*Tuesday, October 23, 2001@10:34 p.m.*

Zoisit šťouchl do Jadeita.

Tak vidíš, už jsi zase mimo. Zlato, ty se na tuhle práci opravdu nehodíš.

Rychle zjistil, jak na tom Jadeit je a kolik má času. Hmm, Neffy by si měl pospíšit nebo bude tomu svému zlatíčku místo postele stlát rakev. Nechal Jadeita jak byl a vrátil se ke své předchozí činnosti jakoby s nic nestalo. Znovu začal listovat Nefritovými záznamy.

*Monday, October 22, 2001@08:38 p.m.*

No ano... proč vlastně?

Jedyte nedokázal odpovědět hned. Sám si nebyl jist, proč Zoisitovi neoplácí stejnou mincí - nejen dnes, ale prakticky neustále. Nejmladší z generálů se v minulosti Jedytovi nejednou postaral o pořádnou nepříjemnost - ať už s královnou Beryl, Kunzitem nebo nějakou youmou. Jedyte měl vlastní - byť skromnou - tajnou rozvědku, a proto byl velice dobře informován o věšině Zoisitových eskapád.

Ne, Sakura nebyla zdaleka tak nevinná, jak se mohlo na první pohled zdát. A přesto...

Je tu něco. Já to neumím pojmenovat... nevím, jak to říct. Je tu něco, co mně nutí tě chránit a snažit se nezraňovat tvoji důstojnost... snad je to lítost, nebo nějaká dávno zapomenutá náklonnost, kterou jsem k tobě snad kdysi cítil... možná jsou to prostě ty zelené oči, ze kterých občas čítám tolik bolesti...

Já...

Jedyte se nadechl, ale na Zoisitovu otázku už odpovědět nestačil. Namísto toho se mu ze rtů vydralo jediné tiché zasténání. Bolest přišla nečekaně a s nevídanou silou a Jedyte, vyčerpaný bojem i úbytkem energie, jí neměl sílu vzdorovat.

Zoisitovy oči byly tím posledním, co spatřil, než upadl do bezvědomí.

*Monday, October 22, 2001@07:51 p.m.*

Kunzite vzdychl a posadil se na pelest vedle svého bezduchého těla. Jemným pohybem ruky vylevitoval deku a naaranžoval ji kolem Nephritova a svého těla. Kunzite s Negaverze by hltal očia scénu na posteli, Kunzite s dvora prince Endymiona, by se skryl za zeď falešné morálky,kterou kolem sebe vystavěl před svými vzpomínkami z dětství. Detaily s mírou své cudnosti vyhladí dodatečně.

Nephrite, Beryl společně se Sakurou mi udělali něco tak strašného jako je brainwashing. Něco se semnou stalo a já si vzpomněl na všechno co mi bylo odňato a překrouceno do temné podoby. Královna si nehrála jen s mou pamětí, ale ovlivnila i částečně mou osobnost. Odstranila pláštík civilizovanosti, který jsem si vytvořil na doře svého pána, vyzvedla z hlubin mého podvědomí všechnu mou divokost a zlobu, aby si pojistila mou loajalitu a zaplatila Sakuře za to, že mě zradil. Zoisite po mě tajně toužil, chtěl se stát mým milencem, ale já ho odmítl. On byl můj žák a jistě chápeš, že něco takového jsem nemohl dopustit. Krom toho v mém životě už byl někdo velmi důležitý. Pamatuješ jméno Meminisse? Elfí mág, který odhodil všechny výsady mocného muže u dvora , oblékl si ženské šaty a stal se jednou ze zástupu bezejmených dvorních dam jen pro to, aby mohl být se mnou. Nechtěl,abych ztratil své postavení,kvůli vztahu s mužem. Zoisite se nevzdal a rozhodl se udělat všechno ,aby mě získal. On byl, je a bude krysa neštítící se ničeho. Tajně se spojil s úhlavním nepřítelem mého pána a nabídl mu plán své zrady, za podmínky, že budu navěky s ním. Ona souhlasila. Zoisite mě přiotrávil a předhodil před její veličenstvo. Regenerace u mě probíhá poněkud jinak než u ostatních, Sakura to věděl, informoval jí o tom. Nebudu ti popisovat co se mnou všechno dělala. Bylo by to velmi dlouhé a…

Kunzite se při vzpomínce na svou bezmocnost zachvěl a zakryl si dlaněmi obličej. Bolelo ho vzpomínat,ale Nephrite musel znát pravdu.

Nephrite, já nejsem schopný se setkat se Sakurou. Promiň,ale nejde to.

Kunzitovo tělo reagovalo po svém na Nephritovy pohyby. Postava na pelesti se najednou rozmlžila a ztratila. Dvě silné ruce uchopily Nephrita kolem boků a prudce ho přirazily. Lord Kunzite byl zpátky ve svém těle. Vychutnával si stahující se svaly Nephritova těla. Byl to prostě orgasmus,který dokázal probudit mrtvého. Chtěl něco hvězdopravci říci,ale všechna slova ho opustila. Pomalu klouzal po křivkách jeho těla. Vnímal žár sálající z opálené pokožky. Objal ho a dlouze políbil. Všechen stud zmizel, Nephrite ho dokonale zapudil. Lord Kunzite jen tiše doufal, že natrvalo.

*Monday, October 22, 2001@07:33 p.m.*

Zoisit otočil k Jadeitovi uslzený obličej. Cítil se dezorientovaný ve světě který tak nenáviděl a před kterým ho Kunzite-sama vždy chránil. Jenže Kunzit tady nebyl a Zoisit nevěděl, jestli se má na jeho návrat těšit nebo se bát. Chtěl vědět proč se Jadeit chová, tak jak se chová a tak k tomu přistoupil jako k mnoha jiným věcem. Vrhl se do toho po hlavě. Pátravě se díval na Jadeita.

Proč jsi na mě tak milý, zlato. Otrávil jsem tě a kdybych měl možnost udělám to znova.

*Sunday, October 21, 2001@10:00 p.m.*

Nefrite na Kunzita vytreštil oci. Co to proboha mele?

Hej... o jakém princi to mluvíš? A kdoze má být tvoje zena? Komu Beryl vymývá mozek? A ze jsem tvuj prítel ti došlo az ted? Kunzite, jestli víš víc nez já, mel bys mi to brzy vysvetlit!

Nefrite potlacil tisíce dalších otázek. Pochopil, ze tohle je to Kunzitovo podivné tajemství a mrtvý Kunzite mu ho uz patrne nerekne. Opet se tedy soustredil na svuj úkol. Zrychlil své pohyby a pomocí rtu a rukou rozehrál na bezduchém tele fantastickou hru, která podle jeho mínení musela vzbudit i mrtvého. Ze by Kunzita mohl vzkrísit porádný orgasmus mu nikdo nemusel vysvetlovat. A podle jeho odhadu uz by to melo prijít kazdou chvíli.

Kunzite, doufám, ze si uvedomuješ, ze to delám z dobré vule a budu potrebovat tvojí pomoc. Budu te muset co nejrychleji ukázat Zoisitovi a mozná ho ješte zmlátím. Uvítal bych, kdybys do toho nezasahoval. Jestli mi Zoisit nedá protijed, vytrískám z nej duši. Ostatne... nechtel bys mi pri tom asistovat?

Nefrite ani nevedel, jak ho to napadlo. Ale všechno nasvedcovalo tomu, ze Kunzite má, nebo mel nekoho jiného. Co kdyz Zoisita opravdu nenávidí? Co kdyz ... by Kunzite opravdu nezacházel s milovanou bytostí tak, jak zachází se Sakurou? V Nefritove podvedomí se mihl další prchavý strípek pravdy, proklouzl mu skrze záchytnou sít uvedomení a opet zmizel v temnote. A Nefrite s obavami cekal, co mu Kunzite odpoví.

*Sunday, October 21, 2001@08:12 p.m.*

Chuť vlastní krve byla zvláštní... Jedyte ji skoro slyšel.

Zvonila.

Zoisit plakal.

Ležel na posteli a vzlykal jako malé, bezmocné dítě. Jedyte se ztěžka zvedl na kolena a natáhl ruku k ležícímu Zoisitovi... ale pak ji zase stáhl a v rozpacích usedl na paty. Prvotní impuls - utěšit zoufale plačící dítě - jaksi pominul. Snad za to mohla sílící bolest a nevolnost nebo vztek... každopádně teď Jedyte viděl věci naprosto jasně.

Zoisit mohl mít tvář nevinného malého děcka, ale dítětem už rozhodně dávno nebyl.

Zodpovídal sám za sebe a za své činy a právě ty teď měly pro Jedyta fatální důsledek.

Takže...

Jedyte se nadechl, aby zavolal youmy zpět do místnosti a nechal Zoisita vyvléct ven a někam zavřít.

O pět minut později ležel Zoisit stále ještě na posteli a vytrvale plakal. Jedyte napůl seděl - napůl ležel vedle něj a rozpačitě hladil jeho třesoucí se ramena.

*Saturday, October 20, 2001@11:57 p.m.*

Zoisit byl na kolenou na zemi a jednou rukou si držel cop. Doširoka rozevřené zelené oči se dívaly na Jadeita nechápavým výrazem. Proč mu vlastně ublížil? Ale obrázek nevinného vyplašeného dítěte zmizel, když mu oči ztvrdly a zle se do Jadeita zabodly. Byl zoufalý a vzteklý.

Kdo ti dovolil, říkat mi Sakuro. Slyšíš, jak se opovažuješ. Na co si to hraješ, takhle mi smí říkat jenom Kunzite-sama a to ty nejsi, jsi slaboch. Nefritova děvka, coura, kterou odkopne jakmile si najde lepší.

Zuřivě se na sotva stojícího Jadeita vrhl a praštil ho do obličeje. Hystericky do něj tloukl a jeho nehty pokryly Jadeitovo tělo škrábanci, údery zanechávaly také mnoho podlitin. Tak pokračoval dokud mu nedošly síly, potom se na Jadeita, který teď pro změnu ležel na zemi a předtím čisté a teď zakrvácené dece, chvíli díval a snažil se pochopit obrázek před sebou. Celý se chvěl fyzickým a psychickým vyčerpáním. Z posledních sil došel k posteli a zhroutil se do pokrývek a tiše se rozvzlykal.

*Saturday, October 20, 2001@04:58 p.m.*

Zoisite!

Jedyte bezmocně sledoval Zoisitovo kramaření v Nefritových věcech. Nejmladší temný generál připomínal malé zvědavé kotě, když se náruživě prohraboval barevnými krystaly, knihami či více než osobními věcmi, hrál si se svými úlovky a bez skrupulí si bral, co se mu líbilo. Jedyte však již tradičně nedokázal jeho roztomilou hravost ocenit.

Řekl sis o to, Sakuro!

Přestože si připadal jako na kolotoči, Jedyte vyskočil z postele, několika vratkými kroky dotápal k sedícímu Zoisitovi. Vzápětí malého generála popadl za culík a smýkl jím po podlaze, až Sakura překvapeně vypískla.

Říkal jsem ti, ať si dáš pozor!

*Saturday, October 20, 2001@03:16 p.m.*

Zoisit se k Jadeitovi ani neotočil čelem. Klidně otevřel jednu Nefritovu zásuvku a začal se v ní přehrabovat, potom ji otráveně celu vysypal na zem a vrhl se na další. Tu už ani nezkoumal, skončila na zemi okamžitě. Během několika okamžiků se mu z uklizeného pokoje podařilo udělat chaos. Sedl si deku, kterou rozprostřel na zemi a znova se začal věcmi probírat. Většinu věcí bez zájmu odhazoval, ale ty, které ho zaujaly si pozorně prohlížel. Mezi věcmi našel i několik Nefritových barevných krystalů, s dětským zaujetím je nastavil proti světlu s úsměvem sledoval jak po místnosti a jeho těle házely duhové odlesky. Výsledek ho pravděpodobně uspokojil, protože krystaly v jeho dlani zmizely, jak je teleportoval k sobě. Potom se pohodlně natáhl, hlavu si podepřel dlaněmi a začal listovat v Nefritových poznámkách.

*Friday, October 19, 2001@11:10 a.m.*

Opovaž se!

Jedyte zaťal zuby, aby potlačil bolestné zasténání a vztyčil se na jednom lokti.

Opovaž se čenichat v Nefritových věcech, Sakuro!

Jeho slova však očividně udělala na Zoisita pramalý dojem. Jedyte se tedy rozhodl přistoupit k poněkud drastičtější přesvědčovací metodě. Se značnými obtížemi (které se víceméně marně snažil nedávat najevo) se posadil a výhružně spustil nohy přes okraj postele, přestože myšlenka na chůzi jej naplňovala obavami. Bolest postupně sílila a navíc se mu nelíbil způsob, jakým se celá místnost otáčela

Zoisite, co jsem ti říkal! Hned toho nech, nebo-!

- nebo omdlím dřív než k tobě dorazím.

*Thursday, October 18, 2001@11:12 p.m.*

Zoisit se díval na Jadeita a přemýšlel jestli Jadeit opravdu nevydrží i tak málo bolesti nebo je to simulant. Musel si přiznat, že ho nechápe. Před chvílí jsem ho otrávil a on moc dobře ví, co ho čeká a i přesto se chová ohleduplně jako by to byla málem jeho vina. Teď už jenom chybí, aby se mi omluvil za to, že jsem se musel obtěžovat ho otrávit. Nefrit by mě v takové situaci zabil, no vždyť on mě ve skutečnosti vlastně skoro zabil. Kunzite-sama by mi nikdy nedůvěřoval tolik, aby byl tak neopatrný a nechal se zaskočit. Už zase začínal přemýšlet o Kunzitovi, potřeboval nějak zaměstnat svou mysl než se Nefrit vrátí, jinak se z toho zblázní. Jadeit teď moc zábavy neposkytoval, jenom skučel, a tak se Zoi rozhodl využít příležitost a trochu prozkoumat Nefritův dům. Vlnou energie se očistil od krve a přehodil přes sebe čistou deku, do šatů se mu nechtělo.

Zlato, trochu se tady porozhlédnu, doufám, že nejsi proti.

A vydal se na průzkum Nefritových věcí. Už se cítil zase při síle.

*Thursday, October 18, 2001@08:43 p.m.*

Nedotýkej se mně... slyšíš! Nedělej to! Nedělej...

Jedyte se těžce převrátil na bok a schoulil se do klubíčka.

Bylo mu strašné horko a co víc... někde hluboko uvnitř začínala klíčit strašlivá, dosud nepoznaná bolest.

Nefrite... pomoc! Pomoz mi!

*Thursday, October 18, 2001@04:36 p.m.*

PODIVNÝ ELF!?!? Nephrite, ty nechápeš ani kouskem svého sexem omezeného mozku co bylo mezi mnou a ní. Miloval jsem jí, jako rytíř miluje dámu svého srdce. Krásnou, čistou a nedosažitelnou. Nikdy bych jí neznesvětil něčím tak mrzkým jako je tělesný chtíč. Dvořil jsem se jí celá léta bez toho,abych jí jen dotkl. Jen poslední rok jsem jí konečně políbil…Kdyby nebylo toho, že mi můj princ nařídil vzít si jinou, nespal bych s ní tak brzy. Slíbil jsem jí, že se nedotknu své budoucí ženy, protože jediná bytost se kterou bych ve svém životě chtěl sdílet lože, byla ona. Chápeš to vůbec? Víš co? Nesnaž se o to. Mimochodem, tvé iluze jsou mizerné. Působí pořádně rušivě, než sugestibilně. Díky tvému hraní si s magií jsem ztratil soustředění při zbavováni si toho co tu leží na posteli. Výsledek vidíš. Zabil jsem jí opět svou neschopností odolat cizí magii. Zbavil jsem se jedněch následků řezničiny, kterou Beryl provádí při svém oblíbeném rakevním vymývaní mozku, abych podlehl něčemu tak primitivnímu. Teď mám jedinou šanci na další smysluplnou existenci. Jen musím přijít jak být zase ve svém těle, nebo dát tomu všemu sbohem a konečně chcípnout…. Zemřít by bylo tak snadné, ale nemohu pro všechno co jsme k sobě kdysi cítili. Byli jsme přátele a v tobě to zůstalo přes všechnu temnou moc Negaverze. Nejsi pitomec, ale čestný muž i když smílník až hanba povědět.

Lord Kunzite si dal ruce v bok a upřeně se zahleděl na Nephrita. Snažil se ignorovat skutečnost, že jistá část jeho těla je zaražena v jisté části těla hnědovlasého generála. Nešlo mu to. Cítil jak nabírá ruměnec, s pamětí se mu vrátila i jeho prudernost a ostych před vším tělesným. Jeho tělo zareagovalo na stav jeho mysli. Znamenalo to, že pouto bylo ještě dostatečně silné. Stačilo jen vyvinout dostatečně silný emoční impuls spojený s tělesnou stimulací,aby došlo k sloučení oddělených částí. Nephrite na to už přišel, jak spojit to co mělo být jeho vůlí rozděleno. Lord Kunzite nabral ve tvářích ještě rudější odstín, když mu to také došlo.

Eh…no…je tu jedna…no…začni se hýbat!! Pro všechno tě prosím neprodlužuj to.

*Thursday, October 18, 2001@12:08 a.m.*

Nefrite se zatváril ješte urazeneji. Predtím byl presvedcen, ze je na dobré ceste. Jaktoze se Kunzite nemuze vrátit do svého tela?

Hele, nedelej ze bys práve ted nechtel lezet pode mnou a cítit to. Pripravil jsem ti ve tvém tele príjemné uvítání, tak kde to vázne? Kdybys nechytracil a naletel na muj trik, mohl jsem te pomalu vrátit do reality, zatímco by sis myslel, ze soulozíš s tím podivným elfem. Vzdycky se nevyplácí prokouknout kteroukoliv iluzi. Ale kdyz uz jsi tak chytrý, nemuzeš mi poradit, co mám delat? Z nejaké pitomé nostalgie te nechci nechat odejít a zároven mám drobný problém, protoze ten tvuj zrzavý idiot otrávil Jedyta. Vymyslel si, ze dostanu protijed, az budeš v porádku zpátky. Mohl jsem to z nej proste vymlátit, ale takhle vás muzu zachránit oba. Jsem asi pitomec, ale nenechám te umrít. Tak mi porad. Prosím.

*Wednesday, October 17, 2001@10:17 p.m.*

Jedyte pod Zoisitovým dotykem podrážděně ucukl a prudce se k Sakuře obrátil zády.

Ne snad že by se tolik urazil... kontakt s druhou osobou mu však vůbec nedělal dobře. Zoisitovy prsty na jeho rozpálené tváři byly těžké jako olovo a podivně mrazivé.

Jedytovy smysly byly vůbec nějaké pomatené.

Celý pokoj byl velmi zvláštně cítit - těžký pach, který vydávaly youmy, krev, Nefritova kolínská, doposavad dýchající z podušek a Zoisitův vlastní parfém, to vše vytvářelo skutečně nesnesitelnou kombinaci.

Jedyte na Sakuru zmučeně pohlédl.

Netlač se tak ke mně... bereš mi vzduch.

*Tuesday, October 16, 2001@07:19 p.m.*

Zoisit pootevřel jedno oko, aby zjistil, co se to vedle něj hýbe. Á, Jadeit. Zlatíčko se tváří jako by měl v příští minutě zemřít a to se mu zatím nic neděje. Škoda, že mě vybudil, zrovna jsem měl vynikající sen, Kunzite-sama se vrátil a všechno bylo zase v pořádku. No, uvidíme, co Nefrit zmůže. Potlačil vzrůstající strach a pohledem přejel Jadeita stočeného vedle sebe.Potom protáhl své nahé tělo a nechal chladivý vzduch v místnosti dotknout se jeho kůže, bylo to příjemné, regenerace sice byla úžasná věc, ale byl pořád rozpálený horečkou. Nic ho ovšem nebolelo, pozorný Jadeit ho vyléčil. Kouzelně se na něj usmál.

Ale, zlato, ty se na mě díváš, jako bys mě chtěl zabít. To by takoví hodní kluci jako ty neměli dělat, nesluší jim to. Mimoto se nemáš čeho bát, Nefrit ti určitě pomůže. Přece si nemyslíš, že se tě chce zbavit a najít si jinou hračku a teď má dobrou záminku. I když kdo ví? Ale ty mu věříš, viď. Jak roztomilé.

Pohladil Jadeita po tváři a pobaveně se rozesmál. Ve svých myšlenkách ale potají zase zkusil: Kunzite-sama, kde jste?

*Tuesday, October 16, 2001@03:35 p.m.*

Kunzite chvíli na Nephrita zíral a snažil se pochopit, to co mu mezi bujarou jízdou na jeho těle sděloval. Byl stále otřesený z násilného přerušení jeho snahy vstoupit do světa Meminisse. Celkem rychle mu došlo v jakých je problémech. Nemůže zpátky ke svému milému, ale zároveň se nemůže vrátit do svého těla. Připadalo mu jako kdyby stál rozkročený mezi světem bdění a snů. Bylo to velmi poetické označení toho, že byl v totálním, Kunzitovi proběhlo hlavou jedno slovo a to průser.

Měl si mě nechat na pokoji a ne se na mě vrhnout jako nadržená samička. Snažil jsem se o to dostat se pryč a TY JSI SÝM SKVĚLÝM POKUSEM O ZÁSACH DO MÉ MYSLI SPOJENÝ S PROMYŠLENÝM OJÍŽDĚNÍM MÉHO TĚLA A HRANÍM SI NA … Kunzite si uvědomoval, že na Nephrita ječí jako smyslu zbavený. Vlastně on byl smyslů zbavený, když se nad tím zamyslel do detailu. Snad by po něm řval ještě dlouho,ale zarazilo ho, že nedokáže vyslovit jméno Meminisse. Hrdlo se mu stáhlo a on věděl, že opět selhal. Zradil svého Meminisse. Prudce se nadechl a s nucenou ironii řekl:

Myslíš, že bych kolem tebe stepoval, kdybych se mohl vrátit zpátky do svého těla?

*Tuesday, October 16, 2001@07:34 a.m.*

Zoisit spal a líbeznějšího pohledu než na spící Sakuru snad nebylo.

Jedyte však jaksi momentálně nedokázal tu podívanou správně ocenit.

Bylo mu zle.

Před chvílí se vrátil z Nefritovy koupelny, kde v zrcadle ohledával svou ránu a zároveň si potvrzoval nepříjemnou doměnku - byl otráven, a to přímo tím samým jedem, kterým byli předtím otráveni Kunzite a Zoisite. Dobře si pamatoval symptomy a ty se teď jeden podruhém hlásily o slovo.

Jedyte se stočil na posteli vedle Zoisita, kolena pod bradu, a nevraživě pozoroval ladně spící Sakuru.

Ty jedna malá kryso... za tu tvou nevinnost bych nedal ani zlámanou youmu.

Chtělo se mu taky spát.

*Monday, October 15, 2001@09:41 p.m.*

Nefrite byl plne soustreden na svuj úkol. Aby mohl Kunzita vtáhnout zpet do reality, musel pusobit na jeho telo i mysl zároven. Pokusil se proniknout do jeho podvedomí a nahradit tam bytost, která jej odvádela pryc. Pokud ho Kunzite prijme jako Meminisse, prijme i jeho doteky a ty ho vrátí do reality. Snazil se zamestnat všechny jeho smysly. Upoutat jeho pozornost k pomnenkám, donutit ho, aby vzal na vedomí jejich vuni, jejich dotek, aby cítil Nefritovy pohyby a s kazdým dalším vjemem se vracel zpátky. Bylo to pomerne nárocné a pokud si pritom Nefrite uzíval, bylo to opravdu to poslední.

