*Saturday, May 17, 2003@05:51 p.m.*

Nefrit tenkrát popřel jeho smrt a choval se k němu, jako kdyby žil a nikdy nezemřel. Nebyl tam nikdo, kdo by utěšil jeho žal a pomohl mu smířit se s osudem.
Jadeitův klidný úsměv zmizel, když Nefrit začal mluvit o své tajné audienci u prince. Jeho mysl začala pracovat na plné obrátky. Instinkt vycvičený jeho dlouholetou prací v tajných službách mu napověděl co se stalo, dříve než mu to Nefrit řekl. Princ Endymion udělal, něco před čím ho důsledně varoval. Svěřil jeho práci Nefritovi a tím ho vystavil smrtelnému nebezpečí, zvláště když uvážil Nefovu nezkušenost v dané oblasti. Nefrit byl voják toho nejprostšího ražení. Jeho místo bylo v čele jeho jednotky. Hrdý na svém koni ženoucí se mezi svými vojáky vstříc bitevní vřavě. Nádherný pán hvězd rozsévající smrt v řadách nepřátel. Ovšem jinak byl Nefrit nepoužitelný. Jadeit dělal všechnu administrativní práci za něj a staral se, aby měl dostatek zábavy. Tvářil se před ním jako nudný účetní a pečlivě skrýval to, čím ve skutečnosti byl. Lordem Jadeitem, jehož jméno se skloňovalo se s notnou dávkou nenávisti a strachu. Muž jehož vlastnosti byly, až příliš často srovnávány v Negaverzi s Kunzitovými. Jadeit stál jen o jedno, dobře dělat svou práci a být šťastný s Nefritem. Miloval ho víc než cokoliv jiného a dobře věděl, že jeho láska překonala jistou hranici, už se stala pro svobodomyslného hvězdáře velkou přítěží. Hodně se změnilo a Jadeit se rozhodl to ignorovat. Nepatřil k mužům, kteří plýtvají navenek svými emocemi. Všechno co cítil, svěřoval svému deníku. Strohé popisy denních události střídaly řádky plné vášně.

…Vytvořím pro sebe iluzi, ve které mě Nefrit miluje. Budu v ní jeho Jadeit, jediná láska. Budeme oba spolu moc šťastní a mě nebude děsit budoucnost ve které mě Nefrit určitě opustí. Nic nepozná můj milovaný, že jsem rozprostřel kolem něj síť mých kouzel. Moc ho miluji, zemřel bych bez něj. Vím to…

…Zabil jsem tu děvku s chutí, každou couru která pomyslí na mého Nefrita. Ten je jen můj. MŮJ!! MŮJ!! Chápu, že vyhledává ženy pro potěšení, ač tomu nerozumím a dotyk nahého ženského těla je mi veskrze odporný. Jistě potřebuje to, snesu, když se jedná jen o známost na jednu noc, či návštěvu bordelu. Zabíjím jen ty, které by mě mohly vystřídat. Jedině já jsem ten, kterého miluje, o kterého se stará a tak to bude dokonce našich životů. Neexistuje nic co by mi zabránilo dohlédnout na to, aby to tak bylo. Je mi jedno jaký zločin spáchám a kam až daleko zajdu ve své snaze upoutat Nefrita u sebe…

Popis jeho kanceláře v Jadeitovi vyvolal plno smíšených pocitů. Nefrit se dostal do míst, kde neměl co dělat. Nikdy. Byla to jen místnost, tam dělal to, co musel a dělal to dobře. Princ ho pověřil zodpovědnou prací a on nikdy nezklamal. Nepřipouštěl si, že v tom jak se vyžívá v získávaní informaci může být i něco temnějšího.

…vše podstatné bylo vyřízeno a tak jsem se mohl věnovat jedné soukromé záležitosti. Díky důvěrné informaci lorda Kunzita se mi podařilo identifikovat místo pobytu ženy se kterou měl můj nejdražší dlouhodobý poměr, jež měl za následek početí nemanželského dítěte.Dokázal je ukrýt přede mnou a tak jsem nemohl provést obvykly postup eliminace nepohodlných osob. Stačila výjezdová jednotka o počtu deseti mužů. Ženu jsem nechal pověsit a jejího syna také, ostatní svědci zlikvidováni. Její majetek zabaven pro potřeby státu, dům vypálen a Nefritovy vzpomínky na ni překryty. Zhodnotil bych tuto akci jako úspěšnou…

…Nefrit se postavil před tu ženu s mečem v ruce odhodlaný bránit ji proti všem. Chtěl mě zabít. Bojoval jsem s nim, ale věděl jsem že je lepší šermíř. Ovšem magie použitá v pravou chvíli dokáže být mocnou zbraní. Čestný boj neměl smysl, zabil by mě, jen nic za kvůli té děvce. Všechno v co jsem věřil, zmizelo. Já si uvědomil, že jsem pro něj jen něco, co zastupuje trvalý vztah s ženou a bude brzy nahrazeno…



Poslouchal ho, jak popisuje svůj údiv nad tím co našel a co se dozvěděl při prohledávání kanceláře. Byl hrdý na to co byl i když to znamenalo být neustále ve stínu a oficiálně opomíjený. Sítě lží se bortily, každým dokumentem který Nefrit přečetl a pak to přišlo. Objevil jeho deník a tím i skutečného Jadeita. Zatrpklého muže se spackaným životem, který se skrýval za přetvářkou cudnosti a maskou nudného účetního. Zoufalé milujícího a toužícího jen po jednom muži. Nefrit byl centrum života krále iluzí. Sžírající žárlivost smíšená se strachem plnila kolonku jmény žen, které zabil.

Nefrit ho začal škrtit. Jadeit vytřeštil oči, ale neudělal nic na svou obranu. Jeho ruce pohladily Nefritovu tvář a z jeho úst se ozvalo sýpavé.

Miluji tě Nefrite…vše je v pořádku…zabij mě…Nefri..

*Friday, May 9, 2003@06:46 p.m.*

Její veličenstvo se povýšeně podívalo na muže klečícího před jejím trůnem. Kunzite-sama se měl brzy stát tím čím býval. Měl se vrátit někdo, jehož osobnost pomáhala jemu samému pohřbít nánosem falešných vzpomínek a úpravou osobnosti. Lord Kunzite chtěl za svou zradu se zbavit několika problému. Ochotně souhlasila. Ten muž jí děsil, tím čím byl. Nenáviděl všechno a všechny, podle toho jak připravoval svou úpravu, jí došlo, že do té nenávisti zahrnul i svou osobu. Promyšleně plánoval řezničinu na své osobnosti, upravoval detaily a ladil případnou možnost opětovného probouzení zasunutých vzpomínek. Připravil si falešné stopy a děsivé noční můry. Bavilo ho to, jak jí řekl dříve než proces na něm začal. Varoval jí také, že návrat do původního stavu může být pro okolí velmi nebezpečný. Doporučil jí i postup, jak to má udělat.
Prohlížela si ho pečlivě, snažila se zapamatovat výraz jeho tváře. Vstala ze svého trůnu a vzala svou hůl, pomalu k němu došla a špičkou mu nadzvedla obličej. Zvedl k ní oči bez výrazu. Mrtvé oči takové znala, začalo to už bez ní. Metalia-sama měla pravdu bylo třeba zasáhnout. Rozpřáhla se a její pohyb byl vláčný, pak hůl rozťala vzduch a dopadla na Kunzitovo koleno. Ozvalo se ošklivé křupnutí a její tennou se zhroutil na zem. Čekala na to a nechala svou hůl dopadnout na druhou nohu, pak v rychlém sledu udeřila na Kunzitovy dlaně a udělala z nich krvavou kaši stejnou jako z kolen. Hlavice hole se leskla zelenou krví, zbývalo ještě něco. Jeden švih odhmoždil část Kunzitova obličeje. Útok přišel rychle a nečekaně, neměl čas na obranu. Musela spěchat, Kunzite se začal regenerovat.Šáhla do změti bílých vlasů a omotala si je kolem ruky.
Královna k sobě natočila zmasakrovanou tvář a dotýkala se úlomků kostí čnících z tmavězelené hmoty svalů. Vzduch se naplnil magií, ale jeho původce byl ukrytý v hloubi negaverzských jeskyní.

Vrať se zpátky v čase čaroději! Vrať se tam, kde to všechno začalo! Vrať se, protože naše dohoda je neudržitelná! Vrať se! Protrhni síť kouzel kterou jsi kolem sebe utkal s pomocí démonické královny jež nám vládne. Chci starého Kunzita, muže který mě vyvedl z paláce. Neunikneš před tím, čím jsi, čaroději z věže ukryté v močále. Vrať se!

Kunzitovo tělo se začalo škubat. Pustila jeho vlasy a podstoupila. Vracel se někdo, koho již nikdy nechtěla potkat. Podařilo se mu dostat na úzkou hranici mezi životem a smrtí. Moc kterou vládnul mu dala nové tělo, ale jeho hamižnost a touha po dalších schopnostech ničila. Věděl to a přesto četl ve starých kodexech z lidské kůže. Šeptal tajemná zaklínadla přivádějící mrtvé zpět. Otevíral brány minulosti a pátral v nich po tom, co ho zajímalo. Objevoval stále něco co rozšiřovalo jeho vědomosti. Pak to přišlo jeho tělo se začalo měnit.Dokázal ho udržovat navenek, ale uvnitř postupně umíralo a rozkládalo se. Tělo o které by se nemusel starat, byla jeho druhá podmínka. Tu se jedinou se rozhodla dodržet. Byla příliš zaujatá svými vzpomínkami, že si neuvědomovala, jak rychle se v tomto těle Kunzite regeneruje. Dal přednost jen tomu, co mu umožnilo rychlý útok. Jen na poslední chvíli se jí podařilo srazit ho na zem holí. Vystříkla krev. Kunzite se vracel zpět do svého starého já. Oči které na ní zíraly byly plné ledové nenávisti. Vnímala jeho vztek, ale zároveň cítila, že je zmatený a hledá vysvětlení.

Kunzite, Negaverze nepotřebuje muže jakým jsi býval., než jsi zaklel svou mysl do falešných vzpomínek a přeludů minulosti, kterou jsi nikdy neměl. Splnila jsem všechny tvé podmínky, dala jsem ti nové tělo, které snese tvé schopnosti, aniž bys musel vraždit a vyspravovat ho z těl svých obětí. Moc královny Metalie ti umožnila si vytvořit minulost a vzpomínky po jakých jsi toužil. Skoro...

Vzpomínky.Chtěl být čestným mužem. Mít rodinu která ho milovala. Matku a otce kteří ho s láskou vychovávali. Kariéru bez poskvrny a lásku na kterou by mohl vzpomínat. Žádnou zálibu v mužích, ochrana před chlapcem, do kterého se vášnivě zamiloval. Chtěl ho chránit před tím co byl, ale zároveň vymyslel něco, co ho mělo zlomit. Použil to co, k němu on cítil a přenesl na něj vinu zrady. Ovšem Metalia-sama nebyla ten, kdo by musel dodržovat smlouvy. Tak jak si přála druhá strana.

Kunzite, začal jsi si vzpomínat. Metalia-sama mi rozkázala zasáhnout a já to udělala. Smiř se s tím.

*Thursday, May 1, 2003@03:43 p.m.*

Cítil jak se Kunzite-sama teleportoval pryč z paláce. Zase u královny. V ten okamžik měl chuť strhnout Kunzitův obojek z krku. Pouhá představa, že Kunzit potom, co byl s ním, odešel za Beryl, ho vzteky rozpalovala do běla. Přitiskl si ruku na zraněný bok, dokud se mu nezačaly bolestí dělat před očima mžitky.
O několik chvil později už klidnější vstoupil do své pracovny. Vzal ze stolu šifrované poznámky, přelétl je pohledem a nechal vzplát. Rostliny v blízkosti na náhlý oheň reagovaly nespokojeným zašelestěním listů. Nechal tenké stonky, aby se obtočily kolem jeho prstů a laskaly jeho kůži. Neměl vlastně důvod žárlit. Královna nikdy nebude mít to, co měl on. Měl každičký kousek Kunzitovy lásky, jaké byl první tennou schopen. Uvědomoval si, že je šťastný, dosáhl toho, o co tak dlouho usiloval. To, že se mu z pouhé představy Kunzita s královnou dělalo fyzicky špatně odsunul do pozadí. Jediné čemu měl snad ještě větší odpor, byla představa, že by s ženou měl být on sám. Vyškubl ruku ze zajetí rostlinek, měl práci, ne čas na dlouhé úvahy. Jeho youmy byly neklidné, nejdříve Kunzit ve spodních patrech, kam nikdy nechodil, pak podivné rozkazy o přestavbě. Zoisit usoudil, že je nechal škvařit se v nejistotě už dost dlouho. Byl čas trochu provětrat zvědy, kteří měli na starosti sledování Nefrita. V duchu začal probírat seznam jmen a některá vybírat. Nikde jinde než v jeho hlavě ten seznam neexistoval. Ty necitlivější informace Zoisit uchovával za těmi nejsilnějšími štíty jaké byl schopen vytvořit a neustále hlídat, jeho vlastní mentální štít proti ostatním generálům. Ověřoval fakta v myslích ostatních špehů s informacemi, které znal z hlášení. Pak se teleportoval do centra své tajné služby, měl pro ně nové rozkazy. Nechal několik spolehlivých, ať jako pavouci hledají slabá vlákna a opravují díry v síti, kterou tekly informace. Telepatickty řídil své vyslance. Někteří pouze ověřovali fakta, jiní byli vrazi, kteří odstraňovali nespolehlivé. Tak potichu zmizela jedna nenápadná Nefritova služebná a rychle ji nahradila jiná, Zoisitovy stejně oddaná, ale výkonnější. A následovali další, kteří zklamali nebo už nebyli spolehliví. To, že Nefrit dokázal utajit stavbu domu, bylo trestuhodné a nebezpečné pochybení. Zoisit miloval hru, kterou sváděl se špehy ostatních generálů. Zvláště Jadeit byl oříšek, jeho tajná služba neměla daleko k dokonalosti. Těšilo ho, že když jeho analýzy byly správné. Provokovalo ho, když mu Jadeit předhodil nějakou novou výzvu, i když chyby mohly byt smrtelné. Ale to, že mu takovou výzvu připravil Nefrit bylo alarmující. Příliš se soustředil na získání Kunzita a zanedbal své povinnosti.
Kunzite-sama. Jedna věc ho na současném stavu věcí přece jen znepokojovala. Kunzit byl pod vlivem kouzel královny, ale ta kouzla už nepůsobila. Podle všech předpokladů se tedy Kunzit měl vrátit do svého starého já. Ale starý Kunzit byl čestný, nikdy by nesloužil královně, která zničila jeho vladaře. Starý Kunzit by s ním nezacházel, tak jak s ním teď Kunzit zacházel. Jakkoli se mu takové zacházení líbilo, od Kunzita, kterého si pamatoval ze dvora prince Endymiona, by se ho asi nedočkal. Uvažoval, jak moc je pravděpodobné, že na Kunzita působí další kouzla královny. Musel si rozhodně dávat pozor, zjistit v jaké je situaci a přitom se neprozradit.

*Monday, April 28, 2003@05:06 p.m.*

Objal Jadeita pevněji, začínal ztrácet přehled co je realita a co jen příval vzpomínek. Pro něj to bylo nyní totéž, oboje stejně bolestivé. Jadeite byl pro něj jediný pevný bod.

