*Monday, November 11, 2002@07:33 a.m.*

Jeho pohled probudil k životu magické obrazce na stránce. Zaujaly ho proplétající se linky a síla kterou jejich spojení vytvářelo. Otočil list na nové zaklínadla. Vyrušila ho rána. Krysa narazila do zrcadla, usoudil a letmo zkontroloval Zoisitův stav. Ještě žil. Než se vrátil ke svému čtení, upravil sklon zrcadel ve středu tak, aby ho topící krysa uviděla. Možná to bude její poslední obraz, který ve svém krátkém životě spatří. Kunzite nechtěl, aby to zašlo až tak daleko, ale neudělá pro Zoisita nic, pokud on sám nezavolá o pomoc.

*Sunday, November 10, 2002@03:40 p.m.*

Natahoval krk směrem ke Kunzitovi. poslouchal, co mu jeho pán říkal. Zpráva o temném domu pro něj byla nová informace. Jeho zpravodajská služba sice kolem Nefrita slídila, ale posledních několik dní měl přece jen trochu jiné starosti, než číst hlášení a byl to Kunzite-sama, kdo ho plně zaměstnával. Ovšem za tu chybu někdo zaplatí. Pokud jeho youmy něco takového nehlásily okamžitě osobně, byl to závažný prohřešek, ale pokud o tom vůbec nevěděly, bylo to neodpustitelné. Nejdříve ale musel sám přežít, protože bylo jasné, že za chybu bude potrestán on jako první. Kletby se může bát potom, až přežije bludiště.
Srst se mu ježila jen při pouhém pomyšlení na kočku. Nesnášel kočky. Vždy přitahoval vše živé, dávalo mu to sílu, život, jeho tvoření a ničení, jeho koloběh, zem, ze které vše rostlo a oheň, který vše stravoval, ale s kočkami, podle některých legend, strážci podsvětí, sdílel vzájemnou hlubokou nenávist.Viděl jak se kočičí tělo v zrcadle přibližuje, když Kunzit svého mazlíčka hodil do labyrintu. Dal se na zběsilý úprk, ostrý dráp sekl přesně do místa, kde před chvílí stál. Začal se protahovat škvírami a utíkat chodbičkami. Zrcadla byla matoucí a jen odhadoval kde je střed bludiště. Rána do čumáku ho téměř omráčila, když odbočil do slepé chodby a ocitl se v pasti. Sotva zaostřil pohled vyskočil a začal znova utíkat, čímž vběhl přímo před kočku jejíž obraz ho tak vyděsil. Stála přímo u východu ze slepé uličky, připravená ke skoku. Zoisit se zoufale díval po nějakém úniku. Malou šanci mu slibovala chodbička ve stěně, byl blízko ale kočka byla rychlejší. Jakmile vyskočila neměl čas zvažovat své šance a vyrazil k úkrytu. Taktak se protáhl průchodem, kam se kočka nevešla, proběhl ještě několika chodbičkami a schoval se na místo, kde ho zrcadla příliš neodrážela. Byl vystrašený a začínal být i unavený. Na boku měl krvavý šrám, jak ho kočka sekla při útěku ze slepé chodby a v noze, za kterou ho Kunzite-sama nedávno připoutal v kobce mu bolestivě cukalo, ještě nebyla plně vyléčená.
Uslyšel kočičí zamňoukání, blíž než předpokládal, musel si pospíšit. Musel se dostat do středu bludiště co nejrychleji. Potlačil paralyzující strach. Musel Kunzitovi dokázat, že je schopný, že ty jeho vražednou hru dokáže vyhrát, že dokáže přežít. Probíhal mezi zrcadly, cítil, že se blíží ke středu bludiště, několikrát musel změnit směr aby se vyhnul pátrající kočce. Už viděl průchod, který se otevíral do většího prostranství. Střed bludiště. Uslyšel za sebou ťuknutí jak vytažené kočičí drápky dopadly na sklo. Okamžitě vyběhl, musel se do průchodu dostat dříve než do kočka dohoní. Konečně proběhl průchodem a chtěl rychle někam zahnout, aby se vyhnul kočce. Neměl ani čas zjistit, co se v zrcadlech odráží, když ztratil pevnou plochu pod nohama a začal padat. Dopadl do studené vody, která se okamžitě začala zabarvovat jeho krví. Vyplaval na hladinu a snažil se vykašlat vodu, které se nadechl. Tím se zase dostal na dosah kočky na břehu, ta mu za to uštědřila hlubokou ránu do zad. Odplaval dále od břehu. Celé tělo ho bolelo a mokrá srst táhla ke dnu. Kočka se procházela po lávkách nad vodou a občas po něm sekla, tím ho nutila stále plavat a ještě více se vysilovat. Byl vyděšený a bezradný.

*Saturday, November 9, 2002@08:30 p.m.*

Kunzite se podíval na svou pokousanou ruku. Díra po zubech a krev zničily jeho bělostné rukavice. Bude je muset vyhodit. Byly nové a on neměl rád plýtvání. Počká to, až se vypořádá se svým živočichem. Zoisite se dostal, ze svého záchvatu a přešel volně do drzého módu. Ten kluk si musel uvědomit, že se mu dal se vším všudy. Řekl Kunzitovi, ať mu to neustale připomíná, protože pokud ne, uteče mu. Krysa zmizela v díře. Lehce potáhl za vodítko, podle odporu který ucítil, se muselo někde zaseknout. To nevadilo, měl už v hlavě připravený trest za to kousnutí i za neschopnost Zoisitovy tajné služby odhalit Nephritův dům. Začal mumlat zaklínadla a komnata se měnila. Země se rozevřela a z ní vyrostla přesná kopie křesla z jeho trůního sálu, jediným rozdílem bylo to, že vysoce čnělo nad podlahu, tak aby ten kdo v něm seděl, mohl pohodlně sledovat vznikající bludiště, jehož stěny byly pokryté zrcadly. Kunzite začal, levitovat, protože jeho nohy už na zemi neměly místo. Rozměry bludiště, byly sice pro krysí potřeby obrovské, ale hlodavec neměl být jediným obyvatelem. Byl čas dostat vytáhnout Zoisita na světlo. Teleportoval ho pod sebe. Nechal své vodítko zmizet stejně rychle, jako se zacelil díru za Zoisitem.

Zoisite, zklamal si mě. Tvé chování před chvíli bylo jen malým přestupkem s porovnáním s tím ostatním. Nephrite si postavil dům na Zemi a ty jsi mi to nehlásil, že by neschopnost tvé tajné služby? Na co je mi pak vůdce takového spolku? Přestavil si mi palác, bez mého vědomí, za to jsem tě už potrestal velmi nepříjemnou kletbou. Ovšem záleží na tom, zda se dožiješ jejich projevů. Chtěl jsem tě popravit rychle, ale dám ti šanci si to užít a možná se i zachránit. Rozhlédni se kolem sebe. Po celé místnosti se rozléhá mé zrcadlové bludiště. Jsi na jeho začátku a musíš se dostat do jeho středu, kde čeká vysvobození od jeho nástrah.

Další kouzlo a v jeho náruči se objevila velká bílá kočka. Ostré zuby, svaly hrající pod kůží a ledově modré oči dychtivě upírající na krysí večeři pod ní. Zvíře začalo mňoukat nedočkavostí. Kunzite začal hladit kočku po hlavě.

Dobře se na ni podívej. To je bílá smrt, která se za tebou požene. Začni utíkat! Hledej střed! Nezapomeň na slepé chodby, bezcenný hlodavče!

Sklonil se nad kočkou a telepaticky jí vtisknul do mozku plán bludiště. Šeptal jí jak si může co nejlépe pohrát s kořistí. Ukázal jí střed bludiště. Ano uprostřed, čekalo „vysvobození“ v podobě nádrže plné vody s hladkými stěnami obklopené chodníčkem a lávkami přes pro vodu někoho kdo by chtěl lovit, něco co plave ve vodě. Poslední pohlazení a kočka vyrazila za krysou.

Kunzite vylevitoval do svého křesla a pohodlně se usadil. Vztyčil kolem místnosti magický štít, nechtěl být rušen. Drama dole pod ním ho nezajímalo. Sundal si rukavičky a vyhodil je do vzduchu. Vzplály a popel se snášel na podlahu bludiště, určitě jeho nános brzyrozvíří drobné krysí pracky. Další teleport a v klíně se mu objevil jeho oblíbený magický kodex. Otevřel ho v místě záložky a začal si číst. Zoisite hrál jeho vražednou hru bez možnosti vyhrát. Věděl to? Tušil, že stačí zapištět a Kunzite ho vytáhne?

*Wednesday, November 6, 2002@10:25 p.m.*

Nefrite vydatně zuřil. Vlastně, být obyčejným člověkem, asi by prodělal mozkovou nebo srdeční příhodu. Na okamžik byl úplně bezradný a vyděšený, než se opět začal ovládat a uvažovat rozumně. Dřepěl na podlaze Temného domu, vedle Jedyta a pomalu vstřebával svůj šok. Když ho sem teleportoval, byl přesvědčen, že je to tah, který Kunzitovi vytře zrak. Proto taky hned zpočátku utěšil Jedyta, poskytl mu první pomoc a vůbec se cítil velmi sebevědomě a spasitelsky. Jenže pak jím projel podivný pocit a on si s hrůzou uvědomil svůj omyl.

Bylo pro něj dílem okamžiku vztyčit se a pozvednout hlavu ke stropu katedrály. Temný dům byl sice v magickém stínu, ale uvnitř magií přímo přetékal. Bylo to díky jeho speciálnímu umístění, které si Nefrite nezvolil náhodou. Použil své hvězdářské dovednosti a našel vhodnou astrální konfiguraci, která umožnila propojit jeho úkryt s energií hvězd. Čerpání magie z hvězd nebylo snadné, ani spolehlivé, ale při správné volbě místa bylo možné vytvořit jakousi magickou kapsu. To jest, Nefrite měl k dispozici velké množství energie... kterou mohl použít jen ve svém domě a nikde jinde. Nedala se zachytit a přenášet, jen používat, pokud bylo třeba. Mohl s ní usmažit kohokoliv, kdo by vlezl dovnitř a choval by se nepřátelsky, i kdyby to byl sám Kunzite. Což se mohlo docela dobře přihodit, protože ve chvíli, kdy Nefrite strnul v jasnovidecké extázi, kterou si navodil konjukcí s nejsilnějšími hvězdami, které měl právě nad hlavou, spatřil jasně známou postavu v plášti, jak se plíží lesem. Jeho lesem! Nefrite na chvíli ztratil spojení s hvězdami, a zapotácel se v náhlé panice, pak chvíli nerozhodně stál a zděšeně přemýšlel. Jak se to mohlo stát? Copak je Kunzite vševědoucí? Se srdcem v krku obnovil vizi a sledoval Kunzitovy kroky, napůl se obával a napůl doufal, že zamíří sem a on ho zničí na místě... ano, jestli Kunzite někdy vkročí do jeho Temného domu, okamžitě ho zabije, protože tohle byl jeho poslední azyl a ten bude bránit všemi silami.

Nefrite se třásl jako v horečce, jenže Kunzite si byl asi vědom nebezpečí a záhy se vytratil. Nefrite se hystericky zasmál, pomyslel si, že Kunzite si právě zachránil život. Pak se sesunul na podlahu a oddal se černým myšlenkám. Seděl dlouho beze slova, stejně jako Jedyte, ten zahlédl Kunzitovu tvář skrze Nefritovo médium a byl stejně zděšen. Nefrite si připadal strašně hloupě a bezradně. Slíbil Jedytovi azyl a už prvních pár minut hovořilo za vše. Pak ho osvítilo poznání, že Kunzite byl prostě jen tak pohotový a vyřkl nějaké pozorovací kouzlo. Ale jistý si tím už nikdy nebude, leda by mu Kunzite přiznal pravdu. A jeho téměř pověrčivá hrůza z Kunzita bude zatím narůstat.

Konečně se odhodlal promluvit.

Jedyte? Promiň, Kunzite má asi větší postřeh, než jsem doufal. Pověsil se na nás. Je to sice nepříjemné, ale zvládnem to. Ví, kde jsme, ale sem dovnitř nemůže. Připravím tu nějakou pěknou pastičku na myši. Zabije ho, pokud se sem pokusí vejít. Požádám hvězdy, aby si zapamatovaly jeho tvář a sežehly ho. Možná, že jsem slabší než on, ale umím ještě pár hnusných triků.

Nefrite pevně objal Jedyta - vlastně si nebyl jistý, kdo z nich dvou to potřebuje víc a pak ho držel. Dlouho... nekonečně dlouho, možná celou věčnost... aspoň si přál, aby tak mohl zůstat co nejdéle. Než se bude muset zase vrátit do Negaverze a čelit jejím špinavým rejdům.

*Sunday, November 3, 2002@01:42 p.m.*

Kunzit ho ponížil. Zoisit si uvědomoval, že jako nejmladšího generála, navíc v těle nedospělého chlapce, ho jeho nadřízení často neberou příliš vážně. Ale to Kunzitovi nedávalo právo, aby ho před královnou předvedl v těle krysy, jako nějaké zvířátko pro pobaveni a královna se očividně pobavila. Navíc ještě přilila oleje do ohně, když si s ním přímo před Zoisitem smluvila schůzku. Možná ho Kuznit před královnou schoval, ale proč ho k ní vůbec bral? Možná ho spíše schoval, aby Zoisit nepřekážel při polibku s královnou. Zoisitovi z toho chování bylo na zvracení. Kunzitovy prsty ho začaly hladit po kožíšku. Otřepal se a trochu odtáhl. Náhle dostal impuls bránit se a tak udělal jediné, co se v jeho situaci dalo. Vší silou Kunzita kousl do ruky a vyskočil zpod pláště. Rychle se rozhlédl po místnosti a rozběhl se po podlaze pryč od Kunzita, jak daleko mu to až vodítko dovolilo. Pokud mu negaverzská architektura poskytovala dost úkrytů, když byl v lidském těle, v krysím jich měl ještě mnohem víc. Vběhl do skuliny ve zdi a během chvilky obtočil vodítko kolem výčnělku, aby ho Kunzit nemohl snadno vytáhnout. Začal zkoumat vodítko a hledat nejlepší způsob jak se z něj vyvléct, pečlivě při tom ovšem sledoval Kunzita. Že byl na Kunzita vzteklý, byl slabý pojem.

*Saturday, November 2, 2002@10:38 p.m.*

Její hlídací pes zavětřil příležitost jak se zakousnout dalšího z její smečky. Kunzite od počátku hledal schůdné cesty, jak se zbavit ostatních. Pozorovala jeho plány a nenávistný šepot vdechující těm, kteří mu sloužili stejnou temnotu, jakou byl naplněný jejich pán. Nikdy za celou dobu se nepostavil proti ní. Hrál si sice s tou nebezpečnou myšlenkou, ale pokaždé se stáhl zpět na své místo. Čekala, že proti ní povstane, když se mu vrátila paměť, ale k jejímu velkému překvapení se před ní ještě víc sklonil. Chystal něco? Byla Metálii vděčná za to, že jí odhalila i ty nejskrytější záhyby duší jejich služebníků. Slabošského Jadeita držícího se jako klíště hrdého,ale zoufalého ješitného Nephrita, který byl zdatně schopen válčit jen se svým vinným sklepem a v čestném boji, což královně připadalo na stejné úrovni. Zoisite, malý kluk nerozlišující co je dobré a co špatné, byl prostě zamilovaný do přeludu, který si vysnil, který se rozhodl mít za každou cenu i kdyby jí měla být zničená říše. Kunzite, její ledový král s dokonalým tělem vytvořeným magií a myslí temnou a zlou. Viděla jeho minulost před tím než se z něj stál nádherný muž, který vstoupil do služeb prince Endymiona. Mladík s tělem pokrouceným chorobami a temnotou, kterou ještě pořádně nedokázal ovládat. Pěkný chlapec se proměnil ve vychrtlého hrbáče s bílými vlasy a modrýma vodnatýma očima s kůží pokrytou rozpraskanými boláky. Byl ukrytý mezi magickými kodexy ve věži daleko od všeho lidského. Beryl poslouchala věcné hlášení o podezřelé činnosti Jadeita a Nephrita a přitom pozorovala hemžení pod Kunzitovým pláštěm. Co tam měl? Natáhla ruku a odtáhla bílou látku. Rozesmála se nad tím co uviděla. Velkou šedou krysu se zelenýma očima a postrojkem s vodítkem jak hrabe tlapkami ve snaze se lépe zachytit na látce Kunzitovy uniformy. Cítila ve svém trůním sále přítomnost nejmladšího ze svých generálů, ale na divném místě. Krysa mrskající se na Kunzitově dlani byla vysvětlením. Chtěla si šáhnout na to zmatené zvíře, chytnout toho drzého kluka konečně za ocas a roztočit ho, což by nepřipadalo v úvahu, když byl ve své lidské podobě. Kunzite odstrčil její ruku a zakryl hlodavce. Jeho prsty byly jako z ledu. Zle se na něj podívala.

Znudil tě Zoisit natolik, že jsi zatoužil proměnit ho ve zvíře? Hmmm?

Trhnul sebou. Zásah? Ne. Tak to určitě nemohlo být. Nejspíš to byl další s rafinovaných trestů za nějakou Zoisitovou hloupost. Asi potřeboval chlapce v takové formě, aby mu nepřekážel při jeho sledování Nephrita. Nechtěla se tím zabývat. Vlastně ona bude mít poslední slovo v této záležitosti. Byl čas být formální. Být královnou.

Lorde Kunzite, ušetřete mě podrobností vaši plánů s tím hlodavcem. Jen vás upozorňují, že počet mých generálů je stále čtyři. Jen já rozhodnu kdo a kdy má být zabit…

Královský mód jí opustil, když se podívala svému generálovi do očí. Modré a ledové. Přistoupila k němu a lehce ho políbila na rty a zašeptala pootevřenými ústy. …třeba pro zradu.

Políbila ho a on jí její polibek opětoval. Dotkla se jeho ruky, ledový chlad byl pryč.

Přijď o půlnoci. Nechce se mi být v noci sama a toužím po detailech tvého pátraní.

Otočila se a šla ke svému trůnu. Audience byla u konce. Ucítila jeho teleport. Příjde. Škoda, že při tom jak si s ním domlouvala schůzku neviděla na krysu. Zoisite musel zuřit. Žárlivá bestyjka musela poslouchat a nemohla udělat absolutně nic. Královna se rozesmála zlým vědoucím smíchem.

