířil zřejmě až v pozdním džómonském období a výhradně v oblasti severovýchodního Honšú.
Pro celou kulturní historii Japonska má mimořádný význam zrod keramiky. Vykopávky a výzkumy, zvláště keramických střepů nalezených v nejstarší vrstvě osídlení v jeskyni Fukui v prefektuře Nagasaki na západním Kjúšú a ve skalním sídlišti Kamikuroiwa v prefektuře Ehime na západním Šikoku, přivádějí japonské archeology k názoru, že datování podle radiouhlíkové metody, které vykázalo dobu kolem roku 10750 př. n. l. a 10200 př. n. l., lze považovat za potvrzené. Ať již je první keramika na japonských ostrovech produktem kultury mezolitické či úsvitu kultury neolitické, její zrod mezi lety cca 10000 - 7500 př. n. l. z ní činí dosud nejstarší zjištěnou keramiku světa.
Nejstaršími známými tvary keramiky Džómon jsou nádoby se zašpičatělým dnem, jímž byly zapouštěny do země. Byly to nádoby na vodu a potraviny a vyráběly se přibližně dvě tisíciletí. Byly modelovány z hlíny ručně, bez použití hrnčířského kruhu, a zdobeny provazcovým vzorem, který vznikl přikládáním provazců z měkkých, pružných rostlinných stonků a vláken.
Nádoby se špičatým dnem z raného období se postupně vyvinuly v dokonalejší tvary a první období Džómon, které trvalo asi 1500 let, již znalo nádoby s rovným dnem. Kolem roku 3000 př. n. l., kdy začíná střední období Džómon, se zvláště v hornatých oblastech středního Japonska hojně vyráběla keramika považovaná za vůbec nejhodnotnější artefakty kultury Džómon. Keramiku tohoto období charakerizuje nesmírné bohatství tvarů a udivující dekorativnost. Keramika Džómon je obecně pro své neobyčejné kvality hodnocena velmi vysoko, avšak keramika středního období vyvolává přímo obdiv k neolitickému člověku, ketrý ji vytvořil. Bizarní, fantasticky se vinoucí a prolamované tvary nádob dosvědčují, že nádoby měly patrně hlubší, magický význam. Keramika pozdního období a sklonku doby Džómon nabyla klidnějších forem a větší funkčnosti. Tvary nádob byly řemeslně zdokonaleny a vycházely hlavně z praktických potřeb uživatelů.
Mezi nálezy z doby Džómon upoutávají pozornost figurky dogú, které se nacházejí v lokalitách ze všech období kultury Džómon a po celém Japonsku. Archeologové hledali pro jejich funkci nejrůznější výklady, považovali je za hračky, talismany, zobrazení bohů.
Z období Džómon bylo nalezeno poměrně značné množství kosterních pozůstatků, z nichž lze usuzovat, že průměrný věk tehdejších lidí byl nízký. Na konci doby Džómon bylo zvykem ukládat nebožtíka do keramických nádob. Tento druh pohřbu svědčí o jistých kulturních souvislostech s následujícím obdobím Jajoi a není bez zajímavosti, že je dosud běžný na souostroví Rjúkjú. Lze soudit, že na konci doby Džómon, to jest mezi lety 800 - 300 př. n. l., mělo obyvatelstvo japonského souostroví rasově jednotné fyzické rysy a že na většině území sídlily homogení kmeny.

