*Saturday, September 15, 2001@01:17 a.m.*

Kunzite pohledem zhodnotil změnu pout, které ho držely na zemi. Tohle ho udrží,ale nebude zraňovat. Jeho tělo to hned otestovalo. Tentokrát se mu zdálo, že to nikdy neskončí. Bylo to nesnesitelné. Zakousl se do rtu, aby nekřičel. Ostré zuby hravě pronikly jemnou kůží jeho rtu. Brzy v ústech ucítil kovovou pachuť, ale nezajímalo ho to. Vzýval v duchu všechny možné nadpřirozené mocnosti, které ho napadly, aby to už přestalo. Věděl, že nepřestane. Konečně křeč povolila a on s vytřeštěnýma očima lapal po dechu. Snažil se vzpamatovat, ale nebyl mu dán čas. Znovu a pak ještě jednou, znovu a znovu se prohýbal ve svých poutech. Přestalo to. Jeho oči zíraly do stropu a on cítil, jak mu po tvářích stékají slzy. Sebeovládání ho opouštělo, zbývala jen bolest. Nezasténá. Tu radost nikomu nedopřeje. Jeho krev mu stékala po tváři.

Děkuji za to, že jsi dal pryč ten kov.

Uvědomoval si, že jeho hlas zní vyčerpaně. Všechno sebevědomí se z něj vytratilo.

Miluješ Jadeita, já to vím, jen jsem si Tě dobíral. Miluješ ho jinak, než já svou královnu,nebo Sakuru. Víš, Nephrite, já milují své drahé tak až to zraňuje mou duši. Miluji tak, že než bych ztratil svou lásku to jí raději zabiji. Jsem velmi nebezpečný pro toho koho miluji. Jestli se ten nebo ta dotyčná rozhodnout můj cit opětovat, tak je už nic na světě přede mnou neuchrání. *Každý člověk zabíjí to co miluje.Někdo zlým pohledem, někdo lichotkou. Zbabělec vraždí polibkem, statečný muž mečem. Někdo uškrtí svou lásku v chtíči, někdo ze samé dobroty, ti nejlaskavější použijí nůž, protože smrt příliš brzy zlhostejní.* Rozumíte mi co Vám tím chci řici?

Lord Kunzite si uvědomil, že právě sdělil své nejniternější pocity někomu, koho považoval za svého potencionálního nepřítele. Bolest ho zbavila mnoha masek, které nosil. Blízkost konce v něm probudila hluboce skrytou upřímnost. Nephrite mluvil o jeho zradě a hned přidával svou verzi, toho z čeho ho obviňoval. Nebezpečná věc pro všechny tři. Nephrite, nebojím se zemřít rychle. Strach mám je z pomalé smrti.

Nephrite, královna ví, že jsem pro ní schopný udělat cokoliv. Párkrát si to ověřila. Zrada u mě nepřipadá v úvahu a ona to dobře ví. Ona je paní, které jsem přísahal věrnost. Svou přísahu nikdy neporuším. Nikdy. Žádné okolnosti mě k tomu nedonutí. Udělám všechno co mi nařídí beze slova odporu. Patří jí můj život, má duše, má láska i má oddanost. Kdyby o mě pochybovala, řekla by mi to a já bych jí požádal o dovolení spáchat sebevraždu. Ztratil bych pro svou vladařku cenu, mé existence by byla zbytečná. Nephrite, jsem válečník a vím co znamená být věrný svému pánovi. Všechno to o mně královna ví. Zná mou hrdost a smysl pro povinnost. Obávám se, že by Tvé pomluvy uškodily spíš Tobě než mi. Beryl ví jakou slabost máš pro Jadeita, mysli na to. Měl bys mě zabít, dokud máš příležitost, jestli se rozhodneš to udělat, pošli prosím Jadeita pryč. Některé věci Tě nemusí vidět dělat.

Kunzite vyjekl pod náporem dalších křečí. Teď teprve chtěl zemřít. Nedokázal se ovládnout. Ztratil před sebou svou tvář. Bylo to jen jedno vyjeknutí a pak jeho ústa opět oněměla. Po odeznění posledních svalových stahů trvalo dlouhé minuty než opět promluvil

Nephrite, chci znát pravdu o Meminisse. Něžný hlas mi v hlavě to slov neustále opakuje. Prosím zeptej se hvězd .



*"The Ballad of Reading Gaol", July 7, 1896, Oscar Wilde

*Friday, September 14, 2001@08:47 p.m.*

Meminisse?

Jedyte se na okamžik zarazil.

Meminisse?

Vzpomínka dávno zasutá za práh paměti se objevila s děsivou náhlostí a stejně tak zase okamžitě zmizela. Jedyte pevněji sevřel Kunzitovu ruku.

*Friday, September 14, 2001@07:21 p.m.*

Nefrite uslyšel nepríjemné zapraštení a zahlédl v Kunzitových ocích letmý záblesk náporu bolesti.

Bolí? Promin, bylo to to první, co me napadlo, vzhledem k tvé fyzické síle. Ber to jako poklonu. Zkusím neco jiného, ale nejsem si jistý, jestli te to udrzí. A bolet to bude tak jako tak.

Nefrite se soustredil a zmenil nepodajný kov v široké kozené popruhy, které lépe prilnuly ke Kunzitovu telu. Pak pokracoval v konverzaci, byl rád, ze Kunzite mluví.

Jedyte si myslí, ze má na tyhle veci dost casu a já jsem tu od toho, aby dohnal, co zameškal. Není to proto, ze by byl po ruce! Miluju ho - znáš tenhle slovní obrat? Je to muj malý poslušný chlapec a je do mne zbláznený. Vid Jedyte? Kamarádšofty s elfy bych se radši nechlubil, Kunzite, zvlášt pred tvou zboznovanou královnou. Proc ji tak obdivuješ, kdyz víš, co je zac? Chceš se jí podrídit, dovolit jí, aby te manipulovala?

Podívej, Kunzite. Kdybych te chtel zlikvidovat, nejdrív bych si pockal, jestli tohle preziješ a pokud ano, šel bych pak Beryl vyprávet o tom, cos nám tady na sebe prozradil. Nebyl by problém te obvinit ze zrady. Ale já to nechci udelat. Copak nechceš být na té správné strane vodítka? Pri vší odvaze a síle se budeš plazit pred tou dev-

Nefrite se najednou zarazil. Uvedomil si, ze udelal hroznou chybu, mozná hned nekolik najednou. Mel to v povaze. Byl impulzívní, delal, co ho okamzite napadlo. To ho muze stát krk.

Temnoto, vzpamatuj se. Dostal jsi do ruky urcitou zbran proti Kunzitovi a okamzite mu to vykdákáš a poskytneš mu ješte protihodnotu ve forme navádení ke vzpoure. No a navrch ješte zacni nadávat Beryl, ty idiote. Kruci...Kunzite by ted mel opravdu zemrít.

Nefrite trochu zrudl a horecne premýšlel. Nechtel Kunzita zabít, ale není to nejrozumnejší rešení? Jedytovi veril, byl si jistý, ze ten by ho nikdy nezradil. V nastalém tichu slyšel tlukot vlastního srdce. Zabít-nezabít-zabít-nezabít-zabít-nezabít... Ne. At rozhodne jed, jestli má Kunzite zustat nazivu. Rychle prerušil narustající pauzu v hovoru.

Uhm...chceš, abych se zeptal hvezd? Meminisse? Dobre, ale jestli jde o nejaký románek, mozná to nebudeš chtít vedet.

*Friday, September 14, 2001@02:27 p.m.*

Další křeč. Uslyšel Jeditovu dechovou gymnastiku, když jeho tělo povolilo. Postřehl, že jeho ruka spočívá na paži blonďatého generála. Uniforma pod ní byla zmačkaná jak zarýval prsty do jejího majitele. Znovu se jeho tělo zvedalo, jak se svaly prudce stahovaly, ale tentokrát se neprohnulo. Jadeite na něm ležel a držel ho na zemi, seč mu síly stačily.Byl mu vděčný, za jeho obětavost. Jadeit byl vyděšený, jeho tělo se třáslo. Snažil se seč mohl, aby vypadal statečně, ale Kunzite jeho přetvářku prokouknul jak o pavučinu. Takový čeníšek dělal postelovou trampolínu Nephritovi. Často si všiml při poradách v jeho očích stopy slz. Jeho soužití s Nephritem asi nebylo procházkou růžovým sadem. Jadeite byl křehounký a snadno zlomitelný, kdežto jeho Sakura byl rváč. Slzy v jeho očích byly zbraň, ne projev citu.

Jadeite se odtáhl a příjemné teplo, které sálalo z jeho těla zmizelo. Kunzita roztřásla zima. Tentokrát se nestaral o to, že mu drkotají zuby. Nephritovy pouta byly jako kusy ledu zařezávající se mu do těla. Další křeč až mu kosti zapraštěly o ocelové pruhy. Byly tvrdé a tlak jeho těla velký. Tkáň pod nimi to nemohla vydržet. . Jen další druh bolesti do už tak rozsáhlé sbírky. Nephrite měl použít něco měkkého, ale pevného.

Toho starouše si můžeš odpustit. Máš štěstí, že nejsem v kondici, Ty zelenáči.

Kunzite se rozesmál. Nephrite ho pobavil. Jak se načepýřil ohledně Jadeita. Lord Kunzite se rozhodl trochu přitlačit na pilu.

Chápu bráníš svého ukeho. Nephrite, já ho pozoroval jak se chová k ženám, bylo to stejné jako k ovcím a pokud vím, ještě jsem žádné béééééé z jeho komnat neslyšel. Nebýt Tvého sexuálního loudilství a útoků na jeho kalhoty, žil by počestným životem naplněným prací pro dobro Negaverze. To Ty z něj děláš ohřívadlo do své postele. Prostě navečer s musíš do něčeho zafutrálkovat a Jadeit je po ruce, ať chce nebo ne. Divím se, že Tě Jadeite občas nevystrčí nahého na mráz. Co se mého ohřívadla do postele týče, je starobylé, nádherně tepané a dává se do něj horká voda. Takové je opravdu jediné v Negaverzi, dal mi ho jeden elf na dvoře jednoho pozemského prince, jehož jméno mi vypadlo z hlavy. Ten elf vypadal spíš jako elfka. Nosil jsem mu …pomněnky.

Kunzite se náhle zarazil. Zavřel oči a zašeptal. Nesnáším lehat do postele zválené někým jiným.

