*Thursday, August 24, 2006@05:56 p.m.*

Nerad tě ruším v zábavě, Nefrite, ale myslím, že máme práci Následoval bys mě laskavě?

Zoisit si neodpustil jedovatou poznámku. Nepředpokládal, že se Nefrit dostane až do paláce, původně jej plánoval obětovat na předem ztracené záchranné misi. Byl to jen jeden z dalších způsobů, jak Kunzita zaměstnat.
Neobtěžoval se vysvětlovat, jak se dostal do paláce ani jak se mu v něm daří nepozorovaně přežít. Předpokládal, že když Nefrita zabaví vybíjením nemrtvých nebude se možná ani ptát. Náramky na jeho zápěstích byly pečlivě zakryty dlouhými rukávy a krom pobledlé tváře nic neprozrazovalo s jakou magii si Zoisit pohrával. A bledost se dala přičíst čemukoli, třeba vyčerpání z dlouhého boje.

Jadeita jsem nenašel, ale vím, kde je Kunzit. Postačí jediná rána mečem a tvá láska bude v bezpečí. Dovedu tě k němu.

Vedl Nefrita labyrintem chodeb, kde nemrtví začínali být stále agresivnější. Nevyčerpával se s jejich ovládáním, jen dával pozor, aby se nic nedoneslo ke Kunzitovi. Nefrit sekal hvězdným mečem bez jakéhokoli slitování a nechával za sebou zmasakrovaná těla, která už nebyla schopna se znova zvednout.
Nefrit je chránil dobře, prosekával cestu útočící masou. Dokonce si nechával Zoisita za zády, hloupost. Během několika minut byl druhý nejvýše postavený tennou pokrytý krví a hnilobou, ale jeho postup byl nezastavitelný. Zrada pobočníka ho očividně zanechala zuřivého a znovu nalezená magie mu dodala pocit neomezené síly. Takový pocit Zoisit velmi dobře znal, zažíval ho pokaždé, když se vrátil z nějakého Kunzitova vězení. Nefrit ve svém spravedlivém hněvu vypadal úžasně.
Zoisit neměl už dávno vznešené cíle jako Nefrit. Chtěl se jednoduše pomstít, protože Kunzit, který byl středem jeho světa, ho nechal odejít a zradil jej a protože Kunzita miloval a jeho milenec trpěl. Ať střet dopadne jakkoli, byl stejně nesmyslný jako celá válka, na výsledku mu nezáleželo. Všichni čtyři byli chyceni v koloběhu životů, měnil se jen vladař, pomíjivá osoba. Chvílemi se obával, že pouhý Nefritův hněv nebude na Kunzita stačit. Jeho milenec byl velmi mocný, na vrcholu svých sil. Automaticky postupoval za Nefritem, který sloužil jako štít proti nepřátelům sápajících se po něm ze všech stran, a začal se soustředit na další část plánu. Chtěl, aby Kuznit věděl, že jeho kosti jsou blízko a že se blíží, aby ještě více poznal sžíravou potřebu je připojit ke svému tělu. Jednoduše, aby rozptýlil své soustředění a tím zvýšil Nefritovy šance. Začal po stříbrných linkách nemrtvých myslí, které Kunzit řídil jako loutkař, vysílat vědomí, které pocházelo z ozdob pevně přimknutých k jeho zápěstím.
Zastavili před dveřmi do známého sálu. Kolem už nebyli žádní mrtví, kteří by kladli odpor, Zoisit se postaral dobře.

Je za těmito dveřmi.

*Sunday, June 4, 2006@10:02 p.m.*

Beryl si upravovala vlasy před zrcadlem do roztomilého drdůlku. Kovové prádlo leželo na posteli bez povšimnutí, dnes na sobě měla dva pruhy hedvábí přehozené přes ramena spojené stříbrným řetízkem okolo pasu. Chtěla být dokonalá u Kunzitových nohou, jen tak měla jistotu, ž ji ten ďábel nebude týrat. Nazula si bílé střevíčky a vyběhla v doprovodu dvou nemrtvých dvorních dam na chodbu. Míjela bledé dvořany a její uši zachytily zprávu o Nefritově uvěznění. Naděje že někdo porazí tu vyschlou bestii se rozplývala v prach. Možná to bylo dobře. Co by s ní udělali vítězové? Nefrite ji nenáviděl to věděla příliš dobře, Zoisite k ní cítil jen žluklou nenávist a Jadeit ten sloužil každému, kdo mu dal pevný řád a zdání služby pro vyšší dobro státu. Kunzite byl vždy jistota života, sice bídného ale života. Podíval se na ní a poklepal nohou na podlahu před svým trůnem. Posadila se na své místo a položila svou hlavu na jeho kostnaté koleno. Byl neklidný, kosti kvůli kterých ji nechal zbičovat se stale nebyly k nalezení. Kunzite ve svém hledání šel tak daleko, že nechal dovléct zmučené Jadeitovo torzo. Beryl se chtělo zvracet , když se k ní donesl pach hnijícího masa a hnisu, kterým byl bývalý negaverzský generál povleklý. Byla zvědavá jak bude probíhat výslech, když Jadeit neměl jak odpovídat, ale pak ji do došlo, když se Jadeitovo tělo začalo kroutit v křečích. Kunzite se začal ptát a jeho mysl byla ostrá jak ledové rampouchy pokrývající střechy paláce. Beryl litovala Jadeita, ale její lítost smyla radost nad tím, že ona není v centru Kunzitova zájmu. Tetis v rohu byla vyděšená a zřejmě ji stálo mnoho úsilí, aby se nevrhla ke svému milenci. Beryl si nedělal iluze, že mezi krásnou youmou a Jadeitem byl něco víc než jen vztah pán a nevolnice. Určitě byli milenci, nebo snad matka Tetis byla ... Beryl zrudly líce nad představou vztahu otce s dcerou. Tak dalece by snad Jadeit nešel. Ovšem kdo ví , Jadetei působil tak chladným dojmem, že jeho záliby musely být stejně zvrhlé jako jeho dokonalá ctnost, kterou Jadeit stavěl tak ostentativně na obdiv.

*Tuesday, May 16, 2006@12:41 p.m.*

Sotva se začaly stěny místnosti potahovat jinovatkou, na nic nečekal a vyrazil ke dveřím. Ale ty už byly přimrzlé, nedaly se otevřít. Bleskově se vrhl k těm, kterými přišel, ale i na nich už byla vrstva kluzkého ledu. Vztekle ťal do ledu, ale jeho meč se zvukem dobře naladěné struny odskočil zpět, aniž by zanechal na rostoucím ledu i jen známku, že se ho čepel ostrá jako břitva dotkla. Žilami mu proudil vztek, na sebe, že se nechal chytit tak snadno, na pobočníka, že ho zradil, na svou hloupost, na celý svět. Ze všech stran zněl Kunzitův hlas a jako herec svému obecenstvu přednášel svůj monolog. Kunzite byl špatný herec, ale teď si na nic hrát nemusel. Nefrite svého pobočníka stáhl do pekel? Ha! Směšné! Ten zrádce! V tom se ozvalo tiché „plop“ a pobočník stál za ním. Otočil se po zvuku a s mečem v jedné ruce a smrtí v očích se na něj vrhl.

Zrádče! I smrt je pro tebe příliš dobrá!
vykřikl s bleskovým mávnutím čepele, která směřovala na pobočníkův krk. Jeho vztek se změnil v chladnou ocel, která tvořila jeho meč. Jaké bylo jeho překvapení, když čepel proťala jen vzduch. Pobočník stál zase za ním, jako by se nechumelilo a na rtech se mu objevil úšklebek, který byl všechno, jen ne příjemný. Byl to úsměv dravce sklánějícího se nad svou bezmocnou kořistí. Ale Nefrite byl všechno, jen ne bezmocný. Jeho meč pokračoval v pohybu nezměněnou rychlostí, jen změnil dráhu a zaťal se pobočníkovi do boku. Zastavil se až o páteř, ale ten úsměv nezmizel, jen se rozšířil, až odhalil bělostné zuby. Až teď, v šedavém světle, které vydával led okolo, si Nefrite všiml, že ty zuby jsou odporně špičaté. Kdy se vůbec pobočník pohnul? Musel se pohnout tak rychle, že si toho Nefrite nevšiml. Nefritův meč provedl zabijáckou otočku v ráně, ale s pobočníkem to ani nehlo. Jen se dál usmíval, udělal krok směrem k Nefritovi a ten ustoupil. Nefrite vytáhl meč z rány a zase ťal, tentokrát shora, ale i když praskaly kosti a meč umrlým projížděl jako nůž máslem, rána se hned zacelovala, až nakonec meč zůstal trčet z těla ven, jen brnění rozpadající se na kusy, které nemohlo odolat ráně vedené silou temného lorda ukazovalo, kudy vedla dráha zbraně. Pobočník drapl Nefrita za paži s mečem a strhl ho na stranu, meč vyklouzl z ruky, která ho svírala. Úsměv na pobočníkově tváři se změnil v mírně rozmrzelý výraz, že to už by snad stačilo. Nefrite ještě nebyl hotov. Meč měl sice z dosahu, ale měl ještě několik chladných zbraní, které hodlal použít, aby toho zrádce poslal tam, kam patřil. Do pekel. Vytrhl z pochvy dýku a vrazil ji pobočníkovi do oka, čepel pronikla jamkou a uvízla v mozku. Doufal, že získá čas. S pobočníkem to mírně trhlo, ale ani ho to nezpomalilo. Stále se pohyboval rychlostí, které se ani Nefrite nemohl rovnat, i když jí byl blízko. Nefrite odrazil jeden úder pěsti, která mu mířila na tělo, dýka zůstala vězet v očním důlku, sklivec stékal po pobočníkově tváři jako velká slza. Nefrite se nepatrně pohnul a rychleji, než mohlo lidské oko postřehnout zlomil svému pobočníkovi vaz. Místo aby muž, který teď už připomínal jehelníček padl, zůstal stát a Nefrite se nevěřícně se díval, jak se krk ohnutý v nepřirozeném úhlu narovnává. Zbývající oko se na něj upřelo a rychleji, než mohl Nefrite reagovat, mu pobočník zabořil pěst do žaludku. Z Nefrita to vyrazilo dech a než se nadál, opíral se zády o zamrzlé dveře, obě zápěstí sevřená v pevném stisku pobočníkových prstů. Led strašně mrazil a chladné tělo, které se na něj tisklo zepředu, snad mrazilo ještě víc, ne snad teplotou, ale absolutní absencí všech emocí kromě jediné. Ledový chtíč se odrážel ve zbývajícím oku, temnější než absolutní temnota Negaverze, stejně studený a všeobjímající, jaký zahlédl v očích ledového krále, toho bastarda Kunzita, ten však nikdy nebyl směřován na něj. Teď byl on v ohnisku toho spalujícího plamene a snad poprvé v životě ho někde v hlubokém zákoutí mysli zašimral strach. Rty pobočníka se roztáhly v úsměvu lovce, který věděl přesně, že vyhrál, že si je jistý svou kořistí. Hra skončila. Nefrita ten úsměv zamrazil, došlo mu, že si s ním jeho pobočník celou dobu jen hrál. Zde, v centru moci, která mu dala život, byl na vrcholu svých schopností, silnější, rychlejší, nezranitelnější, než jakýkoli nemrtvý, se kterým se dosud Nefrite setkal. Šimrání strachu se ozvalo výrazněji. Ale Nefritova odpověď na strach byla vždy jen jediná. Útok. Rukama pohnout nemohl, do žeber ho tlačil jeho vlastní meč, v dalším okamžiku se mu na rty přisála hladová ústa v polibku, který se jej snažil dobít, dokázat, kdo je zde vítěz. Jílec vlastní dýky se mu bolestivě opřel o tvář, pobočníkovu erekci cítil i přes destičky brnění. Jeho rty zůstaly semknuté, a ačkoli by to žádnému muži nepřál, a to ani největšímu nepříteli, kopl pobočníka kolenem do rozkroku. Reakce byla okamžitá. Chladná ústa z jeho rtů zmizela, ruce měl volné, ale jen na okamžik. Stačilo to jen na to, aby nabral trochu dechu do zmučených plic. Pak ho prsty, které svou silou a sevřením spíše připomínaly pařáty, chytily za ramena a mrštily jím o zem. Náraz byl dost silný, aby obyčejnému člověku zpřerážel kosti. Ale ani Nefrite, ani pobočník nebyli lidé. I tak se mu na okamžik zatmělo před očima. Když se rozjasnilo, pobočník na něm obkročmo seděl a vytahoval si Nefritův meč z těla, aby mu nebránil v pohybu. Nefrite se začal zmítat, ale jediné co mu to vysloužilo bylo, že dostal hřbetem ruky přes ústa. Rozrazilo mu to ret.

A už dost Nefrite, teď jsi můj a jen můj a nikdo mi tě nevezme. Ani ten blonďatý čaroděj, ani lord Kunzite, ani nikdo z tvých tak oddaných proradných strážců, nikdo! Kunzite-sama mi tě dal až do konce času! Jsi můj, smiř se s tím!
S těmi slovy z něj začal strhávat brnění. Pevné provazy a řemení držely a trhaly se jen velmi nerady, zadíraly se Nefritovi bolestivě do kůže. Pobočník začal být nespokojený s rychlostí, jakou ze své trofeje dostával brnění, i když ho strhával i s kusy Nefritova oblečení a kůže, vytáhl dýku, která stále ještě trčela z jeho očního důlku jako gigantické párátko, a začal úpony rozřezávat čepelí ostrou jako břitva. Oko, ze kterého dýku vytáhl se začalo okamžitě zacelovat. Nefritův strach a vztek, který už nebyl usměrňován smrtící čepelí zbraně se slily v jedno. Musel se dostat odtud. Na pažích mu klečel pobočník, seděl mu na břiše díky jeho váze se nemohl efektivně zvednout. A jeho meč byl tak blízko, jen těsně mimo dosah. Zkusil se vyprostit, ale díky pobočníkově neskutečné rychlosti to byl jen zbytečný pokus. V nitru zapátral po magii, ale zjistil, že na ni nedokáže dosáhnout. Jeho magie pramenila z poloviny jeho měsíční krve, ale tohle místo, jako by ji rozpouštělo. Než jí dokázal uchopit dostatečné množství, aby ji dokázal použít, rozplynula se. Nohy měl sice volné, ale kdykoli je použil k pohybu, pobočník ho chytil pařátovými prsty za hrdlo, až teď si Nefrite všiml, že místo nehtů má ostré drápy, a silou, která mohla drtit kosti ho začal dusit. Druhou rukou pokračoval v rozřezávání brnění a svršků pod nimi a stisk povolil až když byl Nefrite ve tváři tmavě zelený a veškeré známky odporu přestaly.

Špičaté drápy se mu zaryly do hrdla, cítil pramínky krve, které stékaly na ledovou podlahu, snažil se bojovat o vzduch, ale toho se mu nedostávalo. Síla znásobená zoufalstvím mu dovolila částečně se uvolnit, ale i když jednou volnou rukou bil do pobočníkova těla silou, která přerazila několik kostí, stisk na jeho hrdle nepovolil. Pohled se zatměl, okolní svět přestal existovat, neuvěřitelně dlouhou dobu, která se zdála věčností, ale nebyla víc, než několika nekonečně dlouhými momenty, se mu nedostávalo vzduchu. Krev v uších mu hučela a když ruka na jeho hrdle konečně zmizela, lapal po vzduchu jako by ho nikdy v životě už neměl dostat ani doušek a nebojoval, i když se tíha z jeho žaludku a paží zvedla. Jen dýchat, další nádech byl jako požehnání všech božstev, ve které nevěřil. Mezitím se nenechavé ruce a čepel jeho vlastní dýky přesunuly k Nefritovým nohám, jeho boty zmizely, stejně jako se začaly ztrácet jeho kalhoty s chrániči holení a stehen. Nic z toho ho pro tuto chvíli nezajímalo, to, že mohl dýchat byla jediná věc, která ho byla důležitá. Nereagoval by, i kdyby kolem něj padaly trakaře. Špička dýky, která občas neopatrně zavadila o Nefritovu kůži, jak muž, který jí vládl upřednostňoval rychlost svého počínání před opatrností, se přiblížila k Nefritovým intimním partiím. To si získalo Nefritovu pozornost a ačkoli nebyl ještě zdaleka fit, začal se zase bránit. Jedna bosá noha vyletěla a zasáhla zaujatého pobočníka do hrudi jak se nad ním skláněl, uslyšel zapraštění lámané kosti, což by kdykoli jindy mohlo být uspokojivé. Nefrit se nadechl a švihem nohou se dostal do něčeho, co by snad mohlo připomínat vzpřímenou polohu, při tom sebral meč a ještě než získal skutečnou stabilitu jeho čepel projela pobočníkovým hrdlem. Nefrit lapal po dechu, jako by právě doběhl maratón, ale meč pevně svíral v ruce. Teď už musela pobočníkova hlava upadnout na podlahu s hlubokým dusnutím, ale stále mu držela na ramenou. Nevěřícně, Nefrite vedl svou čepel znova stejnou drahou skrze odhalené hrdlo zvedajícího se pobočníka, a i tentokrát, meč projel pod linií vlasů, pronikl mezi obratli a vyšel čistě na druhé straně. Pobočník se zastavil, jako by znejistěl a pak pokračoval v pohybu. A v dalším okamžiku už stál a vrazil Nefritovi takový políček, že skončil zpět na podlaze, meč stále v ruce. Cítil, jak je mu jílec meče rván ze sevřených prstů a když se mu konečně přestaly před očima poletovat hvězdičky, mířila mu špička vlastního meče do levého oka.

