LARA

Vybíráme jméno. Na rozdíl od dětí se jméno vybírá až po narození štěněte (výhodné - vybírá se jen jedno buď pro psa nebo pro fenku). Protože se jedná o čistokrevného neboli „papírového“ psa, je třeba dodržet určitá pravidla, ze kterých to nepodstatnější je začáteční písmeno. Na nás vyšlo jako na potvoru „L“. Martina zahájila rozsáhlý investigativní výzkum k nalezení toho nejlepšího jména. Dokonce se obrátila i na internet, kde se prý najde všechno. Úspěšně zkusila i cizojazyčné vyhledávače - nevětší perlou byla Latrina. Nakonec se dopracovala ke dvěma jménům: Lara a Lexis. Já jsem dostal právo posledního výběru. Protože jsem od začátku prosazoval zásadu, že černý ruský teriér by měl mít RUSKÉ jméno, zvolil jsem samozřejmě Laru. A tak teď na pejska můžu volat Lariso Ivanovno!

Dnes byla Lara na první skutečně dlouhé procházce. Přes pole do restaurace v sousední vesnici a zpět to jsou bratru tři kilometry. Prvním úskalím byla lávka - prkno přes potok - chvíli kňučela a pak zvolila variantu brod. A to doslova. Dále jsme narazili na symbolické oplocení části louky, přes kterou vedla cesta. I slovo „symbolické“ je přehnané. Jednalo se o provázek natažený asi 20 centimetrů nad zemí. Lara přišla k provázku, rozvážně ho očuchala a opatrně překročila předními tlapami. Pak z radosti, jak se jí podařilo tuto záludnou překážku překonat, se rozeběhla. Samozřejmě se chytla oběma zadníma nohama a rozplácla se na čenich. Zřetelně nechápala, co se stalo a hlavně proč se to stalo. Vždyť ona překážku správně překonala...

Lara přijela poprvé do Prahy. Byla z toho samozřejmě vykulená jako prvňáček na školním výletě. První záludnost, se kterou se dosud nesetkala, byly schody. Nahoru to jakž takž šlo, ale dolů to byly několikrát vždy kotrmelce. Rovněž se změnil charakter procházek. Zatímco na vesnici pořád někde běhá a občas se pozdraví s nějakým psem, v Praze není schopná dojít ani 50 metrů k popelnicím, protože stále očuchává své soukmenovce. Občas se pro samé očuchávání zapomene i vyčůrat a přijde na to až po návratu domů.

Lara už má v kohoutku 50 cm a váží 20 kg. Stále to však je hravé štěně, které miluje ostatní psy. Vzhledem k zásadní změně velikosti se však její způsob hry změnil. Teď si nového kamaráda nejprve přidrží tlapou a teprve pak ho začne v klidu očuchávat. Doplatil na to sousedovic jezevčík. Dříve vždy odkráčel domů, když ho aktivity drzého štěněte přestaly bavit. Teď mu však Lara prošlápne hřbet a přimáčkne břicho až na zem. Jezevčík sice snaží kráčet, ale jen hrabe nohama na místě.

Laře začaly růst druhé zuby. Těšili jsme se, že konečně skončí bolestivé štípance ostrých špičáků - mlíčňáků, ale chyba. Místo aby nejprve první zuby vypadaly a na jejich místě začaly růst nové, postup je opačný - nejdříve nové a teprve pak staré pryč. Takže hubu má jak krokodýl se zuby ve dvou řadách a kouše dál.

Psi jsou prý masožravci. Možná ostatní, ale Lara je vegetarián okolním prostředím nucený jíst maso. Pokud má možnost vlastního výběru jednoznačně vyhrávají jablka, rajčata, okurky, kedlubny, brambory, jahody, maliny, hrušky, švestky a vlastně veškeré ovoce a zelenina.

Když jsme vybírali plemeno našeho budoucího psa, dočetli jsme se o černém ruském teriérovi v jakési moudré knize, že to je pes pro celou rodinu. Už víme proč - sedneme-li si večer všichni čtyři na pohovku k televizi a psa si vezmeme na klín, na každého vyjde poctivý kus k hlazení.

