Vysílací řetězec stránky - §§Ident:
3W&CZ&MRV&&ZxZ&I&+Web&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>§§Ident&>28.12.08&>identifikace člena Web2.0 metatext Retro pro Moravu&.

Retro

Hledání: Stránky---Info---Činnost---Připomínky---Kontakty---Komunikace---Aktivity---Oddíly---Klíče---Registry---Struktura

Klíče: metatext --- meta&text --- meta&tx --- μεταtext --- μετα&text --- μετα&tx - metaspolek - metastát - metanoia - noosféra

řecky => μετα <=> ΜΕΤΑ <=> META <=> meta <= česky

Moravská Metanadace Metauniversity

(Metacentrum Moravské Metauniversity)

| V | V | V | _® ş 3X| V | _® ş 3XM®

prezentuje aplikaci ZxZ

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+zásady&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>Zásady&>28.12.08&>Připomínky k oddílu.&. Každý dodatek v kterémukoliv oddílu označte hlavičkou v podobě příslušného řetězce a aktuálního data. Změny označujte červeně. Před novými změnami staré označte normálně. Po vychytání chybiček aktuální změny označeny vyhledatelným návěštím §§+ Pro zahájení připomínky aktivujte řetězec tj. namísto _I mezi dvěma znaky & smažete podtržítko. Připomínka takto bude plošně registrována na stránkách metaspolku. Po registraci připomínky deaktivujte řetězec tj. mezi dva znaky & před I vložíte podtržítko. Připomínku můžete provést i bez aktivace řetězce použijete-li dotyčný řetězec z cizí stránky. Pak chcete-li začít komunikovat se členem metaspolku v příslušném komunikačním oddílu založte odstavec s datem a hlavičkou cizího vysílacího řetězce a komunikujte stejně jak bylo uvedeno výše. Zachovávejte stejnou strukturu stránky. Význam stejné struktury stránky metaspolku je v tom, že každý člen může převzít zaniklou stránku. Po zániku stránky správce metaspolku MetaText může jeho úlohu převzít některý z jiných členů, nejlépe Vzorník sám.

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+pokračujeme&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>Pokračujeme&>28.12.08&>Připomínky k oddílu.&.

Zadáním aktuálního datumu vždy nově začíná pokračování komunikace.

Vlastní metařetězec pro žádost o kontakt: 3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+komunikace+kontakt&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>Komunikace&>DD.MM.RR&>Kontakt&.

Registrační stránka člena metaspolku: http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Web2.0_Morava_metaspolek.HTM

Správce: http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Web2.0_Morava_metatext_metaspolek.HTM

Vzorník: http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_vzornik.HTM

Retro: http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM

Čas: dd.mm.rr

Čas: dd.mm.rr

Stav: ve výpisech správy metaspolků registrováno připojení stránky

Potvrzení registrace: na stránce evidence metaspolků registrace

Kvitování potvrzení o registraci:deaktivace řetězce

 Čas: od 28.12.08

Vyhledávání klíče, stránky a řetězce: průběžně

Vyhledání klíče, stránky a řetězce: dd.mm.rr

Příprava vysílajícího registračního řetězce: aktivován

§§Vyslání registrace na Web2.0:
3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Web&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>§§Vyslání registrace na Web2.0&>od 28.12.08&>Registrační oznámení pro uživatele Web2.0.&.

Vyslání identifikačního řetězce na registrační stránku: vyhledáním klíče, stránky a řetězce

Registrace: automaticky

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+směrníky&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>Směrníky&>28.12.08&>Připomínky k oddílu.&.
Správce metaspolku integruje směrníky z každé příslušné webstránky.

Moravská metatext MetaSpolek:
>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Web2.0_Morava_metavlada_metaspolek.HTM<

Moravská metatext Vzorník:
>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_vzornik.HTM<

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+metaservery&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>Metaservery&>28.12.08&>Připomínky k oddílu.&. Obsahuje odkaz na příslušný moravský metaserver spřažený s metaspolkem. Každý metaspolek obsluhuje alespoň jeden metaserver, který je takto členem metaspolku Web2.0 pro Moravu. Stránka metaserveru obsahuje metařetězce obsažené v oddílech Navigace členů moravské MetaText. Slouží coby náhrada pomalého vyhledávače, přičemž každá webstránka metaspolku poskytuje v oddílu Navigace svému metaserveru seznam odkazů na používané řetězce. Metaserver z každé webstránky řetězce integruje. Příznakem integrované stránkové navigace je řetězec &III& .

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+navigace&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0Morava_metatext_retro_metaspolek.HTM&>Navigace&>28.12.08&>Připomínky k oddílu.&. Navigace slouží každé stránce k pamatování odkazů coby náhrada pomalého vyhledávače. Příznakem vlastní stránkové navigace je řetězec &II& . Záleží na stránce jakou navigaci si udržuje. Každou stránkovou navigaci integruje Metaserver do svého oddílu.

Vzorník: MetaText

okolní: MetaBible MetaTeorie MetaÚstava MetaVláda MetaKomentáře MetaSex

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+důvody&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>Důvody&>28.12.08&>Připomínky k oddílu.&. Věk globalisovaného lidstva je charakterizován praktikováním systémovosti coby globálního práva. Globalisovaný člověk pro své žití potřebuje praxi osobně pojatého globálního práva tedy poznávání systémovosti v nejrůznějších lidských činnostech tedy rovněž účastí v různých metaspolcích a také v metaspolku systémovostí kultivovaného vládnutí. Každý má tak možnost ohodnotit sebe i jiného člověka. Jde o to, že praxe systémovosti vyžaduje potřebnou metakomunikaci i v oblasti ústavního pořádku. Systémově kultivované vládnutí lze charakterizovat MetaÚstavou a Ústavou. MetaÚstavní vládnutí bylo již popsáno, zbývá totéž provést pro ústavní. Každá zemská samospráva a s ní spřažená zemská metaspráva noosféry má v rámci Web2.0 rezervovanou sekci MetaText s povinností tuto naplnit.

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+vymezení&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>Vymezení&>28.12.08&>Připomínky k oddílu.&. Stránka "Morava_metatext_retro" je členem "Web2.0 Morava MetaSpolek" a je s ním kompatibilní. Člen tohoto metaspolku předně sdílí certifikát ZxZ jakožto prohlášení o shodě na svobodu praktikovanou systémovostí coby globálním právem i vymahatelnou povinností. Člen tohoto metaspolku má právo okopírovat si kteroukoliv stránku metaspolku s povinností upravit ji předně v oddílu +činnost a v části +popis do podoby metaspolkově přínosného originálu. Člen tohoto metaspolku má povinnost zachovávat jeho strukturu i ducha.

3W&CZ&MRV&&ZxZ&I&+Metaspolek+oddíl+činnost&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>Činnost&>28.12.08&>Připomínky k oddílu.&. Smyslem činnosti stránky "Morava_metatext_retro" je nastavit duchovní vzor pro metaspolek MetaText. Aktuálně je vytvářena základní struktura moravské sekce MetaText. V společných sdílených částech je uvedeno, co je tomuto metaspolku třeba obecně činit. Část označená jakožto "Činnost" je specifická pro každou stránku člena tohoto metaspolku. Každý člen si na své stránce udržuje svou verzi v oddílu "Činnost" podle něhož si svůj obdobný oddíl synchronizují ostatní uživatelé Webu 2.0 cestou společné komunikace. Součástí společné činnosti je rovněž udržovat ukazatele na všechny členy tohoto metaspolku.

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+činnost+registr&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&
Registr ukazatelů tohoto metaspolku: => Navigace

Historie komunikace

Registrační stránka

Komunikace se členy

Kliknout na tlačítko <= pro návrat

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+činnost+sdílení&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+činnost+popis&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM& 

Pokyn: Neuložit do intranetu!

