

Anketa převzata ze stránky http://dalsimoravak.bloguje.cz/271641_item.php

Tak si v dosud spřáteleném Česku představují moravštinu (Domovem této perly je film Bratrstvo neohrožených, rodiče neznámí) Pro přehrátí klepněte na reproduktorek Stereo [706 kB]
	— Ty jseš Moravák? — Nó… — No, tak s těma já se nekamarádím! — Proč? — To jsou Slováci, kteří nestačili utýct do Čech! [Praha, (nejen) březen 2005]
	— Pojďte sem, mám pro vás práci! — Co? Zétra přesčas z volna? — Ve Valmezu, tam vám alespoň budou rozumět! [Praha, 16. května 2006]

Příznivci názvu Česko pro celou ČR tvrdí, že jde
o správný název, užívaný už J. Jungmannem.
Mají pravdu. Jen zamlčují, že i Jungmann tímto
názvem označoval pouze Čechy.

Morava (Jungmann)

Pro zobrazení v novém okně klepněte na vybraném rolujícím textu níže:



Odkazy: Alfons Maria Mucha a Slovanská epopej Moravský národní kongres Moravští radikálové Svobodná spolková republika Kraví hora Valašské království Cyklistický klub¦Internetový obchod¦Klub digitální fotografie¦Spolek



Národ neznající svou minulost nemá právo ani na svou budoucnost.
Kdo nedokáže uhájit co získal, ztratí i to, co mu zůstalo.
Až český pštros vytáhne hlavu z písku, první, co uvidí, bude zase Morava a Slezsko.

Jsem synem národa, který jeho sousedé odsoudili k smrti, který však přežil, opíraje se nikoli o fyzickou sílu, nýbrž výhradně o svou kulturu.
		Karol Wojtyła, papež Jan Pavel II.

Císař a český král Rudolf II. sesadil Karla Staršího z úřadu zemského hejtmana, údajně pro urážku majestátu. Šlo však zřejmě o Žerotínův postoj k Čechům a jeho charakteristiku jednání a postupu Čechů vůči Moravě, jak vyplývá z Žerotínova listu z r. 1606:

»Zdaliž oni nejsou, kteříž nás opanovati a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království jejich zůstávali. Já je znám a vím, že kdekoliv mohou a příčiny dostanou, všude námi rádi zadní kouty vymítají.« Výsledkem tohoto stavu bylo, že moravští stavové se r. 1608 přihlásili ke konfederaci s Uhrami a Rakousy.

.
.
.
Provolání moravského zemského výboru
k obyvatelům Moravy na podzim 1848

»Částka obyvatelů pražských od jeho Císařské milosti opětně u nás se neptavší žádala, aby naše vlast moravská a všechny její záležitosti s Čechami tak spojeny byly, abychom naše vlastní ouřady zemské v Brně pozbyli, aby naše sněmy v Brně přestaly, abychom naše právo v Praze hledali a naše zástupce zemské dílem do Prahy poslali, slovem, abychom místo samostatné, nepodrobené země s Čechami v jednu splynuli.

Zapomněli ale, že Morava stejností jazyka a národností vždy sice s Čechami bratrsky spojena byla, že jsme my ale jakožto svobodný, od Čech nezávislý národ odvždy své vlastní sněmy a ouřady měli, že tedy Morava nikdy na své staré památnosti a svou samostatnost a svobodu naproti Čechům obětovati nemůže. Morava od Čech nezávislá jedině svazkem přátelství s nimi spojena byla.

Nemálo ale lidí jest, kteří k dosažení svého účelu i prostředku lži a utrhání užívají, které by každý poctivý člověk v ošklivosti měl. Tito lidu moravskému praví, že by jen spojení s Čechami svou slovanskou národnost bez překážky rozšiřovati a síliti mohl. Máme tedy za svou povinnost veškeren moravský lid na to pozorna učiniti, co od shromážděných stavů moravských pro svobodné rozšíření moravského jazyka a pro všeobecné dobré moravské uzavřeno bylo a ještě se uzavře.

Nenechte se tedy lživým drážděním některých, jež zlému chtějí, oblouditi a přesvědčte se z pojednání, které v krátkosti do veřejnosti se dají, kterak vašimi zástupci o vaše a celé vlasti dobré se jedná…«,

Morava [L. E. Havlík]

Moravské vlajky

nejstarší známá datování se nepodařilo zjistit	Moravská vlajka a trikolóra od 7. 12. 1462 privilegium udělil řím. císař Fridrich III. Privilegium potvrzeno: 1479 1628 1838 1849 1888 Správná vlajka (zlatočervená orlice na modrém podkladu)	z r. 1611 z r. 1500 Nemá platné zemské barvy.	z r. 1848	zemské barvy od r. 1848 stejná je vlajka Prahy!

Jeden z návrhů na moravskou vlajku po vstupu do Unie


	Modrý klín na státní vlajce patřil za Československa Slovensku, za ČR je údajně vzat ze štítu moravské orlice. »…Moravané tak zachránili modrý klín na vlajce ČR…« (český historik, antimoravan D. Třeštík)
	Tak by měla vypadat vlajka Česka, kdyby se Morava osamostatnila.

Moravská hymna [Václav Novotný] Nápěv podle Polenského sokolského zpěvníku společ., III. díl, 1904 stereofonní [3,2 MB]
1. Jsem Moravan — toť chlouba má, kdo, rcete, otčinu mou zná? Kdo zná ten požehnaný kraj, ten utěšený zemský ráj? Ó Moravo — ty vlasti má, tys země moje přemilá!	2. Zde Rostislav, zde Svatopluk mé drahé mluvy střehli zvuk. Zde posvátný konával děj na Velehradě Metoděj. Ó Moravo, ó vlasti má, tys dávnou slávou věnčená!
3. Zde Olomúc, kde Jaroslav byl potřel Tatar vrahóv dav; zde Moravan vždy k boji stál, když ve zbraň volal jeho král! Ó Moravo, ó vlasti má, tys krví otců svěcená!	4. Zde každý kraj má nový div — zde dobrodušný lid je živ. Ten miluje svou Moravu a dbá o její oslavu. Jsem Moravan, k tomu se znám a za vlast statek, život dám!

Co je vydáváno za moravskou hymnu (!!!):

Po prvních tónech tohoto hudebního trojského koně, této české
odrhovačky, oči Moravanů vlhnou. Může se tak dít jen proto, že neznají
více, nežli první větu. Aby se jim oči otevřely, dovoluji si zveřejnit celý
text. Pak (jak doufám), se jim otevřou oči i v jiných věcech.