Lara šla poprvé na cvičák. Nemáme na ni žádné přehnané požadavky, ale domníváme se, že pes, který bude časem vážit skoro 40 kg by měl zvládat základní povely jako k noze, sedni, lehni a zůstaň. Po návratu ze cvičáku jsem se Martiny zeptal, jak to šlo. Řekla že celkem dobře a že už dostaly první domácí úkoly. Hlavně panička si prý má ujasnit, kde je pravo a kde levo.

Včera bylo 5. prosince a Martina byla s Larou na návštěvě u známých s malými dětmi. Po šesté večer přišel Mikuláš s čertem a andělem. Děti byly v pohodě ale Lara se při spatření něčeho velkého černého s rohy a řetězem upřímně vyděsila. Zalezla pod stůl a tam se klepala jak drahej pes. S tak velkým zvířetem se doposud nikdy nesetkala.

Říká se, že psi jakýmsi mimosmyslovým vnímáním dokážou dopředu předvídat blížící se katastrofy jako zemětřesení, hurikány, tsunami a podobné jevy. Minulou sobotu sedáme celá rodina k obědu a Lara začala být z ničeho nic silně neklidná a zuřivě štěkat. Důvod skutečně neměla žádný - byla nakrmená i vyvenčená. Za tři minuty poté vypadla v celé vesnici elektrika. Asi na tom něco bude.

Psí cvičiště rozšiřuje obzory nejen psům, ale i majitelům. Martina si jedné paní stěžovala, že Lara přestává poslouchat. Paní jí poradila, aby ji v takovém případně řádně vyčochnila. Moje žena se samozřejmě vzápětí zeptala, co to znamená „vyčochnit“. Paní jí začala podrobně vysvětlovat, že je třeba psa vyzdvihnout za obojek vzhůru a trochu jí zatřást. Okamžitě se do diskuze zapojila další chovatelka a začala popisovat její způsob čochnění. Samozřejmě se přidávaly další a další se svými zaručenými způsoby. Sepsat to, bylo by to nové Kladivo na psí čarodějnice. Ze všech receptů jsme si vybrali vytřepání za kůži na krku a kupodivu to funguje. Přínos hned dvojí - pes začal poslouchat a nám se rozšířila slovní zásoba.

Už čtrnáct dní mrzne a tak nastal čas vyzkoušet, jak se bude Lara tvářit na led. Vybrali jsme nedaleký rybník s odklizeným sněhem. Od místních kluků jsme si půjčili puk (aby to bylo stylové) a s povelem: „Laro aport!“ jsme oba - psa i puk - vypustili na kluziště. Následovala scéna jak z kreslené grotesky. Lara roztočila všechny čtyři nohy do šíleného sprintu, ale stála stále na místě. Po chvíli pochopila význam tření pro pohyb přímočarý zrychlený a opatrně se rozeběhla. Doběhla k puku a zastavila se těsně před ním. Tedy zastavila pohyb nohou a překvapeně sledovala, jak se jí puk (nebo lépe ona puku) vzdaluje. Kupodivu se jí celá tato groteska líbila a byla ochotná ji několikrát zopakovat.

Za Martinou se zastavili potenciální obchodní partneři - manželský pár z Běloruska. On prohlížel nabízený sortiment zboží, ona si hrála s Larou, která ji vesele pošťuchovala čumákem a vděčně olizovala. Pak se zeptala, co že to je za pejska. Martina oprášila základy ruštiny ze školních dob a hrdě odpověděla: „Eto čornyj ruskyj terier“. Paní s nelíčenou hrůzou v očích okamžitě odskočila od Lary a schovala se za manžela. Po chvíli se uklidnila a vysvětlila důvod svého chování - v Bělorusku je tato rasa považována za velmi nebezpečnou a k jejímu chovu je třeba zvláštní povolení. Chudák Lara - je děsně zlá a krvelačná, akorát to neví.

Všechno je relativní. V životě lidském i psím. Lara vyjadřuje naléhavost své aktuální potřeby „kníkáním“. Čím je potřeba naléhavější, tím více a hlasitěji kníká. Má-li hlad, potřebuje-li vyvenčit, nudí-li se a podobně. Absolutně nejhlasitější kníkání však vydává, zapadne-li jí její právě oblíbená hračka někam, odkud ji sama nedokáže vyšťourat.

