*Wednesday, November 28, 2001@08:10 p.m.*

Jedyte slabě vyjekl, když ucítil Nefritovu putující ruku na svých - eh, předních částech a vyjekl znovu, ale podstatně hlasitěji, když se Nefritův zájem přesunul k jeho klínu.

Unn... Nefrite...

Vzdychal a tiše sténal, přerývaným hlasem šeptal nesmělé protesty, které ve skutečnosti znamenaly jediné - chtěl Nefrita. Chtěl ho tak blízko, jak jen to šlo.

Nefrite... ach ano... prosím!!!

Zvrátil hlavu a několikrát prudce zalapal po dechu, když se extáze zdála být neúnosná. Jedyte byl ohledně sexu poměrně nezkušený, ale přesto věděl, že málokdo v Negaverzi dokáže působit rozkoš tak dovedně jako Nefrite. Navíc... který seme by udělal něco podobného pro svého ukeho? Jedyte se vždycky cítil trochu nesvůj, když došlo na tohle dělení. Sám se považoval za nebezpečného protivníka, před kterým měla respekt velká část Negaverze - což byla nakonec pravda. Ale v citových sférách byl vždycky malý uke, toužící po něžném objetí. A toho se mu právě dostávalo víc než dost. Jedyte popustil uzdu vlastní touze.

Venku na chodbě nastražily youmy své špičaté uši.

*Wednesday, November 28, 2001@01:15 p.m.*

Zoisite se o něj divoce třel. Jejich klíny do sebe narážely s čím dál tím prudčeji. Stačilo jen ,aby se Sakuřin svěrač sevřel kolem jeho prstů a on si zničil čisté kalhoty. Nějak mu to ani nevadilo. Počkal až se Zoisite přesune na zem a luskl nad kompromitujícími skvrnami. Zmizely stejně jako zděšená youma, která přinesla jídlo. Jídlo vonělo a vypadalo mnohokrát lépe, než youmí suchary.

Zoisite, podle vůně se mi zdá, že se Tvé domácí youmy hodně snažily. Co jsi s nimi provedl, obvykle to co dělají nevoní příliš vábně.

Kunzite políbil Zoisitia do vlasů . Vstal a jeho kroky směřovaly k tácu obloženého delikatesami. Všimnul si mezi jinými věcmi i několika banánů. Okamžitě ho napadlo pár zajímavých věcí, které by se daly provádět s tímto ovocem.

*Tuesday, November 27, 2001@09:08 p.m.*

Zoisit sebou mrskal, ale spíše než aby se vyhýbat ranám, tak se jim nastavoval a rozkošnicky se třel o Kunzitova stehna, přes která byl položený. Kunzite-sama to s rákoskou uměl. Zoisit křičel a plakal bolestí a potěšením, které mu skýtala. Když konečně ucítil pronikat Kunzitovy prsty, které si předtím sám pečlivě navlhčil vypískl vzrušením. V poloze, ve které byl, neměl sice mnoho možností, ale začal přirážet. Nejdříve pomalu a každý příraz si vychutnával, potom stále rychleji jak ho opouštělo sebeovládání. Změnil se v bytost, která se snažila z daného okamžiku získat co nejvíce potěšení a neohlížel se na nic. A z ničeho nemohl vyzískat více, než z Kunzitových doteků. Vložil si své prsty do úst a začal sát. Se zavřenýma očima si představoval, že je to Kunzite-sama. Kunzite-sama v jeho ústech, jeho ruce bloudící po jeho těle a chladící rozpálenou pokožku. Štíhlé prsty, které ho dráždily udělaly několik rychlejších pohybů a prudce přitlačily. Zoisitovy se na chvilku zatmělo před očima a celé jeho tělo se kolem těch prstů sevřelo. Chvíli se vůbec nehýbal, pak se prsty ztratily, Zoisit nespokojeně zamručel a svezl se vedle Kunzita na zem, kde byl předtím a přitiskl se k němu. Všiml si, že na Kunzitově pyžamu jsou dvě vlhké skvrny, jedna jeho a druhá od Kunzita. Kunzitovi tentokrát k orgasmu očividně stačilo pouze se na svou krysu dívat a drezírovat ji. Zoisit se spokojeně usmál, kdyby se to Kunzitovi nelíbilo, vzalo by mu to veškeré potěšení, které mu Kunzite-sama dal. Zase o něj opřel hlavu a vychutnával si příjemný pocit blízkosti ke Kunzitovi.
Tiché zaklepání na dveře oznámilo jídlo. Dveře se otevřely a vešla jedna sloužící youma s podnosem. Chvíli třeštila oči na scénu před sebou, ale potom si uvědomila, kde je, položila tác na stolek a rychle zmizela.

*Monday, November 26, 2001@10:14 p.m.*

Nefrite si všiml, ze ho Jedyte ani neposlouchá. Snad to bylo dobre. Cím víc o tom všem premýšlel, tím byl bezradnejší. Nenapadalo ho, co by mel delat. To, co se mu vracelo, bylo jen holé poznání, vedomí skutecné podstaty vecí, ale nepatrily k nemu zádné emoce. Necítil se jako zrádce. Nemel nejmenší touhu ci chut se rozebehnout za Endymionem a zadonit o odpuštení. Radši bude delat ze setrvacnosti to, co chce Beryl. A pak ... kdo ví. Byl rozhodnutý nalozit se svým osudem podle svého, bez ohledu na královnu, pokud bude muset, obejde ji, opustí nebo zradí, zustane jen tak dlouho, dokud bude potrebovat jeji moc a pak odejde a Jedyta odvede s sebou.

Milácku. Víš co? Ted na to nemysli. Nelam si svou hezkou blondatou hlavicku. Miluji te. To je to, co potrebuješ vedet a co je pro tebe dulezité. Pojd.

Nefrite se pritáhl ješte blíz k Jedytovi a zacal zkušene dobývat všechna místecka, kde se dala ocekávat nejaká odezva. Nejdrív Jedyta zlíbal, potom si zacal hrát s jeho bradavkami a pomalu sklouzl rukou dolu, pozorne sledujíc jeho tvár, kde se mel brzy vynorit rumenec. Rozechvele projel prsty veškeré Jedytovo vybavení a zacal jej laskat zespodu, opatrne, aby nestiskl príliš, ale dostatecne citelne. Pevne uchopil jeho muzství, chvíli ho drzel, teplé a pusující a pak se sklonil, aby k nemu pritiskl rty. Pomaloucku obkrouzil vršek jazykem a potom jej zacal peclive lehtat po celé délce, snazil se nevynechat jediné místecko. Sklouzl az k objemnejšímu príslušenství dole a poskytl mu stejnou péci. Pak stáhl rty v malé výmluvné kolecku, zvedl trochu hlavu a zacal Jedytuv nástroj pomalu vtahovat do pevného objetí svých dychtivých úst.

*Sunday, November 25, 2001@08:51 p.m.*

Jedyte si zamyšleně pohrával s pramínkem Nefritových vlasů. Sám netušil, oč tu vlastně kráčí, ale teď neměl sílu to řešit. Všechno co chtěl, bylo vidět na Nefritově tváři úsměv a slyšet jeho hlas říkat...

Miluju tě. Nefrite, teď toho nech. Jen mě drž, prosím.

*Sunday, November 25, 2001@09:52 a.m.*

Jeho krysa se zavrtěla na posteli a vyděšeně vypískla jeho jméno. Zmateně větřila a krčila nosík. Když ho uviděl vyskočil na obě nohy a kulhal k němu. Stulil se mu k nohám. Položil mu hlavu na kolena. Kunzitova ruka automaticky vklouzla do měkkosti hustých vlasů. Probíral se jimi a něžně hladil svou Sakuru. Cítil se po dlouhých letech klidný. Všechno bylo v pořádku na světě. Dokázal by tak sedět celé hodiny, když v tom Zoisite k němu otočil tvář a začal mluvit o jídle. Uvědomil si, že má hlad.

Zoisite, je celkem jedno co, ale ať je toho hodně. Hm káva by nebyla k zahození. Předpokládám, že jsi se o to postaral, ale než to donesou máme chvilku čas.

Kunzite sklouzl z hlavy na Zoisitova záda. Hlazení pokračovalo přes páteř k oblině jeho hyždí. Slíbil Sakuře výprask a tak ho dostane. Políbil ho do vlasů a přehnul ho přes koleno.

Tvůj zadeček má špatnou barvu. Bílá moc neprospívá Tvé morálce.

Kunzitovi se v dlani zhmotnila rákoska a okamžitě začala tančit na Sakuře. Kryska pištěla a z očí se mu valily proudy slz, ale náhlý tlak něčeho tvrdého do jeho stehna, mu potvrdil, že Sakura dostává co chce. Pochvíli zhodnotil svou práci a odložil jí. Pohladil vlhké tváře. Vtiskl mu polibek na třesoucí se rty. Blesklo mu hlavou co asi teď dělá Nephrite s Jadeitem. Zajímalo ho to, ale ne zas tolik, aby to zjišťoval. Prsty se dotkly krysí tlamičky a okamžitě s ní vystřelil růžový jazyk, který je začal snaživě olizovat. Zatracené kalhoty. Po tom co se mnou můj koibito dělá by mi byla úzká i sukně. Kunzite odtáhl svou ruku od Zoiistových úst. Přesunul ji k rozehřátým půlkám. Zoisitovy sliny mu posloužily, jako skvělý lubrikant. Děkoval všem božstvům za to, že má dlouhé a poměrně štíhlé prsty. Snadno našel ve svém milém to místo, které dokázalo Zoiista změnit na roztouženou krysu v čase páření.

*Sunday, November 25, 2001@12:00 a.m.*

Nefrite se hluboce zamyslel. Porád ješte se mu nevybavilo všechno. Musel lovit v pameti a nebyl si absolutne jistý, zda se nemuze mýlit.

Endymion ... Princ ze Zeme. Chtel zachránit Mesícní království. A princeznu Serenity. Pomáhali jsme mu. Casto jsme chodili na Mesíc s tajnými zprávami nebo na diplomatická setkání. Jenze pak ... se s námi neco stalo. Co presne ... to ví jen Zoisit a sama Beryl. A Metalia. Jedyte, osud si s námi ošklive zahrál a nejhorší na tom je, ze mne to ani moc nedesí. Nevím, komu být vlastne loajální. Nenávidím Beryl, ale necítím nic ani k Endymionovi. Nejak jsem vuci tomu otupel. Stalo se toho príliš mnoho.

Nefrite se odmlcel. Cástecne šlo o recnickou pauzu a cástecne si potreboval srovnat myšlenky. Cím víc premýšlel o minulosti, tím víc se toho vynorovalo. A bylo toho skoro az príliš. Zachmurene si uvedomil, ze své místo v jeho minulosti má i jistá dívka. Zatím si nevzpomínal, co k ní cítil a jaký byl mezi nimi vztah, ale vedel, ze nebyla tak úplne stejná jako jiné zeny. Mela v sobe neco muzského, drsného, co mu bylo sympatické. Nefrite se zamracil. Minulost se zacínala komplikovat.

*Saturday, November 24, 2001@08:44 p.m.*

Zoisit se nespokojeně zavrtěl, ani ve spánku se mu očividně nelíbilo, že vedle sebe nemá Kunzita. Dokud spal přitulený k jeho tělu, bylo mu teplo, ale teď ho začínal probírat chlad ložnice. Hmátl vedle se, ale jeho prsty prohrábly vzduch. Prudce se posadil.

Kunzite-sama?!!

Zpanikařeně se díval kolem a snažil se najít Kunzita. To, že si ani pořádně neuvědomoval, kde je ho netrápilo. Konečně uviděl Kunzita sedět opodál. Seděl u svého stolu, díval se na něj a ani se nepohnul. Zoisita z toho pohledu zamrazilo. Spustil nohy z postele a opatrně ušel několik kroků, které ho dělily od Kunzita. Na zraněnou nohu stále ještě napadal. Stál vedle Kunzita , který ho stále sledoval pohledem. Toužil se ho dotknout a protože tam nebyla žádná druhá židle, prostě si sedl na zem a opřel mu hlavu o kolena. Cítil ve vzduchu pozůstatky telepatického pojení a tušil, že bylo s královnou Beryl. Měl o Kunzita obavy, určitě teď byl kvůli němu u královny ve zhoršeném postavení. Měl jsem tam dole umřít. Kunzite-sama kvůli mě má problémy, ale potom bych s ním nemohl být. Zoisit nesnášel takovéto neřešitelné situace. Odmítal se Kunzita vzdát, ale zároveň nesnášel pomyšlení, že je pro něj přítěží.
Ucítil ve svých vlasech Kunzitovu ruku, která ho začala jemně hladit a odvedla ho od černých myšlenek. Spokojeně vzdychl. Tohle bylo nebe. Z příjemné nálady ho vytrhlo tiché zakručení Kunzitova žaludku. Náhle si uvědomil, že Kunzite-sama pravděpodobně celou dobu pořádně nejedl. Byl s ním už dost dlouho na to, aby veděl jak si Kunzit představuje pravidelnou a hlavně chutnou stravu. Už se chtěl zvednou, aby zařídil něco k jídlu, když v tom si uvědomil, že už není v té strašné kobce a měl by tedy být schopen používat magii. S gustem se mentálně rozkřikl po několika youmách zodpovědných za domácnost a vehnal je do práce. Potom opatrně zvedl oči ke Kunzitovi. Nevěděl jestli Kunzite-sama chce, aby ho s ním někdo takto viděl, i kdyby to měly být jenom youmy.

Kunzite-sama, za chvíli přinesou snídani...nebo oběd...nebo jaká je teď denní nebo noční doba.

Zase se cítil před Kunzitem hloupě, protože byl ještě pořád tak dezorientovaný, že ani nevěděl jestli je den nebo noc. Zatažená okna mu vodítko neposkytla.

*Friday, November 23, 2001@07:31 p.m.*

Zoisite vedle něj spal jako malé koťátko. Vzduch kolem něj vibroval magií, jak se jeho tělo regenerovalo. Vzbudí se co nevidět. Kunzite se opatrně vysmekl z Sakuřina objetí. Vstal a posadil se k psacímu stolku. Plán na zisk energie se mu začal rýsovat před očima. Málo rizik a hodně zisku. Telepatické spojení s královnou bylo dlouhé. Vladařku potěšil jeho plán a neprojevila moc velkou nespokojenost nad tím, že zůstane ve svém paláci drezůrovat Zoisita . Jen dodala, že doufá ve změnu jeho rozhodnutí, až se vypořádá s tím malým spratkem. Kunzite se nad tím pousmál. Bude pěstovat svou krysku do konce jeho života, ale to pochopitelně Beryl nemusela vědět. Naštěstí ho nechtěla hned vidět. Miluji vás, má královno. Jste jediná žena mého života. Jsem rád, že Vám mohu sloužit ze všech sil. Vy víte vždy, jak odměnit své věrné. Má drahá vládkyně, já mám svou cenu a stačilo se jen zeptat. Bylo by to jednodušší než Zoisitovy intriky. Řekněme, že princ mě nedokázal ocenit, tak dobře jako Vy. Věrnost jemu byla podložená jen ziskem, ochotně bych šel za tím kdo by mi nabídnul víc. Zoisite byl jen malý zisk pro Negaverze, lepší by byl elfí mág Meminisse, ale ten je teď mrtvý. Pokusím se vymlátit ze Zoisita schopnosti, které by aspoň ze čtvrtiny dosahovaly Meminisseho úrovně. Beryl byla překvapená, ale pak se rozesmála zlým vědoucím smíchem. Kunzite byl opravdu její nejlepší generál, škoda že to nebyl on, ale Endymion koho milovala. Kunzite zachytil její myšlenku a oplatil jí její smích. Královna a její generál se stali ještě bližší než si byli dřív. Řekla mu, že ho má ráda a chápe jeho rozhodnutí zůstat s Zoisitem. Živě si dokázala představit co se bude dít s tím podlým plazem. Mýlila se, ale to nevěděla.

*Wednesday, November 21, 2001@05:37 p.m.*

Jedytovi divoce bušilo srdce. To všechno zhruba souhlasilo, ale - Země!? A Endymion!?

Endymion byl přece nepřítel, prolhaný a zrádcovský princ z mrňavé modré planety.

Já a v jeho službách?!

Nefrite... pamatuju se na naše setkání... pamatuji se na svou rodinu. Na vojenskou školu. Ale- to všechno bylo tady. Můj otec byl přece jeden z předních negaverzianských šlechticů, byl zadobře i s královským dvorem! Chodil jsem do vojenské školy, abych mohl dobře sloužit Beryl a Metalii... jistě, tehdy jsem měl spoustu iluzí a nevěděl jsem, jaká je ve skutečnosti Beryl ohavná potvora, ale stejně...

Jedyte se na okamžik odmlčel, aby si urovnal myšlenky. Když konečně promluvil, jeho hlas zněl vyrovnaně.

Dobrá, já ti věřím. Ty víš, že ti věřím. Jsi jediný, komu doopravdy a ve všem věřím. Jen pomalu, ano? Co bylo s Endymionem? Třeba si vzpomenu!

Zoufale po tom toužil.

*Tuesday, November 20, 2001@10:33 p.m.*

Nefrite si povzdychl a sevrel Jedyta pevneji do náruce.

Milácku. Bylo to na Zemi. Urcite. Byla to krásná zahrada a v ní spoustu detí. A pak se tam objevil ten divný kluk. Nevzpomínáš? Nejdrív nás vydesil a potom nám vyprável spoustu zajímavých vecí. Byl jenom o trochu starší a uz toho spoustu zazil. Tenkrát me to tak nadchlo, ze jsem se rozhodl, ze utecu do sveta a tebe unesu s sebou. Samozrejme jsi hrozne plakal, ale kdyz jsem vzal i tvého medveda, šel jsi se mnou. Jenze to bylo hrozné. Nevím, jak jsem si to vlastne predstavoval. Nemeli jsme skoro zádné peníze, tak jsem zkusil hádat lidem z ruky, aby nám aspon neco dali. Nakonec jsi mi nabídl, ze prodáš svého medvídka, víš, ze mi to vehnalo slzy do ocí? Pak nás konecne našli a odvedli zpátky, rodice na mne hrozne kriceli, nechápali, proc jsem utekl, kdyz mi doma nic nechybelo. Ano, myslím, ze si vzpomínám, ze moji rodice byli docela bohatí. Kdyz jsem byl starší, zapsali me na vojenskou školu a já trval na tom, ze se ubytuješ se mnou a budeme se ucit spolecne. Porád jsi lezel v knihách. Strategii jsi mel vzdycky nastudovanou do puntíku, jenom pri skutecném boji ti to vzdycky nešlo tak snadno. Zacali jsme studovat magii a ta ti šla lépe nez boj zblízka. Já byl v magii stejne dobrý jako v boji. Nakonec jsme byli stejne oba nejlepší z celé školy a doporucili nás do princovy osobní gardy. Vzpomínáš si na Nej? Na Endymiona?

