*Thursday, October 23, 2003@12:09 a.m.*

Příjemný chlad na jeho kůži znamenal, že Nefrit pro jednou splnil rozkaz a vyvolal déšť, který účinně bojoval s ohněm. Byl za tu úlevu Nefritovi vděčný.
Na tiché zaklepání zvedl hlavu. Nefrit vpadnul bez ohlášení do místnosti, čekal něco takového. Slušné chování nikdy nebylo Nefritovou doménou, kývl na youmu, ať zavře dveře. Sklonil oči zpět na stůl a ignoroval Nefritovo buranské chování. Trochu mu připomínal pejska, který udělal loužičku na správném místě a teď čeká na pochvalu. Nechal ho čekat, Nefrit domluvil a Zoisit sáhl po pohárku s nápojem. Dlouho řádně nespal a jeho tělo už začínalo silně volat po odpočinku, tak toto volání uklidňoval posilujícími bylinami, ale alespoň trochu zahnal únavu. Kdyby tak mohl Nefritovi natolik důvěřovat, aby mu mohl svěřit velení,ulehčilo by mu to řadu problémů. Otočil se k Nefritovi, protože ten už začínal být netrpělivý.

Výborně, svůj úkol jsi splnil dobře. Dovol, abych tě informoval o situaci. Les tvoří přirozenou obrannou linii mého území, je hustý a nebezpečný. Neprojde jim nikdo, kdo nechci, aby prošel. Díky uhašení požáru se tato obrana udrží i nadále. Když to spojíme s mým posledním útokem, podařilo se nám Kunzita zdržet a způsobit mu ztráty. Podle čehož se již, zdá se, zařídil. Jak sis jistě venku všiml, draci tvoří část mé letecké armády obávám se ale, že tvá vize se začala naplňovat. Nechal jsem hlídat všechna větší pohřebiště, přesto se Kunzitovi podařilo některé získat a vytvořit z nich nemrtvé. Připojil je ke své armádě a zaútočil. Jistě nemusím podotýkat, že jsme utrpěli zdrcující porážku.

Dal Nefritovi chvíli, ať si přebere nové informace a trochu přiostřil tón řeči.

Tvá jednotka v bezpečí je nám k ničemu. Bojuje se tady. Proto je využijeme jako posily na místech, kde jsme oslabeni. Nevyrovná to sice posily, které Kunzit získává z tvých dobytých území, ale tuto nevýhodu budeme muset vyrovnat jinak.

Vytvořil před nimi projekci mapy území, kde se pohybovala vojska a začal na ni Nefritovi ukazovat poslední vývoj situace. Mapy se v prostoru začaly překrývat, území zaostřovat a rozostřovat podle toho jak, Zoisit potřeboval a různě barvy označovaly provincie a táhnoucí vojska. Nakonec před Nefritem zobrazil mapu průsmyku s pevností, před kterou bylo modře naznačené pole Kunzitova vojska. Ostatní mapy se na pozadí rozplynuly. Tam potřeboval Nefritovu jednotku. Poodstoupil od projekce, aby otevřel komunikační okno k Nefritovým jednotkám a nechal jejich velitele, aby jim vydal rozkazy k přesunu. Pak okno i mapy zmizely. Přešel k dalšímu bodu jejich jednáni, Jadeitovi.

Mám zprávy o Jadeitovi. Je v pořádku, tedy alespoň fyzicky. Královna ho vyléčila, ale nejsem si jist jestli to je jediný zásah, který provedla. Jadeita teď má pod dohledem Kunzit osobně, ale nezdá se, že by mu hrozilo smrtelné nebezpečí. Což může mít jen několik příčin. Jadeit je lákadlo pro nás nebo se přidal se na stranu královny nebo královna zasáhla do jeho vzpomínek. V posledním případě nemáme žádnou představu, co může udělat. Mí špehové pracují na získání dalších informací.

Stál teď k Nefritovi otočený přímo čelem, aby mohl dobře sledovat jeho reakce. Jadeit byl jeho přítel a svého času byli za Nefritovými zády i milenci. Pro Zoisita bylo těžké podezřívat drahého přítele ze zrady, ale po královnině zásahu a Kunzitově přítomnosti si nemohl být jist ničím. Zachrána Jadeita byla ovšem i přesto jednou z priorit. Kdyby Nefrit věděl, jaké Zoisita s Jadeitem spojují vzpomínky, těžko by teď se Zoisitem klidně seděl v jedné místnosti. Rychle proto téma Jadeit uzavřel, dříve než Nefrit mohl vypěnit na Jadeitovu obranu. To, že Nefrit začínal mít lepší náladu z vína, bylo jen ve prospěch věci. Přešel ke dveřím a naznačil Nefritovi ať jej následuje, čímž zároveň rázně ukončil poradu.

Musíš být po náročném cestování a věštbě unavený. Doprovodím tě.

Dveře vedly do chodby, která je rychle dovedla do místnosti zařízené jako pokoj pro hosty. Služka vevnitř právě dokončovala přípravu stolku s jídlem. Rovnala na něj karafu s vínem, jídlo a drobné pamlsky. Při příchodu tennou se uklonila. Zoisit lehce kývl ke stolku s jídlem, u kterého služka stála.

Nabídni si malé občerstvení.

Nechal Nefrita v místnosti a zaklapl za sebou dveře.
Služka byla drobná mladá dívka s dlouhými vlasy sepnutými jednoduchou ozdobou. Držela sklopené oči, protože se neslušelo, aby se na návštěvníka dívala zpříma. Ale nemohla se udržet a zvědavě pokukovala šibalskýma očima.

*Wednesday, October 22, 2003@05:22 p.m.*

Můj život je založen na rituálech, kterým se podvoluji tím ochotněji čím pevnější mají řád. Jsem příliš slabý vstoupit do neznáma, ale když udělám první krok tím směrem, vychutnám si ho.
Jadeit
Deníky

Dnešní den za mnoho nestál, jistě to co mu provedl Kunzite-sama bylo nepříjemné a šrámy se budou hojit déle než by si přál, ale vybočení ze staletí zavedeného pořádku ho rozpalovalo do běla, byl tak vzteklý, až se přestal ovládat. Což ho málem stálo schopného, dobře vycvičeného podřízeného, naštěstí pro sekretáře si Jadeit všimnul letmého odlesku na stěně, kde by nic takového nemělo být. Iluzorní hrot si našel jiný cíl. Křečovitě se usmál, když jeho vycvičený sluch zachytil tupou ránu za stěnou. Udělal pár kroků a sklonil se nad svým sekretářem vmáčknutým do rohu. Jeho prsty vklouzly do černých vlasů a pomalu natočily jeho zakrvácený obličej k sobě vzhůru. Mladík pracoval pro Jadeita dost dlouhou dobu na to, aby věděl co se děje těm, kteří selhali ve službě. Pamatoval si dobře na to jak skončil jeho předchůdce, který se znelíbil blonďatému generálovi a služtička která se do celé nešťastné události připletla. Měděná trubka pečlivě zahřívaná louči na jednom konci s krysou uvnitř položená na břicho, patřila k velmi oblíbenému způsobu popravy, neboť to byla i příležitost k uzavíraní sázek mezi lordem Jadeitem a katem. Pochopitelně, že se sázelo na krysy.

Sekretář zíral do hlubokých modrých očí, které ho vtahovaly do soukromého pekla vytvořeného jeho pánem. Jadeit se mile usmál, když uviděl jak se černé oči pokryly matnou blankou a s koutků úst začal vytékat pramínek slin.Narovnal se a rozhlédl se kolem sebe, místnost potřebovala uklidit, aby se v ní mohl cítit příjemně. Magie zničila všechny stopy nepořádku a připravila mu tak příjemné prostředí k odpočinku a přemýšlení nad zmatkem kolem.Kunzite-sama mu ukázal svět v křeči vzpoury a on začal pozvolna chápat úlohu, která mu v něm byla dána.Bezmocnost jeho postavení ho dusila. Nefrit ho nechal v té nejhorší noční můře, jakou kdy zažil. Hvězdář byl míle daleko ve smrtelném nebezpečí, které si určitě ani na chvilku neuvědomoval. TO byl celý horkokrevný a sebevražedně statečný Nefrit. Cítil slzy deroucí se do očí, nechal je a vklouznul do teplé lázně. Rány se mu prudkými pohyby znovu otevřely a krev z nich začala zbarvovat vodu ve které byl.

*Wednesday, October 22, 2003@12:05 p.m.*

Dračí kostliveček nespokojeně zaklapal čelistmi a přišoural se ke stolku. Jeho pán se mu nevěnoval, místo toho rozkládal podivné barevné listy na stůl a se zájmem je studoval. Lidé měli divné zvyky, pomyslel si drak a začal se třít o kostnaté koleno. Pán si hrál s papírem, či posunoval figurky po dalších papírech, nebo dokonce otevíral podivná okna do dalekých krajin a rozmlouval s podivnými tvory. Co se mu ale moc líbilo, bylo čarování. To pak pánovo okolí bylo prosycené energií, která se mu moc líbila. Necítil dotyky, pachy či jiné věci co živí draci, ale tohle bylo něco co vnímal a přinášelo mu radost. Cizí magii ucítil okamžitě a vypískl a schoval se pod bělostný plášť. Zrzavá žena ho děsila, byla tak živá, mluvila s pánem tak ostře, za což by ji nejraději kousl, kdyby měl na to odvahu, ale jelikož neměl, raději se zamotal víc do těžké látky. Poslouchal a nechápal z toho co ti dva mluvili docela nic. Nějaké složité řeči, které beztak byly jen o nějaké hlouposti. Sotva zachytil slovo přání, opatrně vykoukl. Pán si o něco řekne a dostane to. Co to asi bude? Určitě to bude zrzavý kluk jehož obrázek s pánem za života je na stole vedle lístků. Portrét si přenášel všude tam, kde byl delší dobu. Dráček nechápal proč pán objímá toho kluka. Vysvětlil si to tím, že tenkrát byl pán ještě živý a jelikož byl ošklivý tak si našel odpudivě živého kluka

Kunzite měl mnohá přání, ale dříve než mohl to jedno vyslovit, ucítil magické ozvy kouzla, které mohl seslat jen jediný muž. Vyvolal mapu a magií zaznačoval místa na kterých začalo pršet.

Má královno, děkuji za přání, ale to počká. Nephrite se objevil na válečném poli a podle mých předpokladů svým vřískotem přivolal déšť. Oheň zničil les, žár plamenů uhasil déšť. Cesta ke zrádcům je připravena pro mé nemrtvé. Je čas vyhladit to co zbylo ze Zoisitova území. Zničím všechno živé a dovleču Zoisita a Nephrita v poutech před váš trůn.

Kunzite věděl, že poslední věta není tak docela pravdivá. Zoisita potrestá osobně, nedovolí nikomu upřít mu jeho právo. Královna mu dala přání, dala mu tím možnost mít Sakuru a dělat si s ní co se mu zlíbí. Kunzite-sama dokázal dát všem významům slova utrpení tu pravou hloubku. Ošklivě se zasmál a prudce vstal. Vztáhl ruce ke stropu. Místnost rozdunělo zaříkávání, Kunzite povolával další mrtvé do svých služeb. Příkaz ničit se vznášel v jeho slovech jak ledová sekyra. Věděl, že jeho Beryl mu dá sílu a že skrze ni mu požehná i samotná Metalie.

Dráček se mátožně zvedl z místa na které ho nenadálý pánův pohyb odhodil a začal prackama tleskat do rytmu slov.

*Monday, October 6, 2003@07:27 p.m.*

Jako ve snu sáhl po mapě která se zjevila před ním. Chtěl se zeptat jak to myslel s Jadeitovým osudem, ale Zoisite už byl pryč. A další kontakt nepřipoštěl. Nebylo divu, kdyby se s kterýmkoli z nich mohl spojit Kunzite nebo Berylm, byli by mrtví dřív než by řekl švec. Nebo hůř. Okno, které bylo vyhrazeno pro komunikaci se uzavřelo. Bylo jasné, že nejmladší tennou má plán jak osvobodit Jadeita a k tomu potřebuje Nefovu pomoc. Ale v tónu jakým to řekl bylo cítit ještě něco jiného. Co, na to, aby nad tím Nef přemýšlel, byl přiliš rozrušený. Nechápal jak mohl Zoisite zůstat tak klidný poté co viděl. Tato vize, jako některé další, otřásla základy Nefritovy víry. Samotným nitrem jeho bytosti, víry v život. Draci byli ztělesněním života, nic nádhernějšího, mocnějšího a majestátnějšího na světě neexistovalo, byli téměř posvátní. To co spatřil ve své vizi bylo rouhání toho nejhoršího druhu. Když Kunzite sáhl na mrtvá těla lidí dokázal s tím Nef žít, sám nebyl o nic lepší a věděl jakou má první tennou moc. V mysli mu vytanul obraz Jadeitova těla ve svém loži. Ani on nedoázal nechat mrtvé odpočívat v pokoji. Ve svých očích byl stejně vinen jako Kunzite. Ale když ledový král znesvětil těla draků, jeho důvěra, že některé věci jsou i pro ně tabu byla ta tam. Byl zhnusen a pobouřen, kdyby doteď neměl důvod Kunzita nenávidět tak tento by stačil.
Své vize prožíval jako by tam byl, cítíl žár, slyšel hukot plamenú i řev zraněných draků. Nikdy se nedokázal zcela distancovat od toho co viděl a když to v něm vyvolávalo takovou bouři emocí bylo to shola nemožné. Odhrnul nohou spoušť pod sebou, pomalu se posadil na zem a v ruce se mu zcela automaticky shmotnila láhev vína. Ani se neobtěžoval se sklenicí, jen přiložil hrdlo ke rtům a opatrně se napil. Druhý doušek byl hlubší a na třetí už v něm zmizela většina obsahu láhve. Cítil se jako by byl dlouhou dobu na poušti a konečně našel studnu. Opřel se o pokrčená kolena a chvíli jen tak apaticky seděl a čekal až začne víno působit. V druhé ruce ještě žmoulal Zoisitovu mapu. Zvedl ji k očím a chvíli studoval. Po těle se mu velmi pomalu rozlévalo teplo a on zaštěrchal zbytkem vína v láhvi a rychle ho dopil, jako by se bál že by se mohlo vypařit. Šok postupně opadával a střídalo ho napětí které obvykle řešil v nejbližším bordelu. Pohltil do sebe hvězdy když měl vize. Jeho svět se zvětšil do nekonečných rozměrů a pak opět splaskl a nezbylo nic než realita jeho těla a požitků, které mu mohlo přinést. Prudce se zvedl a chtěl dát rozkaz k odjezdu. Pak si vzpomněl že Zoisite měl podmínku aby přišel sám. Absurdní. Nevydá se hasit požáry do oblasti ovládané nepřítelem zcela bez ochrany. Bude mít plné ruce práce s magií jiného druhu než aby se ještě staral o bezprostřední ochranu proti nečemu tak primitivnímu jako je hladový zombie. Otřásl se při té představě. Dal povel k odjezdu své ochranky, osmi nejlepších z celého vojska. Ostatní vyčkají na místě a budou čekat dokud je nezavolá. Jak věřil jejich čas brzy přijde. Sebral poslední zbytky sebeovádání a pomocí magie složil dohromady svůj vak i s jeho obsahem který se povaloval po všech čertech. Nic se neponičilo. Vyšvihl se na koně, nádherného bujného hnědáka, který se nemohl dočkat až se svým pánem vyrazí vstříc bitevní vřavě kdykoli se naskytla, zavřel oči a teleportoval sebe i své strážce nedaleko hlavního pěšího voje Kunzitovy postupující nemrtvé armády.
Stáli na hřebenu kryti lesem, na nějž se plameny ještě nestihly rozšířit. Pod sebou viděli široké údolí z něhož se šíril kouř a vháněl jim slzy do očí. Vládl tam ohromný žár, hořela plocha obrovské rozlohy. Po zčernalých zbytcích lesa postupovala pomalým ale neměnným tempem armáda z vojáků, které Nef nechtěl spatřit zblízka. Nefrite sesedl, odpoutal vak a posadil se na balvan, ostatní se rozestoupili okolo něj. Zahleděl se na oblohu, temné mraky, které halily oblohu, propůjčovaly celé scéně ješte děsivější atmosféru, se táhly do nedohledna.
Vytáhl z vaku lyru. Zkusmo zavadil o struny, zaposlouchal se přes hučení požáru, doladil a zkusil několik taktů. Byl připraven. Pak začala zcela odlišná hudba. Začal si pobrukovat píseň bezeslov. Nejprve tichounce, že i jeho strážci museli hodně natahovat uši aby vůbec něco zaslechli. Arytmická, neustále se měnící, hned zpíval o hlubinách země, hned o výšinách oblaků. Zpíval o vodě. O její cestě z hlubin země, tryskání na povrch a zdlouhavém putování po něm potoky a řekami až do oceánů. Stále opakoval jeden motiv, stoupající a mizící kdesi v obacích, neměnnou pouť ze země do vzduchu, do mraků. Při jeho zpěvu šedá masa halící nebe ještě více ztmavla, zčernala. V povětří začalo být kromě pálících se prastarých stromů cítit ještě něco. Vítr sílil a ochlazoval se. A on zpíval a zpíval stále dál. Pak se opět jemně dotknul strun lyry a dopadly první kapky. Pomalu jeho zpěv ustával, zato struny se rozeznívaly stále víc a tóny plynuly jako déšť, který se naráz spustil z oblohy. Podvědomně nad sebou a kruhem svých strážců rozprostřel baldachýn magie o který se kapky rozprskávaly a stékaly po něm na zem. Ďábelsky rychlý rytmus se nezměnil, jen se z něj začaly vytrácet některé tóny. Přestával hrát. Průtrž pokračovala i když jeho hudba docela umlkla. Chvíli ještě zůstal sedět, jen myslí kontroloval své dílo. Déšť padal nad všemi oblastmi která mu Zoisite vyznačil na mapě. A bude padat. Dostatečně dlouho. Požáry uhasnou, země se napije vody aby mohla stvořit další život tam, kde jí byl odňat, spálen. Půda pod nohama cizí armády se promění v bláto. Řeky se vylijí z břehů. A pak opět vysvitne slunce, až mraky vylijí svou veškerou sílu. Vlastně by měl svým nepřátelům poděkovat, ulehčili mu práci. Jinak by musel mraky svolávat či tvořit. Schoval lyru zpět do vaku. Měl chuť na víno, aby mu svlažilo rozpálené hrdlo, ale nakonec se rozhodl že ne teď, nepřátelské armádě pod nosem. V Zoisitově pevnosti bude teplo a bezpečí, alespoň dočasně, když si připomněl na svou poslední vizi. Zvedl se a přistoupil ke koním chytil svého za oprátku, počkal než totéž neučinili ostatní a teleportoval je na centrální nádvoří Zoisitovy pevnosti.
Bylo tam rušno, ale jejich náhlé objevení nevyvolalo téměř žádný rozruch, byli o nich zpraveni předem. Ze stínu vystoupila služebná youma a s poklonami ho požádala aby ji následoval. Sám. Ač nerad nechal své muže na prosluněném nádvoří a šel za ní. Uvedla ho do soukromých částí hradu a beze slova mu otevřela dveře do předpokoje Zoisitovy pracovny. Zaklepala a Nef byl požádán aby čekal. Nečekal. Otevřel si dveře a vešel. Zoisite stál za stolem, nahlížel do nějakého svitku a při jeho příchodu zvedl hlavu. Nefrite se nezastavil, za pochodu mávl rukou a jedna z pohodlných židlí stojících u stěny se přisunula z druhé strany stolu než stál její majitel. Pohodlně se usadil, v jedné ruce se mu objevila sklenička a ve druhé otevřená láhev jeho oblíbeného vína. Se zaujetím člověka který právě dělá to nejdůležitější co na světě exituje si nalil, postavil láhev na pracovní desku stolu a pomalu upíjel. Zavřel oči a převaloval lahodné víno na jazyku než ho polkl. Skvělé. Teprve když byl spokojen zvedl oči k Zoisitovi a poprvé promluvil.

Moje armáda je schovaná na bezpečném místě a čeká na povel k útoku. Nad oblastmi kde hořelo prší, požáry jsou uhašeny a pokud nepřikážu jinak bude pršet ještě 3 dny. Pak vyjde slunce.

Znovu sklonil zrak ke sklenici a dopřál si další doušek.

*Sunday, October 5, 2003@05:59 p.m.*

Dvojice Zoisitových špehů se rozběhla po chodbě. Jejich pán je za sebou zanechal stejně jako mnoho dalších, aby plnili svou povinnost. Zoisitova špionážní síť se prolínala celou Negaverzí a pečlivě sledovala dvůr. Byli to vrazi a vyzvědači maskováni jako služky, kurtizány, pážata i sedláci a měšťani. Jedna buňka jeho sítě se právě snažila nalézt Jadeita a zjistit vše dostupné, co by se dalo použít při jeho záchraně. Jejich rokazy byly jasné. Věděli, že Jadeit je v moci lorda Kunzita a tak se nehlučně proplétali kolem stráží. Velitel hbitými prsty vyklepal na rameno dalšího zvěda rozkazy. Byli téměř u cíle. Ve vedlejší místnosti Kunzit jednal se svým zajatcem.

Podobná skupinka hlídala i Jadeitovy soukrommé komnaty. Dveře vedle nich vrzly a objevil se v nich Jadeit. Měl potrhané šaty, podrápané tělo a v očích nepřítomný pohled. Udělal několik nejistých kroků a pak se teleportoval pryč aniž by si všiml dvou nahrbených sluhů uklízejících střepy velkého zrcadla vysypaného z rámu na chodbu. Část jejich úkolu byla splněna, teď byla řada na Zoisitových lidech mezi Jadeitovou družinou.

Další anonymní sluha pozoroval jak černovlasý sekretář vynesl Jadeita v náruči z jeho pracovny. Zvěd počkal, až za dvojicí zaklapnou dveře koupelny. Otevřel nízká dvířka do chodby pro služebnictvo a vklouzl do nich. Ve tmě nahmatal výčnělek na zdi o několik kroků dál. Citlivé prsty odkryly otvor a vycvičené oko začalo sledovat dění ve vedlejší místnosti.

Sekretář připravil teplou vodu a začal opatrně svlékat potrhané šaty z plačícího Jadeita. Něžně ho uklidňoval a prohlížel mu rány na těle. Bylo to zlé, ne podlitiny jako nechával Nefrit, ale hluboké krvácející škrábance. Oděv se Jadeitovi lepil na kůži a byl místy nasáklý krví. Sekretář sundal z pána vše a zničené šaty hodil do kouta. Pak je určitě zničí, aby nikdo neměl důkaz o tom ponížení.
Opřel Jadeita o sebe a jednou rukou ho objal, do druhé vzal houbu z nádobky s mýdlovou vodou a začal ho důkladně omývat. Postupoval systematicky od špinavých vlasů dolů. Podle zesílených vzlyků zvěd poznal, že voda musí Jadeita v ranách pálit, ale sekretář nepřestal. Opět houbu namočil a začal přejíždět mezi Jadeitovými půlkami, blížili s k dalšímu kroku rituálu. Hmátl po koženém měchu s čistou vodou zakončeném trubičkou.

