Bangladesh 2002

Bangladesh 2002

7.-18 dubna, 2002

7.4. 2002 odlétáme z Prahy do Mnichova, kde přesedáme na linku do Dubaje. Těsně po půlnoci letíme z Dubaje přes Karachi v Pákistánu do hlavního města Bangladéše Dhaky. Po příletu na letiště jsme si ještě spolu s jedním Kanaďanem koupili víza (13 USD) a hurá do fronty na odbavení. Po chvíli se nás ale ujal hned nějaký místní a že nám pomůže vše vybavit. Hned nám bylo jasné, že to nebude zadarmo, ale při představě té dlouhé fronty jsme se s ním domluvili. Ten nám vše vybavil a my jsme se již mohli věnovat vyhlížení našich zavazadel. Ta, k našemu údivu dorazila všechna. Po chvilce jsme měli i pasy a po malém spropitném jsme se již setkali s bratrem Simsonem. Je to ředitel naší partnerské organizace BCSS (Bangladesh Children Sponsorship Services), jež zajišťuje sponzorování dětí v této zemi. Tento muž má na starosti kromě našeho projektu BangBaby i projekty z jiných zemí. Do vzdělávacího programu bylo doposud zahrnuto asi 4000 dětí. Našly sponzory v Kanadě, USA, Německu, Austrálie a také v České republice. Ten nám řekl, že máme počkat před letištěm a že pro nás přijede autem. Na chvilku zmizel a už se kolem nás vytvořilo kolečko lidí a že nám pomůžou apod. Ti jen ale chtěli peníze. Na letišti bylo asi jen 5 bělochů a to pro tyto snědé lidi znamenalo jen vidinu peněz. Vyšli jsme před letiště a v tu ránu nás praštilo přes nos Bangladéšské klima. Když jsme odlétali z Prahy tak ve vzduchu poletoval sníh a tady bylo 35 stupňů C a šílené vlhko. Nikdy jsem se s takovým nesetkal, odečtu-li návštěvu právě opuštěné koupelny s hodinovou horkou sprchou. V tu ránu jsme byli mokří a tak jsme až do konce našeho pobytu i zůstali.

Za chvilku pro nás přijel řidič a říkal naše jména, tak jsme mu uvěřili a nastoupili do klimatizovaného auta. To byla úleva. Vydali do misijního centra v Mirpuru, kde jsme byli ubytovaní. V areálu je denní škola DAPS - Dhaka Adventist Pre-Seminary, kde máme i naše sponzorované děti. Během cesty z letiště jsme z auta viděli na ulicích spoustu lidí, špínu a neuvěřitelnou chudobu, kterou jsme do té doby znali snad pouze jen z televize. Ubytování bylo pěkné, byla zde funkční klimatizace a to bylo to hlavní co jsme zrovna potřebovali. Po příjezdu jsem navštívili kancelář BCSS, kde jsou zaměstnáni 4 lidé, jež mají na starosti školy podle oblastí po celé Bangladéši. Dále jsme se setkali s účetní, se zástupcem ředitele a nakonec jsme také navštívili místní ADRA Bangladesh.

Odpoledne jsme se po návštěvě misijního centra v Mirpuru vydali do města, kde jsme během večera zažili tropickou bouřku, a spolu s bengálskými přáteli nakoupili dárky pro naše sponzorované děti. Nakoupili jsme sportovní potřeby (míče, kriketové sady, švihadla, šachy, badminton, tenis, volejbal, softbal…), školní potřeby (sešity, tužky, gumy, pera, pouzdra, krajony, pastelky, barvy, štětce…). Multivitamíny, které jsme po domluvě s lékařem také koupili, museli do misionářského centra, kde jsme byli ubytovaní, přivézt nadvakrát.