Kdyz náhle zaslechl Kunzituv hlas, trhl sebou. Prekvapilo ho, odkud vyšel a dotkl se ho ten tón. Pootocil hlavu a strnule zazíral na podivné zjevení. Pak dotcene vyjekl.

Co si, sakra, myslíš, ze delám? Ze jsem nekrofil? Co uz bych musel udelat, abych se tobe zavdecil? Kunzite, musíš se vrátit! Zpátky do svého tela, zpátky kam patríš! Zoisite se zbláznil, ale nedelám to jenom kvuli nemu a Jedytovi. Potrebuju te, priznávám to. Vrat se ... prosím. Jestli máš nejaký duvod, abys odešel, rekni mi ho. Vysvetli mi, co se tu deje. Pojd sem, vrat se do toho krásného tela a rekni mi, co se deje s tebou. Budeme na to dva a to je víc nez jeden.

*Sunday, October 14, 2001@01:33 a.m.*

Lord Kunzite se rozhodl opustit všechno co ho poutalo k životu a odejít s Meminisse do jeho světa. Políbil elfa a začal mumlat zaklínadla. Poslední fáze oddělení těla od duše byla nejnáročnější. Miloval Meminisse, ale něco ho nutilo pochybovat o správnosti svého rozhodnutí.. Myslet na sebe a zradit své přátele. Příčilo se mu nechat je v pod temným vlivem Negaverze. Chtěl přimáčknout Zoisita za jeho zradu. Zničit Beryl Pomstít smrt svého prince. Potřeboval se soustředit na svůj přechod, pokud by teď někdo našel jeho těle a dotkl se ho, mohlo dojít ke katastrofálnímu selhání. Meminisse mu pomáhal zbavit se přítěže fyzického těla. Kunzite vnímal s lehkým mrazením praskání neviditelných pout, která povolovala pod náporem magie. Ještě chvíli a v Jadeitově pokoji bude ležet jen prázdná schránka. Tělo sice živé,ale bez mysli,která by ho ovládala. Meminisse zoufale vykřikl, když se Kunzitova postava začala rozmlžovat. Někdo se snažil jeho milého probudit. Kunzite ještě nezemřel pro svůj svět, ale jeho duše už přešla k Meminisse. Elf věděl co se stalo, křehká síla magie byla porušena zásahem zvenčí. Jeho Kunzite se k němu už nikdy nevrátí, svět ve kterém spolu měli být se zbortil. Meminisse se sesunul na cestičku a hlavu zabořil do dlaní. Magie dokázala být krutá k těm kdo jí používali.Meminisse získal nesmrtelnost ve světě snů, které stvořil svou mocí. On mohl svého milého přivést k sobě, chybělo tak málo. Spoléhal na to, že to Kunzite dokáže. Nezvládl to, jeho soustředění povolilo a uvolněná energie ho vrátila zpět k živým, zároveň mu na vždy uzavřela cestu k Meminisse. Elf zoufale štkal a mezi vzlyky přísahal, že se Kunzita nevzdá. Musel jen najít způsob jak prolomit magickou bariéru mezi ním a Kunzitem.

Lord Kunzite se ocitl opět v Jadeitově ložnici. Zděšeně zíral na Nephria,který si nepokrytě užíval s jeho tělem. Viděl jak sype hrst pomněnek na jeho kůži. Tmavovlasý generál posílil nevědomky spojení mezi jeho duší a tělem. Na neštěstí ne natolik,aby se spojily v jedno. Kunzite přistoupil blíže k Nephritovi a dlaní se ho dotkl na rameni. Nepochyboval, že ho uvidí jako průsvitnou postavu v uniformě gardisty prince Endymiona. Ledový dotyk podpořil ještě mrazivější hlas.

Souloží se ti s mým tělem dobře, drahý příteli?

*Saturday, October 13, 2001@11:35 p.m.*

Kunzite-sama se vrátil a nic si nepamatuje, všechno je v pořádku. Nikdo mi ho nevezme, nedovolím to ani elfovi s jeho sladkým řečmi a jedy ani královně Beryl. Třeba Beryl konečně elfy smete, žádná škoda jich nebude. Nesnáším je. Jednou jsem ho dostal a já ho chci. Nikdo mi ho nedokáže vzít. Nikdo, nikdo nikdo. Když zase ucítil Jadeitovo tělo, majetnicky ho objal a byl spokojený.

*Thursday, October 11, 2001@08:20 p.m.*

Pohádali se... a Kunzite někam odešel.

A Zoisit donutil Nefrita, aby jej šel hledat...

Nu což. Staly se horší věci...

Jedyte rozpačitě hladil Zoisita po rozpáleném čele. Chlapec byl očividně úplně mimo. Hádka s Kunzitem jej určitě stála mnoho sil a Nefrite ho navíc musel strašně zmlátit...

Proč?

Nefrite by mu pomoc určitě neodmítl, kdyby Zoisit přišel a slušně požádal... no, on asi slušně nepožádal. Nejspíš sem vtrhl, jak to má ostatně ve zvyku a dožadoval se okamžité pomoci. Ale stejně... Nefrite by mu neublížil pro takovou hloupost.

Neboj se, Sakuro. Už je to v pořádku. Nezlobím se na tebe. Pojď, uložím tě do postele a lehnu si vedle tebe, ano?

Jedyte neprotestujícího Zoisita svlékl z potrhané a zakrvácené uniformy a přikryl dekou. Sám si lehl vedle, ale nepřikrýval se. Bylo mu dost horko.

Ležel, díval se na spícího Zoisita a v duchu si kladl otázku - co se tady vlastně stalo?

Zoisit se začal pod pokrývkou chvět a přerývaně sténat. Jedyte chvilku váhal, ale potom se rozhodl zapomenout na rozpaky a vlezl si k Sakuře pod deku. Objal chvějícího se chlapce a ten se rychle uklidnil. Jen tiše zamumlal: Kunzite-sama.... a okamžitě usnul. Jedyte se rovněž chystal uložit ke spánku, ale těsně předtím, než se mu začaly klížit oči, všiml si několika čerstvých kapek krve na Zoisitově holém rameni. Něžně je setřel, ale neobjevil pod nimi žádnou ranku. Zmateně sledoval stopy krve na ložním prádle a výsledek jej nepříjemně zaskočil.

Krev byla nepochybně jeho.

Vycházela z malé ranky na krku, které si předtím nevšiml. Vlastně ji vůbec necítil...

Jedytovi se náhle zatočila hlava.

Padl zpět na polštář a vyčerpanou myslí mu prolétlo několik nepřjemných vzpomínek.

Nefrite...

*Thursday, October 11, 2001@07:02 p.m.*

Já...já jsem měl strach, že odejdete, že mě zase necháte samotného a už se nevrátíte. Vím, že je to moje vina, protože Vás neposlouchám a bránil jsem se, když jste mě trestal a byl jsem drzý. Omlouvám se, že jsem zase neposlechl a donutil jsem Nefrita, aby vás našel. Moc...moc se omlouvám, nevěděl jsem, co mám dělat.

Zoisit se pořád vyplašeně klepal a čekal, co s ním jeho "Kunzite-sama" udělá. Jeho už tak chabá mentální vyrovnanost podpořená halucinacemi jedu se upnula na přízeň jediné osoby, kterou miloval.

*Wednesday, October 10, 2001@10:47 p.m.*

Nefrite rázoval chodbou a jeho myšlenky poletovaly jako chmurné tmavé cáry. Ješte se nerozhodl, jestli je vydešený nebo zurivý. Pokud šlo zurit a desit se zároven, pak presne to delal. Mel vztek na Zoisita, který se vymykal vší logice. Mel ustoupit a prosit, místo toho si jenom pripravil nepríjemnosti navíc. Zuril i na sebe, ze mu ted musí vyhovet, ale zároven si namlouval, ze to vubec nedelá kvuli Zoisitovi, ale kvuli Kunzitovi. Kunzite v sobe neco mel, neco, co Nefrite nedokázal pojmenovat, ale byl to klíc k necemu závaznému. K necemu, ceho se bál a presto ho to pritahovalo. Nefrite mel nejasný pocit, ze by to mel zjistit. Nejaké Kunzitovo tajemství, které je strašne dulezité. A samozrejme musí zachránit svého malého ukeho. Zbozne si prál, aby to dokázal drív, nez Jedyte pocítí sebemenší bolest.

Krácel k Jedytove pokoji, protoze ho tam vyslalo podvedomí a s kazdým krokem se utvrzoval v tom, ze zaujal správný smer. Kunzite-sama. Velký temný pán. Nefrite ho nenávidel, obdivoval a svým zpusobem i miloval. Obcas si byl jist, ze ho nenávidí, zvlášt pokud mu Kunzite neco udelal, ale pak prišly chvíle, kdy k nemu cítil prátelství. Mátlo ho to. Jeho podvedomí signalizovalo trhliny v celém jeho osobním svete, ale nedokázalo je zformovat do srozumitelné podoby.

Otevrel dvere Jedytova pokoje a lord Kunzite tam lezel, spocíval na luzku a zasnene se usmíval. Vypadal štastne. Nefrite se zamracil, tohle se mu nechtelo líbit. Bez okolku ze sebe shodil šaty a zacal rychle Kunzita svlékat.

Tohle je nejlepší cesta jak na tebe, starouši. Beztak je videt, ze budeš potrebovat prátelskou sluzbu. Ten tvuj sen asi musí stát za to!

Nefrite se zacal opatrne hrouzit do Kunzitova vedomí, zatímco na nej opatrne dosedával. Kunzitovo telo se nebránilo, zdálo se, ze to vhodne zapadá do snu. Nefrite ho jemne políbil na rty a pak proklouzl mezi ne jazykem a jeho paze objaly Kunzitova ramena. Jejich mysl zacínala splývat a Nefrite postrehl záchvev neceho cizího. Bylo to slabé, ale Kunzite tomu podléhal. Nefrite se postupne vpravoval do role, i kdyz presne nechápal, oc jde.

Kunzite, milácku. Chci te. Jsi nádherný. Jsem tvuj, celý jenom tvuj. Ber si moje telo, tak jako drív. Je tady, u tebe, zivoucí a plný touhy. Budu ti zenou, nebo muzem, po cemkoliv zatouzíš. Neboj se, nemusíš být príliš nezný. Chci te cítit co nejsilneji, tak jako ty musíš pocítit mne.

Nefrite rozjel na Kunzitovi tvrdou akci, vrhal se prudce proti jeho kopí a zarýval mu nehty do zad, kousal ho do krku, svíral ho nohama.

Tohle by te melo probrat. Já jsem tvá Meminisse, rozumíš? Budu to já, kdo te dovede k vrcholu. Pujdeš za mnou.

Kunzite-sama, vyzdobil jste muj pokoj pomnenkami, jak jste pozorný. Vidíte je? Cítíte jejich vuni?

Nefrite se natáhl pro hrst modrých kvítku a rozsypal je po Kunzitove nahém tele.

Líbí se ti to, muj milácku?

*Wednesday, October 10, 2001@07:28 p.m.*

Ale...

Počkat...

Jedyte si zoufale promnul spánky - hlava jej znenadání rozbolela s překvapující silou.

Nebyl si zcela jist, jak by měl nyní postupovat.

Na jednu stranu neměl to srdce Zoisita klamat, ale zároveň si přál zjistit, co se tu stalo, zatímco spal.

Nakonec nedělám nic tak špatného...

Sakuro, drahý...

Jedyte chlapce jemně sevřel v náruči a rty se něžně dotkl pramene nazrzlých vlasů.

Čeho se bojíš? Copak se ti stalo? Pověz Kunzitovi-sama...

*Wednesday, October 10, 2001@11:09 a.m.*

Objímali se, vítr kolem nich pročísl záhony. Drobné okvětní plátky začaly vířit vzduchem. Kunzite políbil Meminisse do vlasů. Vzdát se svého těla a zůstat s ním bylo tak lákavé. Kunzite si vždy myslel, že ho po smrti čeká věčné zatracení za všechny zločiny,které spáchal. Elf mu nabízel ráj stačilo jen kývnout. Věčnost se zelenýma očima mezi záhony pomněnek. Lapení ve světě snů a iluzí. Meminisse byl mág,kterému nebylo rovno na dvoře jeho starého pána. On patřil mezi ten typ bytostí pro,které smrt nic neznamená. Dokázal jí obelstít, jeho duše žila ve snech živých i přesto že tělo podlehlo zkáze a rozkládalo se někde hluboko v zemi. Tady a s ním byl Kunzite šťastný. Nebyla mezi nimi žádná zrada,intriky, či temná magie vážící jek sobě ocelovou obručí vnucené povinnosti. Paměť se mu vrátila a on si konečně uvědomil pramen své vášně k Zoisitovi. Nejmladší temný generál zradil všechno a všechny jen, aby ho dostal do svých sítí. Udělal neodpustitelnou chybu, když nevěnoval dostatečnou pozornost svému žákovi. Jeho ignorace zapříčinila, že nepodchytil Zoisitovu zrádnou a zlou povahu v čas. Nechal ho rozvít se do otrávené květinky. Neměl poslouchat prince Endymiona ,ale místo souhlasu s učením Zoisita, ho měl zabít. Teď bylo pozdě napravovat své chyby. Království kterému oddaně sloužil, bylo zničeno. Princ padl při obraně měsíce a Meminisse doplatil na jeho proměnu v negaverzského generála. Neublížím už nikomu. Zůstanu s tebou, lásko. Chci tě udělat šťastným aspoň teď. Nezáleží mi na ničem jiném než být opět takovým mužem, kterého jsi se zamiloval. Miluji tě, má pomněnko. Meminisse zvedl k němu hlavu a viděl klidné modré oči plné citu, přesně takové jaké si je pamatoval, než je Beryl změnila. Budou spolu ve vlastním světě a nikdo je nerozdělí. Ten hnusný zrzavý spratek se z toho pomine a Meminisse doufal, že si udělá něco strašného po zjištění příčiny Kunzitovy smrti. Jediné co ještě musel Kunzite udělat, bylo zemřít. Jeho tělo bylo v hlubokém spánku. Někdo živý skrze něj mohl proniknou do snu, které Meminisse pracně vytvořil. Kdyby se Kunzite probudil, už nikdy by se nemohl k němu vrátit. Pak by elfova duše následovala své tělo. Nevěřil na nesmrtelnost duše. Zánik pro něj postihoval vše a všechny on ho jen oklamal pro Kunzita. Lord Nephrite dokázal proniknout k nim,ale naštěstí dříve než mohl cokoliv zjistit se probudil. Meminisse pochyboval, že by se hvězdář znovu objevil. Proč? Kunzitova smrt by bylo pro něj výhodná. Výhodná pro negaverzského Nephrite, opravil se elf. Nephrite bez temného vlivu, by skočil i do horoucích pekel,aby zachránil svého přítele. Takový Nephrite kterého znal, už neexistoval.

*Wednesday, October 10, 2001@09:43 a.m.*

Něžné ruce ho položily na něco měkkého a něčí energie ho začala léčit. Hřejivá vlna příjemně utlumila zvonění a nesnesitelnou bolest hlavy. Protijed v jeho těle uz začal bojovat proti jedu, ale byl unavený. Během několika posledních hodin se dvakrát regeneroval a i tělo temného generála mělo svůj limit a Zoisit mu byl velmi blízko. Ucítil ruku na svém rameni a z dálky k němu doléhal hlas, který mu říkal ať vstane. Strašně se mu nechtělo. Malátně chytl ruku a našel tělo, ke kterému patřila. Přitulil se k Jadeitovi, rukama ho objal kolem pasu a hlavu mu položil do klína. V jeho náručí se hned cítil trochu bezpečnější.

Kunzite-sama...

Ta energie musela být od Kunzita, nikdo jiný se o něj tak nestaral a nedal by mu část své cenné síly. Jeho vyděšená a vyčerpaná mysl se lehce dotkla Jadeitovy, ale nebylo v tom obvyklé Zoisitovo nepřátelství a vztek.

Měl jsem takový strach.

*Tuesday, October 9, 2001@06:32 p.m.*

Co se to děje?

Proč mě budíte?

Nee... chci spát.

Jedyte neochotně otevřel oči. Téměř se mu podařilo osvobodit z osidel nočních můr a už už zabředal do sladké nevědomosti, když do jeho tichého světa poznenáhlu vstoupil nepříjemný zvuk - vysoký, krátký ale intenzivní, jako když stoupnete kočce na ocas.

Trvalo to jen chvilku, ale výsledný dojem byl natolik znepokojující, že se Jedyte přemohl a otevřel oči.

Návrat do reality byl pozvolný, nejdřív vnímal zvuky; šustění - snad pokrývek, něčí sténání a dupot mnoha nohou. Potom se přihlásily o slovo barvy - všechny syté a oslňující, tančily před Jedytovyma očima a jen nerady se ustalovaly v jednotlivé výjevy.

Ty však za to stály.

Nejprve Zoisite, napůl ležící a napůl visící přes pelest postele, rozbitou hlavou a oteklý obličej změněný k nepoznání. Vlasy měl zcuchané a zakrvácené, jemné bílé dlaně se svíraly a zase rozevíraly v bezmocném gestu. Z rozbitých úst se linulo tiché sténání.

Potom celý Nefritův pokoj - lehce zdemolovaný, stopy krve na ložním prádle i na podlaze. Jedytovy šaty ležely stále na hromádce u postele, ale Nefritovy byly pryč.

A nakonec, aby bylo hůř - šest nebezpečně vypadajících youm (naštěstí s insigniemi Nefritovy jednotky) hlídalo u dveří.

Vskutku dokonalý obrázek.

Jedyte se s námahou posadil a přestože se mu hlavou honily desítky otázek, věnoval napřed pár sekund svému zevnějšku - zhmotnil na sobě alespoň to nejnutnější prádlo.

Ne že by mu to příliš pomohlo.

Stále se cítil zranitelný a také podivně neohrabaný, jakoby mu prsty nechtěly dobře sloužit.

Po této zběžné úpravě svého zevnějšku soustředil svou pozornost na Zoisita. Nebyl si tak docela jist, co má dělat - koneckonců, bylo více než zřejmé, že se strhla rvačka a Nefrite měl očividně navrch. Kam ale šel - a proč? Jedyte se cítil čím dál tím nervóznější, youm se ale přesto ptát nechtěl. A zároveň nechtěl, aby se na něj dívaly - a aby se dívaly na Zoisita. Několika ostrými slovy je - přes jejich četné protesty - vykázal za dveře a začal se věnovat Zoisitovi.

Opatrně mladšího generála položil na postel a věnoval mu trochu energie - jen maličko, aby chlapec přestal sténat. Potom mu opatrně vyhojil ty nejhorší šrámy a nakonec, když už si byl jist, že je Zoisit jakž takž při vědomí, s ním jemně zatřásl.

Hej, Zoisite... vstávej!

*Tuesday, October 9, 2001@01:59 a.m.*

Nefrite se ohavne usmál. Jeho oci ztvrdly a svaly v obliceji se napjaly.

Gratuluji Zoisite. Vyhrál jsi. Samozrejme, ze udelám, co jsi rekl. A ty mi za to dáš protijed. Kdyz Kunzita nesezenu do hodiny, vrátím se a pokusím se te presvedcit jinak.

Vázne, musím ti ríct, ze máš bod. Dostaneš, co jsi chtel. Ale... jedno po druhém, kdyz dovolíš. Ješte chvilku strpení, nez odejdu.

Nefrite se rozmáchl a vší silou uderil Zoisita do obliceje. Neco kruplo a znelo mu to jako rozkošná hudba. Pak ho popadl za vlasy, ze mu je málem vyrval a zacal mu systematicky a s rozmyslem otloukat hlavu o kraj postele. Kdyz se Zoisit prestal hýbat, otocil se Nefrite k Jedytovi, který napul spal, napul bdel, stejne vydešený v obou stavech.

Milácku, promin. Asi je to moje vina. Vrátím se za chvíli, neboj. Nechám tu nekolik youm, aby na tebe dávaly pozor. A pokud jde o Zoisita...

Nefrite sebral dýku, kterou Zoisit behem svého lyncování upustil a s povzdechem ho rízl do krku.

Já osobne si myslím, ze opakovaný vtip uz není moc vtipný, Zoi, ale co se dá delat, ty jsi zacal. Nezdá se ti to trochu monotónní? Co? Aha, ty me ted neslyšíš. No, az se probudíš, nebude ti dobre. A tahle vec me uz nudí.

Nefrite se soustredil a dýka v jeho ruce se zacala tavit. Nakonec odhodil na zem zkroucenou hmotu, vyšel z pokoje a zahvízdal na youmy. Nacpal jich dovnitr šest a prikázal jim chránit Jedyta i za cenu vlastního zivota. Pak podvedome vykrocil smerem k Jedytove pokoji.

*Monday, October 8, 2001@11:47 p.m.*

Jak chceš.

Zasyčel Zoisit a dýka sekla do Jadeitova krku.

Teď to tvoje zlato čeká několik poměrně zábavných hodin, popsal bych ti, co s ním ten jed udělá, ale sám jsi to přece viděl, že? Potřebuješ můj protijed, protože teď ti nepomůže žádné zakletí nebo magie. Takže zjistíš, kde je Kunzize-sama a přivedeš zpět jeho duši, jasné. Běží ti čas.

Běží nám oběma, ale tolik toho nemusíš vědět.

*Monday, October 8, 2001@07:55 p.m.*

Unn... Nefrite...

Jedyte slepě zatápal po Nefritově ruce.

Otrávená dýka se nad ním vznášela jako Damoklův meč.

*Monday, October 8, 2001@07:47 p.m.*

Nefrite povyskocil, chtel se na Zoisita okamzite vrhnout, ale v kritickém zlomku vteriny se mu podarilo zabrzdit. Šlehl znepokojeným zrakem po Jedytovi, pak neprátelským po Zoisitovi. Kdyz promluvil, snazil se, aby to znelo cynicky, ackoliv se uvnitr chvel. Pomáhal si tak, ze kazdé slovo drtil mezi zuby.

Ohavná malá pištící kryso z rádu hlodavcu, nechápu, proc te uz dávno nekdo nezašlápl, nebo nezahodil zpátky do stoky, kam patríš. Ty malý omezený pitomce, jestli Jedyta opravdu škrábneš, budu z tebe ten protijed mackat po kapkách.

Vlastní slova mu dodala sebevedomí. Nefrite se hystericky zasmál.

Ty jsi neskutecný, Zoisite. Kunzite tu není, aby te bránil a jak dlouho bys mi asi vydrzel ríkat, at si hledám protijed sám? Stejne uz nejakou dobu premýšlím, kolik toho takový malý myšovitý hlodavec vydrzí. Jestli ode mne neco chceš, tak mne popros.