Drobné rozdíly v chování byly alarmující. Ztratila se atmosféra plánovaného kliku, která vždy vládla.Lord Jadeit se vždy kontroloval, vždy myslel krok napřed a vše měl naplánováno. Teď z něj byla cítit nervozita a nejistota, ta se přenášela i na jeho podřízeného. Jednotlivé pohyby byly až zoufalé. Tmavovlasému muži se lehce chvěly ruce, přestože vykonával důvěrně známe pohyby. Očima občas nejistě těkal po místnosti jako by hledal nebezpečí, které jeho pána rozrušilo místo, aby se soustředil jako vždy jindy. Lord Jadeit naopak na jeho drobné chyby nereagoval podrážděně, ale ignoroval je. Takové chování bylo u muže, který byl ochoten za neplnění protokolu nebo nemístné chování trestat nebo dokonce zabíjet nepřirozené.
Nebyly to jenom Jadeitovy rány, kterými se scéna lišila od ostatních podobných. Youma byla dobře vycvičený špeh, který v blízkosti Jadeita sloužil už dlouho, aniž by byl odhalen. Všechny jeho smysly ho upozorňovaly na katastrofu. Musel co nejdříve předat zprávy svému veliteli, aby se dostaly k lordu Zoisitovi.

Sekretář zatím čistého Jadeita jemně posadil do lázně, rychle ze sebe svlekl mokré šaty a ponořil se k němu. Vzlyky se pomalu utišily a změnily se z zrychlené vzrušené dýchání.

Youma se trochu natočila, aby lépe viděla na dění v lázni. Něco nebylo v pořádku. Sekretářovy drobné prohřešky proti zavedenému postupu byly stále častější. Najednou to youmě došlo. Mladý muž byl tak vyplašený Jadeitovým zvláštním chováním, že jeho tělo vypovědělo poslušnost a nebyl vzrušený. Přesto se očividně snažil zavděčit svému pánovi, posadil ho na okraj lázně a hlavu sklonil k jeho klínu. Lord Jadeit otevřel přimhouřené oči a sršely z nich blesky vzteku. Chytil sekretáře za vlasy a hlavou mu uhodil o obrubu. Pak ho silová vlna odhodila směrem ke stěně, za kterou se skrýval špeh. Youma hleděla jako u vytržení. O tomto výbuchu se musí dozvěděl lord Zoisit. Špěh sám něco takového viděl poprvé, i když o údajných Jadeitových výbuších vzteku za porušení protokolu již slyšel. Jadeit vystoupil z lázně a šel směrem k ležícímu muži, místo jednoho jeho prstu se objevil ostrý hrot, byl velmi blízko stěně a špeh napětím ani nedýchal. Najedou Jadeit otočil hlavu a youma se podívala do jeho hypnotizujících modrých očí. Bylo jasné, že nezvaného hosta uviděl. Youma se rychle odtáhla od štěrbiny, aby stihla uprchnout, ale než pohyb dokončila, hrot jí projel okem do mozku. Mrtvé těl s žuchnutím dopadlo na zem. Oči byly nepoškozené jen vyděšeně vytřeštěné z iluze hrotu, kterou těsně před smrtí viděly.

*Saturday, October 4, 2003@11:50 p.m.*

Královna prsty pohladila svou kouli. Průzračný křišťál se zakalil šedými chuchvalci dýmu, které se převalovaly a vystupovaly mezi rudými nehty ven do komnaty. Rozptýlily se stejně rychle jak se objevily a místo nich byl v křišťálu zjevil obraz stolku pokrytého kartami, Poznala je, negaverzká verze tarotů byla velmi oblíbena pro věštění. Svraštělá ruka pokrytá seschlou hnědou kůží se mihla nad kartami a položila další kartu na stolek, zaklepala na ní zčernalým drápovitými nehty, jako by její majitel chtěl přiklepnout budoucnost, kterou mu ukázala. Beryl se otřásla odporem, když uviděla co se stalo z jejího tennou. Magie strávila jeho tělo a nechala jen chodící vězení mezi živými pro Kunzitovu duši. Přistihla se, že přes veškeré zhnusení cítí jí zachvacuje něco jako uspokojení, že její služebník odhodil vše jen pro to , aby jí přinesl vítězství. Prokletí kterému se chtěl Kunzite vyhnout zradou prince Endymiona, přijal dobrovolně pro ní. Zachvěla se vzrušením nad takovou nečekanou oddaností někoho tak proradného, jako byl bělovlasý generál. Všimla si, že vycítil její slídivé oči. Natočil se tak, aby mu viděla do obličeje. Jeho hlas k ní pronikl skrze její kouli.

Držím v ruce svící v druhé svou minulost, oheň hoří tak jasně, jak vítr žene dny minulé do jeho nitra. Pálí jí rychle a popel mých dávných činu padá k zemi. Nechám plamen zbavit mě mé hanby. Dám včerejšku sbohem a obejmu budoucnost ve svém věčném bdění nad vámi, má vládkyně.

Zachvěla se zimou. Tam kde hořelo dřevo ve velkém krbu zbyl jen černý popel. Oheň vystřídal ledový vítr přinášející vůni kadidla. Stěna naproti ní se rozzářila projekcí krajiny zahalené pod příkrovem olověných mraků. Pevnost na skále k ním vztahovala své bílé věže, jakoby se jimi chtěla odhrnout oblaka a uvolnit slunci cestu k zemi. Místo zlatých paprsků se k nim snesl oheň ze stovek dračích tlam. Dračí kostlivci se přehnali kolem hradeb a kosili svým dechem vše živé, jiní draci pokrytí cáry kůže a hnijícího masa útočili na své živé bratry se sebevražednou divokostí. Obloha i země se staly bojištěm. Střeva z rozervaného dračího břicha ověnčila cimbuří, jako nějaké slavnostní stuhy, zatímco těžce raněný drak padal k plamenům hořícího lesa, aby za několik okamžiků opět vystoupal k obloze vzkříšen Kunzitovou mocí. Už to nebyl boj ale masakr. Krev zbarvila bělostné věže a plameny pokryly vše co mohlo hořet. Pozorovala to a zapomněla na ubíhající čas. Vítězství bylo dokonalé, ztráty se dorovnaly padlými a dračí armáda se valila k dalšímu cíli. Mohli bojovat bez odpočinku, bez jídla, bez strachu ze smrti hnáni vůli vojevůdce, který jim byl tolik podobný. Nespal, nejedl a byl plný nenávisti ke všemu živému.

Výborně můj drahý. Vedeš si skvěle a tvé vítězství je hodno odměny. Vyslov své přání a bude splněno.

Kunzite kývl na znamení že děkuje a nechal vzplanout karty na stolku.

*Friday, October 3, 2003@11:13 p.m.*

Tvář ho ještě pálila po Nefritově ráně, když Nefrita poslouchal. Zoisitův hněv byl tichý. Sebestředný Nefrit ani nepostřehl jeho divné chování. Zoisit byl zvyklý dávat najevo emoce, někdy upřímně jindy, aby ty pravé skryl. Teď ho to však stálo maximální ovládání, aby Nefrita na místě nezabil a tak stál jako socha. Cítil, že v něm zase začíná doutnat pohrdání a nenávist ke staršímu tennou. Tentokráte to ale nebyly pocity, které do něj vložila královna Beryl. Celý svůj život na dvoře prince Endymiona žil s cejchem. Byl neurozený bastard mezi vznešenými. Nenosil známé jméno a nemohl se pyšnit slavným rodokmenem po mnoho generací zpět. Na konci stačilo slovo šlechtice a vykonstruované nedbalé vyšetřování, aby Zoisita poslali na hranici, aniž by měl řádnou možnost se hájit a jeho původ byl opět jedním z důkazů jeho viny. Nefrit jeho handicap použil proti němu i po tak dlouhé době. Nenáviděl Nefrita za to, že argumentoval jeho nerovným původem, faktem, který Zoisit nemohl změnit ať dělal cokoli. Navíc vyvolal velmi bolestivé vzpomínky na smrt.
Snažil se uklidnit, na jeho vyrovnanosti záviselo příliš mnoho životů, nemohl si dovolit zklamat. Cítil, že potřebuje zklidňující lektvar.
Nefritovo běsnění mu dalo dostatek času, aby se ovládl a nasadil svou obvyklou masku. Nefrit řádil jako malé hysterické dítě. Bylo jasné, že arogantní alkoholik nebude poslouchat jeho rozkazy ani neuzná jeho autoritu, ale nepotřeboval, aby ji ještě podrýval. Začal v duchu vypočítávat klady a zápory současné Nefritovy situace. Nefrit byl v bezpečí dokud Kunzit netušil kde je. Změna atmosféry ho upozornila, že se Nefrit uklidnil. Začalo divadlo s vizí.

Uhořeli. Proč museli zrovna uhořet? Zoisitovi bylo jako by plameny znova cítil na vlastním těle a vědomí hořícího lesa na hranicích mu příliš nepomáhalo. Z pohledu na nemrtvé draky se mu dělalo nevolno. Nechápal, kde Kunzit vzal sílu, aby vytvořil nemrtvé z magických bytostí a aby jich vytvořil tolik. Byla to obrovská ničivá síla. Zároveň se ale jeho vycvičená mysl snažila zapamatovat, co nejvíce faktů. Podle listí na stromech určoval čas, počty jeho draků a vojska, počty nepřátel, směr útoku. Vše si vrýval do paměti dokud vize neskončila. Zhluboka se nadechl, byl bledý jako křída a naprosto zapoměl na usazení Nefrita, za jeho předchozí výstup. Musel maximálně využít Nefritových schopností, ale nebyl ve stavu, aby mohl Nefrita vést a směrovat ho směrem, který potřeboval. Naštěstí Nefrit nevypadal, že by po vizi byl ve vzpurné náladě.

Potřebuji tě zde.

Tešně před ukončením projekce se ještě jakoby náhodou zarazil.

... a Nefrite, potřeboval bych déšť, silný déšť.

Hmátl na stolek a přenesl malým portálem k Nefritovi mapu se zaznačenou hořící oblastí.

Jakmile s tím skončíš přijď ke mně. Sám. Jadeitův osud na tom záleží.

Ukončil projekci a svezl se židli u stolku. Konečně mohl dát najevo, jak moc jím Nefritova vize otřásla, chvěl se po celém těle hrůzou. Byl šokovaný z toho, co viděl a jediné, na co se následujících několik minut zmohl bylo tupě zírat před sebe. Pak k sobě nechal magií přisunout lakovanou krabičku. Vytáhl z ní flakón s lektvarem a kápl si několik kapek do pohárku z vodou. Hned po prvním doušku se cítil klidnější. Sedl si řádně za stůl a začal zapisovat Nefritovu vizi a každý detail v ní, ale i Nefritovy reakce. Vše, co by jednou mohlo být důležité.
Pak se zvedl a přivoval několik poslů. Musel vydat potřebné rozkazy, aby se dozvěděl kolik pohřebišť už Kunzit navštívil a zabránit mu v drancování dalších. Předal zápis Nefritovy vize písaři, aby udělal kopii a tu dal jeho dračímu poradci na prostudování.
Měl taktickou výhodu, kterou poskytovaly informace od Nefrita. Jeho hlavní nevýhodou byly zdroje. Mrtvých je vždy více než živých a Kunzitova armáda tak byla téměř nevyčerpatelná. Ještě jednu věc musel uspokojivě vyřešit, Nefrita.

*Saturday, September 27, 2003@09:20 p.m.*

Jadeit rozvázal červenou stuhu,která svazovala knihu kožených deskách stejné barvy. Jen ten samotný úkon přinášel jeho srdci klid a dával mu pocit jistoty, že ve veškerém zmatku světa kolem něj má jeden pevný bod, svůj deník. Vedl si ho už od doby kdy se naučil psát, léta běžela a jeho tajná knihovna se plnila rudými knihami. Každá měla stránky pokryté úhledným písmem ve kterém byl obsažena historie Jadeitova života. Magie chránila stránky nejen před zkázou, kterou by jim přinesl čas, ale i před nevítanými čtenáři. Stalo se však , že v průběhu staletí se jednomu muži podařilo knihovnu najít a dostat se do ní, aniž by to její majitel věděl.
Vzal pečlivě zastřižený brk a bělostná stránka mizela pod černým písmem.

Vzpoura se rozhořela a já jsem byl zbaven možnosti se svobodně si vybrat komu budu stát v boji po boku, přesto jsem šťastný, že osud rozhodl ve prospěch královny Beryl. Jak jinak bych měl tu čest prokázat své schopnosti ve válce v níž je šance zvítězit? Věštby dávno před mým narozením prorokovaly zrození čtyřech nebeských vládců, kteří mají chránit svého panovníka a zemi. Stalo se, jak bylo předpovězeno. Věštci předpověděli dvě cesty po kterých můžeme kráčet, jedna jež by byla podle lidských měřítek dobrá a druhá která vedla ke zlu. Nebylo nám dáno rozhodnout se, rozhodnutí leželo na bedrech toho koho jsme měli chránit. Dobrovolně jsme si zavřeli cestu k přerušení věčného koloběhu znovuzrození a rozhodli se zůstat na světě tak dlouho dokud to bude třeba. Plynoucí čas a náš vládce jsou jediné jistoty, které máme. Události dnešních dnů jsou jen důsledkem naší snahy, popřít tento fakt. Opakuje se jen to co se už stalo a čím jsem prošli. Princ Endymion nám nedokázal vládnout a donutil jednoho z nás pochybovat. Teď se opět dva snaží popřít svůj osud a vyrvat se z pout. Nepodaří se jim to dokud budeme všichni čtyři žít. Smrt jednoho z nás přivede zkázu i pro další tři a ukončí jejich život, jen pro novou reinkarnaci. Nesmí se to stát, prošli jsme tím mnohokrát a pokaždé to bylo větší utrpení. Královna mi sice vzala paměť, ale nevzala mi mé deníky.

Kdysi jsem věřil v bohy, ale přestal jsem, když jsem se jedním z nich stal.

Zarazil se a přečetl si co napsal. Vzdychl a hmátl po stříbrném zvonečku. Cinknutí přivolalo sekretáře a on mu uložil přinést láhev vína a dvě skleničky. Chtěl pít po tom co bude hotový se svým deníkem. Když sekretář odešel, chvilku přemýšlel proč na něj vyděšeně zíral, než se ponořil do psaní.

Výbuch Nefritovy hvězdárny mě málem zabil, ale královna se rozhodla, že je můj život je hodný záchrany pokud se rozhodnu správně. Udělal jsem to a mé tělo bylo uzdraveno, ale má mysl se uzavřela ve světě iluzí, nechtěl jsem pozvednou zbraň proti vzbouřencům a zároveň jsem odmítl bojovat proti své paní. Můj trans mě měl ochránit. Bohužel nesplnil svůj účel a já se musel vrátit do reality, kterou jsem tolik chtěl zaplašit. Kunzit mě probral pomoci jednoho svého odporného nemrtvého. Málem jsem umřel leknutím na tím zpropadeným kostlivcem. Přísahal bych na Metalii, že měl škodolibý výraz ve svých očních důlcích po celou dobu mé rozmluvy s Kunzitem, či spíš s tím co se stalo s nádherného ledového krále. Jeho tělo se proměnilo v odpudivou kráčející mumii, jíž místo pruhů pláten halila negaverzská uniforma. Jeho modré oči se ztratily a místo nich se objevily dva jasně modré plamínky, které žhnuly v lebce potažené seschlou kůží. Vlasy mu zůstaly stejně bělostné, jako je míval ve svých lepších dnech, ale staly se spíše hustou hřívou spadající až ke Kunzitovu pasu. Jeho hlas zůstal nezměněn, když mě zasvěcoval do situace. Mluvil a s rukou, jež byla svraštělá stejně jako obličej, prováděl zaklínadla, která vytvářela kolem nás vojenské mapy a otevírala komunikační portály mezi jednotlivými štáby. (viz. přiložený záznam) Poslouchal jsem ho a seznamoval jsem se s každým detailem vojenského tažení. Dbal jsem při tom, abych nebyl v dosahu jeho rukou. Nevím co ho vedlo, aby své nehty proměnil v černé dráby, které už od pohledu musely být ostré jako břitva. Kunzit si dal záležet na popisu toho jak se prohnal územím mého milovaného a uděl z něj pustinu bez života. Vztek který jsem při tom cítil na mě musel být vidět, neboť Kunzit přestal ve svém výkladu a otevřel před mýma očima obraz popraviště. Zíral jsem na skupinku youm vlekoucích člověka v otrhané uniformě kapitána Kunzitovy jízdy. Řekl mi důvod popravy, ten muž nesplnil svůj úkol, nedokázal zabránit Nefritovi a jeho lidem v útěku. Nefritovi se podařilo přejít do jiné dimenze a zamést za sebou stopu tak, že ani Kunzit ho nemohl najít. Mé srdce v ten okamžik zaplavil pocit hrdosti na mého hvězdáře. Nefrite byl v bezpečí a také v něm zůstane, postarám se o to i kdyby mě to mělo zabít. To jsem si v tu chvíli pomyslel a byl o tom celou svou duší přesvědčený. Neuvědomil jsem si, že právě takový myšlenkový pochod u mě Kunzit musel přepokládat a také se na něj připravil. Sněhové vločky se začaly snášet na skupinku. Slyšel jsem muže prosit o milost rychlé smrti. Hrdlo se mi stáhlo děsem, neboť to co s ním youmy začaly dělat, jsem okamžitě poznal. Poprava naražením na kůl. Vykřikl jsem a s hrůzou v očích se podíval na Kunzita. Ten se zle zasmál a já pochopil, kde je mé místo.

Jadeitovi vypadl brk z rukou a jeho mysl se vrátila k hrůzné podívané, kterou mu připravil Kunzite. Varování bylo Kunzitovsky jasné a kruté. Jadeit šel do kolen a hluboce se uklonil, tak až se jeho čelo dotklo studené dlažby. Tam obnovil svou přísahu věrnosti královně Beryl a odevzdal se do moci ledového krále. Stačila malá iluze a Jadeit věděl, že to co si ho o několik úderu srdce objímalo na podlaze a strhávalo z něj jeho uniformu mělo hnědé vlasy a nádherné modré oči. Odcházel s tělem pokrytým dlouhými hlubokými drápanci, s jeho uniformy zbylo jen pár cáru nasáklých krví a něčím pro co neměl ani jméno, ale jeho mysl byla přesvědčená, že se před chvíli něžně miloval s Nefritem a odchází pečlivě upraven. Teprve když psal svůj deník si uvědomil, jaká byla skutečnost. Seděl za svým stolem v takovém stavu v jakém ho Kunzit propustil. Vlna nevolnosti jím zalomcovala, bylo mu jasné, že dnes už nic nenapíše, tak spěšně uklidil svůj deník a vyběhl na chodbu a vrazil do svého sekretáře, láhev vína se z třeskotem rozbila na dlažbě. Jadeitovy ruce se omotaly kolem sekretářova krku.

Zanes mě do lázně a umyj mě. Umyj mě všude, umyj mě všude, umyj mě všude, umyj mě všude…

Plačtivě šeptal a křečovitě se tiskl ke svému podřízenému.

*Thursday, September 25, 2003@12:10 a.m.*

Jak Zoisite mluvil Nefrite měnil barvy. Velmi rychle jeho tvář nabyla temně zeleného odstínu, ten kluk si na něj nebude takhle vyskakovat, ať udělal cokoli měl pro to dobré důvody a tenhle zrzek se nebude do něj navážet. Začal sbírat energii pro magický útok, i když Zoisita dočasně přijal jako sobě rovného a slíbil mu podporu, neznamenalo to, že se nechá urážet.
Sotva Zoisite domluvil přilétla mu na tvář rána, spíše pořádný políček. Nefrite zuřil a jeho vztek ještě nabýval na síle a obracel se proti všemu co bylo po ruce. Dopadlo ještě několik podobných ran během nichž Nef na Zoisita řval hlasem plným vzteku.

Tak poslouchej, ty klučíku co ses vyplazil odkudsi z lesa. Podle toho co říkáš na nás byla Beryl připravena, my to netušili, a nějaké malé faux pas na tom nic nezmění. Je zázrak že jsme se my dostali vůbec z Negaverze i když za cenu ztrát. Víš vůbec jaké by to mělo následky nechat Beryl videt budoucnost skrze mé vize když jsme se teď obrátili proti ní? K tomu totiž hlavně sloužila hvězdárna. Jediná možnost byla ji zničit. Měl jsi dostatek času vše připravit k přesunu, kdyby jen...

Odmlčel se. Na okamžik bylo ticho a pak vykřikl hlasem plným obvinění a bolesti.

Jadeite!

Rozhlédl se po malém stanu, popadl lůžko na kterém ještě před okamžikem ležel a hodil ho na druhou stranu stanu. Stejně dopadlo i těch několik kusů nábytku, ze kterého sestávalo prosté zařízení. Nakonec se postavil doprostřed a vše okolo něj se začalo rozprskávat v hlasitých explozích. Kolem něj létaly třísky a útržky plátna a on v té spoušti stál a jako zázrakem zůstal nezraněn. V jeho nitru to vřelo. Byl na Jadeita rozvzteklený, ale zároveň cítil i vztek proti sobě samému. Jadeite se nechal skoro zabít, zajmout, celý život s ním manipuloval a vymazával mu vzpomínky, jednu za druhou, každou ženu ke které by snad Nef mohl pocítit něco hlubšího odklidil z cesty. Ale zároveň byl mužem kterého on miloval a bez něj se cítil podivně sám a neúplný. Pomyšlení, že Jadeite mohl zemřít Nefritovou vinou bylo tak nesnesitelné až bylo absurdní. Potřásl hlavou aby si ji vyčistil. Ne. Jadeite neměl v jeho hvězdárně co dělat. To byla Nefritova svatyně. Pokud věděl, vzal tam Jeda jen jednou, od té doby již nikdy. Nef si vychutnával temnotu která tam panovala a Jadeite se jí bál. Nebyl důvod aby tam vstupoval. A přesto se tam objevil v ten nejnevhodnější okamžik a vyvolal explozi která ho patrně téměř zabila a Nefritovi způsobila muka. Ne, všechno byla Jadeitova vina. On za vše mohl. Obvykle by v podobné situaci dal průchod svému vzteku na Jadeitovi. Ale ten tu nebyl a jak si již dříve spočítal neměli bez něj šanci na vítězství. Vzhlédl a sledoval pohledy svých mužů, kteří se na základě předchozích zkušeností rychle odklidili do bezpečné vzdálenosti jakmile uslyšeli hluk. Zlost na Jadeita ho neopouštěla, ale vztek, který z jeho stanu udělal změť trosek, se usadil a změnil se v ledový klid. Jadeite je nepostradatelný, jak pro úspěch celého tažení tak pro Nefritovu vlastní existenci. Bude ho muset získat zpět.

