*Friday, March 29, 2002@11:05 p.m.*

Nefrita probudil šramot a zvuk tekoucí vody. Zůstal ležet s přivřenýma očima a tiše sledoval, co se bude dít. Když se nad ním Jedyte naklonil, Nefritovy ruce hbitě vystřelily. Přitáhl si Jedyta těsně k sobě a náruživě ho políbil. Přitom pevně sevřel Jedytovu dlaň ve své a přitiskl ji na své obnažené pohlaví. Bujaře se rozesmál nad Jedytovým úlekem a aniž by si přestal tlačit jeho dlaň do klína, rozverně se zeptal: Copak mi neseš, miláčku?

*Friday, March 29, 2002@10:18 p.m.*

Vydráždil svou Sakuru a teď bylo třeba trochu popřemýšlet co s tím. Dychtivé zelené oči ho pozorovaly a vemlouvavý šepot podsouval, to po čem Zoisite toužil. Být krásný a bezmocný. Kunzite natáhl ruku a začal hladit Zoisita po hlavě. Probíral se jeho vlasy a pohledem zhodnotil stůl stojící uprostřed místnosti. Viděl na něj dobře ze svého křesla a uvidí na něj stejně skvěle i od psacího stolu. Váza s ubrusem se ale musela odstranit. To udělá Zoisite, než mu youmí pobočnice obstará to co potřebuje. Druhá ruka hmátla po stříbrném zvonku. Zazvonil jím. Kývl ke stolu, hra mohla začít.

Sundej vázu a ubrus ze stolu. Vázu dej k mému psacímu stolu a složený ubrus na židli v rohu. Jakmile to uděláš lehni si na záda na stůl.

Sotva domluvil ozvalo se zaklepaní a otevřely se dveře. Drobná šedá youmí žena vstoupila dovnitř. Kunzite se na ní ani nepodíval a začal zadávat seznam věcí, které chtěl.

Přines bílý provaz z truhly ze skladiště v západním křidle, vezmi k němu i jedno klubko toho tenčího co je vedle, z kuchyně přines dva páry jídelních hůlek.

Youma se uklonila a vytratila se. Kunzite zálibně pozoroval Zoisita jak připravuje stůl. Ruka mu sklouzla k botě a vytáhla z ní ukrytou dýku.

Uvidíme jak budeš statečný, Zoisite, protože to co Tě čeká bude velmi dlouhé a náročné. Neboj se plakat, budeš mít proč a krom toho slzy sluší Tvým očím.

*Friday, March 29, 2002@08:17 p.m.*

Zoisit se dychtivě natáhl pro další polibek. Kunzitovy prsty dokázaly s jeho tělem zázraky. Ještě před několika okamžiky byl unavený po silném orgasmu a teď zase přemýšlel, jak se dostat Kunzitovi do kalhot. "Přes zapínání", to byla možná nejjednodušší odpověď, ale vůbec nevyhovovala Zoisitově hravé povaze. Nespokojeně zakňoural, když Kunzite-sama dal ruku na plášť.

Unavený? Možná trochu. Uspokojený? Ani náhodou.

Zvedl oči ke Kunzitovi. Nikdy dlouho nevydržel klidný a tak po chvíli objal Kunzita kolem krku. Začal jeho obličej zasypávat drobnými polibky, pak si ukradl jeden hluboký na ústa. Kunzitovo dráždění bylo promyšlené a účinné, Zoisit potřeboval něco udělat se svou erekci a to velmi rychle nebo naopak velmi pomalu, to se ještě nerozhodl. Chytl mezi rty prst ruky, která ho hladila po tváři a začal si s ním svým jazykem pohrávat. Pomalu, rozhodně pomalu. Pustil prst z úst a sjel před Kunzitem na kolena, Kunzitův plášť přitom sklouzl na stranu. Položil hlavu na Kunzitovo koleno a špičkou prstu začal přejíždět po textuře látky na vnitřní straně jeho stehna. Jsem krásný? Kunzite-sama je krásný. Jsem ja? Zoisit rychle zaplašil zbytečné úvahy o kráse. Věděl, že jeho tvář je nádherná stejně jako zbytek těla. Byl sebevědomý a nijak to neskrýval. Hádankou pro něj byla jiná otázka. Jsem pro něj dost krásný? Lehce se začervenal, při svém dalším nápadu, ale na rtech mu pohrával úsměv.

Kunzite-sama, líbilo by se Vám mít živou sochu?

*Monday, March 25, 2002@09:09 p.m.*

Nefri-

Jedytův napětím rozechvělý hlas selhal právě napůli cesty k vyslovení toho nejkrásnějšího jména na světě.

Sladká Temnoto...

Světlovlasý generál zůstal zděšeně zírat na rozházenou postel, mísu plnou slupek od banánů i podivně zapáchající mastnou skvrnu na podlaze - a nakonec nevyhnutelně zakotvil pohledem u samotného pana domácího.

Sladká tem- Jedyte se divoce začervenal a okamžitě cudně odvrátil zraky, jen aby vzápětí nenápadně zašilhal zpátky.

Pohled na Nefrita byl vskutku... nevýslovný.

S nesmírným vypětím všech sil Jedyte konečně odtrhl zraky od spícího generála, odpotácel se do koupelny, kde si hodnou chvíli lil na čelo studenou vodu a prováděl osvědčená dechová cvičení.

(Samozřejmě mohl tento čas využít nějak daleko lépe a produktivněji... ale Jedyte už byl prostě takový. Přičtěmež to na vrub jeho spartánské výchově, přílišnému přemýšlení a pravidelné konzumaci celozrnného chleba.)

Když konečně znovunabyl ztracené rovnováhy, napochodoval odvážně zpět do pokoje a aniž by si připuštěl jeho nahotu, rozhodně s Nefritem zatřásl.

Nefrite! Vstávej! To jsem já!

*Sunday, March 24, 2002@09:32 p.m.*

Nemohl se ubránit úsměvu nad tím co mu Zoisite řekl. Sklonil se a políbil ho na rozevřené rty. Věděl kolik toho Zoisitovo tělo snese, tak přidal další prst. Pohyb jeho ruky byl pomalý a vláčný. Věděl, že za chvíli bude mít znovu chuť na Sakuru. Jedna Zoisitova noha sklouzla na zem a zapřela se o podlahu. Kunzite věděl, že jakmile vytáhne svou ruku z pod pláště, okusí jeho drahoušek v sobě náhlou prázdnotu. Něco mu tam bude chybět a bude to chtít znovu zaplnit. Krom toho začínal mít pocit, že zapínat si kalhoty nebyl zas tak nejlepší nápad.

Unavený, Sakuro? Nebudu Tě už trápit a nechám tě vydechnout.

Pravý čas na to přesunout svou ruku na plášť. Sklonil se k dalšímu polibku a vytáhl svou ruku. Pevněji objal Zoisita a přitáhl ho k sobě. Odtáhl se od měkkých úst a opřel se. Rezavé vlasy ho zašimraly pod bradou, jak se Zoisitova hlava položila na jeho hrudník. Jeho paranoia ho náhle přinutila zjistit, kde jsou ostatní generálové. Jeho pátravý vnitřní zrak se rozletěl po Negaverzském království. Jedyte zrovna opouštěl královniny komnaty a ukázkovým pochodopoklusem si to hnal pryč. Nejspíše k Nephritovi sdělit mu, jak dopadla audience. Zoisite svou provokací uspěl. To znamenalo, že bude muset v nejbližší době mluvit s královnou, vlastně ho určitě zavolá na poradu. Byl její nejmocnější poddaný a ona dbala na to, aby s ním probírala své plány. Kunzite vzdychl a zabořil hlavu do třešněmi vonících vlasů. Ještě se poohlédl po Nephritovi. To co uviděl mu vyrazilo dech. Rozplacnutý hnědovlasý generál s rozepnutou košilí a kalhotami staženými ke kolenům. Kunzitovi připadalo, že Neffie vypadá tak nějak nafoukle. Postřehl ohromnou horu banánových slupek a došlo mu, proč vypadá jako anakonda, která právě spořádala králíka. Následky přemíry banánu budou nejspíše strašlivé. Lord Kunzite rozhodně nechtěl vidět ten okamžik, kdy dostihnou Nephrita.

*Sunday, March 24, 2002@08:14 p.m.*

Překvapilo ho, když ho Kunzite-sama přikryl pláštěm. Byl to milý a ohleduplný krok, který nečekal. Zároveň to ještě posílilo jeho pocit blízkosti ke Kunzitovi. Patřit někomu takhle úplně bylo příjemné a Zoisit nemohl skrýt pocit hrdosti, že Kunzite-sama je s ním očividně spokojený.

Nic není dost ohnivé pro ledového krále.

Spokojeně se pousmál. V ten okamžik byl dokonale šťastný.

Kunzite-sama nejen, že budu mít problémy sedět, po tom, co mi děláte budu mít problémy i chodit.

*Saturday, March 23, 2002@03:39 p.m.*

Seděl jsem ve své uniformě na královském trůnu s nahým Zoisitem obtočeným kolem mě. Dotýkal jsem se jeho vlasů a kůže. Mé prsty ho rozevíraly a zkoumaly. Všechno pro to abych slyšel jeho vzdechy a viděl jeho rozkoší pokryté zelené oči. Rád se na něj dívám, když je vzrušený a dává to každým pórem svého těla najevo. Rozkoš pro rozkoš. Tak bych to nazval. On je nádherný a pod mými dotyky dostane jeho krása teprve smysl. Je to jako hledat ukrytý poklad. Kopat ve špíně země, rozrývat vrstvy hlíny, hrabat se mezi larvami a brouky co je jich plná. Objevit zářivý drahokam. Vyrvat jej z hrobu na povrch. Hledání a touha po něčem, co zahltí mé smysly, mě pronásledovaly po celý můj život. Stále se za něčím ženu, ale Sakura tomu dal směr. Chytrá krysa. Vytrvalá krysa. Milující krysa. Oddaná krysa. Nebezpečná krysa. Má krysa.
Zoisite se zasmál mé poznámce o ocásku. Bíle zuby prosvitly mezi jeho rudými rty, když se pomalu vykroutil z mé náruče a sklouznul na zem. Klečel před trůnem. Jeho pohled se vpíjel do mé sedící postavy. Vteřiny letěly, než konečně sklopil oči k zemi. Vlasy zakryly jeho obličej. Teď jsem to byl já, kdo pozoroval a hodnotil. On roztáhl kolena od sebe a prohnul v bedrech. Jeho vlasy se při tom pohybu zaleskly a téměř se dotkly jeho pat. Ruka se mu vkradla mezi nohy a stačilo pár pomalých pohybu nahoru a dolů, aby se mi vzduch v místnosti stal téměř nedýchatelným. Vstal a jeho smích ostře kontrastoval s mým zrychleným dechem. Krok a byl u mě. Cítil jsem, jak jeho skoro dívčí noha přejela po mých stehnech a našla si místo na širokém trůnu. Klečel nad mým klínem zády ke mně. Pomalu se začal vlnit v bocích. Jedna ruka se pohybovala mezi jeho nohami a druhá odhrnula zlatorudé vlasy z šíje. Naklonil jsem se, abych políbil jeho krk, ale vlhká dlaň mi v tom zabránila. Přejela mi přes rty a zanechala na nich mokrou stopu. Špičkou jazyka jsem otřel, to co na nich zůstalo. Byl to můj Zoisit. Znal jsem tu chuť moc dobře, jakmile jsem ji ucítil ve svých ústech, věděl jsem, že stačí jen málo a jeho orgasmus mi přinese silnější a větší chuťový vjem. Chtěl, abych se na něj díval. Dobře. Opřel jsem se a nechal ho. Předklonil se a levou rukou se opřel o lenoch trůnu. Dbal pečlivě na to, aby jeho nádherně tvarované pozadí bylo dobře vidět. Ucítil jsem vibraci magie a všimnul jsem si, že prsty jeho pravé ruky pokryl gelový film. Projel prstem celou rýhu mezi svými půlkami, než konečně obkroužil sevřenou branku do svého těla. Nutil ji krouživými pohyby se podvolit a přijmout ho dovnitř. Druhý prst se přidal k prvnímu a roztahoval úzký otvůrek. Pozoroval jsem , jak se už jeho okolí pěkně leskne. Trpělivost je ctnost a Zoisite právě pokoušel tu moji. Když mám erekci, tak mi to moc dobře nemyslí, teď jsem byl ve stavu, že bych udělal cokoliv pro to, dostat se do toho žhavého krysího těla. Přesto jsem se tvářil, jako kdybych poslouchal výroční zprávu o stavu skladišť youmích onucí, kterou s pedantskou pečlivostí každoročně vypracoval a předčítal Jedyte.
Sladká temnoto! Zoisite přidal třetí prst. Bylo to jako podívej se, kde za chvíli budeš.Dělám to pro Tebe. Potlačil jsem polknutí, ale mé srdce bušilo ve zběsilém rytmu. O to snad šlo. Trochu se narovnal, levá ruka opustila tvrdý trůn a vyměnila ho za měkkost zadečku. Zoisite vytáhl prsty a dlaněmi odtáhl své půlky do stran. Pomalu se začal klesat.Tlakem na bok jsem si ho nasměroval přesně nad svůj penis. Mám rád ten okamžik, kdy poprvé pronikám do Zoisitový žhavých útrob. Seděl na mě a já byl v něm. Objal jsem ho a přitáhl k sobě. Rytmus milování určoval on. Dělal všechno pro to, aby se mi to líbilo. Dařilo se mu to skvěle. Měnil rychlost svých pohybů, když ucítil, že jeho nebo můj dech se nebezpečně krátí, tak se úplně zastavil. Jednou mě nechal do sebe vstoupit jen mělce. Svaly na stehnech se mu napínaly námahou krátkých rychlých pohybů. Podruhé to byly pomalé přírazy, kdy jsem byl v něm až na doraz. Ruce opět oddálily bílé polokoule. Chtěl mě cítit víc. Začínalo to být na mě moc a já mu vyšel boky vstříc, jakmile jsem to udělal, přestal se hýbat. Když se opět pohnul, ozval se z venku řev jednoho z jeho pobočníku. Vedl špeha, který přestal být užitečný ve hře dezinformací, kterou Zoisite hrál s Nephritem a Jedytem. Telepaticky jsem je vyzval ať vstoupí, před tím jsem pro ně udělal iluzi Berylina trůnního sálu neviditelnou a vyrobil jinou. Zoisite oblečený a stojící před mým křeslem. Když mohutná youma odešla. Nebylo třeba udržovat zdání nečinnosti v místnosti. Musel to být pro ní šok, vidět Zoisita nahého a souložícího. Věděl jsem, že ta youma tady zemře, otázkou bylo pouze jak. Zoisitův hlas byl plný jedu. Mluvil a přitom se mazlil jako hravé koťátko. Odmlčel se a začal se na mě zvedat nahoru a dolů, stále rychleji a rychleji.. Slova k youmě vyrážel mezi vzdechy. Ta se začala svíjet na zemi. Začínalo toho být na mě moc. Magie stoupající z těla sedícího na mém klíně, rozvášněný Zoisite a youma s takovým výrazem hrůzy a bolesti, který jsem ještě nikdy v životě neviděl. Ohnivý záblesk a plameny stravovaly youmí tělo. Zoisitův bouřlivý orgasmus. Svět se zatočil. Já se skoro zvedl s trůnu jak jsem naposledy přirazil mezi stahující se Sakuřiny svaly. Dopadl jsem zpět na trůn a objal Zoisita. Celý se chvěl a zprudka dýchal. Políbil jsem ho na zpocené vlasy a opatrně ho nadzvedl. Bleskově jsem se utřel kapesníkem a zapnul si kalhoty. Sundal jsem plášť ze svých ramen a přikryl tu část jeho těla vystavenou chladu mé pracovny, pak jsem ho k sobě opět přitiskl. Iluze se rozplynula.

Věděl jsem, že milování s Tebou je pěkně žhavé, ale nikdy jsem netušil, že tvůj orgasmus dokáže být tak ohnivý.

Kunzite ucítil něco vlhkého na svém stehně. Okamžitě mu bylo jasné odkud to teče. Jeho ruka zmizela pod pláštěm a zamířila ke zdroji. Zoisite byl uvolněný a tak mu neměl problémy do něj zasunout hned tři své prsty najednou. Opatrně přidal čtvrtý a cíl jeho pohybu se soustředil na jeden bod.

Zdá se, že youma posloužila pro mnoho účelu. Vsadím se, že popel použiješ jako hnojivo pro své rostlinky.

*Tuesday, March 19, 2002@11:34 p.m.*

Kunzitův slovní obrat donutil Zoisita k tichému smíchu. v ten okamžik mi nevadilo, že ho Kunzite-sama oslovil přezdívkou, za kterou by s největší pravděpodobností kohokoli jiného zabil. S hravým úsměvem se zvedl z Kunzitova klína a postavil před trůn. Očima přehlédl místnost. Přesná kopie trůnního sálu.

Dokonalé.

Kunzite-sama na trůnu celý obraz ještě více zdokonaloval. Jako by ten trůn byl vytvořen pro něj. Zhodnotil jeho neupravenou uniformu. Nebude nic příjemnějšího než udělat si z toho, kdo seděl před ním svůj vlastní trůn. Zase se uchichtl. Udělal krok zpátky ke Kunzitovi a obkročmo si nad něj klekl ovšem otočený k němu zády. Promnul prsty a po paměti prošel lahvičky a dózy Kunzitově koupelně, snadným kouzlem se na nich objevil obsah jedné z nich. Nastavil si vlastní prsy a opatrně na ně začal dosedat, dal i při tom dobrý pozor, aby se co nejméně dotýkal Kunzita. Jen ať se chvíli dívá. Dal si s připravami načas. Konečně ale nechal své prsty být a pomalu dosedl na Kunzita. Zavřel oči a opřel se o Kunzitovu hruď, cítil na své kůži zrychlený tlukot jeho srdce a látka ho příjemně zašimrala na bradavkách, když do Kunzite-sama objal. Začal pohybovat boky v pomalém rytmu, na který měl chuť. Vždy když cítil, že by to na něj bylo moc, jednoduše v pohybu přestal a chvíli odpočíval. Chtěl si to užít,dokud jemu nebo Kunzitovi-sama nedojde trpělivost.
Zrovna se opět začal pohybovat, když se za dveřmi ozval hluk a hádavé hlasy youm. Najednou vše utichlo a dveře se otevřely. Do místnosti vstoupila rozložitá youma a vlekla za sebou další, drobnější s nebezpečně vypadajícím ostnatým hřebenem na zádech. Zastavily se uprostřed místnosti a větši srazila tu malou na zem, potom se uklonila, otočila se a odešla. Pečlivě za sebou zavřela dveře. Zoisit pochyboval, že jí Kunzit nechal vidět iluzi a o tom ostatním, co viděla, mluvit nebude. Věděla, co je pro ni bezpečnější. Zoisit se podíval na youmu na zemi. Ach, ano, můj malý zrádce, řekl jsem sice, ať ho přivedou hned jak ho chytí, ať jsem kdekoli, ale taky to mohlo chvíli počkat. I když... Vykouzlil na rtech zlý usměv. Právě mu došla trpělivost.