*Monday, November 19, 2001@07:43 p.m.*

Zoisita více než zmínka o výprasku rozhodilo Kunzitovo pyžamo. To, že spal oblečený ho překvapilo a to, že i u pyžama nosil horní knoflíky rozepnuté pobavilo.

Hmm...jenom pár drobností a přečetl jsem si jeho zápisky, to je všechno...

Spíše to jenom rozespale zakňoural. Spokojeně nechal Kunzita ať si s ním chvíli pohrává, potom se k němu přitulil a za chvíli už tvrdě spal.

*Sunday, November 18, 2001@08:48 p.m.*

Šest...?

Jedyte se poctivě zamyslel.

No... třeba si vzpomínám, jak jsi mi sebral toho medvěda. Bylo to pod tím stromem, jak...

Jedyte zaváhal.

... pod tím stromem, jak je v parku za Beryliným palácem, ne? Nebo... tam, že ano? Že to bylo... tam, Nefrite?

*Saturday, November 17, 2001@11:21 p.m.*

Zoisite byl nádherný a byl jeho. Přinášelo mu potěšení dotýkat se ho, když bylo po všem. Pečlivě ho osušil a odnesl k sobě do postele. Sakura se stal pro něj tím nejcennějším majetkem, který kdy vlastnil. Díval se na ležícího chlapce mezi bílými polštáři. Věděl, že je lapen tím mladým pružným tělem, hlubokýma zelenýma očima, hebkými vlasy a hlavně odhodlaností spojenou s tou nejpevnější vůli, kterou kdy znal. Zoisite sice vypadal křehce a bezbranně, ale to byla jen maska pro ty, které chtěl zabít. Nejedovatější hadi jsou ti nejkrásnější ze všech. Všechno čím kdy pohrdal, čeho se bál a co kdy miloval se spojilo v Sakuře do dokonalého celku. Mohl ho poslat pryč a udržet si ledovou bariéru kolem svého srdce. Věděl, že to už nikdy neudělá. Zoisite už nikdy nebude spár ve své malé ložnici zamuchlaný do velké zelené deky. Pozoroval ho ve svém magickém zrcadle jak spí. Občas se Zoisite stulil do klína ohromné staré youmy. Kdysi jí pověřil dozorem nad ním a chapadelnaté stvoření se toho ujmulo se vší youmí důstojností. Pokud existoval v Negaverzi někdo kromě Kunzita, komu Sakura věřil byla to právě ta youma. Starala se o nejmladšího generála jako kvočna o kuře. Utěšovala ho, když se vracel s pláčem od Kunzita. Zaháněla veškeré stezky a trápení jak jen uměla. Vrčivým hlasem dodávala odvahu vytrvat v snaze vkrást do Kunzita trochu citu. Nebude to už třeba, Kunzite Sakuru miloval a přiznal si to sám před sebou. Rozhodl se a nikdo mu už nevezme jeho krysičku. Zoisite byl vyčerpaný a oči se mu klížily, přesto se snažil zůstat vzhůru. Kunzite luskl prsty a na těle ho příjemně zastudilo jeho pyžamo. Nebyl si jistý kolik temných generálů spí v oblečených. Zoisite na sobě nikdy nic neměl, o ostatních to nezjišťoval. Uvědomil si, že ho Zoisite ještě nikdy neviděl oblečeného v něčem takovém. Neměl k tomu nikdy příležitost. Vklouzl do postele a přitiskl k sobě Sakuru. Políbil rusovlasou hlavinku.

Zoisite, dostaneš pořádně na zadek až se prospíš. Budeš mít na něm rozkošné červené pruhy od rákosky. Rozehřeje ti to kůži a připomene Ti to, že si velmi špatný chlapec, který musí dostat pořádně nasekáno. To mi připomíná, kromě toho že jsi otrávil Jadeita, neuděla jsi ještě něco? Vím, že před Tvýma nenechavýma rukama se toho moc neschová. Neprohraboval si Nephritovi věci, že ne?

Kunzite si byl jistý, že Sakura určitě něco otočila v Nephritových komnatách, ale Neffy si nepřišel stěžovat, takže to asi nebolo nic velkého, nebo na to ještě nepřišel. Ruka mu sklouzla po Sakuřině hrudníku. Sevřel pevně mezi prsty bledou bradavku. Mnul ji dokud nenaběhla a neztmavla. Stejnou péči věnoval i druhé, pak se sklonil a obkroužil je jazykem. Bolest se mísila s rozkoší přesně tak jak to měl Zoisite rád.

*Thursday, November 15, 2001@11:46 p.m.*

Bolest, šok, voda v ústech a náhlý nedostatek kyslíku ještě znásobily křeč, která sevřela celé Zoisitovo tělo. Divoce sebou škubal, jak se přes silnou vlnu rozkoše zoufale snažil nadechnout. To, že se dusil ji ještě zintenzívnilo. Před očima se mu dělaly barvené kruhy a jeho plíce ho začaly začínaly pálit touhou po vzduchu, v ten okamžik ho Kunzite-sama vytáhl z vody. Prudce se nadechl a vyčerpaně se přitiskl ke Kunzitovi, byl rád, že ho Kunzite-sama neodstrčil pryč. Neměl totiž příliš rád intimnosti po sexu a nikdy nenechal Zoisita spát u sebe v ložnici celou noc, většinou ho uprostřed noci poslal pryč, někdy hned po tom, co s ním byl hotový. Zoisit byl neskonale vděčný za tu trochu náklonnosti, když ho teď Kunzite-sama přitiskl k sobě a on si mohl vychutnat tu sladkou malátnost a pocit bezpečí, zvláště potom, co byl tři měsíce zavřený v tmavé kobce bez jakéhokoli kontaktu s jinou živou bytostí. Určitě by teď neměl sílu dojít studenými chodbami k sobě.
Kunzit se i s ním v náručí postavil a vystoupil z vody. Zoisit se ho stále pevně držel, jakoby měl strach, že ho Kunzit zase někde nechá samotného. Myšlenka, že by měl být bez Kunzita ho nesmírně děsila, proto se mu nelíbilo, když ho Kunzite-sama zabalil do měkké osušky. Osušil ho pečlivě a metodicky, přesně tak jak Kunzit dělal všechno. Jakoby měl každý krok předem naplánovaný. Stále ho při tom podpírala jedna silná paže, která ho ovšem také držela dále od Kunzitova těla. Potom ho Kunzit vzal do náruče a přenesl ho vedlejší místnosti, kde byla jeho ložnice. Pořád mlčel, jakoby o něčem přemýšlel. Položil Zoisita do své postele a shora se na něj díval. Zoisitovi se klížily oči únavou, ale snažil se vydržet a nespustit Kunzita z očí. Nelákalo ho, být ve velké posteli sám.

*Thursday, November 15, 2001@09:48 p.m.*

Nefrite videl Jedytuv zmatek, náznak strachu a nejistoty a rychle ho pohladil, aby to všechno zahnal. Pritáhl si ho k sobe a mezi mnoha polibky a neznými doteky mu zhruba vypovedel, co se prihodilo mezi ním, Zoisitem a Kunzitem. Nekteré drobné detaily samozrejme vynechal. Pak se trochu odmlcel, aby nabral dech a vyzval Jedyta:

A ted bych si prál, abys mi rekl ty, na co si vzpomínáš. V knize naší minulosti je stále ješte mnoho prázdných stránek a i kdyz nemá cenu utápet se v nostalgii, chci abys mi aspon potvrdil naše spolecné vzpomínky. Vzpomínáš si na mne, kdyz mi bylo šest? Nebo aspon osm? Musím to slyšet!

*Thursday, November 15, 2001@04:32 p.m.*

Kunzite zvedl Zoisitovu hlavu za bradu. Velké zelené oči byly plné slz a zběsilé touhy. Jemně přejel mu přel palcem po dolním rtu.

Všechno to dostaneš má krysičko.

Vydralo se z jeho staženého hrdla. Zoisite přesně věděl jak má dosáhnout svého. Tiše šeptaná zvrhlá Sakuřina přání mu vehnala snad všechnu krev tam kde to bylo nejvíce třeba. Zajel rukou do mokré rudé hřívy a otočil si vlasy kolem zápěstí. Prohnul Zoisita a druhou ho podebral pod hyžděmi a nadzvedl, že téměř z něj vyklouzl.

Máš nádherný a úzký zadeček, který touží po tom, abych do něj hluboko pronikal.

Kunzite kývnul,aby se Zoisite pohnul. Vyšel mu svými boky prudce vstříc. Udělal to tak několikrát ve stále zrychlujícím se tempu. Dobře věděl co to udělá se Sakurou. Zoisitovy svaly se kolem něj najednou stáhly. Voda vystříkla do výšky, když Zoisita stáhnul za vlasy pod hladinu. Chlapec se zmítal pod vodou a z jeho úst stoupala záplava bublinek. Jeho divoké pohyby přenesly Kunzita přes okraj. .

*Sunday, November 11, 2001@07:06 p.m.*

Zoisit se na Kunzita uraženě podíval. Všechno. To bylo přece jasné, Kunzite-sama si s ním mohl dělat cokoli a Zoisitovi by to nevadilo, ale hádal, že to není odpověď, kterou by Kunzite-sama chtěl. Začal tedy popisovat, co by si představoval. Zpočátku byl jeho hlas ještě nejistý, ale po chvíli nabral na sebevědomí.

Hmm...takovému chlapci můžete třeba laskat bradavky a stisknout je mezi zuby, to by se mu určitě líbilo. A mezitím, co to děláte, tak mu svými prsty pořádně roztáhněte půlky, aby jste ho mohl ještě více dráždit přitom jak do něj pronikáte. Nebo, protože chlapec byl hodný, chytit ho zepředu za přirození a udělat několik takových pohybů jako Vy před chvíli. Hm...to bylo moc příjemné. Zkruťte mu ruce za zády a donuťte ho prohnout se, aby se Vám ještě více nastavil a Vy jste mohl pronikat hlouběji. Rozřezejte jeho napnutou kůži nožem do krve nebo ji zlíbejte, cokoli Vám přinese potěšení. Měl by jste do držet tak dlouho a bránit mu ve vyvrcholení, aby, až mu to dovolíte, samým vyčerpáním ztratil vědomí. Nesmí vědět kudy kam samou rozkoší. Zabraňte mu dýchat, když to bude nejvíce potřebovat, protože on potřebuje jenom Vás. Prosím, Kunzite-sama, dovolte mi se pohnout...

Zoisit měl hlavu položenou na Kunzitově rameni při poslední větě se už zalykal slzami. Zoufale potřeboval, aby mu Kunzite-sama dovolil dosáhnout orgasmu.

*Sunday, November 11, 2001@05:15 p.m.*

Sakura na něj dosedl a okamžitě se začal divoce vlnit. Krysa ho chtěla políbit dovolil jí to. Chytl ho za boky dodal přírazům větší sílu. Zoisite se v jeho náruči nadzvedával a zase klesal přesně tak jak Kunzite chtěl. Chvějící se rezavé řasy pohladily bledé tváře, aby se v zápětí zvedly vzhůru a odhalily velké zelené oči. Zanl ho a věděl, že Zoisite balancuje přesně na hranici orgasmu. Posunul své ruce na Zoisitova ramena. Přidržel ho na místě dokud se jejich dech neuklidnil.

Opovaž s přirážet, kryso!! Použij jen svaly svého šikovného zadečku. Přitom mi můžeš šeptat co všechno mohu dělat s Tvým krásným tělem. Pěkně mi popíšeš všechno co se dá dělat s takovým nadrženým chlapcem jako jsi Ty.

Kunzite projel prsty záplavu mokrých rezavých vln a plácl Sakuru přes zadek. Druhou rukou zajel k jeho ztopořenému přirození, přejel po něm prsty od kořene ke špičce. Zopakoval ten pohyb několikrát, když se Zoisite chtěl přitisknout k jeho ruce, varovně zavrčel.

Ať Tě to ani nenapadne malá potvůrko. Dostaneš víc, jestli uznám, že si do svým povídáním zasloužíš. Polož mi ruce na ramena a nech je tam! Jen aby Tě to nepokoušelo sahat na sebe dřív než todovolím.

*Sunday, November 11, 2001@01:55 p.m.*

Zoisit chtěl splnit každé Kunzitovo přání, chtěl aby na něj Kunzit byl pyšný. Rychle se na jeho příkaz zvedl a otočil se, okamžitě zamžikal bolestí nad neopatrným pohybem a byl rád, že ho voda nadnášela, jinak by určitě upadl. Když dosedal na Kunzita, aby splnil druhou část rozkazu, opatrně se na něj podíval. Kunzite-sama byl nádherný. Zoisit konečně dostal to, co chtěl. Začal se znovu pohybovat a jak vytahoval ruce z vody, aby objal Kunzita kolem ramen, neodpustil si lehké pohlazení jeho opálených boků. Očima nesměle požádal o dovolení Kunzita políbit. Nebyl si jistý, jestli není příliš opovážlivý, ale dostal odměřené kývnutí. Dodalo mu to odvahu, jednou rukou zajel Kunzitovi do vlasů, přitáhl ho blíže k sobě a začal hladově líbat. Po tak dlouhé době v temném sklepení byl zoufalý po dotyku a toužil po jakémkoli příjemném vjemu a Kunzite-sama mu to dával málem více než Zoisit dokázal snést. Cítil, že takový nápor už dlouho nevydrží a ještě zintenzívnil své pohyby.

*Sunday, November 11, 2001@01:02 a.m.*

Chtěl se chvíli se Zoisitem jen tak mazlit. Kunzite zabořil obličej do vlhké rezavé hřívy před sebou.Vychutnávat si blízkost roztouženého těla. Jeho prsty jemně rozevíraly rýhu mezi půlkami. Ukazováček obkroužil růžičku svěrače, než začal pronikat dovnitř. Pátravě postupoval milimetr po milimetru, až nahmatal to co hledal. Kunzite políbil Sakuru do vlasů a k svému ukazováku přidal další prst. Oba se začaly pohybovat v Zoisitovi a v pomalém rytmu se začaly pohybovat. Chlapec se prohnul a zapředl. Kunzite se usmál a našel si jeho ústa k polibku. Zoisitův jazyk přejel po jeho rtech a stáhnul se při dalším slastném vydechnutí. Jedná malá žláza v těla a co udělá s mužem, když se jí někdo dotýká tak jak to dělal on. Sakura chtěl víc, když začal prudčeji vlnit boky. Nedočkavě zajel zkušenou dlaní mezi své Nohy a nahmátl to co ho už nějakou dobu tlačilo. Zoisitovi prsty začaly být málo, tak je vytáhl, byl čas je nahradit něčím jiným. Naznačil Sakuře,aby vstal a otočil se k němu čelem. Chtěl se mu dívat do obličeje a vidět zelené oči potemnělé rozkoší. Pochopil co se po něm žádá a rychle se otočil a obkročmo si klekl nad Kunzita.

Na co čekáš, Sakuro? Chci Tě. Chci do Tebe proniknout co nejhlouběji do Tvého nedrženého těla. Hm…Roztáhni si prsty svůj zadeček…sladká Sakuro.

*Saturday, November 10, 2001@11:28 p.m.*

Seděl v příjemně teplé vodě, oči stále ještě nepřivyklé světlu měl i v šeru zavřené, jeho ostatní citlivé smysly mu poskytovaly dost vjemů. Cítil každou kapičku, která mu stékala z vlasů po kůži i prsty, které ho hladily, ale pořád to nebylo dost. Chtěl víc, potřeboval víc, ani si nevšiml, že nespokojeně zavrněl. Přitiskl se více ke Kunzitovi a trochu se nadzvedl, aby jeho prstům dal více prostoru. Usoudil, že čekal už dost dlouho a tak jakmile ucítil opatrné zkoumání, dosedl. Vlnky vody mu hladily tělo jak začal pohybovat boky a nahrazovat bolest ve svém těle něčím daleko příjemnějším. Rukou zajel mezi své nohy a nahmátl Kunzita s jasným úmyslem nahradit jeho prsty něčím úplně jiným.

*Saturday, November 10, 2001@02:14 p.m.*

Zoisite se pomalu zvednul a šel k němu. Slyšel cinkot řetězu poutající kotník pokrytý vrstvami zaschlé krve a hnisu. Byl div, že na tak zmaskrované noze ještě stál. Došoural se ke Kunzitovi a opatrně se ho dotkl. Bílá ruka se probírala záplavou jeho stříbrných vlasů. Zoisite vypadal jako u vytržení. Zelené oči jasně žhnuly v zapadlých důlcích orámovaných černým lemem , kontrastovaly ze zbytkem bledého obličeje. Rudé vlasy byly slepené v chuchvalce, něčím, nad čím nechtěl Kunzite moc přemýšlet. Opatrně roztáhl deku a zabalil do ní Zoista. Kývnul prstem a řetěz zmizel. Naznačil, aby ho Zoisite objal kolem krku. Útlé ruce se kolem něj okamžitě ovinuly a on ho vzal do náruče. Jeho Sakura se k němu přitiskla. Vtiskl mu polibek na čelo před tím, než je oba teleportoval do zšeřelé koupelny. Kryska potřebovala vykoupat a to hodně. Postavil chlapce na mramorovou dlažbu a otočil se k malému bazénku plnému vody pokryté plátky sakurových květů. Rychle a metodicky se svlékl a odkopnul uniformu do kouta. Přihodil k ní ještě deku, kterou měl na sobě Zoisite. Jemně Sakury zbavil nánosu špíny pod sprchou. Houba a mýdlo odstranily z Krysy všechno co mohly. Pak se sklonil k zraněnému kotníku. Vypadalo to velmi ošklivě, ale nechtěl použít magii. Musí se to vyléčit přirozenou cestou. Zoisite musí být hrdý na své zranění po celou dobu jeho hojení. Posadil ho na okraj bazénku, kde mu pečlivě ošetřil a ovázal. Jedinné kouzlo, které k tomu zašeptal bylo proti promočení obvazu. Opět vzal Sakuru do náruče a ponořil se s ním do lázně. Posadil si ho před sebe do klína. Zoisite se k němu tulil a oddaně se na něj díval. Jeho Sakura poznala bolest, teď byl čas mu ukázat, kolik rozkoše může svému pánovi přinést. Kunzitovy ruce se rozběhly po poddajném těle. Zkoumaly pečlivě každou křivku, každý záhyb až našly místa, která podle jeho uvážení vyžadovala zvýšenou pozornost. Citlivé bradavky a pevný zadeček.

