Pocity z 27.3.01

Ráno se probouzet vedle někoho kdo je jako tvé druhé já. Být sám, je jako být prázdný. Ten kdo někoho má, je teprve člověk, jinak je jen prázdná duše, chodící po světe neznajíc štěstí z naplnění druhou osobou. Kdo zná ten pocit, když cítí, že je šťastný a není sám.. Jen málo takových, kteří mají to štěstí cítit, když poznali svou lásku, že mohou žít život a ne jen přežívat na tomto světě. Pocity, které chci ti dát najevo, jsou tak silné, že se nedají vyslovit jinak, než pohledem do tvých očí. Nedá se říci žádnými ústy to, co cítím. Pouze snad, kdyby bylo možné vyjádřit své pocity myšlenou, která by se přenesla do tvé mysli, při pohledu do tvých očí. Pak by bylo vše jednodušší. Jenže jednoduché věci se brzy okoukají. Jen já vím, co cítím. Ostatní to pouze mohou tušit, ale nikdy nemohou vědět, jak já prožívám své city k tobě, když jsem s tebou. S tebou nejen v těsné blízkosti. S tebou stále ve své mysli. S tebou, i když jsi daleko. Vím, že jsme spolu a je jedno kde jsi. Pro mě jsi pořád moje světélko v nejtemnější tmě, které svítí po celou tu dobu, co jsme spolu a dává tolik sily, energie a radosti, že můžu být na tomto světě pořád s tebou. Kdybych tak věděl, co cítíš ty. Jestli pak cítíš aspoň něco podobného jako já. Chci najít si světélko, které bude svítit stejně jako já. Je někde takové? Jak poznat, že svítí stejně? Kdy vyhasne jeho plamen, když už začne svítit jako to mé? I přes všechen strach z toho co bude, až začnou být unavena a budou svítit méně, je krásné vědět, že i tu chvilku svítili stejně a byli jediné na světě, takto krásně spojené v jeden plamen. Bohužel světélka vyhasínají, když to nikdo nečeká. Druhé světélko samo svítit nemůže a v té velké nekonečné tmě, která je všude kolem a pohlcuje jeho paprsky pomalu, ač nechce, a snaží se svítit ze všech sil, stále nemá dost síly, aby přemohlo tu nemilosrdně se blížící, známou, studenou tmu. Nepomůže mu jeho blízké světélko - nemůže, už vyhaslo. Nikdo neví, proč vyhaslo. Jen ono samo to ví, ale říci to nedokáže. Jako já nedokáži říci, co k tobě cítím a proč chci stále zářit a nechci být v té studené tmě, která mě pohlcuje stále víc. Snad někdy přijde jiné světélko - budeme zase zářit a pak nás pohltí známá chladná tma? Proč by jednou nemohly zářit navždy?! Věřím, že mohou zářit až do skonání věků. Jednou přeci krásná, silně zářící světélka musí zvítězit svou upřímnou láskou nad chladnou tmou. Věřím tomu, že tma je mnohem slabší, než světlo, které je spojeno v nás a září daleko silněji. Chci mít tvé světélko u sebe a ty měj také mé u sebe. Hlídej ho a starej se o můj plamínek jako já o tvůj. Jedině tak nikdy nevyhasne a celý život budeme zářit a cítit krásné pocity. Každý den s tebou, když se probouzíme vedle sebe, bude krásný a plný radosti a štěstí. Jako každý den s tebou strávený a každá noc jako i usínání ve společném obětí na stejné loži. Není nic krásnějšího, než mít rád, umět milovat celým srdcem, celou duší, celým svým vědomím, které nosíme s sebou po všechny životy prožité na této Zemi. Miluji Tě od svého prvního zrození a potkávám tě ve svých životech stále a stále. Budeme spolu dalších tisíc životů. Dlouho čekal jsem, než jsem tě našel a teď, když jsme spolu, nikdy tě neopustím, nikdy ti neublížím, budu stále s tebou, když mě budeš potřebovat, budu stát vždy při tobě. Mám Tě rád jako nic jiného na světě… Je jen na tobě jestli se stane, co já cítím, co si přeji…

Napsal Dodge Viper 27. 3. 2001