ilei

Pedagogická komise Českého esperantského svazu

O ZKOUŠKÁCH Z ESPERANTA

Všeobecné poučení a sylabus otázek

Připravila zkušební komise

Zredigovali: Dr St. Kamaryt a Dr T. Pumpr

Vydal

Svaz esperantistů Československé republiky v Praze XIX/7

pošt. přihr. 7075. - Vytiskl Cíl v K. Varech. - Cena Kčs 10.-

1949

Esperantisté často potřebují potvrzení o znalosti esperanta, ať jako doklad pro veřejnost mimoesperantskou, ať pro vlastní potěšení. Proto se už roku 1908 ustavily u tehdejších esperantských organisací soukromé zkušební komise a jejich činnost byla přerušována jen oběma válkami.

Když bylo brzy na počátku republiky esperanto zařazeno jako nepovinný předmět na různé veřejné školy, ne ve velkém rozsahu, jmenovalo ministerstvo školství a národní osvěty svými výnosy z 27. X. 1920 číslo 67190 a z 30. X. 1920 číslo 67780 při zkušebních komisích pro obecné a měšťanské školy examinátory pro esperanto jako nepovinný přědmět na měšťanských školách. Tito examinátoři trvali při různých komisích (v Praze při české a německé, v Brně při české a německé, v Bratislavě při slovanské) a ke každému termínu se hlásívalo několik kandidátů, většinou učitelů. Když byl však r. 1936 zkušební řád pro odborné učitele měněn, bylo esperanto vynecháno v seznamu nepovinných předmětů.

Pokud byla možnost opatřiti si potvrzení o jazykové znalosti esperanta vysvědčením s charakterem veřejnoprávním, dávali jsme přirozeně přednost této zkoušce "státní" před zkouškou u komise soukromé. Když však tato možnost pominula, obnovil Svaz esperantistů Československé republiky podle § 2k stanov svou zkušební komisi, a to usnesením výboru z 26. října 1937.

Zkušební řád této je tento:

Stupně zkoušek.

Podle svého účelu jsou zkoušky dvě: 1. (nižší) jazykové znalosti esperanta (pri lingva scio de Esperanto) a 2. (vyšší) způsobilosti vyučovati esperantu na školách a v kursech (pri kapableco instrui Esperanton en lernejoj kaj kursoj). O úspěšném vykonání zkoušky se vydává vysvědčení, a to o zkoušce nižší se známkami výborně, velmi dobře, dobře, dostatečně, o zkoušce vyšší se známkami "výtečně způsobilý", "velmi dobře způsobilý", "způsobilý". Vysvědčení o jazykové znalosti esperanta má platnost jako "Norma elementa diplomo", kdežto vysvědčení o způsobilosti má platnost jako "Norma klereca diplomo" a zároveň jako "Norma diplomo pri instrua kapableco" podle ankety Jazykového výboru esperantistů z roku 1935. (Viz Jarlibro de la Lingva Komitato 1936.) Kandidátovi, který nevyhověl při vyšší zkoušce, ale prokázal vědomosti potřebné pro zkoušku nižší, může se dostati vysvědčení o této zkoušce s příslušnou známkou.

Přihláška ke zkoušce

se zasílá písemně spolu s vyplněným dotazníkem o osobních datech kandidátových a o jeho přípravě a způsobilosti ke zkoušce. S přihláškou jest zaslati zkušební taxu (50 Kčs za nižší, 200 Kčs za vyšší koušku na účet pošt. spoř. č. 9.602 Svaz esperantistů, Praha). Odstoupí-li kandidát před ústní zkouškou maje nedostatečnou domácí práci, vrátí se mu tři čtvrtiny taxy.

Zkouška znalosti

Jejím účelem jest, aby kandidát nabyl vysvědčení o tom, že ovládá esperanto slovem i písmem do té míry, pokud je třeba k hladkému ústnímu i písemnému styku s cizincem na cestách, ve společnosti, obchodě a úřadě. Vysvědčení o ní může býti cennou přílohou k různým žádostem.

P o ř á d e k její: 1. Písemná práce (překlad českého textu do esperanta s použitím slovníku). 2. Čtení, překlad a výklad esperantského textu se zřetelem na mluvnická a syntaktická pravidla. 3. Esperantský rozhovor o přečteném úryvku a o událostech denního života.