Tvůj odpor nemá smysl, nemůžeš mě zabít, nemůžeš mi ublížit, jsi mi vydán na milost stejně, jako moucha s utrženými křídly. Nutíš mě, abych ti utrhal křídla, můj motýle.
A snad trochu rozmrzele ale se spokojeným zábleskem v černých očích, které se upíraly do Nefritových modrých špička meče změnila místo svého cíle a zaryla se Nefritovi do ramene. Projela jím a se zadrnčením zajela do ledové podlahy, kde zůstala. Nefritem projela vlna bolesti, nedokázal zadusit výkřik, z ramene mu čouhal jílec jeho vlastního meče, byl k podlaze připíchnut jako motýl špendlíkem ve vitríně. Pobočník se kochal pohledem na výraz lapené zvěře, který se Nefritovi na okamžik mihl ve tváři. Pak se zase předklonil a zbavil Nefrita posledních zbytků jeho oděvu, naposled přeřízl kožený opasek a teď tu před ním Nefrit ležel nahý, zbytky jeho oděvu a brnění rozházené všude okolo a pod ním, jílec meče vyčnívající z ramena, kolem se rozlévající stružky zelené krve.

Co se dělo dál bylo jako vystřižené z noční můry. Ne, že by Nefrit nikdy nic takového už neprožil, ale nikdy z téhle strany. Jeho vlastní dýka stejně jako pobočníkovy drápy a zuby na něm zanechávaly nespočetné ranky, vypadalo to, jako by se pob utápěl v jeho krvi, kterou pil a lízal a olizoval si z prstů jako ten nejsladší nektar. Občas vydával hluboké hrdelní mručení, jako velká kočkovitá šelma, spokojeně se oblizující po hostině. Nebo vrčící na ostatní, že tahle kořist je má. Jednou šeptal Nefitovi něžná slůvka plná něhy a vášně, jen aby mu v dalším okamžiku vmetl do tváře ty nejhorší urážky a nadávky, při nichž by i ta největší děvka království zemřela hambou a studem. Při tom všem se Nefrite pohyboval na hraně bolesti a jakési zvrácené slasti, kdy jedno převládalo nad druhým, ale vždy ho naplňovala hrůza z vlastní bezmocnosti a bolest se nikdy nestala zcela slastí. Bylo to snad za další věčnost, než se pobočníkův pyj kluzký Nefritovou zelenou krví zasunul do jeho bolavého a krvácejícího těla. Další bolest do sbírky, Nefrite už si nebyl jist jestli má ještě nějaký kousek kůže na těle v původním stavu. Jeho vlastní meč se změnil v rozžhavený klín zarývající se mu při každém pohybu do ramene a další se neskutečně pomalými pohyby zasouval do jeho nitra. Občas pobočník přestal v pohybu a sklonil se nad Nefritovo tělo, jen aby zuby podráždil rozdrásané bradavky nebo hrdlo a slízl několik krůpějí krve které se objevily. A pak pokračoval dál v dobývání trofeje své zrady.

Horor toho co se s ním dělo ho vzal na jiné místo, v jiném čase. Tam byl taky bezmocný, zavřený ve věži, slepý, mučený bolestí neodvratné budoucnosti. Jeho princ na něj zanevřel, muž, kterému přísahal věrnost a také mu věrně sloužil, muž, za kterého by položil život. Kterému dal své oči. Ten muž mu vzal, co mu bylo na světě nejdražší, to jediné, na čem mu záleželo. Jeho Jadeite, jeho milovaný, muž, ke kterému se vždycky vracel a který byl jedinou stálicí jeho života. Ten, který nikdy nic nechtěl, který byl stále tu a i přes ohavnosti, které Nefritovi prováděl a pak vymazal z paměti a na které si nyní Nef vzpomínal, přes ohavnosti, které Nefrite prováděl jemu převážně v opilosti, byl tím jediným, koho Nef miloval nebo ten cit alespoň přišel nejblíž tomu, co by se dalo nazývat láskou. Nebo zvykem. Jeho postel byla prázdná, tělo Jadeita tam už nebylo. Zoisita upálili u kůlu. Z Kunzita zbyl jen prach a lebka. Jadeit… byl jinde než měl být, u něho. Poprvé v životě se cítil zcela sám. Zcela osamělý. Zcela opuštěný. Až teď, když zmizeli, si plně uvědomil, že vždy o ostatních třech věděl, byli vždycky nějakým způsobem s ním. Ale teď tam, kde měli být, byla prázdnota. Temno a prázdno. Všude byla zkáza a uvnitř něj už nebylo nic. Přestal jíst, přestal pít, zkusil si podřezat žíly, ale jeho tělo podobné směšné pokusy zvládalo s ironií jemu vlastní. Stále měl před očima co se musí stát, stále měl před očima zkázu celé Země i Měsíce. Mělo by mu to být jedno, vždyť všechno co mu bylo drahé zmizelo, zbyla jen temnota. Ale nebylo. Stále viděl smrt kolem sebe a každá z nich ho bodala jako nůž. Nedokázal být lhostejný. Ztratil už pojem o čase, nevěděl, jestli uběhly dny, týdny, měsíce nebo roky od doby, kdy Jadeite zmizel z jeho života. Ten sladký opar šílenství, který ho halil když byl Jadeite s ním byl rozhrnut onou strašnou prázdnotou v jeho duši. Byla jen ta bolestivá prázdnota. Někdy dokázal spát a snít. Mezi nočními můrami, kterými bylo naplněno jeho bdění se občas objevil i Jadeite, umírající, odcházející, krvácející pod Nefritovými ranami, mrtvý. Ale on vítal i tyhle sny. I když strašné, znamenalo to ještě jednou vidět Jadeita, ještě jednou ho držet v náručí. Toužil po něm, po ostatních tennou, po tom nebýt sám. Pak, aniž by si uvědomil kdy se to stalo, jak a proč, měl Jadeita opět ve své posteli, nejprve nehybné tělo, pak už mluvící a dýchajícího milence, esence Jadeita naplňovala zase jeho nitro, ať už iluzorní nebo skutečná. Dokázal vedle něj ležet, hodiny a dny, jen ho objímat, miloval ho a Jadeite byl celým jeho světem. Když měl Jadeita, dokázal zapomenout na to co se dělo v okolním světě, hned za dveřmi jeho věže. Ne, že by mu někdo něco řekl, ale jeho vize byly spolehlivější, než nejlepší zpravodajská služba. Někde daleko v mysli si uvědomoval, že Jadeit tam ve skutečnosti není, že si ho vytvořil ve svém šílenství, ale když je iluze bezpečnější než realita, pak realita nic neznamená. Hřejivé tělo a horký dech byl přijatelnější než prázdná mrazivá věž. Čas přestal plynout. Už ho nezajímalo jestli je den nebo noc, kolik měsíců uplynulo nebo kolik let, co se děje v okolí, jen když měl Jadeita, který vyplňoval tu strašnou prázdnotu v jeho nitru. Trávil ten věčný okamžik ve společnosti svého vysněného Jadeita. Zapřísahal ho, aby neodcházel a on zůstával. Až jednou se probudil a Jadeite vedle něj neležel v posteli. Otočil se do kouta s prázdnými očními důlky upřenými na dveře, ke se Jadeite náhle objevil, na sobě šedou uniformu nepřátel království. Nefrite polkl, tohle bylo i na jeho fantazii příliš zvrhlé. I když ho to už nemělo zajímat, jeho vlastní princ ho zavrhl, stále ještě věřil v přísahu věrnosti a službu království. Jeho Jadeite v uniformě nepřítele, ve službách nepřítele? I přes temnotu, která zahalovala všechno, co by mohl vidět očima, viděl zřetelně svými vizemi. Byl to jeho Jadeite. Vypadal trochu překvapený, že ho Nef očekával. Pak natáhl ruku k Nefritovi stojícímu tam jen v košili a kalhotech a zašeptal:
Pojď se mnou.

Nefrite nezaváhal. Ta strašná prázdnota byla pryč, Jadeite, ať snový nebo skutečný stál před ním a to bylo jediné, co mělo nějaký význam. Uchopil tu chladnou ruku a přitisknul ji ke rtům. Jadeite ho objal a najednou kolem nich explodovala temnota zahalená do světla, teleport je přenesl na jiné místo, místo obklopené temnotou, do nitra Negaverze, do trůnního sálu královny Beryl. Bylo to jako ve snu, nebo spíš v noční můře. Ne že by to bylo podstatné, dokud držel Jadeitovu ruku, jako záchranný pás, nehodlal se jí už nikdy pustit. To mu stačilo. I když všechno mluvilo proti němu, byl v srdci nepřítele království a jeho milý měl na sobě nepřátelskou uniformu. Nebylo třeba génia, aby se dovtípil, co se stalo. Jadeite byl poddaným královny Beryl a temnoty. Zvedl své prázdné oční důlky k čelu sálu, tam se v temnotě rýsovala zářící magická koule nepřítele. Pak se objevily dlouhé černé nehty, spíš drápy, míhající se kolem té koule v jakémsi šíleném tanci, jako by ji laskaly a hladily. Za nehty následovaly bělostné ruce, pak ramena s rohy, výrazné poprsí a nakonec se objevila samotná Beryl ve své nádheře, závoj rudých vlasů korunovaných čelenkou s černým měsícem. Odlesky světla na broušených smaragdech, podle jejichž syrovější verze si dala jméno. Její modrá róba byla skoro černá v temnotě, která vládla okolo. Pak se skoro zastavil, jen Jadeitův rovnoměrný krok a ruka, které se nechtěl pustit, ho donutily pokračovat. Po pravé ruce nepřátelské královny stál Kunzite s pichlavýma očima a vedle něho se šibalským úsměvem Zoisite, oba v uniformách, oba tvářící se, jako by tam patřili už od nepaměti. Nefrite cítil, jako by na něj dosedla tíha celé Země. Jeho společníci, jeho bratři, všichni ve službách toho, proti komu ještě před nedávnem bojovali. Ruka mu sjela k pasu, kde ale nenašla meč. Ramena mu poklesla. Jadeite byl mrtvý. Kunzite byl mrtvý. Zoisite byl mrtvý. A přesto tu stáli hrdí, živí, stejně jako stávali po boku Endymiona. Tohle nebyla iluze, čím víc se k nim blížil, tím víc si byl vědom toho, že tohle jsou skutečně oni, jejich srdce bijí a jsou tu a živí a on je jejich součástí, sejně jako on je součástí jich. Všichni jsou tennou, shromáždění kolem jejich vládce. Tohle byl jejich nový vládce. Vládkyně. Viděl je zemřít, Jadeita držel v náručí, Kunzita zabil sám, Zoisita upálili jako obětního beránka. A přesto tu stáli, živí. Síla temnoty musela být větší než si dokázal představit: přiváděla mrtvé zpět k životu. Ramena mu poklesla. Teď zemře, stejně jako oni, a až ho Beryl svou černou mocí přivede zpět k životu, bude, stejně jako oni, loutka bez vůle. Najednou byl skutečně slepec, všechno, co viděl, byla tma, temnota v budoucnosti, temnota v minulosti, temnota v přítomnosti. Stáli tu všichni čtyři tennou a on nikdy o tennou ani sobě nevěštil. Možná o iluzi, o tom, co mohlo být iluzí Jadeita, ale skutečnost byla dostatečně silná, aby vytěsnila jeho vize. Jeho krok zakolísal. Nebýt Jadeitovy studené ruky svírající tu jeho vlhkou nervózním potem, byl by ztracený. Najednou Jadeite zastavil. Zaskočilo ho to, ale zastavil se také. Museli být před trůnem.
Teď to přijde, říkal si v duchu, teď zemřu a stane se ze mě loutka nepřítele. Ale mohl by být s Jadeitem, s ostatními. Nechtěl už být nikdy sám. Byl to strašný pocit samoty, když byli ostatní po smrti. Dokázalo by to kohokoli dohnat k zoufalým činům. Když už má zemřít, postaví se k tomu aspoň čelem. Ať se stane cokoli. I když nevěděl kde stojí, čelem ke komu, nepochyboval, že stojí k čelem k Beryl a jejím novým strážcům. Napřímil se do své plné výšky, když už musí zemřít, tak aspoň ne jako zbabělec nebo sluha s ohnutými zády. Ale Jadeitovu ruku nepouštěl. Jeho světlo ve světě temnoty. Rty mu zvlnil křivý úsměv. Postavil se své smrti čelem, slepec, který se jako klíště drží za ruku zrádce. Jaká ironie. Ne, že by to gesto něco znamenalo.
Hlas Beryl švihl jako bič:
Postarej se o něj, Jadeite!

A pak zmizela i ruka, kterou svíral a zůstal absolutně sám v místnosti plné lidí. Teď to přijde. Bude to Jadeite, který mu zasadí smrtelnou ránu? Nebo Kunzite? Tomu by se to jistě líbilo. Nebo jen nějaký sluha, proč by taky měl přeceňovat svou důležitost?
Chladné ruce se mu přitiskly na tváře, překryly tmavé důlky, kde měl mít oči. Málem před tím studeným dotekem ucukl, mohla to být stejně dobře čepel dýky. Pak jím projela temnota, její mrazivá energie proudila z těch rukou do celého těla. Když se ruce odtáhly, zamrkal, skutečně zamrkal a poprvé po dlouhé době zase spatřil svět vlastníma očima. Jeho vize se vytratily, když spatřil ostatní tennou a teď zmizela i temnota, která zakrývala svět. Jeho oči těkaly po místnosti. Dokázal by se dostat ke zbrani a k Beryl než by ho stačili ostatní zastavit? Zbavil by tak Zemi a Měsíc hrozby, sám by zemřel, ale to by byla malá cena. Dokázal by to. Pak mu oči zabloudily k Jadeitovi a k ostatním tennou. Musel by jít přes ně. Dokázal by tohle? Zabít Kunzita, jistě, zabít Zoisita? Kdyby nebylo vyhnutí. Ale zabít Jadeita? I teď, když slouží nepřáteli, nedokázal o něm přemýšlet jako o nepříteli, jako o někom koho je třeba zabít. Nedokáže to. Jednou, to věděl, bude muset Jadeita zabít, v temnotě a ledu, ale teď ještě nepřišel ten čas, který viděl ve svých vizích.
Jadeite pronesl:
Pokloň se své nové vládkyni a přísahej jí věrnost.

Nefrite ucítil v mysli jemný dotyk a věděl, že je to Jadeite, žádná iluze. Dotek byl něžný i smutný. Dával příslib něčeho víc, příslib blízkosti, společného života. V mysli se mu ozval Jadeitův šepot:
Přidej se k nám má lásko. Miluji tě, přidej se k nám a buď se mnou na věky.