Děkuji ti, díky tvým obdivuhodným schopnostem tak dlouho získávali cizí špehové přesně ty informace, které jsem chtěl, aby měli. Vlastně bych ti měl být vděčný, že ses tak oddaně zhostil úkolu navíc.

Přitáhl si Kuzitovy ruce více k sobě, nenápadně zrychlil pohyby boků a tváří pohladil jeho uniformu. Jeho oči se zabodly do vyděšené youmy.

Cítíš to? Začíná jako malý plamínek, ale ten proudí v tvých žilách a sílí, objímá tvé vnitřnosti a spaluje tvé maso, tvou kůži, proniká ke konečkům tvých prstů a pod tvá víčka. Cítíš ten plamen, který si hledá cestičku ven? Stačí mu jenom drobná skulinka, aby plně vzplál.

S téměř dětským zájmem pozoroval jak se youma začala svíjet bolestí, kterou ji způsoboval oheň, který v ní zapálil. Snažila se křičet, ale Zoisit na to neměl náladu, zabránil jí v tom. Najednou z youmy vyšlehl prudký plamen a na podlaze zůstala jen hromádka popela. Zoisit se celý napnul a vyčerpaně se zhroutil do Kunzitovy náruče. Tělo měl zpocené a přerývavě dýchal.

*Tuesday, March 19, 2002@10:16 p.m.*

Nefritův pokoj byl klidný a tichý. Zrcadlo na stropě bylo opět zakryto, všechny krůpěje vody, které dopadly na lůžko, byly osušeny a Nefrite tvrdě spal. Když neměl právě uloženy nějaké povinnosti, dokázal spát třeba i přes poledne. Byl na posteli roztažený jako kočka, bez přikrývky a vedle jeho lůžka stála na zemi mísa plná banánových slupek.

*Sunday, March 17, 2002@09:21 p.m.*

Jedyte nemohl dospat.

Ráno vstal o dvě hodiny dříve než obvykle a samou nervozitou nevěděl, jak strávit čas, jenž mu zbýval do audience, kterou si u královny nechal vyžádat přes spěšnou youmu. Snídat nemělo smysl - jednak nikdy nesnídal a i kdyby ano, dnes by nedokázal pozřít ani sousto. Nervózně tedy usrkával džus a listoval nočními hlášeními svých špehů, hlášeními královniných špehů a hlášeními všech ostatních špehů, kteří sice nepracovali pro něj, ale jejichž smysl pro loajalitu k jejich pravým pánům byl nepřímo úměrný výšce částky, kterou jim byl Jedyte ochoten nabídnout výměnou za jejich malou výpomoc.

Když nastal čas, Jedyte dopil džus, přečtená hlášení pečlivě zničil a zabezpečil své komnaty před všema zvědavýma očima, ušima i rukama.

Potom vyrazil.

Ke královniným komnatám dorazil o pět minut dříve, než měl a královna jej nechala dvacet minut čekat, následkem čehož by se Jedyte asi propracoval k infarktu, pokud by ovšem nebyl zvyklý.

Konečně se otevřely dveře a královnina osobní youma oznámila, že může vejít. Jedyte tak učinil.

O dvě a půl hodiny později se dveře zase otevřely a Jedyte se vynořil z královniných komnat, v obličeji bledý a ztrhaný, ale přesto podivně spokojený.

Neotálel a svižným krokem vyrazil směrem ke komnatám lorda Nefrita.

*Sunday, March 17, 2002@02:48 p.m.*

Zoisitova slova o možných aktivitách v trůním sále vykouzlila na Kunzitově tváři úsměv. Představa to nebyla špatná, krom jednoho detailu, ten trůní sál mohl být jeho a královna by mohla být jen minulostí. Nebezpečné myšlenky a zbrklé stejně jako Zoisitův návrh na možné místo jejich milování. Kunzite si častokrát pohrával s oběma myšlenami. Svrhnout královnu to byla utopie, ale ohnout Zoisita o její trůn bylo už celkem reálné. Dvě různé věci a se stejným koncem. Nechat se popravit, se mu ještě nechtělo.

Mít všechno hned a nečekat. Přesně tak Sakuro ber co můžeš, protože čas běží. Líbí se mi Tvé představy. Královnin Trůní sál je pěkné místo, ale zoufale plné místo.Představa, že by mě vyrušila její výsost je mi více než nepříjemná. Bude Ti stačit drobná iluze?

Kunzite mezi polibky a doteky přeměnil svou pracovnu na Berylin trůní sál. Prsty pohladil Zoisův ret. Druhá ruka zabloudila po páteři dolů, až se zastavila u dalšího vstupu do Zoisitova těla. Pod tlakem jeho ukazováku se svaly rozestoupily a on pronikl dovnitř. Chtělo by to lubrikant.

Konkrétního? Počkej nech mě chvíli přemýšlet.

Kunzite se zatvářil, že usilovně přemýšlí a pak s přehnanou vážností pronesl.

Povozit Tě na ocásku, krysko.

*Tuesday, March 12, 2002@09:44 p.m.*

Myslím, že úspěšný jsem do začátku dost, usmál se v duchu Zoisit, když se zručnými prsty dostal pod druhou vrstvu Kunzitova oblečení. Kunzitovu lekci si v paměti vždycky mohl přehrát později až bude sám, teď měl Kunzita pod rukama a to bylo příliš velká příležitost, než aby ji promarnil.

Máte pravdu, mám rád všechno, co chci, hned. Nerad čekám. Například, když jsme nedávno byli sami v trůnním sále královny. To se moc nestává, aby trůnní sál byl prázdný. Měl jsem takovou chuť, že by mi vůbec nevadilo, kdybyste mi odřel záda o stěnu nebo mě ohnul třebas o trůn.

Zoisit se tiše zachichtal. Mně by vlastně ani nevadilo, kdyby tam královna byla pokud by uvolnila ten trůn a zdržela se komentářů, ale to už by asi bylo na královnu moc. Dva temní generálové souložící na jejím trůně. Hmm, mohla by královna dostat infarkt? Zase trochu ukáznil své neposedné myšlenky a obrátil pozornost zpět k záležitosti, kterou měl pod rukama.

Něco speciálního? Máte na myslí něco konkrétního, Kunzite-sama?

*Sunday, March 10, 2002@04:56 p.m.*

Jedyte se divoce zazmítal na posteli.

Právě jej trápila noční můra v podobě zrcadel, Beryl a ohromného banánu.

*Sunday, March 10, 2002@01:27 p.m.*

Máš ty nejlepší předpoklady být úspěšný, ale já chci, abys mi dokázal mnohem víc než zabít Nephrita. Musíš se stát lordem Zoisitem, obávaným negaverzským generálem. Musíš překonat svého učitele. Vezmi veškerou nenávist a zlobu, která v Tobě je a použij jí pro své cíle.

Zoisite, zdá se,že Tě zajímají mé kalhoty víc než cokoliv jiného.

Kunzite zvedl Zoisitův obličej za bradu a políbil soustředěním stažené rty. Jeho hlas se trochu zachvěl, Zoisite úspěšně překonal první vrstvu jeho oblečení a vrhal se na druhou.

Vzít všechno hned, když se Ti to nabízí. To je má Sakura. Smrt a láska jsou si hodně podobné a…

Bílá ruka vklouzla pod modrý satén a on se musel zhluboka nadechnout. Zoisite se prodral přes jeho kalhoty i prádlo ke svému cíli a jako správný voják nejprve prozkoumával pečlivě terén.

Sladká Sakuro, máš chuť na něco speciálního?

*Saturday, March 9, 2002@06:40 p.m.*

Bezohledný? To pro Zoisita nebyl žádný problém, nikdy se příliš nestaral o ostatní. Krutý? Co za slovo to vlastně bylo? Samo o sobě pro něj nemělo žádný význam. Vždy si bral, co chtěl a používal k tomu tu nejjistější cestu. Na tom nebylo nic krutého, to bylo bezohledné. Krutost byla zbytečné slovo, které neměl rád, neznělo dobře.

Nezklamu Vás, Kunzite-sama. Zničím Nefrita a nevadí mi pokud cestou budu muset využít nebo odstranit Jadeita. Jsem s Vámi, tak proč bych měl potřebovat jeho? Neudělám chybu, budete se mnou moci být spokojený, Kunzite-sama.

Zoisit v duchu chtěl mnohem víc, než aby s ním byl Kunzit spokojený, chtěl aby na něj byl hrdý. Stále si totiž bolestivě uvědomoval, že je pro něj přítěží. Chtěl ještě něco říct, ale Kunzitovy zkušené ruce úspěšně rozdrtily jakékoli myšlenky, kromě myšlenek na Kunzitovo tělo, konkrétněji určité jeho části. Sjel jednou rukou dolů za začal rozepínat knoflíčky kalhot jeho uniformy.

*Thursday, March 7, 2002@11:26 p.m.*

Nefrite se stále víc soustřeďoval na své tělo. Na své nádherné, krásné tělo, na kterém si tak zakládal. Sledoval chvílemi sám sebe a chvílemi svůj odraz v zrcadle na stropě. Rozhalil svou košili, ale neodložil ji úplně, nic není tak erotické, jako částečná nahota. Druhá ruka si mezitím poradila s rozepnutím kalhot a pak začala řešit závažný mužský problém, jak stáhnout kalhoty tak, aby to nevypadalo směšně. Nakonec je shrnul ke kolenům, samozřejmě pod nimi neměl nic, svlékání spodků bylo hned po ponožkách to nejpříšernější na světě. Dotkl se jemně mezi nohama a tím definitivně vystupňoval své vzrušení až k erekci. Něžně uchopil své pohlaví a pyšně ho pozoroval. Byl s ním naprosto spokojen, jeho míry byly v nejlepším pořádku, nemusel se za ně stydět a nebyly ani přehnaně velké. Není žádná výhra, mít ho tak veliký, aby vyděsil svého milence. Jedyte se stejně hrozně styděl dívat se na jeho penis. Nebyl to odpor, ale vadilo mu, že Nefrite sleduje jeho pohled, což dělal vždycky.

Nefrite začal svůj poklad láskyplně hýčkat. Zpočátku velmi něžně a mazlivě, pak jej sevřel pevněji, jako rukojeť meče. Byl to přece jeho meč. Přitom cítil, jak jej rozpaluje příjemný žár. Použil malé zakletí a najednou se na něj začaly snášet drobné kapičky vody, jako jemné mrholení. Bylo to příjemné, ochlazovalo ho to a zároveň ještě víc dráždilo. Nefrite s povzdechem zatoužil, aby tomu mohl někdy přihlížet Jedyte. Aby se nestyděl dívat. Bylo to přece tak krásné. Jsem krásný. Jsem božský. Mám tak nádherné tělo. Jsem vynikající milovník. Měl bych se snad stydět za to, že k sexu nikoho nepotřebuji? Právě teď si vystačím sám. A pochybuji, že Kunzite nebo Zoisit tohle nikdy nedělali. Možná, že i Jedyte...

Nefrite se začal nepokojně vrtět. Potřeboval ještě víc. Tohle mu k uspokojení nestačilo. Další zakletí - a byl plně připraven pokročit ve své hře. Zatímco jednou rukou stále svíral svůj "meč", druhá kradmo zamířila k hýždím. Dva prsty si našly útulnou skulinku a hbitě vklouzly dovnitř. Nefrite zasténal a prohnul se v bocích. Jeho pohyby na obou stranách zrychlily. Zatlačil prsty co nejhlouběji a s každou vteřinou mu bylo lhostejnější, zda si přitom způsobí bolest, prudce jimi pohyboval a nijak se nesnažil zabránit, aby pocítil i nehty. Změnil se v uzlíček rozkoše a jeho vyvrcholení bylo na dosah ruky.

Nevšiml si, že se otevřely dveře. Teprve po chvíli si uvědomil čísi postavu, která rozpačitě stanula před jeho lůžkem. Vytřeštěně k ní vzhlédl. Byla to youma. Nejistě postavila na zem mísu plnou banánů, tak, aby na ni mohl Nefrite snadno dosáhnout.

Druhý generál Negaverze explodoval šíleným vztekem. Taková opovážlivost! Odkdy jsou youmy takhle drzé? Nese mu banány, aby se mohl lépe obsloužit? "Za to mi zaplatíš!" vyštěkl a sežehl youmu jediným výbojem energie. Na zemi zbyla jen malá hromádka popela. Nefrite padl zpět na postel a zhluboka oddechoval. Srdce mu prudce bušilo, celá věc ho příliš rozrušila, aby byl schopen pokračovat. Vědí tohle všechny youmy? Pozorují mne snad? Možná se mi potají vysmívají. Nefrite, zachvácen paranoiou okamžitě propátral celý pokoj na skrytá kouzla a pozorovací zařízení. Neodhalil nic takového. Trochu se uklidnil a znovu si lehl. Jeho zrak sjel na banány. Co s nimi? Koneckonců, při sexu mu docela vyhládlo...

*Wednesday, March 6, 2002@05:01 p.m.*

Chyba nebo úspěch. Nezáleží na tom. Všechno můžeš využít pro své cíle. Musíš být chladný a rozvážný. Zabíjet chladně a bez lítosti. Neexistuje přátelství k Tvé oběti. Vím, máš rád Jadeita, ale to Tě může ovlivnit a ty pak uděláš chybu. Chyba a jsi mrtvý. Nephrite nebude váhat a zabije Tě. Bude mi, pak líto času, který jsem obětoval Tvému výcviku…a Tobě. Chci čistou práci, Zoisite. Ukníkanou krysu předváděj všem kolem sebe, ale Ty sám musíš být krutý a bezohledný, jedině tak dosáhneš všeho po čem toužíš. Přátelství k Jadeitovi je luxus, který si nemůžeš dovolit.

Léta praxe a rozsáhlé zkušenosti byly v jeho dotycích. Věděl přesně kdy a kde má šáhnout, aby změnil muže či ženu v roztřesenou bytost toužící po další rozkoši. Nechal Zoisita na chvíli vydechnout, aby mu bez rušivých vzdechů řekl vše co měl. Teď se k němu přitulil a jeho hlava ho příjemně tížila na rameni. Nastal čas rozehrát koncert s krysím tělem a bavit se. Měl rád ten pocit, když někoho úplně ovládal. Roztřepit duši i tělo na nitky a pak je splést v barevnou tapiserii rozkoše, v tom je úspěch a finanční zisk, takovou radu dostal od jedné nádherné kurtizány. Zoisite byl vděčný objekt a on ho miloval. Naučí ho jak přežít, jak být samostatný i kdyby ho to mělo samého zabít.

*Tuesday, March 5, 2002@09:16 p.m.*

Nedělalo mu nejmenší problémy přesně popsat, co se stalo. Měl výbornou pamět a Kunzit mu ji už dávno vycvičil k dokonalosti. Mluvil prostou pravdu a tak se ani nemusel příliš soustředit na to, co vychází z jeho úst a mohl si plně užívat Kunzitovy doteky. Pouze část sve pozornosti věnoval Kunzitovým odpovědím a přitom se nastavoval jeho prstům. Mohl bych dopadnout hůř? Ne Kunzite-sama, otázka zní: Nechal byste to zajít dále? Kunzite-sama ho promyšleně dráždil a Zoisit si v duchu udělal další poznámku: Mohl si s Kunzitem dovolit prakticky cokoli, pokud byl Kunzite-sama oblečený. Toto zjištění skrývalo samá pozitiva a být nahý zatímco Kunzit byl oblečný bezesporu mělo svou erotickou přitažlivost. Cítil, že ani Kunzita takové hrátky nenechávají chladným. Trochu zklidnil své tělo a přestal se nastavovat. Položil Kunzitovi hlavu na rameno a seděl na něm poslušně stulený. Spokojeně nechal Kunzitovy ruce, přejíždět dále po svém těle. Kdyby ho tak pokorného viděl Nefrit asi by nevěřil svým očím.

Rozumím, počkám na Jadeitovu chybu.

Z toho, že by měl přijít o Jadeita bylo Zoisitovi trochu smutno, ale fakt, že Jadeit se předtím postavil na Nefritovu stranu velmi rychle ulehčil jeho svědomí.

*Sunday, March 3, 2002@09:13 p.m.*

Jedyte se neklidně převaloval na posteli.

Trápila jej podivná noční můra.

*Friday, March 1, 2002@11:56 p.m.*

Zoisitovy ruce se ovinuly kolem jeho krku a jejich majitel ho líbal, jako smyslu zbavený. Kunzite nenechal své ruce zahálet a opět se jeho prsty zahákly za pás Zoisitových kalhot a zkoumaly zapínání. Kunzite s ním chvílí poslepu zápolil a pak mu došla trpělivost a použil magii. Chtěl nahého Zoisita a měl ho. Začal hladit nově odhalenou kůži. Útlé boky přecházející v pár skoro dívčích nohou. Zoisite měl nádherné dlouhé nohy. Kunzite se až příliš často přistihl, jak se na ně zálibně dívá. Byl si jistý, že Zoisite o tom ví a schválně dbá na to, aby se měl na co dívat. Jemná hra svádění. Naučil Zoista jak být neodolatelný. Jemná elegance a důraz na dokonalost pohybů se stalo součástí lekcí, které Zoisitovi dával. Učil chlapce jak rozpálit vášeň v druhých a jak toho využívat. Teď se chytil do pasti svého vlastního učení, když po několikáté obkroužil vnitřní stranu Sakuřiných stehen. Vrátil se zpátky na Zoisitová záda a nechal své dlaně stoupat po zádech svalnatých tak akorát, aby to vyhovovalo jeho estetickému cítění. Prsty zajely do volného copu a začaly ho rozplétat. Líbal Zoisita a přitom se probíral jeho vlasy, shrnul je na stranu a odhalil tak štíhlý krk jejich majitele. Byly jako hedvábí a voněly po třešňových květech a ještě něčem co se mu přes veškerou snahu nepodařilo identifikovat. Snad za to mohla Zoisitova ústa na jeho. Jeho rty se přesunuly na tvář a sklouzly na dlouhou šíjí. Zasypával ji drobnými polibky. Zraněnou ruku nechla uvězněnou mezi rezavými prstýnky vlasů a druhá se vydala ne pouť přes bílou kůži. Hladil svou krysu a mazlil se s ní. Záměrně se vyhýbal Zoisitovým bradavkám, klínu a rýze zadečku. Mezi líbáním a dotyky se Zoisita zeptal, co se přesně stalo mezi ním, Nephritem a Jadeitem. Dostal přesné hlášení i přesto, že se kluk kroutil na jeho klíně jako had. Kunzite tiše zaklel, nad náhlou nepříjemnou těsností kalhot uniformy a naznačil poplácáním na bílou oblinu, aby si Zoisite trochu poposedl.