Nefrite hrál nejistou hru, ale spoléhal, ze v nejhorším dýku zadrzí, nebo ze Zoisita vymlátí ten zatracený protijed. Pokud všechno selze, ponízí se a pujde škemrat u Beryl, cokoli, jenom at si ten fracek nemyslí, ze mu všechno projde. A pokud zemre Jedyte, zemre i Zoisit, ale az po dlouhých týdnech nebo lépe mesících v nejakém sklepení, mezi nejhoršími youmami, dostatecne oslabený, aby se na nem mohly vyrádit, ale nebudou ho smet zabít.

*Monday, October 8, 2001@01:12 p.m.*

Já...

Počkat, co mám vlastně Nefritovi říct. Pravda samozřejmě nepřichází v úvahu. Nemám žádnou potřebu mít tady dalšího generála, který pátrá po své minulosti. Zoi rychle zvážil své šance a co by měl Nefritovi říci. Věděl, že pokud Kunzita nenajde rychle, tak ho ztratí a byl zoufalý. Pořád ho bolelo, že zavolal Nefrita, ale co měl čekat. Jsem to přece já, kdo je teď pro něj zrádce. Rychle se rozhodl, neměl sice rád tak přímé nepřátelské akce, ale jiná možnost nebyla. V myšlenkách opět našel starou Kunzitovu dýku. Tohle bude hrozba, které Nefrit porozumí. Když Jadeit vykřikl a opět tak na sebe Nefrita upozornil, vznášela se už nad jeho krkem otrávená dýka, kterou Nefrit určitě poznal. Zoisit si dával pozor, aby Jadeita zbytečně nezranil, jak sebou ve spánku mrskal, ale aby nůž byl tak blízko, aby Nefrita ani nenapadlo na něj zaútočit.

Tak podívej, Neffy. Teď buď zjistíš, kde je Kunzite-sama nebo to tvoje zlato chcípne a ty moc dobře víš jak. Já jsem jediný, kdo umí udělat protijed, takže doufám, že nebudeš zbytečně riskovat a uděláš, co chci.

*Sunday, October 7, 2001@08:44 p.m.*

Nefrite! NEFRITE!!! NEEEEEE!

*Sunday, October 7, 2001@07:29 p.m.*

Nefrite sebou trhl pri Jedytove výkriku, dotkl se nezne jeho ramene a oci mu trochu zatekaly, jakoby nevedel, komu se venovat drív. Vubec nechápal, o co Zoisitovi jde.

Kunzite? Proc se na to ptáš mne? Copak nebyl s tebou? Ne, ze by mi na tom sešlo, ale tak nejak jsem si myslel, ze si to rozdáte a budete oslavovat vaše uzdravení. Jestli jste se pohádali, do toho mi nic není.

*Saturday, October 6, 2001@11:30 p.m.*

Jeho tělo bylo nehybné v moři drobných kvítků. Oči zíraly do stropu, prázdné a slepé pro svět kolem něho. Lord Kunzite propadl do sebe, utekl od všeho co ho poutalo v realitě. Berylina magie a její neustálé používání u něj vyvolaly silnou obranou reakci. Celou dobu se podvědomně bránil moci kouzel a jeho mysl se rozpadala pod jejich náporem. Poslední události ho málem zbavily všech zakletí,která na něj byla uvržena, ale Zoisite včas varoval královnu. Ta násilně přetrhala všechny staré vzpomínky,ale nestarala se o to, jestli mu tím ublíží. Myslela si, že bude v pořádku, ale nikdo nevydrží takové zacházení věčně.

Bílá cesta mezi pomněnkami svítila do dáli. Lord Kunzite se rozběhl směrem ke svému příteli. Dotkl se ho a on k němu zvedl oči, díval se na jeho tvář a pak se Nephritova postava rozmlžila a zmizela. Kunzitova ruka projela na prázdno vzduchem. Někdo za ním promluvil a Kunzite se prudce otočil. Stál tam Meminisse ve světle zelených šatech dvorní dámy. Štíhlé prsty svíraly rukojeť vějíře z bělostné slonoviny.

Meminisse: Lorde Kunzite,hledal jsem vás tak dlouhou dobu a konečně jsem vás našel.
Elf prudce obejmul překvapeného Kunzita a zabořil hlavu do jeho uniformy,která byla stejná jako Nephritova.
Kunzite: Meminisse ty žiješ. Já tě nezabil. Všechno byl jen sen. Meminisse miláčku.
Kunzitovy ruce se ovinuly kolem štíhlého pasu spoutaného korzetem. Elf byl důkladný ve své touze předstírat před světem, že je žena. Pevné sešněrování vytvořilo zdání ženských oblin. Všiml si velkých slz v elfových očích.
Meminisse: Nebyl to sen lásko. Ty žiješ a já jsem mrtvý.
Kunzite: Držím tě ve své náruči. Jsi skutečný,stejně jako já. Meminisse ty žiješ a já také. Jsem spolu na dvoře našeho prince a všechno…
Meminisse: Kunzite svět snů a říše mrtvých splývají v jedno pro toho kdo ví jak to udělat. Tvé tělo žije,ale tvá duše bloudí mezi sny. Temné moc královny Negaverze nad ní měla moc,ale neudržela jí. Přemohl si jí. Kunzite vzdej se života,který stejně nemá v temnotě žádnou cenu. Nech své tělo zemřít a pojď se mnou. Já jsem přemohl svou smrt, ty to dokážeš také. Pak budeme mít před sebou celou věčnost.
Meminisse zvedl hlavu a podíval se Kunzitovi do očí. Zelené oči žhnuly zpod světle zelených řas. Stačilo, aby se Kunzite rozhodnul a mohli být spolu na věky. Nerozdělil by je žádný pozemský princ, žádná intrikánská zmije s tváří krásného chlapce, žádná temná královna. Kunzite bude jeho. Meminisse se na chvíli bál, že Nephrite mu jeho stříbrovlasého milého vrátí zpět do bdění a do života, ale naštěstí někdo Nephrita probudil.
Kunzite: Meminisse, miluji tě, ale…já … Vzpomínky…minulost se projasnila a on věděl, že jeho elf má pravdu. Byl zmatený a vyděšený z toho poznání. Políbil ho na rty a přitiskl a pak zabořil obličej do zelených vlasů.
Meminisse: Kunzite, není žádné ale. Čekal jsem na tebe tak dlouho a nevzdám se tě. Miluji tě a jsem jediný, vím to. Všichni Tě nenávidí za tvé zločiny,které jsi páchal ve jménu Beryl. Tví přátelé se stali stejně pokřivené zrůdy,jako jsi byl ty sám. Jediné po čem prahnou je zabít tě. Kunzite, je tak snadné se rozhodnout.
Kunzite: Meminise…Nevěděl co ho nutilo váhat,ale nemohl se rozhodnout udělat to k čemu ho Meminisse vyzýval.Tam venku ve světě živých, bylo něco co mu zabraňovalo to udělat. Každé elfovo slovo ho, však utvrzovalo v přesvědčení, že musí rozhodnout podle jeho rady rady.Nikomu nezáleželo co se s ním stane. Jen Meminisse ho milovla.

*Saturday, October 6, 2001@09:38 p.m.*

Zima.

Lezavý chlad a studený vítr, pronikající až do morku kostí.

Mlha.

Hluk - neurčitý, ale o to strašlivější, přicházející ze všech stran.

A já běžím.

Běžím o život.

Nefrite, pomoc! Ukaž mi, kudy běžet! Pomoc! POMOC!!!

*Saturday, October 6, 2001@08:12 p.m.*

Idiote, kdybych tě chtěl zabít, byl bys už po smrti. Neměl ale chuť Nefritovi oplatit urážku ani snášet jeho arogantní nálady.

Kde je, Kunzite-sama?

*Saturday, October 6, 2001@01:31 a.m.*

Nefrite sebou škubl a zvedl hlavu. Byl hrozne ospalý a v první chvíli vubec nic nechápal. Pak zaostril na Zoisita a okamzite se vymrštil do sedu. Nenápadne zahýbal prsty pravé ruky, aby se pripravil na pouzití magie, bude-li treba, druhou posunul v obranném gestu pred Jedyta. Trochu potrásl hlavou, snazil se co nejrychleji vymanit ze zajetí spánku a procistit si mysl.

Co tu chceš?

Rekl to hrubeji, nez mel v úmyslu, ale chtel Zoisita zastrašit a varovat hned první vetou. Jestli sem prišel s nejakým vychytralým plánem, at si to radši vcas rozmyslí. Nefrite si Zoisita pozorne prohlédl a zjistil, ze krysa vypadá dost vyjukane. Cenila sice zoubky, ale ocka mela smutná, jakoby ji nekdo nakopl do cenichu.

Tak co je? Nekdo ti šlápl na ocásek?

*Friday, October 5, 2001@07:32 p.m.*

V hlavě mu dozněla poslední ozvěna Kunzitova výkřiku. Okamžitě ho začal sledovat ke zdroji, aby Kunzita našel, ale bylo už pozdě. Jeho myšlenky narazily jenom na prázdnotu. Teprve potom mu došel obsah Kunzitovy myšlenky. "Nefrit," zasyčel vztekle. Najednou ho zase přepadla silná touha něco zničit, ale youmy se od něj od posledního incidentu držely dále a strach o Kunzita ho popoháněl, takže si nehledal jiný cíl. Zjistit, kde je Nefrit bylo lehké. Teleportoval se do jeho ložnice. Nefrit ležel v objetí s Jadeitem na rozházené posteli. Nesnáším tyhle romantické scény. Jak mohl ten výkřik neslyšet. Prudce a nepříliš něžně s ním zatřásl.

NEFRITE, VSTÁVEJ!!!

*Thursday, October 4, 2001@11:56 p.m.*

Nefrite si oddechl. Jedyte se utišil a všechno se zdálo v porádku. Nefrite se zachumlal tesneji do pokrývek a do Jedyta a zavrel oci, aby znovu privolal spánek. Sotva se mu pred ocima rozhostila tma, zdálo se mu, ze zaslechl necí hlas. Trochu sebou trhl a znovu oci otevrel. Nikdo tu nebyl a všude bylo ticho. A presto mel pocit, ze tu nekdo je. Tady, nebo nekde blízko.

Napnul smysly. Pak zase zavrel oci a nechal myšlenky chvíli bloudit. Nekdo vyslovil jeho jméno. Nebo to byl výkrik? Nefrite pocítil, jak mu prebehl mráz po zádech. Na chvíli mel skoro strach. Strach z té temnoty a nevlídných zdí. Jakoby sem vubec nepatril, jakoby se najednou díval na Negaverzi jinýma ocima. Co tady delám? Vzdyt sem nepatrím, ozvalo se hluboko v jeho podvedomí. Všechno tu bylo cizí. Tohle není svet, který...

Nefrite otevrel oci a udivene se rozhlédl. Byl doma. Doma ve svém pokoji a všechno bylo v nejlepším porádku. Na co to myslel pred chvílí? Asi zacal usínat, v jeho hlave se zacal tvorit zárodek snu, který se práve pretrhl. Vzdyt Negaverze je jeho domov. Jeho i všech ostatních. Jak by ho mohlo napadnout neco jiného? Zavrel oci potretí. Tentokrát se pred ním vynorila tvár. Krásná s ocelove modrýma ocima a opálenou pletí, která nádherne kontrastovala se stríbrnou barvou vlasu.

*Thursday, October 4, 2001@07:30 p.m.*

Jedyte se pomalu uklidňoval.

Nepotřeboval k tomu víc než teplo Nefritova těla, jeho nežný hlas, který dokázal v okamžiku zaplašit i ty nejhorší noční můry a silné, krásné paže ovinuté okolo svých ramen.

Děsivý sen se pomalu stával minulostí. Jedyte se zachumlal hlouběji do deky a během několika minut pokojně spal.

Zima.

*Thursday, October 4, 2001@04:03 p.m.*

Zdálo se mu, že stojí uprostřed velkého davu a všichni kolem na něj křičí. Rozmazané postavy se mu míhaly před očima. Znal každého, vystupovali z šedé masy těl a volali na něho. Schoulil se před nimi a snažil se uzavřít do sebe, vytěsnit je pryč. Berylina magie ho upravila pro potřeby Negaverze. Královna mu svým způsobem přinesla štěstí a klid do života. Zaplašila dávné noční můry, potlačila jeho svědomí, vytvořila všechno čím chtěl vždy být. Mocným mužem který nedbá na nikoho, ve své touze po moci a vládě se ohlíží jen na svou královnu. Beryl mu umožnila se plně rozvinout všechno co vněm bylo bez zatěžující morálky. Pevné Kunzitovy zásady vybudované během pobytu na dvoře prince Endymiona, byly smeteny a prázdné místo zaplnila temné moc Negaverze. Stavidlo povolilo a on byl zahlcen vším co mu bylo odňato. Ztrácel se sám v sobě. Viděl a slyšel věci kolem sebe, ztrácel se ve svém znovu objeveném světě. Ležel na Jadeitově posteli mezi modrými kvítky. Nevnímal drobné okvětní lístky na svém nahém těle. Jděte všichni pryč…Beryl proč jsi mi to udělala?… Chci být sám… Beryl já ti věřil a sloužil ti, proč?… Nešahejte na mě…Beryl pomoz mi, jsem tak sám a jich je tak mnoho… Dejte ty ruce pryč….Beryl udělal jsem pro tebe tolik zla a teď všichni ti,které jsem zabil ve tvém jménu, mě stahují k sobě… Všechny vás nenávidím…Beryl jsi zrádná,ale já tě miluji…Ne,nikam s vámi nepůjdu…Beryl proč jsem to říkal tobě z povinnosti a Sakura to nikdy neslyšel z lásky …Já se nevzdám,nedostanete mě…Beryl pro tebe jsem opustil všechno na čem mi kdy v Negaverzi záleželo…Nechytnete mě, budu rychlejší…Beryl vezmi mi opět mou minulost, já s ní nedokážu žít…Ne, vy všichni kolem mě nejste skuteční. Nebo ano? Překotný běh myšlenek kontrastoval s nehybností jeho těla. Potácel se ve svých halucinacích. Hledal někoho,kdo by ho zavedl do bezpečí. Někoho komu věřil a kdo ho dobře znal. Dav kolem něj se rozplynul a on se ocitl v zahradách u paláce prince Endymiona. Stál na cestě vysypané bílým pískem mezi záhony pomněnek. Někdo k němu šel. Poznal uniformu princova gardisty a dlouhé kaštanové vlasy vlající ve větru. Byl to jeho jediný přítel, kterému věřil ať už v boji, či ve složitých dvorských intrikách.Stáli při sobě, nikdo proti nim neměl šanci. Lord Kunzite se rozhodl zavolat o pomoc. Dal do toho všechnu svou moc a zoufalství.

NEPHRITE!!!

*Wednesday, October 3, 2001@11:16 p.m.*

Zoisit se opřel o chladivou stěnu, potřeboval oporu, protože se mu klepaly kolena a byl bledý jako křída. Zůstat klidný před Beryl, poté co Kunzite-sama odešel bylo těžké. Královna celý plán okamžitě začala rozvíjet jako by byl její vlastní a "Dobře, Zoisite," byla podle ní dostatečná pochvala. Zoisitovi byl ve skutečnosti celý plán ukradený i s princem Endymionem. Kdyby se náhodou nějakým zázrakem povedl, vždycky to mohl později napravit. Teď ho spíše trápilo, že neví, kde je Kunzit. Nejistota ho pomalu užírala. Domů neměl jít proč, Kunzit tam nebyl, to věděl a tak se vydal nejbližší chodbou k východu z Berylina paláce. Malá procházka mu možná pročistí hlavu a uklidní nervy.

*Wednesday, October 3, 2001@08:59 p.m.*

Nefrite se okamzite probudil. V první chvíli ho napadlo, ze jim do loznice vlezl Zoisit a vrhá se na Jedyta. Ale byli sami. Jedyte kricel ze spánku. Nefrite ho okamzite pevne objal a pritiskl mu rty na celo. Pritom zavrel oci a snazil se proniknout do Jedytových myšlenek. Najednou se otrásl, jako by jím projel nepríjemný chlad.

Jedyte. Probud se, to byl jenom sen! Neco ošklivého se ti zdálo. Jsi se mnou. Jsi v bezpecí.

Zatímco ho utešoval, rychle lovil ve své mysli strípky toho, co zachytil. Zima...led...samota. Mohla to být nocní mura, ale také predtucha. Nefrite, ackoliv mel schopnost hledat odpovedi na své otázky ve hvezdách, nebyl v pravém slova smyslu veštec. Mozná proste nechtel videt budoucnost a skryte mel z toho obavy. Nemel rád ani predtuchy. Neveril na nezvratný osud, kterému nelze uniknout. Všechno se dá zmenit.

Nefrite sevrel Jedyta ješte pevneji, jakoby mu ho osud mohl kazdou chvíli vyrvat. Jedyte, jestli se ti má neco stát, já tomu zabráním. Pokud to byla predtucha, pro mne to bude jen varování. Máš-li zemrít, zmením tvuj osud a daruji ti zivot. Dokud jsem tady, nic se ti nemuze stát.

*Wednesday, October 3, 2001@02:20 p.m.*

Královna se k němu naklonila a špital mu do ucha, že si ověří jak bude jednat se Zoisitem před ní. Dřív než stačil odpovědět, teleportoval se pře jejich postel Zoisite. Kunzite si přitáhl pokrývku víc pod bradu a uvelebil se pohodlněji v polštářích. Beryl se k němu přitulila a tlakem na jeho ruku mu naznačila,aby ji objal. Udělal to a studenýma očima pozoroval Krysu před sebou. Nebylo mu pochuti, že ho Zoisite vidí v takové situaci. Vlastně by mu vadil kdokoliv. Nevadilo by mu to kdyby vedle něj ležel muž, ale k ženě cítil větší úctu a dbal na určitou míru cudnosti. Záležitosti ložnice, byly záležitosti ložnice. Políbil Beryl do vlasů a poslouchal, co říkala ta kobra. Zoisite mluvil o znovu oživení královny Metalie a prince Endymiona. Znamenalo by to nové tažení. Muselo by se získat spoustu energie na provedení plánu. Oživit tu nejmocnější sílu zla,která kdy žila a s její pomocí ovládnout to co jim odňala královna z Měsíce. Začalo se mu to líbit. Ovšem princ Endymion se musel Beryl rozmluvit. Byla by to nevítaná konkurence, která by ho mohla odsunout z jeho postavení. Věděl, že královně nerozmluví prince,ale mohla se stát nehoda,která by ho vyřadila. On by pak utěšoval zhrzenou královnu. Miloval svou paní a sloužil jí, nemohl jí dovolit se zničit. Byla rozčilená, cítil to. Visela Zoisitovi na rtech a určitě zvažovala co udělá. Políbil jí na krk a zašeptal.

Beryl to nezní špatně. Konečně opět obnovit moc královny Metalie. Chce to,ale energii. Moc energie. Pamatuješ co jsem ti řekl o Jadeitovi? Musíš využít jeho schopnosti sběru cenné suroviny pro vzkříšení toho největšího zla,které kdy žilo. Princ Endymion bude třešinka na dortu. Oba k němu máme určitý vztah, že?

Beryl jen souhlasně přikývla a dál poslouchala Sakuru. Lord Kunzite pokračoval ve svých polibcích na královnině krku a sledoval pozorně nejmladšího generála. Mluvil o zásahu do mysli. Byla to velmi nebezpečné věc manipulovat někým na takové úrovni. Většinu to skončilo úplným zešílením oběti. Cvok Endymion, to neznělo vůbec špatně, ale Sakura mluvila o něm. Jeho královna by mu nikdy nic takového neudělala. Přísahal jí věrnost, nebylo třeba mu něco takového dělat. Miloval Beryl ze své svobodné vůle. O čem to tady ten skrček žvaní? Takový zásah byl spojen se ztrátou paměti a on si pamatoval na všechno co se mu stalo. Kromě jednoho období kdy se mu stala ta nehoda v laboratoři a on…Lord Kunzite byl velmi paranoidní a nedělal si o královně žádné iluze. Stejně jako o Zoisitovi. Možná že jeho domnělá nehoda nebyla vůbec nehoda,ale … To by znamenalo, že Zoisite a královna mají něco mezi sebou dohodnuté. Něco o čem nevěděl. Něco co se ho týkalo. Něco co ho změnilo. Něco co ho mohlo vést po úzkých krkolomných stezičkách šílenství. Musel být na chvíli sám. Tiše se omluvil, královně, že nemusí být u všech intrik,které spřádá s tím pavoukem se zrzavými chlupy. Propustila ho, ale rozkázal mu vypracovat rámcový plán na vyvolání Metalie. Kunzite přikývl a hledal vhodné místo, kde by nebyl rušen. Sondoval Negaverzi, až na jedno přišel. Záblesk a lord Kunzite ležel na posteli mezi pomněnkami v Jadeitově ložnici. Teleport způsobil, že ho začala nesnesitelně bolet hlava. Přitiskl si pěsti ke spánkům a stočil se do klubíčka. Nikdo nemanipuloval s jeho vzpomínkami. Vzpomínal si na vše. Bolest pulzovala jako vlny tsunami. Lord Kunzite začal před sebou vidět útržky dávných událostí, znal ta místa. Jen si nemohl vzpomenout. Pak přišly hlasy v jeho hlavě. Hádaly se, nařizovly, radily, šeptaly jeden přes druhý. Jadeitovou komnatou se ozývaly zoufalé výkřiky. Lord Kunzite si začal vzpomínat.

*Wednesday, October 3, 2001@08:58 a.m.*

Zoisit královnu požádal o audienci. Přijala. Dokonce v ložnici s Kunzitem. Zoisit často chodil za královnou do jejích soukromých komnat. Některé věci, na kterých se dohodli nebyli pro spoustu uší v jejím trůnním sále, ale poprvé u toho byl i Kunzit. Beryl se asi chtěl pochlubit svým novým vítězstvím. V duchu se usmál. Ženská. Byla v něm malá dušička, jestli Kunzita a Beryl špatně odhadl, bude to poslední intrika jeho v porovnání ostatními generály zatím krátkého života. Teleportoval se doprostřed místnosti a lehce se uklonil. I na tu vzdálenost z ní byl cítit sex. Jednomu se z toho dělalo zle. Tiše stál a čekal, až mu pokývla, že může mluvit. Bolestivě sledoval, že jeho přítomnost není Kunzitovi dvakrát příjemná.

Má paní, dovolte mi, prosím, pronést návrh.

Počkal až opět kývla na souhlas, lehce překvapená, že hned nezačal hysterickým záchvatem.

Jsem si jist, že můžeme dosáhnout znovuoživení prince Endymiona.

S vnitřním uspokojením sledoval její zmatek, který rychle přerostl ve vztek nad jeho opovážlivostí. Když znova promluvil, byl si dobře vědom, ničivé vlny energie, kterou na něj chtěla seslat, ale pokračoval dál.

Pokud se podaří získat dostatečné množství energie, věřím, že se Vy, výsosti, dokážete oživit naši královnu Metallii. Pro ni bude určitě hračkou oživit pozemského prince jako vaši právoplatnou odměnu.