Moravo, Moravo
[text: Václav Hanka, hudba: Ludvík Dietrich]

1.
  Moravo, Moravo, Moravičko milá,
  co z tebe pochází, chasa ušlechtilá.
  Chasa ušlechtilá, žádostivá boje.
  A jaké to koňstvo rodí půda tvoje. 2.
  Moravo, Moravo, Moravičko drahá,
  proč se přidržuješ úhlavního vraha?
  Úhlavního vraha, Pán Bůh na to patří,
  že jsme my Čechové tvoji vlastní bratři.

3.
  Moravo, Moravo, vždycky ´s při nás byla,
  ty jsi s námi první Kalich Páně pila.
  Kalich Páně pila, slávu vojny nesla;
  proč bys teď krkavci v dravé spáry klesla? 4.
  Moravo, Moravo, tvá orlice pestrá
  českého lva byla vždy upřímná sestra.
  Vždy upřímná sestra budiž i nadále,
  máme hrdinného a dobrého krále

Komu to nestačilo, nechť se zamyslí nad textem níže. Autory obou textů jsou Češi,
v obou případech směřují výčitky Čechů k Moravanům. V druhém případě vynechali
textaři úvodní pseudolichotky. Je to logické: Za dob padělatele Hanky potřebovali
Češi získat Moravany, začátkem 90. let 20. století měli strach, že jim vyschne zlatý
moravský pramen.

Moravo, Moravo
[text: Miroslav Paleček, Michal Janík, 1992, hudba: Ludvík Dietrich]

1.
  Moravo, Moravo, i ty, státe!
  Přátelé z Moravy, vy se máte.
  Vínečko nebude nám nic platný,
  až bude ten tvůj stát samostatný. 2.
  Jistě nám postavíš před vinicu
  průhatů závoru a celnicu.
  Nespatřím nikdy víc zlatů rybku,
  nebude cesty víc do tvých sklípků.

3.
  Moravo, Moravo, tak už i ty!
  Bolí to hledání identity.
  Řekni si, co jen chceš, všechno dám ti,
  nevymřeli čeští furianti. 4.
  Kdekdo si přisolí, kdekdo míchá
  guláš, co naplní naše břicha.
  Halušky, brabci a bramboračka,
  jen aby z toho nebyla…

Co je vydáváno za moravskou hymnu (!!!):
Po prvních tónech tohoto hudebního trojského koně, této české odrhovačky, oči Moravanů vlhnou. Může se tak dít jen proto, že neznají více, nežli první větu. Aby se jim oči otevřely, dovoluji si zveřejnit celý text. Pak (jak doufám), se jim otevřou oči i v jiných věcech.
Moravo, Moravo [text: Václav Hanka, hudba: Ludvík Dietrich]
1. Moravo, Moravo, Moravičko milá, co z tebe pochází, chasa ušlechtilá. Chasa ušlechtilá, žádostivá boje. A jaké to koňstvo rodí půda tvoje.	2. Moravo, Moravo, Moravičko drahá, proč se přidržuješ úhlavního vraha? Úhlavního vraha, Pán Bůh na to patří, že jsme my Čechové tvoji vlastní bratři.
3. Moravo, Moravo, vždycky ´s při nás byla, ty jsi s námi první Kalich Páně pila. Kalich Páně pila, slávu vojny nesla; proč bys teď krkavci v dravé spáry klesla?	4. Moravo, Moravo, tvá orlice pestrá českého lva byla vždy upřímná sestra. Vždy upřímná sestra budiž i nadále, máme hrdinného a dobrého krále
Komu to nestačilo, nechť se zamyslí nad textem níže. Autory obou textů jsou Češi, v obou případech směřují výčitky Čechů k Moravanům. V druhém případě vynechali textaři úvodní pseudolichotky. Je to logické: Za dob padělatele Hanky potřebovali Češi získat Moravany, začátkem 90. let 20. století měli strach, že jim vyschne zlatý moravský pramen.
Moravo, Moravo [text: Miroslav Paleček, Michal Janík, 1992, hudba: Ludvík Dietrich]

1. Moravo, Moravo, i ty, státe! Přátelé z Moravy, vy se máte. Vínečko nebude nám nic platný, až bude ten tvůj stát samostatný.	2. Jistě nám postavíš před vinicu průhatů závoru a celnicu. Nespatřím nikdy víc zlatů rybku, nebude cesty víc do tvých sklípků.
3. Moravo, Moravo, tak už i ty! Bolí to hledání identity. Řekni si, co jen chceš, všechno dám ti, nevymřeli čeští furianti.	4. Kdekdo si přisolí, kdekdo míchá guláš, co naplní naše břicha. Halušky, brabci a bramboračka, jen aby z toho nebyla…

Moravě [hudba: J. Šafařík, slova: J. Havelka] stereofonní [2,5 MB]

1. Moravěnko, drahá máti, ó, jak krásná si ty zem! jak tě nemá milovati, komu ty si domovem!	2. Řinou řeky stříbropěnné dýše dálkou luzný klid; hle, ty vísky utěšené a v nich chrabrý, dobrý lid.
3. Modré hory, hory jasné lesů šumných temný lem, hle, ty nivy divukrásné, klasů moře kolkolem.	4. Moravěnko, slavná máti, předrahá nám země všem. Jak tě nemá milovati, komu ty si domovem!