Sklonil se a zalovil u svých nohou. Vytáhl jeden z kamenů, které zachránil před útěkem ze svého paláce. Byl to křišťál velikosti mužské pěsti. Zadíval se do něj a otočil se tak, aby Zoisit viděl na krystal jenž svíral v prstech. Kolem něj se snesla noc a hvězdy ozářily nebe bezprostředně nad ním. Ty k němu začaly promlouvat a v nitru křišťálu se začaly míhat záblesky světla. Odrazy hvězd. Ty se poznenáhlu změnily v plameny. Objevovala se scéna hořící pevnosti, okolo se rozkládajícího lesa a v něm z ohně se zvedajících draků. Vstávali z něj jako fénix. Ale když se Nefrite zadíval blíže, viděl, že mávají křídly na kterých chyběly blány a jejich těla byla strašlivě zohavená. Potlačil výkřik a sledoval vizi bez dechu až do konce. Jak mrtví draci útočí na živé a ti padají do zkázy pod sebou. A opět se zvedají. Pohled se změnil a nyní viděl temné nebe pokryté mraky, které se bouřilo v divoké bitvě. Avšak její výsledek byl na první pohled jasný. Mrtví poráželi živé a nad vším, skryt za mraky, bděl původce té hrůzy.

Nefritovi krystal vypadl z prstů, jeho zář pohasla a kolem věštce se zase rozhostil slunný den. Bylo ticho, zdálo se, že svět zamrzl v jediném okamžiku. Nepřítomný pohled začal mizet a on viděl tváře okolo, těch co měli možnost zahlédnout co se Nefovým prostřednictvím zjevilo v kameni. Šok a odpor pomalu střídalo rozhodnutí toto rouhání proti běhu života zničit. Změnit vizi budoucnosti. A viděl i Zoisitovu ve světle poledního slunce poloprůhlednou postavu jak na něj hledí.

*Monday, September 8, 2003@12:22 p.m.*

Kunzite přenesl jednoho z draků, kterého zabil v průběhu bitvy do trůnního sálu. Dbal pečlivě na to, aby mohutné šupinaté tělo bylo dáno do takové polohy, aby co nejlépe vynikla všechna jeho dračí majestátnost. Prohrál jednu bitvu, ale to v konečném výsledku války nebylo tak důležité. Zdrželo ho to, to byl fakt, který nemohl popřít, ale zároveň mu to vnuklo nápad na něco, co mu zajistí mnohem snadnější a rychlejší vítězství, než by to mohlo jeho součastné složení armády. Poučil se a teď chtěl převést své paní novou posilu svých vojsk před tím, než jich přivede ještě víc. Dotkl se obrovského čenichu a mazlivě ho pohladil. Ještě vnímal texturu jeho jemných šupin pod svými prsty.Hodlal použít své největší magické umění a uvědomoval si, že za jeho používání zaplatí stejným prokletím jež ho postihlo před dávnými věky. Prokletí, které ho posunulo na hranici mezi životem a smrtí. se všemi hrůznými důsledky takového stavu. Stravující hlad a žízeň jež žádné jídlo ani pití nezažene, jen více znásobí, pokud ho byl schopen pozřít, když se mu v ústech změnilo v tlející masu. Chtíč jenž nedokázal uspokojit v žádné náruči. Vědomí bylo odsouzené k věčnému bdění bez spánku. Jeho schopnost cítit se úměrně ztenčovala s jeho vzrůstajícími magickými schopnostmi povolávat mrtvé k tomu, aby mu složili. Jeho tělo se změnilo v kostru potaženou suchou hnědou kůži s dlouhými vlasy působícími na svraštělé pokožce lebky téměř nepatřičným dojmem. Takovým býval a takovým opět bude. Posadil se s nohama zkříženýma před dračí hlavu, položil své ruce na kolena dlaněmi vzhůru. Seděl tak v klidu několik tepů svého srdce. Vychutnával si to vědomí, že ještě vnímá to uklidňující bušení, aniž by ho musel vyvolávat kouzly. Zázrak života který ho plně naučil vychutnávat až Zoisit. Dopřál si ten okamžik, protože byl poslední, pak se jeho trup začal pohybovat dopředu a dozadu v rytmu prozpěvovaného zaklínadla. Jeho hlas se nabýval na intenzitě a když se jeho drak pohnul, už křičel. Mohutné tlapy sebou škubly, křídla se roztáhla a z tlamy se ozval vzteklý ryk. Kunzite se spokojeně usmál nad svým výtvorem. Stvořit vyššího nemrtvého z magického zvířete vyžadovalo ty největší umění nekromacie. On to dokázal a ve stejném okamžiku jeho srdce dostalo první magický impuls, aby neztratilo svůj rytmus. Věděl, že bude oživovat další mrtvé draky a to zničí poslední stopu života v jeho těle.

Otočil se ke královně a ukázal na draka.

První člen mé nové letecké jednotky, má nejjasnější paní. Další se k němu brzy připojí a budou jich tisíce. Rozdrtím vzpouru na prach a zadupu do země vše živé co se vzepřelo královně temnot.

Věděl, že nikdo před ním nic podobného neudělal, ale bylo mu to jedno. Královna lehce pokynula a jedovatě se zeptala, kde sežene tolik mrtvých draků. Sotva však dořekla otázku, jedním dechem na ní odpověděla společně s Kunzitem.

Hřbitov draků. Nejposvátnější místo pro dračí národ.

Kunzite se nezastavil před ničím a rozhodl se překročit každý zákon pro záruku vítězství. On to věděl a věděla to i královna. Varovala ho, že tím na sebe uvrhne ty nejhorší tresty a nenávist draků. Měl na to jedinou odpověď.

Mrtví mi slouží a já sloužím vám paní temnoty.

Usmála se tak, až se její špičáky ošklivě ukázaly z pod odhrnutých rtů. Kunzite se uklonil a teleportoval se i se svým drakem na nádvoří. Nemohl se přenést až na dračí hřbitov, ale měl někoho kdo ho tam donese. Vylevitoval na dračí hřbet a drak se vznesl k obloze. Zmizel v mracích, jeho křídla rozrážely vzduch a zkracovaly vzdálenost k místu mrtvých draků hluboko v Zoisitově území. Dbal na to, aby oblaka kryly jeho let a pečlivě se vyhýbal dračím hlídkám. Nedokázal se vyhnout všem, ale aspoň měl příležitost si ověřit sílu nemrtvého draka. Shledal ji uspokojivou, když se jeho skupinka rozrostla o čerstvé přírůstky, které vyčistily okolí hřbitova na dobu potřebnou pro Kunzitovy čáry. Den se změnil v noc temnými kouzly. Země se začala chvět a ze země vstávali mrtví. Obloha se pokryla magií oživenými tvory, desítky se změnily ve stovky, stovky v tisíce. Mohutná síla kroužila ve vzduchu a napdala všechno živé co mělo ten pošetilý nápad se tam s ní setkat. Kunzite sotva stál na nohou, vyčerpání s takového čarování na něj dolehlo plnou silou. Dračí hřbet mu poskytnul útočiště na cestu k jeho sídlu. Přehnal se nad krajinou stejně rychle jako přiletěl.
Vydal nejnutnější rozkazy a odpotácel se do své komnaty, kde se vysílením zhroutil na podlahu a okamžitě upadnul do stavu podobnému spánku. Probral se teprve až měsíc vysoko svítil na obloze, jeho zrak se stočil směrem k velkému zrcadlu. Vykřikl na obrazem, který mu ukázalo. Stalo se to co muselo, jeho tělo vyschlo a hnědá kůže se krabatila na kostech, ale jeho lebka se ostře rýsovala pod pergamenovou kůží.Jeho vlasy se slepily do bělostných pramenů. Věděl, že bude odsouzen pobývat v takovém těle, pokud to by to nezměnilo rozhodnutí královny. Jeho uniforma se jednoduchým kouzlem uzpůsobila jeho postavě. Zrcadlo prasklo a sním i ostatní v jeho paláci, nechtěl, aby mu pohled do nich neustále připomínal, že se magie jím používaná přihlásila o svou daň. Uslyšel vrznutí dveří a do místnosti se v batolil miniaturní dračí kostliveček. Nový domácí mazlíček zatřepal křídly a usadil se na pelest postele. Kunzite přešel k oknu a vyhlédl ven. Všude kam dohlédl byla připravená dračí síla. Jen se rozletět. Dal pokyn a dračí jednotky se rozletěly po Negaverzi chránit jeho pozemní vojska. On sám zamířil do věže ukrývající jeho vzácného hosta. Dráček se vydal za ním. Kunzite ho vpustil do místnosti s Jadeitem a dal mu pokyn, ať probere iluzionistu z jeho světa snů. Dráček vesele zavrtěl ocasem a jeho tlapka dopadla na Jadeitovu tvář.

*Sunday, September 7, 2003@12:22 p.m.*

Královna vztekle udeřila pěstmi do lenochů svého trůnu, jediné co viděla ve své křišťálové kouli, byly chuchvalce černého dýmu převalující se nad místem, kde se dříve tyčily prapory Kunzitovy invazní armády. Dlouhé tělo draka se vynořilo od z temnoty, aby v zápětí zmizel v záři plamenů tryskající z tlamy dalšího, kterého tušila někde v husté temnotě kouře. Kunzite, její dokonalý stratég nepočítal s něčím takovým a to se mu ošklivě vymstilo. Zoisite zničil svými šupináči všechno, co se za jeho bleskového útoku dalo. Zbytek zběsile prchal z dosahu ničivých plamenů. Kunzite se snažil v nést řád do ústupu, ale Beryl instinktivně vycítila, že se mu to nedaří tak rychle, jak by si přál. Zmatek prohrané bitvy byl děsivý. Nasupeně vykřikla Kunzitovo jméno. Nastal čas připomenout čaroději, že neúspěchy se tvrdě trestaly. Plameny pekelné byly milosrdnější než královna temného království.

Záblesk teleportu a její tennou se objevil před ní. Místo obvyklého pozoru Kunzite klečel s hlavou skloněnou. Stačilo pár slov a královnin hlas přeskočil do vzteklého jekotu. Zloba s ní cloumala mocnými poryvy a vnášela zděšení do zástupu youmích a lidských dvořanů, které postihl nešťastný osud v podobě přítomnosti v trůním sále. Choulili se k sobě do stínů, ale i ve svém strachu škodolibě očekávali, jaký trest vynese jejich vladařka nad neúspěšným vojevůdcem. Mnoho párů oči se s krvelačnou nedočkavostí upíralo na bělovlasého muže. Poloha ve které se nacházel vyjadřovala pokoru, ale ta se neobjevila ani na okamžik v jeho obličeji. Ledový král vypadal i v přímé hrozbě smrti stejně jako v jiný čas. Výraz jeho obličeje nikdy neodrážel nic z toho co se odehrávalo v Kunzitově nitru. Jeho paní se odmlčela a z rukou jí vytryskl proud světla, který ho odhodil na stěnu sálu. Pomalu se po ní svezl na podlahu a ztěžka se zvedl, aby opět poklekl před trůnem. Beryl znovu zvedla ruce a mezi prsty ji proběhlo pár bělostných jisker, ale nezopakovala svůj úder. Místo toho zasyčela.

Lorde Kunzite, dám vám šanci napravit vaši chybu.

Pokynula mu, aby vstal. Udělal to a požádal královnu o dovolení předvést své opatření proti Zoisitovým drakům. Lehce kývla na souhlas a prsty její pravé ruky začaly vyklepávat netrpělivý rytmus. Kunzite pohnul rukou a místnost se projasnila záři dalšího teleportu. Tentokrát byla mnoho násobně větší než ta první přesně podle velikosti toho co se objevilo na kamenné podlaze. Okamžitě se ozvaly zděšené výkřiky v nichž zaniklo královnino překvapené vyjeknutí. Vzduch se naplnil mrtvolným pachem dračí mršiny.

*Tuesday, September 2, 2003@11:03 p.m.*

Zoisit pozoroval hořící oheň. Ale místo zlatorudého plamene viděl pestrobarevné obrazce. Stíny a světlo mu hrály divadlo a odlesky na poloprázdné misce od lektvaru ho fascinovaly. Měl pocit, že se svět kolem něj zpomaluje jak se jeho vědomí otvíralo okolnímu lesu. Podíval se na své prsty, ale bylo to jako se díval na cizí ruku, jako by to vůbec nebyla součást jeho těla, ale cizího. Jeho tělo se vpíjelo do trávy, na které ležel, na špičkách svých prstů cítil vítr, který hladil větve starých stromů. Jeho doširoka otevřené oči se zahleděly do hustých korun. Cítil jak mu někdo přiložil misku k ústům a nutil ho pít, pak mu hlavu položil zpět do trávy. Hořká tekutina ho ještě pálila v ústech, když ho zasáhla bolest a jeho tělo se zkroutilo v křeči. Bolest ho vytrhla z omámení do úplně jiného stavu.
Stébla trávy se ohýbala pod jeho váhou a pod váhou dvou mužů, kteří ho drželi. Drželi jeho tělo, ale Zoisitova mysl zkoumala okolní les. Zkoumal cestu, která jej protínala, každý kamínek znal jako by jej držel v ruce. Drsnou kůru stromů vnímal jako vlastní kůži. Drobná i větší zvířata běhala houštinami, díval se jejich očima, nechával je zkoumat zajímavá místa, ohýbal větve stromů, aby lépe viděl do stínu. Bavil se a zkoumal, dokud se neunavil. Snažil se létat s malými draky, kteří to ještě neuměli. Pak si chtěl odpočinout, tak se stočil do útulného hnízda k malým dráčkům v kopcích na severu lesa.
Už usínal, když ho probudilo několik pohlavků a studená voda. Unaveně se podíval na své strážce, učitele. Byl zpět ve svém těle. Byl celý rozlámaný a zesláblý z účinků drogy, bylo mu chladno, protože ho druidi polili studenou vodou z potoka, aby jej probrali. Sundal ze sebe promočené šaty a začal se ohřívat u ohně, hlavu měl ještě plnou svých zážitků. Jeho učitelé mu dali chvíli na odpočinek a pak začala další lekce o magických bylinkách, lektvarech a ovládání lesa, která pokračovala až do noci, dokud Zoisit nebyl úplně utahaný a neměl sílu dělat vylomeniny. Kunzit Zoisita před několika týdny poslal na učení k druidům, aby ho dovzdělali v magii, pro kterou měl největší nadání a ve které ho ani Kunzit ani akademie vzdělat nemohli. Zoisit byl pro druidy nadaný žák, což ovšem bylo vykoupeno jeho téměř nevyčerpatelnou energií a neposedností.

Věděl, že se blíží ještě dříve než se objevili a začal povyk na hradbách. Obrovská ničivá síla, která mu přišla na pomoc, na jeho žádost přednesenou jeho poradcem. Draci byli fascinující zvířata. Hrdí, mírumilovní, ale když bojovali byli to jedni z nejnebezpečnějších tvorů v Negaverzi. A stejně jako Zoisit měli rádi krásné věci právě pro jejich krásu. Už od dítěte ho přitahovali a během svého učení poznal každý aspekt jejich života a zamiloval si je. Už během jejich letu sem dovolili Zoisitovi vstoupit do jejich myslí a on jim řekl vše. Vše o útoku a zkáze, kterou Kunzitova vojska rozsévala. Tím ušetřil čas na vysvětlování a když první draci dosedli na prostor před branami byli všichni už připravení na rychlý přesun. Zoisit vyskočil jednomu na hřbet a stejně to udělala skupina dalších jezdců, kteří mu pomohou koordinovat útok. Na Kunzitova vojska čekalo překvapení a pokud Kunzit chtěl spálenou zemi, měl ji mít. Nebylo nic účinnějšího než ohnivý nálet na pozemní vojska. A popel už ani Kunzit nedokázal vzkřísit.

Ohnivé jazyky se zakusovaly do nemrtvých těl a decimovaly prakticky bezbranná vojska. Šípy nedokázaly projít krunýřem dračích šupin a jezdci byli dobře chránění. Ničení pokračovalo dokud se draci neunavili, pak se vrátili zpět do nitra Zoisitova území a nechali spáleniště za sebou.

Jakmile Zoisit dorazil zpět a vyměnil si šaty za čisté měl důvod zuřit. Dorazily k němu podrobnosti o Nefritově útěku z paláce.

Nefrit způsobil nedozírné škody jen proto, aby zachránil několik set vojáků. Teď byl někde schovaný a nechával Kunzita drancovat svá území. Nefritovy pevnosti byly bez nejvyššího velení. Jadeit, který řídil podstatnou část Nefritovy agendy byl ztracen. Nefrit svou nezodpovědností zvrátil původní poměr sil z tři ku dvěma na 1 ku dvěma a tento poměr se mohl velmi rychle změnit na jeden ku třem, pokud se Jadeitova vojska přidají na Kunzitovu stranu. Jadeit byl ve smrtelném nebezpečí. Několik set Nefritových mužů, kteří byli v bezpečí bylo zoufale málo a zbytek jeho vojsk a civilisti už rozšiřovali jako zombie Kunzitovy armády. Nefritovi se podařilo jedinou akcí zhatit většinu šancí na výhru a odsoudit vzpouru k neúspěchu.
Nefritovo volání přišlo v okamžik, kdy Zoisit už ani nedoufal, že se ten zbabělec bude mít odvahu ozvat.

Konečně. Nemusím být věštec, abych uhodl, že chceš vědět, co se stalo. Začnu tedy od začátku. Tvá naprostá neschopnost nás připravila o drahocenný čas a moment překvapení. Překvapeni jsme byli spíše my. Královna byla velmi dobře připravena. Její jednotky a naše byly rozmístěny tak, že měla dokonalý přehled, co se děje a mohla kdykoli zasáhnout. Což také po tvé akci učinila. Výsledkem je naše celkové oslabení a Kunzitovy první úspěchy. Velí teď spojeným svým a jejím jednotkám, což je proti nám značná síla. Tys ses navíc schoval kdoví kde a Kunzit mezitím dobývá tvá území a tví vojáci doplňují jeho řady nemrtvých. Tvá hurá akce nás také připravila o Jadeita, kterého málem zabila a nechala v zajetí. Doufám tedy, že pro své jednání máš velmi dobrý důvod, pokud možno jiný než svou totální neschopnost.

*Saturday, August 30, 2003@03:13 p.m.*

Seděl na rudé vlněné dece hebké trávě pokrývající mořský útes. Mírný větřík k němu přinášel slanou vůni oceánu, čechral mu jeho vlasy. Věděl, že po pár sázích zeleň končí a je nahrazena strmou skálou svažující se do vlnami bičovaného zálivu. Slyšel křik mořských ptáku a jeho mysl pro ně našla okamžitě pojmenování racek. Jeho zrak se upíral k řadě bílých plachet mizících za obzorem. Šáhnul vedle sebe pro džbán vína a dychtivě se napil. Jeho část Negaverze byla právě tady, on měl moře se veškerým bohatstvím, které přinášelo. Jadeitova láska k vodě byla mezi ostatními nebeskými vládci přímo příslovečná. Bylo samozřejmostí, že obvykle při rozdělování nově dobytých území připadly vodní plochy Jadeitovi. Nebzl si jistý, kdy přestal mít z vody strach, když byl malý chlapec několikrát se v ní málem utopil.Většinou to bylo neopatrností, buď jeho nebo Nefritovou. Čas běžel a on se naučil jak s vodou žít a nebát se jí. Jeho sluch postřehl, že šustot trávy za ním není způsoben jen větrem, ale něčími kroky. Otočil hlavu a uviděl Nefrita, chtěl se k němu rozběhnout, ale stejně rychle jak ho to napadlo, si to zakázal, takové chování by bylo vhodné tak pro ženu nebo dítě a Jadeit nebyl ani to první a ni to druhé. Místo toho jen na Nefa zamával a počkal, až se Nefrit usadí vedle něho. Udělal to, ovšem nejen to. Netrvalo dlouho a Jadeitova uniforma se přemístila z jeho těla do trávy, jeho nahá záda se dotkla kousavé vlny, ale to z čeho byla deka vyrobena, bylo to poslední co ho zajímalo. Věděl, že je studem celý zrůžovělý, neudělal nic na svou obranu, jen schoval svůj obličej do dlaní. Nefrit mu to však nedovolil na dlouho, něžnými dotyky a polibky ho rozvinul jako květinu, či spíš liánu, která se vzápětí pevně omotala kolem Nefrita. Jediné co ho zajímalo byl Nefrit a to, že ho chtěl v sobě. Hvězdář se neobtěžoval se svlékáním, jen si rozepnul kalhoty, pak hmátl po džbánu a nalil si trochu vín do dlaně. Neopomněl prohlásit, že na to je vína škoda, když s obratností danou častým opakováním pro sebe Jadeita připravil. Zdržel se jen na nejnutnější míru před tím, než na něj nalehl.

Lord Jadeit seděl v kleče na svých patách uprostřed kruhové místnosti jedné z věží Kunzitova paláce. Oči měl jako matné sklo, jejich pohled nebyl zaměřen do okolního světa, ale do iluze kterou pro sebe Jadeit vytvořil. Přemohl realitu přinášející utrpení,aspoň na krátký čas. Byl s Nefritem a miloval se s ním na místě, které měl velmi rád. Nezměnil polohu svého těla od té doby co ho čtyři youmy přivedly z regenerační nádrže a oblékly mu jeho uniformu. Teprve několik políčku ledové ruky ho vrátil do reality, aby mohl v zápětí křičet hrůzou nad tím kdo, nebo lépe co ho probralo k z jeho snění.

*Friday, August 29, 2003@09:35 p.m.*

Tichá exploze se prohnala Negaverzí, kdo o ní nevěděl, nepostřehl, že se něco děje. Ale ti, kterých se týkala si byli vědomi její ničivé síly. I toho, že přišla příliš brzy. Nebezpečně brzy. Nefrite se zachvěl, jeho obrana ještě nebyla dokončena a šok ho zasáhl téměř plnou silou. Na okamžik byla jeho mysl stravována stejným plamenem, který zachvátil jeho hvězdárnu. Když se kolem něj konečně rozprostřela milosrdná temnota, bylo světlo v jeho mysli již tak intenzivní, že stačilo nepatrně víc a již nikdy by se nikdy neprobudil.

