DOBROU NOC
Usnul jsem v
podkroví. Bylo mi smutno. Po obloze pluly šedé mraky a hlavou se mi honily
myši. Teď a nebo nikdy. Víte, myslím, že jsem neměl zrovna moc štěstí, ale to
ať posoudí někdo jiný, stejně je to fuk, můj život to už nespraví. Strčil jsem
si zmrzlé dlaně do podpaždí, což byl zřejmě jediný způsob, jak si je alespoň
trochu zahřát. Takhle trochu teplého čaje, to by bylo! Smutné mraky se dívaly
na tu neútěšnou půdu a pak si zakryly oči. Raději jsem se otočil od okna ke
zdi. Být sám je stejné jako zemř ít kvůli požití zkažené paštiky. Nikdo vám
neřekne, co jste vlastně udělali špatně, ale vy víte, že jste něco pokazili.
Nenávratně a navždy. Druhý pokus se nedává. A tak jsem toho dne zůstal ležet,
abych demonstroval svou zbytečnost. Otevřel jsem si v po steli konzervu s
olejovkami a špinavý a neoholený se pustil do jídla. Než jsem dojedl přiblížil
se opět večer. Kolikátého je dnes? Žádná informace mně nebyla lhostejnější.
Prý: vzchop se, jsi slaboch, musíš si vypěstovat silnou vůli! Rady, které vzbuzují
smutný úsměv na rtech. Jen kdybych věděl, co jsem to vlastně měl v úmyslu, když
jsem vstupoval do tohohle světa. Možná jsem chtěl někomu vyřídit, že nemá cenu
se tu trápit, že je nejlepší s tím skoncovat a odejít tam, kde mi bylo tak
krásně. Ale to už j e teď dávno pryč. Ne, už si nic nepamatuji. Šedé mraky
pomalu zoranžověly a myši v mé hlavě přestaly pochodovat v kruhu, aby se
splašeně rozběhly všemi směry. Olejovky mi umastily polštář a já jsem shodil
krabičku na zem a rozvalil se na posteli. Byl jse m spokojený. Bez žalobce není
soudce. Není nikoho, kdo by mne žaloval, neboť jsem sám v sobě a neznám to, co
je venku. Po těle se mi rozlila teplá vlna lásky. Směšné lásky, když nebylo co
milovat. Jen to, co je platonické, může zůstat věčně krásné, řekl by klasik.
Otevřel jsem okno a nechal sníh dopadat na mou hlavu. Vyškrabal jsem se nahý na
střechu a hleděl tam, kde se snad za mraky mohl skrývat měsíc. Krev se
rozproudila rychleji pod vlivem mrazu a láska nabyla gigantických rozměrů.
Kdyby byl na svět ě ještě někdo, měl by právo tvrdit, že jsem blázen, ale
jsem-li sám, musím být nutně normální v pravém smyslu toho slova. A mráz sílil.
Tělo vzdávalo svůj boj a člověk usedl do podřepu s hlavou v dlaních. A pak si
lehl. Mraky už v noci nejsou vidět a kry sy opouští potápějící se loď jako
první. Nejprve zmodraly ruce a rty. Zbytek těla vyzařoval teplo, tak jako srdce
vyzařuje lásku, která prý nesplňuje zákony termodynamiky. Vločky, které
zakončily svou dráhu z nebes nešťastnou náhodou zrovna na té zatím j eště živé
hmotě rychle ztrácely svůj tvar -- zatím. Když jsem otevřel oči, nic jsem
nepoznával. Žádný tunel s velkým světlem na konci, žádná retrospekce, ba ani
inspekce světelného ducha. Jen ticho. Ticho a klid. Bílý sníh ležel všude
kolem, ale už nestu dil. Nežně se ke mně tulil, jako načechraný polštář.
Najednou jsem věděl, proč jsem tam přišel. Věděl jsem, kdo mne tam čekal, a
věděl jsem, že se vrátím zpátky. Budu zas sám a slabý. Budu se bát a tak
zoufale málo toho pochopím. Jen ta platonická láska tam bude se mnou a ve mně.
Chtěl bych brečet, ale už to nejde. Nakonec všechno končí příliš brzy a to, co
začíná snad už začíná příliš pozdě. A proto vstupme do finále. Tam nahoře to
vypadá jako dole. Pár posledních slov a smrt. Smrt, která tvoří onu hra nici.
Dobrou noc, spi sladce. Dobrou noc.
Napsal M. Štěpánek někdy 1997