Vzbudil jsem se jen díky tomu, že mě páže přišlo upozornit na mou audienci. Přikryl jsem tě přikrývkami, nechtěl jsem abys nachladl, asi jsi nemusel vstávat. Měl jsem pocit, že jsi něco v tom smyslu zamumlal. Políbil jsem tě do vlasů, zašeptal ať klidně spíš dál a vydal se k princi.
Endymion mě okamžitě přijal a choval se dost zvláštně. Poslal všechny pryč, nakonec místnost zabezpečil bariérou proti všem zvědavým uším. Netušil jsem o co jde. Napřed chodil kolem horké kaše, po chvíli mi oznámil, že u dvora je zrádce, a ne jen tak ledajaký. Musí to být někdo dost vysoce postavený aby dokázal získávat nanejvýš důvěrné informace a posílat falešné rozkazy přímo od prince. Nepřítel přesně ví kde jsou naše nejslabší místa, kde a kdy má udeřit. Dokonce že i rozkaz, který mě odvolal za tou neexistující vzporou byl od něj, nebo od ní. Někdo hodně schopný. Možná má i prsty v tvé smrti. Říkal že jsi na tom pracoval a možná ses dostal příliž blízko, proto jsi musel zemřít. Zeptal jsem se proč věří že to nejsem já. Odpověděl, že si nebyl jistý, ale poté, co viděl mou reakci na tvou smrt už nepochybuje. Tak dobý herec prý nejsem. Mám pokračovat v tvé práci, tam, kde jsi přestal. Nechápal jsem jak jsi mohl vyšetřovat zrádce, snad přes účetní knihy? Ale princ už nic dál nevysvětloval, řekl jen, že v mých rukou leží osud celé Země, očekává pravidelná hlášení o mém postupu a poslal pro páže. Ještě mezi dveřmi mi řekl, že pokud jeho nebo ji objevím a budu si jist, mám vše vyřídít diskrétně. V této době si nemůžeme dovolit další skandál. S tím mě propustil.
Páže mě odvedlo do křídla paláce, kde jsem nikdy nebyl. Měl jsem povrchní představu, kdo tam sídlí a že by tam měly být vězeňské kobky, mučírny, jen jsem nechápal co tam mám dělat já.
Zastavili jsme se před jedněmi dveřmi, stejnými jako každé jiné. Páže beze slova odešlo, očekávalo se ode mě že vstoupím. Dveře byly magicky chráněné, silně, kodoli nepovolaný by se je pokusil otevřít, kouzlo by ho spálilo na škvarek. Hodnou chvíli jsem váhal, ale pak jsem si řekl, že kdybych byl nepovolaný Endymion by mě sem neposlal. Bez překážek jsem vstoupil do malé prázdné kanceláře. Něco mi na ní bylo povědomé. Zavřel jsem, rozhédl se po místnosti. Všude byl skvělý pořádek, i když bylo znát, že majitel tu už pár dní nebyl. Uprostřed stál stůl, židle, několik skříní, lůžko, vzadu dvoje dveře. Jedny vedly na toaletu, druhé byly zamčené zevnitř. Když jsem je odemčel uviděl jsem dlouhou spoře osvětlenou chodbu. Na to bude čas později. Napřed jsem chtěl zjistit v čí kanceláři jsem to vlastně skončil. Měl jsem neblahé tušení. Něco mi tu připadalo až moc známé. Napřed prohlídka stolu. Zásuvky pro mě nebyly zamčeny, i když jsem cítil magii všude kolem. Co jsem našel mě šokovalo. Očividně jsem se nacházel v kanceláři jednoho ze šéfů tajné policie království. Do té doby jsem ani netušil že nějakou máme. A co hůř. Byla to tvoje kancelář. Dlouho jsem jen seděl a probíral se papíry, hlášeními, poznámkami, všude jsem nacházel tebe. Tvé písmo, způsob jakým jsi třídil informace. Nebylo pochyb. Můj sladký účetní nebyl obyčejný pisálek. Vstřebával jsem tento poznatek, zmatek se jen prohloubil. Nevím jak dlouho jsem tam byl. Probíral jsem se papíry, když jsem měl hlad poslal si pro jídlo, spal jsem když jsem byl unavený a zas četl dál. Nebyla tam okna, čas plynul mimo mě. Nakonec jsem si dal dohromady dost, shruba jsem tušil jak zdejší organizace funguje. Dobře vymyšleno. Minimální kontakt, co největší utajení, ale ty jsi věděl o všem. Udivilo mě, že podle toho co jsem četl jsi dělal hodně práce osobně, ačkoli jsi nemusel. Veškeré práce. A podle toho co jsem četl mezi řádky jsi ji dělal důkladně a snad i rád. Nedokázal jsem si tě představit jak vyslýcháš vězně, ale mnohé informace jsi asi jinak dostat nemohl. Věděl jsem, že na to bych já neměl žaludek, myslel jsem si, že nemáš ani ty.
V jedné zásuvce, schovaný pod dvojitým dnem jsem našel tvůj deník. Dlouho jsem ho převracel v dlaních, nakonec mi skončil v kapse. Budu mít dost času se na něj podívat až budu s tebou.Uvědomil jsem si že na mě určitě čekáš. Zavřel jsem kancelář a vydal se k sobě do věže. Za tebou. Asi uběhlo několik nní, ale mě to bylo jedno. Ty jsi na mě čekal, to bylo to nejdůležitější. Políbil jsem tě na čelo, zaregistroval že bych potřeboval vykoupat. Možná,

Nechceš taky koupel, Jadeite?

Umyl jsem tebe, osušil, uložil zpět do postele. Pak jsem se umyl sám, sedl si s vínem do křesla a začal číst v tvém deníku. Čím dál jsem četl tím víc jsem pil. Nezůstalo u jedné láhve, přestal jsem je počítat.

Jako ve snu se podíval na Jadeita ve své náruči, duchem byl někde daleko.

Ty jsi zabíjel mé milenky?

Ruka sevřela Jadeitovo hrdlo, pevně tiskla, do očí se Nefovi vedraly slzy bolesti. Prožíval totéž co tehdy, tehdy také přistoupil k lůžku se stejným dotazem a začal Jadeita rdousit. To co se dočetl mu zničilo celý svět.

*Monday, April 21, 2003@12:41 a.m.*

Zoisitova hlášení byla stručná a přesná. Ponořil se do nich, hledal informace, které se týkaly Nefrita a něčeho neobvyklého, co by mohlo souviset s jeho novou skrýší. Vršily se před ním stohy pergamenů a on stále nenašel nic. Zoisite bude muset udělat pořádný vítr mezi svými podřízenými. Začal psát kódované poznámky pro další Sakuřin postup, když v tom uslyšel volání své královny. Nebyla ještě půlnoc a tak ho to dost udivilo, ale ani ho nenapadlo se vzepřít. Postavil se a teleportoval se před svou paní. Výraz v její tváři mu připadal zvláštní. Nebylo, ale na něm soudit nálady jeho paní. Poklekl před ní na jedno koleno a čekal, až ho osloví.

*Saturday, April 19, 2003@11:16 p.m.*

Nefritovy dotyky, blízkost jeho těla a jeho sametový hlas dokázal v Jadeitovi rozproudit krev. Nechal s sebou dělat mnoho věcí, když byl v takovém stavu, ale příjemné laskání skončilo tak rychle, jak začalo. Nefrit se skulil stranou a jen ho držel v náruči. Jadeit se pohodlně uvelebil. Cítil se šťastný, jeho muž ho držel pevně a nechtěl ho pustit. Byl rád, že mu udělal radost hvězdnou oblohou. Nefritovou oporou byly hvězdy, dávaly mu sílu a přinášely klid. Nejen ony, pomyslel si Jadeit a vzpomněl si na bohatě vínem zásobený sklep. Nefrit mu říkal, že je to nejlepší, co jeho milého potkalo. Sklopil víčka a dlouhé řasy se zachvěly. Udělal mnoho věcí za které by na něj Nefrit nebyl pyšný,ale musel tak jednat, jinak by jeho záletník týtéž slova říkal nějaké ženě.
Nefrit začal vyprávět a Jadeitovi se začínala vytrácet barva z tváří. Jeho drahý trpěl a on tam nebyl,aby mu pomohl. Měl při své práci dost zkušenosti s tím, kam až může zoufalá bytost zajit.Vzal Nefritovu ruku, přitiskl si ji k hrudi, aby jeho drahý věděl, že je s ním v dobrém i zlém.

Miluji tě Nefy, nic z toho co jsi udělal to nezmění.

Zašeptal do polibku Jadeit. Začínal mít nepříjemné tušení co asi Nefrit prováděl s jeho tělem. Ovšem on zemřel a nemohl mu být na blízku, aby mu dal to co od něj s takovou chutí v ložnici brával. Polkl a zeptal se. Vzal jsi mé tělo a zakonzervoval jsi ho proti rozkladu. Co se dělo pak?

*Saturday, April 12, 2003@02:57 p.m.*

Jadeitova otevřená náruč mu byla oporou, kterou teď nejvíc potřeboval, ale zároveň i největšími mukami. Zase ho zaplavovaly vzpomínky, ve vlnách, jako příboj, neusále dorážející vlny tříštící se o pobřeží jeho mysli. Stáhl se a nevěřícně se díval na Jadeita. Za tou vstřícnou tváří stále viděl stín té mrtvé, rozpadající se, a on věděl, že už dlouho tomu náporu valícím se přes něj jako lavina nebude schopen vzdorovat. Jadeitova slova vnímal, napřed jen z velké dálky a pak uz zcela zřetelně. Vybídl ho k milování, vlastně se nabídl, ze vyslechne a vstřebá vše co ho tížilo, ať již to byla hořkost, zmatek, žal, vztek nebo lásku. Byl jako nekonečně hluboká nádoba, do keteré je možno nalít vše co člověka tíží. A za douhý život, nebo snad životy temných generálú se toho nastřádalo hodně. Nefrite ke svému milovanému pocítil obrovskou něhu, vděčnost, lásku sahající až za hranice lidského rozumu. Ačkoli mu před chvílí jěště ubližoval, nyní nechápal, jak to mohl udělat. Nebo snad chápal, ale byl tomu tak vzdálen, že by byl ochoten přísahat na cokoli co mu ješte bylo svaté, že už se to nikdy nebude opakovat. Jak bláhové. Pomalu, váhavě se přiblížil k Jadeitovi , ulehl vedle něj a přilulil se. Pro teď mu sltačilo ho cítít vedle sebe, neměl daleko k slzám. Zaklonil hlavu a sledoval Jadeitův výraz, jestli to myslí vážně, jestli je stále tak přesvědčen o tom co dělá, jestli v něj neztratil víru, důvěru. Ale Jadeitovy oči se otevřely a upíraly se na něj pouze trpělivě a laskavě. Posunul se nahoru a políbil Jadita na víčkka těch laskavých očí, pak na tváře, na ústa, jazykem zajel dovnitř, ochutnal chut, kterou tak dobře znal. Jadeitova ústa vždy chutnala sladce, nikdy nepřišlel na to po čem vlastně. Směs ovoce, určitě tam byly maliny a, snad jablka, třešně, pak něco exotického a všemu vévodil perník. Ten tam byl vždy, ale chuť za ním se pokaždé měnila. Miloval svého sladkého kouzelníka. Odpoutal se od těch sladkých úst a zasypával mu polibky krk, pak hruď, jazykem si pohrával s bradavkami. Volnou rukou začal zkoumat Jadeitův podbřisek, ústy neustále líbal jeho nádherné tělo.
Něco se změnilo, vzhlédl, všude kolem nich se prostírala noční obloha. Vypadalo to jako by plavali v moři plném hvězd. Nef byl unešen. Taková krása, tohle mu dal jeho blonďáček poprvé. Jadeite se snažil udělat vše co mu na očích viděl. I když to znamenalo přinést hvězdy, mezi kterými se Nef cítil v bezpečí přímo k němu.

Děkuji ti, Jadeite. Jsi to nejlepší co jsem kdy měl. A já jsem...
odmlčel se, hledal slova

J8 jsem ti však velmi ublížil, nevím, jestli me pak ještě budeš chtít. Raději ti to řeknu hned než abys pak litoval.
Skulil se z Jadeita, uvelebil se a zavřel oči. Chtěl se plně soustředit na to co ubude popisovat, ať už to bude sebehorší.

Když jsem odešel z pohřební slavnosti, všichni tak ke mě byli laskaví, ale mě to bylo jedno, zamkl jsem se ve své věži. Nikdy mě tam nikdo nerušil, snad jen občasné zaťukání na dveře, ale kromě přijímacího pokoje se nikdo nidky neodvážil vstoupit do mé věže. Jen ty jsi měl to privilegium, ale to už teď nebylo důležité. Potřeboval jsem být sám. Potřeboval jsem, já ani nevím co, snad vypořádat se s tvou smrtí? Na pomoc přispěchala láhev nejsilnějšího vína jaké jsem měl. A nezůstalo u jedné sklenice, ani u jedné láhve. Co ti mám říkat. Ožral jsem se jak doga. Zapíjel jsem zármutek ,neschopnost něco udělat, nezměnitelnost situace. Pak už si toho moc nepamatuju. Vím jen, že další den jsem se probudil ve své hvězdárně, všude kolem rozbité sklo, já se válel přímo v něm. Sotva jsem trochu přišel ke smyslům začal jsem si vytahovat střepy. V mém stavu to šlo celkem dobře, alespoň ty velké. Ty malé jsem nechal tak a sáhl po dalši plné láhvi. Už jsem asi nevěděl ani proč piju. Hlavou mi probleskovaly zmatené myšlenky, obrazy, které nedávaly smysl. Ve všech jsi byl ty. Mrazivá svazující, dusící tma a vy ležící uvnitř ní. Tvé řelo tiskvnoucí se ke mě, hřejivé, pulzující životem. Ty se strašnými modřinami ve tváři upírající na mě uslzené oči, ale stejně v nich byl ústměv. Sníh foukající ti do tváre. Ty s medvídkem, dětsky nevinnýma očima a bázlivým úsměvem. Pil jsem abych ty obrazy zahnal. Nevím jak, nějak jsem se dostal z hvězdárny a když jsem se podruhé probral ležel jsem na schodech k ložnici. Můj stav je ti asi jasmý. Po nejnutnější údržbě jsem se svalil do postele a usnul jak zabitý. Zdály se mi divoké sny. Vím, že jsem se mnohokrát probudil do temnoty křičící tvé jméno. Pak už mi bylo jedno jestli je den či noc. Občas mě probudilo bušení na dveře zespodu. Nevím jak dlouhý čas uběhl, ale nakonec jsem vstal. Odbelhal se do koupelny a provedl očistu. oblékl jsem se, učesal a dal do pucu. To bušení zespodu už bylo k nevydržení. Za dveřmi stála skupina zbrojnošů a vytrvale tloukli do dveří. Když jsem otebvřel dveře, tvářili se jako by viděli ducha. Stál jsem tam před nimi zcela upraven, švihák jako vždy, jako by se nic nestalo. Vykoktali něco jako že si mě přeje vidět princ. Pokývnutím jsem je propustil. Takže Endymion si mě žádal, nesmím ho nechat čekat. Podle stínů táhnoucích se po chodbách byl večer. V tuto dobu se bude už asi zdržovat ve svých komnatách. Rychlým krokem jsem se hnal po chodbách a nikdo se mi nepostavil do cesty, nezadržel na kus řeči, kudy jsem procházel rozhovory utichaly a pohledy se stáčely k zemi. Jediný kdo me zadržel byly stráže před Endymionovými soukromými komnatami. Znali svou povinnost. Nemusel jsem nic říkat, okamžitě mě ohlásili a po chvíli vpustili dovnitř. Endymion se zrovna zálibně díval na portrét měsíční princezny, neměl oči pro nic jiného. Otočil se ke mě, prohlásil něco o tom, že přece jen žiju, že ho to moc těší a ať se zítra ráno ještě před ranní audiencí objevím zde, svěří mi úkol největší důležitosti. Teď ať se klidím a naberu trochu sil, vypadám prý po tom týdnu jako mrtvola. Významě se odmlčel a já odkráčel. Zastavil jsem na chodbě služku, ať mi přinesou večeři do věže. Po chvíli jsem se vrátil do věže a od vrcholku, od hvězdárny, začal likvidovat ten zmatek co tu po mě zůstal. Nebudu se rozvádět co všechno. Ani jsem v té době nevěděl, že to trvalo týden. Když jsem měl hotovou hvězdárnu, zaklepali s večeří. Shltl jsem ji, a pokračoval v úklidu. Skončil jsem někdy dlouho po půlnoci, pak jsem vystčil hlavu na chodbu, všude byl klid. Sebral jsem povlak z křesla a vydal se s ním k hrobkám. Věděl jsem přesně kam jdu a co tam hodlám udělat. Nikoho jsem nepotkal, nikdo mě neviděl. Dorazil jsem k tvé hrobce, ničím se nezdržoval a shodil víko. Vůbec mi nevadilo, že dopadlo na podlahu s třeskotem, který mohl vzbudit celý zámek. Díval jsem se na tvé tělo, v šedu vypadalo stejně jako každou noc kterou jsme trávili spolu. Políbil jsem tě, cítil jsem, že tvé rty mě vítají a odpovídají. I kdybych do té doby o sobě a svých úmyslech pochyboval, nyní už jsem si byl zcela jistý. Rozprostřel jsem na zem povlak, jemně tě vyňal z rakve, byl jsi najednou strašně lehký, a zabalil tě do něj. Rychle jsem spěchal k sobě do věže, nestál jsem o svědky. Nevím, jestli mě někdo viděl, doufal jsem, že ne. Přinesl jsem tě k sobě do ložnice, vybalil a položil na postel. Nechal jsem zhasnutá světla. Pokoj osvětlovalo jen světlo hvězd přicházející skrze velká okna. Seděl jsem tam dlouho a díval se na tebe. Teprve po chvíli jsem si uvědomil zápach, který se vznášel kolem tvého těla. Začalo mi docházet, že mám před sebou navzdory tomu, že jsi byl pr mě živý, přece jen mrtvé tělo. které se bude časem stále více rozkládat a ztrácet. Nechtěl jsem, aby ses mi ztratil, aby někdo zjistil, že jsi zde, chtěl jsem tě mít jen pro sebe. Sebral jsem veškerou magii kterou jsem vládl a pokusil se zabránit, aby na tebe působil čas, zabránit v další zkáze tvého těla. V časové magii jsem nikdy nebyl dobrý, připadala mi jako ztráta času. Ale nějakého výsledku jsem dosáhl. Byl jsem z toho tak vyčerpaný, že jsem si lehl vedle tebe a okamžitě usnul. Nebýt audience u Endymiona prospal bych celý den.

Nefrite přestal vyprávět, to přiznání ho tížilo víc než si myslel. Ležel tam se zavřenýma ořila nevěděl, jestli právě Jdeita navždy neztratil.