Pomalu přicházel k sobě, nedokázal otevřít oči. Slyšel šramot a tlumené hlasy, kroky přecházející sem a tam. Nechal svou zmořenou mysl bloumat kam se jí zachtělo, obrazy se vynořovaly stejně jako mizely. Jeden zachytil. Byla to vzpomínka na okamžik kdy se oslepil. Bolest ho zasáhla plnou silou. Zastenal a pokusil se pohnout. Tehdy si přál jen sloužit svému princi. Jeho dar ho opouštěl. Tenkrát to nevěděl, ale muselo to byt jedno z Kunzitových kouzel, nějak se mu podařilo narušit jeho vize. Nebo to možná byla součást toho jak se rozpadala jeho osobnost, vše čeho si cenil, Jadeite, jeho vize byly to čím byl. A ty ztrácel. Děsil se jen aby se totéž nestalo znova. Opět prožíval ten dlouhý okamžik. Světlo zmizelo pohlceno bolesti. Dával princi ve zkrvavených rukou své oči a tím mu chtěl dat své vize. Ty byly pro vedeni války za takových okolnosti nezbytné. Tehdy mu to připadalo jako zcela logicky čin. Dát princi své vize společně s očima, které je vidí. Sloužit princi. V beznadějné situaci v jaké se království nacházelo. Byl trýzněn vizemi konce civilizace, zmaru, smrti všeho a všech, mrtvým Měsícem, to bylo to jediné, co ještě dokázal ze záblesků, které bývaly jeho vizemi spatřit. Jako by nestačil mrtvý Jadeite v jeho ložnici, ztrácející se vize, smrt Kunzita jako zrádce, to co viděl pak když mu vize začaly nahrazovat se nevyrovnalo ničemu, co do té doby zažil. Budoucnost před nim ležela jako rozprostřené plátno, viděl ji jasně jako nikdy předtím, viděl zákruty vláken i větvení, každý osud, každá událost byly zaznamenány v tomto předivu. A on viděl nevyhnutelný konec a věděl, že mu nedokáže zabránit. Snad poprvé ve svém životě se modlil. Kdyby mohl, raději by své vize ztratil než toto. Ale nemohl nic dělat. Princ si žádal předpovědi budoucnosti. Teď mu je mohl poskytnout, ale tento fakt ztratil význam. Chtěl křičet, všichni zemřete, konec světa je blízko, varovat všechny, i když věděl, že to bude zbytečné, ale princ ho zavřel ve věži a ven mohl pouze, když měl Endymionovi říci, kde příště udeří nepřítel. A to byl střežen, takže nemel šanci na únik. Princ o jeho vizích zmaru věděl, ale jako každý vládce, aby nevyvolal paniku, rozhodl se tuto skutečnost zatajit. Nef byl střežen ve věži, jediný kontakt, který ještě měl se světem byl Zoisite. Zmizeni Jadeita pro něj byla tvrdá rána. Když si to uvědomil, bylo už pozdě. Z princových komnat spěchal do veže, aby se přesvědčil. Nemusel. Bylo mu to jasné, stejně jako viděl, co se stane okamžik před tím než se to událo, nemusel vejít, aby věděl že Jeda ve své posteli nenajde. Stál před zavřenými dveřmi do hlavni časti věže, bušil do nich a úpěnlivě volal Jadeita. Ale žádna odpověď nepřicházela. Jadeite zmizel z jeho života.
Nyní věděl, že to bylo zbytečné, Jadeite byl přece mrtvý. Ale tehdy, tehdy bez něj nedokázal existovat. Zbyla po něm jen hluboká propast, do které Nef stale hlouběji padal. Něco se v něm vzepřelo a jeho pád se zastavil. Vždyť jeho milovaný někde je, čeká na něj.

Násilím se donutil opustit tuto bublinu vzpomínky, která ho do sebe hrozila vtáhnout. Kolem proplovaly další vzpomínky a on se jim snažil vyhnout na cestě k vědomí. Cítil za víčky světlo, věděl, že není slepý, ze to vše byla dávna minulost, vzdálený sen. Ale pak zavadil o další, pronásledovala ho jako lovec a on nedokázal dále utíkat. Přijal ji a okamžitě toho litoval. Byla to vzpomínka na jeho smrt za dob prince Endymiona. Jedna z věcí, na které si nechtěl pamatovat. Ale už bylo pozdě. Tehdy také slyšel kroky přecházející sem a tam. Byly jeho. Chodil po kamenné podlaze hlavní místnosti své věže z jednoho kouta do druhého a zase zpět. Dráha jeho chůze ho vedla po stranách trojúhelníka v jehož vrcholech se nacházelo to, co bylo jeho srdci a duši nejbližší, i když to měl, neuvědomoval si to. Od Zoisitovy smrti, které nedokázal zabránit se jeho stav zhoršoval. Světlé chvíle, kdy si uvědomoval co se stalo, byly stále řidší až nakonec téměř vymizely. A když už se mu na krátkou dobu vrátil rozum, byla tato vyplněna nezměrnou bolestí, vizemi hrůz, kterým nedokázal a nedokáže zabránit, takže přicházející šílenství, které mu ji opět vzalo, vítal jako dobrého přítele či milence. Zatřásl hlavou a otevřel oči, do nich ho udeřilo sluneční světlo pronikající přes plátno stanu. Jako stín si ještě vzpomněl, co bylo ve vrcholech onoho trojúhelníka, Zoiho popel, Kunzitova hlava a Jadeitovo tělo. Věděl, co se tehdy stalo, ale teď na to nechtěl myslet. B8l se vlastn9 smrti a ta mu dýchala na krk. Když chtěl, dokázal nepříjemné vzpomínky a myšlenky zatlačit do pozadí, jinak to ani s takovým množstvím možných budoucnosti nešlo, ale ty se vracely v těch nejnevhodnějších okamžicích. Věděl, že téhle neunikne, ale teď byl čas na důležitější věci. Musel se dozvědět, co se stalo. Proč jeho past sklapla předčasně. Zapátral v mysli po ostatních generálech. Zoisite byl ve svých državách. Kunzita cítil tam, kde se rozkládalo jeho vlastni panství, ale tam se nikdy moc nezdržoval. Vše potřebné obstarával Jadeite. Jeho aura byla stejná jako kdysi. Jako otevřeny hrob. Ale Jadeitova aura jím otřásla. Jeho první reakce byla se za ním okamžitě teleportovat. Ale zchladl a dušoval se tím, že je to jistě jeden z Kunzitovych uskoků jak ho vlákat do pasti, Jadeite je jistě v pořádku, jen za magickým štítem nebo někde daleko, schovaný, v bezpečí. Vstal a vyhlédl ze stanu. Kolem tábořilo jeho malé vojsko. Sotva pár set mužů. Pokynul svému zástupci ať za nim vejde do stanu. Zprava o útěku z Negaverze byla neradostná, ale mohla být horší. Jeho důstojníci ho naložili na koně jak balík a zmizeli z paláce dřív než se neprodyšně uzavřel. Teď se skrývali v dimenzi nejbližší Zemi, pusté krajině plné skal. Zoisite poslal zprávu. Museli se k němu připojit. Ale ten sám byl v obležení Kunzitových vojsk. A Nefrite nehodlal sdělit svou pozici nepříteli a vletět tak přímo do dalšího obklíčeni. Propustil svého zástupce, zabezpečil kruh kolem sebe proti zvědavým uším ať magickým či těm za plátnem stanu a vyvolal svou projekci. Stál a čekal až se před nim zjeví Zoisite. Musel se ho zeptat na Jadeita, ale snažil se zachovat klid.

*Sunday, August 24, 2003@01:42 a.m.*

…princip závislosti je přímo předurčen k tomu, aby se stal nástrojem v rukou panovníka. Každý potřebuje každého, aby sám přežil a mohl se dál rozvíjet pod svým pánem. Jednoduchý příklad v podobě čtyřech vesnic. Jedna vyrábí násady a pruty, druhá krompáče a vlasce, třetí loví ryby a čtvrtá těží sůl a solí ryby, nad tím vším bdí ten, který umožňuje obchod mezi nimi. Je nemožné, aby vznikla konkurence, či byla uzavírána spojenectví proti ostatním, je tu jen vzájemná závislost pečlivě řízená vladařem. Přesné rozdělení toho co se má vyrábět a komu se to má prodávat představuje otěže moci, ale zároveň s sebou přináší určitá rizika, která mohou za určitých okolností vést k pádu království.

Kunzite: Neveřejné přenášky

Hra byla rozehrána. Vojska pochodovala krajinou a on se cítil šťastný. Vychutnával si ten dávno zapomenutý pocit. Pohladil svou jezdeckou youmu po její šupinaté šíji a v tomtéž okamžiku ji zarazil ostruhy do slabin.
Během rozmluvy s královnou v lázni jeho mysl mobilizovala jeho služebníky a dávala do pohybu jeho a královnina vojska po celém Negaverzi. Královna na jeho žádost podpořila jeho kouzlo, které vytvořilo na obloze malý vír z jehož nitra se tvořily velké černá oblaka rozpínající se po obloze nad územím, které měl pod kontrolou. Kroky jeho armád byly provázeny šerem Příliš mnoho světla oslabovalo jeho nemrtvé. Rychlí poslové a hejna netopýrů se rozletěla všemi směry do ztemnělé krajiny. První a nejsilnější z mnoha výbuchů, které následovaly v krátkém sledu otřásl podlahou paláce. Kunzite ho bral jako požehnání, přes všechny škody které napáchal, dal mu do rukou Jadeita. Nefrite nastražil smrtonosnou past na každého kdo by se teleportoval do jeho hvězdárny před tím než jí ničívá síla magického výbuchu roztrhá na kusy. Jadeitův teleport ji aktivoval a to se mu stalo téměř osudným. Kunzite vytáhnul z hromady sutin to co z Jadeita zbylo, těžké kvádry udělaly dobrou práci a proměnily něžného blonďáčka na krvavou kaši. Kunzite ho dokázal identifikoval jen podle jeho slábnoucí aury. Přivedl ho k vědomí a šeptal mu o tom co se mu stalo a o naději na záchranu. Neposlouchal ho a úpěnlivě volal Nefrita, on opravdu věřil, že ho hvězdář zachrání. To Kunzita pobavilo, jeden z jeho jízdních oddílů štvala Nefrita a jeho malou jednotku přes pláně. Jadeite dbal o to, aby jeho drahý měl svou jednotku pro hraní na vojáčky, zbytek řídil osobně, tak aby Nefrite neměl nic co by ho zatěžovalo nudou a starostmi o běh jeho panství. On měl ve své moci Jadeita, Nefrite byl najednou sám bez opory. Velmi ho zajímalo, jestli bude Jadeitova ztráta pro Nefrita stejná katastrofa, jaká byla za prince Endymiona. Nefritův rozum byl tak křehký, že stačil jeden otřes a pohroužil se do hlubin šílenství. Tenkrát pozoroval hvězdářův duševní rozklad s jistou vědeckou náruživostí, která nepolevila, ani po jeho setnutí. Zoisite udělal chybu, když nezničil jeho lebku. Okamžik, kdy čepel Nefritova meče oddělila jeho hlavu od těla, uvolnila jeho duši z pozemských pout. Jeho duše se přesunula z hranice mezi životem a smrtí, na které celá staletí pobýval, do říše mrtvých. Cítil to čemu lidé říkali peklo, jak chtivě po něm hmátlo. Ohnivé jazyky se kolem něj omotaly a stahovaly ho do hlubin věčného utrpení a beznaděje. Tušil, že k něčemu takovému je jeho duše předurčena, ale bylo to příliš abstraktní proti tomu co se s ním dělo. Dotkly se ho plameny pekelné a on pochopil, že to co ho čeká je konečné. Naplnil ho děs. To bylo místo před, kterým ho měly uchránit modlitby jeho manželky. Princezna byla již dobré dvě století mrtvá, jediné co jí připomínalo byly její portréty a sochy v jeho komnatách a královské obrazárně, pak už jen písmem pokryté zažloutlé pergameny. Neviditelná síla ho vytáhla zpět do světa živých. Zoisite nezničil jeho lebku, Kunzitova duše se měla kde vrátit. Byl mrtvý, ale nemohl od své hlavy pryč. Bylo to jen peklo v jiné podobě. Jeho duch se vrátil do paláce a začal bloudit nočními chodbami dokud opět nezískal dost sil, aby mohl dělat něco víc. Pětkrát měsíc došel úplňku než se zjevil ve snech jednoho zelenookého mladíka a navázal na lekci kterou ztráta jeho hlavy přerušila. Tu noc se také poprvé v komnatě jisté elfí dvorní dámy zjevil odlesk plamenů pekelných.

Jeho slova byla jako tichý hadí sykot pronikala do Jadeitových uši. Netrvalo dlouho regenerační nádrž ho obklopila svou hřejivou náručí. Měl pro něj připravený plán s královniným požehnáním. Hvězdář ani jeho roztomilá sakurka mu neuniknou. Jednou se už o to pokusili, ale nikam to nevedlo. Paměť se jim vrátila, měli představu co je Kunzite schopen udělat, aby dosáhnul svého cíle.

Youma zařičela pod dotykem ostruh a dala se do běhu. Kunzite věděl, že za kopcem čeká snadná kořist. Jedna s Nefritových pevnůstek chránící důležitou obchodní cestu byla napěchována uprchlíky a přímo ho zvala k tomu, aby jí dobyl.

*Thursday, August 21, 2003@10:01 p.m.*

Nehněval se na Jadeita, že mu nevěřil. Chápal to, taky by v takové situaci nikomu nevěřil, proto udělal první vstřícný krok a za Jadeitem přišel s nabídkou spojenectví.
Nefritova zpráva o bombě k Zoisitovi dorazila jen několik okamžiků před samotným výbuchem. Nahlas zaklel, Nefrit jim vzal i to málo času na přípravu, který měli. Jadeitova přítomnost prudce zeslábla, první impuls byl přenést se k zraněnému příteli, ale téměř okamžitě u něj ucítil Kunzitovu přítomnost. Nefritova nerozvážnost je připravila o čas a spojence. Nefritova hurá akce, zatímco on sám byl v bezpečí. Teď už nebyla jiná možnost než ústup, ale i z toho se Zoisit rozhodl vytěžit co nejvíce. Potřeboval čas, musel tedy způsobit zmatek. To znamenalo dokončit to, co Nefrit začal. V ruce se mu objevil kousek křídy a spěšně začal ba podlahu kreslit obrazce, které mu pomohou zesílit vlastní kouzla. Ironie osudu, tuto techniku ho naučil sám Kunzit jako součást meditačních cvičení, když Zoisitovi chybělo soustředění na složitější kouzla. Teď už se soustředěním neměl problém, uvažoval chladně a počítal. Kde a koho nejvíce potřebuje královna a koho potřebuje on. Sepnul ruce a prsty vytvořil další obrazec. Na několika místech palácového komplexu se prudce zvedl vítr a objevily se portály. Změnil postavení prstů a větrný vír začal do portálů vtahovat jeho nejdůležitější youmy. Potřetí změnil postavení prstů a místnostmi, chodbami i kolem zdí budov se začaly ozývat výbuchy. Věděl, že nejsou dost silné, aby způsobily větší škodu, ale zmatek a zpoždění mezi jednotkami je také škoda. Skočil do posledního otevřeného portálu a zjevil uprostřed svých přenesených youm připravených k boji. Několik zbraní mířilo i na něj, ale jakmile ho poznali, sklonili je. Začal dávat rozkazy, za několik minut se už zorganizovaná skupina dala na pochod k nedaleké Zoisitově pevnosti a rychlí ptáci nesli varovné zprávy k pohraničním pevnostem. Jeho území začalo mobilizovat.

Stál nad stolem s rozloženými mapami spolu se svými veliteli a poradci. Ptáci mu už donesli zprávy o pohybu Kunzitových vojsk. Armády youm a nemrtvých se valily krajinou jako kobylky a nechávaly za sebou spálenou zem. Posouval figurkami znázorňujícími jeho vojska. Doufal, že alespoň Nefrit mu bude k něčemu užitečný svými věštbami. Pak zde byl Jadeit, stále v zajetí u královny. Jadeitovy jednotky byly rozpolceny, malá část se přidala ke vzpouře, ale většinou jeho velitelé vyčkávali. Zoisit neměl žádné informace o tom, jestli se snažili osvobodit svého pána. Propustil své velitele, věděli, co mají dělat. Měli své rozkazy k útoku.
Většina Kunzitových nemrtvých byly nemotorné zombie, ale zato jich byly tisíce a budou přibývat. Byl si jist, že proti němu Kunzit postaví každého jeho mrtvého, který bude mít tělo schopné chůze. Doufal, že se jeho poradci, který v podobě malého dráčka seděl během porady na stole vedle map, podaří sehnat velmi účinnou zbraň proti Kunzitovým hordám.
Otevřel okno a sedl si k němu bylo mu horko z horečky. Ne, věděl, že to není horečka. To byly jeho lesy, které zapálili Kunzitovi záškodníci. Pokud je neuhasí nebo nepřijde déšť budou hořet i několik měsíců. Zoisitovi to drásalo srdce, miloval ty lesy, cítil jak v nich tepe život a jak ho stravuje oheň. A nejhorší na tom bylo, že Kunzit to věděl, věděl přesně jak Zoisitovi ublížit, jak ho oslabit. Zoisit musel uznat, že Kunzit je mistr. Měl toho nejlepšího učitele.

Nechal poslat pro Nefrita, potřeboval s ním projednat další postup a telepatii příliš nedůvěřoval. Navíc chtěl vědět, proč se Nefrit neřídil podle jeho rad a to chtěl udělat v soukromí a přímo. Zbývající čas chtěl využít k urovnání myšlenek. Nevěděl jestli si Nefrit uvědomuje, proti čemu stoji. Předpokládal, že ne. Nefrit měl velmi osobitý přístup k realitě. Učil se a dělal jen to, co považoval za užitečné, v čem viděl smysl. To byl i jeden z důvodů, proč měl jen vzdělání na akademii a ne pod Kunzitovým vedením. Nefrit byl nepřítelem, čehokoli, co stálo námahu, pokud to nebyly ženy nebo víno. Nefrit nedělal nic, do čeho se mu nechtělo. Což jej v kombinaci s jeho povahou činilo velmi vrtkavým spojencem, který neposlouchal a měl vlastní tvrdou hlavu.

*Wednesday, August 13, 2003@12:02 p.m.*

Rozkazy byly vydány a cíl určen. Šťastná náhoda zapříčinila, že se jí do rukou dostal Jadeit, který byl sice nepoužitelný do doby než ho královna plně zregeneruje, ale měla ho ve své moci a to pro zatím stačilo. Slabá útěcha za škody způsobené Nefritem.Byl div, že Jadeit vůbec žil. On byl ten, který skrze iluze přinášel Nefritovy věštby své vládkyni. Výbuchem se brána do budoucnosti pro Beryl uzavřela, ale iluzionista dopadnul mnohem hůř. Jeho tělo i mysl potřebovaly hodně péče, aby opět mohl sloužit své paní. Neudivilo jí, že se Kunzite ochotně nabídl pečovat o Jadeitovo blaho. Souhlasila, jen jí napadlo, že kdyby Jadeit v troskách hvězdárny zemřel, bylo by to k němu milosrdnější. Metaliina energie proudila regenerační nádrží a kus po kuse tvořila mužské tělo. ze zkrvavené hmoty.
Nefrit byl bez dohledu a tím se stal nebezpečným. Zabít ho nemohla, ale měla v rukou Jadeita a ten jí pomůže vyřešit nespolupracujícího věštce.

Královna spokojeně pozorovala měnící se obrazy ve své kouli. Její první generál rozpoutal mezi služebníky ostatních tří peklo zatýkaní a poprav. Jeho jednotky posílené královninymi zabíraly po celé Negaverzi jedno strategické místo za druhým tak rychle, že to Beryl přivádělo k úžasu. Kunzite se rozhodl zadupat plamen vzpoury, ještě dřív než se na plno rozhoří. Jediné co nechal divoce planout byly požáry stravující tisicileté hvozdy na výsostném území lorda Zoisita. Naklonila se víc k obrazům, viděla ho sedět na něčem co vzdáleně připomínalo pozemského koně, jen kdyby to nemělo místo kopyt pařáty, tmavěmodré šupiny místo srsti a mohutné špičáky trčící z rudých pysků.Byla si jistá, že ho k tomu nutí uražená pýcha a ještě něco nad čím raději ani neuvažovala.

*Monday, August 11, 2003@01:40 p.m.*

Byl jsem jen zvědavý na pár věcí.

Řekl nejistě a cudně sklopil oči. Dokumenty se ve zběsilém víření začaly vracet na své místo. Pečlivě dbal na to, aby Zoisit dobře viděl jeho ruce. Zabít se mohou kdykoliv, tak proč spěchat? Cítil jak jeho pravé víčko začalo zběsile mrkat, neurotický tik, který se u něj objevoval jen zřídka a to jen když mysl usoudila, že větší nápor nemůže snést. Zoisit najednou nebyl podlá a zvrácená krysa plížící se Negaverzi vykonat nějakou svou či Kunzitovu odpornost. Byl tu i jiný Zoisit, divoký chlapec kterého učil jak přežít ve zlaté kleci, kterou se mu stal palác prince Endymiona. Pamatoval si, jak nenáviděl toho spratka zabírajícího čas vyhrazený pro Nefrita. Jadeitovi nepřišlo divné přebírat Nefritovy povinnosti a i samotný hvězdář to bral jako samozřejmost, že na nudné věci je tu Jadeit. Hvězdář se nezatěžoval s ničím, co by ho mělo omezovat v honbě za krásnými ženami a tím nejlepším vínem. Učení Zoisita odčerpávalo stále více času a jiné věci které měl udělat zoufale nestíhal. Nefrit nikdy nešel daleko pro ránu, Jadeitovi nastaly těžké časy. Trpělivě se věnoval Zoisitovi a raději by umřel, než by mu dal znát, jakou je pro něj přítěží. Netrvalo dlouho a Zoisit si přivykl na prostředí a nezůstal jen u toho, začal palác považovat za své výsostné území. Rezavá rachejtle se proháněla po chodbách s drzou samozřejmostí. Jadeit věděl jak moc jeho svěřenec touží po přítomnosti rostlin. Zaručil se za něj a vymohl mu volný pohyb po zahradách. Udělal to a uvědomil si, že ani nepostřehl okamžik, kdy začal mít Zoiho upřímně rád. Začal se těšit na jejich společné chvíle a už mu tolik nevadily modřiny od Nefrita. Jistě Nefrita velmi miloval a nikdy by jeho cit k němu nepolevil, ale Zoi se také prodral do jeho srdce. To co bylo se k němu vrátilo.

Tik se zhoršoval. Zoisit mluvil o vzpouře proti vladařce. Zabít Kunzita? Obě věci byly pro něj naprosto nepředstavitelné. Jevily se mu jako past, kdyby tomu bylo jinak, Nefrit by přece nešel do něčeho takového,aniž by se s ním poradil. Jadeit polkl. To že se ho Nefrit snažil uškrtit, bylo dávno zapomenuto, pod náporem strachu o hvězdářův život. Stále si nebyl si jistý kdo před ním stojí. Zoisit, kterého znal a měl rád za svého života na Zemi, nebo Zoisit pečlivě proškolený Kunzitem a připravený stáhnout Nefrita a jeho do horoucích pekel. Musel mluvit s Nefym. Hned. Poodstoupil od regálu a aktivoval zámek. Křečovitě se na Zoisita usmál.

Ochránit Nefrita je smyslem mého života. Jistě ti nebude vadit, když si s ním o tom promluvím.

Nečekal na odpověď a teleportoval se do Nefritovy hvězdárny. Zhmotnil se u dveří a okamžitě ucítil že něco není dobře. Pomalu vzhlédl ke stropu a zděšeně vykřikl. Věděl, že teleport už nestihne. Hmátl po klice, rozrazil dveře a vrhl se do chodby na zem jeho tělo zakryl magický štít, už když ho tvořil věděl, že ho moc neochrání. Svět kolem něho se v jednom okamžiku roztrhl na kusy.