P o ž a d a v k y její jsou patrny z jejího pořádku. Kandidátům je třeba, aby důkladně probrali některou podrobnější učebnici esperanta, na př. Šupichové nebo Kilianovu, a utvrdili se v konversaci pilnou aktivní účastí v některém konversačním kroužku.

Zkouška způsobilosti

má prokázati, že kandidát má takové vědomosti o esperantu i o hnutí pro mezinárodní jazyk, že mu může úspěšně vyučovati. Neposledním důvodem této zkoušky je též snaha povzbuzovati hlubší jazykové studium esperanta.

P o ř á d e k její: l. Domácí práce, pro kterou zašle předseda, dostav kandidátovu přihlášku, thema z esperantského jazykozpytu, obecně humanitní nebo z pracovního oboru kandidátova; kandidát ji zašle předsedovi nejpozději 20 dní před ústní zkouškou; nevyhoví-li jeho práce, nemůže ve vyšší zkoušce pokračovati. 2. Písemná práce před komisí (překlad českého textu do esperanta). 3. Četba esperantského textu a jeho esperantský výklad. 4. Zkouška z mluvnice, skladby a stylistiky esperantské, jež má prokázati, že kandidát vnikl hlouběji do mechanismu jazyka. 5. Zkouška z theorie mezinárodního jazyka, historie a organisace esperantismu. 6. Zkouška z esperantské literatury. 7. Praktický průkaz o znalosti methodiky a způsobilosti vyučovati (tohoto průkazu jsou zproštěni učitelé a kandidáti učitelství). 8. Rozhovor z české mluvnice a literatury (povinný pro ty, kteří nemají závěrečnou zkoušku výběrových škol třetího stupně).

Předměty 4, 7, 8 zkoušejí se česky, ostatní esperantsky.

Požadavky lze posouditi podle následujícího seznamu themat, jež uvádíme v seskupení podle předmětů a ovšem jen jako příklad.

A. Domácí práce.

Předpokládáme zde themata, jež byla dána kandidátům v poslední době:

Supersignitaj literoj en Esperanto. Argumentoj por akuzativo. Instruplano por Esperanto en la sepa jaro de elementa lernejo, 2 horoj semajne. Kunmeto de vortoj en Esperanto. Prepozicioj en Esperanto. En kiun gradon de lernejoj Esperanto plej bone tau^gas? Elparolado kaj akcento en E. C^eh^ismoj en Esperanto. Aprioraj elementoj en E. Alfaroj de stenografiaj sistemoj al E.

Esperanto kaj fervojoj. E. en komerco. Resano de E-disau^digoj el Ostrava. S^akludo inter esperantistoj. Rilato de eklezioj al E. Signifo de universalaj kongresoj.

C^u c^eh^oj estas pli muzikemaj ol ceteraj nacioj? Teknika kulturo. Virinaj profesioj. Socialismaj idealoj. Planado en kapitalismo kaj en socialismo. Vidaj belartoj en Haná-regiono. Novaj materialoj el artefaritaj rezinoj. El la historio de telekomunilkiloj. Ekspozicio en Liberec 1946.

Komise se snaží, aby se themata neopakovala, pokud nejde o látku, jež vyžaduje zpracování s z různých hledisk a od různých individiualit. Proto uvedený seznam neznamená výběr pro kandidáty.

Není námitek, aby si kandidát sám navrhl několik themat. Komise často sama předloží kandidátovi k výběru 2 až 8 themata. Bude však posuzovati domácí práci výhradně o thematu předem komisí schváleném.

B. Esperantská mluvnice, skladba a stylistika.

Následující stati I. až VI. podávají pro orientaci systematický přehled esperantské mluvnice s příklady a zároveň shrnují mluvnickou terminologii v esperantském i českém znění.

I. Hláskosloví (fonetiko).

Esperantské hlásky a písmena. Dvouhlásky (diftongoj). Cizí hlásky (q, x, y, w).

Pravopis (ortografio). Psaní jmen vlastních.

II. Tvoření slov (vortfarado) a esperantský slovník (leksikologio).

Esperantský slovník s hlediska původu slov (etimologio). Slova uměle vytvořená čili apriorní (edzo, ega, ingo, -umi, tial, kial ...). Oficiální slova a kdo je stanovil a stanoví. Novotvary (neologismoj). Cizí (mezinárodní) slova podle 15. článku Zamenhofovy gramatiky. Tvaroslovné idiotismy esperantské (mos^to, bleki, amindumi, je, geedukado . .). Slova souzvučná (homonimoj): ero, di-amanto, sent-ema, sen-tema; souznačná (sinonimoj): melodonto - majskarabo, prononco - elparalo, ateisto - sendiulo, a podobného zvuku (paronimoj): kurso - kurzo, pezi - pesi, atenti - atendi, raketo - rakedo. . . Technické slovníky.