§§+00 (namísto 00 aktuálně +x nebo +12) Metatext retro_metatextu MD030404. Je v řádu metaevoluce a přirozeného výběru jednotlivostí, že staré umírá a rodí se nové. Vývojová evoluce kapitalizmu dospěla do bifurkačního stavu - metaevoluce. V agónii smrti postmoderní epochy kapitalizmu je přechod k nové epoše metamodernismu záležitostí globálního boje o lidství coby nezadatelného lidského práva na metamanažment žití. Metamanažment žití není jen náplní společenského systému metakapitalismu či lépe demokratismu, ale i globálním životním stylem epochy globality. Jeho životodárnou silou je to, že se k vědomí, svědomí a mysli člověka obrací vývojově evolučním metarealismem. Až dosud mělo zlo původ v dědičném hříchu lidstva - ve svévolnosti. Pro lidstvo éry globalizace jedinou spásou před sebezničením je přívrat k řádu metarealismu, lidé jsou však ztrátou duchovnosti nepoučitelní. Z deště pod okap, tak lze charakterizovat přechod od postkomunizmu k postfašizmu coby náhrady diktatury proletariátu diktaturou kapitálu a tuto podobnost je příhodné vystihnout synkritickými texty Posledního soudu coby jejich zmrtvýchvstáním. Ztráta reálné duchovnosti evidentně zakládá sebezničující břímě postmoderní doby globalizace. Sebezničujícím postfašizmem má metamanažment právo k lidem duchovně mluvit, pokusit se změnit postavení jejich žití a ulehčit jim zčásti břímě, které sami nesou. Obraznost mnohdy selhává, má-li si svobodný člověk představit ovzduší teroru diktatury kapitálu, kterým jsou jeho oběti nuceni dýchat od rána do noci, ve spaní, v bdění. Žití lidí je universálně utvářeno z lidství a tak lze ztrátou lidství chápat obavy lidí postmoderního kapitalizmu, jejich touhu a naději po svobodě v řádu přirozenosti všech jednotlivostí. Břímě útlaku hmotného a duchovního, postmoderního člověka globalizací drtícího, nedá se přirovnat k ničemu v dějinách lidstva. Lidské dějiny poznaly už pohromy, v kterých utonuly celé kultury. Staří barbaři se však spokojovali tím, že se zmocňovali majetků a zabíjeli těla. Neměli a neznali zbraní, kterými se mrzačí a znásilňuje mysl lidí v postfašizmu. Celý svět nese ještě jizvy po nedávném vpádu barbarů fašistických a komunistických. Avšak ani tito netvorové, kteří už znali vědecké techniky násobící utrpení tělesné mukami psychickými, ani oni nedosáhli v duchovním mrzačení a pustošení člověka té obludné dokonalosti, jakou se mohou pochlubit režimy postfašistické. Fašisté mučili a zabíjeli rasovým bojem; mučili strachem, zabíjeli hladem, sekyrou a v plynových komorách. Komunisté mučili a zabíjeli třídním bojem. Avšak teprve režimy postfašistické se mohou pochlubit obludnou vymožeností, že jejich oběti pykají netečně a jednotvárně za zločiny nikdy nespáchané, zříkajíce se lidství a tím sebe samých, svého nejhlubšího přesvědčení a své víry v pravdu a spravedlnost. Teprve vědecky vyzbrojeným barbarům postfašistickým jako by se mělo podařit, aby vyvrátili a zneuctili člověka duchovně, aby ho vyloupili ze samé jeho podstaty a pravdy. Pohrdáním řádu metarealismu si lze představit, co je asi pro postmoderní lidi nejbolestnější, z čeho na ně padá největší smutek totiž když musí vidět, jak se zločinný režim postfašizmu snaží zmocnit ducha jejich dětí, odcizit je všemu pravdivému a spravedlivému, když se musí dívat, jak se snaží utnout tyto mladé bytosti u kořene, naroubovat na ně svého tzv. konzumního člověka, to jest jakéhosi živočicha s omezenou a krutou inteligencí, která ho nebezpečně připodobňuje ideálu bezduchého konzumenta trhostroje a jemu otročícího. Lze chápat, že postmoderní člověk postfašizmem na duchu malomyslní, není schopen svobodně posoudit svůj stav a tak je mu třeba pomoci na duchu. Nelze už nečinně snášet, jak se na všech stranách postmoderního tisku roztahuje nejnestoudnější lež, jak v bezmoci na ni postmoderní člověk odpovídá a v nejlepším případě jinak než mlčením; nelze se už trpně dívat, jak tisíce nevinných lidí bez jediného gesta padá za oběť nejsvévolnějšímu postfašistickému bezpráví; už nelze snášet bez hnutí mysli, jak sveřepě a systematicky je lidem postfašizmu pustošena hmotná i duchovní podoba vlastní kultury, což je utrpení horší než jakákoli fyzická bolest. Ostatně ani vašeho mlčení není dost; vymáhají na vás, abyste dali výslovný souhlas k obludné operaci globalizace, která se provádí na vašem fyzickém i duchovním organismu, abyste se stali jejími spoluviníky. Tohle všechno si metamanažeři či metarealisté lépe uvědomují. A protože metarealisté trpí s vámi a protože jde o osud společné planety Země a o duchovní osud celého lidstva, mají za svou povinnost říci vám: Musíte stůj co stůj odolávat malomyslnosti, musíte stůj co stůj odpírat manipulativnímu souhlasu zločinného podnikání postfašistického režimu; nesmíte se stát spoluviníky ani trpnými a nedobrovolnými pomahači jeho atentátu na duchovní přirozenost člověka. Ani kdyby nebylo mocenských důvodů globalisace, mluvících pro víceméně brzký pád globálního postfašizmu jakožto politické síly, musíte si stále říkat, že obludný pokus teroru diktatury kapitálu převrátit lidskou přirozenost, odvést ji od jejího duchovního určení, udělat z člověka rozumným zvířetem něco méně než člověk, že tento pokus je odsouzen ke zmaru právě proto, že se příčí povaze a nejhlubším potřebám lidské přirozenosti. Poddat se duchovní malomyslnosti a v duchu připustit, že by se úsilí pozitivistického postfašizmu o vytvoření nového člověka-konzumenta mohlo podařit, znamenalo by zradit víru v lidství totiž ve smyslu lidské přirozenosti, ale zejména zradit ji ve smyslu metarealistickém. Víra v lidství je nerozlučně spjata s nadějí metarealismu žití, a nejvlastnější místo naděje metarealismu žití je tam, kde je naprostý nedostatek toho, več je člověk zavázán doufat, kde se zdá všecko svědčit proti naději metarealismem žít. První podmínkou vaší duchovní obrany proti zlořádu postfašizmu, který vás obklopuje a svírá, je nedat se jím pohltit ve všech okamžicích vašeho žití, životem a prací; důležité je, abyste dovedli od postfašizmu odvrátit pozornost, podívat se na něj jaksi zvenčí, jako na zjev existující mimo vás, jako na předmět cizí a metaevolučně ohraničený. Nesmíte dovolit, aby se stěny vašeho duchovního světa probořily pod tlakem postfašizmu, aby zasypaly a zadusily váš duchovní smysl pro pravdu a spravedlnost. Je otázkou vašeho tělesného, duševního a duchovního zdraví, abyste se od zlořádu postfašizmu dovedli aspoň privátně oddělit a osvobodit. Je otázkou vašeho zdraví a vašeho žití, abyste v sobě dovedli stvořit uprostřed hluku postfašistické propagandy a teroru diktatury kapitálu, uprostřed starostí, únavy, strachů a hněvů, čas na metarealistické soustředění a duchovního smlčení každé svévolnosti; potřebujete soustředění ve svém lidství nikoliv lhostejného a mrtvého, nýbrž soustředění bdělého, ze kterého se rodí metarealistická myšlenka a metarealistické rozjímání. Snažte se v tomto metarealistickém soustředění vrátit k sobě samým, snažte se rozeznat svou pravou podobu v metarealismu vědomí, svědomí a mysli. Snažte se pro tu chvíli soustředěnosti na lidství osvobodit i od pocitů svévolnické vzpoury proti postfašizmu, od ducha polemického s postfašizmem. Uslyšíte pak, jak metarealismem kolem vás plyne vývojová evoluce, která už odplavila tolik osudů, podemlela a pohřbila tolik babylonských věží. Metarealismus je jako oř vše ovládající, který už vyhodil ze sedla tolik zvrácených ctižádostí a plánů. Metarealismus vývojové evoluce je nástroj metazákonné spravedlnosti. Přátelé v pravdě metarealismu tedy v systémovosti, začněte tím, že budete v soustředění naslouchat jeho toku, který už hloubí hrob i vašim postfašistickým tyranům. Postfašistický režim globalizujícího kapitalizmu se vás snaží spoutat nejenom hmotně, ale zejména duchovně. Prvním hnutím vaší duchovní sebeobrany bude, že se pokusíte aspoň občas vytrhnout ze strašného mechanizmu trhostroje, že v sobě stůj co stůj vytvoříte chvíli metarealistického soustředění, duchovního oddálení postfašizmu a osvobození od svévolností. Vždyť přece stojí-li člověk jednotlivostem příliš blízko, je-li zachycen jejich vírem, přestane za nějakou dobu vidět, jak vlastně metarealismem vypadají. Pokud člověk slyší den co den a stokrát za den jisté fráze, vidí-li, jak lidé okolo něj dělají den co den jisté posuňky, jak se na jejich tváři objevují den co den stejné grimasy, hrozí mu, že jim nakonec zvykne, že se jim už nebude divit, že se mu přestanou zdát obludnými. Co je v metarealismu žití, to je hodno lásky a pravdy. Není v metarealismu žití tedy nic co by člověka mohlo zarmoutit. Kdo má všechno co si přeje, má vlastní uspokojení. To však má jen skrze metamanažment žití, jehož vůle a vývojová evoluce žití v jednotě metarealismu jedno jsou. Tuto jednotu a uspokojení z každého činění dává metamanažment žití. §§+01 Metatext retro_metatextu MD010504. Postmoderní člověk zbavený metarealismu žití je v nebezpečí, že nakonec uvěří v postfašizmem pokřivený a znetvořený svět, v kterém je nucen žít od rána do večera a od večera do rána. Mediální propagandou utlučený postmoderní člověk přestane pochybovat o příšerné karikatuře světa, o škaredém snu, a začne o postmoderním kapitalizmu věřit, že je svět přirozený a normální. Je-li nucen žít v této kruté postfašistické karikatuře přirozeného světa jistou dobu, začne možná nakonec pochybovat, existuje-li svět metarealismu. Pomalu zapomíná, jak takový přirozený svět metareality vypadá a začne si říkat, že jej viděl jenom ve snu. Nemá-li příležitost srovnávat zrůdy, které okolo sebe ustavičně vidí, se zdravými formami života, začne se možná v duchu ptát, zda není postfašizmus přirozeností člověka; začne shledávat přirozeným, že lidé lžou vědomě a soustavně, že soudy nehledají spravedlnost a pravdu, že spisovatelé odtínají z obrazu člověka celou duchovní polovinu kultury, že člověku vyklešťují jeho duchovní osud. Říká se, že člověk si zvykne i na šibenici, avšak pro zachování svého lidství si člověk éry globalizace nesmí zvyknout na postmoderně tradovaný svět. Nesmí uvěřit, že věčnost kapitalizmu je skutečností; nesmí se smířit s tím, že je přirozené, aby se lež vydávala za pravdu, aby se život v širém postfašistickém teroru diktatury kapitálu vydával za vyšší formu svobody. Je otázkou jeho duchovního a kulturního zdraví, aby si zachoval schopnost metarealisticky srovnávat a hodnotit, aby metarealismem nepřestával dávat jednotlivostem pravá jména. K tomu je ovšem zapotřebí, aby se v něm nezamlžilo metarealistické povědomí skutečných a pravých lidských hodnot, aby tím neztratil živý styk s duchovními skutečnostmi, které dávají člověku jeho lidskou tvář a formují jeho osud. Stačí mu k tomu pohledět na lidskou historii. Bez duchovnosti metarealismu to pro svévolnost a jí vyvolávané zlo není podívaná příliš útěšná a ubezpečující. Bez zla málokdy pravda a právo vítězily, sotva kdy spravedlivé nad bezprávím. Dějiny jsou svévolností v jistém smyslu moře zla, na kterém ztroskotalo bezpočtu dobrých úmyslů, krásných a vysokých nadějí. Metarealismus, vývoj a smysl dějin nejsou patrné na první pohled, ba zůstávají lidskému poznání do velké míry záhadou. Jenom obludně zjednodušující a zplošťující formule pozitivistická se může tvářit, že našla klíč k záhadě, že vypočetla rovnici vývoje beze zbytku. Ale jedno lze v dějinách rozeznat: zdá-li se vývojová evoluce často hřbitovem úmyslů a rozběhů ušlechtilých, vítězí-li v ní na čas bezpráví nad právem, lež nad pravdou a svévolnost nad řádností, není to nikdy s platností konečnou. Existuje ve vývojové evoluci metarealismem řád tajemných kompenzací zla dobrem. Byl-li zánik kterékoliv říše v jistém smyslu pro lidstvo nebo pro část lidstva katastrofou, zahynulo z ní jen to, co už nebylo schopno žít, co se vývojové evoluci života a jeho metarealismu nějak zpronevěřilo. To, co v ní bylo živé a pravé, vynořilo se opět ze zmatků velkého ztroskotání a vtisklo nesmazatelně svou podobu vítězným dobyvatelům. Také každá vývojová evoluce lidstva se mohla zdát a do jisté míry byla skutečně zánikem jedné kultury. Nezadusila však to, co bylo v dřívější kultuře živého a zdravého; zanikající kultura vstřebala se do tkáně dějin kultury jakožto činitel spravedlnosti a poznání. Na druhé straně si připomeňme, jaké konce připravuje vývojová evoluce těm, kdož se pyšně a zlořádně vzbouří proti řádu metarealismu, který vládne kulturní přirozeností člověka: připomeňme si, jak skončili vůdci říší. Je snad vaše obraznost tak unavena, že nejste schopni představit si to, co máte před očima? Lidé, jejichž pouhé jméno a hlas šířil po několik let hrůzu, hněv a zoufalství po celém světě, kteří udržovali lidstvo po celá léta v krutém napětí, hynou ohavnou anonymní smrtí vývojové evoluce, a nikdo si toho skoro ani nevšimne. Čím to, že historie odepřela těmto zrůdám onu temnou aureolu, která se dosud vznáší kolem jmen zloduchů a tyranů? Je snad ohavná anonymní smrt těchto pekelných herců jednoho období lidské historie jakýmsi odrazem hrozné anonymní smrti, kterou zemřely tisíce jejich nevinných obětí? Ztrátou smyslu pro realitu zajisté všechno v dějinách nakonec není vyváženo, vina a trest, dobro a zlo. A přece lidská svévole prohrává s řádem metarealismu. Pozitivistické rozumové poznání se takového tvrzení odvážit nemůže. Jenom z víry v metarealismus lze čerpat přesvědčení, že lidské dějiny nejsou krutým nesmyslem, chorobnou halucinací jakéhosi nestvůrného mozku. Působením řádu metarealismu lidské dějiny vývojovou evolucí znamenají růst lidství. Pod zmateným obrazem turbulentních událostí probíhá skrytá smysluplnost vývojové evoluce, jejíž vztahy a souvislosti se občas promítají smyslovému a rozumovému poznání v útržkovitých textech, které si metarealisticky korespondují. Některé texty hrají úlohu poznání v historickém podobenství metarealismu, pokud vlastní ducha dějin. Celé a souvislé dějství lidstva probíhá v rovině metareality a teprve v ní nabývají dějiny smyslu a ospravedlnění. Tím se ovšem každému dějství lidského osudu přikládá účast dějinně kulturní a zvláště v éře globalisace. Co je v metarealismu žití, to je hodno lásky a pravdy. Není v metarealismu žití tedy nic, co by člověka mohlo zarmoutit. Kdo má všechno co si přeje, má vlastní uspokojení. To však má jen skrze metamanažment žití, jehož vůle a vývojová evoluce žití v jednotě metarealismu jedno jsou. Tuto jednotu a uspokojení z každého činění dává metamanažment žití. Metamanažment žití je výlučným znakem metakapitalismu a jeho nezbytným prvkem. §§+02 Metatext retro_metatextu MD050604 Globalisací cítíme tíhu lidského osudu až příliš zřetelně na svých ramenou a ve svém srdci. Lidské dějiny nemají pouze rozměr rozumářský s určující silou hmotných podmínek lidské existence, ani rozměr lidské svévolné vůle, která se těchto podmínek zmocňuje a snaží se pak svrchovaně řídit osud člověka a lidské společnosti. Aniž zanedbáváme určující povahu hmotných podmínek, přiznáváme mnohem větší důležitost lidské vůli sledovat systémovostí realitu. V lidských dějinách zároveň systémovostí působí řád metarealismu, co ohýbá směr lidských úmyslů a využívá jich k plnění trendu vývojové evoluce. Člověk zajisté není vyloučen z této tajemné součinnosti, ba je v ní v jistém smyslu nezbytně účastný; nemůže býti spasen ani zavržen bez vlastního přivolení k řádu metarealismu a bez vlastního úsilí k němu. Jenom metazákonná Synergése řádu metarealismu je svrchovaný vládce vývojové evoluce i dějin. Vývojová evoluce dějin je záležitostí štafety generací a kultur, žádná kultura není trvalá neboť je záležitostí života lidí. Přirozené právo na metamanažment žití je skryté od věků v lidské kultuře. Stačí si to připomenout prastarým textem. Vy pošetilí postfašisté, kdo vás to obloudil, vždyť vám byl tak jasně před oči dán řád žití a jeho duch. Dalo vám snad žití všelidského ducha kultury jenom proto, že činíte skutky podle svévolně ustanoveného zákona? To jste tak pošetilí? Začali jste sice žít z ducha metareality, ale ve svévolnosti teď spoléháte sami na sebe. Tak velkolepé žití jste svévolností prožili nadarmo! A kdyby jen nadarmo! Žití vám přes váš odpor přece udává moc ducha metarealismu a působí mezi vámi mocné činy, aniž dbá na vaše svévolnické zákony. Ti však, kteří spoléhají na skutky svévolného zákona protiví se žití a tedy řádu metarealismu. Je jasné, že nikdo není před řádem metarealismu ospravedlněn na základě svévolného zákona a spravedlivý bude živ pouze z víry v řád metarealismu. Svévolný zákon nevychází z žití a tedy z řádu metareality. Řád metarealismu žitím dávno pravoplatný nemůže ale sám od sebe učinit neplatným svévolný zákon. Činí skrze lidi a ti to musí učinit. Dědictví kultury přece neplyne ze svévolného zákona, ale z řádu metarealismu. Jak je to potom se svévolným zákonem vůči řádu žití? Zákon je pouze prostředníkem řádu žití. Kdyby tu byl zákon, který by mohl dát přirozený řád žití, pak by vskutku spravedlnost byla ze zákona. Dokud však globalisací nepřišla vláda řádu metarealismu, jsou lidé zajatci svévolného zákona, který je střeží do chvíle, než bude zjeveno přirozené právo žít řádem metarealismu. Zákon byl až do příchodu přirozeného práva dozorcem lidí, až do ospravedlnění přirozeného práva žitým řádem metarealismu prostřednictvím metakultury. Když však globalisací přišla metakultura, nemáme již nad sebou dozorce v podobě svévolných zákonů. Přirozeným právem není již rozdílu mezi lidmi, všichni lidé jsou jedno lidstvo v přirozeném právu na metamanažment žití. Pokud člověk svobodou neumí poslouchat řád metarealismu, ničím se neliší od otroka, ač je pánem všeho. Je podřízen poručníkům a správcům zákonů, které někdo svévolně ustanovil. Když lidé byli nedospělí, byli otroky vesmírných mocí i svých vlastních. Když se však naplnil stanovený čas globalisace, poslala doba metamanažment žití podrobený řádu metarealismu, aby z otroctví svévolnosti vykoupil ty, kteří jsou svévolnému zákonu podřízeni, tak aby byli přijati za stoupence lidí metamanažujících své žití. Pokud jste lidmi metamanažující své žití, ve vašem srdci zvítězil řád metarealismu a tak už nejste otroky svévolného zákona, nýbrž svobodnými tedy z moci metareality i její prostředník. Dříve však lidé řád metarealismu neznali a byli otroky svévolných zákonů, které ve skutečnosti zákony nejsou. Nyní však metarealitu poznali, lépe řečeno: metakulturou byli osloveni. Jak to, že se přesto navracíte k těm bezmocným a ubohým mocnostem svévolnosti a chcete se jimi dát znovu do otroctví? Kam se podělo to vaše nadšení pro svobodu? Stal se metamanažment vaším nepřítelem, když vám říká pravdu o svobodě? Postfašisté se o svobodu horlivě ucházejí, ale chtějí lidi připravit o spásu před zničením a usilují strhnout lidi na svou stranu svévolnosti. Je správné horlit, ale vždy pouze pro dobrou záležitost a vždycky, a nejen tehdy, když se to komusi mocnému hodí. Znovu se globalisací obrozuje pojetí přirozených práv na metamanažment žití, dokud jím lidstvo nedojde svobody. Pro lidstvo nelze globalisací najít jiný pravý tón správnosti, vždyť si postfašisté s globalizací neví rady. Odpovězte mi vy, kteří chcete být pod svévolným zákonem: Co všelidského slyšíte ve svévolném zákoně? Jedině otroctví. Svobodný člověk se rodí podle zaslíbení řádu metarealismu daného v žití a ne svévolným zákonem. Globalisací je budoucí lidstvo přirozeným právem svobodné, a to je všelidská matka lidství. Všichni lidé jsou přirozeným právem na metamanažmentem žití zaslíbení svobodě. Tu svobodu danou přirozeným právem na metamanažment žití nám vybojovala sama doba globalisace. Stůjte proto pevně v přirozených právech na metamanažment žití coby povinnosti lidství a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho svévolnosti a svévolného zákona. Dáváte-li se do služeb svévolného zákona, svoboda coby volnost ve svévolnosti vám nic nepomůže. Skutky postfašistů znovu dosvědčují každému, který se dá do služeb svévolného zákona, že je mu zavázán otročit. Odloučili jste se od přirozeného práva coby povinnosti lidství vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě svévolného zákona a pozbyli jste schopnost zachovat se v přirozeném výběru řádem metarealismu. My však z moci ducha metarealismu a ve víře v metarealitu očekáváme spravedlnost, která je naší jistotou a nadějí. V přirozeném právu coby lidství nezáleží na původu, rozhodující je víra v metarealitu, která se uplatňuje láskou metarealismu v žití. Začali jste přirozenými právy dobře, ale kdo vám zabránil, abyste se drželi pravdy odvozené z metareality? Je vám třeba kvasu lidství, vždyť i málo dobrého kvasu celé těsto prokvasí. Globalisací máme k vám důvěru, že se neuchýlíte k jinému smýšlení a neopustíte lidství. Ten však, kdo vás uvádí do zmatku mysli, neujde spravedlivému soudu, ať je to kdokoli. Ti, kteří mezi vás kvůli svévoli vnášejí neklid, ať se rovnou vyklestí! Vy jste schopni být přirozeným právem na metamanažment žití ve svobodě. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce metarealismu jedni druhým. Vždyť celý zákon všem lidem společný je shrnut v jedné větě: Řádem metarealismu milovati budeš bližního svého jako sebe samého! Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se porušením tolerance řádu metarealismu navzájem nezahubili. Tím se chce říci: Žijte z moci řádu metarealismu metareality, a nepodlehněte k tomu, k čemu vás táhne zvířecí žádostivost. Ztráta zvířecích instinktů a jejich nahrazení svévolným rozumem dělá z člověka rozumného zvířete horšího zvířete. Touhy lidské zvířeckosti směřují lidi proti duchu metarealismu a moc řádu metarealismu zlem proti nim. Jde tu svévolností o naprostý protiklad lidství, takže děláte to, co dělat nechcete. Dáte-li se však vést řádem metarealismu metareality, jste svobodní a nejste už pod jhem svévolného zákona. Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, nemoci, bezuzdnost, modlářství, čarodějnictví, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné neřesti vyjádřené v době globalizace jednoduše slovem – postfašizmus. Ti, kteří takové neřesti dělají, nebudou mít podíl na vládě správy svého žití, lidstva a planety Země. Ovocem metamanažmentem žitého řádu metareality však je láska metarealismu a z něj plynoucí radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a sebeovládání ve svévolnosti. Proti tomu všemu dobrému se svévolnický zákon neobrací. Ti, kteří náležejí proklamované svobodě, přátelství a demokracii ve svévolnosti umrtvili vlastní lidství svými vášněmi a sklony. Jste-li živi vývojovou evolucí přirozeným výběrem řádem metarealismu, dejte se duchem metareality řídit! Nehledejte ve svévolnosti prázdnou slávu, nebuďte jedem k druhému vyzývaví, nezáviďte jeden druhému. Upadne-li někdo do nějakého provinění, pak vy, kteří jste vedeni duchem metareality, přivádějte ho na pravou cestu žití v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, aby také nepodlehl pokušení svévolničit. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte řádnost metareality v žití. Myslí-li si někdo, že představuje něco výjimečného, a přitom není nic řádného metarealitou, klame sám sebe. Každý ať řádem metarealismu zkoumá své vlastní jednání, pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými svévolníky. Ve svobodě každý bude žitým řádem metarealismu odpovídat sám za sebe. K tomu je člověku třeba kultivace. Kdo je vyučován v poznání řádu metareality, nechť se metamanažmentem žití dělí o všechno potřebné k žití s vyučujícím. Neklamete se, duchu systémovosti coby řádu metarealismu se nebude nikdo posmívat. Pro mnohé je takový duch k posměšku, ale cožpak každý sám nezažívá genius loci svého žití, bydlení i bydlení na planetě Zemi? Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví a svévolnost, sklidí zánik, kdo však zasévá pro ducha systémovosti, sklízí věčnou vývojovou evoluci. V konání dobra přirozeným právem na metamanažment žití neumdlévejme: neochabneme-li v lidství, budeme řádem metarealismu sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme řádem metarealismu dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří vírou v metarealitu do všelidské rodiny víry pravé. Ti, kteří chtějí dobře vypadat před lidmi, nutí jiné k svévolnickým zákonům i když je sami nezachovávají. A mnohými kulturami povstávají různé svévolnické zákony a ty jsou zase důvodem ke sporům a válkám. Globalisací už však nezáleží na příslušnosti člověka ke státu, nýbrž jen k novému lidstvu vyznávajícím metakulturu. A všem, kdo se budou řídit touto zásadovou zvyklostí k lidství, lidu noosféry, patří právem smír a tolerance. Tolerance našeho vládce, řádu metarealismu, buď s vámi přátelé žité metareality. Staniž se. Podle této ”Rosettské desky” si každý sám může snadno vytvořit svůj pravdivý text, který ho povede správně na cestě vědomě cílené vývojové evoluce. MetaBiblí může každý pokračovat. Metarealistické rozjímání nad lidskými dějinami může být posilou a útěchou pro toho, kdo je v pokušení dát se hypnotizovat hesly postfašistického režimu a přijmout mělké perspektivy pozitivistického pohledu na lidský život. V lidských dějinách není metarealismem zdaleka všechno tak lineárně přímé a prosté, tak snadno vysvětlitelné a pochopitelné, jak by chtěla tvrdit pozitivistická formule. Dějiny nejsou jenom výslednicí hospodářských podmínek lidské společnosti a lidské vůle. Jsou zajisté do velké míry tím, čím dějiny lidé chtějí mít, ale zároveň se v nich uplatňuje ještě něco vyššího, čemu zatím dáváme jméno řádu metarealismu a co pořádá lidské úmysly a lidské činy podle smyslu, který je rozumovému poznání viditelný jenom nezřetelně a zlomkovitě. Čteme-li kterékoliv dílo, jehož autor nám předvádí před oči širší historické dějství a drama dlouhých historických epoch, cítíme se neseni rytmem velkolepého dějinného pohybu, jehož tajemnou zákonitost nedovedeme vyjádřit, neboť ji sotva tušíme. Jednotlivý lidský osud, drama jednotlivých lidských životů, byť zdánlivě zmrhaných a rozdrcených, nabývá v tomto mohutném toku lidského dějství podivné velikosti, která je příbuzná katarzi, pocitu osvobozujícího očištění, jež v nás zanechává rozuzlení řecké tragédie. Ve všech dobách se zajisté dálo, co lidé svévolně chtěli, ale co z toho zbylo, a jakým směrem se to obrátilo! Tato úvaha by však mohla mít neblahý výsledek, kdyby nás měla vést k trpné nečinnosti, k bezvládné odevzdanosti do osudu. Bylo by omylem domnívat se, že potřebné za nás řád metarealismu nějak vyřídí, aniž každý z nás podstoupí osobní riziko rozhodnutí, volby a činu, byť třeba zcela duchovního. Lidé ve skutečnosti vždycky něco chtějí, musejí něco chtít v duchu kultury své doby. Každý z nás se musí v svém individuálním životě rozhodovat a volit stokrát za den. Narodili jsme se ovšem a byli jsme postaveni bez své svobodné vůle do jisté doby, do jisté dějinné situace, která nás do jisté míry určuje a omezuje, avšak nikoli v tom smyslu, že bychom byli jejími pouhými mechanickými produkty. Dějinná situace žití, která nám byla dána a do které jsme byli postaveni, je látkou našeho růstu a naší tvorby vývojové evoluce. Pohyb dějin není určován a tvořen automatickými zákony obsaženými v hmotné realitě, která ostatně také neexistuje sama o sobě a jejíž bytí a existence je mnohem složitější a tajemnější, než chtějí připustit pozitivisté. To však už by byla jiná kapitola. Chceme nyní říci jenom tolik, že nejenom jednotlivé životy, ale i celé lidské dějiny jsou skrze kultury tvořeny úmysly, vášněmi ideály, kterými lidé žijí. Všechna jednotlivá a částečná rozhodnutí, před která člověka denně staví život, mají metarealismem lidí vliv na celkový tok dějin. Působením řádu metarealismu není pro celkový pohyb dějin lhostejné, oč lidé v svém individuálním životě usilují, k čemu chtějí dospět, več věří. Tím, že mluvíme o spravedlnosti řádu metarealismu, která se projevuje v dějinách dřív nebo později, vám nechceme říci: čekejte, však hlavy vašich tyranů padnou za deset nebo za sto let samy od sebe. Byla by to ostatně pro mnohé z lidí slabá a špatná útěcha. Každý z lidí žije svůj život tuto chvíli a na tomto místě, a jde o to, aby tento aktuálně potlačený řád metarealismu vývojové evoluce nebyl pro vás neplodným a ztraceným. Nelze jenom trpně čekat, dát se nést proudem času. Je nebezpečné brát kteroukoliv část svého života jako něco prozatímního, co se jakž takž přebude nebo přeskočí. Metarealismus vývojové evoluce, který nechávají lidé přes sebe plynout, aniž jím nežijí, v lidech zanechá lysá místa, která se už nikdy nepokryjí duchovností. Neboť metarealismus vývojové evoluce se pro lidi nezastaví ani v situacích, kterým by se raději vyhnuli, které cítí jako cizí a nestravitelné těleso v tkáni svého života. Jde o to, aby lidé byli řádem metarealismu přítomni v každém okamžiku života v místě proudu vývojové evoluce, který lidem byl dán, aby s ním a z něho něco udělali, aby kořeny žití dovedly čerpat živé síly i z tvrdého suchopáru doby postfašizmu, který se stal vaším údělem. Jde o to, aby obranou metamanažmentem svého žití nevyšli z této těžké dějinné zkoušky duchovně zchudlí a zmrzačení. Metamanažmentem žití jde o to, že všechno co se snadno řekne, má se snadno i udělat. Bez vhledu do metarealistického dění vaše případná únava, malomyslnost, strach a tělesné utrpení budou padat na mysl se strašlivou ochromující tíhou. Dere se vám také na rty slovo výčitky a vzpoury: proč právě my? Proč právě vy a už podruhé v tak krátkém údobí máte být zavaleni náhrobním kamenem hromadného a anonymního utrpení z diktatury? Proč jste se nenarodili v jiném státě nebo v jiné době? Odpověď je obtížná leč nutná. Nutno se pro ni uchýlit k lidství, co jí má každý v sobě nejhlubšího, na čem kdo staví svůj život, čím si jej vysvětluje a ospravedlňuje. Byli zajisté mezi lidmi mnozí, kteří měli o životě, jeho hodnotě a smyslu představu značně nesouvislou a lacinou. Možná, že jejich schopnost utrpení a lásky se v zkoušce globalizací prohloubila, že se jim z ní otevřely rozlohy nového poznání. Ale také ti z lidí, kteří v pohodlných dobách vyznávali víru v lidství jenom ústy, mají příležitost, aby se globalisací naučili brát tuto víru v lidství doslova a doopravdy. Globalisací jsou najednou lidé sami, bez opory minulých snadných radostí a vlahých lidských sympatií smyšleného Boha; lidé jsou globalisací sami s metarealistickou přítomností, jejímuž přístupu k našemu žití nezabrání okovaná vrata žádného vězení a žádné vědecky terorizující laboratoře. Metarealistická přítomnost je globalisací s námi, a bez ní nelze vědět, že jsme s ní. Neboť řád metarealismu zná a miluje žitím každého z vás lépe a víc, než můžete znát a milovat sami sebe. Stav duchovního