*Saturday, April 12, 2003@04:13 p.m.*

Královna Beryl, jediná ona byla ústy, zla které spolu hluboko v útrobách Negaverze. Tichý šepot slyšela zřetelně jen ona. Metalia-sama mluvila o nové šanci povstat z prachu do kterého jí uvrhla bělostná královna Měsíce. Energie lidských bytostí jí měla vrátit bývalou silou, aby se mohla opět vrátit na zem a zaplavit ji věčnou temnotou. Potřebovala k tomu ženu plnou zloby a její tennou, všechny čtyři jinak byl její plán ohrožen. Šepot zesílil a Beryl se zachvěla hrůzou, kterou s sebou přinášel. Mezi jejími služebníky nebyla vzájemná láska, spolupracovali spolu, protože nic jiného jim nezbývalo. Měli strach z Beryl a z démona, který jí dodával sílu. Poslouchali, protože měli otěže pevně utažené a třeskot biče jim občas zazněl nad hlavami, když je zvedli výš než si Beryl přála. Toužili se navzájem zabít, intrikařili proti sobě, nastavovali si malé pasti, které měly vést k popravě oběti, která do nich vklouzla. Nikdy se nesnažili se zabit v otevřeném boji. Jednou to dva z nich zkusili a trest který za to dostali, zanechal děs v duších ostatních. Nevěděli proč by jejich královně tolik vadilo, kdyby nebyli čtyři. Ona jim neměla důvod to sdělit. Kdyby byli jednotní mohli by jí snadno svrhnout a vládnout si sami, netušili, že je jejich jednota k sobě poutá tak, že zemře-li jeden, ostatní se začnou vytrácet ze života. Podvědomé hledaní jednoty by je zničilo.
Kouzla upravující vzpomínky začala povolovat pomalu, aby je odpoutala od vzájemných sporů. Podsouvala jim falešné nitky minulosti, nechala je motat se v klubku nesourodých vzpomínek. Bavilo jí sledovat jak jsou zmatení a bezradní. Nejhorší ze všeho může být pravda, Beryl-chan, šeptal jí do ucha její bělovlasý milenec. Měl pravdu. Nephrite začal kráčet po úzkém chodníčku zrady, ten jeho dům na Zemi byla jen poslední kapka, která jí donutila jednat. Jadeite o tom určitě věděl a neohlásil to. Kunzite byl příliš dychtivý po akci, která by mu přinesla Nephritovu hlavu na tácu. Zoisite jen čekal ve stínech, kdy se může jako mrchožrout vrhnout na to co zbylo z Nephrita. Utáhnout otěže, dnes nikdo nezemře. Jen se prohloubí vzájemná nenávist a oni si uvědomí kde je jich místo a jak moc jsou závislí na své královně.
Začala s Jadeitem, škrobeným mužem jenž řídil negaverziánskou ekonomiku a stál za všemi finančními machinacemi, které naleptávaly zevnitř oběti jejich agrese, dříve než zaútočila její armáda. Jadeite se svým pečlivým shromažďováním cenné energie, účetními knihami a magií iluzí byl nebezpečný. Uvolnit jeho vzpomínky, probudit v něm jeho staré noční můry.Vrátit ho do kolotoče nekonečného sebeobviňování a duševní trýzně. Udělala to.
Co zničí hrdého muže? Co ubije nádherného hvězdáře, hledajícího rozkoš ve víně a nádherných ženách? Co rozloží jeho sebevědomí? Zrada spáchaná na jediné bytosti, kterou kdy v životě upřímně miloval. Poznání kam byl až schopen zajít. Jak nízko klesnout pro touhu po Jadeitovi. Dát mu zpět vzpomínky na duševní rozklad a úpadek. Udělala to.
Byla jen dvorní dámou na dvoře prince Endymiona. Nezajímavou a přehlíženou všemi. Neměla naději na to aby se na ní princ jen podíval či se do ní zamiloval. Ona ho milovala a chtěla ho tak moc, že neváhala vyslyšet hlas démona. Obětovala svou duši zlu jen pro to, aby svého prince dostala. Té noci ještě někdo slyšel volání Metalie. Někdo zahlcený zlobou a nenávistí stejně jako byla ona. Ten někdo vklouzl do její komnaty a jako první jí oslovil královno. Pomohl jí uprchnout z paláce,ale před tím s ní uzavřel smlouvu. Vstoupí do jejich služeb, zradí svého pána za cenu, kterou si určí, až přijde čas. Beryl byl překvapená, protože to co před ní tenkrát klečelo byl první z princových strážců. Muž jehož moc byla neotřesitelná měl před ní skloněnou hlavu a ona pochopila proč, když k ní zvedl tvář. Zmizel krásný opálený obličej a objevilo se místo něho něco co bylo znetvořené temnou magii. Zůstaly jen bílé vlasy, jinak nic co by připomínalo jeho vzhled. Beryl se z odporem odtáhla. Vycenilo to zčernalé zuby a promluvilo:
Metalia-sama chtěla ženu jako svého avatara. Odmítla mě! Ukázala mi koho si vybrala. Vás královno, vy máte její moc s sílu. Dám vám své schopnosti, vstoupím do vašich služeb za určitou cenu.
Královna se rozhodla nečekat na půlnoc a její mysl vyslala rozkaz k okamžitému příchodu lorda Kunzita.

*Thursday, April 10, 2003@11:41 a.m.*

Opatrně se posadil a zase si zkontroloval rány. Už se cítil mnohem silnější. Nespal sice dlouho, ale už pouhý pobyt mezi jeho rostlinami mu pomáhal. Zkoumaně se dotkl obojku na svém krku, jen aby se přesvědčil, že tam stále je. Dodával mu příjemnou sebejistotu a klid. Vyšel na chodbu a křikl po youmě ze své osobní stráže několik rozkazů. Za chvíli už vše vřelo životem a youmí dělníci začali vyklízet místnosti, které Zoisit dostal na přestavění.

*Sunday, March 23, 2003@05:01 p.m.*

Jadeit si uvědomil, že zapomněl na jednu věc, kterou chtěl udělat pro svého hvězdáře. Život byl iluze v iluzi. Místnost zahalila černočerná tma, pár tepů srdce nebylo nic vidět a pak to přišlo. Rozevřela se nad nimi nebeská klenba pokrytá tisící hvězdami. Jadeit otevřel oči a díval se na pruh Mléčné dráhy vinoucí se po jeho iluzorní obloze jako obrovský had.

*Friday, March 21, 2003@10:16 p.m.*

Sestupoval po točitých schodech do nitra svého paláce. Zvuk jeho kroků se nesl studeným příšeřím, rovnoměrně ukrajoval čas a děsil youmy. Pán vyrazil na obchůzku, to nikdy neznamenalo nic dobrého, to věděla i ta nejposlednější youma krčící se na hromadě haderve vlhku zatuchlé chodby. Kunzite vyhradil Zoisitovi k obývání pár pokojů v prvním patře rozsáhlých sklepení. To bylo dávno a mělo se to změnit, mladík postoupí do vyšších pater, aby byl vždy po ruce. Čím víc se blížil ke svému cíli měnilo se jeho okolí. Kámen začaly pokrývat šlahouny podivných květin, které Zoisite vyšlechtil pro zdejší podmínky. Kunzite neměl rád rostliny, vlastně nejen je. Vztahovalo se to na všechno živé patřící rostlinné a živočišné říši. Sakura to věděl a dbal při svých experimentech, aby rostliny měly takové vlastnosti a auru, aby jeho Kunzite-sama je nechal na pokoji a nesnažil se je eliminovat ze své blízkosti. Takové byly jen na místech kde se Kunzite běžně pohyboval, tam kde byl Zoisitův životní prostor byly kytičky jiného druhu. Kunzite odhrnul šlahouny zakrývající vstup do pracovny. Nenechal se vyvést s míry šustěním listí a občasným natočením dužnatých květů jeho směrem. Kolem něj byla jedna obrovská květina, rozlézajícíc se všude po stěnách místnosti a pronikající ven na chodbu. Velký životem tepající organismus a on byl uvnitř něho. Kunzite se usmál nad tím co pociťoval, studoval své vnitřní pocity a bavil se nad nimi. Dříve než usedl k psacímu stolu šel k velké skleněné nádobě v rohu, která byla plná krys. Vytáhl jednu za ocas a zvednul jí před jeden květ. Ten po ní chňapnul a zvířátko jen párkrát zoufale zapištělo, než zmizelo mezi okvětními listy.

*Saturday, March 15, 2003@05:54 p.m.*

Jadeitovy oči se změnily, staly se modřejšími a nabraly zvláštní hloubku. Král iluzí začal rozplétat nitky reality a měnil jí ve snové vidiny minulosti. Jeho mysl pronikla do Nefrita a on se stal na jeho součástí. Nesnažil se pátrat v jeho vzpomínkách, jen tam byl a nechal je plynout kolem sebe. Muž, kterého miloval, trpěl a on byl tady a mohl mu pomoci.Poslouchal ho a prožívla s ním jeho trýzeň. Bezmocnost před princem Endymionem, který zapomněl, že Země ho potřebuje a místo toho hleděl nahoru k Měsíci. Měsíční princezna byl krásná a hodná, milovala ho a on ji. Svět se točil jen kolem těch dvou.
Viděl před sebou Nefritovyma očima koně ze svým tělem. Cítil zoufalství a touhu udělat něco. Cokoliv, jen nepřijmout smrt. Nefrit byl hrdý a nesklonil se před nikým a ničím. Tenkrát to bylo stejné. Jadeit ho nemohl utěšit ve své náruči. Bolelo ho to uvnitř, snažil se ulehčit Nefritovi, co jen to šlo, vstřebat do sebe všechen žal tížící hvězdáře. Usnadnil mu to, neustále se mu díval do očí, jeho mentální bariéry byla dole a Jadeitovy kouzla začala působit. Všechno co Nefa tížilo muselo ven. Hrůzná konečnost pohřebních obřadu a zaklapnutí víka jeho rakve. Chladny Kunzitův úsměv, když přál jeho milému upřímnou soustrast. Plačícího Zoisita stojícího stranou od všeho shonu. Prince Endymiona který pečlivě sledoval, každý Nefritův pohyb a snažil se mu to ulehčit. Vzpomínej, milovaný. Vzpomínej na všechno co se stalo. Pusť to ven, ať je to sebe horší věc. Já jsem tvůj pevný bod. Tvé světlo v temnotách. Neopustím tě, budu stále s tebou. Hypnotizér vyslal podprahový příkaz a čekal co ještě mu bude ukázano.Nechal Nefrita, aby ho vzal do náruče a hodil ho na postel. Nebránil se, když se na něj Nefrit vrhnul. Jen roztáhl nohy a snažil se uvolnit, jak to jen šlo. Všechno co se dělo bylo v pořádku. Nef potřeboval jeho tělo, aby našel zpět sama sebe. Nezáleželo na tom, že není vzrušený a je mu to velmi nepříjemné. Jeho tvář byla klidná, jak jen to šlo. Odpoutal se od svého těla a nechal se unášet Nefyho myslí. Byl s ním, když se plížil temnou nocí se smotanou pokrývkou mezi hrobkami. Viděl ho jak mizí za těžkým dveřmi jedné z nich. Víko rakve dopadlo s třeskotem na podlahu. Nefritovi to bylo jedno, roztáhl deku na mramorové dlaždice. Díval se na jeho tělo mezi bílým saténem, pak ho políbil na ústa a vzal ho do náruče. Rychle ho zabalil do deky. Už mizel tmou do své observatoře. Byla tam postel stejná jako ta, na které teď spolu milovali. Nefrit dospěl do bodu ze kterého nebylo návratu. Kolotoč viny a zhnusení ze sebe sama, vykupované chvilkami štěstí při milování s Jadeitem. Nefrit strnul uprostřed pohybu a zíral na něj. Jadeit zvednul ruce a objal ho kolem krku a přitiskl k sobě. Nefritovy vzpomínky a emoce ho zahltily a on měl pocit, že se mu jeho hlava rozskočí na kusy. Zrušil své kouzlo tím, že zavřel své oči a zašeptal.

Miluji tě a nikdy nepřestanu, ať se děje cokoliv. Cítím, že se po mé smrti něco stalo, co způsobilo další bolest. Teď si mě vezmi a miluj se se mnou, takovým způsobem po kterém nejvíc toužíš. Zůstaň ve mně, až bude po všem a pověz mi co bylo dál.

Jadeit nechal své ruce sklouznout podél Nefritova těla na postel, jeho oči byly stále zavřené. Čekal co jeho milý udělá.

*Sunday, March 9, 2003@10:37 p.m.*

Kapky ledové vody pomalu uklidňovaly jeho tělo. Došlo mu, jaká byla kletba, kterou na něj Kunzite-sama seslal. Bylo to až příliš zřejmé, když se snažil na posteli. Zkusil vše, co jeho tělo bylo ve svém stavu, ještě ochotno snést. Studená voda ho nutila racionálněji uvažovat. Jeho situace byla prostá. Udělal prohřešek, dostal trest a jestli splní svůj úkol dostane odměnu. Představa, že úkol splní a Kunzite-sama ukončí jeho trápení a pochválí jej pro něj byla sladká. Kdyby mu teď Kunzit rozkázal cokoli, splnil by to a ani by nepřemýšlel nad důsledky, měl by prostou radost, že může poslechnout a potěšit.Vypnul vodu a postavil se před zrcadlo. Zuby mu drkotaly zimou. Pečlivě si zkontroloval bok, studená sprcha nebyla k jeho ráně příliš ohleduplná, opatrně ji osušil a ovázal obvazem s lékárničky. Pak začal zkoumat obojek, byl to úzký kousek kůže, nebyl nepříjemný, ani neškrtil, pouze nešel sundat a nechával příjemný pocit, že jej někdo vlastní. Když Zoisit šáhl po uniformě a začal se pomalu oblékat, přistihl se, že si spokojeně brouká. Opatrně přetáhl límeček uniformy přes obojek a upravil kabátek uniformy, aby nebylo vidět, že je vzrušený. Následující dny budou peklo.

Prohlížel si vyhrazené místnosti. Všude bylo harampádí a bedny s věcmi, které nikdo nepoužíval, ale bylo škoda vyhodit. Pravda byla, že Kunzite-sama se zarytě bránil změnám a vyhazování věcí, které byly k ničemu, ale mohly ještě stále mít nějakou cenu. Teď ale Zoisit dostal zelenou, aby to vše odklidil. Pečlivě si do paměti vrýval každý kout a chodbičku. To že mohl přestavovat mu dávalo obrovskou svobodu a pochyboval, že až skončí, bude ještě nějakou mít. Po několika minutách, ale s prohlídkou musel přestat. Posadil se na jednu truhlu, zase na něj dosedala únava a bolest z předchozího lovu v labyrintu. Zatoužil zalézt do své zahrady, ale hned si to zakázal. Nesměl svému pánovi ztížit hledání, tím, že by byl na tak i před Kunzitem dobře chráněném místě. S pomocí stěny se postavil a pomalu vyrazil ke svému pokojíku. V paláci a jeho zákoutích se vyznal skvěle, měl ho prolezený do poslední chodbičky a tak se mu podařilo proklouznout nepozorovaně, aniž by narazil na youmi stáž nebo služebnictvo. Asi by nebylo nejlepší, kdyby ho viděli v takovém stavu. Konečně za sebou zaklapl dveře.
Zašátral rukou pod postelí a vytáhl své kreslící desky, našel čistý list. Začal črtat obrysy místností a přenášel na papír své představy, hned zítra je musí začít realizovat. Jenda ruka mu zase neposlušně sjela do rozkroku. Mít představy, realizovat je, ale čekat stále na odměnu bylo týrání. Donutil ruku vrátit se zpět k deskám, musel plnit Kunzitův rozkaz, na ničem jiném nezáleželo. Zase kreslil a snažil se co nejvíce oddálit čas, kdy už nebude jinou možnost než odpočívat. Po několika desítkách minut měl hotovu jednu místnost. Opřel desku o zeď a díval se na ni z dálky. Doufal, že se bude Kunzitovi líbit, lehl si a ještě chvíli posuzoval. Pak bez vlastní vůle usnul a jeho tělo začalo regenerovat.

*Wednesday, March 5, 2003@07:34 p.m.*

Něžné ruce mu zvedly hlavu. Výraz, který přes slzy četl v Jadeitově tváři tam nečekal. Čekal jakýkoli, ale ne tento. Pochopení, lásku. Čekal vztek, zavržení, odpor, touhu po pomstě. Ale ne tohle.
Věděl, že Jadeite své pocity nehraje. Před ním to příliš dobře neuměl. Díval se do modrých očí, které se na něj trpělivě upíraly a znova sbíral sílu žít. Sílu vyprávět dál. Sílu vzpomínat. Hlasitě polkl, oči nesklopil. Držel se toho modrého pohledu jako tonoucí stébla. Nadechl se, setřel slzy hřbetem ruky. Vpíjel se do Jadeitových očí a nechal se jimi vést. Uklidnit, odnést svou duši pryč od zděšení, odpoutat se od emociálního náporu vzpomínek a podávat fakta.