Další vlna křečí projela jeho tělem. Bolest. Strach ze tmy. Umíral a začínal si to uvědomovat. Přál si vždy umřít v bitvě, ne takhle. Roztřesený, slabý a bezmocný." Karma." Řekla by jeho učitelka z piniového háje. Nemám strach z bolesti, nebo ze smrti, ale ze samoty. Nephrite, Jadeite jsem Vám vděčný za to, že jste tu se mnou.

Nephrite, ctím příměří, ale my se z vůle naší královny vybijeme navzájem, to mi můžeš věřit. Zasela pár kapek jedu mezi nás a Ty už brzy začnou klíčit. Znám jí natolik dobře, abych věděl, že nestojí o to,abychom byli jednotní. Kdybych byl na jejím místě už bych nechal někoho exemplárně popravit za neschopnost a snažil se rozeštvat zbytek. Možná, když mě teď zabiješ, zachráníš si život. …Meluzína? Kdo tu mluvil o větrech? Nephrite, prosím musím to vědět co znamená Meminisse. Není to poprvé co mi to zní v hlavě. Jednou jsem se na to zeptal Zoisita, ale ten začal hystericky křičet o tom, že něco takového zaškrtí holýma ruka pokud se to jen přiblíží na můj dosah. Potom se stočil do klubíčka a odmítl se mnou mluvit po celé hodiny. Nephrite, hvězdy přece vědí všechno, zeptej se jich. Moc mi tím pomůžeš.

*Friday, September 14, 2001@01:04 a.m.*

Temnoto, co to blábolí? Beryl...myslí to vázne? Vzdycky jsem myslel, ze pohrdá zenami stejne jako já. Nikdy jsem nepotkal zenu, která by mne okouzlila. I kdyz...na nekteré zeny se prece jenom nedá zapomenout. Neco po nich zustane. Jenze to není nic, co bych si mohl hýckat v srdci. Napríklad...

...ne, nepamatuji si její jméno, ale znali jsme se od videní. Jednou mne oslovila v nejakém baru a chvíli jsme pili spolecne. Byl jsem hrozne nervózní z její sebejistoty a samozrejmého vystupování. Kdyz jsme se oba dostali do nálady, rekla mi: "Nefrite, o tobe se tvrdí, zes uz musel mít aspon sto devcat, ale já bych se skoro vsadila, ze jsi ješte panic."
Zakuckal jsem se a vykoktal: "Vzdyt je mi teprve šestnáct!"
Zasmála se protivne vedoucím smíchem. "Máš nejvyšší cas!" Pak se ke mne duverne pritiskla "neudeláme s tím neco? Samozrejme, pokud nemáš nejaký problém."
Zrudl jsem. "Zádný problém nemám." A šel jsem s ní, hlavne proto, abych nevypadal divne. Zatáhla mne do nejakého pokojíku a zacala mne svlékat. Byla velice zkušená, vedela presne, co má delat, zatímco já si pripadal jako úplný zelenác. Bylo mi z toho nanic. Moje telo bylo jako mrtvé, vubec nereagovalo.
Byla ke mne nemilosrdná. Nakonec se mi vysmála. "Proc jsi mi nerekl, ze jsi na chlapecky? Jen se nedelej, tohle se mi s zádným nestalo. Bud jsi impotentní, nebo buzerant."
Nevím, proc jsem jí proste nezabil na míste. Místo toho jsem na sebe naházel šaty, rudý az za ušima a prchl.
Šel jsem rovnou domu. K Jedytovi. Uvítal mne s ustaranou tvárí, jako nejaká poslušná zenuška, která ocekává návrat svého muze. Jenze já mel vztek. Místo odpovedi na pozdrav jsem ho srazil pestí k zemi. Vydesil se, ale neutekl. Vrhl jsem se na nej a zacal ho fackovat a mlátit s ním o zem. Rozplakal se, ale nevrátil mi jedinou ránu. Kdyz jsem videl jeho slzy a strach, vztek mne prešel, obejmul jsem ho a slíbával mu slzy. A pak... Pak se mé telo probudilo k zivotu. Najednou jsem byl zase muzem a touzil po spojení. Svlékl jsem Jedyta a vzal si ho, i kdyz prosil a kricel. Dosáhl jsem svého a zustal mu lezet v náruci. Poprosil jsem ho, aby mne objal a on to udelal. Od té chvíle byl muj.
Zvláštní je, ze zároven ze mne spadlo to podivné kouzlo, které mne dosud svazovalo a já uz byl schopen sebevedomé konverzace se zenou. A nejen té konverzace. Jeden cas jsem si z toho udelal novou zábavu. Vyhlédl jsem si obet, okouzlil ji svým šarmem, dostal ji do postele a okamzite jsem ji opustil. Zacal jsem se tak zenám mstít. Zena je podlý lovec, cíhající na korist. Já je nicil. Bavil jsem se jejich hysterickým plácem, dojemnými dopisy a výhruzkami sebevrazdou.
Koneckoncu...nezabila se kvuli mne zádná. Jenom muz dokáze obetovat zivot pro svou lásku. Zena nikdy...
Ano, uz jsem mel stovky, mozná i víc zen. Rozhodne nejsem homosexuál. Ale nemám zeny rád. Snad je to všechno jen proto, ze jsem tak krásný.

Úder do tváre ho vytrhl z narcisistických myšlenek. Vydesil se. Kunzite se prohnul v tak hrozné kreci, ze se zdálo, ze to nemuze prezít. Clovek by uz mozná zemrel, nebo ztratil vedomí. Ale Kunzitovy oci byly bolestne zivé. Nefrite stiskl zuby a pak nasadil zurive nucený cynický tón.

Kunzy, jasne, ze jí to vyrídím. Postarám se o ní, aby jí v noci netáhlo na záda, ale ted bych spíš potreboval sverák. Nebo...no jasne. Uhni, Jedyte!

Nefrite luskl prsty. Ze zeme vyjely ocelové obruce a pevne obemkly Kunzitova ramena, pás a nohy.

To je pro tvoje dobro, starouši. A kdyz uz jsi spoutaný, co to bylo za reci o mém Jedytovi? Jedyte je velice schopný a ohrívadlo do postele je v Negaverzi, pokud vím, jen jedno. Co se týce jeho orientace, nikdy jsem se neptal, ale obávám se, ze proti zenám nic nemá. Mimochodem, proc si sakra všichni myslíte, ze vás chci zabít? Copak jsme neuzavreli prímerí?

Nefrite mluvil dál, snazil se tím uklidnit sebe, Kunzita i Jedyta. Ostatne, na ranené se má mluvit, ne? Nikdo z nás nesmí panikarit.

Jedyte! Neríká se memuzína, ale meluzína! Kvílející vítr!

*Thursday, September 13, 2001@04:32 p.m.*

Kunzite šel do mostu a Jedyte málem také. Vidět nejmocnějšího z Temných generálů v tak bezútěšném stavu bylo něco... nevyslovitelně děsivého.

Nový záchvěv - a tentokrát se Kunzitovy prsty nemilosrdně a velmi bolestivě zaryly do Jedytova předloktí. Světlovlasý generál zalapal po dechu, ale nevykřikl. Místo toho počkal, až Kunzitův stisk trochu povolí a potom se natáhl a celou vahou horní poloviny svého těla se položil na Kunzita. Až přijde další křeč, Kunzite na ni nebude sám.

Jedyte poloseděl - pololežel s hlavou na Kunzitových prsou a v uších mu zněl divoký tlukot srdce nejvyššího z Temných generálů. Byl to strašlivý, znepokojující zvuk... ale ještě horší byla zmatená slova, která Kunzite selhávajícím hlasem šeptal. Jedyte se pozorně zaposlouchal.

Nefrite, nevíš co to je nějaká... memuzína?

*Thursday, September 13, 2001@02:41 p.m.*

Musím si být naprosto jistý, že královna bude mít u sebe někoho, kdo mě plně nahradí. Kdo je natolik inteligentní a schopný jí pomoci vládnout. Tady nejde o city, ale o Negaverzi, Nephrite. Jade-chan na to při vší úctě k němu, nemá. Je skvělý úředník a vyhřívadlo do Tvé postele, ale vládnout by nedokázal. Co se žen týče, bude na to stejně jako Zoisite. Ten tvrdí, že dělat to s ženou je stejné, jako strčit ho do pytle plného slimáků. Zbýváš Ty,Nephrite…Můžeš mě zabít hned a Tvá cesta vzhůru bude zajištěna. Pokud to neuděláš, Sakura mě možná z toho dostane a pak Tě varuji, jen pomyslet na to dostat se na mé místo.

Lord Kunzite vytřeštil oči a jeho tělo se prohnulo do mostu. Ruka kterou svíral ve své dlani Nephrite, vyletěla vzhůru a udeřila tmavovlasého generála do obličeje. Nesnesitelná bolest pulzovala celým jeho tělem. Věděl, že nevydá ze svých úst ani zasténání. Nedopřeje nikomu to potěšení slyšet nejmocnějšího generála Negaverze výt bolestí a škemrat o rychlou smrt. Jeho hrdost by mu to nikdy nedovolila, ale oči ho v jeho odhodláni zradily. Křeč trvala jen pár vteřin a pak jeho tělo kleslo zpět na dlažbu. Ležel na zemi jako hadrová panenka, lapal po dechu. Snažil se utřídit své myšlenky. Nemělo to přijít tak brzy. Tohle byla první křeč a já myslel, že vypustím duši. Myšlenka na další ve mně vzbuzuje hrůzu, ale i napětí a vzrušení z objevování hranic svých možností. Jedna má učitelka mi kdysi, dávno řekl, že bolest je jako cesta, pro toho kdo umí po ní jít vede do ráje, pro toho kdo to nedokáže do pekel. Vzpomněl si na přísnou zjizvenou tvář staré válečnice zastíněnou širokým slaměným kloboukem. Lekce v malé chatrči v piniovém háji za letního horka. Záblesk zelených vlasů mezi stromy. Další vzpomínky na minulost. Lord Kunzite se zhluboka nadechl. Vzpomínky a noční můry, které ho pronásledovaly čím dál tím častěji. Tváře na které si nepamatoval, události které možná prožil, ale nic mu neříkaly. Sakura takové problémy, neměl, možná byl jediný a možná také ne. Další příležitost na to se zeptat mít nebude.

Nephrite, Jadeite nevíte kdo nebo co je Meminisse?

*Thursday, September 13, 2001@12:25 a.m.*

Nefrita zamrazilo. Kunzite miluje Beryl? Dobre, ze to vím, aspon je mi jasné, o cem si nesmíme povídat. Mel jsem o nem trochu lepší mínení. S Beryl bych si ani neotrel zpetné zrcátko u auta. Je protivná, odpuzuje mne ... protoze je to zenská. Nesnesu nad sebou zenu.