*Tuesday, October 29, 2002@06:09 p.m.*

Cítil ve své blízkosti dvě bytosti. Vnímal krutost jejích myšlenek. Oba byli děsiví. Děsivě mocní a bezohlední. Byl stále ještě omámený lektvarem, ale už ne tolik zesláblý. Schoval se pod záhyb Kunzitovy uniformy, utekl by dál, ale zamotal se do vodítka. Chvíli sebou mrskal, pak ho plášť přikryl tmou, okamžitě se přestal hýbat a napjatě vyčkával. Nenáviděl tmu.
Jak se jeho tělo vyrovnávalo s drogou, začínal uvažovat jasněji. Poslední, co si pamatoval byl teleport do Kunzitovy pracovny, ať se snažil sebevíc, nebyl schopen vybavit si spojitost mezi teleportem a současnou situací, kdy byl schovaný pod Kunzitovým pláštěm a v těle krysy. Záchvat. Měl jsem záchvat. Zastyděl se. Jeho záchvaty byly důkazem slabosti, důkazem, že nezvládl situaci. Navíc skončil v těle krysy. Nesnášel krysí podobu, byl v ní slabý a zbytečný. Hanbou by se nejraději propadl do země.

*Sunday, October 20, 2002@01:48 a.m.*

Obhlédl škody a zjistil, že nejsou nikterak vážné. Místnost se musela uklidit a podlaha se musela vyspravit. Záležitost dvou dnů. Dokumenty nedoznaly újmy a nic víc ho nezajímalo. Sehnul se k hromadě pergamenů a s uspokojením téměř okamžitě našel Jadeitovo hlášení označené jeho pečetí. Rozlomil jí a začal ho číst. Precizní a zbytečně obsáhlé. Jadeitův styl. Odložil je a znovu se rozhlédl kolem sebe, jeho pohled zakotvil na kleci s krysou. Zvíře leželo pod pítkem a celé se třáslo. Kolem čumáku se začala rozlévat krev. Kunzite otevřel dvířka a krysa se zvedla a odtáhla se do kouta. Zkušeným hmatem jí uchopil za ocas a vytáhnul ven. Položil si jí do dlaní. Hlodavec se okamžitě sočil do klubka a schoval si hlavičku pod přední pracky. Kunzite se posadil vedle klece a opatrně vyšetřil krysu. Nezranila se vážně, to co na sobě měla bylo jen pár oděrek a rozbitý čenich. Hladil šedý kožíšek a přemýšlel co udělá dál. Musel informovat královnu, uschopnit Zoisita a roztřídit dokumenty, ke kterým neměli jeho youmí sekretáři přístup. Magie zavibrovala mezi jeho prsty a kryska dostala postrojek a na něj připnuté vodítko. Kunzite nechtěl riskovat, že mu jeho zvíře uteče. Opatrně ho si ho opřel o hruď, jednou rukou ho držel pod zadečkem druhou přes něj přetáhl plášť.Teleportoval se ke královně. Audience byla chladná a věcná. On řekl své a královna své.Dala mu svolení zaměřit se na Nephritovy aktivity. Měl jí pravidelně informovat, tím byla záležitost Nephrite a jeho hnízdo vyřízena. Jen se pozastavila nad Zoisitovou podobou. Rozesmálo ji jak se snaží zoufale zalézt pod kabát Kunzitovy uniformy.Kunzite jí nenechal na krysu šáhnout. Místo toho ho ještě pečlivěji zakryl pláštěm.

*Sunday, October 13, 2002@12:57 p.m.*

Zuřil, jeho kouzlo se obrátilo proti němu a něco ho udeřilo do obličeje. Že to byla mříž a jeho tělo se zároveň s úderem změnilo v krysí, vůbec nevnímal. Měl na mysli jen jedinou věc: zabít toho, kdo stál před ním. Teď mu do očí tekla krev z rány a svět se s ním nepříjemně houpal. To ho totiž Kunzit právě přenášel. Opět ucítil magii a instinktivně zaútočil. Tentokrát byla jeho cílem nádobka s vodou. Zaútočil. Nebyl zvyklý pohybovat se v novém těle a to, že ve svém psychickém stavu nezaregistroval změnu mu také příliš nepomohlo. Po dvou krocích se mu zamotaly nohy a natáhl se pod nádobkou jak široký tak dlouhý. Celé tělo ho začínalo bolet, jak se obíjel o klec. Zatřepal hlavou, aby si ji trochu vyčistil, ale to bolest jenom zesílilo. Ucítil na tváři vlhkost, protože jak narazil do nádobky, dopadlo na něj několik kapek. Otřel si obličej. Natáhl se k trubičce s vodou a napil se. Začal se znovu rozhlížet po svém nepříteli. Viděl ho jak s nezájmem zkoumá místnost kolem, navztekalo ho to na nejvyšší míru. Přichystal se k dalšímu útoku, ale najednou se mu obraz začal rozmazávat před očima a cítil jak slábne. Nejasně ještě viděl, že se postava k němu otočila. Vtiskl se do kouta klece, síly ho opouštěly a všechny instinkty mu rozkazovaly, aby utekl. Neměl ovšem kam, ani dost sil. Cítil jak ho někdo vzal do dlaní a stočil se do klubíčka, aby se chránil.

*Wednesday, October 9, 2002@12:38 p.m.*

Pohltit energii vrženého kouzla a přetransformovat ho na kouzlo vlastní, provedl s naprostou samozřejmostí. Zoisite si mohl svým chováním ublížit. Zablesklo se a na místě, kde před chvíli stál Zoisit, byla stříbrná klícka s držadlem pro snadný přenos a v ní byla rozježená šedivá krysa s jedovatě zelenýma očima. Kunzite používal tohle kouzlo s oblibou, když chtěl Zoisita potrestat, nebo když nezabraly jeho lektvary. Mohl ho mít neustále na očích a měl ho ve velmi přenosné formě. Klícka s krysou na pracovním stole zabírala rozhodně míň místa než chlapec se svěrací kazajkou. Krysí podoba znemožňovala jeho svěřenci používat magii a tak škody, které mohl napáchat se omezovaly na rozkousané předměty, či nehody způsobené nedostatkem pilin v kleci. Kunzite se sehnul pro klec a položil jí na zbytek pracovního stolu. Dříve než se začal věnovat prohlížení škod způsobených výbuchem, vyčaroval krysí pítko. Teleportoval si další flakón a jeho obsah nalil do nádobky.

*Monday, October 7, 2002@06:03 p.m.*

Nevěřil teleportu, nevěřil flákónku, který mu Kunzit vtisk do dlaně. Vyrušilo ho to z jeho zdání klidu. Nenáviděl, když mu někdo rozkazoval.

Drž se mě, udělej to, udělej tamto, nemluv, mluv. Zoisite, buď rozumný. Pořád stejná písnička. Nemusím poslouchat ničí rozkazy!

Vztekle flákónkem švihl o zem a spokojeně sledoval jak se tekutina rozlila po spálené podlaze. Podíval se na své prsty od Kunzitovy krve, zkusmo olízl kapku špičkou jazyka. Ve vzduchu se znova zhmotnily drobné krystalky ledu. Zvedl oči a prohlížel si Kunzita. Jeho svalnatá postava slibovala spoustu zábavy. Zvláště pokud se ji rozhodl osekat na kost. Pobaveně se usmál a trhnutím ruky poslal první ledovou vlnu proti nepříteli.

*Saturday, October 5, 2002@03:25 p.m.*

Pevně ho objal. Poznal, že Zoisite, potřeboval něco víc než mentální cvičení. Zelený flakónek na který sedal prach. Zoisite sice tvrdil, že svou skříňku plnou roztodivných tekutin a prášků udržuje v pečlivém pořádku, ale to mohlo znamenat jen, že si své věci rozděloval do barevných lahviček a rovnal do poliček ve své skrýši. Kunzite se nikdy neptal, co v nich bylo, nebo kde jsou ukryty. Zoisite ho jednou provedl svou labolatoří. Procházel mezi destilátory a křivulemi a nadšeně ukazoval své vybavení a svá bádání. Alchymie Kunzita nikdy moc nezajímala, naučil se nezbytné základy a ty také předal svému žáku. Zoisite se zamiloval do světa roztoků a baněk. Kunzite mu sehnal knihy a učitele, kteří ho mohli naučit víc. Zoisite se učil a on začal být opatrný na to, čeho se dotýkal a co jedl. Procházel se mezi sklem, hořáky smradlavými výpary a poslouchal Zoisitův výklad. Jeho šikovná kryska vylepšila recepturu svého léku, který dostával při záchvatech. Kunzitova verze sice účinkovala, ale její požití mělo plno nepříjemných vedlejších účinku, on je odstranil.

Zoisite, potřebuješ svůj zelený flakónek. Teleportuji ho sem. Neboj se sakuro, bude to jen ten flakónek. Pevně mě obejmi a drž se mě.

Soustředil se a v ruce se mu zalesklo něco zeleného. Pomalu a plynule vtiskl obsah své dlaně do Zoisitovy ruky.

*Monday, September 23, 2002@07:28 p.m.*

Slova mu připadala povědomá. Jeho rty je bez jeho vědomí začaly opakovat a jeho dech se zklidňoval. Hypnotizovaně se díval do Kunzitových očí. Fascinoval ho jako kobra svou oběť a Zoisit cítil jak mu jeho sílá proklouzává mezi prsty. Objal se vlastníma rukama, aby se ochránil před těma očima, ale zároveň tvořily jediný pevný bod jeho vesmíru. Potřeboval se schovat a ty oči a slova ukazovaly bezpečí a samotu jeho mysli, jako nesnesitelné. Uhnul pohledem, vyměnil jej za fyzický kontakt, když se ke Kunzitovi přitiskl. Pevně se ho chytil, protože cítil, jak se mu začíná točit hlava.

*Saturday, September 14, 2002@11:30 p.m.*

Nepohnul se, neměl k tomu důvod, Zoisitův útok by zastavil, ale nechtěl. Drobné ledové krystaly proťaly látku a zabořily se do jeho těla, další kusy ledu rozryly jeho tvář, měl štěstí, že žádný z nich nezasáhl oči. Bolest. Ano, tu cítil, zvláštní pálivou a pulzující.Takovou přinášel led vytvořený magii. Zoisite se propadl do jednoho ze svých záchvatů. Strach a vztek dokázaly v chlapci vyvolat nekontrolovatelné stavy agresivity. Kunzite je moc dobře znal, když se chlapec dostal do jeho péče, propadal jim skoro neustále pod vlivem sebemenšího podnětu. Duševní nestabilita byla tak velká, až se zdalo, že chlapec ze svých stavů neprobere. Zoisite vybíjel svůj vztek v tom lepším případě na svém okolí, v tom horším na sobě. Kunzite častokrát shledal zajímavý fakt, že si Zoisit nikdy neporanil tvář i při těch nejhorších stavech. Trpělivě učil chlapce, jak zvládat sebe sama, jak se vyrovnat se strachem a vztekem tak, aby ho neovládl. Hodiny a hodiny cvičení a meditací přinesly svůj výsledek. Zoisite už neměl své záchvaty. To co teď způsobilo jeho stav, bylo vědomí, že on, Kunzite, je mrtvý. Myslel si, že jeho Sakura je připravená na samostatný život. Zoisite nebyl. Jeho záchvat je vrátil na začátek. Kunzitovy oči se vpíjely do zelených zamlžených ostrůvků na Zoisotvě obličeji.

Zoisite, soustřeď se na můj hlas. Nech se jím vést a děl všechno přesně tak jak uslyšíš. Zhluboka se nadechni a počítej do tří, pak…

Kunzite začal odříkávat začátek jednoho z mnoha meditačních cvičení, které s Zoisitem mnohokrát prováděl. Důležité bylo provést Zoisita jeho stavem a znovu mu pomoci se najít.

*Tuesday, September 3, 2002@09:57 p.m.*

Královna ví co se děje v jejím království. Její magická koule je oko zírající skrze stíny Negaverze. Viděla svého Shitennou jménem Jadeite a jeho zvláštní akce. Viděla je všechny čtyři a pak na chvíli tu byl jen Zoisite. Ostatní tři zmizeli. Nemohla je najít. Ta chvíle byla rp ní nesnesitelná. Nevědět. Kunzite se objevil, aby ho jeho psychopatická potvora, kterou si pěstoval ve svém paláci, zasypala ostrými krystaly. Královna pocítila uspokojení nad tím, že některé z krystalů zbrklého útoku našly svůj cíl. Bohužel bylo jich jen pár. Kde byli Nephrite a Jadeite, to věděla snad jen Metalie, ale možná i Kunzite.

*Wednesday, August 28, 2002@01:29 p.m.*

Jedyte se rozhlédl.

Místnost se mu stále trochu točila před očima, vysoký strop se střídavě vzdaloval a zase přibližoval. Světlo procházejícími úzkými okny s barevnými skly vzbuzovalo v Jedytovi neodbytný dojem, že dostal přes hlavu kaleidoskopem.

Posadil se.

Vlastne - sjel na podlahu a těžce dopadl na zadek. Rukama objal kolena a snažil se nedívat nahoru.

Vlastně nedívat se nikam.

*Monday, August 26, 2002@09:17 p.m.*

Prudce se otočil za hlasem a zasypal vetřelce sprškou ledových krystalků ostrých jako žiletky. Takovýmto útokem byl schopen, pokud chtěl, protivníka osekat během chvilky na kost. Zpočátku útočil slepě, ale pak se zastavil. K jeho zpanikařené mysli začaly pronikat střípky reality a on si začal uvědomovat, na koho to vlastně útočí. Lehce naklonil hlavu a prohlížel si svou oběť. Kunzit se za celou tu dobu ani nepohnul. Mezi nimi bylo stále dost drobných krystalů připravených k okamžitému útoku.

Sakuro? Kunzite-sama?

Nejistě nechal krystaly rozplynout, ale stále nebyl příliš klidný. Většinou se dokázal dobře soustředit a kontrolovat své emoce. Záchvaty vzteku nebo paniky se mu nyní již téměř nestávaly, naučil se ovládat. Teď ho však stálo nezměrné úsilí nepokračovat v útoku.

*Sunday, August 25, 2002@01:03 p.m.*

V malebném země koutku
Stavím sám sobě chaloupku.

Poznamenal Kunzite a okamžitě se mu v hlavě začal rodit plán jak využije nové informace o Nephritově utajované činnosti. Nebyl důvod se tu déle zdržovat. Teleportoval se do své pracovny přímo za záda křičícího Zoisita. Vyděšený Zoisit je nebezpečný Zoisit. Znal ho a věděl, že kdyby se ho teď dotkl s nejvyšší pravděpodobností by chlapec zaútočil. Udělal krok zpět a zvedl před sebe ruce, tak aby na ně bylo dobře vidět.

Sakuro, jsem tady. Omlouvám se ti, že jsem se tak náhle ztratil, ale bylo nezbytně nutné jednat rychle. Nemohl jsem tě varovat.

*Friday, August 23, 2002@11:25 p.m.*

Tlacháš, Nefrite.Ty bys nikdy neuvítal mou radu. Přiznal by sis tím, že potřebuješ i někoho jiného, že nejsi dokonalý. Nemyslím, si že to bys ve své pýše dokázal překonat. A jako pomoc si představuješ věčný souhlas s tvými myšlenkami a plnění rozkazů. Něco takového, ti ovšem dají jenom youmy nebo někdo dostatečně slabomyslný. Ale je to přesně ta tvá pýcha, kterou potřebuji. To je jeden z důvodů, proč ti chci dát lekci a zároveň nástroj, kterým ti tu lekci dám.

Možná, že na tom něco je. Někdy se můžeš stavit na čaj a promluvíme si o tom.

Prohrábl Nefritovy vlasy a začal šeptat zaklínadla. Také se mu v dlaních objevilo několik rostlinek z jeho zásob, kterými svá kouzla podpořil. Pod jeho pečlivými prsty začaly Nefritovy vlasy zase nabírat svou kaštanovou barvu. Perfektně odvedená práce. Spokojeně se pousmál. Právě včas, protože se Nefrit narychlo omluvil a teleportoval se pryč. Tam odkud oba cítili nebezpečně silnou magii. Zoisit byl klidný. Narozdíl od Nefrita, on se o svého milence bát nemusel. Rozchichtal se. Přál si vidět Nefritův obličej až zjistí, že má ve vlasech zelený pramínek. Nenápadný, ale dost na to, aby mu připomněl, komu vyhrožoval. Toho se nezbavíš Nefrite, ani tvá kouzla nejsou tak silná, aby zrušila mé zaříkávání, které si na sebe nechal dobrovolně seslat. Ucítil další magický výbuch. Stále nic strašného, nejspíše následek Nefritova teleportu. Další, tentokráte mnohem silnější. V další sekundě se stalo něco na to nebyl ani v nejmenším připraven. Všichni tři generálové se mu ztratili z telepatického kontaktu. Jako by byli mrtví. Okamžitě se teleportoval do Kunzitovy pracovny, ale tam ho přivítalo pouze spáleniště a magický zmatek, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Zmateně se rozhlédl kolem. Ta prázdnota byla děsivá. Mnohem horší než když mu Kunzite-sama za trest zabránil v telepatickém kontaktu, to vždy alespoň věděl, co se děje. Mohl se připravit. Teď měl dojem, že se kolem měj vše zpomalilo a jeho srdce buší příliš silně. Jeho ústa a myšlenky bylo schopny jediného.

KUNZITE-SAMA!

*Wednesday, August 14, 2002@08:17 p.m.*

Jadeitova vůle, měl-li někdy nějakou povolila. Nahromaděný vztek, ponížení a kdoví co ještě se dostalo napovrch, přesně tak jak si Kunzite přál. Nebyla v tom pražádná inteligence, jen instinkt zvířete zahnaného do kouta. Jak snadné ho bylo změnit v něco tak primitivního a nemyslícího. Ano jediné čeho je zoufalé zvíře schopno je agrese. Buď ji obrátí proti sobě a zabije se, nebo ji namíří vůči svému okolí. Slabá mysl se snadno promění ve zvíře. Zvíře nemyslí, zvíře se řídí jen svými pudy, zvíře nemá vůli, zvíře je nebezpečné svou silou, zvíře se dá zkrotit, zvíře se zabíjí. Jadeite se v jedno změnil. Uvolnil všechny své síly ve velkém magickém výbuchu. Kunzite vztyčil štít jen kolem zařízení své pracovny. Deaktivoval všechny ostaní kolem místnosti. Sám se vystavil prudkým poryvům energie. Surová magie pulzovala ve vzduchu. Chtivě jí absorboval, cítil jak mu dodává sílu. Zdálo se mu, že křeslo na kterém seděl je příliš velká bariéra. Další vzdmutí magické energie vyřešilo jeho problém, když ho odhodilo na stěnu. Křeslo bylo na kusy. Ošklivě se uhodil do hlavy o ostrý roh skříně. Bylo mu to jedno, musel do sebe dostat co nejvíc magické energie.Zvednul se a jako pijavice se přisál na blonďatého generála. Vysával z něj energii a životní sílu. Jadeita, příliš ponořeného do svého záchvatu

Víc..No tak Jed-chan…ještě víc…dej mi víc…svého vzteku…své magie…vzduch už kolem mě září modrým světlem…tak ještě…

Najednou byl konec. Jadeite na sobě zhmotnil uniformu. Kunzite přestal se svým parazitováním. Právě včas, kdyby pokračoval, asi by tím Jadeita zabil. Slova která se rozezněla pracovnou zformovala v jeho hlavě jediné slovo.