Vyjel jsem hledat stopy tvých vrahů. Mí vojáci mě neochotně následovali. Ale nenašli jsme nic. Všechny stopy zavál sníh. Byl jsem zoufalý, nevěděl jsem jak dál, chtěl jsem tě pomstít. Náhle mě telepaticky kontaktoval Endymion. Vrátil se od své měsíční krávy a dozvěděl se, že jsem vyrazil ode dvora. Asi chtěl vědět proč. Sotva mě kontaktoval asi pochopil situaci a odvolal mě zpět do zámku. Něco jsem namítal, vztekal se, že musíme najít útočníky a zničit je. Ale použil svou autoritu a mě nezbylo, než se podrobit. Ta cesta byl jeden z nejhorších zážitků na které si pamatuji. Stále jsem se ohlížel po koni,na kterém bylo přivázáno tvé tělo. Kontroloval, jestli tam ještě je. Jestli se mi to nezdá. Jestli jsi opravdu mrtvý.
Nakonec jsme dorazili. Endymioon si mě a mé muže předvolal a spolu se svými rádci nás vyslýchal. Nakonec vyšlo najevo, že Endymion mi žádný rozkaz ohledně vzpoury neposlal. Než nás propustili, stanovil Endymin tvůj pohřeb. Upravili tvé tělo, na chvíli vystavili a nechali všechny přátele se rozloučit. Celou dobu jsem stál vedle tebe a pozoroval tvůj obličej. Vypadal tak mírumilovně. Tak klidně, jako by jsi jen odpočíval a každou chvíli měl otevřít oči. Silou vůle jsem se držel abych k tobě nepřiskočil a nezačal tebou třást ať otevřeš oči. Smuteční hosty jsem vnímal jen jako stín. Tucty a tucty tváří, které se střídaly v nekonečném zástupu. Nakonec jsem snad začal i něco vnímat. Endymion to nechal zorganizovat dobře. Čestná stráž, květiny. Princ pronesl krátkou řeč na téma hrdinství, služby království a obětí v časech války. Pak byl obřadu konec. Odnesli jsme tě do hrobky a zapečetili. Stále jsem přemýšlel co tu vlastně dělám. Byl jsem si jistý, že jen spíš. Tak proč tě zavírají do hrobky? Jsi snad tak unavený, že potřebuješ spát sám? Vždyť nesnášíš tmu. Ale vedle mě stál Endymion a jeho přítomnost mě svazovala lépe než nejsilnější řetěz. Tak jsem jen stál a zmítal se mezi zmatkem a zármutkem. Když vše skončilo, zavolal si mě stranou, dal mi pár dní na truchlení a pak že pro mě bude mít úkol. Tak ať se dám do pořádku.

Nefrite už vnímal jen ty oči. Utápěl se v nich jako v hlubokých jezírkách čisté vody. Náhle mrkl a všechno bylo pryč. Před ním klečel Jadeite, nádherně živý Jadeite a stále měl na sobě jeho pyžamo. Natáhl se, přitáhl Jeda k sobě a vtiskl mu vroucí polibek na ústa. Nedočkavě se prodral jazykem dovnitř a zdálo se mu, že Jadeite v sobě kumuluje všechno teplo a lásku, kterou kdy potřeboval. Zvedl ho a odnesl k posteli. Na ni ho ale už hodil jako pytel brambor. Jediným pohledem zhodnotil situaci, uchopil zapínání kabátku, silný záškub a knoflíky létaly na všechny strany. Kalhoty neskončily o nic lépe, několika nacvičenými pohyby se ocitly na druhé straně místnosti. Po celou dobu se výraz na Jadeitově tváři nezměnil. Vypadal, jako by byl smířen s osudem, že ať se děje co se děje všechno, co Nefrite dělá, je v pořádku. Nefritovi by bylo zcela ukradeno i kdyby se Jadeite vzpíral a ječel jako pološílená hysterka. Prostě by jen použil víc síly. Jediné co ho teď ještě zajímalo bylo dokázat si, že ačkoli před chvílí se choulil v koutě jako vyděšené zvířátko, teď je zase pánem situace, jeho milenec pro něj neznamenal nic jiného než jen nástroj jak toho dosáhnout. Hvězdný meč mluvil sám za sebe. Udělal to, co vždy když spěchal, navlhčil si slinami prsty a vjel jimi do Jadeita, nezdržoval se žádnou jemností, prostě jen spěchal. Vstoupil do něj a okamžitě začal přirážet. Celou dobu upíral pohled na Jadeitův obličej, jen aby viděl, zda chápe kdo je tu pán a kdo je podřízený. Nástroj, Věc. Zrychloval tempo a Věděl, že za chvíli to přijde, všechno napětí z něj spadne, na kratičký okamžik budou všechny nepříjemnosti, problémy i vzpomínky nahrazeny okamžikem zapomnění. Stačil už jen okamžik.
Náhle se Jadeitova tvář, klidná, jen občas v ní zacukalo, změnila na tvář úplně jinou. Tvář šedavou, mrtvolné skvrny, zavřené oči, fialové rty. Jen vlasy zůstaly stejné, ale už nepůsobily zlatě, ale jako něco nepatřičného, zcuchané a přilepené k hlavě. I pocit se změnil. Už ho nevítalo hřejivé nitro, ale nacházel jen chlad. Zděsil se, co to pod ním leží za odpornou věc? To přece není jeho Jadeite! To je něco, co Jadeitem přestalo být před dlouhou dobou. Něco zatuchlého a dávno mrtvého, co má ležet a hnít v hrobce. Pocítil nesnesitelný odpor. K té věci, k sobě samému. Odtáhl se. A náhle před ním opět ležel Jadeite v celé své kráse, upíral na něj své modré oči. Vlasy zářily jak slunce a dýchal a celé jeho tělo mělo bledou růžovou barvu. Definitivně byl živý. A přesto, to o před chvilkou viděl byla skutečnost. Uvědomil si co to bylo. Další vzpomínka. Vzpomínka na další událost nebo snad mnoho událostí, které si za žádnou cenu nechtěl pamatovat. Ale vzpomněl si.

*Wednesday, February 26, 2003@01:07 p.m.*

Ovládat tělo, duši i mysl někoho dalšího mu přinášelo úžasnou směsici příjemných pocitů. Pouhé vědomí absolutní převahy dokázalo rozechvět strunky rozkoše. Cesta vedla přes mysl ne přes tělo, to bylo pro něj podružné. Díval se na Zoisita a přímo se pásl na jeho zoufalství. Prokletí bylo velmi účinné a jak se zdálo začalo se projevovat. Tohle byl jen začátek, Kunzite plánoval, že v tom stavu Zoisita nějaký čas nechá. Jak dlouho to si určí Zoisti sám. Záleží jak rychle bude hotový se stavebními úpravami. Chytil ho za zápěstí a prudce jím trhnul.

Mám pro tebe úkol sakurko. Všimnul jsem si, že velice rád přestavuješ můj palác, tak mě napadlo, že bych ti dal trochu prostoru. Ložnice potřebuje pár úprav, které by lépe vyhovovaly naším mimoslužebním aktivitám. Vlastně proč se omezovat jen na jednu komnatu, když jedno patro paláce je naprosto nevyužité a já nemám rád plýtvání. Máš volnou ruku ve stavebních pracech. Já tě teď nechám přemýšlet a projdu si záznamy tajné služby o našem drahém příteli Nephritovi. Myslím, že najdu dost trestuhodné liknavosti, které budu muset dát konečné řešení. Bohužel má pracovna je k nepoužít, tak vezmu za vděk tvou.

Kunzite políbil Zoisita na čelo a vstal. Otočil se a už by vykročil ke dveří, když v tom ho něco napadlo. Nezpomalil svou chůzi, jen zamumlal tiše zaklínadlo a kolem Zoisitova krku se objevil úzký kožený obojek zelené barvy s kovovým kroužkem na připnutí vodítka.

To je proto, abys věděl komu patříš a nezapomněl kdo ovládá tvé tělo.

Klapnutí dveří za Kunzitem jako by symbolizovalo konečnost jeho rozhodnutí.

*Monday, February 24, 2003@03:06 p.m.*

Jadeit poslouchal a po celou dobu se díval na Nefrita schouleného v koutě. Výraz jeho tváře se měnil postupujícím vyprávěním. Nejprve v ní byla znovu nabytá důvěra, ale ta se vytrácela pod doutnajícím vztekem. Nefrit, ten nezodpovědný parchant si užíval života za každých okolností. Jadeit hřbetem ruky setřel slzy pokrývající jeho tvář. Posadil se na posteli a zapnul knoflíky pyžamového kabátku, pak zašmátral rukou pod polštář a vytáhl kalhoty. Natáhl je na sebe. Vyprávění pokračovalo a Jadeit cítil jak ho jeho hněv opouští. Co chtěl udělat? Zabít Nefrita za to, že ho nechal zakusit tolik ponížení a bolesti? Nemělo by to smysl. Vstal z postele a věděl, že vztek se proměnil v něco jiného. Smutek nad sebou samým. Stál před schouleným hnědovlasým mužem a zdálo se mu, že ho opouští poslední jistota, kterou kdy měl v životě. Víru v Nefrita. Obdivoval ho pro všechno co sám nebyl. On byl drobný blonďatý chlapec s velkým medvědem vystrašený z každého šramotu. Věčně před něčím utíkal. Zoufale chtěl být statečný, ale nešlo mu to. Změnilo se to, když se v jeho životě objevil Nefrit. Starší chlapec si ho okamžitě vzal pod svou ochranu, sice ho většinu času jen trápil a ubližoval mu, ale zároveň ho chránil před ostatními dětmi, které si ho s oblibou vybíraly za terč. Chodil za Nefritem jako pejsek a také byl tak poslušný. Udělal všechno co po něm chtěl, občas sice protestoval a prosil, což obvykle vedlo ještě k většímu týrání. Pamatoval si jak proplakal celé noci obtočený kolem svého medvídka, ovšem nic co Nefrite udělal nemohlo otřást jeho dětskou vírou. Netušil, kdy se to změnilo v lásku. Prostě najednou se díval na svého ochránce jinýma očima. Toužil se mu vyrovnat a zaujmout ho jinak než jen jako boxovací pytel. Udivilo ho, když Nefrit trval na tom, že chce být zapsán do stejného ročníku jako on. Byl přece starší, tak proč? Jadeit nad tím tenkrát nepřemýšlel, byl prostě šťastný, že mohl být stále se svým přítelem. Byl zamilovaný a radoval se z každé chvilky s Nefritem. Málokdy se odvážil se ho dotknout sám o své vůli. Měl strach, že by to na něm jeho přítel poznal a pak by ho začal nenávidět. Jadeit by to nepřežil. Nefrit často pořádal, nebo se zúčastňoval divokých pitek ve společnosti jiných kadetů. Samozřejmě že tam byly i ženy, které toužily po společnosti nádherného hvězdáře. Jadeit věděl, že častokrát i v posteli s nějakou skončil. Mučil se v osamění studovny představami toho, co jeho přítel dělal s jinými. To na co myslel byla ta nejzavrženíhodnější forma lásky, která na světě existovala. Tak hříšná, tak mrzká a on jí byl plný. Modlil se častokrát do úplného vyčerpání, aby nebyl takový. Nemohl se s tím nikomu svěřit, byl sám. Ničilo ho to tak, že si toho všimnul i Nefrite. Nechtěl, aby jeho přítel měl starosti o něco tak chlípného a nečistého, pro to se rozhodl, že si začne psát tajný deník. Svěřoval papíru své nejtajnější představy a touhy. Nejdříve psal o kradmých dotycích a letmém přátelském políbení. Netrvalo ani rok, aby se jeho zápisky proměnily v popisy dvou nahých mužských těl propletených v divoké vášni. Jednoho dne Nefrit přišel, byl opilý a voněl dámským parfémem. Takový stav zaručoval Jadeitovi nakládačku za cokoliv co se zrovna Nefritovi nelíbilo. Nesnažil se utéct, když dostal ránu pěstí, která ho srazila na zem. Nemělo by to smysl, ještě by Nefrita víc vydráždil a pak by dostal víc a musel by se omluvit s výuky. Rány na něj padaly se všech stran. On udělal jediné, stočil se do klubíčka a snažil si chránit hlavu. Sažil se, aby se slzy, které ho tlačily pod víčky nedostaly ven, ale nešlo to. Rozplakal se, v ten okamžik se Nefritovo chování změnilo. Jadeit nejprve nechápal co se děje, ale pak když mu to došlo se začal zoufale bránit. Prosil, a ho Nefrit nechá být. Došlo mu, že to je trest za všechny jeho hříšné představy a touhy. Smilstvo mysli se stalo skutečností. Zatnul zuby a držel. Bolelo ho to a on tušil, že to je teprve začátek. Nebesa ho potrestala za jeho špatnost. Když s ním byl hotový, chtěl po Jadeitovi, ať ho obejme. Udělal to. Nefrit za nic nemohl, to on ho vyprovokoval k něčemu tak ohavnému. Tohle bylo stejné, všechno bylo jeho vina. Kleknul si před Nefrita a něžně vzal jeho hlavu do svých dlaní.

Milovaný, já vím, že bys mě nikdy nezradil. To já. Přestal jsem věřit a poddal se svému osudu. Ty jsi pro mě přijel a vzal mě pryč z toho hrozného místa. Prohrál jsem bitvu a tolik jsem chtěl žít, ale něco takového nebylo možné. Spěchal jsi jak nejrychleji si mohl. Ten den, který jsi promarnil v náruči té ženy, by mě nezachránil. Mé zranění bylo natolik vážné, že by je nevyléčil, ani Zoisit ze svými tajemnými lektvary. Smrt by si pro mě přišla stejně, jen by byla milosrdnější.Byla by z tvých rukou. Pověz mi prosím, co se dělo pak. Dozvěděl jsi se, kdo byl ten muž v bílém plášti, který zničil mou pevnost a nechal mě narazit na kůl, jako sprostého zločince?

*Sunday, February 16, 2003@04:56 p.m.*

Polibek, který mu Jadeite daroval ho měl uklidnit, přesvědčit, že nic neotřese jejich vztahem, ani nějaké Kunzitovy narážky. Trochu to pomohlo, ale ne dost. Pak, ten náhlý Jadeitův výkřik. Když i Nefrite pochopil, co s nimi Beryl vlastně dělá, vzedmula se v něm další vlna vzteku. Tohle už je opravdu moc. Ta čubka si s nimi hrála jako s osly, kterým před nosem kývala mrkví. Pak přišel šok. Zradil jsem Jadeita? Na nic takového si nepamatoval, ale byl si jistý, že svého milého nikdy nezradil. Při líčení okolností Jadeitovy smrti se mu začaly ježit vlasy na zátylku. Stále mu tyto události nic neříkaly, ale nepochyboval o tom, že Jadeite říká pravdu. Jadeite nikdy nelhal, alespoň ne jemu. Napjatě poslouchal a držel Jadeita, jako by se bál, že mu uteče, že zmizí a nikdy se už nevrátí. Za každou cenu se snažil udržet kamennou tvář. To se mu sice podařilo, ale jeho tělo se prozrazovalo samo. Začal se třást, svíral Jadeita za ramena čím dál víc. Jed se násilím nutil k vyprávění a když se dostal až ke konci, kdy marně čekal na jeho příjezd, vzdal se veškeré naděje, cítil Nefrite, že přichází něco, co bylo už tak dlouho pohřbeno, že až se to objeví, přinese to s sebou jen zmar a smrt. A přišlo to. Shnilé a zatuchlé, táhnoucí za sebou cáry rubáše. V ten okamžik, kdy Jadeit řekl, že poslední věc na kterou si vzpomíná je on na koni a hvězdné nebe nad ním, zavalila ho lavina vzpomínek. Nyní věděl naprosto přesně, o čem Jadeite mluví. A nejen to. Vzpomněl si i na další věci, které smrti jeho nejdražšího následovaly. Události, které měly zůstat provždy pohřbené hluboko v jeho nešťastné mysli pod hustou sítí Beryliných kouzel a jeho přání zapomenout. Ale teď je, ať už Berylin úmysl nebo jen tlak okolností, vyvolaly na povrch. Co říkal Jadeit dál už vnímal jen zdálky. Nekontrolovatelně se roztřásl. Uvědomil si, že Jadeite má pravdu. Opravdu ho zradil. Odvalil se stranou a sbalil se do klubíčka. Bál se Jadeitovi říct, co se tehdy stalo, proč nepřišel včas. Ale tlumené vzlyky za jeho zády působily jako hroty zabodávající se mu do kůže. Musel něco říct. Musel říct, co se stalo, proč už nikdy nemůže pohlédnout Jadeitovi do očí. Uvolnil křečovitě zatnuté zuby. Pomalu a přerývavě začal.

Už si vzpomínám.

Musel se odmlčet a zkusit to znova. Jeho hlas nebyl víc než šepot. Namáhavě dýchal.

Vzpomínám si. Zradil jsem tě.

Já nechtěl, ale ... já...

Opět se pokusil nadechnout. Nešlo to. Dýchání bylo těžší a těžší. Nakonec jen sípal. Svalil se z postele a nějak se doplazil do kouta, kde se schoulil. Po chvíli popadl dech. Jen sklonil hlavu do klína a začal vyprávět. Potichu, mdle, jako duch, hlas z jiného světa, z jiného života.