Ne, já nejsem homosexuál, ale nenávidím zeny. Uz odmalicka me pronásledovaly v celých houfech, nejdrív mi byly k smíchu, pak jsem se jich bál a nakonec se mi úplne zprotivily. Vrhaly se mi kolem krku, zvatlaly šílené zvásty o tom, jak jsem hezký ... Nedalo se to poslouchat. Vzdycky jsem dostal chut nekomu ublízit, tak jsem šel a zbil Jedyta, nebo mu neco sebral. A on plakal. Snazil se být statecný, ale nakonec se vzdycky rozplakal s nádherne vzdorovitou tvárí a pritom jsem se nedokázal udrzet, zacal jsem ho líbat a utešovat a nakonec jsem ho znásilnil. Pokoušel se mne za to nenávidet, ale mel mne príliš rád. A pochopil, ze i já ho mám rád. Proto si nechal ublizovat, nechal se zneuzívat a já ho za to chránil. Ostatne... nikdy jsem na nej nebyl doopravdy surový. To jsem proste nedokázal.

Stal se mou jedinou láskou. Nestojím o zeny. Poznal jsem, jaké jsou doopravdy. Naslibovaly by mi modré z nebe, ale presto jsou falešné. Slibují lásku az za hrob a pritom se uz poocku rozhlízejí po další koristi. Beryl není jiná. Je príliš zkušená, zkazená a agresívní. Dívka by mela být plachá a nesmelá. Mela by vzhlízet ke svému muzi jako ke své opore, nikdy nesmí být dominantní. Zádnou takovou jsem nepotkal. Mnohé se tak tvárily, ale byla to jenom peclive strojená lez. Snad taková ani neexistuje... v Negaverzi. Jenom Jedyte. Miluju ho, protoze on prede mnou utíkal, schovával se, bránil a plakal. Protoze je cistý a uprímný.

Kunzite, pokud máš touhu, myslím, ze ješte dostaneš prílezitost, ríct jí to sám. Tvuj malý vrahounek urcite protijed najde, i jemu bezí o zivot. A vubec... sakra, neumírej mi tady! Ješte zabiješ spoustu vyšších i temných elfu, uvidíš.

Nefritovi najednou nepríjemne došlo, ze by mohl Kunzite doopravdy zemrít a cosi se mu sevrelo u srdce. Ocitl se v rozpacích. Uvedomoval si nesnesitelné pálení v zádech, které mu Kunzite zpusobil. A videl Kunzitovy krásné oci, do kterých pomalu vplouvala bolest a zacal se bát, ze ho ztratí. Opatrne uchopil ruku, tak podivne zkroucenou, az se zdálo, ze Kunzitovi nepatrí a jemne ji stiskl. Neodcházej, Kunzite.

*Wednesday, September 12, 2001@09:00 p.m.*

Nefrite...

Jedyte se vyčerpaně opřel o přítelovo rameno a zavzdychal. Kunzite byl zřejmě v deliriu, protože mumlal strašlivé nesmysly. Beryl... fuj! Jedyte se mimoděk otřásl.

*Wednesday, September 12, 2001@12:48 a.m.*

Uslyšel Jadeita mluvit o Sakuře, pak uviděl jeho ruku na své. Viděl,ale necítil. Div mu nezlobil prsty, které jako v křeči svíraly dýku. Nepříjemně luply, ale on to jen pozoroval. Jed byl rychlý. Poznal ho, říkali mu Pomněnkové lístky. Poetický název pro takou věc. Ruce i nohy mu už ochrnuly. Po těle se mu začaly rozlévat vlny bolesti. Odhadoval, že do hodiny se objeví prudké svalové křeče, už teď se mu levé zápěstí nepřirozeně zkroutilo a prsty trčely ke stropu. Postupovalo to rychle. "Pomněnkové lístky" umrtvovaly tělo a bystřily mysl. Ten kdo jím byl zasažen umíral pomalu a bolestivě. Kdysi viděl umírat jednu dívku zasaženou otrávenou šipkou. Celé tělo se jí různě kroutilo, jak jednotlivé svaly dostihl účinek jedu. Křeče byly tak silné, že při jednom prudkém stahu zádových svalů páteř nevydržela, takovou zátěž a zlomila se. Lord Kunzite se pousmál nad Nephritovou snahou o léčení, magie na ten jed nebyla nic platná. Pouze protijed ho mohl zachránit, pokud by mu ho ovšem doručili včas. Uvědomil si, že mu nezáleží na tom, jestli bude žít nebo zemře. Sakuře řekl svým způsobem, že ho miluje a Zoisite to pochopil. Kunzite si mohl být jistý, že ho jeho malá krysa nikdy neopustí. Půjde za ním všude on se o to postaral. Možná získá Zoisite protijed a pak to oba přežijí. Kdyby zemřel , Zoisit by ho následoval. Nedokázal by bez něj žít. Má paní, máte pravdu, že Sakura je má tajná vášeň. Něco co chci vlastnit úplně. Něco co mi patří. Šeptala jste mi to mezi polibky. Hřích s něžným chlapcem proti přírodě který jste mi připomínala, vždy když se Vám zdálo, že mé oči nejsou jen pro Vás. Můj život patří jen vám má paní. Upsal jsem vám svou duši a nelituji toho ani na okamžik. Chvíle strávené ve vaší blízkosti jsou pro mne velkým darem, ale svou Sakuru miluji tím zvráceným způsobem, který tolik nenávidíte. Konečně jsem v sobě našel tolik síly si to přiznat. Sakura přijal mé vyznání lásky a opětoval je. Odpusť mi Beryl-chan , ale já ho miluji. Nikdy mu to neřeknu dokud budeš žít. Slovo "miluji" uslyšíš z mých rtů jen ty. Pouze ty jediná na celém světě. Přísahám, má královno. Kunzite otočil hlavu k Nephritovi a podíval se mu do očí.

Nephrite, vidím na tobě, že nerozumíš tomu co se stalo, ale věř mi bylo to nejlepší co jsem mohl v dané situaci udělat. Mrzí mě jen to, že snad okradu naší paní. Můj život mi nepatří a já díky svému zaváhaní o něj možná přijdu. Pravděpodobně jí připravím i o dalšího z jejich generálů, ale to má milovaná královna pochopí. Miluje mě a zná mě. Nephrite, nechci aby byl nešťastná. Slzy jejím očím nesluší.Prosím postarej se o ní…kdybych…řekni jí, že byla jedinou ženou,kterou jsem kdy miloval. Beryl-chan potřebuje oporu a tou můžeš být po mně jedině ty…Jadeite proč máš na tváři otisk Nephritovy ruky?

*Tuesday, September 11, 2001@08:26 p.m.*

Nefrite si taky povzdechl. Co to sakra do tech dvou vjelo? Nejmocnejší a "nejinteligentnejší" generál Negaverze se chovali jako dva pitomci. Tohle je podle vás láska? Nefrite zacal tušit, ze Kunzite má nejaký vázný problém. Z nejakého duvodu v sobe dusí svoje city k Zoisitovi. Ale proc? Bojí se milovat? Má s tím neco spolecného jeho trauma z detství? Nebo to u všech nejtemnejších temnot nejak souvisí s Beryl? Nefrite nikdy nebral Kunzituv vztah k Beryl vázne. Myslel si, ze Kunzite to delá z povinnosti, tak jako on sám. Nefrite nebral vázne ani Beryl, protoze to byla koneckoncu jenom zena, ale co kdyz ji Kunzite miluje? Pri té myšlence mu málem zaskocilo. U nicoty, to ne. Radši bych chodil se Zoisitem nez s Beryl. Tu zenskou nemuzu vystát a obávám se, ze si toho mozná všimla. Nemuze mi nic vytknout, vzorne plním její rozkazy, ale urcite tuší, proc se vymlouvám, kdyz mne "pozve dál". Ješte ze nás všechny potrebuje, jinak bych mel o Jedyta hrozný strach. Nemuzu uverit, ze by o ni Kunzite stál.

Kunzite... slyšíš me? Pokusím se te trochu vylécit. S jedem si neporadím, ale Sakura práve shání protijed. Radši nemluv a nehýbej se, ale muzeš na mne zamrkat, jestli jsi pri vedomí.

Nefrite se pomalu zkoncentroval a pustil se do regenerace Kunzitovy tkáne.

*Monday, September 10, 2001@10:58 p.m.*

Pozor na tu dýku, Nefrite. Je prý otrávená.

Jako vždy, Jedyte se zjevil bez fanfár či jiných velkolepých efektů. Byl praktického založení a neviděl žádný přínos v teleportech, které vzbuzovaly dojem uragánu v květinářství.

Zoisit šel hledat protijed. Neptej se mě kam, nevím. Ale na tvém místě bych se nebál... jak jde o jedy, není lepšího odborníka než je naše malá krysa.

Jedyte na chvíli přerušil svůj poněkud sarkastický monolog a pomohl Nefritovi ošetřit Kunzita. Rána vypadala nepěkně - rozšklebená a krvavá, navíc kůže v jejím okolí nebezpečně černala.

Jedyte opatrně odložil dýku a vyčerpaně se posadil na zem vedle Nefrita. Vrhl dlouhý ustaraný pohled na bezvládného Kunzita a těžce vzdychl.

Vy dva se navymýšlíte....

*Monday, September 10, 2001@10:07 p.m.*

Lord Kunzite se pohyboval na úzké hranici mezi bezvědomím a bděním. Jeho řasy se zachvěly a on pomalu otevřel oči. Všechno kolem něj pokrýval závoj zelené mlhy. Slyšel něčí dech nad sebou. Soustředil se na něj, jako na záchytný bod před černou propastí nevědomí, která po něm natahovala své prsty.Nephrite…je to Nephrite…je tu se mnou sám…nikde neslyším Sakuru a Jadeita…Sakura je možná mrtvý…ovšem kde je Jadeit…Proč mě Nephrite nedorazí?…zvláštní…Sakuro, kde jsi? . Vnímal pod sebou studenou podlahu a teplé ruce na svém těle. Prsty pravé ruka byly stále pevně ovinuty kolem elfí dýky. Sevřel jí pevněji.

Kde je Zoisite?

Zašeptal Kunzite do ticha svého trůního sálu. Začínala mu být zima. Zdálo se mu že všechen chlad dlažby přechází do jeho těla. Pevně stiskl zuby k sobě,aby mu nezačaly drkotat. Musel zjistit co se stalo s jeho podlou krysou. Byl slabý na to ,aby ho telepaticky hledal. Soustředil se na to zůstat vzhůru natolik dlouho, aby se to dozvěděl, pak rozváží co udělá.