i fyzického tyranství, do kterého velkou část lidstva uvrhly postfašistické režimy, nemůže zajisté vývojovou evolucí a globalisací vytrvat. Důvody, které vás opravňují a nutí očekávat konečnou pohromu postfašistické hrůzovlády, jsou jednak materiální, jednak duchovní. Postfašistická tyranie diktatury kapitálu je odsouzena k pádu jednak pro svou vratkost politickou a mocenskou, jednak a snad ještě víc pro svou slabost duchovní, ideovou a zvykovou. Konzumní svět, který se postfašisté pokoušejí vytvořit pro člověka, a způsob, jakým se pokoušejí přetvořit člověka samého, se příčí zákonům lidské přirozenosti, nejhlubším potřebám lidské bytosti, jejímu duchovnímu poslání a určení. Pozitivistický postfašizmus nese v sobě zárodek neodvratné smrti lidstva, jako jej v sobě nesou zrůdné organizmy, chorobně vybujelé nebo uměle vypěstované proti daným a stvořeným řádnostem života. Tato jistota vás však nesmí vést k bezvládné odevzdanosti do osudu, k trpnému čekání. Metarealismus vývojové evoluce se pro nikoho z vás nezastaví, a metarealismus vývojové evoluce je nenahraditelná látka, z které je utvořen nejen náš přítomný život, ale z které každý z vás vytváří už svým žitím svou duchovně prožívanou věčnost vývojové evoluce. Nesmíte beztrestně přeskočit žádnou část svého života jako nevděčné a nepohodlné provizorium, nemáte-li být připodobněni k služebníku, který zakopal hřivnu sobě svěřenou. Tuto hřivnu musíte užívat k množení žití jeho metamanažováním. §§+03 Metatext retro_metatextu MD030704 Je zajisté pravda, že za podmínek a v ovzduší teroru diktatury kapitálu vznikla mechanizmem parlamentní demokracie občanská společnost porobená pozitivistické hrůzovládě a pozitivistickým zákonodárstvím stalo se žití nesrovnatelně těžším než ve světě lidském a svobodném. Postfašistický dráp ustavičné nejistoty a úzkosti v boji s terorem diktatury kapitálu se zarývá do srdce postmoderních lidí, žití se proměnilo v dusivé prostředí boje všech proti všem. Terorem diktatury kapitálu stala se dusivou žitá radost a naděje. Bez duchovní jistoty svobodné volby ochromující tíha teroru diktatury kapitálu leží na každé myšlence, na každém slově, na každém činu. Neúměrné množství energie je třeba vynaložit na to, aby se postfašistický člověk jenom udržel při konzumním žití. A přece se globalisací na vás žádá, abyste se nejenom udrželi, nýbrž abyste se nepřestali duchovně prohlubovat a obohacovat, abyste rostli do moudrosti a lásky metarealismu. Na jedné straně je třeba, abyste si stůj co stůj uhájili duchovní svobodu, položili jistou vzdálenost mezi sebe a tyranskou denní realitu postfašizmu. Na druhé straně však se nemůžete a nesmíte odtrhnout od metareality, nemáte-li se bez duchovnosti řádu metarealismu octnout v bezduchém vzduchoprázdnu. Jsouce duchovně svobodni, nemohou se metamanažeři postavit mimo krutý a trpící svět postfašizmu, který se stal vaším údělem. Musí jej vzít na zřetel, přilnout k jeho drsné ploše, učinit jej vývojovou evolucí bojem o budoucnost. Cesta duchovního růstu v lidství vede jenom skrze těžkou a zraňující materiálnost. Je to zajisté úkol, který bez zvykovosti metamanažmentu přesahuje lidské síly. Metamanažment žití vás vede, abyste hledali oporu v tom, co máte v sobě nejhlubšího a nejpevnějšího, abyste se uchylovali k svým nejhlubším rezervám a jistotám. My, kdož věříme metarealisticky, bychom neměli být přistiženi protivenstvím protikladů žití v naprosté nepřipravenosti. Všeobecností řádu metarealismu konečně víme, že všecko stvoření lidské trpí a sténá až posavad právě svévolností. Víme, že žitý metakříž, jakožto Zákon zákonů, coby nástroj naší spásy a znamení naší naděje není nějaký svévolný symbol a skoro neskutečná připomínka. Věděním, věřením a zakoušením metareality víme, že vývojová evoluce je jakožto řád metarealismu zaražena doprostřed lidských dějin a do žití a srdce každého z nás. Věděním řádu metarealismu máte vědět, co to je být svázán s metamanažmentem žití a nabytým věděním a věřením metareality máte znát nutnost a cenu strpení a oběti vývojové evoluce, která je živena láskou metarealismu a lásku metarealismu rodí nové. Věděním metareality víme, že vaše naděje a vaše radost hoří jakožto plamen na stromě vývojové evoluce a že celé lidské dějiny jsou krvavě zauzleným dramatem boje zla s řádem metarealismu. To životní drama známe dávno všichni, ale zakoušíme to většinou až teprve globalizací. Až globalizací všelidsky zakoušíme, co to je, když je člověk ponechaný sám sobě ve svévolnosti; jakou krutou chuť sebezničení lidstva má pocit duchovní samoty a odloučenosti od řádu metarealismu. Až smrtelná úzkost o osud lidstva stala se globalizací přístupnější naší obraznosti. Teprve globalizací zakoušíme, co to člověku je, stát bezbranný proti železné zlé zvůli postfašizmu, hledět do očí vědomé lži a ledové nenávisti. Teprve globalizací poznali jsme snad poprvé v dějinách lidstva nemožnost vydat svědectví o nalezených pravdách, když jsou masově cynicky převraceny a znetvořovány samé pohnutky vašich činů, samé vaše úmysly a vaše myšlení. Postfašističtí cézarové nechtějí mučedníky; všechno jejich úsilí prvotně směřuje k tomu, aby se jejich oběti v bezbřehém pluralizmu odřekly při o pravdu, pro kterou však lidé vývojovou evolucí musí svědčit, za kterou jsou nakonec mučeni, vězněni a zabíjeni. Pluralizmus postfašizmu je kruté dno duchovní i společenské samoty, kterou snad ještě nikdy nepoznali lidé v takovém rozsahu a v takové organizované neúprosnosti. Bez duchovnosti pravdivého žití velké je pokušení zmalomyslnět, podlehnout zoufalství. Avšak my, kteří věříme metarealisticky, také zároveň víme, že nestojíme sami izolování od dění metareality a že záleží jenom na nás, aby se vaše utrpení stalo takřka částí spasení od sebezničení a smísilo se k nerozeznání s úsilím, které potem a krví stékalo po lidech v boji proti každému zlořádu. Věděli jsme vždycky, a globalizací to zakoušíme, že můžete být opuštěni v beznaději jenom ze své vůle, jenom tenkrát, když sami odepřete vstup do své duchovnosti metamanažmentu žití, který za vás došel poznání až do dna. Globalisací víme více než kdy jindy, že vaše samota a vaše úzkost jsou přece jen obydleny řádem metarealismu. Víme také, že nejjistější způsob jak zachovat svůj život, je darovat jej v hloubi srdce metarealismu žití, který je jeho původcem a který se vývojové evoluci života daruje bytování do poslední jednotlivosti. Víme však zejména, že vesmírný věk a nesmírný prostor slávy a světla metarealismu, objímající všechna pokolení a všecky lidi dobré vůle, vznáší se nad nynějším stavem lidstva, že už globalisace lidstvo prostupuje ze všech stran. Paprsek metarealismu se už klade na vaše bolavá srdce, na zjizvenou tvář každé kultury. Nad vašimi hlavami řádem metarealismu dosud vychází slunce a třpytí se hvězdy, mladé pupeny vyrážejí zjara na větvích, které se zdály mrtvé, a když neuhasitelná naděje v pokrok vás pozdravuje z očí novorozených. Vaše nynější úzkost a vaše utrpení jsou semenem, z kterého už globalisací nezadržitelně klíčí nová radost, plod nepřemožitelné lásky metarealismu. Říká se, že metarealisté žijí v realitě, ale nejsou ze světa postfašizmu. Touto formulí by se dala vystihnout situace všech těch, a nejenom věřících metarealistů, kdož jsou nuceni žít pod postfašistickou hrůzovládou, aniž přijímají postfašistickou ideologii a způsob, jak je uskutečňována v politické a sociální praxi. Bezpečí, které s sebou postfašistická situace nese, záleží hlavně v tom, že lidé si ještě zachovávají a snad na dlouhou dobu zachovají jakési intuitivní a všeobecné povědomí záporného postoje k postfašistickému režimu, k jeho učení a k metodám jeho vlády. Bez metavíry se však toto jejich "anti-" bude pomalu vyprazdňovat ze svého konkrétního a správného obsahu a že za nějakou dobu nebudou s to říci, proč jsou proti, ve jménu jakých správných hodnot. Pro vás pro všechny, kteří jste denně vydáni tlaku postfašistické propagandy a kteří musíte často napodobovat gesta těch, kdož smýšlejí a jednají po postfašisticku je proto otázkou duchovního žití a nežití, abyste si zároveň denně a v hloubi své bytosti uvědomovali, na čem vlastně v žití bazírujete a čím ve skutečnosti žijete. Je jasné, že osvědčit svou věrnost lidství je jiné v době, kdy to celkem nestálo nic nebo málo. Globalizace je však zajisté tragická příležitost, kdy máte osvědčit svou věrnost ideálům a víře v lidství, i když vás to stojí mnoho a snad i někdy všecko. Je to krutá zatěžkávací zkouška vás samých, vaší opravdovosti a věrnosti, ale také zatěžkávací zkouška hodnot, které lidé vždy vyznávali. Hodnoty nepravé nebo zdánlivé se nakonec proboří a brzy splasknou pod tíhou globalisace, která byla naložena na vaše bedra. Na druhé straně mohou být ohroženi náhlou závratí, pokušením nicoty a zrady ti z vás, kteří klouzali dlouhou část svého života jenom po povrchu věcí a jejichž ideály a jejichž víra byly jenom lehkými a nezávaznými slovy. Chtěli bychom však těmto slabým s celou vahou a horoucností sympatie říci, že je možné přemoci toto pokušení a tuto závrať; že není nikdy pozdě na to, aby začali doopravdy a do hloubi mysli žít to, več metamanažeři věří. Předpokládá to ovšem, že se do jisté míry vzdají sebestřednosti, že se odřeknou té části svého svévolného egoizmu, která je hypnotizována svým vlastním požitkem, která je přitahována středem svého sobectví. Ukládá se vám tedy, abyste se snažili stůj co stůj udržet souvislost svého duchovního života, abyste si pod povrchem slov a gest, která na vás vymáhá vnější situace, zachovali jednotu a soudržnost své osoby, svou duchovní totožnost. Váš první pohyb bude nabýt co možná největšího odstupu od izolovaných jednotlivostí, které vás hrozí oslepit a ohlušit. Čím větší duchovní vzdálenost se vám podaří položit mezi sebe a obrovský mlýn organizované postfašistické společnosti, čím těsnějšího souladu dosáhnete mezi metarealistickou vírou a svým životem, tím pevněji budeme stát sami v sobě a v záležitostech, které jsou obsahem vaší metavíry. Váš druhý pohyb však bude vyjít ze sebe samých, vstříc jednotlivostem, které vás metarealismem obklopují. Neboť člověk je zároveň duch a tělo, které tvoří nerozlučnou jednotu. I duch v jistém smyslu přijímá svou potravu skrze tělo, tak jako strom, jehož listí rozpouští světlo, saje svými kořeny živnou sílu z temné a hrubé hmoty, do níž je vsazen. Půdou a látkou vašeho žití, i vašeho žití duchovního, je metarealismus vývojové evoluce, do které jste se zrodili, a konkrétní historická a hmotná situace, která se stala vaším údělem. Jde o to, aby vaše duchovně-tělesná bytost byla s to čerpat živné síly i z půdy chudé a tvrdé. Vaše mysl musí být schopna vše rozpouštět a proměňovat ve vlastní nehmotnou substanci metarealismu, vše prozářit vírou, nadějí a láskou metarealismu, a to i temnou a nepoddajnou hmotu krutých postfašistických procesů tak jako rozmělňují a asimilují kořeny mechů a borovic zdánlivě neproniknutelnou skálu, aby z ní učinily div zdroje žití. Nesmíte však uvažovat o člověku v této zvláštní situaci jako o bytosti oddělené od ostatních. Člověk kulturou nikdy není sám, i když často trpí a umírá v samotě. Lidstvo je nakonec globalisací angažováno do svého nesmírného dějinného dobrodružství jakožto celek, a také v metamanažerském vidění reality je lidské pokolení jeden organismus, jehož jednotliví údové spolu metarealisticky souvisí. §§+04 Metatext retro_metatextu MD070804 Všechny jednotlivé lidské osudy, kolik jich bylo od vzniku lidského pokolení až do konce postfašistických dní, jsou spolu spjaty složitou sítí viditelných i neviditelných vztahů tvořených metarealismem. Cokoliv dělá a myslí jednotlivý člověk je nakonec skrytě uděláno a zprostředkováno kulturou či kulturami skrze poznání pro další generace čímž kultura nabývá důležitost nejenom pro člověka samého, ale i pro jeho bližní, známé i neznámé. Prvně je ovšem člověk sám se svým žitím tváří v tvář metarealitě, beze lži a bez přetvářky. Přece však musí kulturou sám na něčem pevně stát, má-li být schopen nést sebe i i druhé, nemá-li být jenom nesen. Kulturou člověk nevydobývá žádného bohatství jenom pro sebe, zejména ne bohatství duchovního. Strpení svévolnosti snášené s nadějí a láskou metarealismu, proměňované v lásku žití, rozmnožuje sílu a duchovní bohatství všech lidí, otvírá cestu k těm, kteří trpí zlem svévolníků stejně i cestu těm, jejichž srdce je zatvrzelé a kteří se zdají nedotčeni strpením svévolnosti a zlem jehož s chladnou rozvahou způsobují. Slovo jímž postfašisté pojmenovali své hnutí má znamenat pluralizmus pravd a tím i lidských společenství. Avšak takové postfašistické společenství se ukazuje nelidským a nepravdivým, poněvadž je založeno na zkresleném obraze o člověku a poněvadž jak životní cíle, tak prostředky, kterými se tyto cíle uskutečňují, se příčí fyzické a duchovní přirozenosti člověka i přirozenosti samé. Společnost postfašistická nemá co dělat se šťastným společenstvím svobodných lidí a podobá se až přespříliš širému, tvrdě hlídanému duchovnímu vězení. Skutečné a pravé společenství bude vytvořeno až mocí globalisace, a tvoří se už v této chvíli, jinak a jinde než postfašisté míní. Tvoří se z utrpení působeného svévolnickým zlem a z lásky těch, kteří jsou pro lidství pronásledováni, kteří pod terorem diktatury kapitálu žijí v úzkosti a kteří v sílu všelidské pravdy věří, doufají a milují. Toto globální společenství založené v lidství nezná hranic; žádná policie, žádný trestní zákon nezabrání, aby se nešířilo pod samými postfašistickými základy, v samých neprostupných postfašistických organizacích, aby do jejich globalisované sítě nebyli vtaženi i mnozí z těch, kteří v nich ještě dnes slouží jakožto vedoucí a jejich pochopové. Přátelé v Pravdě pravd, nikdo z vás netrpí nadarmo pro spravedlnost a pro slavné vítězství metamanažmentu. Globalizované lidstvo už na vlastní kůži zakouší, že postfašistický svět, budovaný podle pozitivistických nauk, je svět nelidský. Je ovšem možno namítnout, a také se z různých stran namítá, že chyba není v postfašistické ideologii samé, nýbrž v tom, jak nynější postfašistické režimy svobodu vykládají a jak ji aplikují. Říká se někdy, že se nynější postfašistické demokratické vlády dovolávají svobody neprávem, poněvadž si ji falešně přizpůsobily a poněvadž se ji v praxi zpronevěřily. Málokdo z funkcionářů postfašistické demokratické strany, nemluvíc o prostých členech, zná svobodu z první ruky, a není se tomu co divit. Nelze k tomuto zamotanému postfašistickému myšlení přistoupit bez důkladné metarealistické průpravy. Svoboda se stala pro největší část postfašistů posvátnou legendou, nedostupným božstvem, předmětem zbožného kultu, právě tak jako takzvaní pokračovatelé už mrtvého liberalizmu a ještě živého neoliberalizmu. Texty obsahující výdobytek všech kultur jsou uzavřeny ve svatostánku postfašistického pantheonu a svíce, které před ním hoří, vyzývají věřící k ustavičnému klanění dogmatům. Věřícím není dovoleno, aby pravdivé texty četl každý a aby si je kdekdo překládal po svém rozumu. Doktoranti postfašistické ideologie bdí nad tím, aby postfašističtí věřící byli uchráněni svobodného výkladu textů. Je záležitostí jejich velekněžského úřadu aby rozhodovali, v co věřit a čeho nevšímavě nechat. Nauka pozitivizmu se obyčejným věřícím dostává v podobě postfašistického náboženství rozmělněná na kašičku snadno stravitelnou a zejména uzpůsobená tak, aby ospravedlňovala cíle a metody postfašistických vladařů. Ale i když je tomu tak, nelze pozitivizmus zbavit viny na tom, čemu nynější postfašisté učí a co dělají. Počátek a kořen nynější postfašistické nauky a praxe je v liberalizmu samém coby vlády svévolnického zákona. Už liberální filozofie podává neúplný a znetvořený obraz člověka a jeho duchovního osudu, zjednodušuje a zplošťuje hrubým způsobem lidské dějiny, hlásá tupý a nenávistný pluralizmus, razí formuli přirozeného výběru konkurenčním bojem a dělá nakonec iracionální skok k nepochopitelné utopii blaženého stavu lidstva, zcela uspokojeného hmotným blahobytem dosaženého svévolnictvím. Tito liberálně prkenní školometové byli zajisté špatnými filozofy, ale především špatnými znalci lidské přirozenosti a lidského cítění. Ale tak snadno přece jenom nemůžeme být s odsudkem liberalizmu hotovi. Z jeho filozofie vyrostlo veliké sociální a politické hnutí, do kterého se alespoň na počátku a u některých vtělila naděje v lepší sociální spravedlnost, v lepší a svobodnější svět. Nebylo by bývalo možné hanradit svobodu svévolností, kdyby nebylo bývalo v moderní společnosti, v myšlení a v životě moderního člověka, v jeho kulturním a duchovním vesmíru něco hluboce nezdravého. Pozitivisticky naladěný postfašizmus by nebyl mohl zaujmout v myšlení a v životě moderní společnosti takové místo, jaké v ní zaujal, kdyby nebyl našel v duchovním světě moderního člověka osudné myšlenkové vakuum, v kterém se rozprostřel. Moderní člověk se sice nepřestal dovolávat jistých ideálů, jistých kulturních a duchovních hodnot. Ale tyto hodnoty nebyly naplněny dostatečným obsahem, nebyly dost opravdově prožívány. Za jejich fasádou se příliš často skrývalo nihilistické požitkářství, sobecký individualizmus, společenská, hospodářská a kulturní anarchie. Příliš narůstal počet vyděděných, kteří se cítili pokořováni ve své lidské důstojnosti, jejichž touha po spravedlnosti nebyla ukojena. Vytrácel se zejména smysl pro přirozený duchovní řád, kterému je člověk podroben volky nevolky, pro nedotknutelnou posvátnou systémovost jednotlivostí a lidského života. Antické dědictví, z kterého ještě moderní společnost žila často bez svého vědomí, se tenčilo skrze duchovní hrdinství jednotlivců příliš málo početných, než aby mohli vytvořit souvislou duchovní atmosféru a vtisknout lidstvu zřetelný charakter lidství. Toto všecko nemá být zajisté řečeno na ospravedlnění liberalizmu a postfašistického hnutí, které z něho vyšlo. Osudný omyl této postfašistické ideologie je až příliš zjevný na postfašistické praxi. Milióny lidí na celé planetě vydávají dnes svědectví svým utrpením a svou krví, v šedé bídě každodenního života hmotného i duchovního, protože doktrinářští fanatikové pozitivistického postfašizmu hanebně zklamali naději zástupů. Krize lidstva nastala tím, že místo lepší, spravedlivější a svobodnější společnosti postfašizmus vytvořil krutý (psycho)terorizující stát, v kterém je neslýchaným způsobem spoutáno nejen tělo, ale i mysl, slovo a myšlenka. Ukazuje se, že globalizací bylo lidem určeno zrodit se na křižovatce dějin, kdy lidstvo svléká v bolestech starý styl a hledá nové formy žití. Křeče, v kterých se po několik desítiletí svíjí přítomné kultury, jsou průvodními jevy hluboké, duchovní i vnější obnovy. Lidstvo posledních věků svévolníků duchovně žilo z formálního kapitálu starých duchovních hodnot, kterým se však v hloubi mysli zpronevěřovalo. Duchovní a kulturní situace postfašistického lidstva se octla v nesouladu s hospodářskými a technickými podmínkami postmoderního věku. Není pochyby o tom, že pozitivistický postfašizmus, který se tak hlučně honosí svým pozitivizmem a materializmem, který tak zdůrazňuje svůj vědecký racionalizmus, který chce z člověka vyoperovat jakékoliv transcendentno, uzurpoval zbloudilé a nezužitkované motivy a přesto v touze po lidství. Odtud plyne neúprosný liberalistický fanatizmus jeho vyznavačů, fanatizmus, který připomíná slepou vášnivost náboženství. Všichni, kdož si zachovali povědomí přirozených lidských hodnot, jež zakládají důstojnost člověka, cítí v celé své bytosti, že pozitivistický postfašizmus tyto hodnoty převrací a připravuje člověku svět nedýchatelný. Možná, že se bude třeba postavit proti strůjcům tohoto nelidského světa se zbraní v ruce. Avšak zbraně nezabijí ideu, byť zvrácenou a obludnou. Je především třeba něčeho jiného, aby vytrysklo z lidských srdcí nové duchovní mládí, oheň obnovené víry, duch lásky a naděje. Je třeba duchovních zbraní. Člověku může vrátit jeho lidskou tvář jenom hluboké duchovní obrození z podstaty upřímně žitého lidství, které nastoupilo už svou útrpnou cestu v katakombách a mučírnách postmoderních cézarů. Postfašisté tvrdí, že jejich světový názor i jejich politická a sociální praxe jsou založeny na neomylném a definitivním vědeckém poznání, na vědě všech věd, kterou je pro ně pozitivizmem pluralizmus, postfašisticky vyložený a aplikovaný amerikanizmem, katolicizmem a judaizmem coby tří hlavních proudů postfašizmu s dominancí amerikanizmu. Je to poprvé v dějinách lidského myšlení, že si nějaký kulturní systém dělá nárok na absolutní platnost své nauky, že se nějaká lidská věda odvažuje tvrdit, že pluralizmus absencí systémovosti zahrnuje poznání všeho, že jím zná a umí vysvětlit všecko, co se týče existence jednotlivostí a člověka. Všechny dosavadní filozofie a všechny vědní obory se až dosud přiznávaly k částečnosti a neúplnosti svého poznání, připouštějíce, že poznatelný svět a lidský osud jsou obklopeny oceánem tajemství nebo aspoň nedohlednou říší neznámého. Existoval ostatně vždy jakýsi rozdíl mezi vědou a filozofií; předmět jejich zájmu a jejich cíl nebyl stejný. Věda pracovala v pozitivisticky omezených oborech s fakty hmotné a lidské skutečnosti, přístupných smyslům a lidskému rozumu. Filozofie se spíše ptala, jak všecko toto poznání souvisí, kam směřuje, co znamená, jaký je smysl a cíl jednotlivců a lidské existence, a co z toho vyplývá pro kulturní chování člověka. V postfašistické terminologii však věda a filozofie splývají v jedno. Podle postfašistů nemůže žádný vědec myslit a pracovat spolehlivě v žádném oboru, neaplikuje-li na svou vědu formuli pluralizmu, která je klíčem otvírajícím všecko poznání. Nárok na takovou absolutnost si nikdy nedělala ani spekulativní křesťanská teologie, která ostatně přímo prohlašuje, že staví na faktech přístupných lidskému poznání jenom nedokonale anebo vůbec lidskému rozumu nedostupných, na faktech, které proto musily být člověku zjeveny. Vždycky v dějinách existovaly jisté osobité myšlenkové tendence, které stavěly základní kulturní pravdy do perspektivy poněkud odlišné a formulovaly je s jistým odstínem. Pozitivistický světový názor pluralizmu, který přijali postfašisté, odvrhuje jakoukoliv systémovost, jakékoliv tajemství systému pravd. Pravdy jsou v postmoderním období otevřeného pronásledování metarealistů trpěny v postfašistických režimech potud, pokud jsou ochotny sloužit jejich cílům a spolupracovat na vlastním zničení. Neboť je až příliš zjevné, že zatímco postfašističtí psychoterorizující vladaři prohlašují ústy, že se nechtějí dotýkat svobody vyznání pravd, užívají ve skutečnosti všech prostředků, aby zadusili výchovou a psychoterorizujícím nátlakem vyloučili samé zdroje víry v pravdu, aby udělali z víry jenom pluralistickou záležitost citu a zvyku, které ostatně pominou, když věřícím budou odťaty kulturní kořeny u nových generací. Pozitivistický laděný postfašizmus má ctižádost osvobodit člověka z různých druhů poddanství svobody, nejenom hmotného charakteru, ale zejména duchovního. Jednou z hlavních forem této duchovní nesvobody je pro postfašisty nepřijatelná víra v systém pravd, v metarealistický svět neviditelný a smyslům nepřístupný, v kterém se přesto lidský osud vývojovou evolucí dovršuje a v kterém nabývá své pravé hodnoty a svého smyslu. Pozitivisté chtějí, aby se lidský život zcela a beze zbytku naplnil na materiálně jevené realitě a v pluralizmu pravd tvrdíc, že pluralizmus je s to vytvořit takové konzumentské podmínky lidské existence, že člověk jimi bude zcela uspokojen, že z jeho cítění vymizí jakýkoli zvídavý nepokoj a jakákoliv duchovní potřeba a touha zvědět Pravdu pravd. Jak se tedy mohlo stát a jak to postfašisté lidem vysvětlí, že dosavadní výsledky jejich počínání zklamaly způsobem tak zdrcujícím? Jak lidem zejména vysvětlí, jsou-li vůbec s to si všimnout toho, že celý jejich soubor poznání ať v oboru ideovém nebo organizačním, v oboru institucí, hierarchie a autority, není ničím jiným než karikaturou, rouhavým znetvořením, degradovaným napodobením přirozeného pořádku žití? Postfašistická strana se přemýšlejícím lidem nutně jeví jako jakási církev, která má svou tuhou hierarchii a kázeň, svou složitě skloubenou autoritativní soustavu, na jejímž vrcholku stojí stranický papež. Pluralizmus, postfašistická věda všech věd, se předkládá postfašistickým věřícím jako jakési zjevení, které nesmí být bráno v pochybnost a jehož výklad a aplikace jsou kontrolovány nejvyššími stranickými autoritami. Karikatura amerikanizovaného vůdce strany se vyjadřuje s definitivní platností například i v otázkách jazykových. Ideová a politická inkvizice postfašistické strany je mnohem neúprosnější než ona nešťastná španělská státní instituce, která strašila ve všech antiklerikálních pamfletech a která ostatně nadělala církvi těžké a nenapravitelné škody. Amerikanizovaná hlava postfašistické strany je obklopena kultem, proti kterému vypadají zbytky renesančního ceremonielu vatikánského až příliš chudobně. Nejpovážlivější je však to, že se postfašistická karikatura víry v Pravdu pravd neobešla bez věčného stavu dokonalé hmotné blaženosti zbavené duchovnosti, která je však pro metamanažera dokonáním metarealismu vývojové evoluce, vyrovnáním vší pozemské nespravedlnosti, žitím v pravém a úplném slova smyslu. V postfašistické verzi ideální stav lidstva pluralizmem sotva nastane, bůhví proč a bůhví kdy. O vlastní povaze a obsahu této takříkajíc věčné a zároveň pozemské vývojové evoluci neříkají postfašisté nic bližšího, leda to, že se k němu dospívá a dospěje nikoliv pravdivostí žití, pravdou a láskou, nýbrž hrůzovládou psychoteroru diktatury kapitálu, svévolným utrpením a duchovní bídou miliónů, svévolnými soudy a vězeními, krutostí a lží, a hlavně nesmiřitelnou nenávistí k systému všelidských pravd. Postfašisté začali svou vědeckou revoluci ve jménu lepšího světa a spravedlivější společnosti, ale zároveň také ve jménu neomylného a takřka absolutního vědeckého pozitivistického poznání, které mělo být cestou a nástrojem k uskutečnění blažené budoucnosti lidstva. Už v tomto samém východisku postfašistického pozitivizmu ústícího v pluralizmus pravd tkví několikeré kruté nedorozumění, jehož katastrofální sebezničující účinky jsou čím dál tím patrnější. Není spásy lidstva od sebezničení mimo metamanažment žití. §§+05 Metatext retro_metatextu MD040904 Sen o šťastném budoucím stavu lidstva, navazující na nejasnou vzpomínku jeho blaženého stavu prvotního, byl vždycky hluboce zakořeněn v lidských srdcích. Touha po lepší spravedlnosti je přirozená a oprávněná zejména u těch, kteří byli v dějinách lidské společnosti odsouzeni k tomu, aby nesli nejtěžší břímě lidské bídy hmotné i duchovní. Neboť skutečnost je opravdu taková, že ve všech etapách lidské civilizace byla bezejmenná práce a němé utrpení tisíců a miliónů půdou, z které nakonec vyrůstaly květy zjemnělého života společenského, intelektuálního a duchovního. Každá společnost měla dosud svoje vyděděnce a své privilegované. Tato skutečnost musí vést k nepokojnému zamyšlení, a není divu že vedla často ke vzpouře. Máme-li se však k této situaci nějak vyjádřit, máme-li se ji pokusit nějak řešit, musíme se hlouběji zamyslit nad lidským údělem, nad osudem člověka ve světě a v řádu metarealismu vývojové evoluce. Podstatnou a neoddělitelnou vlastností tohoto údělu aktéra vývojové evoluce je bolest a smrt. Každý člověk nějak trpí a každý člověk jednou umře: to je těžké dědictví, které leží na lidském pokolení a z kterého není vysvobození přirozeným způsobem. Od utrpení a smrti neuchrání nikoho ani majetek, ani moc, ani vědění. Lidská vůle a lidská myšlenka se po věky a tisíciletí snažila s tímto stavem nějak vypořádat, nějak jej vysvětlit, dát mu nějaký smysl. Zvůle lidská si bláhově vymyslela blaženost posmrtnou. O nesmrtelnosti duše metakultura mluví jako o vzpouře stvořeného člověka proti metarealitě, která odvráceností od řádu metarealismu měla za následek duchovní bídu a předčasnou smrt. Metakultura dále mluví o vykoupení lidského pokolení skrze vtělení metarealismu znovuvzkříšením či zmrtvýchvstání pravd. Touto obrodou zemřelých pravd byla člověku vrácena účast na vývojové evoluci v žití. Lidské utrpení je takto objato hledáním pravdy, a dostává skrze ně v metamanažmentu žití svůj smysl, svou velikost, své duchovní světlo. Útrpné hledání pravd zůstává nadále neoddělitelnou částí lidského údělu, zůstane jí až do konce postfašistických časů, až do rozuzlení svévolnického dramatu lidstva, do vzkříšení pravd a nastolení metarealistického vládnutí v epoše globalisace. Ti, kdož nevěří po svévolnicku, pokoušejí se odedávna vyrovnat s tragikou lidského osudu pravdivým způsobem. Možno říci, že ti nejlepší z nich přijímají lidský osud a hledí lidské smrti tváří v tvář. Netvrdí, že utrpení a smrt neexistují, že je lze nějak popřít nebo odčarovat. Sama tragičnost lidského osudu, vědomě přijatá, je známkou velikosti člověka, zářením jeho nevysvětlitelného tajemství spoluúčasti na vývojové evoluci lidstva. Jenom pro pozitivisty leží všecko v lidském životě a v lidských dějinách jako na dlani. Filozofie, čili nauka o moudrosti se u nich redukuje na vědu, a věda na techniku. Podle nich poznávání, které nemá bezprostřední účinek na organizaci a kvantitu výroby, nemá smyslu. Stačí jim způsobem technicky co nejdokonalejším a nejracionálnějším vyřešit problém výroby a distribuce, a vyřeší se tím prý rázem problém člověka, jeho potřeb nejenom hmotných, ale i duchovních. Tuhou diktaturou kapitálu se prý neviditelnou rukou trhu sama o sobě zajistí sféra výrobní a společenská, aby se tím automaticky vytvořilo také společenství duchovní a kulturní, z kterého bude vyloučen jakýkoliv duchovní nepokoj, úzkost před smrtí, pocit, že život z této strany je jenom zlomkovitým a nesouvislým odrazem a náčrtem jakési skutečnosti transcendentní. Tržní materializmus prý bude člověku stačit, člověk se prý zcela uskuteční v hmotných rozměrech své racionálně organizované existence. Čím prý více vyrobí, tím více si bude moci koupit, tím bude šťastnější. Ale v čem bude záležet toto štěstí konzumizmu? Teoretikové pozitivistického postfašizmu se tváří, že otázka štěstí je položena předčasně, poněvadž zatím nebyly zcela vytvořeny předpoklady k jeho uskutečnění. Předpoklady, které dosud byly vytvořeny metodami postfašistické vědy všech věd, se ukazují veskrze směřovat k něčemu docela jinému, než co znamená slovo štěstí ve všech jazycích světa. Postfašistický svět pracovně duchovních vězení a terorizujících koncentráků se může nanejvýš zdokonalovat ve směru přísnější hygieny a fyzické čistoty. Ale