*Saturday, January 15, 2005@11:42 p.m.*

Beryl, už dávno ne královna, seděla na stupních Kunzitova trůnu. Dal jí najevo, co se od ní očekává a ona nepochybovala, že stačí jediný neopatrný výrok či pohyb a on ji zbaví strasti bytí, aby ji oživil v pohodlněji ovládanou loutku. Nechtěla to, jen doufala, že královna Metalie zasáhne. Každý den byl jen zmařenou nadějí na zázrak, kterou Kunztie využil k tomu, aby přeměňoval Negaverzi ve své království plné puchu mrtvých. Chodil po chodbách ve svých nádherných šatech tu a tam i ve své staré uniformě, jako by něco hledal a nemohl nalézt. Přistihla se, že si představuje jak stejně bloudil po paláci staré Země. Hledající části svého těla pohřbené a chráněné kouzlem dávno mrtvé čarodějky před jeho slídivým zrakem. Tehdy ho jeho žák zastavil, aspoň na krátkou chvíli oddálil konec svého prince. Beryl milovala Endymiona, ale teprve teď začala chápat, jak se musel cítit. Byl bez skutečné moci, snad ji získával po troškách s podporou Měsíce. Snad. Nikdy se to asi nedozví, Endymion byl mrtvý a bělovlasý bastard i se svou zpátky získanou pamětí nepatřil k mužům, kteří se svěřují se svou minulostí. Držela se ve stínu a poslouchala Kunzita a nemrtvého sekretáře, jak plánují Nephritův příjezd. Hvězdář byl v pasti a ta se sklapovala. Chtěla by ho varovat, ale neměla možnost. Apaticky zírala na obraz jedoucí skupinky, kterou Kunzite vytvořil na stěně. Nephrite byl nádherný na svém koni i když pokrytý bahnem cest. Zdálo se jí, že tak má vypadat zachránce krásných panen, které vězní zlý černokněžník v kamenné věži. Chvilku měla pocit, že to je ona, kterou přišel zachránit, ale rozum zvítězil. Nephrit by ji nejraději rozsápal sám pokud by k tomu měl odvahu a příležitost. Ten kdo hvězdopravce zajímal, byl hluboko pohřbený v útrobách paláce. Zohavené sotva žijící tělo zvolna ztrácející lidskou podobu a měnící se v kostru potaženou kůží. Tetis jí občas řekla , jak se daří Jadeitovi. Žil, ještě žil, ale podle Tetis dlouho žít neměl. Beryl vzdychla a přitáhla si nohy k bradě, jako by se chtěla zmenšit pod modrýma očima, které vězely v Kunzitově lebce. Ukradl mu moc tvořit iluze, aby ji použil ve válce. Beryl viděla jeho pasti, které tu a tam vlákaly Zoisitovy vojáky do smrtících pastí. Temný genius věděl, jak vítězit. Obdivovala ho za tuto schopnost, která ji v kombinaci se schopnostmi ostatních generálů přinášela vždy vítězství. Měla ho pod kontrolou, měla. Cukla sebou, když se jí dotkla jeho chladná suchá ruka. Hukot zimního větru byl v jeho hlase, když jí řekl jediné slovo „Pobočník“. Ona se podívala na obraz jedoucího Nephrita a tu jí místo spanilého jezdce vplul do obrazu jiný jezdec. Muž s bledou tváří a skelnýma očima upřenýma na svého velitele. Zachvěla se ještě více. Pochopila, že tohle bude ten, kdo přivede zpět Nephrita a předhodí ho bělovlasé zrůdě. Dráček do ní šťouchnul pařátkem a zasyčel jí do obličeje. Kunzite ho poklepal po hlavičce a mazlivě ho oslovil řečí, kterou Beryl nedokázal identifikovat. Kostliveček nadskakoval při každém slově a klepal čelistmi tak chtivě po obraze, že měla pocit, jako by žral toho podivného pobočníka. Modlila se za konec, modlila se za jezdce z hvězdným mečem. Chtěla, aby přijel, osvobodil Negaverzi od tyrana a… Měla spoustu přání, která se nikdy neměla vyplnit.

*Sunday, January 2, 2005@09:13 p.m.*

Jadeit ucítil hebké ruce Tetis a studená voda dopadla na jeho okoralé rty. Magie nebyla s ním, ale delirium ho vrátilo zpět do světa iluzí. Stál na útesu a hukot vln tříštěných o skálu mu zněl v uších. Jeho loď byla těžce poškozena v bitvě a v doku se jí dostávalo zasloužených oprav. Nestaral se pranic o padlé, ti dělali jen svou povinnost, krom toho živí dostanou víc peněz, ale jeho milovaná loď byla jako kus jeho srdce a to teď krvácelo Hlavní a křížový stěžeň padly za oběť zničující palbě nepřítele, tehdy by dal duši samotnému ďáblu za takové dělostřelce, ale místo toho je poslal do horoucích pekel. Dým a ohlušující rachot děl byl jeho živel. Delikátnost jeho špionážních misí, či předstíraní nevýznamnosti v úřednickém aparátu království, bylo jako z jiného světa na palubě kluzké krví mezi sténáním raněných a umírajících.
Kunzite-sama ho poslal na moře najít sebe sama, nebo padnout za čest a slávu. Nephrite mu věštil smrt na souši, Jadeit se smál všem, kteří ho obdivovali za bezhlavou statečnost se kterou se vrhal na paluby nepřátelských lodí. On věděl, že nezemře na vodě. Zvítězil, jistě, ale cena za vítězství byla vysoká, jeho krásná loď byla jen skořepinou. Zaklel a otočil se k přístavu. Špinavá práce skončila se šavlí zasunutou do pochvy, aby vystřídala ještě špinavější na Měsíci. Šel po úzké cestičce vysypané kamínky a uvažoval o tom, jak je rozsekali je na kusy, žádní zajatci jen kořist. Hrdý černovlasý mladík v potrhané uniformě povstalců, kapitán dobyté lodi, podával Jadeitovi svou šavli, ale Jadeit tnul tou svou do jeho krku. Nechtěl zajatce, chtěl pomstu za svou krásnou loď a zmařenou misi. Kapitán v poslední chvíli zničil tajné depeše, aby nepadly do rukou lorda Jadeita. On udělal jen jediné,zavřeštěl, zabte je všechny! Jeho posádka splnila jeho rozkaz. Nechal je olupovat mrtvoly a házet je do moře vařícího se žraloky.
Napsal jen pár suchých řádek o střetu, bylo to míň než, když zaznamenal vyhozeni zkaženého soudku soleného hovězího. Loď v doku a ti co přežili propíjeli peníze, jen on toužil být na chvíli sám. Ruka v pásce ho bolela, rána šavlí se hojila pomalu. Lodní felčar mumlal něco o prokleté čepeli, když mu zašíval dlouhou ránu na předloktí. Magické předměty byly všude, pomyslel si trpce. Jehla se mu zarývala do masa v pravidelných intervalech, byla tupá a ho to bolelo víc než mělo. Kunzite-sama neměl pochopení pro lidské slabosti, zranění pro něj bylo jen dalším důkazem o podpoře povstání někým mocným. Ztracené depeše málem staly Jadeita hlavu. Kunzite-sama byl nespokojen, že důkazy o podpoře povstalců Měsíčním královstvím byly zničeny. Jadeit už viděl špalek, když v tom svitla naděje. Jeho románek z měsíční šlechtičnou, který původně sloužil k jinému účelu, mu měl zachránit krk. Klíč k informacím měla být Nanea, běhna z měsíce, které psal vášnivé dopisy plné svůdných slov a iluzí citů.
Procházka k moři ho uklidnila, když za ním zaklaply dveře pronajatého pokoje v hostinci, byl už plně soustředěný na svůj nadcházející úkol. Sekretář mu pomohl s převlékáním a dal mu do rukou teleportační svitek. Upravil si svůj dvourohý klobouk a ruka mu mimoděk spočinula na šavli, pak ho vzal vír teleportu. Čekal na něj jeden z mnoha úředníku velvyslanectví , aby ho zahltil informacemi o jednáních a drbech, které plnily síně a komnaty královského paláce. Povstání na Zemi bylo ve středu zájmu a zdálo se, že i podporováno všeobecným míněním. Lord kancléř byl brzda měsíčních zájmů, což se kolonizátorům, tak je nazval Kunzite, nelíbilo. Naděje ležela ve sňatku prince Endymiona a princezny z Měsíce. Pochopitelně oficiálně se o tom nemluvilo, ale to ještě nic neznamenalo. Princ byl symbolem, za kterým lidé šli a tento symbol se měl stát výkonnou mocí po své korunovaci. Král Endymion se určitě vypořádá s nevraživostí a předpojatostí k Měsíci i za cenu zničení všeho co dělo Zemi Zemí. Kunzite-sama mluvil o tom, že Země stane Měsíční provincií, otrokem zbaveným svobody a trpícím pod knůtou utlačovatele. Jadeit převzal jeho názory a stanovisko bez přemýšlení. Kunzite-sama byl jeho nadřízený a co rozkázal muselo být splněno.
Nefrit byl dokonalý ve své dvorské uniformě se střevíci s přezkami, chystal se na bál a Jadeit tušil, že to co viděl byl výsledek zástupu komorníků, holičů a bůhví koho ještě. Oblékaní bylo pro Nefrita obřad, kterým pouze podtrhl božskost svého zjevu. Chvatné polibky na tvář a Nefritova ruka mezi jeho stehny ho vrátila do reality. Chvatně ho pleskl zdravou rukou přes prsty. Neměl náladu před plesem, věděl, že bude tančit celou noc s Nanou, která ho bude zahrnovat svou pozorností. Její zraněný hrdina, už to zažil jak se kolem něj točila, jako kvočna kolem nemocného kuřete. Nefritova pozornost se obrátila konečně k jeho ruce v pásce. Jadeit to odbyl mávnutím ruky, co by vyprávěl muži, který znal jen přehlídky a cvičiště o masakru, kterým byla válka. Řekl mu , že si promluví, až budou spolu v posteli. Viděl, jak slovo postel rozjasnilo Nefritovy oči, políbil ho na tvář s příslibem milování. Sotva za ním zaklaply dveře litoval toho, že nenechal Nefrita pokračovat v nájezdu na uniformu. Stalo se a jediné co mu zbylo, byla erekce napínající bílou látku jeho kalhot. Později slyšel dvojici komorných jak okomentovaly, jak ten podivný pozemský důstojník nesl svůj klobouk.
Rychlé taneční kroky, klapot jejich střevíčků, odlesk jeho epolet stačil na to, aby se kolem nich udělalo prázdno. Sál byl jejich, šlechtična z Měsíce a kapitán ze Země tančili v bílém sále z mramoru. Obdivováni všemi pro lehkost svých kroků, dokonalou souhru pohybu a mrazivou vášeň, která sálala z jejich očí. Jeho tělo se poddalo rytmu tance, přesto, že zranění pálily a ruka uvolněná z pásky vystřelovala šípy bolesti do jeho mozku, snad to byla zásluha jeho partnerky, či jeho touho dokonale hrát roli, kterou mu lord kancléř uložil. Jejich vztah se stal skandálem, který dala Nanaea do pohybu. Milenci všem na očích s pohrdáním k zákonům, jež se stalo pověstným mezi zhýralci obou světů. Mnozí se je snažili napodobit, ale nedokázali vystihnout to, co představovali ti dva. Měsíční princezna držela ochranou ruku nad svou dvorní dámou, vždyť ona také milovala muže ze Země, svého prince Endymion. Poklesek Nanaey byl v jejich očích pochodní ozařující její vlastní cestu. Jadeit pohrdal oběma, hloupé ženy. Nana, jak jí Jadeit přezdíval, se snažila dostat to, co ji uniklo s jiným mužem, zoufale toužila po lásce takové o jaké mladé dívky sní. On to věděl a propůjčil jejím snům hmatatelnost. Jasné rozkazy a jeho nechuť k ženám ho zbavovala výčitek svědomí. Konal svou povinnost a byl na to i hrdý. On dbal, aby tak vypadal a ona byla něco jiného. Ona byla upřímná ve svých citech a nic nepředstírala. Dala mu informace, které potřeboval a na něm bylo opatřit dokumenty, které zahájí vlnu zatýkání a teroru, jak na Zemi tak na Měsíci. Omluvil se jí a zmizel do zahrad, nechal zklamanou ženu za sebou, ale tušil co udělá, když se otočila směrem k Nefritovi. Trvalo to jen pár hodin a Nefrit mu bušil na dveře. Zabil jí tak jak měl. Hlupačka pomyslel si, když štěkal na Nefrita, aby ji podržel, když ji balili do prostěradla. Sotva to udělali Jadeit se proměnil na přesnou kopii mladé šlechtičny. Rozkázal Nefritovi, aby všude rozhlásil, že zranění lorda Jadeita vyžádalo jeho návrat na Zemi. Byl čas rozehrát další z nebezpečných her. Dokumenty měl jeden z bývalých, vlastně ve zhýralém polosvětě dvora i občasný nynější milenec. Jadeit je potřeboval, rychle si vymyslel historku pro Nefrita, zakryjí vraždu jeho iluzí a on po tom zařídí vše potřebné. Popsal mu co by se mu stalo, kdyby se na jeho hrůznou vraždu bezbranné ženy přišlo. To co mu Nefrit odpověděl ho naprosto přimrazilo. Stál tam a jen zíral.

*Sunday, October 24, 2004@06:34 p.m.*

Cesta tou mrtvou krajinou ho zmáhala víc, než si připouštěl. Ve svých vizích většinou viděl smrt a zmar, rád se proto obklopoval krásnými věcmi, užíval si života a věděl, jak je vzácný. A křeký. Nikdy ho ale nenapadlo uvažovat v tomto smyslu o sobě samém. On měl přece vždycky štěstí, jemu se ženy i muži vrhali k nohám, on žil i když se neměl nikdy narodit. Pravidelné věštění mu nepřidávalo. Naposledy takhle často věštil těsně před koncem Endymionovy říše a jeho mysl tu záplavu neunesla. Teď ji pouštěl na toulky minulostí, k událostem, o kterých si byl jist jak jen mohl, že se opravdu staly. Kroky koně byly jednotvárné a mrtvé ticho kolem jako by bralo život i jeho malé družině. Před pár dny ztratil prvního muže. Pohřeb byl rychlý a prostý. Jako všude, kde se počítá se smrtí. A následovali další mrtví. Naposled ztratil dva včera, když se zastavili ve zdánlivě opuštěné vesnici kde doufali nabrat pitnou vodu a píci pro koně. Tráva jim pod nohama zahnívala, takže o nějaké pastvě nemohla být ani řeč. Rozestavili hlídky ale i tak sotva stačily vykřiknout, když se ze zdánlivě prázných chýší vyhrnula celá vesnice. Mrtvá. Museli být zahrabaní pod hliněnou podlahou, protože při prohlídce nic neobjevili. A on měl o další dva muže míň a jeho naděje na záchranu Jadeita se opět zmenšily. Nezbylo z nich nic než ohlodané kosti, které se postavily a sápaly se po nich. Museli se stáhnout, bylo jich příliš mnoho. Vlastně to byl skoro zázrak, že nikdo další nebyl zraněn. Jeho pobočník mu kryl záda zatímco ustupovali. A v tom proklaté šeru a vlhku nic nehořelo, takže se nemohli bránit ani ohněm. Teď zase potáceli šedou stěnou, mlha ho hladila rukama jemnýma jako milenka. Ale tahle byla chladná a mrtvá. Vracel se do přítomnosti vždy jen na krátkou dobu kdy ho probral jeho smysl pro nebezpečí, který mu jeho učitelé pomohli vytříbit téměř k dokonalosti. Zachránil mu už tolikrát život, že mu bezmezně důvěřoval. Jeho mysl zatím plula v časem dávno minulým.

Vdechoval atmosféru Měsíce plnými doušky. Byl mladým důstojníkem sotva po akademii, ať už s jakýmikoli výsledky a hned získal prestižní místo u dvora. A než se stačil pořádně rozkoukat už byl na cestě na Měsíc jako velvyslanec. V životě se mu stalo už tolik podobných překvapení, že je bral už jako samozřejmost a nijak se nad nimi nepozastavoval. Měsíc byl místo, kam patřil, cítil to od prvního nadechnutí. Byl tam doma. Rychle se zabydlel a stal se místní senzací. Měsíčňané znudění nekonečnými životy a svázáni nekonečnými pravidly a absurdně rozvedenou etiketou přijímali jeho večírky s nadšením. Byl změnou v životě intrik a spiknutí, kde každý hrál proti každému aby ve svých věčných životech získali aspoň ždibíček moci. Doma na Zemi vyhrával turnaje, tady cvičil s místními mladíky, kteří byli ve skutečnosti desetkrát starší než on a jeho obratnost a nadšení ho za neuvěřitelně krátkou dobu vynesly na stejnou úroveň v ovládání zbraní jakou měli oni. Vše by bylo dokonalé. Nebýt jeho původu. Několikrát zahlédl svou matku mezi dvorními dámami. Ale vždy zmizela aniž by na něj pohlédla. Byla krásná až srdce usedalo. Při výcviku se mu nějakým zázrakem podařilo, aby neztratil ani kapičku krve. Nikdo nic netušil. Ale ona mohla celý výstup ohrozit. Už jen svou přítomností. Byl jí až neskutečně podobný, jako by byli dvojčata, protože v porovnání s ním ona nestárla. Modré oči jako večerní obloha, hnědé vlasy s odlesky zlata nosila na měsíčňanku v jednoduchém účesu. Její vílí krása mu málem vyrazila dech. Ale musel se od ní držet daleko, aby je nikdo nespatřil spolu. Vypadal jako ona v mužském vydání. A stejně starý. Přál si ji oslovit, chtěl konečně mluvit se svou matkou. Se ženou, která jeho otce tak milovala, že překročila veškerá tabu své rasy a dala mu syna. Z lásky. Ale bál se. Bylo to snad poprvé v životě co měl strach. Co kdyby je spolu někdo viděl a dal si dvě a dvě dohromady? Stálo by je to oba život. A on nechtěl, aby se jí cokoli stalo. Chtěl ji chránit. A někde hluboko v srdci mu sídlila ještě druhá obava. Co kdyby ho nenáviděla? Že kvůli němu přišla o své štěstí? Její milý musel uprchnout na Zemi a další kontakt už kvůli Nefritovi nebyl možný? Toho se bál snad ještě víc.

Zvedl hlavu a rozhlédl se okolo. Stále totéž. Mrtvá krajina jako by se jí prohnal strašný mráz, místy mlha a jinak nic. Nad hlavou jim kroužilo něco temného. Tečka na hranici viditelnosti. Byli sledováni. Připadal si jakoby šel na popravu. Ale i tak pokračoval a doufal, rudý šál kolem krku, i ten tom nekonečném šeru ztrácel barvu jako všechno kolem a vdechoval jeho slábnoucí vůni. Proti tomu tvoru na obloze nemohl nic dělat. Zahlédl ho jen když se na okamžik rozplynula mlha aby je v dalším údolí zase pohltila. Snad se mu i oni ztratí v mlze a byla to jen náhoda. Bláznovství. Vrátil se ke svým myšlenkám.

Bylo stále těžší se jí vyhýbat. Byla stále nablízku. Stále po něm vrhala pohledy, které neuměl přečíst. Nerozuměl jim, nenávist, láska, nenávist, všechno v nich bylo obsaženo a přestože byla blízko zdálo se, že čeká na vhodnou příležitost. Ať už k čemukoli. Stačilo pár dní honičky na kočku a myš a měl toho dost. Zašít se někam do ticha a klidu, jako byl zvyklý na Zemi, když byl dítě, bylo nemožné. Ať už ze společenských důvodů nebo proto, že na Měsíci nebyly divoké lesy Země. Tehdy se mu po ní poprvé po dlouhé dobe zastesklo. Ale byl tu a byl velvyslanec. Další recepce, další večírky. Na tom posledním se opil. Do té doby pil jen v soukromí a to na sebe velmi málo. Byla to divoká noc. Skončil v koutě, personál vyprovodil hosty. Zůstal sám a usínal v pohodlném křesle. V zorném poli se mu objevila dlouhá sukně a pak si už jen uvědomoval jemné ruce, které ho podpírají a vedou k němu do pokoje. A něžnou vůni, kterou měl na ženách z Měsíce tak rád. Poddal se těm dlaním, když ho něžně, ale nesmlouvavě uložily do postele. Chytl se šatů jemných jako pavučinka a stáhl zachránkyni na sebe. Uslyšel smích a ty jemné ruce z něj začaly stahovat šaty. Ani si moc neuvědomoval co se děje. Možná to byl jen krásný sen a on nechtěl aby skončil. Za svůj pobyt byl favoritem několika dam, všechny vypadaly stejně neurčitelně mladě, mezi devatenácti a třiceti, ačkoli mnohé z nich byly jistě starší než jeho praprarodiče. Jeho mládí, nadšení a um mu do náruče vždycky přihrály někoho nového. Dokud zůstával diskrétní nikdy neměl problémy najít si společnici na noc. Nebo společníka když na věc přišlo. Blesklo mu hlavou, že by se měl stavit u Jadeita, ale to už měl hlavu plnou jemné kůže a tichých stenů. Jestli to byla jen představa chtěl se jí držet co nejdéle. Odplouval zvolna do říše snů, když se znenadání probral. Najednou byl střízlivý a bdělý, netrvalo to víc než jeden úder srdce. Před očima se mu bleskla čepel nože. Reflexivně chytil ruku, která ji držela a otočil ji. Zabodla se do útočníkova těla. Až teď se podíval, kdo ho to chtěl zabít. Nad ním byla skloněná žena. Tenkou dýku zabořenou v hrudi, bledá pleť, rychle se zvedající hruď v modrých šatech barvy večerní oblohy, hnědé vlnité vlasy na ramenou, až teď jí pohlédl do tváře. Poznání jím projelo jako blesk.

Matko?

Zašeptal zděšeně. Podívala se na něj a její pohled se rychle změnil. Od zlosti a nenávisti přes údiv a rezignaci a nakonec v překvapení a ... nevěděl. Hrůzu? Štěstí? Lásku? Nedokázal to poznat, snad od všeho něco. Chtěla něco říci, ale z hrdla se jí vydralo jen zabublání a pramínek krve vyrazil z úst. Vztáhla k němu ještě ruku a dotkla se jeho tváře. Byla vlhká její krví. A v následujícím okamžiku ruka povadla a ona se mu svalila do náručí. Mrtvá. Život z ní vyprchal ještě než dopadla. Polila ho hrůza. Mrtvá? Jak? To není možné, vždyt lidé z Měsíce mají ještě lepší regenerační schopnosti než ti ze Země! Ta rána by neměla být nic než drobná nepříjemnost. Držel ji v náruči a teprve mu docházelo co se stalo. Netrvalo to vše víc než pár úderů srdce. Kromě jejich těl tam byla ještě další vůně. Jed na dýce. Co se to stalo? Zabil právě svou matku? Proč ho chtěla zabít? Teď nebyl čas truchlit. Mohl se pokusit ji uzdravit, ale ona už zemřela. Jen svíral chladnoucí tělo v náručí. Mysl prázdnou a neschopnou uvěřit co se stalo. Po nekonečně dlouhé době ji položil do polštářů, přikryl ji přikrývkou, urovnal na sobě šaty a vyšel na chodbu. Pečlivě za sebou zamknul dveře. Jadeit sídlil jen o několik chodeb dál. Musel mu říci co se stalo. A pak se vzdát moci měsíční královny. Zabil její dvorní dámu. Byl míšenec, co nikdy neměl spatřit světlo světa. S mrtvolou dvorní dámy v ložnici, jeho matkou, matkou, matkou, matkou... To slovo mu rezonovalo myslí, když klepal na Jadeitovy dveře. Jeho přítel mu pomůže vše zařídit tak, aby Endymion z tohohle skandálu vyšel s čistým štítem a vztahy obou zemí utrpěly co nejméně. Proč ho matka chtěla zabít? Ne, Nefrit na sebe musí vzít odpovědnost. Nepochybně ho to bude stát hlavu. Ale co si vrah zaslouží lepšího?


Naklonila se nad ním a ruka se jí jemně třásla. Ale jednou se rozhodla a tak to udělá. Malá dýka, kterou schovala v záňadří ji celý večer nepříjemně tlačila a připomínala jí, co musí udělat. Co chce udělat. Dávala dobrý pozor aby se čepele nedotkla když ji vytahovala z drobné pochvy. Jed na špičce byl rychlý, bezbolestný a smrtící. Alespoň to mu mohla dopřát. Rychlou a bezbolestnou smrt. Jako by nikdy nebyl. Jako by se nic z toho, co jí posledních dvacet let ničilo nestalo a ona byla stále nevinná a šťastná. Už nikdy si nenechá muži z této rodiny zničit život. Jeho otce milovala. Z celého srdce a byla by udělala cokoli, aby mohla být s ním. Když zjistila, že je těhotná, zděsila se. Znamenalo to rozsudek smrti. Ale pak začala doufat, bylo to přece dítě z lásky, ne žádný výsledek znásilnění, bylo jeho a její, jich obou a bylo jejich součástí, důkaz jejich lásky. Ale on zjistil, že žádné výjimky ze zákona neexistují. Než přišel Nefrit na svět, dítě s vážnýma očima s jiskřičkami neposednosti, modrýma jako obloha, které se od narození nezměnily, rozhodli se požádat o pomoc lorda kancléře Země, který snad jediný měl dostatečnou moc aby je zachránil. Všechny tři. Pak, když ten den přišel a ona si Nefrita poprvé a naposled pochovala v náručí, její milovaný zmizel i s jejím dítětem. A její peklo začalo. Napřed to byly drobnosti. Drby, které se povídaly u dvora nebyly žádným tajemstvím a putovaly tedy klidně na Zemi k uším lorda Kunzita. Pak chtěl víc, dokumenty, porady vyslechnuté od svedených mužů, vraždy nepohodlných. Stala se z ní žena, kterou jeden muž dohnal daleko za hranice morálky. Lord Jadeite pro ni byl jako paprsek slunce v zamračeném nebi. Cit, který v ní probudil byl tak hluboko pohřbený, že se ani neodvažovala doufat, že ho v sobě ještě nosí. A snad by ji mohl i chránit. Před lordem Kunzitem a jeho dlouhými prsty. Když s ním odejde na Zemi už nikdy se nebude muset bát o svůj život. Byla tak šťastná, když k němu běžela, aby mu tu radostnou zprávu sdělila ještě za čerstva. Tím pohledem se objevily i ty myšlenky, které jí táhly hlavou, když plnila Kunzitovy příkazy. Nenáviděla Nefrita, nenáviděla ho proto, že jí zničil život, kdyby se nenarodil mohla být se svou první láskou nebo alespoň volná a nebylo by žádného vydírání, kdy šlo jemu i jí o život. Trvalo dlouho, než zjistila, kdo tahá za její provázky. Kunzitův člověk jí nikdy nehrozil, jen naznačoval. Ale slova, která jí říkal byla více než jasná. Dlouhou a bolestnou smrt pro ni i jejího syna, když ještě žil i jeho otec zahrnoval do svých náznaků i jeho. Nikdy jí ani slůvkem nevyhrožoval. Ale u něj stačilo aby se zmínil o počasí a dalších nepodstatných věcech a stahovalo se jí hrdlo hrůzou.

Dýka v ruce se jí přestala chvět a ona jí tiše a stokrát opakovaným pohybem švihla, zabila už několikrát a teď už necítila výčitky. Ale uprostřed pohybu k hrudi v rozhalené košili se její rána změnila a skončila v někde úplně jinde, než byl její cíl. Vylekaně mu pohlédla do očí. Byl vzhůru ačkoli před okamžikem ještě tvrdě spal. A jeho ruka spočívala na dýce v její hrudi. Měla si uvědomit, že muž její krve nebude obyčejný floutek. Podcenila svého protivníka. Muže, kterého nenáviděla, dítě, které milovala, toho, kdo jí zničil život až to nemohla unést a rozhodla se k zoufalému činu. Možná i doufala, že to tak dopadne. Slyšela, když člověk umírá, proběhne mu před očima celý život. Jí proběhlo posledních dvacet let a zjistila, že to jediné, co na nich bylo dobrého, byl její syn, to že přežil a ona ne bylo to nejlepší co se mohlo stát. Snad ho potká v příštím životě a bude to radostnější setkání. Chtěla ho požádat o odpuštění, říci mu jak ho miluje ale hrdlo se jí sevřelo a nevyšelo z něj jediné slovo. Alespoň ho pustila nůž a pohladila ho po tváři, jako by byl dítě. V myšlenkách šeptala jméno co mu dala, Nefrit, podle kamene barev modré oblohy a zelené Země. To jméno bylo jediné co mu po ní zůstalo. A pak už nebylo nic.

*Saturday, August 21, 2004@11:57 p.m.*

V prostoru na stolem se vznášela mapa, miniatura krajiny v vyznačenými vojsky. Kolem stolu stálo několik vážně vypadajících mužů a žen. Každý z nich velitel části jeho armády na daném území, jeho hlavní vojevůdci a mágové, každý na mapě sledoval pohyby vlastních vojsk a nepřítele.
Informovali Zoisita o nových událostech a dostali nové rozkazy. Pak se jejich do té chvíle věrohodná těla začala rozplývat, až jejich obrazy zmizely úplně a oni se vrátili na svá bojiště a do svých těl.
Byli to jeho nejvěrnější a některým už bylo jasné, že bojují ztracenou bitvu. Bylo jen otázkou času, než ho jeden z nich zradí. Buď o vlastní vůli, nebo podlehne nepříteli a vrátí se mezi ně jako nemtvý. Mapa zmizela v jeho dlani a Zoisit kývl na vysokou ženu, které jako jediná byla opravdu přítomna. Velela jeho osobní stráži a místním vojskům. Stejně tak jako předtím její matka a před ní její děd. Kam až si její smrtelná mysl dokázala vzpomenout, stejně jako jeho ostatní věrní, vždy sloužili Zoisitovi, nesmrtelné bytosti v matoucím chlapeckém těle.

Můžeš jít, vyrazíme co nejdříve.
Ano, pane. Uklonila se a odešla.

Zoisit se stahoval ze své další pevnosti, Kunzit ho vytlačoval den za dnem, jeho pohraniční lesy byly vypálené, vesnice zbořené a jeho hraničáři a druidi, teď táhli v čele Kunzitových vojsk jako jeho věrní poddaní. Poté, co padli v obraně Zoisitova území, to samé území dobývali a drancovali. Zatlačujíce Zoisita směrem do hor, k věčné zimě.Pevnost, která byla jeho dočasnou skrýší, už také pociťovala blízkost nepřítele, noci byly chladnější než bývalo v kraji zvykem. Obyvatelé vesnic prchli, lesy byly vyburcované a Zoisit je nechával volně kráčet po kraji, aby vybíjeli zbloudile nemrtvé vstávající z místních hřbitovů, které oživily předvoje Kunzitoy magie.
Jeho další přesun postaví mezi něj a Kuznita další přirozenou hranici, mohutnou řeku, za kterou se teď stahovala jeho vojska a všechny síly, které dokázal shromáždit. Bude je chránit rozbouřená tekoucí voda, pro nemrtvé silné překážka. Vytvářela se, tak druhá linie obrany, která jak doufal, chvíli vydrží. Draci kryli jejich ústup, oheň rozpaloval promrzlou zemi, kde prošli, zůstával jen popel. Spálená země, buď ohněm nebo mrazem. Zoisita z toho bolelo srdce, zkáza byla všudypřítomná a jej během osamělých nocí sžíraly pochybnosti.

Žena opět vstoupila do dveří.
Pane, jsme připraveni.

Hodil přes sebe lehký plášť a šel na nádvoří ke svému oddanému zvířeti. O očích ženy viděl nesouhlas s jeho počínáním. Starala se o jeho bezpečí mnoho let a neviděla ráda, když se vystavoval nebezpečí a účasti v bitvách či lety na dracích nad zabranou oblastí byly přesně to, co přidávalo vrásky na její mladé tváři.

Připojím se v pevnosti, s tím nasedl na draka a zmizel v oblacích.


Po Kunzitově smrti na Endymonově dvoře Zoisit neničil jeho hlavu, dopustil se tak závažné chyby, které urychlila pád království a jeho vlastní cestu na hranici. Během svého lete se snažil přesně rozpomenout na průběh událostí.

