|
Historie města Žlutic (PhDr. Květoslava Haubertová, duben 2006)
Nejstarším držitelem Žlutic byl Zdimír, dobrodinec
Kladrubského kláštěra, pravděpodobně předek rodu, který se pak psal
ze Svojšína, jenž někdy mezi lety 1140 -1172 daroval ves Žlutice,
Bukovinu u Kralovic a Hradec u Stodu benediktinskému kláštěru v
Kladrubech u Stříbra. Podle kladrubské listiny hlásící se do roku
1186, v níž je o Žluticích nejstarší zmínka, směnil kladrubský
klášter tyto tři vesnice ze Zdimírovy donace s panovníkem Bedřichem
za jiné tři vesnice ve svém sousedství – Lobzy, Plezom a Málkovice.
Tak přešly Žlutice z majetku kláštěra do přímé držby českých
panovníků a neznámo kdy byly uděleny v léno jednomu z nejmocnějších
panských rodů (mimo Vítkovců) budujícímu si rodovou državu v
severozápadních Čechách – Rýzmburkům, zvaným podle
erbu Hrabišici a
podle českého názvu svého sídelního hradu páni z Oseka.
Zakladatelem města Žlutic byl bohatý a mocný velmož Boreš z Rýzmburka, který byl zakladatelem také města Moravská Třebová, fundátorem kláštera augustiniánů-eremitů Svatá Koruna (Koruna P. Marie) v Krasíkově u Moravské Třebové a stavebníkem mohutného a výstavného hradu Riesenburku (Oseku, okr. Teplice) srovnatelného jen s význačnými hrady královskými. Boreš se stal předním účastníkem panské vzpoury proti králi Přemyslu Otakaru II., která přispěla k jeho porážce v roce 1278 v bitvě na Moravském poli. Po překonání krize Rýzmburků. která následovala po Borešově popravě na přelomu let 1277/78, jenž zanechal nedospělé potomky, pokračovali Rýzmburkové ve svém zakladatelském díle a postupně založili v západních Čechách další čtyři města – Bochov, Bečov nad Teplou, později i Krásno a Prameny, z nichž Bochov a Bečov se řídily žlutickým městským právem. Půdorys města představuje vrcholnou úroveň českého urbanismu doby krále Přemysla Otakara II. a Žlutice se řadí mezi pět měst s nejzdařilejším urbanistickým řešením (Vysoké Mýto, Litovel, Žlutice, Moravská Třebová a České Budějovice). Záhy bylo město opevněno hradbami (písemně doloženy roku 1375), které spojovaly tři vstupní městské brány: Paví (Pavová) zvaná též Horní, Chyšská a Vodní, neboli Toužimská. Polohu Chyšské a Horní brány dodnes připomínají kamenné desky na domech č.p. 42 v Hradební ulici a č.p. 299 v Karlovarské ulici. Stavební dominantou města byl farní kostel sv. Petra a Pavla postavený na místě románského vesnického kostela s funkcí kostela farního, jak dosvědčuje při něm ležící pohřebiště, odkud pocházejí nálezy bronzových esovitých záušnic datovaných za rok 1150. V sousedství kostela založili Rýzmburkové kolem roku 1300 klášter dominikánek přenesený pak do rýzmburského města Duchcova. Snad již tehdy mělo město kamenné domy, jak naznačuje síť místy dvoupatrových sklepů lámaných hornickým způsobem ve skále. Žlutický kostel byl ve 14. století děkanským a roku 1375 k němu patřil filiální kostel Všech svatých na rýzmburském manství Čichalov v zaniklé vsi Vakov (Bakov). Doklady ze 14. století ukazují na rozvinuté městské prostředí a kulturu. Roku 1375 vedlo město městskou knihu (dnes nedochovanou) a téhož roku vydalo svou první listinu opatřenou městskou pečetí. Někteří z jeho obyvatel nalezli uplatnění i v královských službách, na vysokých církevních postech a na pražské univerzitě. Negativní vliv na další vývoj města měl odklon hlavní dopravy vybraného zboží z Prahy do Chebu (nově přes Slaný, Louny, Žatec, Kadaň a Ostrov) provedený králem Karlem IV. v zájmu posílení královských měst (roku 1352 a opět 1367), čímž prastará obchodní cesta Praha – Cheb vedoucí přes Žlutice, spojující české země se západními středisky řemesel a obchodu, ztratila na významu. Na konci 14. a 15. století se Rýzmburkové dostali opět do konfliktu s