Milá teto Milly,
na muj privatni dotaz jsi mi dala spojeni na Institut doktora Tyla. Nyní jsem moc šťastná. Vlastně se v mém životě nic jiného nezměilo, než můj postoj k rodině. Pan doktor mi moc pomohl a teď bych chtěla, aby můj případ pomohl ještě ostatním. Požádala jsem jej o zápis mé terapie a o povolení ke zveřejnění. Pan doktor Tyl pomáhá lidem nejen psychoanalýzou, ale dovezl z Ameriky zařízení pro EEG-Biofeedback. Kdybys mohla dát na svůj web spojení na jeho stránky, určitě by to pomohlo lidem, kteří hledají pomoc právě u Tebe. Děkuji. Klára

EEG Biofeedback

Přesný zápis získaný od doktora Tyla:

NEMÁM SVÉ DÍTĚ DOST RÁDA...

Jsem matka ročního chlapečka, o kterého se vzorně starám. Mám rodinu, jakou jsem si přála mít. Manžel se o nás stará, babičky pomáhají, Péťa je roztomilý... a já se trápím. Mám prostě pořád pocit, že Péťu nemiluji, jak správná matka má. Dělám všechno, jak se má, ale prostě to nějak uvnitř necítím.

* Klára

Konzultace

Domlouvali jsme se. Chce přijít Klára sama, nebo s chlapečkem? Nejprve jsme se domluvili na schůzce sami dva: Klára mínila, že by rušil.

T: Co tím myslíte, že nemáte Péťu ráda? Jak tomu můžu rozumět? Mlátíte ho? Nedáváte mu najíst? Nebo...

K: To ne, proboha! Péťa má všechno, co potřebuje. Dělám všechno nejlíp, jak se má, čtu spoustu příruček o miminkách, o výživě, o výchově...

T: ... ale...?

K: ... ale tak nějak to necítím.

T: Nemáte ho ráda?

K: Mám ho ráda, ale jako bych to necítila. Já nevím, jak to myslím. Já to cítím.

T: Cítíte, že necítíte?

K: Chvílemi ano. Chtěla bych, nutím se do toho...

T: ... ale láska je cit a cit se nedá vymyslet nebo nanutit. Ještě je jedna možnost. Buď něco mám ráda, nebo nerada, nebo je mi to lhostejné. Je vám lhostejný?

K: To vůbec ne. Mám ho ráda, ale...

T: Ale ne dost?

K: Ano.

T: Ehm... tedy... jaksi... jak se to pozná? Kdo to stanovuje, co je to dost nebo málo?

K: Já prostě nevím, jak to říct! To se prostě cítí.

T: Možná, že nevíte, jak to říct, protože jste to ještě nikdy nezkusila. Mluvila jste o tom třeba s manželem nebo s matkou?

K: To je právě to - to si nemůžu dovolit. Když mě chválí, jaká jsem vzorná matka - co by si o mně pomysleli? Co si mně myslíte třeba vy, když vám to říkám?

T: To je ono. Potřebujete si otestovat, jak na to lidé zareagují - jestli vám třeba neřeknou, že jste špatná matka, nebo nenormální, nebo podobně.

K: Ano. Tak co si o mně myslíte?

T: Že s tím potřebujete pomoct.

K: To si myslíte jako psycholog. Ale zkuste si představit, že jste Péťův táta!

T: Já si představuji oboje - že jsem vy, i že jsem Péťův táta.

K: Tak už mě přestaňte napínat! Co si tedy myslíte?

T: Promiňte. Teď jsem si potřeboval otestovat já, jestli vás to napíná.

K: No to vám teda děkuju.

T: Abych věděl, jak se cítíte, potřeboval jsem to oživit tady a teď, mezi námi dvěma.

Jako Klára se cítím hrozně. Chci být ve všem perfektní - a taky asi jsem, když to o mě říkají. Tak proč k tomu taky nemám "dokonalé" city?

K: No, proč?

T: City nemohou být vzorné. City potřebují prostor - váš vnitřní prostor, ve kterém se mohou rozvinout. Když chci být dokonalá, tak si svůj vnitřní prostor omezuji. Nesmím se třeba cítit z miminka unavená, nebo na něj mít zlost. Nemůžu si dovolit, aby o mě rodina říkala, že nejsem perfektní. Jsem v pasti. V pasti vlastní dokonalosti.

K: Popisujete to výstižně, ale jak z toho ven?

T: Psychoanalýza dospěla k poznání, že matka nemá být dokonalá.

K: Nemá? A proč ne?

T: Protože dokonalost ji omezuje - a dítě taky. Dítě není dokonalé. Počurává se, pokakává se, neumí mluvit, neumí se samo nakrmit, budí se v noci, křičí...

K: Když já mám vždycky pocit, že když pláče nebo se budí, že jsem něco udělala špatně. A nemusíte mi říkat, že ne. To si můžu přečíst. Ale stejně se cítím provinilá. A s tím mi nikdo nepomůže.

T: Jenže vy jste provinilá kvůli tomu, že jste zase nebyla perfektní. Matka nemá být perfektní.

K: Ne? A jaká tedy má být?

T: Dost dobrá.

K: Jaký je v tom rozdíl?

T: Dost dobrá matka nemusí být provinilá, když dítě pláče nebo se probudí. Pak se může otevřít tomu, jak dítě zase rozesmát, místo co by se zabývala svojí nedokonalostí a vinou.