Děti milují půdy s veteší po dědečkovi, holky milují skříně s veteší po babičce a Lara miluje odpadkové koše s veteší po nás. Pokud se nenápadně vytratí z místnosti, kde jsme my, skoro jistě ji najdeme s hlavou zabořenou až po uši v odpadcích (v lepším případě) nebo spokojeně porcující vytahané zbytky a obaly od čehokoli na mikroskopické části (v horším případě). Jinak je velice učenlivá. Nejdříve se nám svými úlovky z košů chodila chlubit ale když zjistila, že následuje pokárání a odebrání trofeje, trhá ihned po výlovu.

Lara hárá. A jako každé hárající feně se mění životní hodnoty. Včera se při večerní procházce až po své černé uši zamilovala do jednoho jorkšíra. Byla to scéna jak z filmu Shrek, kde se dračice zamilovala do osla. Lara si lehla na zem, pejska si opatrně vzala mezi přední tlapky a láskyplně ho olizovala. Chudák jorkšír z toho byl roztřesený víc jak z okolní zimy. Zřetelně (stejně jako mluvící osel ze zmiňovaného filmu) víc toužil po tom rychle zmizet než po nabízené erotice. Po chvilce byl osvobozen svojí paničkou a uložen do bezpečí její kapsy a my nastoupili cestu domů. Lara se ještě dlouho smutně ohlížela.

Lara stále hárá. Na procházce s Martinou potkaly pána s pejskem. Pán / Martina: To je čubička? Ano. A nehárá? Ano. Nás se bát nemusíte, my jsme kastrovaní. Martina se už neodvážila zeptat, jestli oba...

Lara je cvičená. Na povel „Ke mě“ přiběhne a sedne na zadek, na povel „K noze“ zezadu obejde a sedne vedle levé nohy. Přesně podle psího cvičebního pořádku. Včera jsme opět trénovali. Venku předjaří a všude plno louží. Lara na povel přiběhla, správnou pozici zaujala, ale sednout do vody odmítala. Je cvičená, ale není blbá.

Lara je černý ruský teriér. Váha cca 37 kg, charakteristické dlouhé chlupy přes oči. Občas přemýšlíme nad tím, kolik toho asi přes hustou ofinu vidí. Ona toho ale zas moc vidět nemusí. Co se hýbe, samo uhne z cesty. a co se nehýbe - třeba popelnice - to Lara povalí.

Lara miluje hru s míčkem - tenisákem. Nejlépe, má-li provléknutý provázek, za který se s ní můžeme o něj přetahovat. Má dva - jeden profesionální ze Zverexu a druhý domácí výroby. Obvykle je k dispozici vždy jen jeden, takže není nutná volba. Včera se ale stalo, že oba míčky se ocitly pohromadě a Lara zatoužila po hře. A nastalo velké dilema - který zvolit. Vždy vzala do huby jeden, ale přišlo jí líto nechat druhý ležet bez užitku. Následně ten první pustila a sebrala ten druhý a situace se opakovala v opačném pořadí. Takto se zacyklila asi na pět minut. A asi litovala, že jako bájný Kerberos nemá hlav a tlam více.

Lara stále chodí na cvičiště. Zde se učí standardní povely jako sedni, lehni, přines a podobně. Zároveň ji doma učíme další důležité činnosti jako dát pac, válet sudy a poprosit. Při posledním nácviku obrany figurant podle instrukcí dráždil Laru koženým „peškem“, aby byla co nejvíce nažhavená na následné zakousnutí a držení. Lara chvíli po „peškovi“ neúspěšně chňapala a skákala. Pak ji to přestalo bavit a jak je zvyklá z domova, když něco chce - způsobně se posadila a poprosila. Martina si následně musela vyslechnout poznámky na téma, jestli cvičí psa na obranářské zkoušky nebo do cirkusu.

Lara byla na své první výstavě - pro začátek jsme zvolili klubovou výstavu černých teriérů. Nejpodstatnější na její účasti (kromě výborného hodnocení a druhého místa ve své třídě) bylo to, že nic neprovedla ani nezpůsobila žádnou ostudu. Tato událost sice není tak zajímavá jako předešlé příběhy, ale vzhledem k její vysoké informační hodnotě musela být zaznamenána. (Pro laiky: Událost má tím vyšší informační hodnotu, čím je nižší pravděpodobnost jejího výskytu.)