Zoisite, to znělo jako absurdní drama. Nephrite a Jadeite se chovali dost zvláštně, ale díky tomu jsi měl jen šrám na tváři. Kdyby byli v kondici,mohl jsi dopadnout mnohem hůř. Ovšem to jak si rozehrál ublíženého chlapce, bylo velmi dobré.

Nemohl, já bych to nedovolil. Stačilo, abys vypísknul a já bych mezi ně vrazil. Nevím jestli bych se ovládl na tolik,abych někoho z nich nezabil. Kunzite se usmál a ve svém úsměvu odhalil zuby. Byl to zlý vědoucí úsměv. Kunzite věděl, že je stejně zranitelný jako Nephrite. Dopustil to a v budoucnu na to muže ošklivě dojet, ale to už patří k lásce, riskovat. Profesionální odstup se zhroutil pod ledovou jehlou, která probodla jeho dlaň. Stalo se a on toho nelitoval. Nebyl už sám měl svou krysu , ta mu patřila a přímo žebrala o to, aby jí vlastnil úplně.

Jadeite po tvém varování určitě něco podnikne. Vzhledem k tomu, že se zájem Negaverze stočil na Zemi a všichni vědí jakého koníčka má Jadeite, je jasné kam povedou jeho kroky. Necháme ho udělat první krok a první chybu či úspěch. Obojí nám poslouží stejně k našemu plánu. Chce to trpělivost a zatáhnout včas za tu správnou nit. Rozumíš mi Zoisite?

Nephrite, co teď děláš? Vymýšlíš s Jadeitem plan na to jak dokázat, že blonďáček je skvělý válečník? Hm slíbil jsem ti banány. Youma právě dostala pokyn doručit ti celou mísu pokrytou tím ovocem. Užij si to a dívej se, jak se Jadeitovy rty obemykají kolem žluté dužiny. Kunzite přiskl Sakuru k sobě a pokračoval v něžných dotycích. Láska měla pro lorda Kunzita mnoho podob.

*Thursday, February 28, 2002@11:51 p.m.*

Nefrite ležel na posteli a díval se do stropu. Byl pohodlně natažený, na sobě měl jen domácí oblek, s košilí rozepnutou až do pasu. Vlasy měl efektně rozhozené kolem sebe, vypadal božsky a užíval si to. Smyslně se protáhl a samolibě pohladil svou hezkou hruď. Byl se svým tělem dokonale spokojen. Vždycky. Jeho hezké modré oči však brzy zastřela jemná mlha zamyšlení. Rty se mu rozkošně stáhly a čelo malinko zvrásnilo. Stal se zosobněním hluboké úvahy.

Bylo o čem přemýšlet. Zatím si ještě tak docela nepřipouštěl, že Zoisitovy zcestné žvásty by mohly mít jakýkoliv racionální základ. Beryl jistě není tak hloupá, aby podcenila Jedytův potenciál. A Jedyte pro ni nepředstavoval žádné nepohodlí, které by potřebovala odstranit. Ne. Nefrite se pousmál. Zoisit si to vymyslel. Stačilo rozebrat jeho chování a začalo to okamžitě dávat smysl. Zoisit ztratil Kunzita. Možná ještě doufá, že ho získá zpátky, ale pro jistotu chce ulovit Jedyta. Ví, že Jedyte mne miluje. Proto se pokouší Jedyta odradit. Snaží se mu namluvit, že ho doopravdy nemiluji, že ho zlehčuji a stavím ho do pozice, která působí špatně na Beryl. Beryl si bude myslet, že je Jedyte neschopný, protože s ním zacházím, jakoby byl nesvéprávný. Tak je to.

Nefrite zvrátil hlavu dozadu a od srdce se rozesmál. Jak může Zoisit přijít s něčím tak absurdním! Taková pitomost! Pak se trochu zastyděl, protože tomu v první chvíli skoro uvěřil. Tedy uvěřil, že Zoisit královně něco našeptal. Přitom zdravý rozum jasně hovoří o tom, že něco tak nízkého jako Zoisit se ke královně jen tak nedostane a pokud ano, sotva se opováží špitnout něco víc než "Ano, královno" a "Ne, královno". Přesto neuškodí, když to bude právě Jedyte, kdo vyrazí na Zemi jako první a tak prokáže své skvělé schopnosti. Nefrite věděl, že Jedyte Zemi pilně studoval, věděl to moc dobře, však mu často tahal knihu z ruky, když na něj dostal chuť. Jedyte podle všeho skvěle nastudoval pozemskou kulturu, jistě pro něj nebude problém okamžitě zapadnout mezi její obyvatele a pohybovat se tam jako ryba ve vodě. Silně zapochyboval, jestli by toho byl schopen Zoisit nebo Kunzite. Usmál se. Kunzite by se Země nedotkl ani špičkou boty, jak ho znal. Možná, že jemu samotnému by neuškodilo, kdyby si o Zemi něco přečetl. Pokud bude Jedyte potřebovat pomoc, nesmí před ním Nefrite vypadat jako amatér.

Dobrá, řekl si. Začnu hned zítra. Budu studovat Zemi. Jedyte se zaměřil na sociální kulturu, já se soustředím třeba na umění, nebo sport, co já vím... taky nebude špatné si zjistit něco o klenotnictví, jestli je na Zemi opravdu někde Stříbrný krystal, kdoví, kam ho osud a čas zavál.

Nefrite se opět smyslně zavlnil a v jeho hlavě se rozlila nádherná vidina skvělé budoucnosti. Napadlo ho, že by mohl Zoisitovi nakonec ještě poděkovat, že ho přivedl na takové myšlenky. Jenom Zoisit na tomhle může prodělat a Jedyte si vybuduje skvělou kariéru. Zoisit pak bude moci hovořit o štěstí, když sám skončí aspoň jako šlapka. Koneckonců, byl někdy něco jiného? Kromě toho, že byl také zlodějíček a trochu se vyznal v bylinkách?

Nefrite ho záhy pustil z hlavy. Nebylo proč si dělat starosti. Naopak. Znovu se usmál a pomalu nechal všechny tyto myšlenky odplout pryč. Pak mírně luskl prsty. Na stropě nad postelí se odkrylo obrovské zrcadlo. Jedyte to neměl rád a on mu občas vyhověl a zakryl ho, ale teď... Nefrite si začal velmi pomalu svlékat košili. Nepospíchal a snažil se, aby každý jeho pohyb byl dokonalý, rafinovaný a plný sexuálního náboje. Nespouštěl přitom oči ze zrcadla, opájel se svým tělem, vychutnával vlastní smyslnost. Byla to jeho libůstka, ačkoliv to nazýval cvičením, tahle malá seance mu pomáhala posilovat sebevědomí, uvědomovat si svou fyzickou atraktivitu a tím zvyšovat své charisma. Bylo to nesmírně efektivní. Hleděl do zrcadla, jemně přejížděl rukama své krásné tělo a připadal si jako bůh. Jedna z rukou jakoby mimoděk zabloudila k jeho klínu a pak začala neméně elegantními pohyby rozepínat jeho kalhoty. Jeho dech se stával hlubším...

*Wednesday, February 27, 2002@04:24 p.m.*

Zoisit ublíženě našpulil rty, když na něj Kunzite-sama vykřikl a v očích se mu objevil výraz jakoby se měl každým okamžikem rozplakat. Ale Kunzitova další slova ho upozornila, že Kunzite-sama se možná navenek tváří nepřátelsky k Zoisitovu chování, ale zároveň s ním nehodlá nic zásadního dělat, pravě naopak. Ještě mu nabídl pomoc. Umínil si, že se postará o to, aby na něj byl hrdý. Přitiskl se ke Kunzitovi, objal ho kolem krku a vášnivě políbil. Kunzite-sama, uvědomujete si, co jste mi právě navrhl a co s tím pravděpodobně udělám?

*Tuesday, February 26, 2002@11:18 a.m.*

Kunzite se usmál nad Zoisitovým chováním. Nejprve se cudně zahalí do zbytku košile a je na něm skoro vidět jak usilovně přemýšlí, pak nechá ten hadr sklouznout a jemně zamezí jeho průzkumu pod kalhotami, dalším dobře promyšleným gestem. Obvaz na jeho ruce klouzal přes Zoisitovy ústa, které vyřkly osud nad Nephritem. Zoisite, ty víš dobře, že tě v tom podpořím. Rozehraji všechny své sítě kolem muže, kterého tolik nenávidíš a zničím ho pro tebe. Má něžná Sakuro, cítím k Nephritovi něco jako přátelství. On je hrdý a čestný muž, snad pro to ho nenávidíš a já obdivuji. Ovšem ta jeho horkokrevnost na něm kazí trochu dojem, nehledě na do nebe volající nafoukanost, ale bez toho by to nebyl on. Znám ho už tak dlouho a tak moc, že pro něj budu truchlit, jakmile ho odstraním Zoisitovi z cesty. Vlastně proč ho nepoužít jako poslední lekci? Kunzitovy oči se modře rozzářily, ale rty stále formovaly široký úsměv.

Zoisite zabiješ ho a jeho smrt uzavře tvé učení. Nephritova vražda bude má poslední lekce, kterou ti dám, pak jedinou tvou povinností bude naplnit svůj osud a překonat svého mistra. Jedině tak mi přineseš radost.

Kunzitův úsměv ochladl, když se opřel a položil ruce na lenochy.

Tvá hra s košilí a mou dlaní mě pobavila. Je vidět, že máš snahu tahat za ty správné nitky. Víš jak se udělat svůdným a neodolatelným. Donutíš, abych po tobě toužil a byl tak snadněji manipulovatelný. Mohu ti na to říci jen jedno. SNAŽ SE VÍC, TY AMATÉRSKÁ KRYSO!!!

Trvalo dlouhé vteřiny, než Kunzite znovu promluvil.

Tvá hlava je zbraň stejně jako tvé tělo. Muž který ztratí to co miluje, jako by z poloviny zemřel. Stane se zranitelným a slabým. Takový muž dělá chyby, kterých můžeš využít pro svůj cíl.

Je mi líto, Nephrite můj příteli, ale asi je to naše karma.

*Monday, February 25, 2002@10:16 p.m.*

Zoisit zahanbeně sklopil oči. Kunzitova výtka jeho neúspěchu a poznámka o kráse byly dost, aby ztratil veškerou dobrou náladu, kterou mu dárek způsobil. Seděl obkročmo na Kunzitovi, nejistě stáhl ruce z Kunzitových ramen a přitáhl si roztrženou košili těsněji k sobě. Více přitiskl tvář ke Kunzitově léčící dlani a v duchu si přehrával, co mu Kunzite-sama řekl. Nechal si hlavou znovu projít všechna fakta. Jadeit se postavil proti mně. Nefrit na mě otevřeně zaútočil. Zase. A další rána do obličeje mu taky jen tak neprojde. Další lekce. Kunzitovy lekce ho vždy naučily něco nového, nebo mu pomohly ujasnit si situaci. Lehce se usmál. Vyklouzl rukama z rukávů a zvedl oči ke Kunzitovi. Košili nechal spadnout na Kunzitova kolena. Chytl jeho ruku, která mu zajela do kalhot, za zápěstí. Zvedl obě Kunzitovy ruce k sobě a tváří pohladil jeho zraněnou dlaň.

Chci zabít Nefrita.

*Sunday, February 24, 2002@05:05 p.m.*

Kunzite se sebevědomě usmál, když ho Zoisite objal. Nechal kodex vyklouznout ze svých dlaní na měkký koberec. Bylo mu jasné, že pro dnešek ze studiem skončil. Nevadilo mu to, protože jedno rozptýlení střídalo druhé. Zoisite v domácím oblečení byl k nakousnutí. Volná košile a kalhoty jako by zdůrazňovaly jeho drobnou chlapeckou postavu. Neodolal a vklouznul do záhybů bavlněné látky. Prsty přejížděly po hebké kůži. Políbil ho na pootevřená ústa.

Malé věci dokáží dát mnoho potěšení. Malé věci, Zoisite. Ovšem je tu i něco víc stačí jen vztáhnout ruku a uchopit něco velkého. Dokážeš to? Nebo se necháš odstrčit? Donutil si je, aby vyléčili tvé tělo, ale bylo to všechno co jsi chtěl? Ovšem, že ne. Znám Tě, Sakuro.

Přesunul své ruce pod košilí do předu pod knoflíky a roztrhl ji.

Tvá sakura je živá a kvete, protože jí nic nestíní. Jadeite a Nephrite tě odsunuli na druhou kolej. Hm a ty jsi to spolkl. Vidím otisk ruky na tvé tváři. Byl jsi krásný, dokud byla tvá tvář bez kazu. Co mi k tomu řekneš?

Kunzite se odtáhl a opřel se, jeho ruce opustily Zoisitovo tělo, přesunuly se na opěradla.

Prohra bolí, ale i z ní se dá těžit. Malá prohra, malá věc. Úvod velkého vítězství, pokud mě budeš poslouchat a neuhneš z cesty, kterou společně připravíme. Nic tě nezastaví.

Kunzite otočil pravou ruku a zhmotnil na ní ledovou destičku a jemně jí přitiskl na Zoisitovu pohmožděnou tvář. Chvíli ji na ní držel, dřív než vyslal hojivou energii. Druhou rukou zajel pod lem Zoisitových kalhot k pevnému zadečku.

*Thursday, February 21, 2002@07:10 p.m.*

Jedyte, měl bys jít sám za královnou a připravit si dobrý plán. Plán na ovládnutí Země.

Ta slova zněla Jedytovi v uších ještě dlouho potom, co se po příjemné koupeli a přes Nefritovo naléhání, aby raději zůstal přes noc (jeho milý se stále obával, že se Zoisit bude chtít vnucovat do Jedytovi přízně, ačkoliv Jedyte sám o tom po dnešním výstupu silně pochyboval), vrátil do svého tichého domova.

Beryl. Země.

Jedyte se jako ve snách převlékl do strohého pyžama, lehl si do postele a pokoušel se usnout, ale nedařilo se mu to. Poté, co napočítal třístou padesátou youmu definitivně otevřel oči, posadil se na posteli a zíral do tmy.

Země.

Ze všech čtyř Temných generálů toho Jedyte věděl o Zemi bez nadsázky nejvíce. Již dávno si ji vybral za svůj studijní obor a trávil dlouhé hodiny lopotným výzkumem, který zahrnoval vše od fyziognomie planety až po jednotlivé lidské kultury. Studoval tvrdě a nebál se i experimentovat (mezi jeho nejslavnější pokusy se bezpochyby zařadil ten, kdy se Jedyte nechal nakazit lidskou nemocí chřipkou a potom se tři týdny téměř nedokázal postavit na nohy; celá Negaverze se mu tehdy smála a našlo se jen málo těch, kteří ocenili jeho oddanost věci). Výsledkem bylo, že znal Zemi a její obyvatele jako nikdo jiný v Negaverzi a - což jej trochu děsilo, také pro ně měl určitou slabost. Tím, že se ji tolik let učil podrobně znát, vypěstoval si určitý druh pobavené tolerance, která se postupem času změnila téměř v náklonnost.

A teď tedy konečně nastal den, kdy své studium zúročí.

Jenže... jakým způsobem?

Jedyte pevně objal svá kolena, zavřel oči a myslel na Nefrita.

Věřím ti, miláčku.

Ráno. Ráno půjde za Beryl.

Jedyte položil hlavu na polštář a v minutě usnul.

*Thursday, February 21, 2002@01:20 a.m.*

Nefrite sledoval, jak se Jedyte chvatně vysvlékl a zajel do vody dřív, než mohl zrakem ocenit jeho příjemné tvary a hezkou pleť. Shovívavě se usmál a přitáhl si ho blíž. Chvilku zkoušeli, jak se nejpohodlněji uvelebit a nakonec se Nefrite opřel o pozadí vany a přitáhl si Jedyta do klína zády k sobě. Teď ho mohl hezky zezadu obejmout do své silné náruče a líbat ho do vlasů.

Jedyte, Zoisit je cvok. Ale tím hůř pro celou Negaverzi. Kunzite taky nemá všech pět pohromadě a Beryl... ani na ni bych moc nesázel. Je na čase, uvědomit si, co vlastně chceme, Jedyte. Já chci moc a slávu, ty toužíš po uznání a chtěl bys vykonat něco velkého. Proto jsme se přidali k Beryl. Nic si teď nebudeme nalhávat, ona je pro nás jen prostředek, jak dosáhnout svých tužeb. Potřebujeme ji. To je vše. Proto se musíme snažit, abychom uspokojili její nároky. Každý z nás zaujímá místo, po kterém touží statisíce jiných a proto musíme zůstat nejlepšími. Zvlášť teď, když se nemůžeme spolehnout jeden na druhého.
Máme všichni společný cíl a kdybychom stáli při sobě, věřím, že bychom byli neporazitelní. Jak vidíš, tak to nefunguje. Nejsem si jistý, jak je to s Kunzitem, ale Zoisit podle všeho sleduje své vlastní cíle a snaží se nás rozeštvat. Pokud mu to dovolíme, mohlo by se stát, že i jedna malá krysa podryje celou Negaverzi. Zřejmě s tím už začal a pokouší se královnu přesvědčit, že my dva nestojíme za nic. To znamená, že je na čase jednat.