Druhy slovních kmenů (kategorioj de vortradikoj): substantivní, adjektivní, slovesné. Význam kmenové kategorie pro tvoření slov: bona - bonulo, virga - virgulo, okulo - okulumi, fari - faro - faritaj^o.

Affixy a jejich druhy (sufiksoj, prefiksoj). Jejich význam s hlediska slovníkového. Neoficiální affixy. Rozdíl mezi -ota a -enda. Samostatné užívání affixů (ilo, igi, ema. . .) a odvozenin z nich (arig^i, malinda).

Slučovací neboli aglutinující charakter esperanta (aglutina lingvo) oproti jazykům ohýbacím, flektujícím (fleskiaj lingvoj).

Tvoření slov skládáním kmenů. Proč vedle slova marteli - bušiti zní podstatné jmémo vyjadřující nástroj martelo a nikoli martelilo (jako je kombi - kombilo). Zásada potřebnosti a postačitelnosti při tvoření slov (principo de neceso kaj sufic^o).

III. Tvarosloví (morfologio).

1. Všeobecné otázky:

Druhy slov (votspecoj). Ohebné a neohebné části řeči (vortoj variantaj kaj nevariaj). Mluvnický rod (genro).

Skloňování (deklinacio). Které druhy slov se skloňují? Pády v esperantu. Jak vyjadřujeme české pády esperantem. Výhody a nevýhody akusativu. Skloňování vlastních jmen. Předložkové pády (prepozitivoj) s nominativním a s akusativním tvarem.

Stupňování (komparacio). Které druhy slov lze stupňovat. Jak se vyjadřuje absolutní komparativ (starší muž = iom maljuna viro, . . . meze, kelke, pli - malpli. . .).

Časování (konjugacio).

2. Podstatná jména (substantivoj):

Vlastní jména. Jejich tvary esperantisované a národní. Ženská jména. Jména zemí a národů.

3. Zájména (pronomoj):

Druhy zájmen. Zájmeno zvratné (refleksivo). Ustrnulé tvary se zvratným zájmenem (singardo, sinmortigo, siatempe . . . ; ale: miaflanke, miascie). Tykání. Neosobní zájmeno oni. Kdy se rozlišuje zájmeno podle mluvnického rodu.

Rozdíl mezi zájmeny iu a ia, tiu a tia, kiu a kia. Rozdíly mezi mem, sola, la sama.

Skloňování zájmen. Která zájmena nemají množné číslo. Jak se vyjádří dvojice zájmen: jeden-druhý; totéž v množném čísle; totéž v akusativě jednotného i množného čísla.

4. Přídavná jména (adjektivoj):

Skloňování a stupňování přídavných jmen. Jak vyjadřujeme v esperantu česká přídavná jména přivlastňovací?

5. Číslovky (numeraloj):

Druhy číslovek. Násobení a dělení. Vyjadřování zlomků. Čtení desetinných zlomků. Sčítání a odčítání. Vyšší číslovky (miliarda, milion, bilion).

Které číslovky lze skloňovat. Číselná příslovce (unue, due, multe, kelke. . .). Jak se počítá čas: hodiny, dny, měsíce, léta.

6. Příslovce (adverboj):

Základní příslovce (primitivaj adverboj) a odvozeniny z nich (baldau^-a, adiau^-i, for-igi. . .). Příslovce odvozená (derivitaj adverboj): bone, stulte, afable.

Stupňování příslovcí.

7. Sloveso (verbo):

Slovesné tvary určité (finitivoj):

způsob oznamovací (indikativo),

způsob rozkazovací (imperativo),

způsob podmiňovací (kondicionalo, us-modo).

Pozn.: Plena Gramatiko neoperuje pojmem imperativo, nýbrž zahrnuje ho do širšího pojmu zvaného "způsob chtěcí" (volitivo čili u-modo).

Neurčitý způsob (ifinitivo). Podstatné jméno slovesné (verbsubstantivo) a další odvozeniny z něho (-ado, -ada, -ade).