Opatrně by otevřel oči a promnul si je prsty. Udělal by to, kdyby obojí měl. Možná by se i postavil, mít na čem. Tichý a příliš známý hlas mu věcně sděloval rozsah jeho zranění a dobu potřebnou k regeneraci. Kunzite mu dal na výběr, buď obnoví přísahu věrnosti královně a ta ho vzléčí, nebo odmítne, což by znamenalo jeho okamžité vydání vzbouřencům v takovém stavu v jakém byl. Neopomněl zdůraznit, že nikdo kromě královny mu nedokáže pomoci. Jadeitova mysl volala Nefrita o pomoc, ale brzy přestala. Jeho hvězdář byl daleko a Kunzite chtěl odpověď hned. Zoisit měl pravdu, pomyslel si. Vzpoura nebyla past. Miloval Nefrita a věděl, že se bude muset rozhodnout pro dobro obou. Jít proti královně byla ztracená věc a on chtěl žít.

*Friday, August 8, 2003@12:00 p.m.*

Okolí se změnilo, Zoisite mu dával rady jak postupovat, když se palác začal uzavírat. Kunzitova přítomnost byla cítit všude kolem, přesně taková jakou si si pamatoval v dobách za Endymiona. Když si uvědomil co to znamená, hrůzou se mu zježily vlasy na zátylku. Na nic nečekal a teleportoval se pryč. Nejlépe chráněné místnosti v jeho paláci byly jeho pracovna-hvězdárna a sousedící ložnice. Vše by bylo v pořádku, kdyby se nepostavil proti královně. Ale tím, že to udělal, se všechno změnilo. Nyní temná kopule se mohla na jeho příkaz rozzářit tisíci světel, případně jediným souhvězdím. Užitečné, pokud se chtěl před někým předvést. Před Jadeitem, například, pokud věděl, nikdo další sem nevkročil. Ale vlastni funkce kopule, toho mistrovského díla temné magie a stavitelství, ta zůstávala skryta. Kdyby měl něco podobného za Endymiona, jeho říše nemusela nikdy padnout. Na kopuli se totiž zobrazovaly jeho vize. A stejně jako kopule byla napojena na něj, byla opačným způsobem spojena s Beryl. Vše co on viděl ve hvězdách, se zobrazilo na kopuli, vše co se zobrazilo na kopuli viděla královna. Byla jako dvousečný meč. Musel ji zničit, aby ho přes své dílo nemohla ovládat. Vlastně ho to ani tak nemrzelo, vždyť ve svém temném dome si postavil kopii, samozřejmě bez napojeni na Beryl. Musel jen být velmi opatrný, aby se Beryl nestihla na jeho útok připravit a aby jeho zasáhl daleko méně než ji.

Pozvedl dlaň a v ní se mu objevila koule světla. Rychle ztlumil její záři, nesměla být nápadná. Nechal ji viset uprostřed obrovské místnosti, rychle rotující světlo, frekvence se nepatrně časem snižovala. Až se zastaví, zbude z hvězdárny jen hromada sutin a prachu. To mu dávalo dostatek času, aby zařídil vše potřebné. Nehodlal se řídit Zoiho radou, ne zcela. Spěšně vešel do ložnice, v šupleti našel velký vak a začal do něj házet co nechtěl ztratit. Všechny drahé kameny které měl, celou polici shrnul do vaku. Některé byly jen cetky, některé byly zvláštní svou magickou silou, několik jich bylo nepostradatelných. Jeho lyra, balíčky s bylinami, které ještě nepřenesl do temného domu. Na chvíli se zastavil nad Kunzitovým modrým kimonem, vzpomínkou na, jak dávné dobrodružství? Přesunul se do koupelny, zrcadlo letělo k ostatním věcem. Pohledem zavadil o zrcadlo, vypadal jako by ho vyhodili z bordelu. Zhmotnil na sobe uniformu, sáhl po hřebenu ve vaku a začal si v klidu česat vlasy. Na některé věci je třeba si najit čas, při tom objevil zeleny pramen, který se v jeho hnědých kadeřích nádherně vyjímal. Vzkypěl v něm vztek a na okamžik měl chuť Zoisita zavraždit, i kdyby to znamenalo přeběhnout ke královně. Pak se ale uklidnil, když si znova spočítal co je v sázce. Ta malá krysa si to odpyká. O to už se postará. Nikdo mu nebude dělat značky ve vlasech. Na takové věci Nefrit nezapomínal, ani je neodpouštěl. Když byl připravený připnul si meč, brnění nechal být. Jedno měl ve sklepeních temného domu. Tam bude v bezpečí. Naposledy se rozhlédl po svém domově. Doufal, že dobude Negaverzi zpět, a však stát se mohlo cokoli. Znovu zkontroloval rotující překvapení pro Beryl, musí ještě se Zoisitem probrat jak se hodlá postarat o Kunzita, dočasné odstranění Beryl byla pouze polovina problému.

S vakem na zádech se teleportoval do ubikací svých mužů. Chodil tam často, kdykoli mel čas. Jeho vojáci ho zbožňovali. Staral se o ně jak nejlépe dovedl, nic pro ne nebylo dost dobré. Pravidelně chodil za Jadeitem se žádostmi o lepší vybavení a dávky pro své jednotky. Nyní se před nimi objevil s vakem na zádech, věděl, že na každého z nich se může spolehnout, každý by pro něj položil život. Sdělil jim změnu situace a vyzval je k brzkému tichému přesunu. Celého vojska, ne jen několika důstojníků. Pokud se mu podaří sladit své jednáni se Zoisitovým, jak se zbavit Kunzita, bude jeho vojsko neocenitelné. Nevěřil, že by Zoi dokázal prvního generála zabít hned při prvním pokusu. Možná zaměstnat. Vydal pokyny svým nejbližším podřízeným, věděl, že až se celá akce spustí bude mít dost práce nepřijít o rozum a nebude moci, alespoň z počátku, celou akci řídit. To budou muset obstarat oni, jeho tři přímí zástupci. Pak se telepaticky spojil se Zoisitem, řekl mu časovou lhůtu ve které bude Beryl neschopna akce. Zbytek byl na něm. Pokud bude muset přesouvat svá vojska pod Kunzitovym dohledem zbytečně dojde ke ztrátám. Obklopil se magickým štítem, aby po dobu kdy bude muset čekat nebyl spatřen a začal opatrně splétat kouzla na obranu své vlastní mysli. Nechtěl být zasažen stejně jako Beryl.

*Wednesday, August 6, 2003@09:11 p.m.*

Zoisit seděl za stolem u okna. Neohrabaně špičkou brku kreslil jednotlivá písmena. Na pohovce vedle stolu ležel Jadeit začtený v knihách, které mu Kunzit dal za úkol nastudovat. Když zjistil, že se na něj Jadeit nedívá, zahleděl se Zoisit ven z okna. Venku byl nádherný jarní den a vše začínalo rozkvétat. Stýskalo se mu po mámě. Od okamžiku, kdy ho přivedli nesměl sám opustit vyhrazené místnosti. Ani ven na chodbu nesměl bez doprovodu a zámecká zahrada pro něj byla jen obrázek při pohledu z okna. To, že nesmí ven pochopil velmi rychle. Pokusil se utéct z velkých místností a vysokým stropem. Byl to labyrint pokojů a chodeb a Zoisit nikdy za svůj dosavadní život neviděl víc než malé domky s jednou nebo dvěma místnostmi. Nikdy nebyl ve větších staveních, ta byla dobře hlídaná a špatně se v nich kradlo. Několika patrový palác ho vyděsil k smrti. Nedokázal si představit, že má být zavřený mezi čtyřmi stěnami a žít s divně páchnoucími lidmi. Žádný vesnický kozel mu nepáchl tak strašně jako množství voňavek některých dam. Chtěl ven, tak utekl, dostal se až k vnitřním hradbám kolem zahrad a po několika měsících ho bolelo celé tělo z poznání, že útěk nebyl dobrý nápad. Od té doby nebyl venku a staral se o něj Kunzit. Dal mu šaty a jídlo a také jasně najevo, že je mu Zoisit na obtíž. Přestože už si zvykl na pobyt v místnosti, nošení bot i když nebyla zima, pořád se cítil jako vězeň. Jadeit se možná tvářil mile, ale to nic neměnilo na jeho roli. Byl to hlídač. Švihnutí rákoskou přes prsty ho vytrhlo z přemýšlení, Jadeit sklopil zrak zpět ke knize a rákoska se sama uložila na své místo. Vrátil se ke psaní. Chtěli po něm ať se učí, nechápal proč. Věděl, že velcí páni, jako Jadeit nebo Kunzit museli být vzdělaní, protože to byli urození páni, ale on byl jenom kluk z ulice. Nepotřeboval číst a psát, potřeboval sehnat dost jídla, aby neumřel hlady. Snažil se soustředit, měl před sebou ještě několik hodin učení a pokud nesplní, co dostal zadáno, půjde zase spát bez večeře. O pár hodin později mu kručelo v břiše a snažil se to zaspat ve své posteli. Vzdal to, měl příliš velký hlad. Potichu se vyplížil z pokoje, bylo nemožné, aby nikde nebylo ani trochu jídla, které by mohl ukrást. Kunzite-sama ještě nespal, ale byl ve své pracovně. Opatrně prošel kolem pootevřených dveří do zakázané chodby. Za nejbližším rohem se rozběhl pryč. Zákaz zde sice byl, ale nikdo se nemusel dozvědět, že jej porušil. Zoisit už několik nocí pořádal tajné noční výpravy a poznával palác. Sehnat jídlo pro něj nebyl zase tak velký problém, všude ho byl dostatek a nikdo ho pořádně nehlídal, takže netrvalo dlouho posedával na okně, byl najeden a spokojený. Doléhaly k němu noční zvuky dvora, tiché kroky tajných nápadníků a milenců, občas z dálky opilecký zpěv a rázné kroky noční hlídky. Počkal než se stráže vymění a vyrazil zpátky ke Kunzitovým komnatám. Když za sebou zaklapl dveře svého pokoje, málem vrazil do Kunzita, který na něj už čekal. Druhý den ležel na pohovce Zoisit, protože po důkladném výprasku rákoskou nemohl sedět.

Některé listy, které Jadeit prohlížel, byly popsány Zoisitovým vlastním rukopisem. Zoisit nechtěl ani vzpomínat, v jaké situaci ta hlášení psal.
Nemohl si nevšimnout Jadeitova napětí. Jeho přítel čekal. Měl Jadeita rád, byl to jeho jediný přítel z mládí, na Kunzitův rozkaz ho učil základy. Když se Zoisit teprve učil číst a psát, Jadeit už mluvil několika řečmi a byl všeobecně vzdělaný a schopný mág. Bez jeho pomoci by výcvik u Kunzita nikdy nezvládl. Zoisit byl zpočátku ke všem nepřátelský, utíkal, kousal když se ho někdo snažil nečekaně dotknout. Vzpouzel se kde mohl v naději, že je to přestane bavit a pustí ho. Jadeit ho naučil žít v nové situaci a orientovat se v neznámém prostředí. Získal si Zoisitovu důvěru a stali se z nich přátelé. Jadeit se za Zoisita dokonce Kunzitovi zaručil a Zoisit tak získal více svobody. Tím nad Zoisitem vyhrál, přestal se pokoušet o útěk a snažil se Jadeitovi odvděčit. Učil se, vděčný za každou pochvalu nebo pozornost a Jadeit splnil svůj úkol. Donutil vzpurného potulného zlodějíčka, aby se naučil tolik, že Kunzit mohl začít s výcvikem. Jadeit byl Zoisitova první dětská láska. Nikdy mu to neřekl, ani když se nich později stali milenci. Jadeit byl beznadějně zamilovaný do Nefrita, se Zoisitem mu bylo pouze příjemně, a naopak. Zoisit měl Jadeita upřímně rád, ale něco mu scházelo. Tenkrát to nedokázal definovat, teď věděl, že v milenci potřebuje i pána a to Jadeit nebyl. Přesto měl milé vzpomínky na mazleni, škádlení i noční povídání s blonďatým Kunzitovým žákem a následné schovávání, když se Nefrit náhodou vrátil dříve ze svých záletu.

Snažil se odhadnout jak Jadeit zareaguje. I když se očividně probral a uvědomoval si své původní já, nic to nezaručovalo. Věděl, že neplánovaná vzpoura se Jadeitovi líbit nebude, nikdy se mu nelíbilo nic, co neplánoval. Také zde byla možnost, zradit ostatní, vydat vzbouřence, vlichotit se do královniny přízně a trpělivě čekat na příležitost k vraždě. Kdyby odhalil vzpouru, kterou se snažil Zoisit vyvolat, posílilo by to jeho postavení a zvýšilo šance na ohrožení královny a Kunzita. Musel jednat rychle, protože Kunzit dělal proti opatření, nedokázal říci do jaké míry preventivní nebo podložená. Rychle, ale s rozmyslem.

Být v této části archívu se rovná zradě, Jadeite. Nechceš to dotáhnout do konce? Zase by zavládl pořádek a pomstil bys svou smrt. Už by tě nemohl nikdo ohrozit. Bez Beryl a Kunzita bys byl nejsilnější, měl bys jistotu. Nefrit by byl jen s tebou a nikdo by jej neohrožoval. Královna ví, že jsme si vzpomněli, nenechá to jen tak, zvláště, když se Nefrit chystá ke vzpouře. Ty jsi už teď porušil její zákaz vstupem do archivu, potrestá tě. Královna je krutá, ví jak trestat. Na čem nám záleží.
Když budeme tři, porazíme Kunzita a královnu a ty dokážeš Nefrita ochránit.

Věděl, že nejedná s Jadeitem úplně fér, útočil na jeho nejcitlivější místo. Napjatě čekal jaká bude odpověď. Byly pouze dvě možnosti, souhlas nebo útok hvězdicí.

*Sunday, July 27, 2003@10:51 p.m.*

Bolest kterou cítil v hrudi ho dusila. Jeho smrt byl jen začátek toho čemu se říká konec světa. Prožíval znovu okamžiky na zasněženém nádvoří. Strach z věcí které měly příjit. Zoufalou bezmocnost a touhu po záchraně, která nikdy nepřišla. Nefrit byl mnoho milí od něj a dělal to co měl nejraději, objímal ve své náruči ženu a pil víno. Jadeit si hřbetem ruky utřel slzy deroucí se z očí. Miloval Nefrita a jeho kouzla zařídila, aby ho Nefrit miloval se stejnou intenzitou. Jeho lehkomyslný hvězdář to ani nepostřehl co jak ho změnil. Jadeit si dal za svůj životní úkol udělat Nefita šťastným, zařizoval všechno tak, aby se splnil i ten nejmenší Nefritův rozmar. Chtěl jen jediné, za to všechno, být milován a být v něčí náruči. Jadeit se děsil samoty, udělal by cokoliv pro to, aby nebyl sám.

Pamatoval si dobře na jednu Kunzitovu lekci. Seděli v jeho knihovně nad rozloženými magickými kodexy. Kunzite sama mu vysvětloval jedno složité kouzlo. Snažil se tenkrát dávat pozor, ale jeho mysl se pokaždé zatoulala k Nefritovi. Nefy nemusel chodit na lekce, Kunzite sama rozhodnul, že jeho věštecký dar a vzdělání vojenské akademie stačí na to, aby se stal princovým strážcem. Šeptalo se však, že důvody byly docela jiné.Nefrit nebyl dost dobrý pro Kunzita. Jadeita to děsilo, bal se o Nefyho život. Nedalo mu moc velkou práci zjistit, že Kunzit zabijí ty žáky, které nepovažuje za vhodné pro další vzdělávání. Nemohl se soustředit na slova svého učitele, probrala ho až rána rákosky přes prsty. Překvapeně vykřikl a držel si své prsty. Okamžitě se začal omlouvat za svou nepozornost. Rákoska byla vztahována velmi zřídka a jen za velké přečiny. Nepozornost mezi takové patřila, Nefy i malá šmejdivá kryska Zoi se často pyšnili rudými pruhy na prstech či jiných částech těla. On sám dostal jen velmi zřídka a to jen tehdy kdy kryl ty dva rošťáky. Kunzite sama mu pohybem ruky naznačil, aby zmlknul. Udělal to a pak už jen umíral hanbou, když Kunzit přesně popsal co mezi Nefem a Jadeitem je. Použil slovo milenci a také rozchod. Jadeit vyhrkl, že ho Nef miluje a nikdy ho neopustí a neprozradí nic z toho co mezi nimi je, když všeobecná nálada na dvoře je velmi zaměřená proti takovým hříšným věcem. Rákoska se roztančila na jeho těle. Když už se skoro nemohl hýbat, Kunzite přestal. Jadeit se neodvážil pomalu ani dýchat, měl strach, že ho Kunzite sama zabije za to jak je hříšný a necudný.Nic jiného si nezasloužil, jeho otec mu vždy vtloukal co se stane takovým jakým byl on. Stalo se, ale něco docela jiného. Kunzite sama vstal šel ke své knihovně a vytáhl něco co změnilo Jadeitův život. Kniha se zabývala uměním ovládání mysli druhých, stačil letmý pohled a bylo jasné, že to co v ní bylo napsáno, patřilo k černé magii. Kunzit mu jasně řekl, co by ho čekalo, kdyby si nebyl svým Nefritem jistý. Umění manipulace a iluzí se dalo zneužít k velkému prospěchu toho kdo je ovládal. Jadeitovi zaplály chtivě oči, konečně si mohl být jistý lidmi kolem sebe. Jeho moc je změní a udělá takové jaké bude chtít. Kunzite sama ho znal a myslel to s ním dobře, aspoň to si tenkrát myslel. Svěřil se Kunzitovi, že se jako malý snažil manipulovat s myslí zvířat a dětí, které ho buď zaujaly nebo mu udělaly něco škaredého. Výsledek byl pokaždé stejný, jeho obět zešílela. Všichni se mu začali v tom lepším případě vyhýbat v tom horším po něm házeli kameny. Byl tak sám, měl jen svého medvídka. Nefy se ho nebál, stal se jeho přítelem a chránil ho před všemi, kteří mu chtěli ublížit. Jadeit se pak na oplátku staral o Nefrita, umetal před ním cestu. Utápěl se žárlivostí a strachem ze samoty. Kunzite sama to věděl a čekal jen na příležitost dostat se plachému Jadeitovi pod kůži. Naučil ho ovládat věci, pro které ho nakonec zabil. Jadeit se stal nebezpečným a musel být odstraněn. Kunzit byl ten zrádce. Jadeit svého princ varoval, ale ten mu nevěřil. Teprve po jeho smrti pod vlivem událostí, které ho postupně připravily o zbylé strážce pochopil, že měl Jadeit pravdu. Intriky zapálily hranici pod Zoisitem a donutily Nefrita k tomu co udělal. Prokletý princ mohl tomu zabránit. Mohl odstranit toho bělovlasého zlotřilce a porazit královnu temného království. Musel si přiznat, že ho Kunzitova genialita, s kterou si počínal v Beryliných službách, fascinovala. Byl hrdý na to, že ho učil muž, který dokázal tak velkou věc jakou byl zánik dvou civilizací. Kunzite neváhal použít svou smrt jako zbraň a dokonce i po ní byl smrtící. Jeho vůle hnala všechny do záhuby. Jadeit pocítil náhlou úzkost při představě, že by někdy měl stát proti Kunzitovi. Nechtěl to už nikdy zažit, protože věděl, že by neměl moc velké šance ho porazit. Toužil ho zabít a pomstít se mu za všechno zlo, které udělal jemu a ostatním, ale ještě víc chtěl znát důvod proč Kunzite změnil strany. Chránil královskou rodinu po celé generace věrně a oddaně. Tak proč? Pamatoval si Kunzita jako čestného muže, dobrého učitele. Někoho takového by bylo nesnadné přesvědčit, aby zradil toho, komu tak dlouho sloužil.

Jadeit vzdychnul a hmátl po dalším pergamenu. Kunzit tenkrát ovládl jeho duši a udělal z něj o co je teď. Přísného muže jehož jedinou radostí byla době odvedená práce a plnění povinností daných jeho postavením v Negaverzi. Stal se tím čím byl jeho otec. Polknul , když mu pohled slétl k písmu na dokumentu. Psal ho jeho otec, žádal v něm přísné potrestání muže, který zhanobil památku jeho syna svými zvrhlými choutkami a vyvolal ten nejodpornější skandál v dějinách království. Žádal prince, aby bylo jeho rodině vzdáno Jadeitovo tělo k okamžité kremaci. Nic nemělo zbýt, aby to neuchvátil ten jehož, jeho otec nazýval těmi nejodpudivějšími jmény.

Nefy, ty, ty, ty jsi je nechal najít mé tělo ve své ložnici. Temnoto, ty nezodpovědný hlupáku. Když už jsi se s ním miloval, mohl jsi aspoň s úcty ke mně, ho pečlivěji schovat! Zatraceně, zatraceně, zatraceně…

Jadeit byl rozpálený vztekem. Celý dvůr ho viděl používaného a určitě se ptal proč s ním Nefrit po smrti spal. Vztekle zaklel a v ten okamžik si přál Nefritovi nafackovat. Poznání toho čeho se mu podařilo dosáhnout, přišlo jako blesk z čistého nebe. Nefritova láska k němu byla tak velká, že neunesl jeho smrt. Nefrit byl sám a jeho bolest byla tak skutečná. Jadeitovy oči se opět zamžily slzami, jeho pláč byl pro Nefrita , pro jeho slzy, pro jeho strach, který mu společně s vizemi budoucnosti rozleptával mysl. Nebylo nic co by ho vyléčilo z jeho žalu. Byl příliš svázaný se svým kouzelníkem a nenechal odejít ze svého života. Nedbal na to co se stane, když na jeho lásku přijdou. Jeho srdce mu říkalo, že ten muž v jeho věži žije. Čeká na něj mezi polštáři na něžné objetí, které zažene všechny chmury pryč. Hrůza z toho co přinášely věštby se rozplývala pod studeným svitem hvězd a šustotem pokrývek. Jadeit schoval svůj obličej do dlaní. Vrátil se v mysli zpět do okamžiku, kdy nechal do sebe vstoupit Nefritovy emoce. Tolik bolesti, trýzeň se vrátila a kolem jeho srdce se sevřel ledový krunýř.Tenkrát se utěšoval svého milovaného, byl tam pro něj a chránil ho před tím co ho děsilo. Nic nebylo na dvoře pozemského prince, co by vrátilo Nefritovi jeho příčetnost. Dny se změnily v měsíce a ty v roky a nic nepomáhalo.Ruce se odtáhly od obličeje a vklouzly mezi pergameny, chtěl vědět jak odhalili hvězdářovo tajemství. Stačilo si jen přečíst stručné hlášení. Nefritovy oči byly unavené z budoucnosti, nechtěly hledět na hvězdy. Udělal proto to co před ním už mnoho věštců. Zbavil se svých očí v zoufalé víře, že jeho utrpení skončí. Tenkrát ho odnesli do jeho věže a tam na posteli objevili jeho nahé tělo mezi bílým saténem polštářů a snad tisícovkou svíček, které vytvářeli iluzi hvězdného nebe. To co následovalo bylo strašné. Nefrita zavřeli v jeho věži a…

Dál se nedostal. Vyrušil ho Zoisitův teleport. Neměl už čas nepozorovaně zmizet. Všdšl, že je v zakázané časti archivu a probírá se dokumenty za Beryliným zámkem. Do dlaně mu vklouzla kovová hvězdice, která ukončila život youmího archiváře. Nechtěl nic riskovat. Zoi chan byl jeho přítel a kdysi dávno byli i něco víc, ale teď musel být opatrný. Tvářil se, že si nevšimnul přítomnosti druhého generála. Hmátl do papírů, ale nečetl je. Pozoroval a čekal.