Nefrite sevřel Jedyta pevněji do náruče. Najednou měl o něj strach. Nevěřil, že by to Zoisit myslel s Jedytem dobře. On mi ho chce vzít. Připravit mě o něj, protože doufá, že pak budu víc zranitelný a on se mně snáz zbaví. Ale to mu nikdy nedovolím.

Musíš všem a hlavně královně dokázat, že jsi dobrý. To pro tebe nebude těžké. Budu stát za tebou, připraven ti podat pomocnou ruku. Ale budeš to muset dokázat sám. Jedyte, měl bys jít sám za královnou a připravit si dobrý plán. Plán na ovládnutí Země.

*Wednesday, February 20, 2002@11:57 p.m.*

Něco ho škráblo. Prudce otočil hlavu, připraven k útoku a zkoumal, co ho vyrušilo. Vedle něj na polštáři stála drobná miska se sakurovým stromkem. Předtím si bonsaje z roztržitosti ani nevšiml, ale teď si ji začal pečlivě prohlížet. Byla nádherná a očividně od Kunzita. Tvář se mu rozzářila radostí a dotek lístků ho přesvědčil, že je živá, ne jenom iluze. Okamžitě vyskočil a teleportoval se ke Kunzitovi. Nadšeně k němu přiběhl a objal ho tak prudce, že Kunzitovi málem z rukou vyrazil knihu, kterou držel.

Kunzite-sama, to je tak nádherné!

*Tuesday, February 19, 2002@01:49 p.m.*

Kunzite vzhledl od stránek a zadíval se na drobný stromeček, který vytvořil pro Zoisita. Luskl prsty a teleportoval ho na polštář vedle spící Sakury.

*Wednesday, February 13, 2002@09:17 p.m.*

Kunzitovo tělo bylo ve světle svíček pokryto sítí stínů a světla. Zoisit mu prsty přejel po bocích a spokojeně sledoval Kunzitovy oči, které teď už byly skoro zavřené a Kunzit nechával Zoisita dělat, co se mu zlíbilo a ten tak řídké příležitosti hodlal důkladně využít. Začal Kunzita líbat na krku a jednou rukou zajel na vnitřní stranu jeho stehen. Svými rty se přesunul na Kunzitovy bradavky a prsty mezi Kunzitovýma nohama začínaly být stále dotěrnější. Pochvíli se ale ovládl a přestal, měl spoustu času, tak proč se sám připravovat o potěšení? Natáhl se pro sklenici vína a opatrně ukápl několik kapiček na Kunzitovu hruď. Jindy by možná dal přednost horkému vosku okolních svící, ale teď se mu to zdálo jako plýtvání ničit něco krásného jako byla Kunzitova snědá pokožka. Znovu se sklonil a začal špičkou jazyka sbírat rudé krůpěje. Kunzitovy ruce ho pevně objaly a zbytek vína ho zastudil na hrudi, když ho k sobě Kunzite-sama přitiskl. Trochu se zlobil, že mu Kunzite-sama vzal iniciativu, ale zároveň v jeho tak těsné blízkosti bylo příjemně. Objetí trochu zesílilo a Zoisit na dlaních ucítil, že nejspíše v okamžiku nepozornosti převrhl sklenici s vínem, protože jeho ruka na Kunzitových zádech byla podivně mokrá. Zvedl ji na úroveň svých očí a v tom okamžiku Kunzitovo sevření zesílilo na neúnosnou míru a začalo jej dusit. Začal se divoce škubat. Místo na Kunzitově posteli se ocitli v špitavé kobce pod jeho palácem a Zoisitova ruka byla pokrytá fialovým slizem youmy, kterou Kunzit poslal, aby ho znasilnila. Její chapadla ho drtila tím více, čím více se snažil vyškubnout. Tenčí chapadlo se mu obtočilo kolem krku a stáhlo, nedostatek vzduchu úspěšně zabránil jeho křiku. Další chapadlo se mu snažilo dostat do úst.

Zoisit se výkřikem probudil a zmateně se díval kolem. Byl vyděšený a jak sebou ve snu házel, byl zamotaný v přikrývce. Odkopl deku, přitáhl si kolena k bradě a objal sám sebe. Snažil se uklidnit. Nenáviděl se za to, že byl pokaždé po špatném snu tak otřesený. Pokud bude mít takhle ze všeho strach, Kunzite-sama si toho všimne a bude si o něm myslet, že je slabý. Na ostatní Zoisit klidně hrál slabého, když to bylo potřeba, ale chtěl, aby na něj byl Kunzite-sama pyšný. A to se nemohlo stát, pokud byl v takovém stavu v jakém právě byl. Usnul sice vyčerpáním, ale věděl přesně, co bylo příčinou toho, že měl noční můru. Nefrit. Nebýt Nefrita, mohl být teď s Jadeitem. Jadeit by ho u sebe nechal a byl taky jediný, koho k sobě Zoisit kromě Kunzita pustil trochu blíže. Jeho myšlenky se ale už začínaly ubírat stejným směrem, jako předtím než usnul. Jak zatlouct Nefritovi další hřebík do rakve nebo ho alespoň pořádně vytočit.

*Tuesday, February 12, 2002@04:49 p.m.*

Takovým pozváním se těžko odolává a Jedyte rozhodně neměl v úmyslu dělat drahoty. Přesto se však při svlékání uniformy vydatně červenal a jakmile shodil poslední kousek prádla, vrhl se okamžitě do vody a ponořil se až po bradu.

Voda byla báječná.

Teplá a voňavá a na Jedytovy rozjitřené nervy nesmírně blahodárná.

Světlovlasý generál se trochu uvolnil a upřel vyčkávavý pohled na Nefrita.

Tak? Co přesně budeme diskutovat, generále?

*Tuesday, February 12, 2002@01:02 a.m.*

Nefrite popadl Jedyta do náruče a zlíbal ho. Hrozně se mu líbilo, jak zametl se Zoisitem, přesně tohle té malé krysce patřilo, za to, že Jedyta otrávil a zneužil. Mrzelo ho, když viděl, jak se mu Zoisit vemlouvá a potěšilo ho, že Jedyte není úplně padlý na hlavu a nenechá se jen tak znovu napálit.

Miláčku, to bylo skvělé! Myslím, že právě jsi popřel všechny ty nesmysly, které tu napovídal. Zoisit je nemocný, myslím, že je to zcela nepochybné, je vážně nemocný a měl by se léčit. Bohužel, Kunzite mu v tom nepomůže, protože je stejně šílený, možná ještě víc. Ach temnoto, ta naše Negaverze ale vypadá! Možná, že my dva jsme jediní, kdo je tu při smyslech.

Nefritův zrak padl na připravenou koupel, bylo by škoda, aby vystydla, přestože původně byla nachystána pro Zoisita. Nefrite se rozhodl, že bude na toho ubožáčka shovívavý, kdo ví, co se mu v životě stalo tak hrozného, že mu to tak pokřivilo charakter. Smetl Zoisita ze stolu a pomalu se pohroužil do koupele. Přece jen, bylo to příjemnější, i když trochu zdlouhavější, než se očistit pouhým zakletím. Rozkošnicky se poddal vřelé náruči voňavé vody a pak se s úsměvem zahleděl na Jedyta, který byl upnutý až ke krku. Nefrite po celý incident se Zoisitem neučinil sebemenší pokus se nějak zahalit nebo zakrýt, protože tu byl doma, Zoisit přišel nevhod a on se neměl zač stydět. Jedyte byl ovšem jiný.

Miláčku, nechceš se koupat v šatech, že ne? Pojď si vlézt ke mně, mám pocit, že bychom si měli vážně promluvit. Negaverze se totiž řítí do pěkné krize a pokud se nám to nepodaří zastavit, musíme aspoň zachránit, co se dá.

*Sunday, February 10, 2002@01:44 p.m.*

Zoisite se dvakrát teleportoval, pokaždé sám. Nephrite a Jadeite ho zřejmě vyhodili, nechtěli asi poslouchat krysí skučení. Kunzita trochu udivilo, že se Zoisite neteleportoval k němu, ale zalezl do své nory. To mohlo znamenat jen jediné. Byl vzteklý na celý svět a připravoval něco, do čeho ho nechtěl zatahovat. Kunzite otočil další list a se zájmem začal studovat text.

*Thursday, February 7, 2002@08:41 p.m.*

Zoisit nevěřícně zíral na zavřené dveře, tvář ho pálila po Nefritově dlani. Jak se zdálo, Nefrit prostě nikdy nedokázal odolat pokušení, uhodit Zoisita do obličeje, což ještě posilovalo nenávist, kterou k němu Zoisit cítil. Pohladil si bolavou tvář a rukou pročísl vlasy. Na prstech ucítil krev z místa, kde mu Kunzit nařízl kůži. Chvíli se na krev díval, potom se teleportoval zpět ke Kunzitovi a začal se v jeho koupelně pod proudem vody důkladně mýt. Snažil se zrekapitulovat, co se vlastně v posledních okamžicích stalo. Když přešel své motivy, že chtěl s někým být a s Kunzitem nemohl a z osobních důvodů s Nefritem nechtěl, snažil se Jadeita varovat. Už se mu stalo, že ho někdo praštil, ale aby ho někdo praštil, za to, že ho varoval před smrtí, se mu stalo poprvé. Cítil se uražený, vzteklý a ponížený. Nejhorší na tom bylo, že ho ponížil Jadeit. Nefrit ho obvinil, že uráží Jadeita a Jadeit, že uráží Nefrita a přitom Zoisit pouze řekl, že pokud Jadeit rychle něco neudělá, bude ve velkém nebezpečí. A co za to dostal? Ránu! Nesnášel, když ho někdo odkopnul.
Zastavil vodu a hmátl po osušce. Pečlivě se osušil, spletl si vlasy do volného copu a začal si prohlížet rány, teď už to vypadalo dobře. To málo, co ještě zbývalo se rychle zahojí, na noze mu sice zůstane jizva, ale tu stejně nikdo neuvidí. Bude to jeho soukromá připomínka. Byl po uši zamilovaný. Spokojeně se pousmál s Kunzitem to nakonec dopadlo tak, jak celé roky usiloval a na záležitost s protivným Nefritem se také vyřeší. Teleportoval se k sobě a oblékl si pohodlné volné kalhoty a košili o dvě čísla větší než by potřeboval, ale zato dvakrát tak pohodlnou. Natáhl se na postel a začal plánovat, co s Nefritem.

*Tuesday, February 5, 2002@10:24 p.m.*

Jedyte vzhlédl a v očích měl smutek.

Ano. Rozhodně.

Popadl Zoisita za ruku a s překvapující razancí jej vyvlekl ven z koupelny.

Nedovolím, abys takhle urážel Nefrita. Chtěli jsme ti oba pomoci, ale tohle jsi přehnal. Zmiz a už se nevracej. Nebo, pokud cítíš, že se nemůžeš vrátit ke Kunzitovi... běž třeba ke mně. (Jedyte nenápadně vyslal zaklínadlo, které v jeho pokoji aktivovaly bezpečnostní zámky ke všem důležitým zásuvkám.) Nebudu teď svůj pokoj nějakou dobu potřebovat.

A s těmito slovy zavřel Jedyte dveře koupelny.

Tak, miláčku... jsme sami.

Trošku stydlivě a možná i smutně, protože se v duchu trápil nad Zoisitovou odhodlanou zabedněností, ale přesto rozhodně pokynul směrem k vonící koupeli.

Využijeme toho, než nám vystydne voda?

*Tuesday, February 5, 2002@10:08 p.m.*

V Nefritovi vybuchl další ohňostroj smíšených pocitů, Zoisitovo jednání ho uráželo a mrzelo zároveň, proč je tak milý k Jedytovi a na mně je drzý a ještě předstírá, že se mě bojí? Nefrite velice snadno podléhal nekontrolovatelnému vzteku. Byla to jeho velká slabina, trochu si to uvědomoval, ale těžko to ovládal. Jako jedináček z lepší rodiny byl zvyklý dostat všechno, co chtěl a teď stačilo, aby se mu něco nepovedlo, nebo mu někdo odporoval a on skoro vždycky šíleně explodoval. Chystal se, že Zoisitovi pěkně štiplavě odpoví, že se nenechá vyhodit z vlastní koupelny, ale v tu chvíli promluvil Jedyte a na chvíli udusal doutnající plameny. Nefrite se na něj vděčně a láskyplně podíval a byl ochoten ustoupit své ješitnosti a ukázat dobrou vůli. Rozhodl se, že Zoisitovi nabídne pomoc, úkryt a ochranu. Že mu vyjde vstříc a nabídne mu přátelství, samozřejmě s malou výstrahou, protože se mu nelíbilo, jak se sápe po Jedytovi. Ale bylo mu Zoisita líto, vždycky si myslel, že ho Kunzite nepřestal milovat a teď, jak se zdálo, byl mezi nimi konec, Kunzite ho krutě ztrestal a odkopl. Nefrite byl ochoten učinit smírný krok. Chystal se už už promluvit, ale Zoisit ho ani nepustil ke slovu a pokračoval dál ve svých drzostech. Tentokrát to však přehnal. Pár zrádných vět, ze kterých ukapával jed a jeho vztek opět vzkypěl jako příboj. Dlouho se nerozmýšlel, zvedl ruku a vrazil Zoisitovi pořádný políček. Kryska přitom málem zbořila umývadlo, ale to mu bylo jedno. Měl sto chutí mu otřískat hlavu o dlaždičky, nebo mu strčit hlavu pod vodu a chvilku ho tam nechat, ale podařilo se mu ovládnout. Jedna rána stačí. Nebudu si s ním špinit ruce. Musím si zachovat tvář.

Jak může taková špinavá děvka pomlouvat někoho tak čestného, jako je Jedyte? Pomátl jsi se, ty mrňavý ufňukaný potkane? Jak si můžeš myslet, že sem přijdeš s takovou a očekávat naší pomoc? Kunzite ti dal, co ti patřilo, tak nám sem nechoď brečet. Byl bych ti pomohl, ale po tom, cos řekl o Jedytovi, se mi radši už nepleť do cesty. Nikdo Jedytovi neublíží. Radši se nechám zabít, než bych to dovolil. A Beryl... myslím, že Beryl nepotřebuje žádné zrádné našeptávače, sama pozná, kdo je dobrý generál a kdo je jen dobře proleželá matrace. Viď, Zoisite? Zameť si před vlastním prahem a dřív neotvírej tu svou nevymáchanou hubu. A teď ven. Vypadni odsud. Je mi srdečně jedno, jestli tě Kunzite rozseká na žrádlo pro youmy, ale to už by určitě udělal, takže se o sebe bát nemusíš. Poradil bych ti: zkus ho poprosit o odpuštění, ale ty si určitě najdeš nějakou vlastní cestičku do jeho postele. Vypadni a opovaž se ještě ceknout o Jedytovi a jeho kvalitách, on bude vždycky alespoň stokrát lepší než ty. Nefrite se nadechl a otočil k Jedytovi Miláčku, souhlasíš se mnou?

*Tuesday, February 5, 2002@08:13 p.m.*

Jak chceš, Jadeite. Jakkoli měl Jadeita rád, existovala jistá hranice, za kterou odmítal Zoisit zajít a pomalu mu začínala docházet trpělivost. Díval se na sedícího Jadeita a zhodnotil, kolik toho ještě snese a jak moc si může dovolit na něj přitlačit. Zoisit byl zvyklý vždy dostávat to, co chtěl a když to nešlo po dobrém, tak to šlo po zlém nebo za pomoci nějakého úskoku. Tak to prostě na světě fungovalo. O jeho odhodlanosti se přesvědčili už mocnější než Jadeit nebo Nefrit.

Nefrit, Nefrit, pořád jenom Nefrit. Nic se neděje bez Nefrita. On ti ubližuje. To kvůli němu o tobě všichni říkají, že jsi slabý. Šeptají si o tobě, že jsi dobrý jenom k němu do postele. Všichni tomu věří i královna tomu věří. Jestli se pořád budeš ohlížet na Nefrita, zabijí tě. Kunzite-sama tě zabije, on zabíjí všechno, co o čem si myslí, že je slabé. Nebo ti udělá to, co udělal mně. Já vím, že nejsi slabý. Vždycky jsem to věděl ale nikdo mi nevěří. To Nefrit tě dělá slabým, musíš se rozhodovat i bez něj. Nefritovi na tobě nezáleží, odhodil by tě při nejbližší lepší příležitosti.

Měl jsem se dát k potulným hercům, mám talent.

*Monday, February 4, 2002@08:35 p.m.*

Ale... Zoisite.

Jedyte unaveně sklesl na obrubeň vany. Připadalo mu, že tenhle spor začal už někdy před strašně dlouhou dobou.

A možná to tak i bylo.

Zoisite. Je mi líto, že ti Kunzite tak ublížil. Chápu, že máš teď strach. Ale křivdíš nám. Ani Nefrite, ani já ti nechceme ublížit. Chceme ti pomoci. Oba. Takže... Jedyte se zatvářil nesmouvavě ...buďto teď zůstaneme oba, nebo Nefrite půjde. Ale v tom případě půjdu také. Je to na tobě.

*Sunday, February 3, 2002@12:07 p.m.*

Zoisit pečlivě sledoval Nefrita. Přesně viděl okamžik, kdy ho chtěl praštit, ale ovládl se, což bylo pověrně obdivuhodné, když vzal v úvahu Nefritovu prchlivou povahu. Většinou mu nedělalo problémy Nefrita vyprovokovat, aby ho dostal z rovnováhy, i když při tom většinou dostal ránu. To byl také motiv jeho současného jednání, chtěl Nefrita navztekat, aby se rozhádal s Jadeitem a odešel. Potom by Jadeit zůstal s ním a on by nebyl sám. Stálo ho to trochu úsilí, aby se nebránil, když se ho dotkla Nefritova energie, ale i tak byl napnutý jako struna. Nefrit v takové blízkosti v něm zanechával pocit ohrožení. Stěny se mu chvílemi před očima nepříjemně vlnily. Teprve teď když stál bez opory, začínal si uvědomovat jak vyčerpaný vlastně je. Podvědomě hmátl po opoře a chytl se Nefritova ramena, bylo mu jedno jak rozporuplné signály dává jeho tělo a předchozí slova. Jakmile získal trochu stabilitu, odtáhl se od Nefrita s zase se vloudil do Jadeitova obětí.