Příčestí (participoj). Jejich tvary. Participia ve formě adjektivní (-anta, -ata. . .). Participia ve formě příslovečné (-ante, -ate. . .) čili přechodníky (gerundioj). Jejich tvary a významy.

Které esperantské přechodníky nemají obdoby v češtině a jak je překládáme? Který český přechodník nemá svého přesného ekvivalentu v esperantu (t. zv. přechodník budoucí, správněji přechodník přítomný slovesa dokonavého, mající význam předčasnosti v budoucnu: ptáci odletíce již se nevrátí. Jak ho překládáme: se, kiam. . .).

Které věty lze krátit přechodníkem?

Slovesné rody (voc^oj): aktivní (rulas); pasivní (estas rulata). Pozn.: Plena Gramatiko karakterizuje jako zvláštní slovesný rod ještě rod faktitivní (ruligas) a mediální (rulig^as). Vyložit významový rozdíl mezi slovesnými rody.

Slovesné vidy (aspektoj) vyjadřující kolikost a dokonavost děje. Slovesný vid pro děj počínavý nebo okamžitý; pro děj trvací nebo opětovací. Někdy lze český slovesný vid vyjádřiti v esperantu participiem (esti -anta, -inta; esti -ata, -ita).

Slovesné tvary: Aktivní tvary jednoduché (simplaj) a složené (kompleksaj). Pasivní tvary pouze složené. Jak se staví praxe k užívání složených tvarů aktivních? Rozdíl mezi estas -ita a estis -ata. Jak lze vyjádřiti kondicionál v minulosti (kdybych byl dělal).

Slovesné časy:

Čas přítomný (prezenco, as-tempo).

Čas minulý (preterito, is-tempo).

Čas budoucí (futuro, os-tempo).

Poznámka: Plena Gramatiko nazývá tyto tři časy, jimiž je vyjadřováno výrokové sloveso (-as, -is, -os), časy hlavními ("c^eftempoj") nebo prosté časy ("tempoj"). Vedle toho pak při časování v tvarech složených nazývá ony časy, v nichž stojí participium, časy vztažnými (relativaj tempoj) nebo prostě vztahy (rilatoj), jež jsou rovněž tři:

Vztah nedokonavý (rilato imperfekta) - vyjadřuje současnost: -anta, -ata.

Vztah dokonavý (rilato perfekta) - vyjadřuje předčasnost: --inta, -ita.

Vztah předpověděný (rilato predikta) - vyjadřuje následnost: -onta, -ota.

8. Předložky (prepozicioj):

Předložky základní (al, malgrau^. . .), podružné (escepte de. . .) a kombinované (de post, el sub. . .). Adverbializované předložky (ekstere, ekskluzive de. . .).

Kdy se pojí předložky s akusativem? Které předložky se nemohou pojit s akusativem?

Které předložky mají též význam spojek (ve spojení s infinitivem).

Rozdíl mezi de a da. Předložky trans, tra, sur. . .

Předložky jako předpony při tvoření slov (kuniri, surmeti, alparoli...).

9. Spojky souřadicí (konjunkcioj):

Pozn.: Plena Gramatiko označuje názvem konjunkcioj jen spojky souřadicí, kdežto spojky podřadicí nazývá subjunkcioj. Jaký je rozdíl mezi oběma druhy spojek?

Funkce souřadicích spojek a příklady (kaj, au^, sed. . .). Podvojné spojky: jednak-jednak, i-i, ani-ani.

10. Spojky podřadicí (subjunkcioj):

Funkce podřadicích spojek a příklady (c^ar, se, ke, kvankam. . . ).

11. Citoslovce (interjekcioj):

Druhy citoslovcí: vyjádření pobídky, hnutí mysli, zvuku. Odvozeniny u citoslovcí (fihomo, vea, miau^i...).

12. Speciální otázky z tvarosloví:

Člen. Kdy se používá členu a kdy ho nelze použíti. Člen u vlastních jmen (Karolo la Kvara, la bona Petro. . . ).

Elize neboli apostrofování. Kdy lze apostrofovati člen? Kdy lze apostrofovati podstatné jméno?

Slovce souvztažná (korelativoj neboli "tabelvortoj") a odvozeminy z nich (c^i-tiea, tiamulo, iel ajn, neniigi ...).