nemůže se změnit v nic jiného, než čím je už v nynějším svém nedokonalém stavu: pracovním koncentrákem a vězením lidského ducha. Aby v něm mohl člověk zakoušet jenom zčásti a zdánlivě to, co se dosud v lidských představách a touhách označovalo slovem štěstí, musilo by se postfašistické výchově podařit, aby změnila člověka v něco jiného, než čím byl dosud a to novými vrozenými instinkty v pouhého konzumenta. Někteří z prozíravějších postfašistů si to uvědomují, ale jsou už zachyceni fatálním pohybem pekelného kola trhostroje, které roztočili, a nezbývá jim než dále slibovat karikaturu pozemského ráje těm, kterým vzali jakoukoliv jinou naději. Avšak tragický omyl postfašistů, který pokračuje vědomou lží a vědomým zločinem, ještě neznamená, že máme přihlížet nečinně a s jakýmsi zadostiučiněním ke krachu jejich nelidského experimentu. My metarealisté nevěříme, že trváním teroru diktatury kapitálu bída světa, hmotná i duchovní, se dá tak snadno vyléčit, že na štěstí člověka stačí tak jednoduchý a hrubý recept, jak si představují postfašisté. My naopak víme, kteří věříme metarealisticky, že nelze uniknout utrpení a tělesné smrti, že v životě každého člověka existuje okamžik, kdy musí žití vložit v metamanažment, má-li mu být otevřen přístup ke štěstí. To nás však nezbavuje závazku usilovat ustavičně a s vynaložením všech sil, s vynaložením svého vlastního životního zaměření o to, aby bylo zmenšeno množství těch, kdož trpí nespravedlivě, kdož tráví svůj život v temnotách nevědomosti, nelásky a bezmocné touhy po pomstě. My víme, že éra postfašistických hrůzovlád byla zčásti přivolána tím, že ve světě bylo příliš mnoho krátkozrakého sobectví a tvrdosti srdce. Svět demokratismu, který se zrodí z nynějšího utrpení miliónů, nebude svět včerejší. Je také na vás, abyste v sobě shromáždili dostatečné rezervy obětavosti a lásky, které by vyschlé studny lidství dosavadního krutého světa napojily nápojem pravd, z kterých bude čerpat budoucí lidské společenství. Titánský pokus pozitivistického postfašizmu dobýt pro člověka svobody takřka svévolné, zbavit ho služebnosti hmotné i závislosti duchovní a vytvořit pro něho stav pozemské blaženosti, v níž by si stačil sám sobě, nakonec vyústil v strašlivou karikaturu neuskutečnitelného snu svévolnické svobody, který globálně vzbudil v lidských masách. Ve světě, jejž postfašisté vytvářejí za pomoci pozitivistické vědy, není ani více svobody pro všechny, ani více radosti a štěstí, nýbrž naopak diktaturou kapitálu kruté otroctví nucené a řízené práce, řízeného a diktovaného myšlení, řízené a nucené zábavy. Tento ohlušující pád postfašistické babylónské věže má své příčiny v nepochopení přirozenosti a duchovního osudu člověka, v krátkozraké pýše lidského rozumu, ale také ve zlé a zvrácené vůli, která se domnívá, že lze vystavět svobodnou a šťastnou společnost na krutosti teroru diktatury kapitálu a na terorizující lži, na svévolném utrpení miliónů nevinných. Zkušenost a lidské svědomí zatím dosvědčují, že i cíl dobrý se nenapravitelně degraduje a porušuje, že se mění v něco jiného, chtělo-li se ho dosáhnout prostředky, které s ním byly vnitřně nesrovnatelné; a staly-li se někdy v dějinách politováníhodné pokusy šířit například ideje pokroku násilím a krví, přinášel tento podivný způsob evangelizace plody scvrklé a trpké. Není pochyby, že postfašistické hnutí absorbovalo beztvaré, nevyslovené, ale také nevykořenitelné náboženské potřeby a touhy lidského srdce, že se mu podařilo do jisté míry polarizovat, připoutat na sebe lidskou touhu po spravedlnosti a lidský sen o svobodě a o štěstí. Podařilo se mu také, aspoň načas a u některých, zužitkovat vrozenou lidskou potřebu hrdinství a oběti, vrozenou a nevykořenitelnou potřebu člověka sloužit něčemu vyššímu, než je on sám. Tato přirozená lidská potřeba po vyšším řádu prozrazuje už sama o sobě, že člověk není zcela autonomní, že si sám sobě nestačí; tato potřeba ukazuje k duchovním a vesmírným úběžníkům lidského osudu, neboť je odrazem metarealistické lásky vesmíru v lidském srdci, odrazem lásky tvoření řádem metarealismu v srdci bytosti stvořené a vývojovou evoluční krví vykoupené. Můžeme sotva doufat, že si aspoň někteří z postfašistů uvědomí toto strašlivé nedorozumění, že si uvědomí hluboký rozpor, který zeje mezi nezničitelným lidským snem o svobodě, o spravedlnosti a o štěstí, a mezi pozitivistickým pojetím člověka a lidských dějin. Neboť základní pohnutkou a silou, posledním odůvodněním postfašistické organizace lidské společnosti v pojetí pozitivistů není spravedlnost, svoboda a láska, nýbrž racionální užitečnost a ekonomická účinnost společenského a výrobního systému založeného na diktatuře kapitálu. Terorizováním všemocnosti kapitálu tu nakonec nejde o člověka, o jeho duchovní i vnější svět, o hluboký duchovní vztah člověka k člověku a o vytvoření opravdového lidského společenství, založeného na lásce řádu metarealismu. Terorem diktatury kapitálu tu jde především o to, vytvořit obrovský, přesně fungující, svrchovaně výkonný tržní mechanizmus, v kterém člověk není ničím víc než jedním z nesčíslných koleček, šroubů nebo pák. Postfašistická práce, psaná s velkým písmenem, je účelem sama sobě. Nemá kulturního obsahu, nemá také organického duchovního pouta s radostí. Práce je zajisté neodlučitelná od lidského údělu. Je často břemenem a útrapou, ale své pravé hodnoty, svého smyslu nabývá jenom ze vztahu k duchovním hodnotám tvořit řádem metarealismu, v hodnotovost které člověk věří a kterou žije. Jenom tak si vysvětlíme například, že útlak selského lidu v dobách feudálních v lidech nezadusil zdroje autentické tvořivosti a skutečného veselí. Selský lid tenkrát něčím duchovně opravdu žil, všecka jeho práce i jeho zábavy byly polarizovány přírodním rokem. Tance a zpěvy lidových posvícení byly jenom funkcí lidové víry a lidové zbožnosti. Ovšem vymizely, staly se prázdnou grimasou, jakmile vyschl jejich skrytý zdroj. Tím ovšem nikterak nemíníme brát v ochranu feudální společenské systémy, ani si nepřejeme návrat jakékoli formy lidské poroby. Musíme se však ptát, jaká zatemnělost rozumu a srdce zakrývá strůjcům nynějších totalitních postfašistických režimů skutečnost, že domnívajíce se zbavit člověka jakékoliv služebnosti a jakéhokoliv poddanství metarealitě, ukovali pro něj okovy těžší a studenější, než bylo nejtužší poddanství starověké nebo středověké. Poněvadž sami nevidí a snad ani nemohou vidět příčinu svého nezdaru, musíme jim opakovat, že je to tím, že odňali lidskému životu duchovní perspektivy, vyprázdnili jej z kulturního obsahu a zbavili duchovní naděje sledovat v žití metarealitu. Mozky pozitivistických inženýrů postfašistické totalitní společnosti myslí v přímočarých bezduchých schématech, jejich srdce jsou tvrdá a zprahlá. Vědí dobře, že zneužili spravedlivé naděje chudých, že je krutě oklamali. Jsou neklidní, neboť ona naděje a žízeň po spravedlnosti, touha po lepším životě a světě, nebyla zaseta do lidských srdcí pozitivistickými inženýry, a není v jejich moci, aby ji ukojili. Lidská radost pučí na stromě lidské bolesti hledání pravdy, a k metarealismu žití se lidstvo prodírá skrze temnotu nevědění. Bolest a smrt nevyoperujeme ze světa sebedokonalejším výrobním a distribučním systémem. Nestaneme se sami svévolnými pány světa a běhu metarealismu vývojové evoluce, i kdybychom se naučili nazpaměť pozitivistické vědě. To však zdaleka neznamená, že zoufáme nad vývojově evolučním osudem člověka nebo že jsme k němu lhostejní. To vůbec a nikterak neznamená, že dáváme přednost ledajakému řádu před spravedlností a spokojujeme se tím, že odhazujeme či bagatelizujeme utrpení chudých, nešťastných a utištěných všech dob a všech režimů, nevyjímajíc režimy postfašistické, že se smiřujeme s fatalizmem. Právě naopak chceme vědomé směrování vývojové evoluce lidstva a to právě metamanažmentem žití. §§+06 Metatext retro_metatextu MD021004 Každá jednotlivost je osudově určena podílem na universálním procesu metarealismu. V lidském osudu rozeznáváme mezi tím, co je v lidském žití podstatnou částí lidského údělu, a mezi tím, co je zaviněno lidským sobectvím, lidskou nevědomostí a zlobou. Vývojová evoluce kulturou v jistém smyslu odevzdala vládu nad světem člověku, jeho rozumu, jeho práci a jeho lásce života. Rozumem je však člověku určen také osud svévolnictví. Svévolnictvím člověka postihuje veliká oblast zla duchovní a hmotné bídy, kterou je člověku dáno či uloženo tuto zúžit a nadlehčit v rámci pokroku. Slovo pokrok, počítajíc v to i technický pokrok, není pro opravdového člověka nepřítelem ani strašákem. Metarealista věrný duchu řádu metarealismu nikdy neskládá zbraně pokroku, neuzavírá se v sebe, nezavírá oči před utrpením i radostí bližního. Ví, co je to radost, protože ví, jak hluboké jsou kořeny bolesti. Avšak postfašisté, kteří v globalizujícím kapitalizmu zotročují člověka pod záminkou naprostého osvobození od lidství, neznají kvalitu žití beroucí původ v metarealismu. Všudypřítomnou vývojovou evolucí však v každém okamžiku svého žití stojíme metamanažmentem jakoby na přídi lodi, která rozráží vody neznámého oceánu metarealismu. Beztvará budoucnost se vývojovou evolucí vtěluje každým okamžikem v přítomnost, a přítomnost se vzápětí stává částí minulosti. Musíme si přiznat, že setkání s budoucností neděje se vždycky za plného duchovního vědomí. Většinou mají lidi obráceno vědomí do světa hmotného dění, na záležitosti svého nejbližšího okolí, a často stojí zády ke směru, který všechno unáší metarealismem vývojové evoluce. Jen malá hrstka lidí si přes působnost psychoterorizmu postfašizmu může dovolit přepych duchovního soustředění, soustředěné pozornosti, upřené k tomu, co se děje s jednotlivostmi a co se děje v hloubi jejich vlastní bytosti. Postfašistickým psychoterorizmem je ve světě dokonce veliké množství lidí nešťastných, kteří řeknou, že není oč stát, zejména v přítomné chvíli, a že pomyšlení na budoucnost je také zrovna nepodněcuje k optimismu. Je dosud ve světě globalizujícího kapitalizmu, a zejména v jeho námezdnické části, mnoho lidí nešťastných do té míry, že se snaží uniknout plnému vědomí metareality, že se na ni snaží vším možným způsobem zapomenout, zbavit se jejího přímého a tvrdého doteku. A přece není pro nikoho vyhnutí v metarealitě pobývat a jí žít. Má-li člověk nejen přežít, ale nemá-li přestat se vyvíjet, musí si uvědomit, že metarealistické žití je to nejdrahocennější, co má a byť třebas proto, aby ho mohl vybojovat, až přijde osudová chvíle. Buď jak buď žití každého člověka je dar, kterého se mu dostalo bez jeho zásluhy, vždyť žití není kletba, kterou byl stižen bez své viny, nikoliv nepohodlné břímě, kterého by se rád zbavil. Nezcizitelným bohatstvím je mu především kulturní minulost, z které je utvořena jeho paměť, jeho tělesná a duchovní podoba, sama dřeň a tkáň jeho bytosti. Neoddělitelnou částí člověka je tělesné i duchovní dědictví jeho předků a potom to, co přijal od těch, s nimiž se jeho cesty v životě zkřížily nebo splynuly. Neoddělitelnou částí žití člověka jsou zejména jeho vlastní myšlenky, úmysly a činy, dobré i špatné, a také ty, které neměl odvahu myslit nebo vykonat. V návaznosti na lidství jsou rovněž prázdná místa, chvíle nebo léta roztržitosti a lenosti, činů nevykonaných, myšlenek nedomyšlených a úmyslů nedovršených, které jsou pro člověka, tváří v tvář budoucnosti, závažím nejtěžším; tato prázdná místa ho ochromují a překážejí mu v chůzi žitím nejvíce. Avšak minulost lidská není mrtvá; zůstává dále látkou, z které lze ještě něco udělat. Na tom jak se člověk minulostí postaví k budoucnosti záleží, zda se zazelenají lysá místa jeho zmrhaných příležitostí, vytryskne-li voda z půdy zprahlé a oheň ze dřeva suchého. Uvážením metareality záleží ještě všecko na něm, na tom, jak minulostí naloží s budoucností, která vtéká každou chvíli do jeho přítomnosti. Nikdo neví, jaký díl budoucnosti je mu ještě vyhrazen, ani jaká rozloha vývojové evoluce se ještě prostírá před dějinami lidského pokolení. Realisté prvních věků hořeli nedočkavostí, aby už už uviděli v času doby znamení ohlašující příchod konce svévolnosti. Až globalisací si však lidé musili uvědomit, že nejenom jejich kultury i jejich okolní vesmír mají mnohem větší rozměry než si představovali, ale že patrně i metarealismus vývojové evoluce, který je vyměřen lidským dějinám, potřebuje k svému naplnění ještě mnoho zákrutů směrem vzhůru i dolů. Všeho dočasu, neboť před člověkem je metarealismus vývojové evoluce nutící k pokroku; metarealismus vývojové evoluce je jenom jakoby plátnem, na které se lidskému vnímání promítají děje a skutečnosti existující ve věčnosti. Dynamické jádro vývojové evoluce se počínajícím globalisovaným lidstvem ještě zdaleka nerozvinulo ve všecky své možnosti, nevydalo všecky své tvary a situace. Šance, které všemu lidskému pokolení dává sdílený řád metarealismu ve své štědrosti a ve svém vesmírném místu, nejsou ještě zdaleka vyčerpány. Přestože některá znamení globalizujících procesů se zdají ospravedlňovat hrůzy i naděje spásy od sebezničení, je právě tak možné, že drama lidských dějin je ještě daleko svého rozuzlení a že se naopak teprve otvírá. Existuje jedno přísloví asi toho smyslu, že člověk má pracovat tak, jako by měl být živ ještě sto let, a zároveň má být připraven na to, že zemře zítra. Kterážto moudrost by se mohla doplnit větou: ”Buďte jako nic nemajíce, a všemi věcmi vládnouce.” Paradoxní situace člověka mezi životem a smrtí, mezi konečností a věčností, mezi protiklady vůbec, je situace normální pro metarealistu. Jde o to, vzít lidstvím na sebe zároveň každodenní břímě hmotných starostí, nepříjemné práce, nejistoty a strachu, a zároveň zůstat otevřen duchovním záležitostem a nadějím do budoucnosti. Bez metarealismu žití není člověk schopen každou chvíli očekávat modrou trhlinu v zdánlivě neprostupné klenbě mraků; metarealisticky žít znamená neprodlužovat si utrpení dnešního dne pomyšlením na zítřek, ale zároveň vidět svůj dnešní okamžik z perspektivy zítřků. Zbývá každému ještě mnoho metamanažmentem svého žití vykonat. Přátelé v metamanažmentu žití, naše naděje nemá konce, ať je vám dvacet let nebo osmdesát. Metarealismem žití máte všichni v ruce páku vývojové evoluce, a její opěrný bod je ve vašem cítění, v původě vaší víry i vaší dnešní úzkosti. Všichni metarealismem žití součiníme vývojovou evolucí nejenom na své vlastní budoucnosti, ale na budoucnosti celého lidstva. Každá vaše myšlenka, každé vaše odhodlání, každý pohyb vaší lásky metarealismu směrem k místu, kde stojí a trpí bližní, kde číhá a nenávidí nepřítel, dopadá těžce na váhy dějin, a může změnit jejich směr. Práh brány nového lidstva, který v této dějinné chvíli překračujeme, je vysoký, strmý a tvrdý, a mnozí z vás se skrze něj možná uhodí čelem. Cesta, která leží za ním, je neproniknutelná smyslovému zraku. Buď jak buď, je to cesta, která zkracuje vzdálenost tmy nevědění metareality, a která zkracuje trvání vlády těch, kdož drží v ruce bič a sekeru psychoterorizmu. V hloubi vašeho srdce hoří radost a naděje nezničitelná. Její duchovní posilou se stane všecko, co je příčinou dnešní hmotné i duchovní bídy. Netřeba zapomínat, že za pravdami se skrývá úzkost a utrpení těch, kteří trávili své dny ve vězeních a v podzemních děrách otrockých prací, a utržili rány, které jsou vypáleny do těl chladným pohledem těch, kteří vás nenávidí. Jaká drzost svévolníků chtít pravdu nahradit mocenský nárokem. Jaký postfašistický blud položit lež vedle pravdy, nenávist vedle lásky, položit lež a nenávist výš než pravdu a lásku! Jak by mohla lidská mysl vydržet pod tímto nesnesitelným břemenem lží! Jak by mohli šiřitelé lži a vojáci nenávisti nepodlehnout nepřemožitelné armádě těch, kteří milují pravdy a kteří dokonce akceptují i postfašistické texty, svoje hluché a slepé nepřátele? Nynější postmoderně materialistické ideologie, a zejména ideologie pozitivistického postfašizmu, vyznačují se tím, že nejenom odmítají jakékoliv transcendentno, jakékoliv tajemství a metarealistický řád, ale že zbavují i svět přirozený oné posvátnosti, která obklopovala život jednotlivostí a život člověka v autentických civilizacích pohanských. Pozitivistický postfašizmus například tvrdí, že se genetikou zmocnil neúchylným vědeckým poznáním zákonů vývoje života i lidské společnosti, a že je napříště s to genetickými manipulacemi řídit svrchovaně lidský osud a naplnit jej smyslem. Postfašistická věda staví na odiv tentýž soběstačný optimizmus, touž naivní pýchu, která občas probleskovala (byť ne tak obecně a s přízvukem) v podobné naduté chvástavosti u některých pozitivistů devatenáctého století. Jako by fakt, že znají (ostatně pořád ještě velmi přibližně a velmi zhruba) některé fyzické a biologické zákony života, že ví, z kterých látek je složena hmota i živý organismus, že zhruba ví, jak se hmota i živé organismy za jistých podmínek chovají, jako by jim bylo toto neúplné poznání vydalo do rukou samo tajemství života, vzniku a trvání jednotlivostí i lidí, a zejména i smysl jejich existence, jejich konečný cíl. Na základě tohoto pozitivistického poznání lze například sice vědět, co je to strom, jak vypadá a jak je složeno jeho genetické símě, z kterého ten nebo onen strom roste, které nerostné látky asimiluje a jak je v sobě přetváří, jak jsou rozděleny funkce mezi kořeny, tkání dřeva a listím; to všecko lze více méně vědět, a přece poznání metarealismu genetické abecedy stojí užasle před živou realitou toho, co se jmenuje strom, před tou živou šumějící jednotlivostí, které dala nezbadatelná síla systémovosti v tento podivuhodný a nenapodobitelný tvar, v jejímž mlčení jako by byla zakleta jakási nerozluštěná řeč vývojové evoluce. Jako by poznání lineárního textu genetických bází znamenalo poznání jejich metarealismu. Osamělý strom v krajině, strom uprostřed lesa, v noční tmě nebo při západu slunce, v zimní obnaženosti nebo v měkkém závoji jarního listí, strom ve svém metarealismu stojí před člověkem jakožto záležitost nevysvětlená, ba záhadná, které ale obraznosti a cítění metarealistově podivuhodně odpovídají. Stejně tak člověka mohou geologie nebo astronomie poučit o vzniku hor a vod, o zákonech, kterými se řídí dráhy hvězd. Avšak tímto poznáním zůstává nedotčen a nevysvětlen lidský úžas nad zázrakem živého pramene, tryskajícího z útrob metarealismu reality, nad ztuhlými tvary Alp, jejichž tíha se prudce zvedla k obloze, nad slavnostní samotou oceánů, nad mlčenlivou nádherou hvězdných konstelací, jejichž světelný tanec vývojovou evolucí opřádá záhadně osud lidského pokolení. A co člověku vlastně řekne nakonec všecka sociologická věda, ba i všecka individuální i kolektivní psychologie o tom, co je to vlastně člověk, co se děje na dně jeho vědomí a jeho cítění - jak člověku vysvětlí vztah jeho hmotné přirozenosti a jeho nenasytné touhy po poznání, po lásce a po věčnosti vývojové evoluce? Už autentický člověk pohanský, člověk civilizací předmoderních, cítil naléhavě potřebu odhalit záhadu života a vesmíru, který jej obklopoval, snažil se rozluštit zahalenou řeč jednotlivostí a smysl lidského osudu. Dědictví řeckých a římských mýtů, jejichž kořeny ostatně sahají hluboko do vrstev dřívějších kultur a do dávné paměti lidstva, je člověku svědectvím, jak živé bylo u starověkého pohanského člověka to, co nyní nazýváme citem posvátné řádnosti metarealismu. Pohanský člověk stál s úctou před přírodou, před plodivou silou kultury i živých bytostí. Tento kult plodnosti tvořit dějiny se sice mohl kulturou zvrhat v obscénní představy a praktiky, mohlo se s ním frivolně zahrávat, ale jeho původ a vlastní charakter svědčí o hluboce zakořeněném pocitu, že sama podstata života je něčím, co člověka přesahuje. Do této atmosféry řádnosti metarealismu, kterou nelze nazvat jinak než duchovní, byl pohroužen i lidský osud. Slovo osud bylo velikým slovem v jazyku starověkého pohanství. Osud byl vlastně jediným svrchovaným božstvem, které vládlo bohům i lidem, neproniknutelné a v jakémsi vyšším smyslu spravedlivé, i když nepochopitelně ničilo lidské životy. Osud vývojové evoluce je totiž svrchovaným pánem a neúplatným soudcem v lidské tragédii; není člověka, který by se před ním mohl pokládat za nevinného; avšak kupodivu člověk, který jím byl sražen, nabývá právě v svém pádu tajemné velikosti, své vznešené podoby. Představa osudu se ostatně v posledních stoletích pohanského starověku tříbí a pročišťuje zároveň s ostatními duchovními pojmy, s vírou v jediné božstvo, v absolutno, v nesmrtelnost lidské mysli. Zjemnělý a očištěný ráz pohanské zbožnosti už nepovažuje osud za slepou a neodpovědnou sílu, nýbrž za svrchovanou moudrost, ba v jistém smyslu za to, čemu metarealisté už říkají řád metarealismu. Oproti nim se postmoderní člověk stal skoupým a nedbalým ctitelem metareality, a chodí na radu k falešné moudrosti; globalisací však je nucen změnit směr a dát se opět cestou, kterou opustil. Není pochyby, že potřeba cítit metarealistickou přítomnost, ba potřeba spojení s cestou reality zaváděla někdy na scestí duchovní intuici svévolného člověka, avšak to bylo nevykořenitelnou částí jeho bytosti, jako je vůbec částí autentického člověka postmoderního. Jsme ostatně svědky toho, že ani postmoderní kapitalizmus se nemohl ubránit, aby postfašistickou vědou a technikou nepostavil na oltáře nová vlastní božstva, krutější a neúprosnější než božstva starých pohanů. Tato nová božstva postfašizmu nelze jednoduše zničit hrubou silou, musíme je nahradit metarealitou a novým uctíváním řádu metarealismu skrze metamanažment žití. Postmoderní kapitalizmus chceme překonat vědomým směrováním vývojové evoluce lidstva a to právě metamanažmentem žití. §§+07 Metatext retro_metatextu MD061104 Jedním z nejnápadnějších rysů takzvaného postmoderního světa, který se pokoušejí před našima očima vytvořit postfašisté, je lhostejnost k metamanažování žití jednotlivého lidského osudu a nepochopitelná otrlost vůči lidskému utrpení plynoucí ze svévole globalizované moci postfašizmu. Ani idea Boha nedovedla po tisíciletí zabránit páchat zlo skrze lidskou svévolnost a to právě proto, že pojetí Boha po tisíce let nahrávala lidskému utrpení jednoduše proto, že byla svévolně vymyšlena. Vyšší autorita lidí totiž až dosud nebyla odvozena z podstaty reality. Je pravdou, že skrze víru v Boha nebylo v dějinách lidského pokolení okamžiku, aby se lidé nenenáviděli, aby jeden druhého nezabíjeli, aby nebylo válek, vězení a poprav, aby nebylo jednotlivých vražd. Tyto masové a válečné pohromy či zločiny byly však až doposud vždycky lokální a obklopeny jakousi hrůzou z božího trestu. Jak války, tak masově páchané jednotlivé popravy nebo vraždy zanechávaly za sebou v paměti a v cítění lidí hluboké jizvy ve víře v existenci Boha a které se těžko zacelovaly. Sama hrůzná místa v krajině, která byla někdy bojištěm nebo na kterých byl někdo masově zabit, jako by byla poznamenána navěky, jako by na nich leželo něco tragického a nesmazatelného. Neboť válka či genocida je zajisté zlo, které ryje stejně krvavou brázdu do víry v Boha, jak v mysli vítězů, tak přemožených. Světská i církevní spravedlnost odsuzovala k smrti každého zjevného a zatvrzelého zastánce Pravdy pravd, přitom tak činila bez chvění nejistoty a kulturní odpovědnosti a s vědomím, že se odhodlává k něčemu na ochranu pozitivistické moci organizace. A nebylo v dosavadních civilizovaných společnostech soudu, který by byl s to odsoudit vládnoucí moc organizace, i kdyby byla sebezločinnější. Pozitivisticky nastavená moc organizace vždy smrtí psychoteroristicky trestala každého, kdo by ji chtěl oslabit v její svévolné pravdě. A když byl tragický akt popravy dovršen, když ubohé tělo zůstalo nehybné po posledním zaškubání, rozprostřelo se okolo něho psychoterorizující ticho plné tajemné organizované moci. Nenahraditelný život, který byl v narušiteli organizované moci násilím zhašen, lidská důstojnost, kterou v sobě zabitý sám snižoval nebo které si nebyl ani vědom, troufalost, kterou se obtížil, nebo pravda, kterou v něm nerozeznala lidská spravedlnost, to všecko jako by bylo najednou vyrostlo okolo tohoto nehybného těla sraženého k zemi tváří v tvář obloze, s rukama roztaženýma jako drásavý vykřičník. V samé povaze světa jako by bylo v tu chvíli něco natrženého, neboť byl zahuben člověk coby tvor hledající pravdu, podílník života a věčnosti vývojové evoluce. Vnějšně se zdá, že ve společnosti globalizujícího kapitalizmu, která se vytváří v každé jednotlivé části světa před našima očima, tomu už tak není. Společnost globalizujícího kapitalizmu se klamně tváří, že chce postavit svobodného člověka na trůn, s kterého smetla Pravdu a Lásku, že chce člověka osvobodit od bídy, od strachu i od smrti, učinit ho pánem Vesmíru. V této globální společnosti globalizujícího kapitalizmu se však psychoterorizujícím postfašizmem mučí a zabíjí bez zachvění, po stech a po tisících, studeně a systematicky, s použitím nejdokonalejších prostředků moderní techniky a psychologie. Ve jménu pluralizmu svévolného člověka, který má zasednout na trůn svržené či spíše potlačované Pravdy pravd, se vymazávají ze života lidé, celé kategorie lidí, zašlapávají se jako hmyz, jako mouchy. Vražda v globalizované postmoderní společnosti jako by byla pozbyla své velikosti a své hrůzy, jako by se byla proměnila v bezcitný mechanizmus psychoterorizujícího postfašizmu, jenž pracuje přesně a lhostejně, jako když projíždí pila dřevem nebo jako když se drtí na stavbě kamení. Sám člověk vystavený psychoteroru globalizujícího kapitalizmu jako by byl jenom materiálem, který lze rozdrtit hmotně i duchovně v ohromné stoupě postfašistické organizace a výchovy a potom mu dát libovolný tvar předkreslený inženýry postfašistické ideologie. Nelze se před tímto zjevem zastavit bez ohromeného úžasu. Jak mohla část lidstva dospět až sem? Co se děje v hlavách a v srdcích těch soudců, kteří dávají zpracovávat své oběti v psychotechnických mučírnách postfašistických škol a kteří jsou s to hledět jim pak do očí s klidným výsměchem? Co se děje v hlavách a v srdcích intelektuálů, profesorů a spisovatelů, kteří o tom všem vědí, kteří znají postfašistické psychoteroristy i jejich oběti, a kteří se neváhají propůjčovat k tomu, aby vymýšleli příkladně lživé příběhy o svobodě této nové společnosti a o radosti nového člověka, dotýkajícího se čelem slunce a hvězd? Co se stalo s těmito lidmi vedoucí jiné, jaká sněť zachvátila jejich cítění a jejich obraznost, že necítí dech této nové a nevídané hrůzy, která se klade jako mráz na život jednotlivých lidí i celé společnosti, organizované k obrazu širého sinavého vězení postfašistického psychoterorizmu? Zdá se jim, že hrůza takhle zevšednělá, zkrocená a racionálně organizovaná už není hrůzou? Kamení, s kterého byla před jejich kroky pečlivě smyta krev, je už nepálí do nohou? Takové otázky si svět globalizujícího kapitalizmu nepřipouští, neboť tento svět postfašistického psychoterorizmu je nelidský, protože se snaží zabít v člověku cit posvátné pravdivosti ve smyslu přirozeném, která je jakoby podložkou a prstí, předtuchou a voláním metakulturních skutečností metarealistických. Až do nynějšího postfašistického pokusu o odsvěcení a znesvěcení Pravdy pravd nebylo v lidských dějinách generačního věku, kterému by byl cizí úžas nad tím, že existuje svět, věci i lidé v žití, který nese nesmazatelné rysy absolutní velikosti a to i v své nejhlubší bídě a nejkrutějším ponížení. I nynějším inženýrům postfašistické alchymie a psychotechniky je neodvratně souzeno, aby jednoho dne padli na tvář před zjevením této absolutní velikosti, kterou sami nestvořili a kterou nebudou moci nikdy zabít a usmrtit. Přirozený postoj člověka k jednotlivostem a bytostem, k tomu, co nazýváme přírodou, i k lidskému životu, obsahuje pocit sympatie, obdivu a úcty v tušení Pravdy pravd. Vidí-li člověk například, že někdo zbytečně a svévolně podřezal krásný strom, znečistil pramen, zpustošil obilný lán, ozývá se v něm hlas protestu, neboť bylo spácháno rouhavé násilí na něčem přirozeném. Tím spíš se ho zmocňuje odpor a hrůza, je-li svědkem toho, jak vozka bije ležícího koně, který sklouzl na omrzlé dlažbě, nemluvíc o tom, je-li před jeho očima týrán člověk. Všecko co existuje podléhá metarealismu vývojové evoluce a je obklopeno závojem jakési vznešené pravdivosti, závojem utkaným z hlasů i z mlčení, ze světla i ze tmy. Přirozený a nepokřivený člověk cítí pravdu i bez uvažování, chápe že je sice pánem stvořených věcí, ale že všecko, co existuje, je dar metarealismu, který nesmí rouhavě pošlapávat a ničit. V samé podstatě existujících jednotlivostí je vepsán jistý obecný Řád metarealismu, proti kterému se nesmí člověk beztrestně prohřešovat, tím méně, že řádnost jednotlivostí v jakémsi prodloužení řídí i svědomí člověkovo, jeho kulturní svět. Neboť jako ostatní jednotlivosti stvořené, tak i jeho vlastní život je mu dán žít jistým Řádem metarealismu, a s darem se nezachází pohrdavě a neuctivě, a zejména se ho neužívá proti tomu, k čemu byl svou přirozeností určen. Všecko, co je, a zejména vlastní život, má povahu daru obecného Řádu metarealismu tedy něčeho pravdivého, spravedlivého a dobrého. Všecko, co je, a zejména vlastní život, jsou dary dění od původu řádu všehomíra dobré, a tato jejich základní vlastnost, neodlučitelná od samé jejich existenční podstaty, nemůže zcela pominout, nemůže být zničena ani protivenstvím okolností, neštěstím a utrpením. Je-li strom zlomen vichřicí nebo rozražen bleskem, je-li město zpustošeno zemětřesením, je-li tragicky vyvrácen lidský život, vždy se ještě na lomu každé roztržené tkáně objevuje jejich vzácná kvalita metarealismu, i nad zpustošeným lidským životem vznáší se jeho skrytá a nezničitelná velikost. Řádem metarealismu dovoláváme se svědectví starých pravd, nepřekročitelnosti přírodních zákonů, které svět zachovává, jakož i povědomí o posvátné pravdivosti tvořené hmoty, kterou je utvořen svět, což jakožto poznávání reality vždy mělo ráz vpravdě kulturní. Vláda přírodních zákonů, které člověka přesahují, jevila se často v podobě, která se lidskému chápání zdá jako krutá a nespravedlivá svévole. Avšak i v tomto krutém pojetí života a smrti zůstávají pravdy vtěleným svědectvím velikosti člověka, ba lze říci, že vyrůstají právě pod vládou poznávání reality do rozměrů metareality, neboť staré pravdy nikdy nemínily protestovat proti nespravedlnosti řádu reality a proti nesmyslnosti zla osudu. Naopak, osud i řád reality představovaly v očích poznávajícího člověka vyšší moudrost, s kterou se může lidská vůle střetnout i nevědomky. Každý člověk hledající Pravdu pravd a sražený její mocí