*Wednesday, July 23, 2003@08:58 p.m.*

Zoisitovi se ulevilo. Nefrit byl na jeho straně, jeho věštby budou nedocenitelné, pokud nějqk zabrání královně, aby je ovlivnila. Ale v každé situaci, byl Nefrit užitečnější pod Zoisitovým dohledem, než věštící pro královnu.

Děkuji, cením si tvé nabídky. Připrav své jednotky na stáhnutí z paláce. Potichu, Nefrite. Ber jenom ty nejduležitější, ty, které můžeš postrádat, nech. Musíme spěchat. Buď opatrný, královna má oči všude. Já půjdu za Jadeitem. Potom, co ses ho pokusil zabít, pochybuji, že by s tebou chtěl jednat. Musíme vědět jestli nás podpoří.

Ucítil změny v palácí, jak do něj vstoupila Kunzitova mysl. Jednotlivé místnosti a propojovací chodby se začínaly uzavírat. Vztekle zaklel, když Kunzit uzavřel přístup k Zoisitově části paláce. Kunzit z paláce vytvářel nedobytnou pevnost a pro Zoisita a Nefrita vězení.

Zmiz, rychle! Zkontaktujeme se později.

Než mu výhled zakryly lístky sakur, zahlédl Nefritův teleport. Přenesl se déle od Kunzitova paláce, do relativního bezpečí Vyhledal Jadeita a dalším teleportem se přenesl k němu. Ocitl se u dveří s otevřeným magickým zámkem. Lehce pozvedl obočí. Tyto zámky mohla otevřít jedině královna. Tato Jadeitova šikovnost, se může hodit. Projít zámky, se rovnalo zradě. Zdá se, že s Jadeitem, také problémy nebudou.
Vešel dovnitř. Jadeit stál ve světle a probíral se papíry vznášejícími se kolem.

*Wednesday, July 23, 2003@08:30 p.m.*

Královna se rozhodla riskovat pro svůj plán naprosto ovládnout své služebníky.Byli jí sice věrní díky jejím kouzlům, ale to jí nestačilo. Dobrovolně sloužící nebeští vládci byli jistou zbraní proti všem nepřátelům. Nezviklatelní ve své fanatické oddanosti ke své královně. To chtěla? On jí je přivedl, ona je zlomila a vbila do nich věrnost.Kouzla nejsou věčná a nejistota, kterou cítila, probudila zpět jeho staré já. Nebyl to náhlý impuls vyděšené ženy, ale moudrý čin vladařky, která našla hůl na své psy. Horké rty vtiskly na jeho kůži cejch polibku. Dříve by byl vděčný za takový projev přízně, byl upravený tak,aby ho to těšilo. Teď se znechuceně odtáhl. Kunzite vstal a jeho kroky vedly k mramorové lavici na které ležely složené bílé osušky. Rychle si jednu omotal kolem boku a usadil se tak, aby viděl na svou královnu.

Rozumím má paní. To co jste udělala má svůj smysl a možný zisk vysoce převyšuje rizika. Přesuny vojsk, které jste nařídila, se mi zdály nesmyslné pro pouhé vojenské cvičení, bylo to jako by jste chtěla zabránit možnému vojenskému povstání,které by mohlo ohrozit mír ve vašich državách. Ovšem i přes tyto opatření je tu nebezpečí za předpokladu, že probuzení vnukne povstalecké myšlenky do Nephrita, Jadeita, či Zoisita.

Nadechnul se a jeho mysl se přenesla do jeho paláce. Nevěřil Zoisitovi a nehodlal mu umožnit volny pohyb v jeho sídle. Dřív než ho tam pustí musí si být svou krysou opět jistý. Měl nepříjemné tušení, že důvěra k druhým je něco co se rozplynul Beryliným zásahem. Zbyla jen sžíravá nenávist a nedůvěra ke všem.

*Wednesday, July 16, 2003@10:10 p.m.*

Zoisite jako by ho praštil palicí. Ano, nechal ho tam a vůbec nepomyslel na důsledky. Vždyť Kunzite byl nekromant. Celou dobu vyšetřovali nekromanta, ale když se ukázalo, že je jím Kunzite, tento fakt pro něj najednou ztratil význam. Zbyl jen šok z toho že tím zrádcem je právě on. Mohl to být kdokoli jiný. Tak proč zrovna on? Zoisite byl tehdy nevinný chlapec, kluk který se objevil u dvora odnikud a vpadl rovnýma nohama do hrůz, které se tam odehrávaly. Nef zblednul při představě hrůz, které obnášelo rozporcování a následná likvidace Kunzitova těla. A Zoisite to dokázal sám, v tomto věku převzal obrovskou zodpovědnost. Pocítil náhlý záchvěv sympatií k mladému generálovi. Ať je Negaverze pokřivila jakkoli, některé věci zůstávaly nezměněny. Dělali, co je třeba, když to bylo třeba. Zoi ho měl právo nenávidět a vše mu vyčítat, ještě ve světle událostí které pak následovaly.
Odešel do své věže. V hlavě měl ještě větší zmatek a byl vyčerpaný. Tak jak byl zalezl do postele k Jadeitovi a obrátil se k němu zády. Před nějakou dobou, když už byli zoufalí z vyšetřování vraha a zrádce, mrtvých těl stále přibývalo a princovo vojsko se zmenšovalo každým dnem, se vrátil do věže a začal pít. Víc než obvykle. To, že se Jeda pokusil zabít bylo dávno zapomenuto. Nebo se podle toho alespoň oba chovali. Nefrite pil a byl vzteklejší a vzteklejší, obviňoval ze svých neúspěchů Jadeita i celý svět. Bylo to jednodušší než si přiznat vlastní neschopnost. Začal Jeda mlátit, nakonec si ho vzal a nic mu nevadilo že se to Jadeitovi nebílí. Jako už tolikrát. Když měl dost vzal ho do náruče a utěšoval, šeptal sladká slůvka. A Jadeite mu odpustil. Nyní k Jedovi ležel zády a slyšel ho jak klidně oddychuje.

Kunzite je po smrti. On byl zrádce, schoulil se do klubíčka. Proč jsem to neviděl? Tyhle věci mám předvídat. Vždyť jsem věštec. Dokážu předvídat budoucnost, zabraňovat takovým událostem nebo alespoň před nimi varovat. K čemu pak jsem?

Začínal uvažovat o budoucnosti, s tou si nikdy starosti dělat nemusel. Vždy tu byl Jadeite, ten dělal všechnu nudnou práci, on se jen bavil a používal svůj dar k předvídání nebezpečí, která číhala na prince a království. Ale teď království stíhala jedna katastrofa za druhou a on jim nebyl schopen zabránit. Vždy když se spojil s hvězdami viděl jen chaos a jeden hrůzyplný obraz následoval druhý. Čirý zmatek. Intenzita vizí se měnila, někdy neviděl víc než matné stíny, jindy byl zahlcen a myslel že ho síla toho chaosu zavalí. Nedokázal z těch záblesků vyvodit žádné závěry. Jeho vize byly bezcenné. A zhoršovalo se to. Stálo ho stále větší úsilí se spojit s hvězdami. Bál se že nakonec o svou schopnost zcela přijde. A čím by pak byl? Byl strážcem prince, byl voják, ale jeho hlavním úkolem byly věštby. Ty mu zajistily postavení i jmění. A nyní se zdálo, že ho tato schopnost opustí. S těmito myšlenkami usnul.
Když se probudil na okamžik se mu rozjasnilo. Zvedl se a věděl, že Jadeite ležící za ním je mrtvý. Že Kunzite ho zabil. A strašně se styděl za to co Jadeitovi udělal. Ani mrtvého nedokázal nechat na pokoji. Hnusil se sám sobě.
Upravil se a vydal se k princi, nyní by měl udělovat audience u dvora. Sotva se postavil na své místo poblíž prince, ten ukončil aktuální případ a zavolal si ho k sobě. Začínal být už značně netrpělivý, ačkoli už byl Kunzite po smrti, útoky stále pokračovaly a on musel vědět kde nepřítel zaútočí příště. A Nef mu to nemohl říct. Nenáviděl se, nejdřív Jadeite, teď Kunzite a ještě nemohl sloužit svému princi. K čemu je zrak který neslouží. Mysl se mu opět začala zatemňovat, Endymion začal zvyšovat hlas když mu Nef neodpovídal. Rozhodl se, prsty jsem si zajel do očních důlků, prudce zabral a podal princi své oči. Bolest jsem ani necítil, slyšel jen křik prince i okolostojících. Pak už nevěděl co se stalo, ale jeho vize se vrátily. Pochopil, že ho odvedli zpět do věže. S hrůzou si uvědomil co udělal. A jakým způsobem, před celým dvorem. Ale zvláštní bylo, že neoslepl. Tedy ne zcela. Zrak mu začaly nahrazovat vize. Věděl kdy se otevřou dveře a jimi vstoupí sluha s jídlem. A že poté, co ho uvidí jak tam stojí a tvář má otočenou k němu jako by ho pozoroval, s hrůzou uteče. Věděl, co se stane. Mohl princi říci co se bude dít, že další útok přijde na severu království za tři dny. Musel mu to říci. Před jeho dveřmi stála stráž, ale nedělala problémy, jen se vydali s ním, měli chránit jeho před ostatními nebo ostatní před ním, to už bylo jedno. Musel k princi. Pustili ho k němu až po větším naléhání, ta scéna jím asi otřásla. Ale mohl mu nyní říci po čem tak prahl. Alespoň tím byl potěšen jak se zdálo. Viděl Endymionovu tvář stejně jasně jako kdybych měl oči, slyšel jeho hlas o okamžik dříve než mu slova splynula ze rtů. A pak i pochopil proč je tak odtažitý a dívá se na Nefa jako na rozpitvanou žábu. Našli Jadeita. Když Nefrita nesli do věže, museli Jeda najít. Neřekl to, ale nemusel. Chladně Nefrita ropustil, a ten se vydal zpět do věže. Nikdo na něj nepromluvil, všichni mu ustupovali z cesty. V následujících týdnech ho kromě Zoisita nechodil nikdo navštěvovat. Sluhové se ho báli, utíkali sotva ho spatřili. Žil zavřený ve věži a dodával princi věštby. Bylo jich tolik, nějakou dobu to měl pod kontrolou, ale pak už si připadal jako pohřbený pod nánosem možných budoucností. Jedině Zoiho návštěvy ho držely příčetného.

Podíval se na Zoisita, nemohl mu říci co se stalo, co bylo jeho špatně střežené tajemství ve věži.

Byl jsem zahleděný do sebe, nechal jsem tě vyřídit Kunzita, tehdy mi vůbec nedošlo, že nebyl definitivně zneškodněn. Podruhé stejnou chybu neudělám. Dlužím ti příliž mnoho, to že jsi se o mě staral kyž jsem se připravil o zrak, že jsi na mě ani pak nezanevřel. Mé jednotky tě podpoří. S Jadeitem to budeme muset nějak vyřešit. Pokusím se pomoci čtením ve hvězdách.

*Saturday, July 12, 2003@08:55 p.m.*

Nefrit se jako vždy rychle pro něco nadchl. To ho činilo dobrým spojencem pro krátké jednorázové akce. Jako dlouhodobý spojenec byl ale příliš vrtkavý a musel se hlídat a neustále motivovat.

Máš pravdu. Tvá paměť se ti vrací obdivuhodně rychle. Pamatuji si to. Zabil jsi Kunzita a odešel. Nechal jsi mě tam s ním! Tělo mělo pouze useknutou hlavu. Nevím kolik toho o nekromantech víš teď, ale tehdy jsi nich moc nevěděl a to i přesto, že jsme přítomnost jednoho vyšetřovali. Ale ty ses o podrobnosti nikdy nezajímal. Byl jsi zvyklý, že za tebe vše dělal Jadeit a tak ti ani nepřišlo, když jsem to začal dělat já. Vyvolávání mrtvých a je velmi nebezpečné. Je to jedna z nejničivějších forem temné magie. Postupně pohlcuje toho, kdo ji používá. To se děje každému mágovi. Jeho vlastní magie ho ovlivňuje. Když jsi Kunzita zabil, byl už dávno mrtvý, tedy svým způsobem. Před mnoha lety ztratil své původní tělo, nahradil ho jiným. Ale to začínalo umírat. Proto vraždil, potřeboval nahradit umírající části. Hledal své staré tělo, jehož kusy byly zazděny ve zdech paláce. Určitě si na to časem vzpomeneš. Když jsi ho zabil, pouze jsi poškodil jeho současné tělo. Chvíli po tom, co jsi odešel hrdě nahlásit svůj úspěch, se začal znovu hýbat. Tělo hledalo hlavu. Zvedl jsem své zbraně z podlahy, kam mi je Kunzit vyrazil během souboje. Takové ty moje dva krátké meče, mám teď podobné. Víš, co jsem pak musel udělat? Rozsekal jsem tělo svého mistra na kousky, aby se nemohlo spojit. Nevím jak dlouho jsem to dělal. Připadal jsem si jako řezník. Tělo bylo i po smrti málem silnější něž já, bránilo se jak jen mohlo. Když jsem mu usekl ruce, musel jsem je přibodnout k podlaze, aby mě neuškrtily, což se jim málem podařilo. Tak jsem to udělal s každým odseklým kusem, musel jsem je vždy nějak upevnit, aby neútočily nebo se nesnažily spojit. Něco jsem dal i do vázy, jestli si dobře vzpomínám. Když jsem skončil byl jsem vyčerpaný, celý od hnilobně zapáchající krve a sám. Podle předchozích rozkazů prince jsem se měl potichu zbavit těla, aby nebyly důkazy. Vytvořil jsem v krbu magický oheň a postupně spálil téměř celé tělo.

Trvalo to dlouho, musel pečlivě spálit každý kousek. Části těla, které Kunzit nahradil ze svých obětí hnily, jeho nekompletní původní tělo bylo seschlé jako u mumie. Zoisit se soustředil na zneškodnění těla. Kunzitova hlava byla za jeho zády, předtím ji zkontroloval byla mrtvá, nejevila žádné známky Kunzitovy přítomnosti. Tenké modravé proužky magické záře se vracely do hlavy, aniž by se toho Zoisit všimnul. Kunzitovo vědomí se ukrylo v hlavě a ta opět vypadala jako mrtvá. Byla to pouze dětská lebka se seschlým masem a dlouhými bílými vlasy.

Když jsem skončil, bylo v místnosti už pouze tělo oběti. Zbytky Kuznita jsem dokonale zničil až na jeho hlavu, kterou jsem měl položenou na stole a zatíženou za vlasy, jen tak pro jistotu. Prohléhl jsem tělo toho chlapce, který tam ležel.

Na chvíli se odmlčel, aby se uklidnil. Obrazy byly tak živé, že se mu z nich i po tak dlouhé době dělalo nevolno. Jeho noci po Kunzitově smrti vyplňovaly noční můry právě těchto scén.

Nebyl to chlapec, ale dívka v mužském oděvu. Toho sis nevšiml, byla pečlivě naaranžovaná. Dívka měla paruku z dlouhých rudých vlasů ozdobenou čelenkou s berylovou kapkou na čele, a bohatě zdobený oděv podle poslední módy. Jako by ho někdo vzal z tvého šatníku. Kunzit ji vydloubl oči, ještě za živa. Její ruce byly složené na rozpáraném břiše a na každé dlani měla položené jedno oko. Velmi názorně naznačeno, že královna ovládá tvé vize. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že by něco takového bylo možné. Kunzit měl černý smysl pro humor, nechal nám na tom těle množství indicií. Ještě to ráno mi na lekci vysvětloval, že břicho je centrum síly a spokojenosti.
Tři mrtvá zvířátka mu posloužila jako nádivka do břicha. Malý chameleon probodnutý kolíkem za Jadeita, polorozložené bílé kotě bez hlavičky za Kunzita, ohořelá krysa mě už tenkrát měla varovat, na co si mám dát pozor. To už na mě bylo moc, jediným magickým výbojem jsem to tělo zničil. Když jsem se uklidnil, zajistil jsem Kunzitovu hlavu a utekl z vypálené místnosti. Už jsem se tam nechtěl nikdy vrátit.

Později se rozhlásilo, že lord Kunzit zemřel po náhlé chorobě a byl dle svého přání zpopelněn. Kunzitova smrt byla katastrofou. Soustředil kolem sebe podstatnou část moci. V jeho hlavě byly plány a záznamy všeho podstatného, co se týkalo království. Bez jeho znalostí se vše začalo postupně hroutit. Přesně podle jeho plánu.

Nefrite, ty kvílíš, že jsi zabil svého přítele. Nebo, že ti Jadeit někoho zabil. Pořád vidíš jenom sebe. Mimoděk si rukou zajel ke krku k obojku. V té místnosti rozsekal a spálil svého učitele, který ho vychovával.

Když se všichni spojíme, dokážeme to. Zabijeme ho.

*Tuesday, July 8, 2003@12:05 a.m.*

Zoisit ho zasypával obviněními, výčitkami. Největším šokem pro něj bylo zjištění že jsou všichni po smrti. Zdráhal se to přijmout, ale hlubovo uvnitř věděl, že všechno, co nejmladší generál říká, je pravda. A jak té vzdorovat? Jak správně řekl, byl neuvěřitelně naivní. Díval se na něj jak tam stojí, nebezpečný ale i bezmocný ve svém hněvu. Tuhe pózu už viděl. Dávno. Když Zoisitovi přednesli jeho rozsudek. Stál tam a věděl že byl podveden, neschopen cokoli udělat aby ho změnil. Ale nyní byla situace jiná. Nyní nebyl Zoisite bezmocným chlapcem, nyní byl temný generál a byl si vědom síly kterou ovládal. Nef na okamžik spatřil na Zoisitově tváři stín, keterý tam vyvolaly vzpomínky. Takový stín vrhají plameny. Otřásl se. Už věděl jak Zoisit zemřel. Už se nedivil že Zoi tak najednou změnil svůj vztah ke Kunzitovi. Ještě před několika minutami by Nefrite přísahal, že by se Zoi raději nechal zabít než by komukoli dovolil ublížit Kunzitovi, nedej bože sám se proti němu postavil. Jak ohromná dokáže být moc vzpomínek. Vztahy v Negaverzi se měnily jako mávnutím kouzelného proutku. Kunzite s Beryl měli prsty ve všem. Jako plevel prorůstající kořeny do hloubky, vždy když je vytrhnut opět vyraší, dá se zahubit jen když je vytržen celý. Stejně tak muselo být i řešení tohoto problému definitivní. Podíval se Zoimu zpříma do očí. Byl šokovaný jeho rozhodnutím, ale zároveň ho zcela chápal.

Pomohu ti. Mám pocit že vím co se právě s Kunzitem stalo. A jestli jsou mé vzpomínky správné, tak tuto jeho formu bych nikdy nechtěl spatřit. Zabil Jadeita. Nevím co měl společného s tvou smrtí. Mé vzpomínky na tu dobu jsou stále mlhavé, jako by byly překryty černým závojem nebo byly viděny z jiného úhlu. Nevím. Něco se tehdy stalo, poté co jsem zabil Kunzita. Teď toho nelituji, i když to bolí, ale tehdy jsem měl mysl tak zmatenou, zabil jsem velmi dobrého přítele. To že mi zavraždil Jadeita, to jsem neviděl. Pro mě, byl Jadeite živý.
Vysýchali jsme dvorskou smetánku a nacházeli stále více mrtvých těl. Té špíny co se vyvalilo napovrch, nikdo nechtěl mluvit. Dvořani jsou všude stejní. Když jsme pak Kunzita spatřili stát nad tím vykuchaným floutkem, z rozpáraného břicha vysíci vnitřnosti roztahané po podlaze, on držící krvavou dýku, nebyly už žádné pochybnosti. Obrátil se proti nám s mečem v ruce a byl jako ledový démon. Jeho smích se nesl chodbami, nikdy jsem nikoho neslyšel se takhle smát. Po zádech mi šel mráz a zvedaly se mi vlasy na zátylku. Hrál si s námi od začátku. Netušil jsem čeho je schopen. Používal neuvěřitelně zručně jak magii tak meč. Když se smál a dostali jsme se k sobě dost blízko, zasyčel mi do tváře mé povinnosti. Zneškodnit zrádce. Měl jsem co dělat odrážet jeho výpady, sám jsem nenašel skulinku kde zaútočit. Byla jen otázka času než nás utahá natolik, že naše obrana bude nedostačující. Stál přede mnou zcela jiný člověk než ten kterého jsem celý život znal. Přísný učitel, dobrý přítel a rádce, nyní zde stál někdo kdo zaprodal Zemi a smál se nám do tváře.
Měč se zdál čím dál těžsí a magické výpady už jsem odrážel z posledích sil, když se vzdal. Zarazil meč do dřevěné podlahy a poklekl. Ještě sklonil hlavu a shrnul si bělosté vlasy z šíje. Stejným hlasem jakým mě vždy upozorňoval na chybu dodal ať mi nepřetnu vlasy. Věděl jsem co musím udělat. Povinnost k princi a království, neměl bych mít pochybnosti. Ale já je měl. Avšak Kunzite to řekl sám. Necítil jsem k němu nenávist, jen lítost. Neměl jsem proč ho nenávidět. Musel být zoufalý, šílený, když zradil takového vladaře jakým byl Endymion a ještě vraždil dvořany a sloužící na hradě. Stoupl jsem si za něj a čistě ho sťal. Kutálející se hlava s bílými vlasy, tupé žuchnutí těla na zem. Ty jsi myslím stál v koutě a přihlížel, ale moc jsem na tebe nedával pozor. To co se však stalo poté překonalo vše co jsem si až do té doby dokázal představit. Ohromná magická vlna se prohnala kolem a zmizela. Bylo to jako by člověk otevřel hrob. Chlad a smrt, odpornost a rouhání proti životu. Stál jsem jako uhranutý, z čepele mého meče kapala potichu krev, to mě probralo. Zelenohnědá krev. Musel jsem Ednymionovi podat hlášení. Ty jsi hlídal tělo a já se vydal za princem. Pokud to bylo možné od Jadeitovy smrti jsem se mu vyhýbal, nejnovější zprávy jsi mu nosil ty. Chtěl po mě stále častěji věštby a já mu je nemohl dát. Mé vize slábly a ztrácely tvar. A on stále více naléhal. Ale nebylo zbytí. Chtěl jsem od všeho pryč, zavřít se do věže, tam kde na mě čekala ma láska. Výčitky svědomí, vždyť jsem právě chladnokrevně popravil dobrého přítele, se nedaly umlčet. Endymion si vyslechl důkazy, jen pokýval hlavou, zeptal se na věštny, řekl že se o tělo postará a propustil mě.