IDIOT

Dokumenty takového významu se předávaly jedině osobně. Jadeit je nechal jít normální poštou. Přísně tajné listiny byly v šanonu s došlou poštou s velmi nízkou prioritou, kam je Zoisit založil. Jadeite měl jít nejdříve za ním a teprve s jeho souhlasem a perfektně vypracovanou zprávou za královnou. On ani jedno neudělal. Všechno vpadalo jako jedna velká hurá akce na kterou přišel Nephrite. Jadeit to okamžitě sebral na nic nečekal a pelášil za vládkyní. Chyby se před Jadeitem vršily jako pyramida. Kunzite se nadechoval, aby promluvil. Když v tom. Nephrite. Objevil se vedle Jadeita. Vzal ho kolem pasu a otevřel portál.Mezi mnohými vlastnostmi které Kunzite měl, byly bleskové reflexy. Vykřikl zaklínadlo a na Nephritových zádech se objevila modrá skvrnka. Magický majáček umožňující sledovat svého nositele kdekoliv se ocitne. Vytvořil magickou projekci uprostřed své pracovny a pozoroval své dva kolegy řítící se spletí teleportačních koridorů. Nephrite za sebou chytře zametal stopy, ale proti majáčku byl bezmocný. Kunzite s napětím čekal, kde na objevení dalšího portálu. Cíl musel být už blízko, viděl východ. Projekce zmizela. Kunzite skočil za svůj těžký pracovní stůl a povalil ho na zem. Skrčil se za něj právě včas. Tam kde byl Nephritův portál se objevila obrovská modrá koule. Vztyčil magický štít kolem svého těla. Koule explodovala. Tlaková vlna se opřela o stůl a přirazila ho ke stěně. Naštěstí nohy vydržely, kdyby ne byla by z Kunzita krvavá kaše.

Zdá se, že kromě pohovky jsem přišel i o pracovnu. Nephrite se rozhodl použít svou tajnou chodbu. Bude to něco nového. Něco o čem ještě nevím. Něco co tají před všemi i před Jadeitem. Mám jen jeden vchod, ale kde je ten další. Mysli, Kunzite. Starouši je to důležité, musíš na to přijít. Majáček reaguje výbuchem, když se dostane do oblasti mohutného magického stínu. Pokud by byla v Negaverzi taková oblast. Věděl bych o ní. Musí být proto na místě o které se moc nezajímám, ale Nephrite ano. Určitě k tomu místu bude mít vztah i Jadeite. Země! Oba dva se o ní zajímají a studují ji. Je to velká planeta. Potřebuji zúžit hledání. Mysli kde tam. Mohlo by to souviset s Jadeitovým plánem? Nephrite chce svého nemotoru sledovat a tak… Město ve kterém bude první Jadeitova akce. Tam musím hledat místo kde není magie. Místo které stojí mimo její všeobjímající proud.

První z temných generálu byl pyšný na svou inteligenci a dedukční schopnosti. Teď se zdálo, že jeho mysl chytla stopu a vyrazila po ní jako lovecký pes. Teď potřeboval důkazy. Otevřel portál a teleportoval se do klidné okrajové Tokijské čtvrti. Okamžitě začal pátrat a netrvalo dlouho a našel to. Další teleport ho přenesl na okraj tmavého lesa. Mezi vzrostlými stromy uviděl dům.Věděl, že to co hledal našel.

*Monday, August 12, 2002@04:25 p.m.*

Nefrite nejistě hleděl na Zoisita, který to zřejmě myslel s pomocí vážně. Jeho ostražitost a nedůvěřivost se začala rozplývat. Dokonce se mírně a opatrně usmál. Posadil se.

Díky, Zoisite. Možná, že spolu opravdu můžeme vycházet v dobrém. Uvítal bych tvou radu a pomoc. A samozřejmě, jsem ochoten ti radu a pomoc sám nabídnout. Proč bychom se měli nenávidět a hádat?

Nefrite věděl, že jeho slova asi zní Zoisitovi směšně, ale myslel je vážně. Krucinál, když se my čtyři Dark Kings nemůžeme vystát, aspoň bychom mohli zachovat nějaké dekorum. Nefrite by však uvítal, kdyby se opravdu smířili. Každým dnem v něm sílilo podezření, že Kunzite je nebezpečný maniak, kterého je potřeba nějak zastavit... i v jeho vlastním zájmu.

Jak tak pokojně seděl, náhle k němu dolehlo cosi zvenčí. Magická bouře... Zuřivý poryv ničivé energie. Někdo v Negaverzi prostě použil magii a moc se s tím nepáral. Nefrite chvíli naslouchal tomu řádění a pak pochopil. Celý jeho plán se začal poroučet ke všem čertům. Těžko bude někomu dokazovat, že mu na Jedytovi nezáleží. S hraným klidem požádal Zoisita, aby ho na chvilku omluvil, i když bylo jasné, že Zoisit to cítí taky. Pak se teleportoval ke Kunzitovi.

Normálně by to nebylo tak snadné, Kunzite měl své sídlo docela slušně obložené "pastičkami na myši", ale Jedytův zuřivý výbuch udělal na moment takovou paseku v obraně, že se stačilo teleportovat přímo k němu. Nefrite musel použít ohnivý štít, protože to nechtěl taky schytat, takže se mu povedlo docela obstojně přistát vedle Jedyta. Všiml si přitom doutnající uniformy, a užuž se k němu chystal vyslat nějaké kouzlo, když si uvědomil, že tím ztratí drahocený čas. Uvážil situaci. Kunzite nevypadal na někoho, s kým se dá rozumně jednat. Navíc přišel o pohovku. A Nefrite už byl unavený z těch Kunzitových samolibých, nafoukaných megalomanských řečiček, z kterých se mu zvedal žaludek. Bylo mu k zvracení z Kunzitova názoru na život, lásku a celou Negaverzi. Už dost. Jestli ho teď nechám otevřít zobák, špatně to skončí. Buď ho s Jedytem stihneme sejmout dřív, než Zoisitovu krysímu mozečku dojde naplno co se děje, nebo oba zemřeme. K čemu? Takhle to nechci.

Nefrite pevně uchopil Jedyta kolem pasu a provedl nový teleport. Tentokrát zcela speciální. Pomocí magie se navázal na takzvanou "kotvu", portál, který měl připraven na zvláštním místě. Bylo to jeho malé tajemství, které si připravil během svých dlouhých studií v posledních týdnech. Portál se nedal magicky vysledovat, protože celé místo, které ho obklopovalo, bylo v dokonalém magickém stínu. Samozřejmě - ledaže by někdo věděl přesně, kam je třeba se teleportovat. Nefrite to věděl. Musel to vědět přesně, protože se musel přenést úplně naslepo, jen po paměti. Pevně svíral Jedyta a oba se řítili temným nekonečným koridorem, který jakoby neměl východ. I menší odchylka by je mohla oba zabít, ale Nefrite spoléhal na svou paměť a nebál se. Cokoliv je lepší než padnout do rukou té stvůry. Cítil ve svých myšlenkách Jedytovu paniku a údiv, ale musel se soustředit na cestu a proto ho jen pevně objímal, zatímco za nimi se hroutila jejich dráha v matoucích křivkách, které vylučovaly pronásledování.

Konečně zběsilý let ustal. Nefrite povolil sevření, které se stalo křečovitým a znaveně se posadil na zem. Nevěnoval zatím Jedytovi pohled, jeho zrak se místo toho vděčně zvedl k vysokému stropu sálu, ve kterém se zhmotnili. Vypadal... jako obrovská katedrála.

Neboj se, Jedyte. Tady jsme v bezpečí. Kunzite nás tu nenajde. Chvilku tady zůstaneme a poradíme se, co dál. Zatím buď hostem v mém Temném domě.

*Monday, August 12, 2002@03:27 p.m.*

Původ pozemského slova berserker je dnes už poněkud zamlžený a Jedyte by se jistě divil, kdyby mu dnes někdo prozradil, co kdysi dávno znamenalo. Faktem ovšem bylo, že Jedyta momentálně žádné pozemské slovní definice nezajímaly.

Stav obvykle popisovaný jako berserk by se dal zhruba popsat jako záchvat nekontrolovatelné zuřivosti, a jím postižený jedinec se stáva velice nebezpečným pro své okolí, protože je více než náchylný k brutálnímu násilí.

Jedyte k podobným stavům rozhodně žádné sklony nikdy nemíval.

O to větší překvapení zažil - a zdaleka nebyl sám -, když jej právě v tento okamžik jeden takový přepadl.

Těžko říci, co přesně bylo příčinou - které z mnoha ponižujících slov, jimiž Kunzite rozhodně neplýtval, které z jeho gest či znechucených grimas...

Jedyte si nevzpomínal na nic. V jednom okamžiku se ještě bezmocně dusil vzteky a ponížením na Kunzitově zaneřáděné pohovce a v druhém-

- stál a prudce oddychoval.

SVět se za tu chvilku docela změnil.

Už neležel na Kuznitově pohovce - ta teď ostatně nebyla ve stavu, aby na ni ležel kdokoliv. Zbyla z ní jen smutná a velmi výmluvná hromádka ještě doutnajícího popela. Silové pole bylo rovněž pryč - ve vzduchu nervózně poletovaly zmatené magické částice sem a tam, narážejíce jedna o druhou, čímž občas daly vzniknout zajímavým světelným úkazům.

Jedyte sám doznal zásadní proměny (vidět to sice nemohl, ale vlasy - až doteď trčící rovně vzhůru - mu začínaly pomalu slehávat a oční duhovky a bělma rovněž nabývaly původních barev). Zaneřáděný župan zřejmě rovněž lehl popelem, takže Jedyte stál před svým trýznitelem docela nahý, nicméně pro jednou v životě mu to ani v nejmenším nevadilo. Byl příliš zmatený, ale co bylo podstatnější, hluboko uvnitř teď cítil divokou radost, přehlušující všechny ostatní pocity.

Něco takového se prý stává jednou za život...

Náhle se mu zatočila hlava, divže neupadl. Začínalo se mu dělat zle, už teď bylo jasné, že reakce mezi jeho a Kuznitovou magií musela být značně bouřlivá. Přesto se ale vzchopil: luskl prsty a v mžiku na sobě zhmotnil uniformu. Čistý a upravený (pokud pomineme fakt, že na něm uniforma okamžitě začala mírně doutnat) teď pohlédl přímo do ledových očí nejvyššího temného generála, stojícího jako ztelesnění boha pomsty za svým osobním magickým štítem, který instinktivně vztyčil v počátečním okamžiku Jedytova překvapujícího záchvatu.

Podrobnou zprávu o svém návrhu královně jsem vám nechal zaslat ještě včera v noci, lorde Kunzite. Když se dobře podíváte, určitě zjistíte, že ji máte někde na stole. A pokud ne, navrhuji, abyste si vážně promluvil se svým sekretářem. Tím je, tuším, lord Zoisite?

*Friday, August 9, 2002@11:44 p.m.*

Dokumenty šustili v jeho dlaních. Četl je a sem tam něco podepsal. Koutkem oka sledoval Jadeita ležícího na jeho pohovce. Blonďáček se začal probírat a přesně podle Kunzitových předpokladů se pěkně vrtěl na své podestýlce. Nechutné. Zdálo se, že to uznal i Jadeit tím, že opět omdlel. Znovu se probral a tentokrát se z něj linula série sténání a jeho obličej vystřídal snad všechny výrazy mezi znechucený, vyděšený a chci se zavrtat studem až do nitra Země.

Copak se ti honí hlavou, Jadeite? Pokoření? Stud? Hnus ze sebe sama? Jen se podívej na sebe si nahý a valící se v hromadě sraček. Jsi jako prase v hnoji. Budeš se v tom nimrat čumákem? Tvé kvičení se tu nádherně rozléhá. Předváděj se čuně! Možná zavolám ostatní generály k sobě na náhlou poradu. Budeš vítaným zpestřením. Nechám tě recitovat některé z tvých nudných hlášení. Které jsou většinou stejně na …Kvík chro chro. Vepři obalený vlastní močůvkou.

Kdyby tu byl Zoisite a podíval se Kunzitovi do očí. Uviděl by v jejich nitru jiskřit přesně ten plamínek, kterého se děsil, ale zároveň po něm toužil. Ledová krutost, promyšlené týraní, Kunzitův hlad po strachu a bolesti oběti, kterou si vyhlédnul, ale pro Sakuru v tom všem byla touha, divoká vášeň a upřímnost. Pavoučí sítě lží a polopravd spřádané se vší virtuozitou mužem s tisícem srdcí. Někde v tom byla ukrytý pravý Kunzite. Krysa přišla na to jak ho najít.

Jadeite se stal vyhlédnutou kořistí. Bylo pro něj lákavé začít si s ním hrát. Dohnat ho až na nejhlubší dno. Tam kde by Jadeit nevydržel a zabil by se. Zbaběle by utekl bez boje. Životy temných generálů patřily královně. Smrt mohla přijít jen z jejich rukou, nebo z rukou nepřítele v boji ostatní byla krádež a hanba. Tak to Kunzite chápal a tak to také prosazoval. Jistě dohnal by Jadeita bez výčitek svědomí k sebevraždě, ale zároveň by to zařídil tak, aby byli stále čtyři. Zoisite byl velmi schopný balzamovač. Trocha temné magie a Jadeitova duše by se navázala na jeho mrtvé tělo, jen svědek bez vůle. Loutka by pak skvěle sloužila jeho záměrům. Samozřejmě, že by dopřál svým youmám trochu potěšení. Nephrite by měl nadstandard, Jadeita by před aktem ponořili do teplé vody, aby nebyl tolik studený.

Kunzitovy oči na okamžik modře zaplály. Tak snadné bylo podlehnout pokušení hry s kořistí. Věděl, ale že tentokrát musí nechat Jadeita proklouznout. Balzamování by zabralo rozhodně spoustu času, rozhodně by se to nestihlo do večerní oficiální audience.Kunzite se pohodlně opřel ve svém křesle a jeho zrak se zabodl do Jadeitových očí.

Pole zůstane tam kde je. Teď když jsi se konečně probral, bylo by mrhaní mým čase tě nechat odejít.Krom toho nezdá se mi, že by si tu chtěl mít svědky. Nevíš co by řekl Nephrite, kdyby tě viděl v tomto stavu? Jistě by to nebylo příjemné. Než začneme, je tu jedna věc. Drž své exkrementy na pohovce. Pokud by ti začalo být nevolno, vyzvracej se mezi svá kolena. Nechci přijít o další vybavení své pracovny.

Kunzite si opřel lokty o lenochy křesla a propletl prsty před sebou.

Nebudu se vracet k příčině tvého stavu. Snad jsi se dostatečně poučil pro budoucnost. Ještě bych ti dal jednu radu. Omez na chvíli svůj sexuální život, nebo buď k Nephritovi seme.

Byl jsem informován o tvém plánu týkajícího se Země. Bohužel ty sám si neuznal za vhodné mi poslat zprávu. Řekl bych, že to bylo velmi nemoudré. Zřejmě ti Nephrite nabulíkoval, že je nejvhodnější jít rovnou za královnou. Stalo se. Královnu jsi zaujal a pověřila mě, abych ho s tebou prodiskutoval.

*Tuesday, August 6, 2002@09:10 p.m.*

Jedyte přicházel k vědomí jen velmi pomalu.

Nejdřív začal vnímat bolest a vzdálené zvuky, potom jeho citlivé smysly zareagovaly přítomnost magie...

Potom se přihlásil o slovo čich a Jedyte na okamžik znovu omdlel.

Tentokrát se však probral podstatně rychleji. Ještě než otevřel oči mu bylo jasné, co se přihodilo. Na krátký prchavý okamžik zvážil možnost okamžité sebevraždy, ale nakonec zvítězil jeho vrozený smysl pro povinnost.

Jednou je třetím generálem Negaverze a tudíž nemůže dopustit, aby jeho mrtvolu našli v takovém stavu.

Opatrně otevřel jedno oko, potom druhé a nakonec se jakž takž nadzdvihl na loktech a rozhlédl kolem sebe.

Byl stále u Kunzita v pracovně. Za téměř neznatelně mihotající se stěnou silového pole zahlédl samotného prvního generála, kterak sedí u stolu a pilně se věnuje papírování. Jedyte si byl jist, že Kunzite zaznamenal jeho pohyb, ale protože mu nevěnoval jediný pohled, bylo jasné, že s třetím generálem zatím nechce nic mít.

Ne že by se mu Jedyte divil.

Do nosu jej opět uhodil nepříjemný pach, a proto se od Kunzita odvrátil, aby zhodnotil vlastní situaci.

Bylo to daleko horší, než si původně myslel.

Pro Jedyta bylo vždy velmi obtížné mluvit o nejrůznějších tělesných funkcích a občas tak budil dojem, že sám žádné nemá. Skutečnost byla taková, že měl - jen se je snažil nevnímat.

Což bylo alespoň v tomto okamžiku zcela nemožné.

Jedyte tiše zaúpěl. Nedokázal si představit, co má dělat dál. Potřeboval se celý umýt, dostat ze sebe zbytky zaschlé krve a toho ostatního, co se bál jen v duchu pojmenovat, a pokud možno i očistit Kunzitovu pohovku.

Kunzitova pohovka!

Jedyte nedokázal potlačit další zaúpění, když si uvědomil, co právě udělal na pohovce nejmocnějšího generála Negaverze. Myšlenka na okamžitou sebevraždu nikdy nebyla líbivější, přesto se Jedyte s vypětím všech sil pokusil na ni zapomenout a najít nějaké jiné řešení.