Udýchaný a vyděšený doběhl do své ložnice. Ranec, který ho tak tížil hodil na postel a sledoval bílý pramen vlasů, který vyklouzl ze záhybů látky. Zpětně nedokázal pochopit, co ho vedlo k porušení princových tajných rozkazů o zničení těla, možná to byl hrůzný pocit samoty, který vznikl Jadeitovou smrtí a Kunzitovou se jen prohloubil, vzít jeho hlavu ho uklidnilo, i když jen na okamžik. Teď se však bál odhalení. Něco takového by nedokázal vysvětlit a princ by pro to sotva měl pochopení. O zbytku dvora ani neuvažoval, pro ty Lord Kunzit zemře náhle na záhadnou chorobu a jeho tělo, tedy tělo jiného ubožáka podobného mu postavou, bude okamžitě spáleno, aby se záhadná nákaza nerozšířila po paláci. Nechal hlavu jak byla a přešel do koupelny, kde ze sebe strhl zakrvácené šaty, které při běhu palácem skryl lehkou iluzí. Začal se mýt předem připravenou vodou, byla už studená, ale to mu nevadilo, potřeboval ze sebe smýt ten mrtvolný puch a špínu. Vlastní šaty pak spálil. Když se vrátil hlava stále ležela na poduškách jako připomínka zlé noční můry. Nedokázal si jasně vybavit, jak ji tam zanechal, ale byl si jist, že byla zakrytá ne jako teď, když byla drobná lebka se sněhobílými vlasy položena na rozložené látce jako na podstavci s vlasy rozprostřenými jako závoj. Znova jej zachvátila panika. Po místnosti byly rozmístěny jeho květiny a voněla sušenými bylinami. Vzal jednu již poměrně vzrostlou rostlinu se sytě zelenými listy a vytrhl ji z květináče i s kořeny, chytl hlavu za vlasy a hodil ji na dno, květinu chvatně opět zasadil. Cítil jak se na jeho příkaz kořeny rostliny omotávají kolem kostí a uzavírají svou oběť jako v kleci.
Látka, která předtím halila Kunziovy hlavy vzplála jeho magickým ohněm a nezbyl po ní ani popel. Nepříjemný pocit z Kunzitovy přítomnosti se vytratil a vše najednou vypadalo, jak by se nic nestalo. A opravdu se to tak zdálo. Nikdo nezpochybňoval Kunzitovo zmizení, nikdo se neodvážil poté, co princ ochotně přijal zdůvodnění, které sám poručil. Pro všechny to byla úleva, Kunzit představoval starý svět který se nehodil k novému vytvářenému pod vlivem měsíce. Teď když, ale byl Zoisit bez Kunzitovi mocné ochrany uvědomoval si stále více své vyčlenění na dvoře, které mu ostatní dávali znát. Jako neurozený tam nepatřil, jako druid patřil do světa, který se dvůr snažil vymítit a z používání přírodní magie se stával pomalu zločin. Pravidly svázaná magie, stejně jako geometrické zahrady ovládaly dvůr a dvořané, nad kterými již nevisel strach z mocného lorda kancléře, dávali Zoisitovi plně zakusit svou nenávist a pohrdání, překážkami, které mu znepříjemňovaly život na každém kroku. Pokračoval ve věrné službě princi, plnil každý jeho rozkaz, někdy protestoval nebo nesouhlasil, zvláště pokud šlo o staré náboženství nebo o Měsíc, ale vždy se podřídil. Jeho osamění rostlo. Toužil se vrátit do svatého lesa druidů, ale věděl, že by bylo nemoudré žádat prince o svolení a tm mu jen připomenout, že mu Kunzit již jednou zabránil starobylý les vykácet.
Když večer přicházel do svých pokojů pohladil květináč, který skrýval hlavu, ta se mu stala jediným důvěrníkem, sdílela s nim tajemství a jeho obavy mezi které patřila i do této chvíle nezastavitelná vojska královny Beryl, které pomalu ale jistě postupovala a svazovala hranice v kruté válce. Už se mu o Kunzitovi začínalo i zdát, nejdříve krátké zmatené sny, později vzpomínky na jejich společné lekce, při kterých ho Kunzit učil. Jednoho rána se probudil s výkřikem, stále si pamatoval velmi živý sen. Byla v něm noc a s Kunzitem seděli při světle svíček, jako často před tím a probírali novou látku. Ale Zoisit si nebyl schopen danou látku vybavit, pamatoval si ji ze sna, to ano, ale byl přesvědčen, ze o ni nikdy předtím neslyšel. Chvatně se oblékl a většinu dne strávil v knihovně, kde vyhledal příslušné knihy a prostudoval. Nakonec se uchlácholil tím, že možná zapomněl, nebo někde zaslechl lekci dávanou Jadeitovi a sen mu vše popletl. Druhou noc a druhý podobný sen už tak přesvědčený nebyl. Po třetí noci čtvrtý večer zíral n květináč a bál se usnout.

Drak nabral rychlost udělal kruh nad spáleništěm a otočil svůj let k horám.Nefrite, tvůj děšť je požehnaný, řeka bude rozvodněná ještě mnoho dní.

*Friday, August 20, 2004@11:18 a.m.*

„Při dnu a při noci, světlo a tma splynou v jedno…“
Byly slova, která ho uvítala do nového světa. Kunzite-sama se smál, když nemotorně vstal a potácel se kolem stolu. Zůstaly mu vzpomínky na život před smrtí, ale byly to jen bezvýznamné obrazy splývající v divokou změť. Jediné, co cítil, byl hlad sžírající jeho vnitřnosti.Kunzite-sama tleskl a do místnosti přišla služebná. Lidská dívka v livreji Nephritových barev se zredukovala na tepající maso. Jíst. Zakousnout se do kyprého mladého masa, ponořit své zuby do její kůže, pak trhnout hlavou, vyrvat šťavnatý kus a zhltnout ho. Hlad. Hlad. Hlad. Hlad. Jíst.Jíst.Jíst. Jíst.Hluboko v jeho skelných očích se rozžehnul modrý plamen. Zíral na ni a chtivě klapl čelistmi, jeho pán mu kývnul a on se vrhnul. Jekot ženy a vlhké mlaskavé zvuky se rozlehly po místnosti. Nepřemýšlel, kde se vzala síla v jeho těle na to, aby dokázalo krájet zuby lidské maso. Jedl. Sytil se a zalévaly ho vlny štěstí, které nikdy nepoznal. Odměna za jeho smrt.Všimnul si, že se k jeho hostině připojil další. Dráček zavrčel, když se po něm sekretář ohnal, ale stáhnul se. Dívka ohlodaná až na kost ho nezajímala, seděl u jejích zbytků a olizoval si prsty.Etiketa podle které se řídil jeho život, byla zbytečná ve smrti. Hlas jeho pána mu zněl v mozku a pohnul ho k činnosti. Kunzite-sama mu určil vyždímat Jadeitovy zdroje do poslední kapky. Udělá to, Jadeit je mrtvý a zapomenutý. Sekretář se mátožně postavil a vyslechl si další svůj úkol. Kunzite-sama mu určil muže, dítě smrti tápající ve své proměně,aby vedl jeho kroky po bezpečných stezkách a přivedl s sebou svého pána. Důstojník Nefritovy kavalerie se stane jeho druhem ve smrti, až se dostane do paláce,ale zatím ho sekretář měl povzbuzovat a pomáhat mu při jeho proměně. Ještě ten večer se ho snažil svou myslí kontaktovat, ale muž byl ještě příliš spjatý se vším živým na to, aby ho slyšel. Sekretář nedbal na svou uniformu ani na to, že se jeho tělo začalo rozkládat a mrtvolný pach dusil jeho živé podřízené. Trvalo to pár nocí, než ho Nefritův muž poprvé vyslechnul. Začal ho povzbuzovat v jeho hněvu a dávat mu naději v něco co si přál ze všeho nejvíce. Nefritovu lásku. Jeho žárlivost a hněv ho posouvaly mílovými kroky k propasti smrti, aniž by si to důstojník uvědomoval. Stále měl v sobě něco, co sekretář znepokojovalo, lásku a záblesky světla. Jeho druzi umírali pod nánosy bahna laviny, kterou dal do pohybu déšť a důstojník žádal o další „náhodu“. Sekretář zaplašil obavy a sklonil se nad mapou, aby našel soutěsku, kde byli připravená skupinka nemrtvých na živé.

Chtějí ti ho vzít, podívej se kolem sebe, jak na něj zírají. Musíš jednat rychleji než oni. Pomohu ti vyřešit jejich smrt, samozřejmě ne všech. Víš smrt musí přicházet pomalu a nechceš přece, aby tě lord Nefrit podezříval? Dobrá. Půl dne jízdy na sever podél řeky je soutěska…

*Wednesday, August 18, 2004@11:42 p.m.*

Udělal co musel, stal se vládcem Negaverze. Jadeitovy oči si podmanili sekretáře a přinesly mu smrt v iluzi stvořené s tajné Kunzitovy noční můry. Pohřben za živa v dřevěné krabici, co ji nazývají rakví, pod několika sáhy kypré prsti. Tma a děs z nevyhnutelného osudu dokázal zbavit mysl zdravého rozumu dřív, než si tělo vzala milosrdná smrt. Drčí kostliveček tleskal tlapkami o sebe, když sekretář prožíval mučivou agonii. Radoval se, že jeho pán čaruje silou, kterou před tím neznal. Kunzite pozoroval rozdováděného tvorečka a nebránil mu zahryznout se do ještě živého masa. Krev na bělostné kosti potěšila jeho smysl pro krásu kontrastu. Mrtvý a živý, krev a kost. To vše se mu honilo hlavou, když probral sekretář k novému životu po životě. Nemrtvý mu snadněji odhalil taje Jadeitova byrokratického království, dalo se říci, že změna usnadnila jejich vzájemnou spolupráci. Jadeite byl jako trpělivý pavouk spřádající sítě a čekající na bláhovou kořist, která do nich vletí. Nebezpečný a chladně kalkulující nepřítel s účetní knihou následovaný hordou donašečů. Sekretář znal hodně, ale Jadeite si nechával pokaždé zadní vrátka neúplnosti sekretářových informací. Kunzite viděl síť natolik, aby pochopil, že jsou v ní díry, které může zacelit jedině ten, který ji stvořil. Ledový král toužil znát, ale nebyl bláhový si něco začínat přímo s Jadeitem, protože z přímého souboje myslí by nemusel vyjít jako vítěz. Magie krále iluzí byla stejně smrtonosná jak ta jeho, ale proti sobě navzájem nezmohly jejich schopnosti nic. Jadeite ani Kunzite nemohli vyhrát proti svému soupeři, pokud by přistoupili na použití magie toho druhého. Věděli to a nechali za sebe umírat druhé v nekonečných skrytých bitvách. Kunzite cítil jistou hrdost, že jeho zlatovlasý žák se dorovnal svému mistrovi. Jadeitova touha stát v pozadí všeho dění a fanaticky sloužit svému vladaři se pokaždé stala jeho pádem. Některé věci se nezměnily od dob prince Endymiona Jadeitovy schopnosti předurčovaly svého majitele k prvnímu místu na Kunzitově seznamu smrti. Zasmál se, když kráčel kolem vzteklé Beryl, aby usedl na svůj trůn. Pobavilo ho, že pokaždé Jadeitovi učinil umíraní trýznivým a dlouhým. Trest za pletichaření a jedovatosti musel být tvrdý. Posadil se a položil ruce na kamenné lenochy. Dvůr mu provolával slávu a když pohlédl svrhnuté královně do oči, tak i ona se přidala ke skandujícímu davu. Pokynul ji a ona přišla usednout na své místo u jeho nohou. Měl otrokyni, kterou nemohl zabít. Metalia ji chtěla živou bez jakékoliv diskuse.

Svlékni se.

Zašelesti jeho suchý hlas a ona to udělala. Ponížení. Stud. To vše četl v její tváři, ale zmámená Jedeitovýma očima plnila každý jeho rozkaz. Zalitoval, že jeho tělo je jen mrtvá schránka jeho duše. Kosti jeho prstů se zabořily do jejích rudých vlasů a on v tu chvíli zatoužil cítit jejich hebkost. Být živý a vzít si ji surově, jak jen si muž může uchvátit tělo otrokyně. Hloupé lpění na bezvýznamnostech ho rozladilo. Měl být povznesený nad touhy přislušící živým, ale nebyl. Ta žena sloužící jako podložka pro jeho chodidla, byla bezvýznamná. Věděl, že její rudé vlasy mu připomněly pravý předmět jeho touhy. Zoisite. Obklíčený a zoufale bojující proti přesile se urputně snažil zvrátit válečné štěstí na svou stranu. Výsledek byla spálená země a rostoucí armáda nemrtvých. Hloupý chlapec co ukousnul příliš velké sousto než mohl sníst, pomyslel si Kunzite. Zoisite měl v sobě víru v život a ta ho hnala kupředu ke vzpouře. Zoisitovy vzpoury, nebo spíše tyto pokusy o nemožnou vzpouru pramenící z rozmarných vrtochů postavit se osudu představovaného Kunzitem, provázely druida po celý jeho život, aby ho pokaždé dovedly k porážce a uznání nevyhnutelnosti osudu spojeného s Kunzitovou vůlí.
Zoisite byl rebel a jako rebel měl právo bojovat za svou věc. Kunzite mu vybral Posvátný Hvozd a pronásledované druidy za jeho tábor. Staré náboženství zanikalo a stejně jako starý svět pod vlivem Měsíce. Kunzite byl symbolem všeho starého a věděl, že jeho dny ve funkci lorda kancléře jsou sečteny od okamžiku narození nové naděje Země, prince Endymiona. Věštby hovořily jasnou řečí už po staletí, narození prince čistého srdce, které se spojí s Měsícem a přinese zhoubu svému království v okamžiku jež smete i Měsíc do horoucích pekel, aby na popelu dvou civilizací mohla povstat nová Země. Svobodná Země neovlivňovaná Měsícem. Kunzite se rozhodl přestat vzdorovat nevyhnutelnému, nezabil narozené strážce prince, ale nechal je dospět Nephrite a jeho věštecké delírium mu odhalovalo blížící se katastrofu, jež se valila na všechno živé. Živí měli uhořet v plameni války, ale mrtvý má přetrvat ve službě pekelné moci, kterou probudilo milostné pouto bláhového prince a Měsíční princezny. Kunzite si pamatoval, jak se jeho smích nesl Nephritovou observatoří, když mu věštec ve vytržení vykřičel budoucnost. Lord kancléř zemřel před staletími a jeho duše spoutaná temnou magii se držela ve světě živých s urputností mocného nekromanta. Mohl zabít oba budoucí milence, nemluvně v kolébce na Zemi a dívku s dlouhými copy na Měsíci. Kunzite tenkrát pochopil, že v jeho rukou je moc zabránit zániku dvou civilizací. Udělal jediné co musel, urychlil katastrofu.

*Friday, July 30, 2004@01:34 p.m.*

Přisunul jsem se blíž k ohni, už jsem pomalu začínal ztrácet naději, že se ještě někdy zahřeji. Kromě okamžiků, kdy se mě dotýkal velitel, to se mi na místech kde se mě dotklo jeho tělo rozlívala horkost a příjemné teplo. Ale chlad, který následoval poté byl snad ještě horší. Ale stále jsem po tom teple toužil. Začalo to před pěti dny a chlad se šířil po celém těle z rány na noze. Ta se zacelila velmi rychle, vlastně mě to spíš překvapilo. Rozhlédl jsem se po ležení, stejně jsem kvůli té zatracené zimě nemohl spát. Hlídka seděla ve stínu zády k ohni. Vesa byl mladý nadějný důstojník, vlastně nebylo pochyb, že je výborný voják a skvělý důstojník, když si ho velitel vybral do své osobní stráže. Byli jsme nejlepší a věděli jsme to. A museli jsme být ještě lepší, měla-li naše výprava mít šanci na úspěch. Pohled mi sklouzl na hromádku, která byla velitelem zabaleným do deky. Zase se převalil na bok a otevřel oči do temnoty se zadušeným výkřikem na rtech, okamžik pátral tázavým pohledem v šeru, pak si uvědomil, že to byl sen, sáhl na svůj šál a zase usnul. Tvář měl utopenou v temnotě, ale viděl jsem ji stejně jasně jako by byl den. Občas jsem si myslel, že slyším i tlukot jeho srdce, ale to byla hloupost. Když usnul, znovu jsem začal studovat záda hlídky. V mém srdci se objevil osten žárlivosi, přede dvěma dny velitel si vybral jeho aby v něm utopil svůj stesk. Když bylo po všem, ten mladíček se mu zhroutil v náručí a tvářil se, že usnul. Velitele zmámeného steskem a touhou možná obelstil, jeho dech byl najednou klidný. Ale já věděl, že to jen hraje, že si vynucuje velitelovu náklonnost.
Všichni nyní spali, cesta byla náročná, velitel se vzbudil a po chvíli upadl do transu. Jeho světlo kolem něj potemnělo i pro mé oči a chvíli vypadal jako temná díra do prostoru ve tvaru jeho siluety. Pak se temnota naplnila hvězdami a ty se kolem něj rozprostřely jako plášť a celého ho zahalily. A v dalším okamžiku tam opět seděl a očima pátral po okolí jako by se vracel z nepředstavitelných dálek. Dřív jsem ho viděl občas věštit, ale až teď mi docházelo, že to, co ukazoval u dvora byla show a toho byla skutečnost. Také tohle trvalo jen okamžiky místo dlouhých seancí tak oblíbených a vyhledávaných. Pak se zvedl, poklepal mladíkovi na rameno a společně začali budit tábor. Nechápu jak se může pohybovat tak tiše. Nevidět ho nevěděl bych, že se pohnul. Tichý šepot a tlumené cinkání výstroje vystřídalo mrtvé ticho. Někde v dálce se probudil nějaký pták a vykřikl, aby ulehčeně uvítal ráno.

Projížděli jsme se lesem, který už nebyl tak přátelský jako byl na Zoisitově území. Jeho tvář se změnila, místy se vyskytovala mrtvá nebo nemocná místa, cáry visící z větví, ty se po nás natahovaly jako pařáty. A jak jsme postupovali dál, bylo to stále horší. Ale i v této krajině jsem nacházel krásu. Ponurou a smrtící. V poledne padla mlha a stromy a jejich pokroucené větve se vynořovali přede mnou jako duchové. Přitáhl jsem koni uzdu, zpomalil jeho krok, podle tlumeného dusotu kopyt jsem pochopil, že totéž učinili i ostatní, jet rychleji byl zbytečný risk. Nakonec dal velitel tichý rozkaz sesednout. A právě tento okamžik si vybrali k útoku. Vynořili se odnikud, tiché stíny, jen ocel zasvištěla vzduchem. A její třesk, když se setkala s jinou čepelí. Tasil jsem a odvrátil čepel mířící mi na hrdlo. Dalším pohybem jsem vytáhl dýku a zabořil ji do prsou stínu v bílé tmě, kterou jsem nedokázal prohlédnout. Dýka se zabořila do těla a pak byl stín pryč, zmizel jako mlha mizí se sluncem. Na místě kde se ještě před okamžikem nacházel ten mlžný stín, se objevila záda, poznal jsem je podle jejich křivky, i v brnění. Ten mladíček, co mi kradl mého pána. Ale on byl můj, miloval jsem ho a on miloval mě. Jen to nedával najevo. A tenhle zrádce, ten se mezi nás vetřel a obalamutil jeho srdce. Už nikdy víc! Aniž bych přemýšlel, bodl jsem šikmo vzhůru. Tenká čepel pronikla spojem v brnění jako máslem. Otočil jsem jí v ledvinách a ukončil tak jeho život. Bezhlesně padl. Od první rány, která nás vyburcovala uběhlo sotva několik úderů srdce. Otřel jsem dýku, očistil ji a schoval. Začaly se mi třást ruce. Co jsem to udělal? Mlha zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Ale to už se ozvývaly velitelovy rozkazy, zjistil jsem, že Vesa, má oběť, je jediný mrtvý. Všichni ostatní vyvázli bez zranění, jak jsem se později dozvěděl, ta první rána, jejíž zvuk nás vyburcoval, patřila veliteli, zase nás jeho ostražitost zachránila. Jako by přesně věděl, kdy rána dopadne. Snad to byla součást jeho daru. Soustředit se na něj, na mého boha, velitele, pána a lásku mi pomohlo se soustředit se na praktické věci. Mrtvý už se začal trhaně hýbat. Bez váhání jsem mu srazil hlavu. Pro jeho i pro moje dobro. Někde vzadu v mysli mi prolétlo, že takhle už svého vraha neprozradí. A nebude se vtírat veliteli do postele. Měl jsem z toho radost a možná mě to trochu děsilo. Ale jen možná. Naložil jsem tělo i s hlavou na jeho koně a po svých jsme se tápavě vydali dál. Jak jsme se přibližovali k našemu cíli, mrtví byli stále "živější", dá-li se to tak říct. Nad mýtinou kolem které jsme procházeli jsem zahlédl hory. A nad nimi temnotu prozařovanou blesky.

Nakonec jsme ho shodili do jámy pod vývratem. Velitel řekl pár slov, ani jsem nevnímal co říká, jen jsem přemýšlel jak do podobné díry dostat i ostatní. Pár hrstí hlíny a pak jsem ho pomohl zaházet. A každou lopatou hlíny jsem byl více rozhodnut nepustit k veliteli už nikoho dalšího. A pak jsem ho uslyšel poprvé. Hlas, někde vzadu v mé hlavě, nejprve mumlání, sotva víc než náznak šepotu. Otočil jsem se jestli za mnou někdo nestojí, ale nikdo se v šeru soumraku neskrýval a tábor byl na druhé straně. Uložil jsem se k ohni ale nespal jsem. Nedokázal jsem to. Ten šepot mě znervózňoval. Před půlnocí jsem porozuměl prvním slovům. A nad ránem jsem mu už rozuměl. A jeho slova mne naplňovala radostí. Ten den na mě připadl průzkum v čele. Další překvapení nás nečekalo. Ale já jsem věděl kam jdu a proč. Den se nesnesitelně vlekl a když jsme konečně zastavili na místě, které jsme já a můj neznámý spojenec vybrali, ze zad mi spadl ten kus skály, co se mi uhnízdil za krkem. Zdálo se to jako skvělé tábořiště. Staré koryto, vysoké svahy nás chránily před ostrým větrem a pohledy okolí. Východní stěna byla méně příkrá a můj hlas mi řekl, kde se tam nachází stezka. Stromů ubývalo a většinu odpoledne jsme jeli po více či méně holé planině, veškerá vegetace byla mrtvá. Na tomhle svahu měly stromy zvláštní obloukovitý tvar. Ale bylo vidět, že tak narostly. Oblohu halila těžká oblaka, která nepropustila ani paprsek slunce. Den byl šedivý a špatně se odhadoval čas. Když jsem byl hotov s zahazováním vrátil jsem se do tábora. A jako by se chtěly splnit mé nejtajnější naděje. V nastupující temnotě jsem viděl, že velitel si vybral místo ke spaní jako vždy bokem. Já se uložil za něj a uzavřel tak kruh. A velitel si nevědomky vybral místo ke spaní blízko nenápadné stezky na svahu. A noc padla jako obvykle. Nespal jsem. Čekal jsem, až uslyším zurčet vodu. Po půlnoci přišla. Hlídka nic si ničeho nevšimla dokud nebylo pozdě. Uvolnil se kamínek a skutálel se po svahu. A pak hrouda hlíny, ale ta se v proudící vodě rozmočila. Čekal jsem a když jsem uslyšel padající lavinu vykřikl jsem, chytil velitele za rameno a táhl ho po svahu vzhůru. Nemusel jsem, byl vzhůru, slyšel jsem křik mužů a děs koní. Protější svah se utrhl a na ležení se zřítila lavina bahna. Zároveň se korytem prohnala smršť vody. Tam kde ještě před okamžikem bylo sucho se teď rozkládala katastrofa. Velitel na to zíral v hrůze, která zaplavovala srdce všech, které s sebou nesmetlo valící se bahno. Jen já se musel přemáhat a neusmívat se. Ztratili jsme čtyři muže a dva koně. Mohl jsem být spokojený. I můj tichý společník se pohroužil do spokojeného ticha. On věděl, že zde bývají časté sesuvy půdy, když přichází voda z hor. Můj bůh byl se mnou a já ho získával pro sebe. Do rána jsme nezamhouřili oči, nebylo co pohřbít. Za pochmurného ticha, které jako by mělo předznamenat osud zbytku naší malé družiny jsme pokračovali v cestě. Šeptal jsem se tiše ke svému hlasu, aby nás potkalo více takových šťastných náhod.

On je můj!

*Saturday, July 24, 2004@02:23 p.m.*

Je charakteristikou privilegia a každé privilegované pozice, že zabíjí mysl a srdce člověka. Člověk privilegovaný, ať už prakticky nebo ekonomicky, je člověk v mysli a v srdci zkažený. Je to společenský zákon, který nepřipouští žádnou výjimku, a je platný pro celé národy stejně jako pro třídy, společenstva a jedince.

Co je autorita? - Michail Bakunin

Slova týkající se Kunzita předávaná po staletí v tajném kroužku zasvěcených.O mrtvých jen dobře, říkalo se mezi prostým lidem.On věděl své, setkání s jedním ho čekalo, byl Samain, čas kdy hranice mezi světem živých a mrtvých přestala existovat. Představený druidů seděl pod prastarým dubem daleko od ohňů obklopených ostatními, věděl že jeho host přijede, až poslední paprsky slunce zmizí za kopcem. Údery kopyt rozechvěly zem, byly příliš hlasité na to, aby měl ten zvuk rád. Kunzite se zjevoval znenadání, jako by vyrostl ze země. Teleportace, pomyslel si druid a vstal, aby přivítal vyschlou mumii s vlajícími bílými vlasy sedící na mohutném válečném koni. Věděl, že kancléř propadl černé magii a stal se bytosti temnoty, mocnou ale zotročenou silou, kterou ovládal. Samain odhalil jeho skutečnou podobu světu na kratičký okamžik. Druidovou myslí se přehnala vtíravá myšlenka,že by měl zničit to zlo co znesvěcovalo jejich Hvozd, tak jak to udělala jedna statečná žena, ale byla to hloupá touha. Kunzite se stal jejich jedinou šancí jak přežít a stejně tak prastarý druidský řád byl Kunzitovou záštitou ve světě pohlcovaném novým náboženstvím přicházejícím z Měsíce. Lord kancléř zprvu pronásledoval misionáře z Měsíce a jejich přívržence na Zemi. Ohněm a mečem vypaloval jed zachvacující Zemi, ale nedokázal zabránit kultu, který začal nahrazovat staré bohy, málem ho smetla vlna povstání před sto lety, kdy královský dvůr oficiálně přijal nové náboženství. Jedna vize šílené princezny o lásce a pokoji přicházející ze stříbrného kotouče brázdícího noční oblohu otřásla základy Kunzitovy moci. Stal se symbolem starého světa, který dožívá a brzy bude nahrazen novým. Otec prince Endymiona vydal edikt, který zrušil ve velkých městech svatyně starých bohů a vykázal kněží a druidy z magické rady. Kunzite zmohl jen to, že odvrátil přímé pronásledování. Bojoval za ně, ale věděl, že jejich čas se naplňoval a přesto poslal jednoho ze strážců prince do jejich Hvozdu. Zoisite měl být jejich naděje na přežití, ale zatím byl jen učedník podstupující zkoušku jedů.Druid pokýval hlavou, když uslyšel suchý šepot Kunzitova hlasu oznamujícímu, že na Měsíci brzy vypukne skandál, jenž pomůže jejich věci. Kunzite věděl jak řídit věci kolem sebe, patřil k těm privilegovaným darem moci a bohatství.

Kunzite se usadil do svého křesla s vědomím, že hra stínu skončila, dny královny Beryl byly sečteny. Kunzite-sama rád hnal živé bytosti do bezvýchodných situací a pak pozoroval, jak se snaží šílení panikou najít řešení, či zhroucení očekávají, až je dorazí. Měl tu moc hýbat s osudy miliónů a ten pocit moci byl to, co ho hnalo dál. Jeho vojska se hnala krajinou a ničila všechno na co stoupily jejich nohy a spáry.Obětoval živé naverbované na Nefritově území v hvozdech oživlých Zoisitovými čáry, aby z nich stvořil věrné nemrtvé. Kostěné létající pevnosti se prokousávaly hlouběji skrze své živé dračí bratry. Rád ukazoval svému malému dráčkovi jak si vedou jeho druzi. Nadšený klapot čelistí ho pokaždé rozesmál i teď když se tisknul k jeho noze a rozevíral kostěnou tlamičku na Jadeitova sekretáře ve výhružné póze.

Maličký, to je živý člověk, kterého tu máme místo Jadeita. Podívej se na něj, možná že ho budeš moci sežrat, pokud šlápne vedle a rozčílí nás.

Ozval se hvízdavý zvuk z pod stolu a klapot kostěných křidélek.Kunzite se pobaveně zasmál a nechal v klouznout do své dlaně dva vlhké kulaté předměty.Jadeitovy oči v jeho ruce prolomily sekretářovu slupku sebeovládaní, bavilo ho pozorovat projevy něčeho co mu bylo tak vzdálené. Loajalitu ke svému pánovi, bolest nad jeho ztrátou a touhu ho pomstít, ale zároveň vědomí bezmocnosti změnit toho co se už stalo. Opatrně zasadil oči do svých prázdných důlků a asimiloval Jadietovu sílu v nich ukrytou. Iluze se staly jeho nástrojem a byl čas vyzkoušet.

Podívej se mi do očí.

Řekl sekretáři a vtáhl ho do své první iluze stvořené z Jadeitových očí.

*Tuesday, June 29, 2004@02:04 a.m.*

Jsem královna! Jak se opovažuješ! Zničím tě, ty nemrtvá zrůdo! Slyšíš!

On se jen smál z jejího trůnu. Pochopila příliš pozdě, že pokyn probudit shitennou, nebyl myšlen pro dobro její Negaverze, ale pro dobro Negaverze královny Metalie.

*Sunday, June 27, 2004@05:24 p.m.*

Nevěř děvče slovům námořníka, nevěř jeho lásce, sotva pár mil od tvého přístavu po láhvi rumu zapomene, že jsi kdy byla jeho milá. Marně budeš po něm toužit a prolévat slzy on už patři jiné a na tebe si nikdy nevzpomene.

Zasmál jsem se tenkrát nad slovy paní z Měsíce, řekl jsem ji, že má smysl pro romantické balady o nešťastné lásce a zahleděl jsem se do dáli, moře šeptalo, ale nebylo to mé moře na Zemi.

soukromé deníky lorda Jadeita

Námořní kapitán ze Země a měsíční šlechtična kolem sebe manévrovali v divokých vodách dvorské etikety. Já jsem jen voják co brání svou vlast neznalý skvostného dvora a já jen dvorní dáma co sdílí s princeznou své chvíle neznalá světa za zdmi královského paláce. Jak nádherné setkání, jste příliš skromný a vy skromná,jak krásná žena, jak statečný voják. Prázdná slova, prázdné lichotky dvou lidí co jsou ztraceni v sami v sobě a dopředu je ženou jen skryté motivy, které jsou sobecké a temné jak jen lidské motivy mohou být. Jadeit si vytýčil cíl a přes všechen odpor, který choval k slabšímu pohlaví se ponořil do opatrné hry o přízeň dámy, jež se stala kořistní lodí. Jeho chladná logika a promyšlený kurz ho vedly skrze mělčiny nedůvěry a pohrdání k jejímu srdci. Dal si podmínku, že ji svede bez použití svých magických schopností. Věděl o své krásné nevinné tváři s blankytně modrýma očima, o svých zlatých vlasech stažených do pevného copu černou stuhou doplňující jeho dokonalou postavu v uniformě. Ona v něm viděla smutek a tajemství smrtelnosti, jeho galantní dvoření bylo stejně chladné, jako jeho oči.Byl jako jepice, co ví že má jen jeden den života a přesto se vrhá do bitvy, jež mu může utnout i to málo co má.

ona: Lidé na Zemi jsou smrtelní a bláhoví ve své snaze se dotknout rukou Měsíce.
on: Já pohlédl na Měsíc a má ruka klesla dolů, má paní. Teď tu stojím a místo ruky se Měsíce dotýkají mé nohy. Není to ironie?
ona: Je to vulgární.
on: Ostrá slova, má paní, na prostý fakt že muž jehož dny jsou v porovnáním s vašimi jen snem stojí před vámi a pranic se nestará o hloupou rozdílnost mezi Zemí a Měsícem, protože ví, že krátký život může být mnohem šťastnější než dlouhá agonie věčného života.
ona: Dost pane, vaše slova mě uráží.
on: Má paní, to ne má slova, ale má láska k vám vás uráží.
ona: Jste troufalý!
on: Ne tak jako vy, má paní, která jste našla zálibu v námořníkovi ze Země.
ona: Opravdu?
on: Snít je dovoleno i tady na Měsíci?
ona: ano…snít je dovoleno
on: Nechte mě proto snít můj sen o vaší náklonnosti ke mně, má paní.
ona: Proč snít?
on: Máte pravdu, má paní. Proč snít, když mohu procitnout ve vaši náruči.