K: Já to prostě těžko unáším, když se na mě Péťa zlobí. Vždyť se tak snažím!

T: Ale zlost je přirozený afekt! Jak se naučí se zlostí zacházet jako velký, když se zlobit nemůže nebo nesmí?

K: Manžel mi ale říká, že když se zlobí, že jsem udělala chybu.

T: Čím je manžel?

K: Právník.

T: To nemá k soudům a odsouzením daleko, že? Čte taky ty příručky o správné výchově?

K: On mi je nosí, a pak je spolu probíráme.

T: To musí být hrozné, když uděláte chybu.

K: Mám pocit, že to se prostě nedá uhlídat.

T: To je nápad! Ví to on taky?

K: On chyby nedělá.

T: A kolik hodin denně je s Péťou on a kolik vy?

K: Má toho v práci hodně. Ale snaží se přijít vždycky aspoň než jde Péťa spát.

T: Takže asi hodinu denně?

K: Tak asi.

T: Hm. To se to nechybuje, co? Hodinu se uhlídá každý.

K: To mu nevysvětlím.

T: Hlavně abyste to vysvětlila sobě...

K: A co vlastně?

T: Že máte Péťu dost ráda. I když děláte chyby, i když se na vás zlobí, i když ho něco bolí.

K: Myslíte, že to stačí?

T: Nestačí. Taky potřebujete mít dost ráda sebe - i když nejste perfektní.

K: (už s úsměvem) A to se smí?

T: To se musí, to je recept.

Interpretace

Často s kolegy s překvapením konstatujeme, kolik matek si v posledních letech stěžuje na to, že nemají své děti dost rády. Zpravidla si na sebe nestěžují matky krkavčí, asociální - tedy ty, na které si stěžuje sociální péče u orgánů činných v trestním řízení. Naopak. Jsou adaptované a perfektní až hrůza.

Žijeme v době, která má tolik ideálů dokonalosti pro všechno možné, až se s nimi někdy nedá žít. Ideál matky je konec konců taky kulturně historická konstrukce, odvozená z dobově podmíněných představ, jaký má být ideální dospělý a jak se k tomu ideálu vychovává. Pěknou ilustrací může třeba vývoj pediatra prof. Švejcara, který žil dostatečně dlouho, aby stihl v padesátých letech propagovat krmení z láhve a ponurá hesla typu "do roka bez plen!", aby o čtyřicet let později propagoval kojení. Poslušný dospělý, kterého si vynucovala ekonomika nouze a totalitní režim, a otevřená osobnost schopná adaptace na nepřetržitou změnu postmoderní technologické civilizace vyžadují vskutku opačné výchovné "technologie".

Matky, které mají ve vztahu ke svému dítěti citové "bloky", však pomoc potřebují v každé době. Dovolím si uvést případ dívky, která si v dětství moc lásky neužila a kterou jsem léčil pro závislost na alkoholu. Po dvou letech od (úspěšné) léčby, již vdaná a s miminkem na cestě, požádala o pomoc. Nemá citový vztah k očekávanému dítěti, neví, jestli ho dokáže mít ráda, až se narodí. Nesnáší se proto, a tak se několikrát opět napila, aby si ulevila, i když ví, že to dítěti škodí. Nastávající maminka byla naštěstí hypnabilní. Uvedl jsem ji do hypnózy a nechal ji prožít, jak dítě v jejím těle miluje jí, jak je bez ní bezmocné, a jak se těší, jak se budou mít rádi, až se narodí. Radil jsem ji, ať ho hladí a cítí jeho lásku. Prožila opravdové štěstí, že na její hlazení dítě odpovídá láskyplnou odezvou. S pocitem štěstí a těšení se na dítě odešla. Do porodu ani po něm se už alkoholu nedotkla a o rok později mě pozvala se podívat, jakou má krásnou holčičku a jak jsou do sebe zamilované. Kéž by to tak šlo vždycky!

Milá Kláro,

já si myslím, že máte své dítě opravdu ráda, a že nemusíte být vzorná, abyste byla dobrá matka.

Dobrá máma musí dítěti umožnit, aby prožívalo ve vztahu k ní celý široký "repertoár" všech citů a myšlenek, kterými nás příroda vybavila. Umožňuje dítěti i to, aby se na ni zlobilo, a domlouvá se s ním o tom, jak se zase udobřit. Musí mu také umožnit, aby se - přiměřeně věku - dokázalo postupně stavět na vlastní nohy: nejen doslova, to má od přírody, ale i symbolicky, aby umělo zdolávat překážky ve svém vlastním životě.

Podle psychoanalysy, která se vývojem osobnosti intensivně zabývá z klinického hlediska, má dítěti usnadňovat jeho hlavní vývojový úkol, totiž dospět: umožnit mu postupnou separaci od matky a vlastní individuaci.

A jaká vlastně má matka být, aby to umožnila? Má být "dost dobrá" - což znamená, že by měla:

* být vyladěna k potřebám svého dítěte

* mít dostatečné vcítění

* ale zároveň měla umět optimálně frustrovat

* tolik, aby to podněcovalo další adaptaci

* ale aby nepůsobila traumaticky

Jak jsem vás poznal, máte všechny předpoklady, abyste byla mámou "dost dobrou". Dokonalost si nechte, až zas nastoupíte do zaměstnání.

__________________________________________________________________

Člen systému Billboard.cz - reklama na Internetu zdarma