Nefrita zalila vlna úžasu, Jadeite mu nikdy neřekl, že ho miluje, nikdy mu neřekl nic, co by naznačovalo víc než přátelství a to, že od něj nedokáže odejít. Jadeite se vždy vrátil a to mluvilo za svazky. Ale slova? Chtěl mu odpovědět ale jednou v životě nevěděl, co říci. Měl mu se stát zrádcem a připojit se k muži, kterého už věděl, že miluje a který mu právě řekl, že miluje jeho, nebo se měl pokusit o odstranění královny temnoty a při tom pokusu zemřít? Zbytečně zemřít? Nepochyboval, že by se Jadeite rozhodl brátnit Beryl než aby se mu postavil po boku. Výsledek by byl tentýž, stane se z něj loutka temnoty.
Ale když se podrobí, bude moci doufat, že alespoň část z něj přežije přeměnu ve otroka temnoty a bude moci minimalizovat škody, které rozpínavost Negaverze napáchá. Snad. A snad jednou bude moci přivodit i její pád. Pomalu sklonil hlavu a poklekl před svou novou královnou. V tichu, které tu vládlo, slyšel Zoisitův divadelní šepot: Ten ožralec jde za tím, kdo mu nabídne plný soudek.

V očích měl slzy, kterým nedovolil vytrysknout. Nemusel nic říkat. Královně Beryl bylo ukradené jestli jí bude věrný nebo ne. Měla své metody jak si věrnost zajistit. Stačilo toto gesto. Pokynula Jadeitovi. Ten, naplněn propůjčenou mocí temnoty, poklekl před Nefritem a vzal jeho tvář do dlaní. Stejně jako už mnohokrát, Nefrite neviděl nic jiného než ty neskutečně modré oči, které se zvětšovaly až se v nich ztratil. Všechny jeho vzpomínky zahalila temnota, zůstala jen potřeba sloužit vládci, chránit ho a tím vládcem byla královna Beryl. Stalo se toho mnohem víc, v těch několika úderech srdce, byly to jen drobnosti, proti zrodu nového poddaného královny Beryl a Metalie. Vzpomínka na Jadeitovy myšlenky dotýkajících se jeho, ze kterých sálala láska zmizela s těmi ostatními. Vstal, stejně hrdý a sobecký jako vždy, na jeho těle se zhmotnila šedá uniforma Negaverze se zlatým lemováním. Odešel na své místo po boku své královny, Jadeita po boku. Generál Negaverze, lord Nefrite byl zrozen.

Z úst se mu vydral další sten, který už nedokázal zadržet, pryč byl čas hrdinských gest Nefrite už byl jen hromádka neštěstí, se kterou si užíval jeho umrlý pobočník. Tahle celá výprava za záchranou Jadeita skončila katastrovou, jak se dalo očekávat, ale výsledek byl stále neočekávaně překvapivý. Přes rozpraskané rty se mu vydralo Jadeitovo jméno. Volal ho a na okamžik se mu zdálo, že vidí jeho tvář před sebou, tam, kde byla bledá tvář jeho pobočníka. Usmál se a pohladil ho po tváři, studené jako smrt ale uvnitř plápolal oheň lásky a chtíče, něžného milování bez bolesti, jen sdílení společného citu. Podíval se do těch modrých očí, které překryly pobočníkův hladový výraz a zašeptal: Miluji tě Jadeite, zůstaň se mnou.

V ten okamžik všechna bolest způsobovaná pohybem přestala, jak pobočník zmrzl urostřed pohybu. Byl už tak blízko vyvrcholení, Nefrite byl jeho a podle toho jak se choval už zcela přestal doufat na nějakou záchranu a přijal svou situaci, byl jeho hračkou, jeho trofejí, jeho majetkem, uvědomil si, že jen on mu může dát slast nebo bolest, a teď tohle? Díval se mu do očí, do jeho, pobočníkových očí a říkal mu Jadeite?! Frustrovaný řev se mu vydral z hrdla. Ten čaroděj zase zvítězil, jeho vítězství se změnílo v absolutní prohru a on cítil, jak jeho erekce ochabuje a zhrozeně vyklouzl z Nefrita. Nefritova ruka se za ním natáhla a ty tmavě modré oči se na něj dívaly s takovou šílenou intenzitou, že chtěl někam zalézt a schovat se. Nedívaly se na něj, ale skrze něj, na to, co chtěly vidět, ne co tam bylo. A zase Nefrite volal Jadeita a při tom se díval na něj. Bylo to to nejpodlejší a nejhnusnější co se mu mohlo stát. Co mu Nefrite mohl udělat. Podíval se kolem sebe jako by to, kde byli, viděl poprvé a snad poprvé si uvědomil, co že mu to brání se zvednout, jeho vlastní meč zaražený v rameni. Jako by se nechumelilo chytil jílec a vytáhl ho ven, netečný k vlastní bolesti, i když musel přehmátnout a chytit ho za čepel, aby se ho zcela zbavil. Pobočník seděl na zadku na ledové podlaze a zíral na ten výjev, jako by nevěřil co se to před ním děje. Nefrite, svůj meč v jedné ruce, se k němu pomalu přesouval, v očích pohled šílence, tak spalující, žádostivý a zoufalý.
Jadeite, neutíkej, neodcházej mi.

Začal opakovat jako mantru, když se pobočník začal odsouvat do nejzazšího rohu místnosti, co nejdál od Nefrita. Ta natažená ruka už se ho skoro dotýkala, když se za ním ozval praskot lámaného ledu a stěna, o kterou se opíral, se rozpadla na kusy. Ani se nestačil otočit, když se kolem něj prsmýkla chapadla ledové moci lorda Kunzita a on si uvědomil, že se nemůže hnout. Viděl jen Nefrita, jeho Nefrita, jehož pohled se na okamžik odpoutal od jeho tváře a zabloudil kamsi za něj. Pak, jako by se přehnal mrak přes rozpálené slunce, se jeho pohled vrátil do reality a celý potemněl. Ta oslepující intenzita byla pryč a Nefrite byl zase s pobočníkem zde, v ledové místnosti, pokousaný a pořezaný, každý kousek jeho těla křičel o pozornost svou vlastní dávkou bolesti. A za tím vším začal doutnat vztek, na sebe, na Kunzita, ale v první řadě na pobočníka, na zradu, ke které se snížil. Tenhle vztek prohořel skrze bariéry, nyní oslabené, které Kunzite vztyčil v téhle ledové hrobce a Nefritova nespoutaná magie se odrazila na jeho hvězdném meči, který najednou zářil svou neposkvrněnou čistotou. Pobočník ji sledoval hypnotizovaným pohledem, jak opsala pomalý oblouk ledovým vzduchem a uslyšel Nefritova syčivá slova, která se mu zaryla až do duše.

Za tvou zradu tě zbavuji jména, zemřel jsi se ctí a měl jsi zůstat mrtvý. Pak by na tebe bylo vzpomínáno se všemi poctami. Nyní, na tebe již nikdo nevzpomene než jako na zrádce.

A ten strašlivý nápor magie mu vyrval jeho jméno, stejně jako ho vyrval z jeho minulosti a budoucnosti a nechal ho bezejmenného, když zářící čepel proťala jeho hrdlo a jeho tělo padlo a zůstalo ležet bez života, ať už vyvolaného magií nebo toho daného od neznámých božstev. Nefrite se podíval na rusovlasou postavu, která stála v nově vytvořených dveřích. Na půl úst zamumlal
Díky a ačkoli ho Zoisite opravdu zachránil svým vpádem nejen před pobočníkem, ale i před dalším vírem šílenství, raději se věnoval praktičtějším věcem. I to jednoduché slovo se mu říkalo hodně těžko. Po tom tornádu magie, který se skrze něj právě prohnal se na další kouzlení necítil. Nevěřil by ještě před chvílí, že je něco takového vůbec možné udělat. Stáhl z pobočníka, na jehož jmého už si nepamatoval, kalhoty a košili a jak se jeho rány zacelovaly a síla se vracela, netrvalo to dlouho a stál proti Zoisitovi s mečem v ruce, zbytkem Jadeitova šálu si stáhl vlasy a byl připraven zbavit se poslední překážky, která ho dělila od ukončení téhle mrzké milenecké hádky.

*Saturday, January 7, 2006@06:28 p.m.*

Kunzite-sama se nevzdával myšlenky na své kosti. Uvědomoval si kolik času a energie ho to stálo. Jedna prohraná bitva rozdmýchala plamen odporu, který už téměř udupal. Seděl na svém trůnu a hladil svého draka. Nephrite vklouzl do jeho pasti tak snadno, teď bylo na něm co s ním udělá. Bývalému Jadeitovu sekretáři už odpadávalo maso z tváře a usměv na ní byl víc než strašidelný. Nephritův muž čekal v předpokoji. Kunzite-sama nařasil své těžké roucho z modrého brokátu ozdobeného stříbrnými výšivkami, je třeba dbát na dojem pro poddané. Muž v ošuntělé zbroji před ním poklekl jak kázal dvorský mrav a pečlivě vážil svá slova. Kunzita bavilo, jak se už dojemně snažil zapůsobit svou zprávou o svých zásluhách při polapení Nephrita. Putování zničenou krajinou v týlu Kunzitových vojsk okořeněné důmyslně strojenými léčkami, které připravovaly zbytek Nephritovy družiny o život. Chtíč pokaždé dokázal divy. Živočišná touha dokázala vybudit u mužů velmi obstojné výkony pokud byli směrováni někým druhým. Vstal a pokynul mu. Byl čas splnit slib a pohřbít druhého z generálu za živa.
„Vítej na v mém paláci Nephrite. Víš, že na mém území panuje zvyk pohřbít zaživa vraha i s jeho obětí. Stáhl si toho muže do pekel tak ochutnej jeho plameny.“ Kunzite si připadal teatrální, ale pro Nephrita se hodila trocha pompy. Ledové jazyky začaly šplhat po stěně a dva vchody se začaly pokrývat neproniknutelným ledem.
„A ty, splnil jsem to co jsem ti slíbil Nephrite je na věky tvůj, ale jen v této místnosti ze které není úniku.“
Jeho kouzlo tvořilo ledovou kobku, ve které pomalu věznilo oba muže. Pána s jeho mrtvým pobočníkem. Jaká ironie, pomyslel si, když uslyšel Nephritova slova.

*Sunday, December 11, 2005@11:58 a.m.*

Z kdysi slavné skupiny, která se vydala zachránit Jadeita, zbývali už jen tři muži. Tedy muži. Jeden blázen se šálem u krku, jeden nemrtvý a jeden téměř mrtvý.

Zima byla spalující, ruce a nohy přestal cítit už dávno. Ale jeho velitel se hnal kupředu a jen síla vůle ho držela v sedle. I když spíš k němu přimrzl. Když pak začali stoupat k černému sídlu temného mága zvedajícímu se ve výškách, už se neudržel na koni, svezl se z něj a za chvíli , která se zdála zároveň věčností i pouhými několika okamžiky zemřel Nefritovi v náručí. Před očima mu proletěl celý jeho život. A uvědomil si, že nežil. Poslouchal rozkazy, žil na rozkaz. Byl prázdný, život z něj vybili v domě neřesti, kam ho jako desetiletého prodali. Velitel ho koupil od jeho tehdejší zaměstnavatelky po jedné noci, kdy se zpil, jak zjistil později, jeho partner byl někde na cestách, a Nefrite z něj téměř vyšoustal duši. A vymlátil. Pamatoval si z tehdejšího života jen bolest. Jak ho nesl jako balík v prostěradle, třináctiletý zkrvavený uzlík. Tehdy chtěl jen to, aby to už všechno skončilo, dostal se na konec své dráhy, ne že by byl Nefrit první, kdo s ním zle zacházel, ale tři roky byly dost na to, aby v tak špatném podniku zabili dospělého, natož dítě. Nepamatoval si, že by byl někdy dítětem. Ani nevěděl, proč ho velitel tehdy nenechal tam kde byl, ale vzal ho s sebou, zaplatil za něj víc, než stál celý bordel i s jeho zaměstnanci. Když se dostal z nejhoršího, vtisk mu velitel do ruky meč, příliš těžký na vychrtlé dítě a řekl mu, že má zaútočit. Výraz v Nefritově tváři se nezměnil, když odrazil jeho neohrabaný útok a řekl znovu, že se naučí bojovat mečem a bude z něj voják. Sám chlapec necítil nic k tomuhle cizinci v uniformě se zlatým lemováním, nenávist už z něj dávno vytloukli, když pokousal zákazníka, lásku si nepamatoval, byl jen příkaz a jeho vykonání. Patřil veliteli, tak mu řekli, že ho má oslovovat. Kdysi dávno možná cítil strach, ale byl to jediný pocit, který v něm přetrval, takže zapomněl, že existuje, byl jeho součástí. Co by se stalo, kdyby nesplnil rozkaz. Něco tak strašného, že ho ani nenapadlo jakýkoli rozkaz nesplnit. Tak plnil rozkazy. A pak si lízal rány. Pochopil, že vyměnil špinavá prostěradla bordelu za meč. Nic se nezměnilo. Velitel a jeho družiníci ho naučili zacházet s mečem, dýkou, lukem, kuší, hvězdicemi a mnoha dalšími zbraněmi, které se daly najít ve zbrojnicích vládnoucího sídla Negaverze. Nic se nezměnilo, dostal rozkaz a splnil ho, bez otázek, bez odporu, ať se jednalo o to být po vůli nebo se naučit ovládat řembih. Nebo později někoho v tichosti zabít. Stal se dostatečně dobrý, aby dokázal udržet tempo s velitelem při cvičných soubojích. Ne, že by ho někdy porazil, to nedokázal nikdo, ale už dokázat odrážet útoky, které se valily ze všech stran bylo dost. Občas si ho zavolal lord Jadeite a jménem velitele ho poslal někoho zabít. Byl to úkol jako každý jiný, když prořezával hrdla necítil nic, jen teplou krev jak opouští tělo jeho klienta. Nepřemýšlel, jaké mají rozkazy původ nebo důvod, dokud měl kde spát a co jíst bylo mu to jedno. Jeho životem byla teď služba v Nefritově armádě, nic jiného neexistovalo. Občasné úkoly bokem. Nevěděl, proč si ho velitel vybral do své osobní gardy, nejspíš proto, že o jeho věrnosti nemusel pochybovat. On vždy uposlechl toho, komu patřil. A se zbraní vynikal, o to se postaraly hodiny cvičení, kdy si sedřel ruce do krve, aby ovládl zbraň, kterou zrovna cvičil. Spánek, jídlo, hodiny na cvičišti. Nic jiného neexistovalo už od té doby, kdy ho velitel poprvé přivedl mezi své vojáky. Plnil rozkazy, cvičil se zbraněmi, ale nic jiného. Zabíjel podle rozkazu. Vydal se na cestu podle rozkazu. A nedokázal splnit rozkaz, když jeho obyčejné lidské tělo zmrzlo. Odešel ze života stejně ledový a prázdný jako celý život byl. Už žádné rozkazy, jen temnota.

Nefrite, vlasy a obočí pokryté sněhem, pronesl tichou motlitbu k tomu, kam putovala duše jeho druha, tichého, uzavřeného muže s prázdnýma očima, kterého kdysi dávno málem zabil a pak se mu pokusil dát lepší budoucnost. Budoucnost, která ho zabila a nedala mu nic. Podíval se na svého pobočníka, posledního z jeho věrných, jednoho z jeho nejbližších. Ten očividně problémy se zimou, která obyčejné lidi zabíjela, neměl a od jeho úst nevycházela žádná pára sraženého dechu. Nefrite tázavě zvedl obočí.

Jak dlouho?

Už od bitvy pod hradem lorda Zoisita, veliteli.

Pobočník poklekl vedle muže, kterého miloval a chtěl chránit, a kterého měl konečně pro sebe, jen pro sebe. Hlas, který mu většinu cesty věrně našeptával se už delší dobu neozval, byl tam jen on a Nefrite, jeho Nefrite. Teď to nesměl zkazit. Stačil jeden špatný pohyb, jedno slovo a vše by mohlo být ztraceno. Nefrite na něj upíral oči, ve kterých se zračil vnitřní boj a ruka se mu velmi pomalu přesouvala k jílci meče, druhá spočívala na vychladlém tělu jejich druha.

Vždy jsem vám věrně sloužil, můj pane, má oddanost patří jen vám. Vám a vašim cílům. Nejsem už živý, ale dal jsem svůj život za vás a pro vás dám i toto bytí. Věřte mi, pane, že vás nikdy nezradím, miluji vás a nikdy bych vás nedokázal ohrozit.

Jak se říká, ve válce a v lásce je všechno povoleno a tohle byla i válka i láska. Mluvil pravdu, neřekl však, že chce Nefrita pro sebe, že by ho raději zabil, než by mu dovolil, aby zase viděl svého ach tak zbožňovaného iluzionistu, muže, o jehož cti se dalo říci jen to, že neexistovala a že Nefrita uhranul a omámil nečistými kouzly. Ale tady nemohli zůstat, i on cítil, jak mu chlad proniká do kostí a pomalu začíná mrznout. Nechtěl by tu zůstat jako nemrtvá socha v ledu.