Stáli uprostřed bělostné besídky a slova odplynula z jejich rtů. Pohnula se první a její drobné pěsti bušili do jeho hrudi. On je vzal do svých dlaní, třikrát se nadechl než ji políbil na ústa, rozevřela své rty pro něj a on se utopil v polibku. Svedl ji, věděl to a když se jejich ústa od sebe vzdálila, pohlédl ji do očí a odstoupil od ní. Svezla se na bílý mramor s roztouženým vzdychnutím, Jadeit se posadil na lavičku a pozoroval jí, jak se svíjí v domnělém milostném aktu. Udělal pro svou misi už dost bez magie a Kunzitovy rozkazy byly jasné zbavit se nepohodlné agentky, mohl jí zabít, jako už tolik nepohodlných před ní, ale to by neposloužilo jeho cílům. Věčné Nefritovy milostné aféry ho doháněly k žárlivosti. Hleděl na ženu u svých nohou šeptající jeho jméno, tak jak to jen milenka může dělat. Děvko, chtěla jsi využít toho, že se Kunzite-sama uvolil, že skryje tvou hanbu a postará se o tvého spratka, výměnou za drobnou službičku pro blaho Země. Začala jsi být náročná a neopatrná chtivá fena. Viděl jsem v tvém srdci krvácející ránu po muži s nímž si počala svého syna. Ale já nejsem on, on byl jen zbabělec, který přestal odpovídat na tvé dopisy sotva jeho lože začala sdílet jiná a bylo mu pohroženo skandálem. Stále jsi mu psala, ale nikdy jsi své dopisy neposlala. Budu mít ještě spoustu příležitostí si je přečíst v tvých komnatách, přece si nemyslíš, že se budeme milovat jen v zahradních altáncích. Hleděl na ní a na své kapesní hodinky, když už uznal, že se čas naplnil. Probral jí a posledním polibku si vyměnili přísahy věčné lásky. Dbal na to , aby jejich tajné milostné dobrodružství naplnilo palácové klepy dvorních dam a odvedlo pozornost od jeho skutečných záměrů. Ona se znovu začala smát v náruči svého kapitána, jeho srdce bylo její a ona mu dala své. Zamilovala se do jeho pohledu, do zvuku jeho hlasu, do jeho milování, byl dokonalý a ona cítila, že začíná znovu žít. Svobodná a nespoutaná starostmi o svou pověst, vždyť to že ji za zády označovali za děvku, byla jen malá cena za Jadeita a jeho lásku k ní. Snila o tom, že ho jednou uvidí na můstku lodi brázdícími vzdutou hladinu pozemského oceánu. Vyprávěl jí o moři a své lodi, ale jeho hlas nenesl stejnou divokou touhu jaká se objevovala, když hovořil o ní. Měsíce plynuly kolem ní a něho, poprvé vnímal zběsilý tok dnů a pochopila jak málo má její milý času. Proklínala svůj původ jednu noc a druhou jeho. Připadalo jí, že se čas zastavil v jednom okamžiku, když bez ohlášení vtrhla do Jadeitových komnat, aby mu sdělila, že získala povolení k jejich sňatku za podmínek, že jejich svazek zůstane bezdětný a ona s ním odejde na Zem. Otevřela dveře a viděla ho sedět v křesle a před ním klečet muže s kaštanovými vlasy, jak mu šeptá milostné vyznání a říká mu, že nedovolí, aby od něho odešel udělá-li to, zabije svého kouzelníka. Oba muži byli příliš zabráni do rozhovoru a tak si ji nevšimli, potichu zavřela dveře a vyběhla na chodbu. Ambasador ze Země jí opět zlomil srdce, ale podruhé to nedovolí, ten Nefrit byl jen obyčejný floutek co se točil kolem každé sukně, teď zjistila, že ho ani kalhoty nenechají chladným. Chladný plamen nenávisti zachvátil její srdce, stejně ledový jako čepel dýky kterou za nějaký čas ukryla pod polštář. Jadeit nechal iluzorního Nefirta rozplynout a spokojeně si nalil čaj do šálku, události se daly do pohybu a on nepochyboval, že Nefritovy řady ctitelek se rozšíří o jednu dámu. Letmý pohled do očí za pár dnů do jejich očí mu potvrdil, že situaci odhadl dobře. Ona ani slovem nenaznačila, čeho byla svědkem a on se tím také nechlubil, ale obě jejich mysli pracovaly chladně na řešení jejich situace.

*Sunday, June 27, 2004@02:28 a.m.*

Stará námořnická legenda říká, že muž který spadl přes palubu, třikrát vyplave na hladinu před tím, než utone. Bylo mi patnáct, když jsem jí poprvé slyšel od stejně starého praporčíka na palubě Úsvitu, své první lodi na které jsem sloužil. Nepřemýšlel jsem nad tím, protože jako tolik mladíku přede mnou i po mně jsem si vytrpěl svůj díl mořské nemoci, která mě uvítala do mého nového života. Legenda byla zasunuta do podvědomí a objevila se až o deset let později, jsem už jako kapitán královského námořnictva bezmocně hleděl, jak za bouře smetla vlna mého prvního důstojníka do moře. Třikrát a dost. Ironií osudu byl to ten samý muž co mi jí vyprávěl.
Kunzite-sama určil každému jeho osud, Zoisita poslal do hlubokých hvozdů k prastarému druidskému řádu, Nefrita nechal okoušet radosti života mladého šlechtice a důstojníka královské gardy a mě poslal na moře, abych tam sloužil své vlasti, učinil jsem to a stal jsem se mořskou bytostí, našel jsem sám sebe na dřevěné palubě pod bělostnými plachtami.

soukromé deníky lorda Jadeita

Snil jsem o příboji rozrážejícím se o skály, snil jsem o větru nadouvajícím plachty, snil jsem o vůni střelného prachu, snil jsem o svém životě na moři. Můj život v království na zemi jsem rozděloval na před mořem a na moři. Hledal jsem své místo na zemi a nenašel jsem ho. Cizinec nevítaný a nechtěný mezi lidmi. Nefrita jsem miloval, ale on měl jiné, se kterými trávil večery v bujarých pitkách, či obscéních hovorech o vnadách prodejných žen, či tajných ctitelek mladých mužů v uniformě královské vojenské akademie. Kolikrát jsem se modlil, abych mohl vrátit čas a zvrátit své bláhové rozhodnutí následovat Nefrita. Můj otec měl pravdu, když mi řekl, že vojenská kariéra není pro takového jako jsem já. Byl jsem vděčný Kunzitovi, vybral jsi mě a já se ze dne na den stál jeho žákem, měsíce běžely a já pronikal do tajů magie, pak přišel Zoisit,sotva jsem si na něj zvykl a spřátelil jsem se s ním, tak nás lord kancléř rozdělil. Zoisita odvedli muži v bílých hábitech do posvátných lesů a mě poslali na moře daleko od všeho co jsem znal, neměl jsem kam utéct. Uzavřený dřevěný svět se stal mým žalářem, galejemi plnými utrpení a bezvýchodnosti. Každá má dovolená byla plná Kunzitovy zhuštěné výuky stejně vražedné jako rozbouřené moře, později přetvářky o skutečné povaze misí mé lodě a samozřejmě krátkých setkání s Nefritem a Zoisitem. Neuvědomoval jsem si, jak moc jsem se měnil pod chladným Kunzitovým zrakem. Daleko od paláce na palubě lodi, jsem byl neohrožený námořník, ale v paláci jsem byl pro všechny jen úředník admirality, který je vysílán na moře a jeho největší starostí je mít dobře zanesené do papírů lodní účetnictví. Jistě občas se objevilo mé jméno v souvislosti s nějakou válečnou akcí, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost, Kunzite a později i já jsem dbal na to, aby to tak bylo. Uniforma námořního kapitána se stala mou druhou kůží, modrý kabát, dvě zlaté epolety, zlaté knoflíky a lemování, bílá košile s černým nákrčníkem, bílé kalhoty, černé holínky a třírohý klobouk. Nesl jsem se po paláci jen do té doby, dokud se mnou nekráčel Nefrit.
Sobecký kavalír milovaný všemi pro svou krásu a štěstí, které rozdával plnými hrstmi. Vedle něj jsem vypadal jako stín, on měl veškerou pozornost, on byl milován a obdivován, co já? Já jsem byl jen jeden s řady námořních kapitánů, který se lišil jen tím, že byl zapleten do hry tajné služby. Přetvářka a falešnost to je hra stínů. Měl jsem, vlastně stále mám pocit, ne je to jistota, že Nefirit jediný z nás čtyřech skutečně žije svůj život jako smrtelný člověk, nedotčený řekou času tančí a raduje se z dobrého vína, pěkné přítulné komorné v jeho loži. Carpe diem. To je Nefrit. Nezodpovědný floutek, který dokázal přežít na dvoře prince Endymiona je pro to, že byl příliš cenný v Kunzitových intrikách, to že byl jeden ze čtyř vyvolených nehrálo roli, důležitá byla Nefritova matka. Krásná šlechtična z Měsíce vydíratelná prostým faktem, že nechala svůj klín obdělat pozemským velvyslancem a byla natolik neopatrná že obtěžkala. Kunzite ji použil bez výčitek. Nefrit se stal velvyslancem na Měsíci, jeho úkol být udržovat lesk pozemské ambasády, nebyl lepší muž než Nefrit k něčemu takovému. Plesy, recepce a jeho večírky se staly vyhlášené svou elegancí a dobrým vkusem hostitele. Pochopitelně, že Nefrit nebyl připuštěn k politickým jednáním, rok jsem tam působil jako pozorovatel admirality, než mě nahradil mnou vyškolený člověk, Tvrdá práce mezi stohy dokumentů a taháním za nitky stínohry špionáže, daleko od pozemského oceánu a bitevní vřavy plné ohně z děl. Moře na Měsíci byla stejná jako všechno tam, klidná a magií spoutaná do hnilobné nečinnosti.Pohrdal jsem jejich námořníky plavící se na bárkách po olejovitě klidné hladině, neznají strach a úctu k vodě. Bělostná bárka se stříbřitými plachtami se stala místem mého setkání s ženou, která přestala být pro Kunzita užitečná a mé rozkazy byly jasné. Stál jsem na přídi a pozoroval ji u zábradlí. Nepřitahovala mě i když byla podle všech měřítek nádherná….

Zachvěl se při vzpomínce na bytost, jež byla ženskou verzí Nefrita. Zhluboka se nadechl, když se ho dotkly ruce překrásné Tetis.

Můj pane, vaše voda

Napsala na jeho kůži.

Kunzite-sama postupuje, má sice velké ztráty pozemního vojska, ale jeho nemrtví draci vyčistili cestu k Zoisitově tvrzi. Můj pane, jestli jí dobude, tak…tohle místo už nebude vaším vězením.

Jadeit cítil vodu na svých rtech a nechal ji stékat do vyprahlého hrdla. Umíral a cítil smrt. Nevnímal Tetis a její psaní, jeho mysl byla hluboko v minulosti na Měsíci. Zrovna byl představen šlechtičně s kaštanovými vlasy a něžně políbil nabídnutou ručku.

*Thursday, June 10, 2004@08:46 p.m.*

Probudil se ještě za tmy a všechno ho bolelo. Už příliš dlouho si dopřával výdobytků civilizace a jeho tělo si zvyklo na prachové pokrývky a měkká lůžka, ať už své či cizí. Teď spal po dlouhé době zase na tvrdé zemi, probudil ho ranní chlad a nemohl se odpotácet do svého paláce k horké koupeli a do vlastní postele. Zvedl se a očistil pokrývku od hlíny a jehličí. V noci ho trápily zlé sny, obavy o Jadeita mu nedaly klidně spát. Doufal jen, že se ve spánku moc hlasitě neprojevoval, jeho muži si zasloužili nerušený odpočinek. Byli zalezlí jako zajíci v mlází, aby je procházející hordy Kunzitových pochopů nevyčenichali. V noci se neustálé bubnování vzdálilo, ale možnost, že se nepřátelé nacházejí v blízkosti nikdy nezmizelo. Sbalil pokrývku, kývl na hlídku a vydal se k potůčku, kde byli uvázaní jejich koně. Opláchl si obličej a ústa, z vaku vytáhl hřeben a začal si rozčesávat vlasy.

Myšlenky se mu zatoulaly k předchozímu střetnutí s zombii, bylo to asi dvacet nemrtvých, muži, ženy i pár dětí, od nějakým temným kouzlem pohromadě držících koster s cáry kůže, přes méně rozložené až k mladému hochovi který jako by právě vstal z postele. Nebýt ošklivé rány na hrdle a krví potřísněné košile. Smutně si povzdychl. Byl mladý a světlovlasý, to byl jeho nejoblíbenější společník na noc když se občas procházíval s lopatou po hřbitovech a okolních budovách. Márnice nebývala nikdy daleko. Setnul mu hlavu a tělo se zhroutilo po několika vteřinách slepého tápáni na zem. Ta skupinka se prodírala lesem a křížila jim cestu. Tím směrem zahlédli proužky kouře z komínů, nejspíš tam ležela vesnice. Uvázali koně opodál a vrhli se na ně zezadu. Než nemrtví zjistili co se stalo byla už polovina z nich bez hlav. V dalším okamžiku se skácel i zbytek. I ten hoch. Nechtěl riskovat prozrazení, ale dovolit jim dojít do vesnice a zvětšit tak své řady bylo ještě méně přijatelné. Nemluvě o tom, že nechat tam žijící lidi na pospas Kunzitovi se mu příčilo. Když se smrákalo, dojeli k vesnici, kde je přivítalo pár bledých, unaveně vyhlížejících mužů a žen s vidlemi, kosami a loučemi v rukou. Nevypadali ani trochu přívětivě, ale oni po několikadenním prodírání se lesem po cestách necestách potřebovali doplnit zásoby. Nikdo nevěděl jak dlouho ještě budou na spřáteleném území. Kunzite postupoval, to bylo nesporné. A Zoisite ho zdržoval jak jen mohl. Ale ne věčně. Po napjatém uvítacím rozhovoru, kdy musel Nefrite vynaložit nemalou dávku svého přesvědčovacího talentu, byly konečně vidle a kosy skloněny a jim dána možnost postarat se o koně, v domě místního starosty. Byl to jeden z větších a výstavnějších domů ve vesnici. Nebo toho co z ní zbylo. I v šeru zahlédli spáleniště a trosky. Starosta se s nimi usadil u stolu a dožadoval se zpráv. Nebyl nijak potěšen tím co slyšel. Byl to muž hřmotné postavy s předčasně prošedivělými vlasy a smutnýma očima, rukama tvrdýma od topůrka velké sekery, kterou předtím svíral a neváhal by ji i použít, kdyby měl jen stín podezření, že nejsou živí a spojenci. I teď se od své sekery ani na krok nevzdálil. Nefrit se dozvěděl, že tu před několika týdny mrví z malého hřbitůvku u lesa vstali ze svých hrobů a vrhli se na své živé příbuzné. Vesnice utrpěla strašné ztráty. Více jak polovina obyvatel nepřežila. Nakonec je zachránil oheň v místní hospodě, lehla popelem i s většinou nemrtvých. A živých, kteří nestačili utéct. Ale horor pokračoval i poté, když se ukázalo, že zranění způsobená mrtvými se nehojí, naopak se zhoršují a lidé se vrhají na své příbuzné. Od té doby mnohokrát planuly ohně pohřebních hranic, ten muž se třásl, když o tom mluvil a Nefrit zjistil proč, nahlédl mu do mysli a přál si, aby to neudělal. Spatřil v ní bledé dítě s rozšklebenými ústy, sotva tříleté, jak se zakouslo matce do boku. A ruce svírající sekyru, jak plačící ženě stále svírající hlavičku nemrtvého dítěte v náručí a s krvácející ránou v boku, usekávají hlavu. A oheň, který to všechno spálil. Ten muž přišel o rodinu a stejně v sobě našel sílu žít dál a uchovat aspoň to co mu zbylo. Dvě dcery, ze čtyř dětí. Nejmladšího syna zabil sám a nejstarší dcera pomáhající v hospodě uhořela. Stejný nebo podobný osud zde potkal většinu přeživších. Byli tvrdší než dřevo, které tu těžili a houževnatější než půda, kterou tu na mrňavých políčkách obdělávali. Nefrite jim řekl co potkali cestou a co mířilo jejich směrem. Nebylo to pro ně nic nového. Podobné nájezdy přežili už několikrát. A pokaždé si vzaly alespoň jeden život. Nefrit jim navrhl ať odejdou. Lord Zoisite potřebuje každého muže, zde byli rodiny ve větším nebezpečí než za hradbami pevnosti. Odpovědí mu bylo jen tiché pokyvování. Dostali zásoby, postavili hlídky a usnuli. Nefrit byl každou nocí neklidnější ale vína se nedotkl, šetřil si ho až bude skutečně třeba, zbýval mu poslední vak. Cítil, že se na něj valí pohroma a on se jí nebude schopen vyhnout. A Jadeite, byli na cestě týden a jemu se ve snech vracel obraz bledých rukou a Jadeitova vůně ho pronásledovala do snů, velmi pomalu, ale nezadržitelně slábla. Zaháněl své obavy s muži ze své družiny, bylo mu jedno s kým. Jen nechtěl usínat sám. Rychle, cizí vůně, cizí teplo, cizí tělo. Jeho pobočník uléhal v jeho blízkosti, byl vždy nablízku, občas mu připadalo že z něj nespustí oči. Ale ne tak jak byl zvyklý. Občas mu přeběhl mráz po zádech.

Složil hřeben zpět do brašny, sedl si na padlý kmen a upřel oči nad sebe do větví, k mizejícím hvězdám, brzy zmizí i ta poslední. Blížil se okamžik kontaktu se Zoisitem. Ta magická chvíle mezi dnem a nocí. Kdy jsou síly v rovnováze a nic není rozhodnuto. Ponořil se do hvězd a ty se rozprostřely kolem něj. Ale nespatřil nic, co by už neviděl v jiných variantách. Zmar a zkázu rozprostírající se nad krajinou. Draky bojující s draky, oheň, bitvy, místa, která neznal. Zaměřoval se na budoucnost několika příštích dní, ta další byla příliš nejistá. Nebo se bál co by mohl uvidět. Nebo nevidět. Už toho neviděl příliš mnoho a Jadeitovy ruce, které se zjevily odnikud toho byly důkazem. Vynořil se z vize, ten okamžik už nastal. Otevřel svou mysl Zoisitovi stejně jako on ji otevřel jemu. Věštec mu dodal svou vizi, Zoisite, pán země, místa poznával a s doplněním kolik nepřátel kam přitáhne a kdy mu dodávalo určitou výhodu. Zoisite mu zase ukázal mapu s okamžitou situací. Nefrit se musí stočit víc na východ pokud se chce vyhnout dalšímu velkému voji nepřátelského vojska. Po celou cestu se Nefrite staral, aby byly dny slunné a noci bez mráčku. Jen občas když si to Zoisite přál tam nechal spadnout déšť aby jeho lesy měly co pít. Ale jeho moc byla omezená, nechtěl-li na sebe přitáhnout pozornost. I přes Zoisitovu ochranu a zaštítění. Trvalo to sotva několik sekund a kontakt byl přerušen. Další termín kontaktu určen. Nemohli riskovat, že nepřátelé je ohrozí ještě na telepatické úrovni. Nefrite smočil rty ve víně, chvilku drahocenný doušek převaloval na jazyku než ho polkl. Schoval vak a zašel zatřást ramenem pobočníkovi, aby vzbudil ostatní. Přivítaly ho černé oči, které se na něj dívaly. Nemusel ho budit, byl vzhůru. Zase tu byl ten nepříjemný pocit. Zahnal ho. Toho muže znal a věřil mu. Nebyl důvod o něm pochybovat. Probuď ostatní, řekl mu tiše. V poslední době a blízko nepřátel se veškerá konverzace odehrávala téměř šeptem. V tom se jeho pobočník nadzvedl a žhavými rty ho políbil na ústa. A odtáhl se dřív než mohl Nefrit jakkoli zareagovat. Ukradl si polibek. Nefrite se na něj upřeně díval, on sklonil hlavu a zamumlal nějakou omluvu. Pak se zvedl a šel splnit rozkaz. Nefrit potřásl hlavou. V jeho armádě nepanovala přísná kázeň, kromě toho viděl tyto muže více jako rodinu. I když by je neváhal poslat na smrt, pro správnou věc. A oni by šli. Spal s nimi a někteří možná chtěli víc. Odešel se postarat o koně před dlouhým dnem skrývání a opatrného, ale rychlého postupu.

*Saturday, May 22, 2004@12:54 a.m.*

Měl pocit, že už jen pouhou svou přítomností znesvěcuje pracovnu svého pána.Studené místo utopené v šeru, strohé a nevlídné a on v něm utopený mezi vládními dokumenty, které mu dokazovaly čím se stal, moc třetího tennou byla v jeho rukou. Oslovovali ho stále pane sekretáři, ale v tónu hlasu se něco změnilo, místo pouhého pane sekretáři to znělo Jadeite-sama. Pán udělal krok o kterém předem věděl, že bude nešťastný a přesto šel aniž by zaváhal. On ho políbil, naposledy se podíval do modromodrých očí a věděl, že ponese své břímě vlády se ctí, poddaní nepoznají změnu, stroj byrokracie se nezadrhne a život půjde dál ve stejném rytmu.Spolupracuj s prvním tennou, ale nesluž mu. Má země musí přežít, obchod musí plynout.Válka, ať zuří na vzdálených polích kdesi ne konci světa, kde se rozprostírají jen hluboké lesy a divoká zvířata patřící Zoisitovi, další boje neméně krvavé se budou odehrávat přímo tady v palácovém komplexu. Braň své lidi, ale obětuj je, když bude třeba svést Kunzitovu pozornost na jiný cíl. První z nás ví, že poslušnost a daně dělají dobrého poddaného, bude z nás těžit, ale jen tolik kolik mu dovolíme svou obratností. Přežít, můj sekretáři, přežití je tvůj úkol.Obětuj pro něj vše co musíš.Pánova slova jej povznesla k výšinám, nebylo už nic co by chtěl, jeho vůle byla s ním.
Jadeite-sama byl pryč, rozplynul se jako před ním tisíce, zmizel takovým způsobem, jakým nechával zmizet jiné, rychle zatčení, žádní svědci, žádný soud a žádný označený hrob. Byl v tom náznak spravedlivosti za všechno, co spáchal ve svých politických machinacích? Tyranie se nesmí změnit v brutalitu. Lidé a youmy jsou jako stádo ovcí, musíš jim opatřit pastvinou se šťavnatou travou obklopenou ohradou, mít hůl a pastýřského psa, tvé nástroje moci.Vlnu z nich stříháš, ale nikdy ji nedřeš i s kůží.Vzpurné kusy odvedeš za tmy, aby jen ostatní ovce tušily, ale nevěděly co se děje. Vadný kus utratíš bez milosti.Tvé ovce musí mít strach, ale zároveň tě milovat, tak že neváhají zradit své bližní.Poslušnost a kontrola tvého stáda, ti zaručí krásnou vlnu a o to kráčí můj sekretáři.Neuvažoval o morálnosti takového prohlášení, to co Jadeite-sama řekl mělo svou logiku a bylo zákonem o kterém se nepochybovalo. Věděl, že pán je dobrý pastýř a tak on musí být dobrým ovčáckým psem. Pes, nazývali ho tak nepřátele státu. Smál se jim, protože věděl, že mají ve své nevědomé zášti pravdu, byl psem s pečlivě šlechtěného rodu. Stejně jako řada jeho předchůdců. Sekretáři lorda Jadeita, pečlivě vybíráni z jednoho rodu už od počátků Negaverze, cvičeni a školeni pro službu pánovi s nevinou tváří a mozkem byrokrata. Byla v tom hluboká jistota, neochvějná povinnost mu určila ženu se, kterou se oženil a zplodil určený počet dětí. Hleděl na svého nejstaršího syna s pýchou, tolik mu připomínal jeho samotného, ale on nezopakuje chybu svého otce, neuvrhne sžíravou hanbu do jeho srdce a až přijde jeho čas předá mu své místo se ctí. Pamatoval si na den, kdy zmizel jeho otec a on převzal jeho místo, tenkrát noc před tím spolu rozmlouvali o povinnosti a cti, které se dostává jejich rodu. Jeho otec mluvil o proklatém břemenu a tíze dusící všechno lidské v nich, povídal mu o svých pochybách a strachu, říkal mu o ztracené víře ve spravedlnost. Jsme jen psi, nic jiného než psi, můj synu. Žereme z ruky a nestaráme se, že rozkazy které plníme jsou příčinou mnohého utrpení nevinných. Připadalo mu to osudové, jeho otec označení pes, chápal jako hanbu, ale on, jeho syn viděl ve slovu pes čest. Ráno udělal co musel, napsal podrobné hlášení a této rozmluvě a zažádal o audienci u lorda Jadeita, jejich vládce musel vědět, že jeho sekretář už není spolehlivý. Stál uprostřed pracovny a neodvažoval se podívat na svého pána čtoucího jeho hlášení, splnil svou povinnost, také poprvé pohlédl do blankytně modrých očí bez panenek. Tehdy pochopil, jak věci fungují, když se pak ocitnul v kobkách hluboko pod zemí a pozoroval zmučené tělo svého otce natažené na skřipci došla mu slova jeho pána, zrada bude odhalena ještě dříve, než dostane svou formu. Necítil nic, věděl, že by měl, ale jeho srdce bylo prázdné a to i tehdy, když se setkal pohled otce a syna, nechápal proč je v očích jeho otce tolik smutku.Matka se ho pak ptala, proč otec nepřišel po práci domů, zda-li neposlal po někom vzkaz, nepromluvil na ní několik dnů, pak jí u snídaně chladně oznámil ,že se stal novým sekretářem lorda Jadieta. Tehdy ho poprvé a naposledy v životě uhodila, její drobná dlaň dopadla na jeho tvář. On věděl, že tušila pravdu. Odjela ještě ten den, nemělo smysl jí zdržovat Stal se sekretářem a tím zároveň i hlavou rodu. Byl na vrcholu a zbýval mu jen pád do propasti, měl své rozkazy.Plnil je.
Sebral rudé desky a naskládal do nich vše potřebné pro půlnoční zasedání královské rady. Mrtvým sluší noc, pomyslel si a otřásl se.Lord Kunzite si vymínil noční hodiny a při pohledu na něj bylo patrné proč. Kráčející kostra pokrytá zaschlou hnědou kůží s těmi nádhernými bílými vlasy působila vulgárně v skvostných šatech z drahocenných látek. Marnivost s jakou se Kunzite oblékal a obklopoval luxusem, byla pro něj šokující, znal ledového krále a jeho pohrdání vším co nebyla uniforma, strohého ve všem.Kde se v něm zrodilo něco takového? Ošklivost těla měla nahradit krása okolí, či ztráta jeho nejkrásnějšího šperku vnesla prázdnotu do jeho hradu a on ji vyplňoval? Snad. Sekretář zaklapl desky a vydal se k teleportačnímu kruhu o tři patra výš. Stoupl si do něj a v okamžiku se ocitl před dveřmi zasedací místnosti v obdobném. Dveřník před ním otevřel a on vešel do místnosti. Usadil se na místo lorda Jadeita,sotva to udělal objevil se předním v modrém záblesku teleportu lord Kunzite.Zachvěl se, když uviděl čím si pohrává v ruce se které zbyly už jen kosti, kůži něco čistě strhlo od zápěstí dolů. Byly to dva skoro kulaté předměty, vlhké a bílé. Lord Kunzite je nechal skutálet do místa, které bývalo dlaní, aby si je mohl prohlednout. Poznal je okamžitě.

JADEITE-SAMA!!! Vykřikl do ticha, jen jednou a v tom výkřiku byl všechen jeho žal. Pán byl mrtvým a on seděl za stolem s jeho vrahem. Vlna vzteku ho na chvíli oslepila, než racionální část jeho mysli opět převzala kontrolu. Prudce oddychoval a zíral na oči před sebou.

*Tuesday, April 27, 2004@02:19 p.m.*

Využívali jsme rychle mizícího světla dne k co nejrychlejšímu přesunu. Jet v noci by bylo zbytečně riskantní. Velitel to věděl, ačkoli se snažil nedát nic najevo, my, kteří jsme ho znali lépe než sami sebe, jsme věděli. Hnal ho strach o jeho milence a rychlost jeho koně mu byla málo. Nejraději by se za ním rozletěl jako šíp a nezastavil, dokud by nedorazil k cíli. Hnal svého hřebce v čele, viděl jsem, že by ho nejradši pobídl patami k trysku, ale držel se a udržoval jen takové tempo, které nevyčerpávalo koně ani muže, měli jsme před sebou dlouhou cestu. Sledoval jsem ho a mé srdce začalo bušit silněji, když nás zkontroloval pohledem přes rameno. Jeho pohled na okamžik ulpěl na mě, nebo se mi to možná zdálo, ale jeho sveřepý výraz jakoby se na moment rozjasnil, paprsek zazářil zataženou oblohou. Ale pak se jeho hlava opět otočila a modré oči barvy noční oblohy začaly sledovat cestu před sebou. Měl bych dávat pozor na cestu kolem a ne zírat na velitele, okřikl jsem se v duchu. Chvíli jsem to vydržel, ale pak si mé oči opět našly cestu k veliteli. Co se mu asi honí hlavou? Tenhle muž byl stvořen pro to, aby byl milován a obdivován, většinou jsem ho vídal v uniformě, nyní po dlouhé době opět v brnění. Ale vypadal by skvěle i v hadrech. Nebo nahý. Vyschlo mi v krku při té představě a krev se nahrnula do slabin. Vzpomněl jsem si na jeho ruce na mém těle a jeho hlas, jeho úd ve mně, byl jsem rád, že se zrovna teď neotočil, nevěděl jsem jistě, jestli bych dokázal udržet masku s výrazem neprozrazujícímu emoce. Jistě by mě prozradily alespoň oči. Ty oči, které jsem od něj odtrhával velmi nerad.

Poposedl jsem v sedle, při té příležitosti se ozvala rána na stehně. Nic co by mě muselo znepokojovat, ale stejně to byla hloupost. Staral jsem se zrovna o jednoho z těch vyšších nemrtvých, co udržovali tu hnusnou chásku v poslušnosti. Podařilo se mi ho shodit ze sedla té ještěří potvory, na které jel. Ďábelsky rychlé, velké zuby, drápy jako meče a ještě s postrojem pobitým ostrými hřeby. Ten nemrtvý byl zraněný, tedy, usekl jsem mu paži. Ale ta potvora co na ní jel se stále ještě oháněla po mě a mém koni. S tou jsem se vypořádal o okamžik později, ale když jsem se otáčel zpět, abych zbavil utrpení i jeho jezdce, ten se vztyčil přímo pod mým koněm a zaryl mi zuby do stehna a drápy se zachytil koni na hrdle. Odkopl jsem ho a uťal mu hlavu. Změnil se v prach. Oddechl jsem si. Rychlým pohledem jsem zkontroloval koně, nic se mu nestalo, drápy se svezly po postroji. Noha na tom byla o něco hůř, ale nic, co by mě zatěžovalo. Odrazil jsem ránu a další hlava letěla k zemi. Vztyčil jsem se v sedle a zahlédl velitele. Protloukal se právě směrem k cizímu mágovi. Popohnal jsem koně a vyrazil mu na pomoc.

Zatřásl jsem hlavou, abych z ní vyhnal dotěrné vzpomínky. Velitel vypadal úchvatně i v bitevní vřavě potřísněn krví. Dokázal nás strhnout a udělal z nás ty to čím jsme. Naše mise se mohla zdát sebevražedná, ale jestli existovala cesta ven, věděl jsem, že on ji najde. A i kdyby ne, neváhal bych ani okamžik zemřít pro něj, nebo po jeho boku. Byla by to ta nejlepší smrt jakou si dokáži představit. A věděl jsem, že ostatní jsou na tom stejně. Až do toho posledního vojáčka. Ale i ten poslední nováček z naší malé armády by strčil do kapsy každého jiného a deset dalších k tomu. V případě pěchoty jakékoli množství nepřátel. Ostatně to bylo vidět. Měli jsme malé ztráty ať už proti nám stála jakákoli přesila. Věděli jsme, že jednou padneme do posledního, ale před tím vezmeme s sebou všechny koho dokážeme a jistě jich nebude málo.

Až když se na krajinu snášela tma, přikázal velitel zastavit. Zajeli jsme do mladého lesíka, od té doby co jsme se zdržovali na území lorda Zoisita jsem ty jeho lesy začal mít skutečně rád. Byly vždy na tom správném místě aby zhoršili postup k srdci jeho území, ale zároveň když se člověk díval z té správné strany našel cestu ven velmi snadno, skryté místo na táboření, jako by to nebyl les ale velmi promyšleně uspořádaný labyrint. Znesnadňoval cestu jedněm a usnadňoval druhým. Tábořili jsme bez ohně. Velitel a my ostatní, uzavírajíce kruh, jen hlídky byly bdělé, zdálo se. Velitel nemluvil, sedl si na padlý kmen a mlčel, pozorujíce noční nebe. Třpytily se na něm hvězdy, ty jsme zahlédli i mezi stromy, které nás téměř dokonale kryly. Ptal se sám sebe co se v nich skrývá za tajemství a co by musel udělat aby je odhalil? Kolem půlnoci na mě přišla hlídka. A velitel stále seděl nehybně na kmeni, zády opřený o další kmen a hleděl do nebes, jen jeho oči se třpytily podobně jako hvězdy. Vyšel měsíc, neslyšel jsem nic, jen kdesi v dálce dunění bubnů, jak kolem nás procházelo nepřátelské vojsko. Tomu jsme se vyhýbali a snažili se ho objet. Po pár hodinách mě vystřídali a já se vracel na své místo, sotva jsem vkročil do tábora upoutal mě pohyb. Velitel na mě kývl, vlastně se poprvé od té doby co jsme se utábořili pohnul, kromě očí, které bloudily po obloze. Nebýt těch očí, myslel bych si, že je ve svém věšteckém tranzu, ale ne. Zastavil jsem se před ním a poklekl, když mi dal souhlas.

Zoisite něco udělal s lesem, ale nám nechal cestu otevřenou. Temní páni a jejich služebníci natahují spáry po jeho hrdle a on je příliš slabý, aby jim dlouho mohl uhýbat a zadržovat je. Musíme se proplížit do srdce nepřítele a dostat odtamtud Jadeita, jen s ním máme šanci je zničit, pak už se nebudeme muset skrývat.