Metallia byla asi jediná bytost, o které Beryl snesla vědomí, že je mocnější než ona sama a ještě ji za to uctívala. Zoisit viděl jak vztek vystřídal zájem a při krátké zmínce o Endymionovi se Beryl rozjasnily oči. Na chvíli úplně zapomněla na Kunzita vedle ní. Zdá se, že ho pořád chceš tak moc, jako kdysi na jeho dvoře. Rozhodl se přilít trochu oleje do ohně. Kunzita bude mít on nebo nikdo, proto taky řekne pravdu. Tedy částečně. Jestli se Beryl pokusí o další změnu Kunzitovy paměti, on z toho pravděpodobně zešílí. Pokud ho nechá tak jak je a mě zabije, bude se ptát a pokusí si vzpomenout. To se mu časem podaří a Beryl ví jaká katastrofa by to byla. Poslední možnost je, že se vrátí ke svému původnímu zakletí. Kunzite-sama bude můj a ona získá účinný nástroj, jak se dostat k Endymionovi. Jenom doufám, že Endymiona chce více než Kunzita. A bude mi věřit Kunzit?

Pokud použijete stejné mentální a nátlakové prostředky na jeho osobnost jako u Lorda Kunzita, jsem přesvědčen, že se do vás také zamiluje. A...a mohla by jste, prosím, zrušit to kouzlo u Lorda Kunzita. Já...já ho mám rád a moc mi chybí.

Při poslední větě se Zoi zajíkl a slzy měl na krajíčku. Cítil jak vzduch v místnosti ztěžkl temnou energií zuřivé královny. Upřel prosebný pohled na Kunzita a jakoby se celý ještě více zmenšil, jak čekal na ránu od Beryl.

*Tuesday, October 2, 2001@11:24 p.m.*

Chlad. Zima.

Přes Jedytovo čelo přeběhl lehký stín.

Příšerná, lezavá a všudypřítomná zima, která zalézá až do morku kosti.

Neklidně se zavrtěl, ale neprobudil se. Noční můra pokračovala.

Promrzlé, ztuhlé, znecitlivělé ruce, které nejdou zahřát.

Nejde s nimi vůbec pohnout, tak jsou zmrzlé.

Co se to děje?

Proč je mi taková zima?

Co se stalo?

Podivně rozmazané obrazy se míhají před očima, oslepenýma ledovou hradbou zmrzlých slz.

Ne! Nefrite! Ne!

NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!

*Tuesday, October 2, 2001@11:12 p.m.*

Nefrite se nezne díval na spícího Jedyta. Cítil velkou nehu, opatrne políbil celo pod blodatými vlásky a pak se oddálil a zase se díval. Mel pritom zvláštní pocit, ze v samotném jeho chování je skrytý paradox. Miloval ... a zabíjel. Šlo to dohromady?

Opatrne se zvedl a vstal z postele. Neco je hrozne špatne, Kunzite mel pravdu, kdyz chtel vedet víc, musí to zjistit, prijít na to. Hvezdy mu to reknou. Nefrite se ze všech sil soustredil. A síla hvezd ho zaplavila, stal se soucástí vesmíru, kazdickou jeho cásteckou, nic mu nemohlo být skryto. Sáhl do hvezdné záplavy pro odpoved...

... a najednou se mu zatocila hlava v prudké závrati. Klesl na kolena a slepe nahmátl okraj postele, o který se zachytil. V hlave mu divoce pulsovalo a jeho soustredení bylo pryc. Pred ocima mu tancila šedá mlha. Pomalu oddechoval, aby se uklidnil. Nakonec se mu to podarilo, mlha i závrat byla pryc a Nefrite zustal chvíli tupe zírat pred sebe. Pak opatrne ulehl zpátky do postele. Majetnicky ovinul Jedyta pazemi i nohama, oprel mu hlavu o rameno a brzy usnul.

*Tuesday, October 2, 2001@02:18 p.m.*

Kunzite se neklidne zavrtěl a podvědomně se přitiskl k tělu, které leželo vedle něj. Dvě ruce ho pevně objaly a mazlivými pohyby probraly ze sna. Vlhké rty ho políbily na víčka a začaly z jeho obličeje slíbávat všechny stopy ospalosti. Zoisite, je brzo, až za chvíli,vždyť jsme to dělali celou noc. Pomyslel si a pak otevřel oči. Vedle něj nebyl Zoisit,ale královna Beryl. Překvapeně zamrkal a pak se mu pozvolna začalo vybavovat co udělal. Odešel od své slídivé krysy nadobro. Beryl se k němu tiskla a do ucha mu šeptala obvyklé věci, které ženy říkají muži se kterým strávily velmi bouřlivou noc. Chytl jí za bradu a přitáhl si její obličej k polibku. Nechala se, její ruce zajely do jeho vlasů. Celá se napjala, když svými prsty sklouznul mezi její stehna. Roztáhla je do stran a nechala jeho prsty rozehrát jejich malý koncert. Kunzite věděl přesně kde a kdy se jí má dotknout. Zklamaně vzdychla, když dal svou ruku pryč, ale znala ho dobře na to,aby věděla čím své prsty brzo nahradí. Milovala svým způsobem, ale on nebyl princ Endymion. Mohl jím být, kdyby neměl tu zavrženíhodnou slabost pro muže. Když se s ní miloval viděl v ní někoho jiného. Vždy to byla ta jedovatá zmije, Zoisit. Ujístil jí, že Zoisita opustil. Byl s ní v posteli a ne s tou teplou ostudou Negaverze. Patřil jí a ona se ho nevzdá.

Lord Kunzite opět ležel v přikrývkách s omotanou Beryl kolem svého těla. Královna spokojeně vrněla a ještě se celá chvěla po tom co s ní prováděl. Líně přejížděl špikou ukazováku po královnině zadečku. Zachovala se přesně tak jak čekal. Oči se jí změnily na dva velké talíře a rychle zašeptala, že už teď nemůže pořádně sedět, natož chodit. Něžně jí pošimral na rameni blízko jednoho z jejich rohů. Věděl, že je tam lechtivá. Stačilo málo a královna Negaverze se smála v jeho náruči jako malá holčička. Měl rád úsměv na její tváři a v jejich očích. Občas mu připomněla Sakuru…Rozhodl se a odešel o Zoisita. Byl v posteli s milovanou a milující ženou. Všechno bylo v tom nejlepším pořádku. Tak proč měl pocit, že patří někde jinde a k někomu úplně jinému. Ten někdo měl zlatorudé vlasy a smaragdové oči.

*Monday, October 1, 2001@10:27 p.m.*

Já vím, vím...

Jedytovi se nechtělo vstávat.

Přitulil se blíž k Nefritovi a pomalu se nechával ukolébat ke spánku tlukotem jeho srdce. V hloubi duše však cítil neklid, který měl jistě něco společného se Zoisitem a Kunzitem. Ten malý poodhalený kousek jejich skutečného vztahu Jedyta vyděsil více než cokoliv jiného za poslední roky. On sám by nemohl žít s pocitem, že jej Nefrite nenávidí, třebaže to znamenalo, že druhý generál je jeho velkou slabinou a tudíž i největším nebezpečím.

Nefrite... oyasumi.

Jedyte se přitiskl blíž ke svému milému a v během několika minut spal hlubokým spánkem.

*Monday, October 1, 2001@08:25 p.m.*

Zoisit otevřel oči, ale nic se nezměnilo. Kolem byla pořád tma. Prudce se posadil a celá místnost se na jeho rozkaz rozsvítila. Neměl rád, když spal v úplně temném pokoji. Vždy radši nechával svítit malou lampičku. Podíval se kolem sebe. Byl ve své ložnici, to se nastávalo příliš často. Většinou spával u Kunzita a s Kunzitem. Povlečení od zaschlého slizu a krve ho rychle upozornilo, proč je tady. Okamžitě vyslal proud energie, který mu jako ozvěna donesl, že Kunzit je v ložnici královny Beryl a spokojeně spí. Zvedl ruku a vztekle hodil ohnivou kouli proti dveřím na protější zdi. Do místnosti okamžitě vběhlo několik poplašených youm a také okamžitě následovaly dveře na věčnost, když druhá koule ožehla stěnu. Zoisit se hned cítil trochu lépe, štítivě vyklouzl ze špinavých prostěradel. Přešel do vedlejší koupelny a začal z těla a vlasů dostávat zbytky nečistot. Z nározu, že v boji o Kunzitovu přízeň nemůže vyhrát se ženou, byl vyléčený už dávno. Když se později ponořil do lázně byl už dostatečně klidný na to, aby začal vymýšlet, co dál, jak dostat Kunzita zpátky. Jak ho vůbec Beryl dostala k sobě, přes její vlastní zakletí? Zoisit Kunzita svým způsobem upřímně miloval, ale na nesobeckou lásku typu: jen ať je šťastný, je jedno, že to není se mnou, už dávno nevěřil. Právě naopak, co se Kunzita týkalo, byl velmi sobecký a nerad se dělil. Nebylo mu těžké věřit, že královna Beryl na tom byla stejně, v tomto si byli nejspíše velmi podobní. Jeden druhému trnem v oku a se svobodnou vůlí si nelámal hlavu ani jeden. Co teď s Beryl. Jak ji zabránit, aby mě nezabila. Ona nebo kdokoli jiný na její rozkaz. Bez Kunzitovy ochrany nemám v Negaverzi moc šancí. A jak ji zároveň donutit, aby mi Kunzita vrátila? Svoje vlastní původní kouzlo musela přebít něčím jiným. Čím? Hmm...ať to bylo cokoli určitě je to nebezpečné a silné. Možná, že to je důvod proč si Kunzite-sama poslední dobou tak hodně vzpomíná. Zoisit se spokojeně usmál, protože se mu v hlavě začal rodit plán. Vystoupil z vody a pohodlně se zabalil do hebké osušky. Podíval se na svůj odraz v zamženém zrcadle a rukou ho otřel. Opět krása bez chybičky.

*Monday, October 1, 2001@08:00 p.m.*

Nefrite se na okamzik rozplynul ve vlastním štestí. Intenzívne to prozíval se zavrenýma ocima, nehybne a plne soustredený na kazdou kapku rozkoše. Lezel na Jedytovi, objímal ho a pár vterin ho miloval víc, nez kdy predtím. Pak se zacal pomalu uklidnovat a jeho láska se ustálila na normálu. Nadzvedl hlavu a unavene se usmál.

Mel jsi to? Ukaz, podívám se... No ano. Hodný chlapec.

Nefrite zacal Jedyta láskyplne otírat šátkem. Nejdrív jeho a pak sebe, takze se v jemné látce všechno smísilo dohromady. Pak si Nefrite zase lehl zpátky a vychutnával si dotek nahého tela na nahém tele. Jenze Jedyte byl nejak mimo. Tváril se znepokojene. Nefrite zavetril a pak se zamracil. Vycítil krysu. Krysu, která zoufale cenichá a píská zalem.

No co je, Jedyte? Víš, ze jsem se pokoušel o konstruktivní konverzaci jak se Zoisitem, tak s Kunzitem. Zoisit je paranoidní, nikomu neduveruje. Kunzite je cvok. Tak co s nimi máme delat? Nepopírám, ze je mi jich obou líto. Ale oni nám stejne nedovolí, abychom jim pomohli. A navíc... neco tu nehraje a já nevím, co to je.

*Sunday, September 30, 2001@04:44 p.m.*

Pomalu šel ke své královně nestaral se o to jak vypadá. Sandály klapaly po dlažbě. Youmy se zastavovaly a upíraly na něj své zvědavé pohledy. Věděl, že ho nepoznaly. Zautočí, to byly jen otázka času. Vytáhl ze svého rukávu tmavomodrý vějíř a jemným pohybem zápěstí ho rozvinul. Útok přišel ze zadu, přesně jak čekal. Proud energie usmažil youmu na škvarek. Další se střetly z několika bumerangy a rozpadly se na kusy. Stačilo to, aby se rozumělo, že s ním nejsou žádné žerty. Vylevitoval několik metrů nad zem a zatočil se. Kimono se rozevlálo a kolem něj zaplála modrá bojová aura. Nechají ho na pokoji. Teleportoval se před dveře ložnice své královny. Telepaticky zavolal svou paní a ta ho vyzvala, aby vstoupil. Bez zaváhání to udělal, když vešel do komnaty byl zpátky ve svém těle a na sobě uniformu temného generála s vlajícím bílým pláštěm. Kimono se vrátilo do poličky v jeho skříni kde leželo zapomenuto tolik let. Královna seděla zády ke dveřím u toaletního stolku. Česala si své rudé vlasy kartáčem vykládaným ebenem a bílou kostí Přistoupil k ní a vzal jí z ruky kartáč a začal jí česat.

Beryl: Kunzite, já…

Kunzite: Nic neříkejte má paní.

Beryl: Nic.

Kunzite: Milují vás má paní. Nezáleží mi na nikom a na ničem kromě vás.

Beryl: Nic a nikdo, lorde Kunzite?

Kunzite položil kartáč na stolek a klekl si před svou paní. Vzal její dlaně do svých rukou a něžně je políbil. Královna z něj ucítila vlnu své energie, kterou do něj vložila skrze Zoisita. Lord Kunzite byl jí plný, cítila se jako někdo kdo svírá šňůru vedoucí k obojku bílého sibiřského tygra. Dokud držela vodítko mohla velkou kočkou manipulovat, aniž by se musela obávat tesáků a drápů. Mohla si být jistá, že jí tyto mocné zbraně budou chránit do posledního dechu jejich majitele, ale musela být opatrná,aby jí vodítko nevyklouzlo z prstů. Pak by jí Kunzite roztrhal na kusy. Málem se to stalo, naštěstí jí Zoi-chan včas varoval. Zasáhla, její energie se prohnala tělem jejího nejcennějšího generála a nenechal nic co by mohlo porušit její vlákno na kterém ho držela. Nepočítala už kolikrát to udělala. Každý zásah do Kunzitovy mysli temného mohl způsobit velké škody na osobnosti temného generála. Cítila z Kunzita vnitřní neklid a napjetí. Měla pocit jako kdyby vnímala několik hlasů vycházejících z muže před sebou. Málem ho ztratila. Její ruce se dotkly jeho tváře a jemně jí položila do svého klína. Nechal se. Prsty se probírala hustými bílými vlasy. Políbila ho do nich. Otočil k ní hlavu a ona si všimla, že jeho oči jsou plné její magie.

Kunzite: Jste jediná v mém životě. Není nikdo jiný, chci být jen s vámi.

Beryl: Vím. Nedovolím ti odejít z mých komnat. Zůstaneš se mnou a už nikdy se nepodíváš na Zoisita. Rozumíš? Ten zrzavý teplouš co se kolem tebe poflakuje namá v tvém životě místo. Beryliny oči ztvrdly,když vyslovila Sakuřino jméno. Krysa nemá žádné právo na takového muže, jako byl Kunzite. Lord Kunzite byl druhým mužem, kterého ve svém životě obdivovala. Nemohl se sice vyrovnat princi Endymionovi,ale na rozdíl od zesnulého pozemského prince byl Kunzite živý a v její náruči. Nebyl by, kdyby ho Zoisit nepřivedl a ona mu svou mocí upravila mysl a vzpomínky. Proklínala ten okamžik kdy se dohodla se Zoisitem. Nejmladší z princovy osobní gardy se spojil s úhlavním nepřítelem svého pána a dohodl, zradu. Nabídl své služby Beryl a malou službu navíc. Dovede jí muže,který bude ozdobou její armády, ale měl podmínku, která se Beryl zdálo zpočátku výhodné splnit. Ten muž se měl s ním spát a nikdy ho neopustit. Zrzavý buzerant jí přiteleportoval toho nejlepšího rytíře princova dvora lorda Kunzita. Řekl jí, že ho musel uspat a nemají moc času než se probere. Beryl splnila Zoisitovo přání a hned toho litovala. Lord Kunzite byl nádherný a hrdý muž, stal se ozdobou jejího dvora. Jeho úspěchy v bitvách zaručovaly Negaverzi stálé nové uzemí a otroky. Setřela z něj balast království prince Endymiona a lord Kunzite získal okamžitě pověst,která budila děs. Chtěla ho, stejně jako prince Endymiona. Stačilo v jedné nestřežené chvíli za ním přijít, když byl zraněný a vyčerpaný. Dala mu napít vína s tajemným lektvarem od jedné vesnické vědmy s jedovatýma zelenýma očima a zrzavými vlasy. Byl její od té doby. Nechtěla se o něj dělit. Každým zásahem nahlodávala pouto mezi ním a Zoisit. Konečně se jí to podařilo, Kunzite přišel k ní.

Kunzite: Zoisite už nepotřebuje učitele, dokáže se o sebe postarat sám.

Kunzite zvedl hlavu a políbil svou paní na ústa a ona mu polibek opětovala. Vstal a vzal jí do náruče, pár kroky překonal vzdálenost mezi stolkem a její posteli. Položil jí do přikrývek. Začali se rychle navzájem svlékat. Netrvalo dlouho a ložnicí se začaly linout zvuky, které může vydávat jen milující se dvojice. Královna ani její generál neměli náladu na zbytečná slova. Lord Kunzite slyšel Zoisitovo volání,ale ignoroval ho. Nejmladší generál se musel naučit žít sám.

*Sunday, September 30, 2001@02:16 p.m.*

Youma si se Zoisitem mohla dělat, co chtěla. Neměl už na nic sílu a byl bez vůle. Jediné po čem teď opravdu toužil, bylo vyvrcholení, místo toho ale dostával jen svíravou bolest. Potom se odněkud objevily drobné ruce, které ho málem dohnaly k šílenství. Jeho mozek odmítl vytvořit spojení mezi Kunzitem a bělovlasým chlapcem, který se tu najednou objevil. Vůbec nevnímal, že na něj chlapec mluví, chtěl pouze znovu cítit ty chladivé rty, o kterých si byl jist, že je zná, ale nedokázal je spolehlivě zařadit. Nevšiml si ani, když ruce na jeho těle zase nahradila slizká chapadla a chlapce pustil z hlavy jako nepodstatnou představu své uštvané mysli. Chapadla ho opět zredukovala na klubíčko rozkoše. Potom bez varování jeho tělem prošel vytoužený šok a zatmělo se mu před očima.
Probrala ho bolest a chlad. Pomalu otevřel oči a rozhlédl se kolem. Youma nebyla nikde v dohledu, nejspíše jí obět, která nereagovala, přestala bavit. Ležel na zemi a všude kolem něj byly kaluže studeného fialového slizu. Opatrně nadzvedl své rozbolavělé a přemýšlel jak dlouho tady ležel. V neustále stejně osvětlené místnosti mu chyběl jakýkoli pojem času. Jeho nejhorší rány už byly zregenerované, ale pořád se cítil slabý. Prokřehlé prsty a tělo chvějící se zimou mu řekly, že na podlaze byl déle, než mu bylo příjemné.

Kunzite-sama, Kunzite-sama.

Nic. Jeho tichý nejistý hlas zněl v prázdné místnosti podivně. Trůnní sál byl málokdy prázdný, Kunzit většinu času, co byl v paláci, trávil právě tady. S narůstající panikou se pokusil Kunzita zavolat telepaticky, ale pokud ho ten slyšel, tak neodpovídal. Jeho přítomnost nikde v domě Zoisit necítil. Že by ho Beryl odvolala? Často to dělá bez upozornění. Ale to by se ozval. Vždycky odpovídá, proč teď ne? Kde je? Zoisit zmobilizoval všechny své síly a přenesl se do svého pokoje. Otřel ze sebe část slizu a stočil se na posteli pod dekou. Bude potřebovat sílu, aby Kunzita našel a teď se sotva držel na nohou a byl bezmocný. V takovém stavu by v Negaverzi nepřežil ani minutu. V relativním bezpečí teplé přikrývky se ještě jednou pokusil zavolat Kunzita, potom upadl do regeneračního transu. Měl o Kunzita strach, co když se mu něco stalo?

*Sunday, September 30, 2001@01:44 p.m.*

Právě teď... na okamžik... na jediný okamžik zazněl Temným královstvím falešný tón.

A po něm celá kakofonie dalších.

Nefrite, drž mě pevně. Bojím se.

*Sunday, September 30, 2001@10:55 a.m.*

Kdysi byl stejný jako Zoiste, mladý a jedovatě krásný. Muži byli ochotní pro něj udělat cokoliv a on jejich slabosti využíval, stejně jako Zoiste jeho je srážel na kolena. Znal tu moc a byl si jí dobře vědom. Zajímalo ho jestli by někdo z temných generálů podlehl tomuto tělu. Nephrite jedině Nephrite by se do něj zbláznil a ve své naduté tuposti by pro něj udělal cokoliv. Musel to vyzkoušet a překvapit Nephrita svou návštěvou v tomto těle. Docela se těšil na reakci, kterou v něm určitě vyvolá. Opatrně vstal ze svého trůnu a protočil se na vysokých sandálech. Nephrite, co vůbec teď děláš? Myslíš na to jak si mě měl, nebo se snažíš na Jadeitovi? Nejspíš si ho pořádně přimáčkl za ty pomněnky. Muselo to být velmi zajímavé, jak jsi dostal jeden ze svých amoků. Někdy příště drahý, teď tu mám něco co nesnáším stejně jako svrab. Stejně jako svrabu se ho člověk těžce zbavuje. Ukáži Sakuře co je to krása a elegance co nemá a nikdy mít nebude. Sakura mě svazuje něčím primitivní a živočišným,teď už vím, že se ho nedokáži nikdy zbavit. On mě za žádných okolností neopustí a já, já bych nedokázal ho zabít. Kunzite se zarazil. Přece mu na Sakuře nezáleží, ale jeho myšlenky mluvily o opaku. Kdyby mu na něm nezáleželo, prostě by ho zabil a ne se snažil o tak složitý akt vypuzení. Proč vlastně týral Sakuru za něco co k ní cítil on? Chtěl se pokrytecky zbavit Zoista místo toho, aby od něj odešel sám. Udělá to a tím se zbaví svého pocitu zvrhlosti a špinavosti. Nechá hnusnou krysu krysou. Zoisiti se určitě brzo namočí do nějakého maléru v Negaverzi a někdo ho podřízne místo něho. Nenávist k Sakuře bylo všechno co cítil k milostnému vztahu s mužem. Lásku a sex Kunzite přesně rozděloval. Sex mohl mít s kdekým, ale milovat mohl jen jednu bytost, kterou by nikdy nevystavil své touze po intimnostech, pokud by ovšem ona sama po tom netoužila. Nebylo to pro něj to nejdůležitější, stačilo mu pouze být s tím koho miloval, šeptat mu vyznání lásky. Věci spojené s tělem patřily k oblastem placených služeb. Potřeboval je, to o sobě dobře věděl, ale styděl se za to. Sakura to nějakým šestým smyslem vycítila, že si potřebuje občas vrznout a vtáhla ho do svého světa zpocených slepených prostěradel. Kurvička ho prostě dostala, přinutila ho odhalit před celým světem co v sobě skrýval tak hluboko. Nenáviděl za to Sakuru víc než cokoliv jiného. Musí se Zoiista zbavit, odejde od toho světa plného smyslnosti a vášně. Královna po něm už tolikrát chtěla, aby se přestěhoval na trvalo do jejích komnat, jen občas si odskočí za Nephritem na něco co trvá jen pár okamžiků a nemá nic společného s city. Zítra to udělá. Oznámí Zoistovi, že od něj odchází. Zbaví se tak ostrým řezem své zavržení hodné závislosti na Sakuře. Vykoření ho ze svého života v náruči nádherné ženy. Ještě se dotkne toho sladkého těla. Svatá temnoto, díky zato, že kimono tak nestahuje jako ty zatracené kalhoty. Klapot dřevěných sandálu se rozléhal po sálu a ostře kontrastoval s výkřiky a mlaskavými zvuky, které se linuly z koute ve kterém se Zoisite narážel na chapadla a nevnímal nic a nikoho kolem sebe. Kunzite opatrně přicupital ke dvojici. Důrazným výbojem energie naznačil youmě, že on není pro ní na hraní a vzal do dlaní Sakuřinu zpocenou tvář. Zoisite určitě nechápal, kde se v Kunzitově sále vzal další chlapec, musel pro něj vypadat jako zjevení z jiného světa. Stříbrovlasý anděl který sestoupil na zem k němu. Studené rty pokryté stříbrnou rtěnkou se letmo dotkly Zoiisitových rtů, ledové ruce s dlouhými stříbrně nalakovanými nehty přejížděly po jeho zraněné tváři. Klouzaly po krku, přes hrudník pokrytý fialovou sliznatou substancí produkovanou youmou. Chapadla před nimi ustupovala a nechala Kunzita propátrávat Zoisitovo tělo. Sakura si mohl všimnout, že další kolem chlapce v kimonu vytvořila podivnou fialovou auru ze stovek svíjejících se chapadel a chapadýlek. Žádné z nich se ho nedotýkalo a youma si dávala pozor, aby nepotřísnila hedvábnou látku. Prsty klouzaly níž, až se obě ruce střetly na zlatém kroužku. Obratně dráždily to co zlato tak nemilosrdně svíralo. Daly si záležet, aby jemné dotyky vzbudily co největší touhu po vyvrcholení, které nemohlo přijít. Jemný chlapecký hlas pročísl vzduch.