Když tě tehdy Endymion vyslal na inspekci, nevěřil jsem, že to bude jen obyčejná obhlídka. Už několik dní jsem při spojení s hvězdami nedokázal číst jasně. Mé vize nebyly nikdy jednoznačné, ale tentokrát, jako by mi něco bránilo uzřít alespoň záblesk. Jediné, co jsem dokázal ze značně pokroucených, zmatených obrazů, spíš jakéhosi šumu, pochopit, byl jen velmi naléhavý pocit ohrožení a strachu. Nic víc. Nikomu jsem nic neřekl, Endymion neměl rád, když jsem za ním chodil s věcmi, které nebyly alespoň trochu konkrétní. Když tě poslal pryč, hned jsem své volitele zavolal a oznámil jim, že jakmile budou připraveni, jedeme za tebou. Do několika hodin jsme mohli vyrazit. Nakonec, byli jsme ve válce. Snažil jsem se dostat k Endymionovi, ale byl bůh ví kde. Určitě zas obletoval tu fiflenu z Měsíce. Rozhodl jsem se jednat na vlastní pěst. Pocit, že se děje něco, co by se dít nemělo se stále stupňoval. Už jsme nasedali na koně, když přišel rozkaz od Endymiona, že máme okamžitě jet potlačit nepokoje ve městě, které leželo přesně na opačné straně než kam jsi směřoval ty se svými vojáky. Nechtěl jsem, ale přímému rozkazu jsem nemohl odporovat. Pokusil jsem se tě telepaticky kontaktovat, ale nevím proč, nepodařilo se mi to. Posel stále čekal. Tak jsem dal rozkaz k odjezdu. Trvalo nám zbytek dne většinu dalšího dostat se na místo určení. Mí muži nechápali, kam tak spěchám, ale nemohl jsem jim vysvětlovat, že právě ten nedostatek údajů, neschopnost tě kontaktovat, mě děsil daleko víc, než jakýkoli nepřítel.
Když jsme se konečně rozhlédli po městě, které mělo být původcem nepokojů, zjistili jsme, že místní šlechtic o žádné vzpouře neví a je šťastný vazal našeho prince. Nechápal jsem to. Někde u dvora někdo něco pořádně podělal. Poslat plně funkční část armády v čase války tam, kde žádný nepřítel nebyl, to nedávalo žádný smysl. Koně mých mužů byli schvácení, hnal jsem je tempem, které nebylo milosrdné. Kdyby jsme se teď vydali na cestu za tebou, ztratili by jsme daleko víc času pomalým tempem, než kdyby jsme zůstali jednu noc odpočívat. Rozhodl jsem, že na noc zůstaneme ve městě. Neměl jsem klid. Přes noc většinou nespím a obavy o tebe mi stejně nedopřály klidu. Sešel jsem do města a zastavil se v několika hospodách. Víno mě otupilo, coural jsem po setmělých ulicích. Už bylo skoro ráno, když jsem zaslechl dívčí křik. Na mladou dívku, skoro ještě dítě, se tam sápali dva otrapové. Měla už dost roztrhané šaty, ale vypadala na služku nějaké bohaté rodiny. Dívka křičela o pomoc, kopala a drápala jako divoká šelma. Odtrhl jsem se od stěny uličky, přiběhl k nim, zrovna když ji ti dva přemohli, jeden ji držel a druhý se chystal na ni nalehnout. Prudký kopanec do mužova zadku ho odhodil přes jeho kolegu. Než se kanec stačil rozhlédnout, uzemnil jsem ho pravým hákem. Pak už stačilo jen rozbít o hlavu dosud malátného letce džbán od vína, stejně už skoro byl prázdný, a nebohá oběť byla v bezpečí. Pomalu se postavila a při tom se snažila urovnat to, co jí zbylo z oblečení. Pak se ke mě s pláčem přitiskla. Nemyslel jsem, byl jsem ještě stále dost opilý, jen jsem ji k sobě přivinul a snažil se ji uklidnit. Hladil jsem ji po ramenou a říkal, že už je vše v pořádku. Vyděšená byla velmi hovorná. Vylezlo z ní že ji paní poslala doručit psaníčko jistému vysoce postavenému pánovi, které muselo být doručeno ještě před úsvitem. Naneštěstí, manžel oné paní až doteď popíjel, takže se z domu dostala až teprve teď. Po cestě zpět ji přepadli ti dva otrapové a nebýt prý mě, jistě by ji i zabili. Je mi prý vděčná za svou záchranu. Teprve teď se mi podívala do tváře. Byla hezká, uplakaná a pocuchaná, ale hezká. Ti dva se začali hýbat, ale několik dobře mířených kopanců je poslalo zpět do říše snů. Obloha začala blednout, ona se zděsila jak že to vypadá, chytla mě za ruku a táhla za sebou, prý, že se mi musí alespoň nějak odvděčit. Stále ještě fňukala, ale už to zas byla divoká kočka. Dotáhla mě vchodem pro služebnictvo do nějakého domu. Nerozhlížel jsem se, spěchala, město se začínalo probouzet. Přitáhla mě k sobě do komůrky a odběhla. Za okamžik se vrátila s džbánem plným vína. Nevím, jak si mohla všimnout, že jsem ten svůj rozbil. Ochutnal jsem, víno to bylo skvělé, ohnivé a silné. Jak tam tak stála, v rozškubaných šatech ve světle úsvitu, natáhl jsem se po ní a prudce ji políbil. Neprotestovala, spíš se cudně a nesměle odtáhla. Ale prý, že se mi za svou záchranu musí odvděčit. Zkrátím to. Byla panna. Pak jsme pili jsme to ohnivé víno, a já na všechno zapomněl. Když jsem se pak probral, byl jsem v komůrce sám a blížil se večer. Vzpomněl jsem si kde jsem a co se stalo. Vyplížil jsem se z domu a vyrazil za svými vojáky. Okamžitě jsme vyrazili. Celý den mě hledali, ale nenašli. Pokusil jsem se tě kontaktovat, ale odpovědí mi bylo jen ticho. Zbytek dne jsme se hnali a nakonec se na noc utábořili. Další den totéž. A zase. Nakonec, když už jsme se blížili k cíli, nechal jsem své muže odpočívat, rozkázal jim, ať co nejdřív vyrazí za mnou a sám jsem se hnal za tebou. K pevnosti jsem dorazil po půlnoci. Kůň pode mnou už nemohl. Nebýt kouzel, která jsem kolem něj upředl padl by už dávno. Všude ležel sníh, ačkoli byl časný podzim. Trosky pevnosti se na bílé pláni tyčily jako vylomený, zčernalý zub. Neodvažoval jsem se uvěřit svým očím. Popohnal jsem koně k ještě většímu spěchu. Nakonec jsem zničenou bránou dojel na nádvoří.

Jeho hlas se vytratil. Zabořil ruce do vlasů, po tvářích mu začaly stékat slzy.

Uviděl jsem tě trčet uprostřed nádvoří, všude kolem mrtvá těla pokrytá sněhem. Pohnul jsi se, z vlasů ti spadla kupka sněhu. Rozběhl jsem se a vytáhl meč. Jeden švih a padal jsi. Zachytil jsem tě a klesl s tebou k zemi. Tvé tělo bylo tak studené. Tak studené. Snažil jsem se na tebe mluvit, zahřát tě, ale ty jsi se jen ještě jednou nadechl a pak už nic. Stále jsem s tebou třásl, říkal jsem ti, ať otevřeš oči, že už jsem u tebe. Vytáhl jsem kopí, které ti trčelo z ramene, bylo stejně ledové jako ty. Ale ty jsi neodpovídal, nepohnul jsi se, neotevřel oči. Tak jsem tam jen seděl a svíral tě v náručí. Ani jsem si nevšimnul, že už vyšlo slunce a začalo se pohybovat po své nebeské dráze. Jen jsem tě držel. Pak mi hlavou proběhla myšlenka, co to dělám, měl bych tě dopravit ke dvoru, aby tě mohli uložit do hrobky. A vzpomněl jsem si na tu služtičku, proč jsem s ní jen spal? proč jsem se musel opít a ztratit tak celý den. Určitě bych přišel včas a zachránil tě. Proč jen, PROČ?! Křičel jsem to slovo k nebesům jako by mi mohla odpovědět. Pak se výkřik změnil v neartikulovaný řev. Snažil jsem se do světa vykřičet všechnu svou vinu a bolest. Najednou už jsem neměl sílu křičet. jen jsem tě dál svíral, choval jako dítě, a pak jsem si už nebyl jistý vůbec ničím. Proč tě tak silně svírám? Vždyť jen spíš. Ano, Jadeite jen spí, musím být potichu, abych ho nevzbudil. Jen tiše. Jen ho nevzbudit. Hladil jsem tě po vlasech, přes slzy se začal i usmívat.

Náhle mi na rameno dopadla těžká ruka. Setřásl jsem ji a dál tě hladil po vlasech. Ale najednou se objevila znova. Tentokrát se natahovala po tobě. Odstrčil jsem ji a vzhlédl. Kolem mě stáli muži a něco říkali. Chtěli mi tě vzít. Ale vždyť jen spíš, nesmí tě probudit, Musíš zůstat u mě, patříme k sobě, já tě nepustím. Začal jsem křičet. Nechte mi Jadeita, probudíte ho, neberte mi ho! Někdo mě chytil a křičel na mě, že Jadeit je mrtvý, všichni jsou mrtví, mrtví! Neposlouchal jsem ho. Nechtěl jsem ho poslouchat. Jen jsem dál křičel, neberte mi ho, on není mrtvý, vraťte mi ho! Sápal jsem se po tobě, ale drželo mě několik mužů. Pak už nic nevím, asi mě praštili, nebo jsem omdlel. Nevím.

Už nemohl mluvit dál. Seděl jen schoulený v koutě a přál si zemřít. Vzpomínky na něj dotíraly a on všechny ty události zažíval znova. Vzpomněl si i na to, že když se probral, bylo už Jadeitovo tělo zabaleno do plachty a přivázáno ke koni. Že vojáci se na něj dívali, jako by viděli na jednu stranu cizího muže a ne svého velitele, na druhou stranu soucitně, jako na muže truchlícího nad ztrátou milované osoby. Věděl i to, že se snažili najít stopy útočníků, ale všechny zakryl čerstvý sníh. Tehdy si přál také zemřít, pomstít Jadeitovu smrt tisíci mrtvých a sám při tom padnout. Ale to už nedokázal říci. Přál si jen zemřít.

*Sunday, February 16, 2003@01:40 a.m.*

Zoisit položil dopis vedle postele. Jadeit se snažil vše vysvětlit, to bylo logické. Zahnal se do velmi nebezpečné situace. Pokud měl zemřít Nefrit musel Jadeit jít první, tak se snažil vše uhladit. Bude zajímavé sledovat, jak bude kličkovat a snažit se vyhnout smrti. Zabořil se více do polštáře. Chtěl Kunzitovi říci, že se musí postarat o svou výzvědnou službu, ale neměl možnost. Bolest a Kunzitova úst mu dávaly příliš mnoho vjemů, než aby se mohl soustředit. Pocítil hrdost na své tělo, že i teď tak unavené dělalo přesně to, co od něj Kunzite-sama chtěl, že má pořád dost síly. Jeho mysl mohla být vyděšená z toho, že ho Kunzite-sama málem zabil, ale jeho tělo vědělo komu patří. Byl zase vzrušený. Začal se opatrně pohybovat, aby zvýšil svou rozkoš smíšenou s bolestí, kterou mu každý pohyb přinášel. Zase byl nenasytný. Chtěl více a to ho dohánělo k šílenství. Měl dojem, že Kunzitovy ruce cítí všude. Chladné prsty mu přejížděly po bocích a stehnech. Sám se cítil jako v horečce. Najednou se Kunzite-sama odtáhl a díval se na něj. Přestat bylo ještě větší týrání.

Kunzite-sama...

Zoisitova ruka samovolně sklouzla do jeho klína, aby pokračovala v tom, co Kunzite-sama začal. Měl dojem, že pokud rychle nedosáhne vyvrcholení, pomátne se.

*Friday, February 14, 2003@10:40 p.m.*

Měl rád, když byl Nefrit něžný. Poslouchal svého drahého a každé slovo, které slyšel ho rozechvívalo podivnými emocemi. On sám byl zvyklý na to, že jeho nálady a divné chování, či zvláštní vystupování budí mezi generály značný rozruch. Snažil se dát dohromady po své nehodě a to, co mu říkal Nefrit mu nepomáhalo ani trochu. Vřískat to nebylo vůbec na místě a škemrat o lítost. Fuj. Zmínka o ledu ho rozechvěla, ale Nefyho polibek uklidnil. Ochotně se podvoloval zkoumajícímu jazyku, dokonce mu svým vyšel naproti. Jeho ruce sklouzly Nefritovi po zádech a donutily ho ještě víc se přitisknout k jeho klínu. Chvilka spánku a krátký sen nechaly své následky v podobě jednoho velmi tvrdého…Jadeit zrudnul, když mu došlo, co udělal, ale neutápěl se ve svých rozpacích dlouho. Nefrit mluvil a Jadeitovy tváře začaly blednout.

Kunzit je ledový král, který ze svého paláce tahá ze nitky všech možných intrik, které nejsou náhodou naše. Choval jsem se předním nemožně a on to pravděpodobně na tebe, můj milovaný, vytáhnul. Tuším, co asi řekl.

Jadeit zavřel oči a párkrát se zhluboka nadechnul. Tušil, že Kunzit musel žertovat na téma jeho svěračů. Což bylo téma, velmi ožehavé a jemu nepříjemné. Ovšem na druhou stranu, Nef byl sexuální maniak a ohýbal ho všude, kde se jen trochu dalo. Většinou nedbal na jeho protesty a vzal si ho, kdykoliv měl chuť. To znamenalo ráno, když měl svou ranní erekci. Přestávka na svačinu a Jadeitovy kalhoty byly opět u kolen. Prostě nabitý den. Někdy se mu podařilo zastavit milostné útoky na jeho tělo, ale přece jen pořád jich bylo dost, aby zde byly jisté nepříjemné vedlejší okolnosti. Otevřel oči a zadíval se na svého milence.

Takže jistou činnost budeš muset provádět opatrněji a s menší frekvencí, ty násilníku.

Skoro vydechl a políbil Nefrita na rty. Znamenalo to, že už to nějak zařídí, aby jejich milování nebylo narušeno touto trapnou nehodou.

Její výsost nás nechala bez trestu. Otázka je proč? Dala nám čas. Proč?

Došlo mu to. Jeho bílá pleť nabrala zelenavý odstín. Vzpomínky, to se jím mělo vracet. On sám si postupem doby vybavoval útržky ze svého života na dvoře prince Endymiona. Nefrit už mluvil o vzpomínkách, tehdy ho odmítl poslouchat. Teď byla jiná situace.

VZPOMÍNKY!!!!!!!!

Vykřikl nenávistně do ticha ložnice.

To je to, o co jí jde. Předhodí nám část naši minulosti, aby nás dostala pod ještě větší kontrolu. Dostat náš strach ven, aby nás ovládl. Chceš slyšet, co si pamatuji. Mám je také. Uvnitř mé hlavy. Útržky, nic celistvého. Pamatuji se na to, jak jsem si spolu hráli, jako chlapci. Bral jsi mi mého medvídka a různě si mě trápil, ale já věděl už od malička, že je to tvůj způsob jak mi říci, že mě miluješ. Pamatuješ si na tvůj bláznivý nápad s útěkem vyprovokovaný tím bělovlasým chlapcem v modrém dívčím kimonu a příliš starýma zkušenýma očima?

Odmlčel se a odvrátil hlavu, aby se nemusel dívat na Nefrita.

Dál jsou jen jednotlivé krátké epizody z života na dvoře prince Endymiona. Nepamatuji si, že bys někoho popravil. Byl jsi voják a hvězdopravec. Ještě něco je v mé hlavě. Zradil si mě. Nepřišel si, když jsem tě nejvíce potřeboval.

Jadeit cítil jak ho začíná pálet v krku a do očí se mu hrnou slzy.Věděl, že pláč jeho hlas změní, ale muselo to ven, co ho trápilo.

Země byla ve válce s královnou Beryl. Prohrávali jsme, každá porážka nás zasáhla drtivě. Zdálo se jakoby nepřítel znal každou naší slabinu, jakoby věděl kde a kdy má zaútočit. Náš princ se dvořil měsíční princezně, ale zlo, které drtilo jeho lid, ho vracelo z Měsíce k nám dolů. Na Zem. Vyslal mě do pohraničí na inspekci pevností. Pamatuješ si to? Jel jsem rovnou k frontové linii, ujistil jsi mě, že mě budeš následovat. Já ti věřil.
Horké léto přecházelo do barevného podzimu. Má jednotka jela mezi barevnými stromy. Líbily se mi rudé listy, tolik podobné Zositovým vlasům. Snášely se na mě a mého koně v slabém vánku. Byl už večer, když jsem dorazili do malé pohraniční pevnůstky, která se měla stát základnou pro naše inspekční výjezdy. Mí muži se družili s posádkou, já jsem šel na hradby pozorovat tmavnoucí oblohu. Myslel jsem na tebe, hvězdná obloha byla tvá a já jsem byl také tvůj. Mým tělem roztřásla zima a já si všimnul, že z mých úst vychází pára. Ochladilo se nezvykle prudce a hodně. Najednou jsem to ucítil. Nezaměnitelná aura temné magie. Poplach se šířil pevností. Muži vycítili, že to nebude obyčejný boj. Zář pochodní byla mdlá. Oheň jako by něco dusilo. Má pevnost byla připravena k boji. Nepřirozené ticho. Pach zpocených vojáků a syrová magická vůně ve vzduchu. Něco bílého se sneslo na mou černou rukavici. Vzhlédl jsem k nebi. Začalo sněžit. Nejprve pár vloček se cudně snášelo na zem, jakoby věděly, že ještě není jejich doba. Zvednul se vítr a mužům začaly drkotat zuby. Podíval jsem se do dálky a viděl jsem bílou rozbouřenou stěnu chumelenice, jak naráží na můj magický štít. Došlo mi, že proti mně stojí něco mocnějšího než jsem já sám. Bylo mi jasné, že se musím udržet do té doby než dorazíš. Má mysl se rozkřičela o pomoc v tom samém okamžiku co se vynořila z vloček temná masa Beryliných youm a lidí. Obránců bylo málo a útočníku tolik. Nevzdali jsem se. Bojovali jsme a zabíjeli. Bránil a dobýval jsem ve svém životě mnoho hradů a tak jsem měl dost zkušeností, abych věděl, že se dokážeme bránit jen do rána. Věřil jsem, že to dokážeme a ty se objevíš za jejich zády. Dostaneš mě ven. Hradby padly. Nepřítel se dostal dovnitř. Zbylo nás jen pět ve věži. Dívali jsem se na zatarasené dveře, do kterých bušilo beranidlo. Byl jsem vyčerpaný udržováním magického štítu a bojem. Chvěla se mi kolena a zkrvavený meč těžknul v mé ruce. Magický štít se rozplynul pod náporem cizí, ale zároveň podivně povědomé magie. Zatočila se mi hlava a já se zapotácel. Jeden z mých vojáků mě zachytil. Podíval jsem se mu do očí, byl v nich strach, ale i důvěra. Ten muž mi věřil i v této situaci. Víra to bylo to, co jeho i mě drželo. Kouzlo mě postavilo na nohy. Rána a dubové fošny dveří se roztříštily a dovnitř se dostalo beranidlo. Zabili jsem jich mnoho. Mí muži padli pod kopími a meči. Stál jsem tam sám a bojoval. Poháněla mě víra, jen já zbyl z celé pevnosti. Ty jsi nepřicházel. Nemohli mě dostat. Mág a válečník byl pro ně moc. Obyčejní pěšáci. Poučili se a vytvořili kolem mě kolečko. Teleport. Neuměl jsem ho, ale ten kdo se přede mnou objevil, ano. Vysoký muž s bílým pláštěm a tváři zahalenou kapucí. Vlna energie do mě narazila jako buchar. Odlétl jsem na stěnu narazil do neomítnutých kamenů. Svezl jsem se na zem a cítil jsem jak mě zahaluje opar jeho magie. Omdlel jsem.