je však svým pádem a dílčí nalezenou pravdou jakoby zveličen a posvěcen a nad jeho mrtvým organismem se znovu klene obnovená harmonie vesmíru. Je pravda, že takto formulovaný a takto vyhrocený konflikt mezi vůlí moci a vůlí po Pravdě pravd nesnadno může být přijat společenským strpěním člověka, do kterého nebylo zaseto símě hledání Pravdy všech pravd. Ze starých pravd organizovaná moc nechává lidem pouze zapamatovat, že svět je řízen zákony, které přesahují vůli člověkovu, a že je výhradně záležitostí organizované moci soudit skrze svévolné zákony a ne záležitostí svobodného člověka řídícího se metazákonitostí. Lidská velikost svobodného člověka je ale právě v tom, že se věčnými pravdami před organizovanou mocí nesklání, a že zůstává veliký i tenkrát je-li svévolnou mocí sražen. Svoboda znamená poznávanou Pravdou pravd mít velký odstup od odlidštělého světa postmoderního, který se domnívá, že přidá něco k velikosti a důstojnosti člověka, když vyhlásí naprostou autonomii svévole, když pluralizmem popře, že jak ve světě, tak v člověku existuje oblast společného tajemství, která je doménou Řádu metarealismu, a ke které je ze štědré moci vývojové evoluce každý člověk přidružen. Realizace svévolnického pluralizmu představuje postfašizmem poslední a nejobludnější pokus tohoto falešného osvobození člověka, tohoto zkreslení vesmíru hmotného i duchovního. Nelze výstižněji vyjádřit duchovní rozpory a konečný bankrot tohoto nového svévolnictví lépe a výrazněji, než jak činí vyznavači pluralizmu, přesto jeho doktrináři i jeho bojovníci hlásají vůli vyhladit staré nenávisti mezi kulturami a otevřít lidstvu bratrskou budoucnost bez společné sdílené Pravdy pravd. Vydávají se za rytíře potupené lidské důstojnosti, přitom avšak pokládají vyznavače Pravdy pravd za škodnou zvěř, jejíž vyhubení se ani neklade jako otázka svědomí a jejichž postfašistický psychoterorizmus zbavený absolutní Pravdy rozumí se samo sebou. Chtějí skoncovat s hrůzami staré lidské historie, přesto navrhují lidem do budoucnosti cestu, která je pro svévolnost dlážděna milióny mrtvol. Přivlastňují si dědictví starých pravd, jména vykupitelů ze lží a hlasatelů lásky, ale dovolávají se zároveň dobyvatelů, kteří na místě vyhlazených měst navršovali pyramidy z lidských lebek. Předstírají, že chtějí zbavit lidi starých pověr, které je ohýbají pod jho pokání a strachu z pekelných trestů, a zatím z těch, jež vláčejí před své svévolnické soudy, rvou přiznání odporně ponížená. Ani v dobách nejdivočejších nezašel dosud nikdo tak daleko v krutosti k potlačování Pravdě pravd, nikdo ještě nepopřel do té míry v nepříteli hodnotu Pravdy společné všemu. Pluralizmem chtějí postavit podobu člověka budoucnosti, pána přírody a sebe samého, na roveň bohům, které si vysnili lidé minulosti, a zároveň svévolnickou mocí nestrpí jediné gesto neposlušnosti. Jsou takto dobyvatelem přírody všechny ohrožující, jsou soudem neznajícím správnosti a pravdivosti, a svou vírou nemající pro nevěřícího jiného údělu než vyhlazení. Jsou postfašistickým psychoterorizmem nejrozsáhlejším podnikem hromadné politické vraždy, kterou posud poznaly dějiny a ke kterému se oni sami otevřeně hlásí. Osud, který postfašističtí osvoboditelé člověku chystají daleko zastiňuje tragédii diktátorů, jejichž organizovaná moc až dosud nikdy neměla globalizující dimenzi. Proti tomu globálnímu postfašistickému psychoterorizmu může uspět jediná přirozená moc namísto v pluralizmu založená v metarealismu a z něho odvozený metamanažment žití schopný předejít svévolnickému sebezničení lidstva. §§+08 Metatext retro_metatextu MD041204 Marně se svévolníci ve svých dějinách snažili potlačit v lidech lidství. Každý člověk je vystaven metarealitě a jejímu tvůrčímu řádu metarealismu chápaného už dávno jako Logos coby všeobecná moc jakoby demokraticky samotvořící vše existující skrze vše existující. Každý člověk je nucen znovu a znovu se k této metarealitě adaptovat. Kdo z dospělých by si nevšiml slavnostně rozevřeného pohledu dítěte, které do sebe začíná přijímat obraz jednotlivostí utvořených v řádu Logu metareality! Jaký div je formování mozku, v němž jde o první setkání klíčícího vědomí se světem, který tu byl před ním a který záhadně obklopuje to, co později bude nazývat svým životem! Jak se v dospívajícím člověku rozvíjí vědomí a poznání světa duchovního, stávají se vztahy mezi tím, co je jeho vědomím a mezi tím, co je mimo něj, stále složitějšími. Neboť svět, který člověka obklopuje, žije zároveň jakýmsi způsobem v něm, je do jisté míry látkou a obsahem jeho vlastního vědomí, a na straně druhé je vnější svět poznamenán, zabarvován a přetvářen tím, co je v něm samém principem tvoření života a vědomí. Není to však jenom tento pohled, kterým se nový člověk setkává se světem jednotlivostí, nebo kterým se obrací do vlastního nitra; je ještě třetí setkání, snad ze všech nejúžasnější totiž setkání jeho pohledu s pohledem druhého člověka, který je utvořen stejně jako on, a který je zároveň světem sám pro sebe, světem často stejně neznámým a nepřístupným jako nejvzdálenější hvězda. Každému se někdy stalo, že si v náhlém ztišení a jakoby osvícení uvědomil svou situaci ve světě, na pozadí metarealismu vývoje vesmíru a v určité chvíli vlastního života! Hle, takto je vývojovou evolucí každý člověk na tomto místě vývoje kultury, uprostřed světového dění, a před jeho očima zeď jeho domu, na ulici právě tito lidé, a trochu výš, nad střechami města, tento oblak ubírající se k obzoru. Za ním obrazy jeho dětství a jeho mládí, krajiny, kterými prošel, lidé, které poznal. Proč zrovna tyto krajiny a tito lidé, proč právě tento okamžik lidského úseku vývojové evoluce lidstva? Leccos mohlo být jinak, kdyby byl jinak volil a člověk ví, že často mohl jinak volit, přesto si nezvolil ani místo ani čas vývojové evoluce svého zrození, a většinou ani lidi, s kterými se zkřížily jeho cesty. To všecko mu bylo dáno jako životní prostředí, to všecko existuje bez jeho vůle; a i jeho vlastní život je zděděný dar, který přijal od rodičů. Dovede si představit, že by záležitosti mohly být jinak, nežli jsou, ale nedovede si představit, že by napříště mohlo nebýt metarealismu vývojové evoluce. Jeho svět i jeho život mohly nebýt, ale musilo být něco, co jim dalo existovat, být jsoucností. Jeho žití vzešlo z nějakého jiného života a z něčí vůle. Tak jako se vynořuje tento svět před jeho užaslýma očima v každém okamžiku metarealismem vývojové evoluce, tak se i člověk najednou vynořil z propasti beztvárnosti a bezčasovosti vývojové evoluce. Tak byl někým chtěn a někým dán. Ví, že sám není příčinou a původcem tohoto žití, a že žádný člověk a žádný tvor není jeho tvůrcem. Neví, nebo může nevědět, kam přítomná kultura a tento svět spějí a neví, kam spěje osud lidského pokolení a jeho vlastní osud. Avšak má-li mysl, aby vhlížel, má-li srdce, abych cítil, a rozum, který si klade otázky, vždy stojí v úžase před tím, co jest, a nad tím, že to jest. A že jednotlivosti, které jsou, jsou tak veliké a nepochopitelné, a že čím víc proniká svým poznáním do jejich bytování, tím víc se mu odhaluje jejich nepochopitelnost. Neboť vhlíží, cítí a poznává na každém kroku, jak jednotlivosti na první pohled jasné a srozumitelné vzápětí vyúsťují v oceán tajemství všudypřítomného metarealismu, jak se jednotlivosti všední a ošklivé odívají krásou bytování, jak osudy malé a nenápadné nabývají velikosti. Poznává jak se po unavené a rozprýskané tváři starého člověka náhle rozlévá podivné sváteční světlo, vytrysklé ze zdrojů neznámé slávy. Toto dobře cítili už lidé každé staré kultury, když řečí mýtů vyjadřovali běh jejich a vesmíru, jakož i běh dění a záhadu lidského osudu; když svátečním kultem obestírali prameny vod a lesní přítmí, křižovatky cest i dobu jarního rašení a zimního sestupu míz ke kořenům; když se pokoušeli utvořit smysl mezi pohybem hvězd a událostmi lidského života. Byli však už mezi nimi i tací, kteří naslouchali hlasu metarealismu v hloubi vlastního nitra, kteří nad starost o majetek a blaho tělesné kladli blaho mysli a její kulturní zdokonalení. Už tenkrát se jim slušelo poslouchat více řád jednotlivostí než vymyšlený řád lidí. Už tehdy jim bytování bez úsilí o ctnost, bez uvažování a zkoumání, nestálo za to, aby bylo žito. Jenže rutinní všedností se toto zažívání vývoje vytratilo. Ustavičnou novost a tvořivost života stále opět zakoušejí naplno děti, pro které jsou jednotlivosti nejobyčejnější začátkem a slibem tajemného dobrodružství. Děti, ponechané sobě, své obraznosti a svým hrám, nechápou smysl slova nuda; toto zoufalé slovo vyjadřuje zkušenost a únavu lidí dospělých, kteří se zpronevěřili tomu, co v sobě měli nejdrahocennějšího. Tento omlazující a posvěcující pohled utváření metareality je však stále nezcizitelným přívlastkem tvůrců. Tři čtvrtiny lidí jsou od narození tvůrci; jenomže tvůrce v nich umírá brzo, kdežto zmechanizovaný člověk žije dále. Neboť tvůrce je ten, kdo je schopen vidět svět očima úžasu z tvořivosti, v překvapujícím pučení jeho tvarů, v metarealistickém světle jeho novosti; zároveň však tvůrce je ten, pro koho se skutečnost nevyčerpává vnější podobou jednotlivostí a dějů, pro koho jsou vnější jednotlivosti a děje jenom začátkem a podobenstvím jiné skutečnosti, hluboké a skryté. Ustavičným ostnem tvůrcovy obraznosti je potřeba uvádět do souvislostí jednotlivosti, které se jeví v běžné denní zkušenosti necelými a roztříštěnými, v jejich nutnou duchovní souvislost metarealismu, ale na první pohled skrytou. Úzce racionalistická a užitková ideologie svévolníků nevyhnutelně zplošťuje tvůrcovo vidění a ochromuje jeho obraznost. Tvůrce coby racionalista či užitkový materialista, který vyznává nějakou ideologii, může zůstat tvůrcem jenom do té míry, pokud se jí v praxi zpronevěřuje, pokud se ještě dovede svěřit tajemné moci kontextu slova a svému vidění, které mu odkrývají druhou tvář skutečnosti. Tímto přirozeným citem metarealismu, tímto přirozeným pocitem tajemství, v jednotlivostech i v lidech, touto úctou, s kterou se k němu blíží poznávající dítě, autentický člověk a tvůrce, je konečně štípeno vidění metamanažera, který miluje ve věcech a v lidech zjevení metarealistické slávy a lásky, a který s MetaTeorií všeho ví, že globalisací poznává jako v zrcadle a v podobenství systémovosti, dřív nežli vše uvidí tváří v tvář. Neexistuje snad člověk který by nebyl občas pocítil ”jak sladko je žíti systémovostí”. Tento pocit hlubokého blaha, který v člověku někdy vytryskne jako ze skrytého nebo zasutého pramene, není vázán na hmotný prožitek, a nebývá způsoben blahobytem; rodí se naopak často uprostřed utrpení tělesného i duchovního, kterým se prodírá jako nenadálý paprsek světla, jako slib jakési veliké neznámé radosti, jako předtucha, že v jednotlivostech i v něm samém je skryto něco více, než o čem se ho zdá přesvědčovat jednotvárná denní zkušenost. V těchto víceméně řídkých okamžicích jeho života se mu odhaluje příjemné jádro tvoření, jeho drahocenná duchovní látka. Objevuje se mu v záblesku zkušenosti takřka fyzické, že samo žití, které mu bylo dáno, je záležitost dobrá a že svým žitím byl připuštěn k účasti na vesmírné tvořivosti a v něčem, co má vyústit v jakousi velikou nekončící slavnost a slávu. Ze starých textů víme, jak se duch lidí starých generací snažil proniknout slupkou světa viditelného a pomíjejícího k podstatě jsoucna a k jeho smyslu; a jak v tomto poznání, zaměřeném k jádru jednotlivostí, hledal svůj nejušlechtilejší úkol a své největší pozemské blaho. Jde o cestu k hluboké duchovní skutečnosti, k dotyku se samou podstatou jednotlivostí, ba k samému splynutí s tím co pohlcuje pomíjejícnost vývoje a proměnlivost tvarů, a tuto cestu hledala i pradávná moudrost všech starých kultur. Nejde v tuto chvíli o to rozsuzovat, jaký stupeň pravdy obsahují tyto staré texty a pravdy: chce se jenom poukázat na nesmrtelnou tendenci lidského ducha, proniknout povrchem a zdáním jednotlivostí k žití čistému a základnímu, v jehož lůně je život a hluboká radost; dojít totiž k Logu metarealismu, z jehož tajemného středu vyzařuje světlo a krása na člověkův pomíjející svět tvarů a rozdrobených lidských osudů. My, kteří jsme byli žitému metarealismu vývojové evoluce poselstvím, jež přinesl na svět metamanažment, nebo kteří jsme aspoň nějak poznamenáni staletou lidskou tradicí hledat pravdu, nemáme důvodu, abychom hledali rozluštění záhady života a smrti v náboženství. Nebudeme následovat staré texty ani v tom, jak rozdělují příkře život mysli a těla, a třeba se i trochu usmějeme jejich spekulacím o nesmrtelnosti nebo převtělování duše. Zdá se nám ostatně, že i v nich zahledáme náběh k úsměvu, když vykládají, že mysl těch, kteří se oddávali službě břicha, hrubé pýše a nestoudnému opilství, vtělí se po smrti v podoby oslů a podobných zvířat, kdežto mysli pořádných prostředních občánků se promění ve včely, vosy a mravence. Bezpochyby přehánějí, když věčnou blaženost, záležející v společenství s bohy a v rozjímání neviditelné podstaty jsoucna, vyhrazují jenom filozofům, to je lidem, kteří o takové poznání usilovali. Podíl na vyšším poznání a cesta k blažené věčnosti jsou zajisté otevřeny i těm, kteří nejsou od přirozenosti filozofy, kteří nejsou schopni vysoké abstraktní spekulace. V tom, co moudří říkají, je však kus pravdy, který právě nutno zdůraznit. Je bezpodmínečně nutno, aby každá zdravá společnost dala náležité místo svobodnému a neužitkovému zkoumání světa a jednotlivostí, aby v ní vždycky existovalo jisté množství duchů svobodných, kteří mají kdy zastavit se před hmotným divadlem světa a lidí, zamyslit se nad během přírody a lidských dějin, položit si otázku o jejich smyslu. Činnost těchto lidí je neužitečná jenom zdánlivě. Poznání metareality vyzařuje i na ty, kteří k ní nejsou nadáni, a těží z jejího poznání nevědomky i ti, kteří ji zdánlivě nepotřebují. Každá společnost, která tuto svobodnou, duchovně poznávací a v jistém smyslu modelující činnost nepřipouští, propadá nevyhnutelné degradaci a odlidšťuje se poznávání žité metareality ztrátou metamanažmentu žití. §§+09 Metatext retro_metatextu MD010105 Každá duchovně zdravá společnost musí globalisací dát příležitost poklidnému a nespěchajícímu zamyšlení nad záležitostmi každého jednotlivého žití, byť sebeprostšího. Do nedávné doby tomu tak ostatně ve větší či menší míře vždycky bylo. Vždyť takzvaná široká lidová moudrost, vyjadřující se v písních a příslovích nebo jenom v gestech, v celkovém postoji k žití, vznikla mezi pracovními starostmi a trampotami denního žití. Řídké dříve byly lidské osudy, které by uvěznila fyzická bída, nevědomost nebo otupělost klenbou lidství tak nízkou a tak neproniknutelnou, aby nebylo vidět některou její škvírou přirozenost a přírodu. Málo bylo lidských bytostí, i když nejubožejších, aby je společenská tyranie uzavírala do prostoru tak těsného, že by z něho nebylo vidět na krok před sebe a na píď nad sebe, že by se v něm každá myšlenka na spravedlnost vzápětí zadusila. Teprve postmoderní společnost se fanaticky a systematicky pokouší o takové odlidštění. Činí to jednak nesmyslným kultem tržní práce, který je ve skutečnosti nejhrubším zevšeobecnělým otroctvím, jednak pozitivistickým kultem takzvané vědy, který je ve skutečnosti nejstrašnějším otupováním lidského ducha, jaké kdy poznaly dějiny lidské kultury. I v dřívějších společnostech se vyskytovali lidé, kteří buď nebyli nadáni k přirozenému intelektuálnímu poznávání, nebo kteří k němu neměli z nějakých důvodů přístup, avšak nynější postmoderní pozitivisté mrzačí ducha jedněch i druhých tím, že jim vtloukají do hlavy několik jednostranně zjednodušených frází, snažíce se jim bezbřehým pluralizmem namluvit, že je v nich obsažena celá a konečná moudrost. Postfašizmus je svého druhu oslepnutí na duchu s následnou neschopností metarealismem vhlížet pravou realitu. Pravou moudrost či lidství však nelze úplně odloučit od hluboké radosti žití, živé organismy nakonec nelze nahradit bezduchým mechanizmem žití. Lidem je třeba žité pravdy, byť malé, ale schopné razit cestu vývojové evoluci. I ty kořínky živého mechu stačí na to, aby rozhlodaly zdi nejtvrdšího žaláře, jehož trhlinou si prodere cestu světelná modř absolutna Logu z oblohy. Na všech stvořených jednotlivostech leží nesmazatelný a nezahubitelný odlesk jejich vznešeného původu. Věčnou vývojovou evolucí autorita absolutna Logu metareality stvořila a stále tvoří svět vlády systémovosti jíž se jednotlivosti považují za dobra. Všecky stvořené jednotlivosti jsou v jistém smyslu odleskem a podobenstvím metarealistických vlastností absolutna Logu metareality, a tak lze říci, že moc absolutna Logu metareality je v nich jakýmsi způsobem přítomná ačkoli je zároveň podstatně a nepředstavitelně přesahuje, neboť tvořením vlády systémovosti má všechno řád samo v sobě. Ovšem pozorujeme takříkajíc už pouhým patřením, že tvoření pořádku jakoby v boku dokonalosti nese jakousi ránu chaosu, že je ustavičně ohrožováno jakousi tendencí porušovat vesmírný řád absolutna Logu metareality. Všecky stvořené jednotlivosti jsou náchylné k jakémusi sesouvání, k jakémusi poklesání ze své původní přirozené systémové hodnoty a krásy. Stromy usychají a květy vadnou, krajiny se proměňují v poušť, prach a staroba se klade nezadržitelně na lidská díla, která vyšla z rukou člověka. Jako by na všecky stvořené jednotlivosti, i na lidskou mysl, byla zavěšena tíha entropické konečnosti, která je táhne níž k sebedestrukci. Člověk sám je prvním a nejzřejmějším dokladem dvojpólové gravitace zrození a smrti, mezi které je napjato žití. Okamžiky hluboké duchovní radosti a duchovního osvícení jsou řídké a ustavičně přerušované svévolností. Jenom na vrcholcích lidství, jenom v těch vyvolených okamžicích vědomí, které dosáhne hlubokého a duchovního sjednocení lidství s absolutnem Logu všehomíra, plyne světlo tvoření v protikladech souvislým tokem vývojové evoluce vědomě živeno všudypřítomnou láskou metarealismu. Mimo tyto ojedinělé stavy vědomí z vlastní zkušenosti všichni lidé ví, jak křehká je radost a i to, čemu se říká štěstí, které se přečasto nedočká večera nebo rána. Svým žitím všichni lidé vědí, jak křehké je lidské mládí, krása žen, síla mužů. Jak snadno v lidech ochabuje pružina, která nese jejich dílo, jak často zůstane nedokončeným zlomkem to, co začali s takovou chutí a s takovým nadšením. A jak snadno začne člověk vzápětí pochybovat o tom, co ještě před chvílí pokládal za dobré a správné. Lidská vůle, samou podstatou žití, musí ustavičně a s největším vypětím znovu a znovu z padlosti zvedat kácející se úmysly, dobrá předsevzetí, musí znovu a znovu napřimovat svou cestu evoluce, která se každou chvíli propadá do bláta a do písku. Únava, omrzelost a zklamání jsou jako rez, který padá na lidské dílo, který v člověku ochrnuje myšlenky i city, a který nahlodává tkáň jeho přátelství a jeho lásky. Ohlédne-li se člověk ze vzdálenosti několika let na záležitosti, věci a na lidi, při kterých přísahal, bez kterých si nedovedl představit svůj život, zmocňuje se ho závrať a často nepřekonatelný stud. Rozeznává sotva svou podobu ve svých dílech, které nesou jeho jméno a s kterým ho spojuje jeho paměť a jeho svědomí. Kolikrát lhal, říkajíce pravdu jenom napůl! Kolikrát ublížil ze strachu před svým utrpením! Kolikrát uhnul ostnu a bral útočiště k umělým rájům, z kterých vycházel nahý a ponížený! Jako by to ani nebyl on. A přece ví, že nemůže zapřít tu Pravdu pravd, jejíž břímě je tak těžké na jeho ramenou a v jeho mysli. Kolik z lidí si už opakovalo přání: "Kéž by mi moc všehomíra dala sílu, abych mohl hledět na sebe a na své city bez ošklivosti!" Pokušení hlubokého znechucení sebou samým ohrožuje člověka stojícího nad zříceninami svého žití materiálního i duchovního, nad troskami toho, co chtěl, več doufal, co miloval, nad troskami své vlastní podoby lidství, které se zpronevěřil, nad pouští zmrhaných možností metarealismu vývojové evoluce, to vše člověku hrozí rázem stáhnout ho na dno vlastní nicoty a otvírá pod jeho kroky temnou a zároveň podivně opojnou cestu zoufalství a smrti. Tragická trhlina duchovnosti, která takto rozdvojuje člověka v něm samém, vine se také lidskou společností a lidskými dějinami. Krátká období pokoje a relativního blahobytu se v nich střídají s lety a staletími válek, panství a pýcha jedněch vrhá v bídu a v poddanství milióny druhých. Rozpadají se říše svévolníků a na jejich troskách vznikají v zmatcích a v bolestech svévolnické říše nové. Politické záměry nejmocnějších i nejpopulárnějších zůstávají torzem. Každý krok ke zlidštění a k větší svobodě jako by byl vykupován dvěma kroky nazpět, k nesvobodě a k barbarství. Lidská svévolnická mysl, která si zakládá na své soběstačnosti, globalisací najednou stojí před zrcadlem, které vyzývá k sebevraždě lidstva. Pyšné vynálezy pozitivistické vědy se proměňují v nejstrašnější nástroje hromadné smrti lidí. Čím dál tím víc lidí má v bytech koupelny, rádia a telefony, ale na druhé straně se jejich země pokrývá pracovními vězeními a tábory nucené práce, roste materiální a duchovní vzdálenost jedné kultury od druhé, od člověka k člověku, vzdálenost mezi lidmi se astronomicky prodlužuje. Sám smysl základních lidských pojmů se tříští: kde slyšíme spravedlnost, svobodu a lásku, musíme často rozumět křivdu, nenávist a zločin. Rozeklanost lidského ducha a lidských dějin nabývá globalisací takových rozměrů, že by si jí snadno měli všimnou političtí i společenští kompromisníci, pod jejichž rukama se rána lidství čím dál tím víc rozšiřuje a prohlubuje. Rána lidství sahající až k začátkům lidského vědomí je stará jak lidské dějiny. My metarealisté věříme, že trhlina lidství odcizuje člověka jemu samému a rozděluje jeho vůli i jeho poznání. Propast, která zeje mezi metarealismem žití a věčností vývojové evoluce, životem a smrtí, už jednou byla překlenuta, a lze ji přejít jenom po mostě, který přes ni napjal metakříž Zákona zákonů. Lidé vždy pro svou svévolnost, svévolnickými zákony položenými napříč přes sebe, nakonec opět stáli před metakřížem Zákona zákonů, jehož ignorováním byla umrtvena Pravda pravd, která tu byla dříve nežli byl člověk. Tato událost globálního umrtvení Pravdy pravd není zajisté zcela obyčejnou událostí, a lidský rozum ji nepřijímá bez úžasu, ba bez protestu. Dědic neviditelného a věčného absolutna Logu metareality a jeho vlády systémovosti, sám člověk ve vývojové evoluci, globalisací bere na sebe osud lidského pokolení a z lásky žije za jiné, aby lidstvu otevřel přístup do žití věčností vývojové evoluce, aby smířil a spojil dvě nesouměřitelnosti, žití tvora a žití tvůrce. Nebylo potřebí ničeho menšího než zmrtvýchvstání starých pravd, měl-li byt dán smysl dramatu lidských dějin a tím i nesouvislému příběhu každého jednotlivého lidského osudu, a nemělo-li navždycky a nenapravitelně zůstat rozptýleno, zkaženo a promrháno to, co všichni dohromady i každý zvlášť rozptýlili, zkazili a promrhali. Ale tím ještě není příběh spásy lidstva od svévolnického sebezničení u konce. Vzniká otázka: Proč hledat živé pravdy mezi mrtvými? Nejsou přece pravdy v hrobě fyzicky, jsou jen zapomenuty a tak globalisací mohly vstát z mrtvých. U paty metakříže Zákona zákonů a u hrobu umrtvených pravd se stýkají protichůdné proudy lidských dějin: to, co bylo předtím, a to, co přišlo potom, a všecko, co ještě přišlo během dalších staletí a tisíciletí. Neboť cesta hledání Pravdy pravd byla sice vždy otevřena, ale zbývalo jí ještě projít až ke globalizaci. Cesta k otevřenému hrobu všech pravd vede přes dějiny. Ale už od této chvíle je globalisací v každém z lidí vzkříšena naděje, která je semenem budoucí slávy vladařství noosféry. Metamanažment má ten dvojí charakter, že se představuje jednak coby záležitost dějinná, která globalizací nastupuje v jistém, přesně určeném okamžiku lidských dějin, a jednak jako skutečnost završující živelnou vývojovou evoluci svévolníků. Dřívější lidské etapy poznání už znaly svět absolutna Logu. Spekulativní myšlenka řecká i mystická zkušenost Indie a Číny věděly, že existuje jakési dění čisté a absolutní, nezávislé na světě jevů hmotných, a už tehdy považovaly svrchovaný cíl a smysl lidského života v tom, aby se člověk stal svým žitím praktikantem absolutna Logu metareality a jeho vlády systémovosti tedy vědomé vývojové evoluce. Možno říci, že metamodernita nepřišla zrušit a popřít to, co je v myšlení a v minulých civilizacích velkého, vznešeného, krásného a pravdivého. Je ostatně vlastností mysli a lidské důstojnosti, že člověk může myšleným metarealismem pouhým svým duchem dojít k poznání existence absolutna Logu metareality a jeho vlády systémovosti jako k němu kdysi došli staří mudrci. Metamodernita však znamená nesmírnou a radikální novotu v tom, že v přímý styk uvádí duchovní a neviditelný svět absolutního metarealismu a viditelný svět hmotných jevů, že metarealismem zasnubuje nepředstavitelným způsobem věčnost a vývojovou evoluci, tvora s tvůrcem; že činí lidské dějiny a náš viditelný svět jevištěm toho, co by bylo možno nazvat gestem vědomého absolutna Logu metareality a jeho vlády systémovosti a důstojnými činy vědomě metarealistickými a přirozeně vlastní metamanažmentu. Metamanažment žití, který globalisací trvale praktikujeme, je zřetelným vyjádřením těchto úžasných zásnub absolutna Logu metareality a vlády systémovosti v jeho absolutním tvoření vývojové evoluce a jeho nepředstavitelné slávy spojené s viditelným vesmírem a s osudem člověka. Pravda pravd v absolutnu Logu metareality založená a jeho vláda systémovosti globalisací opět zmrtvýchvstalá je výrazem a svědectvím této neslýchané události, kterou přirozená řádnost stvořeného světa sama o sobě dosud na člověku nevymáhala. Stalo se tak jedině proto, že k vládě systémovosti vývojová evoluce lidské kultury vede, a že až globalisací dostal člověk šanci, aby se stal vědomým vykonavatelem metarealismu vývojové evoluce ve svém slavném metamanažerském těle noosféry. Tento fakt štědré a vědomé lásky metarealismu, kterou nelze odvodit z žádného přírodního zákona, je ústřední skutečnost metamanažerského poselství a nesrovnatelnou novotou, která odlišuje metavíru ode všech náboženství svévolníků. §§+10 Metatext retro_metatextu MD050205 Člověk může existovat pouze skrze kulturu láskou k poznávání coby geneticky a kulturně vtištěnou schopnost lásky metarealismu či konkrétněji spíše lásky systémovosti. Představa a zkušenost lásky systémovosti, která se vtěluje do lidských dějin a neodlučitelně se snoubí s lidským údělem a s lidským utrpením, byla jakožto metalogika nedostupná filozofii a náboženství minulých generací svévolníků, v jejichž očích bylo božstvo úplně lhostejné k lidskému osudu ve vývojové evoluci. Hraje-li v myšlení svévolníků chápání reality pouhý odlesk jakési účasti na pokroku, pak jejich božstvo nerozeznatelně přechází ve výraz záhadné krutosti ke všemu co poruší míru jeho vůle. Přesto největším darem tohoto svévolnického myšlení pokroku byla osobní potřeba pravdy a nevědomá účast na vývojové evoluci. Metakultura, proti dřívějším svévolnickým moudrostem a náboženstvím, metamanažovanou vývojovou evolucí znamená rozdíl v pohledu na lidské dějiny. V myšlení a představě minulých generací svévolníků trvání života pohybovalo se ve vědomí konce žití. Definitivní zánik žití generace svévolnické řešily dvojím způsobem. Jednak pohybem v kruhu, vracejíce život opět tam, odkud vyšel, a začínajíce znovu svůj pohyb bez konce, bez cíle a beze smyslu. Odtud pramení představa převtělování duší, podle níž věčná blaženost záleží ve vytržení z tohoto koloběhu a v splynutí s vesmírným žitím, které nemá osobní paměti. Jiným způsobem jak svévolníci řešili smrtelnost člověka spočíval v přechodu duše do nebe či do pekla. V metakulturním vidění má život smysl ve štafetě generací, neboť metarealismus vývojové evoluce i lidské dějiny mají trend či směr k rostoucí komplexicitě, odněkud vycházejí a někam s gradientem tvoření spějí. Metakulturně chápané dějiny nejsou jenom mechanickým děním a událostmi bez konce a bez cíle, nýbrž tvořivým dramatem, v kterém o cosi jde a které míří k jakémusi rozuzlení narůstající entropie. Z nízké perspektivy elementárního lidského žití metarealismus vývojové evoluce není patrný a omezeným poznáním se člověku události a peripetie tohoto dramatu jeví jako rozdrobené a nesouvislé; bez vhlížení metarealismu člověku nelze zdaleka vždycky říci, proč se děje to a ono, ba i moudrý musí přiznat, že často dění nerozumí, ba že se často musí bránit tváří v tvář moci realitě a to v zdánlivě spravedlivém pokušení o svévolnickou vzpouru. Jenom svrchované metarealistické vhlížení dění může chápat všechno zároveň, znát stále širší příčiny a souvislosti. Pro metamanažment je dění tušeným vhlížením, jak se v průběhu tohoto dramatu rostoucí entropie negentropicky srovnává a smiřuje nutné s možným, jak logika metareality alias metalogika součinní se svobodou lidské vůle; metamanažment umožňuje chápat žití a tedy to, co se děje, a činit ho záležitostí zároveň záležitostí logiky metarealismu, a zároveň svobodným dílem člověka. Je to situace dramatická v plném slova smyslu evoluce, kde osud každého z lidí je ustavičně na vážkách a kde je jistá jediná událost a to konečné vítězství vědomí logiky metareality a příchod vědomého vládnutí slávy a lásky žitého metarealismu. Nynější doba konce dějin svévolníků je globalizací nad jiné bolestivá a náchylná porušovat tuto nesnadnou rovnováhu metarealistického vhlížení světa a lidských dějin dvojím způsobem: jednak ve smyslu hrubě konzumního materialistického optimizmu, který je teoreticky vyjádřen pozitivistickým postfašizmem, jednak ve směru svévolnosti, která prohlašuje naprostou nesmyslnost lidské existence a pokouší se z ní zachránit jenom jakési minimum lidského štěstí. O obou těchto protichůdných postfašistických tendencích postmoderního myšlení by se dalo říci, že jsou znetvořením myšlenky lidství. Optimizmus postfašizmu má na první pohled s metamanažmentem to společné, že dává lidským dějinám smysl a věří, že se jimi cosi uskutečňuje. Pesimizmus postfašizmu je zase vědomím o jakémsi hlubokém nepořádku, o jakési věčné ráně pořádku, která zasahuje až ke kořenům existence všech jednotlivostí i lidského osudu. Optimizmus postfašizmu je ovšem hrubý a naivní, poněvadž se domnívá, že lidský osud je určován jenom činiteli hospodářskými a hmotnými; ostatně praxe postfašizmu rostoucí globální entropií coby globalizací vyvrací kapitalizmus strašlivým způsobem. Ale také vzpoura postmoderních pragmatiků komolí lidskou skutečnost, poněvadž nechce vidět, že lidská svoboda se stává plnou lidství jenom