Odmlčel se, nechal se unést proudem vzpomínek.

Všechno to muselo být součástí jeho plánu. Plánu jak zničit Zemi a nás dostat do Negaverze. K Beryl. S falešnými nebo žádnými vzpomínkami. Půjdu s tebou proti Kunzitovi a Beryl, zaplatí za všechno.

V hlavě provedl jednoduchou kalkulaci.

Sami to nedokážeme. Potřebujeme Jadeita. Ale nevím jestli se mu dá věřit a ani nevím jestli bych ho za spojence ještě chtěl. A on mě. Vzpomněl jsem si, že má na rukou více krve než Kunzite a příliš mnoho je jí nevinné a mě drahé. Před chvílí jsem se ho pokusil zabít.

*Monday, July 7, 2003@11:10 p.m.*

Rozhlédl se kolem sebe. Byl v úzké spoře osvětlené chodbě mezi regály plnými dokumentů v popsaných černých šanonech.Všude stejné kožené desky, ale pořadová čísla se měnila kus od kusu. Věděl co jednotlivá písmena a čísla znamenají, protože on sám navrhl systém katalogizace dokumentů, tisíce youm tiše kutaly ve skále a o vytvářely rozsáhlý negaverziánský archiv, míle chodeb rozprostírající se jako hustá pavoučí síť pod královským palácem. Regály sahající k vysokým stropům opatřené speciální magickou ochranou před zubem času pro sebe a hlavně pro dokumenty v nich ukryté. Youmy pracující v tom tichém labyrintu ovládaly všechno co bylo třeba v péči o drahocenné pergameny a rychle vyhledávaní dokumentů. Kunzite-sama byl s ním velmi spokojen a Jadeitovu práci ocenila i samotná královna. Byl v té chvíli na sebe a svou práci velmi pyšný. Nepamatoval si, že by někdy zavítal do těchto končin. Čísla mu napověděla, že zde jsou ukryté ty nejstarší záznamy, jejichž historie sahala hluboko do časů Stříbrného milénia, kdy Negaverze neexistovala a Zemi vládli princové a Měsíci královna. Jadeit vykročil směrem ke kruhové místnosti do které se zbíhalo hned několik chodeb. Kruhové křižovatky sloužily jako stanoviště pro youmy a jako čítárna v nichž se mohly číst jen ty dokumenty náležející do příslušného sektoru.

Sotva ho youmí knihovník spatřil hluboce se uklonil a ustrašeně se podíval na třetího generála. Pán sem nikdy nepřišel. Co ho vedlo k tomu, aby se tu objevil a děsil nebohé bytosti přebývající v prachu archívu? Jadeit mu odpověděl chrlením kódů spisů o které měl zájem. Všechny se týkaly období posledních let vlády prince Endymiona. Youmí archivář polkl a začal blekotat něco o tom, že je zákaz vstupu do chodeb obsahují požadované věci. Jadeit pokýval svou blonďatou hlavou na znamení souhlasu a pak se vzduchem mihlo něco stříbrného. Ozval se krátký chrapot. Jadeit znechuceně vytáhl malou stříbrnou hvězdici z hromádky prachu v níž se youma proměnila. Pár slůvek zaklínadla a prach opět nabyl youmí podobu, znal rutinu archivářů a věděl, že má dost času, než přijde střídání, které bude vyžadovat jeho pozornost.

Pohltilo ho ústí chodby. Dotknul se magického zámku uzavírajícího regál v ten okamžik se jeho aura změnila na královninu. Zámek povolil a on rychle pustil své maskování. Přítomnost dvou královen mohla být zaregistrována a vyvolat nepříjemnou pozornost. Musel se usmát, magické zámky na tomto principu byly pro něj dětskou hračkou. Dokázal je prolomit, nikdy se tím nikomu nechlubil. Nebylo by to moudré a hlavně z dlouhodobého hlediska nevýhodné. Bohužel magické zámky jistého bělovlasého parchanta byly na jiném principu. Prolomit je stálo velkou námahou a to ještě ne vždy byla úspěšná.

Ááááá tady to je.

Šeptl a vylevitoval k horní polici. Brzy se v jeho rukou ocitlo jedno hlášení. Četl a po tváři se mu začaly koulet velké slzy. Bylo psáno Nefovou rukou. Písmena se slívala v slova a věty popisující Jadeitovu smrt a marné pronásledování nepřítele. Věděl, že musí číst dál, když se chtěl dovědět co se stalo po jeho násilné smrti. Tížilo ho jedno. Jména muže, který ho nechal nabodnout na kůl. Pamatoval si chlad pronikající do morku kostí, hlas podivně povědomý a bílý plášť s velkou kapucí zakrývající obličej. Posunul se o kus dál a hladil hřbety šanonů. Magiíí prohledával jejich obsah. Hledal a pročítal. Vycvičil své schopnosti právě na tuto činnost. Vstřebával do sebe informace o dávno zaniklých místech a lidech, kteří v nich žili. Zastavil se a prudce vytrhl jeden a nechal levitovat papíry kolem sebe. Tajná zpráva o vyšetřování, které se ho bolestně dotýkalo. Zrádce kterého autoři odhalili byl někde nad ním a živý. Nefrit dostal jeho práci, stal se královským vyšetřovatelem a dostal k tomu na pomoc mladého chlapce. Jadeit zhluboka dýchal a snažil se zahnat vlnu slabosti, která jím proběhla. Nevinný malý Zoisit se musel ponořit do špíny na kterou byl přespříliš mladý. Trnul když pročítal hlášení, které ten chlapec psal. Byly plná popisu rituálních vražd a záhadných zmizení, stopy vedly k někomu mocnému a významnému. Oba dva tenkrát tápali v temnotách a každým dnem věděli, že jsou pozadu za těmi po jejíchž stopě šli. Domnívali, že tajemný vrah a zrádce jsou dvě rozdílné osoby. Police vyplivla těžkou kroniku magické rady z těch časů úpadku moci prince Endymiona. Stránky zavířily až zůstaly rozevřené na jednom míst.



…Povstala z prachu a stala se královnou. Její síla osobnosti a moc její magie vybudovala říši a vrhla ji do války proti nám. Beryl se stala z bezvýznamné dvorní dámy smrtelným nebezpečím pro všechno živé. Její moc roste, každým dnem naší nejednoty. Šlechta bojuje jen pro své vlastní zájmy a nedbá toho, že již brzy pomine pod okovanými botami armády temnoty. Vy magická rado, zvolila jsi mě do svého čela a já slibuji, že zde ukuji jednotu naší země. Mezi vámi a vy se pak stanete ozvěnou hlasu jednoty. Rozdrtíme tu ponravu naší pěstí a vyhladíme všechny služebníky temnoty. Vítězství bude naše, pokud budeme jednat jako jeden a vymýtíme mezi sebou svár. Zlá krev v našich řadách je vyzdvihována zrádci, kteří ji podporují a tím nás rozleptávají zevnitř. Jaký větší důkaz vám mám předložit, když smrt třetího strážce našeho vladaře, Jadeita, nestačila k tomu, aby jste se semkli kolem prince a bránili Zemi s veškerým nasazením? Má slova jsou varování, před tím co se na nás žene. Jadeit pečlivě pátral v našich řadách po zrádci, který sem pronikl. Neodhalil ho, byl jim zabit. Kde byla a je naše jednota, když jsme to dopustili?

Tak pravil vznešený Kunzit, první z strážců našeho nejjasnějšího vladaře a všichni věděli, že jeho slova byla pravdivá. Rada povstala a provolávala mu slávu, která mu právem patřila. Muži aspoň na chvíli zapomněli na své hádky a podpořili jeho autoritu. Tam také odhlasovali udělení větších pravomocí jeho úřadu. On měl být tím článkem sjednocujícím magickou radu, armádu i státní moc. Jen jeden muž stál nad ním, ten před jehož trůnem ještě ten den poklekl a od kterého pokorně přijal svou moc.

Jadeit zaťal pěsti. Jeho smrt posloužila dobře jednomu člověku. Byla použita jako stupínek k získání ještě většího vlivu a moci. Kunzit soustředil ve svých rukou větší vliv, než kdy před tím. Jadeit ošklivě zaklel. Jejich hloupý zamilovaný princ předal břímě vlády do chtivých rukou. Pamatoval si, jak prince varoval před Kunzitem, ukazoval mu, že jeho bělovlasý ochránce není takový, jak se předvádí před svým okolím. Je jako tanečník na maškarním plese, skrývá svou pravou tvář pod maskou, říkával svému pánovi. Ten ho jen odbýval tím, že Kunzit už slouží léta královské rodině, vždy věrně a čestně. Jadeitovo vyšetřování odhalovalo pravý opak. Kolem Kunzita bylo mnoho tajemství a mrtvých.

*Monday, July 7, 2003@11:35 a.m.*

Udržíš na živu ostatní tři generály. Dobře víš co se stane, když jeden z vás zemře. Tvé staré já to vědělo, dobře chápu proč tato znalost byla první, které jsi se zbavil při vytváření svého nového já. Byl jsi příliš hrdý na to, abys byl součástí nějakého celku. Tak těsná vazba na další tři muže tě musela ničit, viď? Vědomí jak moc je potřebuješ, abys měl pocit úplnosti. Jeden zemře a ostatní nebudou mít klid. Čtyři nebeští vládci se bez sebe nedokáží obejít, tak se raději zahubí než by snášeli neúplnost. NECHCI ABY JSTE SE NAVZÁJEM POZABÍJELI A TÍM MĚ PŘIPRAVILI O MÉ NEJLEPŠÍ PODDANÉ!!

Poslední větu vztekle vykřikla a nechala ji rezonovat ve vzduchu lázně. Nepředpokládala, že by to mělo patřičný účinek na Kunzita. On se musel vědět, kde je jeho místo.

Tvé probuzení bylo nutné, abys pochopil, že jedinou šanci na přežití máš v mých službách. Nemáš jinou možnost, nedokázal bys přežít sám. Ostatní tě teď budou do krve nenávidět a staneš se pro ně lovnou zvěří. Já tě ráda vzdám, pokud budu mít pochybnosti o tvé věrnosti. Stačí mi stín podezření a tvůj konec bude jasný.



Dotkla se jeho tváře rty. Jeho kůže byla příjemně prohřátá. Lehký polibek jako pohlazení motýlích křídel měl jediný účel, potvrdit Kunzitovi, že je stále vítán v její náruči i přes všechno co mu řekla a co s ním hodlá udělat.

*Monday, June 30, 2003@12:49 a.m.*

Nefrit mu nedal příliš mnoho času urovnat si, kde se v něm ta otázka vzala. Hned ho zaplavil vlastními a choval se při tom jako nedočkavá ženská. Chybělo už jen, aby začal podupávat nožkou. Zadíval se na zelený proužek v kaštanových vlasech. Nedokázal se donutit, aby s Nefritem cítil soucit a tak nespěchal s odpovědí. Nános falešných vzpomínek se sloupl rychle, protože ho vlna staré Kunzitovy energie zastihla během mediace a tedy zranitelného. Kunzit ho nechal celou dobu žít ve strachu, že bude odhalena jeho zrada pozemského království. Za tu zradu Zoisit pohrdal sám sebou. Teď se mu vrátily vzpomínky na závěr vyšetřování. Cítil jak se mu vytrácí krev z obličeje, jak si uvědomoval, co se vlastně odehrálo. Země byla ve válce. Vojevůdce královny Beryl byl nemilosrdný a dobře informovaný. Najít zrádce bylo životní nutností. Rituální vraždy po paláci, neustálé zprávy o útocích nepřátelských vojsk a princ, který byl myšlenkami na měsíci. To vše se proplétalo ve zběsilém tempu.
Princ. Kunzit jeho poslušnost princi podpořil pečlivou výchovou. Vychoval z něj oddaného vazala. Hrdého a čestného, ale poslušného. Zabolela ho myšlenka, že ho Kunzit pravděpodobně tak vychoval, jen aby snáze provedl svůj plán s Beryl.

Nefrit po Jadeitově smrti převzal jeho práci vyšetřovatele. Zoisit tenkrát věděl, jak je tím Nefrit zhnusen. Ale co znamenaly nálady věčně opilého hvězdáře.
Zoisit měl Nefritovi pomáhat, na doporučení lorda Kunzita. Žák potřeboval nabrat zkušenosti. Vyšetřování šlo pomalu, neměli čeho se chytit a Nefrit navíc měl ve zvyku zavírat se do své věže a odmítat okolní svět. Někdy to byly hodiny, jindy nevylezl celé dny. Zoisit pak ve zbylém čase dával dohromady nitky vedoucí ke zrádci. Často se radil se svým učitelem, Kunzitem. Pousmál se nad svou bláhovostí, svěřoval se tomu, koho měl vypátrat a nechával si od něj radit. Vrchol manipulace.
Nad radostným dvorem prince Endymiona se začaly stahovat mraky. Část magické rady byla ve válce. Mágové bojovali proti nepřátelskému vojsku. Zbytek rady byl rozhádán. Mágové se navzájem obviňovali z užívání temné magie. Kunzit byl v této situaci pro Zoisita nedocenitelným rádcem, pomáhal mu orientovat se ve složité situaci, samozřejmě orientovat se pro Kunzita vhodným směrem. Byl také jediným u koho si Zoisit mohl vylít stesk za Jadeitem.
Kunzit byl předseda magické rady, jeho volání po jednotě bylo hodně slyšet, ale mělo pramálo účinku. Kunzit byl národní hrdina, mág, který zničil Meminisseho, temného mága, který se úplatky dostal až k předsednictví rady, kde se tichými vraždami a podezřelými nehodami udržel několik let. O Kunzitovi se zpívaly hrdinské písně, nikdo o něm nepochyboval. Avšak v nastalé situaci ani jeho hlas nebyl dostatečně silný.

Jsi pořád stejný, jenom chlast z tebe teď páchne méně. Ano, zabil jsi ho. Vyšetřování ukázalo, že on je ten zrádce, kterého jsme hledali. Zabil Jadeita. Protože jsi byl tak neschopný břídil a nedokázal jsi pořádně věštit, jsme teď tam kde jsme. Jsi neuvěřitelně naivní, vázně si myslíš, že pro královnu Metalii by byl problém nás oživit?

Zoisit věděl o čem mluví, pouze popisoval to, o čem byl celou dobu přesvědčen, že spáchal.

Kdy ti konečně dojde, že smrt Jadeita, poprava Kunzita i má smrt, všechno to byl Kunzitův plán, kdo kterého jsme nalezli?

Chvěly se mu ruce a tak zaryl prsty do látky kalhot. Obrazy se mu v hlavě skládaly v jeho předešlý život.

Ty bys ovšem měl vědět nejlépe, co se stalo. Zůstal jsi z nás poslední. Tvá neschopnost nás nechala zdechnout všechny. Slyšíš správně, Nefrite. Všechny!

Musel jsi zemřít jinak bys tady nebyl. Já jsem také zemřel. velmi živě si to pamatuji.

Začínal ztrácet sebeovládání, poslední větu na Nefrita přímo vyštěkl. Slova mu slzami hořkla v ústech.

Pěkně se mi princ oplatil za mé služby, jen co je pravda. Dali mi velmi důkladnou lekci z věrnosti. Oba dva, Kunzite-sama i princ. Ale ten bělovlasý bastard mě nenechal ani po smrti na pokoji. Připravil mi peklo a nutno říci, že ty ses na něm podílel Nefrite. Udělal si ze mě hračku do postele a pro tebe výhodný terč posměchu, na kterém sis tak často zvyšoval své sebevědomí. A málem bych zapomněl na příležitostný boxovací pytel pro vás oba.

Pomalu v něm zrálo rozhodnutí, které by ho ještě před několika minutami ani nenapadlo. Nenáviděl Kunzita za jeho zradu. Týral ho celou tu dobu a několik posledních dní to nemohlo smazat. Navíc bylo více způsobů jak zrušit kletbu. Jedním byla smrt sesilatele. Teď byla situace jiná, stála za ním armáda, kterou Zoisit dokázal použít.

Dotáhnu do konce to, co se nám nepovedlo, Nefrite. Budu se zničením jeho těla důkladnější než minule. Metalia není probuzena, Beryl sama nás oživit nedokáže. Lepší příležitost se těžko naskytne.

Prudce vstal, příliš zbrkle na své rány, ale ve vzteku je ani pořádně necítil.

*Thursday, June 26, 2003@02:36 a.m.*

Zastřihnutý brk klouzal po pergamenu a Jadeit se snažil celou svou bytostí soustředit do každodenní rutiny svých povinností. Nešlo mu to, zažil prudký nápor na své nejniternější já a před tím se nedalo skrýt. Vzpomínky ho dusily a vháněly mu do očí slzy. Netrvalo dlouho a škrábavý zvuk psaní ustal a místo něj se ozvaly hlasité vzlyky. Slzy kanuly na drobné písmo a rozpíjely inkoust. Pláč byl jeho způsob jak se vyrovnat se světem kolem sebe. Modré oči byly zarudlé a jeho tvář pokrývaly mokré stružky. Rvalo ho to na kusy, když teď věděl pravdu o svém životě. Byl jen loutkou v něčí hře, pokaždé měl možnost se vyrvat z drátků a něco dokázat na co by mohl být hrdý. To jak zemřel, mu patřilo, pomyslel si s bolestí v srdci. Neuchránil prince Endymiona před zradou, dokáže lépe sloužit své královně? Taková otázka mu přinášela hotová muka. Jeho zármutek byl tak hluboký a jeho prožívání tak soustředěné, že nepostřehl tiché zaklepaní na dveře.

Sekretář byl zvyklý na podivné nálady svého nadřízeného. Pláč ani šílený smích linoucí se z kanceláře lorda Jadeita patřily ke králi iluzí, byl naučený neptat se na důvod těchto zvláštních nálad. Černovlasý štíhlý mladík ve stejnokroji Jadeitových jednotek dobře věděl, jaké vlastnosti musí mít, aby se jeho život neukrátil v nějaké ošklivé a smrtící iluzi. Spolehlivý, mlčenlivý a výkonný téměř jako jeho lordstvo. Jeho předchůdce to zjevně nepochopil a byl použit co by odstrašující přiklad pro svého nástupce.

Jadeit dal telepatický pokyn k činnosti a on mu nesl první hlášení. Nedbal proto zvuků zoufalého pláče a vešel s hlášeními dovnitř. Položil je před zhrouceného Jadeita a tiše zakašlal, trvalo nekonečné vteřiny, než si ho všimnul a roztřeseně vzal desky. Pláč náhle utichl a po chvilce se ozval Jadeitův hlas.

Stopy Kunzitovy krve a tkání v komnatách královny. Youmí služebná vypověděla, že její veličenstvo málem umlátilo lorda Kunzita k smrti před tím než se objevila ta podivná magická vlna. Nyní se oba nacházejí v královské lázni odstíněné všem zvědavým uším. Zdá se, že násilí povzbudilo jisté touhy…

Sekretář uhnul pohledem, jeho jedna povinnost zahrnovala i postel, pokud jeho pán měl náladu. Některé libůstky zahrnovaly i jistou dávku surovosti. Pan Jadeit nikdy o něčem takovém nemluvil bez uzardění, ale uměl beze slov naznačit co chtěl a byl moc vzteklý pokud to nedostal. Hysterické záchvaty byly na denním pořádku jen pro jednoho muže, kterého jeho pán zoufale miloval. Neudivovalo ho, že dvorní hvězdopravce pil, otáčel se za každou sukní a mlátil Jadeita s chutí a fortelem. Jedině tak se dal řešit vztah s iluzionistou a úplně se z něj nezbláznit. Jistě on jako sekretář měl povinnost zbožňovat svého pána, také tak činil, ale nebyl slepý k tomu, že lord Jadeit domácí násilí občas vyhledává přímo s živočišnou náruživostí.

Nezbude nic jiného než čekat na nové zprávy. Zpříjemním si to návštěvou archivu, až se trochu uklidním.

Kývnutím byl sekretář propuštěn a Jadeit se teleportoval do labyrintu chodeb archivu.

*Tuesday, June 24, 2003@07:26 p.m.*

Ústa se mu stáhla to znechucené grimasy, když si sedal vedle své královny. Smála se věci, která přinese mnoho problémů jemu i jí. Ostatní po něm půjdou a v Negaverzi možná opět po dlouhé době vypukne občanská válka se všemi důsledky.

Má paní, potřebovala jste mé staré já, tak moc, že jste nedbala mých varování a vyvolala ho z nevědomí?

Jeho otázka šlehla vzduchem jako bič. Věděl co je zač a byl si téměř jistý, že to ví i jeho nynější vládkyně.

*Tuesday, June 24, 2003@11:01 a.m.*

Zoisitova slova byla ostrá a zoufalá. Jak mohl dopustit, co? Všechno. Nefrite byl dvorní hvězdopravce, jak za Endymiona, tak nyní v Negaverzi. Měl předvídat budoucí události, katastrofy a zabraňovat jim. Varovat. A přece, zklamal. Když sem přišel měl v mysli jen své podezření a nyní téměř jistotu, že zabil Kunzita. Musel zjistit proč. Ale Zoiho slova byla jako úder do rány na kterou se mu na okamžik podařilo zapomenout. Neměl nic čím by se mohl ospravedlnit, žádnou výmluvu, holá pravda mu zírala nepokrytě do tváře a on něměl kam se před tím pohledem schovat. Před Zoisitovým zoufalým pohledem. Jak tam tak seděl ztělesňoval soudce, který právě vynesl obvinění a za okamžik vynese i rozsudek. Nepatrně před tím pohledem ustoupil a sklonil hlavu.

Já nevím.

Zašeptal a měl dojem, že mu hrdlo svírá drtivá síla, jakoby se to, co před chvílí prožil obrátilo a nyní to byl on komu se nedostávalo vzduchu.

Já nevím! Neviděl jsem to. Já nic neviděl!

Klesl na kolena a rukama si zakryl oči. Mohl zachránit Jadeita. A mohl změnit Kunzitův osud. Ale on to neviděl. Schopnost která ho definovala, na kterou se spoléhali vládcové a na kterou se mohl i on vždy spolehnout, schopnost kterou měl co si jen dokázal vzpomenout, ta schopnost ho zradila. Bez ní nebyl nic. Nejhorší bylo, že sotva zavřel oči, začala se mu před nimi odehrávat scéna, která ho sem přivedla. Kunzitova hlava kutálející se po podlaze. Ale jak to mohl Zoimu říci? Vzhlédl a spatřil v jeho očích obvinění, jak mu mohl říci, že se bojí, že je vrahem jeho milence? Ačkoli absurdita celé situace ho nutila ke smíchu, vždyť si pamatoval jak Jadeite zemřel, nyní o tom neměl žádné pochybnosti. A pamatoval si že zabil Kunzita. Ale oba byli živí a zdraví. Nedávalo to smysl.
Pokusil se promluvit, ale z úst mu nevyšel ani hláskek. Zkusil to znovu, tentokrát uz ho hlas poslechl.