*Monday, September 10, 2001@08:25 p.m.*

Zoisit otevřel oči a rozhlédl se kolem.

Co se stalo? Kde to jsem? Kde je Kunzite-sama?

Chtěl se postavit, ale prudká bolest ho poslala zpět na zem.

Kde je Kunzite-sama. Je v pořádku? Žije?

Zmocňovala se ho panika a mluvil spíše k sobě než k Jadeitovi. Okamžitě začal Kunzita telepaticky hledat.

Žije.

Přejel si prsty po ráně a potom se podíval na Jadeita.

To jsi mě vyléčil ty? Vypadá to, že to chvilku vydrží pohromadě. Kde je ten nůž. Vlastně je to jedno, ten jed mám už stejně v krvi.

Zoisit vyslovil pár zakletí očividně mířených na sebe a potom si ulehčeně oddechl. V duchu poděkoval všem, kteří z něj vychovali tak dobrého traviče.

Naštěstí nevymysleli nic speciálního. Bude to chtít trochu shánění, ale mělo by to jít.

V duchu spočítal kolik jemu a Kunzitovi zbývá času a vyšlo mu, že sebou bude muset hodit. Kunzite-sama dostal pořádnou dávku a jeho tělo taky nevydrží všechno. Budu potřebovat pár rostlin a nějaké to zaříkání. Největší problém bude ta masožravá, tu půjdu sehnat jako první, dokud jsem při síle. Budu se s ní muset porvat. Byl si skoro jistý protijedem, ale nejdříve to na sobě bude muset vyzkoušet, nerad by Kunzitovi donesl neúčinnou látku. Jestli ten protijed nenajdu zemřeme oba stejnou smrtí. Romantické, ale Zoimu se umírat nechtělo. Nechtěl, aby umřel jeho Kunzit. Musel si pospíšit.

Jadeite, vrať se a odstraň tu dýku, ale pozor, je otrávená a nemám čas shánět protilátku i pro tebe.

Zoisit nečekal na Jadeitovu opověď, narychlo si více doléčil ránu a zmizel ve víru sakurových lístků, které mu daly jméno.

*Monday, September 10, 2001@02:17 p.m.*

Hai!

Jedyte vší silou potlačil vlnu nevolnosti, která jej po Sakuřině malé projekci obklopila a rychle padajícího chlapce zachytil. Ruce mu okamžitě smáčela krev, ale Jedyte nic nedbal a soustředil tok energie na Zoisitovu ránu. Nebyl léčitel (popravdě se jim snažil co možná vyhýbat), ale nějaké zkušenosti z boje měl a s jejich pomocí dokázal ránu jakž takž zacelit. Jakž takž.

Nefrite, musím ho odtud odnést.

Jeden teleport a Nefrite osaměl s nejvyšším temným generálem.

*Sunday, September 9, 2001@10:31 p.m.*

Nefritovi se zjezily vlasy. Tohle tedy necekal. Kdyz videl, jak se do sálu tezkým krokem vlece Kunzite a brnká si na kudlu vrazenou do ramene, proste strnul v úzasu. Stejne neverícne hledel na následující akci se Zoisitem, která mu vnukla silnou myšlenku, ze jak Sakura, tak Kunzy patrí do sverací kazajky. Idioti! Sotva se vzpamatoval, rychle šlehl ocima po Jedytovi.

Jade, ty chytej Sakuru, já se postarám o jeho lordstvo!

A Nefrite rychle poklekl ke Kunzitovi a zrucne roztrhl jeho uniformu, aby odhalil ránu v celém rozsahu.

*Sunday, September 9, 2001@04:24 p.m.*

Zoisit k němu přiběhl, on vytrhl dýku z ramene a bodnul. Dal do toho poslední zbytek svých sil. Zoisit jeho ruku chytil, nemělo smysl se mu vykroutit. Podíval se do dokořán rozevřených zelených očí. Byly jako okno do duše nejmladšího generála. Byla v nich oddanost, strach a láska. Zoisit vedl jeho ruku ke svému krku a bodl. Stačilo jí jen pohnout a zabít. Cítil jak se pod ním podlamují kolena. Pomalu padal na zem, čepel sledovala jeho pád na Zoisitově těle. Lord Kunzite si byl jistý, že ho jeho Sakura nikdy neopustí. On by mu to nedovolil. Svět se kolem něj začal točit. Dřív než ztratil vědomí zašeptal.

Má sladká Sakuro.

*Sunday, September 9, 2001@04:23 p.m.*

Zoisit se zastavil před Kunzitem. Viděl, jak se Kunzit rozhodl k ráně. Jeho hlas i tělo tomu, kdo ho znal tak dobře a tak dlouho, okamžitě prozradily, co má v úmyslu. Uhnout a chytit. Přesně tak jak, ho to sám Kunzit naučil. Dýka proťala vzduch a potom už jen chytl Kunzitovu ruku do svých. Přistoupil ke Kuznitovi blíže a dýku, kterou Kunzit stále držel si přiložil na krk a nechal protnout kůži. Srdce mu bušilo. Nenechá mě odejít. Radši mě zabije. Snažil se trochu ovládnout vlnu štěstí a vzrušení, která mu prošla celým tělem. Kunzit mu nikdy neřekl, že ho miluje, ale právě mu dal vyznání, o kterém Zoisit pochyboval, že by ho Nefrit nebo Jadeit byli schopni pochopit.

Na co čekáte, Kunzite-sama?

*Sunday, September 9, 2001@02:17 p.m.*

To co uviděl mu vzalo dech. Nephrite, Jadeite a Zoisite stáli v důvěrném objetí před jeho trůnem. Chtěl mezi ně vtrhnout a zabít je. Zoisit byl jen jeho, nikdo na Sakuru neměl právo. Zuřil. Jeho vztek mu dodával sílu stát rovně. Lord Kunzite si náhle uvědomil směšnost svého hněvu. Zoisit byl krysa, která hledá bezpečí u silných. Dva ochránci jsou lepší než jeden. Nechal ho tady s nimi a odešel. Zoisit se rychle zorientoval v situaci a využil ji.Nemohl podlému vrahounkovi vyčítat, že se zachoval přesně podle své povahy , bylo by to hloupé. Tak proč se v něm všechno bouřilo? Netrvalo dlouho a Zoisit si ho všimnul. Vytrhl se Nephritovi z náruče a rozběhl se k němu. Sakuro, patříš mi. Nedám Tě nikomu i kdyby to znamenalo Tě zabít. Viděl jsem Tě v náručí jiného. Vypadal si tak spokojeně. Nedovolím, aby se to opakovalo…Já to nepřipustím…Vím co jsi zač a přesto se ve mně probouzí takové myšlenky. Nenávidím Tě za to. Zoisite, já Tě nenávidím z hloubi svého srdce. Děláš mě slabým a zranitelným. Plným emocí které nechci. Musím se Tě zbavit. Nechoď teď ke mně. Vrať se zpět do bezpečí Nephritovy náruče, protože já …já Tě miluji. Je to zvrácené milovat muže, vím to. Díky Tobě se za to hnusím sám sobě. Uteč před mou láskou dokud je čas. Lord Kunzite zajel pravou ruku pod svůj plášť k dýce. Čekal na Zoisita . Všechen hněv z jeho tváře zmizel. Objevilo se v ní chladné soustředění. Jeho hlas zněl sálem podivně dutě.

Vidím, že jsi nezahálel, Zoisite. Nic Ti nevyčítám, chtěl si přežít. Rozumím tomu. Nephrite, děkuji, že jsi ho nezabil, za to co provedl Jadeitovi. Jade-chan poradím Ti pár triků jak odhalit, jednoduché iluze. Poslední události mi ukázaly, že Tvé schopnosti v této oblasti jsou, upřímně řečeno, velmi mizerné .

Ruka sevřela jílec dýky.

*Sunday, September 9, 2001@01:29 p.m.*

Hej!

Jedyte málem ztratil rovnováhu, jak se Zoisit prudce vyškubl z jeho obětí. Rychle se opřel o Nefrita a zvědavě sledoval předmět Zoisitova zájmu.

Byl to Kunzite.

Nejmocnější z Temných generálů vypadal jako inzerát na smrt. Jedyte polkl naprázdno.

Ku- Kunzite! Co se ti stalo?!

Okamžitě si uvědomil, že jeho otázka nebyla z nejbystřejších. Dýka v Kunzitově levém rameni nevypadala jako věšák na plášť.

Jedyte na okamžik zaváhal, ale potom rozhodně vykročil směrem k oběma generálům.

Jen klid. Zoisite, potřebuji tvou pomoc - musíme ho dostat domů. Nefrite, kde vězíš?! Dělej!

*Sunday, September 9, 2001@12:09 p.m.*

Nefrit spíše ucítil než uslyšel Zoisitův tichý výkřik: Kunzite-sama. Než dozněla jeho poslední věta, Zoisit se mu vysmekl z objetí, očima našel Kunzita a rozběhl se k němu. Kunzite-sama vubec nevypadal dobře.

*Sunday, September 9, 2001@01:13 a.m.*

Nefrite zavetril neštestí. Obestrel ho tísnivý pocit a bolest v rozdrásaných zádech, kterou jakz takz ignoroval, se najednou podivne pripomenula. Rázem mu bylo jasné, ze se Kunzite vrací a jeho první vedomou myšlenkou na toto téma byla cirá panika. Pritom se vlastne nic nestalo, ani se Sakury nedotkl, krome toho utešování ... pokud práve to utešování nebyl v Kunzitových ocích zlocin stokrát horší, nez kdyby Zoisita brutálne znásilnil. Bleskove zvázil moznosti. Muzou tu hrde zustat a demonstrovat, ze se nic nestalo. Muzou taky utéct, ale nezvýší se tím podezrení? Všechny smysly Nefritovi napovídaly, ze Kunzite není dobre naladen. Aura, kterou zachytil, byla velmi temná. Zbývaly vteriny... a on tu nebyl sám, nemohl bezohledne zmizet. Hlasem, ve kterém se mu nepodarilo odstínit nervozitu, se zeptal ostatních

Ehm ... co kdybychom se teleportovali o dum dál?

To uz ale neveril, ze to stihnou.