Do koupelny jít nemohl. Bránilo mu v tom silové pole, jež rovněž vylučovalo možnost teleportace, ať už Jedyta samotného nebo toho ostatního. Navíc, očista pomocí magie by zcela jistně nedopadla dobře - nejenže Jedytova ústa stále nebyla v nejlepším stavu, ale mohlo též dojít k reakci s Kunzitovou magií.

Ne, tudy cesta nevedla.

Nefrite! blesklo Jedytovi hlavou, ale vzápětí se té myšlenky zděsil. Nefrite ho takhle nesmí vidět, za žádnou cenu! To by se opravdu radši zabil.

Zbývala tedy jediná možnost.

Ehm... Kunzite-sama? Zrušil byste prosím to silové pole?

*Thursday, August 1, 2002@10:01 p.m.*

Obdiv se změnil v pohrdání. Znal pravdu a byl Jadeitem znechucený na nejvyšší míru. Znal pravdu z jeho mysli. Ten idiot si za svůj stav plně mohl sám, nebylo v tom nic hrdinského nic vznešeného, byla v tom naprostá tupost. Jadeite znal Zoisita natolik dobře, že mohl předpokládat, jak zareaguje nevyrovnaný chlapec, který k němu cítí přátelství, po tom co mu řekl a udělal. Následné sesílání kouzla s rozbitou držkou mohl mít jediný výsledek. Velký malér. Nephrite musel být šílený vztekem a v takovém stavu je jak zuřivý býk. Nehledí na následky a zaútočí naprosto slepě.
Kunzite vstal a natáhl si rukavičky. Jadeitovi začala crčet krev z nosu, úst a z pod víček. Nejspíš mu to tu pořádně zaneřádí, až se probere. Najednou ucítil ostrý zápach, který mohl znamenat jen jedno. Mdloby byly skutečně velmi hluboké. Následky povolených svalů byly neestetické a páchly. Kunzite se otočil a vrátil se ke svému psacímu stolu.Dříve než začal pracovat, vytvořil kolem sebe magickou barieru, která odstínila puch.Bude muset nechat vyhodit pohovku. Nepříjemné. Vázalo ho k ní několik milých vzpomínek na laškování se Sakurou, ale po tom co mu na ní udělala ta parodie na temného generála, byla k nepoužití.

*Monday, July 29, 2002@11:13 p.m.*

Bolest byla nepopsatelná a Jedyte nebyl ve stavu, aby jí mohl vzdorovat.

Bez jediného hlesnutí omdlel.

*Friday, July 26, 2002@01:04 p.m.*

Nefritova reakce byla předvídatelná. Nejdříve se mu v očích objevil vztek, ale potom svou pýchu ovládl a ustoupil, ovšem jeho slova byla stále jedovatá a plná pohrdání. Jak chceš, Nefrite. Zoisit zajel rukou do Nefritových vlasů a promnul je mezi prsty. Druhému generálovi se během těch několika minut, co byl sám, podařilo ze svých nádherných vlasů udělat něco, co se nehodilo ani na vycpání slamníku.

Jistěže ti rád pomůžu. Musíme si přece pomáhat, že?
Posaď se.

Nevěděl jestli Nefrit byl tak zaražený, že dostal přímý rozkaz, ale poslechl bez řečí. Než se mu to mohlo v jeho momentálně blonďaté hlavě rozležet, Zoisit začal pracovat. Chtělo to jednak dobarvit vlasy a to dohněda, což po Nefritově chemickém řádění vyžadovalo značnou snahu a navíc seslat několik léčivých kouzel, aby mu po tom svinstvu, co si na hlavu naplácal, nevypadaly všechny vlasy.

*Thursday, July 18, 2002@10:38 p.m.*

Mlčel. Neodpověděl mu na jeho otázku. Zíral jen do stropu. Kunzite pokrčil rameny. Chtěl vědět co se stalo a když nezabrala přímá výzva, musel použít jiných prostředků. Než se do něčeho pustil, teleportoval pryč červený župan a vztyčil magický štít. Nechtěl, aby mu Jadeit utekl, nebo aby se objevil rytíř zachránce nevinných paniců.

Jade-chan, jako vždy duchem mimo.

Sotva to dořekl pronikl do Jadeitovy mysli se vší prudkostí a surovostí, jaké byl schopen. Věděl, že nezíská nic víc než ty nejčerstvější vzpomínky. Stačilo, aby zjistil proč se Jadeit nacházel v tak zuboženém stavu, kdyby se pokusil jít hloub do minulosti riskoval by nezvratné poškození Jadeitova mozku. Chvíli byl v pokušení to udělat a zapátrat, zarazilo ho jediné. Královna Jadeita potřebovala schopného služby.

*Tuesday, July 16, 2002@01:33 p.m.*

Kunzitovo varování se zcela minulo účinkem.

Jedyte neodpověděl.

Celá situace mu připadala tak snová a neskutečná - strop Kunzitovy pracovny, ztrácející se kdesi v nedohlednu, mlha i vzdálená bolest, dotek Kunzitovy dlaně...

To je snad poprvé v životě, co se mně dotýká bez rukavic...

Jedyte neodpověděl.

*Saturday, July 13, 2002@01:15 a.m.*

Nefrite pocítil vlnu nevole. Ta mrňavá krysa si už zase myslí, že je pánem situace. Místo aby byl hezky hodný a poslouchal, začne si diktovat podmínky. Nefrite uvážil, jestli mu má urazit hlavu, nebo udělat kompromis. Nejradši by mu přece jenom ukroutil krk. Neměl by dovolovat mladšímu generálovi, aby s ním takhle mluvil. Jenže... Nefrite si přece jenom v hloubi duše uvědomoval, že Zoisit je ještě příliš mladý a ke své milé a přívětivé povaze určitě nepřišel jen tak od přírody. Za jiných okolností by asi měla hlavní slovo Nefritova hrdost, ale protože už začal být trochu nesvůj kvůli Jedytovi - sice ho opravdu dohřál, ale co když ho praštil moc? - odhodlal se ke smířlivému tónu. Koneckonců, jednou by mohl udělat Zoisitovi tu radost a vyhovět mu. Vlastně byl zvědavý, co ta kryska udělá. Rozhodl se, že to zkusí podobrém a pokud si to Zoisit zkazí, bude to jeho smůla.

Dobře, Zoi. Asi bych s tebou neměl takhle cloumat, když žádám o laskavost. Promiň, nechal jsem se unést. Samozřejmě, že rád pomůžeš kolegovi v nouzi, že? A kdybych vyslovil domněnku, že za to budeš něco chtít, určitě tě urazím, viď? Takže... teď tě pustím. Co dál?

Nefrite uvolnil sevření a odstoupil o krok, ačkoliv byl asi na šedesát procent přesvědčen, že Zoisitův další pohyb bude teleport.

*Monday, July 8, 2002@11:57 p.m.*

Jistěže vím, co s tím udělat. Ovšem jestli mě zabiješ, tak jediné, co ti zbude, bude oholit si lebku. Odrůstající vlasy vypadají dost směšně, nemyslíš? Měl bys vymyslet něco inteligentnějšího, než mi vyhrožovat. Pustit mě, by byl dobrý začátek.

Díval se na Nefrita a neměl z něj strach, vzhledem k Nefritově začínající hysterii, to bylo dost obtížné. Spíše mu bylo nepříjemné, že u něj druhý generál byl tak blízko.

*Sunday, July 7, 2002@10:12 p.m.*

Nefrite se zničeně díval do zrcadla. Co teď, krucinál? Chvilku uvažoval o tom, že by mu to mohlo slušet a že prostě potřeboval změnu. Pak si živě představil, jak se mu všichni smějí a tuto myšlenku zavrhl. Ne. Musí se toho zbavit. A to ještě dřív, než to odroste samo. Jenže jak? Samozřejmě, potřeboval by barvu na vlasy s kaštanovým odstínem, jenže Negaverze nebyla holičský salón. Chmurně si načrtl sám sebe, jak se s ručníkem na hlavě šátrá po temných chodbách a sykavými signály přivolává youmy, aby mu poskytly přátelskou službu. Byl by tu nepochybně jeden Dark King, který by mu asi mohl pomoci, ale to byl ten poslední, u koho si přál, aby ho teď viděl.

Najednou měl pocit, že v jeho pokoji někdo je, otočil se a zdušeně vykřikl. Před ním stál zrovna ten generál, na kterého myslel. A díval se. A viděl! Viděl jeho kuřátkově zlaté vlasy! Ale na druhou stranu... Nefrite nelenil, skočil po Zoisitovi, chytil ho pevně za obě ruce a přitiskl ke zdi. Ta malá krysa teď byla vítanou kořistí.

Zoisite, miláčku. Ani nevíš, jak jsem rád, že tě vidím. Určitě znáš způsob jak napravit tuhle malou nehodu, viď? Jestli mi pomůžeš, nechám tě naživu, přestože jsi mě viděl takhle. Co ty na to? Není to dobrý obchod?

*Thursday, July 4, 2002@11:45 p.m.*

Zoisit trochu se nevěřícně díval na zavřené dveře. Co Jadeit blázní, vždyť sotva stojí, kam chce v takovém stavu jít? Vyběhl za ním, ale po záblesku Kunzitova teleportu pod okny velmi rychle zbrzdil. Kunzite-sama? Čekal na něj? Proč? Už z Nefritova chování měl dojem, že se něco hodně divného děje, ale už si byl jistý. Snažil se potlačit žárlivost, nad tím, že Kunzite vzal Jadeita do náruče. Vůbec se mu nelíbilo, kam se ubírají jeho myšlenky. Chvíli se potloukal po Jadeitových pokojích, potom se teleportoval k Nefritovi. Třeba se tam dozví něco víc, co utiší svou zvědavost po tom, proč se Nefrit choval k Jadeitovi, jak se choval. Takové chováni bylo jednoduše nenefritovské.
Díval se na Nefrita a jeho schlíplou hřívu. Jak krutý osud. Musel si přizat, že je mu Nefrita trochu líto, ale nebyl se svým svědomím v takovém stavu, aby bez požádání nabídl pomoc. Pouze cítil soucit…s Nefritovými vlasy.

*Thursday, July 4, 2002@07:05 p.m.*

Kunzite dokončil prohlídku Jadeita a vůbec se mu nelíbilo, co našel. Vzal do dlaně Jadeitovu ruku, která se snažila přetáhnout cíp županu přes klín. Něžně jí stiskl a přesně v ten okamžik kdy se jejich prsty propletly, rozzářila se kolem nich modrá záře.

Nehýbej se, nebraň se mé moci. Jade-chan, jsi velmi vážně zraněný a potřebuješ pomoc, ať se ti to líbí nebo ne. To co je vidět jsou jenom škrábance proti vnitřnímu krvácení, které máš. Dostal jsi od někoho ručně stručně za přátelské pomoci boxeru, pokud by zůstalo jenom u toho měl bys nějakou dobu napuchlý obličej a v ústech díry po vypadlých zubech. Jinak bys měl nic jiného než pár pěkných modřin, ale pak tě ještě někdo druhý dorazil magickým útokem. Byl to Úder? Jistě, že byl. Máš štěstí, že jsi ho vůbec přežil a dostal se ke mně včas. Tak teď mě nech hádat kdo byli ti dva co si tě podali..Podle magických stop po úderu bych jednoznačně určil Nephrita. To je jasné, dále Nephrite by nikdy nepoužil boxer. Takže kdo nám zbývá.Královna by tě zabila, nebo zaklela do Věčného spánku. Youmy těžko. Já to být také nemohu, ale poznal sem styl boje, který používám, což ukazuje jednoznačně na Zoisita. Jade-chan co mi k tomu řekneš? Vol pečlivě svá slova, protože uzdravovat umím skvěle, ale mnohem lépe mi jde zabíjení.

*Thursday, July 4, 2002@07:47 a.m.*

Posledních několik minut se zdálo být nekonečných, ale i na bolest si lze zvyknout.

Nefrite...

Cítil, kterak jej pevné paže uchopily a odnášely pryč. Pachuť krve v ústech a ostrá vůně magie se podivně smísily.

Nemohl nepoznat, o koho jde, ale byl tak unavený a každý pohyb, každá myšlenka příliš bolela.

Nechal se odnést.

Nechal se uložit, nechal Kunzita, ať si dělá co chce, pouze si zcela podvědomě upravil rozhalený župan, v chabé snaze zakrýt alespoň to nejnutnější.

Proč se tyhle věci vždycky stávaly jen jemu?

*Thursday, July 4, 2002@12:48 a.m.*

Čekal, že když řekne okamžitě se teleportuj, tak se před ním Jadeite objeví, jakmile to uslyší. To se nestalo. Kunzitovy oči začaly plát modře do šera pracovny. Zdálo se že vzduch kolem něj jiskří přebytkem temné energie. Pravděpodobně by se v celé Negaverzi nenašla jediná bytost, která by chtěla jednat s temným generálem v takovém rozpoložení.
Kunzite poslal svůj vnitřní zrak Negaverzí a hledal Jadeita. Našel ho jak se potácí celý zkrvavený v rozvázaném županu po cestě do jeho paláce. Každý krok který udělal, vypadal jako jeho poslední. Bosá chodidla zraňovaná ostrými kameny cesty se přece jen nutila do chůze železnou vůli jejich majitele. Viděl krev tam kde došlápl, viděl ji na k nepoznání zdeformovaném obličeji, viděl ji stékat ze šrámů na hrudi a břiše. Shintennou známý svou cudností se teď nestaral o zástupy youm , které zíraly na jeho nahotu a utrpení. Kunzite viděl i přes všechno utrpení, hrdě vztyčenou hlavu a modré oči plné vůle vytrvat. Hněv ho opustil a místo něho se v bělovlasém generálovi objevila nová emoce, obdiv. Jistě musí Jadeita pokárat za jeho nezodpovědnost s magií a zřejmě i s Nephritovou výbušnou povahou, ale to počká až prohlédne škody, které byly napáchány na tom krásném těle. Kunzite se teleportoval před Jadeita a beze slova ho vzal do náruče. Dříve než se s ním vrátil zpět do pracovny, vymazal paměť všem youmám, které viděli Jadeita.
Pohovka v jeho pracovně obvykle sloužila k úplně jiným účelům, než k uložení zraněného. Kunzite na ní Jadeita bez zaváhání položil a sundal si rukavice. Jeho prsty se rozběhly po Jadeitově těle a začaly ho metodicky vyšetřovat.

*Wednesday, July 3, 2002@04:53 p.m.*

Rozkaz od nejvyššího temného generála byl jasný - a Jedyte věděl, že se teď bude muset ke Kunzitovi doplazit třeba po zubech.

S vypětím posledních sil se soustředil: ve vzduchu zůstaly nepatrné stopy zbytkové magie. Využil je k alespoň částečné regeneraci zranění způsobených Zoisitem a Nefritem.

Asi po minutě usilovného uzdravování se ztěžka vyhrabal na nohy a pustil se na strastiplnou cestu ke Kunzitovi - teleportaci se vzhledem ke svému současnému stavu riskovat neodvážil.

Na odchodu ještě střelil výhružný pohled po Zoisitovi.

He-ed hy-ah-hni, 'o-hu-mih? Hen! zavrčel tak srozumitelně, jak jen mu bolavá ústa dovolovala. Potom za sebou s gustem práskl dveřmi.

Dnes rozhodně nebyl jeho šťastný den.

*Tuesday, July 2, 2002@11:13 p.m.*

Nefrite šíleně zuřil. Ten odporný humus začal zasychat a když se ho pokoušel zbavit zakletím, docílil jenom toho, že nechutný škraloup na jeho krásných vlasech popraskal a jeho kusy zůstaly viset jako velké neforemné natáčky. Vztekle se pokusil jeden kus servat, ale málem si vyškubl chumáč vlasů. Nebyl to zrovna stav, kdy by bylo snadné si zachovat důstojnost, vlastně to bylo prakticky nemožné. Vykašlal se tedy na dekorum a zavřískl:

Ty idiote! Já tě nenávidím! Tohle mi zaplatíš!

Načež zcela nedůstojně prchl do svých komnat a proklel celou Negaverzi. Tím však jeho utrpení neskončilo, protože ten cement šel dolů jedině s vlasy a proto asi stokrát opakoval zakletí na rozbití hmoty, než se všechno poslušně rozdrobilo na prášek, který mu nádherně pudroval vlasy do šediva. Nefrite do toho jednou pokusně zajel hřebenem a když se zlomil, vzdal to, a uchýlil se k chemii. Bohužel to nebyla jeho silná stránka. Naplácal si na hlavu nějaký silný lektvar, pro jistotu hned dvakrát po sobě a pečlivě spláchl. Zabralo to. Vlasy znovu zjemněly a sajrajt zmizel. Nefrite si oddechl a zvedl hlavu k zrcadlu, aby se konečně rozčesal.

Pak se celou Negaverzí rozlehl pronikavý výkřik, který zarezonoval všemi chodbami. Následoval proud hnusných kleteb z rozkošných úst druhého generála. Mezi chrlenými nadávkami se často objevilo jméno Jedyte v nezměněné intonaci. Pak Nefrite zmlkl a zůstal bezmocně zírat do zrcadla. Jeho vlasy se kompletně odbarvily na blond.

*Monday, July 1, 2002@09:56 p.m.*

Tak jeho krysa občuchávala terén. Vypráší mu kožíšek teprve tehdy, pokud nepřinese nějaké zajímavé informace. Rozhodl se, že ještě nechá svého HNV pobíhat kolem. Důležitější bylo si promluvit s Jadeitem. Telepatie byla dobrá věc, ale osobní kontakt nenahradila.

Jadeite, nech Zoisita Zoisitem. Okamžitě se teleportuj do mé pracovny.



HNV=hlodavec neobvyklé velikosti

*Monday, July 1, 2002@09:02 p.m.*

Hai, Kunzite-sama. Udělám co bude v mých silách, nebojte se.

Vědomí Jedytovi proklouzávalo mezi prsty, ale tolik říct stačil:

Mimochodem, kdybste hledal Zoisita, je tady. Ocenil bych... kdybyste si ho přišel vyzvednout. A poučil ho jak se má chovat.

*Sunday, June 30, 2002@11:11 p.m.*

Jadeite, už zase.

Magické ozvy byly jasné. Jadeite čaroval a zvrtal to. Nehody se stávají někomu častěji než zbytku populace. Jade-chan byl smolař. Kunzite přihmouřil oči a navázal telepatický kontakt s blonďatým hokuspokusem.

Jadeite. Doufám, že to co si před chvílí vyvedl, neovlivní tvou schopnost předstoupit večer před královnu. Jistě víš jaké by to mělo pro tebe důsledky, kdybys nepřišel.