Při jméně jeho milence se mu hlas nepatrně zachvěl, neznat ho tak dobře, nepředvídat jeho myšlenky a nebýt mu tak blízko, nevšiml bych si toho. Na krku měl stále ten šál, vypadalo to zvláštně a když k němu vztáhl bezmyšlenkovitě ruku pochopil jsem, že je to právě šál lorda Jadeita, muže, který jediný dokázal mého pána zaujmout natolik, aby se kvůli němu vehnal do nebezpečí rovného jisté sebevraždě. Přinutil jsem se nezatnout pěsti, nezměnit výraz, jak rád bych to byl já, koho by takto miloval. Díval jsem se na zem, v temnotě noci jsem viděl jen více či méně šedé šmouhy, obrysy jsem víc tušil než viděl. Překvapil mě dotyk na tváři, zděšeně jsem vzhlédl, velitel se pohnul tak tiše, jako duch, ale můj výkřik byl udušen ne smrtelnou ránou z rukou nepřítele jak bych čekal, ale žádostivým polibkem, jeho ruce se vydaly po přezkách mé zbroje. Neuvěřitelně rychle ji ze mě sundal, najednou jsem před ním klečel nahý, obvaz na noze byl jediný kus látky, který na mně zbyl. Vše se odehrávalo v naprosté tichosti, svíral jsem pevně rty abych nesténal když mě přetočil na všechny čtyři, jednou rukou laskal můj penis a jazykem se dobýval do mého těla. Slast ně přiháněla k šílenství, konečně do mě vnikl, jeho zbroj mě drápala do pozadí, ale i přesto nebo právě proto se přese mně počaly přelévat nádherné vlny, zavřel jsem oči a soustředil se jen na dotyk, když přišel vrchol svět se rozprskl v jedné jediné spršce, prohnul jsem se v křeči ale a cítil, jak jeho sémě naplňuje mé nitro. Spíš tušil jsem než slyšel jak zašeptal jméno svého milence, ale nebylo to jméno mé. Rozloučil se se mnou dlouhým polibkem, pomohl mi do zbroje a po několika doušcích z vždy přítomného vaku s vínem se zabalil do deky a ulehl. Já vedle něj a na několik hodin zavřel oči. Probudila mě ruka, která mi zatřásla ramenem. Byla velitelova a jeho silueta se rýsovala proti blednoucí obloze. Byl čas se vydat na další cestu. Rychlá snídaně, postarat se o koně, o zbroj, všechno jsem prováděl rutinně, s naučenou přesností, ale mé myšlenky se zabývali něčím jiným. Když se paprsky slunce dotkly horních větví nasedli jsme na koně a rozjeli se po klikatých stezkách za svým cílem.

*Monday, April 12, 2004@11:54 p.m.*

Vlhký dračí jazyk na obličeji ho upozornil, že se opět nachází ve svém těle. Chvíli si zvykal na omezení, které fyzické tělo přinášelo a na jeho vjemy. Tráva se mu obtáčela kolem prstů a ostré lístky nechávaly drobné rychle se hojící ranky na jeho kůži. Mezitím, co jeho mysl bojovala, okolní rostliny se k němu přivinuly. Otevřel oči, světlo pronikající listy stromů vykreslovalo na dračí kůži fantastické obrazce. Drak se dál mazlil se svým pánem.

Nefrit se vydal naproti Kunzitovi. Skrýval jsem jej dokud jsem na to měl sílu, ale vstoupil na území ovládané Kunzitovou magii, teď už záleží jen na něm jak dlouho zůstane skryt a jestli dosáhne svého cíle. Kunzit si ze svých mágu udělal loutky, stejně jako z Jadeita. Nedokázal jsem si představit, že bude až tak krutý, že zajde až tak daleko, aby....

Na chvíli se odmlčel, když byl na bojišti viděl Jadeitovy ruce a cítil sílu, která z nich proudila. Stříbřité nitky magie, do kterých se téměř zamotal a nechal polapit, teď ale byly zpřetrhány. V Kunzitově pavučině bylá díra, kterou pavouk musel vyspravit. Ale co to znamenalo? Jen zdržení, Kunzite-sama měl neomezené zdroje. Mrtvých bylo vždy více než živých a i každé drobné Zoisitovo vítězství posilovalo Kunzitovy řady, protože žádné vítězství nebylo beze ztrát.

Nemusím být věštec, abych věděl, jak to skončí, navíc když jsem teď pustil z rukou svůj největší trumf. Kdybych znal budoucnost, byly by mé síly větší než Kunzitovy. Ale Nefrit bez Jadeita věští jen z donucení, Jadeit byl pro něj ta hybná síla, která by ho dokázala směrovat, kam potřebuji. Byl jsem v pokušení, udělat to stejné jako Kunzit. Amulety, které by mi umožnily vidět budoucnost. Vojevůdci v čele armád, kteří vidí budoucnost, by byli neporazitelní. Občas mě děsí jak podobně s Kunzitem uvažujeme a jediný rozdíl mezi námi je, že on své myšlenky uskutečňuje. Možná bude stejná loutka i Nefrita, pokud se nechá chytit. Není nic, co by Kunzitovi zabránilo udělat s námi se všemi to, co udělal s Jadeitem. Jeden tennou, který by ovládal schopnosti nás všech, pochybuji, že něco takového by královna byla schopna kontrolovat. Pochybuji, že je schopna Kunzita kontrolovat i teď, slouží jí, protože je to jeho vůle.

Drak se mu otřel o tvář, jako by mu připomínal Kunzitovy doteky. Znovu si ve své mysli vyvolal štíhlé prsty, které si pohrávaly s jeho tělem. Rostliny obtáčející se kolem jeho těla, následovaly jeho myšlenky, stonky mu rozhrnovaly košili a ostré hrany listů nechávaly stopy na kůži. Silnější šlahoun se mu obtočil pevně kolem těla, síla stisku ho dusila a rostlina ho stáhla k zemi. Hruď ho bolela jak se jeho plíce zoufale snažily nadechnout a před očima se mu dělaly mžitky. Donutil se ovládnout a nenechal rostlinu pokračovat, na jasný příkaz se stáhla. Zhluboka se nadechl. Dal drakovi lehký polibek na čenich a poslal ho od sebe dál. Než opět předstoupí před své muže, musel jim dokázat, že je jim stejně oddaný jako oni jemu. Vytáhl nůž, těšil se na fyzickou bolest jako na vítanou změnu, která jeho mysl osvobodí od soukromých myšlenek na Kunzita, kam stálé zabíhala. Ostří se dotklo jeho hladké kůže. Kapky krve dopadající na zelené listy začaly probouzet les k životu.

Větve stromů začaly výhružně šumět, i když bylo naprosté bezvětří. Malé stromky se samy vytrhly s měkké lesní půdy a shromažďovaly se do skupin, aby čekaly na svou oběť. Staleté stromy se kývaly, jak vytahovaly své kořeny a kladly je jako pasti na pěšiny a lesní cesty. Praskání dřeva narušovalo běžné zvuky lesa. Zoisit nevěděl o Kunzitově armádě, které překročila jeho hranice. Ale burcoval les, aby zastavil jakéhokoli nepřítele na tak dlouho, jak je to bude možné. Rozlehlé lesy, které pěstoval a chránil podél svých hranic a na strategických místech, měly i jiný účel než aby z nich mohl čerpat svou sílu. Byli to spící vojáci, kteří čekali na probuzení svým pánem v ten pravý čas. Zoisit do nich vlil veškerou bolest a zoufalství, které cítil z požárů založených Kunzitem. Les zuřil a hladově vyhlížel svou oběť, připraven zabíjet, dokud nebude zničen do poslední třísky.

Když skončil očistil čepel od krve, naskočil na draka a nechal se vynést k obloze. Teď už nebylo ani pro něj v lese bezpečno. Nechal se donést na nádvoří své hlavní pevnosti.

Zvítězili jsme. Ještě teď stoupá k nebi dým z mrtvých, kteří se vrací tam kam patří. Do svého hrobu. Oheň je zbavil temné nadvlády, která nenechala jejich duše v klidu. Den je váš čas, veďte své muže ať spálí naše nepřátele, a až zapadne slunce, vaše pochodně udělají v noci den a budete pokračovat ve svém díle.

Drak mu dodával majestátního vzezření a nutil ostatní k němu zvednout zrak, to vše dodávalo sílu jeho slovům. V očích i těch největší bývalých pochybovačů viděl bezmeznou oddanost a úctu. Jeho demonstrace odhodlání tedy zapůsobila. Seskočil z draka a prošel mezi svými muži do pevnosti, nespěchal, aby si ho každý mohl řádně prohlédnout a podat zprávu dál. Takovéto zprávy se roznášely jako blesk.

Ve svých místnostech přešel k zrcadlu. Někteří si mysleli, že zůstal Kunzitovým psem, kterého si Kunzit držel kvůli pěknému vzhledu. Neuvědomovali si to, ale pochybnost v nich byla a mohla kdykoli přerůst v nebezpečný odpor. Učinil těmto domněnkám ráznou přítrž. Zničil to, co na něm malověrní považovali za slabost.
Pohladil svůj obraz v zrcadle, prsty se mu při tom chvěly potlačovaným vzrušením z bolesti, kterou si způsobil. Po obou stranách jeho tváře se táhly rány, které čistě rozsekly kůži a hyzdily jeho vzhled. Usmál se na svůj obraz a zvědavýma očima se chvíli zkoumal dokud jeho dech zrcadlo nezamlžil. Na ruce se mu objevily dva drobné zlaté kroužky a jehla. Rychlými pohyby si tváře probodl a kroužky zasadil na svá místa, tak, že jeho rozřezané tváře spojovaly. Usmál se na svůj obraz, vždy se na sebe rád díval a to se nezměnilo. Na jeho oblečení se začaly objevovat tmavé skvrny jak krev z jeho dalších zranění, které si způsobil prosakovala látkou. Neukázal svým vojákům všechny rány na těle, které si sám zasadil.

*Friday, April 2, 2004@11:26 p.m.*

Jsem to já, stále já...aspoň si to ještě myslím...začínám se ztrácet v chladu, samotě a bolesti. Pravidelný dech je první krok ke zklidnění mysli. Stačí si předstírat, že vše kolem mě je jen iluze, která brzy pomine. Není třeba se ničeho bát, vždyť jsem to já, kdo iluze tvoří. Světy a emoce utkané z mé mysli, lživé a neskutečné, jako všechno kolem. Kunzite-sama mi dal jen možnost rozvinout mou představivost a já to udělal, lžu sám sobě, abych přežil. Nemám nic než své lži, neměl jsem, nemám, ani nebudu mít víc než to. Můj život nemá žádnou cenu, protože to co jsem, je míň než nic. Nemám právo na lásku, kdo by mě také miloval takového, jakým jsem? Nikdo! Jediný muž, kterému jsem stál za pohled miluje jen obraz, který mu předkládám, pro něj musím být dokonalý, pokorný, vždy připravený se postarat o jeho potřeby a nikdy si nestěžovat na svůj úděl. Nemám na to právo, mám jen povinnosti. Můj život jsou pravidla, nic než příkazy a zákazy, které mi říkají:

To musíš a to nesmíš, jinak jsi ztracený a svět tě zatratí, tak tebou jen pohrdá. Jsi muž, ale chováš se jako žena.Toužíš po muži a v posteli se pro něj stáváš ženou.Ty dobře víš, že ženami muži pohrdají, pokud tyto ženy nejsou zrovna královny. Nejsi královna, nejsi ani žena, ženy mají aspoň naplnění v dětech, jsi míň než ony, protože ty nemáš žádný účel, nemůžeš dát to, co dávají ony, jsi jen jejich náhražka v Nefritově posteli. Myslíš si, že tě muž, který s tebou spí, miluje pro tvou inteligenci a preciznost? Hlupáku o to mu nejde, jsi úzký a v posteli přítulný, ale projevíš-li moc velkou radost nad tím, že se tě dotýká, bude tě mít za děvku a vyhodí tě, o děvky nikdo nestojí. Budeš-li moc cudný vyhodí tě, protože ho budeš nudit. Potlač svou touhu, potlač svůj stud, dělej jen to, co se od tebe očekává, protože jedině tak budeš mít jeho pozornost a snad i iluzi, že tě miluje. Celou dobu si uvědomuj, že on chce ženu a ne muže, jsi jen náhražka za něco co teď nemá. Opustí tě, jakmile si najde tu, která mu bude vyhovovat. Tebe odkopne. Měl bys být vděčný, když ho pokaždé z tebe vytáhne, že má ještě zájem, že jsi pro něj užitečný na zahřátí postele. Nereptej, pokud ho uvidíš v objetí ženských paží, žárlivost je hnusná a dělá z tebe ještě mrzčího tvora než jsi. Nikdo nestojí o to co si myslíš, proč by se měl někdo starat co cítíš? Nemáš právo být majetnický, stůj v koutě a modli se, aby si tě někdy ještě všimnul. Jediné co můžeš, je zabít tu, která má jeho pozornost, musíš být opatrný, protože kdyby tě někdo odhalil, ztratil by jsi i to málo co máš, iluzi, že tě miluje stejně, jako ty jeho. Pamatuješ si, že už to udělal, ty jsi spáchal ohavný zločin, abys ho získal zpátky. Zmanipuloval jsi jeho mysl a trnul jsi, že si vzpomene, vzpomněl jsi a nestál jsi mu ani za to, aby tě okamžitě zabil, ty ho stále miluješ a on tě nenávidí. Uchystal ti mnoho bolesti, ale ty víš, že na to má právo.
Nefrit si k tobě lehne do postele nad ránem opilý a smrdící ženou, buď šťastný, že se k tobě vrátil. Postarej se o jeho pohodlí a doufej, že tě nezmlátí jen pro, že se mu chce, ty ho provokuješ svou pokorou, dobře víš, že kdybys mu cokoliv vyčítal, dopadl by jsi mnohem hůř. Ráno se zvedne a odejde, aniž by s tebou promluvil. Buď mu vděčný za to, že ti nevěnoval pozornost, zmlácený a znásilněný muž by se mu zošklivil. Dělej za něj veškerou jeho práci, Nefrit nesmí mít starosti, protože starosti patří jen takovým jako jsi ty. Myslíš si, že tě Nefrit bude mít víc rád, když vidí, jak se pro něj napínáš své síly do krajnosti, nespíš, nejíš a neodpočíváš jen proto, abys stihl všechnu práci, která je na tebe naložena a ještě býl dobrý milenec? Je spokojený, to ano, má čas na pití a ženy, ale ty jsi jen na okraji jeho zájmu, zmlátí tě pokud polevíš a ukážeš, že díky své lenosti nezvládáš tu horu úkolů, nepřej si vědět, co ti udělá pokud vystoupíš za stínů a začneš se míchat do jeho milostných pletek. Žil jsi ve strachu, že tě opustí. Udělal to. Jsi sám, umřeš sám, ale to přece pro tebe není nic nového? Celý život jsi byl osamělý zoufalec toužící po troše pozornosti a lásky. Nestál jsi nikomu za povšimnutí a tak jsi se zamiloval to muže, který ti z rozmaru věnoval trochu pozornosti.
Máš jen jednu cestu, musíš být dokonalý ve všem co děláš, schovej se do své práce a služ svému pánovi, ať je jakýkoliv, čekáš za to odměnu? Nenech se vysmát, máš práci, máš určené místo, buď rád, že někdo tě na něco potřebuje. Musíš být v tom co děláš bezchybný, protože každá chyba, kterou uděláš, tě může připravit o život. Ponoř se do své práce a nemysli si, že tě za to někdo bude chválit. Proč? Nestojíš za pochvalu, jen za trest. Radost je něco co náleží jiným, než tobě. Jsi jen měšťan, kterého vybrali na místo, které mu nepřísluší, princ i jeho dvůr tebou opovrhovali, stejně jako tvá rodina. Negaverze je stejná, královna by tě už dávno zabila, nebýt té trošky tvé užitečnosti. Tvou povinností bylo, je a bude se obětovat, ale nečekej žádný vděk, tví bližní nebudou nadšeni z toho co pro ně děláš, jen budou cítit menší hanbu v tvé přítomnosti. Proklínej před zrcadlem jak vypadáš, proklínej to, protože to, že z tebe příroda udělala krásného muže svádí ostatní k tomu aby tě chtěli, děláš je hříšnými a přinášíš jim jen nepříjemnosti. Tvůj otec ti to vtloukal každý večer do těla, jaká jsi odpornost vzbuzující chtíč. Ty víš, že tvůj život by byl ještě horší, kdyby tvé tělo bylo škaredé. Tak jen se s tebou dělo, děje a bude dít to, že někdo projeví na kratičký okamžik zájem, budeš mít pocit, že máš nějakou cenu, iluzi lásky, jakmile s tebou skončí budeš nečistý. Nic tě neočistí od hříchu, který na tobě lpí. Jsi zklamání pro všechny, dobře si to uvědomuj jak jsi vulgární a odporný. Nesmíš na sobě dát nic znát, musíš dál plnit své povinnosti a spolknout to, že se k tobě chovají mrzce. Zapomeň na útěchu, kterou hledáš v tom jak jsi dokonalý ve své práci, nikdo to nahlas neocení, tvé okolí si může myslet, jak moc jsi dobrý, ale přesto tě poníží při první vhodné příležitosti. Neztěžuj si na nic, raději se zabij a zachovej si aspoň nějakou čest. Dobře víš, že sáhnout si na život nemůžeš, není tvůj. Patří královně a ta tě nenechá uniknout z toho pekla ve kterém živoříš.

Udělal jsem to co jsem musel. Nemohl jsem se postavit proti muži, kterého miluji a zároveň jsem se nemohl postavit proti své paní. Odmítl jsem bojovat a vím, že mi to přinese opovržení, ale bude to jen malá cena za to, že Nefrit bude v pořádku a konečně se zbaví zátěže, kterou pro něj musím představovat. Smrt by byla odměna, kdyby nebyl důležitý pro ostatní tennou můj život. Zemřu-li, zklamu.

Ležel bez hnutí na vlhké podlaze, pohnul se teprve, až se ho dotkly teplé youmí ruce. Dal jí najevo,že ještě žije. Dala mu napít a pak začala psát na jeho kůži vše co si myslela, že by ho mohlo zajímat. Cítil jak se třese, měla strach o svůj život, pomyslel si, když se ho dotýkaly její prsty. Zarazila se uprostřed věty a on ucítil jak na jeho tvář dopadly teplé kapky. Plakala? Proč? Odpověděla mu a písmena, která napsala ho pálila jako cejch. Bylo to: Miluji vás, Jadeite-sama. Políbila ho na rozpraskané rty, cítil její hebký jazyk jak se mezi ně prodral do jeho zoufale prázdných úst. Neudělal nic, nemělo by smysl se nějak bránit, vlastně ani neměl čím. Ležel a nechal ji se ho dotýkat, celou dobu nechápal proč to dělá, vždyť na něj musel být strašný pohled po tom co s ním provedl Kunzite, ale jí to nevadilo milovat se s ním tak, jak to jeho stav dovoloval. Zvedal se mu žaludek pod těmi dotyky, cítil jen hnus a hanbu, kde ona rozkoš a lásku. Zabije ji, jestli to přežije, ale teď ji nechá mít tu trošku iluze lásky, protože pak bude ochotnější a sdílnější. Byla to hloupá žena, která se snažila ho zaujmout a vycítila svou šanci. Pohnul se tak, aby to vypadalo, že se mu to líbí, při tom se snažil nemyslet na to, jak moc jsou si s Tetis podobní.

*Saturday, March 6, 2004@06:37 p.m.*

Kunzite-sama kráčel chodbou svého paláce,jeho kroky se rozléhaly v majestátním tichu křížové klenby. Kovové pouzdro v jeho rukávu mu kazilo linii jeho kimona, tentokrát měl na sobě slavnostní mužské kimono sladěné v zimní kombinaci barev. Dbal na eleganci svého oblečení stejně důsledně jako na politické čistky mezi svými odpůrci. Kůly rámovaly příjezdovou cestu k paláci v mnoha řadách, youmy, lidé a další bytosti, které obývaly Negaverzi tvořili jejich pochmurné obyvatele, tedy pokud ještě žili. Pach smrti pronikal všude. Kunzite mu ještě pomáhal úpravou počasí, dbal aby neustále těžké černé mraky pokrývaly oblohu a jemné mžení skrápělo zem. Dusno, horko a vlhko podporovalo hnilobu a naprosté bezvětří jí nechávalo viset v ovzduší, za branami palácového komplexu se počasí stávalo chladnějším až na čele jeho vojsk se proměnilo ve spalující mráz, který pronikal do nitra všeho živého co se postavilo na odpor této valící se síle. Pousmál se na vzpomínkou na audienci u Beryl, trůní sál byl plný mis na kterých se pálily vonné esence, aby jejích kouř přerazil hnilobný puch. On sám necítil nic, ale podle zoufalých tváří dvořanů usuzoval, že zcela nesplňují svůj účel. Královna vyjádřila svou nelibost, ale nenařídila mu nic, dobře věděla, že by neposlechl. Vztah mezi nimi byl den co den napjatější, síly se vyrovnaly. Uvědomil si, že tam byl velmi blízko k tomu, aby podříznul její bělostný krk a skropil její krví stupně k trůnu. Stal by se jediným vládcem temného království, nic a nikdo by ho už nezastavil.Královna Metalie se zdála lhostejná k dění kolem sebe, jediné co jí zajímalo byla energie, kterou jí poskytoval z popravených.
Dveře na konci chodby se rozevřely a modrá záře prosvětlila chodbu, jeho služebníci na něj čekali.Dvě řady klečících mágu tvořili dlouhý špalír k jeho trůnu. Prošel jím, aniž by jim věnoval pozornost, když došel ke kamennému stolci otočil se. Temně modré pláště se kolem jeho služebníku rozevíraly jako netopýří křídla. Živí a nemrtví po spolu měli skloněné hlavy před jeho mocí , v hloubi jejich duší byl strach a nenávist ke jejich tennou spojený s vědomím, že jsou jen prachem ve větru jeho vůle.

Nastal čas soumraku staré Negaverze. Mé děti, vy nesete temnotu ve svém srdci, která pohltí vše živé co se postavilo na odpor mé vůli. Co se nepodvolí stát se otroky za života stanou se jimi po smrti! Já vládnu a vy ponesete mou moc ve svých tělech a rozprostřete ji všude! Jste černým srdcem mých vojsk, morem, mrazem a zkázou starého světa. Vítězte, mé děti a budete odměněny! Vybral jsem z vašeho středu několik, kteří dostanou do svých rukou mocný artefakt, jehož prostřednictvím se znásobí síla a umožní mrtvým povstat a živým vleje do srdce hrůzu, která zlomí všechen odpor! Schopnost tvořit vlákna iluzí a klamu otevře další cesty ke zkáze! Ty! Ty! ….

Jeho řeč byla jako burácení orkánu, postavy v pláštích se nepohnuly, poslouchaly a brzy jejich dlaně, pařáty kosti začaly bušit do mramorové podlahy, jak se jich zmocňovala bojechtivost,když se ozvalo první „ty“ obrátily se páry očí a očních důlků u některých na tennou. Ty na které ukázal před něho přestoupili a poklekli.Byli vybraní stát se nástroji s drtivou silou. Jejich pocit výjimečnosti a nadřazenosti nad ostatními je povznášel, dobře si uvědomovali,že se tím stali i výzvou pro ostatní, kteří nebyli vybráni. Pokud poleví, či zklamou ostatní je rozsápají. Kunzite vytáhl kovovou krabičku ze svého rukávu, otevřel ji a sloupec bílého světla vyrazil ke stropu, v něm se rýsovaly skříňky různé velikosti.Snesly se do napřažených končetin, zaklapl krabičku zbývaly v ní ještě dvě krabičky, které hodlal využít později.

Jadeite vám dal část sebe, skrze části jeho těla bude k vám proudit má moc. Síla smrti a iluzí je na vaší straně! Ty, jemuž byly svěřeny bělostné ruce, krále iluzí na sebe strhneš pozornost nepřítele, tvé vojsko zaútočí podle plánu na hlavní cestu k Zoisitovým državám a ponese hlavní nápor na sobě, zatím co další skrytí v iluzích zatnou své pařáty na mnoha místech a roztrhají nepřítele na kusy! Uzavřou Zoisita v pasti, kterou jsi přijdu osobně vybrat! Jděte!

Strategické porady, taktické přesuny,výhry a prohry to vše bylo zahrnuto v jeho konečném plánu. Sloupce teleportů před ním přenášely jeho služebníky k jejich jednotkám. Zbývalo ještě něco.

Pane nemrtvých draků, zjev se přede mnou, tvůj mistr tě volá!

Světlo a energie teleportu byly obrovské stejně jako tělo, které sebou přinesly. Drak z kostí a cárů kůže se prohnul a zaryčel, síla hlasu utvářeného magii rozevlála jeho šaty. Mohutné tlapy zatínaly drápy do mramoru podlahy. Kunzite-sama, vaše vůle se stala mou vůlí.Draci jsou připraveni splnit váš rozkaz a vyhladit své živé bratry Zaduněly dračí slova. Pokýval hlavou a otevřel znovu svou krabičku, vytáhl s ní skříňku a otevřel ji. Uvnitř ležel vyříznutý jazyk na rudém sukně. Vzal ho a přistoupil k drakovi, pokynul mu, ať otevře tlamu. Položil ho mezi kostěné čelisti, zamumlal zaklínadlo a jazyk začal růst na dračí velikost, vrůstal do zbytků masa až nakonec vypadal, jako by drakovi patřil.

Tvůj hlas má sílu iluzí, umožní ti překonat magickou bariéru, oklamat kořist a zabíjet! Tví bratři nepoznají, že s tebou kráčí smrt jejich smrt a vzkříšení v mých službách. Vyhlaď živé a přiveď mi mrtvé!

Drak zmizel a Kunzite dosedl na svůj trůn. Zhmotnil na zemi mapu na které se pohybovaly figurky znázorňující jeho a nepřítelova vojska. Stěny zprůsvitněly obrazy vzdálených bojišť, figurky amuletů utvořily kruh kolem jeho trůnu a vyslaly k němu stříbrné drátky, chytnul je do prstů a boj vypukl. Vojsko s amuletem rukou vtrhlo do údolí a podle předpokladu oblehlo pevnost, čas běžel a Kunzite, kdyby se mohl usmívat nad výsledkem tak by se usmíval. Katapulty drtily hradby stejně jako beranidlo bránu, vítězství se zdálo na dosah.Cítil jak se Zoisitova pozornost upřela tím směrem a dala mu možnost plně rozvinout jeho plán. Znepokojovalo ho, že necítil Nephrita, ale proč by se měl starat o měch plný vína? Jasné vítězství se rýsovalo a v jednom okamžiku se rozplynulo.

NEPHRITE!

Zaječel vztekle a pak jen pozoroval jak jeho nemrtví jsou koseni meči Nephritovy jízdy. Došlo mu, že podcenil něco co neměl. Pevněji uchopil drát spojující ho s amuletem rukou a vnesl do svého mága novou sílu. Mlha udělala nové rekruty z mnoha Nephritových mužů, chvilku se zdálo, že pole je opět jeho, když v tom se do boje zapojila naplno nová síla. Zoisitova magie působila těžké škody, zatlačil by ji kdyby se plně soustředil a přerušil kontakt s ostatními svými jednotkami. Zarazil se, vztek který ho k tomu hnal by zničil jeho plán a roztříštil jeho koordinovaný útok. Jednou vyhranou bitvou by mohl prohrát válku. Amulet rukou posloužil svému účelu odlákal pozornost od ostatních, kteří prošli Zoisitovou barierou oslabenou tím jak se její majitel vyčerpával v bitvě. Kunzite se stáhl a nechal svého služebníka, ať si poradí jak umí. Zoufalý muž mentálně křičel o pomoc, žadonil o posilu, až mu došlo, že jeho osudem je být obětován. Další přemýšlení uťal Nephritův meč. Obraz bitvy se zachvěl, když se amuletu zmocnil Nephrite. Plameny pohltily skříňku a model amuletu explodoval, stříbrný drát švihl Kunzita do ruky a čistě mu strhl kůži s prstu na který byl přivázaný. První z tennou ztratil kontakt s bitevním polem.

*Monday, March 1, 2004@12:57 a.m.*

Dorazili na vrcholek kopce odkud spatřili bitevní pole. Pevnost stála v rozlehlém údolí tvaru přesýpacích hodin, v jeho nejužším místě. Uzavírala přístup na další území. Okolní kopce se na jednu stranu dále zvyšovaly a na druhé stála jako monument zasazený hluboko do země skalní stěna. Spolu tvořily neprostupnou hradbu. Jediný bezpečný průchod armády tvořila tato soutěska. Byla zaplněna nepřítelem.
Kdokoli se špetkou zdravého rozumu by jediným pohledem zjistil, že pevnost a její obránci mají namále. Katapulty, věže a beranidla stavbu značně poničila, bylo jen otázkou času než ji dobudou. Jak Nefrit studoval bojiště, objevil to, co před tím ve vizi nespatřil. Vše souhlasilo až na jedinou věc. Střed, srdce celé armády. Nacházela se tam nosítka, v nichž seděla podivná a ještě podivněji jeho magii cítícímu nosu páchnoucí postava. V rukou svírala poměrně velkou skřínku, jako poklad. Nefrit k ní nechal zaletět svou mysl. Narazil na štít, co jiného čekat od mága. Páchl magicky stejně jako Kunzite, snad jen méně intenzivně. A z té skřínky vyřazovalo něco, co si v první chvíli nechtěl připustit. Byla to Jadeitova aura. Neuvěřitelně slabá, ale byla tam. To znamenalo, že tam Jadeite žije. Nepřemýšlel nad tím co to mohlo znamenat. Jemu nadosah byl Jadeite. To bylo víc než v co mohl doufat.
Začaly se také projevovat první následky z věštění. Cítil neklid, touhu a potřeboval ho někde vybít. Čím byla věštba přesnější a náročnější, tím horší to bylo. Vytáhl meč hnal se v čele svých mužů z kopce přímo do boku nepřítele. Od okamžiku kdy se přehoupli přes vrchol kopce a vpadli nepříteli do boku uplynulo sotva několik úderů srdce. Od kopyt koní odletovaly drny a kamení, hradba pomalu se otáčejících mrtvých těl se blížila, puch tolika mrtvých těl a zlé magie byl odpudivý, ale to nebylo důležité. Důležité bylo ničit a zničit. Pobít je všechny. A dostat se k mágovi ve středu.
Nad sebou jako baldachýn cítil Zoisita. Byl zde a nehlasně, beze slov, jen vzájemným porozuměním byli ve spojení. Oba věděli jakou mu ten druhý připravil situaci a jaký je cíl. Část vojáků, nejlepší lučištníci, pod vedením jednoho z pobočníků, zůstali pozadu a ostřelovali nepřítele šípy. Výškový rozdíl svahu a koní jim dával značnou výhodu. Občas Nefritovi kolem uší prosvištěl i zápalný šíp. Byl-li nebožtík dostatečně dlouho mrtev a vyschlý, hořel jako papír. Nebyla v tom žádná magie. V tom moři těl každý zásah našel svůj cíl, ale hlavními cíli byli živí vojáci a velitelé, vyšší nemrtví, kteří drželi celou tu sebranku, aby se nepožrala navzájem. Nemrtvým bylo jedno co žerou. Tím se jim alespoň na této straně údolí podařilo nepřítele částečně ochromit, nebo zpomalit a Nefritova a ostatní jednotky měly jednodušší práci. Kroužili v kruzích po boku nemrtvé armády, zpomalení nemrtví vypadající jako jehelníček byly snadným cílem. Obyčejná pěchota by proti nim neměla šanci. Neustále v pohybu, přiblížit se, zasadit několik ran, stáhnout se, ruce jako pařáty, hlavy na kterých v některých případech nezbývalo víc než několik cárů kůže a svalstva, části trupu. To vše odletovalo od požehnaných mečů v děsivých sprškách. A už se nespojily. Dostatečně poškozená torza se ještě chvíli potácela a po chvíli padla. Zoisite tuto dobu ještě zkracoval.
Ale i nemrtvý čaroděj nelenil. Zombie mohli být sice pomalí a neohrabaní, ale jejich živí velitelé nikoli, i když jich neustále ubývalo. Přes hordy zombií posílal zákeřné mlhy. Než zjistili co to je, jedna skupinka uvázla v oparu, který si nikým nezpozorován prorazil cestu až na okraj bojiště. Z ničeho nic se pod nimi objevila mlha, spíše opar, který sahal asi do výše pasu pěšího muže. Koňům olizoval nohy ale jinak se nezdálo, že by se cokoli dělo. Ale pak se rozezněl strašný bolestivý řev koní, lidé strnuli a pohledy byly přikováni k té děsivé scéně. Koně padali i se svými jezdci do té šedivé pokrývky. Následoval je křik lidí, byl snad ještě horší než ten předcházející, tuhla při něm krev v žilách a vstávaly vlasy, ale za okamžik umlkal. Když se koně znovu zvedli a vyjeli ven, někteří stále v sedle se svými jezdci, naskytl se přeživším strašlivý pohled. Tam, kde se koní dotýkala mlha nejdéle, tedy na nohách, nezbývaly nic než kosti. Jezdci, kteří se zvedli a opět nasedali na své koně na tom nebyli o nic lépe. Vypadali, jako by se vykoupali v kyselině. Mlha se za okamžik rozpustila, ale zanedlouho ji následovala další. Nefrite přidal do mysli velitelů to, čeho byl právě svědkem. Od toho okamžiku se každý šedému oparu vyhýbal. Zoisite na ně zaměřil svou pozornost.
Nefrite vyrazil aby se vypořádal s právě oživlou skupinkou. Byl to strašný pohled. Muž, jemuž by ještě nedávno neváhal svěřit svůj život byl pryč, jen polorozložená skořápka zůstala a ta se po něm napřahovala mečem. Kryt a útok. Jediným pohybem mu usekl hlavu a dalším sťal hlavu i koni, který se nebezpečně natahoval po jeho vlastním. A otočil se aby se bránil dalšímu. Mrví byli pomalí, ale bylo jich mnoho. Meč v jeho ruce postupně těžkl. Neustále odrážel rány a šípům namířeným na něj měnil směr. Vše zcela automaticky a bez dalších myšlenek.
I obránci pevnosti nelenili a nedlouho po příjezdu Nefrita a jeho posil napadajících nepřítele z boku a přesouvajících se dozadu zahájili vlastní útok. Postupovali více prozaicky, odpalovali do nepřátel mísy s jakousi odpornou lepící a velmi hořlavou břečkou. Tomu žáru i když trval jen krátce neodolaly ani kosti. Nejspíše specialita jejich mága či alchymisty. A pak se z pevnosti vyvalila horda obránců a začala jak živé tak mrtvé zpracovávat meči. Za nimi postupovala druhá vlna s pochodněmi a olejem, házeli stále ještě se cukající a spojující se torza nemrtvých na hromady, polévali olejem a zapalovali. Vzduch naplnil štiplavý kouř, vháněl slzy do očí a nutil ke kašli, ale nebylo to možné, museli se stále ohánět mečem a stále přicházet a ustupovat. Tlačili nepřítele ke skalní stěně. Jejich počty se stále zmenšovaly. Za Nefritovými muži ležela rozsekaná těla, za osazenstvem hradu plály k nebi čadící ohně.
Pak konečně spatřil nepřátelského mága. Snažil se zbytky svých sil, ani ne třetinu původního počtu, ovládnout i bez pomocníků, povětšinou válejících se rozsekaných na kousíčky či tak probodanými šípy, že se nebyli schopni téměř hnout. Redukoval svou moc k útoku, snad ústupu. Dost. Byl už dost blízko. Navázal kontakt se dvěma veliteli svých lučištníků a souzněl se Zoisitem. K mágovi se snesly spršky šípů. Jednu viděl a i odvrátil. Druhá ho zasáhla plně do hrudi, v okamžiku byl z mocného mága jehelníček. Jeho moc na moment pohasla a v tom okamžiku Nefrit popohnal koně a vyrazil. Koutkem oka zahlédl, že za ním se žene i několik jezdců z jeho družiny. Natáhly se po něm pařáty, jedna rána a proletěl dál. Kůň se hnal jako vítr. V okamžiku prolétl kolem mága zase nabírající moc a jedinou ranou mu sťal hlavu. Natáhl se po kovové skřínce a vyrval ji ze sevřených pařátů. Ty se už začínaly měnit v prach. Položil ji před sebe a volnou rukou s mečem se začal probíjet ven z toho chumlu, nyní již jen zmatených těl bez řádu. Ale stále nebezpečných. Ruka, hlava, rameno i s paží, čepel měl zbrocenou černou krví. Dostal se ven, odjel kousek za linii boje. Otočil se v sedle, ruku stále na skřínce. Viděl těch pár, kteří se pustili za ním. Jeho garda, viděl pobočníka s ranou na noze a cákanci temné krve v obličeji. On sám byl nezraněn. Viděl obránce pevnosti jak masakrují poslední nemrtvé. Teď už se jednalo jen o úklid. Z mága nezbyl nic než prach rozfoukaný větrem.
Odjel mimo bitevní pole a sesedl. Jeho šál stále voněl. A přece… Otevřel skřínku. Málem ji hrůzou upustil. Na rudém sukně ležely dvě bělostné ruce, čistě uťaté v zápěstí. Tmavé skvrny se rýsovaly tam kde by měly být nehty, vytvářelo to dojem pařátů. Ty byly vyskládány okolo v pečlivém vzoru. Linie těch rukou mu byly známé jako jeho vlastní. Nespočekněkrát je líbal, dokázaly dávat radost i žal. Znal Jedovo tělo dokonale. Až nyní si všiml, že je v nich koncentrována temná magie. Ty ruce už nebyly živé, i když z nich Jadeita stále cítil. Byly oživeny aby plnily účel. Nefrit se jedné z nich jemně dotkl. Byla ledová a mrtvá, jako Jadeitovo tělo kdysi dávno ve věži. Slzy se mu draly do očí. Ale dnes není Jed mrtvý. Dnes žije. A dokud žije nic není ztraceno. Tennou měli úžasnou schopnost regenerace. Neumírali na zranění pro jiné smrtelná. Ztracené končetiny dorůstaly, ale byl to dlouhý a bolestivý proces. Dalo se mu pomoci magií.
Zavřel skřínku a rozjel se zpět na bitevní pole, kde už bylo dobojováno. Jen se sbíraly zbytky a pálili mrtví. Jak nepřátelé tak i vlastní. Nebyl čas na soucit když nepřítel se mohl každým dnem vrátit a pak by padlí zase povstali. Dojel do středu, tam kde si pamatoval tu zvláštní hranici na kterou nemohl pohlédnout. Přikázal pacholkům ať přinesou více dřeva a když oheň vzplanul do výšin hodil na něj skřínku i s rukama. Stiskl zuby, jeho tvář se podobala kamenné masce. Jen z očí šlehala nenávist ke Kunzitovi a bolest po Jadeitovi. Plameny měly ledově modrou barvu a lidé od ní ustupovali. Svolal svůj doprovod. Byli všichni, pouze lehká zranění jak hlásili. Spojil se se Zoisitem. Ukázal mu co se stalo. Zbylým velitelům vložil do mysli rozkazy. Zůstat a bránit Zoisitovy državy. Zaměstnat nepřítele, aby on měl volná záda. Zavelel k odjezdu. Devět mužů se vydalo přes krvavé pole. Zmizeli v lese vstříc nepříteli.