Lara miluje podzim, kdy na polích jsou strniště. Nadšeně běhá po volném přehledném prostoru a honí vše, co vidí. Zatím sice ještě nic nedohonila, ale bojíme se, až se jí to začne dařit a své úlovky nám začne nosit. Nehoní totiž jen bažanty a zajíce, ale především traktory.

Přišla další zima. Pro Laru již druhá v jejím životě, takže žádné překvapení. Navíc pro ni jako pro RUSKÉHO teriéra opravdová zima začíná až při mínus třiceti stupních. Běžně se tedy stává, že Lara je na dvorku a nemaje nic lepšího na práci - spí. Mezitím začne sněžit, což ona vůbec nezaregistruje. Pak na naše volání se jedna ze závějí zvedne, oklepe a radostně přiběhne.

Lara je teriér. Teriéři nelínají. Pokud se pravidelně stříhají a pečlivě vyčesávají, nejsou nikde jejich chlupy. Toto se píše v moudrých psích knihách ale ve skutečnosti to je trochu jinak. Je pravda, že dlouhé tvrdé černé chlupy v množství větším než malém se po bytě neválejí ale také je pravda, že ty jemné a krátké jsou skoro všude. Našli jsme je mimo jiné v knedlíkách, marmeládě, švestkovém koláči a dokonce i v čerstvě načaté Ramě pod ochranným staniolem.

Psí cvičiště slouží k výcviku psů. Výcvikové metody jsou různé. Posledně se tam odehrál tento zajímavý rozhovor mezi Martinou a její kolegyní Dášou. Dáša / Martina: Budeme cvičit obranu, tak si dojdi pro psa. Ale my přijdeme na řadu jako poslední. Jdi pro ni hned, ať se Lara dívá, jak to má správně dělat.

Kdž je Lara v Praze, spí s námi v ložnici. Samozřejmě ne v posteli, ale na dece vedle ní. Kdyby spala v posteli, my bychom museli spát někde jinde, protože na normální dvoulůžko se vejde buď pět až šest malých dětí nebo dva dospělí nebo jeden černý ruský teriér. Laře se v noci zdají sny. Bylo by zajímavé vědět jaké. Ve spánku často poštěkává, dlouze a táhle vyje nebo mlaská. To poslední Martině vyhovuje - ví, že pes spokojeně spí a nemusí ona mlaskat na mne, když chrápu.

V neděli odpoledne přišla návštěva. Lara spala ve svém pelechu v rohu obýváku. Asi hodinu jsme společně povídali o všem možném a konzumovali připravené občerstvení, které Martina průběžně doplňovala. Lara spala. Poté se návštěva zvedla k odchodu. Lara spala. Doprovodili jsme je k brance a rozloučili se. Celé to trvalo asi jednu minutu. Když jsme se vrátili zpět, Lara pořád spala. Akorát zmizela mísa chlebíčků (cca 12 ks) z konferenčního stolku a Lara měla zbytky strouhaného sýra ve fousech...

Když je Lara v Praze, chodí s Martinou nakupovat. Včera byly v Masně. Martina Laru přivázala před obchodem k subtilnímu stojanu na reklamní tiskoviny nějaké realitní firmy. Přivázání bylo skutečně symbolické, protože Lara celkem spolehlivě reaguje na povel „ůstaň“ a trpělivě čeká před vchodem. Tentokráte však zadul mocný poryv větru. Stojan spadnul, Lara se lekla a vyrazila pryč od zdroje zvuku. Stojan samozřejmě táhla za sebou. Čím rychleji utíkala, tím stojan dělal větší rámus. Martina vyběhla ven z obchodu a když viděla Laru se stojanem na vodítku uprostřed vozovky, zahodila kabelku i nákup a začala ji zachraňovat. Kolemjdoucí jí pomáhali chytat psa a sbírat párky a salámy. Vše nakonec dobře dopadlo - Laru nikdo nepřejel, nákup nebyl znehodnocen ani kabelku nikdo neukradl. Akorát reklamní stojan vypadal značně opotřebovaně. A Martina začala hledat jinou Masnu v okolí, kam se nebude stydět chodit.