*Saturday, November 10, 2001@09:43 a.m.*

Jsem v pořádku, Nefrite. Nebylo to tak hrozné. A Zoisita mi bylo líto...

Jedytova slova se postupně vytrácela, jak sledoval Nefritův divoký monolog.

Co tím myslí... naše minulost? My jsme přece... temní generálové... ne? A čubka Beryl - no prosím, to je sice pravda, ale stejně...

Jedyta se na okamžik zmocnila vlna nevolnosti. Odtáhl se od Nefrita, převrátil se na záda a mdle zazíral na známou puklinu na stropě, která zase jednou hrozila, že jej spolkne.

Co má tohle zase být? Nějaký tajný plán? Způsob, jak se mě zbavit? Je to vůbec Nefrite? Co když je to jen iluze, která mě má zmást - nebo přece jen opravdový Nefrite, ale zdrogovaný a naprogramovaný jako nějaká youma? Má mi tady napovídat nesmysly, navádět ke zradě a potom, až mu slíbím svou oddanost, vtrhne do pokoje pár youm a odvlečou mě do vězení... nebo rovnou na místě popraví?

Ach, sladká Temnoto...

Jedyte se trpce pousmál.

I kdyby... jakože jsem tomu neuvěřil ani na okamžik. Tohle je skutečný Nefrite, nikým neovlivněný, mluví sám za sebe a mluví pravdu. Natolik ho ještě znám... otázkou zůstává, o čem to mluví? Jaká minulost?

Ani si neuvědomil, že poslední větu už řekl nahlas.

Jaká minulost, Nefrite? Tuším, že mi teď budeš říkat věci, které se mi nebudou vůbec líbit, ale... Jedyte se znovu přimkl k nejdražší bytosti, kterou na celém světě měl... já to vydržím. Věřím ti.

*Saturday, November 10, 2001@12:30 a.m.*

Nefrite peclive zlíbal celou Jedytovu tváricku a nevynechal jediné místecko. Pritáhl si ho tesne k sobe, jednu ruku mu pohrouzil do vlasu, druhá jemne prejízdela Jedytuv oblicej. Polibky se prestehovaly na krk. Pak si Nefrite zmeril svého drahého nezne prísným pohledem.

Ty muj šmudlíku! Jsi v porádku? Bolelo te to moc? Jedyte, ty troubo, proc jsi poslal youmy pryc? Myslíš, ze jsem je tady nechal jenom tak? Není bezpecné být se Zoisitem o samote. Neprovedl ti nic? Je to zrádce, Jede. On nás zaprodal té devce Beryl, nebo alespon Kunzita ... nevím ješte úplne všechno. Vím jenom, ze jsme na špatné strane. Zoisit je malá mizerná devka, která dokáze jít treba pres mrtvoly ... jenze na druhé strane je to ubohý kluk, který Kunzita zboznuje. Uf. Asi to zní trochu zmatene, co? Nediv se, v posledních pár hodinách se toho stalo tolik! Kunzite si vzpomnel na svou minulost, já více méne taky a ted si to chce se Zoisitem vyrídit. Já nevím, jestli je to správne. Sakura by potrebovala výprask, ale jestli mu Kunzite udelá neco ošklivého, bude to pak ješte horší. Ten kluk me desí. Asi uz si v zivote uzil svoje a jestli se zatvrdí ješte víc ... samozrejme, Kunzite by ho mohl i zabít, ale to asi neudelá, to by bylo príliš rychlé a snadné ...

Nefrite nechal svuj príval slov vyznít do ztracena. Kdoví, zda je Jedyte vubec vnímá, mozná ješte napul spí a docela urcite z toho není moc moudrý. Vrátil se tedy znovu k laskání, aby mel Jedyte cas si to všechno nejak prebrat.

*Friday, November 9, 2001@11:17 p.m.*

Skřípot dveří upoutal jeho pozornost, otočil hlavu k východu. Světlo, které proniklo dveřmi ho na chvíli oslepilo. Pro jeho oči, přivyklé temnotě, bylo příliš ostré. Slyšel hlas, krásný hlas, ještě v životě neslyšel nic tak krásného. Vstal a dobelhal se k postavě, která se mu pomalu začínala rýsovat jako stín proti světlu, řetěz táhl za sebou. Nohy ho odmítaly poslouchat a sotva stál. Opatrně se postavy dotkl, měl strach, že zmizí. Bříška jeho prstů nahmataly něco hebkého, vnímal to s nemožnou ostrostí, kvůli které dvakrát ne jednou, jak si Kunzit myslel, dobrovolně riskoval pomněnkové lístky. Ze stínu se oddělily bíle vlasy, kterých se Zoisit lehce dotýkal. Cítil každý jednotlivý vlas a jejich konečky ho bodaly jako drobné jehličky. Potom nádherný obličej a bledé oči.

Kunzite-sama.

Kunzite-sama se pro něj vrátil. Cítil, že za chvíli nevydrží a upadne na zem. Celou svou bytostí se tomu bránil, znamenalo by to vzdálit se od toho boha, který teď před ním stál. Chvěl se vypětím, ale vychutnával si ten pocit jeho přítomnosti na konečcích svých prstů a slabý pocit cizí přítomnosti ve své mysli, který mu takovou dobu chyběl.

*Friday, November 9, 2001@07:06 p.m.*

Nenáviděl se. Nevěřil Kunzitovi-sama, myslel si, že ho Kunzit zradil. Kdyby k tomu měl sílu, zabil by se. Jeho tělo ale bylo vyčerpané neustálou marnou snahou o regeneraci. Zraněná noha ho bolela, ale to bylo v pořádku. Bolest mu pomáhala soustředit se. Zostřovala jeho vnímání. Spalující bolest a stejně tak rozkoš, cokoli méně prostě nebylo dost, tohle věděl už dlouho. A jeho noha a samota mu právě toto poskytovaly, jestli tady zůstane určitě o nohu přijde, ale to bylo jedno. Jestli tady zůstane bez Kunzita, všechno bylo jedno, teď mu to už bylo jasné. Připomněl si na jednu říkanku, už ani nevěděl odkud ji zná.

Sedí myš v rohu,
v pastičce má nohu,
sedí tiše, občas pípne,
asi brzo chcípne.

Pousmál se. Kunzite-sama mu byl schopen dát obojí. Bolest i rozkoš, ale poprvé mu to dal vědomě. Vzpomněl si Kunzite-sama na to, jak mě zavřel poprvé? Chtěl bych to vědět. Chtěl bych vědět, co při tom ctnostný lord Kunzit cítil. Jediné, co teď cítil Zoisit byly kapky vody, které stékaly po stěnách a dopadaly na jeho rty, bolest a touha po Kunzitovi.

*Friday, November 9, 2001@01:50 p.m.*

Lord Kunzite se spokojeně protáhl mezi polštáři. Posadil se na posteli a zívnul. Líně si zakryl dlaní ústa. Byl čas vstát a podívat se jak zabrala jeho klec na krysu. Dal Zoisitovi přesně to, o co žádal. Zavřel ho a přivedl ho na pokraj všech jeho sil. Miloval svou Sakuru natolik, že mu poskytl to o čem tak vášnivě mluvil. Nechtěl ztratit Zoisita, když si konečně připustil, že k němu něco cítí. Kunzite byl u vytržení, když Zoisite mluvil o tom co o něho očekává. Vypadalo to, jako by znal všechny jeho nejtajnější představy a sny. Kdysi hrál podobnou hru s jedním mužem,ale to bylo jen v náznacích a bez dotyků. Zoisite mu nabídnul sebe, vždy ochotného se podvolit za přesně daných podmínek.
Kunzite spustil nohy z postele a nahmatal chodidly trepky. Byl čas se upravit a vyrazit za Sakurou. Audience u její výsosti byla odsunuta na pozdější dobu, stejně ještě ani nepřemýšlel nad tím co navrhl Zoisit královně. Beryl se toho nápadu chytla a na něm bylo vymyslet plán na…Zahnal myšlenky na povinnosti nad umyvadlem plným vody. Ranní návštěva koupelny byla pro něj rituálem. Vešel rozespalý muž s rozcuchanými bílými vlasy , nastala série úkonů, která ho přetvořila na perfektně upraveného negaverzského generála hrnoucího se na snídani. Snídaně. To byl problém. Lord Kunzite si odvykl starat se o takové věci, zvykl si na stůl pokrytý rozloženým nádobím pokrytým vším co k správné snídani patří. Malý salónek, ze kterého se vždy po ránu linula příjemná vůně kávy, byl prázdný. Ten kdo se o všechno staral seděl zavřený ve sklepení a youmy si myslely, že mají volny, když je pán Zoisite pryč a neupozornil je, aby připravily snídani. Kunzite pokrčil rameny a smířen s osudem, že si bude muset udělat něco sám, zamířil do kuchyňky spojené se Zoisitovou komnatou. Sakura uměl vařit a vařil skvěle. Bylo to jediné co ho Kunzite nenaučil, ani nemohl, protože on sám byl v kuchyni naprosto bezradný. Zvládal s krajním vypětím jen to nejzákladnější nutné k přežití. Prostě dostatečné množství a nutriční hodnota to bylo vše co měla jeho jídla, na chuť, vůni a vzhled mohl konzument zapomenout. Kunzite se rozhodl raději riskovat než být celý den hladový. Nepředpokládal, že by se Zoisit po svém návratu hned vrhnul do vaření. Opatrně otevřel dveře a vešel dovnitř.
Důkladně prohlédl obsah spíže. Zoisit nejspíš plánoval doplnění zásob. Prázdnota a pár neatraktivních surovin jinak nic než sklenice sucharů pro youmy. Kunzite měl dobré zuby a když se suchar namočí do studeného mléka tak trochu změkne. Dochroupal obsah sklenice a přesunul se do Zoisitovy ložnice. Vzal z křesla složenou deku a teleportoval se před celu. Kouzlo už přestalo účinkovat a čas se sjednotil. Kunzite otevřel dveře. Pokrčil nos nad zápachem, který se linul z kobky. Snažil se dýchat víc ústy, ale moc to nepomáhalo. Podíval se na postavu kývající se u zdi. Hlavou mu zněla Zoisitova slova. Zavřete mě do klece a třeba mi nedávejte jíst, jestli k tomu máte odvahu. Čím blíže budu smrti tím Vám budu věrnější. Protože jenom když mi Vy způsobujete utrpení, tak se cítím v bezpečí.

Sakuro, přišel jsem si pro Tebe. Vidíš lásko, já tě nikdy neopustím, nenechám Tě samotného, protože teď už víš jaké je to být sám a beze mne.

*Wednesday, November 7, 2001@10:01 p.m.*

Zoisit zamžikal překvapením, Kunzite-sama se přece ve vlastním domě nikdy neteleportoval, rozhlédl se kolem sebe. Kunzitova slova ho děsila, ale ta páchnoucí kobka ho děsila více. Byl řád, když ho Kunzite-sama chytl kolem ramen a přitáhl k sobě. Rozložitá hruď, ke které se mohl přitisknout ho okamžitě uklidnila. Chtěl odtamtud pryč a už už se nadechoval, aby to Kunzitovi řekl, ale on mu jenom výhružně ukázal bumerang. Potom než se stačil vzpamatovat stál nahý v chladné místnosti, nohy v kaluži odporné shnilé vody. Chvěl se strachy a jeho oči prosily Kunzita, aby ho vzal pryč, ale promluvit se bál. Byl rozpolcený mezi touhou schovat se do bezpečné náruče a utéct před rukou, která ho tak fascinovaně hladila. Ostré cvaknutí jeho dilema rychle vyřešilo, lekl se a okamžitě udělal krok za ustupujícím Kunzitem. Řetěz mu málem podtrhl nohy. Podíval se na svůj kotník a zkusmo škubl řetězem, že nepovolil ho asi ani nemělo překvapit.

Ja...
Kunzite-sama.

Jenom to špitl a Kunzit ho při svém proslovu asi ani neslyšel. Zoisit ho rozhodně také příliš nevnímal a rychle se snažil najít něco, čím Kunzita tak navztekal, že ho po milostném vyznání před malou chvílí zavedl sem a přivázal jako vězně. Když viděl, že Kunzite-sama odchází začal sebou panicky škubat jak se snažil dostat pryč.

KUNZITE-SAMA!

Teď už to byl zoufalý výkřik, ale bylo mu to málo platné, dveře se zavřely a on skončil ležící na podlaze s do krve rozedraným kotníkem. Vytřeštěnýma očima zíral na třepotavý plamínek, který hrozil každou chvíli zhasnout. Nadzvedl se ze země a sebral všechny síly k tomu, aby se mohl teleportovat. Nic. Nestalo se nic. Jakmile vyslal potřebnou energii, zdi jeho vězení ji pohltily jako vyschlá houba. Zkusil to znovu a potom ještě jednou. Necítil ani přítomnost youm nebo ostatních generálů. Znovu se začal škubat a snažil se vyprostit z pout, pochvíli už jenom vyčerpaně ležel na podlaze a celým svým srdcem si přál, aby se Kunzite-sama vrátil dříve než plamínek v kahanu u dveří a těsně mimo jeho dosah zhasne. Ale kahan zhasnul a Zoisit se ocitl v naprosté tmě a samotě, které ho vždy tak děsily. Začala mu docházet jedna věc, Kunzite-sama, jediná bytost, které se ještě odvažoval věřit, ho zradila.

*Wednesday, November 7, 2001@09:17 p.m.*

Unnn...

Jedyte váhavě otevřel oči ospale zamžoural. Neposlušné barevné stíny se okamžitě ustálily a spojily se v tu nejkrásnější a nejmilovanější tvář na světě.

Nefrite!

Jedyte vydal výkřik bezuzdné radosti a vrhl se Nefritovi do náruče.

"Nefrite... Nefrite, miláčku... Nefrite..."šeptal v slzách a tiskl se ke svému milému.

Dlouhá noční můra se zdála být u konce.

*Wednesday, November 7, 2001@08:06 p.m.*

Nefrite ani nevedel, kdy usnul. Spal pomerne tvrde, takze ho probudilo teprve durazné zaknourání vedle nej. Jedyte mel zase své nocní mury. Nefritovi se to prestávalo líbit. Není to nakonec necí magický útok? Jeden nikdy neví. Konejšive ovinul ruce kolem toho svého blondatého neštestí a zašeptal mu nezne do ucha.

Jsem u tebe, milácku. Co je zas? Pojd, zachumlej se ke mne.

*Wednesday, November 7, 2001@05:41 p.m.*

Kunzite se překvapeně podíval na levitujícího chlapce. Zoisite chtěl být jeho krysa v kleci, závislá na něm svým životem, pískající štěstím při každém pohlazení a výprasku. Sakura mu svěřila do rukou svůj život, svou svobodu, dala se mu úplně. On se rozhodl přijmout jeho výzvu

Hm…Sakuro není nic milejšího než splnit Tvé přání. Dostaneš svou klec ze které nebude úniku. To co jsi dosud poznal byl jen slabý stín toho, jak může být s Tebou nakládáno. Jsi má krysa, kterou si vycvičím k dokonalé věrnosti. Tvůj život bude mít smysl jedině tehdy pokud budeš vlastněn svým pánem. Staneš se pro mě jen pouhou věcí, kterou budu používat, kdykoliv se mi to zlíbí. Ty mě nikdy neopustíš, nedokážeš to. Postarám se o to! Budeš mít hrůzu z toho , že bys byl jen na chvíli bez dozoru silné ruky.

Byl jsi drzý a to poslušný mazlíček nedělá. Kunzite vykřikl zaklínadlo a stěny pracovny se kolem nich rozmlžily. Oba temní generálové se ocitli v tmavé sklepní kobce Kunzitova hradu. Studené, vlhké stěny pokrýval povlak plísně rostoucí mezi čůrky vody stékajících do žlábků vyhloubených v hliněné podlaze. Ty žlábky nebyly vytvořeny žádným nástrojem, ale zdály se vyhloubené trpělivými prsty bývalých obyvatel. Kunzite používal své nejspodnější patro sklepa k prostému účelu, nechával v něm shnít zaživa všechny ty, kteří měli tu odvahu postavit se mu. Nikdo kromě něj a dvou nejvěrnějších youm nevěděl o existenci této cely. Kunzite se zle usmál a chytl Zoisita kolem ramen. Políbil ho něžně na rty. Krocení jeho krásné Sakury začne právě tady. Zvedl pravou ruku před chlapcův obličej, aby bylo dobře vidět ostrý bumerang, který se mu zhmotnil mezi prsty. Levá chytla obě Zoisitova zápěstí a vyzvedla je vysoko nad jeho zrzavou hlavu.

Mám pro Tebe malou otázku. Viděl jsi někdy,aby krysy v kobkách byly oblečené do takových pěkných šatiček, které nosíš Ty? Pomohu Ti…

Špička bumerangu zajela za límeček kabátku uniformy. Kunzite s uspokojení pozoroval jak ostří projíždělo látkou. Stačilo pár obratných řezů a zavrčení o svlečení bot, aby před ním stál jeho chlapec nahý. Bumerang zmizel. Kunzite přejel dlaní po drobném hrudníku. Ruka v rukavici líně přejížděla po nahé kůži. Chtěl si jen šáhnout na poddajné tělo svého chlapce, dříve než vyřkne další zaklínadla. Magie vytvořila na zdi železný kroužek a k němu přidělaný řetěz s náramkem. Umožní Kryse pár kroků k hromadě ztrouchnivělé slámy v rohu a k malému zabedněnému otvoru ve zdi, jinak nic. Řetěz levitoval za Zoisitovými zády připraven přicvaknou kroužek k útlému kotníku. Kunzite přimhouřil oči a ozvalo se kovové cvaknutí . Uvolnil Zoisitovy dlaně ze svého sevření a poodstoupil.