Zoisite, kolik si toho pamatujes z naší minulosti? Pamatuješ si...

Sklopil zrak, nedokázal se mu dívat do očí.

Že by Kunzite zemřel? Nebo Jadeite? Na něco jsem si vzpomněl a Jadeite mi pomohl si vzpomenout na víc.

V hlase mu kromě viny zazníval i těžko potlačovaný vztek a nekonečný smutek.

Jedno z toho bylo i to, že zemřel. Když jsme byli ve službách prince Endymiona. Ale nyní žije. Jak je to možné? A, když Jadeite zemřel, znamená to, že ten kdo je teď u mě není Jadeite? A proč bych zabíjel Kunzita?

Jeho myšlenky se točily v kruhu a vedla z něj jen jedna cesta.

Víš něco o Kunzitově smrti?
Víš proč jsem ho zabil?

*Sunday, June 22, 2003@11:16 p.m.*

Byl jejím služebníkem, protože to chtěl. Jeho věrnost bylo něco, na co se mohla po spolehnout téměř s jistotou před jeho probuzením. Královna zamyšleně hleděla na Kunzita vznášejícího se ve vodě. Jeho schopnosti neovlivňovalo už nic. Měla ho, nebe lépe řečeno Metalie jí umožnila ho mít. Vzduch se kolem ní pročistil, když změnil svou auru. Volněji se jí dýchalo. Ona byla kdysi dvorní dámou s laskavým srdcem a nesmělým chováním. Nešťastná láska jí vehnala do náruče Metalie. Stala se z ní bytost tolik podobná Kunzitovi. Nenávist se stala tím co jí nutilo žít. Touha po pozemském princi v ní temně doutnala a ukula kolem jejího srdce železný krunýř.

Vyhovuje.

Vyštěkla a pleskla dlaní do vody nad Kunzitovým obličejem.

Tvá přeměna vyvolala magickou vlnu, která se prohnala všemi kouty mého království. Teď ví i ta nejbídnější youma, že se ti vrátila tvá bývalá moc. Tvůj návrat zasáhl tvrdě i ostatní mé generály. Vzpomněli si, kdo je zradil a byl příčinou jejich smrti. Půjdou po tobě a budou se chtít pomstít.

Poslední věta měla tečku ve zlém Berylině smíchu. Ten jí tryskal z hrdla a odrážel se od stěn místnosti.

*Sunday, June 15, 2003@11:22 a.m.*

Tiše zaklel nad královnínou narážkou na jeho problematické období. Jeho tělo umřelo, duše zůstala a zbýval jen rozklad. Magiíí se udržoval, ale stálo ho to mnoho sil, ke konci se neobtěžoval v soukromí udržovat vnější zdání. Jeho soukromé komnaty prosicovala vůně silného kadidla, které s velkou úspěšností přebíjelo mrtvolný puch. Cítil to kolem sebe a tak své pokoje uzavřel předevšemi. Zoisita, obyvajícího malý pokojíček s výhledem na zahradu, přesunul do místností patřících nebožtíku Jadeitovi. Byly to prázdné prostory, když jejich majitel byl mrtvý. Pamatoval si jak moc se smál nad zjištěním, že se Jadeitovo tělo přesunulo do hvězdářské věže.Nepochyboval o tom,že Nefrite s ním dělal po smrti totéž co za života.Hvězdář měl velmi divné záliby v jeho vztahu k Jadeitovi. To bylo jediné rozptýlení v mizerii v jaké se nacházel. Musel zabíjet stále častěji, potřeboval čerstvou krev a maso pro udržení integrity svého těla. Existovalo řešení v podobě sesbírání částí jeho starého těla. To by se lépe udržovalo. Bohužel pro něj bylo roysekáno na několik kusů a zazděno do palacových zdí. Pouze jeho ruce byly vystaveny v královském muzeu. Trpěl, když se na ně musel dívat přes tlusté sklo. Viděl jak se k němu natahují, zeschlé prsty rozechvívala zbytková magie, chtěly se k němu vrátit. Toužil po nich čím dál víc, stalo se to jeho sžíravou noční můrou. Jedné noci je ukradnul. Provedl to tak, aby to vypadalo jako obyčejné loupež.Ztráta mnoha ceností, měl spolehlivě zakrýt odcizení mumifikovaných končetin. Ještě té noci si uťal svým bumerangem ruce a ty které mu kdysi patřily, samy přiskočily na rány a spojily se s kostmi, šlachami, masem, cévy a nervy se jeko malí červi vlnily do té doby dokud se nespojily. Něklik dnů musel dbát na to,aby měl pečlivě vycpané rukávy a rukavičky. Bylo třeba počkat než se tělo upraví do vhodného tvaru. Zdálo se, že všechno proběhne bez problémů, ale pak kolem začal nepříjemně čenichat Jadeit. Jeho buldočí odhodlanost najít temný magický artefakt, který mohl v nepovolaných rukou nadělat mnoho zla. Jednou na poradě přednesl podezření o tom, že pravým cílem nebyly staré šperky,ale pár rukou nekromanta. Mluvil přesvědčivě a svou řeč podložil mnoha důkazy o rejdech neznámého vyznavače temné magie. Kunzite se ten den rozhodl, že ho zabije a ze měsíc to udělal opravdu nehezky. Jednu vlastnost měl Kunzite dobře vyvinutou, byl mstivý a ve svých pomstách velmi krutý.

Královna vklouzla do vody a on jí zhodnotil pohledem nezastřeným jeho a její magii. Nevypadala špatně a ty praktické rohy, za které se dala držet při souloži, měly jistou pikantnost. Rychle se zbavil nánosu krve a špíny a zvednul kolem sebe magické štíty. Dříve než si to uvědomil, jim dal stejnou podobu, jakou měl za prince Endymiona. Pokrčil rameny a nechal to být. Vklouznul ke královně do vody. Bylo toho hodně co probírat.

Je má paní spokojená s úpravami?

Zeptal se a ponořil se pod hladinu. Jeho tělo se vznášelo jen pár coulů od hladiny. Vlasy se kolem něj rozprostřely jeho bílá záře. Uvolněný obličej a v něm dvě ledově modré oči, které v sobě měly tolik života, jako oči utopence. Čekal, až ho královna osloví.Nebylo na něm,aby promluvil.

*Sunday, June 15, 2003@10:10 a.m.*

Klečel na podlaze a prováděl jednoduchá mentální cvičení. Z dlouhodobého hlediska to byla nejlepší obrana proti jeho záchvatům, když zklamala, byly zde jeho lektvary. Ty mu pomohly vždy, i když v dávkách, které by kohokoli jineho, včetně ostatních temných generálů, asi zabily. Pousmál se nad svými prvnímy pokusy. Magické lektvary, léky, jedy, Kunzite-sama mu zajistil ty nejlepší učitele, ale ani to nezabránilo občasnému výbuchu v jeho laboratoři a ožehlým vlasům. Znovu ukázníl své zatoulané myšlenky a vrátil se ke cvičení. Najednou se mu za zavřenými víčky začala odehrávat neznámá scéna. Místo znal, ale situaci a pocity s ní svázané si nedokázal vybavit.

Byl neklidný už několik dní, nemohl se zbavit poctu, že mu něco chybí. Ten pocit ho nenechal klidně spát, ale hnal ho z místa na místo. Po nocích procházel spícím palácem, pozoroval výměny nočních stráží a ranní probouzení služebnictva, dokud nebyl tak unavený, že už spánku neunikl. Nedokázal se soustředit na lekce lorda Kunzita, které ho vždy předtím zajímaly. Pokaždé, když pomyslel na Jadeita cítil po těle nepříjemné mrazení. Stýskalo se mu a posledních několik dní se cítil stále více nesvůj.

Pozoroval jezdce, jak vjíždějí na nádvoří. Nefrit se vracel, byl bledý a očima stále těkal k balíku zabaleném v plátně přehozeném přes dalšího koně. Chtělo se mu vykřiknout, že to není pravda, že to, co jasne cítí z Nefritovy mysli je lež, že to na tom koni není mrtvý Jadeit. Rozběhl se k družině.

Prudce se probral z meditace a zíral na Nefrita, který stál přímo před ním. Byl pocuchaný, v okrčeném županu, který se ani neotěžoval pečlivěji uvázat. Zoisitovi v hlavě mu vyvstalo jediné:

Jak jsi to mohl dopustit? Jsi hvězdář, vidíš budoucnost.

*Saturday, June 14, 2003@11:24 p.m.*

Nemilosrdné ruce drtily jeho krk pevným stiskem. Zoufale se snažil nadechnout, věděl že je to marné. Jeho prsty se zkřivily a zaťaly se do pokrývek. Nefritova tvář se mu rozplynula mezi černými koly. Najednou se mohl nadechnout. Udělal to s namáhavým zvukem a pak opět a opět. Bolelo ho to,ale touha po vzduchu to překonala. Věděl, že na krku bude mít otisky Nefových prstů. Bylo mu jedno co se kolem něj děje. Chtěl dýchat, chtěl žít, jedno jak třeba i bídně, ale žít se svým hvězdářem.

Magická vlna ho zasáhla naplno. Zanechal v něm zcela zřetelný pocit hrůzy, který nahradil všechno co cítil. Posadil se a viděl jen Nefritův teleport. Najednou nevěděl co má dělat. Byl vyděšený a hlava se mu točila slabostí. Chtěl utéct a někde se před vším schovat. Ignorovat svět kolem sebe a úplně se mu uzavřít do svých iluzí.Bylo to lákavé a na dosah. On věděl, že tomu pokušení nepodlehne, protože tato cesta je zbabělá a nízká. Utíkat před problémy místo toho postavit se jím. Měl v sobě sílu přečkat minulá příkoří, dokáže přežít i ty budoucí. Rozhlédl se kolem sebe. Nikdo ložnici neuklidil hodně dlouho. Nepořádek ho znervózňoval a tak počkal až se trochu vzpamatuje, než se teleportoval do své pracovny. Tam se cítil mnohem lépe, než v Nefritově kouzelném nepořádku. Jeho hvězdář se příliš nezatěžoval takovými podružnostmi, vždy měl něco důležitějšího na práci, záležitosti takového typu zařizoval Jadeit. Ten teď na sobě zhmotnil oblečení. Nažehlená uniforma se mu zdála vhodná, protože ať se stalo cokoliv, stále tu byly jeho povinnosti, které nesměl zanedbávat. Usednul za svůj psací stůl pečlivě vyrovnaným dokumentům, ale než se pustil do jejich pročítání. Teleportoval ze skrýše svůj deník. Začal do něj rychle zapisovat události dne. Vedl si své deníky v každé éře, také je pečlivě ukrýval. Jedině jeho smrt mohla umožnit jejich objevení. Nefrit se přečetl to co nebylo pro něj a tak se po tolika letech musí Jadeit vypořádat s následky. Udělá to starým osvědčeným způsobem.

…dál se zmítá Negaverze bojem čtyřech tennou o moc. Jak Ti to mám, můj Nefrite, říci? Každá chvíle je krátká a já nemám víc. Já nemám víc než tebe…

Dopsal zápis a odložil psací náčiní. Neměl co by dodal. Najednou ho napadlo, že Nef měl ve svých vlasech zelený proužek. Okolnosti mu nedovolily zeptat se kde k němu přišel. Zoisitova čertovina, pomyslel si. Každému z nich byla přisouzena barva ve které se držely skoro všechny věci. Kunzite-sama měl blankytnou modř, Nefy žluť, on rudou a Zoisit zelenou. Další věc kterou bude musit vyřešit, byl původ té podivné magické vlny. Telepatický pokyn a začalo se slídit.

*Wednesday, May 28, 2003@02:26 p.m.*

Stěny které věznily jeho vzpomínky najednou padly a on si vybavil všechno co před ním Jadeite skryl. Nejvíc ho bolela jedna vzpomínka, tehdy měl syna, krásného pětiletého kloučka. Ji potkal náhodou a okamžitě se zamiloval. Byla to chudá šlechtična a měla malinké panství kdesi daleko. Jeho dvoření odmítala, byla rozkošná, křehká tím nevinným způsobem, ale velmi hrdá. Jednoho dne zmizela ode dvora na své panství a zdálo se že už ji nikdy neuvidí. Ale stále mu nešla z hlavy, zjistil kde má domov a rozjel se za ní. Uvítalo ho malé venkovské hospodářství a ona v obyčejných šatech. Smála se, že potřebuje muže, který bude zde s ní pracovat a ne floutka, který nikdy na pořádnou práci ani nesáhl. Aby jí dokázal že se mýlí, shodil ze sebe krajky a začal dřít. Zpočátku byl strašně nešikovný a mnohdy už toho chtěl nechat. Ale podíval se na ni a viděl jak se směje. Nesmála se jemu, smála se s ním. Zůstal tam tak několik týdnů než ho konečne pustila do svého lože. Byla úžasná, on byl zamilovaný. Za chvíli mělo svítat když se rozhodl a ukázal jí hvězdy. Ne ty co pomalu mizely z oblohy, ale jeho hvězdy, jak je viděl on. Do té doby je ukázal jen Jadeitovi. Začala se ho trochu bát, jako každý kdo se magií nezabýval nebo nežil přímo u dvora o magii nic nevěděla, měla z ní jen hrůzu. Nakonec ji přesvědčil že se není čeho obávat, pak mu ale řekla že se musí vrátit ke dvoru, ke svým povinnostem, k princi. Měla pravdu. Když usnula potichu se oblékl a odjel. Často jí psal a posílal peníze. Nikdy mu neodpověděla, peníze chodily zpět, ale dopisy si nechávala. Za několik let se dozvěděl část pravdy o Jadeitovi. A zároveň i to kam mizí jeho staré lásky. Nemeškal ani okamžik a rozjel se za ní. Po několika dnech šílené jízdy dorazil k jejímu domu, byla hluboká noc když zabušil na dveře. Služka ho chtěla vyhnat, asi vypadal jako pobuda, ale když stále tvrdil že musí mluvit s paní domu nakonec ji zavolala. Ona ho poznala a pustila dovnitř. Chovala se k nemu zvláštně, nenechala ho ani vymluvit. Umlčela ho a posadila do jídelny. Přinesla mu víno, posadila se proti němu a teprve pak mu dovolila říct proč přijel. Snažil se jí vysvětlit že je v nebezpečí, ale ona jen seděla a pozorovala ho. Ani nevěděl zda ho poslouchá, vypadala jako by něco zvažovala. Nakonec ho přerušila a zavedla do malého pokoje vedle své ložnice. Ukázala mu na posteli spící dítě.

Tvůj syn

bylo jediné co pronesla. Díval se střídavě na ni a na dítě v posteli. Jeho syn? Nikdy syna neměl, nevěděl jak má reagovat. Vydal se pomalu do setmělého pokojíku a poklekl vedle dítěte. Chlapeček klidně oddychoval. Pohladil ho po vlasech, stejně plavých jako měla jeho matka. Neměl slova. Když pak odešli a zavřela dveře políbila ho a za chvíli už shodili šaty a skončili v posteli. Ráno k nim hošík přicapkal a když mu jeho matka oználila kdo je, chvíli ho zkoumavě pozoroval a pak ho objal. Nefrite v ten okamži poržíval největší štěstí ve svém životě. Nikdy mu nebylo jasné jak moc touží po rodině dokud ji neměl. Řekl jí, že musí okamžiteě spolu odjet, že její život je ohrožen, i život malého, ale nechtěla ani slyšet. Že neopustí svůj domov, jediné co na světě mají. Nepomohlo žádné naléhání. Nakonec mu nezbylo než tam s ní zůstat. Doufal ze se mýlil a Jadeite nikdy nepřijede. Ale už další den večer uslyšel na cestě dusot kopyt. Vyšel před dům kde si zrovna hrál jeho syn a zavolal na ženu ať ho vezme dovnitř. Přijížděl Jadeite s malou jednotkou. Ve tváři měl výraz kata, ten u něj Nefrite nikdy neviděl. Postavil se mu do cesty s mečem v ruce. Jed zastavil a seskočil, nařídil vojákům ať se do toho nepletou a tasil vlastní meč. Střetli se a Nef měl od začátku navrch. Hodlal Jadeita zranit a zahnat, kdyby to bylo nutné i zabít. Jed však použil magii. Do čestného boje ji Nefrite nezahrnoval, nebyl na to připravený a nápor ho oslabil. Pak už s ním měl Jadeite lehkou práci. Zranil ho, vlastně spíš rozsekal. Nef mohl jen bezmocně přihlížet jak si jedovi vojáci užívají s jeho milou, jak její panství zachvacují plameny a jak jadeite jadeite podřízl chlapce jako ovci. Jeho tělo pak nechal pověsit spolu s tělem jeho matky, stejně jako každého na panství. Pak se nad Nefritem sklonil se slovy

Nikdo mi tě nevezme

a pak už si Nefrite nic nepamatoval. Teď když Jadeitova kouzla ztratila moc si uvědomil, že mu musel vymazat vzpomínky. Jako tolikrát.

Nefrite si jen nezřetelně všimnul jadeitových rukou, avšak slova k němu pronikla.

Zabij mě, zabij mě, zabij mě...

Znělo to jako to vroucí modlitba rezonující v obrovském chrámu. Pustil Jadeita, odtáhl se a rozhlížel kde je. Chvíli mu trvalo než si uvědomil, že tohle je Negaverze. Za sebou slyšel Jeda lapajícího po dechu. Zůstal k němu otočený zády, neměl co říct.

Najednou se Negaverzí prohnala ohromná magická vlna. Nesla s sebou něco starého a znamého, otevřený hrob. Nefovi trvalo jen okamžik než si vybavil odkud ten pocit zná. Už to bylo příliš dlouho co tohle ucítil poprvé. Tehdy doufal že naposledy. Připomnělo mu to že chtěl mluvit se Zoisitem. Ohledně Kunzitovy smrti. Zapátral svou myslí po ostatních generálech. Jadeite teď nebyl nejdůležitější. S ním to bude muset vyřešit později. Kunzite byl teď s královnou a jestli bylo Nefritovo tušení správné tak se s ním právě něco nedobrého stalo. Ale byl u královny a tam se Nef neodvážil. Zbýval Zoisite. Našel ho v doju, hodil na sebe župan a teleprotoval se za ním.

*Saturday, May 24, 2003@10:40 p.m.*

Stál před ní, vypadal pořád stejně, ale něco se v jeho auře změnilo. Byla temnější a sálal z ní podivný chlad. Napadlo jí jen jedno přirovnání, jako z otevřeného hrobu. Otřásla se hnusem, když se jí do očí zabodl jeho pohled. Zvládnout zkroceného Kunzita bylo mistrovské umění, nebylo jí jasné, jak zvládne probuzeného Kunzita. Musela mu připomenout něco, co ho udrží v poslušnosti. Když ne ona, tak Metalia-sama ho odkáže do patřičných mezí.

Několik tisíc let, můj čaroději. Tenkrát to byla tuším doba plná rozkladu. To snad je už minulost, že?

Kývla na něj, ať jí následuje. Těšilo jí, jak zareagoval na její narážku. Prošli dlouhou chodbou do královské lázně. Youmí služebná jí, na její pokyn, začala svlékat. Vklouzla do bazénku plného teplé vody a dívala se na Kunzita.

Dříve než vlezeš ke mně, tak se zbav té zelené břečky co máš na sobě a udělej svou magickou auru pro své okolí snesitelnější. To co z tebe vyvěrá by donutilo zvracet i otrlé.

Bavilo ji pozorovat jak se svléká a smývá ze sebe svou krev. Přece jenom Kunzite byl nádherný muž.

*Saturday, May 24, 2003@11:39 a.m.*

Byl jen hromada hadrů, masa a roztříštěných kostí ležící na podlaze. Vracelo se jeho pravé já. Vychutnával si ten okamžik zoufalého zmatku a tápaní ve tmě, pak to přišlo. Zdálo se mu, že podlaha pod ním zmizela a on se propadal do temné propasti. Kolem něj burácel vítr a míhaly se obrazy z jeho života, nebo spíše životů, poznával události a ty se mu vracely zpět. Viděl svůj rodný hrad, své sestry, svého otce jak se baví s podivným mužem v kápi,viděl měšec zlatých a pak peklo které mu vybělilo vlasy. Jeden z jeho patronů ho z rozmaru začal učit drobným kouzlům. Viděl tu noc, kdy jeho život opět dostal smysl mezi magickými knihami. Hledání a nové schopnosti změnily nádherné tělo na nevzhlednou zrůdu. Viděl svou věž kde se zavřel před světem. Vycházel ven jen zabíjet pro své pokusy s mrtvými. Jedna chyba a tlupa vesničanů vedena čarodějkou z sídelního města udělal přítrž jeho řádění. Zabili jsme nekromanta, říkali, když naráželi jeho hlavu na kůl. Tělo rozsekali a dali ho do pytlů. Ta žena ho odvezla s sebou. Dlouhé dva roky zírala jeho lebka na zarůstající lesní cestu, než se jeden vidlák rozhodlo blýsknou svou odvahou před svými sousedy. Měl donést lebku zlého čaroděje. Nevrátil se do své vesnice. Kunzite získal jeho tělo a hlavu s velkým potěšením narazil na stejné místo, kde byla ta jeho.Chvíli se potloukal po kraji, než načerpal dost sil a neudělal pár estetických úprav na svém těle. Vojsko ho přivítalo, netrvalo dlouho a tajemný bělovlasý muž se stal velitelem princovy osobní gardy. Začal jeho život plný intrik na královském dvoře. Elfí čaroděj, vražda jeho otce, rusovlasý žák to vše se stalo. Ten čas byl také poznamenán zoufalou snahou zamezení rozkladu. Neměl moc možností. Zabíjel a hledal své staré tělo. Skládal ho část po části, mělo mu to pomoci, kdyby to dokončil.Jeden muž si všimnul co se v paláci děje, zemřel dříve než mohl prozradit kdo je tajemný sběratel a kdo se zaprodal vládkyni temného království. Psal si však deník, kde v náznacích byla zmínka o sběrateli částí nekromantova těla, zmínka o tělech, jímž byly odebírány různé části těla. Nikde však nebylo jméno. Přece ho nakonec dostihli. Bojoval s nimi, když už vyhrával, vzdal se a nechal se stít. Neměl co ztratit, mohl jen získat. Královna a její smlouva. Negaverzský život se jen mihnul a zapadnul do tmy. Netrvalo dlouho a on se vrátil do reality. Vyškrábal se na nohy a toporně se otočil směrem ke královně. Zle se zasmál, když viděl že má připravenou hůl k úderu.

Je to už hodně dávno co jsme se viděli naposledy, královno. Nemám v úmyslu zaútočit, spíše než boj bych ocenil koupel a čisté šaty.