Lara se připravuje na odbornou psí zkoušku. Venku je nádherné slunečné téměř letní počasí a Martina v plavkách trénuje aport dřevěné „činky“, která vzhledem k velikosti psa váží cca jedno kilo. Pořád dokola, stále není spokojená. Jak mě poučila, nácvik cviku může být ukončen teprve tehdy, je-li tento proveden správně. Asi po dvaceti minutách Lara konečně správně uchopila cvičební předmět do zubů, dostatečně radostně přiběhla zpět a vzorně si sedla před cvičitelku. Poté, co byla pochválena, činku úlevně pustila z tlamy. Přímo na bosý palec Martiny.

Všichni psi milují vodu. Až na jednu výjimku, kterou je Lara. A to má po prapradědečkovi novofoundlanďákovi mezi prsty plovací blány. Od mládí obchází kaluže, nevstupuje na mokrou trávu a kategoricky odmítá venčení v dešti. Protože v neděli bylo vedro jak v červenci, vzali jsme ji s Martinou na blízkou koupací pískovnu s cílem její odpor k vodě alespoň nalomit. Pokud byl ve vodě jen jeden z nás, Lara úspěšně předstírala oddanost tomu, kdo zůstal na břehu a k vodě se ani nepřiblížila. Problém pro ni nastal, když jsme vlezli do vody oba. To stála na břehu těsně u hladiny a zoufale kvílela. Po dlouhém (ale skutečně velmi dlouhém) přemlouvání vlezla do vody po břicho a v kvílení pokračovala. Stojíce asi půl metru od ní lákal jsem ji tak dlouho, až se odhodlala překonat strach a hopla. Samozřejmě přímo na mě a hned se snažila zachytit drápy ramene a ruky. Chytil jsem ji pod břichem, nasměroval ke břehu a postrčil jako bakelitový parníček. Hned pochopila, co má dělat a zuřivě začala hrabat vodu. Sama byla překvapena, že za chvilku měla zase pevnou půdu pod nohama. Asi po pěti pokusech ztratila ostych, do vody začala lézt i dobrovolně a postupně dokázala sama uplavat asi deset metrů.když se mě v práci druhý den ptali, od čeho jsem tak strašně poškrábaný, hrdě jsem odpovídal, že jsem naši čubičku učil plavat čubičku.

Lara dává najevo svou oddanost olizováním. Olizuje všechny přístupné části těla, tedy ruce a nohy, nejraději však uši a obličej. Olizuje důkladně a dlouho. Při olizování jejín velkým a drsným jazykem krásně naskakuje husí kůže a příjemně běhá mráz po zádech. Jsou-li velká vedra, funguje tedy jako ekologická, čistě přírodní biologická klimatizace.

Přišel podzim a to pro myslivce a Laru znamená čas honů. Myslivci loví zajíce a bažanty, Lara loví myši. Lov probíhá tak, že Lara vybere na poli čerstvou myší díru a začne usilovně hrabat. Pokud v díře nějaká myš je, většinou po chvíli vyleze ven a Laře proběhne mezi nohama. Ta si toho samozřejmě nevšimne a hrabe dál. Po chvíli ji to omrzí, najde si novou díru a vše se opakuje. Občas se jí podaří vyhrabat bramboru - to potom její radost nezná mezí. Nejprve s ní srdnatě bojuje a po závěrečném úderu tlapou ji vítězně sežere. Prostě lepší je brambora v hrsti než myš na střeše.

Lara s námi chodí do lesa na houby. Moc se jí líbí pobíhání v houští a očuchávání doupat lesní havěti. Při svých výpravách se často zatoulá z dohledu a musí být přivolána. To se pak ozve temné dunění vzdálené bouře, které přechází v dusot stáda bizonů, při kterém se chvěje zem. Po chvilce se vynoří černá hlava s vyplazeným jazykem a Lara si radostně přiběhne pro pochvalu, že nás našla.