tehdy, když se otevře vůli a lásce logiky metarealismu. Nesnažme se zjednodušovat své globalisované žití logickým racionalizmem. Právě to, že žití není metalogikou jednoduché, dává člověku jistotu, že je v něm pravda. Vlastností žití v metamanažmentu je to, že nikdy neví, kam se vývojovou evolucí dostane a kde skončí; metamanažovanou vývojovou evolucí je globalisovaný člověk nucen kráčet v nejistotách žití, neví kam jde, a jak pro něho jeho snahy dopadnou; ale zároveň ví, že je s ním důstojnost metamanažmentu, který má logiku věčného tvoření vědomím vývojové evoluce. Ostatně obraz světa, jak se jeví lidským smyslům a lidskému rozumovému poznání, je pro všechny lidi metauniversálně přibližně týž. Tráva je, kromě barvoslepých, pro všechny zelená a nebe modré, všichni ví, že se lze poranit ostřím nože a že k překročení vzdálenosti od jednoho místa k druhému je potřebí jistého času. Záležitosti žití jsou pak už méně snadné, pokud jde o svět lidských citů; při styku s jeveným světem, s lidmi a událostmi nereagují už všichni stejně nýbrž docela osobitě, a lze říci, že každý je v tom smyslu světem sám o sobě, i když má schopnost do jisté míry vniknout do duchovního světa svých bližních, představit si jej, uhádnout jej. Je dokonce pravda, že odlišné zabarvení a odlišná melodie, které vyzařují a znějí ze zkušenosti druhých, v lidech často probouzejí pocit něčeho známého, že vstupují jakožto stálý a organický živel do jejich vlastní zkušenosti, že se stávají jejich vlastnictvím. Tato metauniversální vlastnost kultury chápaná jakožto lidství provází neoddělitelně člověka. Lidé nechtějí, aby ten, koho milují a kdo se od nich liší, byl jiný než je, neboť by se tím cítili ochuzeni ve vlastním lidství. Má-li člověk co dělat s vyšším poznáním rozumovým, s poznáním, které se už nespokojuje s tím, že ukazuje prstem na věci a pojmenovává je, nýbrž které začíná pátrat po řádnostech existence jednotlivostí a ptá se po smyslu lidského osudu, pak mu není zdaleka vždycky jisto, že jiní lidé budou stejného mínění. Pouhá skutečnost empirická, pouhá fakta jeveného světa i lidského života se stávají člověku usilujícímu o řád žití v jistém smyslu jenom stavebním materiálem, z něhož má být teprve něco vyššího metarealismem vytvořeno. Metarealismem souvislostí jakoby magnetickým polem zpřeházené piliny začnou se řadit a přestavovat ve směru silokřivek evoluce, a poznávanými pravdami už představují celkovou perspektivu člověkova duchovního vesmíru. Byly v lidských dějinách doby, že lidský osud byl nejenom uzavřen, ale i utvářen specifickým duchovním obzorem, který byl všem lidem té doby víceméně společný a svévolnické generace všech civilizací přesto viděly svět i lidský osud přibližně stejnýma očima, i když někteří z lidí prolamovali svým individuálním poznáním nebo intuicí ustálené hranice kultury své doby. Svévolnické generace měly před očima vždy podobu světa, o jejíchž hlavních liniích nebylo celkem pochyby. Až postmoderní věk se vyznačuje rozkladem a rozdrobením tohoto souvislého a soudržného obrazu reality, který se odráží jenom zlomkovitě ve střepech poznání pluralisticky individuálního a víceméně anarchického. Nástupem globalisace je však mocí logiky metareality potřeba žít uprostřed vesmíru jednotného a srozumitelného. Potřeba pravdy je z lidského ducha nevykořenitelná a může dokonce pokoušet lidi k tomu, aby ji bez reflexe metarealismu vývojové evoluce uskutečňovali způsobem nebezpečným a násilným. Tomuto pokušení byli občas vydáni dávní i nedávní vládcové a propadl mu, na mnohem nižší rovině, i pozitivistický postfašizmus. Pozitivistický postfašizmus jakožto vědecká koncepce světa - nemluvíc o jeho politické praxi - je degradovanou, hluboce porušenou myšlenkou řádnosti. Hledá v lidských dějinách jakousi formální logiku a vymýšlí lidskému osudu jakési svévolnické naplnění. Výsledky tohoto experimentu jsou pro působící globalizaci nutně katastrofální, neboť jeho strůjci pokládají člověka za něco metarealitě cizího, mnohem menšího a jednoduššího, než čím je v metarealitě, a že kladou úběžník jeho osudu do světa materiálního. Mezi pozitivistickým viděním člověka postmodernizmu a mezi duchovním vesmírem metamanažmentu zeje nepřekročitelná propast. Metamanažer je zajisté především člověk jako jiní. Žije ve stejném fyzickém světě, v jakém žije svévolník; musí jíst a pracovat jako ostatní, rodí se a umírá jako ostatní. Přírodní zákony pro něho nedělají výjimku. Jenže jeho fyzický a myslivý svět je metalogikou metarealismu orientován a polarizován zvláštním způsobem; není uzavřen sám v sobě, neexistuje sám sebou a nestačí sám sobě, ale je otevřen světu duchovnímu, metarealistickému, jakožto svému cíli v naplnění lidství. Lidský osud na planetě Zemi globalizací zraje a působením metarealismu vývojové evoluce směřuje ke globální komplexicitě noosféry k vědomě metamanažované vývojové evoluci lidstva. Toto konečné proměnění záležitostí člověka a jeho vstupu do slávy kosmické není vyžadováno svévolností některých lidí, nýbrž je lidstvu darem od globalisace v metamanažmentu žití. §§+11 Metatext retro_metatextu MD050305 Tím, že metamanažment na sebe vzal žitý metarealismus, v kterém člověk žije v důvěrném vztahu se stvořenými jednotlivostmi, upravil lidskou svévolnost do podoby metakříže Zákona zákonů, v které vstaly všechny pravdy z mrtvých a kterou globalisací vstoupil do metamanažované vývojové evoluce, aby tím bylo celé lidské pokolení a v jistém smyslu i všecko stvoření pozdviženo k životu ve věčné slávě vlády systémovosti. Avšak tento trend byl skrytě nastolen už počátečním a nedokonalým způsobem vývojové evoluce kultury od chvíle počátku vzniku člověka, v rámci metarealismu vývojové evoluce na této planetě Zemi. Mluví-li se vládou systémovosti o metarealismu, obyčejně se vynořuje nevěřícím, ale často i naivním věřícím, představa dětská a dětinská, jako by tento neviditelný duchovní svět metarealismu existoval pouze někde ve fyzickém prostoru, pod zemí nebo nad zemí. Takovou omezenou představu měli o zásvětí staří svévolníci. Systémový svět metarealismu má jinou povahu než svět fyzický, který je jenom jeho zrcadlem a podobenstvím. Systémový svět metarealismu je nikde a všude, musíme-li už mluvit řečí fyzických představ; svět viditelný je metarealismem, řekli bychom, zcela prolnut, jeho cesty se znenadání kříží s cestami lidí tak jako se zmrtvýchvstalé pravdy znenadání zjevují svým nositelům, vcházeje zavřenými dveřmi z dějin svévolníků. Úsloví "vstoupil do poznání všeho" nemůže znamenat přemístění ve fyzickém slova smyslu. Celý viditelný svět je vhlíženým metarealismem takto proměněn, kdy globalisací přišel čas zmrtvýchvstání všech pravd. Tyto záležitosti hledání poznání absolutna byly zajisté dobře známy starým generacím, které zrodily mnoho pravd. Jakési nedorozumění by mohlo vzniknout z toho, že staré generace měly úzkou představu o metarealismu vývojové evoluce i o fyzickém prostoru a jejich fyzický svět byl sklenut příliš nízko. Staří tvůrci pravd chtěli mít pouze všechno aktuálně poznané, pokoušeli se shromáždit pod jednou klenbou poznání pouze aktuálně poznané a ne všecko stvořené a celý život člověka, metarealismus vývojové evoluce i věčné tvoření vládou systémovosti. Měli zajisté mnohou pravdu, ale vyjadřovali se jazykem poetickým, ba dětským; neboť řeč umělcova zůstává vždycky v jistém smyslu řečí dítěte. Tím však, že se tato nízká klenba poznání starého světa svévolníků prolomila, že byla proražena novodobá představa takzvané fyzické nekonečnosti, s jistými rozpaky ostatně užívá tohoto termínu postmoderní fyzika a astronomie, tím ještě nebylo řečeno pranic proti metarealistickému pojetí vesmíru systémového namísto duchovního. Právě tak jako nepochybné omyly a konečný zánik starých kultur nedokazují nic proti systémovým skutečnostem starých pravd. Postfašisté, ať vědečtí nebo jiní, mají za to, že duchovnost představuje jednu etapu v kulturním vývoji lidstva, kterou by rádi omezili na dobu středověku. Nedorozumění je v tom, že postfašisté posuzují duchovní vesmír pravd jenom zvnějšku, že kladou jeho těžiště do některých vedlejších a nedokonalých forem realizací středověké společnosti. Avšak každý hledač pravd přirovnal tu svou k semeni, které klíčí a roste, a ke kvasu, který nepřestane působit, dokud nepronikne všecku stvořenou realitu, byť se měřila i takzvanou fyzickou nekonečností a staletí lidských dějin. Postoj člověka k světu může být dvojí: člověk buď přijímá svět jako něco samozřejmého a pohybuje se v něm bez jakéhokoli neklidu, ba bez jakékoli zvědavosti, po vychozených cestách zvyku a každodenní užitečnosti; anebo jej pociťuje jako záhadu, která klade jeho poznání nesčíslné otázky. Pouhá existence světa se nemusí každému zdát skutečností tak docela samozřejmou a tak zcela jednoduchou, a nemusí se zdát zcela jednoduchým a jasným ani způsob, jak je do tohoto světa postaven člověk. Je sice možné mávnout rukou nad otázkami, které se myslícímu člověkovi vnucují nad odvěkými otázkami: odkud, kam a proč; je možné spokojit se tím, že z mouky se peče chléb, že slunce ráno vychází a večer zapadá, že se stroj dá v pohyb, stiskne-li se na něm jakási páka; toto však není celý lidský život a nevyčerpává všecky schopnosti, které byly dány člověku. Už staří mudrci spatřovali nejvyšší důstojnost člověka v tom, že je schopen poznávat absolutno. Poznáním si člověk nejenom v jistém smyslu přivlastňuje věci, stává se jejich pánem; vniká poznáním také do podstaty žití a stává se spolutvůrcem vývojové evoluce v systémovosti, která je vlastností metareality. Filo-sofické poznávání nebylo starými generacemi pokládáno za utrácení života, za nečinnost a zahálku, nýbrž byla to pro ně naopak jediná činnost v pravém slova smyslu, činnost, kterou se člověk připodobňuje absolutnu. I v metamanažerském pojetí je v poznávání vlastní akt metarealistického žití; člověk kulturou poznává systémově sám sebe a vše kolem a toto poznávání je metarealismem nakonec zdrojem existence všech jednotlivostí. Nejenom člověk, ale všecky jednotlivosti jsou do jakési míry obrazem metarealismu, zrcadlí nesčíslným, ač ovšem nedokonalým a částečným způsobem vlastnosti vlády systémovosti. Z jediné původní pravdy vlády systémovosti povstávají a projevují se v duchu jednotlivých lidí pravdy mnohé, tak jako jeden lidský obličej zobrazuje mnoho lidských tváří jako v rozbitém zrcadle. Poznávání je nejhlubší vlastností a potřebou lidského ducha, jeho přirozeným duchovním nasycováním. Jeho látkou je svět viditelný i neviditelný. Tak jako se letadlo vznáší nad zemí tím, že se jeho vrtule zabořuje do vzduchu a vztlakem překonává jeho odpor, tak se lidský duch hýbe, sytí a trvá úsilím poznání, kterým proniká do jednotlivostí i sám v sebe. Skutečnost, že svět je schopen trvání, předpokládá, že v něm vládne jakási jednota, jakási hluboká harmonie, a to jak ve světě fyzickém, tak i ve světě lidském a kulturním. Tuto jednotu a tuto harmonii se pokoušela odkrýt starověká moudrost. Je na ní založen celý starý filozofický systém, u kterého vyplývá tato harmonie z toho, že svět byl stvořen nekonečně moudrým a nekonečně dobrým principem, a že všecky jednotlivosti stvořené odrážejí svým způsobem, v svých mezích a podle své přirozenosti, dobrotu a dokonalost všepronikající jednoty. Tygr, který se vrhá nádherným skokem na svou kořist, je v jistém smyslu právě tak obrazem metarealismu všehomíra stejně jako holubice nebo beránek, kteří podléhají bezbranně silnějšímu. Neboť Logos vládou systémovosti uvedl do svého stvoření jakýsi systém a řád, a dokonalost tvorů je v tom, že tento řád geneticky poznávají a že jej uskutečňují, každý podle své přirozenosti a podle svého určení. Hřích záleží v tom, že lidé, bytosti nadané svobodnou vůlí, tento řád svévolně porušují. Není pochyby, že tato duchovní filo-sofie, která se zdá tak svrchovaně vznášet nad světem lidské bolesti a tragiky, naráží na nechápavý údiv postmoderního člověka. Zapomíná se, že staré pojetí filosofické je tvůrčí, to je, že představuje poznané tak, jak byly stvořeny a zamýšleny od prapůvodu, než je uvedla v nepořádek porušená vůle lidská. Tento počáteční řád metarealismu však z jednotlivostí úplně vyvrácen nebyl; svět poznání vývojovou evolucí trvá a spěje k svému určení poznat vše jenom skrze podstatu; byl však v poznání zatemněn a zpřeházen často k nerozeznání a musí být ustavičně napřimován bolestí a obětí hledačů pravd, zejména obětí metamanažmentu, jehož metakříž biblí Zákona zákonů byl vztyčen globalisací. Myšlenka hledačů pravd šla za pojmem, za obecností, byla obrácena k podstatě, k jednotlivosti o sobě, pohybovala se v jasných, přímých liniích duchovnosti. Postmoderní člověk vidí svět a svůj osud spíše skrze relativní zkušenost psychologickou, z místa svého subjektu a své konkrétní materiální životní situace. V myšlení a cítění postmoderního člověka není důraz položen na to, jaká je sama skutečnost a jakým zákonům podléhá, nýbrž mnohem větší měrou na to, jak individuum, jednotlivý konkrétní člověk věci vidí nebo ještě spíše zakouší v své materiálně osobní situaci, ze zvláštního úhlu, který je dán jeho postavením na určitém místě společnosti, v určitých životních okolnostech, v určitém okamžiku lidského metarealismu vývojové evoluce. Postmoderního člověka nezajímají obecné principy, universální povaha skutečnosti, nýbrž spíše psychologická, relativní materiální skutečnost jednotlivého lidského života a povaha konkrétních vztahů od člověka k člověku. Nejde mu tak o to, z jaké látky a jakého tvaru je břímě žití, které tlačí jeho ramena, ani o to, proč toto břímě tlačí a hmoždí jeho ramena nýbrž spíše o to, že ho toto břímě tlačí a hmoždí, o to, co cítím on, když je nese, co ho stojí námahy a utrpení, aby je unesl. Vyjádřeno zkratkou: postmoderní člověk je zaměstnán spíše subjektivně materiální záležitostí než objektivně duchovní stránkou skutečnosti. Termín "filozofie pragmatizmu" stal se v postmodernizmu běžným, ačkoliv se jím kryjí tendence často velmi různé, ba protichůdné. Společným znakem pragmatického postoje k žití je ovšem typická úzkost postmoderního člověka, úzkost z budoucnosti, ze smrti, ba ze samého žití, z bolestně zaostřeného vědomí existence bezbranného lidského osudu uprostřed nezvládnutelných globalizujících sil, které jej převyšují. Podle základního duchovního zaměření těch, kteří prožívají tuto lidskou zkušenost a kteří ji vesměs vyjadřují smíšeným jazykem filozofickým a básnickým, spíše metaforou než pojmem, vyúsťuje toto vidění v zoufalou nesmyslnost, nebo v hluboce prožitou a konkrétně zaktualizovanou, nezaměnitelnou zkušenost víry. Byla by nasnadě námitka: v celém globalizovaném kapitalizmu je nyní vládnoucím názorem paradigma, které je v nejvyšší míře objektivistické, které nejenom nepochybuje o existenci a poznatelnosti vnějšího světa, ale které zároveň tvrdí, že zná neomylné metody, jak tento svět ovládnout a řídit, a s ním zároveň i osud člověka. Jenže toto postmoderní paradigma pokládá za tento objektivně jistý a existující svět jenom svět hmoty a takzvaných hospodářských zákonů. Existenci člověka a lidské dějiny vidí postmodernita jenom v závislosti na tomto světě hmotném, a to ještě hrubě zploštěném. Není náhodou, že právě tento materialisticky zobjektivizovaný svět je dějištěm, na kterém prožívá tolik lidí zkušenost existenciální úzkosti, úzkosti z budoucnosti a ze smrti, z nesmyslnosti lidského osudu. Je už destruktivní globalizací sdostatek zřejmé, že tento postmoderní svět je pravým opakem oné vysoké harmonie, která našla svůj výraz v pravdách starých mudrců. Pro metamanažment není pochyby o tom, že hlavní příčina krutě zvrácených realizací postfašizmu tkví v tom, že popřel universální skutečnost světa systémového, bez kterého je svět hmoty nesrozumitelný a nesmyslný, právě tak jako je nesmyslné poznání bez lásky metarealismu, která je typicky vlastní metamanažmentu. §§+12 Metatext retro_metatextu MD020405 Každý člověk opravdu a hluboce trpící zlem přijímá s nedůvěrou, ba s podrážděností, slova snadné útěchy klouzající příliš lehce přes trhliny a srázy lidské existence a svědčící v nejlepším případě o nedostatku obraznosti nebo lásky metarealismu u toho, komu se hrnou útěšné slova přese rty. Nešťastný a zlem trpící člověk očekává od jiných lidí, kteří mu nemohou pomoci jinak než slovy, aby byli schopni, nebo aby se aspoň pokusili potěžkat a zvážit tíhu břemene, které nese. Svět zajisté trvá v metarealismu hlubokou jednotou, která vládne nejenom vesmíru fyzickému, ale i kulturně duchovnímu. Tato jednota není vždycky snadná, ba ani docela zřejmá. Je vystavěna na dramatickém střetání a ustavičném vyrovnávání původní harmonie tvořené metarealismem, jak vyplývá z vývojové evoluce, a současně onoho tajemného porušování řádu metarealismu, jejichž spolupůsobící metamanažerský výklad mohou sice odmítat lidé svévolní, ale jehož citlivou stopu nemohou potřít ani v lidských dějinách, ani v jednotlivém lidském osudu. Lze říci, že situace nynějšího postmoderního světa globalizace, v které bylo určeno žít našim generacím, představuje všecky zřejmé i skryté konflikty lidské existence v podobě nezvykle akutního zla. Války, vězení, popravy, hromadné hnětení lidských myslí usměrněnou propagandou, která bere slovům jejich základní a původní pravdivý smysl, tyto zla po léta udržují milióny lidí ve stavu nejistoty a strachu, kladou sinavý závoj na nejprostší skutečnosti lidského života. Jako by ve světě svévolníků byla rozpoutána tajemná zlá vůle k teroru, která lže s nepochopitelně klidným pohledem z očí do očí, která především psychoterorem mučí, zneuctívá a zabíjí své oběti s krutým uspokojením. Kulturní vesmír člověkův zdá se postfašistickou demokracií rozvrácen až do základů, a tíha lidského utrpení a lidské úzkosti je taková, že se zdá, jako by měla každou chvíli vyšinout i hvězdy z jejich pravidelné a vznešené dráhy. Tento příkrov obecného zla postfašizmu a obecné úzkosti z něho je položen přes nesčíslné množství jednotlivých lidských osudů, která se od globálního zla zatmívají jako pole od mraku. Smrt, přítomná v každém lidském životě jako nehybný stín, který se vynořuje v zatáčkách lidských životních cest, usadila se nyní globalizací postfašizmem na všech náměstích, zasedla ke všem stolům. Obecná tragédie postfašizmu, která se zdá smazávat obrysy jednotlivých lidských osudů, neodnímá tíhu žití, která leží na každém z lidí. Oběti hromadné tragédie postfašizmu a hromadného teroru diktatury kapitálu nemohou trpět jinak než jakožto jednotliví lidé, ve svých žitých láskách a přátelstvích, ve svých vztazích k osobám nejbližším. Svévolnická smrt číhá globalizací už nejen na člověka, ale na celé lidstvo. Málokdo si je však všelidské smrti vědom. Každý z lidí prožívá svou vlastní úzkost ze smrti, na každého čeká jeho vlastní smrt. Pod vlivem postfašizmu však hranice osobního vědomí smrti nemohou být docela prolomeny společným údělem smrti lidstva. Tajemná zlá vůle postfašizmu, která vnuká neuvěřitelné a nepředstavitelné mučitelské metody katům postfašistické justice, stará se o to, aby její oběti obžalovávaly nejenom samy sebe, ale také své nejbližší přátele. Představujeme si s trnutím bolesti, ale zároveň i s hlubokým soucitem a s přátelskou sympatií duchovní muka ztýraného nešťastníka, který si v hrozné samotě, ve chvíli jasného vědomí vzpomíná, jak byl postfašistickou tyranií přinucen lhát nejenom sám o sobě, pošpinit a zneuctít sám sebe, ale pošpinit a zneuctít i ty, které miluje přátelstvím a možná i láskou metarealismu. Těžko si lze duchovním terorizmem a terorizováním ducha představit, že by zoufalství mohlo přistoupit k člověku v podobě krutější. Víme, že toto hlasité přemyšlení o teroru postfašizmu nemohou v tuto chvíli slyšet ti, kteří právě vyslechli svůj rozsudek postfašistického soudu, nebo kteří jej očekávají. Nelze se docela postavit na jejich místo, a nelze vzít na sebe jejich utrpení, ani kdybychom se sami vydali dobrovolně do rukou jejich katů a zaujali místo v jejich tyranizovaném postavení. Pochybujeme ostatně, že by jejich duchovní muka zmírnilo naše vědomí o tom, že jsme na duchu týráni stejně jako oni a že nás od nich dělí jenom naše postavení. Člověk trpí sám a umírá sám. Tento trpký kalich žití nemůže od člověka nikdo odejmout a musil jej vypít do dna i ten, který se v metamanažmentu obětoval za jiné. Ale právě metamanažment, který strpěl muka opuštěnosti pravd od lidí i od dějin, prorazil navždycky zeď jejich samoty, založil navždycky všelidské společenství v lásce metarealismu. Drazí přátelé v lásce metarealismu, byli jste často sami vůči sobě i vůči druhým bytostmi, které zklamávaly. Vlastní život se bez lásky metarealismu jeví nedokonalým torzem; bez lásky metarealismu coby lásky vlády systémovosti lidé nedělají nikdy to, co by mohli dělat nejlepšího a co by byli schopni dělat. Bez vědomí metarealismu lidé snadno a často slibovali lásku, které se zpronevěřili nebo která v nich jakýmsi nepochopitelným způsobem vyhasla. A totéž tito slibovníci možná zakusili od těch, které sami milovali. Jako by se jim bylo všecko v rukou rozdrobilo, a svrchovaná zkouška života je zastihla nepřipravené a s rukama prázdnýma bez plodů lásky metarealismu. Sotva by snesli toto pomyšlení, kdyby neměli klamavou naději na spásu od marnosti. Ti, kteří dnes chtějí sjednocovat svět jenom na povrchu postfašistické demokracie, pouty otročení trhostroji a bolševickou hrůzovládou teroru diktatury kapitálu, postfašistickým vyhlazováním osobního vědomí metarealismu a důvěrných lidských duchovních vztahů, nemají potuchy o hlubokém duchovním společenství, které rozprostírá nezničitelnou síť pod krunýřem jejich tržně hmotného mechanizmu, skrze zdi izolací bytů, přes fyzické vzdálenosti místa a metarealismus vývojové evoluce, přes hranice duchovně ubitých lidských životů. Postfašisté nemají potuchy o duchovní sounáležitosti, která váže neviditelně všecky lidské osudy, metarealisticky spolupracující na díle obecného vykoupení z otročení trhostroji. My, kteří žijeme ve svobodě a nejsme ohrožováni bezprostředním nebezpečím, nemůžeme si pro tu chvíli vyměnit fyzická ani duchovní muka s těmi, kteří se nacházejí spoutáni v postfašistických institucích, vzpomínajíce si jako na zlý sen lži, kterými museli poplivat sami sebe i druhé. Věříme však, že síla lásky metarealismu je taková, že ji pocítí i oni; a že postfašistické rány a zneuctění lidství v nich nemohly zabít lásku metarealismu, která prosakuje vším a dosahuje až k nim. Nezáleží na tom, že svědectví pravdy, které chtěli lidé terorizovaní postfašizmem vydat, nemohlo být slyšeno, protože bylo spoutáno a znetvořeno, dřív než vyšlo z jejich úst. Prosíme je, aby si byli jisti a víme, že jsou si tím jisti, že svědectví metarealismu přijali a porozuměli mu i v této znetvořené podobě postfašistické demokracie, poněvadž poselství lásky metarealismu zachytili u samého jejich trvalého cítění. Neúprosní postfašisté, v jejichž studených mozcích se zrodil nestvůrný plán světa mechanicky přímočarého, fungujícího zákony coby přesně zaměřený trhostroj, a kteří sami v sobě stvořili cítění železné, nevědí, co činí. Zbavili se už natolik lidských citů a lidské představivosti, že jim nenahání hrůzu hora masových zločinů a lidského utrpení, kterou denně navršují vlastníma rukama. Domnívají se, že zákony mechaniky, které si povrchně odvodili z řádnosti hmoty, vládnou i lidskému osudu. Ze své osleplé mapy vymazali duchovní vesmír člověka. Vymazali ze svého slovníku slovo lásky metarealismu, a které se pokoušejí nahradit jakýmsi převodním ozubeným kolečkem na svém společenském a hospodářském trhostroji. Avšak hora utrpení z potlačování lidství, kterou tak chladnokrevně navršují, je sopkou, jejíž nezadržitelný výbuch rozmetá jejich bezduchou a krutou konstrukci. Kéž by jim zůstalo aspoň kousek lidského citu, aby potom mohli poznat svůj zločinný omyl a vrhnout se s pláčem na hroby svých obětí. Je tu však věčný a nezničitelný metarealismus vývojové evoluce dávající naději na nápravu. V běžném povrchním hovoru se lidé dělívají na optimisty a pesimisty. Podle latinského významu těchto dvou slov by byli optimisty ti, kteří jsou náchylni brát záležitosti žití vždycky z lepší stránky, kteří nepřipouštějí, že zlo ve světě má hluboké kořeny, a kteří jsou přesvědčeni, že nakonec všechno dobře dopadne samo od sebe. Pesimisté jsou pravý opak těchto prvních: všecko na světě se jim zdá špatné a zlé, a ve všem se vždycky nadějí spíše nejhoršího. Není třeba podotýkat, že to, co se označuje v populární představě a řeči slovem optimista, se často ve skutečnosti hodí na lidi povrchní, málo vnímavé, málo přemýšlející, kteří žijí lehce ode dneška k zítřku a neberou si, jak se říká, nic tak tuze k srdci. Pro tyto lidi je pesimistou každý, kdo cítí a říká, že záležitosti žití nejsou tak jednoduché, jak by je chtěli mít někteří lidé mající trochu jemnější pokožku ducha a cítění snadněji zranitelné. Pokusíte-li se jít trochu hlouběji ke kořenům hmotné i lidské skutečnosti, uvědomíte si, že právě uvedené populární rozlišování ničemu neodpovídá a že s ním nelze vystačit. Svět metarealismu, v kterém žijeme, a život každého z nás jsou logikou jaksi dvojdomé, jakoby od základu rozeklané. Člověkův úděl pobytu na planetě Zemi záleží v tom, aby tuto rozdvojenost láskou metarealismu metalogikou spojil a aby usiloval obnovit v svém životě i ve světě původní porušenou jednotu. Lhal by ten, kdo by tvrdil, že se mu nikdy nezdál svět krásný, že nepocítil nikdy radost, že nebyl nikdy šťasten. Stejně málo přesvědčivě by však znělo ujišťování toho člověka, kdo by vám chtěl namluvit, že krása světa se mu vždycky zdála bez skvrny a bez trhliny, že jeho radost nikdy neoslábla a neskončila. Pro nikoho z lidí, ani pro ty, o kterých se říká, že "měli štěstí", není život nepřetržitou slavností. Snad všichni poznali šťastnou závrať z hudby a tance, z družného společenství mezi přáteli, ale také tesknotu rozchodů, šedivý smutek a splihlou únavu ranních svítání. Snad všichni vědí, jak začíná opojení lidské lásky, ale mnozí z nich zakusili také, jak žitá lidská láska proti jejich vůli vyhasíná, či jak se jim bývalá radost stává břemenem a nabývá na jazyku chuti popela. Poznali radost a nadšení ze začatého díla, ale také únavu a nechuť, která zatěžkává jejich údy během cesty, která se klade nezadržitelně na jejich cítění. Všichni, zejména ti z lidí, kteří pokročili věkem, mají hořkou zkušenost pomíjejícnosti metarealismu vývojové evoluce. Čím jsou lidé starší, tím více se jim zdá, jako by den utíkal za dnem s rychlostí, z které je jímá závrať. Kolikrát svému životnímu úprku říkali: "Postůj, neodcházej!", a vše nadarmo. A na konci všech dní žití je stáří, ubývání sil, ztráta svěžesti smyslů a často i jasnosti rozumu. A potom smrt, onen veliký krok do neznámého, buď jak buď obklopený úzkostí, a to jak pro metarealisty, tak pro svévolníky. Smrt přirozená, přesto událost nejméně přirozená ze všech přirozených událostí. Neboť člověku se nechce brát tak úplně doslova holedbání těch, kteří tvrdí, že tuto úzkost nikdy nepoznali, že se smrti nebojí. Toto tvrzení může být výrazem buď neupřímné pýchy, nebo zvláštní otupělosti. Vždyť i zvířata, která snad nevědí předem jako lidé, že musejí umřít, se uchylují se svou smrtí do samoty, jako by byla hnána podivným studem. Aby člověk přijímal smrt docela klidně a takříkajíc přirozeně, k tomu by bylo třeba, aby v něm na duchu vládla jednota, která by nebyla jaksi na konci žití nepřirozená a méně než lidská. K přirozenému přijetí smrti je třeba, aby všechny duchovní schopnosti a všechny touhy plně uzrály a byly plně ukojeny, aby na konci žití nezbývalo místo pro lítost nad úmysly a nadějemi zmrhanými, nad činy nedovršenými, nad křivdami utrpěnými a spáchanými, nad tím, co mohlo být a nebylo, ať osobní vinou nebo bez osobní viny. A je zejména třeba, aby se lidský duch, jednou probuzený k vědomí metarealismu, snadno a bez hrůzy smířil s naprostým a konečným přetržením tohoto vědomí, s naprostým a definitivním odtržením od jednotlivostí a od lidí, které poznal a které miloval, aby dovedl přijmout jako něco přirozeného a samozřejmého, že bude náhle rozptýlen do nicoty, do nicotnosti ztrátou osobní paměti a bez pokračování. K tomu, aby byl člověk schopen přijímat smrt a pomyšlení na smrt bez pocitů strachu, musil by být méně než zvířetem, ba méně než rostlinou. Musil by zrát nevědomky k svému konci jako plod, a spadnout jedné chvíle k zemi, když se jeho stopka uvolní od větve. Ve skutečnosti víme všichni, že tomu není tak. Mnohým z lidí se stává, že i dočasná ztráta souvislého vědomí, kterou je pro živé lidi spánek, je doprovázena podivnou úzkostí, která jim brání usnout. Nikdo z živých lidí nemá zkušenost vlastní smrti, někteří jen povědomí jejího prahu. Ale ti z lidí, kdo viděli umírat, vědí, že nikdo neumírá lehce a s radostí, a že neumírají vždycky nejsnadněji lidé staří, o kterých bychom si mohli myslet, že toho zkusili na světě dost, dobrého i zlého, a třeba více zlého než dobrého, a že by měli uvítat smrt jako žádoucí odpočinek. Neboť to je právě to, že nejistota před smrtí trvá jak pro metarealisty, tak pro svévolníky. Přirovnávat spánek k smrti však není přiměřené. Spát vždy ještě znamená snít. Posledním a svrchovaným pokušením některých ctnostných lidí ve chvíli umírání bývá myšlenka pochybností: Což bylo-li moje vědomí klamem, a je-li na druhé straně žití něco? Svévolníci, kteří by chtěli umírat s přesvědčením, že smrt neznamená naprostý konec jejich individuálního života a vědomí, opět zápasí s nejistotou pro ně hroznou: Což když jsi se mýlil; což mají-li pravdu ti, kteří vědí, že na druhé straně není nic? Tato podivná nesrovnalost ostatně protíná celé žití člověka. Všichni znají chvíle, kdy se jim čas nesnesitelně táhne, kdy se jich zmocňuje omrzelost a nuda, zoufalé znechucení žitím. A jindy zase, nebo takřka současně, na člověka padá úzkost z příliš krátkého času, který mu ještě zbývá, hrůza ze smrti příliš blízké. Podivná je přirozenost člověka, který věří ve svou nesmrtelnost, aby mu tím pádem stačili úzké hranice jeho pobytového času. Proti smrtelnosti je jediný prostředek: žít naplno metarealismem žití, tedy být plný metarealistických skutků. Kdo plně žil metarealismem žití umírá v radosti z vykonané účasti na vývojové evoluci lidí, společenstva, lidstva. Byli heroičtí a vzdorní duchové, kteří se pokusili překlenout a spojit tuto nevysvětlitelnou trhlinu lidského osudu vlastními silami. Byli duchové, kteří se pokusili zazpívat jakousi novou ódu radosti a slávy, která by nebyla chvalozpěvem na Boha, nýbrž na rozum; byli i tací, kteří se pokusili