Sladká Sakuro, chtěl jsem, abys ode mě odešel. Řekl jsem ti hodně věcí, abys měl důvod to udělat, ale teď vím, že to nedokážeš. Víš, já snad ano. Sbohem Zoisite. Rozjodl jsem se přestěhovat do komnat královny Beryl, můžeš tu zůstat bydlet, nezáleží mi na mém paláci, stejně jako na tobě. Nechám tě tady s youmou, kroužek po nějakém čase sám zmizí.

Kunzite políbil Zoisita. Otočil se a šel pomalu pryč.

*Saturday, September 29, 2001@10:35 p.m.*

Nefrite se usmíval a nádherne pritom cenil své hezké zuby. Jedyte byl hrozne zábavný. Miloval ho za tu jeho nesmelost, za jeho cervené tváricky i za to, ze se mu to líbilo. Jedyte byl proste jeho malý uke.

Jedyte, jaký jsem? Jsem úzasný, vid? Ach milácku, jsem ten jediný v celé Negaverzi, kdo to s tebou myslí dobre. Jediný, komu muzeš verit. A já zase verím jenom tobe. Pamatuj si to. My dva musíme vzdycky spoléhat jeden na druhého.

Protoze v Negaverzi se neco deje. Nevím co to je, ale tuším, ze neco není úplne v porádku. Uvedomil jsem si to díky Kunzitovi. Kunzite je velice silný a mocný muz, který urcite ví, co chce a ve svém veku uz by mel mít všechno, jak se ríká, "srovnané". A presto se chová hrozne divne. Jakoby se v nem praly dve osobnosti. Nenapadlo mne to hned, ale postupne to bylo stále zretelnejší. Zvlášt kdyz skoro umíral. A ta elfka o které mluvil ...

Nefrite si pokoušel vybavit, co vlastne videl pri svém transu. Byl velmi krátký a slova, která pak vychrlil na Kunzita ho samotného prekvapila. Ale byla nepochybne správná. Nefrite si vyvolal ve vzpomínkách jen matný elfí oblicej, velké rozšírené oci... krev... lez... Byla tam krev. A nekdo mluvil o lzi. Všechno ostatní se utápelo v dokonalé mlze. Nefrite si uvedomil, ze se ztrácí v myšlenkách a zvolnuje pohyb. Rychle se soustredil zpet na Jedyta. Az bude sám, zkusí se znovu zeptat hvezd. Snad mu reknou pravdu.

Nefrite si uvedomil, ze se té pravdy bojí.

*Saturday, September 29, 2001@10:07 p.m.*

Jeho kalhoty mu začaly být úzké. Věděl přesně kdo za to může. Sakura. Jedině zelenooký chlapec měl nad ním tu moc vzrušit ho když nechtěl, ani královna s ním nehnula pokud neměl náladu, zatím co Zoisit se jen prošel kolem něj a on cítil, jak se mu všechna krev stěhuje do jednoho bodu. Všechno jeho sebeovládání zmizelo a on toužil po uspokojení v těle toho nádherného chlapce, který se mu vždy tak ochotně nabízel. On podléhal ochotně velkým zeleným očím, smyslným rtům a drobnému tělu, propadal se do hlubin sebepohrdání za každou minutu strávenou v ochotné a milující náruči. Nenáviděl se za to jak snadno se oddává takovým perverzitám proti přírodě. Tolikrát si dal předsevzetí, že nepodlehne a pokaždé selhal. Tentokrát chtěl Zoisita vyděsit a ponížit tak, že by chlapec od něho v hrůze utekl. Říkal mu přesně to co k němu a k sobě cítil. Tváře se mu karmínově zbarvily, když slyšel chraplavý hlas plný touhy po sexu. Vemlouvavý a ďábelský pokušitelský chlapecký hlas odkrývající všechen chtíč a zvrácenost svého majitele. Zoisite byl démon s krásnou tváří, který ve svých rukou držel jeho duši. Lord Kunzite párkrát polkl nad obrazem chlapce omotaného slizkými chapdly. Jek hluboko mohla do něj youma proniknout? Celý jeho plán na odpuzení krysy se změnil na past, do které spadnul sám. Odvrátil oči stranou, na zemi uviděl své staré bleděmodré kimono a vyšívané obi. Šel a zvedl je ze země. Hedvábí ho chladilo mezi prsty. Opatrně je stočil do úhledného balíčku. Jeho kroky nabraly směr k jeho trůnu, posadil se na něj. Zoisit a youma byli mimo jeho zorné pole. Položil si kimono do klína a dlaněmi si zakryl obličej. Selhal před sebou. Cítil se tak slabý a bezmocný. Před čím? Před chlapcem s podmanivou krásou stejnou jako měl kdysi on sám. Stačil jen malý impuls a postava lorda Kunzita se na chvíli rozmlžila. Když se magie ve vzduchu rozplynula, seděl na trůně chlapec s dlouhými stříbrnými vlasy sepnutými dvěma vyřezávanými černými jehlicemi v modrém ženském kimonu opásaném obim pokrytým sněhovými vločkami. Hluboké modré oči byly plné slz . Opatrně si je začal utírat, aby mu nerozmazaly líčidlo. Drobná postavička se schoulila do klubíčka na tůně temného generála a zírala před sebe.

*Saturday, September 29, 2001@03:57 p.m.*

Zoisitův svět se zase zaostřil, když mu studená podlaha trochu zchladila rozpálenou kůži. Kunzit mu tím prokázal službu aniž by si to uvědomil. Rozladěně vzdychl nad zmizením Kunzitova posledního udělátka a rozhlédl se kolem. Kunzite-sama stál kousek od něj a od země Zoisit dobře viděl pod kabátek jeho uniformy, kde se jeho jindy perfektně nažehlené kalhoty podivně zvedaly. Musel se hodně snažit, aby potlačil zachichtání. Zdá se, že ta předchozí produkce měla vliv nejenom na mě. Možná je na čase, abych jeho upjatému lordstvu vrátil jeho trest. Začínající svědění ho upozornilo, co přesně Kunzit použil jako lubrikant. Asi bude potřebovat maličko pošimrat, uchichtl se. Trochu se na zemi nadzvedl a sklopil oči. Pokorný a odevzdaný, přesně tak jak by ho Kunzit jindy chtěl.

Jsem si jist, že něco vymyslím, Kunzite-sama. Dokonce mám už i několik nápadu. Vyvolat zrovna tuto youmu od vás bylo velmi prozřetelné, už se velmi těším až mi ta svá chapadla vrazí pořádně hluboko a s tolika chapadly si mohu vybrat to nejvhodnější. Váš kroužek zajistí, že budu křičet rozkoší hodně dlouho. Doufám, že mě ta youma bude umět správně použít a vy se budete dívat, aby vaše představy byly přesně splněny.

Zoisit se zadostiučiněním sledoval, jak tvář lorda Kunzita zbrunátněla a musel uznat, že s bílými vlasy to vypadalo přinejmenším zajímavě. Zajímalo by mě za jak dlouho z mé uctivé řeči strávíš, co vlastně chci udělat? Postavil se a otočil se ke Kunzitovi záda. Skryl tak svůj pobavený obličej a zároveň mu poskytl pěkný pohled na svá zbičovaná záda a půlky. Došel na dosah netrpělivě se mrskajících chapadel, jedno ho okamžitě uchopilo a potom si ho chapadla podávala mezi sebou. Youma byla netrpělivá na svou oběť, ale jestli větší oběť byla nebohá youma, Zoi nebo dokonce Kunzit nebylo v daný okamžik dost dobře jasné. Když do něj proniklo první chapadlo a vyplnilo prázdnotu, kterou tam Kunzit nechal souvislé myšlení začalo Zoisitovi zase unikat mezi prsty. Ten sliz byl dobrý nápad, byla jeho poslední myšlenka a potom si na youmě začal bez zábran užívat a Kunzita nechal zírat z povzdálí.

*Saturday, September 29, 2001@09:17 a.m.*

Kunzite ještě chvíli nechál svůj "aplikátor" v Zoisitovi. Důležitá bylo pro lepší účinek rovnoměrné rozetření látky. Sakura začal vzdychat a prohýbat se něčím úplně jiným než bolestí, nevypadalo to vůbec, že by byl vyděšený a chtěl ho opustit. Opatrně Zoisita položil na zem a poodstoupil. Chvíli se na něj díval a pak luskl prsty. Jeho hračka zmizela.Nebude trvat dlouho a začnou se na Zoistovi projevovat účinky onoho zázračného olejíčku.

Zoisite, máš pár možností jak to zastavit. Jsi chytrá hlavička, která určitě něco vymyslí, abys to neměl tak jednoduché dám ti něco, co tu tak lehkovážně nechal Nephrite.

Kunzite rozevřel dlaň a Zoisit si mohl všimnout krátkého zlatého záblesku, pak už na svém těle ucítil svíravý pocit, který dobře znal.

*Friday, September 28, 2001@11:52 p.m.*

Dotek, který překvapivě nebyl bolestivý, ale skoro něžný posílil něco, co se Zoisit doteď snažil před Kunzitem skrýt. Celá předchozí pozornost, kterou Kunzit věnoval jeho tělu ho vzrušila. Zoisit věděl o svém těle něco, co se Kunzit nikdy předtím neodvážil poodhalit. Úplně na dně toho jeho malého jezírka byl okamžik, kdy se bolest smísila s chtíčem. Šlo jen o to dostat se tam včas než do bolest udusila a otupila, protože potom už byla jenom bolest bez úniku. Jeho provokace na začátku se vyplatily a teď si toho všiml i Kunzit. I když Zoisit pochyboval, že zrovna on by znal pravý důvod. Měl strach a nenáviděl Kunzita, za všechno, co mu řekl, to ano. Jestli ho ale chtěl takto potrestat, nešel na to nejlépe a právě promarnil příležitost. Když se mu mezi půlky začalo prodírat něco tvrdého nejdříve poplašeně ucukl, ale s tlakem postupujícím hlouběji do jeho těla, ani představa slizké youmy nebyla tak neatraktivní. Buď ať na tu věc pořádně přitlačí nebo ať mě pustí a já si to udělám sám. Tyhle pomalé pohyby jsou k ničemu. Zoisit se nespokojeně zavrtěl, ale Kunzit z toho nemohl poznat jestli to bylo náhlým nepohodlím nebo něčím jiným. Fakt byl, že se jeho nová hračka zasunula ještě hlouběji. Pochvíli váhání začal pohyb nabírat na rychlosti a razanci. A ze Zoisitova od křiku vyprahlého hrdla vyšlo několik prvních vzdechů. Ještě chvíli se snažil přijít na to, co tím Kunzit vlastně sleduje nebo jestli si myslí, že ho tímto vytrestá, ale po dalším pořádném přírazu zjistil, že ho to v životě nezajímalo míň. Jeho strach se ztrácel, protože i Kunzit se vytrácel z jeho slastné reality a bolest se mísila s rozkoší až jedno nešlo rozeznat od druhého. Možná to bylo trochu více než na začátku zamýšlel, ale to už mu bylo taky jedno.

*Friday, September 28, 2001@09:47 p.m.*

Jedyte trpěl nevýslovně.

To, co mu Nefrite dělal bylo úžasné, nádherné, ale... ale...

Jedyte se odvážil podívat, ale okamžitě odvrátil zrak, celý zrudlý a ve smrtelných rozpacích.

Ach, Nefrite, co mi to děláš?

Další vlna rozkoše a tentokrát Jedytovi unikl ze rtů slabý výkřik. Bylo to tak nádherné....

Jedyte už to nemohl vydržet. Celý rudý se odvážil zvednout zrak a čelit Nefritovu pobavenému pohledu.

Ty... ty mě... ty mi... ty... já... mě...-

- NEFRITE, no tak!

Jedyte měl téměř na krajíčku.

*Friday, September 28, 2001@06:57 p.m.*

Zoisite se slabě zmítal v jeho rukou. Díval se stále do jeho obličeje a nezajímal co se děje se Zoisitem dole. Při jednom cuknutí se ho drobné tělo dotklo po celé své délce. Obočí lorda Kunzita vyletělo překvapením vzhůru, když do jeho stehna narazilo něco velmi tvrdého, co mohlo znamenat jen jedno. Zoisite vždy dokázal vytěžit ze všeho to nejlepší pro sebe. Kunzite si nebyl jistý co způsobilo Sakuřino vzrušení, jestli to bylo jeho mazlení a polibky nebo výprask. Ve tváři mu četl strach a utrpení, ale tvrdý penis ke kterému sjel rukou mluvil poněkud jinak. Podvědomě začal svou rukou dělat dobře známé pohyby, které dokázaly Zoisita změnit na jednu roztouženou hromádku temného generálstva. Youma neklidně kroutila svými chapadly a nedočkavě čekala na svou oběť. Kunzite se rozhodl, že jí poskytne něco do čeho může zastrčit své chapadýlko. Původně měl v úmyslu Zoisita hodit do fialové sliznaté změti,ale teď ho napadlo něco lepšího. Zoisite se sám připlazí a s roztaženýma nohama nabídne youmě. Kunzite znal jeden šikovný olejíček, který dokázal se vzdorujícími chlapci divy. Stačilo ho vetřít do zadečku hodně hluboko a následné svědění pak dělalo divy. Dotyčný pak toužil, aby ten nesnesitelný pocit přestal a udělal pro to všechno co mohl. Většinou to znamenalo jediné nabídnout se k použití všemu s dostatečně pevným nástrojem. Kunzite se soustředil a vedle Zoisitova těla se začal vznášet model toho co Kunzite laskal ve své dlani, ovšem pokrytý onou látkou. Nasměroval se přesně a zoisitovy oči se překvapením otevřely do kořán,když do něj něco pomalu začalo pronikat. Nebyla to youma, ale něco jiné a hodně tvrdého, naštěstí pro něj pokryté něčím co usnadňovalo průnik.

*Friday, September 28, 2001@03:15 p.m.*

Zoisitovi probleskla hlavou vzpomínka na jeden okamžik. Zranil se při tréninku a Kunzit, který na něj dohlížel, přišel a ránu mu vyléčil. Vzpomněl si, že tenkrát to bylo poprvé, co měl dojem, že na něm alespoň někomu záleží a to ne jenom proto, že měl nějaké zvláštní schopnosti. Byl to přece právě Kunzit, kdo prince Endymiona varoval před výběrem žáka jenom podle schopností. Nakonec ten idiot Endymion sešel na vlastní blbost. Kdo se ho prosil o to být zavřený v paláci pod neustálým dozorem. Zoisit tedy rozhodně ne, ale stráže ho stejně našly a přivedly před prince. A ať se potom snažil sebevíc, pořád od těch přešlechtěných pudlíku poslouchal nadávky a to jenom proto, že nebyl urozený. Nemohl přece za to, že jeho matka byla vesnická kořenářka, o které si všichni mysleli, že je čarodějnice a za mlada, když byla ještě krásná si přivydělávala si jako coura. A co má být, že jeho matka byla kurva a sem tam někoho uhranula,. Jemu to nevadilo a starala se o něj dobře, měl ji moc rád. Zoisit po ní zdědil zrzavé vlasy a drobnou postavu. Naučila ho znát bylinky a ovládat část jeho schopností. Vždycky. když po nocích sbírali rostlinky nebo obětovali tam skále tu řece, aby je uklidnili nebo naopak rozezlili, byl šťastný. Nechybělo mu nic. Říkala, že si má vždy vzít, co chce, protože nikdo jiný mu to nedá. Potom ho odvedli vojáci a vystřídal několik učitelů. Jeho výcvik pak dokončil lord Kunzit.
Jakoby na pozadí slyšel, že přestal křičet a věděl, že jen tak vysíleně visí. Rány po chvíli také ustaly. Kunzitovy doteky a polibky přejížděly po rozbolavělém těle. Kunzit mluvil, ale Zoisit nemohl dát dohromady význam jednotlivých slov a upřímně se o to ani nepokoušel. Bylo by to jenom zbytečné plýtvání energií. Jeho soukromé jezírko bolesti a strachu ho už dávno pohltilo. Zachytil jen slovo "Sakura", mazlivou přezdívku, kterou mu Kunzit dal. Najednou místo nenávistí pokřivené a slzami rozmazané Kunzitovi tváře uviděl křoví agresivních chapadel a pod nimi schovanou obrovskou youmu. Cítil jak zbledl, chtěl se vykroutit, ale jeho nohy se sotva dotýkaly země a ruce držel Kunzit v ocelovém sevření. Nenašel žádnou oporu.
Něco takového mohl vymyslet opravdu jenom šlechtic.

*Friday, September 28, 2001@01:33 a.m.*

Nefrite záril štestím. Všechno bylo v nejlepším porádku. Jedyte mel rozkošné zaruzovelé tváricky a vzdychal rozkoší. Nefrite beze spechu ukoncil své prípravy a pomalu do Jedyta vklouzl. Jednou rukou pritom laskal jeho zadecek, zatímco druhá ruka si hrála s tím, co bylo na opacné strane. Jedyte uhýbal ocima. Byl sladký.

Jedyte, ty švindluješ. Máš se mi dívat do ocí, nebo na ruce. To ti neprojde. Za trest mi rekneš, co práve ted deláme. No tak? Rekni, co ti delám, kde ti to delám a cím.

Jedyte zrudl ješte víc a Nefrite si ho vychutnával. Doufal, ze to Jedyte stejne nerekne. Zboznoval jeho rozpaky. Jedyte se v Negaverzi proslavil mimo jiné vetou "Dejte mi prosím ta ... tu prední cást kurete." Dokázal vyslovit jen málo anatomických výrazu. Hlava, nohy, ruce...a na vetšinu ostatních cástí tela uz byl opatrný.

Já cekám, Jedyte. Za co te ted drzím? No tak? Rekni to! Ty moje malé nacepýrené zvírátko. Zboznuji, kdyz se tváríš takhle. Jsi tak krásný. Nikomu te nedám. Nikdy. Nikomu.

*Friday, September 28, 2001@12:01 a.m.*

Lord Kunzite svíral ve své ruce jemné Zoisitovy prsty. Tiskl je tak, aby to bolelo,ale nezranilo. Nechtěl Zoisita otupit příliš velkou bolestí, která by zastřela jeho vnímání. Nenávist a pohrdání k té žluklé odpornosti se zrzavými vlasy v něm hořela temným plamenem. Cítil ve vzduchu štiplavý zápach strachu. Sakura se třásl jako koťátko vystrčené na mráz. Zeléné oči byly zakryty příkrovem velkých slz. Lord Kunzite se usmál, stačilo jen tak málo a zrzek nevěděl kudy kam. Nestačilo mu to, rozhodl se Sakuru vykořenit ze svého života a to chtělo něco radikálnějšího než řeči a pár ran do obličeje.

Hm…štětka se rozhodla být poslušná? No dobře, odpustím si to potěšení z praskotu tvých kostiček, protože mám pro tebe připraveno něco co plně vyhovuje tvé nátuře roztahovače noh. Vím že tě celé tělo svědí. Toužíš jen po tom jednom a je ti jedno kdo ti to udělá. Hlavně ať do tebe vrazí něco dlouhého a silného. Třeseš se pak blahem jak prašivá hárající fena co si tam náhodou vrazila tyčku od plotu.

Nepoznával se. Nikdy by neřekl něco tak hnusného. To ho donutil ten hlodavec k takov vulgaritě. Královna měla pravdu, když tvrdila, že ho Zoisit mění skrze jeho nečisté touhy na primitivní odpornou bytost, která se ani z třetiny nemůže považovat za negaverzského generála. Teď byl čas vracet. Soustředil se na látku a boty Zoisitovy uniformy , nechal je rozplynout v oblaku kouře. Zbyl jen opasek s přezkou. Kunzite se zle usmál a vzal přesku do své ruky a obtočil si část pádu kůže kolem dlaně. Dlouze políbil Zoisita na rty pokryté strupy zaschlé krve. Něžně mu rukou přejížděl po zádech až k pevným půlkám. Prsty zkoumaly sametovou pokožku. Byla bílá a chladné. On jí musel přidat trochu barvy a žáru. Mazlil se naposledy s tím nádherným tělem, které v něm vyvolávalo tolik let vášeň a touhu. Byl čas se zbavit své slabosti, která ho vzdalovala jeho panovnici. Polibky zasypával dlouhou šíji. Bylo třeba vyvolat patřičnou youmu,aby se Sakuře splnila ta nejhorší noční můra. Strach a ponížení, byly mocné zbraně. Stejně jako touha po tělesné slasti. Vnímal svým jazykem slanou chuť Zoisitovy kůže a z jeho moci povstala za zády Sakury velké fialová youma vypadající jako obrovský plž s velkýma očima pokrytý změtí dlouhých chapadel ze kterých kapal růžový vazký sliz na mramorové dlažice trůního sálu. Kunzite pustil Zoisitovy vlasy a vzal do své dlaně dvě drobná zápěstí a vyzvedl je vysoko nad zrzavou hřívu. Druhá ruka s páskem přerušila láskání a zkusmo jím švihla na prázdno. Pak kůže s mlasknutím dosedla na kůži Sakuřiných zad. Pak znovu a znovu přes záda, půlky a stehna. Všude tam kde došlo ke kontaktu zůstal rudý horký pruh. Zoisit sténal, pak začal křičet, netrvalo však dlouho a výkřiky se změnily na vyčerpané štkaní ve kterém bylo něco víc než bolest a strach. Lord Kunzite si dával záležet, aby neprotnul kůži, nechtěl si kazit svůj estetický dojem z výpraskem rozehřátého chlapeckého těla. Přestal teprve až bylo Zoisitovo tělo rovnoměrně pokryto otisky koženého pásku. Odhodil ho a znovu se začal hladit jeho pokožku. Tentokrát z ní sálal žár a barva už nebyl mléčně bílé. Vnímal teplo pod svými prsty. Díval se na Zoisitovou rudou tvář. Políbil ho na slzami promáčené víčka.

