One Shot, One Kill

Sniper

Třetí hodinu ležel téměř bez pohnutí. Osm hodin po výsadku na nepřátelské území. Už asi po dvousté za poslední hodinu zamrkal, zkusil víčky setřít pot stékající do očí. Znovu přitiskl obličej k očnici optiky a prohlédl terén v zorném poli dalekohledu. Nic. Začínal pochybovat o kvalitě zpravodajských informací, jimiž byl vybaven. Byl sám. Tedy ne tak úplně. Jeho kolega ležel asi 70 metrů vpravo. Věděl kde, v noci mu pomáhal vybudovat jeho postavení. Pokud by mohl změnit polohu, přes optiku by ho nejspíš nalezl. Ale dalo by to práci. Jediná komunikace mezi nimi proběhla před několika hodinami. Krátká, velmi krátká kontrola spojení. I ta byla riskantní. S pousmáním si vzpomněl na všudypřítomné nápisy "Pozor, nepřítel naslouchá" v radistickém kurzu. Teď to byla realita. Od té doby byli oba pouze na příjmu. Náhlavní sada, umístěná na pravém uchu už také tlačila. Bylo by příjemné ji o několik milimetrů posunout. Nešlo to, pohyb by ho mohl prozradit. Byl příliš blízko nepřátelského postavení. A protivníci byli dobří, opravdu dobří.

Na chvíli zavřel oči a vzpomínky se rozeběhly zpět. Dlouhé čekání, příprava stanovišť, zaminování přístupových cest. Opatrná, pomalá a nebezpečná cesta k nepříteli. Poslední jídlo v noci, ještě dostatečně daleko před předpokládaným bodem dotyku. Studené jídlo, samozřejmě. Infrahledy se u nepřítele nedaly vyloučit. I malý vařič by mohl přivolat velké problémy. Probrání plánu mise s velícím důstojníkem. Domluva časů a styčných bodů. Příprava akce. Poslední milování s ženou. Předtím ji naštval, odmítl dobré jídlo, které měl jindy velmi rád. Jen proto, že bylo kořeněné. Koření je cítit v potu, mohlo by ho prozradit. Otevřel oči. Pot už ho opravdu zaléval. Maskovací oblek, který ho v noci tak příjemně chránil před chladem, se změnil v mučící nástroj. Mohl si vybrat místo ve stínu. Na chvíli toho zalitoval. Ale ne, ta hustá skupinka stromů, kde mohl být chráněn před sluncem, byla příliš nápadná. I toho nejhloupějšího seržanta by napadlo, že se v ní může skrývat sniper. Předpověď počasí se také moc nepovedla. Takhle horko opravdu být nemělo. A měl foukat vítr. Snad si ti naproti nevšimnou množství komárů, které se nad ním vznášelo. Repelent moc nepomáhal. Měl žízeň. Dvě polní láhve byly připnuty k opasku. Nedostupné. Napije se až po splnění úkolu.

Náhle něco zaslechl. Něco, co nepatřilo do souhrnu přírodních zvuků, který vlastně ani nevnímal. Ale každé vybočení z normálu si uvědomil. Už věděl, co zaslechl - přestali se ozývat ptáci, příroda částečně ztichla. Tělo se naplnilo adrenalinem, napnulo a připravilo k akci. Celou plochou se  přitiskl k zemi. Pravou rukou opatrně překryl nezamaskovanou pažbu své odstřelovačky. Teprve za chvíli uslyšel tiché kroky. Patrola. Věděl, že jsou dobří, ale tohle nečekal - nedělali téměř žádný hluk. Byli tři. Koutkem oka je zahlédl. Teď si blahopřál, že nebyl pohodlný - ti tři pozorně beze slova prozkoumali skupinku stromů, o které v noci uvažoval jako o stanovišti. Lesní louku, v jejímž středu ležel, jen přejeli pohledy. Důkladnými, ale na to, aby ho objevili, to nestačilo. Věděl a hlavně věřil, že je neviditelný. Prozradit ho mohl jen pohyb... A pak zmizeli za terénní vlnou. Oddechl si, zamrkal a opět opatrně přitiskl obličej k okuláru. A teď ho zahlédl. Cíl. Svůj Cíl. A také kolegův Cíl. Čekání bylo u konce.