Věřte mi, pane, chci jen to co vy, zachránit lorda Jadeita, abyste mohl být zase s ním a svrhnout nečisté síly, které ze mě udělaly to, co jsem, méně než člověka.

Málem se zalknul tou lží, ale podařilo se mu ji vyslovit bez zaváhání, na jméno toho chameleona chtěl plivnout. Ale jeho pán mu uvěřil, jeho ruka pomalu pustila jílec meče a zvedl se, za tu chvíli co klečeli ve sněhu vypadali oba jako sněžní muži.

Nefrite nevěděl, jestli mu má věřit, ale chtěl, znal ho po celou dobu, kdy sloužil Negaverzi a respektoval ho. Měl pochyby, ale Jadeitovo jméno je zlomilo, museli dál, museli se dostat do Kunzitova hradu a on stále ještě nevěděl jak. Jadeite na něj čekal a on se za ním musel dostat dřív, než bude pozdě. Jestli už nebylo pozdě. Musel pokračovat a to rychle, musel se rozhodnout hned, teď.

Dobře, věřím ti. Pojďme.

Vzal koně za uzdu, dál by ho už stejně neunesl, odepjal sedlové brašny a hodil si je přes rameno tak, aby mu nebránily v tasení meče, a vykročil ledovou oslepující vánicí ke Kunzitovu sídlu. Tady se nebylo kam skrývat, ledové pláně a nic kolem, ale vánice je sama zakrývala a ačkoli Nefrite nemohl používat magii, aby se neprozradil, vánice se objevila jako by ji přivolal. Pomalým krokem se prodírali hromadami sněhu a ledu, nejprve Nefrite, za ním jeho nemrtvý pobočník upírající mu spalující pohled do zad. V té bílé záplavě bylo snadné ztratit se ve vzpomínkách.


Probudil se sám v chladné posteli, nohy zamotané do přikrývky a v ústech chuť, jako by se mu po jazyku prošlo hejno stonožek a neopucovaly si boty. V hlavě měl brigádu permoníků, kteří se mu z mozku snažili nadělat přerostlými kladivy drť. Pohnul víčky a hned toho zalitoval, sluneční paprsky se mu zabodávaly až do mozku. Svět se zhoupl jak se převalil na bok a začal dávit to nic, co mu zbylo v žaludku. Mezi křečemi si přál, aby vyzvracel vlastní vnitřnosti a rychle se jimi udusil. Jako vždycky doposud se mu to ani tentokrát nesplnilo. Nakonec křeče nekonečně pomalu pominuly a žaludek se usadil, sice ne na tom místě kde by měl normálně být, ale alespoň už se nehoupal jako loďka na rozbouřeném moři. Nakonec vstal a dobelhal se do koupelny. Po cestě odhazoval uválené kusy oblečení, ve kterém usnul. Nebo spíš upadl do bezvědomí. Málem se přerazil o láhev, která ležela zapomenutá na podlaze. Prázdná, zaznamenala jeho nefungující mysl. V koupelně ho čekala teplá sprcha a začala z něj smývat pozůstatky včerejší noci. Jak voda odplavovala špínu a zápach, rozplýval se i mrak, který zahaloval vzpomínky. Co se dělo včera? Ne že by se to nějak mohlo lišit od předchozích případů, kdy se opil a skončil s někým nebo sám v posteli případně někde mimo postel v té horší variantě. Včera… včera byl večírek, na podlaze ležely jedny z jeho lepších šatů, takže musel být večírek. Vybavoval si hudbu a tanec a Jadeita tančícího s jeho matkou…!
V jednom jediném okamžiku si vzpomněl na všechno, co se včera stalo. Podvědomě zatápal po láhvi a samozřejmě, že tam žádná nebyla. Včera, včera udělal přesně to, co po něm Jadeite chtěl, odnesl tělo pod rouškou iluze tak, aby ho nikdo neviděl, s Jadeitem ho naaranžovali a pak neschopen pohledu do tváře, která se na něj dívala ve dvojím vydání, jedna se skelnýma očima a druhá živá s jinou skrývající se pod maskou iluze, se zavřel u sebe v pokoji, tam kde ještě před několika hodinami byl s Nanaeou a zpil se do bezvědomí. V této bitvě o chvilkové zapomnění padly všechny jeho zásoby a teď tu stál pod sprchou, třásl se po celém těle a kdyby měl co, zvracel by hnusem. Opovrhoval sám sebou, byl by šťastnější, kdyby ho Jadeite zabil, ale on mu daroval život, na který neměl právo a s ním další existenci. Byl zbabělec, chtěl utéci před důsledky svých činů do smrti, ale jediným trestem, kterým mohl odčinit co udělal, byla zase smrt a ta mu byla odepřena. Stál tam tak nekonečně dlouho a nakonec, když už se mu začaly dělat vrásky na prstech a padající proud vody pálil na přecitlivělé kůži, vypotácel se ven, hodil na sebe nějaké svršky a vyrazil ze svého sídla do ulic Měsíčního města.
Nad město se přesunul stín, oblohu teď ozařoval srpek Země, který sotva stačil na to, aby nezakopával na cestě, ne že by se díval, kam jde. Bloudil ulicemi ztemnělého města, opustil křišťálovou čtvrť diplomatů a nohy ho zanesly až tam, kde se výstavní štíty křišťálových budov královské čtvrti změnily v omšelé fasády z kamene. Takových čtvrtí bylo málo, Měsíc byl přešlechtěný, přeumělkovaný, všechno muselo zářit, ale i v té nádheře se našla místa, kam se stahovaly nekalé živly a ti, kteří nechtěli být spatřeni při své činnosti, ať už byla jakákoliv. Nefrita, jako velvyslance, varovali, že k takovým místům není radno se přibližovat a když už, tak nikdy beze zbraně a ozbrojeného doprovodu. Nefrit měl vždycky čich na taková místa, kde cena života byla menší, než cena starých bot. Na Zemi je vyhledával, protože tam mohl být tím, kým chtěl, ne nafintěným šlechticem, ne palácovým šaškem, který předpovídal budoucnost, ne velvyslancem, ale jen Nefritem, mužem jdoucím za zábavou, nebojícím se dát tvrdou ránu otrhanci, který se sápal na jeho děvče na noc. Nebo jen mužem snažícím se zapomenout, jako dnes. Došel na místa, kde i věčnou mozaikovitou dlažbu měsíčních ulic nahradila jen udusaná hlína a z hromad odpadků páchla týden stará mrtvola. Tohle bylo místo vyvrženců, kterým už nezbylo nic. Lidí stejných jako Nefrite. Zpoza jedněch dveří prosvítalo mezi proschlými trámky světlo a zazníval tlumený lomoz. Nefrite na ně zabušil. Otevřel mu muž stejně jako všichni na Měsíci neurčitelně mladého věku, ale z nějakého důvodu, který Nefrit nechtěl zkoumat, špinavý a znetvořený nemocemi. Jedna strana jeho tváře byla nafouknutá jako dobře uleželá mrtvola a pokrytá boláky. Nejspíš uřknutí někoho, v magii zběhlejšího než majitel té tváře. Přejel Nefrita zkoumavým pohledem a ten si až teď uvědomil, že oblečení, které si nevědomě vzal na sebe, bylo sice jedno z jeho nejprostších, ale na tuto část Měsíčního města stále příliš honosné. Dveřník chtěl toho muže, který sem očividně nepatřil, poslat pryč a nejlépe za ním párek vrahů, kteří by se postarali, aby sem už nikdy víc nezabloudil, když si všiml očí v pobledlé tváři. Ukazovala se v nich prázdnota, kterou viděl už tolikrát v těchto místech, že mu beze slova uvolnil cestu a Nefrite sestoupil po prošlapaných kamenných schodech do řvoucí podloubné nálevny.
Stěna kouře, která se proti němu vyvalila, když otevřel dveře na konci schodišti se nesestávala jen z tabáku, bylo to místo, kde člověk za peníze nebo služby mohl koupit všechno, od omamných látek jakéhokoli druhu, jedů, zakázaných magických surovin až po služby nájemného vraha. Nefrite hledal od každého trošku. Protlačil se lokálem k baru, a když se k němu barman otočil, začal s ním vyjednávat o ceně za to, co potřeboval. Svému bouřlivému mládí na akademii vděčil za to, že vůbec věděl, kde taková místa hledat a uměl se v nich pohybovat. Ať se Měsíc tvářil jak chtěl noblesně a kultivovaně, stále zde existovala místa, kde zákon peněz a rychlé čepele, byl jediný, který platil. Tlustý barman se ani nepozastavil nad tím, co Nefrit chtěl, jen mu po přesunu další mince z Nefritova váčku do barmanovy kapsy oznámil a počká a přisunul před něj sklenici jednoho z nejodpornějších vín, jaké kdy Nefrite viděl. Ne, že by po dnešním probuzení byl schopen rozlišit příliš mnoho chutí. Barman zmizel za zástěnou a zanedlouho se vynořil znovu, se dvěma lahvemi opletenými lýkem a ucpanými korkovou zátkou. Nefrite mu podal celý váček, vzal láhve a s hlavou skloněnou se vydal zpět přes místnost ke dveřím. Jeho odchod nezůstal nepovšimnut osazenstvem, nějací místní rváči si mysleli, že mají před sebou lehkou kořist, nějakého poslíčka, který se beze zbraně vydal vyřídit pánův příkaz. Spletli se. Jakmile se v matném světle nálevny objevily blískající čepele dlouhých nožů, místnost ztichla. Cizinec v dlouhém plášti a klobouku do čela se zastavil a opatrně postavil obě lahve na sousední lavici. Pak se ve stínu klobouku zaleskly dokonalé bílé zuby v krutém úsměvu. Přesně tohle chtěl, chtěl se bít, chtěl cítit bolest, zlost, nenávist, cokoli, místo té prázdnoty, která mu zaplavila jitro po včerejší noci. Láska už pro něj neexistovala, tak co mu zbývalo? Tohle! Chytil ruku s nožem jednoho hrubiána, který se na něj rozehnal, jako by chtěl zapíchnout prase. Pohybem rychlejším, než mohlo lidské oko postřehnout mu zkroutil zápěstí až slyšel uspokojivé zapraštění kosti. Ještě v letu dýku zachytil a hodil ji barmanovi za pult. Zabodla se mu vedle ucha. Její zadrnčení se ozvalo současně se zavřeštěním toho ušmudlance, co ho držel za zlomené zápěstí. Kopnutím ho poslal na jeho kumpány. Ti se zapotáceli, ale nechali svého kolegu padnout k zemi, kroutícího se kolem zlomené ruky jako had kolem své oběti. Další dýka, další zadrnčení, další a další. Nefrite se ve svém hnědém plášti a kabátě pohyboval kouřem nálevny jako stín, rozdával rány jak se zvedalo stále větší část návštěvníků aby se připojili ke rvačce, v jednom okamžiku jednu ránu i schytal, když hloupě zakopl o někoho ležícího. Trvalo to jen několik okamžiků, než si místní uvědomili, že nemají proti cizinci šanci. Pak se ozval vyděšený řev. Ten, který Nefrita praštil pěstí do zubů se podíval na klouby své ruky a místo zářivě červené krve, uviděl tmavě zelenou.
Nefrite ani okamžik nečekal, sebral lahve, které na něj stále čekaly tam, kde je odložil a vyběhl schody na ulici. Taková hloupost. V ústech cítil pachuť své krve. V natrženém rtu to pálilo, jak jeho tělo horečně opravovalo poškození. Než se dostane do velebnějších částí města, nebude po ráně ani známka. Ale chtěl se tam vrátit? Chtěl dál hrát hru s mocí a smrtí? Ta hospoda vypadala jako každá podobná na Zemi, jediným rozdílem bylo, že její osazenstvo bylo nebezpečnější a v jejich očích se značilo stáří a zoufalství, které se na věčně mladých tvářích neukazovalo. Pod pláštěm schovával svůj malý poklad. Musel se vrátit, na tom, co udělá dalšího, záleželo příliš mnoho, než aby hodil vše za hlavu. Jak snadné by bylo se teď otočit a odejít do temnoty dlouhé Měsíční noci, ztratit se mezi ulicemi ztemnělého města, nebo později ulicemi Země, mezi bezednými uličkami, které pohlcovaly lidské životy jako nenasytný chřtán příšery.
Ze stínu zchátralé budovy se vydal šouravým krokem zpět ke královské čtvrti, on byl Nefrite, jeden z vyvolených. Už tehdy věděl, že má jisté poslání a v tak krátké době jedné noci mu dorostl. Nebylo pro něj jiné místo než na Zemi, jako jeden ze čtyř, kteří se shromáždili kolem středobodu jejich vesmíru, jejich vládce, prince Endymiona. Přišel na Měsíc jako naivní mladíček, kterému štěstí vždycky šlapalo na paty, musel sice zakrývat svůj původ a sužovaly ho věštby temné budoucnosti, kterou mohl jen těžko ovlivnit, ale stále měl v sobě nevinnost a nadšení. Tedy nevinnost, občas zbil Jadeita tak, že ten se několik dní nehnul ze svého pokoje, ale to bylo v opilosti, v návalu zlosti, ve vzteku z bezmocnosti ovlivnit budoucnost, kvůli… Prostě ho zbil a pak ho znásilnil. Protože mohl. Protože Jadeite tam byl, Jadeite se vždy vracel i když každý jiný by odešel. Nefrite se pak utápěl ve výčitkách svědomí, ale Jadeite se tvářil, jako by se nic nestalo a všechno bylo v nejlepším pořádku, tak mu ty výčitky nikdy moc dlouho nevydržely. Nefrite byl rád, když si Jadeite našel jeho Nanaeu, sice nebyl nejšťastnější, že jeho vyvolenou je právě jeho matka, ale doufal, že jeho příležitostný fackovací panák už nebude po ruce příště až… Svým způsobem Jadeita miloval, byl pro něj víc než mladší bratr, kterého neměl, byl někdo, koho ve dne chránil a v noci zraňoval, byl jedinou stálicí jeho života na nebi proměnlivých hvězd pomíjivých lidských životů. Nedokázal by ho nechat jít, ne zcela, nikdy, avšak dokázal by se od něj držet dostatečně daleko, aby mu už nemohl ubližovat. Ne tolik. Možná. Hranice mezi láskou a nenávistí tu neexistovala. Bylo zbytečné se teď přetvařovat, nalhávat si něco sám před sebou. Nikdo nebyl nevinný, ani on, ani Jadeite, chladná rozvaha i ta šílená změť proměn, kterými prošel jeho… co vlastně? Ne, že by na tom teď ještě záleželo. Na ničem už nezáleželo. Nemohl se zabít, nemohl se nechat zabít, nemohl převzít za své činny odpovědnost, ale nemusel to, co se dělo v něm a kolem něj vnímat. Konečně se dopotácel zpět na velvyslanectví. Zavřel se do svého pokoje a usedl na postel. Na tu stejnou postel, která toho od včerejší noci tolik zažila. Položil jednu láhev opatrně na zem a z druhé odstranil voskem zalitou zátku. Jako už tolikrát sáhl po pití v době, kdy by si měl zachovat chladnou hlavu a najít řešení. Ale řešení neexistovalo a on byl zbabělec, ohánějící se rytířskou ctí a mečem s hvězdami, stejně jako lezoucí za každou sukní a kahotami, které se opovážily projít v okolí jedné míle. V zrcadle na stěně viděl jen prázdnou duši a život založený na lži, maska floutka, rytíře a čestného muže konečně popraskala a z hlubin se vyvalil hnis. Pokynul svému obrazu a zlehka si lokl z láhve. Tenhle patok byla Měsíční specialita, legálně se nedala sehnat, za její držení byla okamžitá poprava. U Měsíčňanů způsobovala degeneraci, stávali se z nich roboti bez citů, bez emocí, bez cílů, bez života. Byla to sázka do loterie, nikdo ještě účinky nezkoušel na míšenci. Mohlo ho to zabít, stejně, jako to nemuselo udělat nic. Ty dvě lahve stejně nevydrží věčně, ale jeho budoucnost nebyla něco, co by mu dělalo starosti. Ne dřív a ne teď. A jistě ne později. Cítil, jak mu několik kapek stéká hrdlem do žaludku. Nic se nestalo. Pak mu tělo začal zaplavovat tekutý oheň. Za přiškrceného smíchu se schoulil do klubíčka, láhev tisknoucí k sobě aby se nevylila. Smál se nad absurditou svého počínání, zase vložil svůj život do rukou někoho jiného, tentokrát do lektvaru, o kterém nic nevěděl. Pravda byla, že svůj život nikdy ve svých rukou neměl. Vždycky se nechal ovládat druhými, kteří ho manipulovali. Otec a macecha, lord Kunzite, dokonce i ubližovaný Jadeite, ten nejvíc. Smál se a smích postupně utichal. Dostavil se klid, chladný klid, ne ledový nebo vztekle vroucí, ale chladný, jako hladina Měsíčního jezera. Začínal nový den. Položil láhev na zem, zašpuntoval ji a začal se chystat na další den na Měsíci. Musel zařídit tolik věcí, svůj postupný odchod z Měsíce, potvrdit Jadeitovu historku. Ten by už měl být pomalu zpět na Zemi i s tím, pro co si na Měsíc přišel a kvůli čemu byla potřeba celá ta maškaráda. Nefrite věděl, že jeho role byla malá, ale nezbytná, ale motivy za ni pro něj nebyly důležité. Byl loutka v soukolí mašinérie, která ho pohltila, rozemlela a nechala tak. To nebylo důležité, mohl pokračovat, jen setrvačností roztočené káčy, nic jiného mu stejně nezbývalo. Emoce odešly, stejně tak cíle, jen se točil a točil a pil svůj lektvar, i když pak po návratu Zemi vstoupil do služeb prince jako člen královské gardy a velmi rychle Endymionvův strážce a věštec a drahocenná tekutina došla a nahradil ji líh, sice ne tak dobrý ale krátkodobě stejně účinný, jako vlček se točil dál, až jednou se zakymácel a přestal se točit, a skončil zamčený ve věži, slepý ale vidící víc než kdokoli jiný, s Jadeitovým tělem ve svém lůžku.