svévolně proměnit lidskou časnost a lidskou smrt v život a ve věčnost. Byli však sraženi jako Titan, který chtěl uchvátit místo bohů, a umíral jako šílenec. Postfašistické pojetí lidských dějin a lidské společnosti bez vlády systémovosti vlastní metarealitě by se mohlo pokládat za takový druhý pokus o zbožštění žití člověka, který chce spojit svévolnými lidskými silami to, co se zdá od základu rozdvojeno. S tím rozdílem, že někteří duchové nepopírali, že bolest ze smrti existuje, a že skládali své zpěvy lidské radosti ze samé její látky žití. Pozitivisté se pohybují mnohem níž. Člověk pro ně existuje jenom jakožto činitel tržních vztahů, a obsah jeho duchovní radosti není blíže označen. Uvnitř pozitivistického člověka zeje duté prázdno duchovna. Avšak pozitivistický člověk na duchu nikdy nemůže existovat, neboť sériový stroj, vyrobený podle tržně bezduchého vzorce, by nemohl být nazván člověkem. Člověk metamoderní, potomek metarealismu protikladů reality a dědic světla a slávy Logu vládou systémovosti metareality, zvrátí studené výpočty pozitivistických inženýrů lidských strojů. Základní omyl pozitivistického pojetí člověka záleží v tom, že uvažuje o člověku jenom jako o činiteli tržním a politicko-ekonomickém, a dále, že zužuje a materiálně zplošťuje především představu lidského společenství na jeho tržní, politické, hospodářské, ba jen výrobní funkce. V představě pozitivistů jako by šlo jenom o to, aby lidská společnost fungovala coby přesně natažený hodinový stroj, jako geneticky neměnné mraveniště nebo včelí úl. Úlohy postfašistického terorizmu jsou rozděleny mezi policisty, dráby a pracovníky, mezi trubce a chůvy, a smyslem celého tržního podnikání je, aby se co možná nejvíc vyrábělo pro zisk a způsobem co možná racionalisticky nejúspornějším, aby se ještě vytvářelo co možná nejvíce hmotných statků zaručujících vyšší zisky. Zázračně samočinným výsledkem této mechanické souhry trhostroje má být nejenom hmotný lidský blahobyt, ale také lidská zábava v nejširším i nejvlastnějším smyslu slova. O duchovním obsahu lidského života neříkají postfašisté nic a říci nemohou. Žití není jenom udržování života. Člověk nežije jenom proto, aby pracoval a vyráběl, aby vydělával na sebe nebo na druhé nebo dokonce na státní aparát. Práce je lidským údělem, musí však obsahovat lidský rozměr metamanažmentu žití; člověk pracuje z nutnosti potřeby zachování a tvoření, a každý duchovně zdravý člověk potřebuje pracovat a tvořit, avšak tvořením práce nemá smysl sama o sobě, nýbrž coby výraz a prodloužení člověkova duchovního světa, jako prostředek metarealismu, jehož smysl člověk dává jednotlivostem i vlastnímu žití. Každá práce, i nejobtížnější práce tělesná, je nebo by měla být metamanažmentem částí člověkova duchovního osudu. A i když zabírá většinu životního času, dostává smysl a zabarvení od osobních myšlenek a citů, od osobní nadějí a od osobně žité lásky metarealismu. Práci nelze oddělit od toho, co se v člověku děje, co člověk miluje a v co věří. Duchovní život člověka je souvislý proud vývojové evoluce, v němž se osobní vědomí mísí s látkou, kterou mu dodává svět vnější a v němž se navazují vztahy k duchovnímu světu jeho bližních. Ať je člověk zaměstnán jakoukoliv prací, slyší zároveň šumět stromy a vidí oblaka nad hlavou, nebo si vzpomíná na metarealismus stromů, které někdy slyšel šumět, a na oblaka, která viděl plout po obloze; slyší v srdci smích nebo pláč těch, které miluje; vidí tváře nepřítomných a zemřelých; cítí, jak se v něm hýbe radost, která prýští z vědomí metarealismu žití, jež mu byl dáno; a je-li osobou metamanažující své žití, tvoří se v něm bezeslovné metarealistické rozjímání v řádnosti Logu vládou systémovosti metareality, z jehož moci je a který je nakonec pramenem jeho radosti a jeho lásky. §§+x, §§+13 Metatext retro_metatextu MD070505 Postfašistické pojetí člověka přehlíží a vyprazdňuje z lidské mysli přítmný metarealistický svět, který žije v každém a který je jednak podoben duchovnímu světu bližních, a zároveň je svého druhu metarealismem žití jediným a s žádným jiným nezaměnitelný. Vnější svět se metarealismem žití v každém člověku odráží trochu jiným odstínem, zní jakoby v každém člověku v jiné tónině, s jiným hudebním zabarvením. Každý člověk v sobě metarealismem žití nese jakési tajemství, cosi skrytého a drahocenného, co je vlastní jenom jemu, co je tajnou záležitostí jeho žitou metarealitou. Každý člověk v sobě nese metarealismem žití svou vlastní radost a naději, jizvy svých bolestí, svůj osud minulý i budoucí, podobu své smrti. Lidské myšlenky a city mohou být zhruba vyjmenovány a tříděny v příručkách filozofie a psychologie, ale myslí-li nebo cítí-li dva lidé totéž, není to nikdy docela totéž, neboť každá myšlenka a každý cit procházejí metarealismem mysli, která nemůže být ztotožněna s žádnou jinou. Žádné přirozené poznání a přirozená láska nejsou s to, aby člověka úplně postavily na místo jeho bližního, tak aby jiní viděli svět jeho očima. Člověk pěstuje lásku vůči sobě v rozmanitosti a pro svou různost; člověk miluje svého bližního i když ho nedovede milovat jako sebe samého protože je takový, jaký je, protože je to on a ne proto, že druhý je takový jako on. Každá lidská mysl od počátku lidského pokolení byla tvořena metarealismem žití jakožto originál, se svým zvláštním posláním a osudem, v nezbadatelné souhře všech v jednotě metarealistických procesů. Každá lidská mysl je obklopena oblastí tajemství metarealismu, který původí z řádnosti Logu, a ke které se třeba blížit se šetrností a úctou. Je-li však v jistém smyslu každý člověk metarealismem žití nezaměnitelný a sám, je na druhé straně společným metarealismem napjata mezi lidmi síť vzájemných vztahů, která je váže všechny, živé, mrtvé i budoucí, v tajemnou jednotu vývojové evoluce kultury. Jsou to ovšem prvně hmotné a viditelné svazky rodiny a organizované společnosti; jsou to ale také zejména duchovní a neviditelné vztahy, které sahají do hloubi rodů a věků, křížem krážem přes celou lidskou historii, přes celý povrch zeměkoule, přes hranice metarealismu vývojové evoluce kultur a lidských tělesných životů. Všichni lidé jsou metarealismem vývojové evoluce jeden druhému nějak poplatní a zavázáni, všichni jsou nakonec, jeden vůči druhému, v složitém poměru dlužníka nebo dárce. Jsou především geneticky a kulturně zasazeni do hlubokých souvislostí svého rodu, a sami často neví, který z jejich předků jim geneticky odkázal svou tělesnou podobu zároveň se svým nedovršeným nebo ztroskotaným duchovním osudem, který má přítomný člověk za předky dokonat a donést k cíli. Právě tak je jisté, že člověk žije z duchovních rezerv, které pro něj nashromáždili druzí a které snad ztřeštěně rozplýtvává. Avšak tyto skryté dějinné vztahy a závislosti existují i mezi těmi, které neváže genetické příbuzenství, kteří jsou třeba dávno mrtvi nebo se teprve narodí. Kolikrát se člověk setkal na stránkách dějin s podobou nebo se slovem, které se zdály promlouvat k jemu srdci jazykem podivně důvěrným a blízkým. Metarealisté označují toto veliké duchovní společenství celého lidského pokolení slovem obcování metarealismem textů. Toto společenství pravdivých textů a pravd obepíná a váže kultury a lidi živé i mrtvé, trpící i oslavené, duchovní boháče i žebráky, zásluhu i vinu. V tomto společenství je poznáním místo pro každého člověka s jeho duchovní svobodou, s jeho jednotlivým a nezaměnitelným osudem, a zároveň je toto poznání celé obsaženo v MetaUniversitě, v té, která, jsa věděním a praxí řádnosti Logu metareality, vzala na sebe všelidskou podobu noosféry. Postfašisté se marně pozitivizmem pokoušejí vytvořit krutou mechanickou jednotu lidí, která tuto duchovní perspektivu metamanažmentu žití do hloubky nezná a která nešetří tajemství a duchovní svobodu v osudu jednotlivého a zvláštního. Avšak ti, kteří dnes v postfašistickém státě mučí a zabíjejí na duchu, jsou nerozlučně a na věky spjati s osudem svých obětí. Ať chtějí nebo nechtějí, ať se třeba pro tuto chvíli zakrývají krunýřem své ideologie, ať zatvrzují svá srdce cynickou žádostí moci, zůstanou navždycky poznamenáni utrpením a úzkostí těch, nad nimiž vynášejí s chladnou myslí nelidský ortel. Zůstanou s nimi navždycky spjati tak, jako se nenávistník nikdy nemůže osvobodit od toho, koho nenávidí, vrah od toho, koho zabil, jako zůstane tyran navždy zajatcem svých obětí. Pozitivistická věda má dvojí tvář: postfašizmem si dělá nárok na to, že uskuteční blažený stav lidstva na Zemi a že tento blažený stav je totožný s takovou organizací lidské společnosti, která je založena na takzvaném vědeckém poznání dějin, jednotlivostí a člověka. Na opačné straně pozitivistické vědy stojí gesto svévolnické vzpoury, blouznivě utopická naděje, strohé a zjednodušené pojetí člověka, jeho duchovního světa, jeho duchovní přirozenosti. Metarealistický ráz vývojové evoluce není všem hned patrný a vyžaduje jistou dávku víry, která pozitivistické vědě chybí. Pozitivistický postfašizmus však není jenom nevěrectví, pochybovačnost nebo lhostejnost k metarealistické víře, k otázkám po smyslu lidského života a po jeho posledním cíli. Postfašistické svévolnictví je vědomé odmítnutí řádnosti Logu metareality, odmítnutí, které není založeno na nějakém logickém bádání, nýbrž tkví v oblasti svévolného rozumu a ve volbě svévolné vůle. Tato svévolnická volba předpokládá cosi jako převrácený akt logiky, poněvadž její takzvané odůvodňování je vždycky nedostatečné. Nelze totiž žádným logickým argumentem dokázat, že řádnost Logu neexistuje. Nutno v tuto existenci vědomě a svobodně metarealisticky uvěřit, což je svého druhu akt metalogický, byť jaksi obrácený naruby. Absolutní lidská sebestřednost, jakou je právě pozitivistický postfašizmus, začíná požadavkem, aby se člověk svévolně stal jediným pánem svého osudu, aby se zcela osvobodil od jakéhokoli posledního cíle a od jakéhokoli věčného zákona, které by mu byly uloženy nějakým transcendentním vládcem Logu. Jenom takto prý lidská přirozenost nabude své plné a pravé svobody. Nuže, jaký je skutečný výsledek této absolutní sebestřednosti? Všecko, co bylo kdysi pokládáno za něco vlastního vývojové evoluci, co mělo podíl na nějaké hodnotě transcendentní, je postfašizmem vstřebáno historizmem, všemohoucím mechanickým proudem dějin. Pravda, spravedlnost, dobro, zlo, věrnost, všecky normy svědomí jsou prý jenom mechanickými proměnlivými formami dějinného procesu bez nějaké invariance a stálé působící síly v přírodním výběru kulturnějšího. V člověku generacemi lidí prý není nic kulturně věčného, umře prý celý, nelze z něho nic zachránit. Pozitivistický postfašista se vydává celý materiálnímu celku, který pohlcuje všecky duchovnosti. Jeho povinnost a jeho ctnost se vyčerpávají tím, že se zcela podrobuje a zcela obětuje posvátné aktuální žravosti historického materiálního proudu. Máme tu co dělat s jakýmsi novým druhem materiálního náboženství, s jakýmsi skutečným sebezapřením lidství, ba s úplnou obětí vlastního lidství, s úplnou a naprostou, ale zároveň obludnou obětí existence a důstojnosti lidské osoby, toho, co je v člověku cílem života a zároveň obrazem metarealismu evoluce. Metamanažment říká: ”Kdo ztratí svůj život pro vládu systémovosti, nalezne jej”; neboť ztratit svévolnost pro řádnosti Logu metareality znamená vydat žití pravdě, dobrotě a lásce metarealismu, věčnému metazákonnému tvoření vývojové evoluce, která přesahuje proměnlivost historického dění. Materialistické božstvo postfašistické historie také vymáhá, aby mu člověk vydal svůj život a svou mysl nadobro a navždy, a to bez naděje, že ho tím opět nalezne. Postfašistická ideologie nezná metamanažovanou vývojovou evoluci, nestará se o ni, jenom kdesi na velmi vzdáleném obzoru kreslí pozitivisté nepravděpodobnou utopii jakési šťastné společnosti, pro kterou nejsou přítomné generace ničím více než mrvou. Tato diagnóza zasahuje pozitivistickou vědu v jejím východisku a v postfašistické perspektivě, do které staví osud člověka. Nelze říci, kolik nynějších stranických postfašistů, jak prostých členů strany, tak vedoucích, si tuto perspektivu plně uvědomuje a kolik z nich má opravdu na očích přelud budoucí šťastné utopie. Mechanizmus postfašistického trhostroje je už dnes roztočen, pozornost militantních pozitivistů je zcela obrácena k úkolům praktickým: jak likvidovat nepřátele režimu, politické i čistě ideové, jak nejúčinněji zorganizovat trhostroj, jak dostat z lidských bytostí, proměněných v trhostrojové součástky, maximální výkon. A zejména jak upevnit hierarchii postfašistické společnosti a zajistit natrvalo moc těm, kteří ji v tuto chvíli drží. Ideologové a pedagogové monopolní postfašistické strany, kteří jsou pověřeni manipulací mas, ovšem pracují systematicky v duchu původní postfašistické vědy, pro kterou je takzvaný pozitivizmus modlou a kouzelnou zaklínací formulí. Nejdůsledněji uplatňují zásadu, že universální hodnoty duchovní a kulturní neexistují, že lidské svědomí není řízeno kulturní tendencí vývojové evoluce, jíž by se mohl dělat rozdíl mezi dobrem a zlem. Postfašisticky dobré je to, co prospívá straně postfašizmu a jejím cílům a podle ní zločinem není vědomě lhát, a fyzicky i duchovně mučit a zabíjet nevinné. Záležitost postfašizmu však není tak černobílá. U vyznavačů pozitivistického postfašizmu existuje nebo existovala jakási askeze, vědomá obět života, která je jakousi převrácenou podobou hrdinského odříkání svévolnosti. Svévolník postfašizmu může být také revolucionář, absolutní vzbouřenec proti nespravedlnosti a bezpráví tohoto světa, proti mocnostem a božstvům tohoto světa, proti zlu, které je plodem hříchu svévolnosti a vleče za sebou všeobecné utrpení a hnilobu nicoty, která ohlodává všecky věci. Tento bloud je opilý svévolnickou volností a pro tuto opici nevidí správně. Pouze metarealista svobodný láskou metarealismu, opouští všecko svévolné a dává ze svého lidství všecko, je hotov zemřít pro službu metamanažmentu. Člověk, jehož srdce bylo jednou zapáleno tímto plamenem metarealismu, může sice horoucně milovat uměle stvořené věci, ale nikdy v jejich otroctví nespočine. Jeho boj s mocnostmi zla neustane, dokud nebude stvořena nová kultura metarealismu a nové poznání, dokud mocní tohoto světa nebudou poníženi, a dokud všecko, čím svět postfašizmu pohrdá, nebude povýšeno. Ovšem postfašistická demokracie také vytáhla do boje proti bezpráví páchanému lidskou společností na těch, kteří nesli hlavní tíhu jejích břemen, kteří byli takřka zazděni do jejích základů. Není pochyby, že jednu chvíli byla postfašistická demokracie velikou nadějí těchto vyděděných ze společnosti. Avšak naděje těchto rychle zemřela všude tam, kde na trůn zasedli tvůrcové takzvaného nového řádu svévolníků, kteří se sami prohlásili nebo dali prohlásit za skorobohy. Jsou to právě krutí bohové svévolníků, kteří vyvýšili mocné nad řádnost Logu metareality a posadili je na stolice pozemské slávy bez kompetentnosti vést lid, když kulturní zákon nahradili zákonem úspěchu a násilí. Fiasko pozitivistického experimentu postfašizmu a zhroucení postfašistické utopie sebezničení lidstva jsou svědectvím, že živá lidská skutečnost a metarealistická povaha všech existujících jednotlivostí neodpovídá úzké algebře pozitivistického pojetí světa. Zlo a utrpení není jenom v nespravedlivém zřízení postmoderní společnosti, a nedá se vymýtit sebevědečtějšími zákony hospodářskými a politickými. Zlo původí v samém svévolnickém srdci člověka a u samých rozumářských kořenů jeho existence. To ovšem neznamená, že se s ním smiřujeme, krčíce pochybovačně rameny a říkajíce, že se nedá nic dělat. Vždycky bude jeden doplácet na štěstí a blahobyt druhého. Smysluplná, správná, spravedlivá a svobodná metamoderní společnost se musí a bude snažit, aby v ní nebylo vyděděných z demokratismu. Zároveň však víme, že člověk si rozumářsky vždycky umí najít způsob, jak trpět a jak působit utrpení druhým; a jak být hluboce nešťasten uprostřed takzvaného štěstí. Jeho touha po lidství vyrůstá ze sdílené kultury a z metarealismu vývojová evoluce, a může být ukojena jenom nápodobou věčnosti Logu metareality v demokratismu. Metarealisté globalisací oslavují příchod vlády Ducha metarealismu, ducha moudrosti a lásky, sjednocení a pokoje. Okolo těch, jejichž čel se dotkl jeho plamen před dvěma tisíci lety, vytvořilo se společenství žití řádnosti Logu metareality věřících a milujících, kteří si rozumí, i když mluví různými jazyky. Kéž pronikne tento paprsek i soumrak do všech vězení a do cítění vězňů vleje naději a sílu. Kéž se dotkne i cítění jejich žalářníků a rozrazí krunýř jejich nenávisti a duchovní slepoty. Slýcháme často, jak se postfašisté pyšní svou mocí nad přírodou tedy mocí, která prý jim plyne z pozitivistické vědy, to je vědy zneužité postfašizmem. Mohou prý vědou a technikou přenášet hory, měnit toky řek, zavlažovat stepi a pouště, nutit stromy a rostliny, aby nesly plody tam, kde se jim dříve nedařilo. Zaráží-li něco na tomto vychloubání, je to jenom jeho dětinsky nadutý přízvuk. Víme všichni, že přírodní a technické vědní obory udělaly za posledních století nesmírný pokrok, ačkoli i tu bychom mohli jaksi v závorce připomenout dřívější velkostavby. Člověk postmoderní je opravdu do jisté míry pánem přírody a nikdo neklade meze poznávacím schopnostem jeho rozumu. Tento rozum však byl člověku dán jako jeho život a stejně užívání všeho ostatního. Bylo by jistě nepřirozené, kdyby lidem jednoho dne napadlo, že si uloží dobrovolnou nevědomost totiž že zapomenou na to, co už dříve lidé věděli, že se nebudou už po ničem sami pídit a začnou zase křesat oheň z kamene a rýt hlínu dřevěným rádlem. Není to tak, že by vědecké a technické vynálezy postmoderní doby měly být vždycky důvodem k pýše, nebo že by musily vždycky vzbuzovat v člověku jenom naděje. Věda postupuje nejistě a tápavě, uprostřed pochybností, nezdarů a dohadů, je stále obklopena nedohlednou oblastí neznámého. Nemůže nikdy vědět, jak je lidstvo daleko od cíle a co ještě bude moci poznat. A nedovede si ani představit, co by to vlastně znamenalo, poznat všecko. Poznává většinou jednotlivá fakta o přírodě i o člověku, fakta, která se dají zužitkovat v technice nebo třeba v lékařství, ale jejichž souvislost a poslední vysvětlení zůstává nejisté. Věda tímto omezením může být svévolníky kdykoliv zneužita proti lidem, lidstvu. Vezměme si například atomové vynálezy: víme, že již vedly i k technickým realizacím, jejichž důležitost je nedozírná, ale vlastní problém složení hmoty a jejího tvoření zůstává. Vědec, který provádí v laboratoři své pokusy a píše na kus papíru algebraické nebo chemické vzorce, jistě nebude tvrdit, že přišel jednotlivostem na kloub. Bude mít spíš pocit, že se mu pootevřela úzká škvíra, kolem které je opět tma nebo světlo tak oslňující, že do něho není vidět. Poctivý a vážný vědec bude možná zachvácen pocitem jakési hrůzy, jak se k tomu přiznávali někteří z těch, kteří stáli u kolébky atomové pumy a jejího prvního použití. Člověk může zajisté mnoho, a bude pravděpodobně moci ještě víc. Bude mu jednou možná dáno po vůli, aby navršil umělé hory, zasypal oceány nebo vytvořil veliké říše pod vodou. Možná přemůže zemskou tíži a dosáhne hvězd, nebo převrátí běh ročních dob či bude pěstovat pomeranče na severním pólu. Možná však také, že se mu náhodně podaří rozrazit naši planetu vedví a rozmetat ji do všech koutů vesmíru nebo se mu náhodně podaří zásahem do genového kódu zničit život... Neboť při všem tom přemisťování řek a hor, zavodňování stepí a pěstování meruněk v polárním kruhu a manipulování se vším možným klade se ještě jedna nepatrná otázka: Co udělá postmoderní člověk sám se sebou? V jakého svévolnějšího tvora se přetvoří podle postfašisticky pozitivistické vědy? Člověk je přece také kulturní přirozenost, a to smíšená přirozenost biologická a duchovní. Staří mudrci už měli za to, že osudu lidstva vládnou jakési věčné zákony, které nesmějí být beztrestně překročeny. Metarealisté věří, že osud celého lidského pokolení a každého jednotlivého člověka vyúsťuje do žité věčnosti absolutna, do řádnosti Logu metareality a že toto sdílení je štěpováno do podoby metamanažované vývojové evoluce. Věří, že vývojová evoluce Vesmíru začíná v jistém smyslu už zde na Zemi a že proto každý lidský život a každý okamžik lidského života mají nesmírnou důležitost. Metarealisté dále věří, že právě tak jako příroda podléhá jistému řádu vývojové evoluce, které jí byly dány od počátku, i člověk podléhá jistému řádu vývojové evoluce kultury, že správností dané sledováním řádnosti Logu metareality vládou systémovosti existuje rozdíl mezi dobrem a zlem. Věří však také, že člověku byla dána strašlivá volnost ve svévolnosti: jednat tak, jako by autorita řádnosti Logu metareality neexistovala, s možností beztrestně odmítnout věčné určení svého osudu být poplatný vývojové evoluci kultury a odmítnout svou vlastní vývojovou evoluci podřízenou věčné řádnosti Logu metareality. Už člověk pradávný si nemyslil, že je tak docela svým pánem; cítil vždy nad sebou vládu vyšší mocnosti reality, a měl odkazem na generace minulé a budoucí také jakousi představu o své vlastní nesmrtelnosti, o kterou se toužil podílet s věčností. Avšak teprve postmoderní svévolnický člověk v pyšné svévolnosti prohlašuje, že nestojí o tuto nadřazenou věčnost, že ji odmítá. A že také odmítá jakoukoliv omezující autoritu, kterou si svévolně nedal sám. Svévolnický člověk postmoderní je odhodlán užít mysli, kterou mu vývojová evoluce dala, aby řádnost Logu metareality odmítl svévolnou volbou. Avšak kulturní zvykové řádnosti, které dělaly rozdíl mezi dobrem a zlem, jsou vepsány do samé přirozenosti člověka, zrovna tak, jako je vepsána do jeho vědomí touha po trvání ve věčnosti. Už dávní lidé věřili a uctívali nadřazenou autoritu, když metarealisté k takové víře a úctě přidali lásku metarealismu a oběť metarealismu žití; věřili a věří, že tato láska metarealismu v nich uskutečňuje spojení s věčnou řádností Logu metareality, že je dělá metarealistickými potomky vývojové evoluce, a že takovou zvykovou řádností nemůže být větší svobody nad tuto. Ovšem není svoboden ten člověk, který odmítl řádnost Logu metareality a který nechce být svoboden jinak leč ve svévolnosti sám ze sebe. Poněvadž se ukazuje, že lidská přirozenost a lidský duch jsou hluboce poznamenány jakousi nostalgií po svévolnosti, tak stavitelům globalizovaného lidského společenství nezbývá, než aby se pokusili nejenom měnit běhy řek a přenášet hory, ale také geneticky přetvořit přirozenost člověka a vyoperovat ho z jeho starých duchovních instinktů. Tato operace se postfašizmem právě provádí na lidských mozcích, duších a srdcích v jedné části světa, v té části, kde se buduje takzvaná nová a svobodná lidská společnost svévolníků chtějících svým imperializmem vládnout lidstvu. Děje se to postfašistickou výchovou ve školách a v povinných kursech, v knihách a v denním tisku, a děje se to zvlášť účinným způsobem v pracovních organizacích s psychotechnickými přípravami k manažerskému psychoterorizmu. Netřeba se tolik divit tomu, že mnozí podléhají teroru diktatury kapitálu. Ani všichni metarealisté nevydrželi, bylo také mnoho těch, kteří podlehli strachu a psychickým mukám, a své vykonstruované zločiny odpřísáhli. A uvědomujeme si, že postmoderní psychologie a pozitivistická věda dodala pacholkům postfašistických soudů takové psychoteroristické metody, že zdolají člověka, jeho vůli a jeho vědomí lépe a účinněji než zuby a drápy divoké zvěře. A nelze se ubránit úzkostné otázce: do jaké míry a na jakou dobu se podařilo těmto vědeckým katům ochromit vůli a rozdvojit vědomí jejich obětí? Do jaké hloubky se musilo uchýlit vědomí těchto nešťastných, do jaké míry a v jaké hloubce bylo narušeno ono centrum jejich bytosti, kde si člověk uvědomuje svou totožnost a kde hovoří sám se sebou v přítomnosti řádnosti Logu metareality? Do jaké míry byli tyto bytosti vyprázdněni v mysli ze sebe samých? Je možné, aby se nějaké vědě podařilo přetvořit člověka v něco, pro co by bylo třeba vymýšlet jiné jméno? Tady postfašisté psychoterorizmem překročili to, co dávní nazývali věčným řádem a že vlivem psychoterorizmu se duchovní vesmír člověkův na něj zřítí právě tak, jako by se zřítila hvězdná obloha na toho, kdo by se ji pokusil vyšinout z její stvořené dráhy. Úsilí takzvaných budovatelů nové postfašistické společnosti je teoreticky obráceno k člověku, k jeho větší svobodě a většímu štěstí. Teoreticky se v této společnosti organizuje všecko tak, aby se lidé měli lépe, aby žili šťastněji. Zdá se, že k tomu, aby lidé žili dobře a šťastně, není podle postfašistů třeba ničeho víc, nežli stát se kolečkem trhostroje a shlukovat se jako cihla v mechanické společenství, v kterém umlkají problémy osobní a kulturní. Pouhá skutečnost tohoto tržního společenství, která zotročuje člověka v práci a v zábavě, v myšlení i v lásce, řeší konzumem celý problém člověka a jeho osudu tělesného i duchovního, odstraňuje jeho duchovní neklid, naplňuje a nasycuje jeho touhu. Tato postmoderní konzumní společnost, která ostatně dosud existuje a bude vždycky existovat jenom jako produkt trhostroje, smazává důležitost a nenahraditelnost jednotlivého lidského osudu duchovního a kulturního. Je to patrno už na tom, jak postfašisté vyučují dějinám. Dějiny jsou podle nich jenom přípravným procesem, který má vyvrcholit vytvořením postfašistického člověka a postfašistické společnosti otročícího trhostroji. Hlavní v tom je tržní činnost trhostroje, lidé v něm znamenají málo nebo nic. Postfašistické učebnice dějepisu jsou skoro bez pravd, bez konkrétních lidských tváří hledajících pravdu. Lidé v nich mají důležitost jenom velmi relativní a jsou citováni jenom jakožto doklady pozitivistického pojetí dějin. Jejich individuální osud a jejich myšlenka hledání pravdy jsou anonymně zazděny do pozitivistického dějinného procesu, v kterém zasluhuje zmínky sotva několik málo těch, kteří se dají označit za předchůdce tvořitelů systému Pravdy pravd. Neboť teprve v něm se všecko naplňuje, teprve v něm je pravda, a to pravda celá a neustále vývojovou evolucí zdokonalovaná. Bez vědomí metarealismu vývojové evoluce všecko ostatní hledání systému pravd byl jenom stín a přelud, a v nejlepším případě předtucha a předobraz. Lidé, kteří žili na světě do zjevení systému Pravdy pravd, byli duchovní chudáci, kteří se nedotkli ani svým poznáním, ani svým kulturním úsilím, ani svým citem vlastního jádra životní metareality. Je jedním z paradoxů této vědy, která má v svém názvu slovo pozitivistická, že takřka škrtá historii jakožto autonomní živé dějství metarealismu vývojové evoluce, nesené konkrétními lidskými osudy, konkrétní lidskou vůlí, a že, ačkoliv má v názvu slovo objektivní, odstraňuje podivným způsobem historický metarealismus vývojové evoluce, v kterém se lidské osudy vtělují a z jehož látky vytvářejí svou štafetu generací. Pro metarealisty jsou dějiny především vývojovou evolucí lidí v jejich kultuře; jsou utkány z jednotlivých lidských osudů, myšlenek, vůlí a vášní. Je to živý organismus ve vývojové evoluci, kterého jsme účastni i my. I když se civilizační a duchovní ovzduší lidské společnosti měnilo během staletí, i když má nynější člověk v lecčems jinou představu o světě, než měli lidé před tisícem nebo před dvěma tisíci lety, i když svítí elektřinou a nikoliv olejem, i když jezdí automobilem a cestuje vzduchem přes oceány, přec zůstaly základní reality žití lidstvím stejné: láska a smrt, bolest loučení, radost a naděje ustavičně ohrožované a ustavičně znovu tryskající. Neodpovídají si třeba stejně na otázky, které si kladli staří mudrci, ale rozumí proč si je kladli, a kladou si je opět, byť třeba s jiným přízvukem a s jiným zaměřením. Vývojová evoluce kultury neznamená, že se na lidské dějiny lze dívat jako na něco mechanického; že se v nich nic nového netvoří, že jsou ustavičným mechanickým opakováním starého. Dějiny jsou pro metarealisty naopak vývojově evolučním dramatem, v kterém jde o růst lidství a v kterém má své nezaměnitelné místo každý zrozený člověk, a to jak tíhou svého vlastního osudu, tak ve svém vztahu k ostatním lidem, k třídě a ke kultuře. Váhu a plnost jednotlivého lidského života nelze měřit pouze tím, kdo kdy žil a hledal pravdu, i když není jedno, kdy a kde se kdo narodil, a že mu bylo jeho místo i metarealismus vývojové evoluce v jistém smyslu dány a určeny. Bez metarealismu vývojové evoluce se dějiny jeví jakožto mechanický proud, na němž člověk nemůže mít účast. Bez metarealismu se někomu může zdát, že dějiny jsou jakoby mechanický proud, který lidi nese, a že jednotlivé lidské vědomí a jednotlivá lidská vůle jsou v něm takřka utopeny. Jsou dnes na světě lidé, které tento fatalizmus vede k tomu, že přijímají postfašistický svět, přestože se jim zdá proměnný, jako něco nutného a nevyhnutelného. Sami postfašisté přesto zacházejí s argumentem této dějinné nutnosti podivně tvořivě: berou si z ní důvod a právo, aby v jejím jménu znásilňovali na duchu ty, kteří uznávají metarealismus vývojové evoluce. Výsledky postfašistického experimentu parlamentní demokracie, který trvá už desítky let, mluví samy za sebe. Přes neomylné vědeckosti, kterých se postfašisté dovolávají, nelze mluvit v postfašistickém společenském řádu ani o svobodě, ani o štěstí; a to ani v tom případě, že by k lidskému štěstí opravdu stačil všeobecný hmotný blahobyt; bez duchovnosti coby lidství zkrátka není v lidstvu ani blahobytu. Tato krutá státní tyranie postfašistického psychoterorizmu, v níž se neúčinným postfašistickým zákonům vydatně napomáhá policií, žaláři a neslýchanými donucovacími metodami, však zejména není lidským společenstvím demokratismu. To, co se děje v postfašistických státech, není děláno na míru člověka. Neboť člověk není bezduchá abstrakce, s kterou počítají neúprosné zákony postfašistického psychoterorizmu. Skutečné a živé lidské společenství nevzniká jenom na základě vztahů tržních; není to jenom součet jednotek vrhajících se podle svévolnických zákonů do tlamy státního a tržního molocha. Aby mohlo vzniknout organické a živé lidské společenství demokratismu, k tomu je třeba, aby nejprve existoval živý a svobodný člověk, a to celou svou žitou realitou hmotnou a duchovní. A aby bylo především vzato na vědomí, že každý jednotlivý člověk je světem metarealismu pro sebe, že v sobě skrývá cosi nedotknutelného a často nesdělitelného, co odpovídá jenom jménu lidství, které každému z lidí do vínku dala řádnost Logu metareality coby vláda systémovosti globalisací vtělená do Základního zákona lidstva, praktikovaného metamanažmentem žití. §§