Víš co tě teď čeká sladká Sakuro? Zašeptal a otočil Zoisita směrem k youmě za jeho zády.

Chtěl bys něco speciálního po tvém novém známém?

*Thursday, September 27, 2001@07:42 p.m.*

Jedyte pod Nefritovými něžnými doteky téměř umíral rozpaky, ale ani ve snu jej nenapadlo se bránit.

Příliš se mu to líbilo.

M-um... Nefrite... ach-

Nová přílivová vlna vzrušení a Jedytovy tváře zaplály jasnou červení. Styděl se za svou rozkoš, protože jej učili, že podobné věci jsou špatné a nedůstojné, nehodné generála Temnoty.

Jenže některé věci se prostě nedaly přehlížet.

Ach Nefrite, prosím... pospěš si!

*Thursday, September 27, 2001@12:33 a.m.*

Nefrite se zasmál. Jedyte, prestoze byl cistokrevný uke, prece jen uz nebyl nezkušeným chlapcem a vedel, co se mu líbí. Chtel neznosti a pokud je dostal, byl prítulný jako kotátko. Kdyz Nefrite zatouzil po odmítání a rvacce, stacilo jít na Jedyta zhurta. Ale dnes ne. Dnes se budou nezne milovat a smazou tak Jedytovu nepríjemnou vzpomínku na Zoisita, který ho hanebne zneuzil. Zapomenou na všechno. Na podivnou lásku mezi Kunzitem a Zoisitem, které nerozumeli a nechteli rozumet. Snad se ti dva uz trochu vzpamatovali a oslavují spolu Kunzitovo vzkríšení.

Nefrite se naprímil a pritáhl si Jedyta do klína. Obradne pomalu sáhl na svuj nocní stolek a vzal z nej malou nádobku. Dukladne si navlhcil všechny prsty a se smrtelne vázným zájmem zacal Jedyta peclive pripravovat na nadcházející události. Opet se mu pritom díval prímo do ocí, nebo na príslušné partie a vychutnával sebemenší náznak rozpaku. Jedyte byl sice porád ješte zruzovelý, ale jeho zornicky se mu uz málem nevešly do obliceje a jeho tepu by se asi nikdo nedopocítal.

Líbí se ti to? Ty moje hezká blondatá hlavicko. Nesmíš pocítit nic nez rozkoš. Abys vedel, kdo je ten nejlepší milenec ze všech. Ani Zoisit ani Kunzite by ti nemohli dát to, co já. Protoze já ti dávám všechno, Jade. Své telo, svou duši ... celou svou lásku...

Mozná, ze ani ty ani já sem vlastne nepatríme. Zijeme v temnotách, zatímco nekde mezi hvezdami zárí malá modrá planeta. Modrá jako tvoje oci, Jade. Zijí tam bytosti, které se nám hrozne podobají a presto jsou úplne jiné. Obcas premýšlím, jaké by to bylo, kdybychom zili jako oni. Jsou to samozrejme hrozne podradné bytosti, ale mozná ... mozná, ze jsou mnohem štastnejší. A já chci, abys byl štastný... Kunzite se zrejme nejak upnul na svou minulost, ale já ... já myslím na budoucnost.

*Wednesday, September 26, 2001@11:11 a.m.*

Asi jsem tenkrát od Beryl měl chtít, ať se ke mně Kunzite-sama chová dobře a ne jenom, ať se mnou zůstane. Jednu jistotu ale mam: nezabije mě, nedokáže to, i když bych si to možná někdy přál. Teď mně zmlátí ať udělám cokoli. Nejlepší jít do toho po hlavě jako vždy a mít to rychle za sebou. V čekání na Kunzita nebyl Zoi nikdy moc dobrý.

N…ne, prosím.

Další kapička do ohně Kunzitovi nenávisti. Sadistovi se prý nemá ukázat, že máte strach, ale Zoisit strach měl a to velký. Skrýt by se mu stejně nepodařil na to ho Kunzit příliš dobře znal. S obavami se díval na Kunzitovu ruku, která hrozila rozdrtit jeho prsty. Rozdrtí mi je hned nebo je bude lámat jeden po druhém.

*Tuesday, September 25, 2001@08:31 p.m.*

Ne-Nefrite!

Pod dotykem Nefritových rtů se Jedytovi prudce zatočila hlava. A nebylo to jen tím.

Nefrite byl nádherný.

Snad to bylo těmi růžemi - tím, že si Jedyta bral pomalu, ohleduplně a s obrovskou láskou.

Kdy se se mnou naposledy doopravdy miloval? Nemyslím zbrkle a ve spěchu, někde v koutě mezi poradou a odpolední svačinou... ale takhle, doopravdy. Jak to mám rád.

Nefrite... ach, Nefrite!

Jedyte slastně zavzdychal a nohama pevně objal Nefritovo božské torzo.

Prosím... ještě.

*Tuesday, September 25, 2001@08:08 p.m.*

Nefrite se smyslne usmál. Jedyte vetšinou nebyl ten, kdo dával první podnet. Vetšinou se drzel zpátky a byl nádherne nesmelý. I ted se rozkošne cervenal.

Nefrite smetl kvetiny z postele jedním pohybem. Ruze se poslušne odsunuly a udelaly potrebné místo. Nefrite Jedyta okamzite uchvátil a polozil do prikrývek. Pekne pomaloucku ho zacal svlékat a pritom se mu díval uprene do ocí. Vedel, ze tím Jedyta uvede do rozpaku a ten nebude vedet, kam s ocima. Aby to mel ješte tezší, zacal se sám svlékat, postupne odhaloval své telo a prejízdel po nem prsty, rozkošnicky se protahoval, hrdý na svou postavu, na svou krásu. Sledoval, co to delá s Jedytem.

Jak se ti líbím, milácku? Tohle je nejdokonalejší telo v Negaverzi. Celé tvoje.

Nefrite se sklonil, aby svlékl Jedytovi to poslední, co mu zbývalo. Tohle se nikdy neobešlo bez hrozných rozpaku a proto to Nefrite delal co nejpomaleji, aby si je porádne vychutnal.

Copak to tady schováváš, Jedyte? Ukaz mi ho. Chci ho drzet, hrát si s ním, okusit ho. No tak, vzdyt je to krásné...

Nefrite se naklonil ješte níz a objal tu vec svými rty. Jeho vlasy milosrdne zahalily scénu, ale on je za chvíli shrnul stranou. Na chvíli vyklouzl ze svého "objetí".

Chci, aby ses na to díval, Jedyte. Sleduj kazdý muj i svuj pohyb. Pozoruj moje rty.

A cervenej se, omdlévej hanbou, styd se, ze se ti to líbí. Tvar se jako lapené zvírátko, které si není jisté, jestli to chce. Zakrývej si oci jako slušne vychovaná slecinka, pokoušej se dívat jinam a hlavne se pod mými rty svíjej rozkoší.

Nefrite zaboril ruce do prikrývek, zachytil zespodu Jedytuv zadecek a pritáhl si jeho klín blíz k obliceji.

*Tuesday, September 25, 2001@05:51 p.m.*

Kunzite chytnul Zoisitovu malou dlaň do své.

Ale,ale o co se to, Sakuro, snažíš? To se mi moc nelíbí, myslím, že ti překazím plány na další použití tvých malých prstíků. Budeš hodný, nebo ti je mám postupně zlámat?

*Tuesday, September 25, 2001@05:39 p.m.*

Zoisit cítil jak mu po zádech stékají studené kapičky potu a věděl, že se třese strachy. Každé Kunzitovo slovo ho bolelo mnohem více, než kdyby ho vyslovil kdokoli jiný, protože Kunzita miloval. I když teď se jeho slepá láska pomalu vytrácela a začínal převládat pud sebezáchovy, který mu říkal "uteč". Až na to, že Kunzitovo sevření mu moc nadějí na útěk nedávalo. Znova se začal kroutit a volnou rukou sekl po Kunzitově obličeji s nadějí, že zasáhne oči.

*Tuesday, September 25, 2001@05:22 p.m.*

Kunzite přitáhl Zoisitovu tvář blíž ke své. Jeho oči žhnuly nenávistí, kterou svou magii vytvořila královna Beryl. Rozhodl se Sakuře odpovědět, ze začátku jeho hlas zněl tak jako vždy, chladný a kontrolovaný, ale poslední slova Kunzite křičel na vystrašeného chlapce před sebou jako smyslu zbavený.

Za co? Odpověď je jednoduchá, za to že vůbec žiješ ty potvoro! Nejraději bych tě zabil na místě. Jsi mi naprosto odporný. Nenavidím tě, rozumíš. JÁ TĚ NENÁVIDÍM!

*Tuesday, September 25, 2001@05:06 p.m.*

Proč? Neudělal jsem nic, co by Vás mohlo rozladit, Kunzite-sama.

Zoisit se marně snažil najít něco, čím by si zasloužil trest, ale vždyť přece před chvíli Kunzitovi zachránil život. Když ho Kunzit zvedl ze země pokusil se co nevíce odtáhnout od jeho pohledu, ale doopravdy uškubnout se teď neodvážil.

*Tuesday, September 25, 2001@04:47 p.m.*

Jeho krysa se pokusila teleportovat, chtěl, aby Zoisit od něho utekl někam hodně daleko a už se nevrátil. Musel mu dát pořádnou lekci, aby měl jistotu, že před ním Sakura bude prchat v hrůze a už nikdy ho nebude obtěžovat a on se bude moci věnovat jen své královně. Krysa zalezlá a třesoucí se někde v temné díře, bude naprosto neškodná a nebude mu připomínat jeho slabost pro Zoisitovo krásné tělo. Chytl Sakuru kolem krku a stiskl. Pozoroval jak se chlapec zmítá v jeho sevření, stiskl ještě víc. Napadlo ho, jaké by to bylo zlomit ten útlý krček. Ucítit jak páteř povoluje pod jeho prsty. Uslyšel by ostré křupnutí, nebo by to jen slabé cvak. Prsty si hrály s krkem. Chtěl to udělat, ale zároveň věděl, že to nedokáže. Malá sviňka se snažila teleportovat. Kunzitovy oči modře zaplály a on praštil Zoisitem o zem. Hmátl opět po jeho copu. Vytáhl ho za něj do kleku a podíval se mu do očí.

Chtěl si zdrhnout. To se nedělá, kryso. Budeš litovat, že vůbec žiješ až s tebou skončím.

*Sunday, September 23, 2001@10:43 p.m.*

Ach, Nefrite...

Jedyte se sehnul a opatrně uchopil do dlaně jeden modrý květ. Byl nádherný a voněl tak sladce, až se Jedytovi málem zatočila hlava. Zvedl květ ke rtům, něžně jej políbl a opatrně ho položil zpět. Když potom promluvil, hlas se mu chvěl dojetím.

Děkuji, Nefrite. Tohle je tak... je to od tebe tak...

Nedořekl a rychle schoval tvář v Nefritových vlasech.

Tohle je to nejkrásnější, co pro mně kdy udělal.

Dvě nebo tři slzy skanuly Jedytovi po tváři a okamžitě se vpily do Nefritových vlasů a uniformy.

Ne, teď nesmím plakat. Raději než slzy mu dám něco jiného - něco, co ho potěší... co nás oba potěší.

Nefrite, ty růže jsou opravdu nádherné, ale možná bys je měl... Jedyte se přese všechno své odhodlání lehce začervenal, ...uklidit z postele, ne?

*Sunday, September 23, 2001@09:40 p.m.*

Nefrite se zarazil. Jedytovy prosby ho zastavily v nicení a on zustal stát uprostred rozkvetlého pokoje se zachmureným výrazem.

Nikdo ti nesmí dávat kvetiny. Jenom já. Kunzitovi na tobe nezálezí. Je divný. Vycítá mi surovost a pritom je sám surový. Urcite delá se Sakurou horší veci nez já s tebou. A tys mu dovolil, aby si myslel, ze má pravdu. Ty tvoje statecné úsmevy...proc jsi to delal? Copak te opravdu mucím a trápím?

Nefrite pevne objal Jedyta kolem pasu a pozvedl jeho hlavu k sobe.

Nebudu šlapat po tvých pomenkách, ale nemuzu je vystát. Nejsou ode mne. Takze pujdeme ke mne. Dostaneš jiné kvetiny. Ty svoje. Oblíbené. Ty, které rostou jen v Negaverzi. Na Zemi jsem je také zahlédl, ale byly obarvené. Tyhle budou pravé.

Nefrite zvedl Jedyta do náruce a teleportoval se s ním do svého pokoje. I ten byl celý obsypán kvetinami. Byly také modré, ale jejich kvety byly velké a plné. Byly to modré ruze.

Jak se ti líbí tyhle, muj malý Jedyte?

*Sunday, September 23, 2001@09:12 p.m.*

Kdyby Zoisit mohl, stočil by se do klubíčka a uzavřel do sebe nebo rovnou ztratil vědomí. Po každé ráně se mu zatmělo před očima, ale stále si každou ránu velmi ostře uvědomoval. Krev v ústech ho dusila. Z posledních sil, které mu ten den ještě zbývaly, se pokusil o teleport. Další rána do tváře ho okamžitě poučila, jak velká chyba to byla. Krutě něžné prsty ho pohladily po bolavé tváři a Kunzit ho jemně políbil na víčka. Zoisit zase začal lapat po dechu, když se mu Kunzitovy silné prsty obtočily kolem krku. Začal se škubat silněji. ale po chvíli už neměl sílu a odvahu ani na to. V poslední okamžik sevření povolilo a Zoisit se mohl zhluboka nadechnout. Očima plnýma děsu se díval na Kunzita.

*Sunday, September 23, 2001@04:48 p.m.*

Jed mu otevřel oči.Byl schopen mluvit o své Sakuře, jako o někom kom mu velmi záleží a koho chce chránit. Znovu se začalo drát na povrch něco, co spalo ukryté před temnou mocí královny Beryl. Vzpomínky na minulost násilně vymazané z jeho mysli se vrátily na krátky okamžik. On najednou zjistil kdo byl před tím, než se stal temným generálem. Bojoval pro čest a slávu. Pak zasáhla do jeho života Negaverze a změnila ho. Zoisite tušil co se v něm odehrávalo a pomoci energie temné královny se prohnal myslí svého milence. Královna opět zahalila pláštěm mlhy jeho minulost, aby toho nebylo málo přiměla Kunzita zapomenout na všechnu něhu a lásku, kterou cítil k Meminisse a kterou si vytvořil během své služby v Negaverzi k Zoisitovi. V jednom okamžiku zničila celou Zoisitovou mravenčí práci v rozleptávaní ledového příkrovu chránicího Kunzitovo srdce. Beryl nemohla připustit, aby si Kunzite přespříliš zamiloval Sakuru. Opět vytvořila nelítostného muže, kterému nezáleží na nikom a na ničem kromě služby jí. Zoisite dostal Kunzita, královna se postarala, aby to bylo pro mladého generála prokletí a ne odměna za zradu. Její moc nad Kunzitem se snažil Zoisit, neustále podkopávat a k jejímu vzteku se mu to dařilo. Stačilo pár měsíců a Kunzite by řekl Sakuře o svých citech. Zoisitovo zoufalé volání o pomoc přišlo vhod. Sám Zoisit zničí svou naději na lásku. Nedočká se žádného vděku od svého milence za protijed, to byla první věc kterou srazila a zadupala do prachu zapomnění. Královnu to pobavilo a těšila se na to až opět uvidí svého bělovlasého generála klečet u jejího trůnu. Vyhrála, jako vždy.

Lord Kunzite si obtočil rezavý cop kolem zápěstí a zvednul ho do výšky tak, aby Zoistovy špičky byly to jediné, co měla krysa na zemi. Pozoroval s velkým zaujetím, jak sebou Zoisit škubal. Bylo to podobné jako kdyby držel skutečnou krasu za ocas. Zoisit i hlodavec se chovali stejně. Druhou rukou ho chytl za bradu a palcem přejel po plných rtech. Rukavice potřísněné jeho a elfí krví klouzala po hebké kůži. Proč jsi tak krásný? Tvé tělo mě vždy vzruší k nepříčetnosti. Není normální, aby muž toužil po muži. Královno odpusť mi tento hřích. Ale něco mě k tomu chlapci táhne. Nemohu si pomoci. Cítím se nečistý svým chtíčem. Zraním ho tak, že uteče a já budu mít ještě naději na milost ve vašich očích. Královna krysu nesnášela, on miloval královnu. Palec laskal ret a tvář. Sevřel ruku v pěst. Rozpřáhl se a ruka dopadla na ústa, která tak něžně laskal. Rty praskly pod jeho klouby jako přezrálé třešně. Opět je začal hladit, do prstů rukavic vsakovala Zoisitova krev. Kunzite z různých výslechů nepřátel Negaverze, věděl jak působit bolest, aniž by mu jeho oběť ztratila vědomí. Tomuto umění se naučil od své královny, která je pozvedla k dokonalosti. Políbil Sakuru na rty. Jeho jazyk pronikl mezi zraněné rty a obkroužil přední zubu. Jeden z horních řezáků ustoupil pod špičkou jeho jazyka. Rána do obličeje způsobila, že se začal viklat. Zoisit o něj nejspíš přijde a bude se muset snažit při své regeneraci, aby měl opět krásné zoubky. Znovu kotníky na jeho ruce udeřily Sakuru do obličeje.

Líbí se ti to, ty čubko? Nenávidím takové jako jsi ty. Víš co jsi? Nenamáhej se já ti to řeknu. Jsi odporný slizký červ. Hnus nad hnusy. Slyšíš ty buzerante? Hnusíš se mi stejně, jako královně. Nebýt mých přímluv už by tě dávno popravila, ale vymluvil jsem jí to, protože i taková krysa jako jsi ty, může být užitečná, přinejmenším jako pytel na spermie.

*Sunday, September 23, 2001@03:11 p.m.*

Zoisitovi celým tělem projela bolest jak ho Kunzit chytl a prohnul mu celé tělo, když ho políbil. Málem ztratil rovnováhu. Více ho ale bolela Kunzitova slova. Okamžitě věděl, co se stalo. Královna. Hlavou mu probleskla otázka, kolik vzpomínek mu vlastně tentokrát vymazala, ale teď už to bylo v podstatě jedno, prostě má teď tohohle Kunzita. Zoisit neměl nic proti troše násilí nebo bolesti, ale něco takového rád neměl. Neměl žádné potěšení z toho, že bolestí ani nevěděl, kde je. Znal všechny Kunzitovy nálady, ale této se obzvláště bál. Někdy to nepřišlo několik měsíců, někdy často, ale nikdy nevěděl, co může od Kunzita čekat. Hodně se tak choval, když se vracel od královny, to Zoisit vždycky radši na několik hodin nebo i dní někam zalezl nebo si rychle našel práci na druhé straně Negaverze, ale ne vždycky měl to štěstí. Stávalo se, že Kunzit přišel a Zoisit nevěděl, že u královny byl a nic nečekal. Taková setkání bývala nejhorší. Jednou rukou si chytl cop, který Kunzit stále pevně svíral, aby trochu ulevil bolesti a pokusil se Kunzitovi vykroutit.

*Sunday, September 23, 2001@01:49 p.m.*

Nefrite, ne!

Jedyte se konečně vzpamatoval z prvotního ohromení a skokem se vrhl k běsnícímu generálovi. Doslova se na něj pověsil.

Nefrite, prosím! Nech toho! Nenič je!

Zoufale se snažil nerozplakat - už toho přece bylo dneska dost! Nesmí být taková troska, nesmí pořád brečet -

Jsem přece Temný generál! Nesmím se nechat takhle unášet! Nesmím dávat najevo... nesmím... nesmím...nejsem přece takový...

Nefrite... Jedyte se zhluboka nadechl a téměř násilím zadržel slzy, už už se deroucí do jeho očí. Prosím, nech ty květiny. Uklidím je sám. Hlavně je nenič. Prosím.