Lara pravidelně trénuje stopování. Tréning probíhá tak, že Martina předem pečlivě vyšlape stopu, kterou pro zvýšení atraktivity pro psíka poklade v pravidelných intervalech kousky sýra. Pak se musí stopa nechat asi půl hodiny „zestárnout“, než je Lara vypuštěna do akce. Důležité jsou dvě věci - stopu dobře našlápnout a hlavně zvolit správný terén. Posledně Martina nevhodně vybrala pole se spustou děr - a myši stihly v mezičase stárnutí stopy všechnu návnadu uklidit do svých špajzů.

Lara slavila již třetí vánoce. Tentokrát dostala jako dárek plechovou mandelinku bramborovou na klíček. Z hračky byla nadšená a hned zahájila trénink útoku na amerického brouka. Vrčela na něj, štěkala a výhružně cvakala zuby. Až v létě potká skutečného škůdce na poli, bude připravena. Neboť platí, co se učí každý nový voják - těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Při procházkách v polích Lara honí zajíce nebo se jen radostně probíhá. Nikdy to nebylo jinak, až do včerejška. Nemaje vhodný objekt k honění, Lara vyrazila kolmo na směr naší trasy a trénovala rychlý sprint. Vtom jsme my vyplašili zajíce zalehlého v jamce těsně vedle cesty. Ušák nabral směr pryč od nás - a přesně ve směru pádící Lary. Byli jsme tedy svědky toho, jak poprvé zajíc honil psa. Finále bylo celkem pochopitelné. Zajíc Laru předjel asi jako Mercedes mopeda a ta to po zvážení svých šancí v tomto závodě celkem rozumně vzdala a (už volným tempem) klusala zpět.

Lara neustále vyvíjí nějakou činnost. Když je venku, honí míček, zajíce nebo traktory. Když je doma, překáží. Dovednost „překážet“ je asi vrozená všem psům stejně jako štěkat a okusovat nábytek. V jakémkoli interiéru si Lara neomylně vybere místo, kde svým ulehnutím nejvíce vadí provozu a všichni ji musí překračovat nebo obcházet. A zde se opět projevuje výhoda velkého psa - překáží sice stejně jako malý, ale pokud na ni občas někdo šlápne, ani si toho nevšimne.

Za Larou přijel pes Eru za účelem plození štěňat. Oba psi v sobě okamžitě nalezli silné zalíbení, ale jaksi ona „ještě nikdy“ a on rovněž „ještě nikdy“ a tak ty námluvy podle toho vypadaly. Eru vytrvale obíhal Laru ze všech stran a nejvíce se věnoval jejím uším. Trpělivě jsme oběma psům vysvětlovali jak na to, došlo i na naši pomoc, ale nezdařilo se. Po osmi hodinách marného úsilí jsme to vzdali a smířili se s neúspěchem. Před odjezdem Eru domů ještě Martinu napadlo zastavit se na cvičáku a optat se na radu odborníků. Naštěstí tam právě byl jeden zkušený chovatel, který si vzal nad posledním pokusem o krytí osobní patronát. Podrobně instruoval paničky obou psů a sám přiložil ruku k dílu. Lara jen kvikla a dílo se podařilo. Laře se to zřetelně líbilo, protože ještě večer ze spaní spokojeně poňafávala.

Černý teriér je pes společenský. Lara je pes bojový. Teď bojuje s chrousty. Prvního dlouho plácala tlapkou a vždy napjatě čekala, jestli popoleze. Když přestal jevit známky života, odvážila se do něj kousnout. Asi jí zachutnal, protože s dalšími chrousty se už nemaže a polyká je z chodu, nebo spíše z letu.

Laře se narodila štěňata. Narodila se mezi půl sedmou večer a půlnocí. Ještě že tak. Bylo by blbé mít sourozence ze stejného vrhu ale jiným datem narození. Porod organizovala Martina za fantastické pomoci zkušené chovatelky paní Evy (ještě jednou jí i touto cestou všichni moc děkujeme). Byla vzůru celou noc až do druhého dne, kdy dopoledně musela s Larou a štěňaty na povinnou poporodní prohlídku u veterináře. Před obědem mi svěřila smečku do péče a šla to dospat. A pro mne začal horor. Nevěděl jsem, co dělat dřív - jestli hlídat štěňata, aby bumbala nebo je sledovat, jestli dýchají nebo kontrolovat Laru, aby některé nezášlapla, nebo měnit špinavé hadry v pelechu, nebo ...., nebo.... Nervózní jsme byli já i Lara. V pět hodin odpoledne jsem byl zralý na hospitalizaci v nervovém sanatoriu a začal jsem se strašně těšit do práce. Naštěstí se probudila odpočinutá Martina a vyhnala mě od štěňat se slovy - Čí jsou ta štěňata? Tvoje nebo feny? Tak se starej o Laru a péči o štěňata nech na ní. Učinil jsem tak neprodleně, oba jsme se uklidnili (nejvíc Lara) a začali jsme si všichni společně té krásné černé nadílky konečně užívat.