Nenechávej mě samotného. Kunzite-sama mě nechal samotného. Zavřel mě do studené kamenné místnosti a přivázal mě na řetěz. Ten řetěz nepovolil ani když se snažil utrhnout a nemohl jsem používat magii. Byl jsem tak sám. Nechal mě tam, strašně dlouho, už jsem myslel, že mě nikdy nepustí pryč. Nefrit je stejný, taky chce ať odejdeš a necháš mě samotného, chce mi ublížit. Ať jde pryč.

*Sunday, February 3, 2002@12:07 a.m.*

Proč ne, když budeš plakat a naříkat, možná se mi i postaví.

Nefrite si Zoisita přezíravě změřil. Takový malý drzý cucák! Zasloužil bys vydrhnout rovnou v kyselině, ale nechci si zasvinit vanu. Měl to možná říct nahlas, ale potlačil to. Ne, ve skutečnosti vůbec nechce být na Zoisita hnusný, ale ta krysa si o to přímo říká. Už když přijde a podívá se do očí, tak by mu jeden nejradši vrazil facku. Sotva si tohle Nefrite uvědomil, trochu posmutněl a zvážil, že řekne něco vlídnějšího, jenže Jedyte ho opět nažhavil.

Co má tohle být, Jade? Růžová koupel? A co takhle maséra a pedikůru? Jsi opravdu tak naivní, nebo se jen tak děláš?

Výborně. Tak teď bude ještě hnusný na Jedyta. Čím dál lépe. Nenápadně si povzdychl, pustil Zoisitovo rameno a napřál ruku k jeho noze. Mírně se soustředil a vyslal proud uzdravující energie. Další dávku usměrnil na obličej a potom pomocí obou dlaní nechal enegií jemně zahalit celé Zoisitovo tělo. Když skončil, mohl být na sebe pyšný. Pokud na Zoisitovi něco zbylo, tak to muselo být jen několik nepatrných oděrek.

Vlez si do vany a koupej se jak dlouho chceš. My budeme vedle. Pojď, Jede. Zoisit nebude potřebovat asistenci. Je v pořádku. Takže se o něj nemusíš třást strachy.

Nefrite upřel nesmlouvavé oči na Jedyta.

*Thursday, January 31, 2002@11:17 a.m.*

Tak dost, ano! Oba dva toho nechte!

Jedyte už trochu překonal svůj stud a obrátil pozornost zpět ke dvěma generálům, kteří hrozili propuknout v koupelnovou pranici.

Nefrite, miláčku, jestli jsi skončil, tak prosím Zoisitovi ošetři ty nejhorší rány. Energií. Já mezitím připravím koupel.

Obrátil se k oběma zády a chvíli zamyšleně studoval Nefritovu luxusní vanu. Potom zavřel oči, vteřinku se soustředil a pak luskl prsty. Vzápětí zavanul koupelnou teplý vítr a vzduch na okamžik zvlhl.

Jedyte otevřel oči a sám pro sebe si spokojeně přikývl. Vana byla plná teplé, slabě vonící vody. Na několika místech se na hladině ladně pohupovaly růžové okvětní plátky.

*Thursday, January 31, 2002@10:14 a.m.*

Zoisit se snažil Nefritovi vykroutit. Už tak ho všechno bolelo a měl na těle dost podlitin a Nefritovy silné prsty mu slibovaly další. Nechtěl toho zase tak příliš mnoho, jenom si v klidu odpočinout a vidět Jadeita. Proč musel Nefrit všechno dělat tak komplikované? Rozhodl se mu oplatit stejně "přátelsky", drze se na něj usmál a zasyčel.

Zajímavý nápad. Vzrušilo by tě to?

*Wednesday, January 30, 2002@09:25 p.m.*

Ocet! Sladká temnoto!

Jedyte chtěl už už Nefrita okřiknout, když si cosi náhle uvědomil.

Metalie, já jsem- já jsem-

Krátce vyjekl a vzápětí na sobě zhmotnil uniformu. Nechápavým pohledům svých kolegů čelil statečně, přestože byl rudý až za ušima.

No co. Tak jsem se zapomněl obléct. Chm!

*Wednesday, January 30, 2002@01:16 a.m.*

Nefrite se na Zoisita nechápavě podíval. V příští vteřině mu to došlo a zrudl vzteky. Přitom všem, co se mu honilo hlavou, skutečně nevěnoval pozornost tomu, co má Zoisit na sobě. Nebo nemá. Navíc mu připadalo pěkně neomalené, chodit na návštěvu nahý. Zoisitův drzý jazýček ho podráždil a opět se musel rozhodovat, jestli mu ho prostě ukroutí, nebo bude dál hodný a starostlivý.

Nemusíš si říkat dvakrát, Zoisite. Stejně by mně zajímalo, co v tobě vězí. Víš, že je pěkně neslušné, chodit takhle po Negaverzi? Pojď sem. Prohlédnu tě sám. Ty se od něj radši drž dál, Jedyte.

Nefrite rázně odstrčil Jedyta a sáhl po Zoisitovi. Jeho ustrašené choulení nebral na vědomí. Byl přesvědčen, že mráz kopřivu nespálí a že Zoisit na tom určitě není zas tak zle. Rozhodně není tak vyděšený a zbědovaný, jak ho vidí svýma naivníma očima Jedyte. Pevně popadl tu malou pěknou krysku za ramena a prostudoval ho od hlavy k patě. Neshledal na něm nic tak drastického, na co by energie nestačila, za bližší povšimnutí stál pouze ten nápadný obvaz na noze. Nefrite si pomyslel, že postačí vyléčit tohle a ještě pár ošklivějších ran a pak Zoisita pěkně vydrbat. Zlomyslně se usmál a ačkoliv věděl, že to Jedyta zarmoutí, zkusmo navrhl:

Myslím, že potřebuje pořádně vydezinfikovat. Aby nedostal nějaký zánět. Viděl bych to tak, že napustíme půlku vany octem, doředíme vodou a pořádně ho v tom vymácháme, co myslíš?

*Tuesday, January 29, 2002@08:58 p.m.*

Kunzite opatrně položil stromek na stůl a opět hmátl po kodexu. Otevřel ho a dříve než se do něj začetl zkontroloval Zoisita. Mohl čekat, že Zoisite si najde zábavu, jakmile odejde z ložnice. Zaměřil se na Sakuru a před očima se mu ukázala Nephritova komnata vypadající jako jedno velké bojiště, rozházená postel, obsah vysypaných zásuvek se mísil s rozházenými šaty. Krvavé kapky nasměrovaly jeho zrak do koupelny. Jeho smích se rozezněl důstojné ticho pracovny. Obraz se rozostřil a zmizel. Kunzite se zhluboka nadechl a znovu se ponořil do studia, ale část jeho mysli sledovala Zoisita. Kdyby se cokoliv zvrtlo, byl Kunzite okamžitě připraven zasáhnout.

*Tuesday, January 29, 2002@04:54 p.m.*

Zoisite, no tak. Nemluv hlouposti. Nikdo ti přece nechce ublížit.

Jedyte byl značně nervózní, ale snažil se na nejmladšího generála mluvit vlídně a přátelsky. Rozhodně si nepřál nějakou koupelnovou bitku.

Buď hodný, ano? Potřebujeme se podívat, jestli nejsi nějak vážně zraněný. Věř nám přece trochu.

*Tuesday, January 29, 2002@01:33 p.m.*

Zoisit na Nefrita překvapeně zamžikal. Jen si zkusil představit ten obrázek. Tři nazí temní generálové v koupelně, z toho dva notně zakrvácení a ten třetí jednomu říká, ať se svlékne. Měl co dělat, aby zachoval vážný obličej. Nefrit byl tak snadno ovladatelný, stačilo se přitočit k Jadeitovi a Nefrit přestal uvažovat hlavou. Zoisit ostatně zastával názor, že Nefritova hlava je užitečná jedině kvůli vlasům, které z ní rostly a které Zoisit považoval za nádherné, horkokrevný generál většinou přemýšlel něčím úplně jiným. Zoisit Nefrita rád provokoval, starší generál si o to přímo říkal. Jediná obrana pro Zoisita byl vždy útok. Jedovatě se na Nefrita podíval, ale více se přitiskl k Jadeitovi a přitáhl k sobě kabátek Kunzitova pyžama, který stále držel v ruce. Dokud mezi ním a Nefritem byl Jadeit, byl v relativním bezpečí.

Jestli chceš, můžeš vzít nůž a stáhnout mě z kůže, tím rozhodně dokončíš to, co Kunzite-sama začal.

*Monday, January 28, 2002@08:46 p.m.*

Nefrite rázně vykročil za nimi. Nesmí Zoisita spustit z očí. Trochu žasnul nad jeho drzostí, ale co se dá čekat od takového nevychovaného klacka? Mrzelo ho, jak Zoisit mává s Jedytem. Na okamžik se ho zmocnil ošklivý pocit bezmoci, zdálo se, že i kdyby začal křičet a vysvětlovat, Jedyte by ho odmítal pochopit. Na chvíli měl opravdu chuť si lehnout na zem a mlátit rukama a nohama, jako malé dítě. Naštěstí jeho nutkání okamžitě zmizelo.

Jedyte. Ten malý hajzlík tě klidně otrávil. Na tvém místě bych byl opatrnější. A Zoisite, jestli máš něco ohavného za lubem, radši to dobře uvaž. Nebo dokončím to, co Kunzite začal. Je to jasné?

Měl pocit, že jeho slova jsou úplně zbytečná, že se nedotýkají ani Jedyta, ani Zoisita. Zamračil se. Bál se o Jedyta, měl vztek na Zoisita a zároveň mu bylo Zoisita líto. Nedokázal se toho pocitu zbavit. Zoisit byl tak divný! Zdálo se, že je mu souzeno, nikdy toho kluka nepochopit. Nerozuměl jeho chování, žasnul nad jeho způsobem uvažování. Proč se Zoisit nedokáže chovat přátelsky? A když už, tak je to stejně jen přetvářka. Nefrite se rezignovaně rozhodl, že přistoupí na Zoisitovu hru a bude na něj hodný. Nesmí však ztratit ostražitost. Nemůže si ho pustit k tělu. I když by bylo tak krásné uvěřit tomu, že Zoisit přišel úplně bezelstně a upřímně a opravdu jen hledá pomoc. Nejhorší bylo, že tuhle možnost nezavrhl tak docela. Třeba... kdoví?

Pomůžu ti, Jedyte. Zoisite, ty se svlékni a ukaž, jak jsi na tom.

*Saturday, January 26, 2002@06:06 p.m.*

Zoisit se spokojeně přitiskl k Jadeitovi, představa, že s nimi bude i Nefrit ho příliš nelákala, ale problém Nefrit se dal vždy dodatečně odstranit. Přes Jadeitovo rameno se na Nefrita podíval, jeden nikdy nevěděl, co věštce napadne, proto si Zoisit kolem něj vždy dával pozor. Po několika krocích mu výhled zakryla zeď koupelny. Třeba Nefrit nepříjde a Zoisit bude mít na chvilku Jadeita jen pro sebe.

*Wednesday, January 23, 2002@10:56 p.m.*

Zoi...

Jedyte se rozhodl.

Uchopil třesoucího se Zoisita do náruče a rozhodně vykročil směrem ke koupelně.

Pojď mi pomoct, Nefrite. Zoisit potřebuje umýt a ošetřit a já to sám nezvládnu.

A hlavně, dodal v duchu, hlavně s ním nechci zůstat sám. Jen si prosím nemysli, Zoisite, že jsem se nepoučil.

*Wednesday, January 23, 2002@10:35 p.m.*

To je v pořádku, zvládnu to. Chápu, že mi nechcete pomoct.

Odtáhl se od Jadeita. Úmyslně příliš prudce až zavrávoral. Jadeit ho okamžitě chytil a přitiskl zpět do náruče. Celý se třásl vyčerpáním. Nepřicházelo v úvahu, aby odešel se ošetřit a nechal Jadeita s Nefritem o samotě, kdo ví, co by mu Nefrit namluvil. Tahle hra, ale nikam nevedla, Jadeit se prostě nedokázal rozhodnout jestli má jit proti Nefritovi a pomoci Zoisitovi nebo ne. Někdy mu logika těchto dvou generálů naprosto unikala. Jedna věc, kterou Zoisit nesnášel a která ho děsila byla nečinnost a stagnace, ale vypadalo to, že přesně to oba generálové vyhledávají. Nebyli schopni udělat jakékoli zásadní rozhodnutí, přesně jako teď. Měli Zoisita buď zabít nebo ošetřit a ne jen tak stát a nic nedělat. Zvedl unavené zelené oči k Jadeitovi.

Pomůžeš mi?

*Wednesday, January 23, 2002@06:37 p.m.*

A-ale Nefrite...

Jedyte začínal být opravdu velmi nešťastný.

Nefrite měl možná pravdu, dělo se něco velmi nekalého, ale pomyšlení, že by měl nechat Zoisita napospas osudu se mu velmi příčilo. Jak ale zařídit, aby se vlk nažral a youma zůstala celá?

Tedy... Zoi, já myslím, že by ses měl jít umýt. Ano? Běž se umýt do koupelny. Já a Nefrite na tebe počkáme tady a- a něco vymyslíme.

Ale nebyl by to Jedyte, aby na poslední chvíli nedodal:

Ale jestli myslíš, že to sám nezvládneš, tak... tak ti jeden z nás pomůže. Nebo oba. Viď, Nefrite?

*Tuesday, January 22, 2002@10:17 p.m.*

Nefrite hlasitě odfukoval a vrhal na Zoisita zběsilé pohledy. Nehodlal naletět na žádný průhledný trik. Zoisit sem nepřišel pro nic dobrého. To mu bylo jasné.

Páni, zdá se, že Kunzite ti dal konečně, co ti patří. Že mu to ale trvalo. Divím se, že tě rovnou nezabil. Co si slubuješ od nás? Myslíš si, že po tom všem sem přijdeš fňukat? Jedyte, nevěř mu ani slovo. A přestaň s tou svojí dobročinností, vsadím se, že se ti tajně směje.

Nefrite doprovodil svá slova výmluvným zapraskáním kloubů, jak si začal mimovolně procvičovat prsty. Nechtěl sice Zoisitovi ublížit a popravdě, i on pocítil trošku soucitu, věděl však, že se nesmí nechat zmást. Zoisit je divný. Radši si ho nebude pouštět k tělu. Posunul se blíž, aby mohl jedním pohybem zasáhnout, kdyby byl Jedyte ohrožen.

*Thursday, January 17, 2002@11:24 p.m.*

Energii? Pro mne? Zoisit věděl, že Jadeit je ze všech čtyř temných generálů nejspíše nejméně "temný", ale to neznamenalo, že by byl hodný. Všichni moc dobře věděli, že ani jeden z nich není žádné poupátko. Byli temní generálové a to mělo moc dobrý důvod. Byli mocní a bezohlední. Jadeit nebyl výjimka. To, že teď nabídl Zoisitovi svou energii, určitě mělo nějaký skrytý důvod a Zoisit si tento fakt odložil na pozdější prozkoumání.

Já...bych se chtěl umýt a ošetřit, jestli to moc nevadí. Ty chceš určitě být s Nefritem a já tady překážím, ale já jsem nevěděl ke komu mám jít.

Zoisit vlastně ani nelhal, byl si jistý, že minimálně Nefritovi překáží. Nechtěl nic riskovat, kdyby s návrhem o energii otevřeně souhlasil, Nefrit by jistě zasáhl a to Zoisit nechtěl riskovat.

*Wednesday, January 16, 2002@08:50 p.m.*

Černá keramická miska ho příjemně chladila jeho dlaně. Pomalu otáčel drobounký stromeček a se zaujetím se díval na jeho křehkou krásu. Dokonalé, jako všechno co kdy vytvořil svými kouzly. Občas se mu sice něco nepovedlo,ale to pro něj nebylo podstatné.

Nádherná věcička.

Rei Hino se protáhla na svém futonu a vyhlédla oknem ven. Vytřeštila oči a zalapala po dechu. Tam kde včera večer byly čtyři rozkvetlé sakurové stromy, staly tři ohořelé kmeny a po čtvrtém zbyla obrovská díra v zemi.

*Wednesday, January 16, 2002@02:26 p.m.*

Zoi...

Co se jen mohlo stát!? Určitě Kunzite... určitě se strašně pohádali a-

Jedyte stiskl mladšího chlapce pevně v náruči, pokoušeje se neslyšet zvuky podobné porouchanému papiňáku, ozývající se z míst, kde ležel Nefrite.

Co se stalo, Zoi? Ne, počkej, teď nemluv, napřed - potřebuješ se umýt a- nebolí tě nic? Nejsi- totiž, nepotřebuješ třeba nějak... někde... tam...

-Jedyte chvíli bojoval sám se sebou a nakonec se rozhodl pro nejschůdnější řešení-

-energii!?

*Tuesday, January 15, 2002@06:56 p.m.*

Zoisit sebou při Jadeitově prudkém pohybu cukl. Hned si za to v duchu vynadal. Ne, že by to nějak narušilo jeho masku vyděšeného chlapce, ale na okamžik ho to opravdu vylekalo. Hloupý. Mohl tušit, že po tak dlouhé době o samotě bude reagovat trochu přehnaně, zvláště na ostatní generály. Možná vzdálit se z Kunzitovy blízkosti nebyl zas až tak dobrý nápad, ale teď byl tady a hodlal z toto pro sebe vyzískat, co nejvíce. Jestli je v pořádku? Tak na to se mohl zeptat jedině Jadeit. Když ale měl Jadeita tak blízko, neodolal a udělal to, proč vůbec přišel. Rukama ho objal kolem krku a přitiskl se k němu. Bylo mu jedno, že v místnosti je i Nefrit. Dokud byl s Jadeitem, Nefrit se bude držet zpátky. Jadeit se dal popsat jen jediným slovem. Hebký. Zoisit byl rád k někomu přitisknutý a Jadeita měl rád už během Stříbrného Millenia, to že mu nikdy nevadila Zoisitova blízkost byl jeden z důvodů. Měl pěkně stavěnou postavu a byl jako stvořený k tomu, aby se k němu Zoisit mohl přitulit. A kdyby Nefrit náhodou žárlil? Navztekat Nefrita by byl vítaný bonus k Zoisitově dobré náladě. Další věc, která by Zoisita v současné situaci potěšila by byla koupel, pokud možno s Jadeitem, zdálo se, že ji oba potřebují. Nefrit by mezitím mohl převléct postel a někam zmizet, ale to by Zoisit asi už chtěl příliš. Více se schoulil Jadeitovi do náruče.