*Sunday, September 23, 2001@02:07 a.m.*

Kunzite klečel na zemi a svíral ve svých prstech dýku. Meminisse, lásko, já Tě zabil. Miloval jsem Tě a stále Tě miluji. Slibil jsem Ti, že na Tebe nezapomenu. Zapomněl jsem, nejen na tebe, ale na kus svého života. Princ Endymion byl můj pán. Já žil na jeho dvoře a na něm jsem tě potkal. Krásný elfí šlechtic který se bláznivě zamiloval do vojáka. Nedbal toho, že jsem se ostře stavil proti vztahu s mužem. Meminisse byl mág odhodlaný ke všemu. Rozhodl se, že prolomí ledovou bariéru,kterou jsem kolem sebe vystavěl. Chtěl jsem ženu se, kterou bych mohl milovat a spojit s ní svůj osud. Sladký elf odhodil své šaty elfího mága a oblékl šaty dvorní dámy. Udělal si to kvůli mně Meminisse, věděl si, že mě tím dostaneš. Nevěřil jsem na lásku mezi dvěma muži, ty jsi přišel a dokázal mi, že to jde. Tvá trpělivost se mnou byla nekonečná. Dokázal si roznítit ve mně něco, o čem jsem si myslel, že zemřelo v náruči těch co mě měli jako malého chlapce. Řekl jsem ti o sobě všechno a ty jsi to bez výhrad přijal. Já ti začal věřit a bláznivě se do tebe zamiloval. Zoufale jsem chtěl, abys byl stejně šťastný jako já. Jedné noci jsem ti poslal lístek po jedné z tvých služebných, zval jsem tě do bílého altánku v zámecké zahradě. Vyzdobil jsem ho tvými oblíbenými květy pomněnek. Přišel si v nádherných bílých šatech se světle zeleným živůtkem. Spěchal si po cestičce vysypané bílým štěrkem, tvá ruka v háčkované rukavičce nadzvedávala tvou dlouhou sukni. Tehdy jsem ti vyznal lásku. Byl jsi v mém srdci a já ti to řekl. Elfí slzy štěstí jsou ta nejnádhernější věc na světě. Objímali jsem se a líbali celou noc. Bylo nádherné jen tě držet a vyměňovat si něžnosti a slova plná citu. Ta noc rozhodla a já jsem oficiálně dvoru oznámil, že ty jsi jediným majitelem mého srdce. Chtěl jsem, abys se rozhodnul, jestli budeš před světem vystupovat jako muž, nebo jako žena. Obě Tvé podoby jsem miloval. Křehká elfí krása byla v obou. Tvé rozhodnutí bylo přede všemi žena se mnou muž. Můj žák Zoisite, tě nenáviděl celou svou malou zvrácenou dušičkou. Prince ten malý hajzlík zaujal svými schopnostmi a tak se rozhodnul mu dát to nejlepší učení. Varoval jsem prince před tím malý podlým plazem. Nebylo v něm nic dobrého. Zvrácená pokroucená intrikářská povaha ničící všechno kolem sebe. Snažil jsem se z něj vychovat dobrého člena osobní princovy gardy. Byl jsem z něj zoufalý a chtěl jsem jeho učení vzdát,ale ty jsi řekl ať vytrvám. Měl jsem mu dát lásku a vědění. Být pro něj dobrým učitelem. Meminisse poslouchal mé těžkosti a poradil mi, abych mu byl takovým učitelem, kteráho bych si přál sám pro sebe. Můj moudrý elf měl na všechno radu. Prince se rozhodl nás oženit se strážkyněmi jeho měsíční princezny. Zrušil pár slovy můj závazek k Meminisse. Chtěl jsem se vzepřít,ale můj elfí poklad mi to rozmluvil. Tu noc jsem mu daroval krásnou dýku. Přísahal jsem, že na něj nikdy nezapomenu. Tu noc jsem se spolu poprvé vyspali a já věděl, že má budoucí žena bude sice po mém boku, ale já jí budu nechávat samotnou. Meminisse nebude mít postavení,která by mu náleželo,ale bude mít mě. Byli jsme v mé ložnici stulení k sobě a já držel svého elfa pevně. Najednou se za oknem ozval šramot, krysa. Zoisite nás viděl, nezáleželo mi na tom. Nenechal jsem si zkazit nádherný okamžik s Meminisse. Ráno jsem uviděl Zoisita, jak chystá snídani. Hmátl jsem po šálku s vřelou kávou a napil se. TO bylo poslední na co si z paláce mého prince pamatuji. Vím, že jsem se vzbudil v nějaké rakvi z odklopeným víkem. Viděl jsem nad sebou negaverzskou královnu Beryl, proti které jsem bojovali a usměvavý Zoisit se ujišťoval o podmínkách platby za svou zradu. Řekl jsem, že se raději budu smažit v pekle než ho milovat. On se jen usmál a zaklapl víko. Negaenergie ze mě vytvořila monstrum, které se neohlíželo na nic a na nikoho. Beryl ve mně vzkřísila, zlobu a zášť k celému světu. Stal se ze mne temný generál, mí jméno už nebudilo úctu a respekt, ale hrůzu a nenávist. Zapomněl jsem na svůj život na dvoře svého pána, zapomněl jsem na to jaký jsem byl, zapomněl jsem na Meminisse. Jediné co ve mně bylo, byl šílený chtíč který mě poutal k Zoisitovi. Chtěl jsem,aby mi patřil. Začal jsem ho milovat láskou temnou jako moc Negaverze. Královna ve mně uměle vzbudila takový cit. Musím se odtud dostat. Musím zabít tu čubku. Beryl už nesmí škodit Zemi. Meminisse, jsem opět sám sebou. Udělám to co musím. Pře temným generálem se začala zvedat opona skrývající jeho vzpomínky. Věděl co se stalo a kdo za to byl zodpovědný. Královnu zabije, krysu nechá krysou. Zoisit byl pokřivený psychopat, který se neštítil žádné podlosti. Kunzite si náhle uvědomil, že mu je Sakury líto. Zoisite byl a vždy zůstane podlou krysou, někým kým budou všichni pohrdat a nenávidět. Chtěl se teleportovat ke královně a vyřídit jí jednou provždy, když v tom se zezadu na něj přitisklo Zoisitovo tělo. Jeho mysl zahltil prudký výboj temné energie královny. Vzpomínky se začaly tříštit. On začal mít pocit, že padá do temnoty. Začala se mu točit hlava. Opakoval jméno svého elfího milence, jako mantru proti zapomnění. Nechápal co se kolem něho děje, na chvíli nevěděl kde je. Stále ale šeptal Meminisse, Meminisse. Nechápal co to slovo zanmená, ale podivně ho to uklidňovalo. Zoisite na něj zíral a něco říkal, nerozuměl mu. Vstal a objal ho kolem pasu a nechal se vést. Jeho krysa na něj upřela oddané oči a řekla mu, že ho miluje. Nezáleželo mu na tom. Podíval se na sebe a zhodnotil situaci. Musel se umýt, vyspat a pak se příjemně odreagovat v posteli se Sakurou. Prostě pořádně přeříznout tu děvku. Elfí jed ho na chvíli rozhodil, ale teď je v pořádku.

Jistě Sakuro, že mě miluješ, nic jiného od tebe nečekám, ty malá potvoro.

. Zasyčel Kunzite a chytl Zoisita za vlasy a prudce ho políbil na ústa. Byl surový, ale to bylo v pořádku, Sakura tu byl pro něj ne on pro Sakuru. Možná že si ho vezme v lázni. Rychle a bez jakýchkoliv něžností. Měl rád,když Zoisite ležel schoulená na zemi a plakal strachem a bolestí. Neubližoval krysce často,ale někdy se v něm zvedla podivná touha zranit tu štěnici co nejvíc, měl to vždy spojené se svými návraty z ložnice své královny. Tehdy nenáviděl toho malého zrzavého buzeranta, chtěl z něj vymáčknout duši. Přesto cítil, že Zoisita nedokáže opustit. Miloval Sakuru tou podivnou směsicí citů spalující lásky a nenávisti. Vzpomněl si na to co řekl Nephritovi a Jadeitovi o sobě a Sakuře. Musí jím ozřejmit, že z něj mluvil jed. Pochopí, že blouznil. Ignoroval slabý hlásek ve své hlavě, který šeptal, zase jsi zapomněl ,Kunzite, ale já tě i přesto miluji. Meminisse bude navěky s tebou. Jednou si možná zase vzpomeneš a staneš se opět lordem Kunzitem, který má úctu a obdiv všech co zaslechnou vyprávění o jeho činech. Kunzite zavrtěl hlavou a zaplašil neodbytný hlas.

*Saturday, September 22, 2001@10:52 p.m.*

Zoisit se posadil na zemi a podíval se na Kunzita. Ješteže Nefrit a Jadeit už odešli, tohle nebylo nic pro jejich oči. V uších mu ještě dozníval jeho zoufalý výkřik. Začínal toho mít právě tak akorát dost. Copak mi ten zmetek Meminisse nedá pokoj ani po vlastní smrti? Povzdechl si. Vypadá to že nemám jinou možnost. Ukáznil své myšlenky a telepaticky zavolal svého soka, královnu Beryl. Chvíli počkal než se královna uráčila mu naslouchat a potom ji vyložil situaci. Jejich dávná dohoda byla prostá, Kunzit bude jeho, jenom jeho a nikdy ho neopustí, pokud ho přivede k temnotě. Jednoduchá transakce. Jeden temný generál, který jako odměnu dostane toho druhého a druhý temný generál, který si ani nebude pamatovat, že kdy byl něco jiného. O tom, že Kunzit a Beryl budou milenci tenkrát nepadlo ani slovo. Jednou se pokusil proti tomu protestovat, jednou, podruhé už raději ne. To jednou mu stačilo. Teď věděl, že Beryl Kunzita chce a tak mu pomůže. Cítil jak do něj vstupuje její energie, která mu dovolí znova vymazat Kunzitovu paměť a pak se telepatické spojení přerušilo. Vstal a přistoupil zezadu ke Kunzitovi. Ten si ho ani nevšiml, pořád se soustředil na své ruce a dýku, skoro jako by na nich znovu viděl krev toho elfa.. Objal ho zezadu a přitiskl se k němu celým tělem, cítil jak Kunzit ztuhl a královnina energie ho pomalu opouštěla, aby zase rozestřela závoj kolem vzpomínek jeho milence, které Zoisit tak nenáviděl. Opatrně vzal dýku z Kunzitových rukou a za svými zády ji teleportoval pryč, do své tajné skrýše, kde ji ani Kunzit ani Beryl nikdy nenajdou.
Podvedla jsi mě Beryl, dostal jsem Kunzita, ale ten nemá nic společného s tím, který byl na dvoře prince Endymiona. Toho jsi dostala ty, na mě zbylo něco, co mě nikdy neopustí, ale někdy bych si to možná přál.
Otočil Kunzita k sobě a podíval se do zmatených očí, které se pomalu začaly vyjasňovat.

Kunzite-sama, Kunzite-sama, stalo se něco? Chtěl jste se umýt a odpočinout si a najedou jste se zastavil. Půjdeme už nebo se něco stalo?

Zoisit zase nasadil svou oddanou masku a pozorně Kunzita sledoval. Ulevilo se mu, když ho Kunzit objal a znovu s ním vykročil pryč z trůnního sálu. Všechen strach o Kunzita Zoisita okamžitě přešel. Všechno bylo zase tak, jak má být a Zoisit se opět usmíval.

Miluji Vás, Kunzite-sama.

*Saturday, September 22, 2001@07:08 p.m.*

Nefrite se mírne zapotácel. Pak mu zezloutlo pred ocima, protoze zlutá je negativem modré. Zalapal po dechu. Pak popadl Jedyta za predek uniformy.

Ty devko!

Pustil ho a jako smyslu zbavený zacal dupat po modrých kvetech. Já vás všechny tak nenávidím! Hledte si svého! Proc se pletete mezi nás dva! Nedovolím Kunzitovi, aby mi Jedyta vzal! Radši ho pujdu zabít a tak vlastne spáchám sbevrazdu.

*Saturday, September 22, 2001@03:29 p.m.*

Kunzitův zoufalý křik už k uším Jedyta a Nefrita nedolehl. Těsně před tím se teleportovali pryč, daleko od místa, kde za posledních několik hodin zažili tolik strachu, jako málokdy předtím. Namířili si rovnou do Jedytových ubikací, příjemného (i když poněkud stroze vyhlížejícího) apartmá, kde třetí generál bydlel.

Není to úleva, Nefrite, mít konečně všechno za sebou a-

Jedyte strnul. Ještě než se stihl rozkoukat po spěšném teleportu (navíc provedeného se zbytků zbytku zbytků sil), udeřila jej do nosu silná, ale nikoliv nepříjemná vůně. Několikrát zamrkal a když se obraz konečně ustálil...

Ach... uniklo Jedytovi okouzleně ze rtů.

Celý pokoj byl až kam oko dohlédlo obsypán poměnkami.

*Saturday, September 22, 2001@01:36 p.m.*

Musel oznámit své královně, že je v pořádku. Byla ráda a toužila ho vidět, on odmítl. Nebyl ve stavu vhodném pro audienci ke své vládkyni. Ráno, zašeptala Beryl v jeho hlavě a přerušila kontakt. On jen nahlas zopakoval.

Ráno, má paní. Cítil pátravé prsty na své těle. Zoisite se k němu tiskl. Celé jeho tělo se změnilo na jednu roztouženou liánu. Byl by z toho nadšen za jiných okolností, ale teď to bylo to poslední na co měl náladu. Toužil po své vyhřáté posteli a hrnku horkého nápoje, kterému lidé říkali kakao. Zavrtat se do peřin a spát obtočený kolem Zoisita. Stáhnout ze sebe ty krví nasáklé hadry, umýt se , jít spát a žádný sex.

Sakuro, tady ne. Musíme s převléci a co hlavně umýt. Vzal Zoisita do náruče a s jistou estetickou nedokonalostí se postavil. Zanese Zoisita až na místo. Teleportace se ve vlastním domě nedělá. Nephrite se omlouval Jadeitovi a tvářil se jak nakopnutá youma. Jadeit bude v pořádku, ale bylo se třeba ujistit.

Jade-chan všechno v pořádku? Nepotřebuješ umravnit toho náfuku?

Pak si všimnul dýky ležící na zemi. Poznal ji. Kdysi jí dal své lásce. Elfí šlechtic kterého miloval a toužil s ním strávit celý svůj život. Bohužel dostal rozkaz vzít si jednu dívku z družiny měsíční princezny. Sliboval, že nikdy nezapomene a že se k němu vrátí, pak se něco stalo a on svůj slib porušil Nephrite mluvil o krvi na rukou. Lord Kunzite si uvědomil, čí byla. Celé jeho tělo ztuhlo v šoku. Zapomněl, že drží Sakuru v náručí a pustil ho na zem. Vrhl se k dýce. Vzal jí do prstů. Trůním sálem se rozlehl jeho zoufalý hlas.Meminisse!Ne!

*Friday, September 21, 2001@11:55 p.m.*

Zoisitovi očividně po chvíli otrnulo začal po očku sledovat okolí. Všiml si dýky položené opodál. Ach, Jadeite, já jsem řekl odstraň ji ne dej ji bokem, pro další použití. Pozorněji si ji prohlédl, velký modrý kámen na rukojeti mu pomohl ji okamžitě zařadit. Však ty už se určitě smažíš v pekle a Kunzit je jenom můj. Jednou jsem ho dostal a hned tak se ho nevzdám. Zoisit došel k závěru, že Kunzit by potřeboval trochu rozptýlit, aby zapoměl na cokoli, co si mohl vzpomenout, pokud vůbec na něco, ale nechtěl to riskovat. Beryl o tom radši ještě říkat nebude, není důvod, aby ta čubka věděla něco víc než je nutné. S tím si poradí sám. Nejvyšší čas, aby on pro změnu, udělal mě svým. Spokojeně se usmál a začal znovu líbat Kunzitův krk. Nenechavé ruce zajely pod Kunzitovu uniformu. Nefrit mu ušetřil spoustu práce s rozepínáním, když ji roztrhl. Mít zase cit v prstech byla opravdu krásná věc.

Vy dva, myslel jsem, že odcházíte.

*Friday, September 21, 2001@09:47 p.m.*

Nefrite se trochu zarazil. Jemne pohladil zrudlou tváricku a vyslal k ní trošku energie, aby se rychleji zotavila.

To nic, Jedyte. Bylo to od tebe trošku tvrdé. Odpouštím ti. Chápu, zes mel o oba strach, ale ted je všechno v porádku a myslím, ze to budou chtít spolu oslavit. Nebudeme je rušit.

Nefrite zmírnil svuj stisk, ale neprestal Jedyta táhnout pryc ze sálu. Uz jsme tady toho videli dost. Poznal jsem ruzné stránky Zoisita i Kunzita, ale presto, jak jsem se jim snad priblízil, stále mi spousta vecí uniká. A já nevím. Nevím, jestli jim mám nabídnout pomocnou ruku, nebo se jim zdálky vyhýbat. Oba jsou nebezpecní. Kazdý jiným zpusobem. Kunzite je mocný, Zoisit umí intrikovat. Jenze ... Zoisit by me nikdy neporazil v prímém boji, takze jeho se moc bát nemusím. Ten, kdo mne muze ohrozit, je Kunzite. Na nej si musím dát vetší pozor.

*Friday, September 21, 2001@06:43 p.m.*

Jedytova tvář nesla nádherný otisk Nefritovy dlaně. Světlovlasý generál však nevydal ani hlásku, jen si tiše povzdechl a nebránil se, když jej Nefrite tvrdě popadl za ruku.

Promiň, Nefrite... nemyslel jsem to tak. A prosím - nekřič už. Vždyť všechno dobře dopadlo.

*Thursday, September 20, 2001@11:01 p.m.*

Více se vtiskl do příjemného obětí známých rukou. Škrábance pod potrhanou uniformou ho ještě trochu pálily, ale rychle se regenerovaly. Začínal se cítit velmi příjemně a byl v bezpečí. Položil hlavu na Kunzitovo rameno a políbil ho na krk. Byl to spíše jen lehký dotek. Spokojeně vzdychl. Jsem v ráji. Když uslyšel Kunzitova slova, oči se mu rozletěly dokořán překvapením a zmatkem. Kunzite-sama mě pochválil? Poděkoval mi? Proč? Co se s ním stalo? Zaplavila ho vlna radosti.

*Thursday, September 20, 2001@04:16 p.m.*

Kunzite si už zvykl na to, že při regeneračním trasu se jeho tělo a duše vždy rozdělí. Bylo to zvláštní dívat se na své bezvládné tělo. Upadal do něj jedině tehdy, když už neměl, žádnou jinou možnost. Nesnáším to. Temnoto, jak já to nenávidím. Stát a pozorovat se. Ležím tu jako chcíplá myš a nemůžu nic dělat. Jen se tak poflakovat než to skončí. Zatraceně. Ještě pár minut a bude to. Čekat. Lord Kunzite si klekl vedle Zoisita. Natáhl ruku k jeho hlavičce, zastavil ji několik milimetrů nad ní. Věděl, že kdyby se jí dotkl, jeho ruka by prošla skrz ní, a na chvíli by se vytvořilo mezi nimi telepatické pouto. Nechtěl to. Jeho maličký se teď musel soustředit jen na sebe. Budou mít dost času si spolu promluvit a nejen to. Kunzite se usmál a stáhl ruku. Ještě pár sekund a probere se. Otočil se na Jadeita a pozoroval, jak mu blonďáček pokládá ruku na hrudník, pak se začal starat o jeho Sakuru. Dojaly ho nejspíš krásné zelené oči… Stav ve kterém se Kunzite nacházel, měl další nepříjemnou vlastnost, které přezdíval vzpomínkové safari. Stačil drobný vizuální impuls a jeho lordstvo se ocitlo na divoké spirále minulých událostí. Viděl všechno před sebou jako šílené divadlo. Sebe upadajícího do transu, Sakuru svíjejícího se vedle něj, viděl podivnou tekutinu mezi svými rty, slyšel Jadeita, Nephrita a svůj hlas, všechny události běžely kolem něj, až se zastavili v jednom bodě. Viděl se klečet a v náruči svírat drobné elfí tělo. Zapomněl na to, co ho k elfovi poutalo. Teď znal i důvod. Beryliny kouzla která udělaly oponu za jeho minulostí. On ve svém transu ji mohl zvednou. Chtěl vědět víc. Snažil se soustředit, když v tom * plesk*. Mlaskla facka, jak se Nephritova dlaň setkala s Jadeitovým obličejem. Vazba duše s tělem se obnovila a on byl zpět. Regenerace skončila. Zmateně se začal rozhlížet kolem sebe. Hledal oporu, kterou ztratil svým poznáním Beryliny hluboké manipulace. Bohužel viděl jen žalostný kousek své minulosti, který nic neobjasnil, spíše ho ještě více zmátl. Nebyl čas na rozebírání sebe sama, to mohl udělat později. Místo toho se soustředil na ty odpornosti, které ho svazovaly. Zmizely a on se posadil. Nephrite ječel na Jadeita. Chvíli na ně překvapeně zíral a snažil se pochopit o co hnědovlasé siréně jde. Žárlivec jeden egocentrická. Teď soptí jako přetopený kotel, no nebyl bych to ani já, abych pod něho nepodložil polínko. Lord Kunzite opět začal splétat své intriky, to znamenalo, že už byl naprosto v pořádku a při síle. Rozhodl se tedy poděkovat Jadeitovi, stejně jako kdysi dávno jedné své lásce. Ložnicí plnou pomněnek.

Kdesi v Negaverze, zazářil jeden pokoj silou temné magie a změnil se. Pomněnky zdobily všechno na co jen oko majitele spočinulo. Drobná obálka na polštáři skrývala lístek se vzkazem: Pro ty nejněžnější oči v celé Negaverzi. Díky za všechno. K.

Kunzite se usmál a objal svou malou kníkající krysku. Zašeptal mu do drobného ouška.

Zoisite, byl jsi úžasný , děkuji.

Pohladil měděné vlásky a šlehl nesouhlasným pohledem po Nephritovi. Byl sice stejně jako hvězdopravec na své milence a milenky majetnický, ale nikdy nedělal žárlivé scény. Nesnášel to, zdálo se mu to odporné. On by nikdy ze žárlivosti Zoisita neuhodil, on by ho zabil.

*Wednesday, September 19, 2001@11:36 p.m.*

PLESK!!!

Takhle se mnou nemluv, Jedyte! Nejsi snad malý ustrašený uke, který nesmí ani špitnout, kdyz není tázán? Jak si vubec troufáš mi odmlouvat?

Nefrite nemyslel vázne jediné slovo, ale Kunzite ho namíchl. Asi bych si mel vzít príklad z tech vašich temných intrik, nad které jsem byl vzdycky povznesen. Já osobne vzdycky volím mezi dvema body tu nejkratší vzdálenost. Nekdo rád klickuje. Kunzite by ted mel vlepit Sakure porádnou pusu a ríct, ze ho miluje. Místo toho nám predvede další ze svých velkolepých masek a bude ríkat neco jiného, nez si myslí. Já vím, ze ho miluje. Ted uz ano. Nevím koho chce ohlupovat.

Jedyte, nemyslíš, ze se pánové uz obejdou bez naší asistence? Budeme si muset promluvit. Bude to nepochybne velmi dlouhý a nárocný rozhovor. Hlavne pro tebe ovšem.

Nefrite uchopil Jedyta pevne za ruku, aby si ho odvedl.

*Wednesday, September 19, 2001@09:05 p.m.*

Jedyte s úlevou vydechl - Kunzitovi se očividně dařilo lépe. Jeho ruku však nepustil... lépe řečeno, nebyl by ji pustil, kdyby si nevšiml Zoisitova vražedného pohledu. Malý generál se svíjel bolestí, jedovatě zelené oči se však na Jedyta upíraly bez jediného mrknutí. Jedyte nenápadně polkl a opatrně pustil Kunzitovu ruku, ukládaje ji předpisově na generálovu rozložitou hruď. Potom se na Zoisita pokusil povzbudivě usmát.

Jak je, Zoi? Potřebuješ něco?

Jedyte ignoroval temné zafunění a mumlané hrozby z míst kde seděl Nefrite a pokusil se pohladit nejmladšího generála po rameni.

Kdybys něco chtěl... cokoliv, co by ti mohlo zpříjemnit uzdravování... jen řekni.

A ty na mě nekřič, Nefrite. Chápu, že se zlobíš, ale... teď není čas na nějakou hloupou rivalitu. Když ti má starost o Kunzita a Zoisita tak vadí, tak... tak zavři oči a mysli na Negaverzi!

*Wednesday, September 19, 2001@01:03 p.m.*

Chutnalo to příšerně. Protijedy prostě měly své odporné pachutě ze kterých se zvedal žaludek až někde ke krku. Sakura to stihla. Teď byl vedle něho stočený a čekal až to na oba zabere. Kunzite cítil jak všechna bolest pomalu odplouvá. Najednou mohl trochu pohnout rukou a dotknout se své Sakury. byl to spíše záchvěv než pohlazení.Musel se co nejrychleji zregenerovat, řekl si a upadl do regeneračního transu.

*Tuesday, September 18, 2001@11:48 p.m.*

Zoisit seděl zkroucený na židli a střídavě pozoroval plamen, který zahříval baňku s nevábně vypadající tekutinou, a hodiny, které odměřovaly čas. Celým tělem mu lomcovala křeč, i když nebyla tak silná jaké teď musel zažívat Kunzit, a cítil, že má vysokou horečku. Měl dojem, že s ním Kunzit navázal telepatické spojení. Loučil se s ním a cítil z něho lásku, ale nejspíše to byl jenom další přelud. Fantasie způsobená postupujícím jedem. Něco takového by bylo příliš nepravděpodobné. Kunzite-sama by se určitě loučit spíše s králvou než se mnou. Tiché cinknutí ho probralo z myšlenek. Okamžitě litoval, že tak škubl hlavou. Všechno se na chvíli zatočilo. Do potácel se ke stolu a rukama, které sotva ovládal ulil přesnou dvě dávky protijedu. Nesmí toho být ani málo ani moc, obojí by mohla být katastrofa. Testováni může jít k čertu, na to není čas. Měl ještě dost síly, aby se teleportoval zpět do trůnního sálu ke Kunzitovi. Objevil se vedle přivázaného těla, rychle Kunzitovi nadzvedl hlavu a nalil mu protijed mezi rty. S úlevou sledoval jak Kunzit polkl. Teď, když měl jistotu, že Kunzit budě žít (samozřejmě pokud správně odhadl protilátku), polkl svou část, kterou nesl sebou. Těch několik dalších minut než látka zabere bude pro Kunzita ještě hodně bolestivých, ale s tím se nedalo nic dělat. Bylo to na poslední chvíli. Oddechl si. Všiml si pout. Kdo byl asi tak inteligentní? Potom si všiml Jadeitovy ruky, které svírala Kunzitovu. Nenávidím tě, Jadeite. Jak se opovažuješ ho držet. A ty, Nefrite, moc dobře jsem slyšel tvou poslední větu. Chcípni, jestli to neuděláš, pomůžu ti a udělám to rád. Podrobnější plánování Nefritovy vraždy přerušila ostrá bolest, která ho opět donutila stočit se do klubíčka. Zasténal, nebál se zasténat. Jen ať si myslí, že jsem slabý. Jen ať si mě podceňují, tím lépe pro mě. Přitulil se ke Kunzitovi a čekal až protijed začne účinkovat, přítomnost druhých dvou generálů v plné síle mu starosti nedělala. Pokud nic neudělali doteď, teď už neudělají nic.