Symboly identity Moravy a Moravanů [L. E. Havlík: Symboly moravské identity, Moravská orlice č. 14/1990]
Morava – na úsvitě dějin království Moravanů a pak po dlouhá staletí Moravské markrabství – tvořila samosprávný nebo též státoprávný subjekt historie a mezinárodního práva, alespoň do dob, tak ne příliš dávno minulých. Výrazem jejího postavení a identity jsou podobně, jako u jiných zemí (např. Rakous, Slezska, Polska, Čech, Uher nebo Slovenska, Chorvatska, Bavorska, Anglie, atd.) heraldické mezinárodně uznávané a známé symboly, které svým původem mohou mít své kořeny v minulosti velmi vzdálené. Mezi takové symboly náleží i znamení orla či orlice s královskou čelenkou, která se pokládá za znak suverenity. Byl vysloven názor (Z. Klanica), že symbol královské koruny s perutěmi se na Moravu dostal z Východu s příchodem migrujících družin koncem 7. nebo na počátku 8. století, které přispěly ke vzniku moravského státu. O koruně moravských králů 9. a 10. století není nic známo. Jen zpětně se podle koruny vévody Břetislava za jeho přímé vlády na Moravě (po 1025–1034) uvažovalo, že by koruna zobrazená na jeho mincích mohla souviset s 9. stoletím (P. Radoměrský). Šlo o korunu se špičatými listy zakončenými perlami, která je mylně zaměňována s korunou péřovou. Korunu se špičatými listy nacházíme na hlavě byzantského císaře Heraklia (7. stol.) i Konstantina I. (4. stol.) a též některých arménských králů. Schematizovanou podobu této východní koruny lze nalézt v zobrazeních Tří králů z Východu. Podle jiné verze (J. Hásková) se taková koruna dostala k nám v 10. století prostřednictvím Skandinávie. Královskou korunu na hlavě moravské orlice nalézáme od jejího nejstaršího zobrazení. V privilegiu císaře Fridricha III. (1462) má koruna tři goticky projmuté zašpičatělé listy zakončené perlami. V díle B. Paprockého má zase renesanční korunu (1593) a taktéž v Knize stavu panského Markrabství moravského (1670), kde však už nad celým erbem podle heraldického pojetí své doby vévodí korunka markrabská. Nicméně trojcípou korunu nalézáme ještě na moravských mincích z počátků 17. století (moneta Moraviæ). O symbolech Moravanů a Moravy 8.–11. století, pokud existovaly, nmáme žádné údaje a můžeme o nich jen vyslovovat více nebo méně pravděpodobné domněnky. Platí to např. též o dvojramenném kříži, pozdějším znaku uherských apoštolských králů. Tento symbol byzantského císaře jako ochránce křesťanství jak uvnitř a vně (zejména východní) Římské říše, tak i církve, nalézáme na mincích byzantských císařů (Theofila, Michaela III., Lva IV., Konstantina VII. Porfyrogenéta). Na Moravu se zcela zřejmě mohl dostat s byzantskou misí Konstantina a Metoděje r. 863. Je ovšem otázkou, zda tento symbol získaly Uhry jako dědictví po Moravě, nebo zda šlo spíše o výsledek přímých kontaktů Maďarů s Byzancí v polovině 10. století. Prostřednictvím Uher se pak symbol dvojramenného kříže dostal též do znaku Slovenska. Otázky budí samozřejmě i původ moravské orlice či vlastně orla. Byl to pták modré oblohy, nebes, posel bohů (např. Dia, Peruna), pták králů, kterého měl na svém štítu už Alexandr Veliký a pod znamením orla téhly do boje i římské legie. Z Říma získal symbol orla už Karel Veliký. Na středním Dunaji se symbol orla, který hrudí chrání kříž, objevil v nálezu z 8. století, což by nebránilo domněnce, že se později v souvislosti s římskou patronací pro Svatopluka a jeho královskou hodností (880–885) stal orel symbolem jeho vlády a následně i Moravy. Vrátíme-li se od více nebo méně pravděpodobných hypotéz na pevnější půdu pozitivních zjištění, je nutno konstatovat, že orel či orlice jako symbol Moravy se objevuje až v době moravského markrabství, a to od 13. století (1233, 1293). Lat. aqzuilqa je sice žen. rodu, znamená však jak orla, tak orlici. Heraldicky jde ovšem vždy o orla [u nás se pro jednohlavého orla používá názvu orlice; orel je dvouhlavý — pozn. V.O.] (srovn. např. angl. eagle, něm. Adler). V českém prostředí se sice používá označení orlice – snad pod vlivem žen. rodu lat. termínu – jde však o orla, jak byl erb Moravy správně označen už v díle B. Paprockého, Zrcadlo slavného Markrabství moravského (1593). Podle některých domněnek byla moravská orlice odvozena z černé orlice ve zlatém poli, znaku to Římské říše, jejíž císař udělil Moravu r. 1182 jako přímé vnější léno Impéria moravskému markrabímu. Takovou černou orlici nalézáme (ve stříbrném poli) ve znaku Čech a (ve zlatém poli) ve znaku Slezska. Podle nejstaršího barevného zobrazení moravského znaku v Curyšské roli (Züricher Wappenrolle) z počátku 14. století byla moravská orlice bílo(stříbrně) červeně šachovaná, byla umístěna v modrém poli a měla zlatou královskou korunu a zlatou zbroj (zobák a pařáty). Takovou orlici nalézáme též spolu s českým lvem na čtvrceném štítu Václava I. a na korouhvi moravských markrabí, jak ji zobrazil jihlavský písař Jan z Gelnhausenu v l. 1406–1407. Na žádost Jindřicha z Lipé, nejvyššího hejtmana Moravského markrabství a maršálka Českého království, jakož i moravských stavů, změnil římský císař Fridrich III. r. 1462 zvláštním privilegiem bílo–červené šachování orlice na zlato–červené. A v r. 1479 potvrdil mezi jinými svobodami a privilegii i toto císařské privilegium o polepšení moravského znaku uherský král Matyáš Korvín, jako král Čech a markrabí Moravy. Tím sice získalo privilegium z r. 1462 státoprávní platnost i pro domo, nicméně se však i potom setkáváme s orlicí bílo–červeně šachovanou, jak ji v grafickém provedení zobrazují např. tištěná zemská zřízení z r. 1546, 1562 a 1604. Stejně tak je výslovně orel zobrazen i v díle B. Paprockého, Zrcadlo slavného Markrabství moravského (1593). Platnost privilegia z r. 1462 potvrdil v plném rozsahu římský císař Ferdinand II., co český král a moravský markrabí, a to r. 1628 při vyhlášení Obnoveného zřízení zemského Markrabství moravského. Privilegium tak znovu nabylo pro Moravu platnosti zákona. Mimo Moravu se nicméně stále používal červeno–bíle šachovaný orel (P. Stránský, 1634). T. Pešina z Čechorodu (1663) se pak na základě dávné příbuznosti s Chorvaty domníval, že původně šlo o červeno–bíle šachovanou orlici se zlatou královskou korunou. Zákon