Jadeitovo tělo se teď otřásalo pláčem. Nesnažil se ovládat.

Probral jsem se a zjistil, že mě vyvlekli na zasněžené nádvoří plné pokroucených těl a nastoupených jednotek muže v bílém. Drželi mě dva lidé mezi sebou. Začalo mi docházet, co se bude dít. Chtěl jsem se pohnout, bránit se. Nešlo to, byl jsem úplně bezmocný. Jen jsem tak mezi nimi visel. Kde jsi byl, Nefy? Kde? Když ze mě stahovali mou uniformu? Když přinesli kopí? Když mi roztahovali nohy dotýkali se na místech, která patřila jen tvým dotykům? Když mi došlo, co se chystají udělat? Cizí mág mi nechal hlas a já začal křičet. Víš jaké to je, když tě narážejí na kůl? Dbali na to, aby mě tam dole nepoškodili, jestli víš, co tím myslím…já…já…ty rány kladivem zarážely tu věc hlouběji do mého těla…křičel jsem…já křičel…prosil o milost…prosil o zabití z milosti…vrazili mi do úst roubík, abych si nepřekousnul jazyk. Nechtěli, abych si překousnul jazyk. Mohl bych se zadusit vlastní krví a umřít moc brzo. Hrot vyjel ven z mého těla u klíční kosti. Dbali na to, aby mě to nezabilo…hned. Nefrite, oni zajistili, aby mé tělo nesklouzlo a pak kopí vztyčili uprostřed nádvoří mezi mými padlými muži. Šílel jsem bolestí. Oni začali odcházet. Rovnoměrný pochod jednotek se vzdaloval a znovu začalo sněžit. Došlo mi, že už nepřijdeš. Má víra byla pryč. Umíral jsem v mrazu a sám. Zima a nepředstavitelná bolest. Nefrite, já nechtěl…miloval jsem tě, chtěl jsem být s tebou. Myslel jsem, že umrznu, ale ne. Mé tělo se bránilo smrti. Trvalo to dva dny. Víš, co je zvláštní? Poslední, co jsem viděl, jsi byl ty na koni a nad tebou byla hvězdná obloha.

Jadeit přitiskl své ruce na tvář pokrytou slzami. Řekl to, co ho trápilo.

Nefy, to je poslední, na co si pamatuji. Umřel jsem a pak se objevil ve službách její výsosti. Byl jsem s tebou a to mi stačilo. To, co se stalo, mi připadalo jako zlý sen.
Nefy nepamatuji si, že bys někoho sťal. Promiň mi to, ale já o něčem takovém nevím.

*Sunday, February 9, 2003@12:39 a.m.*

Položil se na něj a uvelebil se. Jadeite nádherně hrál. Jeho tělo bylo pevné, ale měkké jako polštářek. až na… ale na to bude čas později. Napřed bylo třeba probrat některé neodkladné záležitosti. Ano, Jadeite se poslední dobou choval divně, ale on se choval zvláštně pořád. Takže nad nějakou malou odchylkou se nebylo třeba pozastavovat. Jeho partner měl své vlastní soukromí a kdyby bylo třeba něco probrat, řekl by to sám. Ovšem vymyl si mozek? To bylo na pováženou. Zaprvé to, že se něco takového stalo generálovi Negaverze, zadruhé, že si toho Nefrite nevšiml. Pokládal to za jednu z Jadeitových nálad.. no, trosku zvláštnější náladu.. měl si toho všimnout. Nyní už bylo naštěstí neštěstí zažehnáno.

Teď je zrovna všechno v pořádku. Nebo spíš se všechny závažnější problémy uložily na okamžik k ledu. Nemusíš se bát. Všechno bude v pořádku.

Díval se do těch nejmodřejších očí a věděl, že udělá cokoli, aby byl jejich majitel v bezpečí. Aby byl šťastný. I kdyby to znamenalo zničit celý svět, obětovat všechno, čeho si cenil, pro tyhle oči by to udělal.

Stalo se to, že jsem zašel za Kunzitem, ale měl někoho ve své pracovně. Začal mít o tobě hnusné poznámky. Naštval mě, tak jsem vystartoval po jeho projekci. Vůbec jsem si neuvědomil, že tam ve skutečnosti nestojí, prostě jsem ho chtěl uzemnit, tohle si o tobě nikdo nedovolí říkat.

Odmlčel se, aby se uklidnil. Vzpomínka na Kunzitovy poznámky v něm vzbuzovala vztek., ale on si ho nechtěl vybíjet na svém milenci. Toho už bylo dost. Uvědomil si totiž, kolik pro něj Jadeite znamená. Kdyby ho někdy měl ztratit. Snad to způsobil otřes z té divné vzpomínky, ale svých přátel si teď cenil víc než kdy jindy. Opět ho políbil. Tentokrát jazykem zajel dovnitř ochotně se pootevírajících se úst. Byl to dlouhý polibek, ale on ještě neskončil s hlášením. Tohle musí počkat. Trochu se ovládl, nadechl se a pokračoval.

Pak co jsem se vrátil sem a okamžitě usnul. V ten moment přišel ostrý příkaz od Beryl, vždyť víš, že ta čubka se na jemnost při telepatických kontaktech zrovna neohlíží. Tenhle nebyl výjimkou, spíše naopak. V každém případě jsem si na něco, snad vzpomněl.

Polil ho studený pot, přitiskl se k Jadeitovi ještě víc, jako by chtěl chlad přicházející z neznáma zahnat blízkostí teplého těla.
Hlasitě polkl, bál se pokračovat. Ani ty láskyplné a opatrně zkoumající oči nedokázaly zahnat jeden švih mečem a hlavu kutálející se po podlaze. Ale musel to vědět, musel se dozvědět, co se stalo, zda s ním jeho paměť hraje nějakou zvrhlou hru, nebo se snad opravdu někdy ta strašná scéna odehrála. Nadzvedl se a podíval se Jadeitovi zoufale do očí.

Nevzpomínáš si, z dřívějška, jestli jsem někoho zabil?
Mečem?
Popravil?

*Saturday, February 8, 2003@10:54 p.m.*

Tlakem ruky na Zoisitovo rameno ho donutil si lehnout zpět mezi polštáře. Zamyšleně ho pohladil po tváři. Jeho ruka klouzala po měkké kůži. Nespokojila se jen s obličejem šla níž a níž každým svým pohybem.

Promluvit s Jadeitem. Sakuro, tvé rozmluvy s Jadeitem obvykle nekončí tím, že na něj vezmeš boxer.

Ostré zaklepání na dveře ložnice ho vyrušilo z jeho pohybu,byl už tak nízko, že se probíral rezavými kudrlinkami Zoisitova podbřišku. Luskl a na Zoisita se snesla pokrývka a zároveň vlna magie vyčistila ložní prádlo. Na jeho ostré dále vstoupila dovnitř jeho youmí sekretářka se stříbrným podnosem, na kterém ležel dopis zapečetěný rudou pečetí. Jadeit, pomyslel si, když magicky kontroloval zda dopis neskrývá nějaké nečekané nebezpečí. Sotva se ujistil, že je vše v pořádku, vzal ho a poslal youmu pryč. Rozlomil pečeť a roztáhl dopis. Držení dopisu nevyžadovalo obě ruce. Tak se jeho ruka vrátila na svou bývalou pozici. Párkrát prohrábla kudrlinky a pak se její dlouhé prsty obtočily kolem Zoisitova penisu. Začetl se a nevěřil svým očím. Lord Jadeit až nejadeitovsky stručně napsal co stálo, ze jeho podivným chováním. Následovala omluva za jeho nepatřičné chování. Kunzitovi bylo jasné, Jadeit se snažil urovnat situaci.

Jadeite se omlouvá za své chování a svádí to na zpackaný pokus o hypnózu. Nějaká odporně tlustá a pravděpodobně i smradlavá ženština si s ním zahrála na výměnu mozku, nebo tak něco. Přečti si to.

Kunzite podal Zoisitovi dopis a shrnul z něj deku, kterou na něj před tím nechal snést. Zhodnotil Zoisitův rozkrok a sklonil k němu hlavu. Přejel jazykem špičku krysího ocásku.

Chutnáš báječně Sakurko. Hm kletba? Je velmi zajímavá. Neměl jsi přestavovat můj palác.

*Tuesday, January 28, 2003@11:14 p.m.*

Místnost se příjemně oteplila, ovšem ležet v posteli zakrvácené od vlastních ran a promáčené studenou vodou od jeho vlasů se mu hnusilo. Dotkl se kmínku sakury a načerpal z ní to málo energie, které mu mohla dát. Kunzit mu dal to, co zoufale potřeboval, ale zároveň mu toho dal tak málo, že to bylo jako dát žíznícímu kapku vody a nic víc. Sakura znamenala dvě věci. Byla to bezvýznamná útěcha, spíše výstraha než opravdová pomoc a zároveň také strohé oznámení, že jeho zahrada je prozatím mimo dosah, zákaz schovat se tam a regenerovat. Laskání s rostlinkou mu ale dalo trochu času k přemýšlení. Žárlil, proto si šel k Jadeitovi vybít vztek. Kunzit mu také nezdůvodňoval své návštěvy u královny a rozhodně mu o nich nedával hlášení. Výlet k Jadeitovi byl naprosto neškodný a nakonec odhalil zajímavá fakta. Naučilo ho to velmi rychle, že na Jadeita se jako na přítele už nemohl spolehnout a že, Nefrit, i když něco pečlivě plánuje, je stále stejně prchlivý jako kdysi. Vše, co bylo podstatné, už Zoisit řekl v hlášení, ale lekce v bludišti mu stačila na to, aby na chvíli zkrotila jeho vzpurnou povahu.

Potřeboval jsem si s ním promluvit. Byla to jen drobná neshoda, jakých je den plný.

Doufal, že taková odpověď bude Kunzitovi stačit a nebude se více ptát. To, že královna odvolala večerní poradu ve svém stavu spíše přivítal. Znamenalo to, že se příliš nestará o bojůvky svých generálů a nebudou tresty. Veškeré ostatní důvody si Kunzite-sama jistě obratně zjistí sám při nejbližší proklaté schůzce. Nedíval se na Kunzita, sklopil oči a soustředil na své tělo. Velmi opatrně se pohnul. Potřeboval se posadit, pak zvednout a do té chvíle získat tolik energie, aby se mohl obléci a teleportovat pryč. Měl práci, jeho vyzvědačská sít měla očividně někde podstatnou díru, která potřebovala rychle vyspravit. Práce navíc zaplaší nebezpečné myšlenky na Kunzita a královnu, ale byla zde ještě jedna věc, kterou chtěl vědět.

Kunzite-sama? Jakou kletbu jste na mne seslal?

*Monday, January 27, 2003@08:54 p.m.*

Jeho tělo zaujalo ve spánku instinktivně polohu, která zabírala co nejméně místa. Kolana měl přitažená k trupu a hlavu zabořenou do polštáře. Spal a zdálo se mu o Nefritovi, byl to přesně ten typ snu, který ho nutil červenat se, když si na něj v průběhu dne vzpomněl. Jeho Nefrit byl na něj tak hodný, občas sice měl své vzteklé dny, ale ty se přehnaly a všechno bylo zase v pořádku.
Horké rty na jeho tváři ho probraly z dřímoty a on se protáhnul a otevřel oči. Nejprve to byly jen úzké škvírky, ale když zjistil kdo ho políbil, rozevřely se do široka. Jeho obličej pokryl ruměnec nad tím jak asi teď vypadal, ale neudělal nic, aby svůj stav změnil. Nestihnul by to, Nefritova ústa přikryla jeho.Jeho rty se od sebe odtáhly v očekávání hlubokého polibku, nedočkaly se. Nefrit se narovnal a nechal svou uniformu zmizet. Jadeitovy oči se změnily na obrovská modrá jezera v záplavě šarlatu. Nefrit se k němu sklonil po třetí, Jadeit udělal jedinou věc, která byla pro tuto chvíli správná. Objal Nefrita kolem krku a roztáhnul nohy, aby se mezi nimi mohl jeho partner pohodlně položit. Jistě byla to pro něj muka, ovšem příjemná. Byl plachý a cudný, ale ne pokrytecký. Choval se jako idiot, ale nebyla to tak docela jeho vina. Vybavila se mu jeho služební cesta, zkoušel jedno ze svých nových hypnotických kouzel a žena, která měla být obětí se, zrovna v ten okamžik, rozhodla líčit. Zrcadlo. Bylo už pozdě na zastavení kouzla a tak tam stál a třeštil před sebe. To hrozné na tom bylo, že ta malá, obézní harpyje střelila pohledem jeho směrem a tak nešťastně že se mu podívala do očí. Jadeit se otřásl při vzpomínce a políbil Nefrita. Teď byl její vliv zažehnán a on se stal opět Jadeitem, mistrem iluzí, třetím generálem Negaverze. On si začal se zděšením uvědomovat co se kolem něho děje, když se jeho mysli dotkl královnin telepatický kontakt.

Neffy, je to všechno má vina. Choval jsem se jako tupec. Mohu se obhájit jen tím, že se mi při mé služební cestě šeredně nevyvedlo jedno hypnotické kouzlo. Zkrátím to. Vymyl jsem si mozek. Má neschopnost nás dostala, až k…

Jadeit polkl. Opět byl pouhou figurkou v plánech mocných. Pěšák, který se musí obětovat, aby mohl padnout do pasti někdo jiný. Zoisit z duše nenáviděl, Nefrita a svěřil se mu, že ho chce zabít. Ten spratek měl kolem svého prstu, či spíše jiné části těla omotaného Kunzita. Ten pro změnu dělal madraci královně. Zabijí ho, aby dostali Neffyho.

Miláčku, řekni mi co se stalo od té doby co jsem se rozdělili.

Přitisknul se ke svému hvězdáři se zoufalou naléhavostí. Nechtěl zemřit, už jednou zemřel sám a opuštěný. Minulost na Zemi se teď vracela, stále častěji. Nejspíše nějak jeho nehoda porušila Beryliny bariery.

*Monday, January 20, 2003@11:42 p.m.*

Práce mu šla rychle od ruky, dělal to cvik a jeho obratné prsty. Poslouchal Zoisitovo hlášení a doplňoval ho k událostem posledních hodin. Všechno do sebe nádherně zapadalo. Teď bylo na něm povědět co se stalo. Jeho podaní bylo stručné a věcné. Průběh porady s Jadeitem, objev Nephritova domu a audience u královny. Zoisite byl při ní v krysí podobě a tak Kunzite nepředpokládal, že by se moc soustředil na to co se děje kolem. Další kapitola byl Zoisitův záchvat, omezil se jen na poznámku, že musí obnovit večerní meditace a cvičení. Královnina zpráva přišla náhle a ještě zamotala už tak napjatou situaci. Odklad mohl znamenat mnoho věcí. Zjistí to při soukromé audienci. Postará se o to, aby královna byl povídavá.
Kunzite vrátil nástroje, které používal zpět namísto a políbil Zoisita na jeho mléčně bílou šíji. Chlapec vypadal nádherně. Musel se sebou na chvíli bojovat, aby se jeho prsty neobtočili kolem toho útlého krčku. Vzrušení které na chvíli opadlo, bylo zpět. Musel mít krysu hned, teď. Sebekázeň a pevná vůle mu v tom zabránily. Místo toho přetáhl přes něj deku a upravil teplotu v místnosti, která byla pro Zoisita příjemnější.