IV. Nauka o větě (větosloví) čili skladba věty jednoduché

(propozicio-sintakso)

Podmět (subjekto). Čím se vyjadřuje podmět? Nutnost podmětu v esperantské větě. Věty bezpodmětné (pluvas, estas varme, foriru!).

Přísudek neboli výrok (predikato). Věty kusé (propozicioj elipsaj).

Přívlastek (atributo). Pozn.: Plena Gramatiko neužívá pro přívlastek názvu "atributo", nýbrž rozlišuje:

a) Epiteto je souřadný neboli shodný přívlastek podstatného jména, tedy přívlastek, jenž se s ním zároveň skloňuje (la blanka domo, la reg^o Karolo). Ale též tak označuje příslovce, jímž je určeno přídavné jméno nebo jímž se určuje jiné příslovce (malmulte sag^a, malmulte sag^e).

b) Suplemento je přívlastek nnesouřadný neboli neshodný (domo de reg^o, preta por c^io, norde de la urbo. . .).

Doplněk (predikativo). Rozdíl mezi přídavným jménem přívlastkovým (mi trovis la kus^antan viron) a doplňkovým (mi trovis la viron kus^anta).

Doplněk přímý (predikativo rekta): elekti iun prezidanto, a doplněk nepřímý (predikativo nerekta): elekti iun kiel prezidanton.

Rozebrat a vyložit věty:

Sidanta artisto pentris virinon.

Artisto sidante pentris virinon.

Artisto pentris sidantan virinon.

Artisto pentris virinon sidanta.

Předmět (objekto). Čím se vyjadřuje předmět ve větě?

Předmět přímý (rekta objekto): doni pomon, a předmět nepřímý (nerekta objekto): paroli pri infano; liberig^i de la societo; adiau^i al amiko.

Vyložiti tvary: s^pruci, s^prucigi, s^prucig^i, pris^pruci; falc^i sekalon sur kampo, prifalc^i kampon.

Slovesa přechodná (transitivaj) a nepřechodná (netransitivaj). Příslovečné určení (adjekto). Vyjadřování příslovečného určení příslovcem (lau^te krii), podstatným jménem v akusativě (eniri domon), předložkovým pádem (kuri sur la strato), infinitivem (vi min invitis prelegi).

Rozdělení příslovečných určení podle významu.

Co vyjadřují příslovečná určení v akusativě (cíl pohybu, způsob, míru trvání, datum): mi vojag^as Moskvon; stari manojn supren, mi estis tri pas^ojn de li, esti esperantisto unu jaron ne estas tro; la tridekan de majo.

Druhy věty jednoduché (specoj de propozicioj): Věta oznamovací (propozicio indika), přací (dezira), rozkazovací (ordona), tázací (demanda), zvolací (ekkria).

V. Nauka o souvětí čili skladba věty složené (fraz-sintakso).

Co je souvětí? Pozn.: Plena Gramatiko používá zhusta výrazu věta (propozicio) i tam, kde má na mysli souvětí (frazo).

1. Souvětí souřadná (kunorditaj propozicioj): slučovací (kopulaj), rozlučovací (alternativaj), odporovací (adversaj), důvodová čili vysvětlovací (klarigaj), důsledková (konkludaj): Tero estis dezerta kaj mallumo s^vebis super abismo. Mi venis, vidis, venkis. - C^u li restos hejme au^ iros en la mondon? Li forgesis pagi, au^ mankis al li mono. Jen s^i ploris, jen s^i ridis. - S^atas la kato fis^ojn mang^i, sed en akvon salti al g^i ne plac^as. Ni revenis hejmen, c^ar jam krepuskig^is. - La afero urg^is, tial mi kuris.

2. Souvětí podřadná (suborditaj propozicioj). Věta hlavní čili řídicí (c^efpropozicio) a věta vedlejší čili podřízená (subpropozicio).

Rozdělení vedlejších vět podle způsobu připojení k větě hlavní:

a) Vedlejší věty spojkové (subpropozicioj subjunkciaj): Mi deziras, ke vi venu.

b) Vedlejší věty vztažné (subpropozicioj relativaj): Ploras, kiu falis.

Rozdělení vedlejších vět podle toho, které členy svých řidicích vět zastupují:

a) Vedlejší věty podmětné (subpropozicioj subjektaj): Ne plac^as al mi, ke vi rifuzis.

b) Vedlejší věty předmětné (subpropozicioj objektaj): Mi kredas, ke vi povos veni. V nich si je třeba všimnout vět snahových čili žádacích (volaj objektopropozicioj): Mi petas, ke vi venu.

c) Vedlejší věty příslovečné (propozicioj adjektaj). Dělí se dále podle významu příslovečného určení:

Příslovečné věty místní (subpropozicioj lok-adjektaj): Ni sidig^u, kie estas ombro.