panovníkem, přepadli proboštství milevského kláštera Toužim a uvěznili na Rýzmburku tamního premonstrátského probošta (1394), spolu s dalšími odpůrci ustavili panskou jednotu proti králi Václavovi IV., roku 1397 se aktivně zúčastnili vraždění králových oblíbenců na hradě Karlštejně, m. j. velmistra johanitů a když roku 1406 získali od krále v zástavu hrad Přimdu, podnikali odtud loupežné výpravy, při nichž přepadali kupce na silnicích a plenili královská zboží. Počínáním Rýzmburků byla nepochybně poskvrněna i jimi postavená tvrz nad severozápadní stranou žlutického náměstí. Když v roce 1415 Rýzmburkové prodali Žlutice panu Jindřichovi z Elsterberka na Plané, mělo město naději na uklidnění poměrů, i když dozvuky se projevily 1418, kdy v blízkém okolí Žlutic Královo vojské rozbořilo Štěderský Hrádek. Jindřich nepřesídlil na žlutickou tvrz. Jako katolík žil až do konce života (+ po r. 1426) v neustálých bojích s husity. Roku 1421 byly Žlutice obsazeny křižáckým vojskem. Pražané město o Velikonocích r. 1422 dobyli, avšak neponechali v něm svou posádku, takže kostel zůstal katolickým. Po smrti Jidřichově se města zmocnil husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic a byl odtud vytlačen novou výpravou (1427), ale vdova po Jindřichovi Markéta nebyla schopna čelit opětovnému Jakoubkovu tlaku a roku 1428 žlutické panství Jakoubkovi z Vřesovic prodala. Po osmi bouřlivých letech, kdy město bylo napadáno útočníky z obou stran, dostalo město na více než jedno století nového pána, přišlého z Chřibů od Kyjova na Moravě, malého sice vzrůstem, ale neohroženého bojovníka, jemuž předcházela pověst vítěze u Ústí a který i pak dále válčil se Sasy (1432), vypálil valdsaský klášter (1433), dobyl hrad Kostomlaty (1434), bojoval u Želenic (1438). Své sídelní město Žlutice ochránil postavením dvou vojenských hrádků - Nevděku, který mu kryl přístupové cesty od jihu, a Mazance, který mu kryl záda od severu. Zdá se, že se mu v té době zdařilo uchránit město od vojenských útoků. Jakoubek se ale ukázal jako schopný politik, když přijal a hostil ve Žluticích roku 1433 poselstvo Basilejského koncilu, jehož jednání vedla k vyhlášení kompaktát (1436), která legalizovala v českých zemích, jako jediných v Evropě, dvojí víru: katolickou a kališnickou. Jako politik sloužil králům Zikmundovi, Albrechtovi, Ladislavu Pohrobkovi a straně Poděbradské. Z Jakoubkovy doby (+ asi 1462) vychází celkový rozkvět města. Roku 1447 založil tři předměstí – Kralovice, Chudobice a „Nad městem“, později zvané Horní, k nimž před rokem 1484 byla přidána dvě další – Hladov a Lomnice. Tvář města se změnila i rozšířením žlutického hradu, bývalé rýzmburské tvrze, a postavením hradů Nevděk a Mazanec. Dobrá hospodářská situace samotného města, k níž přispěl i svobodný obchod se solí (1445), se zračí v postavení městského špitálu sv. Alžběty (1441) a špitální kaple (1448) a městského pivovaru (1459). V jeho době si město také začíná budovat vlastní pozemkový majetek sestávající z celých vesnic (svobodný statek Semtěš 1441, ves Štoutov 1446), takže se stává pozemkovou vrchností pro poddané koupených vsí. Za dalších Vřesoviců byl městský majetek rozmnožován, takže zemskodeskový statek čítal nakonec 12 vsí. Rostly příjmy z městského pivovaru, který byl zásobován chmelem z vlastních chmelnic, a prosperitu začali pociťovat soukeníci, jichž od 15. století stále přibývalo. Tak se stalo, že Žlutice byly jediným městem v západních Čechách, které zachytilo impozantní nástup soukenictví do světového trhu. Vyrábělo sukno nejen pro vnitřní trh, v němž žlutičtí soukeníci měli takřka monopol na dodávky pro armádu, ale podílelo se prostřednictvím pražských překupníků na vývozu směřujícím hlavně do východní a jihovýchodní Evropy.