Není odtud úniku, Sakuro. Pevný řetěz na tvé noze, silné stěny kolem tebe, magický štít, který pohltí každou tvou snahu o kouzlo či telepatický kontakt. Nechám tě tu tak dlouho, že si zapomeneš ve své samotě co je to střídání dne a noci. Osamění, strach a bolest nic víc nenajdeš mezi těmito zdmi. Budeš se modlit, abych si na Tebe vzpomněl a vytáhl Tě z toho hrobu. Protože já jsem jediná Tvá jistota. Tady pohřbený zaživa si uvědomíš, že pro tebe neexistuje nic jiného než já. Vyhrožoval jsi mi, že mě opustíš. Nesnesu ztratit další milovanou bytost. Meminisse je mrtvý a ty mi vyhrožuješ útěkem. Neztratím už nikdy nikoho. Víš miláčku, myslím na Tebe, ale už zapomínám kdo jsi. Vzpomínky jsou jako žhavé uhlíky v mém srdci, pálí a bodají. Dveře Tvé cely jsou jako dveře k mé minulosti. Díky tobě královna Beryl na čas uzavřela mé vzpomínky o mém milovaném elfím čaroději. Je čas, abych udělal to co ona, ale tentokrát to budeš Ty Zoisite, kdo se propadne do nicoty. Dobře si to tady vychutnej …na věky. Sayonara.

Kunzite se otočil a vyšel ze dveří. Ty se za ním s třeskotem zaklaply. Zoisite si všimnul, že u dveří se objevil jeden z jeho kahanů. Dlouholeté používání ho naučilo poznat, kdy je třeba dolít olej, aby oheň nevyhasnul. Tady neměl olej a plamínek se snažil vyždímat z knotu poslední krůpěje. Venku Kunzite kývnul na hlídkující youmu. Nikdo s ním nesmí promluvit.Jídlo mu podávej štěrbinou ve zdi jednou denně, tak aby to slyšel, ale neviděl tě. Buď hluchý k jeho hlasu. Protože krysy žádný hlas nemají.

Youma se uklonila na znamení, že rozumí co jí její pán nařizuje. Byla zvyklá poslouchat a neptat se. Kunzite se usmál a zašeptal poslední zaklínadlo určené Zoisitovi. Kouzlo které popožene v temném sklepení čas. Nechá tam Zoisita hnít tři měsíce jeho uměle vytvořeného časového proudu. Mezitím se stihne vykoupat a pořádně vyspat. Ráno vymyslí jak oznámí královně, že zůstane ve svém hradě pečovat o svého nezdárného žáka a v jejích komnatách se už nikdy nezdrží přes celou noc.

Kunzite se teleportoval do své komnaty. Zamířil si to rovnou do své lázně. Lusknutím se v malém bazénku objevila voda pokrytá bělostnou pěnou. Rychle se svléknul a vklouznul do horké vody. Drhnul ze sebe všechnu špínu předchozích hodin. Začínal chápat proč Jadeit málem usnul ve vaně. Teplo příjemně kolíbalo ke spánku, musel vynaložit veškerou svou vůli na to ,aby vstal rychle se utřel a oblékl si tmavomodré hedvábné pyžamo. Byl čas jít spát. Ráno bude mít svou Sakuru zase u sebe. Zoisite bude jeho a bude si to dobře uvědomovat.Neopustí ho,nikdy. Kunzite zavřel oči a usnul.

*Monday, November 5, 2001@08:35 p.m.*

Zoisit se díval na Kunzita a špičkou jazyka si přejel rty, kde ho Kunzite-sama před okamžikem líbal. Z toho, že mu vyznal lásku mu sice srdce bušilo a těšilo ho vědomí, že Kunzite-sama ho radši zabije než, aby ho nechal odejít. Dávalo mu to pocit jistoty a bylo to příjemně děsivé, dokonce i ta poznámka o zvířátku na konci, chtěl být jenom Kunzitův, ale srovnání s elfem se mu vůbec nelíbilo. Za prvé nesnášel elfy a zadruhé se vždy bál, že se k němu Kunzit začne chovat jako k Meminissemu. Když se Kunzit skláněl k dalšímu polibku vysmekl se z příjemného objetí silných paží, které ho byly schopny chránit stejně jako rozdrtit a Zoisit si musel přiznat, že v takovém objetí byl rád. Levitoval teď kousek nad zemí, takže se mohl Kunzitovi dívat do očí a nezvedat hlavu, a bezpečně mimo jeho dosah. Cítil, že na něj už zase jde vzpurná nálada.

Zavřete mě do klece a třeba mi nedávejte jíst, jestli k tomu máte odvahu. Čím blíže budu smrti tím Vám budu věrnější. Protože jenom když mi Vy způsobujete utrpení, tak se cítím v bezpečí. Nikdy by jste neměl říct, že mě chcete, pokud se o mně nedokážete postarat a my oba víme, že k takovým povinnostem nepatří jenom něha. Viděl jste mé slzy, teď by jste se měl naučit z nich mít potěšení. Nebo možná jednou opustím já Vás, Kunzite-sama.

Chtěl s Kunzitem zůstat a tak se musel pojistit, že Kunzite-sama plně chápe, o co jde.

*Monday, November 5, 2001@02:27 p.m.*

Jedyte se ve spánku zavrtěl.

Zima.

Nespokojeně vzdychl a zachumlal se těsněji do přikrývek.

Nepomohlo to.

Zima byla stále lezavější a navíc měl úplně ztuhlé nohy a ruce, takže se nemohl ani hnout. Navíc mu nějak vynechával zrak - viděl je podivné barevné stíny, pohybující se kdesi za tlustým zrcadlem.

Jedyte toho měl právě tak akorát dost. Nespokojeně se převalil na druhý bok a tiše zakňoural:

Neeefriite...

*Sunday, November 4, 2001@10:34 p.m.*

Kunzitovo náhlé odmítnutí Nefrita zarazilo. Ocekával, ze spolu stráví ješte aspon hodinu. Na Jedyta pritom nebral ohled, ten prece spí a nic uz ho netrápí. Prál si pobýt s Kunzitem a pritom ješte víc zjitrit své vzpomínky. Pak se uchýlil k tomu pozitivnímu - Kunzite zrejme konecne porozumel. Jenom si nemusel hrát na Nefritovo svedomí a posílat ho za Jedytem. Jedyte by to prece pochopil. A kdyby ne, usmíril by si ho. Nefrite cítil, ze telesná a duševní vernost se nesmírne liší a je veliká chyba je zamenovat a spojovat dohromady. Byl dokonce presvedcen, ze je to neco, co mnoha lidem úplne zbytecne komplikuje zivot. Výcitky, špatné svedomí, potlacovaná touha a partnerský celibát. Chtel ukojit svou chut na Kunzita, jako chut na dobré víno. Nicméne poslední Kunzitova slova ho ujistila, ze je s ním stále pocítáno a proto se vcelku v dobrém duševním rozpolození odebral zpátky k Jedytovi.

Blondatý generál byl zavrtaný do prikrývek a Nefrita napadlo, ze je to vlastne docela nezvyklé, protoze Jedyte mel jakousi podvedomou tendenci se neustále dusit a zalykat vedrem. Nefrite ze sebe shodil šaty, které se na nem ohrály sotva minutu - zauvazoval, jestli v Negaverzi vubec není zakrývání tela ztrátou casu - a vlezl si k Jedytovi. Pritulil se k nemu zezadu, jak míval ve zvyku a dotek Jedytovy pokozky v nem málem vyvolal fyzickou odezvu, kterou však se sebezaprením odehnal. Nechtel si na Jedytovi uzívat ve spánku. Az se probudí, mohou spolu oslavovat.

Nefrite uprel oci do zdi, kterou sledoval pres Jedytovo rameno. Nechtelo se mu spát, vlastne se bál usnout. Co kdyz se objeví Zoisit? To ho privedlo k myšlence, kde je vlastne Zoisit a jestli prezije setkání s Kunzitem. Nefrite v sobe opet palcive pocítil rozpor ve vztahu k té malé kryse. Mel všechny duvody nenávidet toho hlodavce, který mu nikdy neudelal nic dobrého. A prece pro nej nebylo tak príliš tezké predstavit si Zoisita jako díte, vyspelé fyzicky, ale ne duševne, nebo alespon ne citove, snad pokrivené nejakým tragickým osudem a zahorklé az do morku kostí. Nefrite nebyl úplne nejhorší psycholog, sice nedokázal odhadnout tak slozitou povahu, jako byla Kunzitova, ale Zoisita nepovazoval za príliš záhadného, ten malý zmetek zjevne nenávidel celý svet s jedinou výjimkou, ke které se upnul celou bytostí. Z toho se dalo usoudit, ze byl v prubehu zivota drastickým zpusobem zbaven duvery v cokoliv a kohokoliv, ale protoze takovým zpusobem nelze zít, vybral si zárivou modlu, kterou bude vzývat z temnoty své duše. A Nefrite v sobe nedokázal udusit veškerý soucit s takto zubozeným tvorem, zvlášt kdyz skutecná vina, jak uz to bývá, spocívala úplne jinde. Myšlenky na Zoisita a jeho psychologický rozbor ho ovšem privedly zpet ke Kunzitovi a Nefrite se opet ocitl tvárí v tvár domence, která v nem zacala vyverat uz pri rozmluve s Kunzitem samotným, a nebyl si jistý, jak se jí podívat klidne do ocí. Kunzitovo chování, které mohl predtím snadno omluvit vlastní ješitnou predstavou, mu vlastne docela srozumitelne potvrdila jeho vlastní slova, která následovala po prvních náznacích. Nefrite se ponekud zhrozil. Protoze jestli je to pravda a Kunzite se do nej zamiloval, mohl by z toho být skutecný problém. Nefrite se proto pohrouzil do hlubokých meditací, jak celit takovému citu ze strany, z které ocekával jen rozptýlení a pomocnou ruku.

*Saturday, November 3, 2001@09:43 p.m.*

Sakura se k němu zoufale tiskl. Mluvil o překot skrze potlačované vzlyky. Měl strach, ale byl ze svým osudem smířený, čekal jen kdy dopadne rána z milosti, kterou mu jeho Kunzite-sama uštědří. Kunzite ho chtěl jen vyděsit, už dávno se rozhodl, že ho nezabije a ani nepotrestá. Deratizace bude probíhat stylem, který vytře vše zrak. Nejprve Sakura a pak popřemýšlí co s Beryl. Pomalu zvedl ruku a objal Zoisita kolem ramen, druhou mu přejel po krku a nadzvedl mu obličej za bradu. Podíval se do uslzeného obličeje. Kunzite-sama odhodil svou válečnickou masku, oči ztratily svou modrou zář a ústa roztáhl smutný úsměv.

Sakuro, kdysi na dvoře prince Endymiona jsem si myslel, že vztah mezi dvěma muži je něco nechutného a zvráceného. Jen při pouhé představě, že bych měl mít vztah, nebo spát s mužem ve mně vzbuzovala odpor. Víš nevztahovalo se to jen na muže,ale i na ženy. Při představě postelových hrátek s kýmkoli se mi chtělo zvracet. Udržoval jsem si odstup od všeho a všech svým prohlášením o svých morálních zásadách. Chránilo mě to lépe než zbroj s oceli. Pán Meminisse mě velmi miloval a rozhodl se udělat všechno pro to,abych navenek neporušil své zásady ohledně párů stejného pohlaví. Stal se pro mě dvorní dámou, které jsem se mohl dvořit, kterou jsem mohl obdivovat a milovat na dálku. Bez čehokoliv tělesného. Letmý polibek na ruku či na tvář bylo jediné co jsem spolu měli po celá léta až do princova rozkazu… Pak ano, ale to už je teď jedno. Zoisite, když jsi mi řekl o svých citech, vyděsil si mě k smrti. Věděl jsem co dělají někteří muži s chlapci jako jsi ty, zneužijí a odkopnou. Proběhl mi pře očima obrázek tebe a nějakého surovce co si s tebou dělá co chce. Snad se v tom promítly mé staré vzpomínky, kdo ví? Chtěl jsem tě chránit za každou cenu i kdyby to znamenalo zranit tě. Předstíral jsem sám před sebou, že nevidím tvůj zamilovaný pohled. Neměl jsem odvahu si s tebou o tom promluvit. Věděl jsem, že máš malou zvrácenou dušičku, která se neštítí žádné špatnosti. Snažil jsem se vychovat z tebe čestného muže. Nestačil jsem to, ty jsi mě zradil královně Beryl.

Kunzite setřel slzy ze Zoisitova obličeje.

První věc kterou jsem chtěl udělat, když se mi vrátila paměť bylo zabít tě spolu s tou štětkou královnou. Nejsem zvyklý jednat neuváženě a tak jsem chvilku přemýšlel o své situaci a zjistil, že není zas tak špatná. Jsem na tom stejně jako na dvoře svého prince. Dělám stejnou práci, mám zelenookou zákeřnou bestii po boku schopnou naprosto všeho, nezatíženou smyslem pro čest a morálku. Ani nevíš jak jsi Meminisse podobný ve všem. Miloval jsem svou krásnou dvorní dámu, ale ta je mrtvá.

Oči zvlhly tentokrát Kunzitovi při vzpomínce na elfího čaroděje. Rychlým zamrkáním odehnal slzy a pokračoval.

Sakuro, Beryl si se mnou ošklivě pohrála tvým přičiněním. Dostal si, co jsi chtěl. Ale bylo to opravdu to po čem jsi toužil? Neustále bití a násilí které jsi každý den zakoušel. Měl jsi mě, ale jakého? Přesto i po tom všem mě miluješ?

Já se do tebe zamiloval v temnotě Negaverze. Cítil jsem k tobě spalující touhu, která mě rozežírala ze vnitř. Královna využila mého odporu se volně bez všech zábran oddat milovanému muži. Styděl jsem se za svou lásku k tobě, čím víc jsem tě miloval tím víc jsem ti ubližoval. Tvrdil jsem, že miluji jen královnu, říkal jsem jí to při každé příležitosti. Přísahal jsem jí, že ona bude jediná žena,která to ode mě uslyší. Tobě bych to nikdy neřekl. Události posledních dnů to všechno změnily. Miluji tě, ty zelenooká kryso.

Kunzite políbil Zoisita na měkké rty. Něžný polibek se změnil v divokou bitvu dvou jazyků. Líbal Zoisita, svou Sakuru. Odtrhl se na chvíli od dychtivého chlapce a zasyčel mrazivým hlasem, který by vyděsil i ty nejodvážnější muže. Kumzitovy oči opět zaplály modrám světlem.

Sakuro, jestli budu mít jen podezření, že intrikaříš proti mně, či se pokusíš mě opustit, nebo budu mít pocit, že jsi mi nevěrný.. Zaručuji ti, že budeš umírat hodně dlouho. To mi můžeš věřit. Jsi můj, jen a jen můj. Mé zvířátko, má malá krysička, kterou moc miluji.

*Saturday, November 3, 2001@05:33 p.m.*

Zoisit se lekl a jeho první reakce byla, že uskočil. Nesnášel, když na něj někdo takhle bafnul ze tmy. Jakmile poznal, že je to Kunzit tvář se mu rozjasnila úsměvem.

Kunzite-sama.

Chtěl se mu vrhnout do náruče, ale jak udělal krok blíže konečně uviděl Kunzitův vzteklý obličej a planoucí oči. Byl zvyklý na to, že v jeho očích nevidí lásku, ale tak otevřenou nenávist neznal.On všechno ví, teď mě zabije. Hloupý, přece jsi mu to sám řekl, věděl jsi, že to tak může skončit. Neměl si poslechnout jeho rozkaz a čekat. Zabije tě. Začínal panikařit. Co měl Kunzitovi říct? Vzal šlechetného válečníka a přetvořil ho s pomocí královny Beryl na temného generála a nebyl to zase až takový problém. Ne, že by kvůli tomu měl nějaké výčitky svědomí, prostě vzal muže, který by jinak při útoku na měsíc stejně zemřel a dal mu novou identitu a nechal ho žít. Nemám vlastně co ztratit. O Kunzita jsem už stejně přišel. Třeba mě měl alespoň trochu rád, když mě chce zabít osobně. A pořád lepší, když mě zabije než, aby mě opustil. Po svém krátkém zaváhání se zase dal do pohybu. Přitiskl se ke Kunzitovi a hlavu mu položil na hruď.

Zradil jste mě, Kunzite-sama, miluji Vás a Vy jste řekl, že jsem zvrácenost a to jenom proto, že jsem si neoblékl ženské šaty. A vidíte, teď jste stejný jako já. Jenomže zase je to moje vina. Zničil jste Měsíční království, zabil svého prince, zabil svého elfa. Zničil jste všechno a dělal jste to rád, protože je to ve vás, Kunzite-sama, ale je to moje vina, protože Vy jste neomylný a neděláte chyby. Je to jednoduché, uděláte něco, co se vám líbí, ale není to podle měřítek a tak to musí být něčí vina. A stejně Vám to řeknu ještě jednou: Miluji Vás, Kunzite-sama.

Zabořil obličej do Kunzitovy uniformy, Kunzit nerad viděl, když Zoisit plakal a tak se to snažil schovat. Cítil, jak ho jedna silná paže objala kolem ramen a dlaň druhé se mu položila na krk. Stačil teď jediný prudký pohyb a Kunzite-sama by mu zlámal vaz. Vidíš, co jsem ti říkal? Nedostaneš ho.