se plně neuplatnil ani na Moravě, jak prozrazuje červeno–bíle kostkovaný orel v Knize stavu panského Markrabství moravského z r. 1670. Týž orel se používal také v tištěných zprávách a usneseních Moravského zemského sněmu. Privilegium a jeho potvrzení upadly zřejmě koncem 17. a v 18. století v zapomenutí a objevilo je až novodobé historické bádání v první polovině 19. století. Když se rakouský císař Ferdinand V., král Čech a markrabí Moravy, ujal vlády a dal r. 1836 vypracovat znaky všech zemí včetně Moravy, kterou v císařském znaku reprezentoval červeno–bílý orel v modrém poli, moravští stavové obeznámeni s privilegiem z roku 1462 a s jeho potvrzeními z l. 1479 a 1628, protestovali u císaře a žádali opravu znaku podle privilegia. Dvorská kancelář nevyjádřila r. 1838 žádné pochybnosti o platnosti privilegia a uznala své nedopatření, avšak pro velké obtíže se změnou barev na znacích v monarchii i v zahraničí setrvala s omluvou u již používaného císařského erbu. Moravanům ovšem povolovala, aby se řídili privilegiem z r. 1462. Spory o symbolické barvy Moravy vyvolalo r. 1848 české národní obrození, jehož povědomí pronikalo na Moravu a snažilo se na Moravě s ohlédnutím na starší používání bílo–červeného orla prosadit stejné národní barvy s Čechami, resp. barvy slovanské. Tak i zástupci Čechů z Moravy pochodovali na Slovanském sjezdu v Praze sice odděleně a samostatně, a to pod vlajkou bílo–červeno–modrou. Rozdíl od slovanské trikolóry, kterou za svůj prapor přijalo Slovensko, tkvěl v tom, že modrá barva byla ve spodním pruhu, zatímco u slovanské trikolóry se nalézá v pruhu středním. Na Moravě se však ve shodě s privilegiem z r. 1462 a císařsko královským potvrzením z roku 1628 a s přihlédnutím k přípisu dvorské kanceláře z r. 1838 prosazovala trikolóra zlato(žluto)–červeno–modrá. Jako výsledek staletého historického vývoje hájil tuto skutečnost A. V. Šembera, ač původem Čech. Tato „opovážlivost”, jak tuto legální skutečnost a projev moravské identity protektorsky označila žurnalistika v Čechách, měla ovšem svoji kladnou odezvu též v moravském zemském sněmu, kde „slovanští” – jak se tehdy říkalo – poslanci z moravského venkova měli vůči moravské patriotické šlechtě naprostou většinu. Proto byl tento sněm nazýván též selským sněmem. A právě tento sněm to byl, který v nové ústavě Moravského markrabství schválil i článek o zemském znaku a barvách Moravy: »Země moravská podrží dosavadní (!) svůj znak; erb zemský, totiž orlici vpravo hledící v poli modrém a červeno–zlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená.« Na základě tohoto ústavního zákona pak Moravský zemský výbor žádal r. 1849 ve Vídni znovu, aby v císařském znaku se příslušně změnila bílá(stříbrná) barva v kostkování orla (Adler) ve žlutou (zlatou). Rakouské ministerstvo vnitra poukázalo však opět na obtíže při změně barev na znacích monarchie v zahraničí, podobně jako to učinila dvorská kancelář r. 1838. Není ovšem pravdou, ale jen důsledkem české agitace, že zlato(žluto)–červené barvy prosazovali na Moravě zejména Němci, kterým by spíš vyhovovaly barvy žluto–černé. Nejde ani o barvy německé, jak někdy vyhlašují národně čeští vlastenci. Nutno k tomu podotknout, že žlutá a červená barva je např. též státním znakem Španělska a v různých kombinacích s modrou dále Andory, Bolivie, Belgie, Rumunska nebo Venezuely a pouze v kombinaci s černou smbolem Spolkové republiky Německo, přičemž Bavorsko reprezentují barvy bílá a modrá, Franky bílá a červená stejně jako Čechy. A stejné barvy jako Čechy má koneckonců i Rakousko (rot–weiß–rot). Zlatá–žlutá a červená jsou i barvy Prahy a ta je přece česká! V r. 1888 odpovědělo Rakouské ministerstvo vnitra na novou žádost o změnu barev moravského znaku v císařském erbu podobně jak to učinilo v r.1849 a dvorská kancelář r. 1838. Ministerstvo ovšem souhlasilo, aby se do konečného vyřízení žádostí o změnu barvy v císařském erbu používaly na Moravě barvy podle privilegia z r. 1462. Zatímco historický vývoj zemských barev dospěl na Moravě ke zlaté (žluté) a červené, české národní obrození se snažilo prosadit na Moravě barvy shodné s Čechami a na císařském erbu, bílou a červenou, popřípadě barvy slovanské. Bílá, červená a modrá nejsou samozřejmě jen barvy slovanské. Na svých praporech je v nejrůznějších kombinacích používá celá řada států, ať jde např. o Nizozemsko, Francii, Jugoslávii, Lucembursko, Thajsko, Spojené státy americké, Anglii a mnoho dalších zemí. Zákon Československé republiky z r. 1920, vycházející z koncepce jednotného československého národa a státu, za respektování jednotlivých historických zemí, zařadil do svého středního a velkého státního znaku Československé republiky, též znak Moravy, a to v souladu s barvami moravského orla na rakouském císařském erbu a opomenul barvy uzákoněné na Moravě v době markrabství v l. 1462–1918. Zřejmě zde šlo o návrat k barvám orla, které měl před udělením privilegia římského císaře z habsburského rodu. Znak Moravy byl v zákoně určen takto: »Na modrém štítě vpravo hledící orlice s čelenkou, stříbrně a červeně kostkovaná.« V r. 1968 na základě nacionální koncepce česko–slovenské dvojfederace bez zřetele k historickým zemím a pospolitostem se ve znaku státu znak Moravy neobjevil vůbec. Heraldicky tak vznikl dojem, že Morava není více součástí Československa, neboť stříbrný lev v červeném poli je historicky a heraldicky pouze znakem Čech a reprezentuje pouze Čechy, nikoliv však Moravu nebo jiné země. To platí i pro znak Československé republiky, který byl uzákoněn r. 1960, a v plném rozsahu pro malý znak České republiky. V jejím současném velkém znaku však již znak Moravy nalézáme. Orlice je stříbrně (bíle) a červeně kostkovaná se zlatou královskou korunou a zlatou zbrojí, hledí vpravo a je umístěna v modrém poli. Znak Moravy se nalézá v hlavě štítu v jeho pravé (heraldicky levé) půli. Podobně jako je stříbrný (bílý) lev v červeném poli pouze znakem Čech a nikoliv i Moravy, jsou bílá a červená barva na praporu pouze symboly Čech, i když se je české národní obrození snažilo prosadit i na Moravě i ve Slezsku, kde se jako zemské barvy ustálily zlatá (žlutá) a červená a zlatá (žlutá) a černá.