Příslpvečné věty časové (subpropozicioj temp-adjektaj): Ni dormis, kiam la domo ekbrulis. Jejich krácení přechodníkem; kdy je možné a kdy nikoli.

Příslovečné věty způsobu a míry (subpropozicioj manier-adjektaj). Jsou jednak přirovnávací (komparaj): Li kuris, kiel kuras lupo post leporo. Jednak účinkové (konsekvenc-indikaj): Li kriis tiel, ke li rau^kig^is, g^is li rau^kig^is.

Příslovečné věty důvodové (subpropozicioj kau^z-adjektaj): Vi fiaskis, c^ar vi ne obeis. Jejich krácení přechodníkem; kdy je možné a kdy nikoli.

Příslovečné věty účelové (subpropozicioj cel-adjektaj): Mi venis, por ke ni arang^u la aferon. Kdy a jak se zkracují. Rozlišujeme je od vět snahových čili žádacích (objektpropozicioj volaj): Li petis, ke mi pagu lian s^uldon. V češtině je v obou případech spojka aby, v esperantu je v prvém případě spojka "por ke", v druhém případě jen "ke".

Příslovečné věty podmínkové (subpropozicioj supozaj); vyslovují bud' podmínku skutečnou nebo možnou, a pak mají sloveso v indikativu: Se ludas muziko, oni dancas; nebo podmínku neskutečnou, fiktivní, a pak mají sloveso v kondicionále: Se ludus muziko, oni dancus. Jejich krácení přechodníkem: kdy je možné a kdy nikoli.

Příslovečné věty přípustkové (subpropozicioj koncedaj): Kvankam li povas ripozi, li laboras. Jejich krácení přechodníkem, kdy je možné a kdy nikoli.

d) Vedlejší věty přívlastkové (subpropozicioj epitetaj): La homo, kiu vin vizitis, estas mia amiko. Mi ricevis leteron, ke li baldau^ venos.

e) Vedlejší věty doplňkové (subpropozicioj predikativaj): Lia volo estas, ke ni iru. La feino s^ang^ig^is tia, kia s^i estis antau^e.

VI. Řeč a sloh (parolo kaj stilo).

Řeč přímá a nepřímá (rekta kaj nerekta parolo).

Pořádek slov (vortordo). Normální pořádek slov. Jaké postavení ve větě mají slova jako ankau^, ec^, ne, nur, sin, al si a pomocné sloveso esti ve složených tvarech slovesných. Účel a význam změny normálního pořádku slov: Ankau^ li dancis, li ankau^ dancis. Li ec^ montris al mi la leteron, li montris la leteron ec^ al mi. Mi ne vidis la patron, ne mi vidis la patron, ne la patron mi vidis. - On se celou tu dobu nemyl = ne lavis sin. Já jsem si všechno připravil hned ráno = preparis al mi. Včera byl v přeplněném sále zahájen festival = Hierau^, en la plenplena salono, estis malfermita. . . Normální pořádek měníme jen tehdy, chceme-li tou změnou některou část věty zdůrazniti. (Kuregis la knabo de sia tuta forto, sed la papilion li ne povis atingi. - Grandan c^agrenon vi faris al mi. Senkau^ze vi koleras. Tio estas supozo absurda. Mi estas certa, ke brilan vi havos sukceson.)

C. Theorie mezinárodního jazyka, dějiny a organisace esperantismu.

Rozšíření světových jazyků:

Angličtina: 260 milionů lidí, rodilých ve sféře anglického jazyka, 445 milionů osob, jež rozumějí angličtině částečně, protože se jí jejich rodný jazyk podobá; k tomu přistupuje 350 milionů lidi žijících v koloniích, kde jest angličtina stále ještě oficiálním jazykem (podle Falka Johnsona z North-Western University).

Ruština: 196 milionů obyvatel SSSR, snadná přístupnost ruštiny slovanským národům, stále větší pronikání ruštiny jako dorozumívacího jazyka do severní Číny, Mongolska, Mandžuska.

Čínština: dorozumívací jazyk pro 482 milionů lidí, pokládaný proto za nejrozšířenější.