*Saturday, November 3, 2001@10:20 a.m.*

Nephritova slova ho ťala do živého. Chtěl Nephrita. Udělal by pro to cokoliv, aby dostal hnědovlasého generála k sobě. Představoval si, že tuto noc ho svede a on zapomene na Jadeita a bude s ním. Nejspíš neměl nařídit Zoisitovi, aby dal Jadeitovi protijed. Stalo se a Jadeite žil, Nephrite se k němu mohl vrátit. Nikdy by s ním nezůstal. Bezohledný jako vždy, starouši. Nezměnilo se v tobě nic. Plánoval si Jadeitovu smrt pro dobro Negaverze, teď jí plánuješ z touhy po Nephritovi. Nejsem o nic lepší než má krysa, než byl můj milovaný Meminisse. Potřebuji vedle sebe někoho, který by byl stejný jako já. Nemohu chtít čestného Nephrita. Mohl bych si s ním pohrát, donutit ho šeptat mi slova plná lásky. Takový Nephrite by neměl jiskru. Nestojím o loutku, chci vedle sebe divokého partnera, který potřebuje občas připomenout, co je to poslušnost.Všechno vzrušení a touha po milování s Nephritem se vytratila. Nephritova upřímná zpověď na něj zapůsobila lépe než studená sprcha. Znechuceně luskl prsty a čistá uniforma zahalila jeho tělo. Bílý plášť splýval z postele.

Nephrite, myslím, že bys měl jít za Jadeitem. Nebylo by pro něj příjemné se vzbudit sám v tvé chladné komnatě. Jak myslíš, že by zareagoval, po tom všem co si vytrpěl, kdyby si vedle něj lehl někdo z koho by přímo křičelo, miloval jsem se, dal jsem se cizímu muži. Ještě teď mezi mými stehy stéká důkaz o tom jak mě měl. Byla by to pro sladkého Jadeita pořádná rána. On trpěl a jeho milý si užíval.

Kunzite vstal přistoupil k Nephritovi. Vzal jeho obličej do dlaní a něžně ho políbil.

Nephrite, máš štěstí , že ve mně zůstalo něco co mi zabránilo udělat něco co by tě ke mně připoutalo na věky. Nemusíš se bát. Jsi můj přítel a chci,aby to tak zůstalo, proto si tě teď nevezmu. Jdi za Jadeitem a považuj se za velmi šťastného muže. Protože jsi vám oběma …

…zachránil život. Kunzite se narovnal. Otočil se k zrcadlu a upravil si plášť. Čas na deratizaci.

Jestli si vzpomínáš na paní Meminisse, pak víš co jsem chtěl říci, drahý příteli.

Ehm až bude vhodnější chvíle udělám ti to tak, že nedáš několik dnů nohy k sobě a po celou tu dobu budeš vzývat můj obraz a prosit mě o další rozkoš jako nadržená fena. Ještě jeden polibek na ústa a lord Kunzite se teleportoval doprostřed své pracovny. Zhmotnil se před Zoisitem s modře planoucíma očima, které Sakuře řekly, že si Kunzite-sama vzpomněl na jeho zradu a je velmi rozladěný.

*Saturday, November 3, 2001@12:12 a.m.*

Cesta pokračovala dobře. Meminisse, teď už v ženských šatech, jel v dámském sedle uprostřed svého doprovodu, který tvořila skupina vojáků, několik elfích šlechticů a dvorních dam. Teď už to vlastně formálně nebyl jeho doprovod, ale doprovod elfího velvyslance na dvoře prince Endymiona a Meminisse byl jen jednou z mnoha dvorních dam. Vše probíhala pomalu a nudně, pojížděli malými vesničkami a vesničané na ně zírali a klaněli se. Meminisse hrál svou roli urozené dámy, ale skrytě se bavil s myslí svého...velvyslancova, opravil se, zajatce. Kluk klopýtal přivázaný na konci průvodu. Jeho mysl byla během několika posledních dní roztříštěna na drobné kousíčky a skládání toho zmatku poskytovalo elfovi příjemné rozptýlení. Ne, že by mu záleželo na klukově duševním zdraví, ale potřeboval ho dostat z šoku a dát alespoň trochu dohromady než ho předvedou princi. Kdyby Endymion zjistil, co udělali jeho muži budoucímu potenciálnímu mágovi a možná i členu jeho osobní gardy, mohlo by to zhoršit Meminisseho pozici u dvora. Však ono všechno vyjde najevo včas, až se Meminisse bude chtít zbavit nespolehlivého velvyslance a jeho vlastní pozice u dvora bude dostatečně pevná. Hlupák, chtěl těžit ze své znalosti o Meminisseho skutečné identitě. Pár měsíců nebo možná i půl roku, potom nechá nějakého šťourala, aby na všechno přišel. To bude pozdvižení, elfí velvyslanec a sotva třináctiletý chlapec. Bude to samozřejmě závažné obvinění a kluka budou pečlivě vyslýchat, aby vše potvrdili. Meminisse si těsněji přitáhl plášť přes ramena, už aby byli v paláci, nenáviděl cestováni. Už teď litoval, že nebude moci být u výslechu, rád řešil takové aféry obzvláště, pokud oběti byly ve skutečnosti jeho. Meminisse se kluka samozřejmě nikdy nedotkl, fyzický kontakt mu byl odporný a za mentální útok ho nikdo stíhat nemohl. Byl čistý a ctnostný, přesně tak jak se od dvorní dámy očekávalo. Na obzoru už byly vidět špičky věží hlavního města, konečně. Vrátil se zpět ke svým úvahám a klukově myšlenkám. Kdo by na to měl přijít. Možná ten Jadeit, co ho nedávno přijali, prý je hodný a velmi pečlivý. Bude chtít pomoci a něco takového mu určitě neunikne až bude čas. A výslech by mohli svěřit lordu Nefritovi, Kunzitovi ne, to bude tou dobou klukův mistr a Jadeit je příliš mladý. Nefrit bude ideální, bezohledný, budu se to muset pokusit nějak zařídit. Kunzit určitě dá na mou radu, bude přece chtít svému žákovi pomoci a velvyslancův majetek mu také určitě nebude proti mysli. Meminisse si živě dokázal představit lesk v očích svého milého, až se dozví, že další jeho intrika mu přinese bohatství. Škoda, že nebudu moci být u toho výslechu. Podíval se na nic netušícího velvyslance, který jel vpředu.

Zoisit pohladil malou lampičku. Podobné měl umístěné v každé místnosti Kunzitova paláce. Drobné a nenápadné, málokdo si jich všiml a nikdo jim nepřikládal důležitost. Lampička vzplála a plamínek mu olízl prsty. Kunzite-sama měl rád velké temné prostory, v Negaverzi to nebyl problém, pořád bylo šero nebo úplná tma. Neměl rád tmu, vždycky se obával, že tam na něj někdo číhá. Lampička rozhodila po Kunzitově pracovně síť stínů. Místnost byla stejná jako většina ostatních v paláci. Strohá a studená, bez čehokoli osobního, jako by tady nikdo ani nepracoval. Zoisit se díval do plamene. Kde, byl Kunzite-sama, proč mu to trvalo tak dlouho. Stáhl ruku pryč z plamene. Bříška prstů, kde se oheň dotkl, ho příjemně hřála. Přitiskl je ke svým rtům. Pak si natáhl bíle rukavičky.

*Friday, November 2, 2001@11:40 p.m.*

Jedyte se ve spánku usmál.

Hai... aishiteru, Nefrite.

Snad se mu něco krásného zdálo.

*Friday, November 2, 2001@11:02 p.m.*

Nefrite se zamracil. Jaktoze ho Kunzite nechápe? Zhluboka se nadechl a pak zavrcel:

Kunzite, jsi úplne vedle. Znám Jedyta skoro dvacet let a ani na chvíli jsem nezatouzil po nikom jiném. Zkoušel jsem to se zenami a vzdycky jsem se znovu vracel k nemu, protoze jedine tam jsem nalezl skutecnou útechu. Mohl jsem ho opustit uz tisíckrát.

Víš, Kunzite, asi te urazím, ale mozná ve skutecnosti nechápeš, co je to láska. Já Jedyta miluji. Lichotí mi, ze se me trochu bojí, ze je slabší a submisivní. Stejne tak ale zboznuji, kdyz se zlobí a odporuje mi. Nekdy se tomu jen smeji, ale dokázu ustoupit, pokud rekne doopravdy a zretelne "Ne!". Chci ho chránit a starat se o nej. On náš vztah vyvazuje jinými vecmi. Je zodpovednejší, strízlivejší, dokáze mne usmernit, pokud neco prezenu.

A predevším! Já touzím po tom, aby byl nahore on! Nenech se vysmát, Kunzite, uz jsme to i zkoušeli, jenze on se nedokáze chovat jako opravdový seme. Proto jsem tak rád, kdyz se muzu nabídnout tobe, ale pozor! To neznamená, ze mne Jedyte neuspokojuje. Je to jen zpestrení.

Nefrite si povzdychl.

Mám pocit, ze mluvím porád dokola a úplne zbytecne. Hledáš na mne vlastní chyby, Kunzite. Muj vztah s Jedytem je bez problému. Navenek se muze zdát, ze jsem príliš agresívní a Jedyta príliš omezuji vlastními pozadavky, ale ve skutecnosti náš vztah vyhovuje nám obema. Kdyby to tak nebylo, poznal bych to a trval bych na tom, aby mi Jedyte rekl, co se deje. Nesnesl bych pomyšlení, ze je neštastný. Je mi jedno, jestli tomu veríš. Proste to tak je. A ted ... si me vezmi. Chci te. Chci te jako skvelého milence a muze, kterého si vázím. A az spolu skoncíme, vrátím se k Jedytovi a lehnu si k nemu. To je místo, kam patrím a kam se vzdycky budu vracet.

*Friday, November 2, 2001@08:38 p.m.*

Nephrite se dokázal omlouvat ve velkém stylu. Kunzite překvapeně trhl hlavou, když poprvé ucítil Nephritova ústa na sobě. Tušil co se stane, jakmile mu dvě ruce odtáhly půlky od sebe. Roztáhl stehna ještě více od sebe a snažil se najit pozici, která by byla pro oba výhodná. Šel na všechny čtyři a nahrbil záda. Jeho vzdechy se rozezněly Jadeitovou ložnicí, tiché a kontrolované. Snažil se uvolnit, aby se do něj Nephrite mohl svým jazykem víc dostat. Ležel pod ním a soustředěně se mu věnoval. Kunzite přimhouřil oči položil svou rozpálenou tvář na vyboulený rozkrok Nephritovy uniformy. Balancoval opět na samé hranici orgasmu, nesnesitelné napjetí, které rostlo pod systematickou péčí o jeho svěrač. Stálo ho to velmi mnoho sebeovládání nesklouznout rukou do klína a několika rychlými pohyby dlaní se přivést k orgasmu. Místo toho zatnul prsty do měkkého koberce a roztáhl nohy co to šlo. Ovládne se pro krásné sevření Nephritota zadečku.

Kunzite nespokojeně zabručel, když Nephrite přestal ze svým omlouvacím rituálem. Chtěl znovu tu obratnou věc mezi svými půlkami. Teď seděl za ním a objímal ho. Kunzite se opřel o hruď pokrytou drsnou látkou uniformy a s hranou vážnosti pronesl.

Omluva přijata lorde Nephrite. Vaše jazykové dovednosti jsou pro diplomacii tohoto druhu požehnáním.

Chtěl jen popadnout dech a trochu se uklidnit. To vše mu Nephrite dopřál během svého proslovu na téma "já ty hnusný ženský nemůžu ani cítit". Zarazilo ho, když začal mluvit o ideální ženě podle jeho představ.

Nephrite, mám z tvé řeči dojem, že Jadeit je jen chvilkovým rozptýlením ve tvém hledání dokonalé ženy. Namlouváš si, že nenávidíš ženy, že miluješ upjatého Jadeita, ale proč se mi zdá že ani jedno z toho není pravda? Mluvil si o lásce mezi muži, o lásce mezi rovnými, ale to co mi říkáš o Jadeitovi to všechno popírá. Opustíš ho, jakmile se najde někdo ochotnější podkuřovat tvému nabubřelému sebevědomí. Zdá se mi drahý příteli, že jsi větší pokrytec než já. Ty bys miloval každého, kdo by ti uměl správně lichotit. Stačí zapůsobit na tvé ego a ty uděláš cokoliv a ani o tom nepřemýšlíš. Jsi jako býk před kterým někdo zamával červeným hadrem.

Kunzite vstal a posadil se na postel. Pohybem ruky nadzvedl láhev nalil si víno do sklenice a přilevitoval si jí na úroveň svých úst.

Miluješ Jadeita? Nechal bys ho, aby si tě vzal? Roztáhl bys pro něj ochotně nohy jako to dělá pro tebe on? Kdybys mu to nabídl, stál bys mu za to, aby si tě miloval?

Dříve než mohl Nephrite odpovědět. Zhluboka se napil,ale nepolknul. Naklonil se k sedícímu Nephritovi a polibkem mu předal svůj doušek vína.

Víno tak lépe stoupá do hlavy. Nephrite toužíš po rovnosti a upřímnosti v lásce. Já také. Chceme to, ale nejsme to schopni svému partnerovi dát, ani to od něho přijmout. Je to naše prokletí, ať chceš nebo ne.

Kunzite několikrát zopakoval svůj rituál s vínem, dokud nevyprázdnil svou sklenici. Víno zesládlo v jejich spojení. Kunzite se přesunul do středu postele.

Chci se znovu probudit v tvém těle Nephrite. Tentokrát chci, abys mi omotal své nohy kolem mého pasu a volal mé jméno. Dám Ti něco, co tě na okamžik změní v roztouženého ukeho. Hm nesníš snad po něčem takovém?

*Thursday, November 1, 2001@11:19 p.m.*

Nefrite se do krve zardel. Pekná ostuda! Snazí se Kunzita obrátit na svou víru a zapomene na pár podstatných detailu. Snazil se skrýt své rozpaky, ale vedel, ze pred Kunzitem je neutají. Horlive opetoval jeho polibek a nezne se k nemu pritiskl, zatímco si v hlave dával dohromady vhodnou omluvu. Mozná bude nejlepší ríct pravdu. A potlacit jízlivou poznámku, ze pouzil tri prsty jednoduše proto, protoze se tam pohodlne vešly. Rekl proste:

Promin. Omlouvám se. Bylo to surové a zbrklé. Asi to bude znít hloupe a otrepane, ale kdyz jsem s tebou, stezí se ovládám. Nedokázu myslet. Kdyz jsem s Jedytem, verím si a snazím se mít všechno pod kontrolou, ale ty jsi pro mne jako kniha psaná tajným písmem. Tolik touzím dozvedet se víc, ale pokazdé vyluštím jen pár rádek.

Jestli jsem ti ublízil, dovol, abych to napravil.

Nefrite peclive zasypal Kunzita polibky. Pritom mu opatrne rozevíral stehna a pak se mezi nimi obratne protáhl, takze se ocitl oblicejem pod Kunzitem. Bez okolku zakrouzil jemne jazykem kolem jeho otvoru a pak opatrne zajel dovnitr. Opet se stáhl a lechtal jej zvencí a pak pronikl tak hluboko, jak to bylo mozné. A zase se stáhl a pokracoval ve hre v promenlivém rytmu. Doufal, ze tohle na Kunzita zapusobí mnohem lépe. Jedyte se pri takové "péci" vzdycky rdel az na zadecku a zoufale se kousal do pesticek, aby nekricel rozkoší. Vetšinou mu to nepomáhalo. Po skoncení hrátek se pak hystericky bránil Nefritovým polibkum a prohlašoval, ze mu Nefrite uz nikdy, nikdy nesmí dát jazyk do úst. Coz samozrejme Nefrite vzdycky hned udelal a bavil se Jedytovým zdešeným vrískotem.

Snazil se vlozit do toho laskání co nejvíce umu i nehy. Jeho ruce opet vyrazily na pout po Kunzitove tele a pak zakotvily na známém míste, kde se zacaly systematicky probírat veškerým príslušenstvím. Samozrejme, ze te nechci jenom tak polozit, nebo oprít o zed, obtáhnout, zapnout zip a zase jít. Chci ti dát víc. Ale nemuzu ti dát tolik, kolik dávám Jedytovi. Mám te rád. Svým zpusobem te miluji. Co vlastne ocekáváš? Od této noci nebo ode mne vubec? A co v této chvíli? Nikdy si nejsem úplne jistý. Mám pokracovat? Nebo prestat? Rekl jsi, ze nechceš, abych spechal. Dobre. Tohle byl jen polibek na utišení.

Nefrite stáhl jazyk zpet a protáhl se mezi Kunzitovýma nohama úplne. Ocitl se za ním, posadil se a objal ho pazemi zezadu. Pritiskl se k nemu ze strany tvárí a laškovne rekl.

Uz to nebolí? Je to lepší? Príšte budu opatrný, slibuji. Jsi dobrý a zkušený milenec, to uznávám a zaslouzíš si to nejlepší.

Nacez se opet probrala Nefritova ješitnost a vyrazila do dalšího útoku.

Ale s tvými názory ohledne pohlaví naprosto nesouhlasím. Nikdy mne nepresvedcíš, ze zeny mohou být lepší nez muzi. Mozná se obcas najde výjimka, ale zena ti prece nemuze porozumet lépe nez muz! Mozná posuzuji muze jen podle Jedyta, prosím, v mých ocích je dokonalý. Je vším, po cem jsem kdy touzil. Je nezný, hodný, poslušný i vzpurný, je chytrý, príjemný, vtipný, rozkošný a je to ten nejlepší uke na svete. Neexistuje zena, která by byla jako on. A mne proste zeny nepritahují. Nelíbí se mi. Nesnáším jejich chování, jejich príšerná lícidla a vonavky, které povazují za neodolatelné. A navíc, zeny jsou hloupé. Pokud se jim v hlave zrodí nejaká chytrá myšlenka, nikdy to není nic dobrého. Dekuji pekne. Nepresvedcíš mne. Mohl bych se vsadit ...

Nefrite se sebevedome zasmál. Kunzite, dobre me poslouchej. Jestli nekdy v zivote potkám zenu nebo dívku, která po mne nikdy nebude nic zádat, naopak vyplní nezištne jakékoli mé prání, která mi pokazdé odpustí, at bych jí ublízil sebevíc a která pro mne bude ochotna obetovat bez váhání treba i vlastní zivot, pak uznám, ze jsem se zmýlil a okamzite, na míste, se stanu jejím rytírem a budu jí chránit, co ziv budu. To klidne odprisáhnu! Jenze ... mám takový pocit, ze ta prísaha nikdy nedojde naplnení.