*Saturday, September 8, 2001@10:43 p.m.*

Královna mu dala jasné rozkazy a on je splnil.Jeho audience byla krátká. Propustila ho a on se chtěl teleportovat k sobě domů. Nezvládl to. Zhmotnil se před svým temným domem a dopadl z výšky na dlažbu. Byl vyčerpaný. Mátožně se zvedl a donutil své tělo k pohybu. Nohy měl jako z olova, hlava se mu točila, když otevíral bránu svého sídla. Potácel se po chodbě do své komnaty. Musel se dostat k sobě a ošetřit se, potom najít Zoisita. Nechal ho ve svém trůním sále s Nephritem a Jadeitem. Byl si jistý, že ti dva by jeho Sakuru nezabili, ale mohli Zoisitovi ublížit. Musel se něčeho chytit. Sakura by zavolal, kdyby mu někdo chtěl ublížit, ale Zoisit nezavolal. Proč? Cítil jeho přítomnost ve svém trůním sále společně s dalšími generály. Zrzavá kurvička se určitě spojila s těmi dvěma. Malá zrádcovská krysa určitě něco intrikovala za jeho zády. Musel vykouřit to zmijí hnízdo ve svém domě.Došoural se k těžkým dveřím svého trůního sálu. Neměl sílu dát svou uniformu do pořádku, bude na něm vidět, že se vrátil z bitvy. Nikdo z nich nesměl poznat jak špatně na tom je. Začal zhluboka dýchat, připravil se na svůj výstup. Přetáhl svůj plášť přes jílec dýky zaražené do jeho těla. Jeho levá ruka pulzovala ostrou bolestí. Bylo to jediné co v ní vnímal. Bolest jinak byla jako mrtvá. Necítil jak mu po ní stéká krev a kape na zem ve velkých zelených kapkách. Cítil vztek a ponížení. Napřímil se a oči mu modře zaplály. Hmátl po klice a pomalu otevřel dveře.

*Saturday, September 8, 2001@08:17 p.m.*

Jadeit mě zabije za znásilnění.

Nefrit mě zabije za Jadeitovo znásilnění.

Kunzit mě zabije za to, že jsem s Nefritem.

Kunzit zabije Nefrita za to, že je se mnou.

Nefrit zabije Kunzita, s touto myšlenkou si Zoisit chvilku pohrával.

První dvě možnosti jsou teď už nepravděpodobné. Zbytek je 1:3, že zemřu. S ohledem na okolnosti to není velké riziko. Další možnosti zahrnují lámání končetin a různé bodné nebo sečné rány, ale nic vážnějšího.

Zoisit se více přitulil k Nefritovi, ale dával si pozor na jeho zraněná záda. Něžné ruce mu probíraly vlasy a potom ucítil jak se k němu zezadu přitisklo další tělo. Začínal mít nápady, které by Jadeit nejspíše nazval necudnými. Něco z toho by se snad dalo realizovat, než začne ten pravý tanec. Zoi chtěl, ať ho Kunzit najde, ale ne příliš brzy, takže proti Jadeitově návrhu nehodlal protestovat. Navíc mu v obětí z obou stran bylo příjemně.

*Saturday, September 8, 2001@07:18 p.m.*

Jedyte krátce zaváhal, ale nakonec odsunul své obavy stranou a nechal se obejmout. Jednu ruku přitom ovinul kolem Zoisitova štíhlého pasu, druhou položil na Nefritovu širokou, teplou hruď. Cítil se dobře.

Nepůjdeme někam... jinam?

*Saturday, September 8, 2001@06:37 p.m.*

Na slzy mel v sobe Nefrite dost hluboko zakotvený reflex. Napul podvedome ovinul Zoisitova ramena, pritáhl ho k sobe a vtiskl mu na rty nezný polibek. Pak si polozil nazlátlou hlavicku na prsa a zacal se probírat prameny jemných vlasu. Pritom opatrne stíral Zoisitovy slzy. Byl by mu je slíbal, ale Jedyte by to mozná neunesl a on mu nechtel ublízit. Tak jenom muchlal Sakuru v náruci a vztáhl v tiché výzve ruku k Jedytovi, aby se pripojil a pomohl mu uvít neznou kytici ze trí temných generálu.

*Friday, September 7, 2001@11:13 p.m.*

Kunzite uskočil stranou před proudem ledové tříště, vylevitoval nad elfku a vrátil jí její ledový dárek. Tu tvář znal, věděl to. Jen si nemohl vzpomenout odkud. Zvykl si na okamžiky, kdy se mu z hloubi jeho hlavy vynořovaly nic neříkající obrazy dávných událostí, kterých se snad zúčastnil. Ztráta paměti, byla podle královny normální jev nehodě, která se mu stala. On její vysvětlení zpočátku bez výhrad přijal, pak přišly sny a v nich neznámé tváře. Začal pochybovat o slovech své královny. Elfka mohla být klíčem k minulosti. Vyhnul se saltem dalšímu útok a na jeho pokyn ze země vyrostly ostnaté šlahouny, než se elfka mohla cokoliv udělat, její tělo se pokrylo ostnatým zábalem. Kunzite chytl její bradu a pátravě se jí zahleděl do brčálových očí. Ty oči mohly patřit jen jedné bytosti. Nosil jí kytice pomněnek a sliboval, že nezapomene. Zaváhal, najednou věděl. Dívka ve světle zelených šatech čekající v bílém altánku skrytém mezi stromy. Čekala na něho, až se vrátí z komnat prince. Prince? Kdysi před Beryl byl jeho pán černovlasý princ. Sníh a eben, to byl jeho pán. Tajné schůzky v altánku s nádhernou elfkou provoněné pomněnkami.Plaché polibky, něžné obětí. Nebyl jím dán čas na něco víc. Jeho princ mu nařídil si vzít jinou. On věděl, že musí poslechnout. Řekl jí to a slíbil, že na ní nezapomene. Nevyčítala mu nic, jen se k němu přitiskla a plakala. Jmenovala se Meminisse. Ztracené vzpomínky ho zavalily jako lavina. Bylo toho na něj najednou moc, vzpomněl si ní. Jeho soustředění povolilo. Kunzite zaváhal a elfka toho využila, aby se osvobodila, šlahouny se rozmotaly a zasáhly Kunzita naplno. Odhodily ho dozadu. Kunzite dopadl na zem . Hlava mu udeřila o ostrý kámen. Před očima se mu zatmělo, když se zvedal.

Meminisse zvedla ruku a zakřičela zaklínadlo. Blesk ozářil bojiště. Kunzite vztyčil sice štít, ale velmi slabý. Nezabilo ho to,ale zdálo se jí, že ho těžce zranila. Znovu byl na zemi. Meminisse se rozhodl obětovat vše jen,aby mohl být s Kunzitem. Princův strážce by nikdy nepohlédl na jiného muže. On se začal před celým světem předstírat, že je žena. Kunzite to přijal bez výhrad. Iluze ženy byla pro něj ten největší důkaz lásky, který mu mohl dát On přestal existovat. Byla jen ona. Maska pro milovaného muže. Nikdo proti ní neměl u Kunzita šanci. Jediné co jí tenkrát děsilo byl nenávistný pohled mladého Kunzitova žáka. Musela si neustále opakovat, že Kunzite, kterého znala je mrtvý. Temný generál Kunzite byl pokřivenou bestií, kterou vytvořila královna Beryl. Kunzite se začal ztěžka zvedat, na jeho uniformě se objevily nové skvrny. Tentokrá temně zelené. Nedala mu vydechnout, v ruce se jí objevila dlouhá tepaná dýka. Zaútočila.Byl pomalý, nedokázal se vyhnout jejímu útoku.
Kunzite cítil jak mu chladná čepel pronikla tělem. Zarazila jí až po rukojeť do jeho levého ramene. Bolest ho probrala a dala mu sílu. Nechtěl zemřít, ještě ne. Zhmotnil ve své ruce bumerang a sekl elfku přes krk. Zhroutila se mu k nohám. Z otevřeného hrdla jí tryskala krev. Pár vteřin života. Pár úderů srdce. Klesl vedle ní a položil si její hlavu do klína.
"Meminisse, odpusť. Já jsem nedodržel svůj slib. Zapomněl jsem.Prosím odpusť mi, že jsem tě donutil žít ve lži. Já …" Elf ho už neslyšel. Poslední elf zemřel a Kunzitovy vzpomínky se začaly vytrácet. Zavřel oči Jeho prsty se probíraly záplavou zelených vlasů. Měl zelené oči, stejně jako jeho Zoisit. Lhal elfovi,lže Zoisitovi. Všechno se opakovalo. Berylina moc opět ovládla mysl generála. On otevřel oči a odhodil mrtvolu mezi ostatní. Nechápal proč jí držel v náručí. Královna bude očekávat zprávu o vítězství. Kunzite se teleportoval ke své paní.

*Friday, September 7, 2001@08:45 p.m.*

Zoisit se zatvářil jako nakopnuté štěně a po tváři mu začaly stékat slzy. Přeceňuješ mě, měl bys vědět, že v souboji na blízku bych neměl šanci. Máš zbytečně strach, přichystám si na tebe něco později, až to nebudeš čekat, taková odplata bude mnohem lepší. Plánuješ taky podraz? Chceš mě odzbrojit a zabít? Co bys z toho měl? Uvidíme. Opatrně Nefritovi podal krystal, který začal okamžitě rychle tát. Zkřehlé prsty se dotkly Nefritových, ale potom Zoisit udělal několik vyplašených kroku zpátky, jako by si právě uvědomil, co udělal. Dal nepříteli zbraň a vůbec si nebyl jistý, jestli nebude použita proti němu. Když za zády ucítil zeď, nezbylo mu než se zastavit a sledovat dva muže před sebou. Všiml si, že zrychleně dýchá.

*Friday, September 7, 2001@02:12 p.m.*

Nefrite...

Jedyte trochu rozpačitě přešlápl, oči pevně upřené na Zoisitův krystal. Byl připraven se v případě potřeby kdykoliv vrhnout dopředu a zachytit ránu mířenou na Nefrita. V hloubi duše však upřímně doufal, že takový zásah nebude třeba.

*Thursday, September 6, 2001@11:33 p.m.*

Nefrite pristoupil k Zoisitovi a chtel ho obejmout, ale nemohl prehlédnout, ze Sakura porád ješte svírá svuj krystal. Okamzite mu v hlave vyvstala vize.

...duverive ho obejme a pritiskne se k nemu, bezelstne se hrudí dotkne krystalu, protoze Zoisit by toho prece nezneuzil, a pak mu telem projede bolest ...

Nefrite se nepatrne otrásl. Mohla to být proste paranoia, ale taky mozná predtucha. Ne, nesmí být tak pitomý. Pomalu vztáhl ruku k Zoisitove krystalu.

Dej mi to. No tak. Dávám ti své slovo, ze ti neublízím. Ale tohle dej pryc.