Najednou se před nimi vynořila černá hradba Kunzitova hradu. Koně ten poslední úsek už nevydrželi a teď někde na svahu ležely několik kroků od sebe dvě zasněžené hromádky. Nejprve pobočníkův kůň a vzápětí se zmrzlý skácel i Nefritův. Teď se schovávali v závětří ledového hradu, a Nefrite si marně lámal hlavu jak se dostat dovnitř. Najednou se zvedl pobočník a řekl, že cítí přítomnost nemrtvých v blízkosti. Netrvalo dlouho a zavedl Nefrita ke vchodu pro služebnictvo, ukrytému pod vrstvami ledu tak dokonale, že byl zcela neviditelný. Nefrite se protáhl dovnitř, uvnitř nebyla aspoň tak strašná zima, aby jeho tělo muselo vynakládat veškerou energii na to, aby neumrzl a za pomoci pobočníkova spojení s ostatními nemrtvými se proplížili do nepoužívaného křídla hradu, kde nebyli cítit žádní nemrtví, aniž by je někdo viděl. Nefrita stálo hodně sebeovládání nevyrazit okamžitě za Jadeitem a za sebou nechávat hromady mrtvých nemrtvých, ale v centru Kunzitovy moci musel připustit, že je nejprve třeba vědět kam jde. Dosud se jim podařilo nikoho nepotkat a nebyl důvod předpokládat, že by jejich přítomnost byla prozrazena. Pozornost všech na hradě byla upřena jinam. Nakonec pobočník vyrazil na průzkum po ujišťování, že bude mezi ostatními obyvateli hradu zcela nenápadný a přinese zprávy o lordu Jadeitovi. Jako nemrtvý se mohl volně pohybovat po hradě a nemusel se nijak skrývat, snad jen před samotným lordem Kunzitem. Než pobočník odešel, nechal Nefrita bezpečně ukrytého v šedivé komnatě bez oken ale se dvěma východy. Ještě svého Nefrita políbil na rozloučenou, pod záminkou polibku pro štěstí, málem se tam na něj vrhl, ale viděl, že mu jeho pán ještě zcela nevěří. Pak odešel, na oko hledat toho proklatce Jadeita, ve skutečnosti uzavřít obchod s ledovým králem. Obchod o Nefrita.

*Sunday, October 16, 2005@08:21 p.m.*

Kunzite-sama? Kolikrát jsme už takto bojovali? Jako nepřátelé i jako spojenci. Je to jako tanec, někdy samostatný, jindy s různým partnerem, ale stále stejný. Zrození, uvědomění a smrt. Nakonec jsme zůstali vždy jen sami se sebou, čtyři tennou.
Vy jste se z toho dokázal vymanit, žijete jeden dlouhý život, zatímco my ostatní jsme mnohokrát umřeli. Máte více než jen mlhavé vzpomínky na předchozí vtělení, které se nečekaně objevují. Dokázal jste to, o co jsme usilovali statisíce let, svrhl jste našeho vládce.

Přitiskl se ke zdi velkého sálu. Jeho drobná postava nikomu nezavázela a dala se snadno přehlédnout, pokud by se po ni ovšem někdo ohlížel. Ale nižší nemrtvý v hadrech nebyl pro nikoho zajímavý. Ani pro stráže, které prohledávaly každé zákoutí paláce. Kunzit královně nevěřil, že ho nepodvedla a část jeho těla někde neukryla. Hledal všude v paláci i v nejvzdálenějších pustinách, všude, kde se mohl skrývat jeho poklad. Zoisit pohlédl na své ruce. Náramky jakoby mu vrůstaly do masa a spojovaly se s jeho tělem, stejně agresivní jako ten z něhož pocházely. Od Kunzita jej dělila jen jediná kamenná stěna, ale vnímal ho, jakoby stál vedle něj. Dříve než mohl Kunzit začít něco tušit se Zoisit vytratil ze svého místa zpět do tajných chodeb. Věděl dost. Nefrit se blížil a byl obklopen zrádci.

*Saturday, July 16, 2005@09:06 p.m.*

Tetis si položila Jadeitovu hlavu do klína, její ruce a rty se dotýkaly jeho tváře. Muž v jejím klíně blouznil, bezmocně ho objímala a modlila se k temnotě, ať je oba brzy pohltí do svého chřtánu. Její slova se rozléhala v síni v doprovodu nekonečného zurčení vody.

Jadeit se snažil uklidnit a nepokazit svůj komplikovaný plán nevhodným výbuchem vzteku. Nefritovo gesto s mečem a řeč ho na chvíli zbavila slov. Co si ten pacholek myslel? Nefrit jen jednal nikdy nemyslel a když začal dokázal ze sebe vyprodukovat rytířské bláboly, které je mohly zabít oba. Žvanil a chtěl, aby ho snad zabil také! Skvělé! Nefrit mu navrhl mít na starost místo jedné mrtvoly dvě s přídavkem skandálu, který by doplnil jejich počet o třetí mrtvolu. Nemusel se příliš namáhat svou představivost, aby mu došla jaká nedozírná katastrofa by nastala, kdyby jeho mise selhala. Jadeitova tvář se začala měnit. kontury se rozmazávaly a zase zaostřovaly do vzhledu tvorů, jejichž podobu v minulosti přijal. Stávalo se mu to pokaždé, když používal magii a selhalo jeho sebeovládání pod náporem vzteku. Mohl takové případy spočítat na prstech jedné ruky. Nefrit byl druhý člověk, který ho viděl se nechat unést zavrženíhodným hněvem. Ten první, Kunzite-sama ho tvrdě potrestal za nedostatek disciplíny a neschopnost zvládnout podstatu svého magického umění. Vzpomínka na bolest s ponížením, které se mu dostalo, mu pomohla najít záchytný bod pro ovládnutí jeho rozbouřených emocí. Nadechl se a jeho tvář opět získala podobu Nany. Vhodně zvolená slova a přetvářka svedou více než armáda. Hlavou mu zněla slova, které by řekl Nefritovi, kdyby mezi nimi byla taková drobnost zvaná upřímnost. Nefrit byl ve své přímočarosti upřímný za oba, Jadeit musel nasadit masku, aby neztratil bytost, na které mu tolik záleželo. Chtěl vyhrknout: „Miluji jen tebe, hlupáku! Jen tebe! Nemohu zabít muže, kterého miluji víc než svůj život.“ Kdyby to udělal, vrazil by Nefrit do něj svou čepel. Bodlo ho u srdce, když slyšel, jak Nefrit naznačil, že by ho nechal odejít s ženou. Další z mnoha slov, která mu dokazovala, jak je jejich láska jednostranná. Jadeit vzal do drobných ženských dlaní nabízenou zbraň a tón jeho hlasu měl v sobě cosi z ledové syrovosti lorda kancléře, Kunzita.

„ Spáchal jste ty nejodpornější zločiny, pane! Incest a matkovraždu! Smrt by pro vás byla lehkým trestem. Já, pane, vás odsuzuji k životu, aby vám každá žena, kterou sevřete v náručí připomněla matku. Rozkoš ženského klína bude hořká jak pelyněk. Vzal jste mi mé štěstí, pane. Miloval jsem ji a přísahám při všem co je mi svaté, že se již nedotknu žádné ženy. Ona zůstane ta jediná. Vy, pane nejste schopen lásky! Nechápete ji a nikdy nebudete milovat!“

Byla to ostrá slova, ale musel je říci. Sklonil se k Naně a políbil ji na ústa. Nesměli ztrácet čas planým tlacháním.

„Zabal jí pořádně. Musíme ji přenést do mých pokojů a nezapomeň na dýku. Tvá matka spáchala sebevraždu, protože jejího milence velvyslanec poslal zpět na Zemi pro nevhodné chování. Skándál, cizoložství, prostě cokoliv tě napadne. Ona se to dozvěděla a... se zabila. Po návratu na Zemi půjdu před soud. Kunzite-sama rozhodne o mém dalším osudu. Doufám, že nesplní svou výhružku a nedá mi srazit hlavu,“

poslední větu zašeptal. Sekera se nad ním nepříjemně vznášela od té doby co selhal na moři. Neměl strach ze smrti v boji, do bylo čestné, ale hanba popravy byla něco docela jiného. Vstal a upravil si sukně. Otočil se a vydal se k psacímu stolu.

„ Nerad nechávám věci náhodě. Zabal tělo, ať nám to tu nezakrvácí ještě víc a já napíšu mé odvolání z Měsíce.“

Sedl si za něj a rychle psal. Když skončil, tak přesně odměřenými pohyby položil pero na stojan ke kalamáři. Dokument, který vytvořil byl psán tuctovým rukopisem písaře velvyslanectví. Co slovo to šleh šavle odsuzujícího k okamžitému návratu na Zemi pro skandál, který rozpoutal nerovným vztahem s měsíční šlechtičnou. Kunzite-sama snad bude potěšen výsledky jeho mise a pošle ho zpět na moře.

Pohnul se youmě v náručí. Uvědomil si, jak ho drží a že on sám neví jak dlouho. Jadeit ucítl ruce Tetis na svém těle a vodu na rtech. Pevně je semknul, aby ani kapka nepronikla do jeho úst. Jeho vůle k životu polevila. Nebyl si jistý, zda má smysl bojovat proti neodvratnému osudu. Kunzite-sama měl plán, který zabije je, živé generály. Mrtvola už po druhé zemřít nemůže. Modlil se, aby Nefrit padnul v bitvě. Slavná smrt pro rytíře, jakým byl jeho Nef-chan. Představoval si ho na koni řítícího se bezhlavě proti přesile. Kunzite-sama nikdy Nefrita neposílal do přímé akce. Nechával ho s jeho gardou v týlu s vladařem, jako poslední hradbu proti nepříteli, kdyby se probil přes ostatní. Nefrit a jeho garda představovali sílu, která by mohla pohnout mocenským bojem mezi shitennou, ale Nefrit nikdy nevyužil výhody mocenské převahy v okolí vladaře. Jadeit se snažil využít Nefritovy muže, ale ti poslouchali jen jeho a Jadeita by nejraději rozsekali na kusy, kdyby mohli. Představoval pro ně zlo, které otravovalo mysl jejich velitele. Slizkého úředníka negaverzské mašinerie, který ani neví, jak se drží v ruce meč. Kdyby tak věděli! Jadeit polkl. Jeho loď mohla být jeho příbuznou podle toho kolik vsákla jeho krve. Rád se vracel ve svých vzpomínkách na její palubu. Tam byl hrdý, tam neexistovala přetvářka. Moře a vítr nepotřebovaly masky.

*Thursday, July 14, 2005@04:14 p.m.*

Kunzitovy prsty jí mazlivě pročesávaly vlasy. Hrál si s každým pramenem a nechával ho obtáčet kolem svých kostí. Beryl nenáviděla šustivý zvuk, který doprovázel jeho vláčné pohyby. On dokázal dát zlu hmatatelnou podobu, kdysi ho pro jeho chladnou krutost milovala. Nebyl jejím zbožňovaným princem Endymionem, Kunzite byl její mužskou podobou. Královna Beryl sama sebe milovala, svou moc a příslib ještě větší moci a síly, kterou jí Metalia přislíbila. Měla jen probudit a zvládnout Kunzita, připadalo ji to snadné, zvládnout muže, kterého znala tak dlouho. Nebezpečí jí lákalo a on byl nebezpečný. Prohrála a zaplatila za to. Tři kousky plechu spojené drobným řetízkem a pevný řetěz spojený s obojkem kolem jejího krku. Kunzite se k ní choval jako ke zvířátku, nechával ji vodit na řetězu, mazlil se s ním, házel jí jídlo a když se mu zdálo, že je neposlušná vysvětlil ji velmi názorně slovo agonie. Dotýkal se jí. Chtělo se jí zvracet z těch dotyků a pachu kadidla, kterým byly prosycené jeho šaty. Neodtáhla se, kdyby to udělala následoval by trest. On uměl trestat. Už pár dnů bylo něco špatně. Kunzite ztratil svůj ledový klid, byl roztěkaný. Jeho armáda nemrtvý utrpěla první porážku. Její nejvyšší velitel selhal v koordinaci útoku. Tetis jí jen šeptem přes mříž sdělila, že Kunzite se teleportuje z místa na místo a jednotka nemrtvých vojáků pročesává palác. Beryl se zavrtěla a zvedla hlavu, aby si ho lépe prohlédla. Vyschlá mumie, to se nezměnilo. Ovšem mumie nevětřila jako pes. On něco zoufale hledal. Otřela se tváří o jeho stehenní kost. Pochopila rychle jak přežít. Hrdost se nenosila, pokud mohla srazit hlavu. Trhnul sebou a jeho prsty se obtočily kolem jejich kadeří. Smýknul s ní hrubě do kouta.

„Říkala jsi, že už žádné nejsou. Lhala jsi. Ty děvko!“

Zařval vztekle, a modrá koule energie vytvořená v jeho ruce do ní narazila. Když se probrala, byl už pryč. Kunzite-sama měl problémy. Nechápala co měl znamenat ten jeho zuřivý výstup. Hniloba nejspíš konečně vyžrala jeho mozek, pomyslela si a položila si bradu na kolena.

*Saturday, April 23, 2005@03:01 p.m.*

Zoisit vyčkával v rohu jednoho z menších nádvoří. Kolem něj nebyl jediný živý. Živí byli jeho jedinou hrozbou, ale pochyboval, že by Kunzit kolem sebe dovolil jedinou svobodnou mysl. Nenechal by nablízku takovou hrozbu, čímž ochránil i Zoisita. Nemrtví a ovládaní Kunzitem kolem něj procházeli, jako by neexistoval. Pro ně byl neviditelný, protože si to přál.
Kunzitův palác se změnil v nepoznání, rostliny, které se kdysi šplhaly po stěnách, zahrady, stromy u kašny na nádvoří, vše bylo suché a mrtvé. Kameny pokrývala tenká vrstva jinovatky a od úst mu stoupala pára. Z jeho domova a útočiště se stal mrazivý hrob. Ale jeho náramky mu poskytovaly relativní bezpečí. Cítil jak se Kunzit vrátil, vzbudilo to neklid v kostech, které měl a neklid se přenášel i na něj. Bylo to jako mlhavý odlesk Kunzitova vědomí, hladového, bezohledného, hledajícího. Místní pán zuřil, Zoisit na nádvoří koutkem oka zahlédl zář jeho teleportu. Suchou kůží potažená tvář se šklebila v odporné grimase. Pocítil vlnu soucitu nad svým milencem spojenou s ostnem odporu, kdyby se ho takové tělo mělo dotknout. Rychle vstoupil do paláce, kde ho schovaly kamenné stěny, znal v něm každou cestičku nebo tajnou chodbu, nedělalo mu problém zůstat nepozorován i v takovéto blízkosti Kunzita. Vstoupil do tajné místnosti, která by ho na několik hodin měla ochránit před jeho zuřivostí. Neměl čas na rozjímání, měl práci a oproti Kunzitovi, jeho tělo muselo odpočívat, což ho nepříjemně omezovalo. Nedokázal zastavit Kunzitova vojska to bylo nemožné, ale tato vojska měla slabinu i sílu v jediném bodě. Všechna byla propojená, skvěle koordinována a zároveň bezmocná pokud jejich spojení s mozkem bylo přerušeno. Jeho vědomí na tom úkolu neúnavně pracovalo, překrucoval, zpřetrhával, mátl a zaměňoval zprávy, které proudily mezi Kunzitem a jeho veliteli a odvracel jeho pozornost jinam. Mezitím nepozorovaně vstupoval do myslí Kunzitových služebníku a hledal královnu, svržená vládkyně se vždy dala nějak využít.
Našel ji, když vstoupil do mysli dalšího nemrtvého. Udělal s ovládaným tělem několik kroků blíže, aby si ji mohl řádně prohlédnout. Vulgární obraz polonahé ženy na řetězu neměl nic společného s kdysi mocnou královou.

