Najdeš si útulné místo
ve volné přírodě, kde je překrásné ticho. Bude to rozsáhlá zelená louka, kolem
stromy a nad hlavou zářící slunce. Rozložíš deku na zelenou trávu, lehneš si na
ni a chvíli medituješ. Slyšíš cvrkot všech broučků v trávě, zpěv ptactva
poletujícího ve stromech, občasný závan větříku prolétne korunami stromů, a
rozfoukané listy zašumí jako vodopády v hlubokém lese. Máš zavřené oči, cítíš
jak slunce pálí do tvé tváře, nemyslíš na nic, máš prázdnou mysl, jen prožíváš
ten nádherný pocit, který vnímáš všemi svými smysly.
Nejde o nic
zvláštního, jen ležíš a mozek přestává fungovat. Teprve, když mozek vynecháš,
začneš přemýšlet jako skutečný člověk jako bytost stvořená pro bytí na této
Zemi.
Jak dlouho se sem
vracíme žít pořád stejné životy? To záleží jen na nás samotných. Kdo poznal ten
krásný dar, který mu byl věnován – život a poznání životů jiných – pozná také
proč je zde mezi spousty jiných lidí. Mladá duše nemá tolik nezodpovězených
otázek, nemá tolik trápení,
i když její trápení je pro ni to největší a nejbolestnější ze všech. Každý, ať
jsme již poznali nebo nepoznali smysl naší návštěvy na tomto světě, máme daný
důvod, proč se vracíme sem, mezi všechny podobně žijící lidi.. Je to dáno naším
přístupem k ostatním lidem. Kdo je zlý a podvádí, kdo je neupřímný a falešný,
kdo lže a ubližuje, ten nepozná pravé štěstí, které by na něho čekalo, kdyby
byl upřímný, hodný, nelhal by, nepodváděl, neubližoval... Tací lidé se sem
vrací do jiných životů stále a stále aby napravili své chyby a udělali šťastné
ty, kterým v minulých životech ublížili. Oni ještě netuší svůj úkol, který mají
na této planetě. Smysl jejich návštěvy a nás všech, pozná každý sám, až přijde
vhodná doba, až udělá šťastnými své přátele a pozná jak si má vážit upřímného
přátelství bez podrazů, lží, neupřímnosti, nedůvěry…