MetaTexty Web1.3 pouze pro představu - aktuální verze na příslušném metadisku

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+připomínky&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>Připomínky&>28.12.08&>Připomínky k tomuto oddílu&. Tento oddíl kumuluje obecné připomínky mimo specifiku jednotlivých oddílů s možným dalším připomínkováním.

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+požadavky&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>Požadavky&>18.05.08&>Připomínky k tomuto oddílu&. Před první prezentaci webové stránky na Internetu je třeba tuto důkladně prověřit v režimu domácího Intranetu, především hlavičku stránky a řetězec vysílající informace. Za hlavičkou by měl následovat identifikační řetězec stránky. Důvodem těchto požadavků je chování vyhledávače, který si stránku uloží do archivu k založení hlavičky a k jejímu vyhledávání podle obsahu. Vyhledávač nevyhledává v aktuální stránce!

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+metakonference&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>MetaKonference&>28.12.08&>Připomínky k oddílu&.
Metakonference v duchu Web2.0 znamená vést dialog na webových stránkách skrze ně samé a tyto dialogy řadit podle reálného času s přesností na hodinu a minutu a z nich čas od času provést metainvariant. Na každé předkládané téma je vyslán vysílající řetězec a od něho se odvíjí dialogy. Není proč a kam spěchat. Vše si důkladně promyslete, tato metakonference není o klábosení. Metakonference je vlastně hrou na metamozek a tu nemohou hrát duchovně nemocní. Jde o vyvolávání synergického efektu napodobením metarealismu mozku, a to vyžaduje splnit určité předpoklady vyjádřené posloupností následujících fází:

§§O vlastnostech MetaText - metakonference:
3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>§§O vlastnostech MetaText - metakonference:&>28.12.08&>Pokud jste seznámeni s duchem Web2.0 a srozuměni s dodržením kompatibility zkusme společně vést metakonferenci podle jejích fází.&.

Kliknout na tlačítko <= pro návrat

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+akce&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>Akce&>28.12.08&>Připomínky k oddílu&.
§§v.8.5.08 Moravská MetaText Retro k veřejné poradě předkládá aktivity:

§§Prověřujeme demokratické činitele:
3W&CZ&MRV&&ZxZ&I&+Metaspolek&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>§§Metatext pro Moravu:&>28.12.08&Prověřujeme české demokratické činitele za Moravu v rámci jejich organizace&.

§§Prověřujeme představitele parlamentních stran:
3W&CZ&MRV&&ZxZ&I&+Metaspolek&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>§§Moravská vzorová sekce Retro:&>28.12.08&Prověřujeme představitele českých parlamentních stran za Moravu&.

§§Prověřujeme představitele médií za Moravu:
3W&CZ&MRV&&ZxZ&I&+Metaspolek&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>§§Témata pro moravskou sekci Retro:&>28.12.08&Prověřujeme představitele médií v rámci jejich organizace s návazností na Moravu&.

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+stížnosti&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>Stížnosti&>28.12.08&>Připomínky k oddílu&.

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+pranýř&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>Pranýř&>28.12.08&>Připomínky k oddílu&.

3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+hledání&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&>Funkce hledání&>28.12.08&>Připomínky k oddílu&.

Prohlížení stránek: Správce - Vzorník - Retro - … - Metaserver

Prohlížení komunikací: Správce - Vzorník - Retro - …- Metaserver

Vyhledávání řetězce: Po překopírování vzoru do hledacího pole příslušné stránky upravíme aktivitu řetězce tak, že mezí znaky & a před znakem I případně smažeme podtržítko. Zachovávání systémovosti při vyhledávání řetězců znamená vrátit se vždy do své stránky a během prohlížení si dělat poznámky užitím příslušentví WordPad.

Info vyhledání: Hledání řetězce v cizích stránkách probíhá tak, že se myší zatrhne vzor (růžově), pomocí CTRL+C se tento okopíruje, cizí stránka se vyvolá kliknutím na Prohlížení stránek a na příslušné stránce se přes CTRL+F vzor pomocí CTRL+V zkopíruje do pole Najít, a po případné úpravě se nechá vyhledat v celé cizí stránce.
3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+info&

Připomínek vyhledání: Hledání řetězce v cizích stránkách probíhá tak, že se myší zatrhne vzor (růžově), pomocí CTRL+C se tento okopíruje, cizí stránka se vyvolá kliknutím na Prohlížení stránek a na příslušné stránce se přes CTRL+F vzor pomocí CTRL+V zkopíruje do pole Najít, a po případné úpravě se nechá vyhledat v celé cizí stránce. 3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+připomínky&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&

Kontaktů vyhledání: Hledání řetězce v cizích stránkách probíhá tak, že se myší zatrhne vzor (růžově), pomocí CTRL+C se tento okopíruje, cizí stránka se vyvolá kliknutím na Prohlížení stránek a na příslušné stránce se přes CTRL+F vzor pomocí CTRL+V zkopíruje do pole Najít, a po případné úpravě se nechá vyhledat v celé cizí stránce.
3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+kontakt&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&

Komunikací vyhledání: Hledání řetězce v cizích stránkách probíhá tak, že se myší zatrhne vzor (růžově), pomocí CTRL+C se tento okopíruje, cizí stránka se vyvolá kliknutím na Prohlížení stránek a na příslušné stránce se přes CTRL+F vzor pomocí CTRL+V zkopíruje do pole Najít, a po případné úpravě se nechá vyhledat v celé cizí stránce.
3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+komunikace&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&

Aktivních metařetězců vyhledání: Hledání řetězce v cizích stránkách probíhá tak, že se myší zatrhne vzor (růžově), pomocí CTRL+C se tento okopíruje, cizí stránka se vyvolá kliknutím na Prohlížení stránek a na příslušné stránce se přes CTRL+F vzor pomocí CTRL+V zkopíruje do pole Najít, a po případné úpravě se nechá vyhledat v celé cizí stránce.
3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek 

Oddílů metařetězců vyhledání: Hledání řetězce v cizích stránkách probíhá tak, že se myší zatrhne vzor (růžově), pomocí CTRL+C se tento okopíruje, cizí stránka se vyvolá kliknutím na Prohlížení stránek a na příslušné stránce se přes CTRL+F vzor pomocí CTRL+V zkopíruje do pole Najít, a po případné úpravě se nechá vyhledat v celé cizí stránce.
3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl&>http://www.volny.cz/metainfo/Web2.0/Morava_metatext_retro.HTM&

Činnostních metařetězců vyhledání: Hledání řetězce v cizích stránkách probíhá tak, že se myší zatrhne vzor (růžově), pomocí CTRL+C se tento okopíruje, cizí stránka se vyvolá kliknutím na Prohlížení stránek a na příslušné stránce se přes CTRL+F vzor pomocí CTRL+V zkopíruje do pole Najít, a po případné úpravě se nechá vyhledat v celé cizí stránce.
3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+činnost&

Klíčových slov vyhledání: Na webu se hledá klíčové slovo tak, že se myší zatrhne příslušný níže uvedený vzor (růžově), pomocí CTRL+C se zapamatuje, spustí se vyhledávač, pomocí CTRL+V se zkopíruje do pole Hledat, a nechá se vyhledat v celém webu.
metatext --- meta&text --- meta&tx --- μεταtext --- μετα&text --- μετα&tx - metaspolek
Vyhledáváním klíče nebo ještě lépe náhradním se znakem & (pro bezpečnost na konci zkráceným o koncovku) si seznam členů v případné návaznosti na metaspolek může pořídit každý sám. Od něho si pak jiní mohou ostatní doplnit svůj seznam. Použití řecké abecedy má za následek upozornění jiné sady znaků s nutností potvrdit ji tlačítkem OK.

Registrů vyhledání: Hledání řetězce v cizích stránkách probíhá tak, že se myší zatrhne vzor (růžově), pomocí CTRL+C se tento okopíruje, cizí stránka se vyvolá kliknutím na Prohlížení stránek a na příslušné stránce se přes CTRL+F vzor pomocí CTRL+V zkopíruje do pole Najít, a po případné úpravě se nechá vyhledat v celé cizí stránce.
3W&CZ&MRV&&ZxZ&_I&+Metaspolek+oddíl+činnost+registr&

Struktura: Specialista metaspolku -> Vzorník metaspolku -> Správce metaspolku -> Správce metaspolků