*Saturday, April 2, 2005@11:39 p.m.*

Byl jako mimo sebe. Poslouchal Jadeitovy úsečné rozkazy a vůbec neuvažoval co se děje. Pak, když tělo zmizelo pod několika vrstvami plátna mohl zase začít uvažovat. Zamrkal, když uviděl místo Jadeita mrtvou ženu. Šokovalo ho to, sice věděl, že Jadeit je iluzionista, kouzelník, mimo mnoha dalších věcí, a že dokáže přinutit kohokoli, aby viděl to co chce on, ale nikdy ho nenapadlo, že bude předstírat, že je někdo jiný než ve skutečnosti. Celou dobu co balili tělo na něj mluvil a říkal mu co by se stalo, kdyby mrtvou teď někdo našel. Jadeitovo vylíčení situace bylo politického rázu, bylo jasné, že veškeré jednání mezi Měsícem a Zemí přišlo v niveč Nefritovým hrozným skutkem. Jediná možnost jak zachránit prince od katastrofy a zabránit možné válce bylo zločin zakrýt. Nefrite z duše nenáviděl intriky i politiku a všechno v něm se příčilo tomu, aby se zachoval podle Jadeitova plánu, ale pochopil, že není cesty ven. Věrnost princi byla důležitější než věrnost sobě. Musel chránit prince, za každou cenu, za cenu vlastního života, za cenu cti, za cenu jiných životů. Zvedl oči k Jadeitovi, ten se tyčil nad ním ve svém přestrojení a z jeho postoje vyzařoval pouze chlad, žádné emoce, nepohnutý tím, že mu Nef právě zabil ženu, kterou miloval. Aféra dvorní dámy z Měsíce a muže ze Země se dostala i k Nefritovým uším a ten byl pro Jadeita rád, že konečně našel ženu, kterou miluje a která miluje jeho, i když s tím, že to je zrovna jeho matka si nevěděl rady. Manželská věrnost Nefritovi nikdy moc neříkala, necítil se ženou, kterou si Jadeite pravděpodobně vezme nijak omezován. Zdálo by se, že jí žádný muž ze Země jí nemůže odolat, začalo to jeho otcem a pokračovalo to Jadeitem. Ale co mohl říkat, Jadeite nevěděl nic no Nefritově původu, Nef toto tajemství střežil co se pamatoval. Těžko mohl přijít za svým přítelem s varováním, aby mu neběhal za matkou. Když je spolu viděl tančit, jejich oči se dívaly jen na toho druhého a nikdo jiný na světě neexistoval, myslel si, že vidí ten nejzamilovanější pár jaký kdy spatřil. A ona tu teď leží mrtvá zabalená v prostěradle a s ním to ani nehne. To všechno mu docházelo až teď, před tím na to nepomyslel. Iluze mrtvé zakrývala Jadeitovu tvář a on nedokázal říci, jak se pod ní tváří. Obdivoval přítelovu chladnou hlavu, ale věděl, že on sám by žíznil po krvi, po pomstě, chtěl by chránit to co je mu drahé a zabít všechno co to ohrožovalo, nedej bože vzalo. Sám by se na vraha vrhl a rozsápal ho holýma rukama. Ale bylo tu ještě království a princ a ti byli důležitější, než kdokoli z nich, jakýkoli zmařený život nebo zrada a Jadeite to věděl. Nefrit k němu zvedl oči, odepjal od pasu meč a jílcem napřed mu ho podával, do rukou iluze ženy, kterou právě zabil.

Spáchal jsem zločin na tobě, můj příteli. Podvedl jsem tě, svedl jsem ženu, kterou jsi miloval a pak jsem ji zabil. A spáchal jsem zločin na ní, ona byla ta, která mi dala život a ztratila kvůli mně své štěstí, zůstala na Měsíci, zatímco její láska, můj otec, se mnou uprchl na Zemi. Ona už mě nemůže soudit, ale ty byl jsi její nové světlo v temnotách a můžeš jednat za ni. Vezmi tento meč a uschovej ho, než pomine nebezpečí pro Zemi a Měsíc, pak vykonej svou pomstu. Má smrt náleží tobě.

Byl to spíš jen ceremoniální mečík, který se nosil na plesy, než skutečná zbraň, a tak jeho gesto mělo spíše symbolický charakter, ale Nefrite to myslel upřímně, sklonil hlavu a v dlaních v rukavicích držel meč, čekal, až ho Jadeite v převleku za chadnoucí mrtvolu u jeho nohou přijme.

Vytrhl se ze vzpomínek, protože za sebou uslyšel tupou ránu. Muž, který jel za ním spadl z koně a nedařilo se mu vstát. Nefrite seskočil z koně, pod podrážkami mu zapraskaly krystalky ledu. Ledový vítr jim vanul celý den do tváře a on se lekl, že snad neodhadl teplotu a že ten muž zmrzl. Ale ne, zmítaly jím křeče a bylo jasné, že se nemůže hnout. Upíral na něj prosící oči, které nedokázaly zaostřit. Nedokázal ovládat své tělo, nedokázal polykat, dusil se vlastními slinami. Nefrite vedle něj poklekl, držel mu hlavu a sliny vytékaly z mladíkových úst. Bylo vidět, že umírá a trpí, za těma očima se skrýval člověk při plném vědomí, kterého opouštělo jeho tělo a on s tím nemohl nic dělat. To poznání ho zasáhlo jako blesk. Ty oči ho prosily o ránu z milosti, nemohl mluvit a začínal mít problémy s dýcháním, ale svou bitvu o život prohrával a věděl to. Chtěl už jen zemřít a prosil svého velitele aby to ukončil, ať tak či tak. Ale Nefrite mu mohl jen držet hlavu a být s ním v posledních chvílích jeho života. Pak, když mu ledový vítr vzal i poslední dech mu zatlačil oči a strnul v okamžiku ticha. Nakonec vzal svůj meč a usekl mrtvému hlavu, než ho magie jeho nepřítele mohla oživit. Země tu byla tak zmrzlá, že nebyla naděje, že by mohli mrtvého pohřbít. Ale v téhle zemi stejně žádná zvěř, která by mohla mrtvého ohlodat, nežila. Odtáhli ho alespoň mezi skupinku balvanů. Nefrite jel zbytek dne jako bez života. Jeho unavený kůň trpělivě ukrajoval krok za krokem vzdálenost, která ho dělila od cíle. Od hradu ledového krále. Večer dal koni poslední jídlo co jim dvěma zbylo a sám ulehl do dek. Vyčítal si, že vede tyhle muže na smrt, dobré muže, kterým bez zaváhání svěřil svůj život a oni vložili svůj osud do jeho rukou. A teď jsou skoro všichni mrtví. Měl vůbec právo? Prohledal věci toho mrtvého a našel vak na vodu se zapáchajícím obsahem. Tohle ho zabilo. Spáchal ten muž snad sebevraždu jen aby nemusel pokračovat? Měl ho zabít dřív jak jeho tělo boj vzdalo? Chtěl to udělat, temnoto jak moc chtěl, ruka mu neustále chtěla sjet k jílci meče a ukončit jeho strašné utrpení, ale něco ho zadrželo, pohled těch tech zbylých ostatních, žádná slova, jen mlčky stáli okolo a nikdo se nepohnul. Byl krutý, zbabělec, že ho nezabil sám, ale i když by to možná bylo správné, ukrojil by mu jen několik chvil života, který už vyprchal. Celá tahle cesta byla jako jed, který je pomalu zabíjel. On sám byl jedem se svou bláhovou vírou, že něco může změnit. Toho muže by nedokázal zachránit ani kdyby měl všechnu svou sílu a magie kolik by si přál. Ale použít teď magii se rovnalo jako křičet pro kohokoli trochu vnímavějšího v okolí tady jsem, nemluvě o Kunzitovi a jeho poskocích, kteří jistě číhali na jakýkoli náznak jeho přítomnosti. Byl teď skoro jako obyčejný člověk, jen jeho tělo a jejich meče zůstávaly připomenutím jeho moci. Moci, kterou teď nepoužil a ztratil dalšího muže. Bylo pozdě na cokoli kromě smrti. Vyčítal si, že to nepoznal dříve, nechal se unášet minulostí a na nic co je bezprostředně neohrožovalo nedával pozor. Za posledních pár týdnů se tolik změnilo, jako krajina kolem nich. Od té doby co se dostali ze Zoisitem ovládaného území bylo to pořád horší. Napřed tu byla ta věčná mlha a vlhko, jejich výstroj i oni sami začínali plesnivět, věčné vlhko, ztrácel jednoho muže za druhým, vyprchali z nich všechny barvy. Teď stálý mráz a led, celá krajina mrtvá. Stejně tak se měnily jejich duše. Umírala v nich naděje. Stávali se jen stíny bytostí, kterými byli dřív.
Někdo se za ním objevil a dotkl se ho, v ruce se mu objevila dýka. Byl pomalý, nikdo by neměl být schopen se ho dotknout, mohl to být smrtící dotek čepele a ne těla, které se k němu tisklo. Poznal jednoho ze svých mužů, nebylo by to poprvé, kdy se mu někdo cpal do postele, v minulosti stačilo vždycky jen naznačit a měl o společnost postaráno. Ale dnes neměl ani náladu ani chuť na nějaké špásování. Ale on byl neodbytný a jeho prsty si našly cestu po citlivých cestičkách jeho těla. Nebránil se, rozkoš mu mohla poskytnout tu chvíli, kdy mohl zapomenout na všechno, na minulost, budoucnost i bolest. Vůni z šálu, který nesundával z krku už ani necítil, překrýval ji zápach smrti. Ruce, které se ho dotýkaly byly ledové, jako bylo všechno kolem. Jako ruce smrti, kostlivé pařáty roznášející smrt. Všechno kolem pohltila smrt a jemu začalo srdce bít rychleji. Bylo to tak příjemné, našel jeho ústa a chtivě se k nim přitiskl. V ústech ucítil žlučovitou pachuť smrti a rozkladu, tak příhodnou pro tohle místo a situaci. Svět se změnil ze zmrzlé rokliny v krajině bez života jen v jeho tělo, ústa a ruce, které mu přinášely slast. Tak chladné. Mrtví nemluví, mrtví poslouchají a jejich láska nikdy nezmizí, nikdy ho neodvrhnou a nepůjdou za jiným, neřeknou ne, nebudou chtít dárky a pozornosti, budou vždycky čekat než se vrátí. Tak jako čekal Jadeite v posledních dnech království na Zemi, tak jako čekávali ti, které pak ve dnech Negaverze navštěvoval na hřbitovech. Jeho tělo se prohnulo v krásné řeči a on padl zpět na deku, hlavou se mu honily zmatené dojmy a přetrvávala vzpomínka na slast, takže když do něj pronikly ledové prsty. Překvapilo ho to, dotyky v temnotě, mohl si představovat cokoli, zapomenout kde je a s kým, představit si, že je v bezpečí s Jadeitem, i když spíš než představa Jadeita se mu v hlavě vynořila představa Kunzita, skoro se za tu představu zastyděl, ale Kunzite byl ledový lord a jeho chlad v Nefritovi vyvolával vzpomínky na mrtvé, ti také nehřáli. Všude byla smrt, měl by si na ni už zvyknout, nebude trvat dlouho a bude stejně mrtvý jako muži, které nedokázal zachránit. Prsty zmizely a ten muž do něj pronikl. Aby zadusil syknutí kousl se do rtu, ucítil chuť vlastní zelené krve. V ten okamžik ho silné ruce zvedly a hladová ústa s ostrými zuby se mu přisála na rty, objal ho a jejich těla se poddala tanci ve zběsilém rytmu vášně, ten druhý byl hrubý a násilný a cítil na ramenou a krku drobné krvácející rány, ale bolest smíšená s rozkoší ho utvrzovala, že žije, že nezemřel jako tolik jiných, jako ten muž dnes. Tlukot vlastního srdce a jeho horký dech byly jediné zvuky které slyšel v syčení větru. Ano, byl živý a jeho tělo mu to dokazovalo když jím projel orgasmus a on se přivinul k muži, který mu to znova připomněl. Vytryskly mu slzy, plakal pro ty, které na této cestě ztratil, plakal za tu sebelítost, kterou byl zaslepen a kvůli které je nedokázal zachránit. Plakal za ty mrtvé, které přinesla tahle zbytečná válka, plakal za Jadeita, který někde tam ve zmrzlé dálce umírá. Jeho věrný pobočník ho držel a dával mu to co teď potřeboval, zabalil se do deky a v pevném obětí usínal. Myslel na svůj cíl, na to získat zpět Jadeita a ukončit ten masakr, který pohltil všechno, co znal a bylo mu drahé. Jeho motivy byly pochybné, ale teď, v této chvíli měl jasno. Ať už jakkoli, skončí to. Spánek ho zaplavil jako teplé vlny oceánu. Ráno, ještě než vyšlo slunce, což se projevovalo jen tím, že se absolutní tma změnila na šero zahalené mraky, vstal a oblékl se. Včerejší události byly zapomenuty, rány po zubech zhojeny, jen Nefritovi pohrával na rtech úsměv a jemná vůně ze šálu, kterou zase ucítil ho poháněla dopředu. Ze stínu se stal zase bytostí z masa a krve, ne troskou plahočící se vpřed pouhou setrvačností točícího se vlčka. Ledový vítr oznamoval blízkost jejich cíle. Začínalo sněžit.