Jsem rád, že jsem u tebe.

*Monday, January 14, 2002@03:38 p.m.*

Zoisite!!!

Jedyte vyletěl z postele, příliš šokován, než aby si uvědomoval, že na sobě nemá ani nitku.

Svět už zase nedával smysl.

V jednu chvíli bylo vše v pořádku, Nefrite byl hodný a něžný a zjevně se schylovalo k delšímu mazlení... a najednou, právě když zapomněl na všechna svá trápení a obavy, objeví se Zoisit a-

Sladká Temnoto! Jsi v pořádku!? Co se stalo!?

*Monday, January 14, 2002@09:47 a.m.*

Nefrite zpozoroval, že Jedyte vypadá smutně a ublíženě. To bylo svým způsobem v jeho plánu. Koneckonců, chtěl ho trochu zahanbit. Trochu. Protože Jedyte je prostě takový. Vždycky se drží zpátky a je v těchto věcech tak ostýchavý. Ale právě to na něm bylo roztomilé. Nefrite netoužil po takové rozhicované feně, jakou byl Zoisit, nebo ta sexuální mlátička jménem Kunzite. Samozřejmě, nebylo špatné si to s nimi rozdat. Ale nechtěl se vedle nich každý den probouzet. K tomu byl stvořen jenom Jedyte. Opatrně se nad ním sklonil.

Miláčku, jsi v pořádku? Neublížil jsem ti? Byl jsi skvělý. Opravdu. Pojď, dej mi hezkou pusinku a řekni, že mě máš rád.

Nefrite byl šťastný, že s Jedytem může mluvit takhle hezky a obyčejně. Nemusí se skrývat za hradbu narážek a dvojsmyslů, nemusí kontrolovat své pocity. Kdyby tohle řekl Zoisitovi, asi by zemřel smíchy. Jedyte však tyhle slova chápe a potřebuje...

Nefrite najednou zkřížil oči a kolem jeho siluety slabě zazářila battle aura. Zoisit totiž stál vedle něj a Nefrite si byl jistý, že se dobře baví. Nadechl se, aby na něj vyštěkl první nadávku, která ho napadla, ale pak si všiml, jak Zoisit vypadá a slova ho zase opustila.

*Monday, January 7, 2002@11:53 p.m.*

Zoisit ležel stočený kolem polštáře se zavřenýma očima. Slyšel jak se voda zastavila a Kunzite-sama kolem něj prošel. Teprve až se zaklaply dveře odvážil se přejet pohledem po místnosti. Věděl, že se Kunzit nezastaví ale odejde, to mu ovšem nezabránilo do posledního okamžiku doufat, že to neudělá. Sice Kunzita konečně získal a mohl zůstat u něj, ale co mu to bylo platné. On byl u Kunzita, ale Kunzit byl pryč, takže zase mohl spát sám. To ale nic neměnilo na faktu, že byl stále do něj zamilovaný až po uši. Usmál se na sebe do zrcadla. Byl šťastný, když čekal tak dlouho než ho Kunzite-sama příjme, proč by nemohl počkat ještě chvíli, až si zvykne na jeho přítomnost? Pečlivě se podíval na svůj obraz v zrcadle, vlasy měl zacuchané a byl celý zakrváceny, poškrábaný a potlučený, obvazem na noze už také začínala prosakovat krev. Zoisit vzdychnul, potřeboval se dát do pořádku, už se začínal zvedat, když dostal další nápad. Pokud si Kunzite-sama myslel, že přestane dělat vylomeniny, hluboce se mýlil. Nad jeho očividným špatným stavem by se i kámen ustrnul. Na první pohled muselo být všem jasné, že ho někdo velmi promyšleně týral a znásilnil, pravda nikoho ani nenapadne. Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. Postavil se, ukáznil svůj obličej a vzal ze stolku u postele kabátek Kunzitova pyžama. V příštím okamžiku už stál v Nefritově ložnici, v rukou žmoulal zakrvácenou látku a svým nejnevinnějším a vystrašeným hlasem řekl:

Jadeite...?

*Monday, January 7, 2002@07:55 p.m.*

Kunzite sedel v jednom z mála pohodlných křesel ze všech, co se vyskytovaly v jeho paláci a se zaujetím otáčel stránky magického kodexu. Vzduch kolem něho vibroval magickou energií, jak si přeříkával věty, které ho upoutaly. Konečně našel, to co doufal, že tam bude. Zvedl ruce. Prásk. Dým a pár skomírajících plamenů bylo vše, co zbylo z čajového stolku. Kunzite jen pokrčil rameny a zazvonil malým stříbrným zvonkem. Přivolaná youma rychle uklidila nepořádek. Poprvé. Podruhé. Potřetí už si Kunzite neodpustil několik silnějších slov.

Stačila by mu i kytka, tak proč se tu snažím.

Dobře věděl jak si odpovědět. Čtvrtý pokus se vydařil. Výsledkem byl malá rozkvetlá sakura zasazená v černé misce. Věčně kvetoucí živá bonsaj. Kunzite nasadil sebevědomý úsměv a vzal svůj výtvor do dlaní .

*Monday, January 7, 2002@03:07 p.m.*

Jedyte už tak šťastný nebyl.

Na jednu stranu ano, Nefrite byl samozřejmě úžasný. Nikdo v Negaverzi by mu nedokázal přinést tolik štěstí. Jenže...

Protože jsem nevěděl, co po mně chce... protože jsem... neschopný. Všichni v Negaverzi se mi smějí. A Nefritovi.Co si o mně asi teď myslí...?

*Sunday, January 6, 2002@02:14 a.m.*

Jedytova náhlá otázka ho vyvedla z míry. Vubec nechápal o co jde. Vytreštil na nej oci a Jedytovou nemou odpovedí byly jeho nevinné oci. Nevinné? Nefrite zahlédl potmešilou jiskricku a znechucene zasténal. Temnoto, takhle si Jedyte predstavuje trápení? Ze mi z niceho nic zacne dávat stupidní otázky? Málem me to prešlo! Není divu, ze se mu všichni posmívají a mne potazmo taky. Tohle si odskáceš, blondácku.

Nefrite se zatváril sverepe a jeho ruce pomstychtive vyrazily vpred. Uchvátil Jedyta, rázne ho slozil tvárí k zemi, v rychlosti ho promazal a vklouzl jedním pohybem hluboko dovnitr, az zaslechl zdešené a bolestné vyjeknutí. Zajel prsty do Jedytových vlasu a sevrel je tak, aby to trochu bolelo.

Nezahrávej si se mnou! Víš dobre, co jsem chtel, ty ctnostná panenko. Kdyz nechceš, tak to udeláme jinak. Trpet budeš ty.

Nefrite to nemyslel úplne vázne, nechtel Jedytovi doopravdy ublízit, ale rád mu dával najevo, kdo je tu pánem. Mluvil hrubeji, nez smýšlel. Svíral Jedytovy ruce a nesmlouvave do neho pronikal, pritom si ovšem dával zálezet, aby to nebylo moc bolestivé. Aby Jedyta porádne uvedl do rozpaku, zacal mu do ucha šeptat slova, která by Jedyte nedokázal vubec vyrknout. S gustem a potešením rozebíral veškeré podrobnosti jejich styku a nešetril vulgarismy. Obcas vroucne políbil Jedytovi rudnoucí uši. Bylo to tak vzrušující, ze brzy dosáhl vyvrcholení, klesl a zustal bezvládne lezet, znavený a štastný.

*Thursday, January 3, 2002@07:39 p.m.*

Vyspat se a jít. To dělal celý svůj život a dobře to o sobě věděl. Prostě ztratil o svého partnera v ten okamžik zájem. Stálo ho velké úsilí předstírat cokoliv jiného. Dělal to, ovšem když bylo třeba. Královna měla své představy o završení postelových aktivit. On jen zatnul zuby a věnoval se jí. Byl dobrý herec a ona to nikdy na něm nepoznala. Zoisite jemně vyprostil svou ruku z jeho a otočil se k němu zády. Chvíli se vrtěl než našel tu správnou polohu kolem velkého polštáře. Kunzite si lehl na záda a zíral do tmy kde se skrýval strop jeho ložnice. Zvedl svou zraněnou ruku a díval se na ní. Rána stále krvácela. Mohl použít magii na její vyléčení, ale rozhodl se, že to neudělá. Nechal svou ruku klesnout na přikrývku už tak špinavou od jejich milování. Chlad a pára od úst mu připomněly, aby upravil teplotu v místnosti.Zamumlal zaklínadlo a počkal až se pomalu oteplí,pak vstal a jeho kroky směřovaly do koupelny, kde mu netrvalo dlouho ošetřit se a upravit se do podoby dokonale oblečeného negaverzského generála. Ještě se na sebe naposledy podíval do zrcadla, byl dokonalý jako vždy. Vyšel ven a rychlými kroky přešel svou ložnici. Neměl důvod se v ní zastavovat. Youmy uklidí ten nepořádek, až Zoisite odejde. Kunzite jen doufal, že se vrátí do perfektně upravené ložnice. Telepaticky se zeptal své vladařky, jestli ho nepotřebuje. Naštěstí ho královna nechtěla vidět a on mohl v klidu jít studovat nový magický kodex do své pracovny.

*Wednesday, January 2, 2002@11:30 p.m.*

Zoisit si vychutnával závěrečný polibek. Více se ke Kunzitovi přitulil, nejraději by tak zůstal navždy. Nebylo prostě nic lepšího než být přitisknutý ke Kunzitovi. Měl rád když se Kunzit přestal ovládat, tak jako před chvílí a že to byl on, kdo to v Kunzitovi dokázal vyvolat. Veškerý další svět potom mohl přestat existovat. Bolest v jeho těle se připomínala, jasné znamení toho, že se uklidňuje. Nebyla to nesnesitelná bolest, ale na druhou stranu Zoisit málokterou bolest považoval za nesnesitelnou. Pevněji přitiskl svou ruku ke Kunzitově, jakoby ho nechtěl nikdy pustit a taky nechtěl. Ložnice byla velká, studená a nepřátelská, ale Kunzitovo tělo bylo rozpálené a příjemně hřálo. Spokojeně se zavrtěl a přivřel oči. Chtěl by teď usnout, důkladně si odpočinout a probudit se za několik hodin opět v té stejné náruči. Začínal ale cítit, že Kunzite-sama začíná být nervózní. Jeho příjemně uvolněné tělo se pozvolna napnulo, ale stále ještě Zoisita pevně držel. Zoisit sice ještě nikdy nezůstal s Kunzitem potom, co se spolu vyspali, ale poznal, kdy končí příjemné mazlení. Otevřel oči a ukradl si ještě jeden polibek.

Miluji Vás, Kunzite-sama.

Pak se ke Kunzitovi otočil zády, vymanil zraněnou ruku z jeho a přitáhl ji k sobě. Ta akce mu přinesla další ostré bodnutí bolesti a novou krev. Natáhl se po polštáři a stočil se kolem něj do klubíčka.

*Wednesday, January 2, 2002@10:14 a.m.*

Trápil?

Jedyte se téměř neznatelně začervenal. Nebyl příliš zkušený, nicméně věděl, co po něm Nefrite chce.

Dobrá.

Naposledy Nefrita důkladně polaskal a dal si přitom záležet, aby jeho milovaný cítil jen potěšení.

Zrovna když tmavovlasý generál sténal rozkoší, odtáhl Jedyte náhle a bez varování rty a upřel na Nefrita bezelstný pohled.

Říkal jsi něco?

*Sunday, December 30, 2001@01:29 a.m.*

Zvolna se nadechl a pak zadržel dech. Byl to rozkošný polibek, svým způsobem nejkrásnější, jaký mohl dostat, i když ne tak intimní jako kdyby se oba líbali na ústa. Zato ho Jedytovy rty rozechvěly po celém těle. Vlna mrazu a horka proběhla jeho smysly a rozjitřila je. Jeho láska k Jedytovi se opět o něco vystupňovala, pod vlivem fyzické stimulace i samotným vědomím, že ten sladký čumáček ho tak nádherně laská. Najednou cítil, jak ztěží potlačuje dojetí a jak se v duchu zabývá úpěnlivou myšlenkou, jestli ho Jedyte miluje, doopravdy miluje. Pomyšlení, že by to Jedyte dělal jen z donucení, by ho v tomto okamžiku asi zabilo. Věřil, že se jeho miláček stydí a zdráhá, ale že mu to není odporné. Ne, k tomuhle by ho přece nikdy nedonutil, kdyby to něchtěl. Jedyte by ho prostě kousl. I kdyby mu pohrozil smrtí, nebo mučením, stejně by se bránil. Protože Jedyte je prostě takový a to je moc dobře.

Nepospíchej, miláčku. Vychutnávej mne pomalu, s citem, buď rafinovaný a šikovný. Nech mne umírat touhou a buď nemilosrdný. Tak jako to dělávám já. To nejkrásnější utrpení musí být to nejněžnější. Nepotřebuješ k němu nic, jen sebe a svou krásnou pusinku. Jedyte, prosím... chci, abys mne trápil. Bez slitování a přesto s láskou. Uděláš to?

*Saturday, December 29, 2001@01:39 p.m.*

Slyšel svůj zrychlený dech mísící se v hlasitých Zoisitových výkřicích. Ledová jehlice v jejich rukou roztála natolik, že mohl odtrhnout svou dlaň od postele. Jejich prsty byly do sebe pevně v pleteny a on chtěl, aby to tak zůstalo po celou dobu jejich milování. Věděl, že jakmile se odtrhnou zvedne se a odejde. Udělá to a ani se neohlédne.Jeho prsty se ještě víc zaryly do Zoisitova boku, jeho dlouhé ostré nehty protnuly bílou kůži. Určitě tam bude mít ještě dlouho do modra zbarvené podlitiny. Rychleji, prudčeji, tvrději, víc, nádherná temnot víc. Zoiste najednou znehybněl a Kunzitovy prostěradla, získaly další skvrny. On tomu nevěnoval pozornost, protože se na krátký okamžik dotkl něčeho nádherného. Jedině se Sakurou to bylo tak dokonalé. Tlakem ruky ho donutil posunout se směrem k zrcadlu a odtáhl se od něj. Letmo se podíval jestli nezranil Zoisita tam kde nechtěl. Vše se naštěstí zdálo v pořádku. Jen tak pro jistotu zamumlal zaklínadlo a hned mu bylo jasné, jak to s jeho Sakurou je. Zoisite nebude rozhodně dělat v nejbližší době žádné vylomeniny.Přesunul svou ruku z boku k Zoisitově obličeji a otočil ho k sobě k polibku.

Sakuro…

Zašeptal a jeho rty se dotkly Zoisitových.

*Saturday, December 29, 2001@12:40 a.m.*

Zoisit okamžitě využil příležitost, že nemusí poslouchat Kunzitovy příkazy, ale může dělat, co chce. Zajel si rukou do klína. Kunzite-sama byl netrpělivý, čemuž nasvědčovaly i jeho prudké přírazy. Zoisit byl ten poslední, kdo by si stěžoval na trochu drsnější zacházení a tak jenom zintenzívnil pohyby své ruky.

*Thursday, December 27, 2001@12:27 a.m.*

Zoisite se k němu dychtivě přitiskl a začal pohybovat svými boky. Políbil ho do měkkých vlasů zmáčených potem i přes chlad jeho ložnice. Jeho ložnice to už nebyla, opravil se v duchu byla to jejich ložnice. Bílé prsty se zatínaly do jeho ruky a do prostěradla. Nezraněnou rukou uchopil volnou Sakuřinu dlaň a nasměroval ji do jeho klína. Chtěl si brát Zoisita a zároveň mu dovolit určitou nezávislost na jeho vůli.

Pojď ke mně Sakuro.

Ledová jehlice se pomalu rozpouštěla a voda vsakovala do kdysi bílého prostěradla. Všechno bylo dokonalé. Síla kontrastu ho neskonale vzrušovala. Zahlcovala všechny jeho smysly.

Zoisite, má nádherná Sakuro, rychleji.

Kunzite pustil Zoisitovou ruku a místo ní pevně uchopil jeho bok. Začal zrychlovat rytmus jejich milování.

*Monday, December 24, 2001@12:23 a.m.*

Zoisitovi bylo jakoby z něj někdo sejmul obrovský kámen. To, že mu Kunzite-sama věřil pro něj znamenalo více než sto miluji, stejných jako pokaždé slyšela královna. O důvěře Kunzit nemluvil nikdy a už vůbec ne se Zoisitem a Zoisit se oprávněně bál, že jeho důvěru nikdy nezíská. Moc dobře věděl jaké mínění o něm ostatní generálové i Kunzit mají. Podlá zrádná krysa. Ne, že by se v jiném než Kunzitově případě s tím snažil něco dělat. Nikdo nemusel vědět, že jeho loajalita nebyla k Negaverzi nebo královně, ale ke Kunzitovi, což si Kunzite-sama nejspíše právě uvědomil. Díval se na svou ruku, cítil chlad ledu, ale bolest příliš nevnímal. Věděl, že ta k němu přijde později až se trochu uklidní. Teď se spíše soustředil na Kunzitovy pevné prsty, které se propletly s jeho a na Kunzitův zrychlený tep, který cítil na celém svém těle, kterým se pevně tiskl k jeho. Ani tom nepřemýšlel a vyšel svými boky vstříc Kunzitovi.

*Friday, December 21, 2001@12:20 a.m.*

Nechal Zoisita uchopit jeho ruku, dovolil mu políbit ji , ani nemrkl, když jí položil do chladných prostěradel. Povolil stisk, aby mohl vzít z jeho prstů led. Pozoroval ze zájmem bílou drobnou ručku na své snědé. Věděl co se Zoisite chystá udělat a připravil se na bolest. Ledová jehla projela jejich dlaněmi. On si uvědomil v tom prchavém okamžiku pronikavé bolesti, která vystřelila z ruky do celého jeho těla, co k němu Zoisite cítí. Omámilo ho poznání, že nechal Sakuru udělat to co se právě stalo.

Věřím Ti Zoisite. Teď už ano.

Propletl své prsty se Zoisitovými, jako ba chtěl umocnit svazek mezi nimi, který vytvořila ledová jehlice. Vnímal pulzující bolest každou buňkou svého těla. Zoisite měl rád bolest a Kunzite tomu dobře rozuměl. Dokázal bolest s radostí dát, ale i se stejnou radostí přijmout. Díval se na krev prýštící z jejich dlaní. Sakura bude jeho vzestup i pád. Cesta do pekel má být krásná. Sakura mu to zaručí, protože půjde s ním. Nic a nikdo je nerozdělí.