*Thursday, September 6, 2001@10:42 p.m.*

Stál na pahorku pod rozkvetlou broskvoní. Vánek sčesával bělostné květy z větví a ty dopadaly na jeho šedivou uniformu. Klouzaly po bílém plášti na zem zbarvenou elfí krví. Kunzite znechuceně vytáhl svůj meč z ještě škubajícího se těla elfího válečníka, aby vykryl výpad druhého. Krev vystříkla k obloze a zbarvila okvětní plátky a bílé rukavice šarlatovými krůpějemi. Kapky dopadly muži do vlasů a na plášť. Rukou si utřel tvář, prach, pot a krev vytvořily na jeho obličeji podivnou směsici, která mu dodával divokost. Očima přehlédl bojiště, kde Negaverziané dobíjeli raněné, podařilo se mu obrátit porážku ve vítězství. Bylo už téměř dobojováno, jen tu a tam se ještě bojovalo. Elfí ústup se začal proměňovat ve zběsilý útěk o život, špičatouštci věděli, že první z negaverzských generálů zajatce nebere. Všimnul si malé skupinky elfů bránicí vysokou zelenovlasou elfku v bílém bojovém dresu. Mezi štíhlými prsty jiskřily elektrické výboje. Občas vyšlehl blesk na dotírající Kunzitovy vojáky a udělal mezi nimi působivou uličku vyplněnou pokroucenými seškvařenými těly. Nikdo z přeživších neustoupil, smrt z rukou elfky byla požehnáním, proti tomu co dělal lord Kunzite s vojáky, kteří utekli z boje. Mladý voják se ohlédl přes rameno a poslední co uviděl než ho sežehl proud energie byl bílý vlající plášť potřísněný krví. Ostatní vojáci se z větším úsilím vrhli do masakrování elfů, protože Kunzite-sama se telepotoval mezi ně, aby vyřídil tu bosorku.Kunzitovy oči se změnily na dvě bílé zářící štěrbiny. Ruka elfky se zachvěla, čekala negaverzského generála, kterého by zprovodila ze světa, ale muž, který se před ní objevil byl Kunzite. Její dávno oplakaný Kunzite tu stál a chystal se jí zabít.Na poslední chvíli se jí podařilo vztyčit ochranný štít, před bílou ohnivou koulí. Ta se od něj odrazila a poslala do horoucích pekel dva negaverszké. Generál vypadal jako by si toho nevšiml a z jeho ruky vyletěla další koule. Udeřila do štítu, elfka zakolísala. A vyslala jeden ze svých blesků směrem ke Kunzitovi. Rozplynul se ve vzduchu za pobaveného smíchu temného generála. Věděla, že ho odrazí. Společně s ní byl Kunzite jedním s nejlepších v užívání magie na dvoře prince Endymiona. Byli si tenkrát velmi blízcí. Nepoznal ji. Viděl v ní nepřítele, kterého musí zničit. Zapomněl a slíbil, že nezapomene. Kunzite zkusmo zaútočil na eflku. Byl silná, těšil se jak si vychutná magický souboj. Jen tvář té ženy mu byla podivně povědomá.

*Thursday, September 6, 2001@10:01 p.m.*

Zoisit udělal pár kroků a váhavě došel Nefritovi na dosah. Ledový krystal pořád držel před sebou, jako by ho měl chránit před neznámem. Vypadal spíše jako chlapec držící hračku než temný generál s vražednou zbraní. Nechápu, jak můžete být oba tak důvěřiví? Nechápu vás. Opatrně se dotkl Nefritova ramene, jako by zkoušel kam až může zajít než dostane ránu.

Obejmi mě.

Tichý rozkaz byl to nejbližší prosbě, kam byl Zoisit v této situaci ochoten zajít.

*Thursday, September 6, 2001@12:34 p.m.*

Jedyte trochu poodstoupil, aby udělal Zoisitovi místo a poočku mladšího generála sledoval. Zdálo se mu to, nebo se Zoisit doopravdy upřímně a mile usmíval?

*Thursday, September 6, 2001@01:01 a.m.*

Zoisit zrejme nechápal, ze arogance znamená domýšlivost, nikoli bezcitnost. Proto nemohl vedet, kolik soucitu má v sobe Nefrite - dokonce víc, nez si sám o sobe uvedomoval. A mozná mel i další zkreslené predstavy, snad si myslel, ze uke znamená "ten, který miluje" a seme "ten, který nemiluje". Osud zrejme urcil, ze Nefrite a Zoisit si nikdy neporozumí. Nefrite však, a to byl práve jasný dukaz jeho arogance, nemel sebemenší pochyby o tom, ze si se Zoisitem práve zacíná rozumet. Cítil se dokonale sebejiste v úloze "staršího moudrejšího" a nepochyboval, ze Sakura se mu za chvilku vrhne kolem krku a zacne mu štkát na rameni. Vypijí trochu caje a nad ránem uz bude vedet i ty nejmenší podrobnosti ze Zoisitova souzití s bídáckým Kunzitem, který je na nej tak ohavný. Pak poklepe nejmladšímu generálovi na rameno a bude mu dávat drahocenné rady do zivota. A Zoisit k nemu bude vzhlízet jako ke svému zachránci. A Jedyte na nej bude strašne pyšný a bude ho milovat ješte víc, protoze Jedyte sám je v jádru takový pitome vstrícný. Nefrite nasadil shovívavý úsmev.

No tak, hlavu vzhuru, Sakuro. Pojd ke mne. Já ti to pofoukám.

Nefrite vztáhl k Zoisitovi ruce.

*Wednesday, September 5, 2001@11:04 p.m.*

Che, pořád tvrdíš jaký jsi arogantní seme, ale slzy nesneseš. Trochu divná arogance, Neffy. Jen zůstaň, za to znásilnění jsme už vyrovnáni, ale tu facku ti ještě musím vrátit. Opravdu myslíš, že ti po tom všem budu věřit? Radši tady budu chvilku sám než s nepřítelem. Na něco tak logického bys měl přijít i ty.
Zoisit zvedl k Nefritovi své zelené oči jednou rukou otřel hrozící slzy na jeho tváři se objevil vděčný výraz plný naděje.

Ty...ty bys to pro mě vážně udělal?

*Wednesday, September 5, 2001@09:02 p.m.*

Nad Nefritovou hlavou vyvstala obrovská kapka. Jedyte bucel a Zoisit vypadal, ze se rozbrecí taky. Takze co s nimi? Zacít je oba muchlat a mackat? U Jedyta to nebyl problém, ale Zoisit se tváril jako schlíplá zmije. Kdykoliv muze ukázat zihadýlko. Nakonec mu svitlo.

Jedyte, jsme v Kunzitove trunním sálu, tezko odsud muzeme Zoisita vyhodit. A pokud jde o naši spolecnost ... byl to on, kdo mi od zacátku dával najevo, jak je to pro nej ponizující. Takze to udeláme následovne: at se Zoisit vyjádrí sám. Chceš, abychom tu zustali s tebou? Stací ríct. Rekni proste "vypadnete" nebo "zustante". Nemám proti tvojí prítomnosti nic podstatného, ale nerad se vtírám. Jestli nechceš být sám, nestyd se to ríct. A kdybys snad náhodou potreboval, aby te nekdo z nás obejmul, i to se dá zarídit. Asi ti to bude divné, ale docela rád bych to udelal.

*Wednesday, September 5, 2001@12:02 p.m.*

Búúú! Bááá!

Jedyte se s hlasitým zatroubením vysmrkal do kapesníku, který mu Nefrite nabídl. Usoudil, že už se pro dnešek ztrapnil dost, takže nějaké búúú nebo bááá navíc jej nemůže rozházet.

Co dy bíš ? zamumlal s plným nosem záhadně k Zoisitovi a znovu se vydatně vysmrkal. Potom zvedl uslzené oči k Nefritovi a už normálně se zeptal:

Ty ho chceš nechat tady?

*Tuesday, September 4, 2001@11:25 p.m.*

Tentokrát pro změnu zrudnul Zoisit a zatvářil se hodně rozpačitě.

Jen si klidně jděte. Nikdo vás tu nepotřebuje. Já...já tedy určitě ne.

Doufal, že se mu to podařilo říct dostatečně vztekle, jenom to zaváhání na konci ho trochu mrzelo. Přece se těch dvou nebudu dožadovat o společnost. Už aby se Kunzite-sama vrátil.

*Tuesday, September 4, 2001@10:05 p.m.*

Proc by jsme to, sakra, delali? Predpokládáš, ze se vyvrazdíme navzájem, jako v nejakém trapném pozemském dramatu?

Nefrite zacal ztrácet trpelivost. Kdyby to bylo tak, jak si Zoisit asi myslí, temní generálové by uz dávno nebyli ctyri. Muzeme se mezi sebou rvát a hádat, ale to prece nesmí narušit náš spolecný cíl. Cíl, kterým si sice den po dni prestávám být jist, ale nikomu to neprozradím. Ješte nedozrál cas. Snad postupne zacnu zpracovávat Jedyta, aby si uvedomil, ze Beryl si nezaslouzí, abychom se pred ní plazili, protoze je to jenom obycejná nadrzená zenská, která má bohuzel velikou moc. Nejsem si jistý, ale moc bych za to nedal, ze si mezi námi vybere jednoho milácka a ostatní pak pošle klidne k certu. Zkoušel jsem se zeptat hvezd a spatril jsem Beryl a vedle ní jen jediného muze. Zvláštní bylo, ze se nepodobal ani jednomu z generálu. To se mi vubec nelíbilo, ale víc mi hvezdy neukázaly.

Nefrite se podíval na Jedyta, který se s ním zarputile rval. Sledoval jeho uslzenou tvár a cítil v sobe velkou nehu a lásku. Všechno bylo jak má být. Pokud Jedytovi rád ublizoval, pak jen proto, aby ho pak mohl utešit polibky a dalšími vecmi. Tohle vypadalo na hodne velké utešování.

Jedyte, nepujdeme proste ke mne? Nebo k tobe? Zoisite, ty si tady muzeš hrát s tím krystalem, jak te znám, urcite pro nej najdeš smysluplné uplatnení, které bude odpovídat tvé zvrácené povaze.

*Monday, September 3, 2001@11:04 p.m.*

Co to má znamenat? To tady mám sledovat mileneckou hádku a potom udobřování? Asi jsem se bál zbytečně. Podle toho jak spolu jednají, nechtějí, aby ten druhý umřel. Takže zatím nezaútočí. Tohle je jak špatná telenovela.

Dobře, řekněme, že vás nechci zabít, což v tvém případě lžu Nefrite, a dám pryč ten krystal. Jakou mám záruku, že nezaútočte?