Nefrite sáhl po sklence vína a svá slova doplnil obradným pokynutím, pritom se trochu samolibe ušklíbl a sledoval, jaký dojem to udelalo na Kunzita. Doufal, ze jeho sebejistota bude presvedcivá a nikterak ho nenapadlo, jak tezce pokouší svou karmu.

*Wednesday, October 31, 2001@08:31 p.m.*

Jedyte spal klidně.

Nezdály se mu žádné sny.

Na chodbě si hejno strážných youm z Nefritovy osobní gardy broukalo youmí ukolébavku.

*Wednesday, October 31, 2001@08:02 p.m.*

Mezi polibky si Kunzite všimnul, že Nephrite na chvíli strnul. Jeho vycvičené smysly zachytily snahu o telepatický kontakt. Zajímalo ho s kým a tak se na Nephrita navázal. Ujištění o Jadeitově stavu považoval za logické, ale vyhledání Sakury už ne. Zpozorněl a vstoupil opatrně do Nephritovy mysli. On nechtěl krysu zničit, místo toho k ní cítil podivnou směsici emocí. Zajímavé, Nephrite čekal jsem, že budu muset krysu před tebou schovat, abych měl klid na deratizaci, ale to nebude nutné. Nephrite se úsmál a Kunzite cítil jak se mu přesouvá veškerá krev z hlavy na úplně jiné místo. Přitiskl se víc k Nephritovi a hladově se o něj začal třít. Nechal se unášet příjemným hlasem a dotyky. Pouze obsah Nephritových slov se mu nezamlouval. Byly tolik zaujaté.

Nephrite se ho dotýkal na těch pravých místech. Kunzite vzdychl, když se ho obklopily horké rty. Jeho ruce vklouzly do hnědé hřívy a naznačily jemným tlakem dopředu touhu proniknout hlouběji Nephritových úst. On to věděl, hnědé vlasy ho zalechtaly na stehnech. Vodopád hedvábných pramenů splývající z pohybující se Nephritovy hlavy mu působil téměř stejnou rozkoš jako hbitý jazyk.

Nephrite…Nephrite, můj Nephrite.

Cítil, že se blíží k vyvrcholení, rychleji než by chtěl,ale nezáleželo mu na tom. Nephrite byl úžasný. Všechno dělal s takovou péčí a láskou. Nebylo to jen rychlé uvolnění nahromaděného stresu bez emocí někde v temném koutě. Vnímal z Nephrita upřímnou radost z toho co dělal. Prohnul v kříži. Bylo to nádherné, když v tom ho do reality přivedl nepříjemný pocit, který moc dobře znal. Kunzite na něco takového nebyl připravený, stačilo jen, aby Nephrite přejel špičkami prstů přes pevně sevřené svaly strážící otvor do jeho těla. Zašeptal by jedno z prvních zaklínadel, které se ve svém životě naučil a bylo by o lubrikant postaráno, ale nebyl mu dopřán čas. Tiše zaklel, když do něj Nephritovy prsty na sucho pronikly. Nephrite to nejspíš neslyšel, protože ke svým dvěma prstům přidal další. To už bolelo. Kdyby chtěl jen nezávazný sex někde v prachu cesty, bral by to jako cenu za chvilkovou rozkoš bez citu. Teď ale toužil po něčem jiném než "vraž mi ho tam kámo,dřív než bude ráno". Musel si s Nephritem promluvit, nejen o tom co právě cítil, ale i o tom co mu Nephrite řekl. Jemně odtáhl jeho hlavu od její činnosti v jeho rozkroku. Párkrát se zhluboka nadechl a prsty pravé ruky si provedl dobře známý stisk, který potlačil veškeré vzrušení, ale zachoval erekci. Klekl k Nephritovi na zem a zachmuřeně se na něj podíval.

Nephrite, zvolni. Není kam spěchat, nechci aby to teď mezi nám proběhlo ve stylu wham,bam děkuji madam. To jsem dělal s muži celý svůj život. Prostě rychle to mít za sebou a dostat pořádně zaplaceno, či jen ulevit bokům svým. Nebyla v tom ani stopa tvých vznešených ideálu o lásce mezi muži. Já byl pěkný a ni měli peníze jednoduchá rovnice. Lhal bych, kdybych ti tvrdil, že se mi to vůbec nelíbilo. Někdy to bylo velmi příjemné, když jsem měl štěstí na partnera, ale nebylo v tom ani zbla citu. První ke komu jsem něco cítil, byla jedna žena u které jsem měl nějaký čas pronajatý pokojík. Ona byla první, kdo mi ukázal, co je to láska. Nebyla to žádná využivačná mrcha čí zrádná potvora jak si ženy představuješ.Ehm jistá perioda v měsíci mi taky vyhovovala. Možná by nám to vyšlo, kdyby jí nezabil jeden z mých příliš majetnických "patronů". Protloukal jsem se z postele do postele, bylo mi jedno s kým tam jdu. Muž nebo žena co na tom záleží, výsledek je vždy stejný chvilkový pocit rozkoše a pak prázdno v duši mezi zmuchlanými prostěradly. Nephrite, nechal jsem to všechno za sebou, když jsem se stal gardistou. Hodně meditací, ranních běhů po zámeckém parku a studené sprchy. Řekněme, že jsem začal žít v celibátu. Byl jsem zhnusený z jakéhokoliv cizího dotyku na svém těle. Bylo mi špatně, jen když jsem si představil, že se budu muset někomu jen podat ruku bez rukavice a dotknout se cizí kůže. Pokud se to náhodou stalo strávil jsem pak celé hodiny v lázni a dřel ze sebe ten pocit slizkosti a špíny. Vystavěl jsem kolem sebe ledovou bariéru. Pamatuješ si na mou odměřenost. Nevěřil jsem, že by mě někdo mohl chtít s takovou minulostí. Zametl jsem důkladně všechny důkazy, ale už jsem si neporadil s následky. Naučil jsem se přežívat ze dne na den. Byl jsem mocný mág a měl vysoké postavení u dvora, prostě všechno na co jsem tak dřel.

Kunzite se nadechl a nervózně si odkašlal. To co právě říkal, vyprávěl jen jediné bytosti které věřil, elfímu mágovi v korzetem vytvarovaných šatech dvorní dámy. Mohl být opět s Meminisse,ale svou neschopností ho opět ztratil. Vrátila se mu paměť a s ní i vzpomínky. Potřeboval je někomu sdělit. Bál se jen, že pak ho strach donutí Nephrita zabít. Ten samý strach který z něj vytvořil pokrytce.

Sám víš jak to chodí na dvoře. Obletují tě záplavy dam, prší ti milostné dopisy za okno tvé komnaty. Služebné tě otravují se vzkazy od svých velitelek toužících po lásce a romantickém citu, či jen po galantním dobrodružství s mocným mužem. Občas se vyskytl i milostný dopis od mladého šlechtice plného vášně, či od vojáka toužícího být opravdu vším pro svého velitele. Udržoval jsem vztahy přesně podle dvorské etikety, neustoupil jsem ani o píď z jejích tvrdých regulí. Chladný lord Kunzite galantní ,odměřený a pohlcený studiem magických svitků v zaprášených zámeckých knihovnách. Tajemno vždy přitahuje, bohužel já byl to tajemno. Nevěnoval jsem milostným vyznáním pozornost, ignoroval jsem všechno a všechny. Bohužel psaníček nikterak neubývalo, znáš to čím víc si odtažitý tím víc tě z toho chtějí vyléčit. Trávil jsem hodně času studiem starých elfských kodexů, když jsem zrovna necvičil některého ze svých žáků. Určitě tušíš, kdo mi pomáhal s překlady. Slovutný člen elfí magické rady pán Meminisse. Znal jsem ho z vyprávění jako velmi mocného a schopného čaroděje. Mezi elfy měl pověst krutého a vypočítavého muže. Prostě milý společník na dlouhé zimní večery.Tak něj svůj k svému.

Kunzite se uchytnul u své poslední věty.

Začali jsem spolu pracovat. Oby dva jsme měli pořádně tvrdou hlavu a byli neústupní. První magický souboj na sebe nedal dlouho čekat. Pamatuješ, jak jsme zničili celý zadní trakt jízdárny? Za týden jsem jí celou srovnali ze zemí celou. Dvůr si šuškal naší vzájemné nenávisti. Vím, že se přijímaly sázky o to kdo koho dřív zabije.

Kodexy musely být zpracovány a tak jsem pokračovali, přes všechny vzájemné rozpory. Postupem doby jsem si všimnul, že pán Meminisse místo toho, aby se věnoval studiu prastarých rukopisů, tráví většinu času zíraním na mě. Nemusel jsem přemýšlet proč, elf se do mě zamiloval. Začal jsem být k němu ještě víc nepřátelský, dával jsem mu neustále najevo jak pohrdám muži, kteří…však znáš mé obvyklé řeči o nepřirozenosti. Elf se nevzdával, ani když jsem ho jednou před celým dvorem uhodil, když se mě snažil políbit. Byl jsem rozvzteklený a ponížený, ale zároveň jsem cítil touhu políbit chladné elfí rty. Strhnout ho na zem a vášnivě se s ním milovat na koberci své studovny. Po letech tu bylo opět něco co jsem považoval za mrtvé. Teleportoval jsem se do knihovny, do bezpečí. Projekt byl ukončen k mé velké úlevě, rada pochopila, že naše spolupráce je velmi výbušná věc. Meminisse mě nevyzval na souboj místo toho mi začaly chodit psaníčka převázané zelenou stuhou. Můj komorník mi každé ráno přinesl další obálku. Vzal jsem ji a položil k ostatním, až jsem jich měl 365. Svázal jsem je a rozhodl se urovnat nesnesitelnou situaci s elfem. Šel jsem do jeho komnat a hodil mu k nohám nepřečtené dopisy. On nic neřekl, klekl na zem k nim. Rozvázal stuhu a podal mi první obálku. Já ji roztrhl a vyndal pečlivě složený list papíru. Stálo na něm: Miluji tě a nečekám za to nic. Láska je něco, pro co se chci obětovat. Láska jsi pro mě ty,Kunzite. Nechceš nic mít s mužem, proto budu pro tebe před celým světem předstírat, že jsem žena. Obléknu si šaty dvorní dámy, nechám za sebou svůj život a začnu žít pro tebe nový, vytvořený z křehkých slov plných citu, z letmých polibků a dotyků. Nechci tvé tělo, ale tvou duši. Můj život má smysl jedině s vědomím tvého citu ke mně. Miluj mě, nebo zabij.

Stejná slova ve všech dopisech. Vysmál jsem se mu, že toho nebude schopen. Pokud ano, oficiálně oznámím své dvoření krásné elfí dvorní dámě. No nelhal. Zženštilý chlapeček mě zbavil všech mých předsudků a strachu z lásky. Když jsem ho ztratil zbylo ve mně prázdno a staré stíny. Zoisite mi ho vzal a já už vím z jakého důvodu. Nemohu zabít, či se mu za to co udělal pomstít.

Nephrite začneme znovu a pomaleji, není kam spěchat. Nechci,abys byl jedním z mnoha. Bylo by snadné se do tebe zamilovat a být pro tebe jen další otravný obdivovatel.

Kunzite zamumlal zaklínadlo a pokoj se změnil. Postel se rozšířila do stran a pokryly jíčísté přikrývky, rozházené pomněnky zmizely a místo nich se objevily vkusně upravené kytice z negaveraských květin. O světlo se staralo pár strategicky rozestavěných svíček. Noční stolek pokryl tác s lahví vína a dvěma sklenicemi. Objevila se i tuba něčeho velmi důležitého, bez čeho by věci nešly tak hladce. Usmál se nad svým dílem a pomalu se zvedl na patách. Natáhl a ruku k Nephritovi, přitáhl si ho k sobě a políbil.

*Tuesday, October 30, 2001@11:06 p.m.*

Zoisit ležel schoulený u kůlu, ke kterému ho přivázali. Klepal se zimou, protože jeho plášť mu vzali a nechali ho ležet jen tak holé zemi zvlhlé večerní rosou. Nevěděl, co s ním chtějí udělat. Kdyby ho chtěli zabít, už dávno by ho pověsili na nějakém vhodném stromu, ale místo toho ho přivlekli do tábora a přivázali. Na tom vhodném stromě se ale houpal elf, který na včerejší stráži spal a nechal se okrást. Zoisit byl celý potlučený a všechno ho bolelo. Měl strach. Žádostivě se pozoroval nedalekou stráž pohodlně usazenou u malého ohně a zakrytou teplou přikrývkou. Seděl k němu zády a zář ohně jasně osvětlovala jeho siluetu. Zoisit se ještě více stočil a přitáhl ruce k tělu. Přitiskl dlaně k sobě a po chvíli mu mezi prsty vyskočil drobný plamínek. Zkroutil prsty blíže ke svým spoutaným zápěstím a potlačil bolestné syknutí jak mu oheň pálil kůži. Držel tak dlouho dokud provaz nepovolil. Po tváři mu stékaly slzy bolesti. Opatrně začal rozvazovat pouta na nohou. Když byl volný potichoučku se zvedl a vydal se ven z tábora.

Meminisse čekal. Tentokrát měl před sebou postavené zrcadlo, pročesával si dlouhé zelené vlasy a na skleněném povrchu sledoval svou novou hračku. Kluk se snažil o útěk, nemusel by se ani dívat, aby věděl, že těsně u kraje lesa se na něj vrhnou dva jeho elfové. Sám je tam pro ten účel postavil. Malý kopal a škrábal, ale proti dvěma silným elfům neměl šanci. Meminisse přemýšlel, co s ním. Jako mocný mág měl u dvora možná významné postavení, ale jako dvorní dáma byl jeden z mnoha. Potřeboval na sebe upozornit a nejak vylepšit svou pozici. Začal si připravovat pohádku o paní Meminisse, kterou chtěl okrást mladý zloděj, ale její stráž ji ochánila. Teď žádá o pomoc moudrého prince Endymiona. Pousmál se. Všichni věděli, ze princ Endymion byl magické dřevo, naprosto nepoužitelný materiál. Právě proto se kolem sebe snažil jako své rádce shromáždit nejmocnější mágy království. Příležitosti vychovat si jednoho mága odmalička prostě neodolá. Přidělí ho samozřejmě Lordu Kunzitovi, on byl na jeho dvoře jediný dost schopný na to, aby vychovával žáky a právě žádného neměl. Vzpurný žák Kunzita ještě více připoutá k jeho milované dvorní dámě. Kunzit, který měl starosti, byl Kunzit, který se utíkal k oblíbeným zavedeným rituálům a to Meminisse moc dobře věděl. Jejich vztah byl postaven na rituálech a dvorní etiketě, všechno mělo svá předem přesně daná pravidla. Ano, můj drahý, dostaneš dáreček, který nemá žádná pravidla a neodmítneš, protože tvůj milovaný princ ti dá rozkaz. Upozornění stráže a zašustění závěsu u dveří oznámilo příchod hlídky, obraz v zrcadle okamžitě zmizel a dva elfové, kteří drželi kluka se místo toho objevili ve vchodu do stanu. Chlapec se jim zmítal a snažil se vyškubnout. Na okamžik se mu to podařilo a kousl strážného do ruky, která mu zakrývala ústa. Strážný vztekle vykřikl a praštil ho. Teď už kluk jenom v bezvědomí visel druhému strážnému v sevření. Meminisse se na provinilého strážného zle podíval a ten hned padl na kolena. Silná vlna magie ho vzápětí vyhodila ze stanu a praštila s ním o nedaleký strom. Elf se svezl na zem a zůstal bezvládně ležet. Meminisse opět obrátil svou pozornost zpět k chlapci, byl v pořádku, rána nebyla zase tak silná. Tuto noc mu už neuteče.

Zasloužíte si odměnu za dnešní lov. Dobře jsem se pobavil. Je váš až do rána, můžete si s ním dělat, co chcete, ale nezabít. Jasné?

Mluvil sladce, ale poslední slovo vyštěkl. S potěšením sledoval jak elf nadskočil.

Odchod.

Idiot, tak lehce ovladatelný. To nebyla žádná výzva, ani ten kluk nebyl. Meminisse už předem dokázal předpovědět, jak se bude u Kunzita chovat. To Kunzit byl opravdová výzva, na kterou se elf moc těšil. Dostane ho, bude ovládat jeho hrdou duši. Měl chuť se rozesmát, ale ovládl se, čekala ho bezesporu zrušující noc. Znovu si sedl k zrcadlu a pečlivě začal sledovat nový obraz, kde se kluk právě probral ve stanu mužstva. Bylo na něm vidět, že je vyděšený a snažil se utéct. Jeho muže to očividně bavilo.

*Tuesday, October 30, 2001@10:11 p.m.*

Nefrite se chtel na Kunzita rozcílene osopit jak muze myslet na takové veci, kdyz Jedyte trpí. Rychle soustredil své myšlenky a pokusil se jimi Jedyta vyhledat. Se znacným údivem zjistil, ze Jedyte je zjevne v porádku a pokojne spinká v jeho postýlce. Ulehcene ho tedy prozatím pustil z hlavy, poté s neochotou opustil i myšlenky na Zoisita - nenávist nebyla presným popisem toho, co k nemu cítil: byly to rozpaky, strídavé záchvaty vzteku a lítosti, pohrdání i shovívavost. Nakonec se soustredil jen a jen na Kunzita, který ho pritahoval stále víc. Fascinoval ho. Uz dlouho obdivoval jeho úzasné schopnosti a pevnou vuli a mel radost, ze pod ledovým povrchem objevil skutecné city. Zároven pomalu odkrýval i skryté slozky vlastního já, které ho prekvapovaly, jako kdyz se probíráme starými vecmi, ulozenými nekde v komore. A co víc - pocítil velkou výzvu. Kunzite, nadrazený mu v mnoha vecech, prece mel svá slabší místa. Jeho nejistota ve vztahu k muzi byla pro Nefrita velkým potešením. Byla to prílezitost, kdy muze slabší generál poucit silnejšího. Nechápal Kunzitovy rozpaky, láska mezi muzi mu vzdy pripadala prirozená a zcela logická, ale byl ochoten se o svou filozofii rozdelit. Krásne se usmál.