Tvé hlášení mělo jen jediný kaz. Neřekl jsi, proč jsi byl u Jadeita a proč ti dal ten pohlavek.

Otočil ruku na dlani nechal zhmotnit malou sakuru, kterou dal Zoisitovi. Opatrně položil květináček k jeho tváři. Byla to chabá náhražka za Zoisitovu zahradu, než mu tam dovolí zalézt.

*Monday, January 20, 2003@04:55 p.m.*

Stanul před královnou a vlastně ji vůbec neviděl. Ta nesmyslná vzpomínka mu nešla z hlavy. On přece Kunzita nemohl zabít, Kunzite je ve své pracovně a je až moc živý. Teprve když Beryl začala mluvit o popravě získala si jeho pozornost. Při zmínce o svém domě chtěl něco namítnout, ale včas pochopil, že není ani v pozici ani ve stavu, kdy by mohl hájit sve zájmy. Uvědomil si, že z toho nakonec nevyšel až tak španě. Vztek ho svíral jak svěrací kazajka, ale rozum nakonec zvítězil. Toporně se uklonil a odteleportoval se zpět do své ložnice.

Překvapení, které se mu zračilo ve tváři mohla překrýt snad jen únava v jeho očích. Ta se na okamžik změnila v něhu. Zlaté vlasy spočívající na šedivém polštáři zářily jako slunce na raní obloze. Sklonil se a políbil Jadeita na tvář. Upřely se na něj oči barvy letní oblohy a všechny strasti byly rázem zapomenuty. Usmál se na něj, sklonil se a opět ho polibil, tentokrát na ústa. Když se nedočkal žádné odpovědi trochu se odtáhl a shodnotil situaci. Když prišel, Jadeite ležel schoulený do klubíčka jen v jeho kabátku od pyžama a spal. Nyní ležel roztažený jak široký tak dlouhý a kabátek více odhaloval než zakrýval. Nechtělo se mu věřit, že by to byla náhoda. Jadeite se možná na první pohled mohl zdát cudný a plachý, ale uvnitř v něm plál oheň, proti ktéremu i chlad prvního generála Negaverze byl pouhou nickou. Bohužel tomuto ohni dovolil jen zřídkakdy vzplanout. Nyní se zdálo, ze blonďatý generál nemá daleko k tomu aby vzplál. Soustředil se, uniforma zmizela a on se potřetí sklonil nad Jadeitem.

*Friday, January 17, 2003@10:18 a.m.*

Královna s nelibostí zhodnotila stav v jakém se jí její druhý nejmocnější generál zjevil před trůnem. Nephrite dbalý svého zevnějšku teď vypadal jako rozestlaná postel postříkaná zelenou barvou. Pozorovala ho a její mysl zkoumala jeho. Nestačilo, že si Kunzite začal vzpomínat na část svého života, teď se do stejného stavu dostal i Nephrite. Minulost byla temná a plná tajemství, která bodala víc než střepy skla. Napjetí a nenávist mezi jejími poddanými byla hnací silou její moci. Ti kteří se navzájem nenávidí se nikdy nespojí. Nephrite si musel vzpomenout na to co udělal. Popravil svého přítele. Zrada, nenávist, žárlivost a zběsilá touha po pomstě. Takovým emocím Beryl rozuměla. Rozhodla se, že odvolá večerní poradu a posune o nějaký čas Jadeitův plán na získání energie. Možná ho nebude ani třeba, když najdou Stříbrný krystal a jím oživí Metalii. Telepatický pokyn se dotkl myslí čtyřech shitenou a dal jim na srozuměnou, že jejich služby budou vyžadovány až za dva dny. Samozřejmě nezrušila půlnoční schůzku s Kunzitem, jemně mu připomněla, že ho očekává.

Hlášení mi podávat nemusíš. Byla jsem o tvé činnosti již informována. Chtěla jsem tě popravit, ale rozmyslela jsem si to. Ty a tvůj brloh na Zemi budou ještě k užitku pro Negaverzi. Nesmíš, ale zůstat bez dozoru. Tvé akce budou sledované dalším tennou, kterého určím. Umožníš mu volný přístup všude. To je vše. Teď se mi ztrať z očí, nebo si to rozmyslím a udělám z tebe žrádlo pro youmy. Což by pravděpodobně potěšilo, jistě tušíš koho.

*Thursday, January 16, 2003@10:35 p.m.*

Vykoupal se a znovu na sobě vyčaroval uniformu. Chystal se, že nechá vanu rozplynout, když se ozval v jeho hlavě Nefrite. Říkal mu věci, které sám dobře věděl. Byl po krk v problémech. Napadl ho ještě výraz sračky a zblednul. Tohle rozhodně nebyl jeho týden, vlastně možná ani měsíc. Všechny problémy ve kterých byl, si zařídil sám. První rozumné myšlenky akce byly až v Nefritově domě. Před tím jednal jako kretén, byl vůbec div, že to všechno přežil, jen se ztrátou kytičky na své pýše.Začal si pro sebe nahlas mumlat a pokračoval ve svém monologu i po té co se teleportoval do Nefritovy ložnice. Neustal v něm ani když zjistil, že domácí pán není přítomen. Viděl rozházenou postel a tak se začal svlékat.

Neffy, já jsem byl vůl. Choval jsem se nemožně. Dospělý muž kňourající jako rozmazlený spratek. Litujte mě, za to že jsem tupec a chovám se jako tupec! Chce se mi zvracet. Ublížil jsem ti, můj milý a donutil tě svou do nebe volající tupostí odhalit tvůj tajný úkryt. Teď o něm ví ten starý chřestýš a to znamená, že i královna. To znamená podezření ze zrady. Mám pocit, že o to Kunzitovi šlo. Zoisit tě nenávidí a chce tě zabít. Netají se tím. Já jsem to tak nechal, mohl jsem to mezi vámi urovnat, ale ne já byl ještě na toho hocha hrubý. Snad se mi tou jeho nakládačkou konečně rozsvítilo v palici. Jenomže ono ne, Kunzit mě vyléčil a chtěl jen hlášení. Měl jsem se mu omluvit, za porušní subordinace a dát mu to zatracené hlášení. Opět ne. Divím se, že mě nezabil. Ono to stejně může udělat. Musím se mu oficiálně omluvit a nejlépe písemně.

Jadeitova uniforma se změnila v úhledný komínek šatů na křesle. Stál tam chvilku nahý než se rozhodl co si obleče na spaní. Nefritův pyžamový kabátek. Měl rád na sobě vůni jeho majitele a aspoň tak si mohl představovat, že ho drží v náručí. Zvednul polštář a tam byl. Vzal si ho a šel k psacímu stolku. Rychle napsal omluvný dopis a návrh na další konzultaci plánu, jestli Kunzit bude ochoten. Složil psaní, magicky ho zapečetil a zavolal jednu ze svých kurýrních youm. Nedbal na to jak se bude tvářit, když ho uvidí. Co na tom? Zaklepaní a rychlé předání listu spolu s instrukcemi. Jadeit s ulehčením si lehl na místo, kde před tím spal Nefrite. To místo bylo ještě teplé.

*Thursday, January 16, 2003@05:10 p.m.*

Spal hluboce. Byl vycerpan na pokraji zhrouceni, potreboval nabrat sily pro nadchazejici stret s Beryl. Probudila ho prudka bolest. Ta cubka mu vtrhla do mysli jako uragan a zanechala jen velmi nalehavy prikaz, ktery ho primel vymrstit se z postele... Najednou se mu zatmelo pred ocima zakymacel se.
Spatril obraz, ktery na prvni pohled nedaval smysl. Nebo ho spis byl srozumitelny az moc:

Videl sebe, jak stoji za klecici postavou a jednim rozmachem ji usekava hlavu.
Otraslo to s nim. Pokud vedel, nikdy nikoho nepopravil. Nechapal to. Znovu si tu scenu vyvolal pred ocima. Ano, setmela mistnost, on s mecem, ten dotycny, neni mu vide do tvare, ma pres ni spustene vlasy, dlouhe, rovne... svetle vlasy! V rohu mistnosti pohyb. Rozmach mecem, dalsi pohyb v koute, stoji tam drobna postava a fascinovane prihlizi. Mec projde hrdlem obeti jako nuz maslem a hlava se svali k zemi. V paprsku svetla prosvitajiciho zpoza zavesu na okne je videt, ze vlasy vlajici z kutalejici se hlavy nejsou jen svetle, jsou ciste bile, az stribrne. Ted uz poznava i postavu v koute, byl to Zoisite, jeho vyraz byl smesici fascinace a smutku. Telo padajici k zemi. Bylo jasne, ze ten, koho prave zabil, byl Kunzite. Podle uniformy a Zoisitova veku poznal, ze to muselo byt nekdy davno, snad na dvore prince Endymiona. Konec.

Musela to byt vzpominka. Nic jineho to byt nemohlo. Nefrite si ze sve minulosti moc nepamatoval, ale na to malo co si pamatoval se mohl vzdycky spolehnout, jeho pamet ho jeste nikdy neoklamala.

Ja? Zabil Kunzita?

Pricilo se mu tomu uverit. Nechtel.
Ucitil, ze to, co ho vytrhlo ze spanku po pouhych nekolika minutach stale jeste ceka. Ale...

Ja zabil Kunzita?

Kralovnin rozkaz znel jasne, uz ted ztratil drahocene vteriny a dalsi utok na uz tak zmatenou mysl riskovat nehodlal. Jak byl, na dne svych sil a v povalene uniforme se teleportoval do Beryliny prijimaci komnaty, stanul ji tvari v tvar.
Ale ten obraz mu stale nesel z mysli. Musi na to prijit. Okamzik, vzdyt u toho byl Zoisite, ne? Chytil se toho stebla jako tonouci a ani si nevsiml, v jake je kralovna nalade.

*Thursday, January 16, 2003@04:07 p.m.*

Jen jsem Jadeitovi vrátil pohlavek. Choval se ke mně pohrdlivě. Jeho slabost, že nebyl připraven na odvetu a skončil jak skončil. Nemá podceňovat své nepřátele nebo na to jednou dojede, ale může si za to sám.

Snažil se soustředit na záhyby prostěradla, do kterého zatínal prsty. To, že něco pozoroval a mluvil, dělalo bolest trochu snesitelnější. A tak pečlivě odříkával slovo za slovem. Úhledné stehy už uzavíraly jeho ránu a i s magii bude trvat dlouho než se plně zahojí. Kunzitovy chladivé prsty mu přejížděly po kůži a vytahovaly větší střepy, ty drobnější jeho tělo dokázalo samo odstranit. Po malých rankách už nebylo ani památky, jenom stín bolesti při doteku. Magie mu vracela sílu a pokud by bylo třeba věděl, že dokáže ještě nějaký čas konat své povinnosti, aniž by se snížila jeho výkonnost. Byla to ale jen přechodná iluze a jeho tělo si za pár hodin řekne o svůj odpočinek, to si uvědomoval také, ale to už bude po největší bouři a Zoisit si bude moci dopřát několik hodin regenerace ve své zahradě.

Nefrit se choval zvláštně. Něco určitě chystá. Vpadl tam jen tak pro nic za nic. Nejspíše sledoval, co Jadeit děla. Ale místo, aby ho chránil, vynadal mu a zaútočil na něj. Je to podezřelé. Mohlo by to souviset s tím jeho novým hnízdem. Nefrit zaútočil, vlastně dokončil mou práci a Jadeita dorazil. Zdá se, že se Jadeit navztekal, protože chtěl čarovat.
Zautočil na Nefrita, ale místo blesku nebo co měl na mysli, se mu povedlo je jakési želé do Nefritových vlasů!
Pak se hned odplížil k Vám a Nefrit zmizel. Než jsem šel za ním, stihl si vlasy odbarvit na blond, takže jsem mu jen trochu pomohl k jeho původní barvě. Ten pramen jsem mu nechal za drzost, ať si pamatuje, koho žádal o pomoc a ať to všichni vedi. Prověřím to jeho nové sídlo, Kunzite-sama, a podám vám podrobné hlášení. Vynasnažím se už neprokázat takovou neschopnost.

Čekal jestli pro něj má Kunzite ještě nějaké rozkazy nebo otázky a sbíral síly, aby mu mohl vyhovět

*Wednesday, January 8, 2003@10:23 p.m.*

Královna se zahleděla do své křišťálové koule a mezi mlhou uviděla obraz druhého ze svých generálů. Nephrite a jeho záludná činnost zavánějící zradou. Vycenila své špičaté zuby v parodii úsměvu. Youmy kolem trůnu se stáhly víc do stínu, jejich vládkyně nebyla v dobré náladě. Stíny se ještě víc protáhly, když vstala a opustila trůní sál. Zvuk jejich kroků a klapot její hole se rozléhaly ještě dlouho palácem. Došla do přijímací komnaty a usadila se na další ze svých trůnů. Kunzite už svou verzi poskytl. Teď jí zajímalo co k tomu řekne Nephrite, jelikož večerní porada se kvapem blížila. Pohladila kouli a její mysl vyslala ostrý příkaz.

Lorde Nephrite ke mně!HNED!

*Sunday, December 29, 2002@03:33 p.m.*

Nephrite vystartoval po jeho projekci a jeho pěst pročísla vzduch. Bylo jasné, že by to nejraději udělal na živo. Zbytečné násilí když šlo použít jiné prostředky se Kunzitovi břídilo, ovšem byla tu i málo využívaná zásada, pokud něco nejde silou, je třeba použít sílu ještě větší, která už rozpohybuje události tím správným Udržovat projekci přes vlastní magický štít bylo velmi náročné a tak ho to stálo hodně soustředění. Jeho koncentraci nerozbil výpad na jeho čelist, ale to co uviděl v tom prudkém pohybu. Pramen zelených vlasů zářil mezi hnědými kudrnami tak jasně a výmluvně, někdo si ho označkoval jako svou kořist. Ten dotyčný byl stočený do klubíčka v rohu. Projekce se rozplynula. Nephrite se choval jako Nephrite, to znamenalo za každou cenu chránit svou dámu. Ovšem to nevysvětlovalo tu zelenou loknu. Kunzite si musel s lítostí přiznat, že tento vpád do jeho hry mu jí znechutil a on nemel už zájem v ní pokračovat. Nechal se moc unést v nevhodnou situaci,. Nephritův vpád do jeho paláce mu připomněl jak nevhodné by bylo vyřadit Zoisita ze hry kvůli zraněním, které by mu ve svém rozmaru způsobil.Chyběly mu informace, proč Zoisit namlátil Jadeitovi a označkoval toho hvězdářského vzteklouna. Přešel nad svou krysku a na malý okamžik si ještě vychutnal její strach a ponížení. Jeho vzrušení se vytratilo a uniforma mu opět seděla tak jak měla. Sklonil se pak k chlapci a vzal ho do náruče.

Chyť se mě kolem krku.

Nařídil mu ostře a pak se sním teleportoval do své ložnice. Vlastně jejich ložnice opravil se v duchu. Poslat projekci přes bariéru bylo náročné, ale ani z desetiny to nedosahovalo náročnosti teleportu. Kunzite pro chvíli musel obětovat něco co udržoval pečlivě magií. Byla to jeho tělesná teplota. Říkalo se mu ledový král nejen pro jeho zálibu ve všem studeném, ale také proto, že jeho dotyk byl mrazivý. Daň za druh magie kterou se nejraději zabýval. Jeho honba za větší mocí z něj vysála všechno teplo života. On dokázal magií udržovat svou tělesnou teplotu na stavu pro ostatní příjemném. Dělal to jedině když věděl, že se někoho bude muset dotýkat bez rukavic. Když byl mladý tak se všemožně snažil jí udržovat i když byl sám, ale postupem doby mu to začalo být odporné a nepřirozené, chlad byl pro něj určený a nemělo smysl to popírat dětinskými kouzly. Rychle položil Zoisita na postel a otevřel noční stolek, kde bylo pár věcí pro to, když své divoké milování trochu přehnali.

Lež klidně musím tě ošetřit. Nephritův vpád mi nepříjemně připomněl, že mám na tebe pár otázek týkajících se Jadeita a jeho stavu. Ovšem očekávám, že mi vysvětlíš i ten zelený pramen v Nephritových vlasech. Takže potřebuji, abys byl k užitku i jinak než jako..

Poslední větu Kunzite nedokončil, nechtěl. Místo toho našel pinzetu, jehlu nit a nůžky. Magií si vyčistil ruce a hlubokou ránu na krysím boku. Drobnější zranění a sklo příjdou na řadu po tom, jestli je nezvládne přirozené regenerační schopnost temného generála.

Ta rána se nezahojí snadno, když jsem jí tak rozevřel. Bude se muset zašít. Myslím, že ty nejsi ten typ, který by chtěl něco proti bolesti.