Kus ledu zmizel a v dalším okamžiku ho Zoisit držel v ruce jako nůž. Už to nebyla tak velká hrozba, ale nebezpečí to bylo pořád. Jeho dech se trochu zklidnil, zatím na něj nikdo ještě neútočil, ale do budoucna tomu příliš nevěřil.

*Monday, September 3, 2001@07:48 p.m.*

Jedyte vyjekl, když na jeho tvář dopadla Nefritova dlaň a okamžitě pocítil, kterak se mu do očí derou slzy. Zarputile však odmítl pokus o smír a s popotahováním se pokoušel vysvobodit z Nefritova objetí. Byl bez sebe bezmocným vztekem a ponížením; plakal, protože si uvedomoval nezměrnou hloupost svého počínání a rovněž svou nesmírnou bezmoc.

Protože cokoliv se teď mělo stát, Jadeite věděl, že jemu se to líbit nebude.

*Monday, September 3, 2001@12:22 a.m.*

Nefrite zrudl, na chvíli zaváhal a pak Jedytovi facku vrátil. Jaká by to hanba byla, kdyby uke mlátil semeho. Hned vzápetí ho to však zamrzelo a Jedyta rychle obejmul. Jenze ten se bránil.

Co jsem mel asi tak delat? Byl jsem s Kunzitem a ten by me vykuchal, kdybych se od nej odlepil a šel te zachranovat. Muzu za to, ze zbaštíš obycejnou iluzi? Krome toho, co ti Zoisit udelal tak strašného?

Nefrite zaregistroval Zoisituv manévr s kusem ledu a malinko znervóznel. Ten vyšinutý kluk ješte udelá nejaký malér. Je pekne vytresený, kdyz tu nemá svého Kunzita. Nefritovi se sice líbilo, ze se Zoisit bojí, ale znal moc dobre reakce divokých zvírat, zahnaných do kouta. Proc ho Jedyte vubec rozvazoval? Mohli jsme Sakuru pekne chvilku strašit a az by byl úplne vydešený, vysmáli by jsme se mu a pustili ho.

Zoisite, ted se hezky uklidníš a zrušíš ten krystal, ano? I kdybys zasáhl jednoho z nás, druhý te zabije. A pokud vím, nikdo te zabít nechce, tak nám nedávej tak hloupou záminku. Jedyta si nevšímej, je to pejsek, který šteká, ale nenadelá moc škody. Ohlídám ho, aby te nepokousal a ty prestan delat pitomosti.

*Sunday, September 2, 2001@03:12 p.m.*

Zoisit se začal škubat v poutech s narůstající panikou, na jejich zmizení nebyl vůbec připraven a tak s vyděšeným výkřikem dopadl na zem. Jen co se ale trochu vzpamatoval, zhmotnil se mezi ním a druhými dvěma generály ostrý kus ledu, který se vznášel nad zemí a mířil na ně. Zoisit je oba mlčky sledoval a čekal, co na něj zase vymyslí. Tomu Jadeitovu divadýlku o tom, že je jiný nevěřil ani trochu. Tohle je přece Negaverze, tady jsou všichni stejní. Pokud někomu nevrazíš kudlu do zad, vrazí ji tam on tobě. Prosté pravidlo, které se naučil už před lety. Jenom Kunzite-sama byl jiný, na něj se nikdo neodvážil. Kunzite-sama byl silný. Kunzite-sama, mám strach. Zhodnotil své šance proti Jadeitovi a Nefritovi. Nulové. Utéci ven do tmy? To radši chcípnout tady, kde je světlo, než být ve tmě. A tak Zoisit čekal a snažil se, aby se mu netřásly prsty. Pravidlo číslo dvě: neukázat strach nebo slabost. Kunzite-sama, Kunzite-sama, Kunzite-sama. Mantra proti strachu.

*Sunday, September 2, 2001@01:12 p.m.*

PLESK!

Jedyte se celý třásl zlostí, zatímco na Nefritově tváři se pěkně rudě vybarvoval otisk jeho dlaně.

Zuřil.

Tak Nefrite se na to celé v klidu díval a teď si bude hrát na soudce!?

Nechal tmavovlasého generála být a obrátil svou pozornost na spoutaného Zoisita.

Ne. Tohle prostě ne. Nechci.

Co si o mně myslíš, Nefrite? Že jsem jako vy ostatní? Že si budu vybíjet zlost a vztek a ponížení takhle? Myslel jsem, že mě znáš líp.

Jedyte si povzdechl a jedním zakletím zrušil Zoisitova pouta.

*Sunday, September 2, 2001@12:31 a.m.*

Nefrite ani necekal, az Zoisit domluví, priskocil zezadu k Jedytovi a chnapl po nem chvatem, kterému se zpravidla ríká dvojitý nelson. Zoisitovo zvanení sotva poslouchal, mel v úmyslu zabránit prípadnému krveprolití tak jako tak. Protoze se ted povazoval za Kunzitova prítele, rozhodl se Sakuru chránit. Pro nej. Drzel ovšem Jedyta co nejnezneji a pritiskl se k nemu celým telem, aby ho uklidnil.

Jedyte, milácku. Ovšemze jsi rozkošný, kdyz zuríš. Ríkám ti to prece odjakziva. No tak se uklidni. Prece nechceš Zoisita opravdu zabít, ze ne? To by byla škoda. Mám lepší nápad.

Nefrite se soustredil, za Zoisitem se zmaterializovaly ctyri pevné popruhy, rychle k nemu prilnuly a peclive omotaly kazdou z jeho koncetin. Pak se krízovite roztáhly, takze Zoisit zustal viset ve vzduchu s roztazenýma rukama a nohama. Oblek na nem zustal a pouta zatím nijak nebolela. Nefrite se s pocitem zadostiucinení vrátil pohledem k Jedytovi, který se zacal trochu uklidnovat, i kdyz byl porád zrudlý vztekem.

Milácku, tady ho máš. Zneuzil tvé slabosti a svým zpusobem te znásilnil. Já osobne bych z toho nedelal vedu, ale vím, jak tezce takové veci neseš. Prosím, jestli chceš, muzeme ho potrestat. Opravdu bych ti ho ale nedoporucoval zabíjet. Muzeš vymyslet nejakou pomstu. Je to na tobe.

Nefrite opatrne Jedyta pustil a pohladil ho po blondaté nacepýrené hlavicce. Doufal, ze Jedyte to nebude hnát do krajností, pokud vymyslí neco neúnosného, bude treba ho usmernit. Popravde receno, Nefrita celá ta vec nijak nevyvedla z míry, pokud ho neco roztrpcilo, tak jen to, ze Jedyte nepoznal iluzi slabšího generála. Zavinil si to vlastne sám. Nefrite cekal na Jedytuv ortel a zkoumave si prohlízel Zoisita. Hledal v jeho tvári stopy strachu a uzíval si to.

*Saturday, September 1, 2001@10:07 p.m.*

Zoisit uhnul Jadeitovu útoku. Příliš prchlivý a předvídatelný, Jade. Na mne si budeš muset vymyslet něco lepšího. Vznesl se nad podlahu a přehodil si nohu přes nohu. Teď viděl dobře na oba generály a byl připraven a útok nebo útěk, podle toho, co bude výhodnější.

Jadeite, řekl ti někdo, že jsi roztomilý, když se vztekáš? Proč vůbec nadáváš mně? To tys mě začal objíždět v Kunzitově trůnním sále. Nemůžu za to, že jsi byl tak nadržený, že jsi neprohlédl ani jednoduchou iluzi. Když se na to podíváš z jiného pohledu, dal jsem to jenom to, co jsi chtěl. Jinak bys iluzi poznal.

Obezřetně čekal na další útok. Jadeit je vzteklý, to mu přidá trochu síly a rychlosti. Nefrit je zraněný to ho oslabí. Hmm, ale stejně asi nebudu mít to štěstí, aby na mně útočil každý zvlášť. Je to s tebou blbý, Zoi. Zoisit se opět začal vyhýbat Jadeitovým útokům a pak se vznesl výše ke stopu a konečně (pravděpodobně k velké Jadeitově úlevě) na sobě zhmotnil uniformu.

Nemusíme se přece hned vraždit. Proč tak násilné řešení. Co kdybychom si sedli a všechno probrali. Vždyť se toho zase tak moc nestalo. Vy dva by jste se neměli nechat příliš ovládat negativními emocemi.

Tak ta poslední věta, zněla dost divně. Kde na takové hlouposti chodím?

*Saturday, September 1, 2001@12:10 p.m.*

Ty jedna mrňavá hnusná kryso!

Jadeite se přes jisté obtíže vysmekl zpod Zoisita a okamžitě na sobě zhmotnil uniformu.

Cítil se příšerně, každé místečko na jeho těle, na které předtím zabloudila Zoisitova ruka, jej nyní nesnesitelně pálilo.

(A popravdě, nebylo to to jediné, co jej pálilo.)

Jadeite pevně stiskl rty a upřel na Zoisita dvě jezírka ledu, která teď měl místo očí.

Připrav se na smrt, kryso!

A vrhl se orvat Sakuru.

*Saturday, September 1, 2001@02:35 a.m.*

Nefrite byl v šoku. Vydešene zíral na to nádherné stvorení, které se pred ním najednou objevilo. Prekrásný chlapec, který se trásl plácem a strachem. Byl tak kouzelný, ze Nefritovi vyschlo v krku. Jeho slzy a jemný prosebný hlas mu drásaly srdce. Já ti prece vubec nechci ublízit! Budu nezný, uvidíš, nebude to bolet, slibuji. Neplac. No tak. Se mnou jsi v bezpecí, zabiju kazdého, kdo by ti chtel ublízit. Nefrite vztáhl ruce, aby chlapce jemne, konejšive objal a utešil ho. Nadechl se, aby mu rekl tohle všechno...

Ale místo chlapce tu byl najednou zase Kunzite, který se jedním slovem rozloucil a odešel. Nefrite zustal lezet na svetle modrém kimonu jako ochromený a do ocí se mu draly slzy, které se ani nepokoušel zastavit. Pochopil, co mu Kunzite chtel sdelit a pochopil to dokonale špatne. Byl presvedcen, ze to dokázal. Kunzite mu duveruje. Ode dneška si budou rozumet, stanou se z nich tajní spojenci, i kdyz se k tomu treba nepriznají nahlas. Kunzite ví, ze má ve mne prítele. Prítele, který ho nezradí. To, po cem jsem tajne touzil, se mi splnilo. Poznal jsem opravdového Kunzita. A zacínám ho chápat. Ví tohle Zoisit? Mozná, ze jemu to nikdy nerekne. Snad se bojí, ze ztratí svou mocnou auru velkého, nezranitelného a nepremozitelného muze. Stydí se za to, ze býval nezným chlapcem s velkýma ocima? Nefrite se stydel také. Stydel se za slovo, které vyslovil tak lehkomyslne a bez uvazování. Netušil, ze by mohlo Kunzitovi ublízit. Ale on to pochopil. Ví, ze jsem to tak nechtel. Ví, ze jsem to tak nemyslel. Odpustil mi.