figurka dogú

Kultura Jajoi. Někdy kolem roku 300 př. n. l. začala kulturu Džómon nahrazovat kultura nová, nazývaná Jajoi podle místa v dnešním tokijském obvodu Bunkjó, kde byly poprvé vykopány keramické nádoby pro ni charakteristické. Doba Jajoi trvala přibližně 600 let, až do konce 3. století n.l. S jejím příchodem Japonsko vstoupilo do doby železné. V počátcích období Jajoi se japonské ostrovy seznámily se zemědělstvím, především s pěstováním rýže. To mělo rozhodující význam pro celý další vývoj japonské společnosti.
Archeologické nálezy dokazují, že blahodárné vlivy nové kultury se nejdříve projevily v severní oblasti ostrova Kjúšú, zejména v kraji při Hakatském zálivu a zálivu Karacu. Právě zde přistěhovalci z pevniny založili první vodní rýžoviště a začali budovat stálé zemědělské osady. Odtud se pak kultura Jajoi rozšířila do dalších částí souostroví. V severovýchodních oblastech ostrova Honšú se tato kultura rozšiřovala jen pozvolna, pravděpodobně díky obtížnějsí adaptaci rýže na drsnější podnebí severního Honšú.
Na rozdíl od Číny, kde budování vodních rýžovišť vyžadovalo stavbu složitých zavodňovacích kanálů, v Japonsku byl vody dostatek a první vodní rýžoviště se zakládala v bažinatých nížinách, kde nebyly nutné mimořádně velké úpravy terénu. Teprve od poloviny doby Jajoi, kdy se zemědělské obyvatelstvo z příhodných mokřinatých nížin rozšířilo i do vyšších poloh, bylo třeba v nových přírodních podmínkách přistoupit k výstavbě technicky náročnějších zavlažovacích zařízení. Obdělávání polí vyžadovalo kolektivní spolupráci většího počtu osob, a proto se důležitou společensko-ekonomickou jednotkou stala rodina. Rodiny se sdružovaly v zemědělské komunity mnohem větší, než byla sídliště z doby Džómon. Vyšší produktivita, a tím i akumulace majetku, měla za následek vznik hierarchie uvnitř komunity.
Spolu s rozvojem pěstování rýže se mezi obyvateli japonského souostroví ujaly i nové obřady a kultovní zvyky provázející jednotlivé zemědělské úkony. Tyto nové obřady doby Jajoi byly svým charakterem a obsahem zcela odlišné od obřadů doby džómonské. Od doby Jajoi se celoroční kalendář začal řídit cyklem zemědělských prací. Zemědělský lid přestal být závislý na lovu a sběru, a proto se významně změnilo i složení stravy. Vedle rýže a některých hlíznatých plodin znalo obyvatelstvo souostroví i pěstování prosa, tykví a bobů. Osady, stále tvořené zemnicemi s doškovou střechou, se budovaly v pobřežních nížinách či u velkých řek. Byly obehnány příkopy a měly studny a společné sýpky. Rýžoviště se rozkládala v těsné blízkosti osídlení, avšak v nižších, mokřinatějších polohách.
V době Jajoi se do Japonska dostaly kovové předměty, jednak z bronzu, jednak ze železa. Z archeologických nálezů je zřejmé, že se železné výrobky používaly zejména jako předměty denní potřeby a zbraně. Z bronzu byly naproti tomu hlavně ozdoby, kultovní náčiní a částečně i zbraně. Dvě hlavní kategorie bronzových předmětů z doby Jajoi představují meče a zvonce dótaku.
S výjimkou ostrova Hokkaidó pronikla kultura Jajoi postupně do všech oblastí země, avšak s rozdílnou intenzitou a rychlostí. Ve středním a pozdním období Jajoi existovala na souostroví tři hlavní kulturní centra:
Oblast severního Kjúšú, pro kterou jsou charakteristické četné nálezy bronzových předmětů včetně čínských mincí a zrcadel z doby čínské dynastie Chan.
Oblast Kantó, kde déle přežíval silný vliv kultury Džómon.
Oblast Kinai ve středním Honšú, kde byly objeveny již zmíněné předměty zvoncového tvaru, zvané dótaku. V Kinai se jich našlo velké množství, ale jejich pravá funkce je stále záhadou. Mají různou výšku, od 13 cm do 120 cm, a jejich povrch je zdoben buď abstraktními lineárními vzory, anebo prostými loveckými výjevy, postavami lidí, zvířat či zpodobením člunů a obydlí. Jejich výroba skončila na začátku 4. století n.l.splýváním severokjúšúského a středojaponského centra.
Lid kultury Jajoi vyráběl keramiku odlišnou od keramiky doby Džómon. Na rozdíl od tvarově velice bohaté keramiky džómonské se vyznačovala prostšími formami a dekorem, avšak dokonalejší technikou. Tyto vesměs užitkové předměty byly zdobeny jednoduchými rytými geometrickými vzory. Ornamenty na povrchu keramiky z oblasti Kinai, pocházející z konce doby Jajoi, se silně podobají ornamentům na zvoncích dótaku. Mezi keramické výrobky z doby Jajoi patří i pohřební keramika - velké nádoby s širokými hrdly, které sloužily jako rakve. V období Jajoi se také oběvuje kontinentální technika tkaní látek z vláken lnu či papírové moruše a lidé se zdobili náramky a náhrdelníky.