Symboly identity Moravy a Moravanů
[L. E. Havlík: Symboly moravské identity,
Moravská orlice č. 14/1990]

   Morava – na úsvitě dějin království Moravanů a pak po dlouhá staletí Moravské markrabství – tvořila samosprávný nebo též státoprávný subjekt historie a mezinárodního práva, alespoň do dob, tak ne příliš dávno minulých. Výrazem jejího postavení a identity jsou podobně, jako u jiných zemí (např. Rakous, Slezska, Polska, Čech, Uher nebo Slovenska, Chorvatska, Bavorska, Anglie, atd.) heraldické mezinárodně uznávané a známé symboly, které svým původem mohou mít své kořeny v minulosti velmi vzdálené. Mezi takové symboly náleží i znamení orla či orlice s královskou čelenkou, která se pokládá za znak suverenity. Byl vysloven názor (Z. Klanica), že symbol královské koruny s perutěmi se na Moravu dostal z Východu s příchodem migrujících družin koncem 7. nebo na počátku 8. století, které přispěly ke vzniku moravského státu. O koruně moravských králů 9. a 10. století není nic známo. Jen zpětně se podle koruny vévody Břetislava za jeho přímé vlády na Moravě (po 1025–1034) uvažovalo, že by koruna zobrazená na jeho mincích mohla souviset s 9. stoletím (P. Radoměrský). Šlo o korunu se špičatými listy zakončenými perlami, která je mylně zaměňována s korunou péřovou. Korunu se špičatými listy nacházíme na hlavě byzantského císaře Heraklia (7. stol.) i Konstantina I. (4. stol.) a též některých arménských králů. Schematizovanou podobu této východní koruny lze nalézt v zobrazeních Tří králů z Východu. Podle jiné verze (J. Hásková) se taková koruna dostala k nám v 10. století prostřednictvím Skandinávie. Královskou korunu na hlavě moravské orlice nalézáme od jejího nejstaršího zobrazení. V privilegiu císaře Fridricha III. (1462) má koruna tři goticky projmuté zašpičatělé listy zakončené perlami. V díle B. Paprockého má zase renesanční korunu (1593) a taktéž v Knize stavu panského Markrabství moravského (1670), kde však už nad celým erbem podle heraldického pojetí své doby vévodí korunka markrabská. Nicméně trojcípou korunu nalézáme ještě na moravských mincích z počátků 17. století (moneta Moraviæ).
    O symbolech Moravanů a Moravy 8.–11. století, pokud existovaly, nmáme žádné údaje a můžeme o nich jen vyslovovat více nebo méně pravděpodobné domněnky. Platí to např. též o dvojramenném kříži, pozdějším znaku uherských apoštolských králů. Tento symbol byzantského císaře jako ochránce křesťanství jak uvnitř a vně (zejména východní) Římské říše, tak i církve, nalézáme na mincích byzantských císařů (Theofila, Michaela III., Lva IV., Konstantina VII. Porfyrogenéta). Na Moravu se zcela zřejmě mohl dostat s byzantskou misí Konstantina a Metoděje r. 863. Je ovšem otázkou, zda tento symbol získaly Uhry jako dědictví po Moravě, nebo zda šlo spíše o výsledek přímých kontaktů Maďarů s Byzancí v polovině 10. století. Prostřednictvím Uher se pak symbol dvojramenného kříže dostal též do znaku Slovenska. Otázky budí samozřejmě i původ moravské orlice či vlastně orla. Byl to pták modré oblohy, nebes, posel bohů (např. Dia, Peruna), pták králů, kterého měl na svém štítu už Alexandr Veliký a pod znamením orla téhly do boje i římské legie. Z Říma získal symbol orla už Karel Veliký. Na středním Dunaji se symbol orla, který hrudí chrání kříž, objevil v nálezu z 8. století, což by nebránilo domněnce, že se později v souvislosti s římskou patronací pro Svatopluka a jeho královskou hodností (880–885) stal orel symbolem jeho vlády a následně i Moravy.
    Vrátíme-li se od více nebo méně pravděpodobných hypotéz na pevnější půdu pozitivních zjištění, je nutno konstatovat, že orel či orlice jako symbol Moravy se objevuje až v době moravského markrabství, a to od 13. století (1233, 1293). Lat. aqzuilqa je sice žen. rodu, znamená však jak orla, tak orlici. Heraldicky jde ovšem vždy o orla [u nás se pro jednohlavého orla používá názvu orlice; orel je dvouhlavý — pozn. V.O.] (srovn. např. angl. eagle, něm. Adler). V českém prostředí se sice používá označení orlice – snad pod vlivem žen. rodu lat. termínu – jde však o orla, jak byl erb Moravy správně označen už v díle B. Paprockého, Zrcadlo slavného Markrabství moravského (1593). Podle některých domněnek byla moravská orlice odvozena z černé orlice ve zlatém poli, znaku to Římské říše, jejíž císař udělil Moravu r. 1182 jako přímé vnější léno Impéria moravskému markrabímu. Takovou černou orlici nalézáme (ve stříbrném poli) ve znaku Čech a (ve zlatém poli) ve znaku Slezska. Podle nejstaršího barevného zobrazení moravského znaku v Curyšské roli (Züricher Wappenrolle) z počátku 14. století byla moravská orlice bílo(stříbrně) červeně šachovaná, byla umístěna v modrém poli a měla zlatou královskou korunu a zlatou zbroj (zobák a pařáty). Takovou orlici nalézáme též spolu s českým lvem na čtvrceném štítu Václava I. a na korouhvi moravských markrabí, jak ji zobrazil jihlavský písař Jan z Gelnhausenu v l. 1406–1407.
    Na žádost Jindřicha z Lipé, nejvyššího hejtmana Moravského markrabství a maršálka Českého království, jakož i moravských stavů, změnil římský císař Fridrich III. r. 1462 zvláštním privilegiem bílo–červené šachování orlice na zlato–červené. A v r. 1479 potvrdil mezi jinými svobodami a privilegii i toto císařské privilegium o polepšení moravského znaku uherský král Matyáš Korvín, jako král Čech a markrabí Moravy. Tím sice získalo privilegium z r. 1462 státoprávní platnost i pro domo, nicméně se však i potom setkáváme s orlicí bílo–červeně šachovanou, jak ji v grafickém provedení zobrazují např. tištěná zemská zřízení z r. 1546, 1562 a 1604. Stejně tak je výslovně orel zobrazen i v díle B. Paprockého, Zrcadlo slavného Markrabství moravského (1593). Platnost privilegia z r. 1462 potvrdil v plném rozsahu římský císař Ferdinand II., co český král a moravský markrabí, a to r. 1628 při vyhlášení Obnoveného zřízení zemského Markrabství moravského. Privilegium tak znovu nabylo pro Moravu platnosti zákona. Mimo Moravu se nicméně stále používal červeno–bíle šachovaný orel (P. Stránský, 1634). T. Pešina z Čechorodu (1663) se pak na základě dávné příbuznosti s Chorvaty domníval, že původně šlo o červeno–bíle šachovanou orlici se zlatou královskou korunou. Zákon se plně neuplatnil ani na Moravě, jak prozrazuje červeno–bíle kostkovaný orel v Knize stavu panského Markrabství moravského z r. 1670. Týž orel se používal také v tištěných zprávách a usneseních Moravského zemského sněmu.