Jsi můj a zůstaneš na věky.

Opatrně pohnul boky,aby připomněl Zoisitovi, že jeho jehlice nezahnala jeho vzrušení. .



* KUNZITOVA KARMA SI PŘIŤUKLA SKLENKOU VÍNA S NEPHRITOVOU KARMOU.*

*Sunday, December 16, 2001@07:52 p.m.*

Zoisit silou vůle potlačil impuls ucuknout, když mu ostří poprvé zajelo do kůže. Moc dobře si uvědomoval, že začít si něco s Kunzitem, je pro něj sebevražda, ale pokud to bude Kunzit, kdo mu zláme vaz, nemohlo mu to být více jedno. Vzduch kolem něho byl nabitý nebezpečím. Věřil Kunzitovi, tuto důvěru a oddanost si v sobě pečlivě vybudoval během času stráveného ve vězení, kdy se upnul na jedinou věc, Kunzita. Kunzit se ho teď ptal, jestli si je jistý, taková nedůvěra se Zoisita hluboce dotkla, jako by nestačilo vše, co už udělal, aby Kunzita přesvědčil, že to myslí vážně. Snažil se ale nedát najevo jak na něj ta slova zapůsobila a raději na okamžik zavřel oči, když je znovu otevřel byla v nich už jen drzá výzva. Vzal na špičku prstu kapičku vlastní krve, chvíli se na ni se zájmem díval, potom si dal prst k ústům a kapičku olízl. Vypadalo to, že bude muset Kunzitovi-sama dát další důkaz o své oddanosti.

Jestli jsem na to myslel?

Zajel si rukou do vlasů chytl Kunzita za zápěstí, které si přitáhl k sobě a políbil. Držel teď Kunzitovu rukou v obou dlaních a položil ji hřbetem na bílou látku před sebou. Položil na ni svou ruku také dlaní vzhůru. Byl ke Kunzitovi stále přitisknutý zády a v příjemném, bezpečném objetí. Obratnými prsty druhé ruky mu vzal krystal. Moc se nehodil pro to, co měl v úmyslu a tak se na jeho dlani proměnil v dlouhou ledovou jehlu. Tak to bylo lepší. Ostrou špičkou ledu si přejel po čarách na dlani, jenom takové lehké pošimrání. Chytil jehlu pevněji a jedním prudkým pohybem probodl svou i Kunzitovu dlaň.

*Saturday, December 15, 2001@07:02 p.m.*

Rozevřela.

Jedyte jej uchopil do úst a za vydatného červenání obkroužil špičku jazykem.

Pořád se strašně styděl, ale zároveň byl celý vzrušený.

*Saturday, December 15, 2001@02:42 p.m.*

Kunzite pokryl polibky Zoisitovou bledou tvář. Stále se při tom díval na ně do zrcadla. Tvořili spolu nádherný kontrast bílé a snědé kůže. Zoisitova slova byla plná upřímnosti a obav z budoucnosti, ale i nenápadných požadavků a přání, která musela být splněna. Zoisite netušil co vyprovokoval v Kunzitovi. Měl by se bát, ale místo toho se ještě víc soustředil na svůj pád do Kunzitovy náruče. Mýlíš se, když si myslíš, že nerad říkám vyznání lásky. Královna je něco úplně jiného než Ty, ale Tvá krysí mozkovnička to nedokáže pochopit. Moříš se nejistotou a obavami, při každém mém miluji. Nikdy to už neuslyšíš, ať po tom budeš toužit sebevíc. Sjel rukou k rezavým kudrlinkám mezi Zoisitovýma nohama a začal se jimi probírat. Obtáčel je kolem svých prstů. Přitiskl svůj obličej k Sakuřině a jeho hlas rozezněl komnatu.

Nenapadlo Tě Zoisite, že máš pravdu? Jsi v pasti na krysy stvořené z mých něžných slovíček a dotyků. Viděl si někdy, že by se krysa někdy dostala z pasti živá? Ne, Zoisite nikdy. Vždy chcípne s páteří rozdrcenou na kaši. Jsi zvíře před porážkou a víš to. Ovšem mé oblíbené zvířátko, upištěná krysko.

Našel svými rty Zoisitovy a prodral se jazykem skrze ně do jeho úst. Polibek jen jeden, než bude pokračovat. Bílá kůže a na ní rudé kapky. Druhá ruka mu sklouzla do Sakuřiných vlasů. Mezi prsty se mu zhmotnil ostrý střípek ledu. Hledal krásu v kontrastu. Věděl kde říznout, aby nezanechal na Sakuřině obličeji stopy. Pár drobných řezů na hranici vlasů a bělostné kůže čela. Několik pramínků rubínové tekutiny začalo hledat svou cestu přes Zoisitův obličej.

Rozkoš smíšená s bolestí je pro Tebe to pravé štěstí. Dostaneš ho, ale musím Tě varovat. Není tu žádná hranice v rozkoši ani v bolesti. Možná Tě to zabije, myslel si na to Zoisite?

Kunzitovy oči dostaly přesně ten výraz, po kterém Zoisite toužil.

*Saturday, December 15, 2001@12:18 a.m.*

Nefrite se zasmál. Zbožňoval rozpačitého Jedyta a zbožňoval zlobícího se Jedyta. Když viděl, jak Jedyte po jeho instruktáži našpulil uraženě pusinku, zamiloval se do něj ještě o trošku víc. Znovu ho musel zlíbat. Samozřejmě, že Jedyte věděl, co má dělat. Nedělali to poprvé. Ale Jedytovy rozpaky vždycky vyvolaly ten dojem. Pokaždé ho musel přemlouvat a někdy i donutit. Anebo mu přesně vysvětlit, co po něm chce a bavit se tím, jak zuří. Jako právě teď.

Jedyte, jestli víš, jak na to, proč se do toho nepustíš? Možná jsi už trochu pozapomněl a potřebuješ to připomenout. Anebo se ti nechce? No tak! Takovou lahůdku jsem ti připravil! Nechceš ji okusit?

Nefrite uchopil svou "lahůdku" a přejel s ní po Jedytových rtech. Pečlivě obkroužil horní a pak spodní ret a nakonec se zastavil uprostřed. Jemně přitiskl pevný hrot k rozkošné lince, která dělila Jedytovy rty a doufal, že povolí a rozevře se.

*Thursday, December 13, 2001@11:33 p.m.*

Bolest Zoisita vytrhla v jeho noční můry. Opatrně přejel pohledem po zrcadle, vše už bylo v pořádku a jeho opět dokonalý odraz začínala na okrajích pokrývat jinovatka. Nevěděl, jestli správně Kunzitovu lekci, ale i tak to byla lekce, která ho vyděsila a ještě více přesvědčila, že nesmí Kunzita zklamat. Před chvíli si přál, aby mohl zchladit tělo a teď toho chladu začínalo být příliš. Okamžitě mu došlo, že to není magie čím Kunzite-sama chce, aby je zahřál. Myšlenka ledovou místnost a rozpáleného Kunzita byla vzrušující, a když k tomu Zoisit přidal ještě bolest ze seškubnutých šperků, jeho předchozí strach byl úspěšně zatlačen do pozadí a zase jasněji uvažoval. Proč by se měl vlastně bát, vždy tady bylo nebezpečí, že Kunzita ztratí. Bál se toho i v době, kdy ho ještě ani nezískal. Teď ho měl a nehodlal se ho vzdát, pravě naopak. Hodlal si to pořádně užít, ale potřeboval Kunzitovi naznačit jisté meze v jejich vztahu.Trochu mu vadilo, že je ke Kunzitovi zády a nevidí na něj přímo, také to dost limitovalo jeho pohyb. Začal opět tiše povídat, věděl, ze Kunzite-sama ten hlas rád poslouchá a přes zrcadlo se díval Kunzitovi do očí.

Kunzite-sama? Já...já jsem zmatený z toho všeho, co jste mi řekl. Vždycky jste říkal, že milujte pouze královnu a teď to říkáte mně. Vím, že takové věci neříkáte rád a tak mě děsí, že je říkáte zrovna teď. Cítím se jako zvíře před porážkou, na které jsou všichni milí. Nechci, aby to byla povinnost jako u královny. Byl bych radši, abyste mi ukázal, jak mě máte rád. Nechci moc, jenom, abych s vámi mohl v noci zůstat nebo abyste si na mě vzpomněl, když jste pryč a sám, protože já jsem taky sám. A když jste se mnou, abyste se mnou nejednal jako s ostatními, ale abych ve Vašich očích viděl ten pološílený plamínek jako, když jste mě pozoroval na podlaze. Chci, abyste posouval tu tenkou hranici mezi slastí a bolestí a vím, že Vás to bude vzrušovat stejně jako mě, potom mě přitiskl k sobě a uklidnil mě.

*Tuesday, December 11, 2001@12:54 p.m.*

Zoisit byl zmatený a na smrt vyděšený, přesně tak jak Kunzite čekal. Bylo to pro něj velmi vzrušující a on cítil, že začíná opět vyplňovat Sakuru. Líbal plná ústa a šeptal zaklínadla.Místností začal vát studený vítr. Svist meluzíny se vznášel ve výšce klenutého stropu. Bílý led rostl na stěnách a pokrýval negaverzský kámen bělomodrým příkrovem. Chlad dokáže divy s rozpáleným krysím tělem. Kunzite přejel svými horkými prsty kolem dvou dvou šperků připnutých na Zoisitovych bradavkách. Každým prudce trhnul, musel Zoisita trochu probrat. Řekl mu vše, co chtěl říci a nezbylo už nic co by měl vědět. Teď záleželo na Sakuře.

*Monday, December 10, 2001@10:58 p.m.*

Jedyte sklopil hlavu.

Nefritova slova jej trochu urazila.

Copak neví, jak se to dělá? Jenže...

...

...

... to není, že by mu to bylo odporné, v žádném případě. Nahlas by to asi neřekl, ale dost se mu to líbilo. Jen...

Jedyte se znovu bezmocně začervenal.

Kéž by se na něj Nefrite tak nedíval!

*Sunday, December 9, 2001@11:53 p.m.*

Nefritovi nastala rozkošná chvilka. Jedyte byl celý červený a styděl se. Nefrite to z nějakého důvodu hrozně zbožňoval. Rozpačitý Jedyte byl k zulíbání a Nefrite ho tedy zulíbal. Pozvedl mu hlavu a pokryl ji polibky. Pak se zatvářil přísně a stlačil Jedytovu hlavu zpátky ke svému klínu. Uchopil se za svůj pyšně vztyčený úd a pozvolnými pohyby jej několikrát přejel rukou. Pak položil jemně prst na růžovou kapličku na vrcholu "věže" a chvilku ji lechtal a dráždil. Pak začal vysvětlovat.

Jedyte, tady bys měl pořádně zapracovat jazykem. Vidíš? Tudy a pak kolem dokola. Potom ho celý spolkneš, nemusíš až do krku, ale aspoň do poloviny. Obemkneš ho rty co nejpevněji, ale nesmíš se ho dotknout zuby. Sklouzneš dolů, zpátky, hlavičku si necháš v ústech a přejedeš ji jazykem. Nebo ho můžeš nechat úplně vyklouznout a pak pořádně polechtat. Rozumíš? Zkus to.

*Sunday, December 9, 2001@08:04 p.m.*

Celým Zoisitovým tělem procházela Kunzitova magie a měnila ho. Byl to úplně jiný pocit než léčivá kouzla, která na sebe občas sesílal. Smyslem všech obranných kouzel bylo, aby se k vám cizí kouzla nedostala tak blízko a Zoisit teď moc dobře chápal proč. Měl pocit jako by ho někdo obracel naruby, cizí magie prostupovala každý kousek jeho chvějícího se těla. Nechtěl ani vědět, co se s ním teď děje a kdyby ho Kunzit nedonutil, radši by se do zrcadla ani nedíval. Sledoval jak se jeho obličej opět vyhladil a nepříjemný pocit začal ustupovat až zmizel úplně. Kunzit ho líbal, ale Zoisit byl příliš vyděšený na to, aby nějak reagoval.

*Friday, December 7, 2001@10:04 p.m.*

Jedyte ležel v Nefritově náruči a červenal se až po uši.

Zuby! Sladká temnoto!

Váhavě se vymanil z objetí a stydlivě se nasměroval tak, aby měl obličej zhruba v úrovni Nefritova klína.

Strašlivě se styděl.

*Friday, December 7, 2001@12:06 p.m.*

Prsty projel prořídlé šedé vlasy a chytnul je do své ruky. Zvedl Zoisitovi hlavu a trhnutím mu naznačil, kde se má dívat. Políbil ho na tvář a ledově šeptal.

Podívej se pořádně na sebe! Takový budeš. Starý a ošklivý. To je Tvá budoucnost, Zoisite. Kde bude Tvá krása? Pryč. Co si myslíš, že mě k Tobě bude pak poutat?

Kunzite pevněji objal vyděšenou pískající krysu. Nechtěl, aby mu Zoisite vyklouznul a promenádoval se v takovém stavu po Negaverzi. Uvědomoval si, že chlapec je pyšný na svůj zjev. Pokládá ho za tu největší část své úspěšnosti. On mu teď dopřál další z mnoho nočních můr, které Sakuru pravidelně pronásledovaly.

Tvá krása . Jsi krásný i teď, cožpak to nevidíš? Jsi to stále Ty, má Sakura. Krása je v Tobě a nezáleží na tom jak stáří poznamená Tvé tělo. Miluješ mě celou svou duší, cítím to a mohu Tě ujistit, že obdobné city k Tobě chovám i já. Chtěl bych být s Tebou stárnout. Vnímat drobné změny, které na Tobě zanechá čas.

Kunzite opatrně naklonil k Sakuřiným rtům a začal je líbat. Pečlivě dbal na to,aby se viděl v zrcadle. Chtěl vidět jak jeho další kouzlo vrací pomalu Zoisita do jeho původního stavu. Miluji Tě čím dál tím víc, ty zrádná kryso. Zradil si mě,ale já Ti odpustil. Vím, že bych Ti odpustil každou Tvou zradu a podlost. Chci Tě víc než si dovedeš představit. Jsi krásný Zoisite a jsi jen můj.

*Friday, December 7, 2001@12:22 a.m.*

Věděl, že to brzy přijde a rozkmital svůj jazyk závratnou rychlostí. Zároveň zabořil své dva prsty tak hluboko do Jedyta, jak to šlo. Cítil, jak se jeho tělo prudce zaškubalo a pak se mu Jedyte zakousl do pramene vlasů, aby zdusil výkřik rozkoše. Zároveň pocítil v ústech horký pramen a začal jej dychtivě polykat do posledního doušku, do poslední kapky a přitom Jedyta pečlivě jazykem očistil. Sevřel ho v náruči a chvíli ho pevně držel, aby mu dal vydechnout. Když se Jedytův dech začal zklidňovat, pozvedl mu Nefrite bradu a podíval se mu pevně do očí. Políbil ho. Jedyte se trochu cukal při představě, že musí ochutnat sama sebe, ale neměl na vybranou. Nefritovy oči se smyslně přivřely a na jeho rtech se rozehrál sebevědomý úsměv.

Miláčku, myslím, že víš co máš dělat. Hlavně pozor na zuby.

*Thursday, December 6, 2001@07:09 p.m.*

Kunzit byl neobvykle rychlý. Jenom párkrát prudce přirazil a konec, ale Zoisit po tom všem, co se sebou prováděl nebyl ve stavu, kdy by jeho situaci nevyřešilo několik přesně směrovaných pohybů rukou. Ležel zády přitisknutý ke Kunzitovi a těšil se, že si na chvíli trochu odpočine. Kunzit začal mluvit o stáří a Zoisit začal mít nepříjemný pocit, že Kunzite-sama zase vymyslí něco, co se mu vůbec nebude líbit. Více se ke Kunzitovi přitiskl, dodávalo mu to pocit bezpečí a opatrně zvedl oči k velkému zrcadlu, které se před ním objevilo. Od chvíle, kdy vyšel z cely se ještě neviděl. Jeho kůže byla ještě pořád bledší než předtím, ale jeho tělo už mělo čas se zregenerovat, takže celkový výsledek nevypadal vůbec špatně. Jen to více zvýraznilo jeho zelené oči a zrzavé vlasy. Přes odraz v zrcadle se podíval na Kunzita, nádherného jako vždy. Potom se najednou celý obraz začal měnit. Respektive Zoisitův obraz se začal měnit. Jeho tělo začalo rychle stárnout, Na jeho obličeji se začaly objevovat stále hlubší vrásky a vlasy ztratily svůj jasný odstín a dostaly šedavou barvu. Oči se mu rozšířily hrůzou. Měl nepříjemný pocit na kůži, když se podíval na své ruce, zjistil, že se to vše neděje jen v zrcadle, ale ve skutečnosti. Začal vyděšeně křičet snažil se Kunzitovi vyškubnout a teleportovat se někam pryč, ale ten ho pevně držel kolem bobů a nepouštěl. Tak alespoň zabořil obličej do prostěradel, nedokázal snést, aby se na něj Kunzit díval tak chladnýma a úmyslně krutýma očima jako právě teď. Rozplakal se hrůzou.

*Wednesday, December 5, 2001@01:02 p.m.*

Kunzite se usmál nad Sakuřinou odpovědí. Byla pravda, že miloval krásné věci a zakládal si na estetických požitcích. Ovšem Zoisite byl krásný, ale…

Jsi krásný, Zoisite. Jsi stejně nádherný jako sakura v plném květu, ale stejně jako ona budeš i Ty kvést krátce. Dotkneš se skutečné nádhery jen špičkou svých prstů, než Ti unikne do nenávratna.

Kunzite se pomalu přesunul k posteli. Pohladil Zoisitovy zpocené boky a pak z něj vytáhl banán. Klekl si za Sakuru, přidržel si ho a prudce do něj pronikl. Chvíli si v rychlých pohybech vychutnával sametové tělo, které ho obklopovalo. Kryska byla jeho, jen jeho ať se stane cokoliv. Prohnul se a napjetí nastřádané v jeho těle Zoisitovým přičiněním se uvolnilo. Objal ho kolem pasu a svezl se s ním do pokrývek. Byl stále v něm a tušil, že za chvíli si ho vezme znovu. Tak proč nezůstat?

