Amerikou za 21 dní

Aneb jak jsme za 21 dní projeli 22 států a neuvěřitelných 11 000 km.

Malé představení na úvod:
Jsme docela obyčejní chlapi, zamilovaní do krás Ameriky, indiánských příběhů a kovbojské romantiky. A jen na doplnění - otec a syn.

Máte-li zájem, přečtěte si první díl našeho putování Amerikou

Vyrážíme!

     Odlet z Prahy a přistání v Curychu bylo naprosto v pohodě. "Zábava" začala až při bezpečnostním pohovoru, který po 11. září teď musí za zvýšených bezpečnostních opatření absolvovat každý. Nás zpovídala příjemná starší Američanka. Nejvíce ji zajímalo, zda jsme si zavazadla balili sami a jestli nebyla - ta zavazadla - bez dozoru. Konverzace se samozřejmě odehrávala v angličtině a když přišla řada na taťku, paní nám šeptala, že ji sleduje její šéf a ať taťka dělá, jako že fundovaně odpovídá. V tu chvíli jsem si připadal jako divák ve filmu "Přednosta stanice", kdy Marvan říká Burianovi ať přijme dálnopis a Burian odpovídá - Přijímám! Taťka na otázku, zda si balil bágly sám odpověděl pokynutím hlavy a slovy Jo, jo.
     V každém případě jsme prošli a za dvě hodiny už jsme seděli v letadle směr New York!
     Letušky začaly nosit jídlo a naprosto nečekaně jako první v letadle dostal jídlo taťka. Vypadalo to fakt divně, protože jsme seděli uprostřed letadla a s námi tam bylo dalších 300 cestujících. Taťka se zdráhal i přes mé výzvy se do jídla pustit. Naštěstí pro nás, protože jsme seděli ve špatné řadě a to jídlo bylo dietní. Patřilo Američanovi před námi a byl nám docela vděčný, když jsme mu jej neporušené a s omluvou předali.
     Kdo jste někdy letěli s českými aeroliniemi, určitě nám dáte za pravdu, že letušky byly opravdu kočky. U American Airlines nic takového nečekejte. Tam jsou naprosto normální, nezřídka docela pěkně obtloustlé holky středního věku, rozhodně se neslučující s letuškami na reklamních plakátech. Osobně si myslím, že je to fér. Proč někoho diskriminovat jen proto, že nemá obličej jako ze žurnálu.
     Na letišti JFK bylo navzdory našim obavám z imigračních úředníků všechno OK. Úředníkovi jsme řekli, že naše návštěva v Americe je splnění taťkova dětského snu.Usmál se a do pasu nám nalepil lístek, který nás opravňoval k pobytu ve Spojených státech na půl roku. Před letištěm se nám nabídl jakýsi Amík, že nás odveze na Manhattan k půjčovně aut za 40 dolarů. Byl to takový pseudo taxikář, což nám bylo celkem jedno, hlavně že jsme asi za hodinu stáli před půjčovnou Alamo - čtěte Alamou, jinak nebudou Američani vědět o co jde. V půjčovně to dopadlo dobře. Nechtěli ani mezinárodní řidičák, hlavně je zajímalo číslo naší kreditní karty. Auto, které jsme si přes českou agenturu vybrali, nemělo ani rádio, což nám obsluha docela škodolibě oznámila. Nedovedu si představit jet přes Tennessee a neposlouchat v rádiu country! Tato vymoženost nás stála dalších 6000 Kč. Zaměstnankyně půjčovny, co nám auto předávala, byla malá kudrnatá černoška,
vypadala jako když vyleze z popelnice a hlas měla jak Armstrong. Navzdory svému vzhledu byla velice vstřícná a ochotná. Auto bylo fakt super: Mitsubishi Lancer, automat, v plné výbavě. Po zapnutí klíčku nás auto upozornilo, že je nutno provést kontrolu vozu. Tak to si počká, řekli jsme si a vyrazili jsme směr západ.
     Přejeli jsme most Georgie Washingtona po dálnici West 95 a asi po čtyřech mílích jsme najeli na dálnici West 80. Rychle jsme projeli New Jersey, jedním z nejmenších států v USA a přijeli do Pennsylvánie. Města jako jsou u nás rozhodně neuvidíte. Američani mají všude dost místa a také toho plně využívají. Když něco staví, tak už to dělají velkoryse. Jako první nás o tom přesvědčil supermarket, který ve srovnání s našimi byl jako Gargantua a Pantagril. Ztratili jsme se v něm jako prd ve větru a ještě ke všemu jsme pak nemohli najít naše auto!
 

.. nekonečné dálavy	..tolik kytek není ani na Floře Olomouc	..holky, holky, s těma hamburgrama pomalu!!