Počet obyvatelstva zeměkoule asi 2200 milionů.

Úkol pomocného mezinárodního jazyka. Latina jako pomocný jazyk ve střiedověku. Francouzština jako diplomatický jazyk.

Jazyk umělý a přirozený. Umělé prvky v jazyku přirozeném. Normalisace přirozených jazyků veřejnou správou (vydávání pravopisných pravidel).

Umělý jazyk apriorní (schematický) a aposteriorní (naturalistický).

Pasigrafie.

Nemožnost přijmout za pomocný některý přirozený jazyk ať velkého ať malého národa. Nevhodnost jazyků mrtvých. Žargony: středověká Lingua franca, Pidgin-English.

Hlavní projekty umělých jazyků (Volapük 1880 J. M. Schleyer, Esperanto 1887 L. L. Zamenhof, Idiom neutral 1898 W. Rosenberger, Ido 1907 L. de Beaufront, Latino sine flexione 1908 G. Peano, Occidental 1922 E. von Wahl, Novial 1928 O. Jespersen). Basic English, zjednodušená angličtina, sestavená r. 1932 C. K. Ogdenem, angl. psychologem. Základem je 850 anglických slov, z nichž je 18 sloves, 600 substantiv. Pojmy, pro něž chyhybějí slova, vyjadřují se opisy. Význam a nedostatečnost tohoto projektu.

Vývoj esperanta přirozený a umělý. Universala Vortaro. Lingva Komitato Esperantista (zvolen 1905 na prvénn kongresu se 102 členy z 28 národů. Roku 1908 zvolena z něho Akademie s nejvyšším počtem členů 18). První předseda E. Boirac. Oficiální doplňky k obecnému slovníku (Oficialaj aldonoj al Universala Vortaro) 1909, 1914, 1921, 1929, 1934, 1935. R. 1948 změněn název na Akademio de Esperanto. Nynější předseda akademie.

Vortaro de Esperanto de Kabe, 1910. Plena Vortaro de Esperanto, 1930 (redaktis E. Grosjean-Maupin, A. Esselin, S. Grenkamp-Kornfeld, G. Waringhien).

Neologismy a archaismy v esperantu. Idiotismy národních jazyků a jejich překládání.

Kritiky esperanta (akusativ, shodnost přídavného jména s podstatným, apriorní prvky, slovní chudoba hlásky s diakritickými znaménky).

Přímý přechod od substantivních kmenů ke slovesným (martelo - marteli, reg^o - reg^ado, regi - registo).

Induktivní odvození mluvnického charakteru esperantských kmenů: Agenti - kolporti, tajlori - kudri, profeti - au^guri, marteli - bati, brosi - kombi, pioc^i - s^oveli, farbi - kolorigi, pendoli - balancig^i, silabi - legi. (Reg^ado, agentado, tajlorado, profetado, silabado.)

Odborná terminologie v esperantu. Jazyková normalisace v technice a použití esperanta k tomu účelu. Eugen Wüster a jeho dílo.

Uveřejnění první knihy o esperantu 1887.

Zamenhofův život.

Esperantské sjezdy (1905 první v Boulogne sur Mer, v Praze XIII. r. 1921).

Deklarace o esperantismu, Deklarace o neutralitě esperantského hnutí.

Bojovníci prvého sledu: Antoni Grabowski 1857-1921, Leopold Einstein 1834-1890, W. H. Trompeter 1836-1901, Louis de Beaufront 1855-1935, Dr Kazimierz Bein (Kabe) * 1872.

První časopisy: La Esperantisto v Norimberku 1889-1895. La Mondlingvisto, bulharsky a esperantsky, vydávaný v Sofii M. S. Bagdanovem r. 1889 a 1890 (tři čísla, prvé 54 stran, druhé 10, třetí 32 stran). Lingvo Internacia vyšla v prosinci 1895 jako pokračování Esperantisty, jenž vyšel naposled v červnu 1895. L' Espérantiste ve Francii r. 1898.