Kunzite měl smysl pro dramatické pauzy . Jednu sem vsunul. Dřív než mu mohl Jadeit odpovědět pokračoval.

Nemusím Ti snad připomínat, že máš vypadat jako jeden ze čtyř nejmocnějších mužů Negaverze. Nic jiného není přípustné.

*Sunday, June 30, 2002@01:22 p.m.*

Zoisit s žuchnutím dopadl na zem, když mu Jadeitovo nepovedené kouzlo zrušilo jeho levitaci. Nad hlavou se mu na okamžik objevila velká kapka. Nefrit byl pokryt jakousi nechutnou hmotou, která se mu dostala i do vlasu a zdálo se, že velmi rychle tuhne. Tím na Nefritových vlasech vytvářela páchnoucí helmu, o které se nezdálo, že by šla lehce odstranit. Hlavou se mu mihla představa Nefrita s krátkým oškubaným účesem. Jadeit také nevypadal zrovna "funkčně", ležel v krvi na zemi. Za tohle nás Kunzite-sama zabije všechny.

*Friday, June 28, 2002@02:19 a.m.*

Nefrite vyčkával, jaká budou mít jeho slova zdrcující účinek. Byl připravený duchapřítomně řešit situaci, ať už přijde Zoisitův útok, nebo Jedytovo nervové zhroucení. Nebyl ale připraven na to, že po něm Jedyte vrhne jakýsi nechutný blivajz, který se mu bez varování rozprskl po celé uniformě. Byla to prapodivná hmota, která měla konzistenci lepkavé kaše, měla podezřele žlutavou barvu a nevoněla nijak zvlášť příjemně. Ať to mělo znamenat cokoli, Nefrite nebyl schopen inteligentní reakce a zůstal nějakou dobu nechápavě zírat. Probralo ho teprve Zoisitovo ušklíbnutí. Krev se v něm okamžitě vzpěnila, adrenalin zahučel ve spáncích a Nefritova pravice vylétla kupředu. Vyslal po Jedytovi Úder, nádherné základní kouzlo, které bylo velmi jednoduché a mohlo způsobit přesně tolik škody, kolik jste chtěli (a kolik jste dokázali). Byl to náraz podobný ráně pěstí, ale libovolně směrovatelný, s plochou zásahu podle volby a pochopitelně i regulovatelné síly. Začátečníci se s ním učili roztloukat ořechy, mistři s ním dokázali porazit staletý strom. Jedyte dostal přesně takový Úder, aby ho to poslalo zpátky na zem. Nefrite si uvědomil, že mu to nádherně hraje do ruky, všechno jde krásně podle plánu. Jedyte se musí postavit na vlastní nohy, musí se stát neohroženým, krutým a strašlivým generálem, protože malý heboučký uke s modrýma očima bude Beryl jedině k smíchu. Jedyte se proti němu musí postavit, musí se chovat arogantně a odměřeně... Ano, všechno dávalo smysl, až na to, že vztek, který Nefritem lomcoval byl až příliš opravdový.

*Wednesday, June 26, 2002@06:33 p.m.*

Jedyte se pořád nějak nemohl rozhodnout, jestli se mu to všechno jen zdá nebo je-li to pravda. Ten kluk to přece nemůže myslet vážně!

Na druhou stranu...

Jedyte vyplivl krev a trochu zubů a upřel krhavý zrak na Zoisita.

No počkej, ty spratku...!

V hlavě mu nesnesitelně hučelo a spodní část obličeje - či to co z ní zbývalo - vysílala záplavy bolesti do celého zbytku těla. Nicméně ani to mu nezabránilo vylovit z paměti vzorec Immanuchova jehelníčku. Šlo sice o zaklínadlo, které se spolu s asi padesáti dalšími podobnými nacházelo na indexu kouzel, jež bylo přísně zakázáno užívat mimo bojiště, leda v případě krajního ohrožení, ale to bylo v tuto chvíli Jedytovi srdečně jedno.

Soustředil se.

Snad by to bylo bývalo dopadlo i dobře, kdyby se nebylo stalo několik zásadních věcí.

V prvé řadě - Jedyte v rozčilení přehlédl fakt, že jeho schopnost srozumitelné artikulace je momentálně značně omezena. Když tedy pomstychtivě vybublal formuli zaklínadla, výslovnost některých klíčových pasáží, zejména té, jež určovala směr vrženého zaklínadla, byla poněkud pozměněna.

Dále došlo k celkové deformaci základního vzorce, což vážně narušilo materii časoprostoru a na planetě Zemi došlo v několika metropolích ke zhroucení některých výškových budov.

To ovšem nemá na náš příběh žádný vliv, a proto se tím nebudeme dále zabývat.

A do třetice všeho zlého - Nefrite přišel a postavil se přesně tam, kam neměl.

*Tuesday, June 25, 2002@12:49 a.m.*

Nefrite se celkem pokojně věnoval osobním věcem. Donutil se usednout k nashromážděným materiálům a zahloubat se do dalšího studia Země. Bylo to docela zajímavé. Skoro uchváceně pročítal pasáže o různých významných pozemských osobnostech, zvláště umělcích. Ti ho zaujali nejvíc. Zcela určitě měli spoustu energie! Nefrite si ve své mysli ukládal stranou poznatky, které se mu možná budou časem hodit. Příjemně mu tak ubíhal čas a postupně se pohroužil do práce tak, že zapomněl na celý svět. Probral ho až podivný rozruch pod prahem vědomí. Zpozorněl a zamračil se. Někdo mlátil jeho ukeho.

Nefrite si uvědomil, že se dostává do nepříjemné situace. Samozřejmě, první popud byl, jít Jedytovi okamžitě na pomoc. Jenže... co jejich dohoda? Nefrite pečlivě uvážil několik možností, jednu po druhé. První byla, celou věc ignorovat a modlit se, že si Jedyte poradí. Druhá, velmi radikální, spočívala v tom, že půjde povzbudit Zoisita. Naštěstí ho napadla jakási zlatá střední cesta. Vlastně to považoval za geniální nápad, který naráz patřičně odstartuje plánovaný konflikt.

Velmi ledabyle se odsunul k Jedytovu pokoji a jakoby nevěřícně si prohlédl situaci. Pak vrhl na Zoisita uznalý pohled, na Jedyta pohrdavý a se založenýma rukama klidně řekl:

To snad nemyslíš vážně, Jedyte? To už jsi na tom tak mizerně, že nepřepereš ani Zoisita? Je mi z tebe nanic. To musím pořád stát nad tebou? Začínám mít pocit, že bys beze mne v Negaverzi nepřežil ani minutu. A už mě to trochu přestává bavit. Jestli nedokážeš zašlápnout tuhle malou ponravu, předvedu ti to, ale radím ti, aby ses dobře díval, možná to bude naposled. Příště už si budeš muset poradit sám.

Nefrite otráveně vzhlédl k Zoisitovi a pomalu si protáhl prsty rukou. Pak sevřel jednu ruku po druhé v pěst a na každé si stiskl klouby až zapraskaly. Snažil se vypadat nepříliš pozorně, ale přitom velice pečlivě sledoval Zoisita a hlavně to, co tušil kdesi v jeho rukávu. Vyčkával... dával Zoisitovi šanci utéct, aby mohl být s Jedytem co nejdřív sám.

*Saturday, June 22, 2002@09:38 a.m.*

Aby mu mohl Jadeit dát políček musel se k levitujícímu Zoisitovi hodně natáhnout. Při takovém pohybu by jeho župan velmi dráždil představivost ovšem Zoisit nebyl ve stavu, kdy by to ocenil. Lehce cukl rukou a nacvičeným pohybem nasunul na prsty boxer, který se mu skrýval v rukávu. Ještě dříve než Jadeit zase získal rovnováhu po svém úderu, přistály mu kovové hrany na bradě. Jeho zuby nepěkně cvakly a přerušily ho uprostřed věty.

Nesnáším,...když si někdo myslí,... že jenom protože jsem slabší,...tak mi může dát ránu a já mu to nevrátím.

Svou větu pečlivě taktoval jednotlivými údery boxerem, loktem a nakonec kolenem do Jadeitova žaludku. Výsledkem byl Jadeit rozpláclý na zemi s županem, který nenechával představivosti vůbec nic a Zoisit opět levitující v bezpečné vzdálenosti s boxerem pečlivě schovaným v rukávu. Jadeitovu facku a odměřené chování okamžitě pustil z hlavy. Vrátil mu to a nechápal proč by to mělo dále dělat zlou krev? Pro něj ta záležitost byla skončena a zapomenuta.

Tak můžu tady zůstat? Prosím.

*Wednesday, June 19, 2002@11:11 p.m.*

Kunzite sfouknul svíci a uklidil věci, které při svých čárech potřeboval. Uhranutí, prokletí a přidružená kouzla mu vždy šla. Zhodnotil s nelibosti hromadu papíru na svém stole a s kyselým úsměvem se pustil do jejích pročítání.

*Wednesday, June 19, 2002@01:18 p.m.*

Facka přistála na Zoisitově tváři s mlasknutím, které ve ztichlé místnosti zaznělo až nepřirozeně hlasitě.

Vypadni ven, okamžitě. Nebo-

Jedytova napřažená dlaň se výhružně zachvěla.

*Sunday, June 16, 2002@11:17 p.m.*

Ty....

Zase se stavíš proti mě? To už je podruhé za tak krátkou dobu. Za to mi zaplatíš.

Zoisi vylevitoval a pohodlně si přehodil nohu přes nohu.

Nervózní, protože jsi ze sebe ještě nesmyl Nefrita? Nedivím se ti, taky bych si po něm vždy musel dát pořádnou koupel.

*Sunday, June 16, 2002@01:16 p.m.*

Beryl seděla před svým toaletním stolkem a dívala se na sebe do zrcadla. Youmí komorná se snažila seč mohla upravit její dlouhé vlasy do požadovaného účesu. Cítila ve svých vlasech dlouhé pohyby kartáče, když se jí youma zeptala, zda chce nějaký šperk do svých vlasů, kývla k ebenové kazetě. Kunzite a jeho smysl pro krásné věci. Nechal pro ní udělat nádhernou sadu šperků. Dal jí je při jedné z jeho soukromých audiencí. Beryl v tom viděla velmi promyšlený krok, jak chtěl Kunzite posílit svůj vliv. Proč mu nedopřát ten pocit vlivu a nevzít si je na večer. Možná že se pak snadněji uklouzne a ona ho bude moci srazit s celou velkolepostí svého majestátu na kolena. Ponížit ho. To bylo to co chtěla, ukázat mu, že ona je paní, která se nenechá ovlivňovat jeho intrikami. Pravda byla trochu odlišná. To všechno se změní až získá Stříbrný krystal a probudí jejich velkého vůdce. Kunzitova podpora se pro ní stane zbytečná a ona se ho zbaví.

*Saturday, June 15, 2002@02:09 p.m.*

A bylo to tady.

Od prvního okamžiku, kdy spolu s Nefritem vymysleli svůj plán, Jedyte tušil, že k tomu musí dojít.

A teď se to tedy konečně stalo.

Opravdu, Zoisite?

Snažil se, aby jeho hlas zněl chladně a tvrdě, aby ani sebemenším náznakem neprozradil své skutečné pocity.

V tom případě sis měl předem rozmyslet, co děláš. Teď už je pozdě. Vypadni.

*Saturday, June 8, 2002@09:43 p.m.*

Zoisit trochu popotáhl. Neměl rád když s ním Jadeit mluvil odměřeně. Che, pravě jsi se dokoupal. Nefrit asi vyplňuje tvůj pracovní prostor, vid. Spolkl ale uštěpačnou poznámku, nechtěl aby ho Jadeit vyhodil.

Nech mě tady. Ja jsem něco udělal a až na to Kunzite-sama přijde on mě zabije nebo mi určitě udělá něco zlého. Odešel ke královně, ale jak se vrátí určitě se bude zlobit. Co mám dělat? Já se bojím domů. Nefrit by mě určitě zase poslal zpátky, ale ty mi pomůžeš viď? Že mě nepošleš zpátky. Nic neprovedu, slibuji.

Nejradši by se k Jadeitovi přitulil, ale nůž riskovat nechtěl. Nechtěl, aby ho Jadeit poslal pryč. To by se musel vrátit ke Kunzitovi a Kunzit by nejspíše nasekal nebo něco horšího. Což byla představa, na kterou by se Zoisit jindy těšil, ale tentokráte měl dojem, že to přece jenom trochu přepískl.

*Saturday, June 8, 2002@12:20 a.m.*

Zdřímnul si a automaticky vyrazil do koupelny. Naložil se do horké vody, kterou jednoduché zaklínadlo rozvířilo. Slastně zavřel oči,opřel si hlavu o okraj malého bazénku. Vychutnával si každý okamžik příjemné koupele. Kunzite si ani neuvědomil, kdy začal myslet na Zoisita. Vrátil se ve své paměti k tomu, jak Sakura ležela svázaná na stole v jeho pracovně. Vzrušující hra, kterou mu královna neumožnila dokončit. Teď se mohl ve své fantazii zaobírat tím, jak by byl býval pokračoval. Myslet a mít nebylo totéž, ale výsledek byl pro jeho klín stejný. Ovšem řešení této situace bylo při, myslet ruka, při mít úzký Zoisitův zadeček, což bylo mnohem lepší. Krysí tlamička také nebyla špatná. Růžový jazýček dotýkající se jeho kůže. Čím víc nad tím přemýšlel, tím jeho vzrušení stoupalo. Kunzite lakonicky konstatoval, že při situaci myslet, se musí jeho ruka z obruby bazénku přesunout pod vodu . Sotva to udělal uslyšel známé kroky. Zatraceně, zrovna teď si to sem ta babice žene. No aspoň to nebude sám sobě si. Co jí protáhnu? Hm…je tam užší než Zoisit? Třeba zjistit, starouši, třeba zjistit. Přemluvit královnu k malému experimentu, nebylo moc těžké. Stačilo pár sladkých slovíček a ona za mohutných rozpaků přikývla.

Když zábava v bazénku skončila a Kunzite v duchu konstatoval, že královna je o něco užší než jeho kryska. Co se používá často, to se přizpůsobí a roztáhne. Bude muset Zoisita neučit pár triků na to jak to napravit. On věděl jak na to, aby to bylo vždy jako poprvé, když s ním někdo byl. Najednou se ve svých myšlenkách zarazil. Zoufale zatoužil, aby to co balil do osušky a bral do náruče byl Zoisit a ne užvaněná ženská. Jeho věrný, přítulný a ke všemu na co si zamanul ochotný krysák, si nezasluhoval, aby ho srovnával s královnou. Ještě se tak nechutně zaobírat, v kterém zadku je to lepší. Něco se s ním dělo. Dřív by to považoval za zajímavé zjištění, ale teď byl sám sebou znechucen. Zoisite měl svou hrdost a slepě mu věřil a miloval ho. On mezitím…

Rychle přešel z koupelny do ložnice a položil královnu na postel. Mezi oblékáním s ní probral přípravu na oficiální večerní poradu na které byl hlavním bodem Jadeit. Královna to chtěla vyřešit jako soukromou audienci, ale Kunzitovi se zdálo vhodnější to udělat před celým nastoupeným dvorem. Rozhodně to bude mít větší lesk. Královna měla ráda okázalé věci a tak souhlasila. On se rychle oblékl, pak jí políbil a teleportoval se do svého paláce, kde ho uvítala jeho vyděšená youmí pobočnice. Roztřeseně mu sdělovala, jaké změny lord Zoiste udělal. Kunzite pokrčil rameny a přiložil dlaň na kamennou stěnu a vrátil svůj domov do původního stavu. Sakura za tohle dostane pořádně přes hýždě, ale nejdřív si projde malým peklem, které pro ní připraví. Kunzite se zle zasmál a youma vedle něho se vyděšeně vtiskla do rohu. Věděl přesně co mu udělá, potřeboval k tomu jen pár chloupků ze Zoisitova klína, což nebyl tak velký problém. Jejich ložnice jich bude určitě plná. Štěkl na youmu co potřebuje, aby mu našla a sám šel shánět ještě pár drobností. Brzy měl vše co potřeboval a pečlivě to rozestavil na stole ve své pracovně, pak už youma slyšela mumlání kouzel a cítila zápach spálených vlasů.

*Monday, June 3, 2002@06:25 p.m.*

Tak Zoisit!

Jedyte se trochu uvolnil, ale ani jej nenapadlo, aby odložil svou zbraň.

Ani ne. Copak si přeješ, Zoisite?

Snažil se, aby jeho hlas zněl pokud možno chladně. Co se Zoisita týkalo, zmítaly jím značně ambivalentní pocity. Na jednu stranu cítil k chlapci vždy přátelskou náklonnost a zároveň jakýsi komplex staršího bratra. Nelíbilo se mu, jak s nejmladším generálem ostatní (a zvláště Nefrite!) zacházejí, ovšem na druhou stranu...

Jedyte se mírně zachvěl.

Účinky Zoisitova jedu měl dosud v živé paměti. A stejně tak i tisíc jiných zlomyslností, ať už se týkaly jeho osobně nebo Nefrita...

Miláčku, ještě jedna věc. Okamžitě, myslím to vážně, OKAMŽITĚ se přestaneš stýkat se Zoisitem! Ta krysa je nebezpečná. Chce nám oběma ublížit. Navíc... teď půjde do tuhého. Budeme muset čelit nejen Beryl, ale i Kunzitovi a Zoisitovi. V zájmu nás obou... dej si na ně na oba pozor.

Tak co jsi mi chtěl? Vyjádři se rychle, protože jsem momentálně dost... zaměstnaný.

*Saturday, June 1, 2002@08:03 p.m.*

Zoisit se díval po uspořádaných policích. Sám nebyl nepořádný, ale tak dokonalý pořádek ho přece jen trochu znervózňoval. Přes pootevřené dveře koupelny zahlédl Jadeita. Konečně, už začínal mít obavy, že ho vůbec nenajde nebo, že jadeit bude u Nefrita a tam teď jít, neměl Zoisit odvahu. Zdálo se že, Jadeit už o něm ví, protože byl ve střehu. Zoisit zhodnotil svou situaci. V poměrně prostorné místnosti by neměl problémy se Jadeitovi vyhnout. Měl výhodu v rychlosti a mezi ním a Jadeitem bylo stále dost místa. Jenže Zoisit nechtěl s Jadeitem bojovat. Přišel za...za přítelem. Jadeit vyšel obezřetně ze dveří a konečně si ho všiml. Radši ruce držel mírně od těla, aby si Jadeit snad nemyslel, že chce zaútočit.