Štěňata jsou krásná, zdravá a pěkně rostou. A my jsme jim začali hledat nové majitele. Jednoho rána přišel e-mail od dalšího zájemce. Volám Martině a ptám se, jestli už tu zprávu četla. Odpověděla, že právě tomu 13-letému chlapci píše a že už má začátek: "Milý Pavlíku, jestli chceš domů štěňátko, musíš se nejprve domluvit se svými rodiči, zda ti ho dovolí..." . Povídám jí - jakej kluk? Vždyť to je zkušený chovatel s dlouholetou praxi! Ta zpráva totiž začínala: Mám zájem o psa. Černyše mám 13 let .......no a Martina si tu tečku mezi větami posunula o jedno slovo dál. Ještě že to neodeslala - pán by se asi divil.

Lara má štěňata. Štěňata mají čtyři týdny, černou barvu a pořád chuť k jídlu. Začali jsme je proto přikrmovat kaší. Po jídle mají plná bříška a nepravidelné bílé skvrny na celém těle. Konečně je máme podle čeho rozlišovat - ale jen do chvíle, než je Lara pečlivě olíže.

Lara má mateřskou dovolenou a já mám řádnou dovolenou. Plán byl: něco opravit, někam se podívat ale hlavě odpočívat a užívat si léta. Jenže ti malí čerti rostou jako z vody a tak realita je jiná: jeden den zvětšit ohradu pro štěňata, druhý den zvýšit ohradu pro štěňata, třetí den zvětšit ohradu pro štěňata, čtvrtý den zvýšit ohradu pro štěňata atd.

Štěňata stále rostou. Rostou ale jaksi nesymetricky. Nejprve jim vyrostly tlapky a teprve později se jim začaly prodlužovat nohy. Teď přišly na řadu uši. Při normální chůzi je skoro tahají po zemi a když utíkají, vypadají jako malí netopýři.

Většina štěňat už je v nových domovech a jen dvě poslední čubičky čekají na předem domluvený odvoz do Finska. Je jim deset týdnů a nám se už předem začíná stýskat. Ještě že jejich aktivity, zejména na zahradě, nám vždy připomenou, že i život bez nich bude mít řadu kladných stránek. Ty kompletně vypleté okrasné záhony, ohryzané (dříve okrasné) dřeviny všeho druhu a obrovské jámy, co ti dva malí černí permoníci dokážou vyhrabat za pouhou hodinu bez dozoru, nám loučení jen usnadní.

Lara je pes pracovní. Práci ráda pozoruje, ale vždy z bezpečné vzdálenosti, aby do ní nemohla být zapojena. I tato činnost může být někdy užitečná. Když Martina myla okno na schodišti, posadila si Laru k prvnímu schodu, aby vyplnila volný prostor a panička netrpěla závratí.

Lara je černá. Noc je také černá. Pokud Laru venčíme v noci, občas zmizí do tmy a po chvíli se zase odněkud vynoří. Kde pobíhala, nikdy nevíme. Teď dostala svítící obojek a my můžeme její pohyb dobře kontrolovat. Okamžitě nám došlo, proč se často po svých skrytých výletech dlouze olizuje a večer pohrdá obsahem misky - okolí popelnic poskytuje nepřeberné množství lahůdek nejen potkanům. Teď má holka smůlu. Kolem "krmelců" chodí na vodítku a zase musí vzít zavděk kvalitní a nutričně vyváženou stravou ve formě psích granulí.

Je-li Lara doma, lehá si tam, kde nejvíce překáží. Výjimkou je čas jídla (našeho), kdy se pokaždé hbitě přemisťuje pod stůl. Důležité je včas zaujmout své místo, protože Lara okamžitě vyplňuje celý zbylý prostor. Příležitostná návštěva neznalá této procedury často končí s nohama nepřirozeně zkroucenýma kolem našeho čtyřicetikilového drobečka.