*Friday, March 11, 2005@01:12 p.m.*

Dračí kostliveček pozoroval svého pána sedícího na zemi v kruhu kadidel. Drak chápal, že jeho pán potřebuje své meditace, ale proč je potřebuje to už bylo nad ním. Přišoural se blíže aby jen viděl jak se čelisti jeho pána pohybují v němém zaříkávání. Posadil se a pracky složil tak, aby co nejvíce připomínaly polohu rukou jeho pána a začal pohybovat svou čelisti ve stejném rytmu, ale nebylo to pro něj příliš zábavné. Kunzite-sama sebou prudce trhnul a postavil se. Draka náhlá změna vyděsila tak, že odlétl do kouta a tam se schoval za závěs. Vycítil, že se stalo něco špatného, co rozrušilo jeho pána. Dobře věděl, že je lepší být v takových případech stranou a čekat v bezpečí, až se všechno přežene.
Kunzite-sama měl mnoho problémů, které řešil jeden po druhém, ale stále přetrvávaly dva největší. Nephrite a Zoisite se skrývali a on je nemohl najít. Znamenalo to, že mohli být kdekoliv a hrozba, kterou s sebou nesli mohla otřást jeho trůnem, ne-li ho svrhnout do plamenů pekelných. Nephrite byl hlupáček řízený Jadeitem, ale i on dokázal bodnout hůř než sršeň. Tok času Nephrita změnil jen málo, stále byl ten čestný rytíř s myšlenkami na mír. Hvězdář obklopený luxusem a radovánkami nestarající se pranic o tahanice ostatních generálů. Mohl si to dovolit, protože měl toho nejlepšího ochránce řešícího vše, co bylo Nephritovi proti vůli, či naprosto odporné dělat. Jadeite slepě miloval Nephrita a raději by se nechal rozsekat na kousky, což také učinil, než by ohrozil Nephrita. Kunzite-sama znal oba muže a prakticky je vedl od jejich chlapeckých let a připravoval je na roli, kterou měli převzít po boku svého vladaře. Nephrite byl příliš zahleděný do sebe a zábav, které mu poskytoval svět kolem sebe, než by se nechal uvázat řetězem povinností. Jeho vzdělání Kunzite přenechal vojenské akademii a jednomu z dvorních mágů, nebylo třeba Nephrita vzdělávat více proti jeho vůli. Mladý muž stejně neměl zájem o to být něčím víc než statečným rytířem s mečem, stačilo, že se uměl podepsat a přečíst rozkazy, to ostatní nebylo potřeba. Kunzite-sama jen dbal na to, aby Nephrite měl přístup k tomu co ho baví. Hudba a šerm se staly v podání hvězdáře mistrovstvím. Přirozený talent, říkávali mu jeho poradce, ale Kunzite-sama věděl své. Chlapec byl vyvolený a to co ovládal byl dar. Jejich cvičné souboje přinášely Kunzitovi radost, že konečně našel oponenta, který ho dokáže aspoň na chvilku odrážet. Bavilo ho prohánět chlapce po cvičišti až do chvíle, kdy mladý muž otočil jazýček vah. Kunzitova ruka se sevřela v pěst nad tou vzpomínkou. Čepele se míhaly se zběsilou rychlosti, Nephrite oddychoval námahou, čelo bylo orosené potem a na jeho šatech byly temné skvrny potu. Kunzite-sama v tu chvíli ke své hrůze zjistil, že Nephrit přechází do útoku a vůbec to není poslední zoufalá akce. Donutil ho ustupovat krok za krokem, Kunzite-sama nebyl ješitný natolik, aby pochopil, kdo má v souboji navrch, bylo jasné, že on to nebyl. Drobné zakolísaní ho stálo zbraň, Nephrite mu ji čistě vyrazil z ruky a čekal. Kunzite-sama byl po staletích poprvé poražen živým a jen zíral na meč v prachu, než se chladně uklonil a oznámil, že nemá už co by Nephrita naučil. Nezdálo se, že by mladík pochopil co se stalo. Kunzite-sama od té doby zkřížil čepel z Nephritem jen jednou a to, když ho Nephrite setnul. Věděl, že i teď si musí dát pozor, aby se Nephrite k němu nedostal moc blízko. Další problém byl Zoisite, ten spratek se někde ztratil a Kunzite-sama ho nemohl najít, aspoň zatím. Zprudka zaklel jazykem mrtvých a jeho ruce se zdvihly ke stropu. To co ho probudilo z meditace bylo stále silnější a sžíravější . Nephrite a Zoisite s tím neměli co dělat, týkalo se to jen jeho. Bolelo to a hlodalo to v něm hůř než nůž. Znal to, jeho dny na Zemi toho byly plné. Pocit ztráty a touhy sjednotit všechny části svého těla byl zpátky. Beryl, ne Metalia, mu řekla, že z jeho starého těla má jen lebku o ostatní bylo postaráno. Jistě bylo, až do toho okamžiku, kdyho z meditace vtrhla touha po svých kostech, které byly daleko. Jeho prokletí bylo, že je nedokázal přesně lokalizovat jen vycítit oblast kde jsou. Otevřel portál a teleportoval se do místa, kde tušil, že najde to co patří jemu. Stál uprostřed pochodující armády kostlivců. Kostí plno a v té záplavě tušil ty své. Uvědomil si, že nemá nejmenší šanci je najít. Vztekle rozmetal magickou vlnou nemrtvé kolem sebe, než se teleportoval zpět do paláce. Jeho mysl dostala další důvod k soustředění, musel najít to co mu chybělo, protože jediná jeho kůstka, která nebyla tam kde měla být mohla přinést katastrofu. Bytost, která ji měla, byla chráněna před jeho magií a stala se jeho prodlouženým tělem. Nekromant zuřil a palác se poprvé otřásal jeho hněvem.

*Monday, February 28, 2005@07:49 p.m.*

Můj svět se měnil, stával se více průzračným, ubývaly stíny a vše bylo jasné a zřetelné. Mizely barvy, ale kdo si už mohl být jist barvami ve věčné šedi téhle krajiny. Ale černá byla temnější a bílá byla zářivější. A stejně jako barvy mého vesmíru, rozjasňovala se i má mysl a mé cíle. Středobodem mého bytí, teď už nemůžu říct života, protože ten už ze mě vyprchal, se stal lord Nefrite a všechny mé činy byly podřízeny jeho blahu. Vím, že ostatní z naší družiny, z tak zvaných spojenců, jsou ve skutečnosti nepřátelé. Lord Zoisite rozpoutal tuhle válku a ohrozil mého pána jen pro nějakou neshodu se svým milencem. A co z toho získával? Každý na dvoře královny Beryl věděl o hrátkách, které spolu nejstarší a nejmladší lord hrávali. Bylo jasné, že tohle je jen jedna z nich. Kluk chtěl dostat výprask a tak musel zadat důvod. A lord Kunzite to jen využil aby pohnul mocenskou rovnováhou tak, aby mu lépe vyhovovala. Muž toužící pouze po moci a po své zrzavé hračce se po obojím vrhl sotva dostal příležitost. A důsledky? Hory mrtvých a další hory nemrtvých. A lord Jadeite? Ten se jistě přidal na stranu nepřítele, proč by jinak svému milému nepřispěchal na pomoc? V Negaverzi se nedalo mluvit o nějaké loajalitě nebo přísahách. Byla to země nenávisti, temnoty, touhy po pomstě. Lord Nefrite byl ta jedna osamělá hvězda hrdosti, čestnosti a laskavosti v celém tom prohnilém státě rozpínajícím se po mnoha světech a mnoha dimenzích. Sloužil jsem mu už věčnost a znal ho snad lépe než jeho vlastní matka. Od té doby, co přišel do Negaverze jsem mu stál po boku. Přísahal jsem mu věrnost, ale zde se přísahy porušovaly stejně snadno jako se otřepala špína z bot. Byl jsem jedním z vedoucích generálů v tažení proti Zemi a Měsíci, pak přišel z ničeho nic on a sebral mi mé právoplatné místo, postavení, pro které jsem se celý život dřel, pro které jsem obětoval všechno a byl odměňován za své služby dlouhým životem, který patřil jen mé královně. Byl jsem jedním z prvních se kterými se setkal, když přišel do Negaverze, nenáviděl jsem ho tehdy, nějaký přivandrovalec, ale jen do toho okamžiku, kdy jsem ho lépe poznal. Na první pohled typický dvořan, budižkničemu tahající se za čímkoli, ať to má kalhoty nebo sukni, rozhazující peníze na všechny strany, pořádající večírky, nejevící zájem o nic jiného než vlastní potěšení a zábavu. Myslel jsem si, že se královna přišla o rozum. I kdyby byl tisíckrát věštec, můj velící důstojník to rozhodně nebyl. Tomuhle jsem měl sloužit? Pak jsem ho náhodou poznal i z jiné strany. Nemohl jsem spát a šel zkontrolovat hlídky, když jsem spíš ucítil než uslyšel přítomnost někoho jiného za dveřmi místnosti, kterou jsme používali k cvičení boje z blízka. Nahlédl jsem dovnitř a tam jsem ho uviděl jen ve volných kalhotách, žádná uniforma, žádné hedvábné košile, zalitého potem jak cvičí s tyčí proti imaginárnímu protivníkovi. Každý pohyb byl dokonalý. U stěny ležela ještě další hromádka zbraní. I když jsem byl více zaujat jeho technikou, která byla mistrovská, byl jsem jako zhypnotizován světlem, které se třpytilo na krůpějích potu, když na něm při pohybu vystupovaly svaly. Stál jsem tam a nevěřil tomu, že by tohle byl ten samý muž, kterého jsem ještě před pár hodinami viděl v trůním sále. Doteď se zdálo, že má meč u boku pouze pro parádu. Skončil sérii, jeho oči ztratily ten výraz absolutního soustředění, moje vlastní oči se odpoutaly od toho neuvěřitelně mrštného těla s dokonalou koordinací, jako bych se právě vymanil ze zajetí pohledu hada. Krásného a přitom smrtícího. Stál tam a těžce oddychoval, pak otočil hlavu ke mně, neposlušný pramen vlasů mu vyklouzl z copu, trochu rozpačitě si ho shrnul z tváře. Ani jednomu z nás se nechtělo začít mluvit, nevěděli jsme jak začít. Přistihl jsem ho při něčem, co jsem neměl vidět, jeho tak úzkostlivě udržovaný image nanicovatého playboye dostával povážlivé trhliny. Nakonec ticho, které už začínalo být nesnesitelné přerušil on, sjel pohledem k mému boku, kde předpisově visel meč. Měl jsem v oblibě lehký rapír, ale u něj jsem vždycky vídal katanu i když teď měl o stěnu opřené mimo jiné snad meče z celého světa, z těch východních jsem rozpoznal tachi a jeho oblíbenou katanu i když ne tu s hvězdami na jílci, z těch evropských tam měl fleret, kord, šavli a bůh ví co ještě, dokonce i nějaký orientální tesák a malchus jsem tam zahlédl. Rychle přešel ke stěně, odložil hůl a z té sbírky zbraní z celého světa vylovil rapír, ne nepodobný tomu mému i když byl těžší. Cinknutí ocele o ocel bylo tím zvukem. Pokynul mi, já si zul boty, sundal kabát od uniformy a vstoupil na tatami. Vzdali jsme jeden druhému čest, postavili se do střehu a pak začal nejnezapomenutelnější boj mého života. Počkal, dokud jsem nezaútočil první, chvíli jsme se oťukávali, stačilo mi málo abych poznal, že síly jsou přinejmenším vyrovnané, ačkoli on měl nevýhodu těžší zbraně. Pamatuji si ten souboj jako by to bylo dnes. Nejprve na mě zkoušel defenzivní hru, ale po mých několika neúspěšných pokusech prorazit jeho krytí ho to přestalo bavit a zahájil útok. Bojovali jsme ve stylu francouzské školy ale s tolika obměnami a variacemi, že z toho vzniklo něco nedefinovatelného, ale zcela smrtícího. Měl jsem velmi napilno odrážet jeho útoky které se na mě valily ve vlnách a nechtěly polevovat. Naše čepele se míhaly tempem, které bych nepovažoval za možné a ačkoli už před tím dlouho cvičil, nevypadalo to, že by začínal být unavený, zatímco mě ruka stále více těžkla. Kryt, útok na bok, skluz na tělo, stále nové a nové útoky a bloky střídající se v nekončícím rytmu. Kvinta, sixta, další útok a znova. Jeho oči získaly znovu ten výraz neuvěřitelného soustředění, ale za nimi probleskovalo něco, co mohla být jedině radost. Předvedl mi několik neskutečných fint které jsem v životě neviděl a pravděpodobně už ani neuvidím, kdybychom bojovali o život a ne jen cvičně byl bych několikrát mrtvý. Byl jsem to nakonec já kdo sklonil meč a ukončil tak náš souboj. Odnikud se mu v ruce objevil ručník a začal si jím stírat pot. Odložil meč a stejným způsobem se mu ve volné ruce objevil druhý ručník, který podal mně. S povděkem jsem ho přijal, protože propocená košile na mě visela a začínala mě studit do zad.
Kde jste se učil? Zeptal jsem se už s notnou dávkou respektu. Pokrčil rameny.
Na Zemi, na Měsíci, kde se dalo. Mluvil o tom jako by to nebylo nic zvláštního. Ale lepšího soupeře jsem neviděl a to jsem rozhodně nebyl zelenáč. S obdivem jsem pohlédl na hromádku zbraní u stěny. Jestli všechny uměl použít se stejným mistrovstvím jako rapír a já nepochyboval že uměl, stál jsem před jedním z nejnebezpečnějších mužů na světě. Nikdo by se mu nedokázal postavit. Každá z těch zbraní vyžadovala celý život na ovládnutí a já tu stál před mladíkem, který vypadal, že mu ještě nedávno teklo mlíko po bradě. I když v Negaverzi zdání vždycky klamalo, já sám jsem vypadal skoro stejně starý jako on ale ve skutečnosti jsem mohl být svým vlastním pradědečkem. Od té doby se začaly věci postupně měnit. Začal jsem si pozorněji všímat jeho návštěv na cvičišti když jsem cvičil svou jednotku, dřív se tam objevoval taky, ale myslel jsem si, že je to jen kratochvíle a jak stál v rohu dvorany, že se tím pohledem baví aby se nenudil. Teď mi bylo jasné, že tomu bylo jinak. Od té doby si mě občas zavolal, tu se zeptal, tam něco navrhl, celkově nezasahoval do věcí jak jsem své (jeho) vojáky vedl ale oba jsme začali mít užitek ze vzájemné spolupráce a já pochopil, že mi nepřišel sebrat mé zásluhy a místo. I tak, díky tomu, že byl jen minimálně nasazován do jakýchkoli válečných akcí se naše jednotka stala více méně palácovou stráží či reprezentační skupinou celé armády. Já a mí seržanti jsme dohlíželi na to, abychom byli vždy připraveni vyrazit do akce, on se zúčastňoval našich cvičení a já poznal, že je to nejlepší velitel které jsem kdy měl. Oficiálně měl hodnost generála stejně jako ostatní tennou, ale my mu říkali veliteli a nikdo jiný pro nás neexistoval. Tehdy jsem ho začal milovat, jako mnoho dalších. Propili jsme spolu nejednu noc a někdy ji strávili v milostném objetí. Byl jsem svědkem nejedné pitky, bitky na cvičišti či jeho milostného vzplanutí, i drobných chvil slabosti, které mého boha dělaly člověkem.

