Jsem 25 let vdaná. Manžel zvládl během manželství dvě střední školy,
jazykové kurzy, jeho záliba je horelezectví, speleologie, jóga, východní
učení a já nevím co ještě. Společná dovolená max.1 týden za rok. V současné
době studuje dálkově. A rodina, děti? Zvládám prakticky všechno sama.
Sedm let jsem ke všemu pracovala na městském úřadě ve vytížené funkci.
Práce, domácnost, stále dokola. Děti, které se narodily za sebou po roce,
když manžel studoval, odrostly, začínám mít více času a jsem sama. Rozhodla
jsem se, že začnu jezdit s ním, chodit na jógu, abychom konečně mohli být
více spolu. Nejprve projevil velké nadšení. "Vždyť to chtěl vždycky, abych
byla s ním atd". Při první příležitosti odjel sám, omluvil to slovy, že si
myslel že si dělám legraci. Při druhé žádosti, co si mám nachystat sebou na
víkend do jeskyň se mi dostalo mrazivého mlčení a že se musí nejdříve
domluvit s kamarádem. Nakonec jsem se dozvěděla, že se naštval, že mu chci
zkazit víkend. Na nezájem o sex si stěžovat nemohu, donedávna to byl jediný
jeho zájem doma, až to bylo někdy únavné. Měla jsem při tom ale hlavně
pocit, že dokazuje hlavně sobě, jak je dobrej. Něžnosti, pozornosti, kytky -
to neznám. Je mi padesát. Dostávám se do deprese už jenom kvůli problémům s
přechodem a místo pomoci od partnera zjišťuji, že mám doma jenom
spolubydlícího na stravu, prádlo a sex. Když jsem se vdávala, nechtěla jsem
být "megera", která partnera jenom buzeruje. Teď, po 25 letech, se bojím
vedle něj stáří, ale kam jít? Jak se s tím vším vyrovnat? Nemohu přeci brát
prášky na spaní, na uklidnění nebo alkohol. Bojím se, že odcizení je už tak
velké, že se nedá slepit. Brečet, vnucovat se, to ne.
Jestli existuje nějaká rada předem za ni děkuji. Prosím odpovědět na webu.
E.

Milá E.,

oceňuji, jak přesně dovedeš vyjádřit svou situaci a své pocity. V manželství se často stane, že partneři se vyvíjejí každý po svém – pár let jeden rychleji a druhý pomaleji, pár let obráceně. Asi se s manželem momentálně rozcházíš a on zůstal nepřipraven přijmout určitou změnu. Zřejmě žil svým sobeckým způsobem života, takže dospělost dětí pro něj není žádnou změnou. Naopak pro Tebe je to změna velká. Udělala jsi co se udělat dalo – každému bych radila přijmout partnerovy zájmy. Pokud to nefunguje, jdi na to obráceně – začni pěstovat zájmy co se líbí Tobě a najednou kolem Tebe bude spousta nových lidí, ze kterých možná vzejde nový partner nebo alespoň přítel nebo přítelkyně.

Byla bych ráda, kdybys mohla přijmout svůj věk takový jaký je. Ve stejné situaci od života dostane víc ten, kdo události přijme radostně a vyrovnaně. Sama jsem krizi stárnutí prožila mezi 28. až 30. rokem věku. Připadala jsem si vyžilá a odložená (po rozvodu), věřila jsem, že žena po 30. nemá nárok na osobní život apod. Dostali mne z toho blízcí lidé z mého okolí a myslím, že už napořád. Snažím se z každého roku, který přijde vytěžit něco zajímavého.

S manželem jste toho přece jen hodně prožili a pokud si ho chceš ponechat, zvedej své nároky na nové soužití den po dni po malých dávkách. Jinak vše z pohodlnosti odmítne. Pokud funguje sex (i když je zabarven manželovou sobeckostí), je ještě z čeho vztah udržovat. Hodně žen v delším manželství mi píše, že sex s manželem už není možný.

Hodně energie a trpělivosti přeje teta Milly