Lingvo Internacia začala vycházeti v Upsale (Švédsko) v prosinci 1895 redakcí Vl. Gerneta z Oděsy. Od r. 1896 vycházela měsíčně o 16 stranách jako hlavní orgán hnutí. Řídil ji Vl. Gernet s V. Langletem. R. 1897 přejal redaktorství P. Nylén, r. 1900 přejal tisk a administraci P. Lengyel ze Szekszárdu. V září 1904 přěšla L. I. i s Lengyelem do Paříže, kde ji redigoval Paul Fruictier, jenž přejal redakci už koncem r. 1902. Od r. 1907 redigoval ji Th. Cart a vycházela až do prvé světové války. Vydávala ji Presa Societo Esperantista, založená r. 1905. Konservativní postoj k jazykovému vývoji byl ji tehdy reprezentován nejvýznačněji.

La Revuo založena r. 1906 Karlem Bourletem, vycházela osm let. Pravidelný spolupracovník byl Zamenhof.

Carlo Bourlet (1886-1913), zástupce vývojové tendence v jazyku i v organisaci.

Théophile Cart (1855-1931), zástupce konservativní tendence ("Ni fosu nian sulkon").

Delegace pro zavedení pomocného jazyka mezinárodního (1900-1907) v Paříži. International Auxiliary Language Association (IALA) založena r. 1924 v New Yorku.

Louis Couturat, francouzský filosof, logicisata (1886-1914), autor slavné Histoire de la Langue Universelle, v níž je pojednáno o 80 projektech umělých jazyků. Původce delegace a spoluautor ida.

Ernest Drezen (Lotyš v SSSR. *1882), předseda ústředního výboru Sovetrespublikara Esperantista Unio, autor Historio de la Mondlingvo, 1931.

Esperanto v rozhlase. První vysílání z Prahy 1923. Dnešní stav vysílání. TRAKT (Teatro- kaj Radio-Aktoroj) v Brně. Verda stacio. Vlastní zkušenosti s poslechem esperantských vysílání.

Methoda Csehova, její theorie, praxe, propagační význam. České a slovenské učebnice. První vyšla r. 1890, napsána a vydána Františkem Vladimírem Lorenzem, nenašla ohlasu. Učebnice Theodora Čejky (1900); jeho spolupracovníci Josef Krumpholc, J. Šídlo, J. Bilík. Autoři dalších českých a slovenských učebnic: Kühnl-Procházka, Škarvan, Šupichová, Kilian, Vymazal, Šamla, Bouška, Krajíc, Váňa, Tvarožek, Dolinský.

České a slovenské slovníky esperantské: Čejka, Procházka-Kühnl, Petr-Hromada, Hromada, Čánský, Berka, Filip, Filipové, Dolinský.

České a slovenské esperantské časopisy: Český esperantista (1902-1912), Časopis českých esperantistů (1907-1914), Kulturo (1912-1914), La Progreso (1917-1935), Ligilo (1930-1940), Esperantský zpravodaj (1920-1923), C^eh^oslovaka Gazeto - Nova Eu^ropo (1921-1923), Bulteno de C^eh^osl. Asocio Esp. (1933-1938), Esperantista (od 1946), Esperantisto Slovaka (od 1946).

Organisace hnutí

Roku 1898 v lednu vyšlo prvé číslo francouzsko-esperantského časopisu L'Espérantiste, jež ohlásilo založení "Société pour la propagation de l'Esperanto". Později přidala k svému jménu française a je to prvý národní svaz esperantský, jehož iniciály ze Societo Franca por Propagando de Esperanto (SFPE) jsou z nejslavnějších. Před tím jedinou organisací esperantistů byly Zamenhofovy adresáře. První z nich "Adresaro de Esperantistoj" vyšel r. 1889, obsahoval 1000 adres osob, které po přečtení první Zamenhofovy brožury vyplnily vložený list a poslaly jej Zamenhofovi se svou adresou.

Místní spolky (první klub u nás v Brně 1901, v Praze 1902).

Národní svazy.

Svaz československých esperantistů založen 1922 sloučením předválečných organisací; jeho rozvoj, separatismus německých esperantistů v republice (Germana Esperantista Ligo en C^eh^oslovakio) pokus o sjednocení Esperanto-Asocio en C^eh^oslovaka Respubliko. Uzavření místnosti Svazu gestapem, rozkaz gestapa k rozchodu Svazu r. 1940. Přetrvání války. Nová organisace v republice lidově demokratické. Slovenské Esperantské Sdruženie.

Sdružení národních svazů. Konstanta Reprezentantaro podle dohody v Helsinki 1922.

Organisace praktického upotřebení esperanta: Universala Esperanto-Asocio v Ženevě. Její rozvoj a krise. Její orgán "Esperan</FON