bronzový "zvonec" dótaku

Mohylová kultura - věda stále ještě nedospěla k definitivnímu názoru a k jednoznačné odpovědi na otázku, kdy Japonci vytvořili jednotný stát a zformovali se v národ. Soudí se, že se tak stalo mezi 4. a 6. stoletím našeho letopočtu. V tomto případě se tato doba kryje s obdobím mohylové kultury, která vystřídala kulturu Jajoi a trvala od konce 3. století do konce 7. století. Mohyly kofun, jsou různých rozměrů i typů, a proto se v jejich vývoji rozeznávají tři stadia. Úzký kontakt s pevninou prozrazují předměty uložené v hrobkách, z nichž mnohé byly přímo importovány, anebo mají korejskou či čínskou předlohu.
Již na konci období Jajoi se na severním Kjúšú objevují hrobky místních velmožů. Byly však jen malými a skromnými předchůdci pozdějších mohyl. První náhrobní mohyly pocházejí z konce 3. století, mají kruhový půdorys a využívají přírodních pahorků či teréních vyvýšenin. Dřevěné rakve se ukládaly do pohřebních kobek vyhloubených v zemi, a ty byly poté zakryty balvany či zahrnuty zeminou. Hlavní období kultury mohyl nastává od druhé poloviny 4. století, kdy se v oblasti Kinai začaly budovat obrovské hrobky charakteristického půdorysu. Tento půdorys je možno vzdáleně přirovnat ke klíčové dírce. Délka mohyl ze středního období je různá, od 100 do 475 metrů, a již na první pohled je zřejmé, že stavba těchto gigantických hrobek byla podmíněna možností koncentrovat obrovské množství pracovních sil a existencí promyšleného projektu. Mohyly se budovaly na rovině navršením umělých pahorků a byly obehnány vodním příkopem.
Největší známou mohylou kofun je hrobka císaře Nintokua, o němž se traduje, že zemřel roku 399. Mohyla je dlouhá 475 metrů, její objem je 1.400.000 m3 přemístěné a navršené zeminy. Kamenné kvádry, použité na stavbu hrobky, dosahují objemu 20.000 m3 a v prostorách hrobky bylo umístěno 20.000 hliněných pohřebních sošek. Neméně impozantní je i druhý největší kofun, dlouhý 418 metrů, který se považuje za hrobku císaře Ódžina. Skvělost hrobek dosáhla vrcholu v polovině 5. století, poté snaha o gigantičnost postupně slábla. Zvlášť bohatě zdobené hrobky pocházejí z 5. a 6. století a byly objeveny v kjúšúských prefekturách Fukuoka, Saga, Kumamoto a Óita. Většina výzdoby je tvořena geometrickými vzory, dále například vzorem kapradin, mořských vln, mečů, štítů. Proslulou výjimkou je hrobka Takamacuzuka v Asuce v prefektuře Nara, kde jsou na zachovaných nástěnných freskách zachyceny postavy v oděvech běžných na asijské pevnině. Červená, bílá, žlutá, černá a modrá barviva, používaná v hrobkách, jsou všechna minerálního původu.
K nálezům v mohylách patří především hliněné sošky, nádoby, předměty každodenní potřeby, zbraně, šperky a doplňky z nerostů, dřeva, kovu i keramiky. V hrobkách byly nalezeny vázy, jejichž tvar a dekor jsou téměř stejné jako u keramiky kultury Jajoi, avšak jejich řemeslné zpracování je mnohem vyšší. Většinou se vytáčely na hrnčířském kruhu a vypalovaly na vyšší stupeň tvrdosti. Kolem vlastních hrobek a na nich býval do země zapuštěn veliký počet dutých hliněných sošek haniwa. Zatímco džómonské figurky dogú měly někdy až groteskní tvar, haniwy představují lidské postavy pravidelných, oválných tváří, domy, čluny nebo zvířata, zvláště koně, a ojediněle lze mezi nimi nalézt i sošku buvola či opice. Nejstarší haniwy pocházejí ze 3. století, tedy z počátku mohylové kultury. Tvorba sošek vznikla v oblasti Kinai, ale postupně se rozšířila do celého Japonska.
Od druhé poloviny 5. století se mezi předměty uloženými v hrobkách začal objevovat kontinentální typ jezdecké výstroje a velké množství zbraní. Také četné haniwy ve tvaru pečlivě osedlaných koní s dokonalými postroji anebo jízdních bojovníků v plné zbroji svědčí o tom, že tehdejší vládnoucí vrstva ovládala jízdu na koni a dovedla i na koni bojovat.

Nintokuova mohyla