Lara pod stolem - pokračování. Martina slavila na chalupě středně významné životní jubileum a při té příležitosti jsme pozvali větší společnost. Pro jejich pohodlí jsme si vypůjčili několik stolů a připravili velkou slavnostní tabuli. Lara samozřejmě zaparkovala pod ní. Oslava se vydařila a všichni hosté byli spokojeni. Lara též. Psí boudu o ploše cca 5 metrů čtverečních do té doby ještě nikdy neměla - navíc s pravidelným přísunem "náhodně" upadlých delikates. Prostě takový psí All Inclusive hotel.

Nejlepší kamarádkou Lary je sousedovic Beta, se kterou se zná od svých štěněcích let. Betyna je velká, černá a ač německý ovčák původem, i hodná. Převážnou část svého života tráví pobíháním po velké zahradě a vzájemným přátelským očucháváním se s Larou přes plot. Občas (neznámým způsobem) překoná plot a vyrazí do světa. Po krátké vycházce se vždy v pořádku vrací. Naposled se však zatoulala trochu dále a něvěděla, kudy zpět. Záchrana přišla od jedné hodné paní, která Betynu naložila do auta a po delším objíždění okolních vesnic ji doručila domů, kde již po ní probíhalo intenzivní pátrání. Soused její návrat později komentoval slovy: "My ji hledáme po všech čertech a ta čůza si přijede rozvalená na zadním sedadle jako taxíkem." Určitě si druhý den měly holky přes plot o čem povídat.

Předci Lary jsou oficiálně knírač, rotvajler, erdelteriér a novofoundlanďák. Musel se ale k tomu připlést i medvěd. Když nastanou zimní plískanice, Lara zpomalí své životní pochody (především vyměšovací, protože pokud jde o příjem, žere stále jak lavinový pes) a upadá do zimního spánku. Ven odmítá vylézt více jak dvakrát denně, a to maximálně na 5 minut. Ostatně nechápu, proč se tomuto počasí říká "psí". Neznám žádného psa, který by byl do tmy a deště ochoten vylézt dobrovolně.

Krmení dostává Lara do plechové misky, která je důvodu snadné údržby umístěna v předsíni na dlažbě. Spodní okraj byl krytý gumovou obrubou. Obruba však během času zpuchřela a odpadla, takže teď miska leží jen na kovovém rantlu. Po dobrém jídle se Lara snaží vylízat i poslední zbytky ze stěn, takže s miskou jezdí po podlaze jako s plechovým "angličákem", včetně příslušného zvukového doprovodu.

V zimě chodí Lara na cvičák jen sporadicky. Její trénink - především pořadové cviky (poslušnost) - probíhá však permanentně. Zbyde-li Martině při vaření nějaká delikatesa, následuje standardní postup: Lara je "odložena" povelem lehni uprostřed kuchyně, Martina dá jídlo do misky a vrátí se k Laře. Následuje série běžných povelů jako sedni, lehni, k noze a pod. Teprve poté zazní toužebně očekávané "Volno" a pes vystartuje k misce. Lara brzy vypozorovala, že povely následují za sebou ve stále stejném pořadí. Když Martina naposled chtěla zahájit obvyklou drezůru, Lara odcvičila samostatně celou sestavu najednou ještě před prvním povelem a posadila se před moji ženu s výrazem "pakárnu mám za sebou tak už mě pusť na to jídlo".

Lara je lovec. Tento víkend ulovila svou první myš. Obrat "ulovila" je ovšem velmi eufemistický (přikrášlený), protože poté, co malý šedý hlodavec vyběhl ze země těsně před Larou jsme s Martinou měli plné nohy práce ho udržet v akčním dosahu naší černé šelmy, než byl touto zaregistrován. Myš mezitím Laře dvakrát proběhla mezi nohama a jednou přes hřbet, když zuřivě čenichala u dávno opuštené díry. Nakonec Lara myš konečně zahlédla, udělala jeden skok, křuplo to, písklo to a bylo hotovo. Utahaní jsme byli všichni.