To je pěkné přivítání. Chceš ze mě udělat jednohubku?

Jednou rukou lehce kývl k Jadeitovu noži.

*Saturday, June 1, 2002@04:15 p.m.*

Byl s ní, držel jí v náručí. Jeho slova byla jako hebké peří vznášející se kolem ní. Uměl jí dát jistotu, uměl jí dát lásku. Mohla tomu věřit, bylo by to tak snadné podlehnout. On nebyl pozemský princ, on byl Shitennou. Zavřela oči. Nevadilo jí, že není jediná s kým spí. Nepředpokládala, že by ho cokoliv na světě donutilo k zanechat milostných dobrodružství. Vlastně ráda poslouchala youmí zprávičky o tom, kde a kdy zlomil něčí srdce. Bavilo jí slyšet, jak je chladný a krutý. Líbilo se jí pomyšlení, že jedině ona má jeho lásku, že jedině jí to říká. Nemilovala ho, proč by měla? Její srdce patřilo někomu jinému. Měla ho ráda a žárlila na kohokoliv, kdo by se snad snažil vetřít do Kunzitovy přízně na delší dobu, než byla jedna noc. Kunzite měl zvláštní záliby, to tušila a raději po nich nepátrala. Stačilo jí, když jí popsal to, co udělal Zoisitovi. Uklidnilo jí to. Kunzite k Zoisitovi nic necítil, možná nenávist, tím si nebyla jistá, jinak by mu to nedělal. Bude ho muset ráno upozornit, ať si dává pozor. Nerada by přišla o jednoho ze svých podřízených, jen pro něčí perverzní potěšení. Královna spokojeně vzdychla a usnula.

Když otevřela oči bylo místo vedle ní prázdné. Vztekle se posadila. Jak jen mohl ten bídák odejít, zrovna když… Odešel, ale jeho uniforma tu byla úhledně složená a vypraná, její komorná si pospíšila. Kunzite bude někde blízko a nahý. Příjemná představa. Beryl se začervenala a její rty se roztáhly do širokého úsměvu. Odhalily tak její špičaté zuby. Hmátla po fialovém županu a vydala se hledat uprchlého Shitennou. Rychle procházela komnatami, až dorazila do své přepychové koupelny. Tam byl. Hlavu měl podepřenou okrajem bazénku s vířící vodou. Oči zavřené a ve tváři uvolněný výraz. Beryl tušila, že jí pozoruje.

Horká, vířící voda a ty v ní.

Líně otevřel oči a prohrábl rukou své mokré vlasy. Odložila župan na kamenou lavici a vklouzla do vody. Překvapeně vyjekla, voda byla příšerně horká. Kunzite měl rád horké koupele. Tohle bylo, něco hrozného. Beryl už otevírala ústa, aby něco k tomu řekla , když v tom jí je přikryly Kunzitovy. Snažila se získat ve vodě nějakou stabilitu a tak ovinula své ruce kolem jeho krku. Společná koupel byla to nejpříjemnější jak začít nový den.

*Thursday, May 30, 2002@12:17 a.m.*

Všechno bylo v pořádku. Královna sténala rozkoší a mu se to mělo líbit. Problém byl v tom, že zavřel oči a začal při TOM myslet na někoho úplně jiného než na Beryl. Která se k němu sklonila a začala ho vášnivě líbat. Plno něžných slůvek a dotyků. Věděl co mají ženy rády. Zkušenosti nic víc v tom nebylo. Čím dříve bude mít Beryl-chan orgasmus, tím dříve padla. Bylo to už blízko. Ještě pár přírazů a vyčerpaně se na něj zhroutila. Kunzite jí hladil po zádech a líbal do vlasů. Zaklínadlem přivolaná deka se na ně snesla. Královna vzdychla a natočila hlavu, aby mu viděla do obličeje. Usmívala se.

Ukolíbal jí k spánku. Rozhlížel se po komnatě, najednou ho napadlo co tu chybí. Klasické hodiny zvané píchačky. Trefné označení pro činnost, kterou měly měřit. Práce je práce. Kunzita jeho myšlenkový pochod pobavil. Zbývaly ještě dvě hodiny do svítání. Trochu se prospí než odejde. Doufal jen, že Beryl nebude chtít další kolo.

*Wednesday, May 29, 2002@12:40 p.m.*

Jedyte ve vaně pomalu usínal, příjemně ukolébán zvukem vody kapající v pravidelných intervalech z kohoutku. Studie o pozemských kulturách, která mu vyklouzla ruky, teď ležela na podlaze a její text se pomalu stával nečitelným, jak do sebe postupně nasávala vlhkost.

Jedyte spal.

Jsem pro, Nefrite. Tedy... pokud si odpustíme to zabíjení. Možná by ale bylo dobré, abychom si teď každý našli... někoho, víš. Někoho, s kým se budeme ukazovat na veřejnosti, aby každý viděl, že jsme se rozešli.

Napadá tě někdo... vhodný?

Pro mě?

Jedyte prudce otevřel oči.

Chvíli zůstal ležet, pokoušeje se uklidnit divoce bušící srdce a krev, zoufale bouřící ve spáncích.

Sladká temnoto, co... ?

Potom si to uvědomil.

Nebylo to ani tak tím, že by něco slyšel - i když slaboučký šramot se přeci jen tu a tam ozýval...

Bylo to především mnoho let negaverzianského tréninku, který v něm vypěstoval životně důležitý reflex...

Jedyte tiše vyklouzl z vany. Lusknutí prsty a nachový župan, jenž doteď úhledně visel na věšáku u dveří, se okamžitě ocitl v jeho rukou. Jedyte si jej bez dlouhého rozmýšlení oblékl (ať už mu hrozilo cokoliv, kdyby jej to potkalo nahého, nejspíš by zemřel na akutní rozpaky). Potom se sehnul a neslyšně uvolnil jednu dlaždici. Z malé ebenové skříňky, kterou vytáhl na světlo, vyňal dlouhou dýku s mithrilovou čepelí, na níž se miniaturními, pouhým okem témeř neviditelnými negaverzanskými runami skvělo věnování:

Mému drahému Jedytovi k narozeninám. Ať se dožiješ ještě mnoha dalších.

Nefrite měl vždycky smysl pro okázalé a zároveň praktické dárky.

Díky, miláčku. Budu se snažit.

*Saturday, May 25, 2002@08:49 p.m.*

Zoisit pozoroval své úpravy. Byl s nimi sice spokojen, ale stále silněji docházel k závěru, že nechce být u toho, až na ně Kunzite-sama přijde. Musel uznat, že to trochu přehnal a navíc bez dovolení. To vůbec nebylo dobré. Láskyplně přejel prsty po kvítcích bonsaje a sledoval, jak se několik lístků sneslo k zemi. Sakura byla úžasná rostlina, v okamžik, kdy rozkvete začíná opadávat. Proto je tak nádherná, celý rok zůstává pouze spalující vzpomínka na krásu.
Zoisit přemýšlel, co dál. Jestli zůstane na místě bude se užírat žárlivostí na Kunzita a královnu a jako finále bude mít vzteklého Kunzita, který přijde od královny a uvidí, co Zoisit spáchal v jeho paláci. To znamenalo, že Zoisit se musel nějak zabavit, aby na Kunzita nemyslel a navíc někde mimo palác. Zachichtal se a vyvolal teleport. Zhmotnil se oblečen v uniformě u Jadeita. Jadeit nikde nebyl a tak mu Zoisit začal šmejdit po pokojích a hledat ho.

*Saturday, May 18, 2002@02:55 p.m.*

Královnina róba prolétla vzduchem a rozprostřela se na kamenné podlaze u nohou jejich postele. Následoval jí Kunzitův bělostný plášť a pak v rychlém sledu zbytek jeho uniformy. On ji políbil na ústa, její rty se rozevřely a ona se k němu přisála. Líbat ženu nebylo vůbec špatné. Ležela na zádech a on se nad ní skláněl. Ruce se mu rozběhly po oblinách ženského těla. Měkké a poddajné, takové bylo tělo pod jeho prsty. Jeho smysly byly zahlceny vůní stoupající z královnina těla. Vzrušená žena čekající na to až si jí vezme. Měl rád v posteli muže i ženy. Záleželo jen na tom na co měl zrovna chuť. Teď to byla královna. Ruka zkušeně vklouzla mezi královnina rozevírající se stehna. Ukazovák projel zvlhlou štěrbinu. Berylina pánev mu vyšla vstříc. Stačilo mu se dotýkat toho správného místa, aby jí rozvášnil. Beryl přerušila jejich polibek a prudce vydechla. Začal jí líbat na krk a pomalu svá ústa přesouval níž. Velkou péči věnoval naběhlým bradavkám na pevných prsech. Komnatou se začaly ozývat Beryliny vzdechy. On se pomalu přesunul mezi její rozevřené nohy. Ještě chvíli se mazlil s jejími prsy, než začal postupovat dál. Kladl drobné polibky jako šňůru perel přes královnino břicho až k jejímu klínu, když jeho jazyk vystřídal jeho prsty. Začala volat jeho jméno. Byl čas myslet na sebe a vzít si pěknou královničku.

Ležel na zádech a ona měla položenou hlavu na jeho rameni. Vyžadovala něžnosti po milování. On to nesnášel, ale o to teď nešlo. Její výsost byla příjemně unavená a nechala s sebou dělat téměř všechno. Královnička byla také dost upovídaná a nedávala si pozor na jazyk. Kunzite dbal na to, aby se nemohla soustředit na to co povídá. Bláboly dobře přefiknuté ženské ho nezajímaly, ale když začala mluvit o Jadeitovi a jeho plánu zpozorněl. Jadeite projevil až nejadeitovské ambice, za tím něco bylo. Startovací impuls vyslal krysák. Jadeite a Nephrite se rozhodli jednat. Zajímalo ho jak moc je v celé věci namočený Nephrite. Bude to muset zjistit. Zoisite chtěl Nephritovu hlavu a na něm bylo mu jí naservírovat s oblohou. Jadeite mu už přichystal podnos. Kunzite miloval intriky víc než přímý boj. Přímý boj byl záležitostí fyzické síly. Trval krátce což nebylo dostatečně vzrušující. Co hlavně oba soupeři byli známi pro všechny kolem. Pravá zábava bylo tahat za nitky. Manévrovat v kalných vodách královského dvora. Přetvařovat se, splétat pavučiny polopravd kolem svého vytouženého cíle aniž by ho kdokoliv podezříval. Diplomat a válečník. Princ Endymion mu nedával prostor se rozvinout. Mír široko daleko a nudné návštěvy Měsíce. Královna Beryl byl jiná. Dobyvačná, zákeřná a plná doutnající záště ke všemu co nebylo Negaverziánské.Dala mu prostředky a moc. Beryl se zavrtěla a zvedla hlavu. Dívala se na něj a v očích měla něco divokého. Kunzite se pohodlněji uvelebil mezi polštáři a nechal královnu si na něj nasednout. Bylo mu jasné,že to je její forma omluvy za to co mu svým telepatickým kontaktem způsobila.

*Monday, May 13, 2002@12:32 p.m.*

My dva musíme držet při sobě za každou cenu.

Jedyte zamyšleně hleděl na úhledné komínky dokumentů a hlášení, dokonale vyrovnaných na pracovním stole.

... ať řeknu sebehroznější věc, bude to pouze součást našeho plánu. Budeš mi důvěřovat?

Jistěže věřil.

Ale kupodivu to nedělalo celou tu věc o nic snesitelnější.

A vůbec nejvíc by sis polepšil, kdybys mne zabil.

Mimoděk sevřel hlavu do dlaní. Od jeho rozhovoru s Nefritem uplynulo několik hodin. To se ještě ovládal. Podařilo se mu hrát suverénního, všehoschopného, naprosto sebejistého Jedyta. Ta maska z něj však spadla ledva opustil Nefritovy komnaty a vrátil se k sobě domů. Teď se cítil podivně roztěkaný, hlava mu třeštila a ruce měl studené jako kusy ledu.

Věděl, že se musí sebrat, pokud má nadále před celou Negaverzí hrát svou roli dobyvatele Země.

Nesmírně by mu pomohlo, kdyby alespoň vzdáleně tušil jak.

Takhle mě nikdo nesmí vidět...

Jedyte zavřel oči. Večer jej čeká oficiální porada. Do té doby se musí vzchopit. A začne hned.

Luskl prsty a z koupelny se okamžitě ozval zvuk tekoucí vody. Horká koupel, to je přesně to, co teď potřebuje.

Jedyte se začal svlékat.

*Saturday, May 4, 2002@04:19 p.m.*

Nefritovi se zazdálo, že Jedyte trochu zaváhal. Vycítil mírné napětí a přívětivě se pousmál.

Copak? Nelíbí se ti, že z nás budou nepřátelé? Ale miláčku! Negaverze není místo, kde by se vyplácelo být upřímný a přátelský. Jako můj nepřítel máš lepší vyhlídky na kariéru. A vůbec nejvíc by sis polepšil, kdybys mne zabil.

Nefrite spatřil, jak se Jedyte vyděsil a rychle ho začal uklidňovat.

Miláčku, to nebyl návrh, jen nástin situace. My dva musíme držet při sobě za každou cenu. Jenom to nesmíme říkat nahlas. Buď připravený, že tě možná budu pomlouvat a říkat o tobě hrozné věci. Možná ti budu nadávat, osočovat tě, nebo se ti vysmívat. Je důležité, abys to měl na paměti. Protože ... ať řeknu sebehroznější věc, bude to pouze součást našeho plánu. Budeš mi důvěřovat? Prosím.

*Thursday, May 2, 2002@09:35 p.m.*

Zoisit pod řasami pozoroval dveře jak se tiše zaklaply za Kunzitem, který netušil, že když Zoisita přikryl, tak ho tím probudil. Dlouhou chvíli čekal než si byl úplně jistý, že je pryč z paláce. Hmátl po květině na polštáři, překulil se na záda a začal lístky probírat mezi prsty a jeden po druhém vytrhávat. Měl rád sametové lístky dotýkající se jeho kůže. Odhodil zbytek a v dlaních mu zůstala jenom hrst lístků, které kolem sebe s chichotem rozhodil. Teď jeho pozornost zaujalo psaníčko. Krátký povel a místnost se rozzářila světlem. Zoisit nespokojeně zabručel a rychle si přikryl obličej polštářem. Zavrčením světlo ztlumil a čekal, až si jeho oči přivyknou. Ráno. Celou noc u Berdy, potom, co byl se mnou. Zoisit si nemohl pomoci, aby se necítil odkopnutě. Vztekle hodil polštář proti dveřím. To bylo ale dost na to, aby se zase uklidnil, že Kunzite-sama šel na noc ke královně nebyla žádná novinka a Zoisit si už dávno zdůvodnil, že jednoduše není jiná možnost. Znovu se podíval na lístek. Tak čas až do rána? To ovšem Zoisitovi dávalo spoustu možností, oproti minulosti měl dovoleno zůstat u Kunzita. Usmál se a odkopl deku. Teleportoval si kalhoty ze svého pokoje, další z jeho oblíbených v domácím šatníku. Zakručení v břiše mu připomnělo, že má zase hlad, takže zamířil do kuchyně a k teď už zase dobře zásobené ledničce. S hrnkem horkého čaje a sandwichem v druhé vstoupil do pracovny. Přivítal ho nepořádek. S nezájmem shodil ze židle ubrus, který předtím tak pečlivě složil a posadil se. Času měl do a nebyl důvod, proč by se neměl v klidu najíst.
Spokojeně dochroupal svou pozdní večeři a dal se do práce. Nejdříve odstranil zbytky provazů, uklidil stůl a naaranžoval vázu a ubrus, tak aby nebylo poznat, že je pokrčený. Očima přejel Kunzitův stůl, nemusel se ani namáhat, aby zjistil od čeho je krev na papírech. Obdivoval Kunzita za to, že byl schopen vydržet divočejší telepatický dýchánek královny a ještě se mu věnovat ho potěšilo. Kunzite-sama ho nezklamal. Kunzite-sama ho nikdy nezklamal. Sám měl tu smůlu jenom jednou a zanechalo ho to několik hodin v bezvědomí. Několika snadnými zaklínadlu krev odstranil a stůl také uklidil. Ani ho nenapadlo podívat se do zásuvek. Jednou to zkusil a ponaučení, aby to vícekrát nedělal bylo velmi bolestivé, stejně tak jako Kunzitovy youmy nikdy ani nenapadlo potloukat se kolem stolu. Zbytek úklidu mohly udělat youmy, to už Zoisita nezajímalo. Vrhl se na úpravy. Nejdříve o trochu zvýšil teplotu po paláce. Kunzite-sama si možná udržoval image ledového válečníka a Zoisit se prakticky nachladit nemohl, ale to neznamenalo, že musí snášet nepohodlí. V trůnním sále bude chladněji a to stačí, do soukromých komnat nemá nikdo nepovolaný přístup. Promnul si dlaně a přiložil je ke stěnám. Jeho energie jimi okamžitě začala proudit a vykonávat jeho příkazy. Okna se zvětšila a objevilo se několik nových výklenků. Nebylo to žádné nápadné úpravy, pouze několik drobných doteků, které místnost udělaly trochu přívětivější a přes den prosvětlenější. Opět se rozhlédl po pracovně, vzal do dlaní hrníček teplého čaje a začal hledat vhodné místo pro svou novou sakuru.

*Saturday, April 27, 2002@01:30 p.m.*

KrálovnaBeryl vztekle vzala štětec a namočila ho tuže a rychle naškrábala na rub Kunzitova svitku báseň, kterou vybrala jako svou odpověď na to co si myslí o spádech svého prvního generála. Nevadily jí jeho zálety, ale tohle jí bylo silně proti srsti. Sotva dopsala objevil se před ní Kunzite. Vztekle se na něj podívala a hodila mu svitek. Chytnul a rozvinul. Čekala, že bude aspoň překvapený, ale on nic. Jen nahlas začal předčítat obě básně.

Sakuro v horách
věř, budu si tě střežit.
Tvou podobu jsem
Navěky pevně vryl
do hloubi svého srdce

Beryl se zamračila ještě víc a její oči se změnily v úzké škvírky.