 

     Noc jsme strávili v motelu v pensylvánských horách. Motel byl docela levný, pro dva lidi dvoulůžkový pokoj za 44$. Ovšem budova z třicátých let, v místnosti příšerná zima a sociální zařízení jak za krále Klacka. Vedle motelu byla hospůdka, kam jsme si zašli na tmavé pensylvánské pivo. Stálo 6 dolarů a v porovnání s našim pivem to byla úplná břečka. Jelikož válka v Iráku skončila teprve před pár týdny, na stěnách ještě visely plakáty, vyjadřující podporu bojujícím americkým jednotkám.
     Postele byly široké a pohodlné, takže jsme unaveni rychle usnuli.

     Ráno bylo jako z pohádky a vedle motelu nás vítalo krásné jezírko. Vyjeli jsme docela brzy. Po několika mílích jsme se na dálnici zastavili na odpočívadle, neboli Rest area, doslova odpočinková oblast. Všechna odpočívadla po celých Spojených Státech jsou velice vkusně upravená, čistá a mají vlastní zaměstnance, kteří se starají o pořádek. Když se vytírají podlahy, tak jsou všude umístěny cedule, i před vchodem, upozorňující na nebezpečí uklouznutí na mokré podlaze. Všimli jsme si že někteří Amíci tam dokonce chodí v ponožkách. Všechna odpočívadla jsou vybavena různými automaty na nápoje, sladkostmi a různými druhy kávy. Pokud si chcete dát něco na pití, připravte si aspirin, kýbl čaje a mokrá prostěradla na sražení horečky, protože krk normálního člověka tak ledovou vodu nemůže zákonitě vydržet.  Dali jsme si raději kafe a polívku. (fakt je, že polívka už nikde jinde nebyla). Když jsme se venku na parkovišti navzájem fotili, přitočil se k nám jeden Amík a ptal se, jestli nechceme vyfotit spolu. Pak se ptal, kam jedeme. Na naši odpověď, že do Utahu, vyvalil oči a málem upadl. Přeci jen jsou to čtyři dny jízdy. Zase jsme kus popojeli a jelikož bylo dost horko a přeci jen ten pitný režim je nutno dodržovat, koupili jsme si  root beer – pensylvánské nealkoholické pivo. Vypadalo to jako nafta a chutnalo to jako nafta. Člověk nemá moc na výběr. V nabídce máte sice spoustu různých druhů nápojů, avšak všechny tyto nápoje jsou příšerně sladké. Nelze se pak divit, že Amíci jsou tak tlustí. Na jídlo jsme si koupili výborný salám za 1,50$ + bílý chleba. Jiný než bílý nemají. Nazvali jsme jej vatavan. Byl  načechraný jak vata, hrozně se lepil na patro a kdyby se všechny ty krajíce z celého balíčku zmačkaly do kuličky tak by nebyla větší než tic-tac. Spali jsme v motelu Causy Inn. Cena 48$, super, oproti Pensylvánii to byl ráj. V televizi hlásili těžkou bouři na 11. večer v Green County.

     Bouři jsme se nakonec vyhnuli. Pomalu jsme přejeli Ohio, Indianu a dorazili do Illinoi. Tam jsme narazili na obchod s indiánskými suvenýry. Nevím jak dnešní kluci. ale když jsem byl já malý, ocitl bych se rázem v nebi. Bylo tu opravdu všechno. Od orlích per přes amulety až po sochy indiánských náčelníků v životní velikosti.

.. alespoň tady se dvě rasy snesou vedle sebe..

     Dálnice v Americe jsou živoucí tepnou. Doslova. Jezdí zde tisíce kamionů, které převážejí statisíce tun z jednoho pobřeží na druhé. S tím je samozřejmě spojena i obrovská kupní síla, která musí někde jíst, odpočívat a spát, takže o různé druhy občerstvení a ubytování skutečně není nouze. Pokud je potřeba povrch dálnice opravit, probíhá to velice ohleduplně a hlavně rychle. A dbá se na bezpečnost. O tom svědčí i slogany u dálnice jako například:  „ Jezděte pomalu, tady pracuje můj tatínek“ nebo „Připoutejte se, toto je zákon, se kterým se dá žít“. Ale i jinak
jsou Američané v reklamních textech velice vtipní. Například: „Jídlo jako od babičky“, „Raději než rychlé jídlo, jídlo rychle“. Dokonce jsme viděli i hlášky na autě -  „Můj syn byl oceněn na střední škole“.
     Za celý den jsme ujeli asi 600 mil, což je kolem 960 km! Hrůza! Večer jsme se motali jako opilí a zem se s námi houpala.
     Spíme v motelu 6 inn, cena 51$ - docela dost! Můžete si vybrat, jestli chcete dvě postele a nebo jen jednu. Ono to vyjde skoro nastejno, protože postele v amerických motelech by mohly klidně sloužit jako tréninková plocha pro fotbal.
     Před spaním jsme se stavili ve Walmartu. Walmarty, Keymarty, Albertsony a podobně jsou obrovské supermarkety o kterých už byla zmínka, tak jen malá perlička. Celý nákup si můžete prodat sami. Nákup si sami "proženete" přes čtečku a pomocí touch screen (dotyková obrazovka ) i  zaplatíte. Vyjede vám už jen lístek kde jsou drobné, které vám pak prodavačka u východu vrátí.
 