    Privilegium a jeho potvrzení upadly zřejmě koncem 17. a v 18. století v zapomenutí a objevilo je až novodobé historické bádání v první polovině 19. století. Když se rakouský císař Ferdinand V., král Čech a markrabí Moravy, ujal vlády a dal r. 1836 vypracovat znaky všech zemí včetně Moravy, kterou v císařském znaku reprezentoval červeno–bílý orel v modrém poli, moravští stavové obeznámeni s privilegiem z roku 1462 a s jeho potvrzeními z l. 1479 a 1628, protestovali u císaře a žádali opravu znaku podle privilegia. Dvorská kancelář nevyjádřila r. 1838 žádné pochybnosti o platnosti privilegia a uznala své nedopatření, avšak pro velké obtíže se změnou barev na znacích v monarchii i v zahraničí setrvala s omluvou u již používaného císařského erbu. Moravanům ovšem povolovala, aby se řídili privilegiem z r. 1462.
    Spory o symbolické barvy Moravy vyvolalo r. 1848 české národní obrození, jehož povědomí pronikalo na Moravu a snažilo se na Moravě s ohlédnutím na starší používání bílo–červeného orla prosadit stejné národní barvy s Čechami, resp. barvy slovanské. Tak i zástupci Čechů z Moravy pochodovali na Slovanském sjezdu v Praze sice odděleně a samostatně, a to pod vlajkou bílo–červeno–modrou. Rozdíl od slovanské trikolóry, kterou za svůj prapor přijalo Slovensko, tkvěl v tom, že modrá barva byla ve spodním pruhu, zatímco u slovanské trikolóry se nalézá v pruhu středním. Na Moravě se však ve shodě s privilegiem z r. 1462 a císařsko královským potvrzením z roku 1628 a s přihlédnutím k přípisu dvorské kanceláře z r. 1838 prosazovala trikolóra zlato(žluto)–červeno–modrá. Jako výsledek staletého historického vývoje hájil tuto skutečnost A. V. Šembera, ač původem Čech. Tato „opovážlivost”, jak tuto legální skutečnost a projev moravské identity protektorsky označila žurnalistika v Čechách, měla ovšem svoji kladnou odezvu též v moravském zemském sněmu, kde „slovanští” – jak se tehdy říkalo – poslanci z moravského venkova měli vůči moravské patriotické šlechtě naprostou většinu. Proto byl tento sněm nazýván též selským sněmem. A právě tento sněm to byl, který v nové ústavě Moravského markrabství schválil i článek o zemském znaku a barvách Moravy: »Země moravská podrží dosavadní (!) svůj znak; erb zemský, totiž orlici vpravo hledící v poli modrém a červeno–zlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená.«
   Na základě tohoto ústavního zákona pak Moravský zemský výbor žádal r. 1849 ve Vídni znovu, aby v císařském znaku se příslušně změnila bílá(stříbrná) barva v kostkování orla (Adler) ve žlutou (zlatou). Rakouské ministerstvo vnitra poukázalo však opět na obtíže při změně barev na znacích monarchie v zahraničí, podobně jako to učinila dvorská kancelář r. 1838.
    Není ovšem pravdou, ale jen důsledkem české agitace, že zlato(žluto)–červené barvy prosazovali na Moravě zejména Němci, kterým by spíš vyhovovaly barvy žluto–černé. Nejde ani o barvy německé, jak někdy vyhlašují národně čeští vlastenci. Nutno k tomu podotknout, že žlutá a červená barva je např. též státním znakem Španělska a v různých kombinacích s modrou dále Andory, Bolivie, Belgie, Rumunska nebo Venezuely a pouze v kombinaci s černou smbolem Spolkové republiky Německo, přičemž Bavorsko reprezentují barvy bílá a modrá, Franky bílá a červená stejně jako Čechy. A stejné barvy jako Čechy má koneckonců i Rakousko (rot–weiß–rot). Zlatá–žlutá a červená jsou i barvy Prahy a ta je přece česká!
    V r. 1888 odpovědělo Rakouské ministerstvo vnitra na novou žádost o změnu barev moravského znaku v císařském erbu podobně jak to učinilo v r.1849 a dvorská kancelář r. 1838. Ministerstvo ovšem souhlasilo, aby se do konečného vyřízení žádostí o změnu barvy v císařském erbu používaly na Moravě barvy podle privilegia z r. 1462. Zatímco historický vývoj zemských barev dospěl na Moravě ke zlaté (žluté) a červené, české národní obrození se snažilo prosadit na Moravě barvy shodné s Čechami a na císařském erbu, bílou a červenou, popřípadě barvy slovanské.
    Bílá, červená a modrá nejsou samozřejmě jen barvy slovanské. Na svých praporech je v nejrůznějších kombinacích používá celá řada států, ať jde např. o Nizozemsko, Francii, Jugoslávii, Lucembursko, Thajsko, Spojené státy americké, Anglii a mnoho dalších zemí.
    Zákon Československé republiky z r. 1920, vycházející z koncepce jednotného československého národa a státu, za respektování jednotlivých historických zemí, zařadil do svého středního a velkého státního znaku Československé republiky, též znak Moravy, a to v souladu s barvami moravského orla na rakouském císařském erbu a opomenul barvy uzákoněné na Moravě v době markrabství v l. 1462–1918. Zřejmě zde šlo o návrat k barvám orla, které měl před udělením privilegia římského císaře z habsburského rodu. Znak Moravy byl v zákoně určen takto: »Na modrém štítě vpravo hledící orlice s čelenkou, stříbrně a červeně kostkovaná.«
    V r. 1968 na základě nacionální koncepce česko–slovenské dvojfederace bez zřetele k historickým zemím a pospolitostem se ve znaku státu znak Moravy neobjevil vůbec. Heraldicky tak vznikl dojem, že Morava není více součástí Československa, neboť stříbrný lev v červeném poli je historicky a heraldicky pouze znakem Čech a reprezentuje pouze Čechy, nikoliv však Moravu nebo jiné země. To platí i pro znak Československé republiky, který byl uzákoněn r. 1960, a v plném rozsahu pro malý znak České republiky. V jejím současném velkém znaku však již znak Moravy nalézáme. Orlice je stříbrně (bíle) a červeně kostkovaná se zlatou královskou korunou a zlatou zbrojí, hledí vpravo a je umístěna v modrém poli. Znak Moravy se nalézá v hlavě štítu v jeho pravé (heraldicky levé) půli. Podobně jako je stříbrný (bílý) lev v červeném poli pouze znakem Čech a nikoliv i Moravy, jsou bílá a červená barva na praporu pouze symboly Čech, i když se je české národní obrození snažilo prosadit i na Moravě i ve Slezsku, kde se jako zemské barvy ustálily zlatá (žlutá) a červená a zlatá (žlutá) a černá.