*Tuesday, September 18, 2001@08:59 p.m.*

Nefrite se znovu zatvrdil. Ten idiot Kunzite nechápe nic z toho, co jsem mu rekl JÁ! Je plný protismyslu. A poštvává proti mne Jedyta. No dobre, taky jsem proti nemu popichoval Sakuru, ale já to myslel dobre. Kunzite, jestlipak víš, jak Sakura fnuká po nocích, kdyz se válíš se svou zrzavou královskou devkou?

Jedyte... jsi si jistý, ze je to dobrý nápad? Nenech se napálit jeho sladkými slovy. Utopil by te na lzicce vody, zastává se te jenom, aby me naštval. Nejsi to nakonec ty, Kunzite, kdo chce rozeštvat Negaverzi? Ostatne, jestli je to vule královny, je to i tvoje vule, ne? Jedyte, uvaz to. Opravdu mu chceš dát cást energie? Celou ti dát nedovolím. Slyšel jsi sám, ze ho vlastne vubec nezajímáme. On by to pro tebe neudelal.

Kunzite, nenávidím te! Radši se modli, aby Zoisit rychle prišel, protoze ode mne uz se niceho nedockáš!

*Tuesday, September 18, 2001@07:23 p.m.*

Kunzite-sama!

Jedyte ochromeně sledoval Kunzitův zoufalý boj se smrtí.

Tohle je konec. Nevydrží. Zoisit selhal.

Ale přesto, dokud tu byla šance...

Nefrite, dělej! Dáme mu všechnu naši energii! Všechnu co můžeme! Zoisit potřebuje čas!

*Tuesday, September 18, 2001@02:11 p.m.*

Kunzite viděl záplavu slz v Jadeitových očích. Nesedělo mu to s tím co říkal o Nephritovi. Vyložil si to po svém, Jadeit měl strach cokoliv proti Nephritovi udělat. Hrdý generál Negaverze zredukovaný do plačící vyděšené hromádky. Jadeit byl sice velmi citlivý,ale tohle bylo pro lorda Kunzita příliš. Jestli nezemře vyřídí Jadeitovu otázku jednou provždy. Temní generálové měli být zlí,arogantní a krutí, ne vyděšení a ubrečení jako lidské dítě. Nephrite se aspoň navenek choval jak se slušelo, ale Jadeitovo vystupování mělo dost daleko do sebevědomí. Nepřítel mohl využít takové slabosti ve svůj prospěch. Negaverze mohla být ohrožena. Kunzitův obličej najednou potemněl usilovným soustředěním, které se snažilo přetrhnou muka, které mu působily účinky jedu. Telepaticky se ujistil, že jeho kryska ještě žije a usilovně "bylinkaří". Riskoval, že mu na další jeho plán nezbudou síly,ale musel ještě naposledy na kratičký okamžik cítit svou Sakuru a říci mu sbohem. Jeho čelo se pokrylo krůpějemi potu, telepatický kontakt s královnou z něj ždímal všechno co v něm ještě bylo. Kunzite vytřeštil oči a tlumeně vykřikl. Vědomí jeho paní ho drtilo, hůře než křeče, které otřásaly jeho tělem. Musel jí říci o Jadeitovi. Jadeit mohl být potenciálním ohrožením. Vyděšený bezradný generál měl v bitvě cenu jen pro nepřítele. Jeho královna by měla zvážit nasazení Jadeita v přímé akci. Pokud by selhal tak ho postavit mimo službu, nebo popravit. Beryl-sama si velmi cenila jeho doporučení a v myšlenkách mu sdělila svou lítost nad tím, že ho ztratí, pak přerušila kontakt. Lord Kunzite se prohnul pod náporem její moci. Před očima se mu roztančila černá kola. Ležel bez vlády na zemi a zíral na své dva kolegy. Vyřešil Jadeitův problém. Její veličenstvo všechno zařídí.

Jadeite, neboj se bude o tebe dobře postaráno až tady nebudu. Nephrite Ti už dlouho ubližovat nebude. Udělal jsem jednu věc pro Tvou budoucnost,která Ti pomůže od všeho trápení. Utři si slzičky a věř mi, že všechno bude v pořádku. Jade-chan, usměj se na mě.

Nephrite, opravdu nejsi jako já. Já nepotřebuji někoho u sebe držet násilím, či ho mlátit jako žito. Nežádám po svém partnerovi, aby mi neustále masíroval ego. Tvé sebevědomí je jako mýdlová bublina. Krásné na pohled, ale prázdné uvnitř. Já jsem temný lord ze vším všudy, ty jsi jenom ubečený nádiva, který si hraje na negaverzského generála z nedostatku jiné zábavy. Nechápeš ani zbla toho co jsem se Ti snažil svým dárečkem sdělit. Nevadí, ani jsem to nečekal. Mimochodem Nephrite, já nikdy nežil jako mnich a je docela možné, že Meminisse byla nějaký čas se mnou. Jen se mi zdá divné proč se mi neustále opakuje v hlavě její jméno. Jméno jedné jediné ženy, když jsem jich za svůj život poznal stovky. Je mi jedno jestli mám v posteli ženu, muže či youmu s pěkně vyvinutými chapadýlky. Je to jen zábava na večer, nic víc. Ctím a miluji svou královnu, ostatní jsou mi lhostejní a jejich osudy mě nezajímají.

Opět lhal sobě i těm dvěma.Mluvil pomalu a sem tam se odmlčel. Byl tak unavený. Měl pocit, jako kdyby se všechen vzduch v jeho trůním sále změnil na hustý sirup. Dýchal zhluboka a rychle. Vzduch, potřeboval vzduch. Jeho Sakura získá protijed a zachrání se, doufal jen, že Zoisit bude natolik rozumný a uteče hodně daleko. Snažil se mu to během jejich telepatického spojení říci. Telepatie s jeho krasou a královnou pomohla oslabit jeho tělo ještě více než bylo, smrt bude mít lehkou práci. Jeho dýchání bylo čím dál tím křečovitější. Lord Kunzite se usmál, už to nebude trvat moc dlouho a požene se na cestě do pekel. Jeho mysl se už ponořila do zániku, ale jeho tělo ještě bojovalo ze všech sil.

*Monday, September 17, 2001@08:52 p.m.*

Nefrite...

Jedyte sebral zbytky svých sil a usmál se.

Jak vůbec můžeš pochybovat?

Světlovlasý generál jemně stiskl Kunzitovu ruku a zašeptal:

Ani nevíte, jak moc si vážím vašich slov, Vaše lordstvo. Doufám... věřím, že jste je myslel vážně. Ale vaše obavy jsou zbytečné. Miluji Nefrita... takového, jaký je. Prosím, nedělejte si o mně starosti.

Po tváři mu stekla další slza a po ní následoval celý vodopád. Jedyte se je nesnažil otírat. Místo toho natáhl ruku k Nefritovi.

Pojď ke mně... prosím. Nefrite.

A ty, Zoisite, si pospěš. Protože tohle už dlouho nevydržím.

*Monday, September 17, 2001@08:03 p.m.*

Nefrite se najednou vytrhl z extáze. Zahleden do hvezd presto ješte vnímal slova zvencí. O co tu sakra jde? Já tu mám veštit minulost a Kunzite mi zatím bude balit Jedyta, nebo co? Nefrite najednou pocítil vztek. Ty jsi prece mizera, Kunzite. Po tom všem, jak zacházíš se Sakurou, mne snad ješte zacneš obvinovat, ze jsem na svého chlapce krutý?

Kunzite! Já nejsem ten, který svého milence prikovává k posteli a nechává ho dlouhé hodiny trpet s tím tvým pitomým krouzkem.

Nefrite v záchvatu vzteku mrštil dárkem od Kunzita o zem.

Jak se vubec opovazuješ Jedyta utešovat, ty který bys nehu nepoznal, i kdyby ti ukousla ruku! Ty, který chodíš s zenou a chlapcem zároven a obema lzeš? Ta tvoje Meminisse je jenom další lez a špinavost v tvém zivote! Podívej se na krev na svých rukou a treba si vzpomeneš sám! Já nejsem jako ty a jsem na to hrdý! Jedyte...rekni mu jaký jsem, rekni mu, jak mne máš rád... nebo... nebo s ním souhlasíš?

Nefritovi najednou vyhrkly slzy do ocí. Stiskl zuby tak pevne, ze si prokousl ret a vší silou se ovládl. Proc se nechám provokovat tím nicemou? Ale hned, jak získal sebekontrolu, pocítil zahanbení. Vzpamatuj se. Kunzite umírá a treští v deliriu. Kdoví, jestli vubec ví, co ríká. Jecíš na nej jako malý kluk.

Nefrite sklopil oci a povzdychl si. Kéz by se Zoisit vrátil!

*Monday, September 17, 2001@02:47 p.m.*

Jindy by Jedyte jistě okouzleně sledoval Nefritovu produkci, ale dnes pro něj ztrácela jakýkoliv význam. Nedokázal se pohledem odpoutat od Kunzita. Vidět nejmocnějšího muže Temného království na pokraji smrti, bezmocného a vystrašeného, slyšet jeho sípavý dech a s námahou šeptaná slova...

Jedyte náhle zpozorněl.

Smutek v mých očích? Pomněnky? Ach, Kunzite...

I přes svůj strach se Jedyte dokázal usmát.

Nemusíš si o mně dělat starosti. Nefrite přehání... a i když mě sem tam uhodí, nikdy... věřím, že by mi nikdy... on mě miluje, vím to. Nikdy by mi vážně neublížil. A já... já jsem přece Temný generál, ne? Něco vydržím. Neboj se...

Po Jedytově tváři se skoulela osamělá slza a za ní další.

*Monday, September 17, 2001@02:12 p.m.*

Nephritovy vlasy ho pohladily po obličeji. Hebké jako motýlí křídla. Bylo to tak dávno co se jejich záplavou probíral. Uvědomoval si svou malichernost, když mu přd časem záviděl tak nádherně zvlněné kadeře. Klid mezi jednotlivými záchvaty, byl stále kratší a kratší. Chvíle ochablosti mu těla vyostřila smysly. Vnímal svět kolem sebe v roztodivných odstínech barev, které mu byly doposud neznámé. Otočil hlavu a podíval se na Jadeita, který pevně svíral jeho ruku. Zdálo se jako kdyby nad něčím na okamžik usilovně přemýšlel, pak se soustředění z jeho tvář vytratilo a vystřídal ho strach. Vypadal křehounce se svými blonďatými vlásky a do široka rozevřenýma očima. Ty oči byly tak nádherně modré…skoro jako… Nedokázal si představit, že by uhodil, či ublížil něčemu tak rozkošnému. Nephrite se mu právě přiznal, že Jadeita bez jakékoliv příčiny, surově mlátí. Začínal chápat, proč je Jadeit zamlklý a ustrašený. Dostat ránu bez záminky muselo v Jadeitovi vybudovat strach se jen nadechnout. Určitě mu nebylo jasné proč ho Nephrite tak týrá.

On si nevšiml, že jeden z jeho kolegů je terčem takového bezdůvodného násilí. Často vyčítal Jadeitovi nedochvilnost a ustrašené jednání. Teď znal příčinu. Dokázal si představit Jadeita schouleného v koutku z rukama zvednutýma v marné obraně před ranami dopadajícími na jeho tělo. Nevyčítal by Nephritovi, kdyby občas Jadeita účelně usměrnil. On Zoisitovi sem tam, také pořádně napráskal, ale vždy k tomu byl důvod . Lord Kunzite nechal provinilce, aby si vybral svůj trest sám a ten pak na něm vykonal s krutou dokonalostí. Co mu bylo z duše odporné, bylo dokazovat si svou sílu na slabším, takovým způsobem jako Nephrite Nephrite potřeboval boxovací pytel a ne partnera.

Jade-chan, uklidni se. Všechno bude v pořádku. Věř mi. Nesnesu vidět v Tvých očích strach. Tak krásné oči by měly plné štěstí ne obav. Zoisite to určitě stihne. Když to přežiji přísahám, že se postarám o to, aby už nikdy Tvé oči nebyly tak vyděšené. Víš, Tvé oči jsou plné rozkvetlých pomněnek, když jsi veselý. Já…

Prudký záchvat přerušil jeho sípavou řeč. Mluvení se pro něj stával čím dál tím těžší, jak jed postupoval jeho tělem. Věděl, že někteří mají štěstí a zadusí se při silnější a delší křeči , začal se modlit, aby to pro něj bylo už brzy. Kunzite se svíjel ve svých poutech. Bolest, zima a hrůza ze tmy. Bál se zemřít. Chtěl jim sdělit, že je vyděšený a zoufalý z takového umírání. Řekl by jim, že představa takové smrti ho vždy děsila. Byl rád, že ho neopustili a nenechali umírat samotného. Soustředil se na Nephritův hlas, jako na maják v moři bolesti. Viděl jak se hnědé vlasy rozevlály kolem jeho hlavy a oči se prozářily. Nikdy ho neviděl ptát se hvězd. Byl to úchvatný zážitek pozorovat, jak se všechno kolem mění. Jadeite tu nádheru Nephritovy magie musel pozorovat hodně často. Chtěl, Nephritovi říci, že mu nebude vadit, když nic nezjistí, protože to co se kolem něj začalo dít, bylo nádherné. Zemřít pod hvězdnou oblohou. Oh Nephrite, děkuji Ti.

*Sunday, September 16, 2001@08:37 p.m.*

Zoisit, čtrnáctiletý zrzek a žák lorda Kunzita na dvoře prince Endymiona, seděl na okně svého pokoje a vyhříval se na sluníčku. Jednu nohu měl přehozenou přes okraj a přimhouřenýma očima sledoval malý květináč na parapetu. Kouskem dřeva dráždil rostlinku před sebou a ta po něm zuřivě chňapala. Před chvílí ji velmi pečlivě zasadil. Staral se o ni už několik týdnů, ale teprve teď ji mohl zasadit do hlíny. Malá agresivní květina měla zatím jediný květ, který po dřívku útočil. Až doroste bude mít několik metrů a nebude jí dělat problémy zabít člověka během chvilky, ale zatím potřebovala péči a největší, co mohla dostat byl drobný hmyz. Zoisita těšilo, že se má tak k světu, protože několik dalších, které se snažil vypěstovat předtím mu uhynulo. Spokojeně se usmíval, jeho mistr na něj bude pyšný. Tato rostlina také ve svých listech obsahovala protijed na jeden z nejnebezpečnějších jedů, který se používal. Populární jed a téměř nemožné sehnat protijed, který žárlivě hlídaly hladové květy a šlahouny. Silné a mocné. Do mysli se mu vkradly modré oči. Modré oči, vyzařující sílu a sebevědomí a krásné stejně jako zbytek těla lorda Kunzita. Nechal se hýčkat příjemnou představou dobře stavěného těla a jemných rukou. Na jeho soukromý svět zaútočil nepříjemný ženský smích. Podíval z okna, pod kterým se právě procházel jeho mistr s drobnou elfkou. Dívka se asi smála nějaké jeho lichotce. Nikdo lordu Kunzitovi nemohl upřít, že byl dvorný a zábavný společník. Byl velmi populární u dvorních dam. Zoisit je sledoval jak zašli za roh, důvěrně zavěšeni do sebe. Jeho pozornost opět přilákalo škubání dřívka v jeho ruce. Rostlinka ho během jeho nepozornosti chytla a obtočila svými šlahouny. Prudce jí ho vyškubl, otočil v prstech a přibodl jím květinu k hlíně. Přitáhl si kolena k bradě a sledoval jak se rostlinka začala zmítat a kroutila zelené šlahouny. Skoro jako elfí ruce, pomyslel si. Děvka, ale s ní může být šťastný. Zoisit si přál, aby Kunzit byl šťastný. Proti ženě neměl šanci a věděl jaký názor na takové jako on lord Kunzit má. Lord Kunzit měl velmi pevné zásady, však právě pro ty byl u dvora tak oblíben.

Uskočil jednomu zelenému chapadlu několikametrové rostliny. Useknuté kusy se mu pletly pod nohy a chapadla byla čím dál dotěrnější. Holka je asi vzteklá. Šlahoun, kterého si nevšiml ho strhl za ruku a další se mu omotal kolem krku. Snažil uvolnit si ruku a useknout další kus toho zeleného monstra, ale to ho úspěšně urželo a smyčka kolem krku se nebezpečně zúžila. Zoisit cítil jak ho rostlina zvedá a pomalu ho přisouvá ke svým nebezpečným květům.

Zoisit: Lorde Kunzite, zlobil by jste se, kdybych vám řekl, že jsem se zamiloval?
Kunzit: Proč bych se měl zlobit, Zoisite? Jsi mladý, je to jenom přirozené. Určitě je to hodná dívka.
Zoisit: Víte, ona to není dívka. Je to muž, pane.
Kunzit: Vždyť ty ani nemůžeš vědět, co je to láska, Zoisite. Jinak bys takto nemluvil. K muži můžeš cítit přátelství, ale ne lásku. Lásku můžeš cítit jedině k žene, jakákoli jiná láska je zvrácená a zavrženíhodná. Takoví lidé si zaslouží pouze pohrdání. Chápeš? Nevíš, co je přirozené, ale časem na to přijdeš sám.
Zoisit: Ale...ano, pane. Rozumím.

Zoisitovi se podařilo uvolnit ruku a useknout jeden květ, který ho chtěl pohltit. Potom mu v uších zasvištěl vzduch a projela jím prudká bolest jak ním rostlina praštila o zem. Znovu sekl a odkutálel ze na bok. Jed začínal pomalu působit a Zoisit cítil jak se jeho reakce zpomalují a pohyby se stávají bolestivějšími, ale potřeboval ještě chvilku, aby rostlinu dorazil.

Zoisit seděl na posteli ve svém pokoji, kolena, přitažená k bradě, objímal rukama. Před očima si pořád přehrával jedinou scénu.
Kunzit se loučil s Meminisse, tou svou elfkou. Protože princ Endymion mu rozkázal oženit se s jinou. Tentokrát pro ni měl místo pomněnek jiný dárek. Překrásnou dýku s modrým kamenem. Prý aby jí ho navždy připomínala. Když se rozloučili, Zoisit Meminisse sledoval do jejích komnat, chtěl si tu dýku ještě jednou prohlednout, jestli je opravdu tak dokonalá jako Kunzit. Když se elfka nečekaně vrátila do místnosti schoval se za závěs a čekal. Elfka se začala svlékat, bez služebnictva to bylo nezvyklé. Dávala si načas a Zoisit začínal být netrpělivý. Mistr se po něm bude shánět. Začal vymýšlet nějakou věrohodnou výmluvu. Byl jsem v pokoji ženy asi nebylo to nejlepší. Elfka hodila bohatě zdobené šaty přes křeslo a otočila pro pohodlnější oděv. Zoisit potlačil výkřik, protože v ten okamžik se díval na mladé elfí tělo a to tělo bylo mužské. Šok byl následován vlnou hněvu. Smutek nad beznadějnou láskou se rychle změnil v nenávist. Za tuto lež někdo zaplatí. Byla první myšlenka, která ho napadla.

Zoisit naposledy sekl do zněti květů, aby se přesvědčil, že už mu nehrozí žádné nebezpečí. Když se nedočkal reakce, usekl kus rostliny, ze kterého vytékal pramínek nazelenalé tekutiny a hodil ho do pytle, který před soubojem nechal opodál. Bolest z prudkého pohybu ho opět donutila k většímu spěchu. Teleportoval se pryč.

*Sunday, September 16, 2001@03:13 p.m.*

Nefrite se znepokojene naklonil blíz ke Kunzitovi a pramenem vlasu ho pritom pohladil po tvári. Mel chut se k nemu schoulit, ale bál se, jak by reagoval. Pak vyslechl Kunzituv proslov o lásce a zachmuril se.

Neverím ti, Kunzite. Musím se odvázit pochybovat o tvých slovech. Jak bys mohl zabít to, co miluješ? Dokázu si predstavit, ze bych Jedyta ztloukl do bezvedomí a vím, ze bych ho pak vzkrísil svými slzami a polibky. Vzlykal bych mu v nárucí tak dlouho, dokud by mi neodpustil. Nikdy bych nemohl ukoncit jeho zivot. Nedokázu si predstavit, ze by tu najednou nebyl. Ze by zmizel z mého zivota. A kdyby chtel odejít, nepustil bych ho. Presvedcil bych ho, jak je hloupý, pokud zatouzí po nekom jiném.

Nefrite zašilhal po Jedytovi, který to musel slyšet a mazlive mu pocuchal vlasy.

Kunzite, nemám nijak v úmyslu te udávat. Uvedl jsem pouze príklad...i kdybych mel moznost, neznicil bych te. Nechci napadat tvou cest, ale sám uznáváš, ze Beryl nám príliš nepreje. Ani já ji nehodlám zrazovat, jen budu opatrný a nenechám se vyprovokovat. Nechápu, proc bychom se meli nenávidet. A pokud neprestaneš s temi nesmysly, budu ti muset ríct... Kunzite, nechci, abys zemrel. Nic proti tobe nemám a nebudu te nesmyslne vrazdit jen proto, ze by to bylo výhodné. Nesmíš si myslet, ze se bojím. Vím, ze bych musel zabít i Sakuru, ale Zoisita se skutecne nebojím. Vyrídil bych ho kdykoliv. Ale nechci.

Nefrite sebou trhl, kdyz Kunzite najednou slabe vykrikl. Zamrazilo ho. Jak silná bolest dokázala tak mocného muze donutit k zasténání?

Kunzite, mohu se zeptat hvezd, ale to jméno zní pocertech elfsky. Opravdu to chceš vedet?

Nefrite se zacal preventivne soustredovat, i kdyz mel príliš roztekanou mysl. Co se týkalo jeho podreknutí, uz se uklidnil, Kunzitova slova znela prátelsky a uprímne, ale rozptylovaly ho obavy o Kunzita samotného. A taky ho porád bolela záda. Odstranit ze své mysli bolest a starosti se ukázalo jako hodne nesnadný kousek. Presto se pomalu dostával do transu a jeho vlasy zacaly pod náporem proudící energie poletovat jako ve vetru.