Kunzite, proc si myslíš, ze muz dokáze být štastný jen se zenou? Naucím te jiný katechismus. Zena je zrádný tvor. Je podlá, melká, vzdycky sobecká. Vyuzívá své zenskosti, aby muzi vládla a manipulovala jím. Muz s zenou si nikdy nemohou porozumet, protoze se príliš liší. Zena te dusí svými nároky a pozadavky, nutí te delat veci, které delat nechceš, jediným jejím opravdovým uspokojením je rozházet tvuj majetek a pouzít te jen k tomu, aby dosáhla cílu, na které sama nestací. Je jako parazit. A kdyz te docela vysaje, odhodí te a najde si jinou, cerstvou obet.

Takové jsou zeny, ale i zzenštilí muzi. Pro muze je nejlepším zivotním druhem muz. Opravdový muz, ne zmekcilý krasavecek, který se nejradeji obléká do zenských šatu a muzem se narodil jen omylem. Muz ví, co potrebuješ, ví, co te udelá štastným, je nejlepším milencem, ví, jak te dokonale uspokojit. Muz netouzí po pomíjivé kráse drahých tretek, chce pouze ukojit svou ctizádost. Dokáze oddane milovat a stát pri tobe v dobrém i zlém. Nezradí te a je ochoten za tebe polozit i svuj zivot.

Nepotrebuješ zenu. Muz ti dá totéz, co ona a mnohem víc. Muz dokáze být krásný a pritom zustat muzem. Muze svou krásou a puvabem zahanbit mnohou krásku a pri tom v sobe skrývat uprímné srdce. Zena je ti casto na obtíz, muz ti muze stát po boku v nejlítejší bitve. K muzi muzeš vstoupit kdykoliv, k zene jen urcitý pocet dní v mesíci. Nekde jsem slyšel priléhavé hodnocení "Never tvorovi, který sedm dní krvácí a presto nezahyne." A to je i muj názor, protoze zeny mi byly od malicka protivné, uhánely mne a pronásledovaly, zatímco Jedyte byl vzdycky plachý a cudný, musel jsem ho dobývat a premlouvat a nikdy mne ani v nejmenším neomezoval, ani mi nedelal hysterické scény.

Nefrite zacal uz za reci oplácet Kunzitovy doteky, jeho prsty chvíli hladily jeho vlasy, potom oblicej, chvíli drázdily ušní boltce, sklouzly ke krku, s rozkoší se zaborily do Kunzitových širokých ramenou, pak zaútocily na prsní bradavky, po chvíli sjely po bocích a po malé zastávce na hýzdích zapocaly rozpustilý rej mezi Kunzitovými stehny. Aby Nefrite ucinil za svou recí efektní tecku, poklekl na zem a pustil se do Kunzita rty a jazykem. Rozhodl se ho presvedcit, ze muzi je nejlépe s muzem, a proto nechtel šetrit prostredky. Vlasy si shrnul co nejvíc dopredu, aby lechtaly Kunzitova stehna a prsty se vrátily k laskání zadecku. Beze spechu zasunul dva prsty pomalu dovnitr, po prozkoumání "pudy" pridal ješte jeden. Pak nenápadne vzhlédl, aby mohl sledovat Kunzitovu reakci.

*Tuesday, October 30, 2001@09:09 p.m.*

Áááááááááááá!

Výkřik přišel tak nečekaně, že Jedyte leknutím zajel pod hladinu. Když se o zlomek vteřiny později vynořil, prskající a kýchající, byl už zcela oproštěn od příjemné dřímoty, která se jej zmocnila. S mnoha vzdechy vylezl z vany, dopotácel se k posteli a tak jak byl, nahý a zmáčený, se zavrtal do přikrývek. Během minuty spal jako když jej do vody hodí...

*Tuesday, October 30, 2001@09:02 p.m.*

Nephritovy vzpomínky byly jako něžný vánek v letním dni, provoněném květinami a prosluněném sluncem. První polibek který dal Jadeitovi z dětské rozpustilosti a touhy vyjádřit to co Nephrite cítil. Impulzivní, arogantní Nephrite.

Nephrite, znám tvou vzpomínku. Vím přesně pod kterým strom jsi Jadeita poprvé políbil, protože já na něm seděl a dojídal to "skvělé" cukroví. Pamatuješ jak později ti to děvče zděšeně vyprávělo, jak jí zmizel pytlík z ruky? No…já ho teleportoval…zrovna jsem poslední peníze dal za nové kimono a nějak mi nezbylo na jídlo. Ale to ty víš, větev na které jsem seděl se pode mnou zlomila a já před vás žuchnul. Sandály se mi rozlétly do stran a můj ranec tě vzal přes hlavu. Pamatuješ?

Kunzite rozevřel Nephritova ústa k dalšímu hlubokému polibku. Ruka vklouzla mezi něj a Nephritovo tělo. Prsty přejely přes zapínání kalhot uniformy. Propátrávaly a dráždily látkou zahalený rozkrok. Jemně ale rozhodně se snažil vyprovokovat Nephritovo tělo k reakci. Uvolnit napjetí, které cítil. Chtěl ho znovu, ale tentokrát pod sebou. Nephrite byl nádherně úzký, prostě seme. Kunzite telepaticky zkontroloval Jadeita. Byl ve vaně a hrozilo, že v ní usne. Poslední co Kunzite potřeboval, byl utopený Jadeit. Na Sakuru zařvání v hlavě účinkovalo výtečně, tak proč by stejný postup neměl být efektivní i u Jadeita. Vstaň a jdi si lehnout do postele, nebo zítra Nephrite najde ve vaně ošklivě nafouknutého utopence, bylo dostačující. Jadeit se teď potřeboval vzpamatovat a urovnat si všechno ve své blonďaté hlavičce. Nephrite se k němu vrátí, až spolu skončí a budou schopni odejít ven z místnosti jako dva temní generálové.

Jsme co jsme Nephrite. Nesmíme cítit nejistotu, jinak nás naše obavy pohltí a my budeme ztraceni.

Další polibky zasypávaly Nephritovu tvář. Prsty odepnuly první knoflík kalhot.

Zoisite je zrádná krysa. Žijící zvrácenost která si ani neuvědomuje, že dělá něco špatného. Chtěl mě a nevěděl jak, proto zvolil tu nejpřímější cestu, která by mu zaručila, že budu s ním. Zradil mě Beryl. Beryl mu dala něco co se stalo jeho noční můrou. Nemusím snad popisovat co všechno jsem s ním prováděl. Mám dost zkušeností a velkou fantazii. Měl se mnou peklo. Když se Beryl snažila své zakletí přebít a přitáhnout mě k ní do postele, málem jsem ho pak několikrát zabil, teď toho lituji. Mohl jsem kryse zakroutit krkem. Můj Nephrite , vnímám tvou nenávist k němu. Je stejná jako ta moje. Ponížení, které nám oběma Zoisite uštědřil je neodpustitelné, ale já …

Kunzitův obličej se na chvíli stáhnul do odpudivé grimasy. Kunzite získal zpět své vzpomínky, ale stále byl negaverzským generálem. Než se mohl Nephrite zareagovat, opět byl před ním klidný Kunzite, bez jakékoliv stopy temnoty v očích.

Nephrite, nebudu se snažit změnit Zoisita. Myslím, že až opustím tento pokoj bude mi vyhovovat takový jaký je. On dokázal něco nikdo jiný ne. Donutil mě tím nejdrsnějším způsobem zrekapitulovat můj život. Jednou velkou noční můrou zahnal všechny ostatní. Rozumíš mi?

Kunzite se přitiskl k Nephritovi. Společně obnoví, to co jím bylo Negaverzí vzato vzpomínky. Minulost se pro temného generála Kunzita uzavře, stejně jako se uzavřela minulost za novým gardistou prince Endymiona. Jenomže tentokrát si nenasadí žádné klapky na oči. Nenechá se už ničím spoutat. Bude takovým, jakým chce být. První věc co ho napadlo, byl jeho názor na vztah mezi muži. Meminisse mu ukázal, že to jde, ale on byl pokrytec a nechtěl to přiznat na veřejnosti. Meminisse je pro něj ztracený, ale Nephrite je tady. Nádherný muž se kterým se před chvíli miloval. On ho vrátil zpátky k životu svým krásným tělem stvořeným pro lásku. Kunzite ho potřeboval a ničem jiném mu nezáleželo. Slova která mu splynula z úst, byla plná touhy a něčeho co Nephrite ještě v Negaverzi u Kunzita neslyšel. Zoufalství.

Polib mě, Nephrite, a líbej, ať vím, že skutečně žiji. Ukaž mi prosím to co Meminisse, že láska mezi dvěma muži je možná. Prosím tě dokaž mi, že to jde.

*Monday, October 29, 2001@09:54 p.m.*

Nefritovi se zatajil dech, kdyz ho Kunzite zacal líbat. Bylo to jiné nez predtím. Kunzite byl jiný. Nezný a pozorný. Nefrite cítil jeho doteky a najednou, jakoby se pred ním roztrhla cerná opona a pred jeho vnitrním zrakem se objevila zahrada. Proslunená krásná zahrada plná kvetin a detského smíchu.

Nefrite šel pomalu s rukama v kapsách a nenucene se rozhlízel. Kolem si hrály deti. Chlapci i devcata. Najednou k nemu odhodlane pristoupila holcicka se dvema cupky a pihovatou tvárickou. Bylo jí asi šest, o rok mín nez jemu. Uklonila se se vztazenýma rukama a zajíkave ho pozdravila. V rukou svírala balícek. "Upekla jsem vám cukroví, Nefrite-san! Chtel by jste ochutnat?"

Nefrite se zatváril prezírave a pomalu, neochotne zajel rukou do nastaveného balícku. Uchopil neumele tvarovaného králícka a kousl do nej. Pak sousto vyplivl. "Fuj! Tohle mám jíst?" Holcicce se zalily oci slzami, ale Nefrite ji odstrcil a šel dál. Dolézala za ním uz delší dobu a byla mu cím dál protivnejší.

Šel dál, do osamelého koutu zahrady, aby byl chvíli sám. Na jeho oblíbeném míste uz ale nekdo byl. Nefrite se zamracil na vetrelce a šel hájit svá práva. Pod "jeho" stromem sedel malý chlapec s šošolkou svetlých vlasu, svíral velkého medvídka a díval se neprítomne nekam do dálky. Nefrite k nemu pristoupil a vytrhl mu hracku z ruky. Chlapec k nemu zvedl velké modré oci, ukrivdene je rozšíril a snazil se získat medvídka zpet. Nefrite byl ale vyšší, proste zvedl medvídka vysoko nad hlavu a blondatý kluk marne vyskakoval a tahal ho za rukáv. Za chvilku mel v ocích slzicky, ale zacal do Nefrita bojovne bušit, címz ho jen pobavil.

"Toho medveda ti proste seberu a odnesu" rekl Nefrite zle. Malý chlapec se rozplakal. Bezmocne svíral v rucicce Nefrituv rukáv a potlacovane vzlykal. Nefrite ho se zájmem pozoroval. Najednou v sobe objevil zvláštní pocit. Nikdy drív ho nepoznal. Ted se sklonil k chlapci, objal ho kolem krku a políbil jeho malou ruzovou pusinku.

"Neplac. Vrátím ti ho. Vezmi si medvídka." Blondácek ho rozhodne odstrcil a sevrel obema pazemi svého medvídka. Zatváril se sverepe - bylo to hrozne roztomilé. A Nefrite v tu chvíli vedel, ze ho bude trápit az do konce zivota. "Jak se jmenuješ?" zeptal se okouzlene.

Chlapec se mracil. "Jedyte." A zachumlal se tesneji do svého medveda.

Pak se opona zase zatáhla a Nefrite pocítil, jak mu mezi prsty proudí stríbrné prameny vlasu. Vzdychl.

Kunzite. Vím, ze jsem byl kdysi jiný. A mozná, ze taky ne o moc lepší nez dnes. Byl jsem hrozne pyšný a nafoukaný. Ale podle všeho, co ríkáš a podle toho, co jsem zazil, Zoisit je skutecný netvor. Pokud zradil dobrovolne o své vuli... je z nás ten nejhorší. Kunzite, mozná, ze mu nevadí bolest, ale urcite existuje zpusob, jak ho zlomit. Musíme to udelat. Zdá se, ze má pro tebe slabost. Mozná te nejakým svým sobeckým a vypocítavým zpusobem miluje. Musíme toho vyuzít. Vytáhneme z nej všechno, co ví a pak ... ho zabijeme, nebo si z nej udeláš poslušnou hracku. Ale prosím, ted musím pomoci Jedytovi!

*Monday, October 29, 2001@08:46 p.m.*

Meminisse hned za rozbřesku vydal potřebné rozkazy. Část jeho skupiny zůstala v táboře a posel se vydal se zprávou, že paní Meminisse se kvůli naléhavým záležitostem opozdí s příjezdem do hlavního města. Zbytek jeho skupiny se chystal k odjezdu. Meminisse se těšil na malé zpestření, které mu lov na zloděje poskytne, předtím než se přiblíží k civilizaci a bude na sebe zase muset obléci šaty dvorní dámy. Teď byl mezi svými elfy a mohl tedy bezpečně vystupovat jako muž, věrností svých lidí si byl naprosto jistý. Vyšvihl se na koně a pokynul k odjezdu, litoval jenom, že sebou nemají psy.

Zoisit byl nervózní, pořád měl pocit, že ta přítomnost, kterou cítil v táboře, je blízko. Jindy by se vrátil a prozkoumal to, jeho matka mu vždycky říkala, že je příliš zvědavý, ale tentokrát ho to spíše děsilo. Měl z té bytosti nevysvětlitelnou hrůzu, která ho nutila jít stále rychleji. Chvílemi dokonce utíkal.

Meminisse se skvěle bavil. Teď už o tom klukovi věděl skoro vše. Bezostyšně se prohrabával jeho myšlenkami zatímco malý utíkal. Účelně v něm vzbuzoval pocit ohrožení a hnal ho, ale zatím ho ještě nechtěl příliš vyčerpat, spíše jenom zkusit, kolik toho vydrží. Ta pravá štvanice měla začít později. Pousmál se, právě teď malý uklouzl na svahu a elf skoro cítil bolest, která mu prolétla nohou. Musel ale uznat, že si chlapec vůbec nepočínal špatně, kdyby ho telepaticky nesledoval možná by ho už dávno ztratili. Taková škoda, že to není elf, pomyslel si. Pomalu projížděl lesem, jeho muži mezitím lovili v okolí s přísným rozkazem nepouštět se dopředu. Meminisse nechtěl, aby mu jeho kořist někdo vyplašil dříve než se na ni vrhne. Slunce postoupilo. Rozhodl se, že nemá cenu lovit v noci, chtěl uštvat kluka a ne si srazit ve tmě vaz o nějakou nízkou větev. I když jako elf by měl mít vztah k přírodě, radši byl ve městech a jenom občas vyrazil na lov nebo na cesty. Zatroubením svolal své muže a tryskem vyrazili kupředu.

Zoisit se zastavil. V dálce za sebou uslyšel troubení rohu. Věděl, že někdo v lese loví, zvěř byla vyplašená, cítil to, ale bylo to dost daleko za ním.. Podíval se na oblohu, za chvíli se začne šeřit, žádný div, že lov končí. Potom nebude vidět na krok. Měl by si najít nějaký úkryt na noc. Sešel ze svého původního směru a vydal se k nedalekému mlází, které slibovalo pěkné v závětří. Listí už bylo nažloutlé a ve vzduchu byl cítit podzim, přes den ještě bylo teplo, ale noci byly chladné. Byl opravdu rád, že vzal ten plášť. Najednou za sebou uslyšel dusot kopyt. Otočil se. Přes mýtinu, kterou právě přešel se hnala skupina jezdců. Okamžitě je poznal, byli to elfové z té karavany. Z toho jak se hnali jeho směrem nebylo pochyb, kdo je jejich kořist. Zoisit začal utíkat.

Meminisse pobodl koně, kluk kličkoval mezi stromy a prolézal různým křovím. Kdyby měl psy, už by bylo po všem. Bez nich ho museli nahánět a dostat na otevřené prostranství, ale takto to byla větší zábava. Jeho elfové postupně uzavírali kruh a naháněli ho k louce. Bylo jen otázkou chvilky, kdy po ní vyrazí. Teď. Kluk neměl už kam jít a vyběhl z lesa, Meminissovi vojáci okamžitě vyrazili do útoku. V dalším okamžiku mu závaží spojená provazem přitáhla ruce k tělu a další hod mu podtrhl nohy. Jeho vlastní rychlost ho srazila k zemi. Meminisse zarazil koně před ležícím tělem a poprvé si svůj úlovek pořádně prohlédl. Chlapec měl dlouhé nazlátlé vlasy, které teď byly rozcuchané, a z bledého obličeje na elfa vztekle zíraly velké jasně zelené oči. Na trhu s otroky by měl slušnou cenu a v nějakém bordelu by jistě vydělal spoustu peněz, ale na to mohl být čas později. Teď ho Meminisse chytl za vlasy a nadzvedl. Chtěl si ho pozorně prohlédnout a zjistit, jestli by mu tak talentované dítě mohlo k něčemu být. Jeden voják přinesl ranec, který zůstal zapomenutý s začátkem štvanice. Kluka přivázali k sedlu a rozklusali se zpět k táboru. Meminisse neměl nejmenší chuť nocovat v lese.

*Sunday, October 28, 2001@11:58 p.m.*

Zima.

Jedyte se marně snažil proniknout skrz hradbu z ledu.

Cosi jej drželo a svíralo, nutilo stát na místě a zírat široce otevřenýma očima na změti rozmazaných, vybledných skvrn, pohybujících se v podivných formacích v dálce za ledovou stěnou.

Tohle... je přece...

Jedyte se probudil. Bez obvyklého dramatického výkřiku, prostě jen otevřel oči.

Chvíli jen tak ležel a zíral do stropu, přes který se táhla zřetelná, byť slabá puklina.

Obyčejná puklina.

Jedyte se posadil.

Byl celý rozbolavělý, hlava se mu trochu točila a v útěch měl nepříjemně sucho, ale celkově se cítil neporovnatelně lépe. S trochou obtíží si vybavil Zoisitova zlomyslná slova i odpornou chuť protijedu.

Otřásl se.