Stručně o Moravě a Moravanech [Robert Keprt pro Ročenku Moravského národního kongresu 1993/94] (zkráceno)
Dějiny v srdci Evropy jsou dány dialektickou jednotou kontinuity a diskontinuity. Platí to i pro území, nazývané dnes Moravou. Kontinuitu udržují Slované, které můžeme s velkou mírou pravděpodobnosti považovat i za její původní obyvatele. ¹ Ke skutečným stěhováním národů, jakými byla německá kolonizace horských oblastí ve středověku a odsun Němců v letech 1946 – 1947, docházelo jen zřídka. Ostatní změny lze vykládat vesměs jako pohyb vojenských družin, využívajících – s rozdílnou mírou úspěšnosti – vlastní síly k převzetí politické moci, ať už šlo o konflikt s vládou nepřátelskou, nebo vládou, vyplácející žold. Po ovládnutí státu následoval často i jazykový diktát cizinců – nejde o asimilaci v nově příchozím obyvatelstvu, ale o změnu národního vědomí, jejíž příčiny se ztrácejí v čase (pomaďarštění Slovanů v Panonii). Obyvatelstvo se tak nemění, mění se jen jeho národnost. Diskontinuitu vedle změn národního vědomí představují i změny jména – většinu obyvatel Rakousko-Uherska tvořili Slované, ale svět mluvil jen o Rakušanech a Maďarech, neboť tyto menšiny měly v rukou politickou moc; ve Francii neznají Slavkov, ale Austerlitz, přestože nikdy neměl německou většinu. To, co platí pro skutečnost, lze často analogicky promítat i do historie. Z etnografického a historického pohledu můžeme rozčlenit dnešní Moravu na část západní (hanácká – a, brněnská a znojemská: horní povodí Dyje a Svratky od jejich soutoku, hranici mezi Brněnskem a Znojemskem tvoří Jihlávka; b, olomoucká: horní povodí Moravy od soutoku s Dřevnicí), část východní (slovenská: a, slovácká – dolní povodí Dyje a Moravy; b, valašská – povodí Dřevnice, horní povodí Bečvy od Hranic a obec Rusava) a severní (lašská – povodí Odry) ². Celek doplňují ještě okrajové oblasti v povodí Labe, stejně jako – promítáním do dávnější minulosti – části Čech, Slovenska a Rakouska v povodí Moravy; k rakouskému povodí Moravy se přimyká i levé povodí Dunaje mezi Lincem, ev. řekou Gusen a soutokem s Moravou. Hranici mezi Brněnskem a Olomouckem, i když se nekryje vždy s rozvodím, můžeme sledovat od neolitu téměř po celý pravěk, zatímco hranice mezi dnešní Moravou a Rakouskem v archeologických pramenech až do středověku v podstatě neexistuje. Od přelomu letopočtu se setkáváme s názvy jednotlivých kmenů, které můžeme považovat za protomoravské a které opět alespoň částečně sledují vnitřní členění země. Jsou to v rámci Svévů (Slávů?) zvláště Markomané na západní Moravě a Kvádové na Moravě východní a na Slovensku. V 9. století je obyvatelstvo Moravy označováno již nejen jako Slované (tehdy synonymum nejen Slověnů, ale také Slováků, Slovinců a Slavonců) ³, ale i jako Moravané. Horské oblasti, až do poloviny 13. století neosídlené nebo osídlené jen řídce, v blízkosti cest a vodních toků, kolonizovali Němci – Bavoři a Frankové, a jejich pronikání se projevuje, zejména na Jižní Moravě, i poněmčováním Slovanů v nížinách. V dobách, kdy v Čechách začíná národní obrození, ústí strach z poněmčení i na Moravě v řetěz změn národního vědomí, probíhající uvnitř slovanského tábora a rozrušující slovansko-německou vzájemnost v hranicích moravského vlastenectví. Objevuje se myšlenka panslavismu, hlásající, že Moravané, stejně jako Slováci a Češi, jsou jen větvemi jednoho slovanského národa. Později byli Moravané, Slováci a Češi prohlašováni za větve národa českoslovanského, a když v roce 1918 vzniklo Československo, stal se z národa českoslovanského národ československý. Vznikem Slovenského státu v roce 1939 (resp. udělením autonomie Slovensku v r. 1938) se z Moravanů stali Češi, a Čechy jsme zůstali až do roku 1989. Změny národního vědomí moravského obyvatelstva mají důvody politické. Panslovanství a čechoslovanství mělo pozadí austroslavistické – jeho programem bylo získat ztracené pozice Slovanů v rámci Rakouska (Rakousko-Uherska). Československý národ vznikl v touze vytvořit ve střední Evropě pro její Slovany stát a udržet v něm Slovanům pozice, rozbití československého národa si vyžádal český centralismus, jako soupeř slovenské touhy po autonomii, a rozdíl mentality. Bez vlivu nebyl patrně ani mocenský vzestup Německa. O moravském národě můžeme ale na Moravě mluvit nepřetržitě nejen do doby národního obrození, kdy je moravanství dominantním, ne-li jediným národním vědomím Moravanů, ale i později, kdy se ovšem stává vědomím menšinovým ⁴. Jestliže se od roku 1989 přibližně jedna třetina Moravanů hlásí k moravské národnosti, jsou tu opět důvody politické – z širšího pohledu rozpad komunistického bloku a následný egocentrismus jako přirozený projev vracejícího se kapitalismu, v užším smyslu důvody blízké slovenským. Ztracená autonomie, touha po pravdě promítaná i do poznávání zamlčovaných, ne-li přepsaných vlastních dějin (což je ovšem problém všech Slovanů, dnes zvláště v Makedonii), sen sociální spravedlnosti a úsilí zůstat sám sebou: rozdíl mentalit a náboženského cítění ⁵. Důvody nemají povahu útoku – jde o obranu!