Nesmete vichr
Sakuru z hřebene hor?
Vsadil jste pane
Na jeden slabý stromek.
Vratká je vaš volba


Kunzite svinul papír a usmál se na svou paní. Jeho hlas byl plný medu, když říkal, že je potěšen tím, že čte stejné knihy jako ona. Příběh prince Gendžiho skýtá mnohé pobavení i poučení. Beryl zaťala pěsti a jen přikývla. Žárlila na muže, kterého nemilovala. Cítila se tm ponížená na nejvyšší míru. Kunzite jí neustále ujišťoval o tom, že jí miluje. Spal s ní šeptal jí sladká slovíčka. Nenutil jí, aby mu je oplácela. Byl tu pro ní vždy, když ho potřebovala. Zvykla si na to a připadalo jí to samozřejmé a teď se do toho vkradla ta hnusná krysa. Dívala se do ledově modrých očí a cítila se najednou tak maličká. Chtěl k němu skočit a začít do něj bušit ze všech sil pěstmi. Křičet na něj, vyčítat mu, rozkazovat mu, prosit ho a žadonit, ať je jen s ní. On musel vědět jak se cítí. Znal jí. Beryl si myslela, že i ona ho má přečteného. Mýlila se. Bolelo to, ale Kunzitova slabost se dala využít. Zle se zasmála.

Nepotřebuji žádnou tvou přísahu věrnosti. Stačí jen naznak zrady a já zabiji toho zrzavého buzeranta. Spálím teploušskou Sakuru na popel a nechám tě se na to dívat.

Kunzite vykročil směrem k ní. Beryl na chvíli zachvátila panika. Co když jí za to co řekla zabije? On před ní poklekl na jedno koleno a uchopil její ruku do dlaně a políbil jí. Vstal a objal jí a začal líbat na ústa. Šeptal co všechno znamená jeho náklonnost pro Zoista. Ruka mu vklouzla do jejích vlasů. To co jí řekl jí zmrazilo krev v žilách. Vzal jí do náruče a ona se k němu přitiskla. Nesl jí do ložnice. Nebránila se, když jí začal svlékat.

*Saturday, April 27, 2002@01:25 p.m.*

Zoisite se svíjel a sténal pod jeho dlaněmi. Netrvalo to dlouho a prudce se vzepjal na stole. Táhlý výkřik rozezněl jeho pracovnu v tom samém okamžiku černé dřevo stolu skropily kapky, které přineslo Zoisitovo vyvrcholení. Sakura dopadla zpět a celá se chvěla. Byl tak bezbranný. Sklonil se k němu a on ho okamžitě objal kolem krku a přitiskl se k němu. Kunzite ho opatrně vzal do náruče a pomalu s ním vykročil ke dveřím. Nedělalo mu problémy nosit Zoista v náruči, ale teď se mu zdál nepřestavitelně těžký. Hlava se mu točila a nohy měl jako z olova. Vykročil ke dveřím, ale po pár krocích si byl naprosto jistý, že víc už nezvládne. Zbývaly mu dvě možnosti, buď riskovat teleport do ložnice, nebo se zhroutit na podlahu. Rozhodl se pro tu první, jestliže se mu to nepovede, tak se stejně rozplácne na zemi. Soustředil se a otevřel portál. Prošel jím do své ložnice. Zbývalo mu ještě tolik energie na to, aby se dopotácel k posteli a opatrně položil Zoisita do přikrývek. Potřeboval nutně do koupelny, ale kryska se ho držela jako klíště. Polkl něco nakyslého a držel Zoisita dokud si nebyl jistý, že usnul, pak se opatrně zvedl. Sotva to udělal vyletěla mu ruka k ústům a on s překvapivou hbitostí přeběhl do koupelny. Stihl ještě za sebou tiše zavřít dveře, než šel do kleku nad porcelán. Dávivé zvuky se ozývaly velmi dlouho. Držel se chladných okrajů a v ten okamžik mu bylo všechno jedno. Jen proklínal královnu za její telepatický výstřelek.
Konečně to přestalo a Kunzite se posadil na paty. Hlava ho stále bolela, ale už mu nebylo tak špatně. Zvedl pravou ruku a shrnul si vlasy které mu spadly do obličeje. To co na nich ucítil a uviděl ho naprosto znechutilo, ale poslední na co myslel bylo držet si vlasy přitom, když zvracel. Jak ponižující! Nahmátl stěnu a vyručkoval po ní do stoje. Opřel se o ní zády a začal se svlékat. Vlezl pod sprchu a nechal na sebe stékat proud vody. Když se konečně vrátil do ložnice měl na sobě jen ručník omotaný kolem mokrých vlasů. Všimnul si, že kryska má otevřené oči a zírá na něj. Nezbylo mu nic jiného než se sebevědomě usmát , stáhnout ručník a vklouznout pod deku k Zoisitovi. Objal ho a letmo políbil.

Krysáčku, spi, vždyť sotva svítíš očima.

Zabořil hlavu do měkkých vlasů a v tom okamžiku usnul.

Nejoblíbenější youma královny Beryl Tethys se vkradla do pracovny lorda Kunzita. Její paní jí teleportovala přímo před její dveře. Chtěla po ní, ať projde Kunzitův sekretář a přinese jí cokoliv co by mohlo být podezřelé. Královna svou youmu ujistila, že její přítomnost nebude zaznamenána, protože první ze shitennou je díky jejímu zásahu, dostatečně zaměstnáný. Tethys se udiveně rozhlédla kolem sebe. Věděla jak lord Kunzite dbá na pořádek, ale bílý plášť zmuchlaný u křesla, velký černý stůl pokrytý zaschlými stříkanci, různé provazy na podlaze, nedopitá láhev šampaňského, stříbrný kbelík plný vody se podivně vyjímaly mezi rozházenými papíry pokrytými slepými krví ležícími na Kunzitově psacím stole. Co se tady u všech královniných spodniček stalo? Tethys měla misi a tu musela splnit. Horečně začala prohledávat místnost, až konečně našla něco co by mohlo královnu zajímat. Svitek pokrytý kaligrafickým písmem. Jinak nic než běžná Kunzitova agenda. Vzpomněla si, jak jednou její se její výsost zmínila, že všechny své skutečné plány nosí její generál v hlavě. To co svěří papíru je nedůležité a mnohdy velmi zavádějící.Ovšem to co našla bylo něco osobního. Tethys telepaticky oznámila splnění úkolu a její výsost jí teleportovala zpět.

Jeho vnitřní hodiny ho probraly právě v čas. Kunzite se posadil a promnul si oči. Sále ho ještě pobolívala hlava, ale už to bylo mnohem lepší. Vstal a zamířil ke skříni. Rychle na sebe navlékl čistou uniformu a upravil se pro večerní audienci u královny. Kunzite se ještě podíval na Zoisita, který si něco nespokojeně broukal ze spaní. Byl tak půvabný. Přišel k posteli a přikryl ho dekou, kterou z pod které se kryska odkopala. Zamumlal zaklínadlo a na polštáři vedle Sakury se objevila růžový květ růže a pod ním lístek s ujištěním, že se vrátí ráno. Sotva to udělal teleportovla se ke královně

*Wednesday, April 24, 2002@09:50 p.m.*

Nevydržel to, Kunzitovo dráždění ho donutilo, aby se více prohnul. Pevná dřívka mu hned Připoměla, že to nebyl nejlepší nápad. Patřit Kunzitovi, to by přesně to, co chtěl. Bylo příjemné slyšet to z jeho úst. Zoufale zasténal, když ucítil prsty na svých naběhlých bradavkách. Hůlky zmizely, ale provázek zůstal a prsty byly ještě krutější. Slzy ho oslepovaly a nevěděl jestli má dříve uhýbat nebo se nastavovat. Nadzvedl pánev, aby se dostal blíže ke Kunzitově ruce dráždící jeho penis. Kunzit mezi prsty silněji promnul jeho bradavky a uvolnil provázek. Bolest se mu smísila se slastí.

Ucítil jak se nad něj Kunzite-sama sklonil. Instinktivně ho objal kolem krku a nechal se vyzvednout. Tělo ho po dlouhém svázání ještě příliš neposlouchalo a o přemýšlení se v ten okamžik ani nesnažil. Spokojeně vzdychl. Kuznite-sama ho někam nesl. Ložnice, chladivý dotek polštáře odhadl na postel. Nějak s mu podařilo se stulit do pokrývek a nepustit při tom Kunzita.

*Tuesday, April 23, 2002@07:42 p.m.*

Jedyte se na okamžik zarazil.

Je tohle opravdu dobrý nápad?

Rozhodně tak vypadal. Nefritova žárlivost každopádně dodá celé věci na opravdovosti. A vůbec - teď není čas být sentimentální!

Jistě! Skvělý nápad, Nefrite.

Na zlomek vteřiny zaváhal a pak se zčistajasna natáhl a vtiskl Nefritovi nečekaný, ale o to vášnivější polibek.

Snad jakoby se snažil sám sebe ujistit, že nenávist mezi nimi bude skutečně jen hraná.

A trochu jej přitom píchlo u srdce.

*Sunday, April 21, 2002@04:03 p.m.*

Bylo mu čím dál tím hůř, před očima mu začaly tančit černé kruhy. Kolena měl jako z vody. Dal si předsevzetí a splní ho. Jednou rukou se křečovitě chytnul hrany stolu a druhou pokračoval na Zoisitovi. Krysáček se snažil nehýbat, zatínal pěstičky a sténal rozkoší. Slyšel jak plné rty zašeptaly tázavě jeho jméno.

Podej se svým pocitům. Nech své tělo, ať si dělá co chce. Vnímej bolest, kterou ti přináší sevření dřívek, vodu z tajícího ledu která z tebe vytéká na stůl a mou ruku na svém těle. Jsi krásný, jsi dokonalý a jsi jen můj. Patříš mi svým tělem i svou duší. Byl jsi velmi poslušný a zasloužíš si odměnu. Vezmi si ji.

*Friday, April 19, 2002@01:16 p.m.*

Škubal sebou, další led rozhodně nechtěl, ovšem nezdálo se, že by to Kunzita sebeméně zajímalo. Kdyby ho provazy nedržely bránil by se ještě více. Teď mohl nanejvýše tiše prosit o smilování. Uvolnění pout byl nečekaný šok, najednou mu téměř nic nebránilo v pohybu, ale zbývající tenké provázky a hůlky způsobovaly že, prudké pohyby byly bolestivé. Nezbývalo mu nic než ležet na stole a bezmocně zatínat pěsti. Celou svou vůli se snažil nepohnout se, ani to ovšem nestačilo a navzdory předsevzetí se prohýbal pod každým Kunzitovým dotekem. Kunzite-sama udělal přesně to, co po něm Zoisit žádal. Bolestí a příjemnými pocity zahltil všechny jeho smysly.To ovšem Zoisitovi nebránilo, aby nechtěl ještě více. I když Kunzite-sama stále pokoušel limit toho, co byl Zoisit schopen snést, ale stále nedosáhl hranici, kterou by nebyl schopen překročit. Měl náhle divný pocit, že Kunzite-sama začíná být na jeho tělo mírnější. Najednou se potřeboval uklidnit, že Kunzite-sama není takový slaboch jako Nefrit. Potřeboval nad sebou někoho silného, slaboch by si na něm jen vybíjel frustrace.

Kunzite-sama....?

*Wednesday, April 17, 2002@09:19 p.m.*

Nefrite nebyl zvyklý od Jedyta přijímat rozkazy, ale teď se začal bez uvažování, i když neochotně oblékat. Pomalu se nasoukal do uniformy a dával si přitom záležet, aby jeho pohyby byly neodolatelné. Snažil se vypadat jako autoritativní důstojník a rozkošný mladý chlapec zároveň a doufal, že se mu to daří. Krásný vzhled a omračující vystupování považoval za stejně důležitou součást života, jako denní hygienu. Uh...! To mu připomnělo, že by se měl umýt. Honem to uvážil a rozhodl se, že se nezačne znovu svlékat, vypadalo by to, že neví, co chce. Beze slova použil své oblíbené kouzlo, které sice nenahradilo rozkoš sprchy, nebo koupele, ale přinášelo stejný výsledek. Vstal z postele, zahleděl se do zrcadla a v tu chvíli jej obklopila vůně jeho oblíbeného parfému. Další zaklínadlo. Potom se obrátil k Jedytovi.

Miláčku? Jak teď budeme postupovat? Mám tvůj plán podpořit, anebo... budeme přesně v duchu Negaverze předstírat, že jsme rivalové? Všichni sice ví, že s tebou spím, ale ve mně by mohl tvůj plán vyvolat profesní žárlivost. Možná to bude lepší. Pokud ukážu nelibost, naznačím tím, že je tvůj plán i na mne příliš dobrý. Beryl si bude myslet, že mám vztek, že jsem s tím nepřišel já a bude ti možná o to víc nakloněna. Co myslíš ty?

*Thursday, April 11, 2002@03:23 p.m.*

BOLÍÍÍ mě hlava. Bolí mě moc. Zoisite je právě v tom okamžiku, kdybych ho měl… Jenomže já nemohu. Já…Kunzite-sama měl vážný problém. Zoisite byl nádherný, dokonalý a přesně naaranžovaný v takové pozici, že by se při pohledu na něj mělo jeho zapínání kalhot napnout až k prasknutí. Ono ale nic. VŮBEC NIC. On oni neměl chuť. Před hodinou ano, po rozmluvě s Beryl ne. PROBLEM. VELKÝ PROBLEM. Jeho skelné modré oči hleděly do jednoho bodu na Zoisitově těle. Chtělo to další led a dráždění. Pomalu spustil nohy na zem a došoural se ke kyblíku. Kunzite se rozhodl, že Sakura na něm nesmí nic poznat. To za každou cenu. Starouši to zvládneš. Vždyť ještě není tak špatně. KECYYYYYYYYYYYYYYYY Je mi hrozně. Zvládnu to. Zoisite bude mít takový orgasmus, že z toho omdlí. Ehm já ho uložím a sebe také. To znělo jako dobrý plán. Ovšem provést to bude obtížné, zvláště, když začínal mít nepříjemný pocit stoupajících youmích krekrů z oblasti žaludku do vyšších partií svého trávicího traktu. Polkl a otevřel láhev. Youmi krekry narazily ze zadu na zuby. Polkl opět. Uvědomil si, že další věc, kterou nemůže, je políbit svou roztomilou krysku. Nalil si plnou sklenici. Opatrně se napil, aby spláchnul nepříjemnou pachuť v ústech. Hloupý nápad. Krekry se nevzdaly, ale neopustily ho.Zatím.

Kunzite rychle odložil sklenici a rukou zajel mezi led. Vzal kostku a pevným krokem ( o který se snažil se stejným úsilím, jako o nepozbytí krekrů) došel ke stolu. Přejel ledem po naběhlých Sakuřiných bradavkách. Ozvalo se zděšené pískání. Usmál se a pokračoval s ledem přes ploché břicho dolů a do Zoisita. Jeho ruce se vrátily zpět na hebkou bílou kůži. Hladily a uklidňovaly.

Jsi nádherný.

Sotva to do řekl, uvolnily se provazy poutající Zoisita ke stolu. On sám začal rozvazovat jeho nohy a ruce. Občas dlaní přejel po krysí chloubě, aby krysku udržel ve varu. Netrvalo dlouho a zbývaly jen lanka pevně svazující jídelní hulky a Zoisitův penis. Kunzite ho pomalu vysvobodil a začal laskat prsty.

*Wednesday, April 10, 2002@09:30 p.m.*

Jedyte se lehce začervenal.

Nefritova chvála ho nesmírně těšila - tolik, až jej to téměř zahanbovalo. Ale nemohl si pomoci, nestávalo se často, aby jej kdokoliv za něco chválil. Podával vždy co nejlepší výkony, ale všichni to brali jako samozřejmost a nijak se nad tím nepozastavovali.

Jistě, jistě - výborně vyplněná hlášení o skladu youmích onucí možná nebyla zas tak důležitá, ale stejně... oceňoval vůbec někdo, že Jedyte bezvadně obstarává celou negaverzianskou administrativu? Možná to na první pohled nebilo do očí, ale bez něj by se celý systém v minutě rozpadl. Jedyte byl totiž jedním z mála, kdo skutečně ovládali jazyk administrativních youm, a tudíž kompletně ovládal zásobovací sekci. Kdyby se mu zachtělo a zůstal jednoho krásného dne ráno v posteli, místo aby se staral o hladký chod Negaverze, celá instituce by zkolabovala - rozhodně v okamžiku, kdy by královně Beryl došel lak na nehty a Kunzitovi nikdo nepřinesl vypranou uniformu a-

Jedyte rezignovaně potřásl hlavou.

Byl nepochybně nedoceněn, ale to se brzy změní.

Brzy.

Nefrite, radši se oblékni. Máme toho hodně na práci.

*Wednesday, April 10, 2002@08:06 p.m.*

Led ho velmi rychle vrátil do reality. Provazy se mu zaryly do kůže, jak se snažil sevřít nohy k sobě. Studený pocit přešel v pálivý. Zoisit nikdy nevěřil, že něco může být tak studené až to pálí. Teď to bylo příliš skutečné než, aby se mu to líbilo. S obnovenou silou se pokusil vykroutit z pout a protože nemohl křičet jen bezmocně zakousl zuby do provazu. Snažil se zklidnit a donutit se znovu normálně dýchat, místo toho byl schopen pouze krátkých, prudkých nádechů, které mu moc nepomáhaly. Prosím, ne. PŘESTAŇTE. Tohle nevydržím.
Ostrý pálivý pocit začal znovu přecházet v ledový, když kostky začaly tát uvnitř jeho těla. Otočil hlavu ke Kunzitovy a zpětně si uvědomil, že provazy, které ji držely, zmizely. Chtěl ho poprosit, aby dal led pryč, ale Kunzite-sama seděl v křesle a nevšímal si ho. Jeho první reakce byla ublížená, chtěl ať se na něj Kunzite-sama dívá, potom mu ale na mysl přišla jiná myšlenka. Patří ti to, potkane. Zdálo ve mu, že v tiché místnosti jeho sténání a vzdychání zní příliš hlasitě. Chvěl se zimou a svaly měl chladem křečovitě sevřené.