Vždycky jsem znal své místo, ale teď se to změnilo. Nikdo nestál mezi objektem mé touhy a mnou. Jen pár budoucích mrtvol cválajících v sedle okolo nás. Byl jsem voják stejně jako byl voják on, ale nikdo z nás o to nestál. Jednou se mi svěřil, že veškeré války jsou jen důkazem neschopnosti vládců - politiků, vyjednat si své problémy u stolu. Sám o takovou moc nikdy nestál a byl do pozice u dvora prince dosazen, stejně jako byl dosazen ke dvoru královny. Ale měl dostatečně pohodlný život na který byl zvyklý a i když seděl ve štábu, který řídil výpady Negaverze a její dobyvačnou politiku, měl dost času a možností, aby byla jak královna a její lordi zaměstnaní doma takže i když Negaverze stále někde válčila, nikdy to nebylo tak kruté a brutální, jako kdyby se na tyto války upřela pozornost všech mocných v Negaverzi. V duchu jsem se musel zasmát. Druhý muž říše, voják až do morku kostí a pacifista. Ale takového jsem ho miloval a takového ho miloval a zbožňoval každý, kdo ho potkal. Jeho výbuchy vzteku byly pověstné, ale zároveň byl milující a laskavý a žár jeho vášně spaloval. Nepotkal jsem nikdy nikoho, v kom by nezanechal hluboký dojem a i kohokoli chtěl, omotal si kolem prstu, ale nikdy této své schopnosti nezneužil, možná si jí ani nebyl vědom, lidé prostě dělali co mu na očích viděli. Jeho člověk prostě musel zbožňovat i kdyby se kolem lordů Negaverze nevytvořilo na jejich vlastních državách náboženství. Zaslechl jsem, že jeho državy byly napadeny a vypleněny lordem Kunzitem. A on jim nepřispěchal na pomoc. Navenek možná tento akt působil chladně, ale věděl jsem, že i když to odbyl mávnutím rukou, že ho to trápilo. Veškerou jeho administrativu prý řídil lord Jadeit, ani v tak velkém paláci jako byl královský a jemu přilehlé paláce lordů se nic neutají. Myslím, že jsem věděl, proč se nepostavil na jejich obranu. Kunzite jednal podle hesla rozděl a panuj. Dokud byli lordi nejednotní a nespolupracovali, mohl ten nejmocnější z nich uchvátit moc nad ostatními. Porazit ho bylo důležitější než zachránit pár lidí. Pro Kunzita i pro ostatní lordy, ostatně i pro mě nebyli civilové nic jiného než brouci, kteří se blátem plahočili za svým údělem. Ne tak pro mého pána. Pro něj měl každý život cenu, ale musel volit mezi smrtí veškerého života, což by se pod tím šílencem Kunzitem a jeho vládou zcela jistě stalo a mezi smrtí částí světa, kterou sice na papíře vlastnil, ale ve skutečnosti byla lorda Jadeita. Občas mě a mé kumpány brával různě po světě na pitky, to byl vlastně důvod, proč nás naučil procházet mezi dimenzemi, nejlépe ze svých držav znal asi těch pár hospod a lusthausů, které navštívil. I tak ho tam uctívali jako boha. Boha veselí a radovánek, který ale stále v jedné ruce třímá meč. V jiné době, v jiném světě, mohl být umělec, zpěvák, herec, ale místo toho byl voják, jehož samotné tělo bylo zbraní. Opakováním jednoho jediného pohybu do nekonečna, ať se zbraní či bez ní, se stal dokonalým zabijákem, který ale z duše nenáviděl zabíjení. Stavěl se k němu jako k práci která nebyla příjemná a musela být vykonána, protože nebyl nikdo jiný kdo by ji vykonal, ale jakmile bylo hotovo byla skončena a on žil dál svým životem. Někdy, málo kdy, měl při popíjení povídavou náladu. Ale za ty roky co jsem žil jen pro něj jsem už takových nálad zažil mnoho. Dozvěděl jsem se o něm samotném víc než jsem kdy měl v úmyslu a zamiloval jsem se do něj pro tyto chvíle důvěry ještě víc. A teď? Teď jsem ho následoval do místa, kde sídlili jeho nepřátelé, kde pravděpodobně zemře. Ale věděl jsem, že není jiná cesta. On byl rozhodnut a jakmile se k něčemu rozhodl, nic na světě ho nedokázalo zastavit. Jen několik překážek stálo mezi námi a vítězstvím. První byl zbytek naší skupiny. Ti mí takzvaní kamarádi, kteří velitele slepě následovali kamkoli. Ale dobře jsem věděl a můj tichý rádce mi to jen potvrdil, že jsou k smrti vyděšení a jakmile budou mít příležitost zabijí velitele a sami utečou, jen aby nemuseli dál. Zbabělci. Ale velitel by mi to nikdy neuvěřil. Byl to jeden z jeho darů i prokletí. Lidé v jeho přítomnosti ze sebe vydávali to nejlepší co měli a on jim za to důvěřoval. Ale tady, v situaci, kdy se museli utkat s mocemi, kterým nerozuměli a které děsily snad každého kromě velitele, tady už nebylo co by ze sebe dobrého mohli vydat a na povrch musely vyplout ty nejhorší vlastnosti a pudy, které nikdo rád na světlo nepouštěl. Jen já zůstal ušetřen díky daru od toho nemrtvého, který mě sice svým způsobem zabil, ale poskytl mi možnost vidět věci jasněji bez zbytečných emocí a zmatků, které zatemňují mysl všemu živému. Zůstala jen láska pro mého pána a nenávist ke všem, kteří mi ho chtějí vzít. Oni ho zabijí, při první příležitosti se ho zbaví. Ale toho jsem se nebál. Už teď jsem ve vaku na vodu nesl kus zkaženého masa. Já už vodu nepotřeboval. Stačilo jednomu z nich podstrčit mou láhev a vzít si jeho. A jed už vykoná své. A můj pán nemohl používat magii, aby na sebe nepřilákal nežádoucí pozornost. Chápal jsem, že cokoli víc než krátká komunikace se spojencem by ho pro kohokoli citlivého na magii rozsvítilo jako maják. A tedy nemohl ani léčit a jen se dívat, jak jeden za druhým padají. Ale dělal jsem to jen pro jeho dobro, abych mu zachránil život. Další den se naskytla příležitost a netrvalo dlouho a za dva dny další zrádce zemřel když po postupném ochrnování přestal dýchat. Nehezká smrt, pro kohokoli, ale hlavně pro vojáka určeného zemřít rychle v bitvě, ale nic jiného si nezasloužil za to co chtěl veliteli provést. Zbylo nás už málo a cíl naší cesty se nemilosrdně přibližoval. Velitel byl u toho posledního seděl až do konce a v poté co mu zatlačil oči vložil mu do ruky meč, kterým mu nejprve odťal hlavu. Ten muž byl po celou dobu své pomalé smrti při vědomí. Alespoň věděl, jak se trestá zrada.

Velitel byl čím dál víc uzavřený do sebe z vlastní bezmocnosti, už ani nevyhledával chvilkové rozptýlení s někým ze zbytku své družiny a má šance se blížila. Další noc, poté co jsme se ve skalní úžlabině, která nás alespoň částečně chránila před ledovým větrem a zvědavými pohledy, uložili ke spánku jsem se k němu připlížil, všichni kromě hlídky už spali a já viděl velitelovy oči jak se třpytí do noci jako dva drahokamy odrážející hvězdy, které ale byly skryté za mraky. Nespal, nečekal jsem, než se vrátí ze svých toulek ať už byl kdekoli. Ležel na boku a pozoroval ústí rokliny, bylo jen nepatrně světlejší než temnota skal a on se svým lidským zrakem nemohl téměř nic vidět i kdyby se díval právě tam. Jak jsme se blížili k hnízdu nepřítele začaly se objevovat skály a kopce, hrad lorda Kunzita stál na jedné z nejvyšších hor v kraji, místě věčného sněhu a ledu. Možná vyhlížel nepřítele. Zezadu jsem se k němu přivinul, překvapeně sebou trhnul, musel být hodně daleko když mě neslyšel přicházet. Poznal mě a zasunul zpět dýku, která se mu automaticky objevila v ruce. Objal jsem ho a zabořil obličej do vlasů, které ani teď neztrácely svůj lesk a on svou vůni. Zavrtěl jemně hlavou že ne, ale to pro mě nic neznamenalo. Konečně jsem mu byl nablízku a bylo velmi málo věcí, které by mě teď dokázaly zastavit. Chtěl jsem, aby byl můj, chtěl jsem, aby křičel mé jméno a na nikoho jiného ve svém životě už nepomyslel. Sjel jsem rukou po jeho krku, pod pokrývku, přes hruď kde jsem přes teplou látku košile laskal jeho bradavky a stejně plynulým pohybem jsem se dostal ke kalhotům z jemné kůže, a rychle rozepnul zapínání a začal laskat jeho penis. V porovnání s velitelem jsem byl ledový ale vypadalo to, že ho právě můj ledový dotek vzrušuje a já se rozpaloval jeho teplem jak jsem se ho dotýkal. Převrátil se na záda a já se nad ním sklonil k polibku. Ovinul kolem mě ruce, ale jeho pažím chyběla obvyklá síla i když v nich byla jistá vášeň. Naše rty se setkaly v nikdy nekončícím objetí, a můj jazyk vniknul do jeho chtivě pootevřených úst. Vzpomněl jsem si, že bych měl dýchat, jeho dech se zrychloval a můj klín začínal tlačit na jeho erekci. Odpoutal jsem se od těch žádostivých úst a sjel níž, vzal jeho ztopořený úd do úst, jazykem obkroužil špičku a pak ho zasunul hluboko do hrdla, při tom jazykem dráždil a znovu a znovu. Vycházel mi vstříc, já toho využil a když se nadzdvihl stáhl z něj kalhoty. Velitel neprotestoval, byl právě zaměstnán něčím úplně jiným než starostí o svou garderobu. Velitel těžce oddychoval a můj poloztvrdlý penis začal pořádně tuhnout, když mi jeho sperma naplnilo ústa a já ho polykal jako bych po něm žíznil celý ten čas.Velitel se z náhlé křeče zhroutil zpět na deku, s nohama roztaženýma jak jsem mezi nimi klečel a košilí rozhalenou a vyhrnutou ke krku. Krásný pohled. Naslinil jsem si prsty, setřel zbytek semene v koutku úst a vlhkými prsty zajel do jeho zadečku, zalapal překvapením po dechu, byla příliš velká tma aby viděl co dělám, ale já viděl jako ve dne. Bylo vidět, že na podobné zacházení není zvyklý, vždy to byl on kdo byl navrchu. Přidal jsem další prst a při rytmickém pohybu kdy jsem rukou i otáčel jsem vnímal, jak je uvnitř horký jako plamen, zatímco já jsem z jeho pohledu musel strašně studit. Druhou rukou jsem kroužil kolem jeho žaludu a pak pomalu začal planí přejíždět po celé délce jeho penisu. Neprotestoval když jsem z něj vytáhl prsty, rozepnul vlastní kalhoty a jedním pomalým plynulým pohybem vnikl do jeho nitra. Při tom jsem sevřel dlaň kolem jeho polevující erekce a začal na ní rytmicky pracovat. Sevřel pevně víčka, neunikl mu ani ten nejmenší zvuk, ale viděl jsem krůpěj krve, která se vytvořila na jeho rtu když se kousl. A ve mně se v ten okamžik vzedmul žár, který mě málem spálil na prach. Zvedl jsem jeho tělo jako by to byla hračka a přisál se k jeho rtům. Věděl jsem co chci. Chtěl jsem jeho krev, maso, jeho duši. Na jazyku jsem cítil jeho krev a jeho ruce se kolem mne samy ovinuly, já přirážel, on se poddával a vycházel mi v mém klíne vstříc, všechno co jsem kdy chtěl bylo nyní v mé náruči, líbal jsem ho na krk a na ramena, několikrát jsem ho kousnul a krůpěje jeho krve mi stékaly po zubech do úst, nejsladší chuť na světě, zelená krev. Její chuť jen umocnila můj orgasmus když se jeho svaly kolem mne sevřely v jeho vlastním vyvrcholení. Tehdy se jeho pažím vrátila i původní síla, kterou jsem u něj vždy tak obdivoval, přitiskl se ke mně a jeho horké slzy stékaly po mých zádech, stejně jako jeho sperma mi stékalo po břiše. Po celou dobu nikdo z nás nepronesl jediné slovo. Jako tenkrát když jsem s ním poprvé bojoval. Vyklouzl jsem z něj a položil ho na deku. Schoulil se mi v náručí a ta chvíle slabosti zůstala tajemstvím mezi mnou, jím a temnotou. Nedlouho potom, zabalen do deky usnul. Poprvé po dlouhé době se nepřevaloval zlými sny. Pozoroval jsem ho dokud na mě nepřišla hlídka a pak když skončila, až do rána.

*Wednesday, February 9, 2005@07:29 p.m.*

Sundal rukavici a holými prsty přejel po ledové stěně, mráz ho štípal do kůže. Kunzit nabíral na síle a uzavřený prostor jeskyně pulsoval prastarou energii, ale pravý zdroj té sily, Kunzit, o tomto místě netušil. Kdyby ano, dávno by celé místo srovnal se zemí. Stěna jeskyně končila u zapečetěných dveří, magická pečeť byla neporušená, přesně tak jak ji zanechal před několika tisíci lety, teď se pod tlakem jeho dlaně dveře lehce otevřely a ven se vyvalil zatuchlý vzduch a chlad. V temnotě zářila a magií prskala skříňka s artefaktem, pro který přišel. Vzduch byl zhoustlý magii a šimral ho v jizvách na tváři, které zbyly po jeho představení pro vojáky. Bezcenné gesto pro někoho jako byl on, navíc na své tělo byl stále ješitný.
Otevřel skříňku, vevnitř ležely na jemné látce dva náramky zdobené kousky kosti. Po celém povrchu byly drobné reliéfy a ornamenty, detailní a pečlivá práce mnoha nocí. Celý dojem šperkovnice rušil jen řetěz, který náramky držel na místě. Pousmál se, Kunzit nikdy nemohl tušit, že když učil Zoisita v jeho snech, ze se toto učení obrátí proti němu takovým způsobem. Po Kunzitově smrti se jeho duch vrátil, pokračoval v Zoisitově učení. Sny mladého chlapce se změnily v noční můry, které ho stále více fascinovaly i děsily zároveň. Kunzit ho hnal až na hranici vyčerpání, duch odpočívat nepotřeboval.

Zoisit si nebyl jistý už ničím, ani tím jestli spal nebo byl vzhůru. Jeho přirozeně bledá pleť ztratila i zbytky barvy a jeho oči byly vpadlé. Kunzitovo šeptání v hlavě pokaždé když si myslel, ze nalezl chvílí klidu k odpočinku ho vehnalo do horečnaté posedlosti. Hltal látku, kterou ho jeho zesnulý mistr učil a neuvažoval nad důsledky svých činů, jediné co vnímal byly minuty blahodárného klidu, které mu byly dopřávány. Odpočinek byl ale vždy vyrušen náhle a nečekaně další lekcí, Kunzit mu nedovoloval oddechu, jen jakýsi míjivý pocit odměny za dobře vykonanou práci. Jednou, když se silnými lektvary udržoval vzhůru již několik nocí, aby vyplnil Kunzitova přání právě takováto chvilka přišla. Vše, co měl, splnil, ale byliny mu nedovolovaly spát. Už několik dní pečlivě připravoval vše potřebné a tajil to hluboko ve své mysli, aby Kunzit neodhalil jeho záměr. Jemu samotnému to připadalo šílené, ale zároveň jako jediná možnost bránit se. Vysvobodil k květináče Kunzitovu hlavu a vypreparoval z ní čelist. Pečlivě začal opracovávat jednotlivé úlomky a zasazovat do připravených šperků. Druidi ho naučili tvořit artefakty, Kunzit tuto znalost dovedl do temné dokonalosti. Jeho ruce se pokryly jemným bílým práškem a on postupně zasazoval precizně vyřezané kostěné destičky na jejich místo. Pracoval nepřetržitě několik hodin a upíjel z pohárku s lektvarem. Nevnímal jak dlouho pracoval, jen uspokojení, když hotové náramky vložil do šperkovnice, zajistil a teleportoval na bezpečné místo. Z posledních sil zahladil stopy své činnosti a zhroutil se vyčerpáním a na předávkování lektvary do bezesného spánku.Probral se až po několika dnech, dvůr byl hysterický ze zjištěni, že princův strážce se věnoval černé magii. Jeho pokoj byl prohledán, když Zoisit přestal vycházet a stáže nalezly veškeré knihy a pozůstatky Kunzitovy výuky. Pomluvy a obvinění nebraly konce a když se Zoisit probral čekalo ho obvinění z temných praktik a Kunzitovy vraždy. Při soudu mlčel, neměl jak se bránit, cítil princovu zradu, ale ani tak se nedokázal přinutit říci na svou obhajobu, že Kunzita zabil na jeho příkaz a ostatní důkazy ať už vymyšlené nebo reálné nikdo neposlouchal, byl odsouzen předem a proces byl jen formalita.

Nechal náramky zacvaknout se kolem svých drobných zápěstí. Přitiskly se samy k jeho kůži, poznaly toho, kdo je vyrobil, cítil jejich chlad a jak se probíraly k životu. Zoisit se hlouběji ponořoval do vize, kterou mu artefakt odhalil, bylo to jako vidět Kunzitovýma očima, síť jeho armád a jemná vlákna, která je propojovala, uprostřed té sítě jako pavouk byl Kunzit a tahal za provázky svých velitelů. To bylo přesně místo, kam se Zoisit potřeboval dostat, do centra moci, tam kde Kunzit je nejsilnější a kde se Zoisit chráněný teď Kunzitem samotným ztratí.
Vyšel ven z jeskyně, jeho drak znepokojeně zafrkal, cítil ze svého pána něco zlého ale nedokázal to určit. Zoisit se na něj vyšvihl a vyletěl směrem ke Kunzitovým vojskům, čím blíže byl tím silněji se kolem něj svírala Kunzitova aura a když přistál na pahorku pod kterým se rozléhalo údolí plné nemrtvých jeho drak ho sotva poslouchal a instinktivně se bránil jeho povelům. zoisit ho pohladil po čenichu a poslal pryč, bylo zbytečné zvíře dál trápit a provokovat, aby na něj jeho nejvěrnější ještě zaútočil. Spokojeně se podíval na armádu pod sebou, reagovala klidně jako by její úhlavní nepřítel ani nestál před ní. Klidně sešel dolů mezi mrtvé, kteří mu udělali uličku, směrem k mágovi, který je kontroloval. Chtěl si vyzkoušet své nově nabyté schopnosti. S uspokojením se pousmál, když před ním mág poklekl a čekal na rozkazy. Přikázal armádě pokračovat, jejím zastavením, by se zbytečně prozradil příliš brzy.
Jeho teleport na Berylin, nyní Kunzitův, dvůr nezaznamenal nikdo, nikdo neměl tolik odvahy nebo svobodné vůle, aby kontroloval pohyb samotného temného pána.