*Wednesday, December 25, 2002@10:47 p.m.*

Při teleportu do předsálí Kunzitova paláce měl výčitky svědomí. Nenechával Jadeita rád samotného, ještě na tak nebezpečném místě. Dům sám byl bezpečný, ale s magii v něm nashromážděnou se muselo zacházet nanejvýš opatrně a také při jeho opouštění si člověk musel dávat sakra pozor, aby ho něco neprozradilo nepřátelům, či aby se tenká sít vázající magii neprotrhla a neuvolnila smršť ničivé síly. Každá chyba mohla být osudná. Ale obavy z toho, co mohl Kunzite zjistit a jak by s touto informací mohl naložit, byly dostatečným důvodem pro urychlenou akci. Jadeitův stav k přemýšlení nijak nepřispěl. Prostě jako vždy učinil nejpřímější krok, aniž by si ho předem promyslel. Unavený a magicky vyčerpaný dorazil tedy do Kunzitova předsálí. Co dal? Pokusil se telepaticky zjistit, kde se Kunzite nachází. Bylo pro něj překvapením, když jeho přítomnost nikde necítil. Nedokázal to pochopit. To by znamenalo, že se nachází někde za magickou barierou. Otřásl se. Taková bariéra chránila i jeho dům. Společně s jeho pozicí to z něj činilo téměř magickou pevnost. Absolutně odrážela magické a telepatické útoky, pokud člověk přesně nevěděl, po které cestě se vydat, či kterou klikatou drahou poslat energii. Pokusil se přemýšlet. Jestliže je Kunzite za barierou a není v jeho domě, pak by měl Nefrite zachytit alespoň náznak jeho přítomnosti. Soustředil se a pokusil se vyčistit svou mysl. Nebylo to snadné. Stále se mu zjevoval obraz jeho blonďáčka, obavy o to, co by se mu mohlo stát mu nedopřávaly klidu. Silou si připomněl, že Jedyte je také Temný generál a v případě nouze si dokáže poradit sám. Znovu se soustředil a konečně se mu podařilo zachytit slabý náznak Kunzitovy přítomnosti vzadu v jeho paláci, tak kam neměl nikdo přístup. Na okamžik zaváhal. Vydat se do Kunzitových soukromých komnat se rovnalo téměř jisté sebevraždě. Zvláště pokud tam měl společnost. A magická bariera tuto domněnku činila téměř jistotou. Proč jinak by se snažil schovat, co se děje tam, kde byl. Když si porovnal místo, kde tušil Kunzitovu přítomnost s tím, co věděl o jeho paláci, podivil se. Štít musel být vztyčen kolem pracovny prvního generála. Ačkoli tam Nefrite byl jen jednou a na okamžik, když zachraňoval Jadeita, nemohl si nepovšimnout v jak strašném stavu se tato místnost nacházela. Jeho strach o Jadeita ustoupil. Pochopil, kdo tak zřídil Kunzitovu svatyni a pocítil na svého miláčka hrdost. Ne, jadeite se dokázal ubránit, když bylo třeba. Proč byl ale pak tak vyčerpaný, když pro něj prispěchal?
Z přemýšlení ho vyrušilo tetelení vzdychu přímo před ním. Objevila se projekce Kunzita a jak Nefrite předpokládal, ve své pracovně. Zařízení místnosti, které bylo vidět, bylo v troskách. Ale moc času na třídění dojmů neměl. Když Kunzite promluvil, bylo to jako kdyby do něj uhodil blesk. Střídaly se v něm strach o Jadeita a i zlost na Kunzita, že snad jeho ukeho povazuje za nějakého neschopného budižkničemu, kterého je třeba vodit za ručičku. Chystal se mu brisktně odpovědět, ale když začal mít Kunzite poznámky o té trapné nehodě, ze které se Jadeite bude asi dlouho vzpamatovávat, bylo to jako by mu přes oči spadl rudý závoj. Nikdo nebude urážet jeho ukeho, i kdyby to byla královna Beryl s Metalií. Na některé detaily jejich vztahu byl obzvláště citlivý. Vrhl se na projekci s jasným úmyslem tomu, co znázorňovala, srovnat fasádu. Vůbec nevnímal, že proti němu stojí jen nehmotný obraz. Když jeho pěst prošla vzduchem zarazil se a uvědomil si, že se zachoval jako absolutní pitomec. Projekce zmizela a jemu se nechtělo přemýšlet o tom, jak se teď Kunzite musí tvářit, když se druhý generál Negaverze chová jak ten největší primitiv. Teď už klidný se otočil a odteleportoval se do své ložnice ve vlastním paláci. Jak byl, hodil sebou na postel a vyslal svou mysl do skrytého domu, kde se právě Jadeite máčel ve vaně.

Miláčku, jsme v maléru. Kunzite se rozhodl dělat problémy a náš plán na získání energie pro Metalii používá jako prostředek. Prosím tě, přijď rychle do Negaverze, musíme něco dělat, minimálně musíme uchlácholit Beryl.

Nečekal ani na odpověď, z posledních sil zamumlal formuli, které aktivovala obranu jeho paláce a vyčerpáním usnul.

*Wednesday, December 25, 2002@12:21 a.m.*

Kunzitovo objetí bylo uklidňující. Byla to pochvala, která říkala, že Zoisit nezklamal. Schoulil se více Kunzitovi do náruče. Bolest vystřelující jako jehličky z drobných ran, po kterých přejížděly Kunzitovy dlaně, byla jen nepodstatnou cenou za pocit bezpečí. Polibek byl další sladkou odměnou. Bolest najednou byla tak prudká, že se mu zatmělo před očima a udělalo se slabo, pevný polibek částečně utlumil jeho výkřik. Šok trval jen okamžik, začal se vzpouzet a snažil se ze svého těla vší silou vyškubnout ruce, které do něj pronikaly a rozrývaly mu ránu. Dokázal Kunzitovi jedině způsobit několik šrámu na kůži pod uniformou a docílil pouze toho, že stisk, ve kterém se nacházel, byl ještě pevnější. Veškerá snaha vyprostit se mu přinášela jen další utrpení.
Události, jako Nefrit v paláci nebo ponižující gesto, když si Kunzit otřel ruce do jeho vlasů, šly v ten okamžik naprosto mimo něj, vnímal pouze uvolnění sevření, které mu dovolilo vyškubnout se, čímž se zároveň dostal z projekce vytvořené Kunzitem. Dopadl na zem a nemilosrdné střepy mu poranily kůži. Jeho instinkty mu velely dostat se co nejdále od nebezpečí. Odpotácel se přes okraj zrcadel na nepokrytou podlahu a po několika nejistých krocích se vtiskl do kouta. Byla to malá skrýš, ke které zanechal jasnou krvavou stopu, ale přece jen skrýš. Byl vyčerpaný a vyděšený.

*Sunday, December 15, 2002@05:30 p.m.*

Změnil ho zpět na chlapce. Kochal se křivkami těla ležícího na zemi. Bílá kůže pokrytá rudými šrámy na střepech zrcadel měla na něj velmi vzrušující účinek. Každý pohyb, který Zoisite udělal měl v sobě eleganci a svůdnost i přes vyčerpání a zranění. Chlapecké prsty se obtočily kolem krku kočky a s naprostou přesností jí zlámaly vaz. Kunzitovy oči zaplály a pramen bílých vlasů mu sklouzl do obličeje. Sakura měla ve tváři když vraždila stejný výraz, jako když se s ním milovala. Podlehl kouzlu té krysy. Díval se jak se zvedl a kráčel k němu. Jeho chodidla se zraňovala o střepy a barvila je krví. Co krok to další červené kapky na čisté ploše zrcadel. Stal tam na okraji střepů a pomalu zvednul hlavu. Zelené oči se zavrtaly do jeho. Věděl co v nich Zoisite uvidí, touhu po něm. Spalovalo ho to uvnitř, ničilo to všechnu jeho pevnou vůli. Zatnul pěsti a snesl se k Zoisitovi na zem. Jeho sebekontrola ho opustila, připadal si jako uhranutý a možná že i byl. Dříve se mu zdálo nemožné tak podlehnout někomu, ale teď když do svého života nechal vstoupit Zoisita, začalo být všechno jinak.
Kunzite se naklonil k Zoisitovi a jeho rty zakryly Zoisitovy, nespokojil se jen s tím, prohloubil víc jejich polibek. Jeho ruce se vydaly na pouť po mokré kůži zad.Každá dlaň se rozběhla jiným směrem. Nehty jedné ruky se zaryly do dlouhé pomalu se uzavírající rány od kočičích drápů, která se úměrně zvětšila k velikosti nynějšího Zoisitova těla. Trhnutím jí opět rozevřely. Zároveň prsty druhé ruky sjely k oblině hýždí, na své cestě se snažily nasbírat co nejvíce vlhkosti z vody stékající z rezavých vlasů, protože dva z nich si našly cestu do krysí ho těla ve stejný okamžik jako ty, který se věnovaly šrámu.
Chtěl svou krysu a dal jí to najevo. Nemyslel ne nic jiného, jen to jak se co nejrychleji zbavit kalhot, které se stávaly čím dal tím těsnější. Díky jeho kletbě to bude jen jednostranná rozkoš a vyvrcholení, až s ním skončí bude krysí ocásek stále pevný jako ocelový prut. Zoisite bude každým jeho dotykem chtít víc a víc, aby se konečně jeho tělo zazmítalo v bouřlivém orgasmu,ale on mu to nedovolí, ještě ne. Krysa si to musí ještě zasloužit, do té doby bude používat jeho tělo kdykoliv bude mít chuť. Teď ji měl. Nephritův teleport do jeho paláce ho na kratičký okamžik vůbec nezajímal, chtěl Zoisita svět kolem něj se mohl zbortit a mu by to bylo pro ten okamžik slasti v naprosto jedno. Kunzite si s děsem uvědomil jak moc je takové myšlence nakloněný. Ovládalo ho to tak moc a dobře. Odtrhnul svá ústa od Sakuřiných a svit v jeho očích pohasnul, byly opět ledové a odměřené. Kunzitovy ruce opustily své pečlivě vybrané místa a zanořily se do mokrých vlasů. Pečlivě si je v nich očistil a pak vedle Zoisita udělal projekci předsálí, kde postával Nephrite. Dbal na to, aby Nephrite viděl jeho obraz jen do pasu, zbytek by byl velmi kompromitující..

Lorde Nephrite, zdá se, že vaše akce přinesla víc škody než užitku. Královna nařídila aby se mnou Jadeite probral svůj plán, bohužel k tomu nestačilo dojít. Doufám, že je vám jasné jaké důsledky z toho plynou lordu Jadeitovi. Takže by bylo nanejvýš vhodné, aby se zde objevil.

Kunzite se nadechnul a pokračoval hlasem jako když se bortí ledové kry.

Ještě taková drobnost. Když už ho pravidelně ojíždíte jak starou kurvu, dejte mu na chvíli oddech, neboť se mi zdá, že jeho svěrače už nejsou to co bývaly. Bylo by velmi trapné, kdyby se mu takové nehody stávaly pravidelně.

*Tuesday, December 10, 2002@10:49 p.m.*

Jadeite se cítil tak bezpečně v Nefritově obětí. Poněkud ho zaskočilo, když Nefrite vstal a odteleportoval se pryč. Ale co se dalo dělat, Nefrite už byl takový. No jo vykoupat se, ale kde? Kolem dokola bylo celkem pusto, až na pár proužků světla pronikajících z velkých skleněných oken. No musim říct, že Neffy si to tu ale umí zařídit. Kde nic, tu nic, sice tu nesídlí příliš dlouho, ale na to jak je rychlý v sexu, by mu to mohlo jít rychleji. Zakroutil hlavou a soustředil svou energii na kout místnosti V koutě se objevil purpurově zbarvený závěs a za ním velikánská rohová vana plná teplé vody. Nefrit si sice ani neumí zařídit vlastní byt, ale co se čistoty týče a péče o vlastní tělo, je Nefrit neoblomný.

*Tuesday, November 26, 2002@11:11 p.m.*

Lapal po dechu. Díval se na zem a na své zakrvácené ruce. Při sebemenším pochybu se mu do těla zabodlo několik nových střepů. Ale tak malá bolest byla nic v porovnání s úlevou, že se může nadechnout a nemusí plavat o život. Vodou ztěžklá srst byla pryč a do očí mu stékaly jen pramínky vody z vlasů. Zvedl hlavu za vzteklým syčivým zvukem. Jeho tyran byl kousek od něj. Kočka po něm chňapla packou z vytaženými drápy, ale tentokrát byl Zoisitův čas k útoku. Uštědřila mu sice další šrám na ruce, ale to bylo to jediné, pak se ozvalo slabé křupnutí. Zoisit odhodil zvíře se zlámaným vazem do kouta místnosti.
Prudký útok na kočku ho stál příliš mnoho sil, které musel nahradit. Cítil magii opět proudit jeho tělem. Začala léčit drobné ranky od skla. Pomalu v něm potlačovala únavu a dodávala mu sílu.
Věděl, že později si bude muset odpočinout, ale s pomocí magie tu dobu dokázal podstatně oddálit. Teď se mu uklidňoval dech a jeho tělo se přestávalo chvět, nebyl ale ještě schopen se postavit. Vytrhl si z nohy jeden větší střep a rána se začala poslušně zatahovat.

Díval se na postavu netečně se vznášející nad zemí. Cítil jakousi podivnou hrdost a uspokojení nad tím, že ho Kunzit pozoruje. Neodvážil se mu ale podívat do očí, rychle je zase sklopil. Bál se najít v nich chladný odstup, který Kunzite-sama ukazoval všem ostatním. Opatrně se protáhl a pokusil se vstát. Na druhý pokus se mu to podařilo a to že stál mu přidalo trochu sebedůvěry. Stále byl proti levitujícímu Kunzitovi nicotný, ale bylo to důstojnější než ležet bezmocně na podlaze. Opět zmobilizoval svou vůli a vykročil k němu. Při prvním kroku zavrávoral jak se mu střepy zaryly do chodidel, ale šel dál, musel dojít až ke svému cíli aniž by upadl. Opatrně našlapoval, nebylo mu to ale příliš platné, střepy byly všude. Konečně se dostal k okraji střepů a stál přímo před Kunzitem. Pomalu k němu zvedl zrak, potřeboval z něj vycítit alespoň malou pochvalu za svou snahu.

*Friday, November 22, 2002@12:11 a.m.*

Nefrite objímal Jedita a snažil se přijít na to, jakou že pastičku by měl na Kunzita nastražit. V hlavě měl totiž pusto a prázdno. Snad za to mohl prožitý šok, snad se příliš přepínal při spojování s hvězdami, ale výsledkem bylo, že nebyl schopen jediné kloudné myšlenky. Totiž jedné ano. Chtěl se milovat. S jeditem. Tady a teď.
Tak tak seděl a ochranitelsky svého blonďatého ukeho držel, začalo mu být poněkud nepohodlně. Zatímco se začala obnovovat normální činnost v jeho unaveném mozku, všiml si, že někde poblíž něco odporně páchne. Začal větřit. Jakmile si všiml podezřelých skvrn na partnerově uniformě, jeho chuť ho okamžitě přešla. Poněkud se odtáhl a vzdor únavě se bleskově postavil.

Eeee, Jedite, já se teď vrátím zpátky do Negaverze a pokusím se dozvědět, co všechno vlastně Kunzite zjistil. Ty by ses měl asi taky vrátit jakmile se dáš trochu do kupy. A prosím tě, vykoupej se.

S odvrácenou tváří se Nefrite teleportoval před dveře Kunzitova trůního sálu.

*Thursday, November 21, 2002@08:06 a.m.*

Mokré zvuky vody, mňoukání kočky, šustot stránek kodexu vyplňovaly místnost. Kunzite začal rychle otáčet stránky, hledal něco co by bylo víc zajímavější než Sakura. Věděl, že kdyby se začal dívat, neudělal by pak nic, co by Zoisita zachránilo. Písknutí přišlo náhle a nečekaně. Těžký svazek mu vypadl z rukou a dopadl na jednu z zrcadlových stěn . Roztříštila se na kusy a její zkáza se v drobných prasklinkách začala rozšiřovat do okolí. Byl čas ničit, Kunzite kouzlem pomohl zkáze. Složité uspořádání lesklých ploch se začalo rozpadat na drobné, ostré střepy. Nakonec zbyl jen bazének s krysou a u něj naježená prskající kočka. Měla se dožít ještě jednoho překvapení. Krysa, kterou s takovým nadšením lovila, se s další magickou vlnou proměnila na nahého kluka, který byl o dost větší než bazének i ona. Kunzite vylevitoval ze svého křesla a začal se vznášet u okraje pole střepů. Díval se na svou Sakuru. Zoiste, byl nádherný. Uvědomil si, že by teď pro něj udělal cokoliv a nepřemýšlel by nad tím. Byl zamilovaný? Tak se to projevovalo? Nebyl si jistý, ale tušil, že to asi tak bude.

*Wednesday, November 20, 2002@11:12 p.m.*

Škrábal packami po hladkém okraji bazénku.Teď už si byl jistý, že neexistuje cesta ven, ale neměl už sílu na to, aby byl vzteklý, že ho Kunzit nechal hrát jednu ze svých her, aniž by měl sebemenší šanci vyhrát. V ten okamžik ho ale více než spravedlnost zajímala opět se blížící kočka. Díval se po ní a snažil se rozeznat, co je pravé zvíře a co jen odraz. Rychle se ponořil pod hladinu, aby se vyhnul ostrému drápu. Měl strach vyplavat, tam na něj čekala smrt. Sevřelo ho uvědomění, že nemá naději vzepřít se Kunzitově vůli a že je mu to úplně jedno. Protože jenom Kunzit ho mohl zachránit před tím, co pro něj Kunzit připravil. Prudce se odrazil k hladině a jakmile se mohl nadechnout vypískl a zároveň vyslal co nejsilnější myšlenku ke Kunzitovi jaké byl ve svém stavu schopen.

Kunzite-sama!

*Saturday, November 16, 2002@03:18 p.m.*

S novým designem a s novými hráči Nefrita a Jadeita, Negaverze se opět rozjíždí.