Stručně o Moravě a Moravanech
[Robert Keprt pro Ročenku Moravského národního kongresu 1993/94]
(zkráceno)

   Dějiny v srdci Evropy jsou dány dialektickou jednotou kontinuity a diskontinuity. Platí to i pro území, nazývané dnes Moravou. Kontinuitu udržují Slované, které můžeme s velkou mírou pravděpodobnosti považovat i za její původní obyvatele. ¹
   Ke skutečným stěhováním národů, jakými byla německá kolonizace horských oblastí ve středověku a odsun Němců v letech 1946 – 1947, docházelo jen zřídka. Ostatní změny lze vykládat vesměs jako pohyb vojenských družin, využívajících – s rozdílnou mírou úspěšnosti – vlastní síly k převzetí politické moci, ať už šlo o konflikt s vládou nepřátelskou, nebo vládou, vyplácející žold. Po ovládnutí státu následoval často i jazykový diktát cizinců – nejde o asimilaci v nově příchozím obyvatelstvu, ale o změnu národního vědomí, jejíž příčiny se ztrácejí v čase (pomaďarštění Slovanů v Panonii). Obyvatelstvo se tak nemění, mění se jen jeho národnost. Diskontinuitu vedle změn národního vědomí představují i změny jména – většinu obyvatel Rakousko-Uherska tvořili Slované, ale svět mluvil jen o Rakušanech a Maďarech, neboť tyto menšiny měly v rukou politickou moc; ve Francii neznají Slavkov, ale Austerlitz, přestože nikdy neměl německou většinu. To, co platí pro skutečnost, lze často analogicky promítat i do historie.
   Z etnografického a historického pohledu můžeme rozčlenit dnešní Moravu na část západní (hanácká – a, brněnská a znojemská: horní povodí Dyje a Svratky od jejich soutoku, hranici mezi Brněnskem a Znojemskem tvoří Jihlávka; b, olomoucká: horní povodí Moravy od soutoku s Dřevnicí), část východní (slovenská: a, slovácká – dolní povodí Dyje a Moravy; b, valašská – povodí Dřevnice, horní povodí Bečvy od Hranic a obec Rusava) a severní (lašská – povodí Odry) ².
   Celek doplňují ještě okrajové oblasti v povodí Labe, stejně jako – promítáním do dávnější minulosti – části Čech, Slovenska a Rakouska v povodí Moravy; k rakouskému povodí Moravy se přimyká i levé povodí Dunaje mezi Lincem, ev. řekou Gusen a soutokem s Moravou.
   Hranici mezi Brněnskem a Olomouckem, i když se nekryje vždy s rozvodím, můžeme sledovat od neolitu téměř po celý pravěk, zatímco hranice mezi dnešní Moravou a Rakouskem v archeologických pramenech až do středověku v podstatě neexistuje.
   Od přelomu letopočtu se setkáváme s názvy jednotlivých kmenů, které můžeme považovat za protomoravské a které opět alespoň částečně sledují vnitřní členění země. Jsou to v rámci Svévů (Slávů?) zvláště Markomané na západní Moravě a Kvádové na Moravě východní a na Slovensku.
   V 9. století je obyvatelstvo Moravy označováno již nejen jako Slované (tehdy synonymum nejen Slověnů, ale také Slováků, Slovinců a Slavonců) ³, ale i jako Moravané.
   Horské oblasti, až do poloviny 13. století neosídlené nebo osídlené jen řídce, v blízkosti cest a vodních toků, kolonizovali Němci – Bavoři a Frankové, a jejich pronikání se projevuje, zejména na Jižní Moravě, i poněmčováním Slovanů v nížinách.
   V dobách, kdy v Čechách začíná národní obrození, ústí strach z poněmčení i na Moravě v řetěz změn národního vědomí, probíhající uvnitř slovanského tábora a rozrušující slovansko-německou vzájemnost v hranicích moravského vlastenectví. Objevuje se myšlenka panslavismu, hlásající, že Moravané, stejně jako Slováci a Češi, jsou jen větvemi jednoho slovanského národa. Později byli Moravané, Slováci a Češi prohlašováni za větve národa českoslovanského, a když v roce 1918 vzniklo Československo, stal se z národa českoslovanského národ československý. Vznikem Slovenského státu v roce 1939 (resp. udělením autonomie Slovensku v r. 1938) se z Moravanů stali Češi, a Čechy jsme zůstali až do roku 1989.
   Změny národního vědomí moravského obyvatelstva mají důvody politické. Panslovanství a čechoslovanství mělo pozadí austroslavistické – jeho programem bylo získat ztracené pozice Slovanů v rámci Rakouska (Rakousko-Uherska). Československý národ vznikl v touze vytvořit ve střední Evropě pro její Slovany stát a udržet v něm Slovanům pozice, rozbití československého národa si vyžádal český centralismus, jako soupeř slovenské touhy po autonomii, a rozdíl mentality. Bez vlivu nebyl patrně ani mocenský vzestup Německa.
   O moravském národě můžeme ale na Moravě mluvit nepřetržitě nejen do doby národního obrození, kdy je moravanství dominantním, ne-li jediným národním vědomím Moravanů, ale i později, kdy se ovšem stává vědomím menšinovým ⁴.
   Jestliže se od roku 1989 přibližně jedna třetina Moravanů hlásí k moravské národnosti, jsou tu opět důvody politické – z širšího pohledu rozpad komunistického bloku a následný egocentrismus jako přirozený projev vracejícího se kapitalismu, v užším smyslu důvody blízké slovenským. Ztracená autonomie, touha po pravdě promítaná i do poznávání zamlčovaných, ne-li přepsaných vlastních dějin (což je ovšem problém všech Slovanů, dnes zvláště v Makedonii), sen sociální spravedlnosti a úsilí zůstat sám sebou: rozdíl mentalit a náboženského cítění ⁵. Důvody nemají povahu útoku – jde o obranu!

1) Výklad překračuje rámec této studie.
2) Spory, zda existovala říše Velkomoravská, nebo Velkoslovenská (Velkoslovanská), jsou absurdní.
3) V dalším textu dle souvislosti „moravský” též ve smyslu „národnostně moravský” (obdobně i „český” místo „národnostně český” a pod.) a severní Morava – povodí Odry (nikoli Severomoravský kraj), východní Morava – Slovácko a Valašsko.
4) Bez povšimnutí nelze přejít skutečnost, že Moravané se k moravské národnosti často ani hlásit nemohli, národnost moravská nebyla v předchozích sčítáních brána v úvahu, přestože se část Moravanů ke svému moravskému národu nepřestala hlásit nikdy (viz K. V. Zap: Česko-moravská kronika, I., Praha 1880, s. 24: „Národ Moravský…”, J. F. Němeček: Mírov, in. Žalm Moravy, Praha – Brno 1948, s. 82-83: „Ty nejsi žádný Čech, ty jsi Moravec”).
5) Nelze podceňovat vulgární výpady proti Moravanům v Lidových novinách (zraňující i cítění Slováků).

Poslední editace: 15.6.2007

Moravské vlajky

Jeden z návrhů na moravskou vlajku po vstupu do Unie