První setkání

Mamka mi odmalička vyprávěla pohádky na dobrou noc,
ve kterých hrají draci a princezny.
Ale nyní mi už je 12 let a zajímají mě spíše filmy, které dávají až pozdě večer.
Právě je 20:00 hodin a na Nově má být film E. T. Mimozemšťan.
Je to můj první film, na který se mohu dívat takhle pozdě,
a tak jsem si vzala s sebou do křesla sklenku koly, abych při tom napětí neusnula.
Cvak, cvak, cvak, právě film začíná . . .

Neusnula jsem!
Bohužel, už musím jít spát.
Čemu se divíte?
Aha, chápu, nyní je už půl desáté a film skončil.
Stejně, vy byste snad psali slohový úkol,
kdyby dávali nějaký skvělý film?
Ne!
No tak vidíte!
"Kristýnko!
Pojď už spát!"

To je mamka.
Tak dobrou noc!
Právě odbijí půlnoc,
najednou se zvedl vítr a dokořán otevřel okno v mém pokojíku.
Na podlaze přistála taková malá světluška,
ale když jsem ji chtěla zvednout a pustit ven, začala se rychle zvětšovat. . .
To není světluška, ale malá kosmická loď!
Zdálo se mi to neuvěřitelné,
ale poté se otevřela miniaturní dvířka a z nich vycházelo oslňující světlo.
Je to pravda!

Plná napětí jsem vyčkávala, až vyjde nějaký mimozemšťan.
Stalo se to sice jinak, než jsem očekávala, ale stalo se to.
Z mého okna vyšlehl jasný záblesk, až jsem si musela zakrýt oči.
Když jsem se konečně vzpamatovala,začala jsem v záři rozeznávat jakési obrysy těla.
Středně dlouhé nohy, svalnatá postava zeleno - žluté barvy,
ruce jako dítě mého věku, hlava mi připadala legrační,
taková dlouhá šiška se spoustou barevných fleků, velké oči,
místo pusy jenom mohutné pysky a místo uší dvě dírky.

Nechápu, jak jsem se v tom okamžiku zmohla na legraci a vtipkování,
když přede mnou stálo tohle cizí stvoření.
Usmívalo se na mě a vyzařovala z něj pohoda a klid.
Úsměv jsem mu oplatila a . . . další oslnivý záblesk a vše bylo jako dříve.
Okno do pokojíku zavřené, tma jako v pytli a krásné teplo, které vycházelo z topení pod oknem.

Najednou slyším, jak na mě někdo volá: "Kristýnko, probuď se!"
Když jsem otevřela oči, stála nade mnou mamka.
Nasnídala jsem se a šla jsem do školy.
Ten den jsme měli ve škole při výtvarné výchově kreslit mimozemšťana.
Právě v tu chvíli mi došlo, že se stalo něco neuvěřitelného, něco, co se každý den jen tak nestává.

Večer to bylo sice jen pár vteřin, kdy jsem to stvoření viděla, ale věděla jsem, že tu jsou.
Nejsme ve vesmíru sami.
Jsou tu s námi.

Barbora Řeháková