*Sunday, February 29, 2004@02:48 p.m.*

Nefritovy věštby se naplňují. Kunzite-sama rozsévá zkázu a smrt kamkoli jeho moc dosáhne. A jeho moc je velká. Nemám nejmenší možnost to ovlivnit, mohu jen hrát svou roli a možná ulehčit konec pro mé oddané. Paradox, až toto skončí budu bezmocný a Kunzite-sama bude mít možnost mě plně ovládat. S tím jsem si kdysi pohrával ve svých erotických fantasiích a teď se tento konec snažím oddálit. Bojím se. Čím více je zřejmé, že nemohu nic dělat se soukolím, které je uvedeno do pohybu, tím více se bojím. Ale to jsem vlastně na začátku chtěl, věděl jsem, co rozpoutám. Hlodají ve mě však pochybnosti, jestli jsem udělal správné rozhodnutí. Pokaždé, když se tennou obrátí proti sobě, si kladu stejnou otázku. Je jiná cesta? Náš minulý život skončil katastrofou pro svět, ve kterém jsme žili. Neviděl jsem však jinou možnost než válku, abych zabránil stejné katastrofě i teď.

Zoisit pohladil čenich draka, který se mu třel o rameno. Drak se s ním láskyplně mazlil, jakoby vycítil duševní rozpoložení svého pána. Zelené šupiny pokrývající dračí tělo tvořily tvrdý pancíř, kterým nepronikl žádný obyčejný šíp. Dračí šupiny byly velmi žádané na výrobu magických zbrojí, Zoisit však dával přednost živým drakům. Zabíjet je pro zisk bylo kruté barbarství.
To co s nimi prováděl Kunzit bylo nechutné. Potlačil v sobě nenávist a hněv a donutil se čekat na svou chvíli. Naslouchal dění kolem sebe, dokud mu stromy neřekly, že Nefrit vyjel z lesa. Uchichtl se, jeho posmutnělá a nejistá nálada byla pryč. Dočkal se začátku boje. Svou povinnost ke královně jsem splnil. Teď je na řadě Kunzit. Toužil změřit své síly s mužem, kterého obdivoval, miloval i nenáviděl zároveň.
Stál na mýtině, kam ho předtím drak donesl. Bylo to bezpečné místo, dostatečně blízko bitevního pole, aby mohl plně požít svou magii. Zde mohl čerpat energii aniž by ho omezovalo jeho vlastní sídlo. Ideální místo pro bitvu na kterou se Nefrit chystal. I když Zoisitova bitva byla jiná než Nefritova. Kunzitovi mágové byli jedni z nejlepších a stála za nimi síla Kunzita i Beryl, to je činilo ještě nebezpečnějšími. Nefritovo bezpečí před těmito silami byla jeho osobní zodpovědnost. Bylo ironické jak téměř dokonale se doplňovali, mág a bojovník, ale nikdy ještě nedokázali dlouhodobě spolupracovat.
Posadil se do trávy a drak se položil nedaleko, aby mohl chránit svého pána. Sesílající mág se stával snadno zranitelným cílem, aby takovým cílem nebyl Zoisit, byl sám jen s oddaným tvorem. Otevřel svou mysl lesu, první vlna energie ho donutila zamžikat, pak ale klidně zavřel oči a soustředil se.

Bitevní pole se v jeho mysli objevilo jako oblak magie. Jako jasné body v něm zářili jeho vlastní mág, uvězněný v obléhané pevnosti, a útočící nepřátelský mág. Viděl jemnou pavučinu Kunzitovy magie, která nemrtvé držela naživu a poslušné. Jednotlivá vlákna té pavučiny se sbíhala ke Kunzitovi, ale toho svým vnitřním zrakem neviděl, byl příliš daleko a příliš dobře skryt. Oba mágové pocítili, že vstoupil do bitvy, na jedné straně byla naděje a na druhé vztek.
Nemrtvý mág právě sbíral energii na útok proti, vůči magii téměř bezbrannému, Nefritovi. Zoisit mezi ně vstoupil jako štít a zachytil úder v plné síle. Nečekal a okamžitě zaútočil zpět. Ponořil se do mysli nepřítele, svými útoky se snažil jedno po druhé zpřetrhat drobná vlákla, která jej držela při životě. Do jeho vlastní mysli se prodíral chlad, jak na ni nepřítel útočil. Tyto útoky vázaly většinu nepřátelské energie a Nefrit proto byl v bezpečí. I když to Zoisit neviděl, byl si jistý, že Nefritův meč a meče jeho mužů nemilosrdně rozsévají dílo zkázy mezi oblehateli. Jeho myšlenky byly lehce spojeny s Nefritovými. Nefrit mu nacházel cíle, ukazoval cestu a směr jeho magickým útokům a Zoisit ho na oplátku vedl na zteč tam, kde zpřetrhal pavučinu magie a nemrtví byli zničitelní. Společnými silami ztenčovali hradbu mezi Nefritovým mečem a mágem.

*Tuesday, February 10, 2004@10:08 p.m.*

Královna se usmála a ve svém úsměvu odhalila své špičaté zuby.Věděla, že Tetis je duše prostá, ale zvídavá. Bylo jí jasné, že všechno napíše na bělostnou kůži třetího z tennou. Tak jak to měla udělat, Tetis si myslela, že tím páchá něco zakázaného. Mučilo jí to, i když se to snažila skrýt, bylo to marné před vědoucíma očima královny Negaverze. Beryl věděla, že youma ten tlak nevydrží a přízná se ji, on jí samozřejmě potrestá a youma se stane ještě věrnější služebnicí, než bývala. Stejné to bylo se Zoisitem. Nebyl mezi nimi žádný rozdíl, oba páchali něco co bylo zakázano, nezáleželo jak moc skrytě či otevřeně to páchají, podstatou bylo už samotné uvědomění špatnosti svého počínání. Tetis to dělala pro svou lásku k Jadeitovi a pro pevnou víru ve správnost iluzionistových závěrů, které pak mohla před Beryl vydávat za své nápady, samozřejmě že z Jadeitových názoru zbyly stejné torza, jakým bylo jeho tělo, ale hlavní myšlenka tam pokaždé zůstala. Tetis věřila, že tak poslouží oběma, své paní i Jadeitovi. Uvědomovala si, že je to zakázaná cesta, ačkoliv žádný přímý zákaz komunikace s Jadeitem vydán nebyl. Ten kdo byl označen za zrádce a potrestán takovým způsobem měl být ponechán své samotě, protože i samota může být trestem. Tetis podle svého vědomí narušila proces Jadeitova trestu a už samotný tento fakt jí kladl do polohy zrádce. Stejná dvojakost myšlení byla i u Zoisita, ten věděl že vzpoura je zločin, který neujde trestu, ať byly důvody k povstání jakékoliv. Samotný fakt pozvednutí zbraně vůči vladaři stačil na jistý rozsudek, který nezvrátila žádná polehčující okolnost. Mladík byl do svého jednáni vehnán podobně jako Tetis, oběma nebyla dána jiná možnost jak posloužit královně a zároveň vykonat to co považovali za správné, jednak podle svého svědomí tak podle své povinnosti k vladařce.
Beryl kontrolovala věrnost svých shitennou pomocí sítě kouzel a vnější manipulace z jejich vzpomínkami. Nedokázala, však zasáhnout jejich vnitřní já, nedokázala tvarovat jejich osobnosti, tak aby oni sami se instinktivně zarazili už na prahu každé nebezpečné myšlenky, která by mohla vést jen k náznaku neposlušnosti. Toto zahrnovala slepotu k jakémukoliv logickému pochodu, který by je mohl svést z poslušnosti jejich vladařce a oddanosti Negaverzi. Nerozumět a bránit se všemu coby jen zavánělo myšlenkovým kacířstvím, nepřemýšlet nad fakty a nesnažit se rozpitvávat důvody slepé oddanosti královně. Fanatismus by byl stejně nebezpečný jako otevřená vzpoura proti ní. Fanatik nevidí možná nebezpečí své slepoty. Právě v této dvojakosti byl největší paradox její snahy o ovládnutí nejen shitennou, ale i všech kdo jí sloužili. Jadeite se jednou vyjádřil, že takový druh myšlení je vlastně taková ochranná hloupost, ale byl opraven Kunzitem, který prohlásil, že samotná hloupost nestačí. Je spíše na škodu, protože takový druh myšlení a taková oddanost vyžaduje velkou duševní sebekázeň a ovládání svých duševních pochodů takovým směrem, které jsou „bezpečné“. Víra a přesvědčení, že vladařka je skrze Metalii neomylná a může nahlížet do duší svých sluebníků skrze jejich činy přináší onen impuls, který vyformuje oddanost, či spíše vycepuje dotyčného, aby myslel tím jediným správným směrem a při každém kacířství se jeho mozek zastavil a obrátil se na jedinou pravou cestu. Královna pochopila, že skrze toto je cesta, jen nevěděla jak něco takového provést, aby změna myšlení nevycházela z ní, ale ze samotných tennou. Metalia ukázala svou velikost, když jí nařídila probrat tennou. Zprvu se jí to zdálo jako velká chyb, která může otřást jejím trůnem, ale postupně začala chápat, že to co se děje je přesně určeno a že ona je tou hybnou silou. Tennou se vzpínali a toužili se osvobodit z její nadvlády, ale čím víc chtěli být volní, tím víc se jejich myšlení formovalo směrem, kterým potřebovala.
Zoisite ve své řeči mluvil o oddanosti královně,což podložil jedním důvodem své vzpoury. Pravda byla taková, že Zoisite si náhle uvědomil jednu věc a to, že neexistuje hroznější okamžik než ten, kdy zjistil, že jeho mocný Kunzite-sama je člověk, člověk z masa a kostí. Viděl v něm modlu po celý svůj život, jen na pár okamžiků pochopil, že Kunzite modlou není, že je bytostí, která je hnána stejnými motivy jako on sám. Toto pochopení otřáslo vším v co Zoisite věřil a vehnalo ho do sebevražedného jednání. Poprvé za Endymiona si nechal Kunzitovu hlavu, jako by ho ta měla ochránit před zjištěním, že jeho modla je bytost, která je tolik podobná jemu samotnému. Slepá láska k mocnému muži se proměnila ve skutečnou lásku, až tehdy kdy na ní už bylo pozdě. Chtěl poznat magii,která změnila muže, kterého tak miloval a už jen tento skutek stačil na to, aby zaplála hranice. Zoisite se dostal pod plnou kontrolu královny Beryl v okamžiku svého prozření. Kunzitovi se v první fázi podařilo ovládnout myšlení všech strážců tak, že se z nich stali dokonalé nástroje jeho manipulací. Dokonce i po jeho smrti Nephrite popřel samotný fakt Kunzitovy zrady a hledal za tím vnější vlivy, což bylo další poleno k Zoisitově hranici. Velký manipulátor Kunzite dokonal své dílo, ale zároveň ukázal jak on sám je ochoten se podvolit takovému myšlení.Dal se zvládnout a zkrotit, pouze vladařem který dokázal vystihnout ten pravý okamžik. Stejně tak to bylo i u Jadeita, toho stačilo přesvědčit, že systém kterému slouží je ten pravý a Jadeit popřel, jakýkoliv fakt který by podle jeho názoru byl neslučitelný s poslušností k vladaři. Jediná divoká karta ve hře byl Nephrite. On jediný dokázal vzdorovat něčemu takovému,ale i on se sklonil tím směrem, kterým šel Jadeit. Ovládat Nephrita šlo jedině skrze Jadeita.

Královna propustila Tetis a vklouzla do zoufale prázdné postele. Uvažovala, že na co je jí všechna moc, když v ní nemá muže kterého milovala. Pouha tato myšlenka ji stačila k tomu , aby usínala v přesvědčení, že královna Metalie je všemocná a vševědoucí. Nikdy ji nepřišlo na mysl o tom pochybovat.

*Tuesday, February 10, 2004@10:06 p.m.*

Tetis drobnými krůčky obcházela kolem své paní, večerní toaleta byla obřad, který vyžadoval veškerou pozornost a pečlivost. Královna seděla před zrcadlem ve fialové noční košilce sahající ji až ke kotníkům, ale byla tak průsvitná, že nic neskrývala. Kartáčovala její rudé vlasy a poslouchala vyprávění své paní o rozhovoru, který měla s lordem Zoisitem.Tetis unikal smysl slov obou, Zoisite byl zrádce, vzbouřenec, který měl být rozdrcen a přiveden před trůn jejího veličenstva v okovech. Paní se zdála potěšena tím, jak se věci vyvíjely. Tetis měla spoustu otázek na svou paní. Proč se vlastně se Zoisitem bavila? Proč mu neudělal z mozku kaši, když ji kontaktoval? Nemusela ho zabíjet, mohla ho zneškodnit a tak se zbavit nebezpečí. Ovšem co by pak udělala s Lordem Nephritem? Ten byl zatím nezvěstný, aspoň podle slov lorda Kunzita. Černokněžník byl vzteklý, určitě musel být, Tetis by na jeho místě zuřila, Kunzite-sama se zdál tak klidný. Připadl jí jak pavouk číhající u sítě, kterou utkal, až do ní nalezou mouchy. Přilepí se a on do nich vstříkne svůj jed, který jim rozloží vnitřnosti. Silní jedí slabé, slabí jsou potravou silných, zněla jí v hlavě poučka youmího světa. Bála se, že padne za oběť někomu silnějšímu, mnoho youmích dvorních dam jí závidělo královninu oblibu.Většina jejich nejzarytějších nepřítelkyň se odebrala do temnoty za velkého masakru v trůním sále, ale stále jich mnoho zbývalo. Odložila kartáč a uklonila se královně. Dokončila svou práci, její úklona byla stejná jako každou noc jen v jejich očích byl zmatek.

*Saturday, February 7, 2004@02:00 p.m.*

Projížděli nádhernou krajinou, kterou ale už naplňoval strach a odhodlání postavit se proti tomu, co se ze všech stran valilo. Bylo to cítit ve vzduchu. Neurčitelný pocit, který se stále více stupňoval čím blíže se nacházeli nepříteli. Byla to temná magie, která byla hnací silou nepřátel. Zoisitovy bariéry fungovaly, na jeho území nebylo možno používat magii pokud si to nepřál a jeho přání očividně nezahrnovalo teleportaci. Ale Nefrite věděl kde hledat. Magie nebylo třeba. Jel za svými muži. Byli vysláni jako posily k jedné pohraniční pevnosti. Valila se na ně značná část nepřátelské armády.

Narazili na ně jak očekával, postupovali skrytě jak se s takovou silou dalo, ale rychle. Pobočník mu vyjel vstříc a profesionálně ho seznámil se situací. Posádka pevnosti i s posilami z široka daleka neměla šanci tak ohromnou sílu porazit, snad jen zdržet. Nefrite chtěl co nejdříve vyrazit dál, za Jadeitem, ale tváří v tvář nadcházející bitvě nemohl. Velmi těžko by se dostal kolem nepřítele. I kdyby se mu podařilo zachránit Jadeita, kam by se s ním vrátil, když by nepřítel bušil Zoisitovi na vrata jeho domovské pevnosti, případně by se přes něj přehnal? Život na útěku a skrývání v cizích dimenzích nebylo to co by si přál. Nesměl to dopustit. Připojil se i se svým doprovodem ke svým mužům, kolem se vznášela atmosféra očekávání. Zvědové hlásili volný prostor, žádný nepřítel v dohledu. Putovali zalesněnou krajinou celý den, vybírali si poměrně dobře schůdné cesty. Večer se rychle v paprscích zapadajícího slunce utábořili, když stavěli tábor slunce osvětlovalo už jen špičky staletých stromů, pod jejich vznešenými větvemi už bylo šero. Dobře věděli, že nesmí kácet živé dřevo, ale les jim poskytoval dost suchého dřeva na malé ohníčky, které Nefrit dovolil rozdělat. Usadil se k ohni se svými pobočníky, začali probírat plány na nadcházející den. Všichni tři házeli pohledy na nepatřičný prvek jeho garderoby, rudý šál kolem jeho krku, ale on je ignoroval. Nikomu nevysvětlil co znamená, ale jemná a slabá vůně ho hnala kupředu a přitom uklidňovala. Maskoval svou auru od té doby co opustil Zoisitovu pevnost. I kdyby se ho kdokoli pokusil kontaktovat nedokázal by ho najít. Jeho myšlenky patřily Jadeitovi když sáhnul po jedné ze svých věrných lahví a pak se odebral spát. Sám. V noci kolem něj prolétaly noční můry výčitek a strachu o Jadeita, ale přes bariéru vína se nedostaly. Až nad ránem. Probudil se mezi prvními a po nutné dávce vína se začal se štrachat ve svých vacích. Když se dotkl drsného povrchu vltavínu zastavil se a stáhl zpět. Sžíraly ho obavy o Jadeita. Chtěl vědět co s ním je/bude, a chtěl to vědět hned. Ale bál se. Neohrožený věštec, válečník, nedostižný milenec, měl strach. Z budoucnosti, kterou žil. Byl jediný důvod proč nevyvěštil kde se bude Kunzite nacházet a bude něčím zaneprázdněn aby se k němu mohl kdokoli dostat a bez problémů ho zabít. Vyřešilo by to spoustu problémů a je ostatní strhlo do další reinkarnace. Nebo možná ne, vždyť byli mrtví, oživeni nečistou magií Metalie a Beryl a o Kunzitovi se mohlo říci všechno, jen ne to, že by byl živý, ne s tím jak zapáchala jeho magie. Tím důvodem byla jejich jednota. Oni čtyři tvořili jeden celek. Co potkalo jednoho mělo vliv i na ostatní. Jejich životy byly spolu příliš spojeny než aby se daly posuzovat odděleně. Už jako dítě poznal, že znát vlastní budoucnost je horší než cokoli co si dokázal představit. Protože jakmile se věštba týkala přímo jeho samého nebyl schopen ji změnit. A tím, že tvořil s ostatními tennou jeden celek při jakékoli věštbě, kde se vyskytovali oni, spatřil i neodvratitelný kus své budoucnosti. Tak spatřil i Jadeitovu budoucnost. Bylo to nedlouho poté co si uvědomil že ho miluje a co pro něj znamená. Dávno, ještě za Endymiona. Byli spolu na vojenské akademii. Rozhodl se zjistit co Jadeita čeká. Záblesk na čepeli meče, rychlý pohyb a střípky ledu rozlétávající se všude kolem. Ať se snažil jak chtěl nemohl se tomu vyhnout. Zahlédl to jen na okamžik ale nevyhnutelnost této události ho tížila téměř celý jeho život. Dva životy, na které si vzpomínal. To on svíral meč. On jím ťal, v temnotě bylo jen světlo, které se odrazilo od meče a pak to roztříštěné na tisíci ploškách ledu. A v tom ledu spočívala Jadeitova vyděšená tvář. Když roztříštěné úlomky světla dopadly nezbylo z Jadeita už nic. A Nefrite věděl, že brzy zemře. Zabil Jadeita, ať už z jakéhokoli důvodu. Neexistoval důvod proč by něco takového udělal, ale hvězdy nelžou, vědí vše. Stane se to a on tomu nemohl zabránit. Byla to jeho budoucnost stejně jako Jadeitova. Od té doby o tennou nevěštil. Věděl, že pokusil-li by se a spatřit byť jen záblesk budoucnosti některého z nich, spatřil by v ní i svou vlastní, proti které byl bezmocný. Odtáhl ruce od vltavínu, pokud se tomu bude moci vyhnout nebude věštit o Jadeitovi, ten kámen byl jedna z nejmocnějších věcí které vlastnil. S jeho pomocí se dokázal zaměřit přesněji než si kdo dokázal představit, ať již byl opilý nebo střízliv, ať již ve věštbách, telepatii či čemkoli jiném. Mohl by tím zjistit kde bude a jak na tom bude Jadeit v nejbližší budoucnosti. Ale znamenalo by to překročit jednu z mála zásad, kterou sám stanovil a sám dodržoval. Dalo by se říci že dobrovolně oslepl k sobě a ostatním tennou. Nechtěl je vidět, odmítal je vidět, neviděl je. Mohl tušit jejich přítomnost ale nikdy je ve svých vizích nespatřil. Ale něco zjistit mohl. Věděl, kde se nachází pevnost na jejíž obranu táhli. Když se slunce dotklo svými paprsky vrcholků stromů, upadl do transu a svět kolem něj zahalila temnota, jen hvězdy ji prozařovaly a dávaly mu záchytné body. Zaměřil se na čas několika následujících hodin, a následujícího dne. Oblast pevnosti a podle map i cesty, kterou musel jít nepřítel. Před očima se mu začaly míhat nejprve zmatené obrazy, pak se vize rozjasnila. Blízká budoucnost byla jasná a ležela přímo před ním jako rozprostřené plátno. Viděl pochodující hordy nemrtvých a dalších Kunzitových a Beryliných služebníků. Byl jim tak blízko že kdyby mohl, zvedl by se mu z prvního šoku a odporného zápachu žaludek. Pach smrti byl všude. Viděl je pochodovat a pak obléhat pevnost, která tvořila jednu z bran na další kus Zoisitova území. Na okamžik se obraz rozostřil a on viděl další část pole. To byly pozůstatky výjezdu obránců. Ti, kteří padli se zvedali a přidávali k nepříteli, útočili na své druhy ve zbrani. Viděl lučištníka na hradbách, který padl se šípem v hrdle. A vzápětí se zvedl a začal se sápat po svých kamarádech. Obrazy jako tento braly obráncům naději v boji, ale zároveň z nich činily ještě zarytější nepřítele. Věděli co by se stalo s nimi a jejich rodinami kdyby nepřítel prošel. Nefrit to dokázal ocenit, ale než se nad důsledky mohl zamyslet posunula ho vize ještě dál. Nyní viděl bitevní pole po boji. Hranice, kde se spalovaly zbytky nemrtvých. Těla statečných obránců stejně jako původní Kunzitovy hordy, většinou nebožtíci v různém stádiu rozkladu, někteří ne víc než hromada magií pohromadě držících pohodujících kostí s neukojitelným apetitem, jiní byli čerstvě padlí s ranami po spárech, zubech, velmi málo s ranami mečem či šípem. Potlačil vzpomínku z dávné minulosti jež klepala na dveře jeho vědomí, zabouchl je před ní, teď nebyl čas na nějaké vzpomínání. Byla tam i jedna mnohem větší hranice na niž pořádně neviděl, věděl jen že tam někde je a že je jiná. A pak zahlédl vlastní barvy, uniformy jeho vojáků. Někteří hořeli na hranici. Vzduch byl naplněn špinavým kouřem. Ale zahlédl i tábor. Většina přežila. Nepřítel ustoupil nebo byl pobyt. To druhé bylo pravděpodobnější. Tábořili za pevností, koně se pásli na kousku netknuté země. Bylo řečeno vše. Tím, že viděl tolik, věděl, že v této době už nebude přítomen. Ukončil vizi, hvězdy ho propustily. Ani myšlenkou nezavadil o Jadeita, při věštění konkrétní situace se musel zcela koncentrovat. Když se temnota kolem něj rozplynula zatápal po láhvi, někdo mu ji vtiskl do ruky. S povděkem ji přijal a napil se, spíše jen svlažil rty. Před očima si ještě jednou přehrál celou vizi, všímal si věcí, které před tím na první pohled neviděl, nebo naopak co zůstalo nespatřeno. Pak otevřel oči a rozhlédl se okolo. Jeho muži čekali. Slunce už vystoupilo výš a on se koupal v jeho záři, velký kontrast proti temnotě, ve které se ještě před okamžikem utápěl. Vstal, připadal si jako jejich norny, ostatně byla to pravda. Dával jim své věštby stejně jako oni mu dávali svou věrnost a někteří i něco víc. On nepochyboval o nich a oni věřili jemu i jeho věštbám. Šli by za ním do horoucích pekel kdyby to po nich chtěl. Ale teď jen mlhavě tušili proti čemu jdou. A on jim to musel říci.

Nepřítel je už u pevnosti ke které směřujeme. Má značnou přesilu, obléhací věže i katapulty a posádka pevnosti je příliš slabá aby ho odrazila sama. Jednou se jim podaří ho dorazit zpět. A vyjedou mu vstříc v naději na snadné vítězství. Ale tam přijde to nejhorší. Padlí vojáci se začnou zvedat a útočit na své kamarády. A nestačí jim probodnout srdce. Jsou už mrtví, stejně jako většina nepřátel. Šípem jim neublížíte. Pokud bude šípů víc sníží pohyblivost. Někteří vyšší nemrtví budou dobře hořet, na ty můžete použít zápalné šípy. Ta sebranka se chce požrat navzájem, jen velitelé ji drží aby to neudělala. Jsou tam i živí, ale jen zabít je nestačí. Budou sice pomalejší, ale budou stále bojovat. Useknuté končetiny se spojí a stojí před vámi nepřítel, kterého jste právě rozsekali, a nikdy se neunaví. Je tam i někdo koho nevidím zřetelně. Střeste se ho. Bude nebezpečnější než polovina armády. To on je chrání před slunečními paprsky. Obránci pevnosti podlehnou, pokud nedorazíme včas. Nejpozději zítra krátce po úsvitu musíme být na místě. Na nás záleží osud tohoto světa, protože zlo, které se šíří zde díky mocichtivosti jeho pánů, brzy ovládne celý svět. Hvězdy mi řekly, že v nadcházející bitvě můžeme zvítězit. Ani temná magie není všemocná. Ona je hrozba všeho živého. Vysává život ze živých a dává parodii života dávno mrtvým. Zaženeme temnotu zpět kam patří, do hlubin země a až zničíme její služebníky půjdeme si pro její pány. Pozvedněte své meče stateční mužové, nechť vám světlo požehná

Les mečů vyletěl k obloze, zatřpytily se na nich paprsky slunce. Nefrit ke slunci pozvedl paže a do světla vložil část své magie. Svět se rozzářil a kousíček jeho světla utkvělo na čepelích.

Posvátný okamžik pominul a oni se vydali rychle na další cestu. Museli spěchat.

*Friday, January 16, 2004@11:38 p.m.*

Zoisit ho překvapil. Snad se měl cítit vinen, ale nebylo tomu tak. Zoisite mu neměl lhát, ještě o Jadeitovi. Jeho chyba. Staré i čerstvé rány a obojek se vyjímaly na jeho těle, nic nového pokud věděl, bylo zbytečné to řešit, dokud v tom měl prsty Kunzite. Jadeite byl přednější. Jestli je Zoisite Kunzitova loutka mohl se toho zrzka zbavit vždycky. Jestli se mu Jadeita nepodaří zachránit bude to už jedno. Moc dobře věděl co se stane když jeden z nich zemře, nebo víc. Věděl to už za Endymiona a nedávno se upamatoval. Cítil to na vlastní kůži až do konce. A jestli se mu podaří zabít ledového krále bude situace stejná. Rovnováha bude porušena. Nevěděl o ničem co by je pak mohlo vyrvat ze spárů smrti.

Ne. Dnes se nenechá zabít. Dnes ne. Usmál se. Možná trochu smutně. Dobře věděl co se ještě musí stát než zemře. Událost která ho děsila víc než smrt samotná. Té se bál hodně ale to co musel udělat před ní mu připadalo méně přijatelné než zemřít. Ale věděl, že tuto věštbu neobejde. Hvězdy vědí vše. Před očima se mu mihl meč a letící střípky ledu, prázdnota mu zalila duši. Ne, této věštbě neunikne. Chtěl ještě něco dodat, ale nakonec mlčel. Chtěl Zoisitovi říci ať se zařídí stejně. Nenechá se zabít. Jako vždy, když se na zrzka podíval, bylo mu připomenuto jak jsou si blízko, i přes obrovskou propast, která je dělila. Nefrite byl tím čím byl, Zoisite byl spratek z lesa, ani jeden na svůj původ nemohl být hrdý, i když oba dělali co mohli, aby to bylo zapomenuto. Jen Zoisitova pouhá přítomnost mu vždy připomněla, že ta skvělá fasáda hrdého šlechtice není nic na co by mohl být hrdý. Nikdo to netušil. Patřilo to k Nefritovým nejlépe střeženým tajemstvím. Během času nechal všechny zapomenout. Ani Jadeite, který ho znal od dětství už nevěděl, že Nefrit není čisté krve. Bastard. Bastard! BASTARD! A něco horšího. Ale slovo bastard to i tak dokonale vystihovalo. Tak o něm mluvila manželka jeho otce v otcově nepřítomnosti. Ten malý bastard. Tak si o něm šeptalo služebnictvo, když byl malý. Naštěstí mu neříkalo hůř. To by pro něj znamenalo smrt. Až o mnoho let později se dozvěděl historii svého zrodu. Byl nemanželské dítě. Jeho otec se bláznivě zamiloval do jedné dívky. To by nebylo to nejhorší, horší bylo jen to, kdo ta dáma byla.