Druhý den ráno (úterý 9.4.2002) jsme se vydali na dlouhou cestu po Bangladéši. Za dětmi jsme během dvou týdnů ujeli celkem 2500 km. Naším prvořadým úkolem bylo setkat se s nimi, promluvit a také předat jim dárky od našich sponzorů. Měli jsme auto s řidičem, je důležité zde poznamenat, že to byl řidič zkušený. Pravidla silničního provozu totiž v Bangladéši prakticky neexistují snad jen na jedno : jezdí se vlevo, jinak neplatí žádná. Vyhrává jen ten kdo jede rychleji, má větší auto a hlavně ten kdo má nejsilnější klakson. První den jsme z těchto pravidel byli poměrně špatní, ale člověk si asi opravdu zvykne na všechno. K mému údivu jsme během našeho cestování neměli nehodu, ale zato převrácených, přeplněných autobusů jsme v příkopech viděli hodně. Naše cestování stálo život psa a jedné husy. Já osobně bych si v této zemi řídit netroufl.

Do naší první školy, sirotčince KMMS (Kellogg Mookerjee Memorial Seminary), jsme dorazili večer. Děti si zrovna opakovaly probranou látku z tohoto dne. Děti studují pravidelně vždy mezi 19 - 21 hodinou. Pohostili nás čerstvě utrženým kokosovým ořechem – a mléko bylo vskutku osvěžující. Prý je dobré na žaludek, což je v této zemi potřeba. Kdo zde neměl průjem, tak se skoro může označit za nadčlověka.

Setkali jsme se zde s našimi prvními studenty. Předali jsem jim dárky od našich sponzorů a celé škole jsme přivezli ovoce – banány. Přestože není v Bangladéši o ovoce nouze, děti ho mají jen málokdy. Je pro ně drahé. Proto se ovoce, při našich návštěvách, stalo pravidlem. Pokaždé jsme pak rozdávali na školách všem dětem ovoce. Jen pro srovnání, trs banánů(20ks) stoji asi 30 Kč. Jeden ananas v sezóně asi 2 Kč apod. Děti jsou v Bangladéši kouzelné, kdo je neviděl nemůže uvěřit. Jsou tak nesmělé a plaché, že si občas připadáte, jako by jste k nim s tou jejich čistou dětskou dušičkou ani nepatřili. Večer spíme v místnosti pro hosty a brzy ráno odjíždíme na další školy. Druhý den ráno 10.4.2002 překračujeme snad již poněkolikáté řeku Potmu, abychom se dostali do Miraspuru, kde se setkáváme s naší dívkou Hadimou Editou. Ta nás i pozvala k sobě domu, do svého království. Bylo krásné zažít ten pocit, kdy jste tuhle malou dětskou dušičku mohli obdarovat dárkem a vidět, jak dítě dokáže beze slov tento dar ocenit. Díky Vám, sponzorům z daleké Evropy, jsme tak mohli potěšit dětské srdce daleko v Bangladéši.

Další školu jsme měli v Badzitpuru. Je to škola, která byla vybudována jedním Američanem za mnoho miliónů dolarů. Je vskutku krásná. Večer máme před dětmi první, náš velký projev. To tak stojíte na pódiu, kde na Vás kouká 900 párů malých, tmavě hnědých oček. Je to prostě pocit, který se mi do té doby ještě nepodařilo mít. Můj kolega jim říkal odkud jsme, proč jsme přijeli apod. v češtině, já jim to překládal do angličtiny a ředitel školy co tam stál s námi to překládal do Bangladéštiny. No, bylo to moc pěkné. Dostali jsme od dětí papírové srdce a také nám pěkně zazpívaly a zatančily. Večer jsme strávili s ředitelem školy. Byli jsme u něj na večeři. Jídla jsou v Bangladéši poměrně dobrá, ale strašně ostrá. Většinou je to rýže ala rýže. Stále si musíte dát pozor jestli to prošlo varem, či jestli to ovoce, co jíte si loupete sami. Jinak se neubráníte průjmu.