     Po noci strávené v malém městečku uprostřed Kansasu jsme se stavili na pumpě na kafe. Na tom není nic zvláštního. Zvláštní a neobvyklé pro Evropany je ale chování lidí. Ač naprosto cizí, neopominou vás pozdravit, přestože se už asi nikdy neuvidíte.
     Cestou Kansasem jsme si mohli vychutnat pojem "nekonečné rozlehlé prérie". Jedete hodiny po dálnici a nikde není vidět konec. Po amerických dálnicích se jezdí pomalu, takže jsem měl čas se dívat i na poutače podél cesty a tak jsem si všimnul nápisu "Vítáme Vás". V první chvíli mě to nedošlo, ale pak mi najednou svitlo: "Vítáme Vás" v Kansasu a ještě k tomu uprostřed?!  Willson Czech capital of Kansas - Willson, české hlavní město Kansasu. Ano, bylo to městečko, které víceméně ovládli imigranti z bývalého Československa, vlastně ještě z Rakouska Uherska, protože poslední češi do tohoto městečka přišli začátkem 20 tého století. S tou jejich češtinou už to nebylo moc slavné, jak je vidět z fotografií, ale například Sokol celých 100 let nedoznal změn. Podél hlavní ulice jsou na kandelábrech čeští lvi a v obchodě si můžete koupit pravé koláče, ovšem psáno kolache. Potkali jsme Češku, vlastně už Američanku, asi 70 let. Česky tedy uměla perfektně a nadávala na právníky - něco ohledně dědictví. V tom jsme si padli do noty.

 

Vítáme Vás, české hlavní město Kansasu	Tady se čas zastavil - Národní síň	..s tou češtinou to moc valné už není..

     Další kuriozita byla deska, kterou jsme objevili na jednom odpočívadle. Každý určitě zná Buffala Billa a jeho přítele Divokého Billa Hickoka, kteří se proslavili zejména ve válce Sever proti Jihu, kde bojovali proti černé brigádě mjr.Quantrilla, která terorizovala hlavně území Misouri a Kansasu. Místo, kde jsme se právě nacházeli, bylo nedaleko místa, kde byl Bill Hickok zákeřně zastřelen zezadu při hraní pokeru. Karty co měl právě v ruce se dodnes nazývají "Mrtvého list". Když se zeptali jeho vraha, proč na Billa nešel s pistolí zepředu, řekl, že by to byla sebevražda.
 

	.. široké, pohodlné postele..

     Ten den se opravdu událo hodně věcí. Na hranici s Colorádem jsme se zastavili ve Visitor centru - Návštěvnické centrum, které je na každé hranici s dalším státem. Tady se dozvíte vše o státě do kterého přijíždíte. Dostanete mapy, prospekty se zajímavými místy apod. Otec má v Colorádu kamaráda, který mu poslal poslední dopis v roce 1978. Vyzbrojeni tímto dopisem jsme se pokoušeli v telefonním seznamu najít nějakou stopu. Všimli si toho zaměstnanci centra a nevěřili svým očím. To jim nebránilo v tom, aby se nám nesnažili pomoci.
Přestože jsme měli na stole metrák různých stránek od zlatých po "černé", bohužel jsme nic nenašli.
Kamarád Jarda se vypařil.

     Spíme v Little England motelu. Dobrá cena, krásně útulno, rodinný motel s příjemnými majiteli. Vypadá to na pěknou bouřku..

     Vyjeli jsme brzy ráno. Do Denveru to bylo pár hodin a pak už následovaly legendární Rocky Mountains. Naprosto fantastické. Tady je opravdu na místě říci -To se musí vidět. Přestože se jedná o oblast s velkými výkyvy teplot a tudíž jsou dálnice vystaveny velkým extrémům, silnice jsou super. Všude samé cedule, upozorňující na sebemenší nebezpečí. Chvílemi sněžilo (v červnu) a měli jsme omrzlé stěrače.Uběhlo pár hodin, pomalu jsme se dostali na druhou stranu Skalistých hor a přiblížili jsme se k hranicím Utahu. Člověku se ani nechce věřit, jaká změna se v krajině po pár kilometrech může udát. Krásné hory, plné zeleně vystřídala téměř poušť.
   