Odešel z otcovského domu jakmile to bylo možné a nechtěl se už nikdy vrátit. Neměl proč. Stal se pravým šlechticem, byl více šlechticem, člověkem, než ti, se kterými trávil svůj život. Nikdo mu nemohl vytknout, že by se choval jako nějaký nevychovanec pochybného původu. Vojenská akademie a posléze dvůr prince Endymiona se mu stali domovem více než kdy mohlo být místo, kde byl vychován. O smrti svého otce se dozvěděl z dopisu své macechy a to už bylo dávno po pohřbu, nijak nespěchala mu poslat zprávu. A rovnou psala, že nemusí jezdit vyjádřit svou soustrast a ujmout se povinností, není vítán. Vrátil se až po smrti macechy. Teď nastal čas zprovodit tuhle část jeho života ze světa. Zahrabal se do papírů, účtů a zpráv. Nikde ani zmínka o jeho skrytém původu, otec se o to postaral aby nevznikl ani stín pochybností. Šlo i o jeho život. Pracoval systematicky od doby krátce před svým narozením až po současnost. Vše bylo vyřízeno a v pořádku. Ačkoli se o tyto věci nikdy příliš nezajímal a většinu jeho povinností vyřizoval Jadeite, musel smeknout. Správci jednotlivých částí panství si vedli dobře. Při projížďce panstvím na něj odevšad dýchala blahobyt a prosperita. Zastavil se i tam, kde stával dům staré čarodějky. Po spáleništi už nezůstaly ani stopy. Cítil se bezmocný proti běhu času. Chatrč, kterou považoval za domov víc než to honosné sídlo, už neexistovala. Sem utíkal když už mu bylo staré sídlo příliš těsné a nepřátelské. S ní se procházel po okolních lesích a učil se sbírat byliny a co bylo důležitější úctě a lásce k životu. Ta žena mu dala mnohem víc než co mu dal otec. Kromě života. Vrátil se do domu a naposledy se rozhlédl po pracovně svého otce. Nebo spíše to co z ní zbylo. Téměř nic nezůstalo na svém místě, macecha ji vybavila k obrazu svému. Něco ho ale zaujalo. Ani se nedotkla velkého obrazu Nefritova praděda, který visel na zdi tam, kde stával stůl jeho otce. Očividně se tam nehodil. Z nějakého důvodu, snad že něco pocítil, ho odhrnul a za ním objevil tajnou schránku. Bez jakéhokoli viditelného mechanismu k otevření, kolem rýhy, jako by se do ní někdo snažil dostat násilím, dýchala z ní magie. Jakmile se dotkl toho, co musela být dvířka, zmizela a před ním se objevil její obsah. Bylo jasné že ji nikdo neotevřel od otcovy smrti, pravděpodobně byla určena jen pánovi panství. Mimo několika cenností tam našel i obrázek nějaké dívky a korespondenci. Držel ho v dlaních a z krásy té dívky se mu zatajil dech. Ne, že by byla tak oslnivě krásná, ale malíř dokázal zachytit něco, co měla jedinečného. Úsměv. Ten úsměv mu učaroval, ať to byl kdokoli, už chápal svého otce, že si ten obrázek schovával jako poklad. Dal by cokoli za to, aby se na něj ta dívka tak usmála. Byla možná o pár let starší než byl v té době on. Prohlížel si ten obrázek jako ve snách, ale pak ho do očí udeřilo něco jiného. Když odmyslel ten úsměv a typicky ženské rysy byla to tvář, která se na něj denně dívala ze zrcadla. Stejný tvar i barva očí, křivka obočí, odlesk světla ve vlasech. Zdráhal se přijmout co bylo očividné. Díval se na obrázek toho koho mu nikdy nebylo dovoleno spatřit. Své matky. Podle bohatého šatu, který měla na sobě, to musela být dáma z vysoké společnosti, ačkoli něco na nich nebylo správně. Takové šaty se na Zemi nenosily. Toto byla Měsíční móda. Byl to další důkaz toho, co už dávno věděl. Byl něčím, co nikdy nemělo vzniknout. Míšencem. Míšenci nebyli ani lidé, ani zvířata. Byli něco, co nemělo právo na existenci. Většinou byli ihned po narození zabiti i s rodiči. Jako odstrašující příklad. Sám nevěděl jak se dožil takového věku. Tehdy se ale poprvé něco dozvěděl o ženě, která ho zplodila. Dopisy mluvily vztahu jeho rodičů po jeho narození. Ale i tak se dozvěděl co se dělo před tím. On byl velvyslanec na Měsíci. Muž značných kvalit, dobře přijímán u dvora, ale stále velmi mladý. Ona patřila k jedné z nejváženějších Měsíčních rodin. Setkávali se na recepcích. Ona byla mladá žena, i když o mnoho starší než on. Ale pokud by je člověk bral podle pozemských měřítek byli stejně staří. Zamiloval se do ní na první pohled. Na okamžik zapomněl, že má před sebou bytost o staletí starší než je on sám a když se na něj usmála tím svým zářivým úsměvem, zapomněl na všechno. Dvořil se jí se vším svým šarmem pošramoceným zmámenými city. Ať už z jakýchkoli důvodů jeho city opětovala. Netrvalo dlouho a skončili si v náručí. Ani jeden z nich nečekal že se to stane, na Měsíci byla početí stejně vzácná jako na Zemi zázraky, ale po několika měsících schůzek mu se slzami v očích vyděšeně oznámila, že čeká dítě. Znamenalo to rozsudek smrti pro ně oba. Oba se nechtěli dopustit ještě většího hříchu než už počali, odcestovala pouze s ním do starého domu na panství svých rodičů a tam tajně porodila. On se ihned poté vrátil na Zemi a už nikdy se na Měsíc nevrátil. Nikdo si nevšiml zavazadla navíc, které svíral celou cestu v náručí jako poklad. Dopisy dále vyprávěly o neutuchající lásce, kterou k němu chovala avšak nemohla následovat. O naději na společnou budoucnost která nenastala, ale stále existovala ta naděje, že situace se změní a oni oba budou i s malým někde společně šťastni. O tom jak otec chtěl učit malého Nefrita, že nesmí nikdy užívat magii. Pokud Nefrite věděl nikdy k tomu nedošlo. To že magii používal tak málo byla jeho vlastní volba. Nevěděl co se stalo. Ale podle toho co věděl nedlouho po jeho narození se otec oženil, a pak už žádný dopis nepřišel. Jeho macecha byla z velmi staré šlechtické rodiny. Tak staré, že snad jen princova rodina s ní mohla být srovnávána. Až na to, že značně zchudlá. Byla vlastně prodána kvůli otcovu bohatství. On patřil do šlechty sice bohaté a uznávané, ale ve srovnání s ní mladé. A ještě jedna věc tu vyschlou a ošklivou ženu činila méně váženou, ceněnou, než mohla být. Nemohla mu dát děti. Nefrite nevěděl, jestli to bylo důvodem její nenávisti k němu, dítěti, nebo zda věděla o jeho původu. Když nad tím tak uvažoval pravděpodobně to druhé. Z těch několika dopisů se dozvěděl o otci víc než za celý život. Vůči němu byl vždy chladný, občas mu věnoval pohled, ale jinak se tvářil, jako by jeho syn neexistoval. Nefrita vychovávala chůva a několik učitelů, všichni velmi profesionální, žádné city, jen práce. Pak dopisy skončily. Bylo jich jen několik a všechny v době než se otec oženil. V tom posledním stálo něco, co Nefritovi osvětlilo další hádanku jeho života. Každý věděl, že Měsíčňané stárnou mnohem pomaleji, jejich život byl z pohledu lidí věčný. Ale on stárnul jako lidé. Nevěděl jak se to jeho matka dozvěděla, ale psala, že do dospělého věku bude stárnout jako člověk. Otec si tedy nemusel dělat starosti, že bude mít dítě, které se bude batolit a žvatlat několik desítek let. Pak se jeho vývoj měl zpomalit jako u Měsíčních obyvatelů čisté krve. Pak dopisy skončily. Bylo jich jen několik a všechny v době než se otec oženil.

Zavřel schránku, spálil dopisy, popel rozprášil do všech světových stran, vzal si jen ten obrázek. Správci řekl, že se vrací ke dvoru a ať mu tam podává zprávy. Když se vrátil domů, ke svým povinnostem k princi, přidal na Jadeitův stůl další složku. Panství bylo sice stále Nefritovo, nehodlal se tam v brzké době vrátit, Jedovi přibyla jen další položka. Od té doby tam nebyl. Minula dlouhá doba ale toto bylo stále živé.

To vše mu táhlo hlavou po cestě do stájí. Než mu podkoní připravil koně, stačili přiběhnout i jeho muži. Za několik okamžiků už stáli na nádvoří a vydali se na cestu. Na hranice Zoisitova výsostného území, tam kde byl zbytek jeho armády.

*Sunday, January 4, 2004@11:50 a.m.*

Beryl: Vztekle si prohlížela chlapce klečícího před ní s pokorně skloněnou hlavou. Cítil snad svou nevyhnutelnou porážku a chtěl se zbaběle vzdát? Bude kňučet a škemrat o svůj život?
Povstal jsi proti mě, zaplatíš.

Zoisit: Má královno, chráním Vás.

Beryl: Chráníš? Jsi zrádce.

Zoisit: Prosím, dovolte mi vysvětlit.

Beryl: Mluv.

Zoisit: Mé vědomí se probudilo, stejně jako vědomí zbývajících tennou. Věřím, že právě v tom pro Vás tkví smrtelné nebezpečí. Je naší povinností chránit vladaře, ale pouta mezi námi jsou velmi složitá. Utvářela se po staletí, po mnoho životů. Cítíme svou přítomnost, vyvažujeme se navzájem a náš vládce, je jednotící prvek, který nás poutá k sobě. Princ Endymion nedokázal udržet naši jednotu. Jeden z nás se obrátil proti němu. Ten jediný, který ostatní nepotřebuje, dostatečně silný, aby zabil i svého pána. Kunzite-sama si uvědomil svou skutečnou sílu. Věřím, že dříve nebo později byste se stala jeho obětí, stejně jako princ Endymion. Abych Vás ochránil, strhl jsem jeho i Váš hněv sebe. Kunzite-sama sílí každým dnem, ale dokud je jeho pozornost upřena jinam než na Vás má paní, jste v bezpečí.

Beryl: Uvažovala o Zoisitových slovech. Už jednou využila narušení harmonie mezi čtyřmi muži, aby dosáhla svého cíle a získala je na svou stranu. Pomocníkem, jí byl Kunzit, který zradil svého pána a očividným uspokojením pro ni zabil i své tři společníky, přímo nebo nepřímo. Zoisit říkal, že zapříčinila přesně to, čemu chtěla zabránit. Probrala Kunzita, aby zabránila vyvraždění svých generálů mezi sebou, jeho teorie však měla vážnou logickou chybu.
On proti mě nepovstal, narozdíl do tebe mi věrně slouží. Jestli jsi můj věrný služebník, jak tvrdíš, neměl by jsi stát po mém boku místo něj?

Zoisit: Nepovstal jsem proti Vám, má královno. Povstal jsem proti nebezpečí, které Vám hrozí, protože to ono stojí po Vašem boku. Pokud si, má královno, myslíte, že jsem pro Vás hrozbou, rozkažte mou smrt.

Beryl: Pozorovala Zoisita. Zbavit se jediným rozkazem nepohodlného vzbouřence bylo velmi lákavé, ovšem Zoisit měl v něčem pravdu. Kunzit sílil a jeho síla musela být účelně zaměřena, nejlépe na někoho alespoň částečně tak silného jako on. Nikdy nemohl Kunzita porazit, ale byla si jistá, že ona ho s pomocí Metaliiny energie dokáže udržet na uzdě. Vládla svým poddaným pevnou rukou a nehodlala nechal vzpouru projít jen tak bez trestu. Její výsledek byl už stejně jasný, její poddaní museli dostat lekci, že odpor je příjde draho. Ať by zvítězil Kunzit nebo Zoisit, trest pro Zoisita by byl stejný. Vzpoura byla vzpoura, ať k ní měl jakékoli důvody. Věděla, že Zoisit si to uvědomuje, jeho věrnost a starost o její bezpečí byly až dojemné. Už věděla, kam Kunzitovu energii zaměří po skončení vzpoury. Krocení mladého vzbouřence, bude přesně to pravé pro Kunzita. Všichni čtyři její generálové budou žít a budou poslušní její vůli. Zle se zasmála.
Povstal jsi proti mě, zaplatíš.

Zoisit: Zvedl či do míst, kde před momentem byl obraz jeho královny. Ukončením rozhovoru ukončila také krátké porozumění, které mezi nimi panovalo. Cítil v mysli zvláštní klid. Konečně rozstřihl konflikt, který v něm panoval. Věrnost jeho královně proti oddanosti Kunzitovi.

*Saturday, January 3, 2004@09:25 p.m.*

Křehké příměří mezi tennou se hroutilo. Pro Zoisita to byla důvěrně známá situace. Byli na sobě vzájemně závislí, ale stačilo malé narušení rovnováhy a byli hotovi se navzájem vyvraždit v šílené touze po krvi. Královna Beryl je svými kouzly připoutala k sobě, nedovolila jim, aby byli znovu zrozeni, ale uzavřela je v temnou magií vytvořených tělech a obrátila proti jejich původnímu vládci, princi Endymionovi. Jak bylo možné, že to dokázala? S Kunzitovou pomocí. Chyba byla tentokráte na straně prince Endymiona. Kunzit si užíval klid a moc na jeho dvoře, ale princ se příliš přátelil s Měsícem.
Měsíc, kde žili věčně. Malý satelit Země, předmět nenávisti, pro všechny, kteří byli odsouzeni ke smrti a dřině a mohli k němu jen vzhlížet. Cizinci z Měsíce začali přicházet na četná princova pozvání, nebyly to už jen zdvořilostní návštěvy vyslanců, to budilo značnou nevoli. Navíc silná magie návštěvníků ohrožovala Kunzita více, než si kdokoli uvědomoval. Vzpomínky ho přenesly jinam, do dob jeho učení u druidů. Ležel nahý v trávě a vyhříval se na sluníčku. Opřený o lokty studoval spis, který mu dal jeho druidský učitel. O Měsíci, hlavně o tématu, které druidy nejvíce zajímalo. Učil se jaká tam žijí zvířata a jaké rostou rostliny. Měsíc byla malý, obyvatelé prakticky nesmrtelní. Obrovské neobydlené plochy divokého lesa, kde se Zoisit cítil doma, tak neexistovaly. Všude byla sídla. Snažil se tomu porozumět. Představit si měsíc, který celý vypadal jako princův dvůr a podzámčí. Přepychové stavby s honosnými zahradami a vysypanými cestičkami a kamenné domky tísnící se jeden k druhému. Prohlížel si nákresy stromků sestříhaných a zohýbaných do roztodivných tvarů. Podobné viděl v jedné části zámecké zahrady, nová móda z měsíce, u dvora velmi oblíbená. Nechodil tam rád, necítil se tam dobře, když tam vešel poprvé utekl. Aura trápených rostlin ho vyplašila. Mágové z Měsíce byli podobní měsíčním zahradám. Pečlivě školení a tvarovaní podle přísných pravidel. Dokonale se ovládali a v jejich kouzlech byla znát staletí, která jim věnovali. Vedle nich byla magie, tak jak ji znal Zoisit živelná a chaotická. Obklopovali se mocnými artefakty. Některé byly samy o sobě mocnější než někteří pozemští mágové, možná i silnější než Kunzite-sama. Z té myšlenky ho trochu zamrazilo, Kunzit byl doposud v jeho očích nejmocnější bytostí, dokázal vše.

V duchu se pousmál nad nenadálou vzpomínkou na šťastný život u druidů a nad svou mladistvou naivitou.
Kunzit byl výrazně proti zvýšené přítomnosti lidí z Měsíce na zemi, nesouhlasil s jejich pozorovateli v magické radě, které předsedal. Zpětně viděl všechny varovné signály, které si kdysi neuvědomoval a které předpovídaly přicházející katastrofu. Kunzita nevedl jen strach o suverenitu říše. Jako pro nekromanta, pro byla něj měsíční magie smrtelně nebezpečná, hrozilo mu odhalení a vše přišlo v okamžik, kdy byl nejvíce zranitelný. Tělo, ve kterém sídlil bylo smrtelné a rozkládalo se i přes silná kouzla, kterými se jej snažil držet pohromadě. Vše nakonec došlo až tak daleko, že Kunzit vraždil obyvatele zámku, aby mohl nahradit odumřelé části svého těla. Vraždy, které pak Nefrit a Zoisit vyšetřovali. Zamilovaný princ nic netušíc pokračoval v dráždění Kunzita, když ohlásil zásnuby svých čtyř strážců se strážkyněmi princezny z Měsíce, pro utužení vzájemných vztahů.To byl pravděpodobně poslední krok a Kunzitova zrada prince přímým důsledkem. Obrátil se ke královně Beryl, ona mu mohla pomoci vyřešit problém s Měsícem i jeho umírajícím tělem. Zoisit věděl přesně, kde byla rovnováha narušena. Kunzit byl příčina. Kunzit obelstil smrt a důsledky toho se projevovaly i teď. Zemřel a vrátil se, protože mu k tomu Zoisit svou nedůsledností dal příležitost. Nezničil jeho hlavu, osudová chyba. Opět. Opět nechal Kunzitovi místo, kam se mohl vrátit ze smrti a nevědomky, tak opakoval chybu jedné čarodějky. Poprvé to byla hlava nabodnutá na kůl, které se nedotkli ani krkavci, aby z ní servali maso. Čarodějka z města zabila nekromanta z věže. Celému kraji se ulevilo, mrtví konečně přestanou vstávat z hrobů a nemoci přestanou sužovat živé. Opak byl pravdou. Během několika měsíců, kdy byl Kunzit opravdu mrtvý stíhala zem jedna katastrofa za druhou. Tennou, kteří se míjeli a setkávali v čase, poznali, že jeden z nich zemřel a prahli po jednotě. Snažili se zaplnit vzniklou prázdnotu. Vypukla válka, začalo vraždění. Zoisit si to vše živě pamatoval, byl při tom. Když se Kunzit vrátil, nečekalo ho nic, ostatní byli mrtví a Kunzit, nejmladší tennou, zůstal sám. Neživý, který nedokázal zemřít a necítil nic krom neukojitelné touhy po ostatních. Po staletí bloudil říší. Zoisit přemýšlel, co Kunzit asi cítil. Pamatoval si pocit, který měl, když ostatní, jednoho po druhém, ztrácel. Jak moc to Kunzita zasáhlo, když se konečně narodil Nefrit? A pak Jadeit? Já? Kdy se rozhodl, že nás zabije? Co ho k tomu vedlo? Bylo zřejmé, že Kunzit je schopen to zopakovat. Pobýt je všechny, jakoby v pološíleném stavu samoty a čekání na zrození ostatních nacházel uspokojení.

Zalapal po dechu, když ho z přívalu vzpomínek probral Nefritův ostrý hlas. Přetrhl linku do minulosti, kterou vyvolal nečekaný mrazivý dotek Kunzitovy energie a vrátil ho do nepříliš šťastné přítomnosti. Doklopýtal do sousedící koupelny a zavřel za sebou dveře. Opřel se o ně jakoby, chtěl komukoli zabránit, aby vstoupil, i když si uvědomoval, že proti Nefritovi je to chabá obrana, přesto mu do dodávalo malý pocit bezpečí. Po tváři mu tekly horké slzy. Pustil na zem pokrývku, kterou po něm Nefrit hodil a chvíli se díval na své chvějící se ruce. Pomalu je zatnul v pěst a zase uvolnil, znova a znova a znova. Ruce se mu přestaly chvět a vzlyky se utišily. Nechal dveře zavřené na západku a donutil bolavé tělo k dalšímu pohybu, potřeboval ze sebe Nefrita smýt. Voda ve vědru byla už chladná, ale čistá. Smývat ze sebe špínu a ponížení bylo uklidňující, pečlivě se soustředil na každý pohyb malého obřadu. Soustředění mu pomalu vracelo cit pro magii. Tak jako Nefrit ho nikdo dlouho neponížil. Použil ho jako nejlevnější děvku a když s ním byl hotov, hodil mu špinavou deku místo potrhaného oblečení. Měl k Nefritovi odpor. Smýval ze sebe také Kunzitův dotek. Chladný a zatuchlý dotek hrobu, který cítil, když Kunzitova mysl prošla přes jeho hranice.
Nestihl ani zvednout ruce k obraně, když Nefrit v plné zbroji rozrazil uzamčené dveře. Vědro se převrhlo na podlahu a Zoisit se ocitl zády přitisknutý na zeď, stál téměř na špičkách. Lekl se, ale už nepropadl slepé panice jako předtím. Obvinění ze lži byla zbytečná, lhal, věděl to. Bylo toho málo, čím by ho za to Nefrit mohl potrestat za ten malý prohřešek a ublížit mu více, ne po tom, co udělal. Pomalu prsty vybral zelený pramen v Nefritových vlasech, jak po něm přejížděl, začal se měnit na svou původní kaštanovou barvu s jemným zlatavým leskem. Když skončil nechal ruku, klesnout podél těla.

Ohrozil jsem mnoho svých lidí, aby Jadeit mohl uprchnout. Odmítl. Kunzit je silný nepřítel a nezastaví se před ničím, je nebezpečný. Nefrite, Jadeit musí přežít. Jestliže zemře jsme ztraceni.

Po krátké odmlce dodal.

Nenech se zabít.

Nefrit ho pustil a s úsměvem řekl: Nehodlám se nechat zabit. Dnes ne.

Nefrit se ještě nadechl jakoby chtěl něco říci, ale pak se otočil a odešel z místnosti.
Hned jakmile Nefrit zmizel, zmizely i bariéry, které vytvořil kolem hradu. Zoisit je okamžitě nahradil svými, silnějšími a nad celým územím, to se stalo stejně neproniknutelným jako předtím. Kunzit ovšem i tak získal značnou výhodu.
S Nefritem pryč, cítil se Zoisit zase jistý a při síle. Magií očistil své tělo, každé místečko, kde se ho Nefrit dotkl, jeho doteky i pak stále cítil stejně jako nutkání se při každém nenadálém šelestu ohlédnout přes rameno. Byl rád, že je Nefrit daleko.
Oblečený, s obojkem opět schovaným pod šaty, se vrátil na místo svého ponížení. Byla to ironie, Nefrit se obojek, který ho tak rozlítil, ani nepokusil sundat. Špičkou nohy prohrábl hromádku popela ožehlých světlých vlasů, která zbyla po Nefritově ukázce obranné magie. Ze zápachu zpečené kůže se mu dělalo nevolno, příliš mu to připomínalo, jeho vlastní smrt. Bylo zvrácené jak Kunzit dokázal jedinou věc použít jako varování pro Zoisita i Nefrita. Rychle zbytky sebral do kusu látky, stále byly plné Jadeitovy aury. Vydal ses svou vlastní cestou příteli, každý z nás se snaží vrátit jednotu mezi tennou jinak.
Přenesl se zpět do svého pokoje, byl před ním ještě jeden důležitý krok a netušil, jaký bude mít výsledek. Doufal, že ještě není pozdě, že dokáže Kunzita zastavit. Už jednou zklamal. Byl čas se připravit. Poklekl na jedno koleno, zády ke kamenné zdi místnosti a sklonil hlavu v podřízeném gestu. Brzy přišla odpověď na jeho volání a před ním se objevil obraz stojící královny Beryl, která na něj shora shlížela.

*Wednesday, December 31, 2003@01:42 p.m.*

Posadil se na postel a shlížel na šál. Pokýval hlavou a snažil se uvažovat. Neexistovalo, že by se Jadeite postavil proti němu, tedy po bok královny, o své vůli. Znamenalo to jediné. Že mu Beryl upravila paměť. Opět. To co se teď pohybovalo v palácích jejich sídla bylo jen skořábkou, kterou naplnila lež. Ale sám věděl že jakákoli iluze se dá zlomit. Zaťal prsty do přikrývky když se mu hlavou prohnala letmá myšlenka na to, že by to snad mohl zavinit on sám. Ale ta byla tak prchavá, že ji ani nestačil zachytit. Jen jeho tělo reagovalo leskem v očích, zaskřípěním zubů, sevřením pěstí. Podíval se dolů na Zoisita. Krčil se v koutě a jemu ho na okamžik bylo téměř líto. Hodil mu přikrývku, kývl ke koupelně.

Dej se do pořádku, takhle tě nesmí nikdo vidět. Jsi stále velitel téhle prokleté a ztracené vzpoury. Ale než uděláš cokoli dalšího odstraníš mi tohle.

Prohrábl si vlasy a ukázal zelený pramen.

Rozumíš?

Sledoval roztřeseného chlapce pohledem, který nepřipouštěl námitek.

Náhle se něco stalo. Ucítil, jako by ho ovanul smrtící chlad. V jeho zorném poli se objevilo něco, co okamžitě zmizelo v záblesku jeho vlastní magie. Podvědomý obranný mechanismus pracoval i v době kdy nevěnoval svému okolí pozornost. Nyní začal. Bariéry, které chránily toto sídlo i vzdálené okolí byly pryč. Začal je nahrazovat svými, alespoň nejbližší okolí, pevnost a lesy kolem ní. Nad celým krajem se otevřel magický deštník, kterým neproniklo nic, aniž by o tom Nefrite nevěděl.
Okny dovnitř zářilo slunce, jak krásně se vždy třpytily paprsky v Jedových vlasech. Zvedl hlavu a viděl jak se Zoisite kolem něj plíží, tak aby ho měl stále na očích a byl od něj co nejdál. Teď se zastavil a napjatě ho pozoroval. Mávl rukou k šálu.

Udělal jsi s ním něco? Je nebezpečný?

Zavrtění hlavou mu bylo jedinou odpovědí. Mávl rukou a zrzek odklopýtal pryč. I tak váhal. Cítil z toho kusu rudé látky jen Jadeita, jeho magii. Ale jestli byl Jedi hračka v rukou královny mohl od něj čekat cokoli. Použil jemné pátrací kouzlo, ale ani to neodhalilo žádný útok. Ne jako to cosi, co bylo vrženo proti němu a co i poté co to podvědomně odstranil za sebou zanechalo puch Kunzitovy mrtvé magie. Nerad používal magii, proti ostatním tennou vypadal většinou jako začátečník a sám tento pohled podporoval. Ale v jeho magii byla síla. Když musel použil ji. Díky jedné staré ženě, čarodějce, dávno mrtvé, měl k magii, té pravé tvůrčí magii, respekt. Ale ona dál žila v jeho vzpomínkách. Pobyt na Zoisitových panstvích mu ji připomněl. To ona ho naučila vážit si života. Milovat ho. Odtrhl svou mysl od vzpomínek. Sáhl po šálu a sevřel ho v dlani. Jadeitův vzkaz ovládl jeho myšlenky. Jeho tělo. Cítil vůni trávy i to jak ho bodala do holé kůže. Cítil Jedův dech jako by ležel vedle něho. Bylo to tak skutečné, jako všechny jedovy iluze. Jeho tělo podle toho i reagovalo. Milování s Jedem, měl ho tak jak ho chtěl. Oba je vyneslo na vrchol a Jed ho políbil. A pak přišlo něco co cítil jako tupý nůž vrážející se mu do srdce s každým Jadeitovým slovem. Pak iluze skončila. V očích se mu objevily slzy a kutálely se dolů po skráních. Z úst se vydral vzlyk. Udusil jej a další kusem látky pevně sevřeným v pěsti, Voněl. Slabě, neuvěřitelně slabě. Ale stále voněl. Jadeite žil. Najednou komnata opět stichla. Nef se postavil a soustředil své myšlenky. Překonal ochrany svého temného domu, přinesl si svou výstroj, brnění, zbraně. Bleskově se ustojil, šál ovinul kolem krku, helmu vzal pod paži. Vykročil ke koupelně a rozrazil dveře. Všechny smysly napruženy, připomínal vzteklou kočku, napruženou ke skoku. A skočil.

Už nikdy mi nelži. Jadeite se nepřidal ke královně. On se jí vydal. Beru své muže a jdu pro něj.

*Wednesday, December 24, 2003@11:29 p.m.*

Negaverze neměnná po milénia se proměňuje. Kouzlo ukuté ze vší krutosti a špatnosti a vůle prahnoucí ovládat všechno živé, bylo zlomeno z bláhové vůle. Byla mi odňata schopnost ovládat magii. Stal jsem se tím, čím jsem nikdy pořádně nebyl. Obyčejným člověkem. Přesto cítím změnu ve vodě. Cítím to v zemi. Cítím to ve vzduchu. Mnoho toho, co bylo je ztraceno. Není proč žít. Přesto na místě, kde není nic než čekání. Sál jež byl zbudován hluboko pod zemí za časů, jež se z historie staly legendou a legenda se stala bájí. Místo které nemělo být nikdy zapomenuto, přestalo existovat v myslích živých. Jeden muž nezapomněl na síň jejíž strop se ztrácel v temnotě a dal se jen tušit díky mohutným sloupům, které měly podpírat jeho klenbu. Jedinná bytost byla schopna vytvořit tak strašlivé místo do kterého uzavírala duše těch, které zahubila za svůj dlouhý pozemský život. Slyšel jsem za nocí šepot těch, kteří čekali na vykoupení. Připadalo mi, že ztrácím svou mysl v síti mých přeludů. Jeho hlas mi vrátil znalost toho místa. Pochopil jsem co jsem slyšel a došlo mi, že se ocitnu v noční můře. Stíny mrtvých rozsápají každého živého, který tam vstoupí o své vlastní vůli bez svolení stavitele. Svým rozhodnutím nebojovat jsem se vydal mimo Nefritovy věštby. Věděl jsem, že každá dvojice sloupů vypadá jak sepnuté ruce vztažené k obloze. Mrtví by mohli k tobě mluvit, stejně jako bláhová Tetis, řekl mi, když se mnou skončil na podlaze pokryté krví nevinných. Nechápal jsem, než jsem ucítil prudké bodnutí ve svých uších. Připravil mě o sluch, když mi před tím vzal můj zrak. Vlna magie mě přenesla a já pochopi, že jsem dorazil na místo, kde zemřu. Musel jsem jen počkat, až k tomu dojde. Vlhko a chlad uchvátily mé tělo. Dostal jsem je jako své jediné společníky. Měl jsem všechen čas světa odměřovaný hebkými ženskými rucemi držícími mi hlavu a přikládajícími džbán s vodou k mým rtům. Neměl jsem nic čím bych ho držel. Nezáleželo na takové podružnosti, na co by mi byly ruce tam kde jsem ležel na dlždicích páchnoucích plísní. Mluvila, musela mluvit, ale já ji neodpovídal, neslyšel jsem jí a i kdyby ano čím bych mohl odpovídat, když mi byl vyříznut jazyk. Pochopila to a začala psát na mou kůži. Písmena se skládaly ve slova, slova ve věty. Královna byla bezbranná v Kunzitových pařátech. Jeho vůle hnala Negaverzi do zkázy stejně jako pozemské království před lety. Začal jsem se modlit, začal jsem vzpomínat a rozhodl jsem se, že přežiji tak dlouho,abych mohl napravit rovnováhu.

*Wednesday, December 24, 2003@12:30 a.m.*

Královna a její tennou

Ona stála před svým trůnem ve své fialové toaletě s rudými vlasy rozevlátými magickým větrem ze zlomeného kouzla. Její ruce se zastavily uprostřed pohybu k vyvolání dalšího kouzla. Dlouhé nehty pokryté červeným lakem se zaťaly do vzduchu před jeho obličejem, nebo spíš před tím co z něj zbylo. Nehybná a strašná ve své zuřivosti.
On byl jen vyschlé kosti zahalené do vrstev modrého hedvábí, které vytvarovaly zdání těla. Modrobílé bumerangy připravené k hodu na cíl, kterým už přestal být blonďatý mladík na podlaze trůního sálu.
Vzpoura se neomezila jen na Nefrita a Zoisita, Kunzite-sama se postavil proti rozhodnutí své paní. Rovnováha byla opět porušena a záleželo jen na vladaři, jak dokáže zvládnout své služebníky. Princ Endymion tragicky selhal, královna temnoty byla jiná než bláhový mladík se srdcem zanechaným na Měsíci, aspoň si to o sobě myslela.