Ještě chvíli ležel, ale nakonec se odhodlal a opatrně se posadil. Za chvíli spustil nohy na podlahu a nakonec se s viditelnou námahou dobelhal do Nefritovy koupelny. Tam pomocí malého zaklínadla naplnil v okamžiku vanu horkou vodou a zcela vyčerpán do ní klesl.

Netrvalo dlouho a v horké vodě se mu začaly klížit oči.

*Sunday, October 28, 2001@07:10 p.m.*

Zoisit z úkrytu pozoroval vojáky. Před dvěma dny vstoupili do jeho lesa, což nebyl zase až takový problém. Zoisit každou oblast, kde se nacházel považoval za svou. Většinou nechodil tak blízko k hlavní cestě, radši se držel blíže k horám a pustějším oblastem, ale když kolonu náhodou uviděl přemohla ho zvědavost a sešel za nimi blíže k údolí. Vojáci doprovázeli skupinu šlechticů, kam, to bylo Zoisitovi jedno. Nikdy ještě neviděl tolik krásných věci, co měli ti lidé s sebou. Kdyby se mu podařilo sebrat něco cenného, mohl by to zase prodat kupcům, kteří přicházeli ze severu. Kolona se pohybovala pomalu a hlučně, nebyl žádný problém je sledovat a ještě si při tom shánět jídlo. Jako vždy při soumraku zastavili a rozbili tábor. Zoisit si našel díru po vyvráceném stromu, kam nebylo vidět a nefoukalo. Trochu se najedl, zahrabal do napadaného listí a noční zvuky a pach hlíny ho brzy uspaly. Probudil se až byla hluboká noc, tiše se připlížil ke spícímu táboru.

Meminisse se probral, ten silný zdroj energie, který cítil už dva dny byl velmi blízko, přímo v táboře. Nejdříve si myslel, že se jedná o nějaký místní zdroj magie. Taková svatá místa byla poměrně častá, ale potom se to začalo hýbat a jak se to přibližovalo i sílit. Teď to bylo tady a ...Meminisse začal svou myslí propátrávat okolí...kradlo. Začal si to podrobněji prohlížet, ale jakmile se k tomu více přiblížil vyskočilo to jako splašené zvířátko, rychle se to propletlo táborem pryč a začalo se vzdalovat. Elf ležel ve stanu, pevně se rozhodl, že toho zlodějíčka druhý den chytí.

Ráno už byl na cestě k domovu. Na zádech měl ranec udělaný z pěkného nového pláště, který se mu bude hodit na zimu. V něm bylo zabaleno několik cenností a váček z penězi, který sebral spící stráži. Většinu z toho panstvo odepíše jako ztracené cestou, o peníze se poperou vojáci mezi sebou a Zoisit bude mít pokoj. V noci si málem myslel, že na něj přišli, přísahal by, že za ním někdo stál, ale asi se mu to zdálo. Nikdo ho nepronásledoval.

*Saturday, October 27, 2001@11:49 p.m.*

Nephrite byl netrpělivý, Kunzite to chápal. Jeho milý byl ve smrtelném nebezpečí. Byl, dokud mu Zoisite nedal protijed. Jadeite prošel peklem, které si nezasloužil, měl pouze tu smůlu, že ho Zoisite považoval za velmi snadný terč svých špinavostí. Důvěřivý Jade pokaždé pomohl kryse,když kníkla. Chránil Zoisita přes všechny jeho podlosti. Někdo musí kryse nasadit obojek a pevně ho utáhnout a směrovat jí, aby škodila tam, kde to ostatním temným generálům neublíží. Vzdychl a pomalu se postavil. Stud byl zatlačen hluboko do podvědomí Nephritovými dotyky a Kunzite zjistil, že mu dělá velmi dobře být nahý před druhým negaverzským generálem. Pomalu došel k Nephritovi, objal ho a políbil na ústa. Jazykem rozevřel chladné rty. Pronikl mezi ně. Nephritova ústa voněla vínem. Madeira, odhadl. Sladké silné víno prošlé žárem rovníku. Obkroužil jazykem vnitřní konturu rtů, pak zasypal polibky celou Nephritovu tvář. Tolik otázek čekajících na odpověď zůstalo nevyřčeno. Ještě ho nenechá odejít. Krysa se musí nechat vydusit a Jadeite trochu vzpamatovat.

Jen neurčité záblesky ve tmě zapomnění. Nic neříkající tváře a hlasy. Malý Jadeit tak nevinný jak jen děti dokáží být.Vím o čem mluvíš. Já jsem ještě včera prožíval to samé, než se mi vrátila paměť. Teď už vím kdo skutečně jsem, odkud pocházím. Všechno není příjemné jako náruč Meminisse. Víš co je strašné, milovaný? Beryl mi jen vymazala paměť a upravila pár vzpomínek, ale nezměnila osobnost.Setřela pár zásad nic víc. Nephrite, já jsem udělal ve svém minulosti hodně zlého a nezáleželo mi na tom ani trochu. Endymion nebo Beryl? Stejná práce, jiný vladař. Mám hrůzu z toho, že bych se k ní přidal dobrovolně, kdyby mi nabídla mé nynější postavení. Moc a sláva ve které se ztratila čest. To pravé pro takové jako je Zoisite…nebo… já

Zavřel oči a vzpomínky se mu začaly honit hlavou. Rozhodl se je sdílet s Nephritem. Potřeboval to. Kunzite obkroužil jazykem linii Nephritovy brady. Ruce přejížděly po látce pokrývající jeho záda. Prsty věděly kdy a čeho se dotknou, aby muž šílel touhou. Naučil se to u jednoho "strýčka", který měl dost peněz na to, aby přinutil jeho otce posílat ho každý týden na výchovné lekce. Jeho otec byl hrdý aristokrat ze starobylého a urozeného rodu, ale zchudlého, potřeboval dobře provdat jeho sestry. Stálo to peníze. Jediný kdo je mohl vydělat, byl Kunzite. Neptali se ho, jestli chce. První noc skončil jako zkrvavené hromádka hadrů. Jeho vlasy tu noc získaly svou stříbrnou barvu. Druhá,třetí, desátá, třicátá,stá byla stejná. Pak se jim podvolil, dělat to co mu určili jako poslušný čtrnáctiletý chlapec. Bleděmodré kimono a obi se sněhovými vločkami, útlé nohy v bílých ponožkách, lakované dřevěné sandály, nádherná loutka bez duše. Jeden z jeho stálých zákazníků byl starý špinavý mág, který se utápěl v moři vína. On ho začal v zaplacených nocí učit magickým kouskům pro pobavení. Kunzite poprvé ucítil chvění ve svých prstech, které přinášelo sesílaní kouzel. Rozhodl se stát se mágem. Jedné mrazivé zimní noci ukradl koně a utekl. Potloukal se z místa na místo, hledal učitele, kteří byli ochotni ho učit. Sotva se naučil všechno co od někoho mohl, šel za dalším. Neměl peníze, ale měl své tělo. Stále dělal to co ho naučili,ale tentokrát z toho měl užitek jen on. Postupně získal moc a postavení. Zaplatil všechny otcovy dluhy, nic mu nevyčítal. Vrátil se domů jen pro to, že potřeboval titul, aby mohl být představen princi Endymionovi. Léta plynula a on nosil uniformu gardisty. Pohřbil minulost hluboko v sobě. Stal se vzorem všech rytířských ctností, kterými v z duše pohrdal, opět byl loutkou. Postupně zabil všechny, kteří věděli čím se živil. Probleskla vzpomínka na sál v jeho rodném hradě. Jeho otec rozkazoval dělníkům opravujícím fresky na stropě. Stařeckou rukou svírající svitek šlehal vzduchem ve snaze lépe ukázat místa, která potřebovala větší pozornost. Viděl se kráčet sálem se dvěma sklenicemi vína v ruce. Temně rudé víno plné jedu, který čaroději neublíží,ale ostatní zabije. Prach padal ze stropu na těžký brokát hávu starého šlechtice. Kunzite mu mlčky podal broušený křišťál. Zlobně po něm hmátl. Jeho syn byl tak neochotný a nevděčný. Chtěl mít místo v radě, ale Kunzite odmítl použít svého vlivu. Otci se nemá odmlouvat. Pohrozil svému nezdárnému synovi, že se postará o to,aby všichni věděli, že se živil,jako ta nejsprostší šlapka, která jde s každým chlapem co mu v kapse cinkají mince. Kunzite se tvářil jako velký odpůrce vztahu mezi muži, hlasitě vykřikoval do světa, že on by se k takové nemorálnosti nikdy nesnížil. Starý pán se zle usmál při představě co by se stalo, kdyby se dvůr dozvěděl pravdu. Sice by ztratil možnost být u dvora, ale když ne on tak nikdo. Zvedl sklenici a prohlížel si jiskřící obsah. Kunzite vypadal zamyšleně, rozhodl se ho trochu popíchnout poznámkou o elfí šlechtičně a její reakci na to jakého má snoubence. Sladká Meminisse zděšená poznáním co je její rytíř zač. Slova o elfce měla svůj účinek. Jeho syn sklonil hlavu a zašeptal, že místo v radě bude mít do konce měsíce. Spokojeně pokýval hlavou a pochválil svého poslušného syna, pak přiložil sklenici k oschlým rtům a hltavě pil sladké víno. Kunzite pomalu vypil svou a zíral na svého otce. Stařec si utřel hřbetem ruky svírající svitek ústa a opět se rozkřičel po mužích u stropu. Poslední paprsky dne pronikaly vysokými okny odrážely se od kříšťálu. Najednou se jeho otec chytl za hruď . Sklenice padala k zemi a s ní paprsky umírajícího dne. Pohřeb se odbyl ve spěchu. Zavraždil svého otce a necítil nic, byl to jen jeden z mnoha. Obraz se změnil. Kunzite dostal nového žáka. Zoisite byl divoký a netoužil po tom být na dvoře svého prince. Kunzite ho chtěl pustit zpátky k jeho matce, ale princ o tom nechtěl slyšet. Rozhodl se dát mu to nejlepší vzdělání. Snem každého mladého šlechtice bylo být Kunzitovým žákem. Lord Kunzite byl dobrým a přísným učitelem, ale v chladu,který ho obklopoval v pravou chvíli proniklo tolik lásky a pochopení kolik jeho žáci potřebovali. Snažil se,aby se z nich stali chlouby země. Povedlo se mu to u všech kromě Zoisita. Snažil se otupit jeho dravou a zrádnou povahu. Myslel si, že to dokázal a chlapec pod jeho vedením se stává vším po čem toužil. Zoisitův osud mu v mnohém připomínal jeho vlastní s tím rozdílem, že Zoisite nemusel za své učení ničím platit. Sakura byl parchant, který měl prohnilou dušičku beze cti. Nezasloužil si nic co dostával. Zrada a podlost byla jeho jediným motorem. Byli si tak podobní, až to bolelo. …Kunzite přerušil prudce telepatické spojení s Nephritem.

Nephrite…můj Nephrite, Zoisite dá a řekne jen to co chce. Nic v Negaverzi ho nepřinutí mluvit či jednat proti jeho vůli. Nemůžeš trestat někoho kdo miluje utrpení bolestí. Někoho kdo na sobě s rozkoší zkusil pomněnkové lístky. Věř, že krysa prošla všemi stádii působení toho svinstva. Jen tak, tak se mi ho tenkrát podařilo zachránit. Víš on mi pak řekl, že ten jed mu přinesl tu největší rozkoš, jakou kdy poznal.

*Saturday, October 27, 2001@05:40 p.m.*

Nefrite uz byl na odchodu, ale zastavil se. Zatváril se netrpelive, protoze chtel být co nejdrív u Jedyta.

Kunzite, já nevím, co by se dalo ríct o mých vzpomínkách. Mluvil jsem o záblescích a myslím to doslova. Jsou to jen chvilkové nejasné pocity, zlomky vzpomínek, které mi chybí. Tady v Negaverzi je temnota, v mých vizích je vzdycky svetlo. Jsou tam lidé... smích ... úsmevy ... proste neco jiného. Nevím kde, nebo komu jsem se narodil, ale mám pocit, ze Jedyta znám hrozne dlouho, obcas si ho vybavuji jako malého chlapce. Mozná petiletého. Ani nevím, jestli je to opravdová vzpomínka, nebo moje úchylná predstava.

Zoisit mi protijed dá, protoze pro kazdou bytost existuje stupen a druh bolesti, kterou nedokáze vydrzet. Nemáme moc casu. Musím tam jít. Cím myslíš, ze ho otrávil? Prece porád tou samou zatracenou dýkou! Naštestí jsem ji uz znicil. Ted uz me ale prosím te nezdrzuj, nechci, aby mi Zoisit utekl.

*Friday, October 26, 2001@10:34 p.m.*

Bolest a krev a Zoisitovo šepotání.

Hořká, odporná chuť, která drásala jazyk.

Puklina na stropě, jenž se každou chvíli nemilosrdně hrozil zřítit dolů.

Jedyte zavřel oči.

*Thursday, October 25, 2001@07:04 p.m.*

Zoisit s klapnutím zavřel knihu, kterou četl. Zvedl se ze země a posadil vedle Jadeita. Na Jadeitových rtech se lesklo několik kapiček krve jak se usilovně snažil nevykřiknout. Lehce ho na ně políbil. Rukou mu přejel po hrudi a sledoval, jak se Jadeit okamžitě zkroutil do klubíčka. Potom mu bez varováni hlavou zahřměl Kunzitův rozkaz. Na chvíli nebyl schopen pohybu. Kunzute-sama je v pořádku, zaplavila ho obrovská vlna štěstí. Když se vzpamatoval, opět se sklonil k Jadeitovi a začal mu šeptat do ucha.

Víš, zlato, tento jed má dvě fáze, v první cítíš všechno velice zřetelně, až příliš. Každý zvuk je příliš silný a jakýkoli dotek bolestivý. Druhá fáze je, že je ti už jedno, co se děle s tvým tělem, protože tvoje vlastní bolest je tak veliká, že kdyby tě začali čtvrtit, ani bys to necítil. Všichni, kteří prožili druhou část a až potom dostali protijed skončili šílení. Kunzite-sama byl na začátku, tělo už necítil, ale ta pravá bolest ještě nepřišla, protože je silný. Ty jsi teď někde uprostřed první fáze. Užij si to, už nikdy v životě tvoje smysly nebudou vnímat tak ostře jako teď.

Zoisit se pobaveně zachichtal a na dlani se mu objevil protijed. Opatrně ho Jadeitovi vlil mezi rty a čekal dokud nepolkl. Nějradši by Jadeitovi ještě něco provedl, ale nechtěl se nechat nachytat Nefritem. Rychle se přenesl do Kunzitovy pracovny, zhmotnil na sobě šaty a čekal, připravený na útěk, pokud by mu hrozilo nebezpečí. Vždycky mohl někde přečkat, než se Kunzite-sama uklidní.

*Thursday, October 25, 2001@06:44 p.m.*

Na stropě se zřetelně táhla puklina.

Jedyte se do ní vpíjel pohledem a puklina se zase vpíjela do něj. Věděl, že jej za chvíli pohltí docela.

*Thursday, October 25, 2001@03:35 p.m.*

Kunzite se posadil a přitáhl si kolena k bradě. Nechtěl sice vidět Zoisita, protože by ho okamžitě zabil. Nebylo by to správné zprovodit krysu ze světa v afektu. Chtěl se před tím, než z něj stáhne kůži po malinkatých proužcích, dozvědět všechno o jeho paktu s Beryl. Určitě v tom bylo mnoho zajímavých věcí,které by se daly využít. Nephrite se k Sakuře nesměl dostat. Telepatický rozkaz zahřměl Zoisitovou hlavou. Dej Jadeitovi protijed a okamžitě se teleportuj do mé pracovny. Sakura bude na něj čekat za předpokladu, že se mu podaří vykonat všechno co bylo nařízeno a nechytí ho při tom Nephrite.

Vzpomínáš si na něco před Negaverzí? Víš kde jsi se narodil? Kdo byli tvoji rodiče? Kde jsi poprvé uviděl Jadeita? Znáš odpověď na všechny tyto otázky? Zoisite ti dobrovolně protijed nedá. Nevyrazíš ho z něj žádnými prostředky. Věř mi já ho znám, ovšem mohu se mýlit za pokus to vždy stojí, že? Mimochodem čím vlastně Jadeita otrávil?

*Wednesday, October 24, 2001@09:10 p.m.*

Zima.

Jedyte otevřel oči.

Zíral na povědomý strop. Odněkud blízko se ozývalo šustění stránek a spokojené mumlání.

Zoisit.

Jedyte se s trochou námahy převrátil na bok, ale rychle tohoto unáhleného pohybu zalitoval. Hlava mu totiž začala okamžitě třeštit a prudká křeč zachvátila celé jeho tělo. Zalapal po dechu, ale nevykřikl. Nevykřikl ani podruhé, ani potřetí, když už se zdálo, že mu bolest rozdrtí jednu každou kost v těle.Místo křiku skousl rty, zavřel oči a soustředil se na jediný světlý bod v celém svém životě.

Nefrite...

*Wednesday, October 24, 2001@09:00 p.m.*

Nefritovi se tocila hlava a nebylo to jen bourlivým vrcholem, který práve prodelal. Všechno, co Kunzite ríkal, znelo zvláštne povedome. Královský dvur, elfí mág, prátelství... neco jiného, neco, co bylo pred Negaverzí. Vzdycky tu prece nebyla Negaverze?

Kunzite, mluvíš o sobe, ale ... neudelala to Beryl s námi se všemi? Obcas se mi vybavují divné veci, které jakoby nepatrily do tohoto zivota. A Jedyte urcite prozívá totéz! Chceš ríct, ze jedine ta krysa zná celou pravdu?

Dobre. Nemusíš chodit se mnou. Jdu za Zoisitem a vezmu si protijed pro Jedyta. Potom polozím naší ruzové kvetince pár otázek. Nebudu se s ním mazlit a pokud mu nebude do reci, zabiju ho. Nemáš námitky, vid? Hlavne se nikam nevzdaluj, ješte si máme hodne co povídat!

Nefrite sklouzl z Kunzitova tela a trochu provinile pretransformoval šaty zpet na sebe. Prišlo mu trochu nezdvorilé, odcházet tak rychle, ale nemel casu nazbyt. Omluvne se usmál a couval ke dverím.