Procházka Skalistými horami	.. po několika hodinách jízdy	Městečko Eagle pod Skalistými horami

     Zastavili jsme na odpočívadle v městečku Eagle na břehu říčky Eagle. Kousek od odpočívadla bylo takové malé vesnické museum, ale exempláře měli fakt zajímavé. Koupil jsme si krásný klobouk. Bohužel měli jen jeden, ale paní nám poradila, že ve městě je prodejna, kde je mají také. Měli, ale pouze pro slony. Taťka v nich zmizel jak ve stanu.
     Blížíme se k hranicím Utahu. Chvilkami se zvedal vítr a prach, takže nebylo skoro vidět! Už víme, proč kovbojové měli ty šátky přes obličej. Rozhodně to nebylo z frajeřiny. Bylo už dost pozdě, civilizace nikde a tak jsme sjeli z dálnice na pumpu zjistit, kde je nějaké ubytování. Pumpa byla jak z třicátých let, div že se benzín nepumpoval ručně. Na naši otázku ohledně ubytování jsme dostali odpověď, že musíme jet 70 mil (tj. 112 km) rovně a pak zabočit doprava. Bylo to skutečně přesně tak. Byli jsme v městečku Green River v Utahu.  Ubytování v motelu Rodeway Inn – 50$. Na místní poměry dobrá cena.       

.. srdce kovboje plesá, 100 let staré sedlo	Kuchyně na kempování - už v 19. století!

     Pár mil od Green River se nachází Arches national park. To jsou takové ty kamenné stodoly, co trčí s pouště a to jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít.

..tvůrci reklamy na auta by mohli závidět..	Toto je unikát. Místo, kde se zlomila zemská deska a vytvořila tento "zub"	Procházka Arches national parkem

     Do parku to bylo asi 40 mil. Na to, že byl teprve červen, bylo tu docela dost turistů. Prostředí je tak unikátní, že to asi vyvolává mezi lidmi takovou zvláštní povznesenou náladu. Všichni se navzájem zdraví, sdělují si dojmy a vůbec jsou velice komunikativní. Potkali jsme dva němce. Zastavili vedle nás, samozřejmě jsme se dali do hovoru a nakonec jsme zjistili, že oba mají původ na Moravě.
     Kdo viděl Indiana Jones, určitě pozná ty dvě díry ve skalách (pracovně jsme si je nazvali brejle). K brejlím se dalo jít buď po stezce a nebo kolem houštinami a po skalách. Sice jsme měli strach z chřestýšů ale šli jsme tou „divočinou“.Bylo děsné vedro. Největší vedro bylo asi v Devil’s garden, Ďábelské zahradě (42 C ve stínu). Na jedné zastávce byla odbočka na malou pěší túru, asi kilometr. Vedla k jedné z největších atrakcí parku. Chtěli jsme vyrazit ale zastavila nás správkyně parku a řekla nám, že bude klidnější, když si vezmeme s sebou vodu. Všimněte si, že neřekla "vemte si vodu!", ale že bude ona klidnější, když si ji vezmeme. A měla pravdu. Za kilometr a půl jsme vypili dva litry vody. Úplně nám hořely boty jak byly skály rozpálené.

     Spali jsme ve stejném motelu. V motelu byla i prádelna, kde se dalo za dolar a půl vyprat, a tak jsme se rozhodli toho využít. Šli jsme si tedy koupit prášek na praní. Jako prémii jsme si k tomu koupili kyselé okurky a jelikož už jsme byli skoro na indiánském území, i sušené maso. Kdo četl Vinetua, ví o čem je řeč. Oboje bylo výborné. Šli jsme do loundry – prádelny, a otevřeli prášek. Místo prášku tam byly jakési papíry, což jsme považovali za další americký vynález a tak jsme je naházeli do pračky. Mysleli jsme, že se to rozpustí. Taťka tvrdil, že je to málo a tak ještě pár přidal. Po chvíli jsme se podívali do pračky a  papíry se tam točily nalepené na prádlo. Přečetli jsme si ještě jednou návod a zjistili, že jsou to papíry, které se dávají do prádla ve skříni, aby oblečení vonělo. Prádlo sice zůstalo špinavé jak bylo, zato vonělo jak stará ku....
 

Máte-li zájem vědět více, pošlete nám zprávu na krejmir@seznam.cz