Bylo na královně, aby promluvila první a neztratila svou tvář. Je těžké být vládcem temnoty v takových chvílích, kdy se moc stává jen hračkou v rukou osudu. Zabíjet bylo tak snadné.
Beryl: KUNZITE!
Zadunělo sálem. Ozvěna jména prvního z tennou se roznesla do každičkého koutu jejího paláce
Kunzite:Nezdálo se, že královnin hněv měl nějaký účinek na tohoto muže. Bumerangy se nepohnuly ani o píď, jen jejich modrý plamen přešel do prázdných očních důlků a rozžhnul v nich stejnou záři. Zabít ho už nemohla, protože on byl už mrtvý. Neměl strach, v jeho hlavě zněl tlukot Metaliina srdce jako temné údery taiko bubnu.
Beryl: Čekala, že před ní padne na kolena, čekala strach, čekala něco co jí nedal. Probrala ďábla a teď se mu dívala do tváře. Vycítila, že Metalia-sama by nebyla potěšena, kdyby ho poslala do pekel kam patří, protože si nemusela moc namáhat hlavu, aby jí došlo kdo by ho tam doprovodil. Jadeit žije z tvé vůle. Mám ti připomenou kde je tvé místo?
Kunzite: Vím, vaše veličenstvo, kde je mé místo i když rovnováha byla opět porušena a je to velmi těžké vás nezabít. Přísahal jsem vám věrnost, vy jste má jediná paní a zůstanete jí na věky. Hluboce se uklonil a bumerangy se rozplynuly v nicotu.
Beryl:Tvá paní? Pěkně posloucháš svou paní!
Kunzite:Chráním svou paní před chybou, která by mohla přinést mnoho škody. Zabít Jadeita rychle by nepřineslo moc užitku, kromě ukojení vašeho hněvu. Rychlá smrt je přece odměna. Nebo se mýlím? Slova z jeho úst byla hebčí než motýlí křídla a jedovatější než uštknutí kobry.
Beryl: Jistě. Rychlá smrt by mohlo být i vysvobození, že?
Kunzite: Ano, přemýšlejte o mém návrhu, paní. Síň čekaní. Tmavé a studené místo stvořené pro osamělou vigilii odsouzence k smrti. Jadeite vás zradil, já jen odmítl přistoupit na jeho hru do které vás hodlal vtáhnout. Jeho smrt by jen prohloubila to co bylo už porušeno. Rozervala by předčasně pouto, které nás spojuje, což by zatím vůbec neprospělo vaším zájmům. On to ví, zná vás a tak vsadil všechno na jednu kartu. Nemohl vás zradit, přísahal věrnost, ale zároveň chtěl chránit toho ožralce Nephrita. Nedokázal by proti němu bojovat. Co mu zbývalo? Nechat se vámi rychle zabít. Udělal z vás loutku má paní.
Beryl: Kunzite… To co říkal mělo svou logiku. Pokud měl Kunzite pravdu udělala by možná fatální chybu. Pouhé vědomí něčeho takového jí rozpalovalo ještě víc. Ruce jí klesly podél těla. Nemělo smysl je držet připravené k zničujícímu kouzlu. Kunzite se pro tentokrát obhájil.
Kunzite: Ano vaše veličenstvo? Královnin pohyb jakoby přiklepnul jeho vítězství. Vzrušující chvíle, pomyslel si a znovu se hluboce uklonil. Královna nenáviděla své prohry.
Beryl: Zab všechny youmy v místnosti, kromě mé dvorní dámy Tetis. Ona bude ta vybraná. Kývla na Tetis, ať přistoupí k jejímu trůnu. Nechtěla riskovat, že se připlete Kunzitovi pod ruce. Mezi youmami vypukla panika
Kunzite: Přikývl a v rukou se mu zhmotnily dva bojové srpy. Očima sledoval půvabnou Tetis jak cupitá ke královně. Sotva se dotkla její nožka prvního schodu k trůnu vyrazil. Hedvábí zasvištělo vzduchem, mihly se bělostné vlasy a ozval se první táhlý výkřik vražděné youmy. Zdálo se, jakoby mezi dvořany tančil jakýsi podivný tanec. Vířila modrá látka v divokém rytmu úderů ostří do bezbranných těl. Nezabíjel hned. Vychutnával si, že může rozsévat děs. Youma bez ruky mohla ještě utíkat, stejně tak jako youma s mělkou ranou v boku.Krev různých barev podle druhu majitele zalévala kamennou podlahu pod jeho dřeváky. Stříkala v gejzírech z rozervaných krků těch šťastnějších obětí a pokrývala sprškami okolí. Bavil se jak už dlouho ne. Nemohl to příliš protahovat. Netrvalo dlouho a v celé místnosti zbyly živé jen tři bytosti a on, který byl všechno jen ne živý.
Beryl: Přemýšlela jsem v čem nacházíš náhražku sexuálních radovánek, když je tvé tělo v takovém stavu. Zdá se, že už znám odpověď. Zle se zasmála. Kunzitovy šaty byl nasákle krví dvořanů a z jeho zbraní kapala krev. První tennou tomu nevěnoval ani trochu své pozornosti, místo toho se jakoby pohupoval uprostřed těl. Tetis zděšeně vykřikla a ukázala před sebe. Mrtví začali vstávat.
Kunzite: Mrtví. Tolik mrtvých. Jen pro jeho potřebu. Zoisitova obrana mu decimovala jeho nemrtvé a tak bylo třeba neustále doplňovat jejich prohnilé řady novými „dobrovolníky“. Nechal své zbraně zmizet, už jich nebylo třeba. Při dnu a při noci, světlo a tma splynou v jedno… splývala slova vyvolávací formule s hlukem na nohy deroucích se bývalých dvořanů královny Beryl.
Beryl:Ani duše nazmar. Zírala na ukázku něčeho co se bála i pojmenovat.
Kunzite: Dokončil zaříkávání a došel k Jadeitovi schoulenému na podlaze. Sklonil se a jeho ruka zajela do blonďaté čupřiny. Vyzdvihl ho za vlasy tak, aby na něj královna dobře viděla. Má paní, Zoisit s Nefritem mi způsobují velké škody. Jejich armáda je slabá, ale mají na pomoc slunce, které mým vojskům nesvědčí. Má magie nestačí ochránit všechny. Potřebuji něco, co by posílilo mou moc. Magický artefakt, který by učinil jednotky imunní vůči slunečním paprskům. Taková věc se musí vyrobit z tvora dostatečně silného, který žije z magie. Hodil Jadeita královně k nohám. Tělo dopadlo s odporným žuchnutím na zkrvavené stupně trůnu.
Beryl:Co je lepšího než tennou pro takový artefakt? Nezabil si ho na můj rozkaz a teď ho chceš zabít?
Kunzite: Nemusí být v Síni čekání nepoškozený má paní. Stačí když bude žít a to že mu sem tam něco bude chybět je vcelku nepodstatné. Kunzitova ruka vystřelila k jeho hrudi. Nepředpokládal, že by někdy ucítil něco jako bolest, ale to co cítil mohla být jedině ona. Zoisite. Jeho sakura ho volala. Cítil děs své na míle vzdálené krysy. Málem se teleportoval k Zoisitovi, ale včas se zarazil. Nechal svou mysl rozletět se tam, kde dříve byla hradba vytvořená Zoisitovou přírodní magií. Mráz byl s ním a spaloval na krátkou dobu vše čeho se slizká chapadla jeho mysli dotkla. Vztekle zařval, když zjistil důvod volání o pomoc. Jeho majetku se dotkl jiný muž. To bylo nepřípustné. Stálo ho to hodně sebeovládání neobjevit se před Nephritem a nepoučit ho co se stane, když šáhne na něco co si označil za svůj majetek. Zoiste chtěl povstání tak ho dostal i se vším co k tomu patřilo. Tohle byla jen ochutnávka budoucnosti, pomyslel si Kunzite a na dálku pohladil měděné vlasy a bledou kůži své Sakury. Chlapec to pozná, že se ho dotkly jeho ledové prsty. Stáhnul se zpět, sotva se uklidnil plně využil strategické výhody, která se mu naskytla. Jeho mysl vydala pokyny, vyšším nemrtvým řídícím jednotlivé jeho jednotky. Krátkodobý Zoisitův úspěch se zhroutil pod tlakem Kunzitových hord.
Beryl: Válka dokáže být nepředvídatelná a to co vycítila z Kunzita předčilo i nejdivočejší sny. Zoisite volal svého pána o pomoc a ten se za ním vydal takovým způsobem, jaký byl v jeho situaci možný. Překvapeně zamžikala na Kunzitovým vzteklým zaryčením. Ledový král neměl ve zvyku projevovat svůj vztek, ledažeby k tomu neměl pořádný důvod. Telepaticky se zlehka dotkla Kunzitovy mysli a pochopila. Byl to ten nejprozaičtější důvod, Kunzitovi se šáhlo na majetek a ten to špatně snášel. Spokojeně zaznamenala, že svůj osobní problém zatlačil do pozadí a soustředil se na splnění svých povinností k ní. Proč ne. Jadeit bude pomalu umírat, tak proč by z něj nemohl být aspoň trochu užitek? Vezmi si z něj co potřebuješ, ale nezabij ho či nepoškoď tak, aby to nemohlo být zregenerováno.
Kunzite:Děkuji má paní. Další hluboká úklona byla tentokrát završena skokem na Jadeita. Zaleskl se nůž a ozval se řev. Tentokrát to nebyla youma. Kdyby Kunzite věnoval pozornost královnině oblíbené youmě Tetis, všimnul by si, že nejprve zbledla a pak začala zvracet do rohu. Kunzitovy ruce se zkušeně míhaly nad Jadeitem a odřezávaly všechno co bylo vhodné k výrobě artefaktů na ochranu před nepřítelovou magii a vlivy počasí. Oči si odložil do modrého kapesníku, zamýšlel s jejich pomocí vytvořit něco, co mu usnadní jeho další postup. Chtěl se už zvednout, když v tom ho něco napadlo. Mazlivě pohladil kdysi blonďaté vlasy nyní k nepoznání spečené krví. Par zkušených řezů a v ruce držel skalp. Zálibně se na něj zadíval, chvilku nad ním přemýšlel a pak ho vyhodil do vzduchu. Kůže s vlasy mu nedopadla k nohám, ale zmizela v záblesku teleportu, aby se objevila na úplně jiném místě. Udělal to tak, aby ji Nephritovi mrštil do obličeje. Hvězdář nic nepochopí, ale Zoisitovi bude jasné čí to je skalp a kdo a proč ho poslal do jeho sídla. Je váš královno. Ten zbytek nepotřebuji, doporučoval bych malou regeneraci, ať nevykrvácí.
Beryl: Bylo ji zle z toho co viděla, snažila se to všemožně skrýt, aby pře Kunzitem neztratila tvář. Zrůda, Kunzite byl nic jiného než zrůda. Ovšem ten bělovlasý netvor sloužil jí a děla všechno pro její vítězství. Co na tom, že si své brutální metody užíval. Nasbíral jsi si dost pro své artefakty, ať jsou co nejdřív v boji. Postarám se o tu krvavou kaši co jsi mi po své řeznické práci nechal. Zregeneruji ho tak, aby vydržel dost dlouho, ale nebudu se obtěžovat s jednotlivými částmi jeho těla, které při svém trestu nebude potřebovat. Můžeš jít.
Kunzite:Vše pro vítězství, má paní. Budete spokojena s mou prací. Řekl a zmizel v teleportačním portále, který si otevřel pro sebe a svůj malý raneček.
Beryl: Kývla na Tetis, ať podepře Jadeita. Pár úderu srdce jí toho muže bylo líto. Tohle si nezasluhoval, vždy jí věrně sloužil, až teď zakolísal. Měla ho zabít rychle a ne ho dát Kunzitovi do rukou. Bylo pozdě cokoliv na tom měnit. Dotkla se zuboženého obličeje a z jejich prstů proudila hojivá energie. Stavěla krvácení, ale nenchal dorůstat nic co Kunzite odsekl. To nechá osudu. Jestli Jadeit přežije bude mít dost času, aby obnovil své tělo k dřívější dokonalosti.



Naše Vánoční nálada dokáže být opravdu plná klidu a míru ^_^

*Sunday, December 14, 2003@08:48 p.m.*

Zoisit kolem vzbouřeného území udržoval pevné magické bariéry, které nepříteli bránily magií proniknout za hranice. Ukrýval tak pohyb a sílu svých jednotek. Jeho fyzické tělo možná bylo v porovnání s ostatními tennou slabé, ale o to více cvičil svou mysl. Teď plně využíval svých magických schopností, jeho mysl posílena drogami a jedy, nebyla pouze v jeho těle, ale splynula se vším živým, to mu dovolovalo dokonalou synchronizaci úderů. Draci chrlili oheň z nebe, draví ptáci trhali nemrtvé na kusy. Stromy se vytrhávaly z vlastních kořenů a celé lesy se valily proti nepříteli, útočily polámanými větvemi a měnily mapu. Kde předtím byl hluboký les, byla teď planina, na které neúprosné slunce pálilo nemrtvé, nebo vytvořené kanály sváděly Nefritův déšť a vytvářely bahno, ve kterém nemotorné nohy uvízly. Přesně načasované útoky řízené jedinou myslí byly ničivější, byly ovšem také pro Zoisita náročnější a stály ho mnoho sil a soustředění, ale ze spojení se svými lesy a životem v nich čerpal svou sílu zpět.

Přitáhl si k tělu poničené šaty, aby alespoň trochu zakryl svou nahotu a odkrytou kůží neprovokoval k další ráně, snažil se být co nejmenší. Byl vyděšený, Nefrit mu právě dal prožít jeho noční můru. Dal mu plně pocítit vlastní bezbrannost. Ukázal mu, kde je jeho místo. Bylo jedno, jak moc se snažil osvobodit, zase kolem něj spadla klec. Jiná než v jaké ho držel Kunzit nebo Beryl, to byly pečlivě vytvořené vzpomínky a pocity, ve kterých se ani teď ještě nevyznal. A to toho zmatku vpadl Nefrit svým útokem a ukázal mu, jak je slabý. Na jeho vlastním území, v jeho vlastním sídle. Tělo ho bolelo a cítil se špinavý, ponížený a hlavně bezmocný. Doléhalo na něj zdrcující vědomí, že jej nikdo neochrání a sám to nedokáže. Kunzit, který za ním vždy stál a bez povolení nedovolil nikomu na něj sáhnout, zde nebyl, nepřišel na jeho volání. Rozporuplný Kunzit, který mu ubližoval, ale zároveň to nedovolil nikomu jinému. Kunzit, který ho celé jeho dětství na dvoře prince Endymiona chránil, ale zároveň ho dohnal až na hořící hranici, nepřišel. Zoisit ucítil další vlnu svíravého strachu a přitiskl zbytky oblečení více k sobě.

Nedokázal se soustředit i samotná místnost mu připadala jaksi vzdálená a v mlze, jediné, co vnímal byl Nefrit. Cítil jakoby se tepot procházející jeho tělem zastavil, zmizelo jemné svrbění magie v konečcích prstů, které se objevovalo vždy při kouzlení. Zoisit nedokázal udržet magické bariéry ani vdechnout život dalším rostlinám. Jeho hranice se magicky staly proti Kunzitovi prakticky bezbrannými.

S obavami pozoroval každý Nefritův pohyb a při každém slově sebou cukl. Snažil se, co nejrychleji najít vhodné odpovědi na jeho otázky. Vhodné byly ty, které mu nevynesou dalsí Nefritův vztek, pravda se nepočítala. Rozhodl se souhlasit, tím možná Nefrita uklidní.

Máš pravdu, přidal se ke královně.

Na další otázky raději neodpovídal, netušil, co chce Nefrit slyšet a tak tiše doufal, že to přejde. Napnutě čekal na reakci.

*Wednesday, December 3, 2003@05:33 p.m.*

Bylo mu příjemně, velmi, dívka se právě oblékla a odešla, on se natáhl po láhvi a odpočíval, než se vydá za svým hostitelem. Začala se ho zmocňovat přímená malátnost, když se otevřely dveře a dovnitř se vřítil Zoisite. Choval se tu jako by mu tu vše patřilo a jako by on, lord Nefrite, bývalý druhý generál Negaverze, byl nějaký hej počkej. Než něco rudého dopadlo na místo, kde před okamžikem Nef ležel, už stál u toho nevychovaného spratka a vyťal mu pořádný políček. Malá výchovná lekce jak se chovat k hostu. Zoisitovi až odlétla hlava do strany. Ucítil závan známé magie. Přicházela od Zoisita. Kunzitova magie. Ta krysa vede válku proti Kunzitovi a při tom je z něj cítit jeho magie? To snad ne! Nechtěl být zase jen loutkou v Kunzitově hře. A tou se teď zdál Zoisite. Bez přemýšlení, dřív než stačilo to škvrně zareagovat ho chytil za zápěstí, zvedl nad hlavu a volnou rukou z něj začal strhávat šaty. Dával pozor, aby ho ta malá krysa nekopla. Snažila se bránit, ale nic co by musel brát vážně. Sotva z něj strhl halenu s vysokým límcem objevil příčinu toho pocitu. Obojek obepínající Zoisitův krček. To, co našel, ho rozlítilo na nejvyšší míru. Přidal ránu na tvář, kdyby mohl, Zoisite by odletěl dozadu. A další. Všiml si hojících se ran na jeho těle, nijak ho nebolelo že mu přidá další. Ty rány měly být dávno zahojené, říkala ta část mysli, kterou ještě byl schopen uvažovat, ale i ta byla umlčena vztekem. Strhl z něj i kalhoty, z části proto, že chtěl zkontolovat další dárečky od Kunzita, částečně proto, aby mu už nic nevadilo. Praštil nahým klukem o zeď, tváří přitiskl k drsným kamenům. Jeho vlastní tělo nepotřebovalo pobízet. Odkopl Zoisitovi nohy od sebe, mírně nadzvedl a pronikl do něj. Nezajímalo ho jak moc mu ubližuje. S každým přírazem ze sebe dostal i několik slov. Neovládal sebe ani svůj hlas.

Chtěl jsi něco tak důležitého tajit! Myslel sis, že ti nestojím za to, povědět mi, že tě má Kunzit na vodítku jako vzteklého psa? Je celá tahle vzpoura jen další Kunzitův plán jak zničit další prohnilou civilizaci, nebo se chce zbavit jen nás? Co tě do toho vehnalo, Kunzite, nebo ty sám? Dokážes to říct?

Sám měl vlastní důvody. Chtěl se pomstít. Nejen pomstít Jadeita, to byla pravda jen částečně. Všichni se stali oběťmi ďábelského plánu. Nenáviděl být něčí loutkou, nejprve Kunzitovou, pak Beryl. Dost. S posledním přírazem si přísahal. Tohle je naposledy kdy někomu slouží. Vysunul se ze Zoisitova horkého nitra, pustil zápěstí, odstoupil. Zoisite se sesunul na zem. Ustoupil těch několik kroků k posteli, otřel se zmuchlanou přikrývkou. Těžce oddychoval. Pohledem zabloudil k tomu co ho vlastně zvedlo z postele. Okamžitě to poznal, Jadeitův šál. Chtěl po něm sáhnout, ale zarazil se. Jedním z předpokladů k přežití bylo nedotýkat se ničeho, čeho už se před tím dotkl Zoisite. Sice se ho nebál co se týkalo přímého útoku, ale měl představu kolik lidí už zaplatilo za neopatrnost, dotyk otráveného kapesníčku, oblečení, dýka do zad. Ale když přišel, držel šál v rukou, snad. Takže snad se nemusel bát. Snad. Na to snad nehodlal vsadit svůj život. Ten šál mu nikam neuteče. Později sem může ujistit, že není nebezpečný.
Hlasem jako by předčítal rozsudek odsouzenci na smrt pronesl:

Co se stalo s Jadeitem? Přešel ke královně?

*Friday, November 21, 2003@01:49 a.m.*

Jadeite byl samé překvapení. Jeho výkyvy nálad byly v Negaverzyi pověstné, ale tohle přesahovalo všechno. Královna řvala, ať ho zabije. Chtěl to udělat, zabít toho hlupáka. Udělat to, zbavit se Jadeita přinášejícího dávno zapomenuté svědomí. Udělat ostrý řez a vrhnout je do vražedného šílenství, ze kterého by vítězně vyšel jen on sám. Sám a jediný nikým neporažený tennou vládnoucí se svou královnou všemu co společně dobudou. Zachvěl se tou představou moci. Měl ji na dosah, zabít Jadeita, vždyť to už kdysi udělal s takovou lehkostí, aby se mu ten skutek vrátil v podobě úzkosti z prázdnoty. Prázdnota v neúplnosti, jakou zakoušel po staletí, než se ostatní strážci prince narodili. Každou noc pak vzpomínal na ten pocit, když byli všichni čtyři. Tehdy si uvědomil, že díky své bezohlednosti se připravil o něco, o čem nevěděl, dokud to neztratil. Jadeitova smrt ho ještě více stáhla do temnoty, ve které byl. Hodil bumerang a věděl, že to co udělá, bude správné. Modré ostří prolétlo vzduchem a přeťalo Berylina magická lana, aby se mu vrátilo zpět do ruky.

Má paní, zabít ho teď by nebylo moudré. Nechť osud rozhodne o jeho životě. Dala jste mi přání, teď si ho chci vybrat. Přeji si, ať Jadeita necháte v síní čekání. Dáte ho do kruhu v jehož nitru ho opustí jeho magické schopnosti a jeho tělo se stane opět tělem člověka. Necháte ho bez jídla, jen za úsvitu a za soumraku za ním přijde vámi vybraná služebná se džbánem vody a čistými šaty. Zůstane tam, dokud potrvá válka. Jestli zemře dříve, než boje skončí, zabiji zbývající dva generály bez milosti. Pokud ovšem přežije, dáte mu milost, stejně jako Zoisitovi a Nephritovi. Vše záleží na Jadeitově odhodlání a jeho vůli k životu. Nikdo o vašem rozhodnutí, kromě vás, mě, jeho a té služebné. nebude vědět.

Čekal na rozhodnutí královny s bumerangem v ruce. Youmy shromážděné ve stínu si začaly nervózně mezi sebou šeptat. Jen čtyři měli znát pravdu o osudu třetího z shitennou a jich tam bylo třicet.

*Sunday, November 16, 2003@11:18 p.m.*

Zoisit nechal Nefrita, ať si odpočine a pobaví se. Hvězdář to potřeboval a Zoisit byl dobrý hostitel. Prošel několika dalšími chodbami po schodech do místnosti, kterou si vyhradil pro sebe. Byla zařízena prostšeji než místnosti, kde zanechal Nefrita. Nefrit obýval nejluxusnější část sídla. Musel uznat, že po přepychu Kunzitova paláce je jistá jednoduchost uklidňující. Bylo tam chladno, protože otevřenými okny pronikal dovnitř mrazivý vzduch. Chlad, další věc, které u Kunzita navykl. Magickým poryvem větru okna zabouchl a nechal zapadnout západky. Zajel rukou pod límec svých civilních šatů, pod ním se skrýval obojek, který mu Kunzit nasadil. Límec také skrýval šrámy, které si sám způsobil, když se obojek snažil odstranit. Stejně tak jeho šaty skrývaly další pomalu mizející jizvy a rány. Některé si způsobil sám, ale většinu jich způsobil Kunzit při jejich erotických hrách. Zamžikal, aby zahnal slzy, které mu vzpomínky vehnaly do očí. Snažil se ovládnout své pocity, přetrvávající lásku ke Kunzitovi a strach, že ta láska je podvod, jen další z myšlenek a pocitů, které do něj královna vložila. Stejně jako vědomí zrady a provinění, které mu celý život trávilo svědomí. A proč? Protože Kunzit se nebyl schopen vyrovnat s vlastní minulostí a tak se radši díval, jak se jeho vlastní zradou týrá někdo jiný? V hlavě měl zmatek, jeho vlastní motivy mu nebyly jasné a sžíraly ho pochybnosti. Uvědomoval si, že královna a Kunzit představují hrozbu pro vše živé, ale trápila ho nejistota, že rozpoutal válku jen z vlastních sobeckých důvodů. Válku s velmi nejistým výsledkem. Minulost se opakovala, zase stál proti Beryl a Kunzitovi a jeho společníkem byl Nefrit. Shodil ze sebe svrchní oděv a schoulil se do přikrývek. Začal si vyvolávat vzpomínky na své mládí na dvoře prince Endymiona a snažil se odhalit, které jsou pravé a kde by se ještě mohla skrývat Berylina lest. Před očima se mu objevil jeho první útěk z Endyminova paláce.

Propletl se zahradou, vy lezl na strom a seskočil na zeď. Běžel po ní až k místu, kde se spojovala s hradbami. Vyhýbal se zvědavým očím jako prchající zloděj. Najednou se před ním objevila nečekaná překážka. Stál na úzké kamenné zdi a několik kroků před ním na zdi stál Kunzit a čekal na něj. Pak postřehl několik prudkých pohybů, plášť mu na moment zakryl výhled a něco mu podtrhlo nohy. Ztratil rovnováhu a zřítil se dolů mezi nastražené obranné kůly. Pak si jen pamatoval, že se Kunzit snesl k němu a zkoumavě si jej prohlížel a ztratil vědomí. Probral se na lůžku uzavřeném v místnosti, celé tělo ho bolelo a nemohl se pohnout. Jadeit ho během zdlouhavé léčby vysvětlil, že byl to zázrak, že se při tom nešťastném pádu nezabil nebo natrvalo neochrnul, že byl lehkomyslný a hloupý. Zoisit mu ze strachu před Kunzitem nikdy nic neřekl a tak to pro všechny zůstalo jako nešťastná nehoda.

Královna mu pak v paměti nechala jen lež o celé události. V polospánku přemýšlel kolik vzpomínek mu královna upravila nebo přímo vymazala, aby v jeho mysli přetvořila obraz Kunzita a tu iluzi, kterou miloval. Sám občas pochyboval o svém zdravém rozumu, bylo totiž těžké spojit Kunzita, který dokázal být hodný a trpělivý učitel, který nechával malého Zoisita po večerech spát stočeného k sobě, s okamžiky krutosti, které Zoisit někdy nepozorovaně zahlédl. Přes to všechno ho už jako malého Kunzit přitahoval, stejně jako ho přitahovali i ostatní tennou. Na tom se nedalo nic změnit a neměnilo se ani teď, ve společnosti ostatních se cítili všichni klidnější. Uvědomoval si ironii, že i v současné situaci usíná s myšlenkami na Kunzita.

Teleport procházející štítem kolem hradu ho okamžitě pobral k plné bdělosti. Rychle složil z prstů znamení a přesměroval portál k sobě. S napětím, čekal až se uklidní vír lístků. Pohled na svého youmího špeha po zklamal. Youma se rozhlédla po místnosti a dříve než ji mohl Zoisit vyslechnout, začala přeříkávat vtisknutý proslov. Hlas byl jiný, ale tón a intonace byly Jadeitovy. To, co slyšel ho zbavilo slov. Jadeitovo rozhodnutí bylo překvapivé a nebezpečné. Jadeit opět zůstal v Kuznitových spárech, stejně jako kdysi. Zoisit cítil bezmoc, ani teď nedokázal zachránit svého přítele. Nefrit měl možná pravdu, byl k ničemu. Vytrhl youmě rudý šál. Mladík mu prokázal dobrou službu, ale byl nebezpečný. Zoisit nemohl tušit, co všechno mu Jadeit vložil do hlavy a co udělá. V duchu mladíkovi poděkoval za jeho dobré služby a jediným úderem mu zlámal vaz, ani si nevšiml, že na něj útočí a byl mrtev.

Stráž!

Nechal tělo odnést a zničit. Za života to mohl být Jadeitův sluha a jako mrtvý mohl sloužit Kunzitovi, to Zoisit nehodlal dopustit. Rozhodl se, nemohl dopustit, aby Kunzit zpustošil vše, kam jeho moc dosáhne. I když zůstal bez pomoci, nebyl bezbranný. Vdechl vůni z Jadeitova šálu, chvíli byl v pokušení Nefritovi nic nedát a nerozptylovat jej osobními záležitostmi, ale zamítl to. Nefrit měl právo vědět. Cestou zpět k Nefritovi si promyslel další postup. Jestli Jadeit mluvil pravdu jejich nepřítel byl ještě nebezpečnější než myslel. Netušil jak zastavit nepřítele, který má prakticky neomezené zdroje a jeho armáda nepotřebuje odpočinek, ale věděl jak takovou armádu zpomalit aniž by si způsobil ztráty. To Zoisitovým vojskům dovolí zesílit. Připojí se k nim domobrana z Nefritova území, kterou Kunzit vyštval. Bude potřebovat sluníčko, krásný slunný den. Pamatoval si, že Kunzit na sklonku svého života během dne příliš nevycházel, nebyl důvod nevěřit, že jeho nemrtvé armády jsou jiné.
Zahlédl čekající služku, kterou Nefritovi přidělil. Dobře, už s ní byl hotov, byly situace, při kterých se Zoisit cítil značně nejistý a Nefrit se služkou k nim patřili. Zaklepal na jeho dveře a vstoupil. Nefrit ležel natažený na nahý posteli s věrnou lahví v ruce. Zoisitův jemný čich zachytil pach alkoholu a sexu. Zvedl se mu žaludek nechutí.

Zatímco, ty tady chlastáš a užíváš si, stalo se hodně věcí. Ztratili jsme Jadeita.

Hodil po Nefritovi šál.

*Saturday, November 15, 2003@08:57 p.m.*

Věděl, že smrt je jedním ze zakončení jeho audience u královny. Necítil strach, jen klidnou odevzdanost. Byl smířen sám se sebou, tak proč se bát něčeho tak malicherného, čím byla vlastní smrt.

Má smrt není vaší vinou a nikdy nebyla ani v té pevnosti ani teď. Mějte pevnou ruku Kunzite-sama.

Otočil hlavu ke Kunzitovi. Rozšířenýma očima pozoroval modrý bumerang, který se k němu neúprosně přibližoval. Nefrite. Zašeptal.

*Friday, November 14, 2003@11:12 p.m.*

Královně trvalo chvilku, než si plně uvědomila význam Jadeitových slov. Zalapala po dechu a z rukou jí vytryskly světelné provazy, které se omotaly klečícímu muži kolem zápěstí a kotníků. Trhnutím prstů ho za ně vyzvedla a rozepjala, tak moc jak jí to odpor jeho těla dovoloval. Vzteklý hlas zaburácel sálem.

Jak se opovažuješ! Taková drzost! Rozmačkám tě jako hnidu! Budeš bojovat pro těm dvěma! Nebo tě nechám zabít a můžeš si být jistý, že budeš umírat dlouho!

Zasténal bolestí a zavrtěl hlavou. Královna ošklivě zaklela a pronikla plnou silou do mysli svého třetího generála. Jediné co tam našla bylo rozhodnutí vytrvat, ať se stane cokoliv. Být jí věrný a chránit ji, ale zároveň nepozvednout zbraň proti ostatním tennou. Udivilo, jak je klidný. Takový pokoj v něm ještě nikdy necítila. Kdyby před sebou neviděla Jadeita, nevěřila by že to co cítí vychází právě z neurotického iluzionisty. Ten se na ni díval svýma bezelstnýma očima s obvyklým milým úsměvem na rtech. Nebýt krve vytékající mu z nosu a očí, působil by jako, kdyby byl uprostřed milé společenské konverzace. Vzteky se neznala. Zaječela tak, až jí hlas přeskakoval.

KUNZITE! ZAB HO! OKAMŽITĚ HO ZAB! ZAB HO!

Kunzite se uklonil a v ruce se mu objevil jeden z jeho bumerangů. Pomalu se napřáhl. Královna se postavila, aby lépe viděla na smrtící úder.

*Thursday, November 13, 2003@01:43 a.m.*

Jak nestálá může být mysl člověka, pomyslel si Jadeit, když zmizel v záblesku teleportu. Kuzite-sama se stal součástí toho strašného místa, kde z hlubin země vyvěral na povrch žhavý dech Metalie. Zhmotnil se za svým psacím stolem a zahleděl se na mapy a hlášení o vyšetřování nepříjemnosti v koupelně, které tam pro něj připravil jeho sekretář. Porada z královnou ho přesvědčila, že je třeba bojovat se vzbouřenci a přivést je zpět k poslušnosti za každou cenu. Byl odhodlaný to udělat, bez zaváhání by se postavil proti Nefritovi i Zoisitovi, jen aby- Jen aby co? Čeho vlastně chtěl dosáhnout? Jejich smrti? Kunzite-sama se stal bytostí stvořenou temnotou, člověk, kterého Jadeit znal, zemřel. Jeho učitel propadnul tomu, před čím je při mnoha lekcích varoval. Měli být čtyři nerozluční strážci prince, on to porušil a zabil Jadeita. Princ svou láskou k Měsíční princezně rozvrátil rovnováhu a dovolil temnotě, aby uchvátila Kunzitovu duši. On, Nefrit a Zoisit selhali, nedokázali vrátit Kunzita k sobě. Kunzite bude znovu zabíjet. Královna Beryl může nařizovat co chce, hrozit, ale ledový král je příliš pohlcený temnotou na to, aby se držel zpátky od vraždy ostatních tennou. Kunzite-sama vybral místo, kde se shazovali ti, které odsoudila Beryl k Negaverzské formě božího soudu. Metalia rozhodla kdo bude žít, a čí duše bude pohlcena její věčnou temnotou. Horší než takový osud byl jen trest věčného spánku. Chtěl tím říci Jadeitovi, že stačí sebemenší projev neloajality a Metalia si vezme jeho životní energii? Kolikrát mu to on nebo Beryl budou připomínat, která strana je správná? Nechali vytáhnout jeho zmrzačené tělo z trosek hvězdárny jen proto, aby mohl proklínat každou vteřinu svého života? Lidská mysl je nestálá, zopakoval si opět v duchu a pročítal hlášení o kontrašpionážní akci, kterou zahájil jeho sekretář. Byl skoro u konce, když o vyrušilo zaklepaní na dveře. Zavrčel dále a pak už jen zíral na to, co před ním mladý úředník položil. Bohové mu dali znamení a on se rozhodl ho následovat. Pohladil rukou pouzdro a rychlým pohybem chytil muže za krk, jejich oči se střetly. Jadeit vstoupil do cizí mysli a použil ji pro svůj vzkaz. Zoisit musel vědět o jeho rozhodnutí.