Další den ráno 11.4.2002 jsme časně zrána odjížděli do další školy. Naším cílem je škola, kde máme nejvíce dětí - BASC (Bangladesh Adventist Seminary and College). Setkali jsme se s vedením školy, kde jednáme o bližší spolupráci a možnosti vybudovat v areálu této školy pekárnu. Dětem jsme opět přivezli školní potřeby, ovoce a sportovní vybavení pro celou školu. Tato škola vlastní i pozemky na kterých si pěstují rýži (říkají tomu peddy-fields) a ovoce. Byli jsme pozváni na společný oběd s panem ředitelem, který pochází z Jižní Ameriky. Tato škola má již i svoje pozemky, kde si pěstují rýži (říkají tomu peddy fields) a ovoce.

Večer se vracíme zpátky do Dhaky. Zapomněl jsem Vám říct jak vlastně Dhaka vypadá. Má asi 12 mil. lidí a je strašně špinavá, znečištěná, všude jsou rikše, spousta aut, hluku apod. Ale jinak je krásná a úplně v pohodě. Nebezpečno tu není, jen se musíte naučit všechny ty lidi ignorovat. To jakmile se zastavíte (jste bílý) tak se hned kolem Vás vytvoří kolečko lidí a jen na Vás civí, případně chtějí Bakšiš. Musíte je prostě ignorovat a na jejich dotazy reagovat jen zřídka, nebo by se hlouček jen zvětšoval. Jinak lidé jsou přátelští. Všude se smlouvá a cena je extrémně vysoká, aspoň ta první co řeknou bělochovi. Jinak se to vždy usmlouvá na polovinu a míň. Oblečení je v Bangladéši velice levné. Já jsem si vyměnil 100 USD a měl jsem problém je za 14 dní mého pobytu je všechny utratit. Průměrná mzda je v Bangladéši pro denního dělníka v hlavním městě asi 2 USD/den, na vesnici je to polovina. Jinak bělochů v této zemi moc nepotkáte, je to něco jako u nás potkat černocha. Jídlo levné (ale pozor na průjem, je nutné být očkován na žloutenku A,B, tyfus a také brát prášky proti malárii) a také vše ostatní.

Na tržištích najdete naprosto vše. Od ovoce až po počítače či digitální televize prodávané ve stánku bez podlahy jen tak na hlíně. Jediný problém jsou peníze. To je asi všude stejné. 90 procent obyvatel jsou muslimové, 8 % hinduisté a zbytek křesťané a ostatní náboženství. Je to tedy muslimská země a tak se podle toho musíte i chovat. Neměli byste nosit krátké šortky, ale v tom horku je to skoro sebevražda je nemít. Já jsem je na konci nosil a nikdo mi nic neudělal. U bělocha je to asi jiné. Jinak každá rodina co je bílá a žije v Bangladéši má několik sluhů a pomocníků. Nedívejte se teď na to špatně, ale špatný je spíše ten kdo ho nemá. Berou to tam tak, že ten kdo je bílý a nemá pomocníky tak je vydřiduch a nedá obyčejným lidem vydělat. Taková rodina tam má tak jednu pomocnici domů /pere, žehlí, vaří a uklízí/ zahradníka, ochranku domu, řidiče a pak už to jde nahoru s platem.

Další den nás již čeká dlouhá cesta na jih země k barmským hranicím. Cestu jsme měli naplánovanou na pátek 12.4.2002. Bylo to 300 km tam a 300 km nazpět po velmi špatných cestách, proto jsme vyjeli brzy ráno. Tato část Bangladéše se chce osamostatnit a připojit k Barmě a tak jsme museli mít i vojenský doprovod. Před několika měsíci zde povstalci dokonce unesli dva bělochy a za tučné výkupné je propustili. Ten osud se nám moc nelíbil, a tak jsme byli jen rádi, že se k nám vojáci připojili. Krajina se během naší cesty začala pomalu měnit na mírně kopcovitou. Byla to docela příjemná změna. Odpoledne jsme přijeli na Hill Tracts – sirotčinec, kde máme dvacet sedm dětí. Jak se to tu ale za jeden rok změnilo ! Přibylo celé jedno patro školní budovy a sirotčinec tak mohl přijmout další děti. Vyřídili jsme také speciální pozdrav Santo Royovi od jeho sponzora - paní Karly Lažanské. Ta se za ním loni osobně vydala do Bangladéše. Prohlédli jsme si zde nádherné školní pozemky umístěné v té pravé divočině. Rostly zde banány – máme 3 druhy banánů (jedny malé, velmi sladké se semeny, druhé středně velké opět se semeny a pak třetí velké, bez semen jaké je známe my doma). Sluníčko zde v kopcích připalovalo a také teplota byla vysoká. Radí nám odjet z bezpečnostních důvodů ještě za světla a tak se loučíme s krásnými dětmi a krajinou kolem. Večer se zastavujeme v Bengálském zálivu prohlédnout si Indický oceán. Opět je zde spousta špíny, prázdných PET lahví a hladina je jimi jen poseta. Je asi těžké chtít po těchto lidech, aby dbali na ekologii, když mají problém uživit sami sebe…