Zoisite, bojíš se stáří? Bojíš se vrásek se vší jejich ošklivostí, kterou přinášejí obličeji? Podívej se na sebe, vždyť už teď se Ti kolem očí objevují malé vějířky. Co myslíš, jak dlouho budeš ještě krásný? Rozklad, který už začal, nezastavíš, můj maličký. Urychlím pro Tebe čas, ať vidíš co Tě čeká ve stáří, kdy kůže ztratí svou jemnost, vlasy přestanou být husté, zašednou a zmatní.

Kunzite zamumlal zaklínadlo a před Postelí se objevilo dlouhé zrcadlo. Stálo tak, aby se v něm mohl Zoisite vidět od hlavy k patě. Další zaklínadlo a Sakuřino tělo se začalo měnit.

Dobře se na sebe dívej, lásko. Stárneš a ošklivíš. Podívej se jak se měníš ve starce s propadlými tvářemi. Tvá krása je tak promíjívá. Tvé ruce zhrubly, ve vlasech máš první bílé nitky a stále to pokračuje. Myslíš si, že je to krása co mě k Tobě poutá?

*Tuesday, December 4, 2001@10:29 p.m.*

Poslední Kunzitova slova Zoisita praštila více než rákoska kdy mohla. Automaticky se na rozkaz zvednul a dokulhal k posteli, kde si zase klekl. Těžké šperky mu bolestivě napínaly kůži, bolest byla příjemná. Pozoroval bílou látku, která mu protékala mezi prsty. Byla chladná, na chvíli zatoužil přikrýt s ní své rozpálené tělo, ale ani se nepohnul. Kunzite-sama to zakázal. Znal odpověď na Kunzitovu otázku.

Protože jsem krásny a Vy máte rád krásné věci, Kunzite-sama.

A až příjdu o pěkný obličej, příjdu i o Vás. Přestat být krásný nebo zestárnout prostě nebyla alternativa. Zoisit chtěl radši zemřít, než aby ztratil Kunzita.

*Sunday, December 2, 2001@08:38 p.m.*

Ne-Nefrite!

Jedyte prudce zajel prsty do Nefritových dlouhých, hustých vlasů. Deset štíhlých bílých hádků putujících kaštanovou změtí dál dolů, po širokých ramenou a sametové kůži zad.

Nefrite!

Znovu vykřikl, ale tentokrát jeho křik rychle odumřel v záplavě vzdechů. Jedyte zvolna klouzal mimo realitu, unášen na vlnách extáze vyvolaných dotyky Nefritových rtů.

Nepřestávej, Nefrite... prosím. Odnes mě někam daleko. Někam, kde budeme sami, jen my dva.

*Sunday, December 2, 2001@11:58 a.m.*

Kunzite se rychle svlékl a odkopl pyžamo pod stolek. Sakura povídal a nevšímal si ho, to Kunzitovi vyhovovalo. Rád pozoroval z dálky Zoisita při jeho hrátkách. Dělal to tajně už dlouho, vlastně poprvé s tím začal už na dvoře prince Endymiona. Zoisite se sebe rád dotýkal, když si byl jistý, že je sám a nebude ve svém dovádění vyrušen. Chlapec se ve svých aktivitách málokdy omezil jen na své prsty. Kunzite byl častokrát udiven, co všechno do sebe Zoisit s oblibou strkal. Banán byl ještě poměrně decentní věc s porovnáním s tím ostatním. Jednou si vzal Kunzitovu magickou hůlku a… Měl štěstí, že lord Kunzite neměl a nemá ve zvyku se teleportovat s kalhoty u kolen.

Kunzite se zvedl z křesla a tiše se přesunul za Zoisita. Klekl si za něj a chytl mu obě ruce. Nebylo kam spěchat a s takovou krysí vervou by bylo brzy po všem. Byl čas se přesunout na postel, Kunzite neměl zájem mrouskat se na studené podlaze, když o kus dál byl tak příhodný kus nábytku.

Řekl jsem Ti nespěchej! Ty jsi mě neslyšel?

Kunzite pustil drobné ruce a chytl jednou svou rukou Zoiista za rameno a druhou ho několikrát pořádně přetáhl přes rákoskou zčervenalé hýždě. Pak ho konejšivě pohladil po tváři. Přejel od drobné brady po bledé kůži Zoisitova trupu až k rezavým chloupkům chlapcova podbřišku. Prsty obkroužil kořen Zoisitova vztyčeného penisu. Putoval po něm prsty až ke špičce na, které se leskla malá kapička. Malíčkem ji obkroužil a pak ostatními prsty pečlivě vetřel do citlivé kůže. Objevila se další. Kunzite se usmál a políbil Zoisitův štíhlý krk. Druhá ruka uchopila banán a prudce ho zarazila do Sakuřina těla. Věděl, že ten pohyb by mohl Zoisita přivést k orgasmu, ale zároveň provedený stisk prstů na krysím ocásku tomu zabránil. Kunzite zamumlal zaklínadlo a v dlani se mu objevily dvě klipsny řetízky na kterém byly pověšeny vybroušené kameny, jejichž jméno Kunzit nosil. Promnul mezi prsty Zoisitovou bradavku a připnul na ni těžký šperk, ten samý postup opakoval s druhou. Ohnul chlapce, aby si mohl poprvé vychutnat váhu, která napínala jeho bradavky. Pohladil chvějící se Sakuřina záda a vstal.

Teď se zvedneš a půjdeš k posteli. Klekneš si na ní a spustíš se na ruce. Budeš pěkně na všech čtyřech jako pravá kryska. Opovaž se přijít o to co trčí z Tvého těla. Sevři pěkně půlky, jak půjdeš. Ručičky si dej pěkně podél těla, aby Tě nenapadlo si jimi pomáhat.

Kunzite se posadil do svého křesla a párkrát se zhluboka nadechnul. Tak aby si toho Zoiste nevšimnul použil tentýž manévr i na sebe. Chtěl si vychutnat napětí plnými doušky, aby vyvrcholení stálo za to. Podíval se na krysku stále klečící na podlaze.

No tak hejbni tím svým líným zadkem, ať už jsi na posteli a až tam budeš klečet povíš mi pár důvodů proč si držím u sebe něco takového jako si Ty.

*Saturday, December 1, 2001@10:10 p.m.*

Zoisit sklouzl pohledem k dalšímu banánu, který ležel vedle něj. Potom opět zvedl zrak ke Kunzitovi a trochu mile trochu drze se usmál. Jeho dech se za tu dobu, co jen tak ležel a nechal Kunzita ať se na něj dívá už uklidnil stejně jako jeho tělo. jeho vlasy byly rozprostřené kolem něj jako rudá svatozář, která ohraničovala jeho bledý obličej. Kunzita jeho malé představení očividně zaujalo a zachtělo se mu pokračování. Zoisita to nesmírně těšilo a krom toho se rád předváděl. Zvedl se na kolena a ukazováčkem si přejel přes rty. Vzal dózičku do dlaní a prsty obkroužil víčko, potom ji otevřel a dva prsty namočil v lubrikantu. Než přijde řada na druhý banán, měl Zoisit v plánu něco jiného. Odložil nádobku a tentokrát se už na Kunzita nedíval vůbec, věnoval se pouze sobě jako by tam Kunzite-sama ani nebyl. Zajel si rukou mezi nohy a začal důkladně roztírat lubrikant mezi své půlky. Opatrně do sebe vsunul jeden prst a začal se pomalu nadzvedávat a zase klesat. Mezi vlhkými rty mu uniklo několik vzdechu potom začal potichu, že to Kunzite-sama sotva slyšel, povídat.

Představuji si muže. Krásného muže, který teď klečí za mnou a připravuje mě pro sebe silnými prsty. Jedna jeho ruka mě pevně drží kolem pasu, abych mu nemohl utéct. Jeho vlasy mě šimrají na ramenou jak mě líbá na krku.

Zoisit naklonil hlavu, aby usnadnil přístup svému imaginárnímu milenci a pohladil se po krku.

Líbá mě. Jsem o něj opřený. Je to příjemný pocit, mít za sebou svalnaté mužské tělo, být v něčím objetí. Teď přidal druhý prst a nechává mě, abych na něj dosedal. Je pečlivý, ale pomalu mu dochází trpělivost. Teď přidal třetí.

Vše, co Zoisit popisoval samozřejmě prováděl i se svými prsty. Vlasy mu padaly přes obličej jak se pomalu hýbal. Opět zaklonil hlavu a jazykem si zvlhčil rty. Zoisit šáhl po banánu a nabral na prsty více lubrikantu.

Teď mě, nechal na chvíli být a připravuje sebe, aby do mě mohl proniknout. Přitáhl mě více k sobě, pevně mě drží za boky a nechává mě na něj dosednout. Pořád mě drží.

Zoisit do sebe zasunul připravený banán a přestal se hýbat. Pak se tiše zasmál

Je klidný, chce počkat až se mu přizpůsobím, ale nemůže to vydržet. Nutí mě k pohybu i když ví, že mě to ještě bolí. Nemyslím, že vydrží moc dlouho.

Zoisit vzdychal a pohyboval se na kusu ovoce jako by to opravdu byl někdo jiný. Jednou rukou přejel dopředu a začal střídavě přirážel do tunelu svých prstů a na banán, který držel v druhé ruce.

*Saturday, December 1, 2001@04:59 p.m.*

Chtěl se najíst a v klidu zvážit svou budoucnost. Napichoval kousky salátu a pozoroval živícího se Zoisita na zemi. Sakura se šťoural ve svém talíři a vypadal, že o něčem velmi usilovně přemýšlí. Rezavé obočí se několikrát svraštilo v odrazu těžkých duševních pochodů odehrávajících se v krysí hlavičce. Kunzite si všiml velkého banánu vedle Zoisitova talíře. Začal mít jisté tušení o čem asi zrzek přemýšlí. Nemravnosti s ovocem ho napadly hned, jak viděl obsah youmího tácu. Vypadalo to, že se jich dočká. Pohodlněji se usadil ve svém křesle a přisunul ho k psacímu stolu tak, aby mu nebylo vidět na případný účinek toho co bude Zoisite provádět. Jako vždy se Kunzite-sama nemýlil. Sakura vzala do dlaní banán a začal s ním provádět věci, pro které měl Kunzite jen jedno slušné pojmenování a spoustu dalších již méně slušných. Odložil vidličku na talíř a díval se. Bylo na co. Jeho zvířátko dělalo, všechno pro to,aby ho zaujalo. Zoisite se rád předváděl a uměl to. Kunzite se rozhodl užít si podívanou.

Nádherná Sakura, nádherná a jen má.

Šeptal si pro sebe, když se Zoisite začal svíjet na podlaze. Jedna ruka kmitala na krysím ocásku, druhá zanechávala na Zoisitově těle hluboké škrábance. Sakuřiny vzdechy byly čím dál tím hlasitější, dalo se z nich usoudit, že to nebude trvat dlouho a kryse zvlhne dlaň. Chtěl vsát a vzít si ho na dřív než se tak stane, ale to by ukázalo Zoisitovi, jak moc ho dokáže ovládat. Zoisite se prohnul do mostu a pak se svezl bezvládně na podlahu. Kunzita sledoval pár velkých zelených očí plných napjetí. Dívali se na sebe velmi dlouho, než stříbrovlasý generál promluvil.

Krása dokonale vybroušeného kamene ozářila temnotu Negverze. Jsi nádherný Zoisite.

Kunzite se usmál a hmátl vedle svého talíře pro další banán. Chtěl se ještě dívat a věděl přesně na co. Budu muset poslat Nephritovi koš banánů.

Pusinku máš šikovnou. To jsi předvedl, ale co Tvůj zadeček krysko? Dokážeš si s ním pohrát, tak aby se mi to líbilo? Chci, abys byl pečlivější a nikam nespěchal.

Další banán a malá dózička s lubrikantem se snesla vedle Sakury. Kunzite prsty zajel ke knoflíčkům svého pyžama. Rozepne je, až Zoisite začne další své velmi vzrušující divadlo.

*Saturday, December 1, 2001@12:35 a.m.*

Zoisit sledoval, jak se Kunzit zvedl a šel si nabrat vrchovatý talíř jídla. Pečlivě si stříbrnou vidličkou vybíral nejlepší kousky. Potom si ještě nalil plný hrnek horké kávy a vrátil se k psacímu stolku, kde se pustil do jídla. Zoisit si šel také nabrat, ale jeho talíř byl oproti Kunzitovu poměrně menší, protože ani vyhladovělý Zoisit neměl takovou "spotřebu" jako Kunzite-sama běžně. Lehl si na zemi vedle Kunzita a jednou rukou si podepřel hlavu. Chvíli jedli tiše. Zoisit zamyšleně napichoval kousky jídla. Nevěděl, co si má o Kunzitovi myslet. Kunzite-sama se většinou příliš nadšeně k sexu s ním nestavěl. Vůbec se kladně nestavěl k čemukoli tělesnému. I to, že ho předtím tak veřejně nabídl Nefritovi byla vyjímka a to, co se udalo potom naprosto neslýchané. Pokud už k něčemu došlo mezi nimi, vždy to bylo v soukromí a Zoisit se potom často cítil, jako by posloužil jen k uvolnění nahromaděného stresu. Od té doby, co ho Kunzite-sama vytáhl z toho hrozného místa, choval se jinak. Vyspal se s ním v koupelně, nechal ho u sebe přespat, potom u stolu a teď u něho mohl Zoisit i pojíst. Kunzit ho dokonce i při jídle koutkem oka sledoval. Zoisit se zahleděl do svého talíře. Rozhodl se vyzkoušet kam až šahá současná Kunzitova tolerance. Vzal do ruky banán, který si přinesl už s jasnou představou jak ho použije. Ležel zvednutý na loktech, v jedné ruce držel banán a prsty druhé ho lehce pohladil. Všiml si, že to okamžitě upoutalo Kunzitovu pozornost. Sevřel dlaň do volné pěsti kolem dotyčného ovoce a udělal několik pomalých sugestivních pohybů nahoru a dolů. Ukazováčkem obkroužil špičku a odloupl kousek slupky. Jazykem potom vklouzl k bílé dužině. Chytl konec slupky do zubů a pečlivě celý banán oloupal. Teď už měl Kunzitovu pozornost celou a vidlička, která přesouvala jídlo ke Kunzitovoým ústům se zastavila. Překulil se na záda a opět si začal pohrávat. Přejel jazykem po celé délce banánu až ke svým prstům a zpět. Začal po něm hravě přejíždět jazykem a volnou rukou si přejel po krku na hruď a začal si prsty hladit bradavku. Jeho vlastní péče ho začínala vzrušovat a jak sevřel své rty kolem bílé špičky neubráníl se několika vzdechům. Začal banánem pohybovat ve svých ústech a díval se při tom Kunzitovi přímo do očí. Zase nechal svůj jazyk na chvíli vystřelit z úst a polaskat banán jako by to vůbec nebyl banán, ale Kunzit a svou ruku nechal putovat dále po svém těle. Přejel si po plochém břiše ke vnitřní straně stehen, více rozevřel nohy, aby měl lepší přístup a začal se dráždit. Přisál rty ještě více a střídavě zasouval a vysouval ovoce ve svých ústech. Stejný pohyb začala kopírovat i ruka v jeho rozkroku. Hned ale přestal, nechtěl, aby to skončilo příliš brzy. Vrátil se prsty ke svým bradavkám a trochu se prohnul, aby se více nastavil příjemnému laskání. Pak přejel rukou na banán a začal ho hladit. Držel ho teď v obou rukou a přejížděl po něm prsty. Stále se díval přímo na Kunzita, kterému v očích mezitím objevila jiskra, zatím to byl jen malý plamínek, ale i tak svou intenzitou hrozil, že Zoisita sežehne. Znovu zasunul banán do svých úst a pokračoval v započatém divadle. Banán ho ale už pomalu začínal nudit, příliš odváděl pozornost od jeho těla. Několikrát bílou dužinu ještě přejel jazykem potom špičku lehce políbil vložil si ji znova do úst a ukousl. Všiml si, že v tem okamžik Kunzite-sama trochu zbledl a ztěžka polkl, ale neodvrátil pohled. Odložil teď už nepotřebné ovoce a oběma rukama se vrátil ke svému tělu. Přejel si po bocích a po hrudi, uvědomoval si, že jeho nehty zanechávají lehké škrábance, jen trochu narůžovělou kůži, nic víc. Opět si začal přijíždět po vnitřní straně stehen a jednou rukou se začal hladit, tak jak to předtím předvedl na banánu. Pomalu ale začínal ztrácet sebeovládání a jeho pohyby nabyly na naléhavosti. Nadzvedal boky a přirážel do svých dlaní. Cíleně teď směřoval k vrcholu, který si sám vybudoval. Naposledy se prohnul a zůstal vyčerpaně ležet na podlaze. Celé tělo se mu chvělo a jeho zrychlený dech se nesl místností, zpod přimhouřených víček se díval na Kunzita.

*Thursday, November 29, 2001@11:37 p.m.*

Nefrite cítil, jak ho Jedytovo zmítající se telo rozpaluje. Blodatý generál se zacal rytmicky pohybovat v bocích a jeho telo se chvelo rozkoší. Nefrite byl hrozne rád, kdyz se mu podarilo Jedyta dostat do takového stavu. Jeho prítel byl vzdycky nesmelý, vetšinou se stydel za své telesné reakce a práve to Nefritovi delalo dobre. Líbilo se mu uvádet Jedyta do rozpaku, zboznoval, kdyz se Jedyte bránil, aspon slovy. Pracoval procítene na jeho rozkoši, zajel mu rukama pod zadecek a pevne jej sevrel. Zacal ho smyslne škrábat. Pak stáhl jednu ruku zpet, na okamzik opustil Jedytuv nástroj a vsunul si místo nej do úst dva prsty. Naprímil se a podíval se Jedytovi prímo do ocí. Chvilku si dal na cas a predvádel se svými prsty všechno to, co predtím delal dole. Pomalu je olizoval, vsunoval do úst, lehtal je špickou jazyka a vyzývave se na Jedyta usmíval. Jedyte ho nezklamal. Nejiste zamrkal a zrudl. Nefrite pomalu vytáhl prsty z úst a velmi pomalu vztáhl ruku k Jedytovi. Potešene zaznamenal neklid v jeho ocích a pak prsty zasunul tam, kde jich bylo treba. Pritáhl si za ne Jedyta blíz a opet ponoril hlavu do jeho klína.