Nefrite zvedl kimono skoro nábozne ze zeme a políbil ho s jemnou úklonou. Pak vzhlédl k Jedytovi a Zoisitovi a to ho okamzite vytrhlo z jeho dosavatních myšlenek. Podle všech jeho instinktu se schylovalo k prušvihu a vlastne mohl Kunzitovi jen podekovat, ze odešel práve vcas a tím mu nechal prostor, aby vcas zasáhl. Takhle se dalo ríct, ze má situaci pod kontrolou.

*Friday, August 31, 2001@10:56 p.m.*

Na Jadeitovy smysly zaútočila vůně mnohem jemnější než Nefritova, kterou očekával. Přes magii a sex, které cítil předtím se vloudila slabá vůně rozkvetlých sakur. Tělo které objímal bylo najednou drobnější a kůže sametovější, ruka, která se ho dotýkala naléhavější.

Škoda, Jadeite. Končíme s pohádkou, je třeba, aby se princeznička probrala a zjistila, kdo vlastně je její princ. Promiň, že jsem tě neprobudil polibkem, ale se mnou se také nikdo nezdržoval. Jdeme na další část, jen co tvůj pravý chrabrý princ skončí vedle, vyžene zlého draka. Třeba ho i zabije, pokud bude mít odvahu. Něžné objetí milujících rukou bylo jen iluze. Pohádka končí pro tebe i pro mne.

Zoisit si Jadeita ještě jednou prudce přirazil a spokojeně vydechl. Dopřál si taky poslední pohled na Kunzita. Pohled to byl šokující. Uviděl Kunzita, tedy spíše někoho, kdo vypadal jako on, ale ve věku asi čtrnácti let. Položený na modrém kimonu, které Zoisit znal. Jednou ho našel mezi Kunzitovými věcmi. Chlapec se zoufale tiskl k Nefritovi a plakal. Plakal?
Než se mohl Zoisit vzpamatovat, scéna se radikálně změnila. Teď na zemi ležel Nefrit a Kunzit opět ve svém věku a uniformě se teleportoval pryč.
Něco lepkavého mezi prsty ho probralo z šoku. Jadeit, málem na něj zapomněl. Vždyť večer teprve začal a bez Kunzita se bude možná muset hodně snažit, aby se dožil rána.
Parchante, mohl jsi mi alespoň říct, že mě máš rád. Stejnou rukou nadzvedl Jadeitovi bradu, aby ho donutil podívat se do svých zelených očí. Přinutil své rty do úsměvu.

Nazdar, zlato. Tak jak se ti to líbilo.

*Friday, August 31, 2001@09:25 p.m.*

Neměl si být drzý Nephrite. Já nejsem děvka, děvka je něco levného co můžeš mít,kdykoliv se Ti zachce, stačí pak jen kývnout a ona jde. Všechno za pár šupů či za drobnou výhodu, která zlepší její život. Já jsem něco víc, už jsem něco víc. Ty jsi přivolal vzpomínky ve chvíli,kdy jsem zranitelný. Takové stíny se vkrádají do mé mysli, když jsem sám, když se cítím sám. Za svou slabost musím přiskřípnout sebe. Já jsem na vině ne Ty. Nephrite, potrestal jsem Tě příliš za Tvou neomalenost. Máš prořízlou drzou hubu, která Tě přivede do velkých potíži. Co na srdci to na jazyku. Nehodíš se do Negaverzských intrik, jsi příliš ohleduplný, citlivý a zní to hloupě,ale velmi hodný muž, který miluje a dokáže to říci. Právě proto všechno tě nenávidím a nechám Zoisita,aby se s Tebou vypořádal. Závidím Ti Jadeita, závidím Ti, že mu dokážeš vyznat lásku. Takové city patří jen ženě, vztah mezi muži je jen chvilkové uvolnění nahromaděného stresu bez emocionálních přívěsků. Miluji svou královnu. Sloužím ji oddaně, ona je má paní, kterou zbožňuji. Zoisit je jen někdo s kým trávím svůj volný čas. Mám velký palác, nechci v něm být sám se svou minulostí. On je jen krátkodobé řešení. MILOSRDNÉ LŽI SOBĚ SAMÉMU. Nephrite, musím Tě zničit proto jaký jsi a jaký já nikdy nebudu. Královna to poznala a rozhodla se zahrnovat Tě větší přízní než mě. Možná Tě pozve do své ložnice a bude po Tobě žádat,abys jí zkrátil dlouhou noc. Vím, že Ty odmítneš a odejdeš ke svému Jadeitovi. Ona bude zuřit uraženou pýchou a určitě mi dá rozkaz Tě odstranit. Dám Ti tolik času kolik budu moci.Jsi čestný muž, který se neskloní před nikým. Bude mi Tě líto, kdybych nebyl temný generál a nesloužil královně Beryl, chtěl bych mít přítele jako jsi Ty. Ale chtěl bys někoho jako jsem já? Kdyby. Není žádné kdyby. Její výsost občas mluví o jiném čase, kdy nad námi nestála Metalia, ale pozemský princ, tenkrát prý bylo všechno jinak, Nevím, nepamatuji si. Kunzitovy chladné prsty hladily šrámy na Nephritových zádech, všude kde se dotýkaly zraněné kůže přinášely chvilkovou úlevu. Slyšel slova omluvy s Nephritových úst něžná a pokorná. Nephrite nedokázal zvládnout být seme nad někým takovým, jako je Kunzite.

Potrestal jsem Tě Nephrite za Tvou prostořekost...hmmmm...omluvu přijímám...ano Neffy přesně tam. Chceš se chovat jako velký seme, který ovládá svého ukeho. Měl jsem si Tě vzít já a ne se Ti nabídnout, ale stalo se. Trest a odměna. Připrav se na malou změnu....ano tak ano...pomůžu Ti arogantní seme.

Kunzite se usmál a hluboce políbil Nephrita. Naposledy se prohnul a pak se položil na podlahu. Vzdechy odumřely z jeho úst. Uvolnil se a podíval se zpříma do Nephritových očí. Pak se jeho tělo začalo měnit. Poslal je zpět časem. Začal mládnout. Jeho postava získal chlapeckou křehkost, stříbrné vlasy se prodloužily a rozprostřely se po podlaze, kůže ztratila část své snědosti, obličej ozářily dvě velké do široka rozevřené poměnkové oči orámované dlouhými řasami. Nephrit před sebou viděl něco co mohl popsat jedině slovem bishonen. Mohl si všimnout, že pod nimi se rozprostřelo bleděmodré kimono, mezi prsty ho začalo chladit tmavě modré obi. Kunzite se na něj usmál. Tohle nebyla žádná iluze, vše bylo pravé. Nephrite viděl malý kousek jeho umění. Drobné ruce objaly Nephrita kolem krku ocelovým stiskem, který se vůbec nehodil na takovou porcelánovou panenku . Vzduchem zazněl něžný chlapecký hlas.

Prosím buďte něžný. Neubližujte mi, prosím. Mám strach. Řekněte mi, že jsem s Vámi v bezpečí, řekněte mi, že Vám mohu věřit, Nephrite-sama. Bolí to,Nephrite-sama.Ale pro Vás to snesu. Budu hodný a udělám všechno co mi řeknete. Opravdu umím být poslušný. Jen mi prosím neubližujte.

Modré oči se opět naplnily slzami, ale tentokrát začaly stékat po hebkých tvářích. Útlé tělo se tisklo k Nephritovi. Rty se chvěly. Kunzite byl spokojený se zděšeným výrazem Nephritovy tváře. Chtěl si děvku tak tady ji máš. Pod Tebou je Kunzite elegantní kurtizána, pře tím než se z něj stal válečník. Užij si to, jako kompenzaci za Tvá záda. Jadeit bude muset na chvíli zapomenout na koníčka. Kunzita představa Jadeita urputně dožadujícího určité milostné polohy, velmi pobavila. Všechno bylo pro dokonalé, jen Kunzitovy oči byly tvrdé a zlé.

Nephrite-sama...ach Nephrite-sama...nikdy na mě nebyl nikdo tak hodný jako Vy. Necháte si mě, nebo mě pošleste pryč?

Kunzita jeho hra začal čím dál tím víc bavit, úplně se do ní ponořil, svět kolem něj přestal existovat. Bylo mu jedno co dělá Zoisit s Jadeitem. Důležitý byl pro něj jen Nephrite. Byl těžký na toto tělo. Naštěstí si to uvědomil a přenesl svou váhu tak,aby ho nezraňoval. Když v tom v jeho hlavě zazněl hlas, chvíli se ho snažil ignorovat, ale nešlo to jeho královna ho volala. Vyžadovala jeho okamžitou přítomnost ve svém trůním sále. Pár vyšších elfů se rozhodlo pomstít své druhy a zaútočit na Negaverzi. Královna chtěla své armádě velet přes všechny jeho protesty. Samozřejmě, že její vojsko utrpělo porážku. On musel opět zachránit situaci. Na něm bylo , aby dotěrné elfy poslal za jejich tolik milovanými mrtvými příbuznými. Zvládne to sám, ostatní se tu mohou bavit, než se k nim opět připojí po svém návratu, pokud ho královna nebude potřebovat jinde. Odstrčil Nephrita ze sebe a vstal. Jeho tělo se opět vrátilo do jeho skutečného věku. Luskl prsty a jeho uniforma k němu přilnula, jako druhá kůže. Vzduchem zavlál bílý plášť. Královna si mohla také vybrat lepší okamžik. Otočil se a podíval se na ležícího Nephrita. Kunzite-sama řekl jen:

Povinnosti.

a teleportoval se splnit rozkazy své královny. Chvilku měl starosti o Zoisita, ale věděl, že jeho Sakura je chytrá natolik, aby se dočkal jeho návratu. Byla to poslední myšlenka, kterou věnoval Zoisitovi. Pak už se soustředil jen na svůj úkol. Miloval válku a ničení to byl jeho skutečný život.

Na zemi pod Nefritem zůstalo bleděmodré kimono a vyšívané obi, jediný důkaz že to nebyl sen.