Další den je sobota a protože Adventisté světí sobotu tak máme volno, jdeme k Moskalům na návštěvu (misionáři, kteří jsou již 3 roky v Bangladéši). Pan Moskala nás seznamuje se svou zubní ordinací a také s dalšími projekty. Další den ráno 14 a 15.4.2002 jsme se vydali na sever Bangladéše, kde máme několik venkovských škol. Tyto školy se nacházejí v silně malarických oblastech a tak se zde zdržujeme jen krátce. Poprvé zde na severu používáme moskytiéru. O to však krásnější zde bylo přivítání. Hráli nám, zpívali a vítali nás květinami. Navštívili jsme školy : Baribaid (4 děti), Chorgobodia (19 dětí), Dhoboura (9 dětí), Kulpotak (10 dětí), Battanaypara (1 dítě), Boalmara(8 dětí) Shampur (4 děti), Sonnamoah (7 dětí), Akonanpara (4 děti), Khujura (7 dětí). Jsme asi jen 10 m od Indické hranice. Na severu máme možnost vidět blízký Nepál a Mt. Everest.

Seznámili jsme se také s projekty pana MUDr. Milana Moskaly. Pan doktor je iniciátorem celého projektu, když jako misionář přijel do Bangladéše a setkal se zde s hroznou bídou dětí. Je také realizátorem potravinového a rekonstrukčního projektu. Jeli jsme se tedy podívat na školu ve slumu a na rozdávání potravinové pomoci přímo v té nejchudší oblasti Dhaky – ve slumu. Děti zde žijí v otřesných podmínkách. Jsou nemocné, bez zdravotní péče a bez znalosti základních hygienických návyků. Pan doktor Moskala, se jim snaží všemožně pomáhat. Jeho snaha je zde skutečně vidět. Nezůstal u pouhého rozdávání chleba, pomocí jednoduché školy učí děti i dospělé, jak lépe žít. Řídí se totiž heslem : „Dáš-li člověku rybu, pomůžeš mu tak na jeden den. Naučíš-li však člověka chytat rybu, pomůžeš mu tak na celý život.“

Po 14 dnech v Bangladéši můžu říct¨, že je nádherný. Je nádherný, ale…je tu to ale. Život je tam tak těžký, že my můžeme říct je krásný, ale žít bychom tam nechtěli. V historii země byla jenom jedna velká Indie. Ta zahrnovala Pákistan, Bangladesh a Indii. Po odchodu Britů se země rozdělila na východní Pákistán, Indii a záp. Pákistán. Bangladéš vznikl v roce 1971 kdy byl ještě jako východní Pákistán. Ten ho ale spíše jen vykořisťoval, a tak tam byla v roce 1971 krvavá revoluce, při které se více než 130 mil. národ osamostatnil. Přeji mu jen to nejlepší a doufám, že alespoň to, čím my tady přispíváme, jak prací tak penězi bude jen k jeho prospěchu-.

Naše, sponzorované dítě…

Děti ulice, jejichž rodiče si nemohou dovolit platit dítěti školné.

Zpět na hlavní stránku

Návrhy, pivo a pizza jsou vítány na adrese

Send me suggestions, beers and pizza