Nepatrný, velmi pomalý pohyb ruky a nitkový kříž dalekohledu se zastavil ve středu prsou Cíle. Tep se zrychlil, potil se ještě víc. Ukazováček se sám jemně přitiskl ke spoušti. Právě, když chtěl zašeptat do mikrofonu radiostanice, se mu v pravém uchu zvalo "Odpočet". "Potvrzuji" odpověděl, "tři, dva, jedna, PAL". Vystřelili v rozmezí desetiny vteřiny. Dva nepřátelští důstojníci byli vyřazeni. Úkol byl splněn.

Teď se ještě ve zdraví dostat ke svým. Musel zatím zůstat ležet. V otevřeném prostoru by si ho hned všimli. Spoléhal na kolegu. Věděl, že odvede pozornost. Měl k tomu lepší terénní možnosti. Netušil, jak dobře jsou protivníci vybaveni. Rozhodně nevěděl o minometu, výbuchy už byly blízké a opravdu nepříjemné. Jen silou vůle se donutil ke klidu. Tělo chtělo pryč. Kamkoliv, jen nezůstávat na místě. Znal to a věděl, že právě tohle zabíjí. Nepřátelský kulomet prosíval terén dlouhými dávkami. Několik jich přelétlo nad ním. Náhle se veškerá palba přenesla stranou. Kolega. Už ho uviděli. Pomalu se začal stahovat. Nebyli tak dobří, jak si myslel. Museli vědět, že před sebou mají minimálně dva snipery. Všichni ale sledovali jen toho, kterého letmo zahlédli. Opatrně se dostal až k lesu a oddychl si. Záložní H&K PDW ho příjemně chladil v pouzdře na kříži. Přehodil si pušku přes rameno a vytáhl PDW. Náhle zaslechl výbuchy a usmál se. Nášlapné miny, které v noci s kolegou pečlivě rozmístili, udělaly svou práci. Další chyba nepřátel. Není nad to si pojistit ústupovou cestu. Věděl, že teď už obavy mít nemusí, tohle překvapení protivníky dostatečně zpomalilo. Vydal se přímo na domluvené místo setkání. Dával pozor jen na patroly. Konečně se napil a setřel pot z čela.

Zašustilo listí, ztuhl, ale zase se uvolnil, když zaslechl odpověď na domluvený signál. Kolega. Vypadal unaveně. "Chceš pauzu?". "Ne, to je dobrý, jdeme dál…" Šli tak, jak byli zvyklí. Bezeslova, ne příliš rychle, s úspornými pohyby, 5 metrů od sebe. Každou chvíli zastavit a naslouchat. Oči neustále monitorovaly okolní terén. Periferní vidění bylo připraveno a trénováno zaznamenat každou odchylku v rytmu kolegy, zachytit případný signál. Náhle zaslechl kroky. Slabě, ale přesto mohl určit směr. Signál nebezpečí zaregistroval kolega okamžitě. Během okamžiku zmizeli z dohledu. Po cestě (vždycky chodí po cestě, usmál se v duchu) šla hlídka. Mrkl na kolegu, který nepatrně přikývl. Dvě kratičké dávky z PDW a AK47S poslaly hlídku do zapomnění. Byli na zpáteční cestě, mohli si to dovolit. Navíc to už bylo blízko místa setkání s vlastní skupinou. Je možné, že o ní nepřátelská hlídka zjistila podrobnosti, které mohly být nepříjemné.

Zanedlouho prošli vlastními hlídkami. Zasalutovali veliteli a každý krátce popsal průběh mise. Svou práci splnili, teď už to bylo na ostatních. Unaveně si sedl, zajistil zbraň a vysunul zásobník. Zbylé kuličky rutinně zachytil a vysypal do kapsy. Byl zvyklý nezanechávat žádné stopy. Maskování hlavy přehodil přes rameno, zasunul PDW do pouzdra a šel na shromaždiště promluvit s mrtvými důstojníky protivníka, hlavně se svým Cílem. Ten byl ještě naštvaný a sliboval odplatu. Kdo ví, možná se příště role obrátí…

(c) Martin "Beny" Beneš