V 16. století změnily Žlutice čtyřikrát majitele, když po Vřesovicích nastoupili v letech 1537 – 1568 páni z Plavna, 1568 – 1572 Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic, prezident apelačního soudu a jediný katolík od husitských dob, a konečně Kokořovci z Kokořova (1575 – 1878), kteří drželi žlutické panství více jak 300 let. Od Jakoubkových dob zvítězil ve Žluticích ultrakvismus, farní knihovna obsahovala spisy Jana Husa a předních husitských teologů Jakoubka ze Stříbra a Jana ze Příbrami (1448), mezi světci katolické církve byl až do roku 1620 připomínán „den sv. Mistra Jana Husi“, „den Svaté paměti mistra Jana Husi“, „festum Joannis Hus“, jak znějí datovací formule v městských knihách. Také do kancionálu si dalo město vymalovat dvě vyobrazení upálení Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského, obě pak byla za rekatolizace znehodnocena začerněním a pořezáním. Dědictví diplomatického ducha Jakoubka z Vřesovic, který pomáhal převést kališníky do státem uznané církve, bylo však ve městě patrné a rekatolizace tu proběhla poměrně rychle. V roce 1633 bylo město postiženo morem, na nějž zemřelo během šesti měsíců 321 osob. V důsledku epidemie a třicetileté války poklesl počet obyvatel a domů o 40%. V roce 1680 se staly Žlutice dějištěm nevolnického povstání, které bylo rozehnáno teprve císařským vojskem. Pět selských vůdců, kteří se zúčastnili obléhání Žlutic z Dlouhého vrchu bylo popraveno. Mezi obětmi byli i dva poddaní žlutického panství. Od poloviny 17. století se dosud české město
germanizovalo a od jeho sklonku se na radnici začalo úřadovat
německy, čemuž předcházelo poněmčování dosud české vládnoucí šlechty
Kokořovců.
Žlutický hrad přestavěl Ferdinand Hroznata Kokořovec, povýšený do hraběcího stavu, roku 1680 na zámek s pozoruhodnou zámeckou zahradou a naproti postavil Kokořovský dvůr (dnes č.p. 160 v Karlovarské ulici). Na náměstí byl vztyčen roku 1704 sloup Nejsvětější Trojice, dílo místního sochaře Osvalda Wendy, tvůrce sousoší a soch v Pístově u Mariánských Lázní, Karlových Varech (N. Trojice 1716), Vidžíně, Teplé, atd. Jeho vnuk Ferdinand Jakub hrabě z Kokořova však roku 1731 přenesl své sídlo do zámku ve Štědré a když roku 1761 žlutický zámek v důsledku blesku vyhořel, nebyl více obnoven a kamenů jeho prý bylo použito na obnovu rovněž shořelé fary. Druhý požár postihl město roku 1769 tak hrozně, že všechny domy byly zasaženy a jen farní kostel zůstal neporušen. Význam města vzrostl roku 1765, kdy po provedení restrikce byly v Loketsku ponechány pouze dva hrdelní soudy: v Lokti a ve Žluticích. Hrdelní soudnictví mělo město pravděpodobně již od svých zakladatelů Rýzmburků. Hrdelní soud existoval ve Žluticích v letech 1765 – 1783, pak byl přenesen do Žatce.
|