*Wednesday, April 10, 2002@01:38 p.m.*

Nesnášel následky Beryliných divokých telepatických spojení. Vnější efekt vypadal hrůzyplně, téměř se rovnal bolesti hlavy. Měl pocit jako, kdyby mu do levé poloviny lebky někdo zaťal tisíc jehliček a vytrvale se s nimi snažil prohlodat dovnitř jeho hlavy. Pulzující, jednostranná a nesnesitelná bolest. Neporadil si s ní žádný prostředek, který znal. Byl si jistý tím, že Beryl to udělala schválně. Královna měla své způsoby, jak naznačit, že je nespokojená a rozzlobená. Její kouzlo selhalo a ona ztratila svou jistotu. Nebezpečná kombinace. Kunzite vytáhl z kapsy kapesník a pečlivě odstranil krev ze svého obličeje. Schoval ho zpátky a znovu se sklonil nad svou Sakurou. Pár polibků a nic víc. Vrátil se ke svému stolu a dal si hlavu do dlaní. Mezi prsty levé ruky ucítil slzy. Ty hnusná čubko, musela si to udělat zrovna teď. Snažil se dýchat zhluboka a ovládnout se. Marný boj. Všechno vzrušení a touha po Zoisitovi ho opustila. Chtěl být sám a nějak se dostat do bezvědomí. Jakkoliv. Tohle bylo jediné co ho dokázalo přinutit mlátit hlavou o zeď. Zvuk zaklepání přinesl další vlnu bolesti. Youma opatrně na jeho vyzvání otevřela dveře a položila před něj sklenici a stříbrný kbelík s ledem ve kterém se chladilo šampaňské. Uklonila se a odešla. Kunzite šáhl do kbelíku a vytáhl láhev a přiložil ji na svou tvář. Byl by naivní, kdyby čekal znatelnou úlevu, ale i ta chvilka dotyku něčeho studeného byla balzámem. Jeho oči zabloudili ke svázanému Zoisitovi. Odložil láhev a místo ní sebral dvě ledové kostky. Sakura musí mít neustálou změnu,aby byl spokojený.

Jsi statečný můj potkánku. Tvá tělo je celé žhavé touhou. Nemyslíš, že je čas trochu zvolnit?

Ruka s ledem se vkradla mezi Zoisitova rozevřené stehna a prsty nasměrovaly a zatlačily kostky ledu jak nejhlouběji mohly do Sakuřina těla. Ve stejném okamžiku si Kunzite vzal Zoisita hluboko do svých úst. Jeho pohyby byly co nejpomalejší a nejplynulejší. Nechtěl to ještě pro Zoisita ukončit. Snad až roztaje led, ale spíš až bude schopen prudších pohybů hlavou. Znovu ho čekala cesta k jeho stolu. Tentokrát však zamířil ke křeslu, do kterého se neelegantně svalil. Přitáhl si kolena k bradě a zíral na Zoisita. Luskl prsty a lana vytvářející roubík se uvolnila a svezla na podlahu. Dlaněmi vklouzl pod své stříbrné vlasy a přikryl si uši. Zvuky které vydával Zoisite byly příjemně utlumeny a hlavně nebolely.

*Monday, April 8, 2002@10:03 p.m.*

Zoisit se díval na Kunzitovu tvář. Byl neskonale šťastný, že ho konečně může zase vidět. Zvětšilo to také šanci, že jeho trápení brzy skončí. To, co byla na začátku tak příjemné a vzrušující se po delší době stalo nesnesitelným. Nesnesitelným svou intenzitou a nemožností do dění jakkoli zasáhnout. Rozpolcený mezi vzrušením a bolestí měl problémy zformulovat složitější myšlenku než Kunzite-sama. Důvod, proč má Kunzit zakrvácený obličej, byl v ten okamžik mimo jeho schopnost vnímání okolního světa.

*Sunday, April 7, 2002@05:35 p.m.*

Královna a její generál.



Kunzite sedí za stolem a čte zprávy a různá hlášení. Jeho pozornost, ale více zaměstnává Zoisite ležící na stole. Volání jeho královny způsobí, že jeho ruce upustí papíry. Krev vytékající s nosu a očí potřísní stůl.
Královna Beryl sedí před velkým zrcadlem a nechává svou oblíbenou youmu Tetis, aby jí česala. Přemýšlí o plánech, které navrhli Kunzite s Jadeitem. Kunzite se nemýlil, když jí doporučil, aby pověřila Jadeita záležitostí týkající se Země. Kunzite měl být v jejich komnatách, ale místo je ve svém paláci a dohlížel na Zoisita. Královna dostala vysvětlení, ovšem po tom co selhalo její kouzlo a Kunzite získal zpět své vzpomínky, jí mohl bez mrknutí oka zradit. Její rozhodnutí bylo zjistit, jak moc se změnila jeho oddanost. Telepatický impuls, který k němu vyslala, byl ostrý a necitelný pro někoho nepřipraveného.

Beryl:Miluješ svou královnu?
Kunzite: Miluji vás, má královno.
Beryl: Říkáš jen to co chci slyšet. Zlomil si má kouzla. Pamatuješ si na všechno. Nevěřím, že bys mi chtěl po tom všem sloužit, natož mě milovat.
Kunzite: Věrnost není něco, o čem by měla královna pochybovat.
Beryl:Jistě. Já ti nevěřím Kunzite. Mé kouzla byla má jistota tvé poslušnosti. Ztratila jsem ji. Neovládám tě. Já chci …
Kunzite: …mít jistotu, že jsem váš oddaný…
Beryl:…generál, přítel… milenec. Má opora.
Kunzite: Měla jste jen psa na řetězu s vylámanými zuby a vyrvanými drápy. Řetěz je pryč.
Beryl: Opora. Jistota. Spoutala jsem tě. Řetěz a obojek, jen tak jsem se cítila před tebou bezpečná. Můj oddaný pes je pryč, místo něho mám ve své říši divokého vlka.
Kunzite: Pes na řetězu vás nemůže chránit, vaše výsosti.
Beryl: Jistě. Pes mě ale nerozsápe na kusy, ale vlk se nezastaví před ničím. Znám tě a vím jaký jsi. Jdeš za mocí. Nelituješ prostředků, které při tom použiješ. Já jsem poznala temnotu teprve skrze královnu Metalii, ale ty jsi…
Kunzite: …já jsem… Záleží na tom?
Beryl: Chlad a krutost v tvé mysli mě děsí.
Kunzite: Zabijte mě a zbavíte se svých obav.
Beryl: Zabít tě?
Kunzite: Proč ne? Nevěříte mi. Můj život tedy nemá pro vás cenu. Tak se mě zbavte. Nebo vám mám ušetřit práci a zabít se sám?
Beryl: Udělal bys to…cítím to… ZOISITE…ZOISITE…ta hnusná krysa…myslíš na něj…ty ho…říkal jsi, že miluješ mě a ty…
Kunzite: Miluji vás královno.
Beryl: Jistě. Tvá mysl je pro mě tak nečitelná. Vnímám jen to co mi dovolíš. To co chceš. Nemůžeš mi lhát, v tvé moci je se uzavřít. Nechci tě ztratit Kunzite, ale stačí jen malé podezření a…
Kunzite: Beryl-chan, vše záleží jen na tobě. Ty vládneš.
Beryl: Beryl-chan? Zapomněla jsem jak to zní s tvých úst. Nemůžeš mě zradit. Nedokázal bys to. Vím to. Nepochybuji o tobě.
Kunzite: Necháš mě popravit, protože si pamatuji?
Beryl: Ne…nedokázala bych to. Nemám v sobě tolik síly. Kdybych to udělala, kdo by byl se mnou dnes večer?
Kunzite: Nesmíš být sama.
Beryl: Přijď před půlnocí.

Kralovna přeruší kontakt a znovu se věnuje své toaletě.
Její generál vstavá a jde ke své Sakuře. Políbí ho na čelo a dotkne se jeho tváře. Půlnoc je ještě daleko.

*Saturday, April 6, 2002@12:06 a.m.*

No prosím! A pak kdo tu dopravdy za něco stojí!

Nefrite se triumfálně posadil, dokonce se na Jedytovu počest i upravil a pak ho obejmul.

Jsem na tebe pyšný. Začneš co nejdřív, ano? Ukážeš Beryl, jak jsi dobrý. Ty to dokážeš, vím to. My dva musíme Zoisita s Kunzitem převálcovat. V jejich vlastním zájmu. Jsou oba nemocní, šílení a neschopní normálně uvažovat. My dva jsme ti rozumní, kteří budou tvořit dějiny celé Negaverze. A pak... se zbavíme Beryl a Metalie.

V Nefritových očích zaplál odlesk slibné budoucnosti. Nebyl v jádru žádný velký zlosyn, ale měl své ambice. Miloval Jedyta, obdivoval Kunzita a litoval Zoisita. Ale to nijak nebránilo tomu, aby věnoval veškeré úsilí na naplnění svého snu. Ovládnout Negaverzi. Zabít Beryl a Metalii a vytvořit nádhernou velkou a prosperující říši. Byla to sladká představa. A on byl rozhodnutý ji naplnit. A kdyby to selhalo, vezme prostě Jedyta a utečou spolu někam daleko. Co nejdál.

*Tuesday, April 2, 2002@09:54 p.m.*

Sledoval jak Kunzit pečlivě připravoval provaz a potom mu přivázal ruku k noze. Celé mu to začínalo připomínat nějakou dětskou hru, ovšem při dětských hrách nikdy nebyl rád na té svázané straně. Teď cítil snad každou nitku, ze které byly provazy spleteny a Kunzitovy vlasy ho příjemně dráždily, jak se nad ním nakláněl. Naráz se mu zdálo, že rychlá cesta není zase až tak špatná varianta. Pokusil se volnou rukou chytit Kunzita a přitáhnout ho k sobě, ale ten toho pohybu jen využil a svázal mu i druhou ruku. Teď už mu to hru moc nepřipomínalo, nebyl už ani zvědavý. Bylo mu naprosto jasné, co s ním chce Kunzite-sama udělat a dostával opravdový strach. Rád ukazoval své tělo, nijak se za něj nestyděl, ale být takto svázaný a bezmocný pro rozmar někoho jiného, to byl nový pocit a jeho tělo mu dávalo jasné signály, že pro ně, to byl pocit vzrušující. On se mezitím snažil potlačit vzrůstající paniku a něco si pro sebe drmolil tak, jak si sám se sebou často povídal, vždy když byl vyděšený. Pokusil se škubnout s pevnými provazy, jediný výsledek, který mu to přineslo, byl další provaz, který mu znehybnil hlavu a zabránil mluvit. Potom se mu za zavřenými víčky bolest, dráždivé doteky a polibek slily v jedno. Když oči zase otevřel, byl Kunzit pryč. Pokusil se ho najít očima, ale uslyšel jen hrknutí židle a šelestění papíru. Cítil jak mu po tváři tečou slzy a provaz účinně tlumil jeho sténání. První leknutí z bolesti se pomalu rozplývalo a místo něj nastoupilo pomalé trýznění provazů a napnutého těla. Pokusil se o pohyb pánví, aby si trochu ulevil. Nejen, že se mu nepodařilo se pohnout, ale tlak provazů a sevření hůlek ho ještě více vzrušily. Frustrovaně zasténal. Celý se v poutech třásl. Najednou ho napadla absurdní myšlenka. Jsem krásnější než ta váza, co tady stála přede mnou? Byla krásná, bez jediné chyby a dokonale doplňovala zbytek místnosti. Pokusil se představit si své tělo, jak asi vypadá. Jeho sténání přešlo v tiché vzlyky a v očích mu zase hrozily slzy. Chtěl viděl Kunzita. To, že věděl, že je s ním v místnosti ho uklidňovalo, ale nemohl se na něj podívat, což ho dohánělo k zoufalství. V tichu uplynulo několik minut, během kterých se několikrát marně pokusil vyprostit z provazů a otočit hlavu ke Kunzitovi. Teď odevzdaně ležel a z pod přivřených víček se ani nesnažil vnímat ten kousek místnosti, který viděl. Na jeho těle se začínaly objevovat drobné kapičky potu a zpod roubíku těžce, vzrušeně dýchal.

*Sunday, March 31, 2002@01:14 p.m.*

Tiché zaklepání a youma vešla dovnitř. Nesla všechny věci, které si lord Kunzite poručil. Chvatně je položila vedle křesla a přikývla, že rozumí, když jí její lord přikázal přinést za hodinu láhev šampaňského s jednou sklenicí. Rychle se vytratila, o některých věcech bylo radno nevědět. Kunzite začal odmotávat pevné bílé lano a začal odměřovat různě dlouhé kusy. Odříznuté kusy provazu dával na lenoch křesla, pak vzal klubko tenčího a zopakoval s ním celý postup. Vrátil dýku zpět na místo, vstal, sebral nařezané kusy a šel k ležícímu Zoisitovi. Ležel na stole s očima rozevřenýma dokořán. Měl strach, ale zároveň byl zvědavý co se bude dít.

Trpělivost, odevzdanost, nehybnost v tom všem je ukrytá rozkoš.

Políbil Zoisita a jeho ruka se ujistila v jeho klíně, jak moc je Sakura vzrušená. Ještě dlouho v takovém stavu bude. Ruku vystřídala ústa. Vodopád bělostných vlasů se rozlil po Zoisitvě břiše a bocích. Jazyk a rty přejížděly a laskaly Zoisitovo přirození. Kunzite přestal právě v ten okamžik, kdy by stačil jen letmý dotyk a tělo pod ním by dosáhlo vyvrcholení. Uslyšel nespokojené kňourání a pohyby pánve, byly velmi výmluvné. Vzal do ruky první provaza přehnul ho na půlku a vniklým okem protáhl oba dva konce.

Zvedni pravou ruku a nohu.

Zoiste to se zmateným výrazem ve tváři udělal. On vzniklé provazové oko navlékl zároveň na ruku i nohu. Stáhl jí až k paži a stehnu, volně ho stáhl, pak začal každý konec jiným směrem omotávat kolem končetin, až se vytvořila řada 15 provazů vedle sebe. Vzal volné konce a začal jimi omotávat střed mezi svázanou páží a stehnem, tak dlouho dokud nebyla mezi nimi asi na dlaň široká mezera a provazy pevně utažené. Pak přišlo na řadu a zápěstí a lýtko. Stejně se postaral i o levou část. Výsledkem jeho práce byla jakási skrčka. Zoisite se začal třást, snad jako by mu až teď došlo co se s ním děje. Začal něco šeptat, ale Kunzite tomu nevěnoval pozornost, byl plně zaujatý dalším lanem. To opět přeložil na půlku a podvlekl pod spojem mezi levým Zoisitovým stehnem a paží. Oba koce provlek smyčkou a utáhl kolem provazů. Oba konce rozdělil a přivázal je k noze stolu. Zoisitovo tělo se naklonilo k tomuto úvazu. Další smyčka patřila spojila spoj mezi pravým zápěstím a kotníkem s příslušnou nohou stolu. Utáhnul ji tak, aby se Zositova ruka dotkla stolu. Brzy každá noha stolu byla omotána lanem. Výsledkem jeho snažení byly roztáhnuté krysí tlapky pevně k sobě přivázané. Krysa zděšeně pískala, ale její erekce neochabla. Kunzite se k ní nahnul a jazykem po ní přejel a setřel kapičky vlhkosti, které se na ní vytvořily. Zoisitova hlava sebou divoce zazmítala. Ta jediná mohla, zbytek těla byl uvězněn ve svírající nehybnosti. Další sten a šepot. Kunzite pokýval zamyšleně hlavou a poslední bílý provaz si našel cestu mezi Zoisitovy zuby. Začal ho omotávat kolem stolu a Zoistitvých úst, která se tím více rozevírala. Zauzloval konce pod stolem a vstal. Políbil ho na čelo a hmátl po jídelních hůlkách. Protáčel mezi prsty černé lakované dřevo se stejnou něhou, jako druhá ruka dráždila ztvrdlou Zoisitovou bradavku. Vytáhl ji tak, aby jí mohl sevřít mezi těly hůlek. Tenký provaz svázal pevně jejich konce k sobě a bolestivě ji sevřel. Zoisite vydal přidušený sten a na tváři se objevila první slza. Slíbal ji zatím co si hrál s druhou bradavkou. Dřevo o sebe cvaklo. Kunzite poslední dva tenké provazy jemně, ale pevně omotal kolem kořene Zoisitova penisu. Jejich volné konce přivázal k hůlkám. Dobře věděl, že to zabrání Zoisitovi vyvrcholit nebo ochabnout. Ještě jedno malé kouzlo na provazy. Nepůjdou magii rozvázat. Zoisite se z nich sám nedostane i kdyby se sebevíc snažil. Sklonil se a vzal svou Sakuru opět do úst. Mohl si dovolit si s ním pohrávat. Bylo to vzrušující a neskutečné. Vzrušovalo ho to skoro k nepříčetnosti, ale rychlá cesta není teď to nejlepší. Sakura si to musí uvědomit. On to už věděl. Odtáhl se od své Sakury.

Jsi nádherný.

Zašeptal Kunzite, pomalu se otočil a šel ke svému psacímu stolu. Posadil se a vzal do ruky jedno z mnoha hlášení. Začal ho číst, ale příliš často se jeho oči stáčely k jeho krásné Sakuře.

*Saturday, March 30, 2002@09:50 p.m.*

Zoisit položil zdobenou vázu vedle psacího stolu a vrátil se zpět, aby složil ubrus. Myšlenky se my vyjasnily a všechno bylo najednou prosté. Kunzite-sama dával rozkazy a on je poslouchal. Nic nebylo více očisťující než toto. Byl ovšem také zvědavý, co Kunzite-sama udělá s provazy a na co jsou jídelní hůlky, ty ho mátly. Opatrně položil složený ubrus na židli a rukou ho ještě uhladil, aby nebyl skrčený. Opět se vrátil ke stolu, ani se mezitím na Kunzita neodvážil pohlédnout. Pohladil rukou tmavé leštěné dřevo. Vyhoupl se na stůl, dřevo bylo příjemně chladné. Položil se na záda a čekal. Cítil, jak se dřevo pod jeho tělem pomalu zahřívá. Pohledem našel Kunzita a sledoval ho. Jeho odvaha ho pomalu opouštěla. Natažený nahý na stole se cítil bezbranný a od Kunzita nepřicházel žádný příkaz, který by zaměstnal jeho mysl. Byl přece jenom rozdíl, dostat trest náhle, nečekaně a čekáním na to, co přijde. Navrhnout něco, chtělo mnohem méně odvahy. Ovšem pocit nejistoty z toho, co přijde a fakt, že proti tomu nemůže nic udělat, byl vzrušující a pocit odevzdanosti, podivně uklidňující. Sledoval Kunzita a čekal.

*Saturday, March 30, 2002@08:24 p.m.*

Nech toho, sakra!

Jedyte vyjekl, vytrhl svou ruku z Nefritova sevření a odklopýtal do bezpečné vzdálenosti.

Buď chvilku vážný. Byl jsem za Beryl.

Pomněnkové oči na okamžik zaplály triumfem.

Akceptovala můj návrh. Oficiální porada bude zítra.