Ústa tohoto muže jsou mými ústy, v jeho slovech bude má vůle a mé rozhodnutí. Udělám cokoliv, abych přinesl mír mezi shitennou. Pamatujete si Zoisite-sama na dny, ve kterých jste vy i já poslouchali o cestě, po které kráčí duše bojovníka? Tenkrát nám Kunzite-sama v jedné lekci řekl: Jsou tři údobí života bojovníka, první z nich je tehdy, kdy se snaží ovládnout svou zbraň. Nekonečná cvičení s mečem, či kopím přinášejí mistrovství na jehož vrcholu se změní jakýkoliv předmět, který uchopí, ve smrtící nástroj. To je první údobí, to další dosáhne jen málokdo, tehdy zbraň vstoupí do bojovníkova nitra a on sám se jí stane. Jeho srdce je meč a nezáleží na tom, že nedrží žádný v ruce. Zdá se vám to jako mistrovství? Chyba! Je zbraní, krásnou a smrtící, ale nic víc. To není pravé umění, není to klid, je to jen spalující hlad po dalším zabíjení. Nikdy nedojde duše nasycení je-li zbraní, protože zbraň nepřinese pokoj. Ti, kteří vytrvají v hledání podstaty síly válečníka, dojdou poznání, že to pravé je jedině pokoj, který bojovník najde v sobě, ten ho naplní mírem s ním samotným i světem kolem něj. Všechny touhy se rozplynou. Nemůže pak zabíjet a to je největší umění, kterého může dosáhnout. V tom je vykoupení. Nepozvednu zbraň proti nikomu z nás. Miluji ostatní tak moc, že jsem ochoten i pro své přesvědčení zahynout. Zemřu, či budu žít pro nás. Neohlížejte se proto na to, co udělám, neboť je to má svobodná vůle. Oznámím královně své rozhodnutí a nechám ji určit náš další osud. Ona je má paní, které jsem přísahal svou věrnost. Nezradím ji, ale zároveň nebudu bojovat proti svým druhům ve válce, která se jí netýká.
Kunzite-sama se nechal pohltit temnotou, stalo se z něj něco, co je stravováno zlem. Jeho život se změnil v peklo, nejí, nespí, necítí a nikdy nemá dost zabíjení. Nechci, aby se z vás stalo něco podobného. Zoisite-sama, stojíte na okraji toho, čím je on. Temnota vašeho srdce vás vehnala do boje a přinesla utrpení a smrt všem kolem vás. Váš hněv je spravedlivý, ale je to jen vaše nenávist, která žene youmy, lidi a draky do boje. Umírají, aby je temnota přivedla zpět do pekla hranice mezi životem a smrtí. Nemohu déle snášet tolik bezpráví na nevinných. Utrpení jednoho není nic v porovnání s utrpením mnoha. Posílám s tímto mužem červený šál nasáklý mým parfémem. Předejte ho prosím Nefritovi a řekněte mu, že dokud z něj ucítí vůni, žiji. Vůně je odrazem mé životní energie, vše co se mi stane se odrazí na ní. Odpusťte mi pro to mou příkrost a přijměte mé sbohem.

Jadeit uvolnil své sevření a odhodil muže na zeď. Vtiskl do něj svůj vzkaz a zároveň vstřebal z jeho mysli informace. Zrada. Předá všechno svému sekretáři a pověří ho, aby ho zastoupil. Soustředil se a v rukou se mu objevil dlouhý pruh rudé látky, vůně konvalinek smíšených s narcisy naplnila pracovnu. Zbýval Nefrite. Vyhodil vzhůru šál a magií ho nechal kolem sebe vířit. Stačilo,aby se ho Nefrit dotkl a Jadeitovo kouzlo ho vtáhne do iluze, kterou mu připravil. Chvíli ve své mysli hledal vhodné prostředí, než si vybral dávno zapomenutý okamžik pod jarními hvězdami. Léto a jeho teplo bylo ještě daleko, ale Nefrit tenkrát přišel s nápadem jak zahnat chlad. Vlna vzrušení, která ho zaplavila mu málem roztříštila koncentraci. Chtěl vyvolat v Nefritovi to samé a tak vtiskl do šálu jejich vášnivé milováni na svěží trávě. Hebkost svého těla, své vzrušené vzdechy, svou otevřenou náruč a horké nitro ochotné přijmout Nefrita do sebe. Společné vyvrcholení a dlouhý polibek po něm. Rty se odtrhly a to byl čas promluvit.

Milovaný, nechal jsi mě za sebou. Jako už tolikrát v našich dlouhých životech. Šel jsi dopředu a na mě jsi se neohlížel. Hledal jsi svůj osud ve všech koutech vesmíru, jen ne v mé náruči. Nevyčítám ti to, protože vím, že tvé srdce je nestálé. Jednou mě to už zabilo a mnohokrát málem přineslo smrt. Pokládal si za zbytečné mě varovat, když jsi nachystal past ve své hvězdárně? Byl jsem tak zbytečný, že ti na mém životě nezáleželo? Či jsi opět v něčí náruči na mě zapomněl?Nebo ta past byla určena pro mě a ty jsi mě chtěl zabít? Ať je pravda jakákoliv, nezmění nic na mé lásce k tobě. Mrzí mě, jen, že jsi se ani nepokusil dostat mě pryč z moci královny. Nechal jsi, aby z trosek vytáhli krvavou kaši co byla kdysi mnou. Královna Beryl mě uzdravila, ale zmrzačila mou duši, stejně jako to udělaly kamenné kvádry mému tělu. Kunzite-sama mi ukázal opět můj konec, který mi připravil v pevnosti, kterou jsem neubránil. Vzal mi pak mou důstojnost na podlaze, nic už mi nezbylo. Přesto jsem v sobě našel vůli žít dál. Nesouhlasím s touto válkou, která je vedena jen pro pomstu za věci, které jsou už dávno zapomenuty. Nefrite, Zoisit ti řekl o mém rozhodnutí nebojovat. Věř mu, je pravdivé. Nepostavím se proti žádnému tennou se zbraní v ruce. Vytrvám ve svém přesvědčení i když vím, že mi přinese smrt. Dávám ti proto v pruhu látky obraz svého života. Je jen na tobě, zda si ho necháš nebo odhodíš. Miluji tě a nic na světě to nezmění. Má láska k tobě je stejně věčná jako hvězdy, které ti dávají tvou moc. Mám jen jediné přání. Žij!

To bylo vše co chtěl hvězdáři sdělit. Ještě jeden polibek a iluze se rozplyne a vrátí Nefrita do reálného světa. Jediné, co mu ji bude připomínat, bude šál v jeho ruce. Vzal Zoisitovu pouzdro a přišel k muži. Ten se strachy choulil na zemi, nic z toho, co se s ním dělo, si neuvědomoval. To vyřkne, až před Zoisitem. Vtiskl mu ho i s látkou do ruky.

Svůj úkol si splnil. Teď řekneš Zoisitovi, že zůstávám ve službách královny. Otevři pouzdro!

Otevřel pouzdro a zmizel ve víru sakurových plátků. Zavolal svého sekretáře a pečlivě ho informoval o jeho povinnostech, které vyplývají z jeho rozhodnutí. Zíral na něj a pak ho prudce políbil, sebral složky a uklonil se. Je mi ctí nést břímě vašich povinností než se vrátíte. Odpusťte mi mou smělost, ale já- Sekretář zrudnul a polkl. Dovolil si příliš. Je ho myslí se rozezněl Jadeitův milý a bezstarostný smích, byl to takový, jaký slýchal, když držel svého pána v náručí. Vykoná všchno jak si lord Jadeit přál a bude čekat na jeho návrat. Zemře-li jeho pán nedotkne se to těch, kterým vládnul. Sekretář se už postará, aby jeho pán žil v činech, které udělá.
Jadeit se usmál nad zasněným obličejem svého sekretáře a telepaticky kontaktoval svou královnu. Požádal ji o audienci za přítomnosti lorda Kunzita. Královna odpověděla a on se teleportoval do jejího trůního sálu. Poklek před ní a s uspokojením zaznamenal Kunzitovu přítomnost. Řekl jí o tom k čemu se rozhodnul a odevzdal jí svůj život. Zvláštní bylo, že ve své duši cítil pokoj.

*Thursday, November 13, 2003@12:28 a.m.*

Nef se rozhlédl po místnosti a poprvé si uvědomil jak je napnutý a špinavý. Dokázal se přizpůsobit okolnostem, ale některé vymoženosti civilizace si upíral jen nerad. Prohlédl si dívku v koutě, drobná a na první pohled ničím výjimečná, snad až na ty pohledy, které vyjadřovaly něco zcela jiného. Upoutaly ho její vlasy, spadaly v jediném mocném pramenu přes rameno a dosahovaly až téměř k pasu. Nepochyboval, že je součástí Zoisitovy pohostinnosti a její uši jsou stejně bystré jako kteréhokoli jiného špeha. Doufal, že umí víc než jen koukat do země a obcas po něm bokem vrhnout pohledem. Přemýšlel nakolik jí může věřit. Nakonec tyto, nyní neplodné, úvahy odložil stranou a oznámil že by si dal koupel a masáž. Asi byla dobře zpravena co Nef rád, protože jen přikývla a ukázala mu cestu do vedlejší místnosti, koupelny. Očekávala ho vana ponořená v podlaze plná horké vody, stoupala z ní oblaka páry. Bez dalšího otálení ze sebe shodil pomačkanou uniformu Negaverze a ponořil se do horké vody. Chvíli zůstal pod vodou a pozoroval rozdováděné růžové lístky plovoucí po hladině. Všechna špína uplynulých hodin z něj odplouvala. Vnímal, jak mu voda laská napnuté tělo a pokoušel se uvolnit. Podařilo se mu to jen částečně. Kolem hlavy se mu vznášel závoj vlasů a on v něm zahlédl zelený pramen. Za tohle si to se Zoisitem ještě vyřídí. Ne teď, ale než opustí tohle sídlo. Soustředil se a nechal svým tělem procházet léčivou energii, koncentroval se hlavně na vlasy. Nyní věděl, kde udělal chybu. Paměť se mu postupně vracela, vzpomínal si na zapomenuté znalosti, kouzla a mnohé další. Zatínal pod vodou ruce do pěstí, ale nic nepomáhalo, vynořil se a začal se drhnout. Nečekal na asistenci služky.

Byl neklidný, snažil se získat sebevládu, ale když věštil, překračoval hranice, které poutaly většinu ostatních lidí. Stával se něčím víc a zároveň i něčím míň než člověkem. Poslem budoucnosti, poslem hvězd. Když vize skončila, věci se změnily. Věděl mnohem víc než byl schopen vyjádřit jakýmkoli způsobem, který znal. On tam byl. On viděl. On prožíval věci, které viděl. Většinou strašné věci. Války, bitvy, smrt. Miloval život a viděl příliš mnoho jeho konců. Jednou věštil osud nenarozeného dítěte. Nikoli svého, ale jedné dvorní dámy která mu dobře zaplatila. A on viděl vše. Narození chlapce, jeho dětství, dospívání, první lásky, ženu kterou si vzal a se kterou byl i šťastný, ale pak ho zabili v bitvě. Pokusil se vidět další možnosti jeho života. Jiné lásky, jiné ženy, zemřel na mor. Ať se díval jakkoli, tak nedokázal vidět nic jiného než smrt dítěte, které se ještě ani nenarodilo. Někdy měl šťastný život, jindy méně šťastný, ale vždy zemřel. Nefrite poznal, že ať už jsou jeho schopnosti jakékoli, není bůh, nemůže odvrátit nevyhnutelné. Viděl matku, která si přála vědět co její dítě čeká. Upírala na něj pohled jako by chtěla z jeho tváře vyčíst to, co Nef právě viděl. Vrátil jí peníze a řekl, že hvězdy si nepřejí, aby znala budoucnost. Za tu sumu by se dalo pořídit panství s obrovskými pozemky. Nechápavě se se na něj dívala a nakonec s otázkou vepsanou ve tváři odešla. Nevěděl, co jí říci. On tím chlapcem ve svých vizích byl. Viděl jeho životy tak rychle, několik lidských životů v několika okamžicích. A na konci vždy čekala neodvratná smrt. Věděl, že chlapec se znovuzrodí a povede nový život. Ale ten přicházel až po smrti. Pro Nefrita byla smrt koncem. Tam končilo vlákno, které byl schopen vidět a do jisté míry i ovlivnit. Ten večer se strašně opil. Věděl co se dělo pak. Ráno měl klouby na rukou rozbité do krve a Jadeite se několik dní neukázal. Déle než obvykle. Nikdy nechápal jak mohl bít Jadeita, muže kterého miloval, který s ním byl od dětství. Vždy, když se probral věděl, že by nic takového znovu neudělal. Ale také věděl kolikrát Jeda už uhodil a pak přísahal, že už nikdy. A svým slibům věřil. Ale pak jednoho dne měl Jadeite tělo plné modřin. Pokusil se od Jeda odejít, ale to nebylo k ničemu. Ani nevěděl jak a zase mu stál tváří v tvář.

Potřásl hlavou, aby zahnal dotěrné vzpomínky a smyl ze sebe zbytek. Zvedl se z vany a nechal se služebnou osušit. Začala mu mnout napnuté svaly na ramenou, měla šikovné ruce. Ale masáž nebyla to co teď opravdu chtěl. Uchopíl její ruce do svých. Políbil ji, rychle a téměř násilně. Náruživě jeho polibek opětovala. Položila mu ruce na ramena, Chladily ho na rozpálené kůži. Cítil své vzrušení, nebylo třeba se již déle držel zkrátka. Pohladil ji po líci, sklouzl po krku a přejel přes klíční kosti, dotkl se bradavek, nechal dlaň opřenou o její břicho. I přes látku šatů cítil její žár. Přetáhl jí šaty přes hlavu, stála před ním nahá, dobná a krásná. Rozpulstila si vlasy, hbité ruce mu přejížděly o ramen stále níž a když se ho dotkly něhu vystřídala vášeň. Podsunul jí ruku pod zadek a zvedl ji, nebyla težsí než dítě. Obemkla mu se mu nohama kolem boků, slyšel její vzrušený dech když jí přejíždel rukama po celém těle a zároveň jí nedovoloval sklouznout dolů. Tiskla se k němu jako vyděšené zvířátko, ale jejím tělem nelomcoval děs, ale vášeň, snažila se ho povalit, kousala ho a laskala zároveň. Zvedl ji ještě výš, políbil ji na bradavky, dráždil je jazykem. Vtiskl jí polibek do žlábku mezi drobnými ňadry a potom ji pomalu spouštěl níž, současně ji jazykem laskal na hrudi, krku, ústech. Ještě ho napadlo zda Zoisite ví jakou má pod svými křídly divošku. Nedlouho poté komnatami zazněl křik z dvojice hrdel.

*Monday, November 3, 2003@09:25 p.m.*

Kunzite stál s Jadeitem na okraji šachty vedoucí do nejspodnější hlubiny Berlina paláce. Tam na jejím dně spala duše celé Negaverze, Metalia. Říkalo se, že tato bytost vznikla ze sluneční skvrny ve které se zkoncentrovalo zlo do hmatatelné podoby. Temné bušení jejího tepu k nim stoupalo a rozechvívalo kamenné stěny. Bum, bum, bum. Stejný rytmus po tisíciletí zněl pro všechny, kteří jí dali svou duši. Kunzite byl jedním z nich, přesto však taková koncentrace temnoty ho kdysi trhala na kusy. Nikdo, kromě Beryl se dobrovolně nepřiblížil k Metaliine šachtě o to míň k samotné spící královně. Kunzite změnil směr Jadeitova teleportu a dovedl ho sem. Tam ukázal vyschlým pařátem do žhavého nitra království a řekl.

Byly časy kdy jsem nedokázal přijít na toto místo, tak moc světla jsem v sobě cítil, že jsem byl naši svrchované vládkyni vzdálený. Přinesl jsem jí sice zkázu starého světa, aby na jeho popelu mohla rozprostřít věčnou temnotu, ale nebylo to dost. Stále jsem lpěl na hloupých emocích, které mě od ní vzdalovaly. Ona to věděla a vybrala si za své svá ústa ženu, která do sebe dokázala pojmout její moc. Můj vztek byl tenkrát nezměrný, chtěl jsem se zbavit svého slabého já a proto jsem pro sebe vytvořil nové. Metalia mě nechal tápat, ale teď mě probrala. Vrátil jsem se a nechal splynout své nitro s temnotou. Zastavil jsem své srdce, protože jeho tlukot mi zabraňoval vnímat Metalii. Je pryč všechno co mě od ní oddalovalo. To co mi zbylo je nekonečná temnota. Nikdy nespím, nikdy necítím a nikdy nemám dost. Jsem sám a budu sám. Tady jsem pochopil, jak hloupé je toužit po druhém. Jednou už jsem mezi nás čtyři přinesl smrt, bude-li mi dána možnost UDĚLÁM TO OPĚT.

Zaječel poslední slova do žhavých par stoupajících k nebi. Zvedl se vítr a rozevlál jeho šaty. Sílil tak, až se Jadeite zapřel o stěnu za sebou, aby nápor vichru vůbec vydržel. Kunzite se nehnul z místa, zdálo se jako by byl přibitý k zemi. Modré hedvábí vířilo kolem jeho kůže ze které občas probleskla běloba kostí. Rozcuchal složitý účes, serval z něj veškeré ozdoby a šňůry kterého poutaly. Dlouhé bělostné vlasy se vznášely ve větru.

Svůj úkol znáš. Chci vlákat Zoisita a Nephrita do pasti. Všechno záleží na tom jak budeš před Nephritem přesvědčivý. Musí vytáhnout do otevřeného boje, tam na ně budu čekat a… Zmiz chci o samotě poslouchat údery z hlubiny.

*Thursday, October 30, 2003@09:55 p.m.*

Youma, mladík, nesla několikery desky s dokumenty směrem ke kanceláři lorda Jadeita. V prstech ho pálilo svírané pouzdro. Byla to kulatá skříňka z dutého dřeva pokryta vyrytými symboly. Zaříkadla byla vymalována jemnými tahy černou tuší a údajně je vytvořil sám lord Zoisit. Důkladně chránila obsah pouzdra před nalezením. Nedovolovala žádné magii proniknout dovnitř ani ven. Vzkaz pro lorda Jadeita od nepřítele, který propašoval branami paláce až sem. Netušil co pouzdro obsahuje.
Byla to krátká zpráva a magický svitek schopný otevřít magický portál i skrze současná zabezpečení paláce. Náročné a vyčerpávající kouzlo. Vytvoření svitku stálo Zoisita hodně námahy, ale byla to jediná reálná šance na Jadeitovu záchranu.
Mladík byl pobledlý strachy, jeho pán po něm chtěl těžký úkol. Těžký a nebezpečný. Odhalení nepříteli znamenalo smrt, ale vydat se sám, byla sebevražda. Mísil se v něm pocit hrdosti, že splní osobní příkaz svého pána a hrůzy, že stejný příkaz znamená jeho pravděpodobné mučení a jistou smrt. Přesto se snažil, aby na něm nebylo nic znát. Tiše kráčel dál ke svému cíli, dveřím na konci chodby. Sloužil u pana Jadeita už několik let. Nedlouho poté, co nastoupil na nižší úřednické místo, začal vykonávat službu i pro svého skutečného pána, lorda Zoisita. Teď měl před sebou svůj životní úkol. Zemřít ve službě svému pánovi, o tom vždy snil i když jako zvěd si nikdy nevyslouží slávu a jeho smrt zůstane pravděpodobně zamlčena. Jeho pán bude vědět a to stačilo.
Zaklepal na dveře a po dovolení vešel. Uklonil se a počkal až ho lord Jadeit vyzve. Pak položil desky na určené místo a na ně chvějící se rukou magické pouzdro. Poodstoupil a čekal až ho zasáhne smrtící rána nebo uslyší rozkaz, ať ho odvedou Jadeitovy stráže.

*Thursday, October 30, 2003@03:52 p.m.*

Vojenská tažení jí připadala jako rádoby organizovaný zmatek. Pozorovala Kunzita a Jadeita, kteří zaníceně diskutovali nad mapou jakési odlehlé části Zoisitova území. Cítila, že k sobě cítí vzájemnou zášť, až měla strach, že se každým okamžikem roztrhají na kusy. Udivilo ji tedy, jak snadno se dokáží soustředit na společný cíl a zapomenout na nenávist. Jakoby se domluvili, když svlékli své uniformy a oblékli si šaty jejichž původ sahal do hluboké historie země. Kunzite v lesklém hedvábí kimona tayú, skrýval své vyschlé kosti, zatímco Jadeit, celý v černém, působil jak anglický puritán zdůrazňující bledost obličeje ctnostného muže. Luxus a odříkání, chtělo se ji nahlas smát, jak moc ukazovali rozdílnost svých povah. Nepokárala je za takový výstřelek, dokud nejsou čtyři mohou si chodit v čem chtějí. Jadeit neprojevil ani v nejmenším snahu se jí vzepřít, pouze po znovuobjevení Nefrita jí požádal o svolení hvězdáře kontaktovat, samozřejmě, že při tom chtěl mít svědka, velmi ji šokovalo, že si vybral Kunzita. Mělo takové jednání nějaký skrytý cíl, nebo jen nechtěl riskovat podávání hlášení ledovému králi? Kunzite vypadal, že ho to pobavilo a neváhal se souhlasem, ale vyžádal si poradu dříve, než k tomu dojde. Chtěl si být jistý, že Jadeit bude seznámen s tím čím má být: To nejen s vojenskou situací,ale i s možným následkem toho, co by se stalo, kdyby zradil. Mám rád věrnost, má paní, ale občas se váhajícím musí s věrnosti pomoci. Jadeit je příliš citově vázaný k jednomu se vzbouřenců, nemohu si dovolit riskovat jeho náhlou změnu názorů a stranu pro kterou nasadí svůj život. Kunzite měl pravdu, Jadeit musel být pod dohledem, jak to provede nechala Beryl na něm. Dala důrazné varování před akcí, která by měla zredukovat jejich počet, ať by k ní vedly jakékoliv důvody.

Zoisite je obklíčen a zanedlouho přestane být problémem, podle toho co ukazují mapy. Vzpoura je ošklivá záležitost, pánové. Královna Metalie vyjádřila svou velkou nespokojenost nad průtahy oddalující získávaní energie na Zemi. Energie je to co chce! Nezajímají ji drobné šarvátky, ze kterých nemá pražádný užitek. Takže pokud neskoncujete s tím…

Královna zabodla prst do mapy, kde podle zakresleného křížku se mělo nacházet Zoisitovo působiště a hněvivě šlehla pohledem po svých generálech.

Ráda nabídnu energii některého z vás dvou na ukonejšení Metaliina hladu.

Čirá hrůza z důsledků její poslední věty se skoro hmatatelně vznášela nad oběma muži. Jadeitův obličej se zdál skoro průsvitný. Zapotácel se a kdyby ho Kunzite nezachytil, tak by snad upadnul. Pohrdlivě se na něj podívala a znechuceně prohlásila poradu za oficiálně ukončenou. Uklonili se a společně se teleportovali pryč. Královna nemohla být spokojenější, vše pracovalo pro ni. Kunzite ji před několika hodinami ohromil svou magickou mocí, kterou rozpohyboval vojska přes spáleniště k dalším bitvám. Postup se občas zdržel na zoufalém boji obránců proti smrdutým hordám, ale ty byly jak moře. Valily se pomalu a neúprosně. To všechno jen pro událost, která se stala před dávnými lety. Malý kluk chtěl spravedlnost a bohové věděli, že na ní měl právo, ale královna temnoty rozhodla jinak.

*Saturday, October 25, 2003@01:38 p.m.*

Podívej padá hvězda, rychle si něco přej, řekl mi. Já to nestihnul. Měl jsem tolik přání, ale žádné jsem si nedokázal vybrat.
Jadeit
Deníky

Seděl v chladnoucí vodě a zíral na svého sekretáře. Muž ztracený v iluzi se třásl náporem emocí, které prožíval. Drásající pocit viny, bezmocnost a vědomí, že se nic nezmění dokázalo zlomit i ty nejsilnější. Nebude trvat dlouho a mladík se probere, bude vědět, že udělal chybu a byl za ní potrestán, nebude si pamatovat jak a za jakou, zůstane jen vědomí hrůzy kterou prožil. Potřeboval ho schopného služby, zabíjet může někdy jindy. Vzdychnul a nabral vodu do dlaní, byla růžová jako už tolikrát v jeho životě. Byl na to zvyklý, věděl že tělo se zhojí a šrám v nitru zůstane. On se bude dál mile usmívat a pokorně se podvolovat všemu co mu další dny přinesou. Měl strach, že to jednou nezvládne a nechá život za zády. Bylo to tak snadné sáhnout po dýce a prohloubit pár šrámu, pak už jen čekat. Kdyby to ted udělala, co by bylo s jeho hvězdářem? Kdo by se o něj postaral? Kunzite-sama. Jen při vyslovení toho jména se mu udělalo slabo. Jeho Nefy v moci prvního mezi nimi. To nikdy nedovolí, udělá všechno co bude v jeho moci i kdyby se měl nabídnout sám místo Nefrita. Jadeit si sám sebe příliš necenil a věděl, že i pro ostatní nemá valnou hodnotu, jen se okolí uleví, když se Kunzite-sama zabaví na něm. Chránit Nefrita bylo smyslem jeho života, pro něj byl ochoten snášet všechno s pokornou odevzdaností. Byl vděčný za každý projev hvězdářovy lásky i tehdy, když si ho uměle vyvolal manipulací s Nefritovou myslí.
Nikdy to nepřiznal, bylo mu jasné, že by o své milované deníky přišel. Ony byly jeho nejdůvěrnějším přítelem, kterému se svěřoval. Byl bez sebe štěstím, když je našel v troskách co zbyly z princova paláce. Vrátily se k němu a on je pečlivě ukryl. On jediný znal pravdu díky své pečlivosti o tom co se doopravdy stalo s v království na zemi. Často hledal odpovědi na to, čím se stal ve svých denících. Obracel magií konzervované listy pokryté roztřepaným dětským písmem a do vzpomínek se mu vracela minulost, kterou mu královna vzala. Dostal od své kojné černobílé štěně po jednom z mnoha výprasků holí od svého otce. Okamžitě si bezbranného tvorečka zamiloval, najednou tu byl někdo koho mohl mít rád, kromě Nefa. Nef nepotřeboval ochranu, spíš jí Jadeitovi dával, ale pejsek byl něco jiného. Skrýval ho před svým otcem v části vyhrazené pro služebnictvo. Vykrádal se za ním jak jen mohl, nedbal na bití, které dostával za to, že nebyl ve svém pokoji. Jednou dostal tak, až z toho onemocněl, přesto se plížil v horečce nakrmit svého mazlíčka. Všechno zlé zmizelo ve vděčném pohledu psích očí. Tehdy ho jeho otec přistihl. Jadeit s hrůzou očima rozšířeným pozoroval jak se k němu blíží s páskem v ruce. Udělal jediné co mohl, tělem zakryl štěně. Věděl v tu chvíli, že to musí udělat, chránit to co miluje i kdyby měl umřít. Vykřikl, když první rána dopadla, ale nepohnul se ani když měl záda rozšlehaná do krve. Držel vzpouzejícího se vyděšeného psa, dokud měl ještě sílu. Cítil jak mu vykluzuje mezi prsty a pak uslyšel vzteklé zaklení svého otce. Otočil hlavu a viděl, že jeho psa zahryznutého do otcova lýtka. Objevila se mu před očima černá kola a on omdlel. Probral se za pár hodin ve své posteli, chůva se nad ním skláněla a vyměňovala mu studený obklad na čele. Všiml si, že pláče než se svět kolem něho opět ztratil. Sotva se mu udělalo trochu lépe vytratil se hledat svého pejska. Nikde ho nenašel, byl zoufalý. Jeho otec ho zase přistihl mimo pokoj, tentokrát ho nezbil. Jen mu řekl, že ten pes utekl, proč by se měl zdržovat u takového tvora, jakým byl Jadeit? Odstrčil ho, až Jed upadl a šel do své pracovny. Jadeit se nevzdával a hledal, až se mu slabostí točila hlava. Nakonec našel zpola rozložené zvířátko na smetišti. Pochopil, že ho pejsek nikdy neopustil. Otec ho zabil.Vztek mu dal sílu a on se rozběhl za svým otcem. Rozrazil dveře pracovny a začal na něj křičet. Jeho otec ho chladně pozoroval a několikrát ho udeřil pěstí do obličeje. Krev mu zalila ústa, ale on si toho nevšímal, vrhnul se na dospělého muže se vší divokou zuřivostí, kterou cítil. Dospělý muž neměl moc práce s malým chlapcem. Tehdy poprvé mu udělal něco, pro co Jadeit našel slovo znásilnění,až mnohem později. Když bylo po všem ležel stočený v rozedraných šatech na podlaze. Neměl sílu ani plakat, jen se snažil schoulit a být co nejmenší. Jeho otec na něj řval, že všechno je to jeho vina, on ho donutil k hříchu. Jadeit je zplozencem pekla, který ho přišel potrestat a stáhnout ho do zatracení. Své slova zakončil dvěma mohutnými kopanci. Chůva ho pak ošetřila a s pláčem ho prosila, aby byl mladý pán Jadeit statečný. Tenkrát to bylo poprvé, netrvalo dlouho a stalo se to znovu a znovu. Jadeit se s tím naučil žít, pochopil že se nesmí bránit, jinak dostane výprask. Objevil se podivný rituál v jeho životě, hned po západu slunce chodil do otcovy pracovny, kde se svlékl a pečlivě složil své šaty do komínku. Bolelo to, než se jeho tělo naučilo jak přijímat do sebe něco tak velkého. Trvalo to krátce, pak se oblékl a šel do koupelny, kde ho chůva důkladně umyla. Říkala mu, že voda odnese všechnu špínu a všechno hříšné co dělal. Uvěřil tomu a naučil se s tím žít. Léta plynula a on se děsil příchodu tmy. Jednou zaslechl tiché hlasy služek, které si povídaly o jeho matce. Ne té se kterou byl teď ženatý jeho otec, ale jeho pravé matce. Otec byl na královském dvoře a čekala ho slibná kariéra, říkalo se o něm, že to byl ten nejlepší žák lorda Kunzita. Všechno zahodil pro jednu dvorní dámu, zamilovali se do sebe a tejně se vzali. Ona byla šlechtična ze starobylého rodu a on jen měšťan. Poslali je do vyhnanství vzdálené provincie. Jemu ani jí to nevadilo, byli šťastní a brzy se jim mělo narodit dítě. Jadeitova matka při porodu zemřela, jeho otce to zlomilo. Ztratil se skoro na rok v divokých pohraničních lesích, když přišel byl to prý úplně jiný člověk. Vrátil se zpět se svým synem do sídelního města a stal se soudcem. Oženil se a měl další děti. Jadeit byl pro něj krutou připomínkou na ženu, kterou ztratil, proto si služky myslely, že mladý pán je tak nenáviděn a bit. Žádná s manželek prý nenahradila tu první, ctihodný soudce byl již několika násobným vdovcem, ale přesto si hledal další manželku, sotva uplynula truchlící doba. Každou svou ženu utýral k smrti svým chladným chováním a mnoha těhotenstvími. Ženy došly k závěru, že dobře tak. Muž má mít hodně dětí a to že ty křehotinky měly tělesné choutky a pak nesnesly tolik mateřství, byla jen jejich vina. Dumaly nad tím, jak dlouho asi vydrží ta nová. Jadeit se stáhlo hrdlo pláčem. Jeho nová macecha byl na něj hodná a častokrát ho ochránila pře bitím. Rozhodl se téměř okamžitě, že jí musí ochránit za každou cenu. Ten večer, když ležel nahý na pohovce v soudcově pracovně, řekl svému otci, že to není hřích co spolu dělají, ale odměna za jeho utrpení. Bohové mu vzali ženu, kterou miloval, ale místo ní mu poslali syna, který jí nahradí. Objal svého otce a nesměle ho políbil. Viděl jak se ruka napřahuje k ráně, ale ta nikdy nedopadla. Tenkrát poprvé ve svém životě viděl zázrak. Slzy v očích svého otce, nejprve to byl jen záblesk, pak začaly stékat po jeho tváři. Pláč očišťuje, pomyslel si Jadeit a objal svého otce z jehož rtů se draly vzlyky. Tehdy poprvé pochopil v čem je jeho síla, ne vzepření se osudu,ale jeho přijmutí.

Pane Jadeita, prosím neseďte v té studené vodě. Zašeptal sekretář a pomalu se zvedl. Dostal trest za něco co udělal, zasloužil si to, ale o něj tady nešlo. Jeho pán seděl ve studené špinavé vodě. To bylo nepřípustné. Došoural se k hromadě osušek a jednu rozvinul. Trpělivě čekal až se jeho pán zvedne a on jí bude moci přes něho přehodit. Jadeit se zamrkáním, zahnal svou minulost do podvědomí a nechal svého podřízeného plnit své povinnosti. Mladík ukázal obdivuhodnou odolnost, potěšilo ho to. Otočil se k němu a políbil ho. Jeho polibek byl opětován s posvátnou úctou. Jadeit vzdychnul a odtáhl se. Kouzle zprůhlednil stěnu, za kterou byl šmírák

Měli jsem tu nežádoucího diváka. Chci vědět kdo to byl. Dále je nutné prověřit okolí, Zoisit a jeho špióni nám dělali mnohokrát těžkou hlavu, nechci aby se objevily nějaké nepříjemnosti. Kunzite-sama by asi také nebyl nadšen, kdyby něco proniklo k nepříteli. Mou provincii válečná vřava zatím ušetřila, ale tento stav nemusí být trvalý, pokud neudělám protiopatření. Brzy se osobně zapojím do bojů a tak vše zůstane na tvou zodpovědnost. Do práce.

Řekl úsečně a zhmotnil na nich uniformy. Dobře promazaný stroj Jadeitovy byrokracie se rozjel a začal drtit svými koly všechno co bylo překážkou k vítězství.